MASKY MILENA CIPEROVÁ
Byla mladá – až příliš. Nic zvláštního se jí neděje, a svět ji ještě nestihl bolet. On měl šediny a minulost, co se nevejde do jedné postele. Říkal jí zvláštní, říkal jí jiná, Chválil, jak čte, jak šeptá, jak překypuje vášní, jak se usmívá na slunce, a pak zavírá okna, na to, jak je nevinná.
Tvářil se jako učitel světa, předčítal jí básně o lásce a touze, někdy stačila jen jediná věta –a přitom učil jen to, jak nadechnout se nelze, když tě někdo drží příliš silně.
Byla pro něj panenkou z porcelánu, které se nikdo nesmí dotknout –kromě něj.
Zbožňoval tu křehkost, to, jak ji může dojmout, ne kvůli její duši, ale protože praskala pod jeho dlaněmi.
Třicet let rozdílů, a mezi nimi propast, oba plni rozdílných životních cílů a jeden na druhého chystali past.
Ona pro něj byla výsadou a on pro ni vězením ve zlatém rámu. Nechápala, proč se svět neotáčí stejně, proč je láska jen tehdy krásná, když ji někdo starší drží za zápěstí, když má ruku na jejím stehně a šeptá, že jí rozumí víc než všichni ostatní a ona jen v ten moment je opravdu šťastná. Ale on ji nikdy neposlouchal. Jen se díval. A ona rostla a on se kochal, dokud se do jeho dlaní nevešla a on už jen vzpomínal na to, co kdysi míval.
To není láska, to je rovnice. Já hledám otce, ty hledáš holku, co tě ještě nevnímá jako ztracený případ.
Hledala jsem lásku
a ty jenom sex.
Tak si jdi za svojí ex.
– stejně ji pořád chceš.
Nechávám za sebou dívku, která zůstala. Která bojovala za lásku, co se jen rozpadala.
I když v mém srdci bude teď pusto, Ale v mé budoucnosti už pro tebe není místo.
Nádech. Výdech.
Snažím se rozdýchat ty záchvaty, snad uteču od nich aspoň ve snech, ale jak pak doženu ty deficity?
Pak se to každý den opakuje.
Jít spát ve dvě. Vstávat v pět.
Umejt. Sedět ve třídě, pak doma trpět, učení si do paměti vrejt.
Zalepit duši cukrem, tělo bolestí, v knížkách usínat, a když mám trochu štěstí, povede se mi tu únavu překonat…
Řekni, že jsem krásná, i když tomu nevěřím. Že bys chtěl, abych byla šťastná.
Že se ti líbí to, co tvořím. Řekni, že mě chceš. Řekni to tak, abych nepoznala, že mi lžeš, tak jak jsem to nikdy neslyšela.
Řekni to dřív, než dodělám čtvrťák.
Chci být tvoje iluze. Tvoje záchrana.
Tvoje slabost. Ne jako v cirkuse. Chci být všechno, protože sama sobě nejsem nic. Podívej se na mě tak, ať na chvíli zapomenu, že mě jiní přehlíželi. Dotkni se mě tak, ať se moje kůže necítí opuštěná. Nepotřebuju lásku. Potřebuju potvrzení.
Že jsem cítit. Vidět. Že existuju.
Jsem holka, co se obléká do úsměvů, které nejsou její.
Co se směje nahlas, aby zakryla, že uvnitř křičí. Tak mi prosím ještě jednou řekni,
že jsem dost.
A já ti za to dám všechno, co ze mě zbylo.
Přetvářka
Řekli jí, ať se směje
Ať se děje, co se děje
Řekli jí, ať schová bolest
Že to všechno je jen test
No, udělala, co jí řekli
A schovala to dobře
I když měla uvnitř sebe moře
Pořád se smála
Spíš oni to tak vnímali
Ona to hrála
Než přišel den
Kdy její úsměv spadl
Ji náhle strach přepadl
Ale tím že všechny pocity skryla
Nakonec umře, aniž by žila
Jo, lhal jsi.
A já jsem věřila.
Byla jsem naivní? Kdysi.
Možná.
Ale tys byl průhlednej.
Hrál jsi, že jsi výjimečnej.
Ale byl jsi jen další chlap s kapsami plnými frází
a egem větším než pravda.
Jen někdo, kdo mi celý život zpřehází.
Říkal jsi, že mě „nikdy nezraníš“.
A hned potom sis šel
pro jiný tělo.
Novější.
Míň komplikovaný.
A možná víc ohebný.
Ale víš co?
Já se to naučila.
Ne brečet.
Ne čekat.
Ale usmát se a říct:
„Díky, že jsi mě naučil, koho už nikdy nepustit dovnitř.“
Vím, že jí ubližuju.
A taky vím, že ji miluju tak, jak nikoho jiného ne.
Ale když na mě kouká tím pohledem plným očekávání, mám chuť zmizet.
A když odejde, všechno mě pálí.
Všechno volá po ní.