Jednu oříškovou, prosím by Nakladatelství MOBA

Jednu oříškovou, prosím

Milé čtenářky, milí čtenáři, patříte-li mezi ty, kteří mé předchozí romány znají, nejspíš vás překvapí, že se na vás poprvé obracím úvodním slovem. Není to náhoda – tentokrát vás čeká překvapení i na následujících stranách.

Jak napovídá už obálka, tato kniha je jiná než těch jedenáct, jež vyšly před ní. Ne snad v tom, že by v ní nešlo především o vztahy, současný život a ženskou duši – právě to v mých příbězích máte rádi. Jen vás tentokrát čeká o něco víc pohody a méně psychologického hloubání, kapka romantiky namísto těžkých chvil, více sluníčka a opalovacího krému než syrovosti stereotypních dní.

Na začátku byla výzva: dokážu napsat pohodový letní příběh, který si čtenářky a čtenáři mohou přibalit na dovolenou bez obav, že na ní budou řešit příliš bolavá témata? Ve kterém mohou právem očekávat lásku a naději na dobrý konec? Takový lehký letní drink namísto kávy v upršeném dni?

A pak na dveře mojí mysli zaťukali Eliška s malým Jonášem a požádali o malé letní dobrodružství – takové, které by jim pomohlo pochopit, co se v jejich minulosti zvrtlo, a změnit jejich život k lepšímu. Chtělo to prázdniny, koupaliště, letní tábor a spoustu, spoustu zmrzliny (sama jsem jí při psaní jejich příběhu snědla tolik, co jindy za celý rok!).

A teď se s nimi můžete seznámit i vy – na lehátku u bazénu, na balkóně s miskou jahod a sklenkou domácí limonády nebo jen tak zachumlaní pod dekou v jednom z těch podvečerů, kdy je třeba zapomenout na nevlídné počasí a starosti všedních dní.

Tato kniha je první z řady „pohodových příběhů“, které bych vám ráda čas od času nabídla – vedle těch, které jsou jako cibule a v nichž svlékáte jednu štiplavou vrstvu za druhou. Tak jako se v životě střídá romantika s dramatem, každý z nás má občas chuť na něco jiného. I mně se tento příběh psal mnohem lehčeji a s úsměvem – i já někdy potřebuji obejmout a jen tak být. Věřit, že život umí být i vlídný a že sklenka naděje je bezedná. Že bude líp.

Přeji vám příjemné čtení – ideálně s kornoutem v ruce. Vanilkové, oříškové nebo třeba mé oblíbené příchutě slaný karamel.

Vaše Digma

Eliška

„Fakt skvělý!“ mrsknu telefonem na gauč a on se od sedáku odrazí jak od trampolíny a skončí na zemi. Nechám ho tak a zoufale složím hlavu do dlaní. Co si teďka počnu? Teta Květa si zlomila ruku a já abych honem všechno hodila za hlavu a překopala si plány na celý léto! Jasně že ji v tom nemůžu nechat, protože…

… Ten kiosek na koupálku, kde strejda prodává teplý pivo, studený párky a ke kafi už třicet let ty samý sušenky a ona přes sezónu točí zmrzlinu, je něco jako rodinný bohatství. A vzhledem k tomu, že ti dva pořád byli ve kšeftě, místo aby mně zadělávali na bratránka nebo sestřenku, jednou to bude moje dědictví. Na což se děsně těším, pochopitelně.

… Chápu, že sezóna začíná a teta to s rukou v sádře dělat nemůže a po zkušenostech s brigádnicema, který se na zákazníky otráveně ksichtily a občas si kromě dýšek omylem nechaly i něco ze strejdovy kasy, už nikomu jinýmu nevěří.

… Beztak řeším, že si nemůžu vzít na celejch devět týdnů prázdnin dovolenou, nota bene když jsem podnikatelka a nemám žádnou. Ale tím se náš školskej systém jaksi nezabývá, a tak nemám Jonáše kam upíchnout, protože na tábor se ještě necítí a já taky ne, když jsme jeden bez druhýho od jeho narození ještě nebyli.

… Vzhledem k tomu, že jsem u nich sama trávila každý prázdniny až do maturity i potom, než jsem vejšky nechala, je v tom nejen kus nostalgie, ale taky tak trochu pocit, že jim to dlužím. Celý ty roky se o mě starali a nikdy za to nic nechtěli. Až teď. Neřekli to přímo, ani nemuseli. To přesvědčení, že bych jim to měla oplatit, když pro jednou potřebujou oni mě, vzešlo ze mě samotný.

Suma sumárum to vypadá, že vlastně ani nemám jinou možnost, jenže já prostě na misky vah nutně potřebuju přidat taky pár těch ale…

… Nemůžu se prostě jen tak sebrat a nechat Terezu v krámku samotnou. Jednou jsme si ho otevřely spolu a už ji vidím, jak skáče radostí z toho, že v něm bude trčet celý léto sama, bez možnosti vzít si den volna a jít se zchladit k vodě. A sehnat brigádnici, která bude nejenom dost šikovná na vázání kytek, ale taky spolehlivá a důvěryhodná, abysme jí mohly náš vymazlenej obchůdek svěřit, je hotový peklo – o tom přece právě oni vědí svý.

… Jonáš má sice Květu fakt rád, ale viděli se vždycky jenom na pár hodin. Jenže když já budu trčet celej den u okýnka se zmrzlinou, zbydou mně jenom dvě možnosti.

Buď tam může být se mnou a motat se znuděně po kiosku, v horším – a obávám se, že logičtějším – případě chtít do vody, kde na něj neuvidím a nebudu ho moct hlídat, nebo ho budu muset nechávat doma s Květou, která má ruku v sádře a tím pádem asi dost starostí sama se sebou. … Kdysi jsem si jasně slíbila, že se budu Hejtmanský

Lhotě vyhýbat, co to jenom půjde, a skoro osm let jsem to dokázala dodržovat, až na občasný krátký návštěvy o Vánocích a narozeninách. Ale to bylo vždycky jenom rovnou k tetě a od ní šupem domů. Teď by to znamenalo potkávat všechny další lidi, co tam žijou a jezděj a…

… Nevyhnula bych se mu. Šance, že se za celý léto neobjeví na koupálku, když široko daleko žádná jiná možnost zchlazení není, a že ho nenapadne jít si koupit zmrzku nebo něco ke strejdovi do kiosku, je asi tak velká, jako že si tu vejšku jednou dodělám. Ne, ještě menší, protože já si ji pořád ještě mám v plánu jednou dodělat!

Až Jonáš vyroste a nebude mě tolik potřebovat.

A teď, babo raď! Nechat tetu, která si to nezaslouží, ve štychu, nebo riskovat setkání s člověkem, kterýho po tom všem chci vidět ze všech lidí na celým světě nejmíň?

A nejen s ním, taky s Reginou, na tu nesmím zapomínat.

To je další velký ale, i když s ní si poradím spíš.

Ptát se Jonáše nemá cenu. Jednak z toho v sedmi letech ještě nemá rozum a jednak… mezi čím bych mu vlastně měla dát na výběr? Mezi prázdninama na vesnici u tety, kdy bude každej hezkej den trávit na koupališti, a čím? Vždyť sama zatím jiný řešení nemám. Od tý doby, co umřela máma, mně ho nemá kdo jinej pohlídat. Byl by se mnou zavřenej v krámku, nic jinýho bych mu nabídnout nedokázala. Jasně, s Terezou se v pohodě dá domluvit na tom, že si vezmu týden volna a zajedu si s ním někam do kempu pod stan, pořád ale zbývaj ještě dva nevyřešený měsíce.

Ať to převracím, jak chci, sama vidím, že klíčová osoba, se kterou to nutně musím probrat, je právě Terka. Mrknu na hodiny, kolik je. Devět, to je v pohodě, takhle brzo spát nechodí. Nebudu na nic čekat a rozseknu to hned. Aspoň to budu moct pustit z hlavy a co nejdřív tetě zavolat, že si bohužel fakt musí najít jiný řešení.

Chtě nechtě se sehnu k podlaze a se zoufalým odfouknutím natáhnu ruku co nejdál. Jasně že na něj nedosáhnu a musím se zvednout. Jako by snad mně mohlo někdy něco jít snadnějc!

„Děje se něco?“ ptá se hned Tereza a zní starostlivě. V tuhle dobu jí obvykle nevolám. Zároveň se ale nemůžu zbavit pocitu, že ji od něčeho ruším.

V rychlosti jí nastíním situaci a čekám na její ortel.

Nabeton mně řekne, že jsem se zbláznila. Že ji v tom nemůžu nechat celý prázdniny. Že ten krámek máme dohromady a nepřipadá v úvahu, abych si odjela pryč a nechala jí ho na hrbu dva nekonečný měsíce. Co jinýho by mně taky mohla říct?

„Zbláznila ses?“ začne přesně podle mýho očekávání.

„Jasně že tetě musíš pomoct. Vůbec o tom nepřemýšlej a jdi balit, já to zvládnu.“

„Co- cože?“ vyhrknu, absolutně zaskočená její pohotovou reakcí. „Celý léto? Sama?“

„Já si poradím, neboj,“ uklidňuje mě a já v jejím hlase zaslechnu něco novýho. Takovej zvláštní hravej tón.

„Zařídím si šikovnou pomocnici. Dokonce už o jedný i vím,“ naznačí tajemně a s dalším ujištěním, ať Květě pomoc rozhodně slíbím, se urychleně rozloučí.

Až po pár vteřinách tupýho zírání na mobil mně dojde, že jsem v pozadí slyšela něčí hihňání. Holčičí. Tereza nebyla sama a vsadila bych svoje vansky na to, že právě tuhle osobu měla na mysli jako parťačku na léto. Její nečekaná ochota teď dávala mnohem větší smysl. Tak ještě aby se do léta nerozešly, jinak budu v ještě větší prekérce, než už jsem.

Budu si muset oživit šatník. Jestli se mám po osmi letech vidět s ním, musí mně to děsně slušet. A taky kvůli

Regině – kvůli tý snad ještě víc. Určitě bude jako vždycky vypadat jako z partesu, jak ji znám. Když jsme ještě byly nejlepší letní kámošky, vždycky vypadala líp než já. Zaženu jedovatou myšlenku, že jí to nedalo moc práce, a soustředím se na svůj plán. Tentokrát se musím aspoň

pokusit se jí přiblížit, bez ohledu na to, kolik práce to dá mně.

Ale kvůli němu stejně nejvíc! Jen ať trpí při pohledu na to, co si nechal utýct mezi prstama…, a radši se moc nedívá okolo! Jsou věci, který by mu už z principu měly zůstat utajený, ale s příbývajícíma rokama je ta šance čím dál menší.

Eliška

„A mami, to tam budeme fakt celý prázdniny?“

„Asi jo, Jonášku. Nebo skoro celý, uvidíme. Teta Květa má tu sádru zatím na šest týdnů. Pak uvidíme, jestli bude moct jít rovnou točit zmrzlinu, nebo tu ruku bude muset ještě chvíli šetřit.“

„A mami, to budeme fakt celou dobu na tom koupálku?“

„Kromě dní, kdy bude pršet.“ Aspoň doufám, že když bude hnusně, nebudeme otvírat. Ale zatím jsem se neptala.

„A mami, to budu moct jíst tu zmrzku celý prázdniny zadara?“

Ještě jedno „a mami“ a mně se fakt rozskočí hlava!

Nemám prostor pro vlastní myšlenky, a přitom bych se tak potřebovala kromě řízení soustředit hlavně na to, co mě nevyhnutelně čeká.

„No, platit mně ji nebudeš, ale musíme si nastavit nějakej limit. Jinak tě bude minimálně bolet břicho, v horším případě z toho chytneš angínu a místo koupálka budeš tak akorát ležet doma s tetou.“

„A mami, z kolika zmrzlin je angína?“

„Jonášku, jsme v autě sami, nemusíš mě pořád oslovovat. Já vím, že se ptáš mě.“

„Hm. A z kolika teda?“

„Nevím, to se nedá takhle říct. Prostě to chce brát s rozumem.“

„Aha. Můj rozum říká, že tak z deseti.“ Ten lump mě normálně zkouší. Je připravenej licitovat, vidím mu to na očích!

„Protože z toho v sedmi letech samozřejmě ještě rozum nemáš…“ V rychlosti přemítám, kolik mu jich povolím, protože jsem tyhle detaily zatím neřešila, ale on mě předběhne a zaskočí.

„A tobě je kolik?“

„Dvacet osm,“ pronesu důrazně, aby bylo jasný, že je to o moc víc. V první třídě se učili počítat do stovky, takže to samozřejmě zná, ale cítím potřebu zdůraznit převahu.

Znám ty jeho vyděračský způsoby až moc dobře. A když přidá ten pohled štěněte z útulku…

„To je dost,“ pronese nejdřív lakonicky a já málem zajásám, jak mně plán vyšel. Vzápětí to ale pohřbí dalším trefným postřehem: „Ale taky to nevíš, i když seš stará. Tak jak to zjistíme?“

Polknu nasucho a předstírám, že se mě to nedotklo. Je mně jasný, že z jeho perspektivy je starej každej dospělák.

„Nic zjišťovat nebudeme. Prostě si vystačíš s jednou denně a i tak se ti možná brzo přejí.“ Sama tomu samozřejmě nevěřím, jen předem vím, co přijde. Ukazatel u silnice hlásí naši odbočku a mně se zrychlí dech.

„Jenom? Mamí, aspoň tři!“

„Tak kompromis – dvě. Co říkáš? Jednu dopoledne a druhou odpoledne.“ Vyhodím blinkr a srdce mně buší asi dvakrát rychlejc než ťukání ozývající se z palubky. Poslední dva kilometry a budeme tam. Fakt muselo být zrovna dneska takhle krásně, takže bylo třeba kiosek i okýnko se zmrzlinou otevřít? Dala bych přednost tomu, potkat se u tety doma, ne si muset pro klíče zajet na koupaliště.

„Hm…“ zamyslí se rozumbrada, „ale když bude vanilková, tak tři! Vanilkovou mám ze všech nejvíc nejradši, to bych jenom se dvouma nevydržel. Mamííí…“

Ve zpětným zrcátku zahlídnu prosebný tření dětskejch ručiček a nejen to. Je tam. Kdyby zelená barva nebyla u psů tak vzácná, dívaly by se přesně takhle všechny štěňata toužící po žrádlu, hračce nebo pohlazení. To moje chtělo tři vanilkový a vědělo, že mě má v hrsti. Umělo to se mnou jako nikdo a bylo si toho vědomo.

„Mamí, prosííím…“

„No jo,“ odpovím mu nesoustředěně, protože právě přijíždím na parkoviště u koupálka. Je tady pěkně natřískáno. Žádnej div, že otevřeli.

„Jupííí! A mami?“

„Copak, Jonášku?“ Vyhodit rychlost, zatáhnout ručku, vypnout motor, vyndat klíčky… opakuju si v duchu jednotlivý úkony, protože hlava mně nefunguje. A do toho pořád brebentí on. Za celou cestu jsem neměla ani minutu na to, připravit se na možný komplikace. Budu muset improvizovat a v tom jsem nikdy nebyla dobrá.

„Budou tam vůbec nějaký děti?“

Ha, i na něj evidentně dolehla realita. Dva měsíce v úplně cizím prostředí, kde se bude muset spoustu hodin denně nějak zabavit. I když ke koupálku patří i dětský hřiště a on nemá problém navazovat kontakty, Hejtmanská Lhota pořád zůstává malou obcí s převážně starší populací. Ta otázka nebyla až tak od věci, přesto se ho rozhodnu uklidnit a natěšit.

„Určitě. Koukej, co je tady aut!“ Mohlo by některý z nich být jeho? Tenkrát žádný neměl a teta mně rozhodně informace tohodle typu průběžně nesdělovala. Ať už pravdu znala, nebo ne, o něm se mlčelo. Maximálně ze začátku občas zmínila Reginu, ale časem pochopila,

že o ní mluvit nechci, a tak i s tím přestala. „A vůbec, vystupovat – jdeme to zjistit na vlastní oči.“ To o dětech, samozřejmě. Z celýho srdce doufám, že aspoň dneska mě víc zjišťování nečeká.

Odpoutat se a zhluboka nadechnout. Měla bych vykročit pravou nohou? Než se stihnu zamyslet nad tím, jestli by to něčemu pomohlo, otevřu dveře a instinktivně vystrčím levou. Tak asi tolik k mentálním přípravám.

Okamžitě k nám dolehne dětskej výskot a mně se trochu uleví. Aspoň Jonášův problém se zdá být vyřešenej.

Teď už „jen“ ten můj. Kéž by to taky probíhalo tak hladce!

„Ahoj teto,“ nakouknu do okýnka, u kterýho nikdo nestojí. Všichni jsou ve vodě nebo na dekách a osuškách.

Chytaj vleže sluneční paprsky nebo posedávaj ve skupinkách a nikdo si mě nevšímá. Cítím, jak mě nervozita pomalu opouští.

„Eliško! Holka moje, pocem,“ kývne Květa potěšeně hlavou dovnitř.

Popadnu Jonáše za ruku a on se nebrání a nechá se vést do kiosku. Ani se pořádně nestihnu pozdravit se strejdou, a už mě teta mačká v náruči. Na zádech cítím tvrdou sádru a znovu si připomenu, proč jsem tady.

Jo, musela jsem to udělat. Teď to jenom bez následků přežít.

Eliška

„Tak co, jak se ti tady u nás líbí? Už jsi nám odpustila, že jsme ti překopali plány na léto?“ obejme mě strejda, kterej se ke mně v nestřeženým okamžiku přimotal zezadu. Ani jeden z nás právě nemá frontu, a tak toho jako obvykle využívá k povídání.

„Za to přece nemůžete. Doteďka sice nechápu, jak si teta zvládla zlomit ruku při utírání prachu, ale asi to tak mělo být.“ Je to můj třetí den za okýnkem a nervozita ze mě už pomalu opadla. Doteď všechno probíhalo v pohodě, a kdyby si můj anděl strážnej chtěl nahonit přesčasy, třeba to tak i zůstane.

„Protože je to ženská bláznivá. Nutně potřebovala tou prachovkou šťourat i na konzoli, kam beztak nikdo nikdy nekouká, a aby tam došáhla, vylezla si na opěradlo gauče. Smekla se jí noha a ona to cestou dolů vzala o parapet. Může být ráda, že neupadla třeba hlavou na roh stolu,“ brblá starostlivě a já mezi řádky tu nevyslovenou obavu slyším. Vždyť maj jenom jeden druhýho. A mě s Jonášem.

Pohledem toho malýho neposedu vyhledám. Zase si vyhlíd nějakou rodinku s dětma přibližně stejnýho věku a láká je do vody. Netuším, jak to dělá, ale pokaždý se mu to povede. Kromě chvil, kdy ho za mnou přivede hlad, žízeň nebo chuť na zmrzlinu, o něm pomalu nevím. Ale

výhled na něj mám ze svýho stanoviště dokonalej, což mě uklidňuje.

Musím se usmát. Vybaví se mně totiž jeho vítězoslavnej úsměv z prvního dne, kdy se ho teta zeptala, jestli si dá zmrzku.

„Jasně, vanilkovou. Tu mám totiž nejvíc nejradši!“

„Tak to mám pro tebe skvělou zprávu,“ naklonila se k němu. „Čekaj tě hodně sladký prázdniny. Každej den totiž máme vanilkovou a k tomu nějakou jinou.“

Takže vyhrál, docvaklo mně v tu chvíli a jemu evidentně taky. I když jsem mu to neslíbila, ani jsem jeho plán v autě nerozporovala, takže platí. Nezbylo mně než doufat, že si tu angínu fakt neužene.

„Jednu malou míchanou,“ vyruší mě ze vzpomínek mužskej hlas a já nadskočím. Pohled okamžitě stočím od Jonáše k zákazníkovi a rozbušený srdce se uklidní. Není to on. Už by mohlo přestat pokaždý tak vyšilovat, nebo si dřív než ten kluk angínu uženu já infarkt.

„Patnáct korun,“ odpovídám automaticky, podle náhlýho chladu za zádama pochopím, že se strejda vrací za pult, a pustím do kornoutku zeleno-žlutou směs. Nesoustředím se, a tak jí tam přistane o něco víc, než by mělo. „Pardon, jsem vám dopřála,“ podávám zmrzlinu tomu muži a on se usměje.

„Tak dík. Bych se nezlobil, ani kdybys mně dopřála i něco jinýho…“ roztáhne koutky, čímž odhalí chybějící trojku vlevo nahoře. To mě ale nerozčiluje zdaleka tolik jako fakt, že mně tyká – podobně jako to spousta nevycválanejch lidí má tendenci dělat u barmanů a vietnamskejch prodavačů – a co víc, dokonce se mnou snad flirtuje!

„Pardon?“ zamračím se a ruce si bojovně složím na prsou, aby si laskavě dal pohov a odchod. Být milá na

zákazníky mně problém nedělá, ale na laciný dvojsmyslný řeči mu fakt zvědavá nejsem.

„Nebejvala jsi takhle přísná,“ zašklebí se a můj mozek vyhlásí stav nouze. Něco jako by hledal v útrobách dávný paměti, jako by si byl téměř jistej, že to tam někde je, ale neměl nejmenší zdání, co hledá, natož kde to najít. Napětí v mejch rukách povolí a natáhnu se pro dvacku na talířku. Když v pokladně lovím pětikorunu nazpátek, ozve se: „To nech. To bude tak akorát,“ sjede odborným pohledem velikost vyfasovanýho osvěžení.

Podle toho, že mně pořád tyká a že mám někde vzadu v hlavě mezi starým nepotřebným harampádím velmi mlhavej pocit, že na to nejspíš má právo, přijmu jako fakt, že on ví, kdo jsem. Obráceně to zatím ale nefunguje, což dám najevo bezradným pohledem.

„Pitrýs,“ napoví mně, když pochopí, že se jinak dál nehneme. Něco mně to říká, ale žádnej aha moment se nekoná. „Kamarád Patrika.“

Ztuhnu a nohy mně vrostou do země. Jak dlouho jsem to jméno neslyšela? Bez ohledu na to, že si žádnýho Pitrýse pořád nevybavuju, roboticky přikývnu a vyjde ze mě přidušený: „Aha.“ Nějak mně všichni ty jeho kamarádi splývaj, nikdy mně nepřišli natolik důležitý, abych je registrovala jednotlivě.

„Seš tady na dýl?“ kývne ke zmrzlinovýmu stroji a mě zachvátí panika. Jasně že pochopil, že jsem tady na brigádě, ale když mu přiznám, že na celý dva měsíce, dřív nebo pozdějc se to k němu dostane a bude vědět, kde mě zastihnout. Odsud neuteču, neschovám se. Na druhou stranu, i kdyby mu to nedones tenhle Pitrýs, zjistí to nejspíš tak jako tak.

„Na chvíli,“ potvrdím neurčitě a modlím se, ať přijde někdo další, abych musela obsluhovat.

„Super,“ zajásá Pitrýs. „Mám v sobotu narozky. Teda, mám je už ve čtvrtek, ale v sobotu je slavím. Přijdeš?“

„Kam?“ zamrkám zaskočeně.

„No, na oslavu, v boudě. Pamatuješ si boudu?“

Jak bych jenom mohla zapomenout? Pohled mně automaticky znovu zalítne k Jonášovi. Stojí u koupálka se svěšenýma rukama a sleduje, jak se rodinka s jeho novejma kamarádama balí k odchodu.

„Tak přijdeš?“ naléhá Pitrýs a já se přinutím přesunout pozornost zpátky k němu.

„Díky, ale asi ne.“ Nevím, kde se mně tam vzalo to „asi“. To ze mě musel promluvit dokonale vštípenej smysl pro slušný vychování. Rozhodně o tom neuvažuju! Snad Pitrýs pochopí a vystačí si s tím.

Nevystačil. „Proč ne? Neblbni! Bude tam spousta lidí, který znáš…“

No právě!

„Gina, Patrik, Bůček, Káča, Křížala…“ mluví dál, ale už ho neposlouchám. První dvě jména mně naprosto stačily. Přesně ty jsou důvodem, proč se na tý oslavě bude muset Pitrýs obejít beze mě. Gina, tak si nechávala říkat před klukama, aby byla zajímavá. To už jsem zapomněla. A ve chvíli, kdy vyslovil to zakázaný jméno na P, se mně v hlavě rozhučelo jako v úle a na moment jsem přestala dýchat.

„Promiň,“ utnu ho v předříkávání hostů, „mám moc práce a doma dítě, o který se musím postarat. Užijte si to.“

Zatváří se zklamaně, až mu to málem uvěřím, a než odejde, pronese: „Kdyby ses rozmyslela, budeme tam už od čtyř.“

Mohla bych mu říct, že budu do sedmi trčet tady, ale jenom bych si vysloužila další reakci, že mám přijít potom. Takže rovnou mlčím a on odejde.

„Měla by ses taky trochu bavit, holčičko,“ houkne na mě od pultu strejda. „My ti Jonáška samozřejmě rádi pohlídáme.“

„To je dobrý, strejdo. Nikam nejdu.“ A rozhodně ne na boudu!

Léto před osmi lety

„Popojedem, guys!“ ozval se od ohně čísi hlas a všichni hromadně pozvedli půllitry s pivem a sklenky s vínem.

Všichni, až na osamělý pár, který seděl na mezi, v přítmí lesa, a tiše si povídal, zatímco se okolím neslo několik mohutných cinknutí.

„Takže z tebe bude učitelka ve školce? To asi musíš mít hodně ráda děti,“ otočil Patrik hlavu k dívce po své levici.

Ležel s pohodlně nataženýma nohama, opřený o loket a zuby si pohrával se stéblem trávy.

„Mám,“ potvrdila mu s jemným úsměvem. „Jako jedináček jsem si často připadala sama, tak jsem chodila na spoustu kroužků. Nejdřív jako dítě a postupně se ze mě stala vedoucí. Baví mě to. Lidi na děti dneska hodně nadávaj, že jenom seděj u počítačů a mobilů, ale ty, co choděj k nám, se zajímaj o spoustu věcí a o přírodu a jsou vděčný, že se jim věnujeme a děláme něco společně. Je to fajn.“ Natáhla se na záda a ruce složila pod hlavu. Hvězdy teprve začaly vycházet, oblohu zahaloval lehký opar, ale ona už se mu nedokázala déle dívat do očí. Cítila, že by v nich brzy poznal pravdu.

„Závidím ti,“ pronesl do nastalého ticha a ona k němu stočila tázavý pohled. „Že víš, co v životě chceš dělat. Já v tom jasno nemám. Je mně dvacet dva a ztrácím čas na ekonomce, protože jsem nevěděl, kam jinam jít. Přitom

mně čísla nic neříkaj. Vlastně mě ta škola dost nudí, ale ve výsledku bude asi jedno, z jakýho oboru ten titul budu mít. Hlavně že mám vejšku. Naši by to jinak nepřežili. A snad do tý doby najdu něco, v čem jsem dobrej, co by mě bavilo.“

„Hm, fotbalem se asi živit nedá,“ konstatovala zamyšleně, protože z toho, co o něm věděla, trávil čas hlavně na hřišti. Všechny holky po něm logicky šílely, protože dával nejvíc gólů a v dresu mu to strašně slušelo. A ona nebyla výjimkou. Až do dneška, kdy ji překvapil tím, aby s ním šla stranou. Teď si díky tomu připadala výjimečná jako ještě nikdy.

„To ne, no. Nejsem žádnej Beckham nebo Nedvěd. Na tu naši ligu stačím, ale abych si tím vydělával, na to nemám. Akorát že můj život je odmala totálně jednostrannej, takže jsem nic jinýho ani nezkoušel. Veškerej čas šel vždycky na fotbal. Zápasy, tréninky, cvičení fyzičky… nic jinýho neznám.“

„Musí existovat něco dalšího, co tě baví. Zapátrej v paměti – cos dělal třeba s vašima nebo s kamarádama dřív?“ Tak ráda by mu pomohla, ale netušila jak. Jeho smutný hlas a vůbec to, že se jí otevřeně svěřoval, jenom prohlubovaly její touhu ho obejmout.

„Naši mě vždycky vedli k fotbalu. Už od pěti let. Akorát děda, ten to dělal přesně naopak. Bral mě na ryby, do lesa na posed, učil mě vyřezávat věci ze dřeva, dokonce se snažil mě přesvědčit, abych čet knížky, ale to mu teda moc nevyšlo,“ rozesmál se. „Pokaždý jsem poctivě rozečet, co mně doporučil, ale málokdy jsem se dostal na konec. Buď jsem musel na trénink, nebo jsem u toho usnul.“

„Děda…“ poválela to slovo na jazyku. „To se máš. Já jsem svoje prarodiče nikdy nepoznala. Ani tátu, ten

zemřel, když jsem byla malá. Mám jenom mámu a její sestru, tetu Květu, se strejdou. Jaký to je, mít dědu?“ Možná to byla zvláštní otázka, ale jeho nezaskočila.

„Je to pro mě úplně nejbližší člověk. Naši se roky zmítaj mezi vlastníma životama, ve kterejch na mě nemaj čas, a povinností vozit mě na tréninky a zápasy, když si usmysleli, že ze mě chtěj mít slavnýho čutálistu. Teď, co mám řidičák, už jim tahle starost odpadla, a tak se skoro nevídáme. Děda jedinej se vždycky fakt staral o to, jak se cejtím, o čem přemejšlím… za ním jsem si chodil pro rady a ty jeho si taky nejvíc beru k srdci. Je skvělej. Jenom už mu zdraví neslouží tak jako dřív. Stáří je svině,“ ucedil a skřípal čelistmi.

„Co vy dva spiklenci tady?“ přerušil je nečekaně rozjařený dívčí hlas. „Máte rande?“ Znělo to provokativně a dotyčná zjevně čekala cokoliv jiného než odpověď, jíž se jí dostalo.

„Jo.“

Slyšet to Patrika říct, tak pevně a přesvědčivě, zaskočilo obě. Jak Reginu, která s dotčenou omluvou „Tak sorry“ a bojovně vytrčenou bradou odkráčela zase zpátky k ohništi u boudy, tak Elišku, která se zatajeným dechem nemohla uvěřit vlastním uším. Tolik let do něj byla platonicky zamilovaná a nikdy by nepomyslela na to, že by si jí mohl vůbec všimnout. A teď tu ležela, sotva pár centimetrů od toho jeho dokonalého těla, málem cítila jeho teplo a on její nejlepší kamarádce řekl, že to je rande. Tohle by ji ještě před hodinou nenapadlo ani ve snu.

„Nevadí?“ zeptal se do nastalého ticha Patrik a ona ucítila jemný dotek jeho prstů na svých. Okamžitě se jí rozjelo mravenčení po celém těle. On se jí opravdu dotkl! On ji vzal za ruku!

Jemně zavrtěla hlavou, všechno v jejím nitru šťastně křičelo, že právě tohle jí teď vadí nejmíň na celém světě, a ještě dřív, než se k ní sklonil, aby ji poprvé políbil, věděla, že na tohle léto nikdy v životě nezapomene.

Eliška

„Jednu velkou pistáciovou,“ vytrhne mě ze vzpomínek zákaznice a já jsem za to ráda. Vracet se do těch dob teď potřebuju ze všeho nejmíň. I když bylo předem jasný, že se tomu tady nevyhnu. Bohužel za ní nikdo další nestojí, a tak moje myšlenky nestihnou odběhnout dostatečně daleko. Paradoxně ovšem nezůstávaj u něj, ale u Reginy. Kolik jsme toho za ty léta v dětství společně zažily, než se to mezi náma celý podělalo! A dost možná to začalo právě toho večera, kdy mě nečekaně vytáh stranou a pak dlouho do noci líbal. Doteď se chvěju, jen si na to vzpomenu. Nikdy se nedozvěděl, že byl prvním klukem, kterýho jsem si pustila pod tričko. Nemluvě o tom, co bylo dál.

Regina byla ten typ kamarádky, která – kamkoliv jsme přišly – zářila a strhávala na sebe pozornost. Mně to nevadilo, byla jsem přirozeně spíš plachá a vlastně mně dělalo dobře hlavně to, kolik času byla ochotná věnovat mně. Říkaly jsme si všechno, a když prázdniny skončily, ještě pár týdnů nám vždycky vydrželo volání, pak chvíli psaní, až se s příchodem zimy naše spojenectví přirozeně vytratilo. Vždycky se v červnu nadechlo v podobě zpráv o tom, jak se jedna na druhou těšíme, a pak, mým příjezdem do Hejtmanský Lhoty, znovu rozhořelo na celý čáře. Pokaždý jsme dokázaly navázat tam, kde jsme přestaly,

a ty první dny si v mým pokojíčku u tety Květy dlouho do noci sdělovaly novinky o důležitejch věcech, co se v našich životech mezitím udály.

Jednou z jejích vad, který mně ale tenkrát nedocházely nebo nepřišly tak zásadní, bylo, že nesnášela, když nebylo po jejím. Když nedostala to, co chtěla. A já jsem tehdy neměla nejmenší zdání, že to, co právě chtěla, byl on.

„Pojď se najíst, já to kdyžtak zatím vemu za tebe,“ houkne na mě strejda a já automaticky střelím očima po Jonášovi. Chvíli mně trvá, než ho v davu objevím, podobně drobnejch tělíček v modrejch plavečkách je tady jako obvykle spousta. Hází si ve vodě s míčkem s nějakou holčičkou, kterou jsem tady ještě neviděla.

„Dojdu pro Jonáška,“ kývnu ke strejdovi a vyjdu na čerstvej vzduch. Svit slunce se do mě opře celou silou a já ihned zatoužím být zpátky v příjemným stínu kiosku. Měla bych Jonáše ještě jednou namazat, než zase půjde ven.

Když k němu dojdu, směje se na tu holčičku tak uvolněně, až mě bodne u srdce. Ten úsměv mně bolestně připomíná doby, který musím jednou provždycky pustit z hlavy. Jenže jak, když se mně právě tady připomínaj na každým kroku? Přesně tomuhle jsem se chtěla vyhnout…

„Jonášku, pojď na oběd,“ zavolám na něj a stíním si oči dlaní.

„Teď ne, mamí, my si s Tálkou hrajem.“

„Strejda to nebude ohřejvat, pojď. Najíš se a za chvilku seš zpátky,“ pronesu bez smlouvání a vím, že i on ví.

Je to hodnej kluk, automaticky vyrazí směrem ke mně a cestou holčičce podá míček. „Budeš tady?“ ujišťuje se, protože na rozdíl od něj sem spousta jinejch dětí přichází jen na část dne a pak mu zase zmizí a on si musí hledat nový kamarády.

„Jo,“ kývá ta malá. „Táta slíbil, že tady budeme až do večera.“

„Jak jsi říkal, že se ta holčička jmenuje?“ vzpomenu si cestou ke kiosku na zvláštní jméno, který jsem ani pořádně nepochytila.

„Tálka. Teda ne, ona je Natálka, ale já jí říkám Tálko a ona mně Náši. Je to srandovní.“

Zatím si to tady užívá a to je nejdůležitější. Když už já musím procházet takovejma nervama, ať aspoň zažije krásný prázdniny. Z vlastní zkušenosti vím, že na ně bude vzpomínat celej život.

Zbytek odpoledne se nezastavím. Nesnesitelný horko dneska přilákalo ještě víc lidí než v předchozích dnech, a stroj na zmrzlinu tak jede na plný obrátky.

„Mamí?“ překvapí mě najednou zezadu Jonáš. „Já jsem měl dneska jenom jednu zmrzku, že jo?“

Pohladím ho po jemnejch světlejch vlasech. To se tak zabral do hry, že si nepamatuje něco tak zásadního pro jeho malej život? Přikývnu a automaticky sáhnu po kornoutku, abych mu natočila druhou dávku dnešní vanilkový.

„A můžu teda teďka mít ty zbejvající dvě najednou?“

„A proč? Akorát se ti to rozteče. Vem si jednu a pak si přijď –“

„To ne,“ skočí mně do řeči, „ta druhá je pro Tálku. Já bych jí chtěl jednu tu svoji dát. Můžu?“

Ale ale, to začínáš brzo, hochu, zasměju se v duchu, ale nahlas jeho gesto ocením: „To je od tebe moc hezký, že se s kamarádkou takhle rozdělíš. Tak teda jo, ale jenom výjimečně, jo? Nemůžeme tady dětem rozdávat zmrzlinu zadarmo, to by strejda přišel na buben.“

„Na jakej buben?“ vykulí na mě ty pronikavě zelený oči.

„To se jenom tak říká,“ rozesměju se tentokrát nahlas. „Jako že by neměl peníze, víš? Tak na, tumáš. A opatrně, ať ti neupadnou,“ podám mu dva kornoutky a sleduju, jak upaluje někam dozadu mezi deky na trávníku. Očima přitom hypnotizuje obě zmrzliny, div si jazyk nepřekousne, jak se soustředí. Než stihnu postřehnout, kde zakotví, už zase musím obsluhovat.

Den se nachýlil ke konci, slunce konečně začalo ztrácet sílu a nápor u okýnka ustává. Sem tam ještě někdo zabloudí pro zmrzku na cestu domů, ale spíš se má co otáčet strejda, kterej před chvílí narazil už třetí sud piva.

„To jsem netušila, že už ho tady taky točíš,“ podivila jsem se první den v práci. Z dřívějška jsem si vybavovala jenom lahvový.

„Taky že ne,“ zvednul káravě prst. „Ty točíš,“ ukázal na okýnko, „já čepuju!“

„Na to bacha, je na to děsně háklivej,“ šťouchla do mě teta Květa zasádrovaným loktem a ušklíbla se. Já si na to ale od tý doby dávám radši pozor. Z dětství si totiž vybavuju, jak strejda umí být protivnej, a nechci ho naštvat, aby mezi náma nebylo dusno. Zatím je ale na lidi samej úsměv. Uvidíme, jestli mu to vydrží po celou sezónu.

„Máme tady asi nějakej dluh,“ ozve se mně za zádama, a tak odvrátím pozornost od čepujícího strejdy. Moje oči se v okýnku střetnou se známou zelení, ovšem nečekaně velkejch rozměrů. Jsou dospělý a nebezpečně blízko mejch. „Ahoj Oříšková,“ pozdraví mě chladně, přestože přitom použije přezdívku, která musí automaticky do minulosti vracet i jeho.

Léto před osmi lety

„Nezavírej je, prosím. Chci se do nich ještě chvíli dívat.“ Jemně jí přejel palci po očních víčkách a ona je dojatě otevřela. Skláněl se nad ní a pomalu bříšky prstů obkresloval každý záhyb jejího obličeje, jako by si ji chtěl vtisknout do paměti a později vymodelovat.

„Vždyť je skoro tma. Stejně nic nevidíš,“ chichotala se a na oplátku mu horkými dlaněmi přejížděla po nahých zádech. Jakkoli se jí milování s ním líbilo, tyhle chvíle potom měla ještě radši. Dlouze si jeden druhého prohlíželi a mlčeli. Nepotřebovali slova, oba věděli, jaké výjimečné štěstí je potkalo. Té sdílené intimity se nemohla nabažit a nikde si nepřála být víc než v jeho objetí. Ležela pod ním a nic kromě nich dvou neexistovalo. „Určitě ani nevíš, jakou maj barvu,“ provokovala ho.

Pronesla to sice lehce, jakoby hravě, ale ve skutečnosti toužila po tom, aby jí dokázal, že ji zná. Že ji vidí. Že pro něj znamená aspoň zlomek toho, co on pro ni. Že si opravdu ze všech svých obdivovatelek vybral právě ji a myslí to s ní vážně, jakkoli se její hlava bránila tomu uvěřit. Vždyť jak by to bylo možné? Co si pamatovala, chtěly ho vždycky všechny holky. Občas ho i s nějakou z nich viděla a mlčky jí záviděla. A teď byla v té situaci sama a měla pocit, že se každou chvílí probudí ze snu.

„Vím, oříškovou,“ překvapil ji ale Patrik. „Ty jsi totiž taková moje oříšková víla.“

Sen pokračoval a ona nemohla uvěřit tomu, že se to opravdu děje. Že se to děje jí. Podvědomě nad tím začala lehce kroutit hlavou, ale on ji pevně sevřel ve spáncích, znovu jí o ně otřel bříška palců, pak se sklonil a zašeptal jí do ucha: „Ani na to nemysli. Jsme jenom ty a já. A já tě znám líp, než si myslíš, Oříšková.“

Už jí to zůstalo a pokaždé byla znovu celá naměkko z toho, jak něžně to vyslovoval. I když to neřekl, vždycky v tom slyšela i to „moje“. Znělo to jako příslib něčeho víc, něčeho dál, i když o tom nemluvili. Oba věděli, že až prázdniny skončí, čeká je kruté odloučení. Ačkoli od sebe bydleli „jen“ sto padesát kilometrů, které by se snad daly nějak zvládnout, vysoké školy, na nichž studovali, jich dělilo hned čtyři sta. O víkendech jezdili domů za rodinami, a i kdyby je chtěli trávit spolu na koleji, než by se ona dostala z Ústí nad Labem za ním do Ostravy, nebo on opačným směrem za ní, mohli by se pomalu otočit nazpátek. Snad by jim těch pár hodin spolu za to i stálo, ale i přes studentské slevy si to ani jeden z nich nemohl dovolit. A tak si zatím užívali každého dne a vyhlídkami na to, co bude dál, si život nezatěžovali.

„Děda má stejný, i máma. Ale já mám po tátovi –“

„Zelený jako kivi,“ dořekla za něj.

„Kivi? Tý jo, fakt?“ zasmál se. „To mně ještě nikdo neřek. A to kivi ani nemám rád.“

„Já jo, moc,“ hlesla a přitáhla si ho k sobě, aby ho ten den po tisící políbila.

Jediný, kdo se nad tou přezdívkou kysele ušklíbal, byla Regina. V poslední době vůbec bývala na Elišku čím dál protivnější, což se jí nepodobalo.

Jednu oříškovou, prosím

DAGMAR DIGMA ČECHOVÁ