Ukolébavka pro mou maličkou by Nakladatelství MOBA

Ukolébavka pro mou maličkou

Zavinovačka s medvídky

A ty spíš

Řasy se třepotají jako křídla motýlů

A voníš dětským pudrem

V té chvíli to všechny pochopily

Matky spasitelů i matky vrahů

Matky umělců i matky pedofilů

Matky tanečnic i prostitutek

Teď to chápu i já

Ty jsi moje všechno

Emil Beran pootevřel dveře a zvědavě nakoukl do studia. Nasucho polkl, což dělal pokaždé, když byl nervózní. Zacouval do chodby a upravil si uzel na kravatě. Kolem něj prošel kameraman a po něm dva muži s cedulkami na hrudi. Podobnou dostal při vstupu do televize i on. Kameraman a muži mířili k sálu číslo 4. Jeho sál měl trojku. Ta byla křídou napsaná na černé tabuli vedle dveří a někdo jí rozpatlal spodní oblouček. Tady, za těmito dveřmi, se natáčí jeho oblíbený pořad Dávné kauzy. A dneska se stane jeho součástí. Když jim poslal e-mail se svým příběhem, nedělal si iluze. A přesto se ozvali. Pozvali ho do studia a on strávil několik nekonečných týdnů tím, že vymýšlel, co na sebe.

Konzultoval to s prodavačkami v obchodech a neváhal utratit polovinu výplaty za oblek renomované značky.

Trošku si v něm připadal jako idiot, ale manažerka obchodu ho přesvědčila o tom, že se k němu dokonale hodí.

Podezíral ji, že záměrně vybrala nejdražší kus, ale co už. V únoru oslavil padesátku, a protože přestal běhat, cítil, jak chátrá. Kolem pupku se mu vytvořila pneumatika a na pažích mu v místech, kde měl dříve svaly, visela vytahaná kůže. V budově bylo vedro a jemu se na čele perlil pot. Otřel si čelo a s nevolí srovnal těch několik řídkých pramínků nazrzlých vlasů, které mu zbyly na spáncích. Ano, moudré by bylo vzít na ně holicí strojek, ale on se zdráhal

zbavit pozůstatků mužnosti. Na dlani mu ulpěl nános make-upu, otřel jej do papírového kapesníku.

Rozhlédl se. Vedro bylo čím dál horší a on hledal barel s pitnou vodou, který zahlédl o patro níž. Támhle je.

Výborně. Došel k němu, a zatímco čekal, až se plastový kelímek naplní tekutinou, trochu si přidřepl, aby se mu látka kalhot odlepila od stehen. Materiál nejvyšší kvality, tak o tom mluvila manažerka v obchodě a mladičká prodavačka horlivě přikyvovala. Jó, materiál nejvyšší kvality.

Tak proč si připadá jako v brnění? Kůže ho svědila a bylo mu jasné, že mu naskáčou pupínky. Neměl oblek nejprve odnést do čistírny? Vypil kalíšek až do dna a natočil si nový. Od rána se snažil příliš nepít a odepřel si i ranního turka. Už takhle měl sevřené útroby strachem a rozhodně si nepřál, aby ho během vysílání trápil močový měchýř. Pohlédl na náramkové hodinky. Patnáct čtyřicet pět. Producent ho požádal, aby se dostavil o něco dříve. Vysílat naživo se začne v šestnáct nula nula. Půlhodinu strávil v maskérně, ačkoliv tam si s ním příliš nevěděli rady. Poznal to podle pohledů obou maskérek. Dívaly se na něj jako na exotické zvíře v zoologické. Napůl zvědavě, napůl lítostivě. Věděl, že má až příliš velkou hlavu a chlupaté uši s obrovskými boltci. Od malička ho trápily kožní problémy. Pleť měl zarudlou, podrážděnou od žiletky a posetou bradavičkami. Kolem očí měl hluboké vrásky, i když ty nejhorší schovaly rámečky brýlí. Kůže na hlavě se mu loupala a byla posetá jaterními skvrnami. Celý vypadal jakoby vyšisovaný. Světle modré oči, neviditelné řasy i obočí. „Něco vymyslíme,“ uklidnila ho starší z maskérek. Ta s dredy a tak dlouhou tunikou, že zadní díl courala po

podlaze. Skákala kolem něj se štětci, matlala ho houbičkami namočenými v make-upu a pudru, ale po několika desítkách minut si musela přiznat to, co jemu bylo jasné od počátku. Nic vymyslet nejde. „Sluší vám to,“ prohlásila její kolegyně a on se ani nenamáhal jí za tuhle milosrdnou lež poděkovat. Zvedl se ze stoličky, srovnal si záhyby na kalhotách a toporně vyšel ze dveří. Údy měl ztuhlé

a bolelo ho za krkem. Možná zakryly několik bradaviček a sjednotily odstín pleti, ale za cenu toho, že měl pocit, že kůže nemůže dýchat. Nepříjemně to pálilo, ale snažil se dodržet pokyn zbytečně si nesahat na obličej.

„S dovolením,“ ozval se za ním povědomý hlas. Otočil se a zvědavě si prohlížel známou seriálovou herečku. Dotyčná vyběhla z maskérny. Prameny hnědých vlasů měla natočené na velké natáčky, na nose a na bradě přilepené půlměsíce bílého papíru. O kosmetické procedury se nikdy nezajímal a ani se nepokoušel hádat, k čemu je to dobré. Žena si přidržovala kolem těla sněhobílou osušku a on si uvědomil, že je pod ní nahá. Konsternovaně na ni zíral. „S dovolením,“ zopakovala znovu, teď už netrpělivě. Uhnul a sledoval, jak kolem něj proběhla. Zadeček se jí pohupoval a nahá chodidla pleskala po dlaždicích. Měl sto chutí nevěřícně zakroutit hlavou, ale místo toho fascinovaně hleděl na její pozadí. Herečka zmizela v šatně a on si uvědomil, že je nejvyšší čas. Razil zásadu raději přijít dřív než pozdě a nemínil to porušit. Ačkoliv měl ještě několik minutek k dobru, otevřel dveře a vstoupil do místnosti, kde se z něj stane (a on tomu věřil) mediální hvězda. To, co bude vyprávět, způsobí poprask. Chytnou se toho média a nahrávka se stane virálem na všech sociálních sítích. Novináři ho

budou žádat o rozhovory a jeho obličej se objeví na titulních stránkách. Nu, možná po jeho prohlášení vypukne skandál, ale oni to nějak zvládnou. I špatná reklama je přece reklama, ne? Jejich jméno už veřejnost zná, teď je na čase, aby se dozvěděla i jeho. Emil Beran. Ten, který vyjevil pravdu.

„Emil Beran?“ otázal se o generaci mladší týpek s kozí bradkou a sluchátky na uších.

Emil si uvědomil, že to neznělo nijak nadšeně. Spíš otráveně. Vysvětlil si to tím, že je chlápek unavený. Kdoví kolik epizod už dneska stihli natočit? Kolik lidí se jim ve studiu vystřídalo? Jaké hrůzy si už vyslechli? Dávné kauzy měly závratnou sledovanost. I proto si vybral právě je. Sledovali je diváci všech věkových kategorií, ale hlavně, tohle nebyl bulvár. S producentem už dříve probrali, o čem bude mluvit, a televize to konzultovala s právníky. Emil obdržel několik hustě popsaných papírů secvaknutých sešívačkou. Musel je podepsat a slíbit, že se vybrané pasáže naučí nazpaměť.

Některé formulace byly sporné a televize se nechtěla pouštět do soudního sporu. Vždyť já jsem něco jako herec, pomyslel si. Herec, který se učí text. Blaženě se usmál.

„Zabírejte ho raději zleva,“ houkl někdo.

Emil si uvědomil svoji chybu a zakryl si rukou ústa. Vedle řezáku mu zela díra a on čekal na nový zub. Zlatý odmítl, protože kdo by chtěl vypadat jako pirát, no ne?

„Ukažte se mi,“ poručil mu jiný týpek.

Emil udělal několik kroků směrem k němu. Týpek seskočil z barové židle, jejíž noha vypadala jako lodní šroub, a vydal se k Emilovi. Ten zazíral na mužova neskutečně štíhlá lýtka a krátká chodidla uvězněná v teniskách s ně-

kolikacentimetrovou podrážkou. Tenisky byly jasně růžové, trčely z nich jazyky a rozvázané tkaničky se za ním plazily jako jedovatě zelené housenky. Buzík, pomyslel si a ušklíbl se.

„Podívám se na vás.“ Buzík ho popadl za bradu a drsně ji nadzvedl.

Prsty měl jemné, skoro holčičí. Emil zíral do stropu se zabudovanými bodovými světly a snažil se ani nepohnout. Z mladíkových úst cítil cigarety a mátovou žvýkačku.

„To půjde,“ usoudil a vrátil se na své místo.

Emil stál uprostřed studia jako tvrdé Y.

„Pojďte sem přece,“ zavolala na něj obrýlená třicátnice a pro jistotu zuřivě zamávala.

Kolem zápěstí jí chrastily náramky z kočičího zlata.

Emil usoudil, že jde o módní hit. Ona totiž vypadala jako někdo, kdo se v tom vyzná. Štíhlá, pečlivě nalíčená a oblečená podle poslední módy. Co tak viděl ve výlohách, když si šel do nákupního centra pro kebab, nosily se volné košile přehozené přes kožené kalhoty. Tahle je doplnila lodičkami s tak vysokými podpatky, až se bál, že se přizabije. Blonďaté mikádo měla sepnuté v týle a on začínal mít pocit, že brýle s tlustými černými obroučkami nepotřebuje a má je jen kvůli parádě.

„Ženské,“ zavrčel s despektem tak, aby ho nikdo neslyšel.

Přesto ji poslechl a vydal se tam, kam ukazovala.

Za plentou (nebo to byl závěs?) spatřil stolek a dvě křesílka. Na stole stály dvě minerálky a dvě skleničky. Křesílka byla hořčicově žlutá a nevypadala příliš pohodlně. Vlastně na tom vůbec nezáleželo.

„Sedněte si vlevo,“ instruovala ho třicátnice.

Když poslechl, zvedla palec a zazubila se na něj. Emil si závistivě pomyslel, že ona žádné problémy se zuby nemá. Chrup měla bělostný a nejspíš za to vděčila chemii. Žena odběhla za plentu a on přemýšlel, jak si má sednout. Přehodit nohu přes nohu? Jakože je v pohodě a bere to s nadhledem? Anebo má roztáhnout nohy v ryze chlapské póze? Než se stačil rozmyslet, přiběhl k němu týpek se sluchátky. Tenhle byl cítit něčím, co měl Emil ve svých představách spojené s kostelem. Byla to těžká omamná vůně, která se k němu vůbec nehodila. Emilovi ale bylo jasné, že za ni chlápek vysolil nehorázné prachy. Stejně jako on za oblek, který ho zase začal škrtit.

„Udělejte si pohodlí,“ pobídl ho maník.

Emil se zavrtěl. Potom si přehodil nohu přes nohu.

„Jen klid,“ prohodil mladík a spiklenecky na něj mrkl. „Připevním vám mikrofon a vyzkoušíme, jak funguje.“

Emil tam seděl se zády rovnými jako pravítko a cítil, že se znovu začíná potit. Po zádech mu stékaly čůrky potu a musel se hodně přemáhat, aby si prstem nezajel pod límec košile.

„Pot!“ zakřičel maník.

K Emilově úžasu odněkud přichvátala mladá dívka s horou ubrousků. Otřela mu čelo a spánky a odchvátala pryč.

„To je servis,“ prohlásil uznale.

Týpek s kozí bradkou a sluchátky mu věnoval pohled a-to-tě-pře-kva-pu-je?

Emil si uvědomil, jaký je amatér, a zrudl. Horko se rozlévalo po celém těle a on cítil, jak mu naskakují pupínky na krku.

Uvědomil si to i týpek se sluchátky. Zatvářil se zděšeně.

„Hlavně klid,“ nabádal ho.

Emil začal žmoulat látku kalhot. Prsty měl oteklé a kvůli naběhlým kloubům si nedokázal sundat odřený zlatý kroužek z prsteníčku, ačkoliv byl už patnáct let rozvedený.

„Takhle je to dobře,“ pochválil ho týpek a poplácal ho po rameni jako nějakého čokla.

„Za chvíli začneme!“ vykřikl někdo za plentou.

„Kamil už jde!“ zařval kdosi jiný.

Náhle se rozsvítila světla a Emil se snažil nezírat do kamer, které ho měly v hledáčku.

Do studia vešel Kamil Páleník, moderátor pořadu Dávné kauzy. Emil se na něj snažil nezírat, ale přesto to dělal.

Kamil vypadal, jako kdyby nedávno vyšel ze základní školy, i když už překročil třicítku. Byl útlý, o něco nižší než Emil a působil takřka chlapeckým dojmem. Světle hnědé vlasy měl sčesané na patku, byl hladce oholený a jeho outfit působil nenuceně. Oblékl si podobné kalhoty, jaké měl Emil, přidal bílou košili a šedý svetr s výstřihem do véčka. Modrý motýlek mohl působit směšně, ale nepůsobil. Kamil moderoval několik pořadů a proslýchalo se, že si v médiích přišel na pěkné peníze. Emil neměl ani ponětí, kolik stojí hodinky Breitling, ale něco mu říkalo, že to nebude láce. Stejně jako ručně šité mokasíny z jemné kůže.

Emil cítil, že jeho ego o něco splasklo.

„Dobrý den,“ pozdravil ho Kamil a věnoval mu stowattový úsměv.

Holt celebrita, pomyslel si Emil trpce a jeho sebevědomí splasklo ještě o něco víc.

Kamil se posadil do křesílka, které vypadalo, že ho vyrobili jemu na míru, a nalil si minerálku. Emil měl sucho v ústech, ale netroufl si. Sice zatím nevysílali, ale ruce se mu chvěly tak, až se bál, že pobryndá stolek.

„Začínáme!“ zařval vousatý chlápek a namířil na Emila kameru.

„Tři. Dva. Jedna,“ odpočítal Kamil a zazubil se do kamery.

Ten si to vyloženě užívá, pomyslel si Emil ne bez závisti. Poposedl si a trochu se natočil, aby na Kamila dobře viděl.

„Dnes je naším hostem Emil Beran. Kdysi pracoval v Jirkově na klinice Anna a teď se s vámi podělí o svůj příběh.“

Ozval se potlesk a Emil sebou trhl. Kdo to tleská?

Kamil na něj povzbudivě kývl: „Řeknete nám něco o sobě, Emile?“

Familiární oslovení ho vyvedlo z míry. Naprázdno polkl a zaťal pěsti.

„Ehm…“ začal a cítil, jak se mu třese hlas. „Několik let jsem tam pracoval jako vedoucí technického úseku. Odpovídal jsem za provoz budovy. Měl jsem zajistit, aby všechno fungovalo, jak má.“ Cítil, že to zní, jako když odříkává životopis.

Kamil se usmíval a přikyvoval. Dokonce Emilovi vsugeroval pocit, že ho jeho blábolení zajímá.

„Klinika Anna je prestižní pracoviště,“ vysvětlil Kamil kameře. „Možná nejprestižnější v zemi. Klinika se specializuje na umělé oplodnění a její součástí je i porodnice. Podívejme se na upoutávku.“

Kamil luskl prsty a Emil spatřil na jedné z obrazovek spot, který natočila klinika v rámci propagace. Pochopil, že není v živém vysílání, a odvážil se nalít si pití. Ruka se mu chvěla, ale zvládl to. Žíznivě se napil. Sledoval záběry z gynekologie a porodnického sálu a snažil se přiřadit k jednotlivým tvářím jména. Někteří z těch, které znal, odešli, a objevili se noví zaměstnanci.

Spot skončil a Kamil se usmál jedním koutkem úst. Úsměv to byl trošku potměšilý.

„Zřejmě se shodneme na tom, že případný skandál by kliniku velice poškodil.“

Emilovi poskočil ohryzek. Ten se s tím nemazlí, pomyslel si téměř obdivně.

Přikývl a vzpomínal, co přesně má říct.

„Emil byl svědkem události, která je…“ Kamil se dramaticky odmlčel, aby vystupňoval napětí, „dovolím si říci, naprosto neslýchaná.“

Emil měl pocit, že má v hlavě úplně vymeteno.

„Kdy k tomu došlo?“ napovídal mu moderátor.

„Před osm – osmnácti lety,“ vykoktal ze sebe.

„Řeknete nám, co se stalo?“

„Tehdy jsem kontroloval topení. Bylo to v lednu a byla strašná zima. Zavolali mě, abych se podíval, proč topení nefunguje, jak by mělo…“

„Detaily si řekneme později,“ uťal ho Kamil. „Teď nám prozraďte, k čemu došlo, aby byli diváci v obraze.“

Emil se zhluboka nadechl. Teď. Teď přišla jeho chvíle.

„Ehm… V porodnici došlo k záměně dětí. Omylem prohodili dvě právě narozená miminka. Byly to holčičky.“

Sandra Klimešová dorazila domů z praxe o hodinu později než jindy. Mistrová si s ní chtěla promluvit o nastávajících závěrečných zkouškách a Sandra musela dobrou půlhodinu poslouchat lamentace, že pokud to půjde tímhle stylem dál, nedočká se výučního listu. Takhle by to nešlo, děvče. Opět si na tebe stěžovala zákaznice. To je v tomhle týdnu už potřetí. Bla. Bla. Bla. Sandra shodila ze zad batoh a odhodila ho do kouta. Vyzula si tenisky a dokopala je k hromadě dalších bot. Mámě to bylo jedno a táta, tedy otčím, se jako obvykle nechtěl hádat. Některé boty chtěla vyhodit, třeba ty odřené kecky s odlupující se podrážkou, ale ještě se k tomu neodhodlala. Venku poprchávalo, kontejner na textil stál ve vedlejší ulici, a tak jim opět udělila milost.

„Ahoj, jsem doma!“ zahalekala do útrob bytu.

V obývacím pokoji tiše hrála televize a na záchodě byl puštěný větrák.

„Tak nic no,“ prohodila, protože jí bylo jasné, že její přítomnost nikoho nezajímá.

Máma buď usnula u televize, anebo si odbarvuje vlasy kysličníkem, a otčím nejspíš popadl pruty a zdekoval se. Možná je to tak lepší. Jolana Klimešová byla už několik let bez práce a Sandra nebyla zvědavá na výmluvy, proč je pořád doma, když se stačilo podívat na lístečky ve výloze v nejbližší večerce. Práce by se našla, ale máma se chtěla válet doma. Čas od času předvedla scénu, proč nemůže

dělat to či ono, a Sandra jí měla chuť zatleskat. Robert Sládek pokaždé otráveně poznamenal, aby si to nechala pro úřad práce, ale mámě to bylo jedno. Milovala hysterické výstupy, ať už s publikem nebo bez.

Sandra začichala. Peroxid necítila, takže máma nejspíš pochrupuje. Dívka nebyla tak naivní, aby se domnívala, že máma uvařila. Spoléhala na to, že se Sandra nají na učilišti, a manžel si přece může doběhnout do bufetu. Robert zpočátku brblal, ale pak pochopil, že plátek sekané s bramborovým salátem mu přinese větší kulinářský zážitek než cokoliv, co by manželka ukuchtila. Jolana se už ani nesnažila předstírat, že se zajímá o domácnost. Na oknech byly šmouhy, skrz které nešlo vidět ven, záchod protékal a v předsíni stály dva plastové pytle přetékající odpadky. Z jednoho padaly slupky od brambor a vajgly, druhý zapáchal jako hnijící mrtvola. V bytečku se málokdy větralo, a když už se máma odhodlala, že udělá topinky, neobtěžovala se zapnout digestoř.

Sandra přistoupila k zrcadlu. Máma ho přitáhla z vetešnictví, prý výhodná koupě. Zrcadlo bylo zasazené ve zlatém rámu, který se zbarvil dozelena. V levém dolním rohu bylo sklo naštípnuté a vybíhaly z něj praskliny do všech stran. Že by ho někdy někdo postříkal Ironem? Ani náhodou. Sandra si přetáhla přes dlaň rukáv mikiny a přejela jí přes sklo. Naklonila se k zrcadlu, dýchla na něj a celý postup zopakovala. Mikina byla sepraná, na několika místech potřísněná podivnými skvrnami a nikdo by nepoznal, že byla původně hnědá. Léty a neodborným praním, kdy máma naházela do bubnu pračky všechno, co jí přišlo pod ruku, mikina vybledla do nevábného béžového odstínu.

Když se jí spolužačky pošklebovaly, Sandra tvrdila, že mikinu nosí jen proto, aby si na praxi nezničila hezčí oblečení. Tohle byla lež. Mikinu nosila i v týdnu, kdy měli teorii ve škole, a žádné hezčí oblečení nevlastnila. Kdyby náhodou ano, máma by jí ho už dávno zabavila. Takhle to vypadá, když nejsou peníze. Sandra z toho obviňovala mámu, která dokázala rozfrcat sociální dávky i tátův důchod během několika dní. Někdy se stávalo, že zapomněla zaplatit nájem, a to jim pak přistávaly ve schránce upomínky od družstva. Jednou to zašlo tak daleko, že jim odpojili elektřinu. Máma odněkud přinesla svíčky a hrdinně prohlašovala, že ona to bez televize zvládne.

Houby. Už druhý den škemrala u babičky o půjčku. A babička jí jako obvykle pomohla. Sice si neodpustila komentáře o tom, že by si nejmladší dcera mohla najít práci stejně jako její dvě starší sestry, ale máma sehrála divadýlko, jak ji bolí klouby a záda. Babička jí dokonce zakroužkovala několik inzerátů s nabídkou práce. Mohla uklízet, doplňovat zboží v regále nebo pomáhat v kuchyni. Vždyť i lidé se základním vzděláním najdou uplatnění.

Tak jako Jolaniny starší sestry. Sandra se ušklíbala a obracela oči v sloup. Mámě se nechtělo vstávat a měla hrůzu z toho, že kdyby si máchala ruce ve škopku se saponátem, zničila by si manikúru. Jo, na nehty měla. Stejně tak na cigarety. Babička řekla své, máma to odkývala, a když babička vyndala ze šuplíku obálku s tisícovkami, máma ji popadla, rychle se rozloučila a odešly.

Otčím se návštěv u babičky neúčastnil. S mámou se oženil po několikaměsíční známosti a vycítil, že nové tchyni vadí velký věkový rozdíl. Jolaně bylo tehdy pěta

třicet, jemu šedesát jedna. Dnes je jim o čtyři roky víc. Sandra věděla, že se táta snaží a že mívá dvě nebo tři příležitostné brigády. Neštítí se žádné práce a na rozdíl od mámy neremcá. Nosí z lesa dřevo, které prodává majitelům vilek na okraji Jirkova, přikládá do kotle, anebo sedí na vrátnici ve fabrice. Prodává ryby, co chytne, protože mámě smrdí a odmítá je kuchat. S ukrajinskými dělníky pokládal dlažbu a čistil kanály. Sousedé jim za dveřmi nechávají balíky starého papíru svázané motouzem a několik rádoby kamarádek ji upozornilo na to, že ho viděly, jak z kontejnerů na sklo tahá zálohované lahve. Ano, i Sandra by si mohla najít brigádu na přilepšenou, ale proč by to dělala?

Televize ztichla. Sandra pohlédla na svou tvář v zrcadle. Spolužačky by se prohlížely s pýchou, ale k tomu nebyl v jejím případě důvod. Fádní obličej, nevýrazné rysy a hnědé vlasy připomínající myší ocásky. Sice z ní bude kosmetička, ale že by dělala svému oboru čest? Sandra se zamračila, až se jí mezi obočím udělala rýha. Přiblížila obličej těsně k popraskanému sklu a prohlížela si vřídky s bílými hlavičkami. Mistrová tvrdila, že v mládí je akné pouze na čele a že v dospělém věku se přesune z horní poloviny obličeje do spodní. „Až vám, holky, bude třicet, budete si ťupkat korektor pod bradu.“ Sandra se ušklíbla. V tom případě jsem vzácná výjimka. Beďary má posetý celý obličej a nějaké ťupkání opravdu nepomůže. To by se uťupkala. Navzdory všem radám zmáčkla největší pupínek. Tiskla ho nehty tak dlouho, dokud z něj nevytekl mazlavý hnis. Pupínek začal krvácet, proto ho otřela do mikiny.

Jediné, co je na ní opravdu hezké, jsou oči. Velké, široko posazené a zvláštně zelenohnědé. Po kom je zdědila,

netuší. Máma má šedé oči a nikdy se neuráčila sdělit jí, s kým ji zplodila. Samozřejmě, že jí vyprávěla dojemnou historku o jejím početí, ale Sandra jí nevěřila ani slovo. Mámu znala, a hlavně. Historky se lišily podle toho, kdo byl posluchačem, a také podle toho, kolik vína máma vypila. Kdyby si Sandra mohla vybrat, držela by se příběhu o profesionálním vojákovi, kterého poslali na Balkán, kde zahynul. Jenomže kde by máma přišla k profesionálnímu vojákovi? Ta se nehne z téhle čtvrti, a kromě pošťáka a domovníka není s žádnými muži ve styku.

Sandru nepřekvapilo, že když se seznámila s Robertem, okamžitě se hrnula do vdavek. Nejspíš se bála, že až ji prokoukne, vezme nohy na ramena. Pojistila si ho na radnici kroužkem, který nechali vyrobit ze zlatých zubů po jeho dědovi. Tohle připadalo Sandře děsně odporné. Kdo si schovává v ubrousku zlaté zuby po nebožtíkovi? A jak je vůbec získali? Představila si pozůstalé, jak se naklání nad rakví a štípačkami rvou jeden zub za druhým, a musela se kousnout do jazyka, aby se hystericky nezasmála. Když se máma vdávala, Sandra končila základní školu. Chtěla být zdravotní sestřičkou, ale na střední škole vydržela pouze rok. Nešla jí chemie a upřímně řečeno, prala se s většinou předmětů. Nebavilo ji vstávat na ranní směny v nemocnici a k pacientům se občas chovala nevrle. Proto přestoupila na učňák.

Pupínek přestal krvácet a ona si vyhrnula rukávy. V bytě bylo docela teplo. Nechápala, proč máma neztlumí topení. Vždyť to stojí peníze. Peníze, které nemají. Shrnula si prameny vlasů na záda a už po tisící ji napadlo, jestli by nebylo lepší nechat se ostříhat. Jenomže

… Už takhle vypadá jako kluk. Má útlou postavu, neviditelná prsa a neexistující boky. Nosí plandavé kalhoty, volné mikiny a košile a na hlavě má neustále naraženou kšiltovku. Líčení je spíše sporadické a vlastně jen tehdy, když spolužačkám dovolí, aby na ní trénovaly. Vypadá jako klučík a je jediné štěstí, že není na holky. Vypadat jako kluk, a ještě být lesba? Znáte trapnější klišé? Sandra věřila tomu, že to jednou přijde. Možná se nebude potácet na podpatcích a nakrucovat se v šifonových šatečkách, ale řasenka a lesk na rty by nemusely vadit.

Odhrnula korálkové závěsy a nahlédla do obývacího pokoje. Jeden korálkový řetěz jí zůstal za uchem a další se zasekl o výrazný nos. Smetla je k ostatním a podívala se, co máma dělá. Přesně, jak předpokládala. Máma poloseděla a pololežela na gauči, který měl svá nejlepší léta dávno za sebou. Byl prosezený, ošoupaný a jeho důstojnost nezachránil ani ohavný květovaný přehoz. Gauč sem přivezl otčím stejně tak jako většinu nábytku. Kdyby to nechal na mámě, spali by na zemi a při jídle si přidržovali talíře na klíně. Máma totiž vždycky objevila něco, za co se daly peníze utratit lépe. Zbožňovala výprodeje, v akčních letácích zatrhávala zlevněné zboží a otčím ji jednou musel zamknout v bytě, aby se nesešla s prodejcem hrnců. Jeden kus za čtyři tisíce, ale že jste to vy, paninko, dostanete ho za tři.

Máma na sobě měla vytahané dlouhé tričko s obrázkem Barbie. Panenka měla oloupaný obličej a tričko bylo o velikost větší, protože máma v posledním roce dost zhubla. Přes tričko měla přehozený bílý froté župan s vyšitým nápisem Hotel Gregora. Tam máma krátce dělala

pokojskou, protože ji tam poslali z úřadu práce. V hotelu vydržela pár týdnů, potom si začala stěžovat na bolesti v kříži. Kromě županů a ručníků domů natahala tolik šamponů a mýdel, že jim to vystačí na několik let. Bledé hubené nohy měla opřené o skleněný konferenční stolek a tiše chrupala. V levé ruce svírala ovladač, z pravé jí vypadla nedokouřená cigareta. Ta propálila v koberci díru, ale děr už tam bylo tolik, že na tom nezáleželo. Navzdory tomu, že se máma celý den nehnula z bytu, byla pečlivě nalíčená. Vypouklé oči orámovala tlustými černými linkami a na víčka nanesla fialové stíny se třpytkami. A řasy? Jsou umělé. Akrylové nehty vytvořila sympatická Asiatka v salonu Happy Nails a Sandra by docela ráda viděla, jak se zatvářila, když jí máma řekla, jak je chce ozdobit. Máma milovala kýč a vzhlédla se v módě osmdesátých let. Je s podivem, že na hlavě nemá trvalou připomínající květák. Máma byla od přírody černovláska, ale nedokázala se zbavit utkvělé představy, že ze sebe udělá blondýnu. Barvila se doma, používala tuby z drogerie a její polodlouhé vlasy hrály odstíny šedé, bílé a slámově žluté. Každý pramen měl jinou barvu a Sandra by nejraději popadla nůžky a ostříhala ji.

„Mami?“ zašeptala a drcla do ní.

Máma otevřela oči a zamžourala.

„Jsem unavená, miláčku,“ zakňourala.

Zavřela oči, zvrátila hlavu dozadu a spala dál. Sandře to bylo jasné. Kdyby se podívala do máminých skrýší, objevila by poloprázdné lahve od vína. Jednu ukrývala pod dřezem, další byla v komoře zaházená starými hadry, a jinou strčila do nádrže s vodou na záchodě. Možná tím

Dívka přinesla z ložnice zplstnatělou deku a přehodila ji mámě přes kolena. Sebrala vajgl a strčila ho do květináče, v němž se prášilo na tchynin jazyk. Potom přistoupila ke komodě a pořádně zatáhla. Dřevěná kulička jí málem zůstala v ruce, ale naštěstí to ustála.

Sandra vyndala ze šuplíku krabičku cigaret a strčila si ji do kapsy. Zavřela šuplík a provinile pohlédla na matku. Ta naštěstí hlasitě oddechovala a nevěděla o světě.

Pohledem zavadila o svatební fotografii rodičů. Jolana ji nenechala zarámovat, ale strčila ji do náruče porcelánové panence. Panenka měla šikmé oči, nařasenou sukni a v ruce držela vějíř. Jolana a Robert ji dostali jako svatební dar a Sandře připadala vyloženě hnusná. Teta očekávala, že ji Jolana vystaví na čestném místě, ta z ní raději udělala stojánek. Aspoň že tak. Na fotografii byla máma s otčímem, jak sestupují po schodech z radnice. Sandra si pamatovala, jak na ně sypali zrnka rýže a jak to vypadalo, že začne pršet. Máma na sobě měla obyčejné letní šaty, otčím byl v obleku. Máma měla strojený úsměv, Robert na ni obdivně hleděl.

„A pak jsi zjistil, co je zač,“ odfrkla si a po špičkách, tak aby ji neprobudila, prošla kolem mámy.

V předsíni přes sebe přehodila bundu, přidala tenisky a z tajného úkrytu (byla to vázička se sušenými bodláky) vyndala zapalovač. Robert jednou vázičku omylem svrhl a nechápal, proč je v ní zapalovač. Nejspíš ji podezíral,

21 oblafla manžela, ale ji, Sandru, v žádném případě. Sandra věděla, že na ni si hned tak někdo nepřijde. V jedné knížce do čtenářského deníku objevila slovo „vychytralá“ a strašně se jí zalíbilo. Ano, to jsem přesně já. Vychytralá.

každopádně se nevyptával. Naštěstí je už táta takový. Ví, že je lepší se na nic neptat. Když se nad tím tak zamyslí, Robert je slušný a čestný člověk. Mámu už nejspíš nemiluje, ale zůstává s ní kvůli Sandře. Chce, aby nevlastní dcera vyrůstala v jakés takés iluzi domova. Dost na Sandře lpí a ona je mrcha, že toho zneužívá. Když něco chce, jde rovnou za otčímem, protože ví, že jí nic neodmítne. Jeho synům z prvního manželství je už přes čtyřicet a Sandře připadají příšerně staří.

Podle kalendáře už bylo jaro, ale venku to tak nevypadalo. Ještě před několika týdny pokrýval celý Jirkov sníh. Sněhové peřiny ležely na střechách domů, vítr shazoval sníh z větví stromů a otravné vločky a zmrzlé krupičky studily za krkem. Chodníky připomínaly kluziště a řidiči rozstřikovali rozbředlou hnědavou břečku. Vesměs každý na něco nadával a kdo nemusel, zůstával doma. Sandra na počátku roku oslavila plnoletost, a díky tomu měla smířlivou náladu. Teď se do ní zakousl lezavý chlad a ona si vyhrnula límec vatované bundy. Rukavice neměla, a tak si přes dlaně přetáhla rukávy mikiny. V záhonech vedle chodníku se povalovaly ztuhlé hroudy hlíny a ani náznak toho, že by se sněženky chystaly vystrčit hlavy. V puklinách v asfaltu stála voda po včerejším dešti, ale snad už brzy bude lépe. Zima byla dlouhá. Sandru nepřekvapilo, že venku potkává sousedy a kamarády, se kterými vyrůstala. Teploměr ukazoval dvanáct stupňů a všichni se už nemohli dočkat skutečného jara.

Sandra mířila k nedalekému rybníku. Vedle něj byl skate park a lavičky kolem hráze okupovali její vrstevníci. Cestu si zkrátila přes parkoviště kolem OBI. Ze zvyku si

prohlížela zaparkovaná auta a hrála svou oblíbenou hru. Zavřela oči a řekla číslo, které ji napadlo jako první. Sedm. Dobře. Bude to sedmý vůz. Procházela přes parkoviště, vyhýbala se manželským párům s plně naloženými vozíky a mumlala si jednotlivá čísla. Jedna. Dva. Když se dostala k šestce, pocítila zklamání. Sedmička byla stará zrezivělá škodovka s absurdně dlouhou anténou, která trčela jako tykadlo. Škodovka byla zelená, k výfuku měla přidělanou kouli a v zadních okénkách visely clony proti sluníčku s Tlapkovou patrolou. Hm. Rychle přešla na druhou stranu a odpočítala sedmý vůz vlevo. Zánovní Ford? Jo, to by šlo. Vedle OBI stála dřevěná budka, kde v létě prodávali zmrzlinu. Okna byla zabedněná a tabule s nabídkou zakrytá fólií. Vedle zmrzliny byl kiosek s čínskými specialitami. Sandra si prohlížela fotografie nabízených pokrmů a v břiše jí hlasitě škrundalo. Kéž by měla tolik peněz, jako mají spolužačky. Ony se po škole prochází po městě, dělají blbosti a jen tak z rozmaru chodí do fast foodu. Sandře nikdy nenabídly, aby se k nim připojila, a i když ji to štvalo, zároveň cítila úlevu. Co by jim řekla? Že nemá peníze ani na pitomý rohlík s vlašským salátem? Že si v jídelně chodí přidávat, aby vydržela až do večeře? A i ta večeře je dost nadnesený výraz. Když je líná namazat si chleba paštikou, chodí spát hladová. Na základní škole to bylo jiné. Tam měla několik kamarádek a často večeřela s jejich rodinami.

Raději zrychlila. Minula nedostavěný bývalý hotel, se kterým si už několik starostů nevědělo rady. Budovu začali stavět ještě za komunistů a měla být chloubou Jirkova. Teď z ní zůstaly jen zdi, všechno ostatní ukradli nepřizpůsobiví občané. No prostě cikáni. Betonové zdi si

vzali do parády sprejeři a přízemí bylo tak zarostlé neproniknutelným houštím, že se místu vyhýbali i bezdomovci. Děti sem chodily vyvolávat duchy a omladina tu kouřila trávu. Občas kolem projelo auto městské policie a sem tam některý z horlivějších strážníků věnoval opuštěné budově pohled. Sandra se posmívala všem strašidelným povídačkám, ale pravda je, že potmě by tudy nikdy nešla. To by to radši vzala oklikou kolem autobusového nádraží. Tam jsou alespoň kamery.

K rybníku došla za čtvrt hodiny. Zklamalo ji, že se tu nepoflakují kluci z průmyslovky. U nich ve škole pár kluků je, ale to jsou totální lůzři. Sandra se vyhnula místu určenému rybářům. Právě tady otčím tráví celá dopoledne i odpoledne. Vysedává na plátěné židličce, která naříká pod jeho váhou, a v kýblech plavou jeho úlovky. Rybář je Robert dobrý, o tom žádná. Však se svému koníčku věnuje od mládí a naučil to i oba syny. Několikrát vzal s sebou i Sandru, ale tu nebaví dřepět na břehu a mlčet. Na začátku manželství Robert věřil, že by s ním mohla rybařit i Jolana, ale ta ztropila takovou scénu, že se jí to už nikdy neodvážil navrhnout. Máma holt není přírodní typ. To už musí být, aby se šla vykoupat kousek opodál, kde je písčitá pláž schovaná v rákosí.

Vtom Sandra spatřila bíle natřený altánek a v něm Magdu, kamarádku z dětství. Magda vyrůstala v procovské vile, tatínek právník, maminka dětská lékařka. Magda byla vcelku milá, tedy s ohledem na to, co všechno si mohli dovolit. Dvě drahá auta, v létě lyžování na ledovcích a v zimě dovolenou v tropech. Magda seděla na lavičce, před sebou kyblík z KFC a zírala do mobilu. Magda byla

vždycky trochu oplácaná, protože měla slabost pro sladké a pohyb jí nic moc neříkal. Ve škole patřila mezi premianty a o víkendech ležela v knížkách. Zatímco Sandra se lopotila na učilišti, Magda měla namířeno na právnickou fakultu. Sandra nevěděla, jak na ni bude reagovat. Kdysi se bavily, ale co když se Magda změnila?

Sandra se došourala k oprýskanému altánu a hlasitě zakašlala.

„Ahoj,“ pronesla až příliš rozjařeně a zamávala rukou. Magda vzhlédla. Podráždění vystřídal údiv.

„Ahoj Sendy,“ použila Sandřinu starou přezdívku. „Já už tě tak dlouho neviděla. Jak se máš?“

Sandra se ušklíbla, jakože to ujde. Přitom se snažila nezírat na Magdino oblečení. Bože, ta má snad i značkové kalhotky a ponožky, pomyslela si závistivě. Kdyby z ní mohla něco stáhnout, byly by to černočerné kožené martensky prošité žlutou nití. Ty jsou. Značku bundy neznala, ale předpokládala, že ji určitě nekoupili ve výprodejích v Lidlu.

„Můžu si přisednout?“ zeptala se a zašilhala po kbelíku z KFC.

„No jasně,“ zasmála se Magda. „Dáš si?“ zeptala se a přistrčila k dávné kamarádce kbelík. „Teda, jestli nevadí, že jsem vyjedla všechny stripsy.“

Sandra měla takový hlad, že by snědla i okoralé hranolky. Přisedla si, hrábla do kyblíku a nahmatala největší kuřecí paličku.

„Juak se muáš?“ zamumlala s plnou pusou. Ne že by ji to doopravdy zajímalo, ale cítila, že by bylo slušné se o kamarádku zajímat.

Magda vyprávěla, co se přihodilo od doby, kdy se jejich cesty rozešly, a Sandra snědla pět paliček a většinu hranolek. V kelímku bylo na dně, ale nežinýrovala se a vysrkla všechnu colu.

„To jue buezva,“ zalhala a začala si ze zubů vyšťourávat uvízlé kousky masa.

„Za chvíli to začne,“ oznámila jí Magda nadšeně.

„A co?“ nechápala.

Magda ukázala na mobilní telefon. Byl to lesklý stříbřitý kousek s obrázkem nakousnutého jablka. Jak jinak.

„Dávné kauzy.“

„Dávné kauzy?“ zopakovala po ní. Vůbec netušila, co to je.

Magda jí to vysvětlila. Sandru to nezajímalo a přemáhala zívání.

„Už to začalo!“ vykřikla Magda nadšeně a zatahala Sandru za rukáv.

„Hm,“ zahučela bez zájmu a žvýkala hranolku připomínající gumu.

Magda se soustředila na displej a Sandra vyjedla celý kyblík. Aby ani drobeček nepřišel na zmar, naslinila si ukazováček a nachytala na něj opadanou strouhanku.

„Sandro?“

„No?“ zeptala se s ukazováčkem v puse.

„Klinika Anna. Tam ses přece narodila.“

„Jo,“ odpověděla a svraštila obočí. „V Dávných kauzách probírají kliniku Annu?“ ujišťovala se.

Magda jí strčila telefon před obličej. Sandra se bála, aby jí neupadl, a tak se ho neodvážila vzít do ruky. Sledovala nechutného chlápka, který tvrdil, že tam kdysi praco-

val jako vedoucí technického úseku. Muž mluvil dál a ona konsternovaně zírala na telefon.

„Sandro? Jsi v pořádku?“

„Slyšela jsi to?“

„Slyšela. Ale nechápu, proč tě to tak zajímá.“

„On přece řekl, že tam před osmnácti lety vyměnili děti. Holčičky.“

„No a?“

Sandru napadlo, že na to, že chce být právnička, je dost nechápavá.

„Co když mluví o mně?“

„Jakože ty jsi to vyměněné mimino?“

Sandra přikývla. Možné by to bylo. Vždyť není své mámě vůbec podobná.

„Jasně. Ve skutečnosti jsi dítě milionářů.“

Magda to myslela jako žert, ale Sandře se rozzářily oči.

„Je na čase, abych provedla důkladný průzkum.“

Danuše Bernátová vyndala ze sportovní tašky ručník a dezinfekční ubrousky. Zastrčila tašku do skříňky a nadvakrát ji zamkla. Vydala se do posilovny, ale ještě předtím zkontrolovala svůj vzhled v desítkách zrcadel lemujících chodbu. Někoho s nižším sebevědomím a horší figurou mohly znervóznit, ne tak Danuši. Na to, kolik mi je, vypadám zatraceně dobře, pomyslela si samolibě a natočila se z profilu. Tak, aby viděla pevný zadeček a ploché bříško. Upnuté elasťáky ji obepínaly jako druhá kůže a tričko s krátkým rukávem odhalovalo opálené paže. Co tak viděla, ostatní ženy se neobtěžovaly s líčením. Nanynky, odsoudila je a nehtem na malíčku si setřela rozmazanou rtěnku v koutku úst. Krvavě rudá rtěnka nebyla zrovna její styl, ale byl to Chanel. A navíc sponzorský dar. Když Danuše před několika lety založila webovou stránku věnovanou zdravému životnímu stylu, netušila, že se stane celebritou. K webové stránce přidala Facebook a Instagram, od focení přešla k natáčení videí a její fanouškovská základna čítala sto tisíc žen různého věku. Z nadšené amatérky se vypracovala na profesionálku a ráda o sobě uvažovala jako o guru zdravého životního stylu. Takhle ji nazvala jedna z fanynek a ona se toho hned chytila. Guru zdravého životního stylu se stalo jejím sloganem. Dost tomu pomohlo i to, že je manželkou primáře významné kliniky a že má hodně fotogenickou dceru,

které nedělá problém prezentovat se spolu s matkou. Dnes Danuši živili sponzoři a v domě, který zdědil Adrian po rodičích, si zařídila několik místností jen pro sebe. V té největší vzniklo natáčecí studio. Vedle něj byly dvě šatny. Jedna na oblečení a druhá na boty a kabelky. Kosmetika měla svoji vlastní místnost kousek dál. Místnost byla vymalovaná bílou barvou a všechny stěny pokrývaly skleněné police. Na nich stály kelímky a lahvičky všech možných tvarů a velikostí. Produkty sem přicestovaly z celého světa a nebýt českých nálepek z boku nebo na víčku, u některých by ani nevěděla, k čemu jsou. Když sem Nikola poprvé přivedla kamarádky z gymnázia, holky zíraly s pusou dokořán. Nutno podotknout, že k ní chodí rády. Danuše jim pokaždé věnuje plný sáček rtěnek a dalších propriet, které už nemá kam dávat. Na oplátku využívá dívky jako modelky pro své příspěvky na sociálních sítích.

Nikola zpočátku protestovala, ale když viděla, jak jsou kamarádky nadšené, nechala to být. Adrian si sem tam neodpustil pichlavou poznámku, ale manželovy komentáře se naučila ignorovat. Adrian měl tendence rýpat do jí prezentovaných zaručených účinků, ale ona mu dala jasně najevo, že si názory může nechat pro sebe. Koho zajímají nějaké pitomé vědecké studie? Ženské chtějí zázrak, a tak jim ho dá. Ona přece moc dobře ví, že nic z toho, co propaguje, nefunguje. Ne dostatečně. Krémy na vrásky vám zjemní pokožku a díky lesklým částečkám nebudou rýhy tak vidět, ale nikdy se jich nezbavíte. Je to stejné jako přípravky na hubnutí. Kdyby pilule fungovaly, v lékárnách by vás neobsluhovaly obézní lékárnice.

Ukolébavka pro mou maličkou

VERONIKA ČERNUCKÁ

Ukolébavka pro mou maličkou