Dagmar Berková
Luciina volba
Odpovědný redaktor Martin Krátoška
Grafická úprava GRANER GROUP, s. r. o.
Obálka Marcel Bursák/PT MOBA
Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín
Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2025 www.mobaknihy.cz moba@mobaknihy.cz
© Dagmar Berková, 2025
© Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2025
Vydání první
ISBN 978-80-279-1794-5
Památce MUDr. Anny Maškové, výjimečné ženy a lékařky, která zasvětila život péči o druhé.
Psycholog začíná sezení s Lucií otázkou: „Jaká je vaše první vzpomínka z dětství?“
Lucie mlčí.
„Nebojte se odpovědět. Chybná odpověď neexistuje.“
Lucie se chvěje.
Psycholog se povzbudivě usměje: „Nemusí to být nutně vzpomínka z dětství. Nemusí to být ani vzpomínka na nějaké milé místo nebo oblíbenou činnost. Prostě co se vám vybaví jako první.“
Lucie si dodá odvahy: „Jak jsem odmala přemýšlela, proč jsou rodiče se mnou stále nespokojení. Měla jsem pořád pocit viny.“ Zhluboka se nadechne: „Já jsem se jim chtěla hlavně zavděčit, víte? Maminka mi často říkala, že se rozbrečela vzteky, když zjistila, že bude mít zase dítě a že už je pozdě s tím něco dělat. A já jsem se bála zeptat, na co bylo pozdě. Teď už to pochopitelně vím…“
„A vaši sourozenci, ti měli také takové pocity?“
„Myslím, že ne. Byli to kluci, a tak měli cenu.“
„Jak to myslíte, že měli cenu?“
„Tak to přece bylo vždycky. Syn má cenu a dcera je na obtíž. V naší rodině to platilo absolutně. A potom, když moji bratři zmizeli, tak já…“ Rozpláče se a nemůže dál.
Psycholog jí podá papírový kapesník a čeká, až se uklidní.
Vesnice na jižním Slovensku vypadaly jedna jako druhá. Středem vsi se táhla dlouhá prašná cesta lemovaná nízkými domky. Nebyla tam žádná náves nebo náměstí tvořící přirozený střed.
Přízemní domky byly skromné, otočené průčelím do ulice. Postranními vraty vjížděl hospodář s povozem taženým koňmi nebo voly na velký dvůr. Na jedné straně stálo obytné stavení, chlévy a stodola, druhou stranu pak tvořila vysoká zeď, která oddělovala hospodářství od sousedního. Vzadu se rozprostíralo pole, jemuž říkali humno. Na něm domácí pěstovali obilí, brambory, zeleninu a všechno, co potřebovali k živobytí. Ti šťastnější obdělávali i úrodná pole Podunajské nížiny, nebo vlastnili dokonce vinohrad.
Ani obec Brestovany nebyla jiná. Táhla se snad dva kilometry daleko. Do jednoho z těch nuzných domků se přiženil v roce 1919 právě dvacetiletý Fero Baroš. Jeho vyvolená se jmenovala Marie Krajčírová. Byla o tři roky starší a svého milého si vyvzdorovala na rodičích. Kromě šikovných rukou neměl co nabídnout. Jenže uměl jimi tak hladit, že si Marie svůj život bez něj nedokázala představit. Brzy po svatbě se ukázalo, že hlavou domácnosti bude Marie. Fero v rázné selce sotva poznával svou vzdychající zamilovanou Marienku. Každý druhý týden se vypravila s čeledínem na trh do nedalekého městečka, Trnavy. Prodávala máslo, vejce, zeleninu a také vlastnoručně vyšité
ubrusy a dečky. Uměla sčítat z hlavy dlouhé sloupce čísel a maďarsky mluvila stejně dobře jako slovensky. Byla řečná, usměvavá a její zboží bývalo prodané už dopoledne.
Za necelý rok po svatbě se Marii narodilo první dítě.
Byla to dcera. Pojmenovali ji Anna. Porod byl těžký a Marie se zotavovala jen pomalu.
Fero stál nad kolébkou v rozpacích: „Myslel jsem, že půjdu s chlapama zapít syna! Budu pro smích! Co s holkou?
Budu jí muset vyplatit věno, pořádnou práci nezastane, to je život…“ Na Marii se už ani nepodíval a práskl za sebou dveřmi, až ze zdi spadly úlomky vápna.
„Kdyby mi tehdy někdo řekl, že porodím ještě pět kluků, skočila bych snad do Dunaje,“ dmula se Marie mateřskou pýchou o mnoho let později. Jen o těch dvou posledních, děvčátku a chlapci, kteří se nedožili ani roka, mluvit nedokázala.
Když se jí v roce 1935 narodila ještě jedna holčička, Viola, nenechala si už Marie radost z dcerky vzít. „Však máš dost chlapců!“ hudrovala na Fera, když kojila malou. Cítila, že je to její poslední dítě, a chtěla si ho užít.
Jen kdyby nejstarší Anna…
Anna s údivem pozorovala, jak se matka s miminkem mazlí a chlubí se s ním. Chlubila se i syny, jenže to byli kluci a Anna si myslela, že to je proto. Holka je jen na obtíž. Jak je možné, že najednou má matka takovou radost z dcerky?
S Annou se matka nikdy nechlubila. Naopak. Ukrývala ji na dvoře, aby sousedé neviděli, že se nemůže postavit na nohy. Anna totiž ve čtyřech letech onemocněla dětskou obrnou. Rodiče odvraceli zrak, když viděli, jak se dívenka, ještě nedávno mrštná jako ještěrka, plazí po zemi a přitahuje se rukama, aby se dostala dál. Stále ji ukládali do postele, ale ona pokaždé vylezla a doplazila se ven na dvůr, aby si
Jak Anna rostla a sílila, zkoušela se postavit na nohy bez Cikánovy pomoci. Otec jí vyrobil malé dřevěné berličky. Měla už brzy nastoupit do školy. O berlích chodila po dvoře celé léto. Cikán ji doprovázel. Když se zapotácela, něžně ji chytil za sukýnku a jemně stiskl látku mezi zuby. Držel ji tak dlouho, dokud necítil, že nabyla rovnováhu a může udělat další krok. Tak spolu chodili kolem dvora a Anna pokaždé udělala na zápraží křídou čárku. Čárek každý den přibývalo a děvčátko se cítilo v chůzi stále jistější.
Jednou se Anna vydala ven sama, bez Cikána. Potkávala venkovanky, které se na ni udiveně dívaly. Jedna se jí zeptala na jméno. „Tak ty jsi ta Anička! Maminka tě schovává na dvoře, ale proč vlastně? Jsi moc hezká a statečná holčička, víš? Neboj se, ty berle mít věčně nebudeš, vždyť už chodíš hezky a skoro sama!“
Anně vyhrkly slzy. Ještě nikdy neslyšela takovou pochvalu. „Já jsem teta Piknová,“ řekla ta žena. „Tvoji maminku
11 mohla hrát s mladšími bratry. Připadala si zoufale osamělá, když viděla, jak se kluci honí nebo se schovávají ve stodole. Jednoho dne jí otec přinesl malé štěně. „Je to vlčák,“ řekl, „bude jen tvůj, a až trochu povyroste, můžeš se na něm vozit.“ Větší radost jí nemohl udělat. Psíka si zamilovala. Byl černý jako uhel, jen jazyk se mu červenal mezi bílými zuby. Dala mu jméno Cikán. Pes rostl jako z vody a brzy pochopil svůj úkol. Stával vedle ní a pomáhal jí zvednout se ze země, trpělivě čekal, dokud se nevyškrábala na jeho záda a nechytila se pevně jeho huňatého kožichu. Do ucha mu zašeptala „Cikáne, hybaj“ a on ji nosil po celém dvoře a směl vejít i do kuchyně. Dával na ni pozor, když přelézala z jeho zad na židličku, kterou jí vyrobil otec. Stal se jejím nejlepším přítelem a důvěrníkem. Občas vylezla v noci z postele a doplazila se do jeho boudy. Tam mu do ucha šeptala svá dětská trápení. Rodiče je ráno našli spát v objetí.
znám odmalička. Jsme sestřenice, víš? Přijď někdy ke mně na návštěvu. Nemám děti a takovou holčičku, jako jsi ty, bych si moc přála!“
Mě že by si přála mít? divila se v duchu Anna, vždyť mě nikdo nechce, kdybych neměla Cikána, tak se ani nemám s kým pomazlit. Já ty berle zahodím! rozhodla se. Když ta teta říkala, že je mít nemusím… Popadla berle a hodila je do vysokých kopřiv. Tam je nikdo hledat nebude, pomyslela si. Domů dolezla po kolenou. Do školy o berlích nepůjdu, umínila si. Další dny obcházela dvůr jen s holí a na konci léta už to dokázala i bez ní.
Postižená pravá noha jí zůstala trochu zkroucená a byla o pár centimetrů kratší. Rodiče jí nechali zvýšit podrážku a ona se musela smířit s tím, že kulhání jí už zůstane navždy. Ve škole si však vedla výborně. Pamatovala si všechno, co učitel řekl, a toužila dozvědět se víc. Jednou, když šla ze školy, zastavila se u tetičky Piknové. Chodívala k ní ráda. Tetička seděla venku pod stromem a četla nějakou knížku. Anna se udiveně zastavila, protože číst viděla jen faráře v kostele a učitele ve škole. Venkovanku sedící s knihou v klíně viděla poprvé v životě.
„Pojď sem,“ zvolala teta radostně, „něco ti přečtu, a jestli chceš, můžeš si půjčit nějakou knížku i domů!“
Tehdy se Anně otevřel nový svět. Kdykoliv měla chvilku času, utekla na půdu a tam u vikýřového okna četla a četla. Knihy, časopisy, všechno, co jí tetička půjčila. Většinou ani neslyšela rozzlobený hlas matky, jak ji volá.
Pomáhat musela stejně jako ostatní děti. Vstávala s bratry v pět hodin ráno a hnala s nimi husy na pastvu. Až po návratu dostala snídani a odešla do školy. Navečer ji čekala práce v chlévě: podojit krávy, nakrmit slepice, uklidit, zamést dvůr… Pracovat museli všichni. Jen na pole nechodila Anna s ostatními. Musela však uvařit, často i pro
Léto roku 1938 se již chýlilo ke konci. Jednou odpoledne ji matka zavolala do kuchyně. Sedla si ke stolu a hluboce vzdychla. Anna cítila vážnost té chvíle, ale na to, co uslyší, připravena nebyla.
Matka si ji chvíli mlčky prohlížela a potom řekla bez jediné stopy lítosti: „Ani si nesedej. Bude to krátké. Na jaře ti bylo osmnáct a je nejvyšší čas vážně si promluvit. Přemýšlela jsem o tvé budoucnosti. Až s tatínkem zestárneme a nebudeme se už o tebe moci postarat, budeš žít v rodinách svých bratrů. Budeš jim hlídat děti, vařit, prát a pomáhat v domácnosti. Bratrů máš tolik, že se v jejich rodinách vždycky pro tebe nějaké místo najde. Vlastní rodinu mít nikdy nebudeš. Copak by se někdo oženil s hloupou, a k tomu ještě kulhavou holkou?“
Přísně vychovanou Annu ani nenapadlo odporovat. Rodičům vykala a dobře věděla, že ona sama není bita jen pro své postižení. Bratry otec bil často. Tak stála toho zářijového dne před matkou beze slova. Do očí se jí draly slzy. Styděla se za ně, a proto sklopila hlavu. Copak mamička zapomněla, jak jsem se ve škole dobře učila? Proč mám být jen uklízečkou? Proč mladší bratři mohou chodit dál do školy, nebo se alespoň učit nějaké řemeslo, a já musím zůstat doma? Jen proto, že jsem holka? Proto, že kulhám?
13 pomocníky, třeba patnáct obědů i víc. Bylo jí teprve dvanáct, ale na to nikdo nebral ohled. Při práci nemyslela na nic jiného než na příběhy v knížkách od tety. Myslela na vzdálené země, o kterých ani nevěděla, kde leží, a představovala si, jak se učí cizí jazyky a v těch zemích se jimi domluví jako nic. Přitom se usmívala. Viděla samu sebe s dlouhýma rovnýma nohama, jak se prochází v zahradě plné růží a služebnictvo se jí klaní až k zemi. Umínila si, že z Brestovan jednoho dne odejde.
Matka vstala, vzala ji za bradu a podívala se jí do očí: „Neplač. Nemá to cenu. Ty prostě žádnou budoucnost nemáš. Čím dřív si to uvědomíš a smíříš se s tím, tím lépe. A teď jdi podojit krávy. Můžeš si vzít hrnek mléka s medem, to ti udělá dobře.“
„Jak si přejete, mamičko,“ řekla Anna a odešla do chléva. Sedla si na nízkou stoličku, opřela čelo o teplý kravský bok a konečně přestala zadržovat slzy, které stékaly do džberu, kde se mísily s nadojeným mlékem.
Kolem deváté se dostala do postele, ale bylo jí tak smutno, že nemohla usnout. Nakonec se vyplížila z domu. Noc byla ještě vlahá a ona ji strávila u Cikána. Ráno matka zakopla o její nohy, které z boudy čouhaly ven.
Rozkřikla se na ni: „Co se tady válíš? Málem jsem se o tebe přerazila! Marš do chléva! Krávy bučí hlady!“
Tak se Anna opět vydala za svými každodenními povinnostmi. Při pomyšlení, že její další život se bude odehrávat jen na dvoře, ve chlévě, na pastvě a v kuchyni, se jí srdce svíralo žalem. Když podojila krávy a snědla skromnou snídani, vydala se do vsi za tetou. U ní už slzy nezadržovala. Vyprávěla, jaký osud jí doma přichystali. Svěřila se jí se svou touhou odejít z domova a zjistit, jestli je skutečně tak hloupá, jak jí doma tvrdí.
„Vždyť jsem se učila dobře! Proč mi mamička pořád říká, že jsem hloupá a na nic se nehodím? Copak neví, že bratři si mě budou přehazovat jako horký brambor? Kam půjdu, až zestárnu?“ plakala u stolu s hlavou opřenou o zkřížené ruce.
Teta znala Annu lépe než její vlastní rodiče. Položila na stůl nějaký časopis a řekla: „Netrap se tím, co ještě ani nenastalo. Jsi mladá a budoucnost máš před sebou. Podívej! Tady jsou inzeráty nabízející práci. Odpověz na některý!“
Tak Anna na místě napsala dva dopisy. První adresovala do Ústavu pro hluchoněmé děti v Kremnici a druhý do Baťových závodů v Partyzánském. V obou žádala o místo uklízečky s ubytováním. Teta si ještě jednou prohlédla časopis a řekla: „Napiš také do redakce toho časopisu! Napiš jim o sobě. Napiš jim, že nechceš zůstat navždy na vsi, že ses dobře učila a chtěla bys v životě něco dokázat. Neboj se! V nejhorším tě odmítnou.“
Anna tedy napsala ještě třetí dopis. Ten už byl podrobnější. Nezáleží na tom, pomyslela si, stejně mě nikde nepřijmou. Ale aspoň to zkusím…
Za pár dní přišla odpověď z Kremnice. Byla zamítavá. Potom přišel dopis od Bati. Anna věděla, jak dobře se Baťa stará o své zaměstnance, a tak dopis otevírala s bušícím srdcem. I tento dopis byl zamítavý. Klesla na duchu.
Když přišel třetí dopis, lhostejně jej otevřela. Začala pomalu číst a nevěřila svým očím. Její dopis se dostal do rukou profesorky Heleny Burdové, kterou osud dívky ze zaostalé vesnice zaujal natolik, že jí nabízí místo uklízečky ve státní nemocnici v Bratislavě a zároveň ji přihlásila do dvouletého večerního kurzu na studium nižších tříd gymnázia v YMCE, kde sama vyučuje angličtinu a francouzštinu. Psala jí, ať si pospíší, protože školní rok již začal. Anna cítila, že tohle je šance, jak zvrátit osud. Rozhodnuta byla neochvějně: odejde z domova! Je to její život a bude si o něm rozhodovat sama. Začala si představovat, jak chodí v Bratislavě do školy, jak maturuje a hlásí se na další studium na vysoké škole. Srdce se jí chvělo nedočkavostí. Sotva si uměla představit, jaká to bude dřina. Byl začátek října. Školní rok začal už před měsícem. V sobotu si sbalila kufr a rozloučila se s rodiči. Ti se na ni zlobili a zakázali jí vrátit se domů, pokud toho bláznivého nápadu nenechá.
Matka jí znovu řekla, co si o tom myslí: „To chceš dělat uklízečku u cizích? Co ti doma schází? Máš co jíst a víš, co tě v budoucnosti čeká!“
No právě. Co ji čeká, věděla Anna velice dobře, a proto byla neoblomná. Volba byla jasná: buď zůstane poslušně sedět doma a zachová si přízeň rodiny, nebo se vydá svou cestou bez její podpory, zato s nadějí, že se osamostatní a bude žít svůj vlastní život.
K vlaku ji doprovázel jenom věrný Cikán. Loučila se s ním těžce. Tolik jí v životě pomohl! Černý kožich mu prošedivěl, jedno oko měl zakalené, ale jeho oddanost se nezměnila. Anna věděla, že se s ním loučí navždy. Než nastoupila do vagonu, naposledy ho objala a zašeptala: „Cikáne, hybaj domů.“ Věděla, že poslechne, ale přesto úzkostlivě vyhlížela z okna, dokud jí nezmizel z očí.
Odpoledne přijela do Bratislavy. V hlavním městě byla poprvé v životě. Z nádraží jela rovnou do státní nemocnice, kde na ni čekala paní profesorka Burdová. Anna se jí hned zalíbila. Na první pohled poznala, že téhle odvážné dívky je na uklízečku škoda, a doufala, že svého doporučení ke studiu nebude litovat. Uvedla ji do nemocnice a představila ji sekretářce. Ta jí ukázala místnost, kde bude bydlet s dalšími třemi uklízečkami. Zároveň ji představila řádovým sestrám, které měly ten den službu. Potom jí profesorka vysvětlila, jak probíhají večerní kurzy v YMCE, přípravce na denní studium na gymnáziu. Začít měla hned v pondělí. Oproti ostatním studentům zameškala již prvních šest týdnů studia, které byly pro začátek nesmírně důležité. Má tedy co dohánět!
Jako uklízečka dostala v nemocnici ubytování se stravou a platem devadesát korun. Měsíční školné ve večerních kurzech bylo sto třicet korun. Kde vezme chybějících čtyřicet korun, netušila.
Pro první měsíc jí profesorka Burdová těch čtyřicet korun půjčila a zároveň jí nabídla, že by mohla za malý plat vypomáhat v redakci ženského časopisu. Když se Anna později naučila psát na stroji, dostávala i více, takže si mohla koupit zimní boty a učebnice.
V nemocnici pracovala od pondělí do soboty, od sedmi ráno do tří odpoledne. Od pěti do deseti byla ve večerních kurzech, včetně sobot. Přes den měla tedy na učení necelé dvě hodiny odpoledne, pokud nebyla v redakci. Zbytek doháněla po nocích. Volno měla jenom v neděli, jediný den, kdy se mohla konečně vyspat. To vstávala ráno až v osm a od devíti chodila na mši. Měla Bohu zač děkovat. Děkovala za to, že potkala lidi, kteří jí pomohli, děkovala, že dosud vydržela ve zdraví ten nápor práce a studia. Prosila Pannu Marii, aby ji ochraňovala a pomáhala jí. Z kostela šla zpátky do nemocnice a učila se až do noci.
S ostatními uklízečkami se nespřátelila. Neměla čas na hloupé žvanění a ony nechápaly její posedlost školou. Některé se jí ptaly, proč to vlastně dělá. Protože nechci dopadnout jako vy! pomyslela si. Tři starší ženy, které s ní spaly v pokoji, se jí posmívaly, schovávaly jí učebnice a bavily se tím, jak je hledá. „Slečinka se nad námi bude naparovat! K čemu ti bude to tvoje študium? Žádnýho mužskýho stejně neulovíš! A to je v životě to nejdůležitější!
Mít chlapa a děcka.“ Pak jí některá z nich pohrdavě hodila její učebnici a všechny se daly do smíchu. Ráno vstávala v šest, zhltla snídani a pustila se do práce. Vytírala dlouhé nemocniční chodby a pokoje, kde leželi pacienti. Vše muselo být dokonale čisté nejpozději v deset hodin, kdy začínala vizita. Věděla, že je v nemocnici tou poslední, ale i tak se jí tam líbilo. Když se blížila velká vizita, stoupla si do rohu a zbožně se dívala na starého profesora následovaného skupinou lékařů, studentů, a dokonce i stu-
dentek v bílých pláštích. Obcházeli jednotlivá lůžka, s každým pacientem pohovořili, vysvětlili, jak se jeho nemoc vyvíjí a jakým způsobem je léčen. V duchu si říkala: Být tak jednou z těch studentek, ach, dala bych za to všechno! Já sama kulhám, a přesto bych pomáhala ostatním!
Po vizitě odešla do kuchyně, potom rozvážela na vozíku obědy a pak zas do kuchyně k nádobí a ke svému obědu.
S jeptiškami, které v nemocnici pracovaly jako ošetřovatelky i kuchařky, se brzy spřátelila. Večeře pro personál začínala v osmnáct hodin a to už Anna musela být hodinu ve škole. Proto jí každé odpoledne večeři zabalily s sebou, aby nebyla o hladu.
Ve večerních kurzech je učili prvotřídní profesoři.
Přestože jim látku uměli dobře vysvětlit, bylo pro ni učení nepředstavitelně těžké. Neměla ani potuchy, že se bude učit latinu, němčinu, francouzštinu, matematiku, fyziku a chemii. Po čase jí šlo učení o něco lépe. Zjistila, že má fotografickou paměť a že si při zkoušení v duchu přesně vybaví nejen text, ale i jeho místo na stránce. Čemu nerozuměla, to se prostě naučila nazpaměť.
V prvním roce musela v každém čtvrtletí nastudovat celý jeden ročník gymnázia. Na konci prvního školního roku se skládala zkouška za čtyři třídy gymnázia – primu, sekundu, tercii a kvartu. Teprve potom mohla přejít do druhého ročníku, kde měla v prvním pololetí zvládnout učivo kvinty a ve druhém pololetí učivo sexty. Tím večerní kurz skončil a dále už se pokračovalo denním studiem.
Jenže podmínkou k přijetí na gymnázium bylo složení státní zkoušky. Dřela se na ni celé noci. Říkala si, že už toho zvládla tolik, že není možné, aby ji nepřijali! Zkoušku úspěšně složila na dívčím státním gymnáziu v Bratislavě v Dunajské ulici a byla přijata na denní studium do septimy a oktávy. Tím pro ni však vznikl další neřešitelný problém:
když začne přes den chodit do školy, nebude moci pracovat a nebude mít peníze na byt, stravu a školné. S prací v nemocnici musela skončit a s podporou z domova počítat nemohla. Profesorka Burdová však měla z jejího přijetí na gymnázium takovou radost, že jí nabídla bydlení u sebe doma v kuchyni. Zdarma. Zařídila jí také práci. Myla nádobí a uklízela u řádových sester, které vedly ubytovnu pro osamělé ženy. Sestry dobře vařily a pro Annu vždycky měly jídlo, za které nemusela nic platit.
V září 1940 tedy nastoupila konečně na gymnázium na denní studium. Byla o čtyři roky starší než její šťastnější spolužačky, které se nemusely protloukat tak tvrdě jako ona. Anna byla vážná, cílevědomá a při výkladu hltala každé slovo. V prvním pololetí v septimě měla velké problémy s mezerami v učivu a v duchu si říkala, že to nedokáže, že si vzala příliš velké sousto. Po Vánocích ale chytila dech a už jí šlo učení lépe. V červnu roku 1942 v necelých dvaadvaceti letech maturovala.
Po maturitě přijela domů poprvé na návštěvu. S tlukoucím srdcem stanula před rodiči. Doma se nic nezměnilo, jen jeden z bratrů se oženil a založil si zámečnickou dílnu v nedaleké vsi. Další dva bratři studovali na obchodní škole v Bratislavě. Těm rodiče vzdělání dopřáli.
Anně řekli: „Tak co, Anka, jak se máš? Stále děláš tu uklízečku? Nerozmyslela sis to a nevrátíš se domů?“
Anna přijela proto, aby ukázala rodičům maturitní vysvědčení. Doufala, že ocení, že vystudovala gymnázium bez jejich pomoci a celé čtyři roky se živila sama. Když rodičům oznámila své další plány, řekla matka:
„Cože? Medicína? Ale to je dalších šest let! Jak si to představuješ? Kdo tě bude živit? A proč vlastně chceš být lékařkou? Já znám jen lékaře. Na ženu se to ani nehodí. Nemůžeš studovat například jazyky a stát se profesorkou?“
19
Tak ona souhlasí, abych studovala dál, zajásala v duchu
Anna. Jak je možné, že změnila svůj názor? Nevěděla, že po jejím útěku z domova rodiče navštívil místní kněz. Annu znal odmalička a doslechl se, jak se v Bratislavě těžce protlouká. Rodičům domluvil a oni mu jen neradi slíbili, že dceru na studiích podpoří. Nechtěli si ho rozhněvat a taky se báli Božího trestu.
Jako studentka medicíny chodila Anna v Bratislavě na praxi do nemocnice, kde předtím uklízela. Cítila se tam jako doma. Často si vzpomněla, jak stávala v koutě, za zády skrývala hadr na podlahu a obdivně hleděla na skupinku mediků a mediček doprovázejících starého profesora. A teď je mezi nimi i ona! Je to vůbec možné? I ona má na sobě bílý plášť a stejně jako ostatní dává pozor na každé slovo, které řekne profesor nebo primář. Všimla si, že se primáři líbí, a dělalo jí to dobře.
Potkávali se na chodbách nemocnice a plaše se zdravili.
Jednou ji oslovil: „Paní kolegyně, nešla byste se mnou někdy na kávu?“
Už to oslovení jí vehnalo ruměnec do tváře.
„Nebojte se mě, nejsem žádný Modrovous! Manželku jsem si pro samou práci ještě nenašel a vás si pamatuji z doby, kdy jste tady uklízela. Profesorka Burdová na vás nedá dopustit. Říkala mi, že takové děvče, jako jste vy, dosud nepoznala. A to je v jejím věku co říct!“ zasmál se vesele.
Anna se tomu musela také smát, a tak kývla, že s ním na kávu určitě půjde. Ale až příští týden, má před zkouškou a musí se učit.
„Budu se těšit,“ řekl primář a dvorně jí políbil ruku. Anna se opět začervenala, on se usmál a odešel za pacienty.
Je starý, říkala si Anna v duchu. Ale je sympatický a něco už v životě dokázal. Rozuměli bychom si. Mám snad na výběr? Doma mi říkali, že si mě stejně nikdo nevezme. A já
Začali se scházet a brzy se do sebe zamilovali. Anna byla šťastná. Více než dvacetiletý věkový rozdíl si nepřipouštěla. Vážila si ho pro jeho zkušenosti, moudrost a nadhled. U muže je to jedno, říkala si. Hlavní je, že já jsem mladá, a tak můžeme mít i děti.
Když jí teď rodiče na studium přispívali, a ještě si přivydělávala v redakci ženského časopisu, mohla si dovolit podnájem blízko fakulty. Sdílela ho se studentkou filozofie Vierou. Anna nebyla zvyklá se svěřovat, ale když mizela několikrát v týdnu na dlouhé hodiny pryč, přiznala se Vieře, že chodí s primářem.
„Zatím je to tajné. Nechci, aby si ostatní studenti mysleli, že mám nějakou protekci.“
„A máš?“ zeptala se Viera.
„Nemám! Víš, nevím vlastně, co si mám myslet. Mám ho ráda, ale… je starší o dvacet let a cítím k němu víc respekt než lásku. Ve svém oboru je nejlepší a mně lichotí, že si vybral zrovna mě. Jenže… mám před sebou ještě pět let studia. Třeba se mě nabaží a náš vztah ukončí. Nevím. On je moje první vážná známost, víš?“ Podívala se na svou zkroucenou nohu a dodala: „Nikdo mě nechce, každého moje kulhání odradí.“
Milovat se chodili do jeho staromládeneckého bytu. Primář si na žádný přepych nepotrpěl. Psací stůl měl zavalený knihami a celý byt čpěl cigaretovým kouřem. V rohu se kupila hromada přečtených novin a kuchyň přetékala špinavým nádobím. Anna při každé návštěvě vysypala přeplněné popelníky, umyla nádobí a důkladně vyvětrala. Naše domácnost bude vypadat úplně jinak, pomyslela si. Budu mít bílou kuchyň a všude spoustu květin. Koupíme si perské koberce a červená křesla, zasnila se.
21 se líbím primáři! pomyslela si radostně. Copak mu nevadí, že kulhám?
Když po milování ležela v jeho náruči, řekla: „Chodíme spolu už skoro rok a já nevím…“
„Co nevíš?“ zasmál se primář. „Jak to s tebou myslím? Myslím, že se jednou vezmeme a budeme mít kupu dětí!“
„Nežertuj, prosím, já bych to ráda věděla, abych…“
„Abys se mnou neztrácela čas? Tak, holčičko moje, dobře poslouchej. Dosud jsem žádnou dívku o ruku nepožádal, ale s tebou je to jiné. Život s tebou si představit umím. Jen,“ povzdechl si a podíval se na její nohy, cudně přikryté dekou, „jen jedno mi musíš slíbit. Po svatbě budeš nosit kalhoty. Manželka primáře Státní nemocnice v Bratislavě nebude všem ukazovat své postižení!“
No tohle! Anna měla pocit, jako kdyby ji opařil. O jejím ochrnutí nikdy nemluvili. Začala pomalu věřit, že ji tak miluje, že tu nohu snad ani nevidí. Takhle ji dosud nikdo neponížil. Má chodit v kalhotách jako nějaký chlap? To si Anna vůbec neuměla představit. Pochopila, že primář jí bude diktovat, jak má žít, a na místě se s ním rozešla. Uražená odešla v slzách na kolej.
Příští den byla sobota. Viera odjela do Banské Bystrice za rodiči a Anna v pokoji osaměla. Bála se, že primář za ní večer přijde, bude ji přemlouvat a ona mu podlehne. Přemýšlela o jeho slovech a vybavovaly se jí situace, kdy vyšla najevo jeho panovačná a žárlivá povaha. Z lásky k němu to přehlížela a odpouštěla mu. V duchu si říkala: To raději zůstanu svobodná, než si nechat poroučet i v tom, co si mám obléknout. Kam až to může zajít? Třeba mě nepustí ani ven! To si myslí, že když kulhám, může si ke mně všechno dovolit? Stejně je divné, že je ještě svobodný. Má postavení i peníze, a přesto ho žádná nechce. Je to zvláštní, že o něm pořád přemýšlím jako o primáři, a ne jako o Pavlovi. Jako by ani neměl jméno… jako by jeho povolání určovalo všechno. Tak to přece v lásce nemá být!
Tím si postupně zdůvodnila své rozhodnutí a přesvědčila samu sebe, že jedná správně. Trápila se však, a tak odjela domů. Matka právě uvařila křenovou omáčku. Anna plakala a vyprávěla jí, co se stalo. Matka, zvyklá chodit ve slovenském kroji s několika sukněmi na sobě, vykřikla: „Co že chtěl? Abys nosila kalhoty? Ale to přece nejde! Já jsem v životě žádnou ženu v kalhotách neviděla. Byla bys všem pro smích. Sedni si, najez se a pak se uvidí.“
Anna si sedla s tím hrncem křenové omáčky na obrubník pumpy a vyjedla ho až do dna. Hrozně se jí ulevilo. Do školy se však kvůli primáři vrátit nechtěla a přemýšlela co dál.
V noci dostala nápad. Vždycky ji lákala Karlova univerzita v Praze. Naštěstí do konce semestru chybí jen pár týdnů. To už vydrží, i kdyby primáře měla potkávat každý den. Zůstane neoblomná. Díky Bohu, že válka už skončila a v Čechách byly znovu otevřeny vysoké školy. Do dalšího semestru se už může nechat zapsat v Praze. Třeba ji tam čeká krásná budoucnost.
4. června roku 1905 se ve středověkém kostele svaté Alžběty ve Svatém Poli konala svatba. Chalupnický synek z nedalekých Drhovců František Kameník si bral mlynářskou dcerku Josefu Strnadovou z Vojířova. Svatba byla veliká, protože ženich i nevěsta pocházeli z rodin, jejichž největším bohatstvím bylo hojné potomstvo.
Šestadvacetiletý ženich měl kromě bratra Václava ještě čtyři sestry: Marii, Žofii, Emilii a Anastázii. Seděly v předních lavicích ve svých nejlepších šatech, každá s manželem a houfem dětí. Žofie se podle mínění ostatních vdala ze všech nejlépe: vzala si Josefa Vitíka, státního zaměstnance pod penzí, a bydlela s ním v rohovém činžáku v Praze na Smíchově. Děti zatím neměli, a tak Žofie volné pokoje pronajímala studentům.
Jedenadvacetiletá nevěsta Josefa byla stejně půvabná jako její tři sestry Filoména, Anežka a Marie. I ony už byly vdané a obsadily protější přední lavice se svými rodinami. Dívaly se s dojetím na nejmladší sestru a šeptaly si, jak moc jim to s Františkem sluší. Pár oddával Josefin o patnáct let starší bratr Alois Strnad. Byl děkanem v Praze na Karlově v kostele Karla Velikého. Nevěsta se na něj plaše usmála. Oba si vzpomněli na totéž. Na svatbě chybí jejich bratr Josef. I on se stal knězem, jenže brzy po vysvěcení porušil celibát. Před ostudou a hněvem rodiny utekl až do Ameriky. Přišel od něj jediný dopis, který si Josefa četla
Byl jí z celé rodiny nejbližší. Až dodnes žila ve mlýně s ním, jeho ženou Marií a jejich dvěma malými syny. Tolik se podobal jejich otci! Mlynářem se snad narodil. Odjakživa bylo jasné, že právě on zdědí mlýn a pozvedne jej tak, že bude mlít obilí pro všechny sedláky v okolí, pro městečko Dobříš i pro město Příbram. Však si svého mlýna na říčce Kocábě považoval! Mlýn tu stál už od 16. století a brzy po napoleonských válkách jej koupil jejich praděd.
Po skromné svatební hostině novomanželé odjeli do chalupy na Drhovce. Loučení se sourozenci odbyla nevěsta rychle. Jen Viléma objala pevněji. Nebude se jí stýskat a nebude přece plakat o svém svatebním dni! Do mlýna není daleko a ona může za svým nejmilejším bratrem kdykoliv zaběhnout.
Nevadilo jí, že chalupa na Drhovcích je oproti mlýnu jen skromná a že leží na samotě. Bude mít vlastní domácnost, v chlévě krávu s telátkem a polností kolem tolik, že uživí i velkou rodinu. Jen kostel jí chyběl. Do Svatého Pole to bylo z Drhovců daleko a do kostela ve vzdálených Boroticích se dalo v létě chodit přes les, ale v zimě cesta zabrala víc než hodinu.
První syn, pojmenovaný po otci František, se narodil v roce 1906, po něm přišla na svět dcera Františka a syn Alois. Na podzim roku 1914 musel František narukovat do první světové války. Všichni muži z rodiny byli povoláni do zbraně, také manželé všech Františkových i Josefiných sester; povolávací rozkaz se netýkal jen kněze Aloise. Doma po každém z nich zůstala fotografie ve vzpřímeném postoji s šavlí po boku
25 stále dokola a pokaždé u toho plakala. Štěstí, že se rodiče té hanby nedožili! Aspoň že má Aloise, ten je moudrý a už dosáhl v Praze postavení, ten umí držet rodinu pohromadě. Když novomanželé vycházeli z kostela, usmála se nevěsta na svého třetího bratra Viléma, který ji odvedl k oltáři.
v parádní rakousko-uherské uniformě. Často to byl jediný obrázek, který rodině zůstal. Tak jejich malé děti aspoň věděly, jak vypadal jejich otec a nedobrovolný voják císaře pána. Těžko se ženy loučily se svými muži. Drhovce zůstaly bez sedláka, vojířovský mlýn bez mlynáře. Těžko se hospodařilo, těžko se žilo, mnoho slz bylo vyplakáno, mnoho modliteb vysláno k nebi. František se vrátil, Vilém však ve druhém roce války padl. Vdova plakala a chřadla. Do roka zemřela na tuberkulózu. Ve mlýně zůstali dva sirotci. Ujala se jich teta Filoména a vychovala je spolu s vlastními dětmi. Josefa si mohla pro Viléma vyplakat oči. Ze tří bratrů jí zbyl jediný, Alois.
Na Drhovcích se sešla rodina k poradě. Mlýn nemůže zůstat opuštěný. Vzali dobytek, chalupu zavřeli, všichni se přestěhovali do Vojířova a začali se učit mlít obilí. A rodily se další děti: v roce 1916 dcera Anežka, krásná okatá holčička, celá maminka. Pak Josefa krátce po sobě porodila dva chlapce. Oba dostali jméno Josef, po neblahém strýci, bývalém knězi. Oba však zemřeli v kojeneckém věku.
Až v roce 1923 se jí narodilo sedmé dítě. Byl to opět chlapec.
„Tolik bych si přála, aby se jmenoval Josef,“ vzdychla Josefa. „Co myslíš?“ zadívala se do očí Františkovi.
„Ne, ne, už mám strach. Zapomeň na Josefa. On na tebe taky zapomněl. Kdo ví, jak v tej Americe žije a jestli vůbec ještě žije! Když si tolik chceš připomínat svý bratry, tak ho můžeme pojmenovat Vilém.“
„Vilém? Vždyť padl! Nepřinese mu to smůlu?“
„Proč by mělo? Pro mě za mě ho pojmenuj třeba August, jen ať je zdravý a silný.“
Bylo rozhodnuto. Chlapec dostal jméno Vilém.
Příbuzní se jim smáli: „S tím jménem jste tomu dali na frak! Když jste se báli, že vám umře třetí Josef, tak dáte jmé-
no po padlém strýci!“ Pravdu však neměli. Vilém byl silný a měl se k světu. Prožil ve Vojířově prvních pár let života a mezitím dospěl starší ze sirotků a ujal se svého dědictví. Vrátili se na Drhovce.
Do školy chodil Vilém do vzdálených Borotic a učitel si všiml, že má hlavu otevřenou. Josefa si vysnila jeho budoucnost. Přemýšlela nahlas:
„Josef to není, ale knězem být může! Je tak chytrý, hloubavý a přemýšlivý! Brzy skončí základní školu a v deseti by mohl jít do Prahy na gymnázium. Táto, budeme mít studovaného syna! I učitel říká, že by ho byla škoda na sedláka. Hospodářství už převzal František, Alois si založil ve vedlejší vesnici kovárnu, Františka se vdala na Rybníky a my už máme na starost jen Anežku a Viléma. Anežka půjde někam do učení, ale z Viléma bude pán.“
Zapsali ho na Arcibiskupské gymnázium v Praze, kterému se říkalo „arcík“. Netušili, že tato výjimečná škola nebude mít dlouhého trvání. Pro malého Viléma představovala šanci jedinečného vzdělání. Bylo to jezuitské gymnázium a ve své době to bylo jedno z nejkvalitnějších gymnázií v Čechách.
Na arcibiskupské gymnázium nastoupil Vilém po čtyřech letech na základní škole. Nebylo mu ještě ani deset. Rodiče mu nechali ušít hnědý manšestrový oblek s kalhotami ke kolenům. Říkalo se jim pumpky. Do školy musel mít povinnou výbavu: polštář a prošívanou deku. Copak polštář, husí měli doma dost, ale prošívanou deku mu museli koupit v Praze. Takto vybaveni přivedli rodiče malého Viléma první den do školy. Když vstoupili do budovy, odvedli je k páteru rektorovi, kde měli zaplatit za školu a internát. Všichni se po nich otáčeli. Vypadali tak chudě a venkovsky! Rektor pak Viléma osobně odvedl do třídy a řekl mu: „Pojď, budeš chodit do I. A.“
Gymnázium tvořily dvě spojené budovy, v jednom traktu škola, ve druhém internát. V jeho čtvrtém patře byla společná ložnice, v prvním velká studovna a v přízemí jídelna. Ve druhém křídle budovy se pak nacházely třídy gymnázia.
Šli s rektorem po chodbě v přízemí, rodiče se zastavili u východu a dívali se za ním. Vilém šel dál až na konec chodby, kde byla jeho třída. Ještě se otočil a viděl, jak se jeho maminka za ním dívá. Stesk mu sevřel srdce, ale neměl čas se tomu poddávat, protože už vešli do třídy plné chlapců. Páter rektor ho představil a on si sedl do lavice. Neuměl si ani představit, jaký režim mu začne.
V šest ráno zazvonil zvonek, který hlásil, že se má vstávat. Kluci se oblékli, ustlali, umyli se a pak, zase na zazvonění, vyšli na chodbu a rozestoupili se do dvou řad podél zdí. Potom sešli dolů do studovny. Tam měli ranní modlitbu a ještě hodinu na přípravu do školy. Následovala mše svatá v kapli a po ní snídaně. A pak do školy. Když přišli ze školy, vydával se oběd. Odpoledne si hráli na hřišti nebo chodili na procházky. Večer se učili a připravovali na druhý den.
První měsíc se Vilémovi krutě stýskalo. Patřil mezi přespolní. To byli ti, kteří bydleli na internátě. Ale byli tam i Pražáci, kluci z lepších rodin. Ti se uměli vytahovat!
Posmívali se jeho odřenému kufru, manšestrovému sáčku a kalhotám ke kolenům.
Po měsíci ho navštívil strýc Alois, děkan. „Tak co, Viléme, jak ti jde učení?“
Vilém se obtloustlého strýce bál. Doma se o něm mluvilo s úctou a jeho návštěvy na Drhovcích byly vzácné. Maminka vždycky upekla králíka a pokládala mu na talíř ty nejlepší kousky masa.
Rozplakal se: „Strýčku, já se tolik bojím, že všechny zklamu! Já nevím, jestli sem patřím. Kluci z Borotic se mi smáli, že vyštuduju na telecí vrch. A kluci tady jsou nafou-
kaní a posmívají se mi a říkají, že jsem chudina! Mně se tolik stýská! Já nevím, jestli to tady vydržím!“
„Hlavně se uč! Tím si získáš jejich úctu. Když budeš nejlepší, dostaneš stipendium a budou tě obdivovat. Tady máš pět korun, kup si něco sladkého. S cucavým bonbonem v puse je svět veselejší. Za měsíc se na tebe přijdu zase podívat.“
„A maminka s tatínkem? A Anežka? Nevíte, strýčku, jestli přijedou?“
„Myslím, že ne. V hospodářství je moc práce a vlak je drahý. Modli se, pilně se uč a všechno bude dobré. Pánbůh tě neopustí.“ Pohladil ho po vlasech a odešel.
Poprvé jel Vilém domů až na Vánoce a po Novém roce si zvykl.
Na arcíku viděl poprvé kino. Jednou za čas přišel nějaký film, který páter promítal v tělocvičně. Nosíval černý baret, a když se v tom filmu měli dva políbit, zakryl promítací čočku a v baretu se díval, dokud se nepolíbili, teprve pak zase promítačku odkryl. Občas do školy pozvali tehdy známou pražskou figurku, jmenoval se Frantík. Neměl ruce, ale nohama psal a kreslil. Snažili se tak chlapcům ukázat život i z jiné stránky. Na vycházky pokaždé vyrazila celá třída. Poznávali muzea, galerie, kostely i hřbitovy. Překládali latinské nápisy na náhrobcích a vstupních portálech.
V jazycích byli vedeni k vlastní iniciativě. Nejlepší byl latinář. Ten s nimi už od tercie vedl latinské rozhovory. Dělal takzvané „rychlopalby“. Přišel do třídy: „Vezměte si papír a pište…“ Diktoval jim různé tvary slov a na nikoho nečekal: kdo věděl, ten to napsal, kdo nevěděl, už to nestihl. To byla ta nejlepší škola. Brali to jako soutěž a rychle se zlepšovali. Ve škole panoval řád: před každým jídlem modlitba, známky měli z chování, z pilnosti a z pořádku.
Platilo se sto dvacet korun měsíčně. Vilémovi rodiče však plné školné uhradili jen výjimečně, a proto mu narůstal dluh. Když si ho jednou páter rektor zavolal do ředitelny, Vilém se bál, že bude muset ze školy odejít. Jaké však bylo jeho překvapení, když ho páter představil rodičům nějakého studenta z primy, který plaval v latině, a za hodinu doučování mu nabídli pět korun! Takhle si od tercie přivydělával a peníze si ukládal na školní účet.
Očekávalo se však, že z nich budou kněží. Teprve v kvintě začal Vilém o správnosti té volby přemýšlet. Modlil se, aby mu Bůh ukázal cestu.
Na prázdniny jezdil domů na Drhovce. Pomáhal při žních, mlátil obilí, stavěl na polích panáky, hrabal a sušil seno na loukách. Spal v zadním pokoji, kde často slýchal z kuchyně tlumený rozhovor mezi nejstarším bratrem a rodiči. František rodiče přemlouval, aby upustili od svého názoru, že z Viléma musí být kněz. To nalomilo jeho chabé přesvědčení.
Po maturitě se vrátil domů. Dál studovat nemohl, protože 17. listopadu 1939 Němci vysoké školy zavřeli. Začal tedy pracovat jako účetní v Nové Vsi pod Pleší, vzdálené skoro dvacet kilometrů. Jezdil na kole a v zimě vlakem a pak šel pěšky přes les ještě šest kilometrů. Bylo-li špatné počasí, přespával v kanceláři.
Když válka skončila, přemýšlel Vilém co dál. Rád by splnil přání rodičů, ale ke kněžskému stavu cítil stále větší nechuť. Snad stačí pevná víra v Boha. Proč by se měl stát farářem a žít v celibátu? Jen proto, že si to matka přeje? Datum zápisu se blížilo a on stále nebyl rozhodnutý.
Nastal předvečer dne, kdy měl odjet do Prahy, aby se zapsal na teologickou fakultu. V noci stejně nespal, a proto vstal za úsvitu a vypravil se na první vlak. V Praze bude mít spoustu času. Projde se ještě po městě. Kolem Židovského
Města došel až na nábřeží a z mostu pozoroval plynoucí Vltavu. Po chvíli se mu zatočila hlava. Musí se vrátit, nebo přijde pozdě. Musí už nechat těch neradostných úvah!
Když konečně zvedl hlavu, uviděl několik mladíků, kteří spěchali k nedaleké právnické fakultě. Před vchodem se jich shromáždil celý dav. Vilém zahlédl i nějaké dívky, ale chlapců byla většina. V jejich tvářích viděl dychtivost a netrpělivost. Osmělil se a zastavil jednoho s otázkou, kam všichni jdou.
„Cože? Ty nevíš? Z jakého vidlákova jsi to přijel? Dneska je přece zápis do prvního ročníku! Vystuduju právo a stanu se advokátem! Všem ukážu!“ chvástal se, ale přitom se smál, takže působil sympaticky. „Jsem Tonda Malíř. Jsem z Dejvic. A ty?“
„Já jsem Vilém Kameník, z Drhovců.“
Potřásli si rukama.
„Vilém z Drhovců. Proboha, kde to je a co je to za jméno? To se ti doma pomstili. No nic, Vildo, pojď se mnou! Čím víc se nás zapíše, tím dřív dáme tuhle republiku dohromady. A kam jsi vlastně chodil do školy?“
„Chodil jsem do arcibiskupskýho gymnázia. Dejvice znám, takovej buran zas nejsem. Ale doma ze mě chtějí mít faráře.“
„Nemusíš přece poslouchat, co ti doma nakážou. Jsi už velkej kluk.“ Žertovně sepjal ruce: „Díkybohu, že ta strašná válka skončila. Díkybohu, že nám otevřeli vysoké školy. A tím bych modlení ukončil. Jdeme!“
Ten má povahu, pomyslel si Vilém, ničeho se nebojí. Kdybych ho tady nepotkal, tak…
Vstoupili do mramorem obložené dvorany. Vilém úžasem vydechl.
„Tomu se říká bazén, vole. Tos nevěděl?“ smál se mu jeho nový kamarád.
Vilém se až zapotácel pod přílivem emocí a touhy studovat právě tady; zároveň pocítil strach, co řeknou rodiče.
Jedno věděl jistě: jeho rozhodnutí je správné a Právnická fakulta Univerzity Karlovy se stane jeho alma mater.
Postavil se do fronty mezi ostatní kluky a po chvíli podlehl radostnému pošťuchování.
Odpoledne nasedl do vlaku. Z Dobříše to vzal zkratkou a zastavil se na Vojířově. Sedl si do trávy a díval se na mlýn.
Klapání kol a šumění Kocáby ho uklidňovalo. Věděl, že rozhovor s matkou bude těžký. Po chvíli s povzdechem vstal.
Domů už to měl jen kousek přes Drhovy. Den se chýlil k večeru a on dostal hlad. Za vraty se zhluboka nadechl. Králík, pomyslel si. Vůně pečeně byla cítit až na dvůr. Králíka pekla matka jen o svátcích. A dnešek je pro ni den, na který se těšila celý život. Ach, ta bude zklamaná!
„Pojď, Viléme, najez se, upekla jsem králíka! Tatínek ti nechal celé stehno! Vypravuj, jaké to bylo u zápisu! Přišel se na tebe podívat strýc Alois?“
Vilémovi se zadrhlo sousto v krku: „Počkejte, maminko, najím se a pak vám budu vyprávět. Počkáme na tatínka a na Františka, až přijdou z pole, ať to nemusím říkat dvakrát.“
Po chvíli se otevřely dveře do síně a pak do kuchyně vstoupil otec s nejstarším synem.
„Á, Vilém je už doma! Tak ses zapsal? Kdy ti začíná studium?“
„Maminko a tatínku, je to trochu jinak,“ zašeptal Vilém. Rodiče si vyměnili udivený pohled. „Oni tě nevzali, nebo co?“
„Ne, ne, já jsem byl v Praze mnohem dřív, a tak jsem se šel projít. Tak jak jsme chodívali s našimi profesory na procházky po pražských památkách a kostelech. A…“ zarazil se.
„Co se stalo? Nebylo ti dobře?“ nechápala matka.
„Ne, zastavil jsem se na mostě u právnické fakulty a koukal jsem do vody. Přitom jsem se modlil, aby mi dal Bůh znamení, jestli je kněžský stav moje cesta. Chtěl jsem studovat na kněze jen kvůli vám. Kvůli tomu, abych napravil selhání strýce Josefa, jak jste mi, maminko, často říkala. Josef zklamal celou rodinu a ty to, Viléme, napravíš. Přitom já toho strýce ani neznám, jen z vašeho vyprávění vím, že se spustil s farskou kuchařkou a pak utekl. Vždyť vám ani nepíše! Celé roky jsem si říkal, proč mám za jeho hříchy pykat já?“ Žalostně se pousmál:
„Nejsem Beránek boží, abych snímal hříchy světa. Já… já jsem vám chtěl udělat radost, a tak jsem se tomu neprotivil.“
„To je v pořádku, hochu, děti musí poslouchat rodiče, ti vědí všechno nejlépe. Tak to vždycky bylo. No a dal ti Bůh znamení?“
„Dal. Potkal jsem jednoho kluka. On se modlil se mnou a pak jsme se oba zapsali na práva.“
Matka se chytila za srdce: „Táto, slyšíš to? On zběhnul ze studia! Bůh nás všechny potrestá!“ Rozplakala se: „Osm let jsme tě podporovali, neměli jsme ani na vlak, abysme tě v tej Praze navštívili, manšestrový oblek jsme ti nechali ušít, a dokonce jsme ti koupili prošívanou deku, protože peřinu z domova jsi tam mít nesměl! S bídou jsme stloukli peníze na školné a ty knězem nebudeš?“
„Maminko, prosím vás…“
Ona však křičela dál: „Můj syn zběhl ze studia! Co jsem komu udělala! Tys mi slíbil, že…“
„Maminko, neslíbil jsem vám nic. Jen jsem doteď dělal, co jste chtěli, a kdyby nebyly zavřené školy, určitě už bych dávno byl v semináři. Jenže jsem mezitím dospěl a teď vím, že farářem být nechci. Necítím se být k tomu povolán. Není to každému dáno, pochopte to, prosím!“
„Ty jsi nás tak zklamal! Ach, až tohle řeknu strýci Aloisovi. Co si jen pomyslí! Tolik tě podporoval! A ty zběhneš!“
Vilém vyhledal očima nejstaršího bratra.
„Dost!“ zařval František. „Z žádného studia nezběhl.
Dyť ani nezačal! Nechte ho být! On nechce být farářem. Tak ho nenuťte! Nemá to cenu. Bude z něj právník, můžete být na něj i tak pyšná! Víru v Boha neztratil a to je hlavní.“
Otec vzteky zatnul pěsti: „Koukej se převlíknout a pojď mi pomoct do stodoly! A ty už toho, mámo, nech! Tak nebude farářem, ale advokátem. Může bydlet u tety Žofie na Smíchově.“
Na přelomu září a října odjel Vilém do Prahy, aby zahájil první semestr. Bylo mu 22 let.
Ve stejné době do Prahy přijela i Anna. Bylo jí 25 let a měla za sebou čtyři semestry medicíny v Bratislavě a jedno velké zklamání v lásce.
Vilém se ubytoval na Smíchově u strejdy Vitíka a tety Žofie. V pokoji bydlel společně se studentem medicíny
Láďou Rozsívalem. Brzy se z nich stali přátelé. Láďa už měl známost. Jeho vyvolenou byla rovněž studentka medicíny. Jmenovala se Veronika a bydlela v podnájmu jen o několik ulic dál. O placení nájmu za společný pokoj se dělila se Slovenkou Annou.
Jednou řekl Láďa Vilémovi: „S Veronikou bydlí docela hezká Slovenka. Pojď se mnou, seznámím tě s ní a můžeme společně někam vyrazit.“
Vilémovi se moc nechtělo, ale ležet věčně v knihách nemohl, a tak souhlasil. Když přišli ke studentkám, nebyl Vilém nijak nadšen. Kulhavá Anna v něm vzbuzovala spíš lítost, i když musel uznat, že je docela hezká. Netušil, že Anně se při pohledu na něj zastavilo srdce. Působil vážně, tajemně a zádumčivě. Když se zadívala do jeho hnědých hlubokých očí, rozhodla se během zlomku vteřiny, že toho mladíka už nenechá odejít. Co na tom, že je o tři roky mladší než ona! On je můj osud, tím jsem si jista, pomyslela si. Budeme spolu šťastni, vím to a co nejdřív ho o tom přesvědčím.
Postupně se sbližovali. Vilém měl ve zvyku chodit rychle a teď musel Anně nastavit rámě a přizpůsobit svůj krok její
pomalé chůzi. Někdy si myslel, že to už nevydrží! Jednou se s ní pokusil rozejít. Tu se rozplakala a řekla: „Viléme, my patříme k sobě. Čekala jsem na tebe celý život. Nemohu bez tebe žít! Jestli mě opustíš, pustím si plyn!“
Vyděsilo ho to. Věděl, že svou výhružku myslí vážně.
Znal její příběh, její neuvěřitelné začátky i odvahu, s jakou se vymanila z prostředí zaostalé slovenské vesnice. Obdivoval její pevnou vůli a odhodlání, s jakým zdolává všechny životní překážky. Nakonec to kulhání nebylo tak strašné. Měla hezkou postavu, jen na pravou nohu trochu napadala. Když byla svěží a odpočatá, skoro to nebylo vidět. Tak jí začal ustupovat a časem už ani nevěděl, že se tomu vztahu zpočátku bránil. Rozuměli si ve všem. Začal ji mít rád. Cítil v tom i jisté poslání: bude ji chránit a starat se o ni. Postupně mu začalo docházet, že z nich dvou je ona ta silnější a on ji chce navždy, čert vem kulhavou nohu. Je obdivuhodná a on ji miluje. Budoucnost bez ní si už nedokázal představit. V roce 1947 se zasnoubili. Díky kondicím za hodiny latiny a řečtiny Vilém mohl našetřit na krásný zásnubní prsten. Šli do nejlepšího zlatnictví, které bylo v poválečné Praze nově otevřeno. Tam si Anna vybrala prstýnek. Byl překrásný. Střed tvořila zlatá mašlička položená na ovále z růžového zlata. Mašlička se do stran rozšiřovala a byla posázená šesti rubíny. Byl jí trochu velký, ale tolik toužila mít ho hned, že odmítla čekat na zmenšení. Navlékla si ho na prostředníček a už jej nesundala.
Během studií se Anna domů na Slovensko často nedostala. Když jednou přijela, řekla jí matka pohrdavě: „A co z toho, že študýruješ, když je z tebe stará panna. Nikdo tě stejně nechce. Vždyť už ti je dvacet sedm! Podívej se na své bratry, jsou mladší než ty, a už mají rodiny! I domy si postavili! Zůstaneš sama a budeš lidem jen pro smích!“