První
Doktorka Taryn Landryová se naučila, že řeči o sociopatech se na první rande příliš nehodí. Přesto se v pátek večer přistihla, že o tomto tématu mluví a sleduje, jak se její protějšek centimetr po centimetru odtahuje od stolu a jak mu oči bloudí k mobilu, který si v nóbl restauraci položil vedle talíře. K mobilu, který během jídla vibroval zhruba každých patnáct minut. Finanční poradce Doug byl zjevně velmi žádaný.
„Takže,“ odkašlala si a snažila se své blábolení honem ukončit, „na základě mého výzkumu a výsledků dalších studií jsem vyvinula program, který bude doufám zaveden do škol. Většina vlastností a faktorů, které někoho vedou k násilí, není pevně daná, pokud je zachytíme včas. Mnoho lidí se fixuje na teorii o tom, že zkažený člověk se takový už narodil, ale já odmítám věřit, že se s tím nedá nic dělat, a výzkumy mé přesvědčení potvrzují.“
Doug v tu chvíli zvedl oči, jako by si teprve teď všiml, že tam stále je. „Aha, jasně. To je… zajímavé.“
Očividně neslyšel ani slovo z toho, co řekla. Skvělé. Nijak zvlášť ji to ale nepřekvapovalo. Sice to neměla vědecky podložené, ale z praxe nasbírala dost důkazů, aby věděla, že v randění stojí za houby. Lidé se na rande
nechtěli bavit o vážných věcech – chtěli mluvit o tom, jaké seriály sjíždějí na Netflixu, jaké mají koníčky, která města chtějí jednou navštívit. Ona ale neměla čas na seriály, svérázné koníčky ani na dovolené v exotických destinacích. Měla svůj výzkum, vývoj programu a výuku. Měla sotva čas spát, natož se věnovat nějakým koníčkům. Proč že se znovu dobrovolně podrobila očistci s názvem rande? Už mohla být doma v teplákách. Místo toho tu seděla, boty ji tlačily a konverzace vázla. Možná s tím souhlasila, protože se jí líbila představa, že s někým chodí. Když se vracela pozdě večer domů a táhla s sebou štosy výzkumných materiálů a studentských prací, občas si představovala, jaké by to bylo, kdyby si mohla s někým zavolat, povečeřet, nebo i něco víc. Tato představa byl pravděpodobně důvod, proč s dnešním rande naslepo souhlasila. V praxi však bylo randění dost otrava.
Dlouze se napila vína, zatímco její protějšek znovu mrkl na telefon. „Potřebuješ se podívat, kdo ti píše?“
„Co?“ Doug provinile vzhlédl. „Ale ne. To je v pohodě. I když, možná bych měl zkontrolovat, jestli mi náhodou nepíšou z práce.“
Taryn pokrčila rameny, jeho odpověď ji nijak nepřekvapila. Ze čtení lidí měla diplom, Dougovo chování však doktorát k rozluštění nepotřebovalo. „Beze všeho.“
Alespoň mohla své kamarádce Kincaid říct, že to zkusila. Kincaid jí tohle rande domluvila a promlouvala jí do duše: „Holka, mám o tebe strach. Potřebuješ vypadnout z té výzkumné laboratoře a trochu žít. Doug je chytrý, tak trochu vychcaný sympaťák, jako padouch z osmdesátkových pubertálních filmů.“
Taryn si představovala mladého Jamese Spadera, což ji přimělo k tomu, aby se schůzkou neochotně souhlasila, ale Dougovi by rozevlátá hříva a bílý oblek nikdy
neslušely. Měla taky podezření, že trpí lehkou narcistickou poruchou osobnosti – což byl nejspíš důvod, proč se uzavřel do sebe, když začala mluvit o sociopatech. Patřili do stejné kategorie. Nejspíš ho to urazilo.
Nebo by se možná měla naučit pomlčet o svém výzkumu a říkat lidem jen o té pochopitelnější části své práce – že učí psychologii na univerzitě. Když se jí lidé ptali, čím se živí, většinou byli jen zdvořilí a nechtěli slyšet podrobnosti. Ona však měla detaily ráda, ať už ve své práci, nebo ve vyprávění druhých. Životní příběhy ji neskonale fascinovaly. Sbírala je stejně, jako jiní lidé sbírají fotografie zajímavých míst. Co člověka ovlivnilo, co ho přivedlo k jeho kariéře, co z něj udělalo toho, kým byl. Přesto měla problém najít na finančním poradci Dougovi cokoliv zajímavého.
Experiment „rande“ proveden bez valného úspěchu. Co se dá dělat. Výsledek potvrzoval její hypotézu. Rande naslepo mělo vysokou míru neúspěšnosti. Kdyby Kincaid tak upřímně netrápil její chabý společenský život, nikdy by na tuhle schůzku nešla. Její kamarádka nechtěla, aby byla osamělá, a Taryn jí byla vděčná za to, že se jí snaží pomoct. Teď už ale nechtěla nic jiného, než se vrátit domů, převléct se do pyžama a sestavit konečná data pro svou prezentaci.
Taryn se podívala na hodinky, a když viděla, že Doug stále něco projíždí na telefonu, vytáhla z kabelky svůj vlastní telefon. Na displeji se jí objevily dva zmeškané hovory a textové zprávy. Dvě od její matky. Jedna od jejího otce.
Do háje. Taryn se sevřely útroby a mobil jí málem upadl, jak se snažila rychle otevřít zprávy. Před schůzkou si vypnula zvonění a zapomněla na svou noční kontrolní zprávu matce. Což znamenalo, že pokud matka neměla
svůj den, šlo o vyhlášení pohotovosti. Rychle oběma odepsala a připadala si jako provinilá puberťačka.
Své matce odepsala: Promiň, mami. Jsem v pořádku. Zasekla jsem se v práci.
O rande naslepo se nezmínila, protože by to mohlo vyvolat další řadu panických otázek. Kdo je to? Jste na bezpečném, veřejném místě? Co o něm víš?
Svému otci pak rychle naťukala další zprávu: Promiň.
Jsem venku s kamarádkou a měla jsem vypnuté zvonění. Je máma v pořádku?
Její otec rychle odpověděl: Bude v pořádku. Užijte si noc. Díky, že ses ozvala, zlatíčko.
Taryn si sundala brýle a třela si kořen nosu. Zaplavil ji pocit viny. Jak mohla zapomenout? Opravdu bylo tak těžké zapamatovat si jednu esemesku? Nejspíš tím mámu zbytečně vyděsila a zkazila jim oběma večer. Sakra.
„Je všechno v pořádku?“ zeptal se znenadání Doug.
Vzhlédla právě ve chvíli, kdy číšník mezi ně na stůl položil účet. „Jo. Jen zmeškaný hovor.“ Hodila telefon do kabelky a sáhla po peněžence. Svoji polovinu večeře si dnes rozhodně zaplatí sama. „No, asi bychom měli…“
„Nechceš se ke mně stavit na skleničku?“ přerušil ji
Doug a položil na účet elegantní černou kreditku, která byla tak nóbl, že ani neměla na přední straně vyražené číslice.
Zčistajasna se u nich zjevil číšník, vzal si kartu a byl pryč. Taryn zamrkala. „Cože?“
Doug dopil zbytek vína a usmál se. „Pojď ke mně. Bydlím poblíž a je ještě brzy.“
Jeho lišácký úsměv jí prozradil vše, co potřebovala vědět. Navrhoval, aby se spolu vyspali. I když se navzájem nudili. I když toho měli společného asi tolik jako kobylka a mrakodrap. A řekl to, jako by to bylo úplně normální.
Naklonila hlavu na stranu. „Takže i když spolu očividně nemáme nic společného a tohle rande bylo dost nudné, zveš mě k sobě?“
Teď byl na řadě Doug, aby překvapeně zamrkal. Jeho úsměv lehce ochabl. „Vy se s tím moc nemažete, že, doktorko?“
Věděla, že je prostořeká a že má tendenci vyhrknout první věc, která jí přijde na jazyk, nehodlala se za to však omlouvat. „Chápu tu situaci špatně?“
Zasmál se a upravil si kravatu. „Ne, asi ne. Líbí se mi tvoje upřímnost. Dneska to nedopadlo tak dobře, jak jsme asi oba doufali, ale řekl bych, že jsme prostě dva velmi zaneprázdnění lidé, kteří mají problém mluvit o něčem jiném než o práci. Ale…“ Doug pokrčil rameny. „To taky znamená, že jsme dva lidi, kterým by nejspíš prospělo, kdyby upustili trochu páry, aniž by se museli starat o to, kdo komu zítra zavolá. Jsi atraktivní a chytrá. Fyzicky by nám to nejspíš klapalo. Ještě by se z toho mohla vyklubat skvělá noc.“
Taryn se na něj dlouze zahleděla. Byla to první alespoň trochu smysluplná věc, kterou za celý večer řekl. Možná Kincaid nebyla úplně mimo, když jí Douga dohodila. Když si přestal hrát na uhlazeného Pana důležitého, působil téměř sympaticky.
Jenže už to bylo dlouho, co se naposledy s někým vyspala. Déle, než si byla ochotná připustit. A pokud měla svůj sexuální půst přerušit, chtěla, aby to stálo za to. Párkrát už se s někým vyspala jen proto, že to bylo výhodné a rozuměli si dostatečně na to, aby do toho šli. Vždycky se z toho však vyklubal spíše neuspokojivý zážitek, který skončil oboustrannou trapností. Naposledy se zapřísáhla, že si počká na nějakou jiskru, na pocit, že pokud z toho chlapa před sebou okamžitě nestrhá všech-
no oblečení, tak snad vybuchne. To se jí zatím povedlo jen u sledování filmu, ve kterém hrál nějaký sexy herec.
Snažila se představit si, jak Dougovi strhává kravatu, rozepíná mu košili, přejíždí mu rukama po hrudi a nechává ho, aby se jí dotýkal. Její vnitřní tachometr sexuálního napětí se vychýlil úplně doleva, do zóny ledu a sněhu. Tohle nepůjde.
Přitáhla si kabelku na klín a zdvořile se na Douga usmála, když číšník položil účtenku a kartu zpět na stůl. „Díky za nabídku, ale dnes večer mám ještě spoustu práce.“ A nejspíš i film s Jamesem Spaderem.
„Jsi si jistá?“ zeptal se a vypadal opravdu zklamaně.
Vstala a uhladila si záhyby na sukni. „Jo. Ale moc děkuju za večeři.“
„Tak dobře. Doprovodím tě ven.“
Nechala ho, aby ji s rukou lehce zapřenou o její bedra vymanévroval z restaurace do dusného jarního vzduchu. Na mokré ulici v centru města prosvištělo několik aut, ale jinak byla tahle část Austinu v pátek večer docela klidná – otevřeno mělo jen pár restaurací a barů, kam chodili hlavně místní po práci. Turisté měli na výběr ze zajímavějších míst. Taryn měla tuhle část města vždycky ráda.
Otočila se k Dougovi a podala mu ruku. „Ještě jednou díky. Ráda jsem tě poznala. Určitě ti zavolám, až se rozhodnu investovat do nějakých podílových fondů.“
Tvář se mu rozzářila. „Skvělé. Počkej, dám ti svoji vizitku.“
Na podílové fondy sice neměla peníze, ale vizitku si od něj vzala a zastrčila si ji do kabelky jako dar na usmířenou. „Díky.“
„A kdybych narazil na nějaké sociopaty, pošlu je za tebou…“ Zašklebil se. „Počkej, to měl být vtip, ale teď, když jsem to řekl nahlas…“
Pobaveně se usmála. „Zní to jako výhrůžka.“
V záři pouličního osvětlení se mu tváře zbarvily do ruda. „Tak jsem to nemyslel. Promiň, po tom, co jsi zažila… To ode mě fakt nebylo hezký. Promiň.“
Její postoj k Dougovi se při jeho zjevných rozpacích trochu zmírnil. Možná nebyl ani tak narcis, jako spíš muž, který se snažil působit uhlazeně a sebevědomě, ačkoli v tom byl stejně nešikovný jako ona. Navíc jakmile se lidé dozvěděli, kdo je a jaká je její minulost, nevyhnutelně začali blábolit páté přes deváté a zapomněli na všechno ostatní. Bylo to jako nějaká podivná nemoc.
Zvykla si na to. Její minulost lidi buď děsila, nebo je morbidně fascinovala. Nebyla si jistá, co je horší – jestli lítost, nebo vyzvídání. Bylo to padesát na padesát. Doug alespoň zvládl celé rande, aniž by se jí zeptal na střelbu na střední v Long Acre High. Za to dostal pár plusových bodů navíc. „To je v pořádku. Vím, že jsi to tak nemyslel.“
Ramena mu úlevou klesla a on se setkal s jejím pohledem. „Opravdu si myslím, že to, co děláš, je pozoruhodné.
Nejsem si jistý, jestli bych se po něčem takovém dokázal odrazit ode dna. Rozhodně bych se nedokázal ponořit do výzkumu o střelbě na školách. Asi bych na to už nikdy nechtěl myslet. Prostě by se ze mě stal pštros.“
Zasmála se a představila si Douga, jak v obleku a kravatě strká hlavu do písku. „Vytěsnit trauma je normální reakce.“ Přehodila si popruh kabelky přes rameno. „To by byla možná cesta, kterou bych se vydala, kdybych si tu noc pamatovala jako moji přátelé. Ale moje mysl většinu z toho vytěsnila.“
Vykulil na ni své hnědé oči. „Vážně?“
Přikývla, i když se jí při té opakované lži nepříjemně stáhl žaludek. „Přišla jsem tam o sestru. Na to si vzpomínám. Ale z toho zbytku mám jen takové útržky.“
„To musí být docela děsivé.“ Zatahal se bezděčně za kravatu, jako by ho škrtila. „Nejsem si jistý, jestli by se mi líbilo vědět, že existují vzpomínky, ke kterým nemám přístup. Není pak těžké jít dál?“ Jít dál. Opravdu to lidé dělali poté, co jim něco roztrhalo celý svět na kusy? Pokračovat v žití, to možná, ale přenést se přes to a jít dál jí připadalo směšné. Bylo to jako říct: Proč se nezbavíš své osobnosti a nepořídíš si úplně novou? Taryn pohodila rameny. „Nemusím si tu noc pamatovat, abych věděla, jak důležité je zajistit, aby se podobné tragédie neopakovaly, víš? Mám všechny informace, které potřebuju.“
Doug si zastrčil ruce do kapes a s vážným pohledem přikývl. „Teď se cítím trochu blbě, že jsem byl u večeře tak mimo. Chtěl bych se s tebou zase sejít, vynahradit ti to, opravdu tě poznat, místo abych byl tak roztěkaný prací. Dala bys mi ještě jednu šanci?“
Taryn se na něj trpce usmála. Teď ho zaujala. Začínala se obávat, že jediné, co na ní ostatní považují za zajímavé, je její tragická minulost. To bylo vážně depresivní.
„Co kdybychom se příště sešli jen jako přátelé? Žádný tlak na to, abychom na sebe navzájem udělali dobrý dojem.“
Doug zabodl pohled do špiček svých bot a tiše se uchechtl, než se znovu setkal s jejím pohledem. „To zní jako plán.“
Taryn k němu přistoupila a rychle ho objala, vyčerpaná celou touhle záležitostí a připravená zamířit domů.
„Dobrou noc.“
Vydali se každý na opačnou stranu ke svým autům. Taryn se ani neobtěžovala ohlédnout, aby mu zamávala.
Cílevědomě kráčela kupředu, v mysli se jí však honily myšlenky na uplynulé rande, přehrávala si celý rozhovor a analyzovala ho.
Sakra, vždyť byla vážně nudná. Trávila tolik času se svými kolegy, které výzkum fascinoval stejně jako ji, a se svými studenty, kteří museli dávat pozor, že zapomněla, jak suše to všechno může znít pro někoho mimo tento svět.
Ach jo.
Taryn vytáhla telefon a napsala Kincaid.
Taryn: Diky za domluveni rande.
Trvalo jen několik vteřin, než její kamarádka zareagovala.
Kincaid: Ajeje pises mi pred pulnoci, to neni dobry.
Netrefila jsem se?
Taryn: Neni to tvoje chyba. Zrejme jsem nudna.
Kincaid: COZE? Tohle rekl? Nakopu Dougovi zadek.
Taryn: Ne, to rikam ja. Nudila jsem ho.
Kincaid: Nemas povinnost nekoho bavit.
Taryn: Oprava – nudila jsem sama sebe. On toho byl
chudak jen soucasti. Jsem NUDNA.
Kincaid: Nejsi nudna. Jsi skvela.
Taryn: Tyhle dve veci se navzajem nevylucuji.
Muzu byt oboji.
V ruce jí zazvonil telefon. Taryn minula zaparkované auto a pokračovala v chůzi, protože se potřebovala před cestou domů trochu nadýchat čerstvého vzduchu. „Haló?“
„Přestaň o sobě říkat, že jsi nudná,“ vypálila na ni Kincaid bez okolků.
Taryn překročila žvýkačku přilepenou k chodníku.
„Prostě to jen říkám tak, jak to je.“
„Tak to ale není. Jsi prostě jen zaseklá v rutině, zlato,“ řekla Kincaid a její protáhlý venkovský přízvuk podbar-
voval každé slovo obavami. „Nebuď na sebe tak přísná. Stává se to i těm nejlepším z nás.“
„Ale prosím tě. Kdy v životě jsi ty byla nudná?“ zeptala se Taryn a protočila oči. Kincaid byla definicí bavičky. Člověk jako ona dokázal i z té nejnudnější přednášky o časově omezeném sdílení nemovitosti vykouzlit pořádnou show.
„Stalo se to. Přísahám,“ řekla dramaticky. „Měla jsem období, kdy jsem pracovala tak moc, že jsem byla v posteli s chlapem a přistihla se, že mu vyprávím, jak by římsy na oknech zvýšily hodnotu jeho domu.“
Taryn se zasmála. „To snad ne.“
„No vážně, musela jsem si pak vzít dvoutýdenní dovolenou, abych se z toho vzpamatovala,“ řekla Kincaid a odfrkla si. „Jakmile přemýšlím o římsách, když na mě leží nahý mužský, je to jasné znamení, že potřebuju Bahamy jako sůl.“
„Nemám čas jet na Bahamy.“ Neměla čas ani na pedikúru, natož na výlet na ostrov, kde se podávají nápoje s paraplíčkem.
„Já vím, ale možná si jen potřebuješ dát pauzu nebo trochu vypadnout z rutiny,“ navrhla Kincaid. „Vyzkoušet nové věci. Poznat nové lidi. Přestěhovat se do města. Mohla bych ti sehnat dobrý byt. Znám makléře, který pracuje v oblasti poblíž univerzity.“
„Přestěhovat se do města?“
„Jistě, proč ne? Jsi mladá a svobodná. Můžeš se přestěhovat, kam chceš.“
Taryn zabloudila pohledem k podkrovním bytům v budově na druhé straně ulice. Velká okna z tabulového skla v tuto hodinu jasně zářila a v každém z nich se zobrazovaly různé verze domova – moderní minimalistický vzhled s bizarními uměleckými díly na bílých stěnách
a dvojicí sedící u jídelního stolu, jiný byt se sbírkou afrických masek nad gaučem ve vtipné expozici a ještě jiný s kočkou sedící v okně a ženou popíjející kávu nebo čaj v křesle opodál.
Přestěhovat se do města? Ne že by ta myšlenka nezněla kouzelně. Taryn vždycky uchvacovala představa života ve velkoměstě. Roj života všude kolem ní. Restaurace a obchody kousek od bytu. Bylo to tak vzdálené od její reality v Long Acre, o tři ulice dál od rodičů v nudném nájemním domě, že si o takové změně ani nedovolila přemýšlet.
I když pracovala v Austinu, nikdy nežila jinde než v malém městečku hodinu za městem. Když vyrůstala, snila o studiu na vysoké škole v New Yorku, o cestování, o tom, že uvidí všechno, co svět nabízí. Ale po střelbě a matčině zhroucení se tyto možnosti staly až směšně nedosažitelnými. Teď se i obyčejné apartmány v centru Austinu zdály být vyloženě exotickou destinací.
„To nepřipadá v úvahu,“ namítla své kamarádce, realitní makléřce.
„Dobrá, ale možná zkus trochu uvolnit hranice svého života. Vím, že toho máš hodně, ale někdy prostě potřebuješ jít ven, udělat něco bláznivého … prozkoumat pár říms zpod sexy chlapa.“
Taryn si odfrkla. „Dnes večer žádné římsy nebudou.“
„Doug o hodně přichází. Ale hele, uvidíme se v neděli na tom charitativním běhu. Uděláme nějaký brainstorming,“ řekla Kincaid rozhodně.
„Taky máme začít trénovat na ten univerzitní běh na 10 kilometrů, slíbila jsi, že poběžíš se mnou. Musíme vymyslet harmonogram,“ připomněla jí Taryn.
„Počkej. S tím jsem vážně souhlasila?“ zeptala se Kincaid s lehkou panikou v hlase. „To jako vážně?“
„Ano.“
„Byla jsem střízlivá? Protože pokud ne, nemělo by se to počítat.“
„Střízlivější už jsi být nemohla,“ odvětila Taryn a potřásla hlavou. „Nesnaž se z toho teď vycouvat. Říkala jsi, že, cituji, ‚jíš jako medvěd, který se připravuje na zimní spánek, a potřebuješ zvednout zadek z gauče‘.“
„Nikdy bych nic takového neřekla, ale promluvíme si o tom po tom brainstormingu na téma ‚Pojďme najít nějaké nadšení ze života‘. To je důležitější. Nekamarádím se s nudnými lidmi, takže vím, že na druhém konci telefonu je fascinující žena. Jen ji musíme vytáhnout z ulity. Protože mně může být u zadku, jestli tě nějaký frajer považuje za zajímavou nebo ne, ale jestli se nudíš sama se sebou, je čas zakročit, zlato.“
Taryn se usmála a opřela se o sloup pouličního osvětlení. „Nejsem si jistá, že se s tím dá něco dělat, ale díky.“
„To víš, že dá. Nech to na mě. Uvidíme se v neděli.“
Taryn se s kamarádkou rozloučila a odrazila se od sloupu. Cítila se o něco lépe a snažila se rozhodnout, kudy se nejlépe vrátí k autu. Nejspíš by měla obejít celý blok. Právě dala Kincaid proslov o přípravě na běh, ale její jediná fyzická aktivita posledních let byla chůze sem a tam po třídě během výuky. Vyrazila k autu a přehodnocovala plány na zbytek večera. Možná si ještě objedná pizzu, vynechá sestavování statistik a rovnou se pustí do filmu s Jamesem Spaderem.
Taryn zahnula za roh a po chvíli minula bar s dveřmi otevřenými dokořán. Zpomalila. Cedule na chodníku před vchodem inzerovala veřejné vystoupení v baru
U Cinklého psa a zevnitř k ní doléhaly úvodní kytarové akordy staré písně Green Day, kterou kdysi milovala, smíšené s přiťukáváním lahví od piva a tlumeným hovo-
rem. Taryn si nemohla pomoct, zastavila se, aby se zaposlouchala, a naklonila se ke dveřím, aby nahlédla dovnitř.
Bar byl malý a poloprázdný, prostoru však dominoval hubený chlapík na pódiu, ozářený reflektorem, s jasně fialovými vlasy, akustickou kytarou a písní o osamělých cestách a prázdných ulicích. Taryn poslouchala úvodní sloku písně, pevně svírala popruh kabelky, jako by držela krk kytary, a její svalová paměť hrála akordy spolu s ním. „Boulevard of Broken Dreams“ byla jedna z písní, kterou se na střední škole tajně naučila hrát na kytaru. Obsahovala patřičnou dávku melancholie. Taryn si text tiše pobrukovala.
„Chceš jít dál?“ zeptal se z temného interiéru povzbudivý mužský hlas.
Taryn se polekala a zamžourala, když se ve dveřích objevil chlapík s baseballovou čepicí nasazenou obráceně a dlouhými zrzavými vlasy. U pasu měl uvázanou zástěru a za uchem propisku. Nebyl to jen číšník, vytušila, že muži tento bar patří.
„Vstupné se neplatí,“ dodal. „A pokud budeš chtít vystoupit, favorit publika vyhraje padesát babek a pivo zdarma.“
„Vystoupit?“ zeptala se nevěřícně.
Muž pokrčil rameny. „No jasně, vždyť sis zpívala.“ Kývl směrem k jejímu rameni a zabrnkal prsty na pomyslné struny. „A hrála na kytaru.“
Vážně to udělala? „Ach tak, ne, děkuji. To nemůžu.“
„Jistěže můžeš. Každý může,“ řekl a bezstarostně se na ni usmál. „V tom je krása večera veřejných vystoupení.“
Potřásla hlavou a ramena jí ztuhla. „Vážně ne. Ani nemám kytaru a…“
„Kytaru ti půjčíme,“ kývl hlavou k pódiu. „Hraješ, jo?“
Taryn se podívala na pódium. Hrála? Ne. Už víc než deset let ne.
Ale ta podivná touha říct: Ano, chci a určitě budu hrát, jí projela jako petarda. Co to s ní sakra bylo? Možná na ni kombinace vína a rozhovoru s Kincaid přece jen zapůsobila. Přivádělo ji to na bláznivé myšlenky. Taryn ustoupila a zvedla odmítavě dlaň. „Ne, nehraju od střední školy. Měla bych jít domů.“
„Ale no tak. Ten pohled znám. Chceš si to zkusit.“
Mávl rukou směrem k pódiu, kde onen mladík právě dokončoval svou píseň. „Dej si panáka. Vsadím se, že to máš pořád v prstech. A navíc, tady Mo byl poslední účinkující tohoto večera a já bych rád prodal ještě pár piv. Zkus to. Technicky je dnes devadesátková noc, takže cokoli z téhle dekády je vítáno, ale jak vidíš, i když si vybereš něco mimo éru, budeš v pohodě. Chuligáni a výtržníci tu nejsou tolerováni, takže se nemusíš bát, že by tě někdo vypískal.“ Poklepal na svou jmenovku, na které bylo modrými písmeny napsané jméno Kaleb a logo s opilým ohařem. „Cinklý pes musí zůstat věrný svému maskotovi. Lidé jsou tu přátelští. A opilí. Ale hlavně přátelští.“
Taryn naprázdno polkla. Srdce jí zběsile bušilo. Mluvila Kincaid právě o tomhle? Aby překročila hranice svého běžného života a vstoupila na zcela neznámé území? Taryn hrála na kytaru celou střední školu, ale nikdy nevystupovala před nikým mimo kostel. Její rodiče by nikdy neschválili písně, které hrála, ani ty, které skládala v soukromí svého pokoje, protože si mysleli, že hudba je zbytečné rozptýlení.
„Dobře,“ slyšela se říkat.
Dobře??? Žaludek se jí zhoupl, ústa ji zradila a řekla pravý opak toho, co chtěla říct.
„Skvělé!“ zajásal Kaleb. „Tak fajn, jak se jmenuješ? Uvedu tě, až Mo skončí.“
„Já…“ Co to dělám? Co to sakra dělám? „Jamez.“ Vnitřně se nad tím falešným jménem zhrozila. James Spader se jí opravdu potřeboval dostat z hlavy. „Se z.“
James se z? Co to s ní sakra bylo? Myslela si snad, že ta nezvyklá forma jejího aliasu bude působit věrohodněji?
Muže naproti ní to však očividně nevyvedlo z míry. „Dobrý jméno.“ Mávl rukou. „Pojď se mnou. Mimochodem, já jsem Kaleb, majitel a provozní.“
Měla by se teď hned otočit na podpatku a utéct. Nepřipadalo v úvahu, aby to skutečně udělala. Ale nohy ji táhly vpřed, jako by neviditelná ruka tahala za provázky a ona byla jen pouhá loutka. Dlaně se jí potily a nemohla popadnout dech. Cítila se odpojená od svého těla způsobem, který ji znepokojoval. Přesto pokračovala v pohybu.
Jeviště se přiblížilo.
Druhá píseň skončila. Kaleb se na ni usmál.
Do háje. Nebylo cesty zpět.
druhá
Tohle nemůžeš udělat. Nezvládneš to. Uteč! Příkazy se Taryn proháněly mozkem jako vyplašené myši, ale její nohy zůstávaly vrostlé do podlahy vedle pódia. Mladík jménem Mo dohrál, ozval se potlesk a pak Kaleb vyběhl po pár schůdcích na malé, otlučené pódium. „Dnes večer pro vás máme ještě jedno číslo,“ oznámil do mikrofonu. „Nováčka, který se vás nejspíš trochu bojí, takže na ni buďte hodní a objednejte si na její počest další drink. Prosím, přivítejte mazi námi Jameze se z!“
Taryn se chtělo zvracet. Všechny krevetové koktejly, které snědla během večeře, aby zahnala nudu, se vyhrnou na pódium. Jenže Kaleb už jí podával opotřebovanou, ale čerstvě naladěnou akustickou kytaru. Z kapsy vytáhl trsátko. „Pódium je celé tvoje.“
Nohy měla jako z cementu, ale vzala nástroj a přistoupila ke stoličce. Několik lidí jí zatleskalo. Kostky ledu cinkaly o okraje sklenic. Taryn se nedokázala na nikoho podívat. Posadila se na stoličku, zkřížila kotníky a zadívala se na kytaru, jako by ji překvapilo, jak se jí objevila v rukou. Možná upadla na chodníku před restaurací, uhodila se do hlavy a tohle byl jen sen.
Neměla tušení, jakou píseň zahrát. Netušila, jestli vůbec ještě umí hrát. A zářivé světlo reflektorů jako by ji propalovalo kůži a odhalovalo každý její nedostatek.
Odkašlala si a mikrofon zvuk zesílil, až nadskočila.
Olízla si rty. „Omlouvám se. Tohle už jsem vážně dlouho nedělala.“
Někdo povzbudivě zapískal.
Uklidni se. Nevyšiluj. Byla šíleně nervózní. Taryn přiložila ruku ke krku kytary a snažila se soustředit. Hity z devadesátých let. Potřebovala písničku, kterou znala nazpaměť a která by nebyla na kytaru příliš složitá. Prolistovala svůj mentální zpěvník a mysl jí spočinula na jedné, která kdysi zaplňovala její rozzlobené pubertální srdce bouřlivými pocity. Nadechla se a odvážila se pohlédnout vzhůru, nevěděla, kým v tuhle chvíli je, ale teď už se z toho nemohla vyvléknout. Vždycky dokončila, co začala. Připravila si prsty na akord G a zkusmo zabrnkala. Zvuk byl čistý a jasný a důvěrně jí rozvibroval celé tělo. To ji trochu uklidnilo. Kytara zůstala stejná, i když ona se změnila k nepoznání.
Tak do toho. Není na co čekat.
Přinutila se podívat do publika a přiblížila ústa k mikrofonu. „Tuhle měla ráda moje sestra. Doufám, že se vám taky bude líbit.“
Taryn se znovu zhluboka nadechla a přinutila prsty k pohybu. Barem se rozezněly úvodní akordy písně „What‘s Up?“ od skupiny 4 Non Blondes. Lehce se třásla, jako by jí procházel elektrický proud. Pohled na několik tváří u stolu nejblíže pódiu byl na ni příliš a ona propásla nástup. Zavřela oči a znovu zahrála úvodní akordy. Silou mocí se snažila přinutit, aby otevřela pusu a začala zpívat. Jen pár slok a tohle dočasné pomatení smyslů skončí.
Konečně se jí hlas prodral přes nervózní knedlík, který se jí usadil v krku, a zaplnil malý prostor baru. Zazpívala první verše o tom, jak čas plyne a stále se jí nedaří dostat na vrchol kopce naděje. Její hlas zněl zastřeně a lehce se chvěl, konečky prstů jemně klouzaly po strunách, ale nepřestávala hrát, oči měla pevně zavřené, zatímco text písně vystřeloval z hlubin její mysli na povrch.
Písně z dětství byly jako staří přátelé, kteří ji nikdy doopravdy neopustili, i když zapomněla, že vůbec existují. Slova se vracela, jako by jen čekala na to, až je znovu zazpívá. Zpívala hlasitěji a jistěji, a než si to uvědomila, dosáhla refrénu písně a prala se s náročnými vysokými tóny, hlas se jí v hrdle zadrhával a vycházel ven chraplavě, ale pevně.
Taryn se na chvíli ztratila v okamžiku a přenesla se do svého dětského pokoje, který sousedil s ložnicí její mladší sestry. Když Taryn hrála a zpívala, Nia na konci každé písně plácla rukama do jejich společné zdi, což byla její vlastní verze davu, který se dožadoval pokračování. Její sestra, která vždycky poslouchala Tarynin zpěv. Její sestra, která bez ohledu na to, jak moc se na ni zlobila kvůli čemukoli, co si sourozenci běžně provádějí, nikdy neprozradila rodičům Tarynin tajný plán stát se muzikantkou. Její sestra, která v ni věřila.
Ta vzpomínka Taryn zasáhla jako rána do břicha a píseň z ní stejně rychle vyprchala. Prudce otevřela oči, hruď se jí svírala a kůže ji pálila. Nevěděla, v jaké části písně skončila, ale slova byla pryč. V tom tichu seděla jako přimražená. Než se však stačila rozkoukat, barové osazenstvo propuklo v potlesk s několika hurónskými výkřiky k dobru. Ty zvuky byly pro její uši cizí a příliš hlasité na to, aby se s nimi dokázala vypořádat. Místnost se jí zatočila před očima.
Rychle vyskočila na nohy, málem ve spěchu převrhla stoličku a postavila kytaru na stojan. Na vratkých podpatcích spěchala ke straně pódia a po schůdcích dolů, přičemž se protáhla kolem Kaleba, který se snažil upoutat její pozornost. Potřebovala odtamtud vypadnout. O-kam-ži-tě.
„Myslím, že máme jasného vítěze,“ zavolal Kaleb odněkud zpoza ní. „Jamezi se z, pojď sem nahoru!“
Taryn v šeru tvrdě narazila do hrany stolu a vyjekla. Natáhla ruku a chytila se opěradla židle, aby se udržela na nohou, ale stejně zakopla, kotník se jí zvrtl a bota jí sklouzla z nohy.
Někdo ji chytil za loket a přidržel ji. „Klídek,“ ozval se hluboký mužský hlas. „Jsi v pohodě?“
Ne, nebyla v pohodě. „Musím odsud vypadnout.“
Muž ji pustil, ale nevzdaloval se od ní. Ve tmě neviděla nic než jeho široké obrysy. „Ale vyhrála jsi. Měla by sis jít pro ty peníze…“
„Potřebuju najít svoji botu.“ Slyšela ve svém hlase hysterický tón, ale nemohla si pomoci. Bar jí připadal příliš malý, vzpomínky příliš dusivé. „Kde je moje bota?“
„To bude dobrý, neboj. Běž se vydýchat na čerstvý vzduch,“ řekl a jeho hlas zněl pevně, ale klidně, jako když se policista snaží někoho přemluvit, aby slezl z okenní římsy. „Najdu botu a přinesu ti ji ven, ano?“
Jeho slova byla jako dar z nebes. „Díky.“
Zaměřila se na dveře a odkulhala ke světlu. Ignorovala přitom opakované výzvy z pódia, aby si přišla pro svou cenu. Vypotácela se ven a zhluboka se nadechla. Přitiskla se zády ke zdi a opřela si o ni hlavou ve snaze znovu ovládnout své tělo.
O minutu dvě později se po její levici ozvaly kroky a uklidňující hlas se vrátil. „Tady jsi. Všechno je v pořád-
ku. Jen popadni dech,“ řekl muž. „Mám tvou botu a řekl jsem jim, že už se nevrátíš. Máš tolik času, kolik potřebuješ.“
Taryn pevně sevřela rty a lehce přikývla, ale oči neotevřela. „Díky.“
Muž už nic neříkal, dával jí prostor, ale ona cítila jeho přítomnost, cítila čistou vůni jeho pracího prášku a slabý zápach piva. Nejspíš vypadala jako blázen. Měla zůstat nudná.
Po několika hlubokých nádeších se jí podařilo otevřít oči. Otočila se, aby cizinci poděkovala, ale slova jí uvízla v krku jako suchý chleba. Muž vedle ní stál pevně jako skála. Měl široká ramena a zelené tričko mu pevně obepínalo vyrýsované, svalnaté tělo. Její pohled vylétl vzhůru k čupřině špinavě blond vlasů stažených do pánského drdolu a světlým očím, které v měsíčním světle vypadaly kovově šedé. Projela jí jakási podivná vlna povědomosti, jako déjà vu, a žaludek jí zkroutila neblahá předtucha. Ty oči znala.
Ale to nebylo možné. Ty oči patřily mrtvému teenagerovi, vrahovi. Mysl si s ní pohrávala.
Muž jí podal botu s vysokým podpatkem a novou padesátidolarovou bankovku. „Tvoje výhra.“
Taryn si od něj třesoucí rukou vzala botu i peníze. Její mozek dostal nějaký záchvat. Zpěv té konkrétní písně něco spustil, otevřel dveře hrůzám. Vzpomínky se ji snažily ovládnout a mísily se s realitou. Vzpomínky, které právě teď opravdu nechtěla zpracovávat. Přinutila se soustředit se na pohledného cizince, vybrat si rysy, které nevypadaly jako Joseph Miller. Silná čelist pokrytá strništěm, plný spodní ret, tenká jizva přes jedno obočí, mírně křivý nos. Navíc Joseph nebyl sexy. Tenhle chlap měl přitažlivosti na rozdávání.
Polkla a snažila se potlačit paniku. Není to on. Není to on. „Díky. Omlouvám se.“
Zamračil se. „Za co se omlouváš?“
Zamrkala a myšlenky se jí rozkutálely jako skleněnky. „Já nevím.“
„Není se zač omlouvat. Trémou trpí hodně lidí,“ řekl hlasem klidným jako hladina jezera. „Chceš, abych ti přinesl trochu vody? Nebo panáka něčeho silnějšího?“
Usmála se na něj. „To zní lákavě. Ale musím řídit. Budu v pořádku. V autě mám láhev vody. Já jen… Už je to dlouho, co jsem stála na pódiu.“
Opřel se ramenem o zeď a vypadal jako model na nejnovější vybavení posilovny. „Jak dlouho?“
Usmála se a nazula si botu. „Pokud mám být upřímná, vlastně nikdy.“
Zasmál se příjemně hlubokým smíchem a založil si ruce na prsou, což mu napnulo tričko ještě víc, takže se Taryn jen těžko dokázala soustředit na cokoliv jiného. „Pak ti úplně rozumím. Kdysi jsem se účastnil… plaveckých závodů. A pokaždé jsem se těsně před nástupem pozvracel.“
Plavec. To vysvětlovalo tu dokonalou postavu. Taryn stočila pohled k bankovce, kterou jí podal. „Nemůžu uvěřit, že jsem za tohle vystoupení dostala zaplaceno. Doslova jsem utekla z pódia. Ostatní účinkující musí být pěkně naštvaní.“
Zacukaly mu koutky. „Děláš si legraci, že?“ „Proč?“
Odstrčil se od stěny. „Nebudu lhát a říkat, že konkurence byla tvrdá, ale musíš vědět, že umíš zpívat, ne? Bylo to poctivé vítězství.“
Zavrtěla hlavou a odhrnula si kadeře vlasů, které jí spadly do obličeje. Vlhkost ve vzduchu způsobovala, že
se jí kudrny každou minutou zvětšovaly. „Tohle je šílený.
Měla jsem se teď koukat na film s Jamesem Spaderem.“
Zmateně naklonil hlavu na stranu. „Cože?“
Mávla rukou. „Ale nic. Byla to jen divná noc.“ Napadl ji další bláznivý nápad. Právě teď byla Jamez se z, ne Taryn, která se musela vrátit domů a dokončit analýzu dat. „Poslyš, nezachytila jsem tvoje jméno.“
„Lucas.“
Natáhla k němu ruku a jeho velká, teplá dlaň tu její objala, takže si připadala drobná a křehká. Byl to pro ni zcela neznámý pocit. Tenhle muž byl tak… při zemi. Jiskření, které u Douga neproběhlo, ji s Lucasem zasáhlo jako požár a rozpaloval ji ruku do ruda. Uvědomila si, že jeho dlaň drží ve své o vteřinu déle, než bylo nutné. „Bylo od tebe vážně moc hezké, že jsi našel moji botu. Můžu ti za to koupit aspoň bezkofeinové kafe nebo tak něco?
Kousek odsud je fajn podnik…“
Lucas otevřel ústa a chystal se odpovědět, prostor mezi nimi však náhle zaplnilo pronikavé zvonění telefonu.
Taryn se zamračila a sklopila oči. „Omlouvám se…“
Zapátrala v kabelce po mobilu. Pohlédla na displej a povzdechla si. „Musím to vzít.“
Lucas přikývl. Poodešla o několik kroků dál a otočila se k němu zády. „Ahoj, mami.“
„Ahoj, zlato, tak ráda tě slyším,“ řekla matka vřele.
„Já tebe taky,“ řekla Taryn, ztišila hlas a snažila se, aby nezněla otráveně.
Její matka byla chvíli zticha. „Kde jsi? Slyším auta.“
Taryn se trochu uvolnila ramena. Alespoň máma zněla klidně. Možná měla dobrou noc. „Měla jsem po práci ještě nějaké pochůzky ve městě. Chystám se jet domů.“
„Taryn, opravdu bys neměla být venku takhle pozdě. Silnice jsou mokré a slyšela jsem, že v centru přibývá
krádeží,“ řekla matka, která věčně vymýšlela něco, čeho by se měla obávat.
„Jsem v bezpečí, mami. Slibuju. Mám pepřák a svoje ninja techniky.“
„Dobrá, dobrá,“ řekla matka, ale znělo to nepřesvědčivě. Vtip jí očividně unikl. „Zavolej mi, až se vrátíš domů, a dej mi vědět, že jsi dojela v pořádku.“
Taryn zavřela oči, třela si kořen nosu a zhluboka se nadechla. „Dojedu pozdě. Vzbudím tě.“
„Nevzbudíš. Nebudu moct spát, dokud nebudu vědět, že jsi v bezpečí,“ odvětila matka napjatě. „Dnes jsem měla noční můru. Tvoje auto sjelo ze silnice a narazilo do stromu. Taryn, jestli ztratím i tebe…“
„Mami, všechno je pořádku. Promiň. Zavolám ti, ano?“
Taryn se snažila udržet lehký tón a skrýt strach, který ji naplňoval pokaždé, když se konverzace stočila tímto směrem. Není nad to, když slyšíte, jak si vaše matka představuje, že umíráte. „Je táta doma?“
„Ano. Usnul na gauči při sledování jednoho z těch vojenských seriálů, které má tak rád,“ řekla a zněla víc jako matka, kterou Taryn znala, než se všechno změnilo.
„Už si šel lehnout?“ Jestli měla matka špatný den, bylo jí jasné, že ano. Musel být z toho všeho vyčerpaný a matka tam teď nejspíš seděla sama a všechny ty černé myšlenky ji doháněly k šílenství. Taryn zkontrolovala hodinky a dolehla na ni nevyhnutelnost toho, co teď musí udělat. „Mami, co kdybych se k vám zastavila, než dojedu domů?
Udělám ti svůj slavný zelený čaj.“
„To zní skvěle, zlato,“ rozveselila se matka. „Brzy se uvidíme. Buď opatrná.“
Buď opatrná. Samozřejmě.
Vždycky byla.
Když se však Taryn otočila, aby si Lucasovi řekla o číslo a omluvila se, že bude muset kávu odložit na jindy, byla ulice prázdná.
Možná se pro něco vrátil dovnitř, ale k čemu by bylo dobré jít ho hledat? Dnešní noc byla divná, děsivá, vzrušující a zvláštní.
A taky na hony vzdálená jejímu běžnému životu.
Taryn se otočila a nechala Jamese se z zemřít rychlou smrtí na chodníku. Zpátky do Long Acre. Zpátky do práce. Zpátky do reality.
