NEBYLO TO ZAS TAK KRKOLOMNÉ JAK SE ZPOČÁTKU JEVILO

4 Jan Ambrůz na SUPŠ, Uherské Hradiště, 1977

Na Střední uměleckoprůmyslovou školu v Uherském Hradišti jste nastoupil v polovině sedmdesátých let po vyučení strojním zámečníkem (ZPS Gottwaldov). Studoval jste obor zaměřený na design, jaké bylo prostředí školy? Na střední škole mě to bavilo nesmírně, krásný čas. Byl to obor zaměřený na design strojů (průmyslový design); jsem vystudovaný designér. Mými spolužáky v Uherském Hradišti byli například Marius Kotrba nebo Oldřich Tichý, Karel Štefánek, ale taky má [budoucí] žena Renáta. Začal jsem se zajímat o umění v plné šíři v mezích možností okresního města. Opravdu moc krásné časy.

Design jste studoval také na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové s detašovaným pracovištěm ve Zlíně, pod vedením Zdeňka Kováře. Jak se na škole přistupovalo k volné tvorbě? Pokračoval jsem v designu, který mne bavil, a proto jsem se neodhodlal odejít do „světa“. Zvítězila pohodlnost a levnost života. Moc jsem s tím bojoval a hodně mě to lákalo, ale nikdy jsem ten krok neudělal. Samovzdělávání mi nakonec stačilo a myslím, že dostatečně. Na škole se volná tvorba moc nepodporovala, ale občas proběhla výstava domácích prací. Již první vystavená práce vyvolala určitý rozruch. Tehdy jsem se věnoval kresebně víc anatomii a tu jsem přenesl i do modelované figury, kterou jsem později odlil do bronzu. Jinak jsem menší sochy odlíval do cínu. Vzpomínám si, že jsem v rámci nějakých primitivních zadání, která se opakovala asi padesát let, přinesl malou „zámkovou“ konstrukci nařezanou z překližky nahrubo pilkou. To byl totální průšvih. Kdo neprošel představami Zdeňka Kováře, který dělal šestsettrojku (pozn. ed.: T603 – osobní vůz Tatra), a neměl jeho modelovací šablony oblých tvarů, neměl šanci. Tehdy už mě studium přestalo bavit, vydal jsem se vlastní cestou. Polohu volné tvorby jsem od školy separoval a začal jsem si to řešit ve venkovském ateliéru po svém.

Kde jste v této době čerpal informace o výtvarném umění? Na vysoké škole nám chyběly informace. Vzpomínám si, že mě málem lynčovali v městské knihovně ve Zlíně, když jsem si odnesl domů svázané ročníky Výtvarného umění ze šedesátých let. Knihovník mě naháněl po Zlíně, jako kdybych vykonal nějaký protistátní čin. Byly to skvělé časopisy podobně jako Světová literatura. Skvělé texty, perfektní informace o současném českém a světovém umění. Myslím, že tato tištěná konfrontace posloužila dokonale tehdejší generaci k sebevědomé tvorbě. Díky Výtvarnému umění jsem se seznámil s tvorbou Stanislava Kolíbala, Čestmíra Kafky, Aleše Veselého, Milana Grygara, Evy Kmentové, Aleny Kučerové, Václava Boštíka a dalších tvůrců, psalo se tam o různých výstavách, sympoziích, jako třeba o Soše v Libereci atd. (pozn. ed.: sochařská přehlídka Socha a město se konala v roce 1969). To všechno mě zajímalo a ovlivňovalo.

Měl jste v této době přímé spojení s akuálním uměleckým děním? Spolužáci ze střední školy Mário Kotrba a Oldřich Tichý pokračovali ve studiu sochařiny a malby na vysokých školách v Praze. Byli jsme stále v kontaktu a v raných osmdesátých letech mi předávali informace. Začali jsme jezdit na výstavy a sledovat to, co mělo hodnotu nebo kvalitu, především neoficiální umění, například výstavy Jiřího Načeradského, Kurta Gebauera, Jitky Svobodové nebo Jiřího Sopka v Hájence v oboře Hvězda nebo jinde. Pravidelně jsme navštěvovali pražské ateliéry. Pamatuji si na Aleše Veselého, který mě fascinoval sochařskou monumentalitou, nebo Olbrama Zoubka, který pracoval s osinkocementem. Hodně jsme tehdy kreslili. Díky Máriovi jsem se začal zajímat o sochařství. Seznamoval jsem se s ním plnohodnotně a učil se všechny technologie a postupy. Začal jsem klasicky figurálně, jinak bych měl pocit, že když nevymodeluji figuru a neodliji ji do sádry, nejsem sochařem. Tehdy jsme to tak brali, byly to dětské, romantické představy, ale přitom jsme už byli jinde.

V průběhu vysokoškolského studia jste vytvářel figurální sochy v životní velikosti, jak dlouho jste se jim věnoval? Zkoušel jsem klasicky modelovat figuru v životní velikosti, formovat a odlívat do sádry. Měl jsem potřebu se s tím sochařstvím sochařsky vypořádat. Používat technologie, menší sochy odlívat do kovu, do cínu, větší do osinkocementu. Dokonce jsem se pustil i do kamene, ale byly to jen takové pokusy. Od modelované figury jsem postupně přešel k drátěným skeletům, na které jsem nanášel vrstvu juty namáčené v sádře. Nevím, čím to bylo ovlivněné, možná Gebauerem, ale nebylo to vědomé napodobování. Byla to moje cesta, která mne přivedla k množení soch a tím k sousoší a svým způsobem k instalaci nestabilních uskupení, se kterým mohu vstupovat do prostoru jinak než staticky, spíše jako s proměnlivou prostorovou záležitostí. Na konci jsem dokonce vytvořil lehounké sochy, kam už jsem nedával sádru, ale laminoval jsem punčochy a ty polepoval alobalem. Většina věcí zanikla, zbylo jen pár fotek.

5–7 Školní práce ze SUPŠ, Uherské Hradiště, 1978–1984

9 Na kole II, 1982, sádra, železo, životní velikost, zničeno

10 Ateliér se sochami, 1982 (Šarovy 18)

11 U bazénu, 1983, sádra, alobal, životní velikost, zničeno

12 Oblouk II, 1984, lískové hole, provázek, délka 1 200 cm, zničeno

13 Jan Ambrůz a Renáta Ambrůzová při práci na Oblouku 1984 II, 14 Dolů, Velké vemeno, 1984, lískové hole, provázek, látka, 300 × 25 × 500 cm, zničeno

Figury a sousoší jste umísťoval do krajiny nebo zahrady a fotograficky si je dokumentoval.

Co Vás vedlo k instalacím v exteriéru? Ateliér je pracovní místo, ale také vytváří nahuštěné konfigurace v určité konstelaci. U figur jsem chtěl zkusit, jak fungují venku. Nejprve jsem je vynášel na zahradu a sestavoval do různých seskupení. Možná v tom byla taky jakási exhibice, vytáhl jsem je blízko k silnici, aby byly vidět. Pak jsem pro ně hledal specifická místa, třeba u pařeniště jako u bazénu. Jednu alobalovou sochu jsem odvezl na střeše našeho trabantu coby svatební dar Máriovi. Fungovalo to takovým jednoduchým způsobem, ale v důsledku to byly sochy ve veřejném prostoru, informace o tom, že jsem, že chci být sochařem. S ukončením studia designu jsem ukončil i figurální sochařství a začal jsem plně rozvíjet to, co jsem nemohl dělat oficiálně při studiu, které bylo hodně podřízeno služebnosti. Poslední sochařské práce jsem ani pořádně nenafotil. Fotit totiž bílé sádrové sochy je problém a na plném slunci ještě větší. Fotit jsem začal již na střední škole a průběžně jsem se fotkou jako takovou zabýval, nafotil jsem spoustu snímků, ale hodně filmů jsem taky špatně vyvolal, jsou zničené, něco by se dalo možná opravit a znovu udělat fotky, ale spousta toho je nenávratně pryč.

Po ukončení povinné vojenské služby v roce 1985 jste realizoval řadu exteriérových prostorových konstrukcí z nejrůznějších materiálů landartového charakteru. Sehrál zde svou roli fakt, že jste neprošel klasickým sochařským vzděláním a mohl jste k sochařskému médiu přistupovat volněji, v podstatě nesochařským způsobem? Figurálnímu sochařství jsem se přestal věnovat již v roce 1983, kdy jsem neslavně dokončoval studium designu. V jisté fázi práce na figuře mě víc zaujala samotná konstrukce, struktura povrchu a vlastně velice rychle jsem tak přešel ke konstrukcím ze štípaného bambusu a u větších prací k lískovým prutům a začal jsem tak používat jiné materiály a nesochařské postupy. První konstrukce ze štípaného bambusu jsem později využil na létající objekty, které jsem realizoval pro akci Objekt-vítr pořádanou Jindřichem Štreitem, ale té jsem se nakonec nezúčastnil. Daleko zásadnější pro mne v tom roce byla konstrukce z lískových prutů, která z jedné bambusové konstrukce vycházela a tak trochu parafrázovala mou poslední figurální práci Most, tak jako látkový objekt ušitý z růžové sypkoviny parafrázoval alobalovou figuru s názvem U bazénu. Na vojnu jsem odjížděl již s tímto nastavením, které asi víc odpovídalo mému naturelu a nakonec se v něm odráželo i mé předchozí studijní zaměření, které bohužel bylo až příliš upachtěné, tak jako možná i samotné město Zlín a jeho funkcionalistické struktury, které na mne působily trochu depresivně od časů mých učňovských let, prožitých v ZPS. Tuto depresi a upachtěnost designéra jsem kompenzoval zájmem o figuru, samostudiem sochařství. Nebylo to zas tak krkolomné, jak se to zpočátku jevilo.

Už tyto práce, například konstrukce z bambusů a prutů, vznikaly jako díla velkých formátů instalovaná ve venkovním prostoru; co Vás vedlo k tomuto měřítku a k práci s prostorem? Vyšlo to tak nějak z daností. První konstrukce byly vzhledem k velikosti a limitům ateliéru realizovány na svažité louce. Nebylo to ideální místo pro instalaci a nepodařilo se mně konstrukci dobře zdokumentovat, ale byl to velmi příjemný zážitek prožitý s přáteli. Na vojně jsem kreslil, a vznikla tak řada kreseb na formát A3, které jsem později vystavil v Olomouci. Tyto kresby se staly předlohami pro pozdější realizace. Víceméně jsem si během roku naskicoval svůj další program. Když jsem se vrátil, začal jsem objíždět okolí a zkoumat, co mně nový životní prostor nabízí, co je k dispozici, co se dá v mém sochařství použít. Bydleli jsme ve Velké u Hranic, v nedalekém lomu jsem objevil „velké“ plechy, které jsem chtěl použít na instalaci vycházející z mých kreseb, a to přímo v lomu. Začal jsem se zabývat technickými možnostmi místa, jak plechy spojit, jak je zvednout, jaký vznikne oblouk, atd. Tímto technickým přemýšlením se spustil proces osvobozený od funkčnosti v jiném měřítku. Postupně jsem nalézal jiná místa a materiály, jako třeba vyřazená dětská lehátka, která předznamenala další možnosti, až jsem se dostal ke sklu, které jsem již dříve zahlédl v prázdných plochách bambusových konstrukcí. Od nerealizovaných plechových plošných objektů a ne nepodstatné hry s dětskými lehátky jsem se dostal k tabulím skla, které jsem začal pomalu ošahávat. Měl jsem omezené množství skla a proto jsem opakovaně skládal a rozebíral. Bylo to o hledání optimálních sestav, o možnostech skla. Začalo to nejprve pokládáním, stavěním a postupně zavěšováním. Řešil jsem, čím svazovat a jak zavěšovat nezabrušované tabule skla, kterých jsem měl málo a proto jsem realizoval jednotlivé objekty postupně a následně pořizoval v ideálním čase fotodokumentaci. Tento způsob uvažování a práce mně zůstal doposud vlastní. Je to především materiál, jeho dostupnost, a ten určuje okruh zaujetí. Jen zcela výjimečně jsem navrhl nějaký „vynikající“ projekt a pak ho realizoval. Vše se vždy odvíjelo od materiálu, pro jehož vyznění se hledalo adekvátní prostředí. Prvním takovým

místem, kde se mně podařilo koncentrovaně realizovat v předchozím roce zkoušené konstrukční postupy, byla bývalá sušárna kůží v Lipníku nad Bečvou, na kterou mne navedl Pavel Netopil. Myslím, že zde vznikly první kvalitní práce, které byly ještě objektové, limitované množstvím tabulí skla, ale samotný prostor byl již plnohodnotnou součástí jednotlivých prací, které díky své reflexivnosti překročily vymezený prostor a dokázaly na sebe vztáhnout i to, co bylo za zdmi. Z tohoto pohledu je mohu brát už jako instalace.

Skla vznikala jako složité konstrukce zavěšované v prostoru, v nichž se v průběhu let uplatňovaly různé skladebné principy. Jak jste postupoval při instalacích a jak docházelo k těmto posunům? Práce s tabulovým sklem měla velmi pozvolný a přerušovaný vývoj. Už po první koncentrované sérii vzniklé v Lipníku (1987) jsem cítil určitou tematickou vyčerpanost. Navíc jsem při dojíždění do Lipníka objevil na trase družstevní pilu s větším množstvím nepořezatelných klád a začal jsem při zavěšování skla kreslit velké kresby, návrhy soch, které jsem ještě týž rok začal vyřezávat. Začaly se do nich promítat prvky skleněných objektů, které jsem plně rozvinul až v grafitových kresbách na černém plátně. Všechno se vzájemně ovlivňovalo. Z pastelových návrhů vzniklo pár dřevěných skulptur. Grafitové kresby ovlivnily zásadním způsobem zavěšování skla, tak jako monumentální práce ve dřevě pozmněnily pozdější instalace. Vždy však zůstaly pro tento druh práce zásadní prostorové a technické možnosti místa instalace. Celá tvorba je propletenec různých podnětů, které ovlivňují výslednou podobu díla stvrzenou nezbytnou praktickou zkušeností.

Je patrné, že určité principy a postupy se při práci s různými materiály navzájem ovlivňovaly a opakovaly, přestože jste vždy využíval velmi specifických vlastností daného materiálu. Na vysvětlení mohu uvést konkrétní příklad práce se dřevem, které jsem nebyl s to sám instalovat a které zůstalo nainstalováno v šikmé poloze. Tento moment včetně samotné struktury objektu doslovně ovlivnil instalaci skládanou z čtvercových tabulí skla, kterou jsem realizoval u Velků na Sýpce (1990). Podobně zafungovala i instalace topolových fošen, které jsem měl možnost opřít o kostel svatého Jiljí v Praze (Staroměstské dvorky, 1991). Touto instalací jsem posunul své hmotné sochařství do ryze instalační roviny, na niž navázaly mé další instalace skla, které mně byly umožněny v Plasích (Kukátko, 1994) a v Trnavě (Jiná rovina, 1995). Nepouštěl jsem se do žádného zakrouceného složitého nebo amorfního sochařství, vždycky to jsou konstrukce, i ta skla. Dřevo sice potom působí objektově, prostorově architektonicky, ale základ to má v jednoduché geometrii nebo v geometrickém myšlení. A tímto způsobem bych mohl pokračovat ve výčtu událostí, vzájemných a podmiňujících provázaností, zpětných vazeb v tvůrčím procesu. Samozřejmě jsou to i jiné události a náhody, které s tvorbou zdánlivě nesouvisejí.

V českém prostředí vznikala Vaše práce víceméně v solitérní pozici mimo aktuální proudy. Blízkou návaznost lze vnímat z podnětů amerického a evropského minimalismu, postminimalismu a land artu, ale i některých soudobých uměleckých projevů. Znal jste zprostředkovaně tuto tvorbu? Osamocenost a samota nebyla ve Velké přece jen tak velká. V mládí jsem byl komunikativnější s přirozeným zájmem o informace, a to nejen proto, že jsem chtěl být sochařem. Nebylo jich až tak moc, ale o to byly zásadnější. Minimal – Earth – Concept Art, publikace, kterou vydala v roce 1982 Jazzová sekce, se ke mně dostala přes Pavla Netopila, který si ji půjčil od Vladimíra Havlíka z Olomouce s mírným zpožděním a ve správný čas. Byla to pro mne dost zásadní informace, která potvrdila správnost mého směrování a sehrála pro mne důležitou roli v chápání sochy, prostoru a prostředí ve své komplexnosti. I když si nevzpomínám, kdy to přesně bylo, ale je docela možné, že právě ony zmiňované A3 kresby byly poznamenány touto informací.

Dvoudílné vydání Jazzové sekce přineslo poměrně obsáhlé informace, texty, rozhovory a černobílou obrazovou přílohu. Vzpomenete si, co Vás tehdy konkrétně oslovilo? Samozřejmě to byli všichni ti minimalisti, kteří byli české umělecké veřejnosti takto poprvé knižně představeni, a nechce se mně věřit, že je nikdo neznal. Kulturní tradice je u nás poněkud jiná, trochu víc upovídaná. V každém případě to byl ucelený zdroj informací, autentických textů s obrazovým doprovodem v českém jazyce. Už si přesně nevzpomínám na konkrétní práce, ale určitě to byl svým raným dílem Richard Serra, Tony Smith, Ronald Bladen, John McKracken, ale především Carl Andre, jehož dláždění mě uchvátilo snad nejvíc. Repetetivnost jeho instalací, materiálová sériovost, má v sobě relativně emoční odcizení, ale přesto je to dle mého tradiční, gravitací a stabilitou zatížená, a proto sochařská, výtvarně, až galerijně zádumčivá práce. A možná právě tato poloha mě přivedla k práci se sklem, s opakujícím se modulem, pro jehož instalaci jsem potřeboval

Na začátku devadesátých let jste díky WilhelmLehmbrukově stipendiu žil dva roky v Německu.

To musela být úplně nová zkušenost. Měl jste možnost vidět některá díla z reprodukcí naživo? Do Německa jsme se přesunuli i s dětmi. Byla to velká změna, pobyt v nejprůmyslovější aglomeraci v Porýní, v „železném srdci Evropy“. První rok jsem zde řezal dubové klády, které jsem si přivezl, a pokračoval jsem tak v práci se dřevem. To samozřejmě nešlo řezat v ateliéru, který byl v centru Duisburgu. A tak jsem byl pracovně přemístěn na jih k Rýnu, kde se rozprostírala firma Mannesmann. Zde mně bylo umožněno pokračovat v započaté práci na sochách, které jsem následující rok vystavil v holandském Voorburgu. Staral se o mne starší a velmi kultivovaný pán, s nímž jsem občas nostalgicky projížděl areál jedné z největších oceláren v Evropě, která zpracovávala „kontilitím“ neskutečné množství železa denně. Sklad bram byl fascinující a dovedu si představit, jak musela uchvátit taková skládka-instalace i Richarda Serru, který měl zázemí na přeměnu těch tun v umělecká díla. V ateliéru, kde jsme bydleli, to prostě nešlo. Gigantické železárny, v kterých jsem se mohl volně pohybovat, ve mně „materialistovi“ vyvolaly zcela přirozeně puzení a zájem o železo. Po pořezání všech klád a po výstavě v Haagu jsem se soustředil už jen na železo. Začal jsem kreslit a připravovat návrhy soch, které mně vedení firmy přislíbilo realizovat na závěrečnou výstavu v muzeu v Duisburgu. Termín se nakonec nestihl, a proto jsem vystavil jen kresby a přípravné skici. V průběhu mého pobytu jsem byl vtahován do německého výtvarného dění, ale městské prostředí mně příliš neimponovalo. Seznámil jsem se s Jindřichem Ziethammlem a Jiřím Švestkou, který v tu dobu vedl düsseldorfský Kunstverein. Do Düsseldorfu jsme jezdili na výstavy a zde jsem také poprve viděl v muzeu velkou instalaci Richarda Serry. V Bochumi pak výstavu Ulricha Rückriema. První Documentu jsem zhlédl s Čestmírem Langem, který bydlel v nedalekém Oberhausennu a který nás často navštěvoval. Pobyt v Německu mně sice něco ukázal, ale nebyl jsem a nejsem pro tento způsob života, který vyžaduje komunikativnost a trochu podnikatelského ducha, stvořen. Železo jsem nakonec převezl do Čech a deponoval jej na Sýpce u Velků a doufal jsem, že mně tyto práce otevřou cestu i do místních železáren. Jak se ale ukázalo, německé železo bylo příliš těžké a to české, ke kterému jsem se v Ostravě díky Jiřímu Lukešovi dostal, bylo příliš rezavé, nebo prostě mimo mísu... tak nějak mimo čas. Přestože jste se od začátku devadesátých let pravidelně pohyboval po Evropě i Americe, vždy jste se nakonec vrátil domů, do malé vesnice ve

Velké u Hranic na Moravě a později v rodných

Šarovech. S tím cestováním to nebylo až tak pravidelné. Spíš jsem měl štěstí na granty a stipendia, které mně umožnily žít a tvořit, a to občas i mimo republiku. Cestování jsem tehdy bral trochu jinak, i když nejsem jazykově vybaven, byla to přece jen profesní záležitost, způsob obživy, ale nevyužil jsem vše, co se nabízelo. Vždy to však byly akce dlouhodoběji připravované a finančně zajištěné. V ročním předstihu jsme měli možnost seznámit se s místem, připravit návrh, který se po technickém zajištění realizoval. Nenapojil jsem se na žádnou galerii, i když jsem měl řadu nabídek, ale mé dispozice mě směřovaly jinak, a to tak, jak mně doporučoval ještě v Německu Jindřich Zeithamml, který šel nakonec taky touto cestou. V roce 1998 jsem přijal nabídku FaVU, kam dojíždím dodnes. Přemístěním do našeho údolí jsem se vzdálil Ostravě a nepřiblížil Zlínu a do Brna jen dojíždím.

Rozhovor Jana Ambrůze a Šarovy, 12. 5. 2022 Mariky Svobodové

15 Kolébka z tužka, papír plechů, 1985, skica, 17 Zavěšené koryto z skica, tužka, papír desek, 1985,