68Bydlení s rukopisem

bydlení s rukopisem

BUDOVAT SI ZÁZEMÍ V ČERSTVĚ DOKONČENÉ NOVOSTAVBĚ PŘIPOMÍNÁ PSANÍ ROMÁNU OD PRVNÍ, PANENSKY BÍLÉ STRÁNKY RUKOPISU. PRO ČTENÁŘE ŽIVOTA TAK MŮŽE BÝT PŘITAŽLIVĚJŠÍ NASTĚHOVAT SE DO DOMU, KTERÝ MÁ UŽ PÁR KAPITOL NAČRTNUTÝCH. NAJÍT SE V MÍSTĚ, JEHOŽ DUŠE TOUŽÍ PO NOVÝCH PODNĚTECH I ZVRATECH.

Vpražské čtvrti Podolí, téměř na vltavském břehu, se k dalšímu pokračování nyní nadechuje bytový dům Dvorecké náměstí. Noví majitelé bytů se mohou literárně i jinak rozmáchnout v pětipodlažním domě, který nepřestal být moderní. Nadčasový design ze 30. let dvacátého století vyznává funkcionalistickou čistotu a jednoduchost geometrických tvarů. Propojuje použití v té době progresivních materiálů – betonu a oceli – ke kterým se i dnes vracíme jako k nadčasové klasice. Kromě čtyř nebytových jednotek umístili architekti do domu 26 různě dimenzovaných a řešených bytů velikosti od 1+kk až po byty 3+1 s plochou sto metrů čtverečních. Část z nich je doplněna prostornými balkony. Z fasády ustupujícího posledního patra pak mají obyvatelé k dispozici terasy s unikátním výhledem na zrcadlící se hladinu Vltavy. Vznosný architektonický styl je zachován též uvnitř domu, ať už jde o vstup obložený mramorem nebo účelně řešené společné prostory. V okolí byste našli jen pár metrů vzdálené Žluté lázně a o kousek dál plavecký stadion. Na vše shlíží z vysoké skály staroslavný vyšehradský kostel, symbol mytického počátku města.

KOSMOPOLITNÍ BOHÉMOVÉ V různorodosti desátého pražského obvodu je čtvrť Vršovice tradičním a přesto progresivním jádrem. Výstavbou na rozlehlé vršovické stráni se totiž rozvíjelo město v dobách, kdy mu hranice historických hradeb přestaly navždy stačit. Proto i systém pojmenovávání ulic rezignoval na tradice a obrátil se k nadčasovým hodnotám. Bytový dům Ruská ve stejnojmenné ulici není víc než jednou z geografických poct, kterými se

Čisté, jednoduché a krásně světlé interiéry čekají na budoucí majitele, kteří s nimi spojí životní osudy.

Jako příď zaoceánské lodi vystupuje do ulice zaoblený tvar domu rozčleněný balkony.

Inspirativní procházky a poklid starých dobrých časů nabízí i blízký park Grébovka.

Klasická bytová zástavba působí přirozeně a domácky už proto, že se stala přirozenou součástí města.

názvy v blízkém okolí doslova hemží. Zmiňovaný bytový dům má počátky v roce 1933, kdy byl provázán se stavebním družstvem Lidové strany. V jeho detailech i celkovém pojetí jasně dominují prvky purismu pohrdajícího samoúčelnou dekorací. Pouhých 25 bytů velikostí 1+kk až 4+kk poskládaných do sedmi podlaží slibuje nadstandardní sousedské vztahy. Kromě toho byste v domě našli i dva ateliéry a komerční jednotku plus půdní prostory. Budova již také prošla potřebným oživením. Nešlo o gesto brutální modernizace, ale maximálně citlivý repas počínaje vstupním portálem až po podlahy bytů, uskutečněný se záměrem neponičit jedinečný genius loci. Tomu nahrává i důstojné sousedství v rámci městského bloku, jehož část tvoří někdejší kasárna 28. pluku v současné době proměněná v justiční areál.

Výhledy na střechy a do žluta omítnutá těla okolních vil utopených v zeleni stromů sálají pozitivní energii.

Nákup nemovitosti je výjimečnou chvílí v životě každého člověka. Takovému rozhodnutí napomáhají právní, finanční a odborné služby prodejního centra City Home, kde vám poradí speciálně vyškolení odborníci a nabídnou i nejvýhodnější varianty hypotečního financování.  Viz: www.city-home.cz

Zakladatel firmy Milan Škoda jako obchodník a aktivní sportovec – na displeji počítače.

pod jednou střechou

VYSLOVÍTE-LI JMÉNO ŠKODA PŘED FOTOGRAFICKÝM NADŠENCEM ČI PROFESIONÁLEM Z OBORU, HNED BUDE VĚDĚT, ŽE SE NEMLUVÍ O ZNAČCE AUTA, ALE O DOMĚ S FOTOTECHNIKOU V PRAŽSKÉ VODIČKOVĚ ULICI.

Jde o budovu, kde už od Rakouska-Uherska provozoval slavné portrétní studio fotograf Jan Nepomuk Langhans a následně jeho zeť Viktor Meisner. Podobně jako Milan Škoda a jeho dva synové Martin a Štěpán to byli nejen nadšenci oboru, ale především zruční obchodníci.

Centrum FotoŠkoda zaměstnává na osmdesát lidí a další pak nárazově dle sezony. Znáte je, Milane, všechny?

To určitě ne, ale pouze s jejich pomocí jsme schopni zvládnout široký sortiment zboží a služeb, které nabízíme. Od doby, co podnikám, se tu vystřídalo tak 700 až 800 lidí. Od začátku zůstala jen personální ředitelka Jana Jindrová, která ke mně nastoupila jako sedmnáctiletá učenka někdy v roce 1986. Ale máme i další zaměstnance, kteří to s námi táhnou přes dvacet let.

Přitom vaše začátky byly skutečně skromné...

Před listopadem 1989 jsem měl na starost provozovnu státního obchodu zaměřenou na Foto-Kino, kde nás pracovalo šest. Nebyl

to ale obchod v pravém slova smyslu, šlo víc o „přerozdělování zboží“. Přesto jsme měli slušný obrat, protože jsme detailně znali tehdejší sortiment i vývoj fototechniky od roku 1970. To jsem nastoupil jako učeň za pult po pětiletém studiu s maturitou. Můj otec byl za první republiky živnostník, takže šlo o logické rozhodnutí. Jako většina fotoamatérů jsem doma v koupelně vyvolával fotografie a přivydělával si fotografováním svateb.

A co vy, Martine, nenutil vás otec do fotografování?

Násilné to určitě nebylo. Odmalička jsem měl přístup k fotoaparátům, takže jsem to s nimi prostě zkoušel. Výsledky z dvouoké zrcadlovky Flexarety byly mizivé, smysluplné snímky přišly až s Nikonem FM-2. Ten jsem používal do roku 2002 a pak přeskočil na digitál... Vývoj byl divoký, značek i přístrojů jsem vystřídal hodně. Fotoaparát u mne vydrží maximálně rok, než začnu zkoušet další. Dcerku teď fotím Leicou Q, jde o full frame, co „vidí“, i když je téměř tma. Blesk nepotřebuji. Nedávno jsme v Dubaji testovali Nikon Z7 a znovu jsem si uvědomil, že je úžasné vidět i za minimálních světelných podmínek fotografii tak, jak bude vypadat po stisknutí spouště. Včetně hloubky ostrosti. To klasická zrcadlovka nabídnout nemůže. Přesto sáhnu po ní, jdu-li fotit sport. S pořádným objektivem z ní vyjdou pořádné výsledky.

Zůstává i vám, Milane, ještě čas na fotografování?

Není ho moc, ale stále mě to zajímá. Pokukuji po přístrojích, které jsou vývojovými nástupci přístrojů se zrcátkem, po digitálních bezzrcadlovkách. Jsou malé, lehké. V rodině všichni hodně sportujeme, ale když si vezmu velký batoh s profesionální výbavou, je to víc o fotografování než o sportu. Mám rád pohybovou fotografii a lyžování ve volných terénech nebo na vodě. Na to je třeba delší sklo odpovídající rozsahu 100–400 mm.

Martine, jak dlouho už pomáháte v rodinném byznysu?

Jako náctiletý brigádník jsem občas zaskakoval, když jsme sídlili naproti ve Vodičkově. Dával cedulky k foťákům, osahával si je a někdy mě pustili i za pult. Ale skutečně jsem nastoupil až s prvním ročníkem Vysoké školy ekonomické. Trávil jsem čtyři dny na Žižkově a jeden tady, v šestém ročníku se situace obrátila. Práce je tu opravdu hodně. Nejde jen o klasický obchod a marketing, ale i dohled nad on-linem a webem. Obsahuje asi 15 000 položek, z toho je většina skladem. A to jsme nezmínili bazar. Tam se věci točí rychle ve velkém. To je svět sám pro sebe.

Bazar a servis byly důležité hned na začátku vašeho podnikání, Milane, nebo ne?

Ano, můj koncept byl postaven na kombinaci těchto dvou služeb, zatímco konkurence cílila hlavně na nové zboží. Zvlášť v 90. letech lidé jezdili do Německa a přiváželi si fotovýbavu, kterou chtěli po čase vyměnit. V Čechách ale chyběli lidé, kteří by uměli cenu použité techniky odhadnout, i já se to učil dlouho. Přes deset let jsem chodil k panu Havlíkovi do Lazarské, do krámu, který následně převzal pan Pazdera. Okukoval jsem prodejní ceny, porovnával je – a protože mám smysl pro obchodování – postupně si je osvojil. Po listopadu jsem si prodejnu, kde jsem byl dříve zaměstnancem, pronajal, zavedl systém komisního prodeje i výkup za hotové. V tom jsem byl jediný.

Fotoaparáty už umí téměř vše a speciální režimy třeba u nového Olympusu OM-D E-M1X zajišťují inteligentní sledování objektu, přístroj si snímek „chytí“ sám. Netřeba se ani dívat do hledáčku. Je to normální?

Normální to zatím ještě není, ale je fakt, že technika výrazně usnadňuje fotografovi cestu k dobrému záběru. Příkladem je funkce detekce obličeje, kterou známe z mobilů. Poslední dobou ji výrobci zpřesňují na detekci očí, nebo dokonce bližšího oka, které musí umět algoritmus přístroje spolehlivě rozpoznat a zaostřit na něj. U Olympusu si s těmito algoritmy pohráli tak, že jejich novinka umí sama rozpoznat třeba závodní auto nebo motorku a bez přičinění fotografa ji průběžně zaostřovat. Fotograf čeká jen na vhodnou kompozici, nebo klíčový okamžik. Pravděpodobně se podobné inteligentní programy časem rozšíří i na další objekty než jen na auta, letadla či vlaky. Třeba na zvířata a podobně. Digitály se už v zásadě nerozdělují na dobrý a špatný, ale podle způsobu použití. Jedu na hory, vezmu si malý Olympus. Fotím v ateliéru, použiju středoformát. Odlišnou výbavu potřebuje ten, koho baví závodní motorky, jinou ten, kdo fotí makra.

Přesto potkávám lidi, kteří jen mačkají spoušť. O ovládání přístroje ani kompozici nic neví.

Z tohoto důvodu jsme vymysleli systém vzdělávání. Doslova každý den u nás v prostorách probíhá fotografický kurz, nebo akce s fotografováním spojená. Vlastně víc než denně – za loňský rok to bylo 450 kurzů! A když si v Centru FotoŠkoda pořídíte nový fotoaparát s výměnnou optikou, tak vás s ním naučíme pracovat. Ukážeme, jak ho ovládat – to vše už v ceně nákupu. Dostanete