±°
do „áčka“, jsem tehdy opravdu neřešil.Vždyť oni byli jednoznačně lepší. A teď mě těší, že společně tvoříme opravdu silný tým.“ ÎÒÔÃÎÕ1 ÒÄÓÊ%Í: Navíc se v „B“ týmu potkal s Ondřejem Rybářem, který tehdy začínal s trénováním. Možná zpočátku ani netušil, že právě potkal své sportovní štěstí. „České béčko bylo Ondrovou první velkou štací. Začalo se mi pod ním dařit. A myslím si, že jsme si padli do oka i povahově.“ A tak se svého kouče drží dodnes. „Jeho systém tréninku mi vyhovuje, dáváme si postupné cíle a mně se je daří plnit.“ Zmíněné výsledky nechť jsou toho důkazem. Nemluvě o tom, že Jaroslav Soukup je i evropským šampiónem nebo vítězem světové Univerziády! ÍÄÉÄÍ ÏÔSÊÀ« ÀËÄ È ÒÊÑÈÏÓÀ Tréninkové štace i závody objíždí Jaroslav Soukup nejen s puškou, ale i se skripty. „Skripta zdaleka neváží tolik co puška, navíc se spousta učení vejde i do počítače,“ usmívá se.
OČIMA TRENÉRA ONDŘEJE RYBÁŘE Myslím, že snem každého trenéra je mít svěřence, který funguje jako hodinky. Pokud se jedná o Jardu, tak se ty hodinky občas malinko „zpožďují“, ale jinak šlapou perfektně. Společně se Zdeňkem Vítkem, dalším členem mé tréninkové skupiny, tvoří dvojici bezproblémových pohodářů, a tak se při pozdních příchodech kamkoliv už na ně ani nemůžu zlobit. Zvykl jsem si docela rychle a beru je tak. Jardův životní postoj se odráží i v tréninku. Přístup má svědomitý, ale přitom zůstává uvolněný. Pro mnohé působí navenek až flegmaticky, uvnitř je to však velký bojovník. Jeho somatotyp odpovídá charakteristice „ryzí příroďák“. Ze svého pohybového talentu dokáže vytěžit maximum. Není mnoho činností, které by mu dělaly výrazné problémy. Posadí-li se do kajaku, není dravým, agresivním vodákem, ale po chvilce zkoušení zvládne „eskymáka“ i bez pádla. Podobné to je i na lyžích, kde má při perfektní technice lehký odraz a delší skluz. Cit a koordinovaný pohyb jsou mu přirozenější než houževnatost a silový projev.To se projevuje například i u fotbalu. Důraz a osobní střety jsou mu naprosto cizí. Je takovým naším Tondou Panenkou. Jarda je velice vnímavý a současně i hodně důvěřivý. Domnívám se, že právě oboustranná důvěra je základním kamenem našeho profesionálního vztahu. Vazba trenér – svěřenec funguje na tréninku a při závodech perfektně. Nepopírám, že se do toho občas „připlete“ osobní pohled a kamarádský vztah z mimobiatlonového života. Podobně je tomu i naopak. Má to svoje výhody a nevýhody. Jelikož se známe už nějaký ten pátek, máme i dost společných koníčků. Občas se mi pak stává, že Jardu kontroluji při všech činnostech jako rodič. To je odraz profesionální deformace. Rok od roku je však pro mě lehčí tento pocit vytěsnit z hlavy, protože Jarda ví, co chce a co od něj čekám. Proto třeba při společných výletech na motorkách jsme hlavně kamarádi a sport házíme za hlavu.To jsou ty vzácné, ale o to hezčí chvíle. Na druhou stranu je pravdou, že času na podobné aktivity je čím dál míň a míň.Ve společnosti se třetím z naší party – Zdeňkem Vítkem – ale vždy nějakou tu vylomeninu vymyslíme.
Bývá však pro něho během přípravného i závodního období těžké věnovat se studiu pokaždé naplno. Limitujícím faktorem je únava. „Často u učení usnu. Obvykle se mi to stává u předmětů, o kterých vím, že je v budoucnu stejně nevyužiji, nebo jim málo rozumím. Mám ale dobrý budík – Zdeňka Vítka,“ jmenuje svého staršího reprezentačního kolegu a kamaráda, který už ukrajuje z magisterského cyklu. „Zdeněk je do studia opravdu zažraný, baví ho to a mě jeho přístup motivuje. Nechci se nechat úplně zahanbit.“ Upřímně přiznává, že kdyby byl stejným závodníkem, jako je studentem, daleko by to prý nedotáhl. „Musím poděkovat všem v Brně. Mají tam se mnou velkou trpělivost.“ Sám by rád letos zakončil bakalářské studium oboru tělesná výchova a sport se zaměřením na trenérství. ÏÎÏÑÕ1 ÏÎÃ ÎËØÌÏÈÉÒÊÎÔ ÕËÀÉÊÎÔ Nežli se ale dopracuje k zakončení bakalářského studia, čekal Jaroslava Soukupa v únoru ještě jeden vrchol sportovní – olympijské hry 2010 ve Vancouveru. „Bude to moje první olympiáda, už se na ni moc těším,“ říkal koncem ledna.Věřil, že se mu podaří udržet stabilitu a výkonnost ze Světových pohárů. „V přípravě jsem udělal
CO O NĚM JEŠTĚ NEVÍTE Narodil se v Jilemnici, ale rodiče se i s jeho kočárkem zanedlouho odstěhovali kvůli práci do Lomnice nad Popelkou. Do rodného města se vrátil až na druhý stupeň základní školy, když začal navštěvovat sportovní třídu. „Bydlel jsem u babičky a ta mě nenechala zvlčit. Byla jako skutečný generál.“ Dnes opět celá rodina bydlí v Jilemnici pohromadě. Jaroslav je prostřední ze tří sourozenců. „Mám starší sestru a mladšího bráchu. Oba jsou postižení a na mně je, abych dělal rodičům radost, protože oni se musejí o sestru a bráchu starat.“ Svoji roli nebere jako závazek. „Prostě to tak cítím a vlastně se jen snažím nedělat ostudu.“ Na biatlonu ho jen trochu trápí náročné cestování a dlouhé pobyty mimo domov. „Vybral jsem si sport dobrovolně, tak si nemohu stěžovat. Pravdou ale je, že když se po dlouhých měsících objevím na jaře doma, poznávám, že být s rodinou je to nejlepší. A když k tomu mamka ještě napeče buchty, štěstí se násobí,“ pousměje se blaženě.
maximum a maximum ze sebe budu chtít dostat i v samotných olympijských závodech. Nechci svými výsledky nikoho zklamat. Slibuji, že na trati nechám všechno, a doufám, že nezůstanu jen jedním z mnoha účastníků Her,“ tvrdil přesvědčivě a z jeho slov bylo zřejmé, že ze stínu vystoupil i ve své mysli.