Václav Gruber
PŘÍPAD ČTYŘ NOŽŮ
Odpovědná redaktorka Ivana Fabišiková
Grafická úprava Petr Gabzdyl
Obálka Ivana Vaszily
Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín
Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2025 www.mobaknihy.cz moba@mobaknihy.cz
© Václav Gruber, 2025
Obálka © Ivana Vaszily, 2025
© Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2025
Vydání první Vychází jako 422. svazek v edici PČD
ISBN 978-80-279-2112-6
Nespoléhej se na zrcadlo, když chceš vědět, koho máš v zádech.
Oběť nebude tušit vůbec nic. Do posledního okamžiku. Na exotickém místě, daleko od jistoty domácího prostředí, obklopená neznámým okolím i lidmi, překvapivými zážitky, soustředěná na dosud neznámé a nové, oběť nerozezná to, co je v rozhodujícím okamžiku skutečně důležité.
Na operačním sále číslo tři chirurgického oddělení v Týně končila poslední plánovaná operace. Doktor Kameník založil podkožní steh. „Můžeš jít,“ propustil asistujícího sekundáře, „dodělám to se sestrou.“
Mladý lékař odložil háky a uvolnil místo proti operatérovi instrumentářce. Zašít podkoží a kůži trvá jen pár minut, ale i tak byl rád, že může ze sálu po celodenní dřině vypadnout. Je pátek a venku čeká barevný podzim a volný víkend.
Kapitánka Kamila Vernerová se podívala nejdřív na hodinky a pak na poručíka Petra Dvořáka, se kterým
sdílela jednu z kanceláří prvního oddělení Služby kriminální policie a vyšetřování v Plzni. „Už mi to nemyslí, jdu domů.“ Vypnula počítač a vstala od psacího stolu. „Co ty?“
„Jenom to dopíšu a půjdu taky,“ kývl hlavou Dvořák.
„Moc se s tím nebabrej, je podzim, dny se krátí.“
„Mně nevadí dlouhé noci,“ zazubil se Dvořák.
„Tak jo, měj se.“ Kamila si oblékla krátký kabát a vyšla z kanceláře.
Tvář v zrcadle se usmívala. Někteří už mají své představy a připravují se. Vím o nich, oni o mně ne. Nikdo zatím netuší, jaké to bude doopravdy. Já ano. Tvář v zrcadle přivřela oči. Je to dobrý plán.
Zrcadlo je potměšilý nástroj. Často jsme příliš zahleděni do toho, co v něm vidíme, a neuvědomujeme si, že každé zrcadlo zkresluje. A taky zlomyslně převrací strany. Co je vpravo a co vlevo? Kdo je lovec a kdo je kořist… Člověk by si neměl být moc jistý, když se dívá do zrcadla.
Tvář v zrcadle se stále usmívala. Mrkla na sebe pravým okem. Vlastně ne, levým. Světlo zhaslo. Plán je připravený. A je to dobrý plán.
Michal Kameník pomalu projížděl Borskou ulicí a blížil se k číslu 139 A. Jednou z výhod chirurga je, že nemusí hledat místo na zaparkování každý den, protože je v práci dost často i přes noc. Na parkovišti nemocnice v Týně je pro zaměstnance místa vždycky dost. V širším centru Plzně je to výrazně horší. V Borské ulici už také.
Michal postřehl mezeru mezi dvěma oktáviemi a šlápl na brzdu. Řidič modrého fordu, který jel za ním a také hledal volné místo, zdvořile ponechal dostatek prostoru, aby Michal mohl zaparkovat. Poděkoval mu zablikáním výstražnými světly, zacouval do mezery, vypnul motor a vystoupil z auta.
Modrý ford přejel a Michal se rozhlédl. O několik míst dál stál malý červený Peugeot 207 cc. Fajn, Kamila už je doma, pomyslel si.
Michal vyběhl do třetího patra na jeden zátah. Dělal to tak už léta. Původně jen jako součást udržování fyzické kondice, teď i proto, že se na Kamilu opravdu těšil.
„Ahoj,“ zavolal a zavřel za sebou dveře.
Na druhém konci krátké předsíně se objevila sportovně vypadající čtyřicátnice s nakrátko zastřiženými měděnými vlasy a velkýma zelenýma očima.
„Ahoj, přijela jsem teprve před chvílí.“
„To nevadí, jsi doma první, vaříš kafe.“ Michal shodil boty a bos došel ke Kamile. Sklonil se k ní a políbil ji.
„Jasně, už to mám připravené.“ Vyvinula se z Michalova objetí a vrátila se do malé kuchyně. Kamila Vernerová se tu už opravdu cítila doma. Poprvé sem přišla před rokem, krátce poté, co se s Michalem seznámila na chirurgickém oddělení týnské nemocnice. Kapitánka Vernerová tehdy vyšetřovala smrt neznámé ženy, kterou sloužícímu chirurgovi Michalu Kameníkovi přivezla záchranná služba. Od té doby byla postupně čím dál víc doma tady, stejně jako Michal v jejím podobně malém bytě na druhém konci krajského města, ve čtvrti, které se říká Slovany.
Michal vstoupil do největší místnosti bytu. Pohledem přejel po známém prostoru. Knihovny od podlahy až ke stropu téměř zakrývaly všechny čtyři stěny. Jen vpravo od dveří visel mezi knihami velký obraz podzimního lesa. Olejomalba Michalova souseda a kamaráda Jaroslava Lenka. Vlevo dveře do ložnice, v koutě staré ošoupané plyšové křeslo s vysokým opěradlem. Pod jediným oknem
stál malý psací stůl a nad ním vedle okna ještě jeden obrázek. Podstatně menší. Kamenná hradba s pootevřenou dřevěnou brankou. Za hradbou koruny stromů a bujné keře. Zahrada, ve které se dá bloudit. Tenhle obrázek už jsme kupovali spolu. Jmenuje se to Dveře do neznáma. Michal se usmál. Jen tak, pro sebe. Tady mi je dobře.
„Přišel ti dopis,“ ozvala se Kamila, „položila jsem ho na stůl.“
Michal udělal těch několik kroků k psacímu stolu pod oknem. Ležela na něm podlouhlá, lehce nažloutlá obálka. Zdvihl ji. Adresa vytištěná zřejmě laserovou tiskárnou je přesná: MUDr. Michal Kameník, Borská ulice 139 A, 301 00 Plzeň. Na obálce byla nalepená známka s červenomodrobílou českou vlajkou. Obrátil ji. Zpáteční adresa žádná. Michal si prohlédl jen zčásti čitelné razítko. Dopis byl odeslán z Prahy. Sáhl do zásuvky psacího stolu pro nůž a pečlivě obálku rozřízl. Dopis byl na kvalitním papíru stejné barvy jako obálka. Bez hlavičky, vytištěný stejně jako adresa. Michal rychle přečetl nepříliš dlouhý text.
„Kdo ti píše?“ zeptala se Kamila, která právě vešla do pokoje. Položila podnos se dvěma šálky kávy na nízký konferenční stolek a posadila se do křesla.
„To si tedy přečti,“ řekl a podal jí dopis.
„Copak?“ tázavě zvedla obočí.
„Budeš koukat.“
„Vážený pane doktore,“ četla polohlasně, „když jsme spolu naposled mluvili, slíbil jsem Vám, že se
v dohledné době ozvu. Dovoluji si Vás a samozřejmě i Vaši partnerku pozvat do mého nového sídla na Dračím ostrově. Je to malý kousek pevniny poblíž ostrova Mayaguana v oblasti východních Baham. Předpokládám, že se tam přesunu koncem října. Pohodlné ubytování pro dva je pro Vás k dispozici kdykoliv od začátku listopadu do konce roku. Záleží jen na tom, na jak dlouho Vás zaměstnavatel uvolní z práce. Doufám, že toto přátelské pozvání přijmete a já se o Vás budu schopný postarat stejně dobře, jako jste se staral Vy o mě.
Dopravu z mezinárodního letiště Nassau na můj ostrov samozřejmě zajistím. Vzhledem k tomu, že v příštích týdnech musím hodně cestovat, bude nejpraktičtější komunikovat prostřednictvím e-mailu. Těším se na Vaši odpověď a samozřejmě na setkání s Vámi a Vaší půvabnou přítelkyní. S úctou a s pozdravem Arnošt Miler.“ Kamila dopis odložila.
„Dobrý, co?“
„To tedy opravdu koukám.“
„Já taky.“
„Milionář, kterému jsi zachránil život?“
„Milionář nejspíš ano, život snad ne, jenom nohu. Havaroval na dálnici, měl dost blbě polámaný pravý bérec. K tomu ještě nějaká další poranění.“
„Pospíchající podnikatel?“
„Ne,“ zavrtěl Michal hlavou, „řidič kamionu s napínavým filmem na videu. Autopilot to nedobrzdil a kamion sešrotoval Milerovu audinu. Měl štěstí, že to odnesl jenom ten bérec.“ Zvedl dopis z konferenčního stolku.
„Pravá noha jednu chvíli vypadala na amputaci. Naštěstí se nám povedlo zrekonstruovat cévy a sešroubovat kosti. Na poslední kontrolu po rehabilitaci přišel bez hole.“
„Mail tam je. Co mu odpovíš?“
Michal položil otevřený dopis zpátky na psací stůl, přitáhl si židli a sáhl po hrnečku s kávou. „Nevím.“
„Bojíš se, že by to někdo mohl považovat za korupci?“
„Tohle snad ne.“
„Určitě ne,“ pokračovala Kamila. „Jestli jsem to správně pochopila, už ani není tvůj pacient.“
„Už dlouho ne. Ta poslední kontrola byla skoro před rokem. Od té doby jsem ho neviděl.“
„Tak vidíš.“
Michal jen usrkl kávy.
„Tak co?“ usmála se. „Uděláš si exotickou dovolenou?“
„Snad uděláme,“ zabručel. „Zve i tebe.“
„Mě přece nezná.“
„Zná mě, to stačí. Podle toho dopisu o tobě ví.“ Michal dopil zbytek kávy a odložil prázdný šálek. „Pokud bych se měl vydat na druhý konec světa, tak určitě ne sám.
Pustí tě tvůj šéf?“
Kamila pokrčila rameny. „Můj šéf mě má rád. Někdy mi dovolenou dát musí.“
Michal majora Straku osobně neznal. Věděl, že Kamilu ke kriminální službě přivedl a že s ním kapitánka Vernerová dobře vychází.
„Co ty?“ zeptala se.
„V listopadu se většinou o dovolenou nikdo nepere.
Myslím, že by to šlo.“
„Takže?“
„Ještě si to nechám projít hlavou. Nemusím přece Milerovi odpovídat hned.“
„Dobře,“ přikývla a zvedla se z křesla. „Co budeme dělat?“
„Myslel jsem, že bychom mohli zajít na večeři.“
„Do Áčka?“ usmála se
„Dobře, do Áčka, přikývl.“
Majitel Áčka Vladimír Bačovský provozuje svůj
hybrid restaurace a galerie v Čelakovského ulici víc než dvacet let. Za tu dobu už několikrát Áčko udržel jen díky svým ostatním podnikatelským aktivitám, ale dál se tvrdohlavě drží projektu malé restaurace kombinované s obrazárnou, ve které pravidelně vystavují plzeňští výtvarníci. Není nutné vydělávat na všem, stačí, když člověk vydělává.
Michal otevřel vínově nalakované prosklené dveře, nad kterými bylo jen jednoduché červené písmeno A, a podržel je Kamile. Po třech širokých schodech vyšli do středového prostoru, kde stál naleštěný černý klavír. Přímo naproti nim stál barový pult a za ním vchod do kuchyně. Vlevo i vpravo byly neúplně oddělené prostory
pro návštěvníky. Na obou stranách sedělo několik hostů, ale většina míst byla volná.
To už si jich všiml číšník. „Dobrý večer,“ usmál se na Michala a Kamilu, „váš stůl je volný.“
„Děkujeme, Martine.“ Michal s Kamilou se nechali zavést do levé části restaurace k rohovému stolku pro dva.
Číšník podržel židli Kamile a počkal, až se usadí i Michal. „Budete večeřet?“
„Ano,“ přikývl Michal.
Martin položil před Michala a Kamilu menu v kožených deskách, na kterých bylo vytlačeno velké A, a vzdálil se.
Michal se začetl do jídelního lístku. Teprve teď si uvědomil, jaký má hlad. Nabídka jídel v Áčku není příliš široká, ale Michal už si opakovaně ověřil, že špatně se tu vybrat nedá. Zaklapl desky a odložil je na stůl.
„Co sis vybral?“ zeptala se Kamila.
„Krůtí stejk s opečenými brambory.“
„Tak jo, já si to dám taky.“
Michal zvedl hlavu, ale to už číšník, který dával pozor, jak si hosté vybírají, zase stál vedle stolku. „Mám vám tu ještě nechat menu?“ zeptal se, když převzal objednávku.
„Není nutné, dezert necháme na vás. Víno taky.“
„Ke krůtě lehké červené,“ navrhl Martin.
„Dobře,“ přikývl Michal.
„Nějaký předkrm?“
Michal se tázavě podíval na Kamilu. Zavrtěla hlavou.
„Ne, děkujeme. Prohlédneme si zatím, co vystavujete.“
„Upozorním vás, až bude jídlo připravené,“ usmál se Martin. „Zatím děkuji.“ Sebral ze stolu desky a vzdálil se. „Podíváme se na obrazy?“
„Musíme,“ usmála se Kamila a zvedla se od stolu, „slíbil jsi to Martinovi. Pamatuješ si, co tu bylo, když jsi mě sem zavedl poprvé?“
„Pamatuju. Eva Hájková. Abstraktní geometrické obrázky. Tobě se líbil jeden ze Snů.“
„Ano. Visely tři vedle sebe a já jsem řekla, že z toho prostředního vyzařuje teplo. Společné vzpomínky jsou důležité,“ dodala potichu.
Slyšel ji. „Na Dračím ostrově by asi vyzařovalo teplo všude.“ Vzal ji za ruku a vedl ji kolem stěny, na které viselo několik akvarelů. Většinou krajiny. Sklonil se ke štítkům s popisy. „František Ševčík. Neznám.“ Narovnal se. „Trochu nudné.“
„Nebo uklidňující?“ namítla Kamila.
„Máš pocit, že potřebujeme něco uklidňujícího?“
„Například dovolenou na exotickém ostrově, kde nás nikdo nezná?“
„Tebe tam nikdo nezná,“ upřesnil Michal.
„Přece bychom tam nebyli jenom s tím pánem, co tě pozval.“
„Nepíše, jak velký je ten ostrov.“
Obešli skoro celou místnost, když si Kamila všimla, že jim Martin dává znamení. „Asi už máme připravenou večeři.“
Michal dojedl poslední sousto, otřel si ústa ubrouskem, dopil zbytek vína ze svojí sklenice a dolil Kamile i sobě.
„Tak co, chutnalo vám?“ ozvalo se za nimi.
Otočili se současně. K jejich stolu přistoupil drobný tmavovlasý muž neurčitého věku. „Dobrý večer, Kamilo. Ahoj Michale.“ Majitel Áčka Vladimír Bačovský uchopil ruku, kterou mu Kamila podávala, a nenuceně se k ní sklonil. Pak si potřásl rukou i s Michalem. „Můžu si na chvíli přisednout?“
„Jsi tady doma,“ usmál se na staršího kamaráda Michal.
„Máš pravdu,“ přikývl Vladimír a přitáhl si od prázdného vedlejšího stolu židli. „Tady se opravdu cítím doma.“
„Dáš si s námi skleničku?“ zeptal se Michal a rozhlédl se po číšníkovi.
„Rád. Martin už mi ji nese.“
Martin už se opravdu blížil s podnosem, na kterém nesl sklínku a stejnou láhev, jako byla ta poloprázdná na stole. „Smím?“ zeptal se, a když Michal přikývl, dolil zbytek vína z první láhve do sklenice, kterou postavil před svého šéfa, a otevřel druhou láhev.
„Prosím tě, přines nám ještě trochu sýra.“
Martin pracoval v Áčku od samého začátku. Vydržel i v době, kdy se příliš nedařilo, a se svým nadřízeným měl už léta zcela neformální vztah. Michal o tom věděl, ale běžní hosté neměli šanci to postřehnout.
Za minutu už uprostřed stolu ležel masivní dřevěný podnos s malým bochníkem tvrdého sýra a použité nádobí nahradily dezertní talířky a příbory.
„Ochutnejte,“ pobídl je Vladimír. „Když člověk provozuje hospodu, časem se naučí rozeznat kvalitu.“
„O tom, že se v jídle vyznáš, nikdo nepochybuje,“ prohodil Michal a ukrojil si plátek sýra.
Vladimír počkal, až mu i Kamila pochválí volbu dezertu, a teprve pak se trochu napil vína. Pohodlně si srovnal záda o vysoké opěradlo židle a obrátil se na Kamilu. „Povídejte, co je nového? Jaký problém teď řešíte?“
„Docela klidné období,“ pokrčila rameny.
„Dokonce přemýšlíme o dovolené,“ přidal se Michal. „Vláďo, ty možná znáš Arnošta Milera.“
„No, že bych ho znal… Potkali jsme se. Proč?“
„Pozval nás.“
„Slyšel jsem, že koupil něco v Karibiku.“
„Na Bahamách,“ upřesnil Michal. „Koupil celý ostrov. Jestli je to to, o čem jsi slyšel.“
„Nejspíš ano. Přísně vzato, Bahamy přímo v Karibském moři nejsou, ale je to hned vedle. A že by kupoval najednou dvě věci takhle blízko od sebe, to asi moc pravděpodobné není.“
„Prý se to jmenuje Dračí ostrov.“
„Hm,“ přikývl Bačovský.
„Pozval nás tam,“ pokračoval Michal. „Podíval jsem se do mapy, mělo by to být v jihovýchodním cípu bahamských ostrovů. Malý ostrůvek. Trochu nás to pozvání zaskočilo.“
„Proč?“
„Když si někdo koupí víkendový dům na druhém konci světa…“
„To není nic mimořádného. Češi, kteří mají peníze, teď kupují nemovitosti v exotických zemích. Leckde už je podstatně levněji než u nás. A navíc Bahamy zase nejsou zrovna konec světa. Je to kousek od Spojených států. Pokud vím, Miler ve Státech nějaké podnikatelské aktivity také má. Má pověst slušného člověka. Tvrdý byznysmen, ale asi poctivý chlap.“
Michal pokýval hlavou.
„Jak na tebe přišel?“
„Před časem jsme mu u nás na oddělení spravovali nohu. Havaroval autem a vypadalo to, že o ni přijde. Když jsem ho propouštěl z péče, řekl, že se mi ozve.
Myslel jsem, že na to dávno zapomněl.“
„Říká se o něm, že když něco slíbí, dodrží to.“
„Během léčení spolupracoval prvotřídně,“ prohodil Michal. „Nefrajeřil. Choval se úplně normálně. V nemocnici i pak, když ke mně chodil na kontroly.“
„No vidíš,“ usmál se Vladimír. „Kdy tam poletíte?“
„Michal zatím váhá,“ ozvala se Kamila.
„Proč?“
„Bojí se, aby to nevypadalo jako úplatek.“
Vladimír jen otočil pohled ke stropu a trochu zavrtěl hlavou. „Jestli jsem tě správně pochopil, léčení je skončené, ne?“
„Je. Už rok.“
„Tak v čem je problém? Jako že má ještě jednu nohu, kterou si může zlomit?“
„Nechtěl bych mít pocit, že si mě někdo koupil.“
„No, tebe bych si tak zrovna kupoval.“
„Ty přece nemusíš,“ usmál se Michal.
„A on snad musí?“
„To ne.“
Vladimír se trochu napil červeného vína a postavil sklenici zpátky na stůl. „Hele, kdyby si tě Arnošt Miler opravdu chtěl koupit, nejspíš by to vzal sakumprásk, celou nemocnici i s personálem. Včetně pozemku. Počítám, že by si mohl koupit celý Týn i s městským úřadem a se starostou. Prosím tě, proč by něco takového měl dělat?“
Michal jen pokrčil rameny.
„Myslíš, že se bojí, že bys mu druhou nohu sešrouboval hůř, kdyby to náhodou potřeboval?“
„Snad ne.“
„Tak vidíš. Nemudruj o tom a vezmi Kamilu na pořádnou dovolenou. Když se vám tam bude líbit, pozvete ho pak na kafe k vám do Borské ulice. Nebo na Slovany, podle toho, kde budete mít víc uklizeno. Anebo na oběd sem, to by byl nejlepší nápad. On ví určitě docela přesně, jak na tom jste.“
„No právě.“
„Vzájemné revanšování je otázkou principu. Ti, co se vyznají ve financích, to nepoměřují penězi. Miler si tě nechce koupit, chce ti udělat radost.“
Michal se pořád ještě tvářil trochu pochybovačně, ale uznával, že má jeho kamarád nejspíš pravdu.
Michal s Kamilou se vraceli po večeři v Áčku zpátky do bytu v Borské ulici. Byl teplý večer, takové občas bývají ve střední Evropě i koncem září. Pomalu prošli kolem pořád ještě funkční fontánky na Chodském náměstí.
„Prodloužili bychom si léto,“ prohodil zamyšleně.
„Přemýšlíš o tom, co říkal Vladimír?“
„Hm. Co si o tom myslíš ty?“
„V zásadě nejsem proti,“ odpověděla bez většího zaváhání Kamila.
„Napadla mě ještě jedna možnost.“
Zvědavě k němu zdvihla hlavu.
„Co když nechce ovlivnit mě, ale tebe?“
„To jako aby měl protekci na kriminálce? A zrovna na oddělení vražd?“ zasmála se.
„Kamarádi u policie se můžou hodit.“
„Kdyby se třeba rozhodl uškrtit tetu?“
Na to Michal neřekl nic.
„Stíhala bych i tebe, kdybych si myslela, že jsi někoho podřízl,“ řekla Kamila a vypadalo to, jako by to myslela vážně. „Nejsi už trochu paranoidní?“
„To, že jsi paranoidní, ještě neznamená, že po tobě nejdou,“ zacitoval Michal.
„Takhle podezíravá bych snad měla být spíš já.“
„A proč nejsi?“
„Ty snad taky nevidíš v každém, koho potkáš, pacienta. Někteří lidé jsou snad zdraví.“
„Možná jen nedostatečně vyšetření,“ ušklíbl se Michal.
„Tak dobře. Zeptám se na Milera u nás na hospodářské.“
„Řekneš o tom Strakovi?“
Kamila svému přímému nadřízenému, vedoucímu prvního oddělení Služby kriminální policie a vyšetřování Plzeňského kraje, naprosto důvěřovala. „Asi jo. Když se budu ptát na hospodářském, měl by to vědět taky.“
Michal přikývl. „Primáři a ředitelce řeknu, až jestli se rozhodneme, že poletíme.“
Příští den odpoledne se Kamila vrátila z práce později. Našla Michala skloněného nad laptopem.
„Ahoj, co píšeš?“
„Koukám, jak se člověk může dostat na Bahamy.“
„Co jsi našel?“ Kamila došla k psacímu stolu pod oknem většího z dvou pokojů Michalova bytu, položila mu ruku kolem ramen a zlehka ho políbila na tvář.
„Z Londýna létá přímý spoj do Nassau. To je hlavní město Bahamských ostrovů. Tady,“ najel kursorem na příslušný řádek. „British Airways. Dostat se do Londýna není problém.“
„To není,“ souhlasila.
„Akorát že z Nassau je to na ten ostrov ještě asi pět set padesát kilometrů,“ pokračoval Michal.
„Psal, že dopravu z hlavního města na svůj ostrov zařídí,“ připomněla Kamila.
„Já vím. Létají tam nějaké místní aerolinky. Na Mayaguanu, to je ten velký ostrov v sousedství. Poslední kus cesty bude asi lodí.“
„Možná má vrtulník,“ zasmála se.
„Do vrtulníku jedině v bezvědomí. Do záchranářského,“ zabručel. „Taky jsem se kouknul, jak je to s vízem. Pro turistický pobyt do tří měsíců není nutné. Akorát je třeba vyplnit nějaké zdravotnické formuláře.“
„Hele, to vypadá, jako že ses rozhodl.“
„Zatím sháním informace.“
„To děláš dobře. Taky jsem sháněla,“ řekla a narovnala se. „Na hospodářské na Milera nemají nic. U nás taky ne. A trestní rejstřík má čistý,“ dodala.
„Takže samé dobré zprávy,“ usmál se Michal a odsunul laptop.
„Napíšeš mu?“
„Napíšu.“
„Ještě dnes?“
„Hned. Když už mám zapnutý počítač,“ dodal Michal a kliknul na tlačítko otevírající mailovou schránku.
Michal Kameník se probudil, když se ve sluchátku, které měl zastrčené v levém uchu, ozval zdvořilý hlas. „Vážení cestující, za třicet minut přistaneme na letišti Lyndena Pindlinga. Uveďte opěradla svých sedadel do svislé polohy a připoutejte se, prosím.“ Stiskl tlačítko a pružina narovnala opěradlo. Pás měl zapnutý od chvíle, kdy se byl naposled projít na záď letadla a zpátky, protože správně předpokládal, že ho monotónní hukot motorů uspí. Kamila seděla vpravo od něj na prostřední sedačce. Ji hlášení neprobudilo. Zlehka jí položil ruku na koleno. „Vstávej.“
Zhluboka se nadechla, ale oči neotevřela.
„Vstávej,“ zopakoval.
„Co se děje?“
„Nic. Budeme přistávat.“
Přikývla a přitáhla si bezpečností pás. „Jak dlouho jsem spala?“
„Nevím, taky jsem usnul.“ Na malém monitoru před sebou měl Michal nastavený obraz z kamery na přídi letadla. Stejně jako z okénka vpravo byly na něm teď vidět jen bílé mraky.
Uličkami mezi bloky sedadel procházely letušky a kontrolovaly, jestli jsou všichni připraveni na přistání. Letadlo se vynořilo z mraků a okénkem Michal zahlédl temně modrou hladinu Sargasového moře. Kamera na přídi teď zachycovala kromě oceánu i ostrov New Providence s hlavním městem Bahamských ostrovů Nassau. Ozvalo se tupé bouchnutí provázející vyklopení podvozku.
Letadlo se naklonilo na levý bok, jak se pilot obloukem nad mořem blížil k letišti. Za okénkem se rychle zvětšovaly budovy a Michal zaregistroval změnu postavení klapek na odtokové hraně křídla. Budovy za okénkem na chvíli zmizely, když pilot srovnal stroj na přistání. Velký Boeing 777 rychle ztrácel výšku a za okénky se začaly rychle míhat stavby a palmy. Pak se kola podvozku s lehkým nárazem dotkla povrchu letové dráhy a stroj začal prudce brzdit.
„Vážení cestující, právě jsme přistáli na letišti Lyndena Pindlinga v Nassau. Je deset hodin místního času a venkovní teplota je 27 stupňů Celsia. Nechte, prosím, bezpečnostní pásy zapnuté, dokud letadlo zcela nezastaví. Děkujeme vám, že jste si k vaší cestě vybrali společnost British Airways.“
Někteří cestující se nedočkavě vrhli ke skříňkám se zavazadly, aby pak stáli v úzké uličce mezi sedadly.
Michal zkontroloval na mobilu místní čas a nastavil ho na náramkových hodinkách. Mezitím lidí v uličkách zřetelně ubylo. „Myslím, že už můžeme jít,“ řekl a zvedl svoje i Kamilino kabinové zavazadlo.
Minuli letušku, která se s profesionálním úsměvem na tváři loučila s odcházejícími pasažéry, a pohyblivým rukávem přitisknutým k trupu boeingu prošli do letištní budovy.
„Tam,“ ukázal Michal na šipku ukazující k pasové kontrole. Stejným směrem zamířila i většina cestujících.
„Přiletěl jste na dovolenou?“ zeptala se Michala vysoká štíhlá černoška v šedé uniformě.
„Ano,“ přikývl.
Přelétla pohledem po vyplněném formuláři, který všichni pasažéři dostali ještě na palubě letadla. „Jak budete cestovat na Dračí ostrov?“
„Náš hostitel mi slíbil, že pro nás někoho pošle.“
Michal lehce kývl hlavou směrem ke Kamile, která stála těsně za ním. „Paní cestuje se mnou.“
„Přeji vám příjemný pobyt,“ usmála se policistka, otiskla vstupní razítko do Michalova pasu a natáhla ruku pro Kamilin. „Vítám vás na Bahamách, paní,“ dodala a ještě jednou bouchla razítkem.
Chvíli se zdrželi u pohyblivého pásu výdeje zavazadel, ale prostorem celní kontroly prošli, aniž by si jich někdo všiml.
„Tady nás snad někdo vyzvedne,“ řekl Michal a rozhlédl se po příletové hale. V davu čekajících byla řada lidí, svírajících v rukou nejrůznější tabulky se jmény.
„Už ho vidím,“ řekla Kamila a ukázala na drobného snědého černovlasého muže v bílé košili a světle pískových kalhotách. Držel nad hlavou čtvrtku s barevným obrázkem české vlajky a nápisem: Pan Michal Kameník. Zamířili k němu.
„Dobrý den, já jsem Kameník,“ představil se Michal.
„Vernerová,“ přidala se Kamila.
„Dobrý den, jmenuji se Ramon,“ odpověděl muž a ústa se mu roztáhla v širokém úsměvu. „Auto stojí jen kousek odsud na parkovišti,“ dodal a uchopil madlo Kamilina kufru.
„Pojedeme do přístavu?“ Michal byl trochu překvapený. Z korespondence s Arnoštem Milerem pochopil, že z hlavního města budou dál pokračovat letadlem.
„Do přístavu ne,“ zavrtěl hlavou Ramon, „pojedeme jen na druhý konec letiště. Lodí poplujeme až z ostrova Mayaguana.“
Tohle jméno si Michal pamatoval, a tak jen přikývl a spolu s Kamilou následoval Ramona k velkému bílému fordu, který stál opravdu nedaleko.
Ramon naložil kufry do zavazadlového prostoru a zdvořile otevřel Kamile dveře. „Pěšky je to přece jen trochu daleko, navíc úřady nevidí rády, když se někdo pohybuje po letištní ploše. I v části, kde jsou zaparkována soukromá letadla.“
Michal jen pokrčil rameny a posadil se na přední sedadlo vedle řidiče. Arnošt Miler mu napsal, že o dopravu z Nassau se nemusí starat. Tak se nestaral. III.
Po několika minutách bílý ford zastavil před spuštěnou závorou. Z nízké budovy vlevo vyšel mladý muž ve stejné uniformě, se kterou se potkali při pasové kontrole. Ramon si s ním rychle vyměnil několik vět a pak se obrátil na Michala a Kamilu: „Vaše pasy, prosím.“
Policista se sklonil k okénku, aby porovnal fotografie v cestovním dokladu s originály. Pak je měkkou angličtinou požádal o trpělivost. „Jen okamžik, prosím.“ Narovnal se a s oběma pasy zmizel v budově.
Michal se pohodlně opřel a natáhl nohy pod přístrojovou desku. Měl už zkušenost s tím, že „okamžik“ má v jižních krajích velice proměnlivou délku.
Policista se ale objevil za necelé dvě minuty. S úsměvem jim vrátil doklady. „Děkuji vám a přeju příjemný pobyt na Bahamách.“ Současně se i zdvihla červenobílá závora.
Ramon za závorou zabočil doleva na betonovou plochu. Pás mezi dvěma nepřerušovanými bílými pruhy je zavedl za řadu zaparkovaných malých letadel. Zastavili přibližně po třech stech metrech v jednom z bíle ohraničených obdélníků vlevo od jízdního pruhu. „Dál
pokračujeme tímhle,“ mávl rukou k bílému hornoplošníku s vrtulí jediného motoru na špičce trupu.
Michal přikývl. Pomohl Ramonovi vyndat kufry ze zavazadlového prostoru fordu a zamířil za ním k letadlu.
„Je to spolehlivý stroj,“ usmál se Ramon, když postřehl Michalův trochu nedůvěřivý pohled.
„Myslel jsem, že poletíme linkovým letadlem.“
„Tohle je bezpečnější než dopravní tryskáče. Cessna 206 P. Vyrábí je už řadu let, prověřené mašiny.“
„Vy to budete řídit?“ zeptala se Kamila.
„Já ne,“ zasmál se Ramon, „pilot už je v letadle.“
Dveře na boku trupu se otevřely a statný černoch v blankytně modré kombinéze vyklopil nástupní schůdek. „Já jsem váš pilot,“ prohlásil. „Winston,“ představil se a vzápětí dodal: „Vy jste Michal a Kamila, že?“
Michal jen přikývl. Musel připustit, že jsou tu na jejich přílet opravdu připraveni.
„Napřed kufry,“ řekl Winston a zdvihl nejdřív Kamilino zavazadlo, které mu podal Ramon, a vzápětí i Michalovo. Obě upevnil pružnými tahy na dvě zadní sedadla. Pak pomohl nastoupit Kamile a Michalovi. Jako poslední vystoupil do kabiny Ramon a protáhl se na sedadlo druhého pilota.
„V pořádku?“ otočil se Winston k cestujícím.
„V pořádku,“ přikývl Michal a otočil se ke Kamile. Usmála se a natáhla k němu přes úzkou uličku ruku. Stiskl ji a mrkl na ni. Tak takhle se cestuje na návštěvu k opravdu bohatému podnikateli.
Winston už měl nasazená sluchátka a před ústy mikrofon. Rychlou angličtinou se domlouval s řídicí věží. Pak stiskl startér a vrtule na přídi cessny se roztočila. Letadlo se dalo do pohybu. Nejdřív rovně, pak doprava, několik desítek metrů pomalého pojíždění, obrat doleva a stroj se zastavil na začátku letové dráhy.
Michal postřehl, jak se pilot znovu domlouvá s věží. Pak obrátky motoru prudce stouply a cessna se znovu dala do pohybu. Rychlost narůstala a najednou Michal cítil, že se stroj odlepil od ranveje. Pohlédl na Kamilu. Usmívala se. Zvláštní pocit volnosti při ztrátě kontaktu se zemí v takhle malém letounu vnímají daleko více i cestující. Michal si uvědomoval, že je to nejspíš tím, že tady má prakticky neomezený výhled čelním sklem kabiny. Jak stroj stoupal, celý ho teď vyplňovala blankytně modrá obloha. Podíval se bočním okénkem na rychle se zmenšující budovy Nassau. Pilot stroj naklonil a širokým obloukem ho navedl směrem k jihu.
„Tenhle ostrov je zastavěný skoro celý,“ prohodil Michal.
Ramon ho zaslechl. „Nějaký problém?“ zeptal se.
Michal zavrtěl hlavou a anglicky zopakoval poslední větu.
Ramon se zasmál. „Tam, kam cestujete, to bude naopak. Pustina.“
Přistání na ostrově Mayaguana proběhlo bez jakýchkoliv rušivých momentů. Čekalo na ně podobné auto jako v Nassau a tentokrát je skutečně dovezlo do přístavu.
„Ramone, vy s námi pojedete až na Dračí ostrov?“ zeptala se Kamila, když vystoupili z automobilu u kotviště malých jachet.
„Ano. Mám za úkol vás bezpečně dopravit až k vile pana Milera.“ Sehnul se pro Kamilin kufr a vydal se k molu, u kterého byly vyvázané tři přibližně stejně velké motorové čluny. „Náš je ten nejbližší,“ ukázal na asi osmimetrovou loď se zčásti krytou přídí. „Anno!“ zavolal směrem k člunu.
Nad krycím štítem se objevil usměvavý obličej asi pětatřicetileté černošky. Pružně přeskočila z lodi na molo.
„Anna je moje manželka,“ představil ženu z lodi Ramon. „A to jsou hosté pana Milera. Pan Michal a paní Kamila,“ ukázal na oba Evropany.
„Ahoj,“ pozdravila zcela neformálně Anna Kamilu i Michala. Pak přeskočila zpátky na loď a převzala od Ramona zavazadla. Ramon galantně podal ruku Kamile, a když byla na palubě, tázavě se podíval na Michala. Ten jen zavrtěl hlavou, přeskočil do lodě a posadil se na pohodlně polstrovanou zadní lavici vedle Kamily. Poslední nastoupil Ramon, když předtím uvolnil oba úvazy lodi, trochu ji odstrčil od mola. To už Anna
spustila motor. Ramon se usadil vedle manželky a loď se dala do pohybu.
Když motorový člun opustil rejdu a zamířil na volné moře, Anna přidala plyn, příď se zvedla a díky dvěma motorům Mercury F 200 její rychlost rychle přesáhla padesát kilometrů za hodinu. Slunce bylo ještě vysoko a v jeho paprscích se třpytily spršky kapek odletující od přídě, která nepravidelně narážela do možná půlmetrových vln.
Kamila se ohlédla. Přístavní budovy se za zádí jejich lodi rychle zmenšovaly. Pak chvíli pozorovala stopu, kterou za sebou zanechávaly hnací vrtule silných motorů. „Jak dlouho poplujeme?“ zavolala na Ramona.
„Něco přes půl hodiny,“ odpověděl. „Jde to dobře, máme štěstí, moře je dnes klidné.“
„Máme štěstí? To znamená, že normálně tu moře tak klidné není?“ zeptala se.
„Touhle dobou ještě bývají bouřky. Ale období hurikánů už končí.“
Kamila s Michalem se na sebe podívali. O tom, že se vydávají do oblasti, kde dost pravidelně bývají tropické bouře, zatím neuvažovali.
Oba motory stejnoměrně hučely a přístav už zmizel za obzorem. Anna zatím po celou dobu plavby stála u řízení lodi a pozorovala moře kolem. Najednou vykřikla a mávla rukou doleva. I Ramon se postavil. „Tam, ukázal stejným směrem jako jeho žena. „Delfíni.“
To už je zpozorovali i Kamila s Michalem. Asi dvacet metrů vlevo od lodi se objevilo pět delfínů. V elegantních obloucích se vynořovala jejich proudnicovitá hnědočerná těla nad hladinu a vypadalo to, že jim nedělá žádný problém udržovat stejnou rychlost jako motorový člun.
„To je nádhera,“ vydechla Kamila. I Michal uchváceně pozoroval rychle se pohybující delfíny. „Žijí i kolem Dračího ostrova?“ zeptala se.
„Samozřejmě,“ odpověděl Ramon, „delfíny tu můžete potkat všude. Pokud se vám chtějí ukázat. Žraloci jsou tu samozřejmě také,“ dodal.
„Já vím,“ přikývla Kamila.
„Když plavete v teplém moři, často je od vás žralok jen několik metrů a vy o něm nevíte,“ pokračoval Ramon.
„Nestrašte nás,“ zasmála se.
„To není strašení, to je fakt. Ale nebojte se, většinou lidi nenapadají.“
„Slyšela jsem, že delfíni lidi před žraloky chrání.“
„Občas se stávají takové případy,“ připustil Ramon.
„Delfínů se lidi většinou nebojí, protože delfín vypadá na rozdíl od žraloka vesele, ale i delfíni občas na lidi zaútočí a dovedou člověka vážně poranit. Smrtících útoků je málo, ale existují.“
„Jsou přece inteligentní,“ namítla trochu překvapeně.
„Delfíni ano,“ ušklíbl se Ramon.
Skupina delfínů doprovázela jejich loď ještě několik minut. Pak zmizeli.
Ramon se zvedl ze svého sedadla a otočil se ke Kamile a Michalovi: „Už je vidět Dračí ostrov,“ řekl.
Postavili se, aby viděli přes zdviženou příď člunu. Na obzoru se táhla úzká šedivá šmouha. Zčásti splývala s mraky, kterými se obloha postupně od východu zatahovala. Hnal je vítr, který v posledních minutách značně zesílil.
„Kdyby bylo jasno, ostrov byste viděli zřetelněji,“ pokračoval Ramon, „nejvyšší místo je asi tři sta metrů vysoko. Teď je v mracích.“
„Znamenají ty mraky, že se počasí zkazí?“ zeptal se Michal.
„Možná,“ pokrčil rameny Ramon. „Může přijít bouřka, ale to už budeme dávno na ostrově.“
„A ten protivítr?“
„Nebojte se,“ usmál se Ramon, „motory mají dostatečnou rezervu výkonu.“
Michal si uvědomil, že monotónní hluk motorů Mercury je teď o něco vyšší. Pokusil se představit si osmimetrový člun na rozbouřeném moři. Nepříjemná představa. Vzpomněl si, jak před několika lety fascinovaně stál na palubě replik Kolumbových karavel. Překvapilo ho tenkrát, jak jsou malé. Jen Santa Maria byla dlouhá přes dvacet metrů, Nina a Pinta neměly ani těch dvacet… Představa cesty přes Atlantik na takových kocábkách vyvolávala mrazení v zádech. Znovu se zahleděl na obzor. Ostrov se blížil. Mraky také. Mezi nimi se
chvílemi objevovaly oblé vrcholky zčásti zalesněných kopců. Ten východní byl vyšší. Zdvižená příď člunu teď mířila vpravo od něj.
„Musíme ostrov obeplout,“ ozval se Ramon, „přístav je na jižní straně.“
Michal přikývl. Anna vedla loď tak daleko od břehů, že žádné podrobnosti nemohl rozeznat. Představoval si, že kolem ostrova jsou nejspíš pod hladinou nebezpečné útesy.
Skalnaté pobřeží Dračího ostrova bylo značně členité. Michal poněkud znepokojeně pozoroval tříštící se vlny v příbojovém pásmu.
Ramon jeho obavy postřehl. „Kotviště je kryté,“ prohodil.
Anna stočila kormidlo doleva a vlny, narážející teď do lodi šikmo zprava, ji příčně rozhoupaly. Pomalu se blížili k rozeklanému ostrohu, a tak jak se ta skála zdánlivě posunovala doprava, otevřel se před nimi vjezd do asi sto metrů hluboké zátoky obklopené skalami. Anna zpomalila. Vysoké skalní stěny obklopující zátoku tvořily přirozenou rejdu, takže během několika okamžiků už se loď pohybovala po téměř klidné hladině. Zamířila k nejvzdálenějšímu místu zátoky. Ve svahu, který se zvedal nad zátokou, mezi skalami prorážely ostrůvky zeleně a v jednom z nich brzy rozeznali bílé stěny nízké budovy.
„Dům pana Milera?“ zeptala se Kamila. „Ano,“ přikývl Ramon, „to je dům pana Milera.“