Vražda Romea by Nakladatelství MOBA

Vražda Romea

Brněnská mordparta vyšetřuje

Věnováno manželce Hance, prvnímu přísnému i laskavému kritikovi této knihy.

Knihu také s úctou věnuji pracovníkům brněnské „mordparty“, tedy přesněji řečeno policistkám a policistům z 1. oddělení odboru obecné kriminality Služby kriminální policie a vyšetřování při Krajském ředitelství policie Jihomoravského kraje. Řeší s vysokou profesionalitou ty nejzávažnější násilné trestné činy. Díky jejich nelehké práci je v našem kraji podstatně bezpečněji a my bychom jim za to měli být vděční.

Rád bych také poděkoval panu plukovníkovi Luďku Blahákovi z SKPV Brno za cenné informace o případu, který mě inspiroval k napsání této knihy, a o postupu vyšetřování tohoto případu.

A také bych touto knihou rád vzpomněl na už před lety zemřelého vynikajícího kriminalistu brněnské mordparty Vladimíra Matouška, se kterým jsem měl tu čest si tykat. Když v mých románech vystupuje major Jonáš, vždy při tom myslím na Laďu, který je velmi volným předobrazem tohoto mého oblíbeného románového kriminalisty.

Výslovně bych si však dovolil zdůraznit, že jakékoliv případné nepřesnosti v zobrazení práce kriminalistů jdou výlučně na můj vrub a jsou daní za literární ztvárnění daného tématu.

V tomto případu se vyskytují velmi dramatické a explicitní scény založené na skutečných událostech, na což citlivější čtenáře upozorňuji.

Příběh vyprávěný v této knize je inspirován skutečným případem řešeným policisty 1. oddělení odboru obecné kriminality brněnské krajské SKPV a také policisty Městského ředitelství policie Brno – Policie ČR.

V zájmu ochrany těch, jimž popisovaná smutná událost tragicky zasáhla do jejich životů, jsou však změněny: – některá místa, případně jejich názvy a doby děje, – jména, případně také některá povolání osob, kterých se příběh týká.

Také byly některé části tohoto příběhu změněny, případně domyšleny v zájmu literárního zpracování tohoto tématu. Stejně tak i kriminalisté brněnského krajského 1. oddělení i ostatní policisté v románu jsou mnou vytvořené fiktivní literární postavy, byť jsem si občas dovolil malou inspiraci skutečným životem skutečných (nejen brněnských) policistů.

V každém případě si však dovoluji navíc zdůraznit, že i když je tento příběh založený na skutečných událostech, určité postavy, charakterizace, události, dialogy a místa byly více či méně zbeletrizovány, případně vymyšleny pro účely literárního příběhu.

S ohledem k takové beletrizaci nebo literární fikci je jakákoliv podobnost se jménem, skutečným charakterem nebo historií jakékoliv osoby, živé či mrtvé, jakéhokoliv produktu či výrobku, jakéhokoliv tvora, věci či objektu, případně skutečné události dána pouze literárním zpracováním a nemá v žádném případě popisovat, případně odrážet jakoukoliv skutečnou postavu, charakter, historii, výrobek, věc nebo objekt.

Brno, březen 2009

Onu březnovou neděli v roce 2009 vystoupili před polednem Jaroslav Holan a Ivana Pokorná z rychlíku od Bratislavy na brněnském hlavním nádraží.

Březnové Brno je přivítalo zamračenou oblohou, ze které co chvíli spadla sprška studeného deště, která studila za límcem, jen co opustili relativní pohodlí nádražní haly.

Ivana se podívala do peněženky, ze které na ni smutně zíralo posledních pár stokorun. Jarda ji pozoroval pesimistickým pohledem a Ivančino hledání v peněžence komentoval: „S prachama jsme poněkud v řiti.“

Ivanka se podrbala zamyšleně na zátylku. „Máš přece živnostenský list a v batohu máš ještě ty čokolády, co jsme koupili na Slovensku,“ pronesla. „Zkusíme je tady prodat.“

„Jen tak na ulici?“ pochybovačně zakroutil hlavou Jarda.

Pokrčila ramena a našpulila pusu, což na ní její Jarda šíleně miloval. „A máš lepší nápad?“ otázala se. „Já vím, že tohle není bůhví co. Nic jiného mě ale nenapadá.“

Jarda Ivanku chvíli pozoroval. „Půjdeme támhle na Masarykovu. Třeba budeme mít štěstí,“ řekl potom.

Oba totiž byli od Ústí nad Labem, ale Brno znali, protože tu už několikrát byli prodávat na různých trzích. Nikdy z toho sice nezbohatli, ale alespoň poznali město, což se jim teď docela hodilo. Přesto oba tak nějak tušili, aniž si to řekli, že jim ta znalost brněnské metropole dnes bude nejspíš houby platná.

Vydali se tedy od nádražní budovy kolem nástupiště tramvají na Masarykovu ulici. Když však doputovali k dolnímu konci Masarykovy ulice, jako na potvoru se zase pořádně rozpršelo.

Rozhodli se déšť ignorovat a vydali se stoupající ulicí k náměstí Svobody. Jenže v houstnoucím dešti se ulice rychle vylidňovala, a pokud k někomu natáhli ruku se slovenskou čokoládou, byl jim odpovědí v lepším případě otrávený pohled dotyčné osoby, v horším případě otrávené odmítnutí a dvakrát byli naštvaným hlasem odeslání do jistých končin. Z toho jednou byla tato reakce doprovozena hrozbou inzultace ráznými slovy: „Heleďte, vy dva debilové, táhněte do prdele, nebo vám dám tady na ulici přes držku.“

Vzhledem k tomu, že tato slova zazněla od svalnatce s vyholenou hlavou a potetovaným krkem, skoro dva metry vysokého a vážícího dobrý metrák, ovšem metrák namakaných svalů a kostí, nečekali, než výhrůžka bude mít pokračování fyzického charakteru, a rychle se od toho valibuka vzdálili.

Když už byli od holohlavce dostatečně daleko, Ivanka se zadívala na Jardu s obavami jasně se zračícími v jejím obličeji. „Tohle bylo jenom o fous,“ špitla zaraženě.

Jarda se snažil jako správný džentlmen dělat hrdinu, aby uklidnil svoji malou přítelkyni, ale moc se mu to nedařilo, když ze sebe nejistě vypravil: „Tady na ulici by si na nás ten debil netroufl.“

Ivanka dobře pocítila nejistotu v Jardově hlasu a nijak jeho ujišťování pro jistotu nekomentovala. „V tomhle lijáku toho moc neprodáme,“ poznamenala místo toho pragmaticky. „Pokud tedy vůbec něco. Měli bychom se rozhodnout, jestli pojedeme dál domů, nebo se tady někde vyspíme a pojedeme dál až zítra.“

Jarda se na chvíli zadumal a potom prohlásil něco, co mělo fatální vliv na jejich další životní osudy. To ovšem v té chvíli netušil ani jeden z nich.

„Dojdeme až na Svoboďák, a pokud nic neprodáme, budeme si hledat spaní. A zítra pojedeme dál,“ pronesl Jarda.

Masarykovou ulicí skrápěnou proudy deště došli na Jardou zmíněné náměstí Svobody. Žádná čokoláda jim z batohů neubyla. Zrovna přijela od České ulice tramvaj, tak do ní nastoupili a vydali se v ní zpět k hlavnímu nádraží.

Když tam vystoupili, Ivanka se tázavě zadívala na Jardu. „A kam pojedeme teď?“ zeptala se jej.

„Už jsem nad tím dumal, když jsme teď jeli tramvají,“ poznamenal Jarda. „Kousek odtud, v Komárově, je takový bar a herna. Jmenuje se to U Piráta.“

„A co tam budeme dělat?“ zeptala se Ivanka.

„Dá se tam přečkat noc,“ vysvětlil přítelkyni Jarda. „Je to tam otevřené non-stop. Když si tam něco dáme,

stačí pivo nebo čaj, oni tam stejně o moc víc nemají, jenom nějaké křupky nebo oříšky, kafe, limonády a nějaký chlast, tak se tam dá přečkat noc.“

„Vyspat se tam asi nemůžeš,“ pochybovačně namítla Ivanka.

„Když ti padne hlava na stůl a moc hlasitě nechrápeš, tak to místní číšník přežije,“ ušklíbl se Jarda.

Ivanka nedůvěřivě zakroutila hlavou a zeptala se: „Ty to tam znáš?“

„No jo,“ přisvědčil Jarda. „Už jsem tam tak přečkal dvě noci. A dalo se to vydržet.“

Ivanka se tvářila nedůvěřivě, ale v té chvíli se nad nimi zrovna zatočil vítr a za límec jí chrstla sprška vody. Znechuceně se otřepala a bez valného nadšení souhlasně přikývla. „Tak jo,“ řekla, „nic lepšího mě nenapadá, protože na nějaký pořádný hotel peníze stejně nemáme.

Tak pojedeme k tomu Pirátovi. Když myslíš.“

„Já ani moc nemyslím, jenom mě nic lepšího nenapadá, protože peněz moc nemáme,“ zašklebil se Jarda.

Pak ukázal na přijíždějící tramvaj: „Hele, tohle nám tam zrovna jede. Tak nastoupíme.“

Za chvíli už vystupovali v Komárově na Svatopetrské ulici před barem U Piráta.1 Přivítala je tam světle béžová omítka domu, modře orámované vstupní dveře natřené poněkud omšelým lakem a stejně vyzdobená dvě velká výkladová okna po stranách vchodu do podniku.

Ke vstupu se kolemjdoucí pokoušely nalákat dva velké modré nápisy na bílém podkladu v horní části výkladů

BAR – HERNA a NON-STOP a především velký modrý výkladní štít nad vchodovými dveřmi, na kterém se skvěl velkými žlutými, červeně orámovanými písmeny název podniku U PIRÁTA. A pokud byste náhodou neuměli číst, vpravo od toho nápisu se skvěla dramaticky se tvářící pirátská hlava ozdobená hustým plnovousem, s červenou čepicí a černou páskou přes oko. Vlevo od dotyčného nápisu potom vlála na černém stožáru černá vlajka s bílou lebkou ležící na bílých zkřížených hnátech.

A pokud byste ještě pak váhali, jestli vejít, definitivně vás ke vstupu musel přesvědčit digitální displej s bílým nápisem JACKPOT a červenými digitálními číslicemi informujícími vás, že na vás v té chvíli čeká jackpot v astronomické výši 1000 korun českých.

No prostě, nezaujatému pozorovateli muselo být jasné, že jej ke vstupu nezve luxusní restaurace ani pobočka

1 Dnes už je budova, ve které byl tento bar, zbouraná a na místě vyrostla jiná stavba.

kasina v Monte Carlu, ale spíš takový předměstský pajzlík, kde může u hracích automatů přijít o stovky, a pokud se bude snažit, i třeba tisíce korun a k tomu si dá pivo, kafe nebo nějakou tu štamprli. Jak to ostatně Jarda zmiňoval na tramvajové refýži před hlavním nádražím. Když vystoupili z tramvaje, Jarda kývl směrem k baru. „Není to nic moc,“ poznamenal, „ale tak akorát to odpovídá našim možnostem. Co jsem to tady poznal, přecpané to tu není, a pokud si dáš něco k pití, číšník bývá tolerantní a nechá tě tu poklimbávat u stolu.“

Ivanka se netvářila nějak nadšeně, ostatně nebylo ani proč. Sjela pohledem výklady, za jejichž skly smutně postávaly čtyři pesimisticky vyhlížející fíkusy a povislými listy, za kterými byly vidět dřevěné stoly a židle podniku.

Jarda se na přítelkyni rozpačitě podíval a nejistě se jí zeptal: „Copak, něco se ti nezdá?“

Ivanka mávla pravicí. „Ale ne, vybírat si při našich šrajtoflích zrovna nemůžeme. Není nad čím přemýšlet,“ pronesla stoicky. Zrovna se zase víc rozpršelo, a tak se Ivanka otřásla, otráveně se podívala na ulici kolem a řekla: „Než moknout tady venku, bude nám líp vevnitř.“

Jarda tedy otevřel dveře a vstoupil první. Přidržel dveře Ivance, která šla za ním.

Na číšníkovi bylo vidět, že si Jardu pamatuje. Kývl mu na pozdrav a zeptal se: „Čaj jako posledně?“

„Pokud je to možné a nebudeme obtěžovat,“ odpověděl trochu s rozpaky Jarda.

Číšník lhostejně mávl pravicí a ukázal na prázdný lokál. U dvou stolů seděli dva osamělí pijáci, kteří smutně koukali do svých půllitrů se starobrnem, a třetí podobný zoufalec seděl u jednoho z hracích automatů a marně se jej pokoušel přinutit k výhře peněz.

„Alespoň budu mít ještě malý kšeftík. Sice z toho vašeho čaje nezbohatnu, ale je to lepší než nic,“ konstatoval číšník.

Za chvilku jim donesl objednané čaje a Ivanka se jej zeptala: „Zítra chceme jet dál, ale nemáme kde spát.

Opravdu vám nebude vadit, jak mi říkal tady můj přítel, když tady u vás přečkáme noc?“

Číšníkovi se dívka moc nelíbila, ale bylo mu jí nějak líto a navíc byla neděle, kdy bar býval prázdný. Hlavní kšefty tam měli v pátek a v sobotu. „Pokud si dáte ještě alespoň nějaký čaj nebo pivo, tak mi to vadit nebude,“ odvětil proto dobrosrdečně. „Akorát musíte mít něco objednané. Někdy mi sem přijde majitel na kontrolu, a pokud byste tu seděli jen tak, dostal bych kartáč, o což celkem pochopitelně nestojím.“ Pak dvojici sjel znaleckým pohledem a s lehkou ironií dodal: „Je mi jasné, že vy dva tady asi neuděláte jackpot u hracích automatů, ale alespoň mějte něco objednané na stole před sebou.“

Dívka se nesměle usmála. „Moc vám děkujeme, pane, za vaši laskavost,“ ujistila číšníka.

Číšník mlčky pokývl a odpochodoval za pult.

Popíjeli po troškách čaj a Jarda vykouřil dvě cigarety. Když vykouřil druhou cigaretu, zasakroval: „Už nemám co kouřit. Když jsme ještě byli u nádraží, zapomněl jsem si koupit cigarety a číšník je tady neprodává.“

A tak si tedy alespoň objednal jedno pivo, protože svůj čaj dopil.

Už měli hlad, jenže dobře věděli, že v restauracích nemají rádi, když si tam vybalíte vlastní jídlo. Takže si nechtěli vybalit salám a rohlíky, co si koupili na nádraží.

„Když jsem tu byl naposledy, tak tu nevařili, měli tu jenom oříšky a křupky,“ poznamenal Jarda.

Ivanka se tedy zvedla a šla za číšníkem. „Máte tu něco k jídlu, nebo vám nebude vadit, když si dáme vlastní jídlo?“ otázala se.

Číšník, který se zpoza pultu právě věnoval sledování hokeje v televizi, se pousmál: „Jenom tady, mladá paní, mám nějaké oříšky, křupky a brambůrky. Však vidíte, jsem tu sám celou čtyřiadvacítku směnu, kterou tu mám.

To bych vaření nezvládl, pokud tu tedy bývá víc lidí, což bývá. Takže si klidně dejte, co jste si donesli. Jen mi s tím tady neudělejte bordel.“

„Nebojte se,“ vrátila Ivanka úsměv číšníkovi, „zbytky ze stolu uklidíme a hodíme tady do koše.“

Když se najedli, dívka pořád ucucávala čaj. Jakmile s ním byla konečně na dně hrnečku, i její přítel dopil své pivo.

Když číšník odnášel prázdnou Jardovu sklenici a Ivančin hrnek, úslužně se zeptal: „Co to bude dál? Další čajíček?“

Jarda se tázavě podíval na Ivanku, a když ta souhlasně přikývla, řekl číšníkovi: „Doneste nám prosím další dva čaje.“

Jarda měl čím dál větší chuť na cigaretu. Všiml si, že během jejich pobytu v baru sem přišel takový trochu podivný vágus. Tak asi čtyřicátník, hubený, s hustými vlnitými vlasy až na ramena uprostřed rozčísnutými pěšinkou, hustým plnovousem a brýlemi. Oblečený byl do obnošených kalhot a bundy a celkově vypadal poněkud sešle. Tak trochu jako kombinace poustevníka a začínajícího bezdomovce, jak si řekli tiše Jarda s Ivankou poté, co si prohlédli nově příchozího, který se usadil u stolu kousek od vchodu do podniku. Jak si Jarda řekl, ten člověk se kousek od vchodových dveří usadil asi proto, aby to neměl daleko ven. Co chvíli totiž chodil kouřit. Bůhví proč ven, kde byl popelník pro lidi, kteří dávali přednost tomu, zakouřit si na čerstvém vzduchu.

Když jej Jarda pozoroval, dráždilo jej to kouření čím dál víc. Byl sám docela silný kuřák, a jak měl silnou chuť na cigaretu už ve chvíli, kdy zjistil, že mu žádná nezbyla v krabičce, kterou měl v náprsní kapse své bundy, v okamžiku, kdy viděl kouřícího hosta, dostal na cigárko chuť minimálně dvojnásobnou.

„Já bych hulil, až bych brečel,“ vzdychl si k Ivance.

Ta jej pobaveně pozorovala, ale protože byla dobrá a soucitná duše, nabídla mu: „Tak si pro ně musíš zajet k nádraží. Nebo ti tam mám dojet já?“

„Ale ne, to bych po tobě nechtěl, když venku tak prší,“ rázně odmítl nabídku své milované přítelkyně. Potom však poněkud nesměle řekl: „Možná bys ale mohla zajít k tomu člověku, co sedí u vchodu. Já bych za ním šel sám, ale tobě dá cigaretu jako pěkné holce spíš.“

„Ty jsi ale kecka,“ uchichtla se. „Ale jo, já za ním zajdu. Co bych pro tebe neudělala.“

„To budeš hodná,“ vděčně pověděl. „Já bych kouřil, až bych se zvencnul.“

Ivanka se tedy zvedla a přešla ke stolu muže u vchodu do baru.

Zvědavě se na ni podíval. Tedy ona si všimla, že je, tedy asi spíš ji, okukoval už delší dobu.

„Moc se omlouvám, že vás obtěžuji, můžu ale na vás mít prosbu?“ zeptala se zdvořile.

Na tváři se mu objevilo cosi jako úsměv, i když jí připadal trochu nucený. „Co pro vás můžu udělat?“ zeptal se jí. „Mimochodem, jmenuji se Roman. A můžeme si klidně tykat.“

„Já jsem Ivana a to tykání ráda přijímám,“ představila se také a vyslovila svoji prosbu, „můj přítel, co tady sedí, je dost silný kuřák a zapomněl si koupit cigarety. Můžeš mi prosím pro něj jednu dát? Klidně ti ji zaplatím.“

Roman mávl rukou. „Ale to není potřeba,“ odvětil velkoryse. „Kuřáci si přece musí pomáhat, protože jsou dneska spíš lovnou zvěří.“

Potom vytáhl Roman svoji krabičku cigaret, jednu z ní vyklepal a natáhl ruku s krabičkou k Ivance: „Na, vezmi si jednu. A pokud bude mít tvůj přítel ještě chuť na další, jen si přijď.“

„Díky moc, jsi velice hodný,“ usmála se Ivanka na Romana. Když donesla cigaretu Jardovi, ten na dálku poděkoval Romanovi a hned si šel ven načerpat svoji dávku nikotinu.“

Pomalu plynul čas, odpoledne se překulilo do večera a venkovní pošmourno se změnilo ve tmu.

Jarda si všiml, že Roman dopil druhé pivo, a když se jej číšník ptal, jestli bude chtít ještě jedno, Roman zavrtěl odmítavě hlavou.

„Zajdi prosím za ním ještě pro jednu cigaretu,“ požádal Ivanku.

„Nebude to hloupé?“ nejistě namítla dívka.

„Snad to tak nevezme ten Roman,“ zauvažoval Jarda. „Zkus se jej zeptat, ale netlač na pilu. Když se bude tvářit odmítavě, tak se omluv.“

„No jo, co mám s tebou dělat?“ ušklíbla se Ivanka. „Kdybys nekouřil jako já, měl bys o problém míň.“

Nicméně se opět zvedla a přešla k Romanově stolu. Roman ukázal na židli naproti sobě a vyzval ji: „Posaď se.“

„Mohla bych ještě pro přítele poprosit o jednu cigaretu?“ zeptala se s nesmělým úsměvem Ivana.

„Samozřejmě,“ odvětil Roman. Potom po chvilce uvažování se na ni podíval. „Jsi pěkná holka,“ řekl jí.

„Díky moc,“ zapýřila se. „Ale kdyby to šlo, raději bych tu cigaretu pro přítele než chválu.“

„Cigareta bude,“ ujistil ji Roman a hned pokračoval, „když tě tak pozoruji, Ivanko, mám jedno přání.“

„A jaké?“

„Spát s tebou.“

„Jenom spát?“ zkoumavě se zeptala.

„No, třeba pro začátek jenom spát. Ale pak spát se vším všudy.“

Ivana nebyla stydlivá, ale tohle už jí nebylo tak úplně po chuti, i když ji jako asi každou ženu zájem mužského potěšil. Ona ale milovala svého Jardu. A tak zdvořile, ale nekompromisně odvětila: „Jsi, Romane, milý se svým zájmem, ale já mám tady svého Jardu, miluju jej a jsem mu věrná. Nocleh by se nám tady sice šiknul, ale spát budu jenom se svým Romanem. Nezlob se, ale je to tak a jinak to nebude.“

Roman se na dívku zkoumavě zadíval. „A pokud bych na tom svém přání trval?“ zeptal se.

„Takové dotěry posílám do prdele,“ ušklíbla se Ivana. Roman před sebe vztyčil v obranném gestu své dlaně a rychle odpověděl: „Nic se neděje a všechno je v pořádku. Jenom jsem to zkusil a respektuji tvoje přání.“ Potom ještě vyndal z kapsy krabičku cigaret a podal ji k Ivaně: „Abychom nezapomněli. Tady si vezmi tu cigaretu pro svého Jardu. A měj se. Vlastně mějte se.“

„Tak jo, díky moc. A měj se taky,“ odpověděla Ivana.

Nato se Roman zvedl a odešel z baru.

Když podávala cigaretu Jardovi, ten se jí zvědavě zeptal: „Co jste tam tak dlouho řešili?“

Ivana jenom mávla rukou. „Ale nic, jen mi říkal, že se mu líbím,“ řekla.

„Abych nemusel žárlit,“ usmál se Jarda.

„Ty jsi pitomec,“ uchichtla se Ivana.

Jak večer plynul, ostatní hosté odešli a v baru se objevili dva osamělí pijáci, kteří smutně koukali do svých půllitrů.

Kolem osmé hodiny se otevřely dveře od baru a v nich se opět objevil Roman. Usadil se u stejného stolu jako předtím a objednal si pivo. Pomalu je upíjel a občas se zadíval na Ivanu a Jardu. Vypadal, jako by jim chtěl cosi říct, ale nevěděl, jestli to má, nebo nemá udělat. Nakonec Roman dopíjel třetí pivo a to pití doprovodil vykouřením několika cigaret před barem. Jardovi to kouření neušlo a zase jej tak chytila přímo nezvladatelná chuť na cigaretu. Smutně se zadíval na Ivanku a s prosebným výrazem ve tváři kývl směrem k Romanovi.

Ivance se jej zželelo, a tak se opět zvedla a zašla k Romanově stolu. Ten jí zase pokynul, aby se posadila.

Když se tak stalo, Roman se váhavě zeptal: „Ty jsi říkala, že by se vám šikl nějaký nocleh. Pamatuji si to dobře?“

„No jo, to jsem říkala, to je fakt,“ přisvědčila dívka.

„Co je fakt?“ zeptal se Roman.

„No, že jsem to říkala a že by se nám nějaký nocleh opravdu šikl,“ řekla Ivana. „Ty snad o nějakém noclehu víš?“

„Jo, vím,“ pověděl Roman trochu váhavě. „Ani ne deset minut odsud mám takový menší domek. Ještě tam nejsem zařízený a bydlím tam sám, takže místa je tam dost. Nějaké matrace by se tam našly, takže pokud by vám nevadilo jenom přespat na matraci na zemi, tak bych vás tam mohl nechat vyspat.“

„A kolik bys za to chtěl?“ zeptala se Ivana.

„Když mi dáte stovku, bude mi to bohatě stačit,“ pověděl Roman. „Teda pokud to pro vás není moc.“

„Po pravdě, nejsme zrovna milionáři, ale tu stovku ti ještě dát můžeme,“ pousmála se Ivana.

„Tak jo, jsme domluvení. Půjdeme?“ usmál se Roman.

Jarda tedy zaplatil, Roman také a společně se vydali k Romanovi domů.

K Romanovi to opravdu netrvalo ani deset minut ne příliš rychlé chůze. Jarda s Ivanou problémy neměli, ale

v Romanovi se ta vypitá piva nějak rozležela a evidentně byl poněkud pod parou, jak bylo oběma jasné. Spíš tedy, jak Ivana pošeptala Jardovi, byl Roman „docela ožralej“.

Ivaně cestou k Romanovi blesklo hlavou, jestli byl dobrý nápad opouštět sice relativní nepohodlí, ale zato klid a bezpečí baru U Piráta. Hned však pochybovačné myšlenky vyhnala z hlavy pryč, protože si řekla, že se nemá čeho bát, když jsou na Romana dva. A tak cupitala za Jardou, který šel vedle Romana.

Konečně došli k přízemnímu dvorku, který byl Romanovým domovem.

Směrem do ulice, jak bylo vidět ve světle pouličních lamp, byla orezlá vrata do garáže, vedle nich dřevěná dvoukřídlá vrata na dvůr pozemku a vedle těch pak vchodové dveře a vedle toho nakonec okno nějaké místnosti.

Dveře byly sice ve zdi, ale vstupovalo se jimi na dvůr, jak se ukázalo, když je Roman odemkl. Boční zeď domku před nimi šikmo uhýbala. V levé části pozemku byla garáž a za ní jakási dílna nebo sklad. Vzadu byl pozemek ohraničený jakýmisi kůlnami, které se ztrácely ve tmě, a obytná zděná část byla po pravé straně pozemku a vstupovalo se do ní ze dvora dveřmi, které byly zhruba uprostřed stavení.

Roman odemkl i tyto dveře, jimiž vstoupili do malé předsíně. Ukázal na dveře proti vchodu ze dvora. „Tady je koupelna,“ řekl, „ale můžete se raději umýt i ve sprše, která je tady v tom pokoji vlevo, kde se můžete vyspat. Potom otevřel dveře do zmíněné místnosti, pokynul jim,

aby do ní vešli, a dodal k tomu: „Já budu spát tady naproti, takže budete mít soukromí.“

Když vešli, Ivana se rozhlédla kolem a bylo jí jasné, že pokoj, ve kterém se ocitli, má daleko do hotelu Ritz.

Ivana nebyla zrovna ten typ přičinlivé hospodyňky, který by pobíhal po bytě s kýblem, hadrou, prachovkou a vysavačem, ale pokoj, ve kterém se ocitli, ji zrovna nenadchl. Nejraději by se v té chvíli přece jen vrátila zpátky do baru U Piráta.

„Tady to vypadá divně. Nesebereme se raději a nevrátíme se zpátky do toho baru, odkud jsme sem přišli?“ zeptala se tiše Jardy, když Roman pro cosi odešel.

Její přítel zívl, mávl pravicí a rezignovaně pronesl: „Já jsem už utahaný a těším se, že se vyspím, což se nám už pořádně dva dny nepovedlo. Tu jednu noc tady přežijeme. Je tady sice dost bordel, ale už jsem viděl horší.“

Ivana se kolem sebe rozhlédla. „No jo, tak dám na tebe,“ pověděla nejistě. „Je pravda, že přežít noc v tom baru by nebylo nic moc. Ale zase tam nebyl takový bordel.“

„To sice nebyl,“ uznal Jarda, ale hned dodal, „jenže tady se alespoň natáhneme a trochu vyspíme. To by v té hospodě nešlo. A já se už vyspat opravdu potřebuji.“

Ivana dala Jardovi pusu, ale v té chvíli se v místnosti objevil zase Roman a zazdálo se jí, že se na ně tak nějak divně díval přes ty svoje brýle. Byl to ale jen takový okamžik, takže si řekla, že se jí to nejspíš jenom zdálo. Roman se totiž zase už jenom tak neurčitě usmíval, prostě vypadal úplně normálně.

„Tak se posaďte,“ ukázal Roman na křesílka v místnosti.

Jarda s Ivanou se rozhlédli po místnosti. Vypadala, jako by byla právě v rekonstrukci. Kromě křesílek, ve kterých seděli, tam byly dva menší konferenční stolky sražené k sobě. Kromě nich místnost zaplňoval ještě nábytek, který vypadal docela starožitně. Starší šatník, sekretář a taková větší stolička na odložení věcí.

Roman donesl konvičku s čímsi, o čem prohlásil, že je to výluh z takových speciálních houbiček a že je po tom pití moc dobrá nálada. Ze sekretáře vyndal tři hrníčky, nalil sobě i jim oběma.

Ivana v tom pití smočila rty a jen se otřásla, jak ten výluh byl trpký. Obrátila se k příteli. „Nepij to, je to hrozný utrejch,“ řekla mu.

Jarda si ale nedal říct a přece jen ochutnal. Roman jej pobaveně pozoroval. „Jen se nežinýruj,“ pobízel jej. „Je to extra popití, po kterém má člověk prima náladu.“

Sám do sebe hodil první hrníček téměř na ex a hned si nalil druhý. Potom pustil rádio a začal se svíjet do rytmu hudby, přičemž do sebe nalil další dva hrníčky toho houbového čaje.

Dostával se přitom do bujné nálady. „Nebuď blbej, pij tu dobrotu. Jinak ti ji vyžahnu sám, když ten elixír Ivaně nejede,“ pobízel hlasitě Jardu.

Ivana na Jardovi viděla, že by si toho čaje zavdal také, ale měla strach, aby jej to nezkosilo, protože by pak byla vlastně sama s Romanem, evidentně na to hrozné pití zvyklým. Tedy kdyby Jarda odpadl. Proto se dívka rozhodla si vymýšlet a pověděla: „Neblbni, Romane, a necpi ten čaj Jardovi. On má problémy se srdcem a musí si dávat pozor na to, co jí a hlavně pije. Už tak mu moc neprospívá, když kouří. Ale kdybys mu ještě dal cigaretu, tak by snad alespoň neměl chuť na ten tvůj čaj.“

Roman poskakující v rytmu hudby se zatvářil trochu uraženě, ale nic neříkal a nabídl Jardovi cigaretu.

Protože se už blížila půlnoc a chtělo se jim opravdu spát, Ivana rozložila na zemi matrace, které byly naskládané v koutě, a dala na ně deku, kterou s sebou vozili v batohu pro strýčka příhodu.

Romana to křepčení u rádia už také zmohlo, tak ukázal Ivaně, kde si může vzít polštáře a pokrývku.

Jarda se šel osprchovat do sprchového kouta, který byl v rohu místnosti. Nic netuše ale vypotřeboval Ivaně teplou vodu.

Té tak nezbylo nic jiného než se opláchnout v umyvadle, které bylo u sprchového koutu.

Protože je v pokoji nechal Roman samotné, vysvlékla se k tomu umývání donaha. Jak tak stála, jak ji pámbu stvořil, u umyvadla, najednou ji něco přinutilo podívat se do okna, které bylo hned vedle ní. Za ním viděla, ani ne metr od sebe, hned za oknem, postavu, která si ji prohlížela. Byl to Roman, který na ni civěl s neskrývaným zájmem.

Ivana vykřikla úlekem, což na něj však neudělalo valný dojem. Hned k ní ale přiběhl Jarda, který se už uložil na matrace. Udělal na Romana výhružné gesto a zařval na něj, ať neciví na Ivanu. Teprve potom se Roman obrátil a zmizel ve tmě. Za chvíli pak bylo slyšet klapnutí ode dveří od jeho pokoje.

„Mám zůstat vzhůru?“ zeptal se jí Jarda, když se jeho přítelkyně utírala.

Ta jen mávla rukou. „Ale ne, to bude zbytečné,“ řekla. „On ten Roman asi dlouho neměl ženskou. Už v té hospodě mi dělal návrhy. Ale já si myslím, že už dá pokoj.“ Pak si oblékla tepláky a tenké tričko, které si s sebou vezla na spaní, Jarda byl oblečený podobně.

Po chvíli se ozvalo zaklepání na dveře a do pokoje přišel Roman. Zadíval se na Ivanu. „Promiň, že tě tak očumuju, ale fakt mě přitahuješ. Nemohl jsem si pomoct,“ řekl.

Ivana mávla rukou. „Nestalo se mi to poprvé. Pokud se to nebude opakovat…,“ odvětila.

„Nebude,“ ujišťoval ji Roman. Pak ukázal na rádio, které stále, už potichu hrálo, a řekl: „To rádio si můžete klidně nechat hrát. Pokud tedy budete chtít. Mně to vůbec nevadí.“

„Dík, asi ho necháme takhle potichu hrát,“ souhlasil

Jarda, který ještě rázně dodal, „a už dej Ivance pokoj. Tak ses kouknul a to ti musí stačit. Taky bych se mohl nasrat, a to já nerad.“

„Jen klid, Jardo, to je mi jasné,“ rychle drmolil Roman. „Já už jdu taky spát. Tak dobrou.“

„Dobrou noc,“ odpověděli skoro jednohlasně Jarda s Ivanou a Roman opustil místnost.

„Kdyby v těch dveřích byl klíč, mohli bychom je zamknout,“ řekla pak potichu dívka.

„No jo, jenomže není,“ věcně konstatoval Jarda. „Kdyby se ty dveře zavíraly dovnitř, mohli bychom je zašprajcovat tím křesílkem. Jenže se otevírají do té předsíně.“

Ivana si Jardu přitáhla k sobě a políbila jej. „Víš co, kašleme na to,“ řekla mu. „Pěkně mě pomiluj a budeme konečně spát. Snad už dá ten pošuk pokoj.“

Když se milovali, aniž by se na tom domluvili, dávali si pozor, aby při tom byli potichu. Bylo jim jasné, že bude lepší Romana nebudit a nevzrušovat.

Když skončili, chvíli leželi ve vzájemném objetí. Potom po chvíli Jarda Ivanu něžně políbil, převalil se na druhý bok a hlasité oddechování bylo jasnou znám-

kou toho, že upadl do hlubokého spánku. Ivanu napadlo, jestli k tomu nepomohl i ten čaj z hub, protože Jarda už při tom jejich milování byl takový jen jen usnout.

Ležela tiše na zádech a dívala se do okna, kde byly na dvoře vidět slabé světelné šmouhy od lamp pouličního osvětlení z ulice. V duchu si říkala, že se už těší na to, až se ráno probudí a odejdou z tohohle podivného domu.

Už usínala, když ji probudil tichý zvuk opatrně otevíraných dveří. Ve slabém světle ze dvora rozpoznala

Romana, který si k ní přičapl a tiše se na ni díval. Ivana nevěděla, co si o něm má myslet, a nakonec se tiše zeptala: „Co tady chceš?“

„Chtěl bych si lehnout k tobě,“ odpověděl prosebně Roman.

„Ty ses asi zbláznil,“ odsekla Ivana. „Přece tu vedle mám svého přítele, tak je ti snad jasné, že tu jsi poněkud nadbytečný.“

„Tvůj Jarda se po tom čaji hned tak neprobudí, když na něj není zvyklý,“ nedal se odbýt Roman. „Jen si lehnu vedle tebe a budu jako myška. Bude stačit, když se necháš ode mě hladit a ty budeš hladit zase mě. Budeme při tom potichu a Jardu nebudeme rušit.“

Ivana chvíli přemýšlela, co má dělat. Vzbudit Jardu? No jo, ale co když to bude fakt problém a Roman začne vyvádět, ještě než se Jarda probudí? Začít se nahlas smát? Nebo Romana sprostě poslat někam? Jenže co když je to fakt blázen?

Ivana si v duchu řekla, že nejlepší bude zůstat v klidu a klidně a zdvořile poslat Romana pryč. Snad si dá říct

a bude od něj pokoj. Proto potichu, klidně a zdvořile pověděla: „Hele, Romane, jsi prima kluk, ale já tady mám Jardu. A mám ho moc ráda. Kdybychom se my dva potkali někdy jindy a někde jinde, líbil by ses mi. Ale teď běž prosím pryč. Já už chci opravdu spát. Spát vedle svého Jardy. Rozumíš?“

Roman potom ještě u Ivany chvíli dřepěl a mlčky ji pozoroval. Nakonec se však zvedl a pomalu odešel.

Ivana vzdychla a v duchu si řekla, že snad už dá pokoj. Alespoň jí to tak připadalo podle toho, jak se nakonec bez protestů zvedl a odešel.

Jarda vedle ní oddychoval, tedy spíš funěl, s neztenčenou intenzitou.

Ivanu to kupodivu uspávalo a konečně usnula také.

Najednou ji cosi vzbudilo. Nějaký divný pocit mezi nohama. Náhle se úplně probudila a uvědomila si, že vedle ní leží na boku Roman, svoji pravici má kolem její hlavy a levici má zastrčenou do jejích tepláků, dlaň položenou na jejím přirození a dva prsty se pokouší strčit dovnitř.

Ve vteřině se úplně probrala, zavřískla, vytáhla Romanovu ruku ze svých tepláků. „Co si to dovoluješ, ty prase jedno?!“ vyjekla na něj naštvaně. „Už jsem ti říkala, abys mi dal pokoj, že o tebe nemám zájem!“

Chtěla šťouchnutím vzbudit Jardu, ale toho probudilo

Ivanino zavřísknutí, posadil se a rázně na Romana vyjel: „Hele, ty čuně, jsme tady u tebe hosté, takže ti nedám přes hubu. Řeknu ti jenom: běž do prdele a neotravuj moji Ivanku! Laskavě si uvědom, že o žádnou švédskou trojku nemá zájem ani ona, ani já.“ Pak se zhluboka nadechl a rázně pokračoval: „Běž do řiti a nech nás vyspat. A pokud bys s tím měl problém, řekni to hned. My se oblékneme a půjdeme zpátky do toho baru, odkud jsme sem přišli.“

Roman už seděl vedle Ivany, levou dlaň vytaženou z jejího přirození a nervózně si ji svíral ve své pravé dlani. „Jo, vždyť se nic tak moc nestalo,“ zablekotal, evidentně poněkud vyvedený z míry. „Já vlastně o žádnou trojku taky nemám zájem.“

„Když nemáš, tak je to jenom dobře, protože my si vystačíme sami sobě,“ děl už smířlivě, leč rázně Jarda. „Takže už prosím táhni opravdu do řiti a nech nás konečně spát.“

Roman se zadíval na Jardu takovým trochu nepřítomným pohledem. Jarda i Ivana jej sledovali a čekali, co bude.

„No jo, tak já jdu,“ pronesl přerývavým hlasem. Jenže pán domu pořád seděl a nejevil žádnou snahu zvednout se a odejít.

Ivana mrkla na přítele a rozhodla se situaci vyřešit po dobrém, s ženskou laskavostí, i když jí to celé bylo hodně nepříjemné.

Ještě chvilku počkala, jestli se Roman nezvedne sám. Když tam pořád seděl s nepřítomným pohledem, mile

se na něj usmála, tedy spíš se o to pokusila, a mírně mu pověděla: „No tak, Romane. Tak se zvedni a nech nás spát. Já mám opravdu ráda svého Jardu a ty si určitě najdeš jinou holku.“

Roman se na Ivanu zadíval. „No jo, asi máš pravdu. Pro tři tu není místo,“ odvětil tiše.

„Tak vidíš,“ mírně zareagovala Ivana. „Tak už běž, ať se vyspíš. A nech nás taky vyspat.“

Po těchto Ivaniných slovech se konečně zdvihl z její matrace a beze slova odkráčel z místnosti.

Celá ta scéna nepostrádala jisté přízračnosti, protože do místnosti svítil měsíc, který byl téměř v úplňku.

Ivana si oddechla. „Co myslíš? Už dá pokoj, nebo se sem ještě vrátí?“ zeptala se.

Jarda pokrčil ramena. „Tak připadal mi takový zvadlý, doufám tedy, že už dá pokoj,“ pověděl.

Dívka se zatvářila rozpačitě, pohladila si obličej a zamyšleně pověděla: „Nedá mi to se tě nezeptat. Neměli bychom přece jen udělat to, čím jsi vyhrožoval Romanovi?“

„Co máš na mysli?“ zeptal se Jarda.

„No, jak jsi říkal, že se oblékneme a půjdeme zpátky do toho baru, odkud jsme sem přišli. A připomněl jsi, že je tam otevřené celou noc,“ pověděla Ivana.

Jarda ji pohladil. „Ty máš strach a chceš jít odsud pryč?“ zeptal se laskavě.

Ivana pokrčila svá útlá ramena a rozpačitě pověděla: „Víš, že nejsem žádná stydlivka, ale probudit se, když cizí chlap má svoje prsty strčené v mé vagíně, to je i na mě moc. Jo, když jsme byli puberťáci, blbli jsme všelijak, ale nějak jsme s takovými pitomostmi počítali. Tohle ale bylo pro mě přímo fuj.“

„To ses ale držela,“ obdivně pronesl Jarda.

„To jo,“ souhlasila Ivana. „Držela jsem se ale zpátky z jediného důvodu. Mám takový pocit, že ten Roman to nemá v hlavě úplně v pořádku. A tak jsem jej nechtěla nasrat. Bůhví co by dělal, kdybych jej hned zfackovala, nebo se o to alespoň pokusila a poslala jej hned do prdele.“

„Myslíš, že by mu mohlo rupnout v kouli?“ chápavě poznamenal Jarda své přítelkyně.

„Právě něco podobného mě napadlo,“ odvětila váhavě.

„A proto dumáš nad tím, jestli se nesebrat a neodejít hned teď pryč…“

„No jo,“ přikývla. „Něco takového mě napadlo.“

„Ale teď si představ, že se tedy sbalíme a půjdeme pryč. A ten Roman si toho všimne. Nemyslíš, že by jej to taky mohlo odšpuntovat?“ pověděl zamyšleně Jarda. Ivana se zahloubala. „No jo, to máš pravdu. Tak co teda navrhuješ?“ řekla po chvilce.

Jarda začal usilovně přemýšlet. „Jsme tu dva, tak snad to nebude tak horké a už si ten pošuk dá pohov a nebude tě obtěžovat,“ pravil.

„Co když ale bude?“

„Nemáme dveře čím zamknout,“ řekl Jarda. „Je také pravda, že se oba potřebujeme alespoň trochu vyspat. Můžeme tedy udělat to, že před dveře dáme tady ta křesílka a ty stolky. Kdyby se sem chtěl znovu Roman dostat, tak nás to rachocení nábytku vzbudí. A kdyby bylo nejhůř a Roman si nedal říct po dobrém, tak jej něčím z toho nábytku majznu přes hlavu, abych jej umravnil. To by snad jako plán mělo stačit. A hned brzy ráno se sebereme a půjdeme. To už jej snad nenasere.“

„Asi máš pravdu,“ přitakala mu Ivana. „Takhle by to snad šlo.“

A tak než znovu zalehli, dali před dveře stolky a křesílka a znovu se uložili.

Zrovna začali oba usínat, když je vzbudilo zaskřípání otevíraných dveří. Jako další se ozvalo hlasité: „Sakra!“ To se Roman bolestivě uhodil do nohou, když vrazil do pokoje a narazil do stolků. Protože se hrnul jako velká voda, bolestivě se uhodil o hrany horních desek obou stolků.

Ihned po zaklení Roman rozsvítil. Jarda s Ivanou ztuhli hrůzou, protože před tím zdánlivě nesmělý Roman měl rozčepýřené své husté vlasy, brýle někde nechal, ale zato držel v ruce velkou, snad desetikilogramovou palici

s tlustým dřevěným toporem a poctivým hranolovitým kusem železa, ze kterého byla vyrobena hlava palice. Roman rozkopl nábytek a zastavil se krok od jejich lůžka.

Jarda se nadzdvihl na lůžku. „Co proboha blbneš, Romane?“ zeptal se. „Dej ten krám pryč, ještě někomu ublížíš.“ Při tom se Jarda snažil udržet klidný tón hlasu, i když v něm byla hodně malá dušička. Jenže cítil zodpovědnost za drobnou Ivanu, která se chvěla strachem vedle něj.

Roman se na Jardu zadíval, a aniž by pronesl jedno slovo, chytil palici do obou rukou, rozmáchl se a praštil jí Jardu do obličeje. Strefil se přitom do horní části Jardova obličeje, přesně mezi oči a nos.

Palice byla těžká a rána to byla hrozná. Jarda zařval bolestí a jeho obličej byl okamžitě celý od krve. Přesto se pokusil na posteli vztyčit, což ovšem Roman nehodlal dopustit. Rozmáchl se palicí znovu a udeřil nebohého Jardu do rukou a do zad.

Jarda se na posteli zhroutil do předklonu a vyl bolestí. V té chvíli se alespoň trochu vzpamatovala Ivana. „Co blbneš? Vždyť ti Jarda nic neudělal!“ řekla ustrašeně Romanovi.

Roman se na Ivanu zadíval a s náhlou nenávistí v hlasu zasyčel: „Neudělal? Udělal! Nechce mi tě půjčit. Je tady prostě přebytečný.“ Po malé odmlce dodal: „Pobavili jste mě, když jste žvanili o té švédské trojce. Já nemám zájem o žádnou trojku. Já se o tebe nechci s nikým dělit. Chci tě mít prostě pro sebe.“

Vražda Romea

STANISLAV ČEŠKA

Vražda Romea

Brněnská mordparta vyšetřuje