Jana Kaško
CESTOU Z HUB NA RYBY
DEN 3
Přesně jak se domluvili, tak se ráno tátové s dětmi vypravili na houby. Mamky zůstaly v kempu, aby si udělaly nějaký ten čas pro sebe alespoň přes dopoledne. Děti pořádně oblékly do tepláků s gumáky a nastříkaly je repelentem. Starší kluci si na sebe oblékli vojenské kalhoty a větrovku, a stejně tak i Pavel se Standou. Chlapi vyrazili společně se všemi sedmi dětmi. Hezky se všichni vešli do dvou aut a vyrazili. Pavel a Standa rádi chodili na houby, takže měli dost zkušeností na to, aby všichni zůstali bez úhony, přesto ale doufali, že se vrátí se stejným počtem dětí, jako vyrazili. Vytvořili si skupinky, aby se mohli rozutéct po lese.
„Poslouchejte. Maximálně za dvě hodiny se sejdeme tady u aut,“ řekl nahlas Standa.
„Máte v každé skupině hodinky a telefon?“ zeptal se Martin.
„Já mám i kompas, táto,“ řekl Adam.
„Výborně, tak razíme,“ zavelel Martin.
Lukáš se rozhodl vyrazit společně s Karlem. Standa si nechal u sebe Ondru a Pavel s Martinem měl každý svoje děti.
„Žádný kraviny, Lukáši,“ upozornil Pavel a odcházel druhým směrem s dvojčaty a Standou.
Nebylo to marné. Když procházeli lesem, po chvilce vždy našli nějakou houbu. Nejčastěji však prašivky, babky, ale i hřiby nebo křemenáče a občas nějakého toho klouzka. Radostný křik dětí, když objevily každou další houbu, se po lese rozléhal natolik, že mu-
sela brát nohy na ramena veškerá zvěř na kilometry daleko. V jeden moment se více rozdělili. Pavel s Terkou a Tomášem došli do části lesa, který byl pohlcen maličkými stromky, a mezi nimi byl jeden hříbek vedle druhého.
„Jéé, našel jsem! A tady taky,“ křičel Tomáš a stejně tak byla Terka štěstím bez sebe.
„Taky jsem našla a už se mi to nevejde do kyblíčku,“ hlásila.
Byl to pohled jako z pohádky. Když se všichni postupně začali slézat u aut, jak bylo domluveno, viděli, že každý něco našel a bude z toho pořádná smaženice, a dokonce i nějaké řízky. Dvojčata měla maličké kyblíčky, takže se jim do nich vešly stěží tři větší houby, přesto dobíhala na místo srazu s úsměvem a křičela: „My máme plné kýble hub!“
„Budeme mít smaženice jako kráva!“ křičel Tomáš o sto šest a bavil tím celou skupinu.
Kolem jedenácté hodiny se všichni vrátili zpět do kempu v dobré náladě a bez úhony. Děti vyběhly z aut a jásaly, že mají tolik hub, že to nejde ani spočítat.
„Jo, to tady budeme asi jíst celou dovolenou,“ řekl se smíchem Pavel.
Mamky byly dobře naladěné a děti přivítaly s otevřenou náručí. Lucie měla občas problém stíhat řeč svých ratolestí, protože jim pusy lítaly jako kulomety. Hlavně jeden druhého vždy překřikoval.
Permanentní blázinec znala Lucka už z domova, takže ji to nepřekvapilo ani na dovolené. Více by ji asi zarazil nějaký větší klid. To by už s pravděpodobností držel Lukáš s Tomášem svoji sestru za nohy na balkoně ve třetím patře. Trhlí jsou na to dost.
Když byla většina party na houbách, Markéta uvařila na plynovém vařiči pro děti špagety, přidala kečup a sýr, protože to mělo vždycky úspěch. Radka s Markétou vyčkávaly, co tito houbaři dovezou, a podle toho by začaly vařit.
Naštěstí se všichni dobře najedli. Dospěláci si dali s chutí pořádnou smaženici, kterou si hned uvařili, a to i starší kluci. Akorát nejmladší děti, Adam, Julie a Tereza s Tomášem, byli nadmíru spokojení se špagetami. Markéta s Lucií začaly čistit a krájet zbytek hub na plátky, aby je na plachtě vysušily a mohly je tak příště použít do bramboračky nebo houbové omáčky.
Po obědě byl opět vyhlášen menší klidový režim, než se zase vyrazí k vodě. Sluníčko se ten den dost schovávalo, ale podle předpovědi mělo kolem třetí odpoledne vylézt.
Tomáš s ostatními dětmi nebyl z klidu po obědě příliš nadšený, protože byli ještě pořád nabití velkou energií. Když je uviděl Standa, jak se poflakují okolo stanů, zatímco si dospěláci zalezli na šlofíky nebo se natáhli venku na deky, přivolal si Tomáše, Ondru a Adama k sobě.
„Hele kluci, v tuhle dobu sem pravidelně jezdí hovnocuc támhle k záchodům, tak ho můžete jít spolu vyhlížet,“ poradil jim.
Kluci jeho radu vyslechli a mezi pohazováním si s míčem skutečně zahlédli větší přijíždějící vůz. V tom už začal Tomáš nadšeně na celé kolo svolávat děti: „Už jede, už jede hovnocuc!“
Rozeběhlo se i hodně děcek od ostatních kempařů, takže to spíš vypadalo, že jede takzvané tůtuli, jinak zvaný Family Frost, nebo že se někde něco rozdává zadarmo. Kdo by řekl, že budou tak nadšené z auta, které je přesný opak zmrzliny.
Když vystupoval řidič z auta a viděl tu hromadu přihlížejících se dětí, tak z toho nebyl příliš nadšený, ale snažil se tomu nevěnovat takovou pozornost. Prošel od dveří až k zadní části auta a vytáhl velkou tlustou hadici a táhl ji asi pět metrů směrem k betonové jímce.
Otevřel malý poklop a vložil ji tam, pak se vrátil do kabiny auta a stlačil tlačítko na sání. Přibližně deset dětí stálo okolo a pohlíželo s otevřenou pusou. Většina z nich to vůbec neznala, protože žili ve městě v paneláku, kde byl klasicky zaveden odpadní systém.
Po chvilce se děti začaly pána vyptávat.
„A kolik se tam vlastně vejde těch hoven?“ zeptá se bez ostychu jeden z chlapců.
„No až to bude plný, tak se to samo zastaví,“ odpoví mu řidič.
„To je hustý,“ prohlásí většina.
„A kam se pak dávají ty hovínka?“ zeptá se opatrně Julie.
„Na pole a z toho se pak pěstují brambory a mrkev,“ odpoví.
„Fuj, tak já už vím, proč brambory a mrkev nežeru,“ řekne nahlas Adam.
Stejně nechutný výraz nasadí většina dětí při představě.
Největší korunu tomu nasadil šestiletý Tomáš.
„A to jste chtěl být vždycky hovnocucář, pane?“ zeptal se.
Řidič se na něj udiveně podíval a hledal odpověď.
„No kamaráde, nechtěl, ale někdo to dělat musí. Dobře se uč,“ dodal se smíchem.
Popošel a vytáhl hadici z jímky, oklepal ji a zavěsil zpátky na auto, potom pokračoval směrem ke dveřím auta.
„Tak nashledanou, pane hovnocucáři,“ volalo na něj stádo fanoušků.
„Jo jo, čau děcka,“ odpověděl.
DEN 5
Pavel, Standa a Martin nasednou společně do velikého člunu a pomocí pádel pomalu, ale jistě odplouvají od břehu. Skupinka dětí jim zběsile mává, jako kdyby šlo o prezidenta na rekreaci. Ostatní lidé tiše, ale i se smíchem z dálky přihlížejí. Potom, co se chlapi vzdálili, se odebraly jejich rodiny zpátky k stanům.
„Dáme si kafé, ne?“ zeptá se Radka.
„No to bychom mohly. Jsem z toho počasí nějaká unavená,“ odpoví jí Lucka.
Terka s Julčou si zase vytáhnou deku a hračky a mají o zábavu postaráno. Všech pět kluků se odebere kousek k malému potoku, který odtéká z rybníka. Přes něj jsou různě poskládané kameny, takže si z toho udělají takovou menší opičí dráhu o to, komu boty zůstanou suché. Opodál jsou i obrovské balvany, na které kluci vylézají a poflakují se.
Když už jsou chlapi za půlkou rybníka, vytahuje Martin z igelitky návnadu na ryby a vhazuje ji do vody.
„Pánové, to budete teprve koukat, jaký tu plavou kousci,“ řekne nahlas.
„No to doufám teda,“ pronese Standa a dodá: „Nedáme si pivko?“
„No jasný,“ Martin sahá do tašky a podává každému lahváče Staropramenu.
„A otvírák?“ zeptá se Pavel.
„A sakra,“ řekne Martin.
„Ty vezmeš láhvový pivo a nevezmeš otvírák?“ podívají se na něj chlapi a drží si ruku na čele.
„Tak to tu asi umřeme,“ řekne se smíchem Pavel.
„Nemáte někdo nůž?“ zeptá se Standa.
„No tak to asi těžko,“ řekne Pavel.
„Počkejte, já mám nápad. Já nás zachráním,“ pronese Martin a sundává si z ruky ocelový náramek, se kterým se pokouší otevřít láhev. Po chvilce se mu to skutečně podaří a Pavel se Standou začnou jásat jako pominutí. „Hurá.“ Postupně otevře všem piva a můžou se pustit do usilovného lovení sumců.
Během první půl hodiny se nic moc neděje, občas si pomůžou pádly a poplují o kousek dál. Dostanou se až skoro ke konci rybníka, kde dál už je jen rákosí. Zanedlouho se už zadaří a začne se natahovat a pohybovat provázek.
„Pozor chlapi, už je to tady,“ raduje se Standa. Když však vytahuje rybu ven, zjišťují, že se jedná o mládě kapra, který má na délku i s ploutvemi asi 20 cm. Přesto naplní igelitku vodou, vloží ho do ní a zavěsí za člun, aby udělali dětem radost. Poté se domluví, že lov velkých sumců ukončí a vydají se zpět na břeh.
Jakmile začnou pádlovat směrem zpátky, tak už na ně od nejbližšího kraje rybníka volá porybný.
„Pánové, mohli byste na chvilku připlout ke mně?“ zeptá se s vážným výrazem na obličeji.
„No super, takže chytneme takového chcípáka a ještě za něj dostaneme několik tisíc pokutu,“ prohlásí tiše Martin.
„Prd dostaneme,“ řekne Pavel a nenápadně rozváže provázek s igelitkou, která se díky tomu otevře a ryba vypluje ven.
„Dobrý den. Chci si vás jen zkontrolovat, jestli mi tu nepytlačíte,“ řekne porybný a pousměje se.
„Dobrý den, klidně, my vám rozumíme,“ pronese Standa.
„V pořádku. No to byste nevěřili, jak jsou ty lidi dneska drzý. Každou chvíli tu někoho načapu, jak rybaří na černo.“
„Fakt? No to snad není možný. My si udělali jen vyjížďku s pivkem, ani by nás to nenapadlo,“ prohlásí Pavel.
„Vždyť mi, pane, ani chytat ryby neumíme. My jsme z města,“ podotkne se smíchem Standa a ukazuje prázdné ruce.
Rozloučí se a pokračují v pádlování na břeh, tam už na ně čekají jejich kluci a pomáhají jim se člunem zpět k jejich tábořišti.
„Mami, představ si, že tátové chytli asi 60 cm kapra a museli ho pustit, protože by je jinak načapal porybný,“ řekne nadšeně Lukáš.
„Opravdu? No to je ale škoda,“ řekne Lucka s Markétou.
„No je to přímo k vzteku. Měli jste ho vidět, byl to pořádný macek. Že jo kluci?“ povídá Standa.
„Jo, to teda byl kousek,“ řekne Martin a zatne bradu.
„No tak to nás moc mrzí,“ prohlásí Markéta.
„Příště určitě chytnete ještě většího,“ řekne Radka.
„Vy jim věříte?“ řekne s uculením Lucka.
„Ne, akorát hrajeme stejný divadlo jako oni,“ odpoví
jí tiše se smíchem Radka.
„Já se modlila, ať nic nepřinesou, kdo by se s tím tady páral,“ řekne naplno Markéta.
„Pravda, hned by nám hlásili, jak oni ulovili a my uvaříme. To určitě,“ řekla Lucie.