V MINULÉM ŽIVOTĚ
„Nad čím přemýšlíš?“ zeptala se Lili, když vešly do šaten.
Millie uhnula pohledem. „Nad tím úkolem do –“ „Nuuudaaa.“
„Nech toho,“ ukázala za sebe. „Právě jsem s tebou byla na józe.“
Lili zakoulela zelenýma očima, která byla pod sklíčky kulatých brýlí ještě větší než ve skutečnosti.
„Ale mohly bychom dělat něco zábavnějšího,“ odmlčela se. „Třeba kluci něco vymyslí.“
Poryv větru od řeky Millie šlehnul vlasy přes tvář a ty se jí nalepily na rty. Batoh se jí zařezával do zad pod vahou učebnice, krabiček od jídla a myšlenek, zatímco Lili šla vzpřímeně a rázně a z culíku blonďatých vlasů se jí neuvolnil ani pramínek.
Millie otráveně krotila svůj účes, ale zjihnula, když se jí naskytnul výhled na Pannabayský hrad. Svou černou siluetou narušoval ohnivé barvy západu slunce a Millie na chvíli vytěsnila i zápach výfukových plynů.
„Půjdeš se mnou do té knihovny?“ Lili jí lusknula prsty před očima. „Ale už vážně. Na co ty myslíš? Dneska jsi celý den mimo.“
Millie mávnula dlaní na panorama. „Nevidíš, jak je to krásný?“
„To už jsem viděla stokrát.“
Millie lhala. Bylo 25. října. Na to myslela. A čím urputněji proti tomu bojovala, tím to bylo horší.
Nepřicházelo v úvahu, že by šla sama na kolej a zírala do zdi. Něco jí říkalo, že by to nedopadlo dobře.
Prošly travnatým atriem a za dveřmi knihovny je do nosu praštila vůně papíru. Lili si pověsila kabát na opěradlo dřevěné židle a odešla pro knížky.
Millie sjela na své židli níž a odemknula mobil.
Prsty jí chtěly přejít na instagram a podívat se na to, co dělá. Celé léto to vydržela neudělat. Přece nemůže zahodit svůj čip za tři měsíce střízlivosti.
Naštěstí jí přišla zpráva od mámy. Dívala se na selfie rodičů a Aileen před kinem v obchodním centru Silverstone se zprávou: Zdravíme! Chybíš tady!
Pousmála se. Byla v Pannabay už měsíc a týden. Každý druhý víkend jezdila domů, ale pořád si na tu vzdálenost zvykala. Nikdo by ji na tenhle šok nemohl připravit. Nové město, nová škola, nový pokoj, noví spolužáci…
Lili prásknula učebnicemi o stůl. Millie nadskočila a setkala se s jejím rentgenovým pohledem. „Ven s tím, Amelie, a nedělej blbou.“
Millie sklopila pohled a zamumlala: „Dneska má narozeniny.“
„Kretén,“ řekla Lili zřetelně a nahlas.
Millie poslala omluvný výraz procházející knihovnici a zašeptala: „Mohla bys mu takhle, prosím, neříkat?“
„Čerpám jen z toho, co vím.“ Lili pokrčila rameny a zalistovala učebnicí.
„Když já nevím, co víš.“
Lili se zasmála. „To je nevýhoda toho, když se rozkecáš o svém bývalém, zatímco jsi namol.“
Milliinu pozornost získala dvojice u vzdáleného regálu. Nevypadali jako její vrstevníci a už vůbec ne jako její spolužáci. Holka s tmavě růžovými vlasy listovala tlustou knihou a kluk s kulatým piercingem v nose jí nahlížel přes rameno.
„Můžeme jít,“ zavelela vítězoslavně Lili.
Když se za nimi zavřely dveře, Lili spustila batoh z ramene a začala se v něm přehrabovat.
Millie vyčkávavě přešlapovala na místě a rozhlížela se. Už byla tma a bílé venkovní osvětlení vrhalo na dlažbu jasná kola.
V atriu nebyly samy. O zábradlí rampy se v předklonu opíral kluk v džínové bundě. Vypustil z úst cigaretový kouř, přivřel oči a znovu slastně potáhnul.
Lili zaklela. „Nechala jsem si tam sluchátka. Počkej tady.“
Millie se nepohnula a ni o milimetr, protože jí to tělo nedovolilo.
Poznala ho.
Když se podíval jejím směrem, cuknul sebou a narovnal se. Nedopalek pustil na zem a zadupal ho teniskou.
„Ahoj,“ řekl.
Byl to jeho hlas. A byl pořád stejně krásný jako on.
V ústech jí vyschnulo, takže se zmohla jen na přiškrcené ahoj zpátky.
„Co tady děláš?“ zeptal se.
Ruce zarazil do kapes, ale Millie si stihnula všimnout, že na nich má pár drobných tetování.
„Chodím tady do školy,“ odpověděla. „Co tady děláš ty?“
To on měl být bezpečně zavřený v katastrálních hranicích Konroe, kde se už několik měsíců vyhýbala veřejným prostranstvím.
„Jsem na návštěvě u mámy,“ řekl a podíval se pryč.
Jasně, to dává smysl, pomyslela si.
Ze dveří se vynořilo několik hlasů a Lili se oddechnula.
„Mám je!“
Další dva hlasy patřily extravagantní dvojici z knihovny, která zamířila přímo k Williamovi. Nevšímal si jich, opětovával Millie pohled.
Něco v jeho očích hledala, ale nevěděla co.
Přetrhnul spojení až poté, co ho kamarád napřímo oslovil. Holka s růžovými vlasy se zavěsila za jeho rameno a on se pod její váhou nepatrně zhoupnul. Řekla mu něco, čemu se sama zasmála, ale William ji neposlouchal.
„Rád jsem tě viděl. Měj se.“ Odešel s partou bočním vchodem a už se neotočil.
„Všechno nejlepší,“ zamumlala Millie.