velmi nelibě a pořád jezdil do Prahy, aby můj nástup zmařil. V té době už vznikalo Občanské fórum (OF). Nakonec mi pomohli dělníci, kteří řekli, že když mě nejmenují, tak že začnou stávkovat. A tak přijela delegace, zavedla mě do ředitelny, něco zamumlala a utekla. V březnu roku 1990 jsem se tedy stal ředitelem. Když jsem zůstal v kanceláři sám, tak si přesně pamatuji na ten pocit. Dostal jsem strach. Bylo to, jako když někomu říkáte, že budete operovat a dlouho si z toho děláte legraci, ovšem jen do doby, než dostanete do ruky skalpel. Teď se tomu musím smát, ale já jsem vlastně z té své pozice neuměl telefonovat, neuměl jsem psát dopisy nebo jednat v bankách a podobné věci. Chodil jsem po kanceláři, občas jsem otevřel nějakou knížku a v ní jsem
A jak jste se dostal ke kotlům? To jsem byl už po revoluci v Praze v hospodě se spolužáky, měli jsme takový sraz a tam každý povídal, kdo co dělá a já se ze srandy chlubil, že už nejsem u krav, ale že jsem ředitel traktorky. Spolužáci ale naléhali, že bych měl mít něco svého a co že tedy budu dělat. A na mě, když se tlačí, tak většinou plácnu první věc, která mě napadne. Tak jsem jim řekl, že budu dělat kotle na dříví. Chvilku bylo ticho, ale najednou se zvednul někdo od sousedního stolu a jako svátost mi předal vizitku nějakého pana Říhy ze Švýcarska. Našel ji v Praze v Paláci kultury někde na zemi po sešlosti úspěšných podnikatelů, kteří podnikali v zahraničí a tehdy je sem pozvala jako své absolventy nějaká vysoká škola, aby pomohli se svými zkušenostmi rozjet české podnikání. O toho pana Říhu, který dělal ve Švýcarsku projekty topení nikdo neměl zájem, čili on na tu vizitku zezadu připsal rukou, že koho by kotle na dřevo zajímaly (a ve Švýcarsku to byl tehdy hit), že se má ozvat a že by mu pomohl. Začalo mi to vrtat hlavou. Nakonec jsem tam zavolal, domluvil si schůzku a vyrazil tam vlastní dvanáctsettrojkou. Naložili mi těleso,
inzerce
našel třeba „generel rozvoje“ nebo „zvláštní úkoly“. Většinou jsem dostal záchvat smíchu a hodil to na zem, že to není potřeba. Pak jsem požádal sekretářku, aby to odvezli do sběru. A tak jsem se tedy učil dělat ředitele. Třeba auta jsem dal do pronájmu, prakticky všichni řemeslníci dostali výpověď, řekl jsem jim, ať jdou dělat soukromě. Později se mi přiznali, že mě chtěli večer někde chytit a stlouct. Chodili za mnou a říkali: „My jsme si tě sem vlastně dosadili a ty nám dáváš výpovědi?“ Vysvětloval jsem jim, že cesta vlastního podnikaní, které se jim teď nabízí s kontakty a zákazníky, kteří jim zůstali, je smysluplnější. A je pravda, že hodně firem, které tady dnes působí, tehdy vznikly díky těm propuštěným lidem a díky tomu, že jsem je vyloženě dokopal do soukromého sektoru. Až po pár letech mi děkovali.
13