Nechval manÏela pfied veãerem alena jakoubková
Řekni, lásko má, zač by ten svět stál, Kdyby láska má nebyla i tvá…
(Ciro Dammicco, španělský hudební skladatel, Soleado)
Oni si pořád něco kupujou, a na nás nic nezbyde.
(P. Č. o /rádoby/ budoucích tchánech s vidinou ubývajícího majetku)
Pokud se řídíte všemi pravidly, přicházíte o veškerou zábavu.
(Katharine Hepburnová)
Natáčejí film o Monyové. Škoda, že tě manžel neubodal, natáčeli by ho o tobě.
(black black humor Maruška H.)
„Liano, chceš si mě vzít?“
Ta otázka mě zaskočila.
Popravdě vyděsila.
Chci já se vůbec vdávat?
Chtělo se mi zaječet, že nééééé, v takovém tom nejupřímnějším prvním reflexu, ale věděla jsem, že na takovou odpověď Michal nečeká. Moc dobře jsem věděla, jakou odpověď očekává.
Jinak by mi tuhle otázku přece vůbec nepoložil.
Ach jo…
Mlčela jsem, v hlavě jsem měla chaos.
Michal ale svoji otázku netrpělivě zopakoval a bylo jasné, že čeká na odpověď.
„Liano, vezmeš si mě?“
Seděli jsme u malého kulatého stolku na předzahrádce Café Au Rêve na Monmartru, kam jsme vystoupali, a rozhodli jsme se, že si zasloužíme malou odměnu.
Vychutnávali jsme si cafe au lait. Byl poslední den našeho krátkého romantického výletu, na který jsme si s Michalem vyjeli (Michal mi letenku koupil jako překvapení, takže jsem nemohla říct, že do Paříže odletět nechci, a navrhnout třeba Benátky nebo Florencii). Kromě Paříže jsme si prohlédli i rozkvetlé zahrady versailleského paláce a já až do téhle chvíle netušila, co na mě Michal chystá.
Ale ovšemže jsem to měla čekat. Žádost o ruku.
Moji úplně první, ještě nikdy jsem si ji nevyslechla.
Nu, a kde jinde požádat holku o ruku než ve městě lásky?
Už příští den ráno jsme plánovali vydat se na zpáteční cestu domů. Michal mě protáhl všemi těmi krásnými uličkami v Latinské čtvrti, které jsem sama tak dobře znala, prohlédli jsme si galerii v Louvre, navštívili jsme chrám Matky Boží a vyšli jsme si do Tuilerijských zahrad, kde jsme obdivovali nádherná sochařská díla.
A samozřejmě jsme vyjeli až na vrchol Eiffelovy věže, kde jsme si připili šampaňským a vychutnávali si nikdy neomrzející výhledy na překrásné město lásky.
A kde, samozřejmě, jsem myslela na Emmanuela. Emmanuela, kterému jsem z pochopitelných důvodů o své cestě do Paříže nenapsala ani řádek. Emmanuela, na kterého jsem myslela každičký den, a nejen v Paříži.
Nu, ale měla jsem tu žádost o ruku přece jen asi tušit, že…?
Podívala jsem se na svého společníka.
S Michalem se vídáme už déle než rok, trávíme spolu víkendy buď na výletech, nebo na Michalově chatě na
Sázavě, v zimě jsme chodili na koncerty a na plesy, je nám spolu opravdu hezky. To zase ano. Mám ho upřímně ráda, ale popravdě zamilovaná do něho nejsem.
Jenže muž, do něhož jsem zamilovaná, je pro mě jednou provždycky tabu, protože je mnohem mladší než já, a sama žít nechci. Ráda bych jednou založila rodinu.
Jednou…
Tak na co sakra pořád ještě čekám?
Michal čekal na odpověď, a tak jsem mu ji dala.
„Ano, vezmu si tě.“
Ach jo…
Sama jsem se svých slov malinko zalekla, ale nedala se už vzít zpět.
Ach jo…
Michal přede mě položil krabičku. Byla sametová, krásně nebesky modrá. Nezbylo mi než ji otevřít. Starobylý prsten s diamantem byl opravdu nádherný. S úsměvem jsem ho podala Michalovi, aby mi ho mohl navléknout na prsteníček levé ruky.
Michal se ke mně naklonil a zašeptal: „Děkuju, Liano. Slibuju, že nebudeš nikdy litovat.“
Pak u číšníka objednal lahev Champagne Pommery Gran Cru brut.
Byla jsem zasnoubená.
Ach, Emmanuel…
Podívala jsem se na sebe do velkého oválného zrcadla.
Viděla jsem svou úsměvem rozzářenou tvář, blonďaté vlasy umně stočené do impozantního uzlu na temeni hlavy, který zdobila starobylá čelenka s perlami, i své smetanově zbarvené hedvábné šaty, které se mi jemně vlnily kolem kotníků.
Byly to svatební šaty. A musela jsem uznat, že mi to v nich báječně sluší.
Odněkud zezdola jsem uslyšela:
„Liano, pospěš si. Nebo zmeškáš svou vlastní svatbu.“
To byla moje maminka.
Vnímala jsem netrpělivost v jejím hlase, a tak jsem si ve spěchu připnula do uší perlové náušnice a na levý prsteník navlékla zásnubní prsten se čtvercovým diamantem, ke kterému brzy přibude jednoduchý kroužek z jemně gravírovaného bílého zlata, který jsme s Michalem vybrali v Joailerie Perrigot na Rue Pastourelle v Paříži ještě to odpoledne, kdy mě na Montmartru požádal o ruku.
Šlo to nějak rychle, ale já se nechala vtáhnout do víru dění.
Kostky byly vrženy.
Pak jsem vyšla ze své dívčí ložnice v patře našeho rodinného domku, kde stále ještě oficiálně přespávám, ale od dnešní noci to už nebude platit, a pomalu jsem se vydala po mramorových schodech dolů do slavnostně vyzdobené haly. Měla jsem obuté zlaté lodičky na vyso-
V květinami vyzdobené hale na mě nečekaly žádné davy.
Podle rodinné tradice jsem měla říct své ano v našem zlíchovském kostelíku svatých Filipa a Jakuba, kde měli svatbu i moji rodiče a před nimi i moji prarodiče, kde mě před lety pokřtili a kam občas ráda i dnes zajdu na nedělní bohoslužbu, abych si připomněla své dětství s babičkou, která mě vychovávala, zatímco se moji rodiče věnovali svému náročnému povolání. Pocházím z lékařské rodiny, oba moji rodiče byli lékaři, otec byl porodník, maminka oční lékařka.
Moje první vzpoura se ostatně týkala právě volby povolání. Moji rodiče byli upřímně zděšení, když jsem po maturitě na gymnáziu odmítla nastoupit na lékařskou fakultu.
Pohodila jsem hlavou.
Teď na to nebudu myslet.
Teď ne.
A na Emmanuela už vůbec ne.
Protože dole v hale na mě čekají moji nejbližší, kteří si myslí, že se vdám z lásky.
Není jich mnoho.
Moje elegantní a mladě vypadající maminka nastrojená v bledě zelených hedvábných šatech se zvonovou sukní a kloboučku ve stejném odstínu, který jí moc sluší, a strýc, její bratr Josef, který byl, jak jinak, také lékařem, v jeho případě lékařem praktickým. Vedle něj stál můj bratranec Honza a jeho žena Lenka, oba lékaři – chirurgové, pýcha rodiny.
Můj tatínek zemřel už před několika lety, takže to bude právě strýc Josef, kdo mě dnes odvede v jeho zastoupení k oltáři.
11 kém jehlovém podpatku, tak jsem se pro jistotu jednou rukou přidržovala vyleštěného dubového zábradlí, druhou jsem si malinko přidržela šaty.
Kromě nich v hale stály i moje tři nejlepší kamarádky a kdysi i spolužačky ze zlíchovské základky, všechny těhotné, v jemně růžových nadýchaných šatech z tylu, které si kvůli mně nechali ušít jako překvapení. Moje družičky.
Marlen, Danka a Bobina.
Po jejich boku byli jejich manželé.
Vedle Marlen stál Ruda, rovněž náš spolužák. Držel ji ochranitelsky za ruku a byl jediný, kdo se nedíval na mě, jak scházím ve své roli z mramorových schodů, ale díval se na manželčin jemný profil. Ruda se vždycky dívá jen na Marlen. Odjakživa.
Danku objímal kolem ramen její mladistvě vyhlížející Jarek, a po boku Bobiny stál urostlý veterinář Láďa. Všichni v tmavých oblecích a všem to moc slušelo.
Zaměřila jsem se na Rudu.
Ruda nikdy nespustí z Marlen oči.
A vždycky to tak bylo.
Píchlo mě u srdce.
Jen malinko, ale přece jen píchlo…
Ruda byl moje první, tajná a nikdy nenaplněná láska.
Ruda… Náš spolužák, kterého jsem beznadějně milovala už od první chvíle, kdy jsem si ho všimla ve třídě mezi ostatními kluky. On ale nikdy neměl oči pro jinou než pro Marlen s černočernými vlasy, takže vím, že je pro mě jednou provždycky nedostupný, a vlastně jsem se s tím už dávno smířila, protože mi ani nic jiného nezbývalo.
Jenže to už tak úplně neplatí.
Už to není ani bodnutí závisti, ale jen notná dávka sentimentu, protože…
Protože… Emmanuel, ach, Emmanuel…
Kdysi jsem Marleninu a Rudovu hlučnou a veselou svatbu, kterou měli ve stejném kostelíku, jako dnes budu
mít i já, oplakala. Nemohla jsem však Marlen odmítnout její žádost, abych jí šla za svědkyni, tak jsem si tu bolest v srdci vytrpěla sice až do dna, ale slzám jsem dala zelenou až pozdě v noci, když jsem už byla sama ve svém pokoji.
S Rudou jsem stála u oltáře, ale nestála jsem vedle něj, postavila jsem se vedle jeho nevěsty.
Povzdechla jsem si.
Tak to prostě někdy v životě je.
Teď už jsem věděla, že Ruda není ten, koho miluju, a to bolí mnohem víc.
Viděla jsem, jak si maminka dojatě utírá slzičku.
Strýc Josef mi ale řekl:
„Liano, musíme si pospíšit, Michal už čeká v kostele.“
Dodal:
„Před chvílí mi poslal zprávu.“
Poklepal si významně na hodinky.
Na zahradě, kterou jsme procházeli ven na ulici, už čekaly krásně prostřené stoly, připravené na svatební raut, který maminka objednala u cateringové společnosti, protože ani jedna z nás není bůhvíjaká kuchařka, a taky to bylo nejjednodušší. Stejně tak jsme si objednaly i třípatrový dort a drobné, umně nazdobené a velice delikátní cukroví, které dostanou naši hosté jako výslužku v malém bílém košíčku.
Nemělo smysl si na tak krátkou cestu ke kostelíku brát auto, a tak jsme se vydali k půvabnému baroknímu kostelíku z počátku osmnáctého století, který stojí na skále nad rušnou výpadovkou z Prahy, pěšky. Cestou nás zdravili sousedé, všichni se usmívali a přáli mi štěstí, já kráčela zavěšená do maminky vstříc své budoucnosti.
Jaká ta budoucnost bude, jsem ale netušila.
Před kostelem jsme se na chvilku zastavili. Bratranec Honza vešel dovnitř, aby oznámil příchod nevěsty, a já se podívala na maminku. Napadlo mě, co by asi tak udělala,
13
kdybych se otočila na patě, jak se mi popravdě chtělo, a bylo to silné nutkání, a utekla?
Nejspíš by mě dohonila a donutila by mě, abych se vrátila ke kostelu.
Samozřejmě jsem ale nic takového neudělala. Jednak by mi to nijak nepomohlo, protože jediný (no vlastně už ne tak úplně jediný, ale na Emmanuela jsem teď myslet nechtěla) muž, kterého bych si kdysi dávno chtěla vzít, je už zadaný, a i kdyby nebyl, o mě nejeví ani špetičku zájmu, a druhak bych ublížila Michalovi, hodnému člověku…
Bratranec se vynořil z kostela a kývl na mě.
„Liano, je čas.“
Strýc Josef mi nabídl rámě, já se do něj zavěsila.
Když jsme vstoupili do kostela, všichni vstali a ohlédli se na mě. Já se podívala dopředu k oltáři. Stál tam Michal a moc mu to ve smokingu slušelo. Vysoký a vzpřímený byl esencí elegance. Vedle něj stál jeho svědek a někdejší podřízený mého tatínka, který po jeho smrti převzal primariát. A také Michalův nejlepší přítel v jedné osobě. Radan.
Díky němu jsme se ostatně s Michalem seznámili.
I Radan vypadal skvěle.
Ale o to teď asi nešlo.
Potřásla jsem hlavou a všechny své pochybnosti poslala na prázdniny.
Ozval se Mendelsohnův svatební pochod. Strýc mě malinko pobídl. Procházela jsem kostelní uličkou mezi přáteli a usmívala jsem se. Ostatně k úsměvu jsem přece měla důvod.
Beru si báječného muže, kolem sebe mám rodinu a své nejlepší přátele.
Co víc bych si v takové chvíli mohla přát?
Tak na to jsem raději nemyslela.
Ach jo…
Doktora Radana Bálka, tatínkova kolegu a nástupce, jsem dobře znala, stejně jako jeho ženu Báru a jejich tři děti. Proto, když se na mě obrátila jedna známá s tím, že její dcera má rizikové těhotenství, a jestli bych jí s ohledem na tatínkovu někdejší kariéru nemohla pomoct, přikývla jsem, sjednala si schůzku s Radanem, abych se s ním poradila a poprosila ho o pomoc pro dceru své známé.
Nemocniční prostředí jsem důvěrně znala, tak jsem zamířila rovnou do tatínkovy bývalé pracovny. Cestou jsem se zdravila se sestřičkami a sanitáři, nahlédla jsem do otevřených dveří jednoho z pokojů, kde ležely maminky a vedle nich v postýlkách jejich mimina, a konečně jsem zaklepala na ty správné dveře.
S Radanem byl v pracovně nějaký vysoký muž, a tak jsem řekla:
„Omlouvám se, že vyrušuju, Radane. Počkám venku.“
A chystala jsem se vycouvat.
Radan mě ale zarazil:
„Liano, pojď dál, představím ti svého kamaráda.“
Vešla jsem tedy dovnitř a muži jsem nabídla ruku.
Radan mě informoval:
„Liano, tohle je Michal Navrátil. Můj starý přítel. Víš, Michal má firmu, která dováží nejlepší lékařské přístroje z celého světa, takže dneska je i můj důležitý obchodní partner a kolega. Abys věděla, Michal vystudoval lékařskou fakultu, ale není lékař, věnuje se zdravotní ekonomii
a managementu, čímž nám, lékařům, usnadňuje práci.
Kromě toho, že řídí svoji mimořádně úspěšnou firmu, je poradcem pro oblast zdravotnictví prezidentů několika rozvojových afrických zemí.“
Usmála jsem se a zdvořile řekla:
„To je fascinující cévéčko.“
Radan pak představil mě:
„Liana je dcera mého předchůdce, doktora Hájka. Znám ji od dětství.“
Michal mi položil otázku, kterou jsem už slyšela asi tak milionkrát:
„Jste také lékařka?“
Rozesmála jsem se, a stejně tak i Radan.
Radan příteli sám vysvětlil:
„Liana udělala svým rodičům ze života hotové peklo, když se ji snažili po maturitě na gymnáziu dostat na lékařskou fakultu. Dokonce udělala i přijímačky, ale namísto aby začala studovat, tak na rok utekla z domova a toulala se po Francii, kde hlídala děti, pracovala jako servírka nebo pomocnice v domácnosti, a domů se vrátila teprve tehdy, když jí rodiče slíbili, že už ji k medicíně nebudou nutit.“
Pokýval hlavou, a doplnil:
„Jo, Liana je rebelka.“
Malinko jsem se ušklíbla.
„Teď už ani ne. Vybouřila jsem se.“
Michala zajímalo:
„Když jste se vrátila domů, co jste dělala?“
Usmála jsem se na něj.
„Původně jsem chtěla studovat jazyky, ale po roce stráveném ve Francii mě chuť studovat přešla. Měla jsem pocit, že vysokou školu nepotřebuju. Během svého pobytu jsem si jednak vylepšila jazyk, druhak jsem začala pro jeden časopis psát reportáže z míst, kde jsem zrovna pobývala.
Do redakce toho časopisu jsem po návratu nastoupila jako píšící redaktorka a teď už jsem zástupkyně šéfredaktora.“
Dodala jsem:
„Pořád mě baví psát a fotit.“
Radan připomněl:
„Ty jsi ale za mnou přišla, protože potřebuješ pomoc.“
Přikývla jsem.
„No ano, ale ne pro sebe. Jedna moje známá má dceru, a ta dcera má rizikové těhotenství. Chci tě poprosit, jestli by sis ji nevzal na starost. Ta dcera je hodně mladá, je jí teprve šestnáct.“
Radan si povzdechl.
„Ach, tyhle mladý nerozumný holky. Přes všechnu osvětu je jich pořád ještě dost. Na to se ale přece nemusíš ptát, Liano. Dej té své známé číslo na moji asistentku, ať se ke mně co nejdřív objedná. A vyřiď jí, ať přijdou obě, dcera i matka.“
Pak mě ujistil:
„Postarám se o ni.“
Položila jsem Radanovi ruku na paži.
„Jsi moc hodný. Díky. Ale teď už vás nebudu zdržovat…“
Michal tehdy řekl:
„Jdeme s Radanem na oběd. Nechcete se k nám přidat, Liano?“
Koukla jsem na Radana.
Ten řekl:
„To je skvělý nápad, děvče. Pojď s námi.“
Váhala jsem.
„Nechci vás rušit…“
Radan mě přerušil:
„Nerušíš. My už jsme ostatně služební věci dojednali, teď se budeme bavit výhradně soukromě. Michala určitě
zajímá, co dělají moji divocí potomci. Rád poslouchá historky o jejich neplechách, já si zase rád vyslechnu příběhy a zážitky z Michalových četných dobrodružných cest, které podniká po celém světě.“
Přikývla jsem.
Vydali jsme se do nedaleké restaurace, vyhlášené rybími specialitami.
Když jsme se usadili, zeptala jsem se Michala, kterého jsem odhadla na stejný věk, jako je Radan, tedy asi o patnáct až dvacet let starší, než jsem já, jestli má také rodinu.
Michal zakroutil hlavou.
Pak mi vysvětlil:
„Tohle jsem nějak propásl. Budoval jsem firmu, lítal po světě, a najednou jsem zjistil, že už jsem na založení rodiny moc starý. Nebo spíš jsem už nepotkával dámy mého věku… tedy potkával jsem je, ale ty, co se mi líbily, byly už všechny zadané.“
Malinko se ušklíbl.
„No a tak se věnuju práci a je ze mě starý morous.“
Čistě ze zdvořilosti jsem poznamenala:
„No tak starý asi ještě nejste…“
Radan poznamenal:
„Jsme s Michalem stejně staří.“
Potvrdil mi tak můj odhad.
Pak jsme si objednali mušlovou polévku a restované krevety.
Musela jsem uznat, že Michal uměl svoje zážitky z Afriky moc poutavě vyprávět, a historky o Radanových dětech jsem odjakživa hltala se škodolibou radostí. Ty děti jsem vždycky měla moc ráda, někdy, ještě předtím než jsem odjela do Francie, jsem je i hlídala, když si Radan s Bárou chtěli vyjít do divadla nebo na nějakou tancovačku.
Při loučení se mě Michal zeptal:
„Kam máte namířeno, Liano?“
Řekla jsem:
„Jdu na Národní třídu…“
Michal pokývl hlavou.
„No tak to máme stejnou cestu. Mohu vás doprovodit?“
No, co mi zbývalo…
Souhlasila jsem a rozloučila se s Radanem.
„Pozdravuj Báru a moje tři nejoblíbenější svěřence.“
Radan mi oplatil:
„Ty pozdravuj mamku.“
Pak jsme se s Michalem vydali bok po boku pražskými ulicemi. Proplétali jsme se mezi lidmi a mluvili jsme o všem možném. O počasí, o politice, o kulturních počinech v našem hlavním městě… Michal výborně ovládal takové to small-talk, na které si já moc nepotrpím, ale už kvůli své práci jsem se ho naučila také používat.
Když jsme se blížili k Národnímu divadlu, Michal se zeptal:
„Liano, máte ráda opery?“
Udiveně jsem přikývla.
„No, ano… Mám.“
Michal se zeptal:
„Mohl bych vás někdy pozvat?“
Tou otázkou mě ovšem Michal pekelně zaskočil. Sice jsem zrovna s nikým nechodila, ale muži, s nimiž jsem si občas vyšla na schůzku, byli spíše mého věku. No, spíše… popravdě jsem ještě nikdy s tak starým mužem na schůzce nebyla, a tak jsem ani netušila, co bych od toho mohla očekávat. Radana, i když je velice pohledný, jsem odjakživa brala jako otcova přítele. A Michal byl stejně starý jako on.
Takže se nabízí otázka.
Proč mě vůbec zve?
Ale…
Nechtěla jsem být nezdvořilá.
Proto jsem (pro mě) nezávazně řekla:
„To by bylo hezké.“
Chystala jsem se už rozloučit, ale Michal mi připomněl:
„Nemám vaše telefonní číslo, Liano.“
Vyhrabala jsem z kabelky pouzdro na vizitky.
Michal mi taky dal vizitku.
Velmi elegantní a jistě drahou.
Na Michalovo pozvání jsem za chvilku zapomněla, protože na mě v redakci čekala spousta práce. Měli jsme důležitou poradu nad výběrem fotek k reportáži o velké sportovní události, kterou jsme postavili na sportovních osobnostech, nikoli na sportu jako takovém, a najali jsme si na to i pár externích sportovních fotografů, navíc jsem hned po příchodu zjistila, že se k nám do redakce dostavil jeden muzikálový zpěvák a domáhal se stažení předposledního čísla našeho časopisu, protože se domníval, že na uveřejněných fotkách vypadá směšně.
Vděčně jsem se podívala na recepční Sandru, která mi přinesla hrnek s kafem, a kývla jsem na rozzlobeného zpěváka, aby mě následoval do mé pracovny. Pokynula jsem mu na židli a snažila jsem se s klidem, do něhož jsem měla v tu chvíli určitě daleko, vysvětlit, že stažení onoho čísla už není možné, protože je prakticky rozprodané, a jelikož je časopis prodáván zejména v trafikách a novinových stáncích, máme jen malou databázi přímých odběratelů.
Připomněla jsem mu, že fotky k rozhovoru osobně schválil a své schválení potvrdil podpisem.
Zpěvák si ale trval na svém:
„Paní redaktorko, já ty fotky schválil, to si pamatuju, ale teprve teď, když jsem si časopis znovu prohlížel a pro-
čítal si rozhovor, mi došlo, jak blbě na těch fotkách vypadám. Chápete, až když je teď vidím v tom vašem časáku.
Předtím mi to tak nepřipadalo. Jestli to číslo okamžitě nezmizí z prodejních stánků, dám to k soudu.“
Asi aby mi jako bylo jasné, co mi hrozí, dodal:
„Můj právník říkal, že mi vysoudí odškodné.“
Věnovala jsem mu úsměv hodný kobry.
Ten chlap mi šel neskutečně na nervy.
Tedy to odškodné bych chtěla vidět.
Vstala jsem a řekla:
„Fajn, uvidíme se u soudu.“
To na tyhle rozmazlené hvězdy většinou platí. Moc dobře vědí, že nic takového, jako je žaloba fotografa, který uveřejnil jimi schválené fotky, jim neprojde a že o nějakém odškodném si mohou taky leda tak nechat zdát. Tenhle byl ale pekelně drzý.
Vstal, ale než prošel dveřmi, které jsem mu otevřela, řekl:
„Už vám nikdy žádný rozhovor nedám.“
Informaci, že mi to žíly netrhá, jsem si nechala diplomaticky pro sebe.
Cestou do zasedačky, kde už probíhala porada, jsem si v kuchyňce nalila další hrnek kafe a pak se posadila mezi kolegy. V rychlosti jsem vysvětlila své zdržení. Šéf se ujišťoval:
„To jeho schválení máte uložený?“
Fotograf Milan řekl:
„Na tohle si dávám majzla. Mám to ve svých složkách, ale můžu vám dát kopii.“
Šéf přikývl.
„Jo, dejte mi ji, abych ji měl po ruce, až na nás ta nula poštve právníka.“
Cestou z práce jsem se zastavila pro Marlen, která pracuje jako překladatelka letáků a dalších propagačních materiálů v jedné nadnárodní obchodní firmě, což pro ni je brnkačka za slušný plat, a o víkendech a po večerech, aby si spravila intelektuální chuť, překládá doma detektivní romány pro jedno pražské vydavatelství.
Zašly jsme si na sklenku vína do Louvru, naší oblíbené kavárny.
Překvapivě tam dorazila i Bobina, která ještě včera tvrdila, že nemá čas.
Sotva jsme si objednaly po sklence tramínu, Bobina nás nedočkavě informovala:
„Holky, zítra mám rande.“
Ani Marlen, ani mě Bobinino sdělení z míry nijak nevyvedlo. Bobina, velice atraktivní bruneta, má nějaké rande skoro denně, protože chlapům se moc líbí, doslova na ni letí, a ona se ještě nenaučila říkat NE. A protože obvykle hned na prvním rande zjistí, že dotyčný pán pro ni není ten pravý (ať už to rande dopadne jakkoli), druhé rande se konává jen sporadicky, většinou na ně vůbec nedojde.
Proto jsme nehnuly ani brvou a vyčkávaly na další informace.
Bobina si netrpělivě poposedla.
Naše povzbuzování nepotřebovala.
Informovala nás:
„Holky, tohle není obyčejné rande. Tenhle chlap je fakt výjimečný.“
Marlen se bez zájmu zeptala:
„A čím tak, prosím tě, převyšuje ty tvoje ostatní ctitele?“
Bobina uvážlivě pokývala hlavou.
Pak nám sdělila:
„Je to veterinář. Pracuje v jednom hřebčíně na jižní Moravě.“
Pak dodala:
„Je taky moc hezký. Blond vlasy, modré oči… A kdybyste viděly ty svaly…“
Sarkasticky jsem poznamenala:
„Ty svaly vidím úplně živě.“
Marlen Bobině připomněla:
„Jsi alergická na všechno, co je spojené s venkovem.
Jakmile dojedeš na kraj Prahy, chytneš rýmu a osypeš se. Navíc se bojíš i Dančiny čivavy. Co budeš dělat v hřebčíně?“
Bobina mávla ledabyle rukou.
Nabitá optimismem řekla:
„To se nějak poddá.“
Marlen se ušklíbla.
„No v těch tvých botách tě tam chci vidět, ty fifleno.“
Mě zajímalo:
„Jak ses s ním seznámila?“
Bobina pozvedla sklenku vína, které nám obsluha přinesla, a pochlubila se:
„Včera jsem si kupovala v jednom butiku černé kalhoty, zrovna jsem je měla na sobě a okukovala jsem se v zrcadlech, když do toho obchodu vstoupil On. Rozumějte, ON. Láďa. No, víte, on si nechtěl nic koupit. V ruce držel mobil a ptal se prodavačky na cestu.“
S Marlen jsme nejevily ani elementární špetku zájmu, Bobině to ale nevadilo.
Nadšeně dál vykládala:
„No, bylo to ve Vodičkové, a on hledal cestu na Mírák. Hned jsem mu nabídla, že tam mám namířeno taky, a jestli chce, že ho tam ráda doprovodím. No a on chtěl, představte si to…“
Marlen kousavě pronesla:
„Představuju si to živě.“
Bobině ale zářily oči a zrůžověly jí tváře.
Marleniny kousavé poznámky si nejspíš ani nevšimla.
Ač mě to nezajímalo, zeptala jsem se:
„Cos dělala na Míráku?“
Bobina se na mě podívala s despektem.
Moje nechápavost jí brnkala na nervy.
Plácla se do čela a řekla:
„Jasně, že jsem tam nic nechtěla, měla jsem namířeno domů, v centru jsem si byla jen vyzvednout ve firmě, pro kterou dělám, nějaké důležité účetní podklady.“
Zakroutila nade mnou nechápavě hlavou.
Pak důtklivě pokračovala:
„Přece byla to skvělá šance, jak se s tím krásným chlapem seznámit. Copak to ani jedna vůbec nechápete?
Vůbec se nedivím, že s nikým nechodíš, Liano, když jsi tak natuplá. Vsadím se, že ty by ses k němu otočila zády a šla se do kabinky převléknout.“
Vyprskla jsem:
„No tak bych se určitě nevlekla až na Mírák s bůhvíjakým chlápkem jenom proto, že je to blonďák s modrýma očima. Takových znám, a v hlavě mají jen seno.“
Bobina nade mnou zlomila hůl.
Sžíravě mě informovala:
„Ty se nikdy nevdáš.“
Marlen poznamenala:
„Taky bych se netáhla až na Mírák s pouhou vidinou dalšího nevydařeného rande. A než začneš, Bobino, prskat, laskavě si připomeň, že na rozdíl od tebe jsem vdaná za muže, kterého miluju a kterého rozhodně nelze nazvat jinak, než že je to největší fešák, kterého jsi kdy viděla. Jak potom vysvětlíš, že i když přemýšlím jako Liana, jsem přesto vdaná?“
Neodpustila si:
„Dobře vdaná.“
Bobina otráveně řekla:
„No jo, ale tys Rudu klofla už na základce a žádná z nás u něj nikdy neměla nejmenší šanci. Tys měla prostě kliku. To se ale stává jedné z milionu. Ale co já? Jsem chudák.“
Pak Bobina připomněla:
„Pamatuješ na toho kluka, co hrál na bicí v kapele?“
Marlen se rozesmála.
„Myslíš toho, jak měl cvočky i na očních víčkách a přes tetování nebylo poznat, jaké je rasy? Tak na toho si pamatuju moc dobře. A pamatuju si i na to, jak ti někde v klubu šlohnul peněženku, vytratil se, a tys musela jít v noci domů pěšky.“
Bobina na ni ukázala prstem.
„No tak to vidíš, jakou jsem měla až dosud smůlu.“
Zeptala jsem se:
„A co tě vede k názoru, že s tím koňským doktorem to bude jinak?“
Bobině se opět rozzářil obličej.
Informovala nás:
„Já to cítím v kostech. Láďa je ten pravý.“
Marlen ji požádala:
„Dej mi na toho koňského mastičkáře telefonní číslo. Když se nevrátíš domů, budeme mít pro policii alespoň
nějakou stopu. Jo, a taky nám řekni, kde přesně ten jeho hřebčín leží? Ptám se jen pro jistotu, abychom věděly, kde tě máme hledat, až tě tam někde zašantročí. Takhle nadšenou jsem tě, Bobino, viděla teprve jen asi padesátkrát, a ještě nikdy to nedopadlo jinak než absolutní katastrofou.“
Bobina odsekla:
„Jste obě hrozné.“
Navrhla jsem:
„Zkus ještě Danku, ta má vzácnou schopnost pochopit i tebe.“
Bobina nás otráveně informovala:
„Už jsem jí volala, ale ona je zavrtaná v nějakých skriptech a nechtěla mě poslouchat. Jestli ten doktorát rychle nedokončí, dopadne to s ní stejně jako s Lianou.“
Marlen ji upozornila:
„Liana i Danka mají rozum. Nevrhají se chlapům jen tak do náruče.“
Já zadumaně nadhodila:
„V poslední době často vídám Danku s takovým obrýleným mladíkem. Je moc hezký a k Dance se hodí. Možná to je jen její spolužák a učí se spolu, ale minulý týden jsem je potkala v Prokopském údolí. Udělali si piknik nahoře na kopcích, kam si taky ráda chodím vyčistit hlavu. Měli s sebou kromě termosky s kafem a baget se šunkou i nějaké knihy a zjevně se učili, ale vypadali, jako by k sobě patřili.“
Pak jsem dodala:
„Na chvilku jsem se u nich zastavila. Nabídli mi kafe.“
Doplnila jsem:
„Ten kluk mi připadal moc fajn.“
Marlen pokývala hlavou.
„Danka se nespokojí s jiným chlapem než se stejně chytrým, jako je ona.“
Taky jsem přikývla.
„Jo, to má Danka těžký, je chytřejší než všichni okolo.“
Dodala jsem:
„Ale tenhle vypadal, že chytrý opravdu je.“
Bobina řekla:
„Rozumějte mi dobře, já to Dance přeju.“
Marlen ji upozornila:
„Přály bychom to i tobě, kdybys neměla tendenci nacházet si hajzlíky.“
Bobina se nafrněla.
Sebevědomě nás ale ujistila:
„Tak Láďa vám, holky, vytře zrak.“
Pravda byla taková, že nám nikoli Láďa, nýbrž Bobina, zrak opravdu vytřela.
Zavolala nám už asi za týden a pozvala nás na oslavu zasnoubení.
Bylo to u Bobiny něco tak převratného, že se od svých skript odpoutala i Danka. Bobina nás pozvala k sobě domů, což znamenalo do malého apartmánu v domku jejích rodičů, kde už dlouho bydlí samostatně a zařídila si tam i malou pracovnu.
Ostatně s jejím přístupem k mužům by to v dětském pokoji ani nešlo.
Tam jsme se v obývacím pokoji rozesadily do křesel kolem nízkého stolku.
Danku zajímalo:
„Bobino, kdy se dostaví pan snoubenec?“
Bobina ji odbyla:
„Láďa je veterinář, má službu, ale uvidíte ho na svatbě.“
Danka nám otráveně sdělila:
„Holky, to jako jsem přerušila učení kvůli tomu, abych o tom démonovi jen poslouchala ty Bobininy nekonečné pochvalné elegie, co posloucháme už týden, a nejde se před nimi nikam schovat? Těšila jsem se, že konečně potkám toho herce, co hrál Magnuma, na živo.“
Marlen se rozchechtala a Danku poučila:
„Ty ses naposledy koukala na televizi, když ti byly čtyři a vaši ti pustili večerníček. Jsi úplně mimo. Tomu herci,
co hrál Magnuma, je už okolo osmdesátky. Předpokládám, že Bobinin hrdina bude mít aspoň tolik síly, aby se ještě udržel na koni.“
Já se ušklíbla.
„No tak holky, Bobina zatím žije, a to je dobrá zpráva, ne?“
Bobina přinesla z maličké kuchyňky obrovský tác s jednohubkami.
„Holky, dobrá zpráva je, že nám moje máma peče celé krůtí prso s bylinkami.“
My vykřikly unisono:
„Hurrrááá.“
Křupavé bylinkové krůtí maso od Bobininy mámy je naše oblíbená lahůdka.
Bobina dodala:
„Za chvilku nám ho přinese.“
Marlen se dožadovala:
„Tak nám aspoň ukaž prsten.“
Bobina hrdě napřáhla ruku.
„Tady je.“
Na jejím prsteníku se skvěl prstýnek s modrým kamínkem.
„Je krásný,“ zapěly jsme opět unisono.
Bobina se posadila a informovala nás: „Svatba bude za dva týdny, tak si udělejte volno na celý víkend. Ubytování včetně veškeré péče je zajištěno. A protože Marlen požádala Lianu, aby jí šla za svědkyni, já o tuto službu prosím Danku, aby to bylo spravedlivé. Protože s Láďou budeme mít svatbu na koních, vezměte si s sebou kromě šatů i nějaké kalhoty a vysoké boty.“
Vytřeštila jsem oči.
„Bobino, to jako musíme jet na koni i my?“
Bobina otráveně řekla:
„Ale néééé. To jenom kdybyste chtěly.“
Zdůraznila jsem:
„Já nechci.“
Marlen potřásla hlavou.
„Já možná jo.“
Danka rezolutně zakroutila hlavou.
„Mě na kobylu nedostaneš ani omylem.“
Pak se Bobiny starostlivě zeptala:
„Zbláznila ses? Vždyť se bojíš i mé Ťapinky. To polezeš na koně?“
Bobina pokrčila bezstarostně hlavou.
„No, s Láďou je všechno jiné. Už mě vzal na vyjížďku a moc se mi to líbilo.“
Marlen zajímalo:
„Kde budete bydlet?“
Bobina se vyjevila:
„No, kde asi? U Ládi na statku.“
Zdůraznila:
„Až uvidíte Láďu, všechno pochopíte.“
Pak vstoupila do bytu Bobinina máma.
Na odkládací stolek položila prkénko a košík s nakrájenou bagetou.
Zeptala se nás:
„Tak děvčata, co na tu novinu říkáte?“
Marlen ji ujistila:
„Jsme v šoku.“
Mě zajímalo:
„Proč s tím Bobina tak spěchá?“
Na to mi odpověděla sama nevěstinka:
„Protože bez Ládi nemůžu být. On je tam, a musí tam být, ale já nemusím být tady. To, že jsem po maturitě začala dělat účetnictví, se ukazuje jako velmi prozíravé rozhodnutí. Můžu to dělat odkudkoli z domova, nebude
snad problém sem občas dojet na nějakou poradu nebo za klienty. To je obrovská výhoda.“
Danka rozumně nadhodila:
„Co si to zkusit nanečisto? Se svatbou přece můžete počkat, ne?“
Bobina jí ale vyložila:
„Láďa mě požádal o ruku a já řekla ano.“
Došlo mi to:
„Takže ty víš, že jednáš zbrkle, ale nechceš vzít své slovo zpět.“
Bobina malinko pokrčila rameny.
„Když miluješ, pořád o tom nepřemýšlíš. Jde to od srdce…“
Marlen ji upozornila:
„A to víš za pouhý týden?“
Bobina odsekla:
„No tak každý se svatbou nečeká dvacet let.“
Marlen se rozesmála.
Bobině připomněla:
„S Rudou chodíme někdy od třetí třídy, a jak snad i ty víš, v deseti u nás jsou sňatky už někdy od časů Marie Terezie zakázány. Vzali jsme se, až když jsme oba dostudovali a ujistili jsme se, že se naše dětská láska proměnila v pevný a trvalý vztah.“
Sarkasticky doplnila:
„Víš, Bobino, tomu se říká rozumné uvažování.“
Bobinina máma s povzdechem poznamenala:
„Láďa vypadá jako rozumný mužský. Třeba se vedle něj zklidní i naše Bobina.“
Ani jedna z nás se neodvážila poznamenat to, co nás všechny napadlo. Tedy že Bobina zatím nejevila ani stopičku rozumu, o čemž vypovídá i její současné rozhodnutí vzít si chlapa, kterého vůbec nezná a který žije na
venkově mezi hospodářskými zvířaty, zatímco Bobina je typická velkoměstská fiflena a kavárenská povalečka.
Danka to diplomaticky shrnula:
„No tak Bobině přejeme štěstí a na svatbu samozřejmě přijedeme.“
Pak se Bobiny zeptala:
„Proč bude svatba na venkově? Proč se nevdáš z rodičovského domu?“
Bobina vysvětlila:
„Láďa to tak chce. A naši souhlasí.“
Pak, poněkud nejistě, dodala:
„Já to taky chci.“
Ukázala na Danku prstem a doporučila jí:
„Přijeď s tím chytrým klukem, co se s ním teď vídáš.“
Pomyslela jsem si, že budu jediná, která přijede sama.
Pak mě ale napadlo:
„Bobino, mohla bych s sebou vzít našeho fotografa?“
Bobina přikývla.
„Jé, to budeš hodná. Chci mít na svůj šťastný den krásné vzpomínky.“
Druhý den jsem tedy zašla do pracovny našeho fotografa Milana.
Navrhla jsem mu:
„Hele, nechceš strávit příští víkend na statku, kde chovají koně?“
Milan se zeptal:
„Budeš o tom psát článek?“
Plácla jsem se do čela.
„No vidíš, to je výborný nápad. Víš, jedna moje kamarádka se vdává za tamějšího veterináře, svatba bude opravdu venkovská, koně, a tak. To by nebyl špatný článek.“
Dodala jsem:
„Zajdu za šéfem.“
Milan se zeptal:
„Ty tam nechceš jet sama, viď?“
Přikývla jsem.
Pak jsem řekla:
„Oni ti za ty fotky zaplatí. Nebo ti je zaplatím já a dám jim to jako svatební dar.“
Milana zajímalo:
„Hele, ale nebude se vdávat ta kráska… Marlen?“
Usmála jsem se.
„Toho se neboj, ta už vdaná je.“
Milan utrousil:
„Sakra.“
Pak se ale zeptal:
„Kdy a kde tě mám vyzvednout? Vezmu svoje auto.“