Vražedný Ostrov by Nakladatelství MOBA

Martina n ovotná

Prolog

„Ty jsi mi ale krasavec! Ta stavba těla! To se hned tak nevidí!“ rozplýval se postarší muž šedivých vlasů, zatímco mačkal spoušť fotoaparátu jako o závod. „To je ono! Najdi si světlo! Skvělé!“ nepřestával v duchu povzbuzovat malého opeřence sedícího na silné větvi vyčnívající z vodní hladiny. Tam se dostala s největší pravděpodobností po nedávné bouři, která se Nymburkem prohnala a která ničila vše, co se jí dostalo do cesty, park Ostrov nevyjímaje. I zde jí padl za oběť nejeden strom, o polámaných větvích nemluvě. A právě na jedné takové se nyní naparoval létající drahokam, jak se ledňáčkovi říčnímu mezi lidmi často přezdívá.

„No to snad ne!“ vydechl muž zklamaně, když ptáček roztáhl tyrkysově zelenomodrá křidýlka a zmizel neznámo kam. Jak je to možné? Dával přece takový pozor, aby nezpůsobil sebemenší hluk! Nakrabatil čelo. Ne, nezdálo se mu to. Opravdu docela nedaleko od něj praskla větvička, jak na ni někdo šlápl. Lidi jsou prostě všude! zamračil se. Čert aby je všechny vzal! zaklel v duchu. Schválně si ráno přivstal. Ještě za šera prošel téměř celým městem, doslova se proplížil až sem, k vodní ploše Na Remanenci, aby vyfotil toho malého nezbedu pověstného svou plachostí, a někdo obrátí veškeré jeho snažení vniveč. Dopáleně si odplivl.

Pohledem se snažil proniknout zelenou hradbu lesního podrostu, z níž se onen rušivý zvuk ozval. Ani nevěděl proč, nemůže přece někomu vyčítat, že se stejně jako on prochází po jednom z nejkrásnějších a nejnavštěvovanějších míst královského města Nymburka. Anglický park Ostrov byl založen již v první polovině 20. století a od té doby přitahuje návštěvníky jako mucholapka mouchy. Nemalou měrou k tomu jistě přispívají i vzácné dřeviny všude kolem, rozhlédl se bezděky kolem sebe.

Stál na úzké, lidmi vyšlapané cestičce, lemující vodní plochu Na Remanenci. Těžko říct, zda rybník, či slepé rameno řeky Labe, či něco úplně jiného… Prostě vodu, sloužící coby kolébka pro komáry! plácl se vztekle po předloktí, kde mu právě jeden z těchto protivných hmyzáků bezostyšně sál krev. Teď už se hluku varovat nemusím, někdo to udělal za mě! stočil pohled zpět ke křoví.

Kde ten darebák je? Napřed mi vyplaší objekt mého zájmu a pak se ani neukáže! hudral si v duchu.

Co to…? přimhouřil oči, aby lépe viděl. Zdá se mu to, nebo se tam ve světle slunečních paprsků pronikajících skrze husté koruny stromů něco leskne? Ale co? Navíc v téhle výšce… Náhle všudypřítomné ticho narušil podivný svištivý zvuk. Hrdlem mu projela ostrá bolest. To mě snad bodl sršeň! mihlo se mu hlavou.

Dále se ve svých úvahách nedostal. Bez jediného hlesu se svezl do trávy, kde zůstal nehnutě ležet. Společně s krví vytékající z hluboké rány na krku z něj unikal i život. Vše pozvolna halil šedý závoj smrti… Neviděl tak, že se křoví před ním konečně rozhrnulo.

„To je tak, když někdo dělá něco, co nemá, a navíc tím otravuje život druhým!“ ucedil příchozí zle.

Spěšně se rozhlédl kolem sebe. Jakmile se přesvědčil, že je vzduch čistý, jak se říká, několika mohutnými skoky překonal vzdálenost mezi ním a ležícím tělem. Představoval si, jak to tomu dědkovi starému všechno spočítá, jak mu… Při pohledu na všechnu tu krev se mu zamotala hlava, žaludek ucítil až v krku. Přitiskl si dlaň na ústa. Nic platno. Prudce se předklonil a začal dávivě zvracet.

Jakmile skončil, otřel si rty hřbetem ruky. Ještě dobře, že ráno nesnídal… Myslel jsem, že vydržím víc, zašeptal sám pro sebe. Zhluboka se nadechl. Krev nekrev, tohle udělat prostě musím! shýbl se odhodlaně.

Když se znovu narovnal, byl v tváři zelenější než lesní podrost, z něhož jen před malou chvílí vyšel. Přesto mu na rtech pohrával spokojený úsměv. Má to, kvůli čemu to všechno podstoupil! Hřejivý pocit zadostiučinění vzal ale rychle zasvé. Vystřídal ho až panický strach. Mrtvý, ležící mu u nohou, ho začal doslova děsit.

Sotva splnil, co si předsevzal, otočil se na patě a o zlomkrk se hnal pryč. Nic přitom nedbal na to, že se zamotal do plazivých šlahounů ostružin a bolestivě se poranil na lýtku. Jediné, co ho v daném okamžiku zajímalo, bylo, aby byl co nejdřív co nejdál…

Pondělí

„Právě včas, kapitáne!“ vítal poručík Dvořák svého nadřízeného, sotva se ten objevil ve dveřích.

„Chceš mě kontrolovat, kdy chodím do práce?“ utrhl se na něj kapitán Přibyl neurvale. Bezděky přitom zavadil pohledem o hodiny na stěně po pravé straně. Dovolil je tam umístit jen s tou podmínkou, že nebudou tikat. Některé lidi tento zvuk uklidňuje, on k nim ale věru nepatřil. Přesně naopak, pravidelný tikot hodin ho přiváděl doslova k šílenství. Kam se na něj hrabe kapající kohoutek… Ten pro změnu nemohl vystát poručík Dvořák. Hned druhý den, co jim v kanceláři odešlo těsnění u umyvadla, zjednal expresní opravu s vysokým stupněm naléhavosti… Zamračil se jako kakabus, Edgar měl pravdu. Skutečně přišel později, a to výrazně později, než měl. Ručičky na ciferníku s neúprosnou přesností ukazovaly čtvrt na deset. Ať tak či tak, poručík Edgar Dvořák je tím posledním, kdo by měl právo mě na něco takového upozorňovat! přesvědčoval sám sebe.

A jeje, tady zase někdo vstal prdelí napřed, obrátil Edgar nenápadně oči v sloup. „Něco takového bych si nikdy nedovolil, kapitáne!“ ubezpečoval spěšně nahlas. Věděl, že s kapitánem Antonínem Přibylem není radno žertovat, obzvláště pokud má takovou náladu, jak se právě projevilo.

„Hmm,“ zahučel kapitán. Přešel na opačnou stranu kanceláře a těžce se posadil za stůl. Edgar pohotově přiskočil a podal mu šálek kávy. Žádné překapávané břečky, pořádného turka, kde stála lžíce, jak s oblibou s nadsázkou říkával.

„Díky,“ vydechl kapitán vděčně, a co hlavně, o poznání přátelštěji. Pravda byla, že pořádný životabudič potřeboval jako sůl. Hlava ho bolela jako střep, měl pocit, že se mu snad co chvíli rozskočí vedví.

Přiložil si hrnek k ústům a notně si z něj zavdal. Bolestivě stáhl obočí.

Poručík Edgar Dvořák ztuhl v očekávání dalších výtek. Káva byla vskutku vařící, kapitán si jistě popálil jazyk… kvůli němu! To on mu tu kávu podal!

„Koukám, že špatný den pokračuje,“ prohodil nad očekávání klidně kapitán. „Ráno mi nezvonil budík, pak mi prasklo šněrovadlo v botě a nakonec jsem musel skoro celou dobu jet za popeláři, kteří stavěli snad každých pět metrů,“ vyjmenovával strasti pondělní cesty do práce.

„To znám. Někdy se prostě nezadaří,“ pokyvoval poručík Dvořák soustrastně hlavou. Na rtech mu pohrával mírný úsměv ulehčení. Pochopil, že se mu jindy nemluvný kapitán svým proslovem de facto omlouvá za předchozí slovní výpad. Ostatně to nebylo poprvé, kdy se do podobné situace dostali. Kapitán Přibyl nepatřil mezi lvy salónů, jak se říká, spíše se držel stranou, na přátelské potlachy ho neužilo. To ale neznamenalo, že by byl nerudný, či dokonce zlý. Jen měl prostě problém s komunikací a navazováním mezilidských vztahů obec-

ně… Poručík si na to již zvykl a bral ho takového, jaký byl. Nic jiného mu stejně nezbývalo. Zařazení bylo jasné a neměnné…

„Před chvílí k nám volali, že na Ostrově našli mrtvolu…“ začal opatrně.

„A to mi říkáš až teď?“ vyjel po něm kapitán znovu.

„Já vám to chtěl říct hned, jak jste přišel, ale…“ ohradil se poručík mírně. Hlas nechal vyznít do ztracena. Chtěl dát svému nadřízenému, kterého měl přes jeho svéráznou povahu rád a vážil si ho, možnost zachovat si tvář.

Kapitán lehce zrudl. Kdybych nebyl sebestředný hlupák a nechal prve Edgara domluvit, ušetřil bych si další trapas, sevřel pevně rty.

„Ono je podle všeho mrtvý již nějakou chvíli. Určitě tak počká, než dopijete kávu…“ snažil se poručík zachránit situaci. Sám ale cítil, že se mu to příliš nedaří. Připadal si jako slon v porcelánu.

„Právě jsem dopil,“ zkonstatoval kapitán věcně a položil prázdný šálek na stůl. Vstal a vykročil ke dveřím. Poručík ho ulehčeně následoval, rád, že je nepříjemná scéna za nimi.

„Už něco víš?“ hodil po něm kapitán přes rameno, když jeden za druhým sestupovali po úzkém schodišti budovy policejní služebny, v jejímž nejvyšším patře se nacházel jejich druhý, často první domov, jak přezdívali kanceláři. Nebyli daleko od pravdy, kolikrát v ní vskutku trávili víc času než v bytech…

„Zatím nic,“ povzdechl si poručík smutně.

„Hmm,“ zahučel kapitán. „Nevěš hlavu, nemusí to nic znamenat. Sám jsi říkal, kolik je zájemců. Než to

všechno zpracují… A taky byly dovolené… To víš, oni na to nespěchají…“ snažil se povzbudit mladého kolegu. Ve skutečnosti ale i jemu bylo již divné, proč tak dlouho trvá, než mu přijde rozhodnutí o přijetí nebo naopak nepřijetí ke studiu na Policejní akademii ČR. Bez jejího absolvování v daném časovém horizontu by nemohl zůstat na současném místě… A on by dostal nového parťáka! Zase! Při té představě mu přejel mráz po zádech, zvykat si na někoho dalšího… Ač se to nestranným pozorovatelům jistě často nezdálo, na Edgara Dvořáka si již zvykl a měl ho svým způsobem i rád, jeho převelení by ho tak mrzelo… navíc zbytečné! Jen kvůli úřednímu šimlovi! Poručík zastal svou práci i bez zákonem požadovaného vzdělání.

„Když jsme u těch dovolených, jak jste se měl?“ zeptal se poručík spěšně, vděčný za příležitost změnit směr hovoru.

S každým dalším dnem ztrácel naději, že se mu v přijímacím řízení podařilo uspět. Musel by se stát zázrak, aby se v tak obrovské konkurenci prosadil… Na to, jak bude své selhání přiznávat akurátnímu kapitánovi, se těšil asi jako kapr na Vánoce…

„Ale jo, šlo to,“ odtušil kapitán neurčitě.

Právě návrat z pobytu v chladném Norsku byl příčinou neutuchající bolesti v jeho hlavě. Ta nebyla s to se vyrovnat s rychlou, výraznou změnou okolní teploty a proti vržení do slunečného, a co horšího, vyhřátého Nymburka protestovala mučivým bodáním ve spáncích.

„Budeš řídit,“ hodil poručíkovi klíčky od služební octavie v civilním provedení.

Během rozhovoru sestoupili do přízemí a vyšli na parkoviště v zadní části dvora náležícího ke služebně.

Edgar je pohotově chytil a nasedl na místo řidiče. „Nuže vpřed, moji věrní!“ pronesl oblíbenou hlášku z klasického českého filmu a nastartoval.

„No fuj, to je smrad,“ ohrnul kapitán horní ret odporem. Zvedl ruku a bezděky si jí zakryl nos.

„Právě díky němu ho našli,“ odvětil mu jeden z techniků suše. Věcně se přitom skláněl nad tělem, již značně poznamenaným hnilobnými změnami. Kůže kolem nehtů a především očí a úst měla nepřirozeně fialovošedý nádech, zbývající pokožka byla bílá, prokvětalá modrými žilkami… Nejhorší byl ale puch, který se kolem mrtvého šířil.

„Jak dlouho je mrtvý?“ zeptal se kapitán huhlavě.

„Copak, copak? Nevoní? Já myslel, že sis na to za ty roky již zvykl,“ dobíral si ho doktor Semrád, jeden z mála koronerů sloužících ve Středočeském kraji.

Když dispečer přijal oznámení o nálezu mrtvého, usoudil, že je zbytečné k někomu takovému posílat doktora ze záchranky. Ten ať se věnuje živým, tomuhle již poněkud uleželejšímu bude stačit doktor mrtvých, jak se koronerům trefně přezdívalo.

„Na tohle si člověk zvyknout snad ani nemůže,“ vydechl kapitán Přibyl tak upřímně, že i koroner Semrád rázem zvážněl.

„Je mrtvý tak dva dny…“

„Jen dva?“ pozvedl kapitán udiveně obočí. Ten smrad, hnilobné skvrny… přejížděl pohledem tělo ležící v trávě.

„Nezapomínej na počasí!“ připomněl doktor Semrád.

„Kdyby nebyly tak vysoké teploty, bylo by to něco jiného. Rozklad by nastupoval pozvolněji…“ vysvětloval, zatímco se již opět skláněl nad mrtvým.

„Hmm,“ uklouzlo kapitánovi. Zvedl ruku a setřel si pot perlící mu na čele. Bylo horko k nevydržení! Doktor měl pravdu, pokud na mrtvého takto pralo slunce, na začátek září nebývale silné, rozklad značně urychlilo, pokyvoval bezděky hlavou.

„Bohu díky za lidskou zvědavost,“ prohodil jen tak mimochodem další z techniků zajišťujících okolí místa činu. „Kdyby ten chlap, co pak volal na 158, nebyl zvědavý a nešel se podívat, co to tu tak smrdí, mohl tu ležet mnohem dýl, a my bychom tak přišli o všechny stopy,“ vykládal bodře.

„Hmm,“ zabručel kapitán. „Víme, kdo to je?“

„No jistě,“ prohodil onen technik, známý jako nenapravitelný cynik, samozřejmě. „Byl to vzorný občan a jako takový měl u sebe občanku,“ podával kapitánovi malou tvrdou kartičku.

Ten po ní dychtivě natáhl ruku. V posledním okamžiku se ale opanoval. Stáhl ji zpět a nasadil si jednorázové chirurgické rukavice, které mu doktor Semrád pohotově podal. Teprve pak převzal nabízený průkaz. „Karel Čermák, bytem Dobrovského 125/16, Nymburk,“ přečetl nahlas. „Tak se tam půjdeme zeptat, proč nám nikdo nenahlásil, že je už dva dny pohřešovaný,“ zadíval se na poručíka Dvořáka.

Ten mlčky přikývl. Víc než ochotně se vydal zpět k autu zaparkovanému pod vzrostlou vrbou v místě, kde

se cyklotrasa protínající park Ostrov napojovala na další cyklotrasu vedoucí podél břehu Labe a spojující tak

Nymburk s Poděbrady, nikoli Poděbrady s Nymburkem, jak místní tvrdohlavě opakovali. Jako by na něčem takovém záleželo, vrtěl Edgar vždy nevěřícně hlavou.

Zhluboka dýchal, ve snaze udržet žaludek na svém místě. On na rozdíl od kapitána zvyklý vskutku nebyl! Na vraždách sloužil zatím jen krátce, příliš krátce na to, aby byl zvyklý…

„Z toho si nic nedělej. Když jsme začínali, byli jsme na tom všichni stejně,“ prohodil kapitán Přibyl, aniž se na Edgara podíval. Ani tak mu neuniklo, že se jeho mladý kolega musí ovládat ze všech sil, aby zachoval dekorum.

„Díky,“ uklouzlo Edgarovi. Nečekaná podpora a porozumění od morouského kapitána ho potěšila, takřka dojala.

„Hlavně už pojeďme,“ vrátil se kapitán k roli drsného, nepřístupného vyšetřovatele.

„Ano, kapitáne!“ zahlásil Edgar takřka v pozoru, za což si vysloužil nevěřícné zakroucení hlavou. Šašek, pomyslel si kapitán, již nasedající do auta.

„Tady jsem se něco natrápil…“ zasnil se, rozhlížeje se kolem sebe.

Jak pozvolna projížděli Ostrovem, aby se z jeho zadní části, kde leželo ono mrtvé tělo, dostali do přední, kde se cyklotrasa měnila na silnici vedoucí ke Kamennému mostu a pak dál do města, nebo naopak z něj ven, podle toho, na kterou stranu řidič zahnul, vrátil se ve vzpomínkách na dobu dle jeho soudu dávno minulou. Ve skutečnosti to ale nebylo nijak dlouho, co každé ráno a večer

běhal kolem Labe či právě kolem oné vodní plochy Na

Remanenci, aby měl natrénováno na fyzické testy. Ono uběhnout dva kilometry z fleku není jen tak, navíc, když je k tomu hromada dalších cviků a cvičení…

„A jsme tu!“ zahlásil poručík Dvořák, když zabočil vlevo a sjel tak z Boleslavské třídy do ulice Dobrovského. „Sto dvacet jedna… Sto dvacet tři…“ odpočítával. „Sto dvacet pět!“ téměř vykřikl, když našel, co hledal.

„Mám zajet na chodník?“ otočil se na kapitána.

„Napřed se podíváme, zda bychom nemohli zaparkovat jako lidi… Hele, támhle zrovna jedno místo je!“ ukázal ten mezi červený ford a stříbrnou fabii.

„Jedu tam,“ přikývl Edgar. I on uznával, že je lepší udělat pár kroků pěšky než se pak nechat popotahovat na sociálních sítích, že zneužívají statutu veřejného činitele a bezdůvodně parkují tam, kde kdyby zastavil normální člověk, dostane v tu ránu pokutu.

„Jdete dovnitř?“ zeptal se nenuceně mladík s vlasy do půl zad, právě vycházející z čísla popisného 125, když viděl, jak k němu oba vyšetřovatelé míří.

„Jojo, díky,“ zachytil Edgar přidržované dveře. Jako ještěrka se prosmýkl dovnitř a ustoupil, aby mohl vejít i kapitán.

Ten jeho pozornost ocenil prostým pokývnutím. Nato se soustředěně zahleděl na poštovní schránky po pravé straně. „Karel Čermák, schránka číslo 35,“ přečetl ze zvyku nahlas.

„Třetí patro, pátý byt?“ odtušil poručík. Odpovědí mu bylo jen neurčité pokrčení rameny. To, že je něco logic-

„To je doba,“ ulevil si Edgar. Pomalejší výtah snad ještě nezažil.

Konečně se s trhnutím zastavil a oni mohli vystoupit.

„Aleluja! Byty se jmenovkami! Ať žije stará zástavba!“ rozzářil se, když viděl, že všechny dveře jsou ve výši očí opatřené stejným měděným štítkem se jménem toho, kdo se za nimi zdržuje.

„Tady,“ ukázal kapitán Přibyl věcně na druhé dveře po své pravici. „Karel Čermák,“ přečetl nahlas jmenovku jak na dveřích, tak na zvonku vedle nich. Zvedl ruku a rázně stiskl tlačítko pod jmenovkou. Chodbou se v ten moment rozlehl uši drásající, chraplavý zvuk.

„Ten už má něco za sebou,“ zhodnotil Edgar věcně, zatímco šátral v kapse kalhot. Konečně se mu podařilo ve všech těch nezbytných věcech, které tam nosil jen proto, že se nemohl dostat k tomu, aby je vyhodil, nahmátnout služební průkaz s odznakem. Opatrně ho vytáhl, aby spolu s ním nevytrousil ještě něco dalšího, a připravil si ho k předložení. Vyměnil si udivený pohled s kapitánem. Ten neurčitě pokrčil rameny a znovu stiskl zvonek, tentokrát ho držel o poznání déle.

„To vám nedojde, že když neotevírá, že asi není doma?“ ozval se jim náhle za zády nerudný ženský hlas.

Oba se po něm jako na povel otočili. Naskytl se jim tak nevábný pohled na jakousi ženštinu ve froté květovaném županu s vlasy jako vrabčí hnízdo.

17 ké, ještě neznamená, že je to i správné… Přesto kapitán otevřel dveře přivolaného výtahu a nastoupil. Když se za ním i za poručíkem Dvořákem zavřely, zmáčkl tlačítko s velkou lesklou trojkou.

„Služba kriminální policie a vyšetřovaní, poručík Dvořák,“ stočil Edgar průkaz, původně připravený pro příbuzné pana Čermáka, směrem k neznámé.

„Kapitán Přibyl,“ přidal se jeho nadřízený.

„Stránská, těší mě,“ vysoukala ze sebe žena zaskočeně. „Omlouvám se…“

„Mohli bychom vám položit pár otázek?“ skočil jí kapitán do řeči. Na prázdné tlachání neměl náladu. Hlava ho stále bolela, dokonce snad víc než ráno. Jako by s narůstající teplotou narůstala i ona bolest.

„Jen takový krátký nezávazný rozhovor,“ ujal se rychle slova poručík Dvořák. „Nebojte, dlouho vás nezdržíme,“ ubezpečoval, když viděl, jak je žena s každým dalším slovem bledší a bledší. Svou prosbu doprovodil úsměvem, při němž paní Stránská pro změnu zrudla. Poručíkovo kouzlo osobnosti udělalo zase jednou své…

Bezděky si přitáhla župan blíže k tělu. „Omlouvám se, měla jsem noční, spala jsem. Proto jsem na vás tak vyběhla… Omlouvám se,“ koktala nervózně, přešlapujíc z nohy na nohu.

„Ne ne, to my se omlouváme,“ učinil Edgar odmítavé gesto. „Potřebovali jsme mluvit s někým od pana Čermáka, ale když nikdo není doma, tak…“ sypal ze sebe. Zřetelně slyšel, jak kapitán Přibyl, stojící vedle něj, skřípe zuby. V duchu se modlil, aby i tak dostál dávno dohodnutým rolím.

Krátce potom, co k němu nastoupil, se domluvili, že s lidmi, a ženami především, bude jednat on, poručík Dvořák. Byl k tomu od přírody lépe vybaven, a to nejen výřečností, ale především zevnějškem. Ženám a dívkám

bez ohledu na věk se mnohem lépe a otevřeněji povídalo s mladým mužem s postavou jako z nějakého sportovního časopisu a s uhrančivýma čokoládově hnědýma očima, které se dokázaly dle potřeby podmanivě usmívat, než s nerudným, stále poněkud přinasr… jak to říct slušně… přinaštvaným kapitánem Přibylem. Ten si byl naštěstí toho, jak působí na druhé, dobře vědom, a tak mu nedělalo až takový problém stavět se do role zlého policisty, zatímco Edgarovi přenechával roli hodného policisty. Občas to pro něj ale byla opravdu zatěžkávací zkouška nervů. Když viděl, jak familiárně až žoviálně se poručík chová… Jako třeba právě teď! Primitivní, ale účinné, připomněl si poručíkovo životní krédo.

„Ono to není nic divného, že není nikdo doma. Pan Čermák žije sám… Ale prosím, pojďte dál. Nebudeme přece mluvit na chodbě,“ kynula žena oběma vyšetřovatelům, aby vešli do bytu. Sama ustoupila do chodby, aby jim uvolnila cestu.

Konečně, mihlo se kapitánovi hlavou. Nedal na sobě ale nic znát, potřeboval, aby paní Stránská spolupracovala.

„Posaďte se do obývacího pokoje,“ ukazovala ta do jedné z místností. „Hned budu u vás, jen co se trochu upravím.“

Než stačil kapitán namítnout, že nic takového není potřeba, zmizela ve dveřích, s největší pravděpodobností vedoucích do koupelny.

„Zbytečné zdržení,“ brblal si pod vousy, zatímco usedal do pohodlného koženého křesla. V ten okamžik se mu tvář rozjasnila.

Znovu vstal a přešel na opačnou stranu místnosti, kde na umně vyřezávaném stolku starožitného rázu stálo poměrně velké akvárium plné nejroztodivnějších rybek hýřících všemi možnými barvami. Majestátně proplouvaly kolem čelní stěny svého skleněného domu. Hned se zase proháněly vrakem jakési obchodní lodě potopené po zničujícím útoku pirátů. Jiné líně oždibovaly listy a stonky vodních rostlin, ve snaze najít na nich něco dobrého k snědku.

Kapitán Přibyl akvária doslova miloval. Celé hodiny vydržel pozorovat svět pod hladinou, klidný, mírný, vyrovnaný… Tolik vzdálený tomu lidskému na souši, kde každý pořád jen někam spěchá, často aniž by sám věděl, proč a nač…

„Mohu vám nabídnout něco k pití?“ vyrušila ho z úvah navrátivší se paní Stránská. „Kávu, čaj, vodku…“

Kapitán zvedl obočí, udiven nečekaným výčtem. Nepamatoval si, že by mu kdy někdo z vyslýchaných nabídl vodku či něco podobného, k tomu v poměrně časných hodinách. „Není třeba,“ otočil se po hlase. V ten moment měl co dělat, aby mu nepoklesla brada. To, jak se za těch několik málo okamžiků dokázala paní Stránská změnit, bylo k neuvěření. Župan pytlovitého střihu vystřídaly dokonale padnoucí letní šaty na ramínka se sukní decentně nad kolena. Vlasy dříve připomínající vrabčí hnízdo byly stažené do elegantního drdolu, ozdobeného výraznou sponou na pravé straně. Dokonce zvládla i lehký make-up! Něčemu takovému by nevěřil, kdyby to neviděl na vlastní oči!

„Na kávu je na nás ještě poněkud brzy,“ usmál se poručík Dvořák takřka omluvně, ve snaze zmírnit předchozí kapitánovo až urážlivé odmítnutí.

„Tak tedy aspoň trochu studené vody,“ odpověděla mu ve stejném duchu mladá žena a znovu zmizela. Obratem ruky ale byla zpět i s podnosem, na němž přinášela tři vysoké sklenice plné vody s bublinkami a misku ledových kostek.

„S čím vám tedy mohu pomoci?“ usadila se tak, aby byla čelem k poručíkovi.

„Znáte pana Čermáka dobře?“

„Jistě,“ přikývla žena prostě. „Znám ho, co jsem se sem přivdala, myslím jako do Nymburka… To už bude nějakých deset let. Když jsme se s mužem vzali, nastěhovali jsme se do tohoto bytu. Pan Čermák už tu bydlel, hodně nám tehdy pomáhal. On manžel není zrovna technický typ, a tak když bylo potřeba například pověsit

světlo nebo zapojit troubu…“

„Kdy jste ho viděla naposledy?“ neudržel se kapitán Přibyl a znovu zasáhl do rozhovoru. Přešel zpět ke křeslům a usadil se na původní místo.

„Naposledy?“ opakovala žena zaskočeně. „Stalo se snad něco?“ zadívala se na kapitána.

Ten se ošil. Navzdory tomu, že nebyl zvyklý nechávat se ovládat emocemi, přesněji řečeno dávat je najevo, byl v jádru citlivý člověk. Nedělalo mu tak nijak dobře být poslem špatných zpráv. V tomto případě těch nejhorších… „Kdy jste ho viděla naposledy?“ domáhal se odpovědi.

„V sobotu ráno… Proč se na něj ptáte? Stalo se mu snad něco?“ nehodlala se nechat odbýt ani paní Stránská.

„Zemřel,“ konstatoval kapitán Přibyl suše.

Ani přes posmrtné změny, které nastaly v a především na těle zemřelého, nepochyboval o tom, že muž, který se na něj usmíval z fotografie na občanském průkazu na jméno Karel Čermák, byl ten samý, který nehybně ležel v rosou mokré trávě.

„To přece…“ vykulila na něj žena oči. „To není…“ soukala ze sebe, těžce oddechujíc.

Poručík Dvořák vyskočil a podal jí sklenici s vodou stojící na konferenčním stolku mezi křesly a gaučem.

„Napijte se,“ vybídl paní Stránskou poněkud zbytečně.

Ta se po nabízené sklenici dychtivě natáhla, ruka se jí ale třásla tak silně, že jak ji nesla k ústům, několik kapek vybryndala. Nevěnovala tomu ale pozornost.

Mokré šaty byly v téhle situaci to poslední, co ji zajímalo.

Vida, ona by ta vodka byla možná přece jen namístě, mihlo se kapitánovi hlavou.

„Co se mu stalo?“ zeptala se žena do třetice. Ledová voda jí vrátila aspoň tolik rozvahy, že byla schopna logicky uvažovat.

„Našli jsme ho na Ostrově…“

„Podle koronera zemřel právě v sobotu,“ vzal si slovo poručík Dvořák.

Kapitán sotva znatelně přikývl, uznal, že bude vskutku lepší, aby výslech nadále vedl on. Pohodlně se opřel v křesle a zadíval se na akvárium.

Ač se zdálo, že díky němu přestal vnímat okolní svět, opak byl pravdou. Z rozhovoru poručíka Dvořáka a paní Stránské mu neuniklo jediné slovo. Nechtěl na ni ale

Tím, že pan Čermák bydlel sám, odpadla otázka, proč se po něm nikdo celý víkend nesháněl a nenahlásil jeho pohřešování. Mnoho dalších ale zůstalo, jako například právě ta, proč šel na tak odlehlé místo. Edgar se sice po místě nálezu příliš nerozhlížel, nemohl přece překážet v práci technikům, omlouval sám před sebou takřka útěk od Remanence, i tak by si ale jistě všiml, kdyby tam oběť někdo přivlekl již mrtvou… Nene, pan Čermák tam došel po svých a dobrovolně a teprve tam ho zastihla smrt, jak by řekl kolega Živný, doslova se vyžívající v nejrůznějších vzletných, mnohdy až básnických obratech.

„Nevíte, proč šel na Ostrov?“ vyslovil nahlas to, co mu vrtalo hlavou asi ze všeho nejvíc.

„Šel tam fotit,“ špitla žena, jen stěží potlačující pláč. „Chtěl si vyfotit ledňáčka, co tam poslední dobou bývá. Právě proto si v sobotu přivstal. Chtěl tam být dřív, než začnou chodit lidi, aby mu ho nevyplašili…

Potkali jsme se, akorát když jsem se vracela z procházky s Beníkem…“ sklonila se k malé chlupaté kuličce, sotva se držící na vratkých nožičkách. Edgar odhadoval, že štěněti pravděpodobně jorkšíra mohou být nanejvýš tak dva měsíce. „Mohlo být tak k šesté hodině…“ hladila paní Stránská psíka po hlavičce, ve snaze se uklidnit. Příliš se jí to ale nedařilo, velké slzy se jí koulely po tvářích, zanechávajíce za sebou výraznou lesklou stopu. Když jedna z nich spadla Beníkovi na čumák, polekaně ucukl nechápaje, co se stalo. „Co odešel do důchodu, bylo focení jeho jedinou radostí…“

23 příliš zírat, aby ji neznervózňoval. Raději okázale pozoroval rybky honící se kolem vraku lodi.

„Měl nějaké příbuzné?“ pokračoval Edgar ve vyptávání. Napřed je dobré udělat si povšechnou představu o osobě oběti a teprve pak se zaměřit na detaily, vybavoval si poučky vyčtené z nejrůznějších knih, z nichž se připravoval na přijímací zkoušky na Akademii.

„Ne,“ zavrtěla paní Stránská odmítavě hlavou. Sehnula se a vyzvedla si psíka do klína. „Žena mu zemřela tak před pěti lety. Velmi ho to zasáhlo, stále o ní mluvil. Každý den chodil na její hrob… Děti, pokud vím, neměli… O sourozencích také nikdy nemluvil…“ krabatila čelo v usilovném vzpomínání. „Možná právě proto se tak upnul na nejrůznější sociální sítě,“ povzdechla si smutně.

„Jaké konkrétně?“ ožil kapitán Přibyl. On sám podobným věcem v nejmenším neholdoval. Ze zkušenosti ale věděl, že mohou být, a často i jsou, velmi dobrým a snadno prokazatelným zdrojem informací, a to mnohdy i těch kompromitujících. Nejednou doslova žasl, co všechno jsou lidé schopni sdílet.

„Nejvíc používal facebook. Chodil po městě, fotil, sdílel…“

„Nevíte, jaký měl profil?“

„Normální. Vystupoval tam pod svým jménem. Když si do vyhledávače zadáte Karel Čermák, Nymburk, nabídne vám ho jako prvního,“ vysvětlila paní Stránská, když viděla, jak se kapitán Přibyl při slově normální zamračil. Pravda byla, že na tohle slovo začínal být kapitán pomalu, ale jistě alergický. Podle vyslýchaných bylo často něco, kolikrát i všechno, normální… Aby se pak ve finále ukázalo, že to zase až tak normální nebylo…

„Hmm,“ zahučel nyní. Z kapsy vytáhl mobil a zahleděl se do něj. „Tento?“ obrátil ho po chvíli obrazovkou k ženě.

„Ano, to je Karlův profil, tedy pana Čermáka,“ potvrdila vyslýchaná bez zaváhání.

Poručík Dvořák naprázdno polkl, neměl tušení, že má jeho nadřízený profil na sociální síti. Byl to ten poslední člověk, do kterého by něco takového řekl.

„Děkuji,“ pronesl Antonín Přibyl prostě. Byl rád, že má jistotu. Když otevřel profil se jménem Karel Čermák, nehleděl na něj z profilové fotografie muž jako z občanského průkazu, ale jakási luční rostlina, kterou snad v životě ani neviděl, natož aby znal její jméno. Stejné to bylo s obrázkem v horní části stránky. Tam byly pro změnu nymburské hradby. „A co přátele? Ty nějaké měl?“ schoval mobil do kapsy.

„Známých měl dost,“ přikývla paní Stránská. Prvotní šok ze smrti souseda již odezněl, s tím se vrátila vnitřní rovnováha a klid. „Byl to takový živel. S každým se zastavil, prohodil pár slov… Že by ale měl nějakého vyloženě kamaráda…“ vrtěla odmítavě hlavou.

„A co nepřátele? Neměl s někým například nějaký spor?“ zkusil to kapitán z druhé strany.

„Nepřátele? Proč by měl mít nějaké nepřátele? Proč se mě na něco takového vůbec ptáte?“ naježila se náhle paní Stránská. Copak sem tihle dva přišli sbírat drby? Neznají snad zásadu O mrtvých jen dobře?

„Snažíme se zjistit cokoli, co by nám mohlo pomoci objasnit jeho smrt,“ odpověděl za kapitána poručík Dvořák nejdecentněji, jak ho v daném okamžiku napadlo.

Útočností paní Stránské se nenechal v nejmenším zaskočit. Věděl, že je zcela přirozená. Člověk čelící smrti, byť ne příliš blízké osoby, procházel nejrůznějšími emocemi. Často se velmi rychle měnícími a přeskakujícími z jedné polohy do druhé. Hlubokou sklíčenost tak obratem ruky střídala agresivita, tu pak pro změnu zase apatie…

„Objasnit jeho smrt?“ opakovala paní Stránská zaraženě. „Já myslela, že…“ přeskakovala pohledem z jednoho vyšetřovatele na druhého.

„Co?“ vybídl ji kapitán k dokončení započaté věty.

„Že se mu udělalo špatně… že prostě zkolaboval… Není už nejmladší a to počasí… Poslední dobou si stěžoval, že se mu těžko dýchá…“ zbledla žena. Silné rozrušení bylo rázem zpět.

„Bohužel to vypadá, že se pan Čermák stal obětí trestného činu,“ odmítl její představu o skonu souseda Edgar. „Právě proto je pro nás tak důležité dozvědět se o něm toho co nejvíce,“ odříkal formuli, kterou použil již nesčetněkrát. A nic to neměnilo na její pravdivosti. Nejen z policejních statistik, ale především ze zkušeností ať už svých, či kolegů, kapitána Přibyla nevyjímaje, věděl, že sama oběť je často nejlepším vodítkem k pachateli.

Téměř vždy mezi nimi byl více či méně blízký vztah. Vraždy, kdy se oběť s pachatelem neznala ani od vidění, se vyskytovaly spíše sporadicky.

„Trestného činu…“ opakovala paní Stránská nepřítomně. „Myslíte snad vraždy?“ vykulila náhle oči překvapením.

„Dokud nebude skončeno vyšetřování…“ zasáhl do rozhovoru opět kapitán Přibyl se svou chladnou věcností.

„To je strašné!“ nenechala ho žena domluvit. Chytila se za krk, jako by se dusila. „Myslela jsem, že třeba infarkt… nebo… prostě něco přirozeného… Ale vražda…“ natáhla se znovu po sklenici a na několik málo dlouhých loků ji vyprázdnila.

„Víte o někom, kdo…“

„Absolutně ne!“ nenechala domluvit ani poručíka Dvořáka. „Karla tu měli všichni rádi. Nevím o nikom, s kým by se byť jen pohádal!“

„Myslím, že to bude vše,“ prohlásil nečekaně kapitán

Přibyl a vstal. „Děkujeme za pohoštění,“ zavadil pohledem o již prázdné sklenice. Chladná voda přišla věru vhod. Ač bylo ještě dopoledne, slunce již nemilosrdně pražilo. „Kdybychom ještě něco potřebovali, ozvali bychom se. Stejně tak, kdyby něco napadlo vás, dejte nám prosím vědět,“ podával paní Stránské navštívenku.

„Jistě, spolehněte se,“ odpověděla ta jako ve snách. Potom, co se dozvěděla, že Karel Čermák byl zavražděn, nebyla s to se soustředit. V hlavě jí hučelo, před vnitřním zrakem se jí odehrávaly nejrůznější scény ze společných setkání… včetně toho sobotního… Kdyby věděla, že je to setkání poslední…

„Jste v pořádku? Nemáme vám někoho zavolat?“ zeptal se Edgar starostlivě, když viděl, jak rozrušená mladá žena je.

„Není potřeba, skočím k Lídě, bydlí o patro níž…“ soukala ze sebe paní Stránská. Nato vstala a společně s oběma vyšetřovateli zamířila ke dveřím. Chlupatou kuličku Beníka v náručí.

„Proč jste to tak rychle ukončil?“ zeptal se poručík Dvořák zvědavě, sotva za paní Stránskou zapadly dveře ve druhém patře.

Když doprovázeli vyslýchanou k její přítelkyni, byl přesvědčen, že kapitán bude chtít vytěžit i ji. Nic takového se ale nestalo, v nejmenším nenaznačil, že by měl o něco takového zájem. Spíše naopak, připadalo mu, že je kapitán celý nesvůj, aby již mohl podniknout něco jiného… Ale co?

„Protože další výslech by byl jen ztrátou času,“ mávl kapitán rukou. „A pohni, čeká nás práce!“ popoháněl mladého kolegu. Sám bral schody po dvou, kvůli jednomu patru nemělo cenu volat výtah.

„Jaká?“ chtěl mít Edgar jasno.

„Přece ten facebook!“ zavrčel kapitán podrážděně.

Jak se ho může na takovou samozřejmost vůbec ptát! „Třeba tam najdeme něco, co by nám mohlo pomoci…

Na to stačím sám!“ zarazil se náhle. „Dej mi klíčky,“ natáhl ruku. „Pojedu na služebnu a kouknu na to. Taky zažádám o zpřístupnění konverzací přes messenger a pak obešlu instituce jako vždycky…“ plánoval zaměstnat úředního šimla. „Ty zůstaň tu a pokus se zjistit, co byl ten Čermák zač. Zda na něj mají všichni takový názor jako paní Stránská… Až budeš hotov, přijď za mnou, krátká procházka městem ti neuškodí,“ rýpl si přátelsky.

„S tím se nedá než souhlasit,“ odpověděl Edgar lehce. Chůze mu nevadila, naopak ji mnohdy i vyhledával. Pomáhala mu soustředit se, rovnat si myšlenky… Kolem Labe nachodil doslova maratony. O to víc, co v koutku duše doufal, že by tam mohl natrefit na tmavovla-

sou matematikářku Mirku Holou, s níž se seznámil při nedávném vyšetřování… Než se rozhoupal, aby ji oslovil nejen služebně, ale i soukromě, byl případ u konce stejně jako školní rok. Nastaly prázdniny a ty ukončily veškeré jeho naděje na náhodné setkání. Se začátkem školního roku ale opět vzklíčily…

„Zjistil jsi něco?“ vyzvídal kapitán Přibyl, sotva Edgar vstoupil do kanceláře. „Doufám, že ti chutnala,“ zašklebil se jízlivě.

„Prosím?“ zamrkal poručík netuše, co kapitán svou hláškou míní.

„Ta zmrzlina, co máš na tričku,“ pohodil kapitán hlavou k nevelké červené skvrně vyjímající se na zářivě bílé látce.

„To jsem si vůbec nevšiml,“ zrudl Edgar po kořínky vlasů.

Když splnil zadaný úkol, vracel se podle rozkazu svého nadřízeného na služebnu. Vzal to ovšem oklikou přes Zmrzlinárnu, vyhlášený nymburský podnik s vlastní výrobnou. Víc než mražená pochoutka ho tam ale lákala možnost náhodného setkání s učitelkou ze

Základní školy Tyršova, stojící v těsné blízkosti. Štěstí mu ale nepřálo ani tentokrát a tmavovlasou matematikářku tam nenatrefil. Aspoň tak zajedl zklamání dvěma kopečky. Kombinaci čokoládové a višňové zkrátka nešlo odolat.

„Co ten Čermák?“ vrátil se kapitán k vyšetřování. Své škodolibosti učinil zadost stejně tak, jako si počechral ego. Dokázal mladému kolegovi, kterého měl vlastně

zaučovat, že mu díky skvělému pozorovacímu talentu nic neunikne!

„Zdá se, že ho paní Stránská vystihla přesně. Hodný, přátelský, nekonfliktní… Nenašel jsem nikoho, kdo by o něm mluvil ve zlém… Nezjistil jsem jediný důvod, proč by mu měl někdo usilovat o život,“ odříkával Edgar rozmrzele. Nevěděl, zda víc z toho, že se mu nepodařilo vypátrat zhola nic, co by vyšetřování posunulo jakkoli kupředu, či ze skvrny od zmrzliny. Z té se kvůli mnutí stal flek velký pomalu jako dlaň.

„Koukám, že tě Živný už taky nakazil,“ zasmál se kapitán upřímně. „Usilovat o život,“ opakoval pobaveně.

„A co vy? Vy jste na něco přišel?“ zeptal se Edgar honem, aby odvedl řeč jiným směrem. Nechtělo se mu přiznat, že mu některé obraty kolegy Živného utkvěly v paměti natolik, že je začal sám používat. Už proto, že mu přišly jemnější, decentnější… než formálně strohá mluva kapitána.

„Prošel jsem jeho profil,“ přikývl kapitán. Pokynul Edgarovi, aby si přisunul židli a sedl si vedle něj. Ten tak vmžiku učinil a zadíval se na monitor.

„V podstatě potvrzuje to, co říkala paní Stránská a teď i ty,“ dal se kapitán do popisování výsledků své samostatné činnosti. „Malá šedá myška, která chodila po městě, fotila různé momentky a vymýšlela si k nim popisky,“ roloval stránkou dolů, občas se zastavuje u jednotlivých příspěvků.

„Hmm,“ zahučel poručík zklamaně. Upřímně nechápal, proč ho kapitán lákal k počítači. Jen tak ztráceli další čas, který mohli věnovat něčemu prospěšnějšímu než snad již stokrát omletému charakteru pan Čermák.

„Ale i z té malé šedivé myšky se občas stal zuřivý lev,“ dodal kapitán po chvíli potutelně. Usoudil, že poručíka podusil ve vlastní šťávě tak akorát dost. V jeho tváři mohl číst jako v otevřené knize, předně tak odhadl, co se mu honí hlavou.

„Ano?“ ožil v ten moment Edgar.

„Však si to přečti sám!“ natočil kapitán monitor čelně k Edgarovi.

„Tedy, to je slovník! Se divím, že je nezablokovali…“ pokyvoval poručík hlavou, zatímco očima soustředěně klouzal po vláknu konverzace pod jedním z příspěvků. „Takže přece jen by tu byl někdo, s kým pan Čermák až tak nevycházel…“ brblal si pod vousy.

„Je to tři dny staré!“ upozornil kapitán, když poručík dočetl. „Přesněji řečeno z pátku večer, když pan Čermák zemřel v sobotu pravděpodobně brzy ráno…“

„Jako jo, bylo to ostré, místy bych řekl až nechutné… ale zase na druhou stranu, že by ho kvůli takové blbosti zabila?“ zapochyboval Edgar otevřeně. Nenávistná konverzace na sociální síti se mu jako motiv vraždy příliš nepozdávala. I když ono na druhou stranu, proč ne… mnul si zamyšleně bradu.

„To právě musíme zjistit!“ pokrčil kapitán rameny. „Takže jdeme,“ plácl Edgara po zádech tak, až ten překvapeně hekl. Onen údiv ale spíše než síle úderu patřil samotnému plácnutí. Na podobně přátelské projevy nebyl u svého nadřízeného zvyklý.

„Pěkné domečky,“ pokyvoval poručík Dvořák uznale hlavou, zatímco krokem projížděl ulici Na Bělidlech,

vedoucí podél Labe dál k pivovaru, jedné z nymburských chloub.

„Tady někde by to mělo být,“ rozhlížel se i kapitán Přibyl. Jeho ovšem mnohem více než architektonické skvosty mnohdy z předválečného období zajímala popisná čísla. „Jo, tady,“ ukázal na keramickou desku s umně vyvedeným číslem 13.

„Jak trefné,“ utrousil Edgar, zatímco již sjížděl k chodníku, aby podél něj zaparkoval.

„Co?“

„To číslo přeci, třináctka! Nešťastná třináctka,“ zapitvořil se poručík.

„Tvoje starosti bych chtěl mít,“ obrátil kapitán oči v sloup. Vystoupil z auta a zamířil k domu. Zastavil se před brankou a zvědavě nahlížel přes plot do zahrady. „Tedy, až něco takového jsem nečekal,“ zhodnotil po chvíli.

Když na facebooku narazil na prapodivnou konverzaci mezi Karlem Čermákem a paní Evou Procházkovou, bylo nasnadě, že si s ní bude muset promluvit. Přepnul proto na mapy.cz a vyhledal si její dům, aby tak říkajíc věděl, do čeho jde. Už z daných záběrů na něj ono místo působilo divně. Nebylo to ale nic ve srovnání s tím, jak na něj působilo ve skutečnosti.

„Tak teď nevím, zda se mám smát, brečet, nebo se bát,“ přidal se poručík Dvořák. I na něj poměrně silně zapůsobilo to, co přes nezvyklý, původně asi pletivový plot viděl.

Prostranství kolem domu víc než zahradu připomínalo jakýsi tajuplný les, divokou, nezkrotnou přírodu,

která jako by si brala zpět to, co jí před dávnými dobami lidé vzali. Větve keřů se proplétaly nejrůznějšími plastikami, kde nejčastějším motivem byly porůznu sepjaté ruce. Plazivé výhonky vistárie, obtížené úctyhodnými hrozny fialovorůžových květů, visely z něčeho, co mělo být podle všeho zahradním altánem. Ty, které se dostaly až na zem, obtáčely pískovcové sochy, nastavěné tak, že budily dojem lidí kráčejících právě do altánu, aby si v jeho stínu odpočinuli. Nikdy tam ale nedošli, zkameněli po cestě, a jejich tužby tak zůstaly nenaplněny…

„Fuj,“ otřásl se náhle kapitán Přibyl. „Kdybych nevěděl, že je to blbost, že nic takového neexistuje, řekl bych, že je to prokleté místo…“ cítil, jak mu mráz běhá po zádech.

„Člověk by se otřel bílým plátnem, co?“ přidal se poručík. I on měl z tohoto místa, kde byl navzdory tomu, že v Nymburce už nějaký ten pátek pobýval, poprvé, rozporuplné pocity.

„Co to plácáš? Jakým bílým plátnem?“ utrhl se na něj kapitán, dopálený sám na sebe, že se prve nechal tak unést a řekl to, co řekl. Podobné osobní projevy do služebních výkonů nepatří!

„Moje babička říkávala, že nejlepší ochrana před uhranutím je otřít si obličej bílým plátnem…“ dal se Edgar do vysvětlování.

„Nefantazíruj a raději zazvoň,“ zavrčel kapitán. Jsme tu kvůli vyšetřování, a ne kvůli zcestným pověrám! Pověry nepověry, hlavně abychom už šli pryč, pohlédl úkosem na zkamenělý průvod.