Záletný manžel… žena na válečné stezce by Nakladatelství MOBA

Záletn˘ manÏel… Ïena na váleãné stezce alena jakoubková

Když do pekla, tak na pořádném koni.

(autorka této knihy vřele doporučuje)

Děti do sedmi let jsou prakticky nerozbitný.

(Roman Ch., otec dvou dospělých dětí)

Na co by mi byl chytrý telefon, když mi volají samí blbci. (Mirek J., spokojený majitel tlačítkového mobilu)

Řekl mi, že má dům. Kdybych byla věděla, že patří jeho rodičům, nikdy bych se k němu nenastěhovala.

(P. Č., projev hluboké lásky k partnerovi)

Cítíš cizí svůdnou vůni

svěží jak voda v lesní tůni

Na límci košile rtěnka…

Je to jak úder pěstí

co vezme ti všechno štěstí…

Otevřela jsem troubu a zkontrolovala brokolicový nákyp s kuřecím masem a mandlemi, posypaný strouhanou mozzarellou, okořeněný rozetřeným česnekem, čerstvě nasekanou petrželkou a chilli birdseye, extra pálivým a extra dobrým.

No jasně, nákyp se už začíná vysušovat.

Jak by také ne, když jsem ho měla podávat už dobře před hodinou.

Sakra.

Dalibor (už zase) přichází domů z práce čím dál tím později.

Ne že by mi to oznámil předem. S tím se už dávno nenamáhá, přestože ví, že mu chystám večeři, kterou bych sama pro sebe docela určitě nechystala, odbyla bych se kouskem šunky nebo sýra. Ještě v poledne mě v esemesce (jako odpověď na můj dotaz, sám od sebe mi už dávno nepíše nikdy) ujistil, že přijde na večeři kolem sedmé, takže jsem jídlo vstrčila do trouby tak, aby se večeře mohla podávat v osm.

Teď už bylo ovšem po deváté, a Dalibor nikde.

Sakra.

Vypnula jsem troubu, z pekáčku jsem si nandala malou porci nákypu. Nemělo smysl čekat na manžela, který stejně nevnímá, jestli s ním u stolu sedím nebo ne.

Sama sobě jsem v duchu vynadala, že jsem si nákyp nevzala, když byl akorát.

No, i takhle byl moc dobrý.

S talířkem jsem se posadila na terasu, ale pak jsem se vrátila do kuchyně a nalila si sklenku mělnické Ludmily, kterou jsem chladila v lednici. Uzobávala jsem nadýchaný nákyp a upíjela báječné víno. Obdivovala jsem nádherně zbarvené nebe, které začínalo pomalu tmavnout, i vlastní hortenzie a růže, které provoněly vzduch.

Musela jsem uznat, že mám krásný domov.

A taky musím uznat, že mi tento domov dal Dalibor. Byl to dům jeho rodičů.

Jenže tu jsem pořád sama.

Když jsem dojedla, odstrčila jsem talířek, pohodlně jsem se opřela do polštářů na proutěné pohovce a zavřela jsem oči. Moc dobře jsem si uvědomovala, že stavět manželství na pocitu povinnosti není dobrý start do života, ale tehdy jsem byla tak zmatená…

Věřila jsem, že všechno nakonec dobře dopadne.

A dlouho to i vypadalo, že tomu tak bude. Oba jsme se s Daliborem snažili, oba jsme chtěli věci dělat správně.

A myslím, že jsme to tak oba dělali, i když někde v koutku srdcí byly pochybnosti.

No… zase až tak dlouho nám to nevydrželo, popravdě řečeno.

Ach jo…

Ale jak teď z téhle situace ven?

Sotva jsem ráno proloupla oči, vyskočila jsem z postele. Protože jsem byla šťastná, těšila jsem se i do školy. A to jsme měli tento den psát maturitní testy. Jenže já byla bláznivě zamilovaná a nic mě nemohlo odradit od dobré nálady, koneckonců, byla jsem na maturitu opravdu dobře připravená, neměla jsem se čeho bát.

Pro jistotu jsem si ale oblékla své nejmilejší bílé bavlněné šaty s ramínkem kolem krku, připnula jsem si do uší bílé korálkové náušnice, blonďaté vlasy jsem vyčesala do culíku, aby mi při psaní nepadaly do očí, a sepnula jsem je zlatou sponou.

V kuchyni, z níž se linula lákavá vůně, na mě čekala mamka.

S úsměvem mi předložila bylinkovou omeletu a šálek čaje.

Napomenula jsem ji:

„Mami, můžu si udělat snídani sama.“

Mamka se posadila proti mně s šálkem kávy a vyložila mi:

„Loreno, dneska píšete ty testy, musíš se pořádně najíst.“

Mamku jsem ujistila:

„Je to moc dobré, děkuju.“

Než jsem odešla do školy, nazula jsem si bílé žabky se zlatými ozdobami.

Mamce jsem řekla:

„Pak, až to budu mít za sebou, se stavím u tebe v obchodě, ale to víš, výsledky mít ještě nebudu, ty vyvěsí na internet bůhvíkdy, jen ti přijdu říct, jak to probíhalo.“

Mamku zajímalo:

„Odpoledne si tě vyzvedne Dalibor?“

Přikývla jsem.

„Ano, na odpoledne jsem domluvená s Daliborem.

Zajedeme si na Barabu, je tak krásně, byla by škoda toho sluníčka nevyužít. Nevadí ti to? Ale ono ještě nebude co slavit…“

Maminka mě lehce objala a řekla:

„Jistěže ne.“

Dodala:

„Dopadne to dobře, Loreno. Hodně štěstí.“

O pár hodin později jsem kráčela od gymnázia v ulici Pod Vrchem mělnickými ulicemi k náměstí Míru, kde má mamka se svou sestrou, mou tetou Hankou, malý butik s módou v italském stylu. Mohou si to dovolit, protože zdědily po svých rodičích celý krásný dům, v němž pronajímají byty. Teta Hanka má v domě krásný velký byt v nejvyšším patře, ale my s mamkou žijeme v domku na Podhradí. Nakoukla jsem do obchodu. Mamka i teta se točily kolem zákaznic, tak jsem na ně jen zamávala a postavila jsem se vedle malého pultíku v rohu, kde byla pokladna. Mám ten obchůdek ráda, a přestože jsem docela dobrá studentka, rozhodla jsem se, že nepůjdu na vysokou, ale budu pracovat s mamkou tady. Akorát se to hodí, protože teta Hanka, která je o dvanáct let starší než mamka, přikývla na žádost svého manžela, mého strýce Honzy, že konečně přestane pracovat a vydá se s ním na několikaměsíční cestu karavanem po Evropě. Je to jejich společný životní sen. A já díky tomu, že si ho ti dva konečně splní, získám práci, která mě baví.

Když spokojené zákaznice opustily obchod s lesklými růžovými papírovými taškami s logem naší firmy, které jsem podle maminčiných instrukcí namalovala, maminka se mě zeptala, jaký mám z testů pocit, a jestli si myslím, že jsem je napsala správně.

Ujistila jsem ji:

„Mami, učila jsem se, až se mi z hlavy kouřilo. Nějak to určitě dopadne.“

Maminka navrhla:

„Nechceš si dojít pro pizzu?“

Zakroutila jsem hlavou:

„Ne, mami, ale díky. Nemám hlad.“

Pak jsem dodala:

„Musím už jít. Ještě se chci stavit doma pro plavky a osušku.“

Teta Hanka mi připomněla:

„Hlavně si vezmi vodu. A krém na opalování.“

Zasmála jsem se a odtančila přes náměstí k našemu domku.

Sotva jsem se stačila převléknout do méně formálních letních šatů jasně červené barvy, už mi zapípal mobil. Dalibor mi sděloval, že už na mě čeká před domem, ať si pospíším.

Sáhla jsem po velké kabele, kam jsem kromě plavek a velké osušky dala i opalovací mléko, dvoulitrovou lahev s vychlazenou vodou a nějaké sušenky, které jsem našla ve špajzce. K červeným šatům jsem si nazula červené žabky s velkou mašlí.

Dalibor na mě čekal vedle své červené motorky, k níž jsem kromě oblečení i se svými dlouhými plavými vlasy, které jsem si rozpustila, aby za mnou při jízdě vlály, báječně ladila.

Dalibor zabručel něco o nevhodných botách, ale podal mi červenou přilbu, já si ji nasadila a vyjeli jsme na Bara-

bu, komplex jezer zatopené pískovny, kde je moc příjemné koupání.

Ve vodě jsme vydrželi docela dlouho, a když jsme se pak posadili na deku, překvapilo mě, že má Dalibor vážnou tvář. Nedíval se na mě, sledoval hladinu jezera.

Měla jsem pocit, jako by se vzduch kolem mě ochladil.

Když Dalibor promluvil, bylo to, jako by mi dal pěstí do žaludku.

„Loreno, je mi to líto, ale zamiloval jsem se.“

Naivně, protože jsem hned nepochopila, co tím Dalibor míní, jsem se zeptala:

„Proč je ti to líto?“

Dalibor se ošil.

Pak řekl:

„Jmenuje se Julie. Znáš ji, chodila na stejnou základku jako ty.“

Třeštila jsem na něj oči, nedokázala jsem ze sebe dostat ani hlásku.

Tohle přece nemůže být pravda?

Dalibor tedy dodal, asi aby nemohlo být mýlky:

„Je z Liběchova…“

Konečně jsem pochopila.

Julie, překrásná, vysoká, štíhlá, tmavovlasá, exotická…

Zkusila jsem:

„Myslela jsem, Dalibore, že miluješ mě.“

Dalibor přikývl.

„Taky jsem si to myslel. Ale minulou sobotu, jak ses doma učila…“

Mávla jsem rukou, abych ho umlčela.

„Ne, nechci to slyšet.“

Ze všeho nejvíc se mi chtělo schoulit se do klubíčka a plakat, vyplakat se z toho šoku, co mi Dalibor způsobil, ale věděla jsem, že takhle se ztrapnit opravdu nechci, tak

jsem si slzy, které se mi draly do očí, setřela a nasadila jsem kamenný výraz.

Pak mě napadlo:

„Proč mi to říkáš tady, Dalibore…?“

Dalibor se vyjevil.

„No, já nevím… Prostě jsem ti to musel říct.“

Upozornila jsem ho:

„Tohle jsi mi mohl říct u nás před domem a ušetřit mě dalších rozpaků.“

Dalibor pokrčil rameny, ale vysvětlil mi:

„No to jsem chtěl, ale tys vyšla ven tak rozzářená…“

Pak omluvně dodal:

„Nedokázal jsem to.“

Připomněla jsem:

„Dalibore, chodíme spolu skoro rok.“

Dalibor přikývl.

„Já vím, ale čas s tím nemá co dělat.“

Zeptala jsem se, a hned jsem se za tu otázku nenáviděla:

„Nechceš si to ještě rozmyslet?“

Dalibor zavrtěl hlavou tak vehementně, že mi ani nemusel odpovídat.

On ale pokýval hlavou a znovu, důrazně, zopakoval:

„Zamiloval jsem se do Julie. S tebou se chci rozejít.“

Dvě věty, které mi život rozcupovaly na kousky.

Přikývla jsem.

Prosit, přemlouvat ho budu až později, až si to promyslím.

Nechtěla jsem se za žádnou cenu rozplakat.

Proto jsem vstala.

Dalibora jsem vyzvala:

„Chci se vrátit domů.“

Jak jiná byla ta zpáteční cesta… Cestou na Barabu jsem se k Daliborovi těsně přitiskla, užívala jsem si vítr ve vla-

sech, rychlou jízdu, a Daliborovu blízkost. Teď jsem se ho jen zlehka chytla kolem boků, a doufala jsem, že z motorky nespadnu.

Před naším domkem jsem mu jen beze slova podala červenou helmu, otočila jsem se na patě, odemkla si a vběhla do domu. Hned za dveřmi jsem se rozplakala.

Chtěla jsem jít do svého pokoje a vyplakat se tam, ale maminka už byla doma.

Vynořila se z kuchyně, a když mě uviděla, úsměv jí zmrzl na rtech.

„Co se ti stalo?“

Otírala jsem si slzy, a mamce jsem vysvětlila:

„Dalibor se dneska se mnou rozešel.“

Z mamky vylítlo:

„Cože…?“

Přikývla jsem.

„Zamiloval se do jiný.“

Mamka mě objala a řekla:

„Je mi to moc líto, holčičko, ale to bude nakonec dobrý, neboj…“

Jenže já dál fňukala:

„Mami, já bez něj ale nemůžu žít, hrozně moc ho miluju.“

Maminka mě napomenula:

„Ale no tak, Lori, tohle neříkej. Pojď, uvařím ti čaj, jo? Chceš ho radši s mlékem, anebo s plátkem grapefruitu? Čaj ti udělá dobře. A k večeři si na zahrádce ugrilujeme ty pstruhy, co nám přinesl strejda Honza, a plátky zeleninové papriky, jak to máš ráda.“

Maminka všechny trable řeší jídlem.

A popravdě, není to vždycky špatné řešení.

Pomalu jsem přikývla. Věděla jsem, že se musím sebrat, mám přece před sebou ještě ústní maturitní

zkoušku, na tu musím myslet, ale bolest, která mi svírala srdce, neustávala. Věřila jsem, že Dalibor je moje životní láska, měli jsme toho tolik společného, a teď jsem měla pocit, že se můj život roztříštil jako skleněná bublina.

Nicméně jsem mamku poslušně následovala do kuchyně.

Mamka mi nařídila:

„Posaď se ke stolu, jsi roztřesená, nechci, aby ses řízla.“

Zatímco mi připravovala čaj, brblala:

„To je ale bezohledný darebák. To nemohl mít ohled na to, že skládáš maturitu?“

Pak přede mě postavila květovaný puclák s čajem a připomněla mi:

„Musíš se sebrat, Loreno. Brzy tě čekají ústní zkoušky.“

Přikývla jsem, ale jen proto, abych mamku uklidnila.

Popíjela jsem voňavý čaj, do kterého mi mamka přidala plátek grapefruitu, a pozorovala jsem ji, jak potírá pstruhy směsí z bylinek se solí, rozetřeným česnekem a s pár kapkami olivového oleje, a jak potom stejnou směsí potírá i zeleninové papriky a plátky cukety, kterou nechala předtím „vypotit“ na papírové utěrce.

Na útulné zahrádce za domem máme pod přístěnkem malý elektrický gril, a pod rozložitým ořešákem stíněné pohodlné zahradní sezení. Tam jsem přinesla „venkovní“ talíře a příbory, ubrousky a karafu s ledovou vodou se snítky máty a plátky citrusových plodů.

Moje mamka je skvělá kuchařka, ale dnes jsem jedla jen kvůli ní, abych jí nepřidělávala starosti. Vím, jak moc si přála, abych šla na vysokou, a taky vím, jak ji mrzí, že jsem se rozhodla na ni nejít, tak jsem jí chtěla alespoň udělat radost dobrými známkami u maturity.

A to moje rozhodnutí nejít na vysokou taky souviselo s Daliborem.

Dalibor je totiž o pár let starší než já, je mu pětadvacet, a tady v Mělníku má docela prosperující stavební firmu, kterou sám vybudoval. A já mu chtěla zůstat na blízku, protože na vysokou bych musela jít do Prahy nebo do Hradce, a to se mi moc nechtělo, prostě jsem chtěla zůstat tady, v Mělníku, s Daliborem, vídat ho každý den…

Tak nějak jsem doufala, že mi, až odmaturuju, navrhne společné bydlení.

Ha ha ha…

Mamka vycítila moje rozpoložení a po večeři mi navrhla:

„Co kdybychom se šly trochu projít kolem zámku?“

Ze všeho nejvíc se mi chtělo zalézt si do svého pokoje a tam si fňukat, ale to mohu, když na to přijde, i později. Viděla jsem na mamce, že si o mě dělá starosti, tak jsem přikývla.

Naskládala jsem nádobí po večeři do myčky, doběhla jsem si nahoru do svého pokoje pro džínovou bundičku, protože večer se ochladilo, a po mamčině boku jsem se vydala k zámku, v jehož podzámčí jsem vyrůstala, a výhled na jeho vinice, svažující se k řece, a na věž chrámu sv. Petra a Pavla v jeho sousedství mě provází celý život.

Procházka mě uklidnila a maminka později navrhla: „Lori, sice jsem to neplánovala, když bude teta Hanka celé léto a kus podzimu pryč, ale myslím, že si můžeme dovolit koncem srpna obchod na dva týdny zavřít. Víš, napadlo mě, že bychom si mohly spolu někam vyjet. Přemýšlej o tom a vyber si, kam by ses ráda podívala. Nemusíme nic bůhvíjak plánovat. Prostě nasedneme do auta a vydáme se na cestu. Mohly bychom to spojit i s vykoupáním v moři.“

Věděla jsem, co tenhle návrh pro mamku znamená. Butik se nikdy nezavíral, kromě pár dní, když obě s tetou Hankou chytly příšernou chřipku, nebo se v domě rekon-

Proto jsem řekla:

„Díky, mami… To by se mi samozřejmě moc líbilo, ale nemusíme přece zavírat obchod. Klidně si můžeme někam vyjet příští rok, až budou teta se strejdou doma.“

Pak jsem dodala:

„Mám spoustu plánů, jak bych mohla být v butiku užitečná. Především chci vytvořit webové stránky. Je přece hodně žen, které si rády oblečení a doplňky objednávají na internetu.“

Mamka namítla:

„Lori, to by znamenalo spoustu práce navíc. A jak bychom si poradily s balením a odesíláním zboží? Na to přece nemáme kapacitu. Rozuměj mi dobře, nejsem proti, jen se toho kroku bojím. Butik funguje, tak jak je, a víš dobře, že k nám jezdí zákaznice z celého okolí.“

Přikývla jsem, ale dál nahlas přemýšlela:

„Mami, zpočátku bychom to zvládly samy, jednalo by se jen o pár kousků. Musely bychom nakoupit buď krabice, anebo nějaké silné pytle a najít spolehlivého přepravního partnera, který by si tady u nás zboží vyzvedával.

No a až se to začne rozjíždět, mohly bychom využít ten přízemní byt, kde ubytováváme soukromé hosty, a víš dobře, že je po většinu roku stejně prázdný. Je naproti jen přes chodbu, s obchodem sousedí, stačilo by tam dát jen nějaké regály a stoly.“

Protože mamka mlčela, dodala jsem:

„A protože na to budeme muset později najmout nějaké lidi, je dobře, že je tam i koupelna a malá kuchyň, brigádníci by měli samostatné zázemí. Tak co na to říkáš?“

Mamka mě vzala za ruku.

Pak navrhla:

17 struovalo vodovodní potrubí. Mamka s tetou butik vybudovaly a hodně jim na něm záleželo.

„Popřemýšlíme o tom, Lori, v srpnu si vyjedeme na výlet, abychom si pročistily hlavy, a na podzim se rozhodneme. Už teď jsem pro, abychom to zkusily, ale víš, že na přelomu července a srpna přijedou kamarádi Hančiných dětí a musíme je někde ubytovat.“

Přikývla jsem.

Teta Hana má tři děti, všechny o víc než deset let starší, než jsem já, a pořádají tady v Mělníku každé léto setkání se spolužáky a přáteli, kterého se ráda účastním i já. Vzadu za domem, ve vnitrobloku, máme velkou zahradu, která během toho prodlouženého víkendu bývá pro ostatní obyvatele domu nepřístupná, a tam se večer zpívá, hraje na kytary, opékají se buřty a všichni vykládají, co se u nich během minulého roku změnilo nebo událo. Hlavním organizátorem je můj bratranec Honza, kterému se říká, navzdory tomu, že je mu už přes třicet, malý Honza.

Řekla jsem tedy:

„Souhlasím, mami. Když dovolíš, já si nakreslím nějaké plány, jak ty dvě místnosti prakticky a účelně zařídit, kouknu, kde se dá takový nábytek levně objednat, o tom se poradím s Honzou, ale hlavně rozjedu ty webovky. To bude dobrá reklama.“

Maminku zajímalo:

„A když si bude někdo chtít něco objednat?“

Ujistila jsem ji:

„Objednávkový formulář tam dáme, až budeme připravené.“

Teprve večer, když jsem se konečně ocitla sama ve svém pokoji, kde jsem si zalezla do postele, jsem se znovu rozplakala. Pořád dokola jsem si v hlavě přemílala, co jsem udělala špatně a co jsem mohla udělat líp, nebo aspoň jinak, aby mě Dalibor nepřestal milovat.

Že je to k ničemu, jsem samozřejmě tušila, ale nemohla jsem si pomoct.

Pak mě ale něco napadlo.

Zítra zavolám Daliborovi a požádám ho o setkání.

Najednou jsem si byla jistá, že když mu připomenu, jak moc jsme spolu byli šťastní, vrátí se ke mně. Možná pochopí, že se unáhlil, dojde mu, že pořád miluje mě a že ta druhá, Julie, je jen poblouznění.

Tahle pomýlená myšlenka mě uklidnila natolik, že jsem byla schopná usnout.

Když jsem ráno Daliborovi zavolala, mobil mi zvedl, ale hned mě informoval:

„Loreno, mám moc práce, je to důležité?“

Nu, kdybych byla starší a zkušenější, hned bych ten zatracený mobil zatlápla. Popravdě… kdybych byla starší a zkušenější, vůbec bych Daliborovi nevolala, ale…

… Ale byla jsem mladá, naivní a měla jsem zlomené srdce.

Zapomněla jsem na hrdost, zapomněla jsem, že ji vůbec mám.

Řekla jsem:

„Dalibore, pro mě to důležité je.“

Dalibor mě vyzval:

„Tak spusť.“

Vysoukala jsem ze sebe:

„Chci s tebou mluvit.“

Dalibor se s povzdechem zeptal:

„O čem, Loreno?“

Popravdě jsem řekla:

„O nás, Dalibore. Chci s tebou mluvit o nás.“

Dalibor, muž, který mi zlomil srdce, pravil:

„Už není o čem, Loreno.“

Doprošovala jsem se (za což se dneska strašně moc stydím):

„Snad mám právo na vysvětlení.“

Pak jsem odvážně dodala:

„A třeba i na druhou šanci.“

Dalibor ale nemilosrdně odvětil:

„Miluju Julii, Lori. Pochop to. Včera jsem ti to řekl. A nic dalšího ti k tomu už neřeknu, protože není co. Mezi námi už nic není. Někde se to ztratilo. A docela jistě to není tvoje vina. Ale ani moje. Je mi to líto. A nechtěl jsem tě zranit, to mi, prosím tě, věř.“

Trvala jsem na svém.

„Chci si o tom s tebou promluvit.“

Dalibor si zase povzdechl.

„No tak dobře, Lori. Sejdeme se večer v restauraci Na hradbách.“

Zašeptala jsem:

„Díky.“

Pak jsem mobil vymáčkla.

Vůbec jsem si neuvědomovala, jak trapně se chovám.

Myslela jsem jen na jedno.

Na Dalibora.

Jasně, měla bych se učit, ale na to jsem neměla ani pomyšlení.

Seběhla jsem dolů, v kuchyni na stole jsem našla vzkaz od mamky:

Lori, k obědu si ohřej hráškovou polévku a udělej si nějaké sendviče.

Na jídlo jsem neměla taky ani pomyšlení. Uvařila jsem si čaj s mlékem a posadila jsem se ven na zahrádku, na lavičku vedle dveří. Přemýšlela jsem, co budu celý den dělat. Učení jsem si rovnou škrtla. Stejně bych se vůbec nesoustředila. Pak mě napadlo, že bych mohla zajít za mamkou a tetou do butiku a prozkoumat protější byt a jeho možnosti. A možná udělat pár fotek z obchodu, protože si musím promyslet, jak postavím ty webovky. Při práci mi hodiny, zbývající do schůzky s Daliborem, snad utečou rychleji.

V duchu jsem si pořád sumírovala, co mu řeknu, jak mu to řeknu, a malovala jsem si, že ho získám zpátky, protože přece musí uznat, že jsem pro něj ta nejlepší.

Svatá ty prostoto.

Mamka s tetou přivítaly moji pomoc s radostí, protože butik byl plný koupěchtivých zákaznic a před zkušební kabinkou se vytvářela fronta. S příjemně od slunce prohřátým voňavým jarem spolu s květy magnolií rozkvétaly i ženy a toužily se odít do něčeho nového, co by jim na jarním sluníčku nejlépe slušelo.

Obhlédla jsem obchod.

Jednoznačně vedly žlutá a odstíny zelené.

Hned jsem se ujala jedné zákaznice, která nerozhodně šoupala s ramínky.

Zeptala jsem se jí: „Hledáte něco určitého, nebo se jen tak díváte?“

Zákaznice, asi čtyřicetiletá paní, se na mě usmála.

Informovala mě:

„No, o víkendu má tchyně narozeniny a manžel mi řekl, ať si na tu událost koupím něco slušivého na sebe. Prý už se na mě nemůže dívat, jak nosím pořád tmavé barvy. Najednou mu v nich připadám usedlá, a přitom mi vždycky tvrdil, že se mu líbím.“

Paní si povzdechla.

Pokývala jsem hlavou.

Tedy, pouze v duchu, samozřejmě, jsem musela dát panu manželovi za pravdu.

Nahlas jsem řekla:

„Proč si tedy vybíráte nové šaty mezi ramínky s tmavými modely? To je asi ze zvyku, viďte? Zkusíme vás oživit nějakou barvou, abyste udělala manželovi radost.“

Pozorně jsem si tu paní prohlížela. Byla vlastně hezká. Tak skrytě, ale hezká. Nebyla namalovaná a její pleť měla jemně nazelenalý nádech, který jí nejspíš dodávaly její usedlé tmavě zelené šaty v délce do půli lýtek, která sluší jen vysokým modelkám.

Chvilku jsem přemýšlela, pak jsem navrhla:

„Zkusíme sytou červenou nebo cyklámenově růžovou.“

Paní na mě vytřeštila oči.

Informovala mě:

„Nikdy jsem červenou nenosila.“

Usmála jsem se.

„Možná je na čase si ji vyzkoušet.“

Chvilku jsem se přehrabovala mezi ramínky. Pro začátek jsem jí vybrala dvoje šaty ve velikosti, kterou jsem sice jen odhadla, ale jak se ukázalo, oboje šaty jí padly jako ulité.

Paní si šaty nedůvěřivě prohlížela.

Pak pochybovačně řekla:

„Za zkoušku to snad stojí. Nejdřív si zkusím ty červené.“

Přešly jsme společně ke zkušební kabince, před kterou teta Hanka právě přesvědčovala zákaznici, která si vybrala jablkově zelené šaty, že se k nim hnědá kabelka opravdu nehodí.

Hanka jí navrhla:

„Zkuste si k nim tuhle.“

Podala zákaznici krémově zbarvené psaníčko s páskem přes rameno.

Zákaznice si kreaci zálibně prohlížela, pak přikývla.

„Máte pravdu, takhle je to lepší.“

Teta se svojí zákaznicí poodstoupily stranou a já té své podala červené šaty.

Když se zákaznice po chvíli vynořila z kabinky, oči jí zářily.

Ujišťovala mě:

„Vybrala jste je báječně, slečno, děkuju. Nemohu tomu uvěřit.“

Otočila jsem se, že vrátím cyklámenové šaty zpátky na štendr, ale zákaznice, pořád ještě se usmívající nad tím, jak pěkně jí červené šaty padnou, mě zastavila.

Řekla:

„Zkusím si je taky.“

Podala jsem jí šaty a ona mě požádala:

„Vyberete mi k nim i doplňky?“

Přikývla jsem a zákaznice zmizela v kabince.

Já mezitím obešla regály.

Vybrala jsem zlatou kabelku k červeným a stříbrnou k cyklámenovým šatům, našla jsem i vhodnou bižuterii.

Zalitovala jsem, že nemáme i boty, a napadlo mě, že si o tom musím s mamkou co nejrychleji promluvit. Regál navíc sem určitě vtěsnáme.

Když zákaznice opět vyšla z kabinky, ukázala jsem jí vztyčený palec.

Pohlédla na kabelky a bižuterii v mých rukách a vyzvala mě:

„Tak mi to prosím všechno spočítejte.“

Podala jsem šaty mamce. Pečlivě je složila do naší firemní papírové tašky s logem, bižuterii uložila nejdřív do hedvábných sáčků a pak ji přidala k šatům. Já mezitím vystavila účet.

Mamka poznamenala:

„Tahle zákaznice odsud odchází velmi spokojená.“

Usmála jsem se.

„Snažila jsem se.“

Teta Hanka mě pochválila:

„Jsi šikovná. Ta zákaznice v šatech, které jsi jí vybrala, vypadá o patnáct let mladší. Slyšela jsem vás, jak se bavíte, takže ráda dodávám, že její tchyně bude mít určitě taky radost.“

Udělala na mě oči.

Rozesmála jsem se.

„Taky sis toho všimla, teto? Hned mě napadlo, že ji manžel sekýruje.“

Teta Hanka přikývla.

„Možná i něco horšího. Proč asi nosí tak nevýrazné a vlastně neslušivé šaty? Myslím ty, v nichž přišla. Přitom je vlastně moc hezká a má opravdu velmi pěknou postavu. Možná si její manžel představuje, že si koupí jiné, nikoli hezčí šaty.“

Pak přemýšlivě dodala:

Který manžel, proboha, diktuje manželce, co si má vzít na narozeninovou oslavu své matky? Většina chlapů se spokojí s tím, že to manželce sluší. Ale zase oceňuju, že si ty šaty koupila. Snad to znamená, že ze svého manžela zase až tak velké obavy nemá.“

Zeptala jsem se:

„Vezmete je zpátky, když je bude chtít vrátit?“

Do hovoru se vložila mamka.

„To ne, ale schováme jí je tady, aby se tu do nich mohla převléknout, třeba když půjde na schůzku s přítelkyněmi.

Měla jsem tu jiné zákaznice, takže jsem ji v těch nových šatech neviděla, ale dovedu si představit, jak mladě a hezky v nich vypadá.“

Pak vešly do obchodu další zákaznice, pomáhala jsem je obsluhovat, ale nemohla jsem z hlavy vyhnat myšlenku na to, že by se dal využít další nápad, a to módní poradenství. Hned mě napadlo, že si budu muset vyhledat nějaké kurzy, abych se v tom orientovala. Myšlenka na to, že už brzy povedu tento obchod s mamkou, se mi moc líbila. Na chvilku jsem zapomněla na Dalibora, na své zlomené srdce i na tu pošetilou naději, s níž jsem doufala, že se ke mně Dalibor vrátí.

V kavárně Na hradbách jsme se obvykle s Daliborem scházeli okolo sedmé večer, a tak jsem se na tu dobu nachystala. Odešla jsem z butiku okolo páté v báječné náladě, naplněná nadějí, že se můj život vrátí do starých kolejí. Doma jsem se osprchovala, k večeři pro sebe a pro mamku, která měla přijít každou chvíli také domů, jsem připravila zeleninový salát se šunkou a vejci uvařenými natvrdo, do džbánu jsem nasypala kostky ledu, přidala plátky grapefruitu, limetky i citronu a zalila to vodou.

Pak jsem si ve skříni vybrala bledě tyrkysové bavlněné šaty se špagetovými, vzadu překříženými ramínky a do uší si nasadila bledě modré korálkové náušnice.

Maminka mi pochválila salát, ale podezřívavě se zeptala:

„Lori, kam se chystáš takhle nastrojená?“

Trochu jsem se ošívala, ale pak jsem přiznala:

„Mám schůzku s Daliborem.“

Mamka se podivila:

„On ti volal…?“

Šla jsem s pravdou ven:

„Ne, já volala jemu.“

Mamka váhavě pronesla:

„A myslíš, že je to dobrý nápad, Loreno?“

Pokrčila jsem rameny.

„Potřebuju si s ním o tom promluvit. Pořád to nechápu.“

Mamka namítla:

„To nebude k ničemu, Lori. Dalibor je dospělý muž. Jestli se už rozhodl ti říct o tom, že se zamiloval do jiné, a rozešel se s tebou, na svém názoru nic nezmění.“

Pak dodala:

„Dávej si pozor, Loreno, abys neztratila svou hrdost.“

Vyjevila jsem se:

„Jak to myslíš, mami?“

Mamka si povzdechla.

„No, o nic ho nepros.“

Protože přesně to jsem měla v úmyslu, radši jsem na to nic neřekla.

S mamkou jsme se najedly a já se vydala na cestu naděje.

Ach jo… Zase ta moje zatracená patetická naděje.

Když jsem pak přišla na Hradby, Dalibor už tam seděl u stolu.

Posadila jsem se proti němu a začala diplomaticky:

„Jsem ráda, že jsme se sešli, Dalibore.“

Pak přišel číšník a Dalibor si objednal pivo. Řekla jsem si o sklenku vína, a když číšník odešel, sbírala jsem odvahu, abych řekla to, co jsem říct chtěla. Měla jsem to připravené, ale jedna věc byla si to mumlat doma, druhá to říct Daliborovi do očí.

Rychle jsem odehnala palčivou vzpomínku na mamčina naléhavá slova o ztracené hrdosti, a když před nás číšník postavil objednávku, odvážně jsem spustila:

„Miluju tě, Dalibore, a vím, že i ty miluješ mě…“

David mě rázně přerušil.

Nejevil ani špetku dobré vůle šetřit moje city.

„Loreno, chodili jsme spolu jen pár měsíců, nic jsme společně neplánovali. Bylo to hezké, to nepopírám, měl jsem tě opravdu rád, ale oba jsme přece věděli, že to může kdykoli skončit.“

Zdůraznil:

„Nic jsme si přece neslibovali.“

Vyhrkla jsem:

„Já nic takového nevěděla. Myslela jsem si, že to bylo opravdové.“

Dalibor na mě mlčky hleděl a já sklopila oči.

Pak jsem umanutě řekla:

„Zamilovala jsem se do tebe, Dalibore, a myslela jsem, že i ty do mě. Byla jsem si jistá, že mě brzy požádáš o ruku a že se vezmeme. To, že se chceš se mnou rozejít, mě překvapilo, bylo to jako blesk z čistého nebe. Netušila jsem, že náš vztah pro tebe není ve skutečnosti opravdový, že ty nás dva nebereš vůbec vážně.“

Dalibor si povzdechl, pak mi vysvětlil:

„Já tě bral vážně, Lori, ale pak jsem potkal Julii…“

Odsekla jsem:

„A hned jsi věděl, že ona je, na rozdíl ode mě, ta pravá.“

Dalibor připustil:

„Já nevím, jestli je ta pravá, Loreno, zatím vím, že jsem se do ní zamiloval a chci být s ní. Nechtěl jsem ti ublížit, ale musím ti znovu připomenout, že jsem ti nic nesliboval.“

Připomněla jsem:

„Slíbil jsi mi, že spolu pojedeme v létě do Toskánska. Že spolu uvidíme Sienu, Florencii a další krásná města, taky jsme plánovali prohlédnout si San Marino a pár dní zůstat u moře.“

Dalibor zakroutil hlavou.

„To už ti nesplním, Loreno. Byly to jen plány na léto, a ty někdy nevyjdou.“

Pokrčil rameny, jako by to pro něj nic neznamenalo.

Zeptala jsem se:

„Takže už nemám u tebe žádnou šanci?“

Dalibor mi připomněl:

„To už jsem ti řekl včera.“

Naléhala jsem:

„Ale přece jsme se ještě předevčírem milovali… To už jsi musel Julii…“

Odmlčela jsem se.

Dalibor sklonil hlavu.

Přiznal:

„Ano, miloval jsem se s tebou, Loreno. Jsi krásná, přitažlivá holka, a já jsem jen chlap. Nemohl jsem ti odolat, ale nic to už pro mě neznamenalo, jen krásnou chvilku. Už asi dva týdny chodím s Julií. A chci s ní chodit dál, s ní chci jet do té Itálie.“

Daliborovi jsem vyčetla:

„Ubližuješ mi.“

Dalibor pokrčil rameny.

„Nechci ti ubližovat, Lori. Ale prostě jsem se zamiloval do jiný holky. To snad musíš pochopit, ne? Nebo bys snad chtěla, abych zůstal s tebou jen ze soucitu? To snad ne.“

Chtělo se mi zakřičet, že ano, že přijmu i soucit, když mi nenabídne nic jiného, protože jsem si v té chvíli neuměla představit ani jediný den bez Dalibora, ale vzpamato-

vala jsem se natolik, že jsem si uvědomila, jak trapná bych byla, a jen zavrtěla hlavou.

Pak mě ale napadlo:

„Dalibore, tys už s Julií spal?“

Dalibora už asi přestalo bavit chodit kolem horké kaše.

Informoval mě:

„No jasně že jo. Hned ten první den, když jsme se… No, to je snad jedno.“

Připomněla jsem:

„Ale spal jsi taky se mnou. Celou tu dobu.“

Dalibor jen pokrčil rameny.

Pak vyzývavě poznamenal:

„No a co…?“

Vyjekla jsem:

„Jak, jako no a co? Podváděl jsi mě.“

Pak jsem znechuceně dodala:

„A tu svou úžasnou Julii taky, se mnou.“

Dalibor mi vysvětlil:

„Julii jsem nepodváděl. Věděla, že chodím s tebou…“

Uhodla jsem:

„To ona na tebe tlačila, aby ses se mnou rozešel.“

Dalibor uhnul očima.

Připustil:

„No jo, protože jsme spolu spali, nechtěla, abych spal taky s tebou.“

Napadlo mě:

„A co kdybych na tebe tlačila já, abys to ukončil s Julií?“

Dalibor zakroutil hlavou.

Pevně řekl:

„Rozhodl jsem se pro Julii.“

Obvinila jsem ho:

„Spal jsi s námi oběma. Obě jsi nás balamutil. Jsi mizera.“

Dalibor to ale odmítl.

„Ne, jsem jen chlap.“

Už už jsem měla na jazyku obvinění, že mi zlomil srdce, ale spolkla jsem to.

Pochopila jsem, že by to nemělo smysl.

Vstala jsem.

Místo rozloučení jsem řekla:

„Přeju ti, aby s tebou jednou někdo zametl stejně jako ty teď se mnou.“

A pak jsem odešla.

Hned jak jsem vyšla ven na náměstí, rozplakala jsem se. Měla jsem pocit, že moje srdce někdo nemilosrdně ždímá, že se vyplavuje ven prostřednictvím mých slz.

Jo, byla jsem patetická.

Možná zůstanu patetická po zbytek života.

Když jsem přišla domů, ještě pořád jsem zoufale plakala, a maminka neměla to srdce mi připomínat, že jsem se už neměla s Daliborem scházet, že mi to říkala…

Uvařila konvici čaje a zeptala se:

„Dáme si ten čaj tady, anebo se posadíme venku?“

Pokrčila jsem rameny.

„Je mi to jedno.“

Maminka rozhodla:

„Tak si vezmi svetr, je už chladno, a pojď ven.“

Venku pod hvězdami jsem mamce vyprávěla, co mi Dalibor přiznal.

Mamka mě poplácala po ruce.

Ujistila mě:

„Jednou to přebolí, Lori.“

Já jí ale nevěřila.

Protože mi bylo jasné, že Dalibor už k další schůzce nesvolí, dělala jsem všechno možné, abych se před ním zesměšnila, ale vůbec jsem si to nepřipouštěla.

Dělala jsem všechno možné, abychom se spolu aspoň potkávali, což popravdě řečeno v Mělníku není zase až tak tak složité. Prostě jsem mu nadbíhala a líčila na něj pasti.

Byla jsem nade vši pochybnost trapná.

A bylo mi to jedno.

Nosila jsem vypasované šaty, kratičké minisukně a ochomýtala jsem se okolo staveb, kde Dalibor pracoval. Občas jsem zabodovala a Dalibor mě pozval na kávu, jednou mě dokonce vzal s sebou domů, kde jsme se spolu pomilovali. Samozřejmě to nic neznamenalo. Pro Dalibora. Mně to rozdíralo srdce. Trvalo ale pár týdnů, než jsem s tím skončila a uvědomila si, že je to prostě všechno definitivně pryč, že Davidovu lásku má Julie a já jsem jen jeho rozptýlení, které mu samo skáče do postele.

Když jsem s tím přestala, ulevilo se mi, popravdě řečeno.

To už jsem měla po maturitě, teta Hanka se strejdou Honzou vyrazili s obytňákem na jih Evropy a já se stala plnohodnotnou spolušéfkou našeho butiku.

Práce mě bavila a spolu s bratrancem Honzou mladším jsem plánovala přestavbu přízemního bytu v našem domě na e-shop. Honza je nejstarším synem tety Hanky. Je to moc šikovný řemeslník, proto jsem se obrátila na něj.

Má v Chloumku truhlářskou dílnu a zasypal mě spoustou dobrých nápadů.

Ale hlavně – nabídl se, že vyhlédnuté prostory vybaví sám nábytkem na míru a že mi udělá cenu. To byla pro mě cenná nabídka, protože mamka pořád argumentovala financováním.

Abychom mohli s rekonstrukcí hned začít, obvyklý nápor letních hostů přesunul na pozemky, které zdědila jeho žena Kateřina v Chloumku, kde spolu žijí na obrovském statku a kde má Honza i dílnu. Všem návštěvám sdělil, že mohou přespávat ve stodole na mlatě, nebo si kdekoli kolem postavit stan. Ukázalo se, že je to výborný nápad, který přivítaly zejména děti, jimž se mnohem víc líbilo bydlet uprostřed přírody než v městském domě na historickém náměstí.

Jednou se u nás v butiku zastavila Honzova nejmladší sestra Lenka, která se provdala za veterináře Jirku a jako vystudovaná zdravotní sestra s ním vede jeho ordinaci. Lenka přišla, aby si u nás koupila šaty na garden party, kterou pořádá majitel jednoho z jejich pacientů. Odmítnout takové pozvání se s manželem neodvážili.

Lenka se obvykle moc nestrojí, protože, jak říká, jí některý z pacientů nejpozději do půlhodinky v ordinaci kousne nebo, když jede s manželem za pacientem někam na statek nebo do stájí, alespoň nakopne. A všichni bez výjimky ji oslintají. Teď vystoupila z jejich tmavomodré dodávky ve flekatých džínách zastrčených do černých holínek a obyčejném tričku, a hned hlásila, že na vybírání šatů nemá celý den.

Nakonec jsme ji s mamkou oblékly do světlounce fialových hedvábných šatů, k nimž jsme vybraly i odpovídající doplňky. Lenka na sebe překvapeně koukala do zrcadla a oznámila nám:

„Jirka mě takhle ani nepozná.“

Pak, když už zase v obvyklém oblečení platila u kasy, pátravě se na mě podívala.

„Loreno, nejsi těhotná?“

Vytřeštila jsem na ni oči.

Potlačila jsem nutkání poklepat si na čelo, ale otázka ze mě vylítla:

„Zbláznila ses?“

Lenka pokývala hlavou ze strany na stranu.

„No, měla bys asi zaskočit za naší Hankou.“

Sestřenice „malá“ Hanka je totiž lékařka. Už pár let šéfuje porodnici tady u nás v Mělníku a má tam i svou soukromou gynekologickou ordinaci. Jediná z dětí tety

Hanky a strejdy Honzy se neprovdala, i když se šušká, že se zapletla s jedním ženatým lékařem.

No, každopádně malá Hanka si s nemocničními klevetami hlavu neláme. Žije svou prací po svém, bydlí v hezky zařízeném bytě tady v našem domě a miluje rodiny svých sourozenců.

Tak ta by mi tak ještě scházela.

To zrovna.

Vehementně jsem zavrtěla hlavou.

„To je úplně zbytečné, jak bych mohla…“

Zarazila jsem se.

Došlo mi, že asi bych... asi… možná… možná opravdu… tak nějak mohla.

Mamka Lence bezstarostně vysvětlila:

„To není možné, Lori už hezkých pár měsíců s Daliborem nechodí.“

Pak se podívala na mě a jistě nepřehlédla mé začervenání a rozpaky.

Vylítlo z ní:

„No Loreno…?“

Záletný manžel… žena na válečné stezce

NA VÁLEČNÉ STEZCE

Záletn˘ manÏel… Ïena na váleãné stezce alena jakoubková