KULTURNÍ KRAJINA JE OBRAZEM LIDÍ

Pocházíte přímo odtud ze Šarov, zde jste vyrůstal a strávil tu dětství. Máte zkušenost s místní krajinou. Samozřejmě to není jenom krajina. Člověk žije v nějakém prostředí, s lidmi, kteří ho ovlivňují, a právě v kontextu s místem to funguje ideálně. Jako dítě prostě někde žijete, vnímáte to jen tak mimochodem, v dospívání si to skládáte jinak. Od patnácti šestnácti, kdy jsem šel do učení a pak na střední školu, jsem se začal vrstevníkům vzdalovat a postupně opouštět jejich způsob smýšlení a začal jsem víc vnímat prostředí a nahlížet je skrze minulé existenční principy. JZD se pomalu zakusovalo do krajiny a užíralo to zbylé a hlavně rušilo vztah obyvatel vesnice ke krajině. Chodil jsem pomáhat k jedinému místnímu sedlákovi Josefu Michálkovi s hnojem, který se vyvážel na pole nad vesnicí, nebo jsme na staré mlátičce mlátili obilí svezené o žních do stodoly, a to byly zážitky, kterými jsem si prohluboval vztah k živé nebo žité krajině. Tyto okamžiky jsem dokumentoval flexaretou. Možná právě tato etapa života a výlučnost umění, které jsem nasával na střední škole, stály na začátku toho nepochopení, s nímž jsem se setkal po návratu do rodné vsi a které gradovalo v čase, kdy jsem se rozhodl narušit nahlížení, ale i užívání místní kulturní krajiny. Kdy jsem se obrátil na místní samosprávy s návrhem umístění soch do krajiny.

První Vaše velkoformátové realizace do veřejného prostoru byly dřevěné sochy v kopcích u Hranic. Ano, první zkušenosti s realizací podobného projektu, který byl oproštěn od širšího „environmentálního“ kontextu, jsem realizoval nad Moravskou bránou v Oderských vrších u vesnice Uhřínov. Tehdy jsem neměl ateliér a první instalace skleněných objektů jsem realizoval ve staré sušírně kůží, která byla součástí areálu sběrných surovin v Lipníku nad Bečvou: tam mě navedl v roce 1987 Pavel Netopil. Bydleli jsme ovšem v Hranicích a do Lipníku jsem jezdil různými cestami, a tak jsem objevil skládku dřeva u staré pily u Podhoří, kterou užívalo JZD. Na skládce se nacházelo větší množství

226 Procházení Křížovou s Bendou, 2010

227 Slepice a nový kurník, 2018

velkých dubových klád, ale v pilnici malý katr. A tak to začalo. Svůj záměr jsem nastínil snad předsedovi družstva, a tak mně bylo umožněno klády pořezat na trámy. Získal jsem tak materiál i s nezbytným servisem. Občas přijel na pilu jeřáb manipulovat dřevo na pořez a klády mně taky obrátili. Pořezal jsem všechny nadměrné dubové klády na složení Kříže a na Oltář nebe topoly, které byly uložené u kravína v areálu družstva. S vedením družstva jsem se domluvil na umístění soch na polích, které družstvo užívalo, a to právě na vyvýšených místech u Uhřínova. Dubový Kříž byl instalován v místě, kde stával větrný mlýn, a Oltář nebe na protějším kopci blíž k Hranicím, z nějž byl nádherný výhled na již zmíněnou Moravskou bránu a obráceně pak dalekohledem bylo možné, než uhnil, nahlížet toto sochařské dílo. Vše bylo až neskutečně jednoduché, a to možná proto, že jsem obdržel stipendia Českého fondu výtvarných umění, která se tehdy začala udělovat, a snad jsem se o tom při jednání v JZD zmínil, a tak jsem dostal jako nádavkem kanystr benzínu, převoz traktorem, bagr na vybagrování děr a samozřejmě jeřáb na samotnou instalaci. Ze dvou soch tam stojí už jen jedna, a to dubový Kříž, ze kterého si udělali myslivci posed. Topolový Oltář nebe po třinácti letech vyhnil a ve vichřici se jednu zimu vyvrátil. Bylo to na konci osmdesátých let, kdy bylo všechno ještě jinak. Ve Velké u Hranic, kde jsme s ženou od roku 1983 bydleli ve staré škole, jsme sice měli menší problémy, což bylo zapříčiněno tou mírnou jinakostí, ale bylo to pro mne bezesporu nejdůležitější tvůrčí období.

Paralelně jste vytvářel dočasné landartové instalace, například geometrické útvary na řece. To patřilo do rozšířeného pole práce s materiály, které byly pro mne vždy určující. Tak jsem to měl nastaveno od začátku své tvorby, i když tento způsob mohl vyvolat pocit roztěkanosti a nekoncentrovanosti. Vše na sebe ale navazovalo a hlavně se navzájem podněcovalo. Topinambury, které jsem použil na instalaci „prorůstání“ (1985), svou lehkostí a relativní pevností předcházejí pozdější konstrukce a pro svou lehkost se staly plovoucími objekty zrcadlícími se na vodní hladině. Rostly na březích Bečvy, kde jsme se chodívali v létě s dětmi koupat a kde jsme si hráli ve vodě s kameny. Možná mě ovlivnil Vladimír Havlík, který realizoval z jiných důvodů malý čtverec ve vodě, ale já jsem měl poněkud jiná východiska, která jsem si kresebně zpracoval v Mostě, kde jsem v letech 1984–1985 absolvoval vojenský výcvik. Kreslil jsem a načrtl jsem si výtvarný program, který jsem začal hned na podzim po návratu realizovat.

228 Jan Ambrůz před domem, 2019

V nedalekém lomu jsem objevil velké plechy, ty jsem chtěl pospojovat a lanem zvedat v prohnutí a toto pak fixovat podpěrou. To se nepodařilo. Ve škole, kde jsme bydleli, vyřazovali dětská lehátka, a ty jsem za vesnicí sešrouboval a vztyčil jako věž nebo jako sněhovou zábranu. Tyto práce se staly předobrazem skleněných instalací, které jsem následující rok začal zavěšovat, a precizovat tak geometrické postupy nezbytné pro tento druh tvorby. Kresby, inspirované vrypy na borovicích pro stékání a schytávání pryskyřice, se staly předlohou pro velké kresby ve vodě, s kterou to nebylo tak jednoduché, jak se na kresbách zdálo. Musel jsem najít vhodné mělké místo v řečišti a kresbu zhruba rozvrhnout. Udělal jsem jednu řadu, druhou, voda začala stoupat, kameny jsem musel navyšovat ve vysoké hráze tak, abych dosáhl požadovaného efektu zrcadlení mezipolí. Myslím, že se to ani jednou nepodařilo, a tak zůstalo jen u kamenných linií. Bylo to dost náročné a tento druh koupačky ve vodě na slunci měl své nepříjemné následky. A tak zůstalo jen u jedné kresby během roku. Oli Helcl, vedoucí jeskyní v Teplicích, pořádal v tomto podzemí výstavy (Jankovič, Zoubek, Dostál…), vystoupení zde měl Min Tanaka. V roce 1987 se rozhodl uspořádat výtvarnou venkovní akci na téma „objekt-voda“. Tehdy jsem zrovna zavěšoval v Lipníku skla, a protože jsem měl otep topinamburů a geometrii v oku či ruce, navrhl jsem si konstrukci, trojboký jehlan, který jsem pak položil na vodní hladinu. Jelikož však konstrukce nebyla dokonalá, realizoval jsem ji ještě dvakrát. Jednou na domnělé konfrontaci na hladině rybníka u statku ve Svárově a podruhé barevnou v lomu u Olšovce, kde jsem ji nestihl ani vyfotit. Po položení na hladinu k ní doplavala děcka, začala po ní šplhat, potápět ji, a tak ji rychle zničila. Ovšem vnoření celé konstrukce pod hladinu a její vynoření bylo pro mne silným zážitkem, který měl být dokumentován. Zkázu jsem po tomto zážitku přijal jako součást tvůrčího procesu, stala se průvodním jevem všech efemérních instalací. Nakonec i dřevo hnije, sklo je křehké až moc a voda břehy mele.

Sklo je rovněž součástí Vašich sochařských instalací v Šarovech. Zde v exteriéru působí sklo paradoxně jako křehký, trochu cizorodý prvek. V uzavřeném prostoru a jako exponát je sklo relativně trvanlivější a sběratelsky oblíbené. Bez vnějšího vlivu může odolat do jisté míry i rozmarům počasí. Sklo jsem použil v této podobě při realizaci exteriérového objektu v Třinci (jedna z mála zakázek na dílo do veřejného prostoru). Proto jsem se rozhodl tuto technologii uplatnit i v rámci projektu spolku Jinákrajina

229 Olinkova studánka, 2011, realizace objektu Oldřich Morys, Jan Ambrůz

230 Opřené sklo o stromy, 2014–2022, variabilní instalace, kalené sklo, 320 × 210 × 0,6 cm

231 Lavička 2008, dubové dřevo, 80 × 80 × 420 cm

232 Kajaky opřené o variabilní instalace vrbu, 2020,

233 Přehoz, 2018, návrh a realizace Jan Ambrůz, dřevo, vlněný laminát 234 Značky, 2012, realizace Jan Ambrůz, zrcátka na sucích stromů

vystavit je nejen přírodním jevům, ale i zemědělské činnosti a vesnické škodolibosti a čekat, co se bude dít. A jak se ukázalo, dělo se toho hodně.

Objevilo se již v návrzích Čtvera ročních období, které byly původně čtyři, ale instalovalo se jenom jedno. Hledal jsem řešení, jak pojmout krajinu celistvě v širším kontextu, jako prostor, který byl dříve více a logicky provázaný lidskou činností s vesnicemi. Logika se z krajiny vytratila, podřídila se efektivnímu zisku, jiné logice. Zůstaly jen vyvýšené geodetické body, které jsem chtěl použít k instalaci sochařských objektů tematicky navazující na instalaci Čtvero ročních období, realizovanou v roce 2001 v Opavě a již zmíněnou technologií aplikovanou v Třinci. Definitivní podobě předcházelo několik návrhů, ale měl jsem již sponzorsky přislíbený materiál z Vítkovic, a proto jsem se nakonec rozhodl pro minimalistické řešení, pro jeden tvar a repetici čtyř stejných konstrukcí, ale v různé barvě skleněných horizontálních ploch. Toto reduktivní řešení ovšem narazilo na prostorové možnosti jednotlivých lokalit vytipovaných k umístění, na neochotu místních samospráv ke spolupráci a na problémy s vlastníky soukromých pozemků, a proto jsem přistoupil ke změně projektu.

V některých návrzích byly obdélné i kruhové varianty s modrým a zeleným sklem nahoře. Na počátku navrhování objektů do polí jsem uvažoval o použití skla, které jsem chtěl vystavit vnějším vlivům, a řešil jsem různé vertikální konstrukce s užitím různých materiálů. Téma čtyř ročních dob se mně pro krajinu jevilo příznačným a rozčtvrtil jsem železný kruh pro různé barvy. Ty jsem následně separoval pro čtyři samostatné, ale konstrukčně totožné objekty. Soustředil jsem se na železo jako nosný konstrukční materiál, který jsem získal sponzorsky z Vítkovic. Objevily se komplikace se získáním souhlasu s umístěním objektů, participace obcí na projektu očekávaně zkrachovala. Jiné pozemky, které jsem později získal, ale i povinnosti vůči ministerstvu kultury, které poskytlo grant, mě přiměly ke změně koncepce. Tak došlo k realizaci školního projektu Pavly Kačírkové, který navazoval na její dříve instalovanou Křížovou cestu.

Ve Vašem díle se neustále objevují podobné tvary, podobné útvary. Například prodloužený ovál z nejnovějších kreseb se objevuje v železné konstrukci o něco dál na zahradě. Ovály jsou natažené kruhy a ty jsou součástí mé tvorby od začátku, kdy jsem si koupil kružítko a začal zakružovat dřevo. Pak to bylo železo v Německu, ale i v Ostravě, kde jsem realizoval projekt pro chodby zbraslavského zámku, který se

neuskutečnil. Ve Vítkovicích jsem využíval odpad z válcovaných plechů a zde jsem realizoval první deformovaný kruh v elipsu. Nejvýraznější protáhlý objekt ovšem vznikl z okapního skla, ten jsem vystavil v roce 2003 v brněnské Galerii Ars. Ovál se stal ústředním motivem připravované výstavy pro Dům umění města Brna a vychází z typických motivů tohoto města, jako je velodrom anebo jiné okruhy a klopené zatáčky, třeba v buchlovských kopcích.

Mluvil jste o odcizení místnímu prostředí. Jaké byly Vaše prvotní motivace, když jste se sem vrátil? Snažil jste se od počátku o realizace, zlepšení vztahu místních obyvatel k obci, ke krajině? Jaký byl vývoj Vašeho přístupu k místním realizacím? Jezdil jsem trochu po Evropě, dva roky jsem byl v Německu. V Hranicích jsem dělal naplno kariéru, umění. Tam jsem nebyl na nic vázán, byli jsme v cizím prostředí, kde se na nás sice dívali skrz prsty, ale ve svém počínání jsem se cítil svobodný. Tady to nepochopení bylo hlubší, ale primárně vše poznamenala závist (dovolil jsem si koupit větší pozemek). Závist přetavil současný starosta při volbách v nenávist. Základ to ale mělo v odlišování se místním zvyklostem možná už od dob mého dospívání. Za těchto okolností byl přístup k realizacím obohacen o velké a nesmyslné protivenství, které se přeneslo z lokální nepřející manipulované komunity na Magistrát města Zlína a i Zlínský kraj. posléze

Kdyby byla situace ideální, co se týče možností realizace objektů v krajině, měl byste potřebná povolení a mohl byste realizovat od začátku své návrhy, jak by Vaše Jinákrajina vypadala? Původní projekt byl ryze sochařský. Chtěl jsem umístit čtveřici soch do polí, a vyvolat tak polemiku o krajině, o tom, jak se zde hospodaří, o tom, že vesnice tvoří celý katastr a okolní krajina, že krajinu utvářeli lidé tak jako mezilidské vztahy. Že krajina je obrazem lidí zde žijících atd. Odstavení lidí od půdy, současná lhostejnost a netečnost tomu bohužel brání. Realizace Křížové cesty byla reakcí na nesmyslné a zmanipulované protivenství vůči předloženému sochařskému projektu. Touto realizací jsem ukázal, že to myslím vážně, a nastartoval jsem projekt v plné šíři a se všemi aspekty kulturní krajiny. Nikdy to nefungovalo tak, že si něco vymyslím a to realizuji. Přizpůsobuji se okolnostem a materiálovým možnostem, ale jen zřídka lidskému faktoru. Někdy si říkám, že jsem měl bez kompromisů realizovat původní minimalistické varianty. Čím větší byla protivenství, tím víc jsem vymýšlel a realizoval různé akce a vyvíjel další aktivity, až se ze mě stal aktivista, i když paradoxně nejsem komunitní typ.

Jak by se podle Vás mělo přistupovat k současnému umění v krajině? Měl by existovat nějaký systém prosazování a schvalování krajinných sochařských realizací? Položme si otázku jinak. V jakém stavu je kulturní krajina? K čemu současná kulturní krajina slouží a je toto užívání v pořádku? Jak fungují tolik proklamované komplexní pozemkové úpravy a jakou mají úroveň? Myslím si, že každá aktivita i umělecká intervence může poukazovat na všechnu tu legitimní formálnost, kterou provází veškeré proklamace týkající se kulturní krajiny, potažmo zemědělců, kteří dělají jen to, co jim legislativa přihrává. Má sice malý, ale přece jen pozitivní dopad. Ano, realizoval jsem nejednoznačně přijímaný projekt, ale dotkl jsem se podstatných problémů, na které reaguje spousta různých iniciativ možná citlivěji. Těším se na to, až za každým projektem krajinných a pozemkových úprav bude stát krajinářský architekt.

Domníváte se, že pokud je krajina na nějakém místě v rovnováze, pak je lepší do ní nezasahovat sochařskými realizacemi? Vaše realizace tedy reagují na určité místní nedostatky zacházení s krajinou. Například Ladislav Žák se při koncipování představy o obytné krajině domníval, že pokud si nejsme jisti, že lidské zásahy daný stav nezhorší, nemělo by se do krajiny zasahovat raději vůbec. Nevím, co by říkal architekt Žák nyní, protože místa bez zásahu nejsou. Nejde jen o sochy v krajině, celkově je projekt spolku Jinákrajina spojen s ekologickým uvažováním, zapojuje místní komunitu. Základní ideou byla realizace soch a zvýraznění bodů v krajině, ale díky tomu všemu protivenství a mé umanutosti jsem na tuto jednoduchou ideu nabalil další aktivity, jiný vhled na problematiku krajiny, kterou dostatečně charakterizuje název projektu: Kříže cesty sochy krajina lidé. Kříže byly první realizací, signálem o mé zaujatosti projektem, dokladem toho, že to myslím naprosto vážně. Tak se otevřela problematika průchodnosti – cest, přístupu k bodům v krajině. I v této nepřející atmosféře jsem začal oslovovat místní obyvatele, komunitu, jednat a vyjednávat. Vznikl do jisté míry

dostatečný komunikační prostor pro další aktivity. Organizovali jsme workshopy, sázeli stromy. Získal jsem pozemky a začal se o ně starat. Bral jsem to tak, že dělám příkladnou práci, která může občany aktivovat, tak jak tomu bylo dřív: když soused má upravenou zahrádku, tak i já ji musím upravit, protože co by si pomyslel druhý soused anebo starosta, a to je tak trochu komunitní mechanismus. Když se ovšem vytvoří blbá šablona, tak to funguje blbě. V některých vesnicích je ale zakázané všechno, sázet stromy, podílet se na čemkoli. Když se tady stavěla silnice, vše se mohlo udělat jiným způsobem, ale pravidla jsou nastavena starostou jinak.

Důležitou součástí projektů Jinékrajiny byli studenti z Vašeho ateliéru sochařství na Fakultě výtvarných umění. Studenty jsme k nám zvali už dřív, ještě když jsme začínali stavět, a tak jsme měli střechu nad hlavou a základnu pro workshopy. Procházeli jsme krajinou, chodili jsme do hospody, občas jsme udělali akci. Vznikly pěkné věci, třeba videa nebo instalace v lese. Bral jsem to jako prostorové cvičení v krajině. V roce 2004 jsme učinili první experiment, kdy jsme nahoře podél Vrchové cesty zasadili asi sto jasanů a habry. Do léta tam zůstal jen jeden stromek. Když jsme v roce 2009 vysázeli jeřábovou alej, taky to nebylo jen tak. Lidé stromy lámali, ničili, přitom to bylo mimo frekventovanou trasu a my jsme je dosazovali. Pavle Kačírkové jsem umožnil realizaci její závěrečné magisterské práce, následně i dizertační práce s praktickým sochařským výstupem. Na realizaci Křížové cesty, pro kterou Pavla Kačírková navrhla tvar kříže, se podíleli další studenti. Dvě práce realizoval Oldřich Morys, dále zde byly instalovány práce Ládi Plíhala. V roce 2018 se uskutečnil projekt Napajedla, v rámci něhož byly realizovány návrhy Terezy Haškové a Samuela Šroma.

Kromě zakončení Křížové cesty považujete tedy

Jinoukrajinu za ukončenou věc? Základní struktura je daná. Nedávno byly dokončeny zcela formální pozemkové úpravy, které krajině z ekologického hlediska moc nepřinesly. Paradoxně je navrženo vyštěrkování cesty s kříži, a zvýrazněno místo pro instalaci sloupu složeného ze tří dvanáctimetrových železných tyčí. V krajinném kontextu tak má být ukončena Křížová cesta. Na tuto vertikálu navazují další objekty instalované v polích, s různými odkazy, a tvoří tak ucelené sochařsko-krajinářské dílo s výrazným environmentálním apelem. Nyní se soustředím díky připravované výstavě na vlastní tvorbu a realizaci sochařských objektů na louce.

235 Jabloňová, 2014, výsadba jabloní podél polní cesty z Javorníku na Salaš (realizováno MS Bohuslavice) 236 První úroda v aleji hrušek, 2020

Jak vnímáte vztah uměleckých realizací v krajině a reálně zlepšujících projektů, jako jsou mokřady nebo stromořadí? Pohlížíte i na ně z estetického hlediska? Řídíte se nějakou svou představou o ideální krajině? Projekt beru jako jeden celek, jedno dílo, které je třeba i přes relativní nevyváženost nahlížet celistvě, jelikož vznikalo ve zcela nestandardní situaci a v očekávání, že bude – když ne hned, tak snad později – akceptováno. Velkým krokem pro jeho přijetí bylo včlenění všech děl včetně liniových prvků do návrhu komplexních pozemkových úprav v katastru obcí Šarovy a Lhota.

Vnímáte to tak, že se podařilo krajinu nějak strukturovat, zobytnit? Některé cesty se začaly používat. I když to byl vysilující boj, tak se přece jen něco stalo, definovaly se body, definovaly se základní liniové prvky, chodníky a cesty s alejemi. Krajina se stává průchodnou. Určitou roli zde může sehrát realizace pozemkových úprav. Pozvolna se mění i způsob hospodaření a nahlížení na celý projekt. Lhoťané si letos na jaře vysázeli stromky podél příjezdové cesty do vesnice!

Rozhovor Jana Ambrůze a Šarovy, 12. 5. 2022 Lenky Dolanové,