Malíček by Nakladatelství MOBA

Minulost

„Takhle si to polínko postavíš na špalek, pořádně se rozmáchneš a sekneš,“ zaslechla otevřeným oknem štíhlá pětatřicetiletá černovláska. Okamžitě vykoukla ven.

„Hele, nezbláznil ses?“ zpražila manžela a ťukala si na hlavu. „Koukej toho hned nechat! Ty seš fakt…“ nedořekla a kroutila hlavou.

„Prosím tě, nešil, nejsem magor,“ křikl za ní její muž.

„No, tím bych si nebyla tak jistá,“ řekla si pro sebe a vrátila se k plotně, kde krájela maso na guláš.

„A pamatuj si, že na sekajícího se nekouká,“ pokračoval otec v udílení pokynů tak, aby to bylo slyšet i dovnitř chaty.

„A proč?“ chtěl vědět jeho pětiletý syn.

„No, protože při sekání odlítávají třísky a mohla by ti nějaká z nich vletět do oka.“

„A co by se stalo?“

„Co by se stalo?“ zopakoval po něm otec a postavil si na špalek další polínko. „Přišel bys o oko. Tak se radši vždycky otoč, nebo si zakryj oči.“

Následoval další úder sekerou a po něm hoch stáhl dlaně zpět dolů. Obdivně sledoval svého otce. Líbilo se mu, s jakou přesností trefuje polínka, která se následně rozletí na dvě menší půlky. Sekera byla nová a ostrá, takže se jen málokdy stalo, že by otec musel úder opakovat. Svého

tátu v takové roli neznal. Většinou ho doma vídal pouze sedět u počítače, případně pochodovat po bytě s mobilem u ucha. Často pak slýchal matku, jak otci vyčítala, že by se mohl do práce přestěhovat. Teď však viděl tatínka ve zcela jiném světle. Tohle bylo něco úplně jiného.

Na chlapci bylo znát, že by si sekání polen rád vyzkoušel, ale otec mu před malou chvílí řekl, že je na to ještě malý. Tak alespoň vše z bezpečné vzdálenosti sledoval a před každým seknutím si poslušně zakrýval oči.

„A taky se občas stane, že se při nějakém úderu kus polínka vymrští a mohl by tě praštit třeba do hlavy. Je to zkrátka nebezpečné,“ poučoval dále otec a přitom roztínal jedno polínko za druhým.

Zrovna když se napřahoval k dalšímu úderu, ozval se hlavní motiv písně Levels od Aviciiho, který měl nastavený jako vyzvánění.

„No, Luky?“ přijal hovor a položil sekeru na špalek. „Měl bys to mít všechno v mailu,“ řekl a pak zase chvíli poslouchal. Jak měl ve zvyku, začal s mobilem u ucha rázovat sem a tam a přitom si ještě proutkem, který bezděky sebral z hromady ořezaných větví, ťukal v rytmu chůze do trávy.

„Jo, máš to tam všechno v tabulce… Jo, včetně rozměrů…“ obrátil netrpělivě oči v sloup. „Já za to nemůžu, že ti to nejde otevřít, snad si s tím poradíš.“ Podle jeho tónu bylo znát, že už ho hovor s kolegou začíná otravovat. Otočil se a šel směrem od špalku.

„Hele, Luky, já jsem na chatě… Jo, s rodinou… No, tak brnkni Alešovi… Ne, fakt nemůžu… Tak si snad umíš poradit… Já mám po dlouhý době volnej víkend, takže…“

V té chvíli se za ním ozval strašlivý jekot, při kterém se mu málem zastavilo srdce. Přestože byl zády k místu,

odkud se ten příšerný zvuk ozýval, okamžitě věděl, co se stalo. V příští vteřině slyšel bouchnout okenici a jako ve snu vnímal hysterický křik své ženy. Když se otočil, spatřil scénu, kterou už po zbytek života ze své mysli nevymaže. Jeho malý synek tam stál s jednou rukou celou od krve, celý se třásl, křičel bolestí a pod ním ležela sekyra. Druhou rukou si svíral zápěstí té zraněné a jeho obličej byl plný děsu a utrpení.

Otec okamžitě zahodil mobil a vrhl se k němu. Klekl si před něj a uchopil ho za poraněnou ruku, která silně krvácela. Pohled na krev vyvolával v chlapci další vlny neovladatelného strachu, křičel čím dál hlasitěji a intenzita jeho vřískotu dosahovala vrcholu ve chvíli, kdy ho otec táhl k zahradní hadici.

„Ty seš takovej kretén!“ ozvalo se za Radkovými zády. Jako ve špatném snu vnímal hlas své ženy, plný zuřivé nenávisti, zatímco namířil hadici na zakrvácenou ruku a stiskl spínač.

Silný proud vody smyl z poraněné ruky krev a odhalil rozsah zranění. Nalevo od prsteníčku zbyla jen rozšklebená krvácející tkáň.

Chyběl malíček.

„Takže po dnešku už nevyšetřujeme únos, ale vraždu,“ zahájil poradu třiapadesátiletý kapitán pražského oddělení vražd Martin Horn. Kromě nepřehlédnutelné fyzické podoby s populárním hercem Miroslavem Krobotem se mu Horn podobal i mluvou a zasmušile ironickým výrazem. Se sedmatřicetiletou kolegyní Barborou Bachovou, která byla nejen fyzicky jeho pravým opakem, tvořili poměrně nesourodý pár. I přes tuto rozdílnost však spolu dokázali, navzdory pochybnostem mnohých, velmi dobře fungovat. Blonďatá kapitánka s modrýma očima a s vizáží modelky dokázala akceptovat Hornův zvláštní smysl pro humor, což mnozí její předchůdci nezvládali. Kromě toho vnášela do vyšetřování netradiční pohled na věc, čehož si byl její kolega velmi dobře vědom a dokázal to ocenit. Zpočátku tato dvojice vzbuzovala u mnohých kolegů úsměv, i kvůli přezdívce vzniklé spojením jejich příjmení, ale vzhledem k jejich pracovním výsledkům si brzy získali zasloužený respekt. V současné době byli oba kriminalisté základním kamenem nově vzniklého týmu oddělení vražd, který se zabýval závažnými trestnými činy, jako byly sériové, rituální, sexuálně motivované vraždy a únosy dětí. Aktuálně již zhruba týden pracovali na případu únosu šestiletého Filipa Krafta z Prahy. Přestože maximálně využili veškeré lidské i materiální zdroje, které vzhledem k závažnos-

ti případu dostali k dispozici, nepodařilo se jim hocha zachránit a vrátit rodičům.

Po informaci o tom, že byl malý Filip zavražděn, to v zasedačce překvapeně zahučelo. Ti, kteří přišli až na ranní poradu a neúčastnili se nočního ohledání místa nálezu s výjezdovkou, neskrývali roztrpčení z toho, jak tragicky vše skončilo. Všichni to chápali jako obrovskou prohru, zvlášť proto, že šlo o dítě.

Horn požádal o zhasnutí světel, přešel k projektoru a seznámil všechny přítomné s hrůzným nálezem z dětského hřiště v pražském Břevnově.

„Víme už, jak zemřel?“ zeptal se poručík Patrik Denk, světlovlasý mladík, kterého si Horn k sobě do týmu vytáhl z berounské kriminálky poté, co společně pracovali na jednom starším případu.

„Mám tu zatím jen předběžný Vágnerovo vyjádření. Chlapec neměl žádný zjevný poranění hlavy ani těla. Vágner se domnívá, že příčinou úmrtí bylo nejspíše udušení. Ale nejednalo se o žádný škrcení. Chyběla strangulační rýha, nedošlo ke zlomení jazylky a nebyly patrný žádný hematomy ani otlaky na krku, jak můžete vidět tady na fotce.“ Na projekční ploše se objevil detail chlapcova krku a vzápětí ho vystřídala další fotografie.

„Tady ty tečkovitý hemoragie ve spojivkách,“ ukázal Horn na detail oka, „v kombinaci s cyanotickým obličejem vedly Vágnera k přesvědčení, že příčinou smrti je udušení. Definitivně to ale potvrdí až pitva. Slíbil, že by ji měl stihnout ještě během dneška.“

„Ví se už, jak se tam ten kluk dostal? Myslím do toho parku?“ zeptal se jeden z operativců. „Nebo se to stalo přímo tam?“

„Tohle zatím nevíme. Čekám, co nám řeknou technici. Prověřujou všechny dostupný kamery v okolí. V tomhle

směru budou taky důležitý výsledky pitvy,“ odpověděl Horn.

„A kdo to vůbec nahlásil?“ zeptal se další z kriminalistů. Bachová se podívala do notesu. „Nějaký pan Ladislav Hrubeš, důchodce. Nemohl spát, tak se šel projít se psem a ten ho dovedl až k té houpačce.“

„Nepředpokládám, že by v tom nějak figuroval, ale stejně s ním budu chtít ještě mluvit,“ poznamenal Horn a pokračoval. „Vzhledem k tomu, že se nikdo nepřihlásil o výkupný a malýho jsme našli zavražděnýho, můžeme si nejspíš škrtnout naši první verzi.“

„A není možné, že by se třeba dozvěděl o tom, že nám rodiče únos nahlásili, tak…“

„Myslíš, jako to bejvá ve filmech?“ skočil do úvahy mladému operativci Horn. „Hele, pokud by jim šlo o peníze, už by se asi ozvali. Jelikož to neudělali, bude jejich motivace nejspíš jiná.“

„Podle toho, co jsme zjistili, nebyl ten jeho otec žádný svatoušek,“ přihlásil se o slovo kriminalista, který měl na starosti prověřit aktivity Romana Krafta.

„V jakém smyslu?“ zeptala se Bachová.

„Vypadá to, že některé jeho developerské projekty mu mohly nadělat kupu nepřátel. Jednak se mu někdy podařilo vyhrát výběrová řízení za dost podezřelých okolností a taky některé jeho stavby v obydlených čtvrtích namíchly ty, co tam v okolí bydleli již dlouho. A představte si, že žijete dvacet let v rodinném domě se zahradou a bazénem a najednou vám v těsném sousedství vyroste po změně v územním plánu pětipatrový dům z betonu. Chtěli byste dům prodat a odstěhovat se, ale váš dům mezitím ztratil původní hodnotu a vy ho musíte prodat za polovinu. To asi člověka namíchne.“

„A takové projekty inženýr Kraft realizoval?“ zeptala se Bachová.

„To si pište, a nebylo jich málo.“

„Dobře, tak teď se musíme zaměřit na všechny, co s ním měli podobnej konflikt. I když by nás měly zajímat jen opravdu výjimečný případy. Přece jen pokud někdo zabije kvůli pomstě malý dítě, musí k tomu mít setsakra pádnej důvod,“ řekl Horn a obrátil se ke skupině, která měla za úkol prověřit propuštěné devianty.

„Prošli jsme jak propuštěný z VTOS, tak z psychiatrickejch nemocnic. Plus je tu ještě řada těch, co se léčí ambulantně,“ začal poručík Denk.

„Jak dlouhý časový období jste prošli?“

„Tři měsíce zpátky.“

„Dobře, pokud by se nikdo nenašel, musíte to rozšířit.

A máte už něco?“

„Máme asi osm jmen, který by připadaly v úvahu.“

„OK, takže všichni víte, co máte dělat. My to teď s Bárou sjedem oznámit Kraftovým.“

Filipův otec Roman Kraft nervózně přechází po obývacím pokoji. V ruce drží sklenici, do které si před malou chvílí nalil téměř po okraj z láhve své oblíbené single malt whisky Longmorn. Má dilema.

Nedávno si začal románek s atraktivní vdanou ženou. Andrea Ott se nově objevila na manažerské pozici ve firmě, která jeho projektům dodávala sanitární keramiku.

Jiskra mezi nimi přeskočila okamžitě a během několika týdnů zažehla plamen takové intenzity, jakou Roman Kraft dosud nezažil. Téměř každý den musel svou novou milenku vidět. Nebylo to vždy jen kvůli sexu. Potřeboval cítit její blízkost, poslouchat její hlas. Přitahovala ho tak, jako dosud žádná jiná žena. Jenže oba měli rodiny a partnery, proto nemohli společně trávit čas tak, jak by se jim líbilo. Kromě kratších schůzek, kdy spolu někde v centru vypili rychlou kávu, se pravidelně scházeli v menším hotýlku na okraji Prahy.

Jejich milenecký poměr však neměl trvat dlouho. Před dvěma týdny mu Andrea vyděšeným tónem sdělila, že se o jejich vztahu nejspíš dozvěděl manžel. Alexander Ott, výkonný ředitel zahraniční firmy zabývající se obchodem s východní Evropou, disponoval nadstandardními, nejen finančními, možnostmi. Vzhledem k tomu pro něj nebyl problém zajistit si informace, které potřeboval. Andrea

proto od začátku dbala na diskrétnost a k opatrnosti nabádala i svého milence. Nebyla si prý zcela jistá, ale změny v manželově chování ji čím dál víc přesvědčovaly, že o nevěře ví. Vypadala vyděšeně a neskrývala, že se manžela neskutečně bojí. „Ty ho neznáš, nevíš, čeho je schopnej,“ opakovala několikrát svému milenci, který se jí odmítal jen tak vzdát.

Nyní se však nemůže zbavit myšlenky, že Andreino varování bral na lehkou váhu a že únos může mít na svědomí její manžel. Chce se znovu napít a vidí, jak se mu třese ruka. Má strach. Cítí, že by měl těm dvěma policistům říct pravdu. Ale tím by musel přiznat svou nevěru. Ví, že Monika by mu nic takového neodpustila a jejich manželství by skončilo rozvodem. A to v žádném případě nechce. V současné době má sice slušně fungující firmu, ale je si dobře vědom toho, že kapitál do ní vložil tchán.

Stejné je to s jejich luxusní vilou. Je mu jasné, jak by pro něj rozvod dopadl po ekonomické stránce. Měl by se tedy nadále držet své původní výpovědi.

Na druhou stranu, co když je za tím vším opravdu Andrein manžel? Zašel by tak daleko, že by Filipovi něco udělal? Třeba to měla být výstraha, a pokud to s ní ukončí, syna mu vrátí.

Napije se a cítí, jak se mu v hrudníku rozlévá konejšivé teplo. Uvědomuje si, že v posledních dnech pije hodně, ale může se mu někdo divit? Nejradši by vypil celou láhev a unikl tak všemu, co se na něj v poslední době valí. Ale nemůže. Nejdřív musí dostat syna zpátky. Všechno mu navíc komplikuje vědomí, že Andreu miluje a připadá mu nemožné to s ní ukončit. Ale co jiného mu zbývá? Bude muset.

Takže co teď? Má to kriminalistům říct? Převrací v ruce vizitku s číslem, kterou mu dala ta hezká poli-

cistka. Vypadá celkem vstřícně, možná by mohl zkusit apelovat na její diskrétnost. Ten její zamračený kolega působí nepříjemným dojmem, ale na druhou stranu – je to chlap. Třeba by to pochopil líp.

Ne, ještě chvilku počkám, rozhodne se nakonec. Váhavě ukládá vizitku zpátky do kapsy a znovu se napije. V té chvíli ho z úvah vyruší ostrý zvuk domovního zvonku.

Poté, co kriminalisté sdělili Filipovým rodičům zprávu o nálezu mrtvého chlapce, je požádali o nezbytnou identifikaci. Nabídli jim, že je odvezou, ale rodiče to odmítli s tím, že jsou schopni přijet na zadanou adresu vlastním vozem.

Cestou na soudní řídila jako vždy Bachová, a Horn měl tedy dostatek času si v hlavě zrekapitulovat události, které dnešnímu dni předcházely.

K únosu došlo 9. ledna odpoledne. V té době měla Filipa na starost mladá studentka Klára, která byla rodiči vybrána mimo jiné i pro své zahraniční „au pair“ zkušenosti. Filipova matka byla v ten den objednána ke kadeřníkovi a na masáž, takže chlapce vyzvedla ze soukromé mateřské školky Klára. Ve dvanáct hodin ho odvezla do vily Kraftových a tam se oba společně naobědvali. Protože bylo po delší době slunečno, nechala se Filipem přemluvit k návštěvě nedalekého dětského hřiště. Tam dorazili zhruba pět minut před jednou.

Pěkné počasí vylákalo ven i mnoho dalších maminek a opatrovnic, takže se ze všech koutů hřiště ozývalo radostné dětské švitoření a povykování. Filip si hrál ve veliké pirátské lodi, ve které byla spousta prolézaček a také dvoupatrová kajuta. Ze zadní části škuneru se mohly děti sklouznout do pískoviště a vylézt zpátky na palubu pomocí provazových žebříků.

V té chvíli se s Klárou nadšeně pozdravila jedna z maminek, se kterou se znaly od vidění. Začaly si povídat, ale Klára po očku neustále pokukovala po Filipovi a nervózně odpovídala své společnici, na kterou dnes neměla zrovna náladu. Vtom k mladé mamince přiběhla její dcerka, usedavě plakala a ukazovala si na pusu, ze které jí kapala krev. Obě ženy se k ní sklonily, aby zjistily, co se stalo. Vtom dívenka přešla do hysterického křiku a panikařit začala i její matka. Klára vytáhla papírové kapesníky a začala holčičce otírat zakrvácenou pusu. Když se jí konečně podařilo otevřít vzpouzejícímu se děvčátku ústa, zjistila, že příčinou masivního krvácení je poraněný jazyk, do kterého se malá nešťastnice kousla. V rychlosti matce sdělila, že bude nutné vzít dcerku k lékaři, a následně její pohled zamířil k lodi. Protože se kolem nich mezitím seběhl houf lidí, neměla na škuner dobrý výhled. Rychle se začala prodírat shromážděným hloučkem směrem k lodi. Hrálo si tam mnoho dětí, Filipa však mezi nimi neviděla. Snažila se zachovat klid, ale zmocňovala se jí panika. Doběhla k lodi. V rychlosti zmateně nahlížela kulatými otvory dovnitř a zoufale obíhala celý škuner. Chytala přitom pobíhající děti za ruce a ptala se, jestli někdo z nich Filipa neviděl. Její chaotické chování přilákalo pozornost okolo stojících žen, které chtěly nejprve zakročit, ale když jim Klára vše vysvětlila, snažily se pomoct. Bohužel, chlapec nikde nebyl. Z dospělých nikdo nic neviděl, pouze jediná holčička uvedla, že si všimla pána, který Filipa odváděl vyšlapanou pěšinou mezi křovím a pirátskou lodí. Nedokázala ho ale blíže popsat. Tvrdila jen, že měl černou bundu, tmavé kalhoty a čepici.

Zoufalá Klára cítila, jak jí splašeně tluče srdce. Točila se jí hlava, až měla strach, že omdlí. Snažila se zklidnit

dech a uvažovat racionálně. Neviděla jinou možnost než zavolat policii. To bylo ve 13.38. Na místo během deseti minut přijela prvosledová hlídka, která provedla prvotní prověření. Operační důstojník mezitím k dětskému hřišti poslal další posily a psovoda se psem. Policisté následně informovali rodiče a v přilehlém okolí prověřovali osoby, které se blížily popisu. Na interní policejní frekvenci bylo vyhlášeno pátrání po muži s dítětem a veškerá komunikace týkající se únosu probíhala tam. Policejní pes sledoval stopu k blízkému parkovišti, kde ji ztratil. Podle psovoda to byla neklamná známka toho, že zde byl chlapec s největší pravděpodobností naložen do auta. Ke vší smůle nebylo možné provést lokalizaci chlapcova mobilního telefonu, protože jej nechal před odchodem na hřiště doma.

Poté, co Klára sdělila přivolané hlídce základní informace, zkolabovala a byla odvezena rychlou záchrannou službou do nemocnice. Další její výslech musel být tedy pro nejbližší hodiny odložen.

Policisté na místě provedli vytěžení přítomných osob, bez úspěchu prozkoumali fotografie a videa od lidí, kteří byli v inkriminovaný čas na hřišti, ale kromě té čtyřleté dívky si podezřelého muže nikdo nevšiml.

Ani pátrání v okolí nepřineslo žádné ovoce, a vzhledem k tomu, že šlo o únos malého dítěte, byla celá záležitost svěřena speciálnímu týmu pod vedením kapitána Horna.

Rodiče ve výpovědích popřeli, že by tušili důvod únosu. Vzhledem k tomu, že Filipův otec, inženýr Roman Kraft, vlastnil významnou developerskou firmu, byl jednou z hlavních vyšetřovatelských verzí motiv finanční. Šlo tedy očekávat, že se ozvou únosci se svými požadavky. Rodiče byli poučeni, jak s únosci v takovém případě

Další vyšetřovací verzí bylo to, že některý z developerských projektů Romana Krafta způsobil někomu újmu, ať již finanční, nebo jinou, a mohlo jít tedy o mstu.

A podle třetí verze únos s podnikatelskými aktivitami Filipova otce nesouvisel a chlapce unesl pedofilní deviant. Na základě informací zjištěných při výslechu Filipových rodičů byl sestaven seznam lidí, kteří mohli mít důvod inženýra Krafta nenávidět až tak, že by se uchýlili k únosu jeho syna.

Dalším seznamem byly developerské projekty Kraftovy firmy. Kriminalisté začali na prověřování obou seznamů okamžitě pracovat. Všichni si uvědomovali, že jde o čas.

Rodiče se vrátili domů a spolu s nimi odjeli do jejich vily i Horn s Bachovou. Za nimi pak dorazili forenzní specialisté, kteří měli na starost technickou stránku lokalizace a odposlechu předpokládaného telefonátu únosců. Atmosféra ve vile začala brzy houstnout. Od Filipova zmizení uběhlo sedm hodin, venku již byla tma, která úzkostný pocit přítomných ještě umocňovala. Všem byla jasná skutečnost, že s každou hodinou se šance na chlapcovu záchranu tenčí. Kdykoliv se ozvalo zazvonění některého z mobilů Filipových rodičů, všichni napjatě sledovali jejich reakci. Pokaždé to však byl někdo z příbuzných nebo známých. Vyzvánění, na které všichni čekali, se ale neozvalo.

Roman Kraft u ranní kávy kriminalistům znovu zopakoval, že ho nenapadá nikdo další, koho ještě neuvedl na seznamu. Nicméně přitom působil natolik nervózně, že si toho kapitánka všimla a později na to Horna upozornila.

19 komunikovat, a jejich mobily byly sledovány IT specialisty, kteří by volajícího okamžitě zaměřili. V pohotovosti byl i zásahový tým, jehož úkolem bylo únosce na lokalizovaném místě zadržet.

Když se malá ručička posunula k jedné, což znamenalo, že od chlapcova zmizení uplynulo již 24 hodin, bylo Hornovi více méně jasné, že první vyšetřovací verzi mohou definitivně škrtnout.

Bachová odjela k výslechu holčičky, která jako jediná únosce viděla. Dívenka nakreslila obrázek, na kterém byl vysoký muž, držící za ruku malé dítě. Obrázek prohlížel dětský psycholog, ale kresba byla natolik nekonkrétní, že zatím k žádnému posunu v pátrání nepřispěla. Nápadná na kresbě byla výška postavy muže, zvláště v poměru k miniaturní postavičce chlapce. Spolu s černou barvou mužova oblečení ji psycholog interpretoval jako strach, který muž v děvčátku vzbuzoval. Obě postavy byly nakresleny zezadu a z rozhovoru s dívkou vyplynulo, že dvojici viděla jen odcházet. Filipovo oblečení – oranžovou bundu, modré kalhoty a modro-bílou čepici s bambulí – ale popsala i nakreslila správně. V souvislosti s tím se objevila nová a pro kriminalisty zásadní otázka. Pokud dívenka mluvila pravdu, jak je možné, že šel Filip s někým cizím? Podle jejího popisu to nebylo tak, že by s sebou muž táhl chlapce násilím. I z toho důvodu se kriminalisté zaměřili mimo jiné na důkladné prověřování rodinných vztahů. Dobře znali neúprosná statistická čísla, podle kterých má velkou většinu podobných únosů na svědomí někdo z nejbližšího okolí dítěte. Proto bylo vyslechnuto i několik osob z okruhu příbuzných. Vše ale s negativním výsledkem.

Klářin stav se mezitím zlepšil, takže ji Bachová mohla v nemocnici navštívit. Zopakovala však pouze to, co vypověděla bezprostředně po chlapcově zmizení. Na dotazy týkající se rodinných vztahů odpovídala loajálně. Nevšimla si žádných nápadných excesů v chování ani mezi manželi Kraftovými, ani mezi nimi a jejich synem. Domácí násilí rezolutně odmítla.

Protože se ani v následujícím dni nikdo s požadavkem výkupného nepřihlásil, zaměřili se policisté na další dvě verze – msta a deviant.

Byly prohlédnuty kamerové záznamy z okolí místa únosu. Bohužel žádná z kamer nebyla v potřebné blízkosti a vzdálenější komunikace byly již příliš frekventované. Nikde ale nebyla zachycena hledaná dvojice.

Technici prohlédli chlapcův notebook i mobil, ale nenašli nic. Zároveň se stejným výsledkem prověřili sociální sítě rodičů i mladé au pair.

Kapitánka Bachová navštívila soukromou mateřskou školu, do které Filip chodil. Hovořila s celým pedagogickým sborem, ale nikdo si nikoho podezřelého v okolí školky nevšiml.

Skupina kriminalistů vyčleněná na prověřování osob, které mohly přijít do konfliktu s inženýrem Kraftem, intenzivně vyhodnocovala všechny potřebné údaje.

Druhá skupina měla za úkol prověřit osoby s pedofilní a sadistickou minulostí. Byly vypracovány seznamy všech propuštěných deviantů z psychiatrických nemocnic a z VTOS.

I přes intenzivní práci celého oddělení se však nakonec naplnily nejčernější obavy a chlapec byl nalezen mrtvý.

V budově Ústavu soudního lékařství a toxikologie se Barbora Bachová nikdy necítila dobře. Seděla s Hornem na nepohodlné lavici v chodbě osvícené nepřirozeným zářivkovým světlem a snažila se nedýchat příliš zhluboka. Přesto se jí nedařilo nevnímat znepokojující všudypřítomný pach dezinfekce a rozkladu. Nyní však zažívala pocity ještě mnohem horší. Pocity, které se u ní dostavily vždy, když obětí vraždy bylo dítě. Zřetelně vnímala, že i Horn je v takových chvílích zcela jiný. Jeho obvyklý sarkastický humor byl pryč a také v jeho tváři si všimla stínu, který tam jindy nebyl. Navíc dnes měli za sebou stresující oznámení smutného nálezu rodičům. Vše bylo o to bolestnější, že matka se nechtěla do poslední chvíle zříct myšlenky, že zavražděný chlapec nemusí být jejich syn. Bachová si ale uvědomovala, že podle fotek a popisu oblečení, který měli k dispozici, je bohužel taková šance téměř nulová.

Z těchto myšlenek ji vyrušil zvuk kroků, které se na prázdné chodbě hlasitě rozléhaly. V přicházejících postavách poznala rodiče oběti. Horn se s Kraftovými pozdravil pokývnutím a vyzval je k následování. Na konci chodby je požádal o chvilku strpení. Zaklepal na dveře, za nimiž sídlil šéf patologie doktor Jindřich Vágner, a vstoupil.

Bachová zůstala s rodiči sama. Ráda by jim řekla něco povzbuzujícího, ale všechno jí připadalo plytké, tak raději mlčela. Vnímala, jak k nim v jinak naprostém tichu doléhá občasné cinkání chirurgických nástrojů. Význam těch zvuků byl natolik výmluvný, že se Monika Kraftová zapotácela, takže ji manžel musel zachytit a následně tišit její pláč. V tu chvíli vyšel Horn, doprovázený patologem.

Doktor Vágner všechny odvedl do speciální místnosti sloužící k identifikaci.

Po malé chvilce přivezl zřízenec mrtvé tělo chlapce, zahalené až ke krku bílým prostěradlem. Matce se okamžitě podlomila kolena, celá se třásla a doktor Vágner se zřízencem ji zhroucenou posadili na židli. Její pláč se změnil v srdceryvný nářek.

Roman Kraft následně kývnutím potvrdil, že zavražděný chlapec je jejich syn Filip.

Horn s Bachovou si oblékli sterilní pláště a obuli si gumové galoše. Bachová si ještě nanesla pod nos trochu kafrové masti a litovala, že jako řidič si nemůže dát něco ostřejšího. Když si nasadili roušky, vstoupili společně do bíle vykachlíčkovaného pitevního sálu.

Nacházely se zde tři ocelové stoly se zešikmenými hranami a perforovanou plochou. Dva z nich byly momentálně prázdné a u třetího, na kterém leželo přikryté malé dětské tělíčko, stál Vágner. Bachová si bezděky uvědomila to, co ji při pohledu na jednapadesátiletého patologa vždy napadlo. Že vypadá přesně tak, jak by si většina lidí nejspíš patologa představila. Byl to asketicky hubený muž s prořídlými vlasy neurčité barvy. Jeho inteligentní pohled umocňovaly brýle bez obrouček sedící na ostře zahnutém orlím nose. Pokud se s ním kapitánka setkala mimo jeho pracoviště, byl vždy a za každého počasí precizně oblečený. Pod tmavým oblekem nosil sněhově bílé košile s hedvábnou kravatou. Celkový dojem luxusní elegance umocňovaly nablýskané, ručně šité boty. Dnes však měl na sobě bílý lékařský oblek a na nohou gumové galoše.

Kývnutím doktora pozdravila a pak sklouzla očima zpátky před sebe. Při pohledu na plachtu, prozrazující nezvykle malý rozměr oběti, se Bachové sevřela hruď.

Sama sice děti neměla, ale nebylo to kvůli tomu, že by po nich netoužila. Empatie jí v žádném případě nechyběla a vraždy dětí ji vždy citelně zasáhly.

„Můj první dojem z toho parku se potvrdil,“ začal Vágner. „Hoch byl skutečně udušen.“

„Říkals prve, že nedošlo ke škrcení. Takže jak to udělal?“ zeptal se Horn.

Vágner stáhl z chlapcova těla prostěradlo. Na voskově bílém těle dítěte působila rudá, čerstvě zašitá jizva ve tvaru písmene ypsilon nepatřičně. Okraje rány ještě nestačily zaschnout a svědčily o tom, že pitva skončila teprve před malou chvílí.

„Vidíte, krk má netknutý. Nejdřív mě napadl nějaký polštář, ale viděl bych to spíš na něco jako igelit. Protože se na obličeji ani v dýchacích cestách nenašly žádné stopy nějaké textilie. Takže nejspíš igelitová taška, sáček, fólie.“

„A to se nebránil? Nevidím žádné podlitiny ani škrábance,“ zeptala se Bachová.

„Správná otázka. V tomhle měl ten kluk štěstí a zároveň vám to asi něco napoví o pachateli.“

Bylo vidět, že Horn zdvihl nad rouškou obočí.

„No, ještě nemáme hotovou kompletní toxikologii, ale něco přece. Dám ti to pak samozřejmě všechno ve zprávě. Ten kluk měl v sobě takové množství hypnotik, že by to uspalo dospělého.“

„Neboli ho nejdřív uspal a pak udusil?“ ujistil se Horn.

„Přesně tak.“

„Tak že by to nebyl žádnej sadista?“

„No, s tímhle závěrem bych ještě počkal. Podívej se na tohle,“ řekl Vágner a uchopil chlapce za zápěstí levé paže. Natočil dlaň tak, aby kriminalisté dobře viděli. Nejdříve nevěděli, co jim patolog ukazuje, ale pak to spatřili. Na chlapcově levé ruce chyběl malíček.

Oba kriminalisté na patologa užasle pohlédli.

„No, jestli myslíte, že měl třeba chlapec někdy dříve úraz, tak to hned vylučuju. Tahle amputace je čerstvá.“

„Takže to souvisí s tou vraždou?“ zeptala se kapitánka.

„Zcela určitě.“

„A dá se poznat, jestli to bylo…“

„Myslíte intra vitam – zaživa?“ doplnil kapitánku Vágner. „Tak v tomhle měl kluk zase štěstí. K tomuhle došlo až post mortem.“

„Nějakej fetiš?“ uvažoval nahlas Horn a poškrábal se na hlavě. „A čím mu to udělal?“

„Něčím hodně ostrým. Jedním řezem. Okraje rány nejsou vůbec roztřepené. Nebyla to tedy žádná pila. Viděl bych to na něco jako zahradnické nůžky. Takhle, cvak,“ předvedl ještě pro názornost patolog.

„A jinak k ničemu nedošlo?“ zeptala se Bachová.

„Jestli myslíte nějaké sexuální násilí, tak to mohu vyloučit. Žádné hematomy. Nedošlo k penetraci anu, což by se dalo v takovém případě předpokládat. Ale jestli došlo k nějaké jiné formě sexu, myslím jako nenásilnému, tak to se tady zjistit nedá. To už bude vaše práce,“ pokýval hlavou patolog a pak si ještě na něco vzpomněl. „Jo, a je tu ještě jedna zajímavá věc. Ten chlapec měl v žaludku jen jablka.“

Oba kriminalisté na něj překvapeně pohlédli. „Počkej, jako že nic jinýho nejed?“ divil se Horn.

„No, je to zvláštní, ale poslední den jedl jen jablka a pil jen vodu. Tedy žádná cola, limonáda, mléko…“

„Tohle je teda dost zajímavý,“ uvažoval Horn.

„A ještě jsme se nezeptali na dobu smrti,“ připomněla po chvilce jeho kolegyně.

„No, posmrtná ztuhlost již zcela odezněla. Nevíme, jak dlouho byl venku v tom mrazu, což by rigor mortis

taky ovlivnilo. Odhaduju to tak na tři, maximálně čtyři dny.“

„To by ale znamenalo, že ho zabil pár dní po únosu,“ řekl Horn.

„Takže v době, kdy jsme ještě čekali, jestli se únosci ozvou, už byl nejspíš po smrti,“ konstatovala chmurně Bachová.

Odpoledne se v Hornově kanceláři sešlo k narychlo svolané poradě pouze šest lidí. Kromě Horna, Bachové, Denka a dvou operativců dorazil i šéf techniků Vojtěch Kindl. Ten se teprve před malou chvílí vrátil z břevnovského parku a vypadal unaveně a promrzle. Okamžitě se vrhl na svůj hrnek s kávou, ze kterého se ještě kouřilo.

Kapitán Martin Horn nejprve všechny stručně seznámil s výsledky pitvy, zdůraznil hlavně amputaci malíčku, a ihned se obrátil na Vojtěcha Kindla.

„Seš si jistej, že se tam ten prst toho klučiny nikde nenašel?“

„Kdyby tam někde byl, tak ho kluci našli. Prohledali jsme to tam fakt důkladně,“ odpověděl trochu dotčeně hlavní technik.

„A co třeba zvířata?“ navrhl poručík Denk.

„To bych vyloučil. Nějaký zvířecí stopy by se ve sněhu našly. Ale nic. Podle mě si ten prst odnes ten hajzl.“

„A co další věci? Máte něco?“ zeptal se Horn.

„Máme nějaký vlasy, co se zachytily na jeho fleecový mikině. Budem to muset srovnat s vlasy rodičů a lidí, který s ním mohli přijít do styku. Jo, a taky jsme tam našli nějaký stopy bot, ale jak jsem říkal, byl dost velkej mráz, takže kvalita nic moc. Ale pár odlitků máme.“

„Co otisky?“

„To je problém, protože na tý houpačce jich bylo dost. Hlavně dětský. Bude obtížný to vyselektovat,“ povzdychl si šéf techniků a začal si čistit své brýle s kovovými obroučkami.

„Chápu, ale zkuste aspoň ty od dospělejch porovnat s databází,“ uzavřel toto téma Horn.

„OK, jestli je to všechno, šel bych si dát horkou sprchu. Dneska je tam fakt docela friško,“ řekl Vojtěch Kindl a Horn se s ním rozloučil pokývnutím.

Potom se obrátil k ostatním: „Napadá vás k tomu něco?“

„Myslím, že vrah musí mít auto a nejspíš i řidičák,“ začala Bachová. „Musel toho malého po únosu odvézt a taky pak přivézt k tomu hřišti. Přece by ho nemohl nosit tak, aby si toho nikdo nevšiml.“

„To je sice pravda, ale většina chlapů dneska má auto i řidičák,“ namítl Horn.

„To samozřejmě vím, ale pokud uvažujeme o někom s psychickou poruchou, tak tam už to tak jednoznačné není.“

„To máš pravdu,“ pokyvoval Horn a bylo vidět, že o něčem uvažuje. Po chvilce si všiml, že se mladý operativec hlásí o slovo.

„Nevím, jak to vidíte vy,“ začal trochu nesměle mladík, „ale mně přijde důležité to, jak ho naaranžoval. Viděli jste to sami. Ten kluk vypadal skoro jako živý, jako by se jen přišel pohoupat. Kdyby to byl jen nějaký pedofil, tak se spíš snaží, aby se na něj nepřišlo. Asi by se chtěl těla zbavit.“

„Z toho, že ho takhle vystavil, je jasný, že chce, abysme ho našli. To by ukazovalo na nějakýho šílence a v tom případě bych se obával pokračování,“ doplnil Patrik Denk.

„Souhlasím. V tom, jak to celý nachystal, spatřuju jasnou rituálnost. I proto se spíš kloním k verzi, že to

je dílo psychopata. A jak říká tady Patrik, nejspíš v tom bude chtít pokračovat. V každym případě ale musíme prověřit i to, že mohlo jít o nějakou tu mstu. Tam by to, že ho takhle vystavil, taky dávalo smysl. Máte už v tomhle směru něco konkrétnějšího?“ obrátil se Horn na mladšího operativce.

„Mám tu pár jmen,“ podal kapitánovi seznam.

Horn přikývl a pokračoval. „V souvislosti s tou rituálností mě napadlo, že bych se podíval na podobný případy z poslední doby,“ obrátil se k poručíku Denkovi. „Tohle taky nemusel bejt první.“

„Jak dlouhou dobu zpátky mám vzít?“ zeptal se Denk.

„Viděl bych to tak maximálně na jeden dva roky.“

O slovo se přihlásila Bachová, která před nástupem k policii vystudovala psychologii a zabývala se i profilováním pachatelů. „Je to dost zvláštní. Toho klučinu udusí, ale předtím ho uspí. Pak mu uřízne prst a zase – až posmrtně. Jako by chtěl, aby netrpěl. Na druhou stranu ten prst pro něj může být opravdu nějaký fetiš. I když Vágner nějakou hrubší sexuální praktiku vyloučil, pořád mohl být hlavní motiv sexuální.“

„Taky v tom vidim docela rozpor. Ta rituálnost ukazuje na psychopata, ale na někoho takovýho je zase až moc ohleduplnej…“ uvažoval Horn. „Ovšem nějakej homosexuálně zaměřenej pedofil to bejt moh. Nutně nemusí jít o sadistu,“ napil se vystydlého kafe a obrátil se na staršího operativce, kapitána Rešla: „Josef, vy jste měli na starost ty trestance a devianty. Máš už něco?“

„Máme pár jmen…“

„Dobrá, tak se na ně mrknem. Patriku, a dej do svodky pro všechny kraje, že kdyby se někde objevilo něco podobnýho, ať nám daj okamžitě vědět.“

Mladý poručík přikývl a Horn ukončil poradu.

Bachová podruhé stiskla zvonek a s výmluvnou grimasou a pokrčením ramen naznačila svému kolegovi, že inženýr Karel Jašný nejspíš nebude doma. Zrovna když se obraceli k odchodu, ozvalo se z interkomu: „Co si přejete?“

Bachová oba dva představila a namířila na kameru u zvonku služební průkaz. Ozvalo se krátké zabzučení, po němž Horn zatlačil na dveře, a společně vešli dovnitř.

Po chodníčku ze zámkové dlažby došli až ke dveřím nově zrekonstruované vily, postavené původně ve funkcionalistickém stylu. V otevřených dveřích stál menší, sportovně vypadající padesátník, po jehož boku seděl nepříliš přátelsky vyhlížející dobrman. Z příchozí dvojice se mu evidentně méně líbil Horn.

„Pan inženýr Jašný?“ ujistila se kapitánka.

„Osobně,“ pokýval hlavou muž a chytil za obojek svého psího strážce, který upřeně sledoval Horna a začínal vrčet. „Co si přejete?“

„Potřebujeme s vámi mluvit, pane inženýre,“ řekla mile Bachová.

„V jaké věci?“

„Nepozvete nás dovnitř?“ navrhla stále s milým úsměvem kapitánka.

„Tak dobře, ale chvilku počkejte, já jen odvedu Gerta.“ Pes se ještě v průběhu odcházení otáčel na Horna, ale nakonec kriminalistům zmizel z dohledu.

Bachová s Hornem se na sebe pobaveně podívali a vzápětí se ozvalo, že mají jít dál.

Horn se ještě pro jistotu dobře rozhlédl po hale, aby se ujistil, že Gert byl skutečně odveden. Jašný je pozval do pracovny v přízemí. Místnost byla zařízena starožitným, na první pohled velmi drahým nábytkem. Kolem stěn se téměř ke stropu tyčily knihovny plné nejrůznějších titulů.

Hostitel posadil kriminalisty na větší kožené sofa a sám se usadil do křesla proti nim.

Bachová muže zhodnotila jako typického seladona středních let a musela připustit, že i přes menší výšku je určitě dost žen, kterým by připadal přitažlivý. Jeho opálená tvář byla sympatická a lehce prošedivělé, moderně ostříhané vlasy s odborně upravenými vousy mu přidávaly na atraktivitě. Ženským smyslem vycítila, že ona sama je inženýru Jašnému více než sympatická.

„Mohu vám něco nabídnout?“ otázal se a přitom se díval pouze na Bachovou.

„Dal bych si kávu,“ ozval se s nádechem mírné škodolibosti Horn.

„Já také jednu s mlékem, prosím,“ přidala se Bachová. „Jistě, malý moment,“ odpověděl trochu roztržitě Karel Jašný, vzal mobil a chvilku s někým polohlasně mluvil. Sám se otočil na křesle k pojízdnému baru a z broušené karafy si nalil do sklenky na whisky zlatohnědou tekutinu.

Bachové zavibroval mobil a po pohledu na displej se gestem omluvila a s otazníky v očích ukázala na dveře. Karel Jašný přikývl a ihned vyskočil, aby kapitánce dveře galantně otevřel.

Poté zavládlo v místnosti trapné ticho. Horn to hostiteli nemínil nijak ulehčovat, a tak jen mlčel a zcela nepokrytě si ho prohlížel. Karel Jašný vypadal nervózně, i když se to snažil nedat najevo.

Naštěstí pro něj se za malou chvilku ozvalo zaklepání a dovnitř vešla tmavovláska v teenagerském věku. Na nerezovém podnosu nesla s obdivuhodnou jistotou dvě presa, s cukřenkou a malým džbánkem s mlékem. Pozdravila, postavila tác na konferenční stolek a zase odešla. Ve dveřích se dívka ještě minula s vracející se Bachovou.

„Dcera,“ vysvětlil Karel Jašný a přidal pyšný úsměv, který však vzápětí zmizel. „Abych řekl pravdu, tak trochu jsem čekal, že se tu objevíte.“

Zdvižená obočí kriminalistů byla natolik výmluvná, že po chvilce pokračoval. „No, jde asi o ten únos malého

Krafta, ne?“

„Víte, zjistili jsme, že vaše vztahy s inženýrem Kraftem nebyly zrovna nejkorektnější,“ ozval se jako první Horn.

„No, to máte pravdu. Ale myslím, že nejsem zdaleka jediný, s kým měl pan Kraft nějaké problémy. Nevím, co jste o něm zjistili vy, ale byl to typ člověka, který se v byznysu nezastaví před ničím,“ řekl Jašný znechuceně a dopřál si pořádný doušek ze své sklenice a opět si dolil.

„Pokud vím, měli jste spolu nedávno nějaký konflikt…“ začal Horn, ale Karel Jašný mu skočil do řeči: „Konflikt? Myslíte tu Ořechovku? To bylo s prominutím pěkný svinstvo!“

„Zjistili jsme, že tím, že jste nedostal kontrakt na tak velký developerský projekt, jste přišel o dost velké peníze,“ přidala se Bachová.

„A to je docela slušný důvod inženýra Krafta nenávidět,“ navázal Horn.

„To máte pravdu. Nevím, koho všeho musel podplatit, aby nás z toho nakonec vyšachoval. Ale tak už to v téhle branži chodí a nejsme na tom zas tak špatně, aby nás to položilo. Rozhodně to není důvod, abych mu unášel syna, pane kapitáne, tady nejsme v Peaky Blinders. To se musíte obrátit jinam. Jak jsem řekl, ten člověk měl talent si znepřátelit hodně lidí. A teď, jestli dovolíte, mám ještě spoustu práce.“

Horn s Bachovou se zvedli, poděkovali za kafe a v doprovodu hostitele vyšli do haly.

„Tak to je zatím vše, ale počítejte s tím, že se ještě ozveme. Pokud byste ale v následujícím týdnu plánoval nějakou zahraniční cestu, musím vás požádat, abyste ji odložil,“ řekl milým tónem Horn a rozloučil se.

Karel Jašný se chvíli díval za odcházející dvojicí, potom vzal mobil a ze seznamu vybral jméno. Palcem zvolil vyzvánění a čekal, až se volaný ozve.

Malíček

Prolog

Minulost