Září 1987
1. LADA
„Vykašli se na to,“ zavrněl roztouženě Petr a dobýval se Ladě pod kabátek od flanelového pyžama. „To se jen někde mrouská kočka.“
Lada věděla, že bílé pyžamo s modrými květy není moc sexy, ale byla nastydlá, takže ji vůbec nenapadlo, že by se za ní Petr stavil, a dokonce za tímto účelem.
„Počkej!“ odstrčila ho, když znovu zaslechla ten zvuk.
„Do prdele! Já se sem táhnu přes celý město a –“
„Šššt!“
Lada ze sebe shodila neukojeného, a tudíž naštvaného přítele a vstala z úzkého červeného gauče. V kuchyni si z kredence vzala kastrol a vrátila se do obýváku. Přešla ke zdi, kterou jen nedávno nechala vymalovat světlou hráškovou barvou a na ni válečkem hnědý květinový vzor.
V módě byly tapety, ale ona milovala tuto starou poctivou práci. Opatrně přiložila hrnec na zeď a pro jistotu jej zespod přidržovala. A poslouchala.
„Laděno, to snad nemyslíš –“ „Šššt!“ udělala na něj znovu.
Byla si jistá, že zaslechla pláč. Dětský pláč.
Poslouchala ještě chvíli, zatímco se Petr oblékl. Přistoupil až k ní a zaklepal jí na rameno. Nejprve ho chtěla odehnat, pak si ale všimla, že už je obutý a bere si sako. Opatrně sundala hrnec ze zdi, aby ji nepoškrábala, a zeptala se: „Co je? Ty někam jdeš? Myslela jsem…“
„Já jsem taky myslel,“ zavrčel na ni nepříjemně. „Myslel jsem si, že jsi normální dospělá ženská, která má taky dospělý potřeby. Evidentně máš ale nějakou poruchu, nebo co.“
„Cože?“
„Mohlas to říct nějak normálně. Nebo se třeba vymluvit, já bych počkal. Ale to ne! Ty si radši vymyslíš nějakou kravinu se řvoucím miminem,“ vztekal se. Rázně si utáhl kravatu, upravil si patku a postoupil k věšáku pro kabát. „Nazdar!“
Lada stála jako opařená v obýváku, který spolu s malou kuchyňkou a koupelnou tvořil celý její byt. V jedné ruce stále držela kastrol a druhou měla zvednutou dlaní vzhůru v nechápavém gestu.
Jakmile se za Petrem zabouchly dveře, trhla sebou a probrala se.
„Co to sakra…“ řekla si polohlasem.
Pak ale zase zaslechla ten tlumený pláč. Vrhla se ke zdi a přiložila k ní ucho.
„Ne! To bolí!“ Rozeznala zastřené výkřiky a duté rány.
Tohle rozhodně nebylo plačící mimino ani batole.
„Takhle to nemůžu nechat,“ dodávala si odvahy. Odložila kastrol na křeslo, hodila přes sebe župan a vydala se zazvonit do vedlejšího bytu.
„Tohle tě bude mrzet, soudružko,“ ucedil muž, který Ladě přišel otevřít.
Měl na sobě tílko a tepláky a silně se potil. Z očí, schovaných za kostěnými obroučkami brýlí, mu šlehal vztek.
„Slyšela jsem od vás nářek. V klidu jsem se přišla zeptat, jestli je všechno v pořádku,“ zopakovala Lada a přitáhla si župan blíž k tělu.
„Nebudeš mě tady obtěžovat a osočovat, kór v noci a v mým bytě!“
2. ALENKA
„Ježíšku, prosím tě, ať tatínek neublíží té krásné černovlasé paní,“ opakovala jsem si schovaná ve skříni s mamčinými věcmi.
Opakování téhle mojí malé modlitbičky bylo v různých obměnách docela časté. Moc dobře jsem věděla, že Ježíšek neexistuje. To už mi dávno prozradil Milan Vondráček, který sedí ve třetí lavici uprostřed a jeho táta pracuje s tím mým na Ministerstvu vnitra. A to je určitě moc důležitá práce, protože doubravická babička vždycky říkala, že kdo má dobré vnitro, je také dobrý člověk.
Někdy přemýšlím o tom, jestli je to pravda, hlavně když se táta zlobí. Jako dneska večer.
Ale to byla moje chyba.
„Kde seš?“ křičel táta do telefonu, zběsile přecházel po předsíni, až se legrační zakroucená telefonní šňůra natahovala a zase zamotávala.
„Tati? Děláš na tom uzly,“ všimla jsem si. Naši za to vždycky nadávali mně, jako bych byla malé mimino. Ale mně už bylo skoro sedm. „Tatííí!“ zatahala jsem ho dotčeně za modré tepláky, protože se neuklidnil a rázováním zamotával šňůru dál.
„Dej mi pokoj!“ ohnal se po mně a já schytala jednu pořádnou přes ucho. „Ne, to jsem říkal tomu tvýmu spratkovi! Laskavě by ses o tu holku měla postarat!“ ječel, zatím-
co já tiše vzlykala a snažila se třením tváře zbavit pískání v uchu. „To nevím, Aleno, jestli je i můj, bůhví, s kým vším ses pelešila! Říkám ti, okamžitě se vrať domů, jinak ti toho spratka nechám u tvojí matky!“
Krčila jsem se na zemi u naší buclaté ledničky, která vrčela jako velká kočka.
Táta vztekle třískl sluchátkem do šedivé vidlice telefonu a pak znovu a znovu. Vyrážel u toho ze sebe plno sprostých slov, které už jsem od něj všechny několikrát slyšela, ale co přesně znamenají, jsem se raději nikdy neptala. Jednou jsem se na jedno z těch slov zeptala soudružky učitelky a byla jsem celou hodinu místo výtvarné výchovy na hanbě. A taky jsem pak za to doma dostala pořádný výprask.
„Aleno?“ ozval se pak táta a já se ještě víc přikrčila a přála si, abych se mohla schovat dovnitř toho bílého buclatého kocoura. Bylo mi ale jasné, že to nejde, vždyť bych tam zmrzla, to ví každý. „Tady seš, jsem tě volal!“ zavrčel mi tátův hlas u ucha, ve kterém mi stále ještě trochu šumělo.
„T-tatí, to bude d-dobrý,“ kuňkla jsem a vzápětí vykřikla, protože mě popadl za culík a vytáhl mě na nohy. „To bolí!“ vřískla jsem a snažila se mu vlasy vykroutit, jenže moje ruce byly oproti těm jeho slabé.
„Pomažeš za tou děvkou,“ pokračoval a vůbec nevnímal, že ho prosím, aby mě pustil. „Já se tady kvůli vám můžu ztrhat, a vy co? Stará se peleší a malá je drzá! Buď to z tebe vytluču, nebo pomažeš do polepšovny,“ dodal syčivým hlasem a přes moje kvílivé protesty mě začal vyplácet, jak tomu říkával.
Vtom se ozval zvonek, jedno důrazné dlouhé zazvonění, následované třemi dalšími.
„N-někdo zvoní,“ špitla jsem.
Táta mi tak divně, jako kdyby mu nešla otevřít pusa, a on tak musel mluvit skrze zuby, řekl, abych zalezla do
pokojíčku a neodvažovala se ani pípnout. A já ho okamžitě poslechla. Cestou jsem se jenom zastavila v koupelně, utřela si nos a svlékla si počurané kalhotky. Ne že bych se ještě počurávala, ale občas, když mě táta vychovával, jsem to prostě nevydržela.
Chtěla jsem potichoučku přeběhnout do pokojíčku, abych mu nedala další záminku k tomu, aby se zlobil. Jakmile jsem slyšela tu hezkou kudrnatou paní, která bydlela ve vedlejším bytě po staré paní Pekárkové, co měla podle táty velké štěstí, že si ji vzali do domova důchodců, chtěla jsem jí jít vysvětlit, že jsem jenom zlobila. Že za to tatínek nemůže.
Ta paní ale byla docela hloupá. Nedala si od táty říct a já to nestihla, protože mě zahnal do pokoje. Omylem se mi trefil do hlavy. Anebo to bylo proto, že jsem zase neposlechla.
Potom, co sousedka odešla, už táta ke mně do pokojíčku nepřišel. Já se tiše převlékla a zalezla si do postele. Pro jistotu, co kdyby to tentokrát myslel vážně a chtěl mě odvézt do polepšovny.
Už jsem skoro spala, když mě z usínání vytrhl další hluk. Plakala jsem nanovo a choulila se pod peřinu, protože jsem slyšela maminčin hlas, který tišil ten tátův hrubý, a další a další narážení postele do zdi.
Potom jsem musela opravdu usnout, mamčiny tiché vzlyky už se prolínaly s mými sny, zabalenými do vůně jejího těla, jak se ke mně přitulila.
3. LADA
Jakmile Ladě ve čtvrt na šest zazvonil budík, měla pocit, že jí leknutím vyskočí srdce z hrudi.
„Doprčic,“ ulevila si a natáhla se ke skříňce u čela gauče, aby budík vypnula.
Ztěžka dosedla zpět a masírovala si krk, přičemž si gratulovala, že budík natáhla ještě předtím, než přišel Petr. Nejraději by se zachumlala do peřiny a ještě se dospala, ale nemohla si dovolit další pozdní příchod.
Povzdychla si a šla si do úzké koupelny opláchnout obličej a trochu zamaskovat červený nos od rýmy. Potom se přesunula k maličké kuchyňské lince, postavila vodu na kávu a s dalším zaúpěním nasypala do šálku zbytek voňavé kávy. Slíbila si, že se odpoledne zastaví v konzumu a nechá si namlít čerstvou.
„Promiňte!“ Udýchaně vrazila do vrátnice státního podniku.
„Počkej! Zapomněla sis píchnout!“
„Mohl byste mi píchnout vy, pane Kopecký? Soudružka Veverková mě jinak přetrhne,“ věnovala mu štěněcí pohled.
„Tak běž, holka, ať nemáš zle,“ zabručel dobrosrdečný vrátný v tmavomodrém plášti. „Ale už vážně naposledy!“ křikl za ní.
Do kanceláře soudruha ředitele, kde pracovala už třetím rokem jako mladší sekretářka, právě pod zapšklou
„Jak to myslíte, pane řediteli?“
„Soudruhu,“ opravil ji. „Vidíš, soudružko? Asi mají na mysli tohle tvoje, jak se říká, zapomínání. Uvědom si, že i stěny mají uši!“ naklonil se k ní přes stůl a šeptal, takže Lada mohla pot, který se mu srážel na obličeji, vidět v detailu. Cítila jeho pach, umocněný nylonovou košilí, pod kterou měl jen bílé tílko, které přebytečnou vlhkost nestíhalo vsakovat. Vnímala jeho těkající oči a cukající sval na špatně oholené bradě.
„O-omlouvám se,“ ucouvla a hřbetem dlaně si nenápadně utřela nos. „Snažím se svědomitě plnit svou práci, přesto… se zavazuju, že se budu snažit ještě víc zvednout svou výkonnost,“ mumlala. Neměla nejmenší tušení, co se od ní očekává, tak zvolila obecné fráze a doufala, že to bude to pravé.
A podle viditelné úlevy toho roztěkaného muže před ní jí bylo jasné, že se trefila. Soudruh ředitel ještě chvíli důležitě pokyvoval hlavou, řekl jí, aby neprovokovala svým vyzývavým mladickým chováním a svědomitě plnila podnikový plán, a potom ji propustil.
Když zavřela dveře od jeho kanceláře, Veverková u stolu neseděla. Naštěstí. Lada se sesunula na své místo a útrpně zavřela oči. Na to, že byl teprve začátek dne, se cítila úplně vyčerpaně.
Rychle vytočila číslo k Petrovi do práce a po několika nepříjemných minutách, kdy si razila cestu hradbou jeho uraženého mlčení, se s ním domluvila na večerním repete.
Položila sluchátko a vyčerpaně si povzdychla. Zatoužila po blízké přítelkyni, které by se mohla vypovídat, nebo po mámě…
Jenomže právě teď neměla ani jednu. Nikoho, koho by mohla nazývat blízkou kamarádkou, a rodiče bydleli poměrně daleko.
15 máš, jak bych to řekl… protispolečenský chování.“ Podrbal se na hlavě a silně se přitom potil.
4. ALENKA
Ráno se mi vůbec nechtělo vstávat. Bolelo mě v krku a taky hlava z toho, jak jsem v noci plakala.
„Do školy se musí, Alenko!“ řekla maminka přísně, ale já na ní viděla, že se na mě nezlobí.
„Mamí, prosím. Pomůžu ti doma s úklidem a vařením, jako o prázdninách.“
„Takhle by to nešlo. Přece nechceš být záškolačka. A dnes budete mít první setkání jiskřiček, chceš přece trávit čas se svými kamarády?“
Zamračila jsem se. Mamka vždycky věděla, jak na mě. Do jisker jsem se těšila nejen půlku září, ale také přes prázdniny, dokonce jsem už dopředu znala nazpaměť celý slib.
Slibuji dnes přede všemi,
jako jiskra jasná,
chci žít pro svou krásnou zemi, aby byla šťastná.
I tuhle modlitbu jsem si opakovala každý večer. Doubravická babička mě, když jsem ještě byla docela malá, učila modlitbu o andělech, která se mi moc líbila. Ale táta jí vynadal.
„Chceš, aby měla ve škole problémy, mami?“ ptal se jí tenkrát naléhavým hlasem.
„Ty za vším vidíš bubáky,“ odsekla mu.
Já se začala smát, protože můj táta je velký chlap a představa, že se bojí nějakých strašidel, mě rozesmála. Strašidla totiž nejsou, to ví každé malé dítě.
A právě tehdy mi táta vyprávěl o jiskřičkách, o dětech, které jednou zažehnou oheň. O pionýrech, budoucnosti a blahobytu, který společně zajistí. Moc jsem tomu nerozuměla, ale nesmírně se mi líbilo, jak byl táta zapálený. V jeho očích byl jas a já si živě představovala, jak právě přes oči přeskakuje ta jiskra, co se změní v plamen, o kterém mluvil. „Slibuju, že budu vzorná jiskřička, tati,“ řekla jsem mu s vážnou tváří.
Tehdy se na mě usmál a přitiskl mě k sobě. Byla jsem šťastná.
Tyhle vzpomínky na krásné léto u babičky v Doubravicích mi běžely hlavou, když jsem si stoupla na stoličku v koupelně doma v Praze a čistila si zuby. Učesala mě mamka, protože i když jsem se snažila sebevíc, nedokázala jsem si udělat dva culíky tak, aby byly stejně vysoko, a ještě si na ně dát gumičky s kopretinami. Zatímco mamka to měla hned.
„Máš hotové úkoly?“ zeptal se mě táta, jakmile jsem přišla do kuchyně na snídani.
„Mám,“ přikývla jsem a po očku se na něj podívala. Zdál se mi veliký, a jen co na mě vykoukl zpoza obrovských novin, mimoděk jsem se přikrčila.
P-pra-ce, Práce, přečetla jsem si nadpis archu, za kterým se znovu schoval, poté co se na mě usmál. Pookřála jsem a narovnala se na židli.
„Dneska tě vyzvedne tatínek, Alenko,“ prohlásila maminka a podala mi rohlík namazaný taveným sýrem.
„Přijdu přesně v půl druhé, tak žádné zdržování, ať tam na tebe nemusím čekat.“
5. LADA
Sotva se toho dne vrátila soudružka Veverková do kanceláře, věnovala Ladě několik povýšených a pohrdavých pohledů a usadila se za svůj stůl.
„Dáte si kafe, Jiřinko?“ usmála se mladší z žen a vstala, aby došla do kuchyňky připravit nápoj.
„Ne, děkuji.“
Lada se zarazila, z toho tónu jí přeběhl mráz po zádech. Nedala na sobě ale nic znát a s pokrčením ramen šla připravit kávu pro sebe. Cestou zamávala na několik kolegyň sedících ve svých kancelářích a pilně vykonávajících svěřené úkony. Pozdrav jí opětovaly jen některé, a ty navíc vlažně. Lenka s Marií se okamžitě odklonily a dělaly, že ji vůbec neviděly.
„Co se to dnes děje?“ zabručela si Lada pod nos a zavřela za sebou bílé omšelé dveře od kuchyňky.
„Lado!“ vyhrkla naléhavě Dáša, která dovnitř vpadla jako velká voda. Ladě leknutím málem vypadla z ruky konvice, kterou se právě chystala dát na elektrickou plotýnku.
„Fuj, to jsem se lekla!“
„Cos to kde vyváděla? Veveřice vykládá, žes byla u ředitele na koberečku!“
„No ano, ale to byly jen –“
Hnědovlasá a hnědooká kolegyně a kamarádka s účesem „na Kleopatru“ ji ale nenechala domluvit.
„Prý jsi byla drzá na nějakého pohlavára? Lado, tohle není legrace! Co jsi mu provedla?“ chytila ji Dáša nad lokty.
„C-co? Já jsem… na nikoho jsem drzá nebyla, vždyť tady o chlapa ani nezavadíš…“
„Ale ne, ty hloupá.“ Dáša syčivě šeptala, oči navrch hlavy. „On bydlí u vás v paneláku.“
„Kozderka?“ Ladě se rozsvítilo. „On je nějaký zvíře? Teda, kromě toho, že je to prase a násoska,“ odfrkla si, nasadila na hubici pískátko a zapnula vařič.
„Buď zticha! Nevíš, s čím si zahráváš.“
Dášin stisk Ladiných paží zesílil, stejně jako naléhavost v jejím hlase, který tišila zřejmě jen silou vůle.
„Radím ti dobře. Chovej se jako příkladná členka strany a snaž se, aby si tě nikdo ani nevšiml.“
„Ale já nejsem ve stra–“
„Tak tam vstup! V SSM stejně asi seš už od školy, ne? Vlez prostě všude, kam můžeš!“
„To ne,“ zavrtěla Lada hlavou, až se jí rozletěly kudrny kolem obličeje. „Nebudu ve straně kvůli někomu takovýmu!“
„Sakra, Laděno! Ty asi vůbec nechápeš, co je to za hajzla!“
„To spíš ty to nechápeš. A pusť mě! Píská konvice.“
Dáša zavřela oči, pomalu se nadechla a dlouze vydechla. Potom se na Ladu krátce podívala, rezignovaně zavrtěla hlavou a odešla.
„Chápeš to? On týrá dítě a nejspíš i manželku, a já za to mám pykat. Jenom proto, že jsem se postavila za tu nevinnou holčičku. Kdybys ji viděl, taková maličká roztomilá blondýnka, a jak plakala,“ vyprávěla Lada Petrovi, když leželi na rozloženém gauči v její garsonce.
„Nekaž to, Laduš,“ zatahal ji za loket, aby se k ní lépe dostal.
„Ty ještě nemáš dost?“ zasmála se a líně se protáhla.
6. ALENKA
Jiskřičky byly ú-žas-né! Nás prvňáky přivítali opravdoví pionýři. A dostali jsme přiděleného vedoucího, Dušana. Měl svazáckou uniformu, dokonce i ten červený šátek, po kterém jsme všichni toužili. Já se ale stále bojím, abych zvládla správně uvázat uzel – pionýři tvrdí, že je to děsně složité.
Posedali jsme si do lavic klubovny, což byla volná třída v naší škole, a Dušan nám vyprávěl, co všechno budeme dělat. Například plnit samé důležité body a štěpovat si zásady, abychom byli co nejlepší pro naši vlast. Štěpování znám, to dělal dědeček, abychom měli krásná jablka, a tak jsem se toho nebála, protože mi kdyžtak pomůže.
„Řekneme si několik pravidel, která si zapamatujete. Jak vidím, je to docela nutné,“ komentoval Dušan strkanici mezi Jitkou a Honzou. „Takže zaprvé – jiskra mluví pravdu. To znamená… no, holčičko?“
Všichni jsme se otočili na holku, kterou jsem neznala, protože byla z áčka nebo céčka.
„Já jsem Maruška.“
„Chce se ti čurat, Maruško?“
„Ne, já vím, co to znamená.“
„Co?“ Dušan zjevně nechápal.
„No, to znamená, že se nesmí lhát.“
„Jo tak,“ rozesmál se náš nový vedoucí. „Ano, máš pravdu. Kdo chce být jiskra, nesmí lhát, protože lžou jen pod-
vodníci. Další pravidlo zní: jiskra je zvídavá. To znamená… ano, Maruško?“
„To je, když se ti chce spát. Maminka mi to říká vždycky večer, abych se šla umýt ještě před večerníčkem, protože jsem zívavá.“
„To sis trochu spletla. Víte někdo, co znamená slovo zvídavý?“
Děti začaly šumět a netrpělivě poposedat, jak se usilovně hlásily.
„Zvědavý!“ nevydržel Honza z mojí třídy a vykřikl.
„Výborně, jsi hodně blízko. Přesně to znamená, že se každá správná jiskra zajímá o své okolí. Pozoruje a zapisuje si za uši všechno zajímavé, co by se jednou mohlo hodit.“
„A k čemu?“ zeptala se Maruška.
„V informacích je síla, Maruško.“ Dušan se usmíval, ale připadal mi trochu naštvaný.
„A k čemu? Táta říká, že správnej chlap jde na vojnu sloužit vlasti a pak dělá v továrně.“
„Tvůj tatínek má pravdu, ty jsi…“
„Milan Vondráček,“ podíval se mu Milan zpříma do očí a mně se zdálo, že Dušan zbledl.
„Dobře, takže další zákon – jiskra ráda cvičí, zpívá, kreslí a hraje si.“
„Jé, to mě baví!“ vypískla jsem.
„Mě taky, a víc!“ mračila se na mě Jitka.
Ostatní děti, i z jiných tříd, se okamžitě přidaly také.
„Klid, takhle se jiskry nechovají! Jak by to tady vypadalo, kdybychom se všichni překřikovali?“ jezdil Dušan pohledem z jednoho na druhého a my zahanbeně klopili oči. „Zákony jiskřiček, to je velmi vážná a důležitá věc. Mluvíme tady sice o tom, že si rádi hrajete, ale i hry můžou být chytré a prospěšné pro naši socialistickou společnost. Čtvrtý zákon je tenhle – jiskra je pracovitá a pomáhá rodičům.“
„Jé, ale já ještě pracovat nemůžu, děti přece nepracují!“ rozesmál se tmavovlasý a tmavooký kluk z céčka a utřel si nos do rukávu.
„Pracovat můžou i děti, vlastně musejí. A souvisí to s tím pomáháním rodičům.“
„Třeba pomáhat sousedům s nákupem,“ přihlásila se Tonča, kterou jsem znala už ze školky. A ani tam jsem ji neměla ráda.
„Správně. A taky se účastnit pracovních sobot, dohlížet na pořádek ve škole, nosit staré noviny do sběru… Ostatně, i my tady budeme mít kasičku, a kolik si ušetříme, bude na každém z nás.“
Po těchto jeho slovech se ve třídě rozhostilo ohromené ticho, jak jsme si všichni téměř hmatatelně představovali, co si asi koupíme.
„A tím jsme se dostali k poslednímu pravidlu, chcete-li zákonu jisker. Jiskra se chce stát pionýrem.“
Řekl to tak hrdě, s vypjatou hrudí a s pionýrským pozdravem, že jsem v tu chvíli ani na vteřinu nezapochybovala, že chci být pionýrkou. Viděla jsem to i na ostatních, kluci se zvednutými bradami hleděli plamenným pohledem na Dušana, jako kdyby byl ztělesněním jejich ideálu. A my holky také, do jedné jsme toužily po tom rudém šátku, který dostávali až pionýři. Tedy aspoň já jsem to tak měla.
A ani jsem si nevšimla, kolik je hodin. Ve chvíli, kdy nás Dušan po další půlhodince propustil, bylo už půl třetí. Nervózně jsem přešlapovala před školou. Zpočátku to šlo, svítilo sluníčko, ale po několika hodinách zmizelo a já se choulila do slabého kabátku, který jsem dostala od babičky Míly. Té pražské, ne doubravické.
A táta nikde.
Netušila jsem, co mám dělat. Nejraději bych se rozběhla domů, bála jsem se, že bude brzy tma, ale neodva-
žovala jsem se pohnout. Co kdyby táta přijel a nenašel mě u školy?
Čekala jsem tam bůhvíjak dlouho, dokonce i když začalo mírně pršet. Chladné podzimní kapky se na mých tvářích mísily s horkými slzami strachu, který se mi zakusoval do útrob.
„Maminko,“ úpěla jsem tiše, zatímco se pomalu začalo šeřit.
kdy se každou chvílí mohlo nebe protrhnout, jí lezlo až do morku kostí.
Všude panovalo ticho a Ladu napadlo, jestli to byl dobrý nápad. Chabé světlo pouličních lamp obsáhlo žlutý, sotva metrový kruh u své oprýskané červené nohy. Zaslechla štěkat psa a v dálce projet auto. Popoběhla. Připomněla si totiž tu malou chuděrku, jak musí trpět.
Jakmile všechno nahlásím na Bezpečnost, oni už to zařídí a já zase budu moct klidně spát, přesvědčovala se. No jo, ale co když esenbáci přijedou, a ten chlap se mezitím uklidní?
Nebudu vypadat jako blázen?
Nerozhodně se zastavila a rozhlížela se po temné ulici s vysokými paneláky s tisíci lidmi, kteří spokojeně odpočívali za černými okny. Telefonní budka stála hned na rohu, byla k ní tak na půl cesty. Spočítala si, že celá tahle její noční výprava trvá už aspoň půl hodiny. Ta holčička je malinká, nejspíš už chudinka spí, protože musí ráno do školky.
A já do práce, připomněla si.
Zavrtěla hlavou a s povzdechem se vydala zpátky domů, aby naspala alespoň pár hodin, než se bude muset připravit do podniku. Vybavil se jí Veveřičin otylý obličej a odfrkla si. „Co tady hledáš, soudružko?“
„Fujtajksl, to jsem se lekla,“ vyhrkla Lada, dokonce skutečně leknutím poposkočila, za což si připadala hloupě. Ale vzápětí ji zamrazilo. Tentokrát to však nebylo způsobeno vlezlou zimou.
Dívala se do tváře podsadité kudrnaté ženě středního věku a vysokému blonďákovi s knírkem. Oba měli na rameni pásku Lidových milicí.
„Tvůj občanský průkaz, soudružko. Co děláš venku v tuhle hodinu?“
„Já… no, jen jsem chtěla jít do budky, zavolat… A-a že se tak ptám, proč nemáte uniformu?“
8. ALENKA
Kéž by maminka neměla noční směny. Vím, že je potřebná, pracuje v nemocnici jako sestřička. Vždycky mi to připadalo zvláštní, protože její sestřička je teta Jiřina, co bydlí na Moravě. Ale když si mamka oblékne modré šaty s bílou zástěrkou a čepečkem, říkají jí sestřičko všechny nemocné děti.
„Alenko! Vnímáš mě? Nejsi nemocná?“ vyrušil mě hlas soudružky učitelky.
„A-ano?“ postavila jsem se a ustrašeně na tu vysokou ženu pohlédla.
„Jsi bledá, nesoustředěná. Asi si budu muset promluvit s tvým tatínkem.“
„To ne, já se polepším!“
„Už jsem na tebe slyšela stížnosti, že se po večerech touláš venku sama. Takhle by to nešlo. Co myslíte, děti?“
Vystrašeně jsem se podívala okolo sebe a poslouchala, jak se moji spolužáci začali jeden přes druhého překřikovat, že večer má být každý doma. To jsem samozřejmě věděla také, ale nějak jsem se přece musela dostat domů. Myslela jsem si, že správná jiskra nikdy nelže. Minule nám to přece říkal Dušan.
„Já šla jen domů z jiskřiček, byli jsme domluvení s tatínkem, ale asi mu do toho něco vlezlo. Jiskry skončily pozdě,“ odvážila jsem se tedy tiše, ale rozhodně promluvit. Zvedla jsem k soudružce oči a snažila se zadržet zrádné slzy.
„Mamí!“ rozběhla jsem se, jakmile jsem před školou uviděla tu nejúžasnější maminku na světě.
V tu chvíli jsem zapomněla na celou Marušku i se soudružkou učitelkou.
„Ahoj Bledulko,“ přitiskla mě mamka k sobě a já přivřela slastí oči. Zase jsem věděla, že je všechno v pořádku a já jsem ta nejmilovanější holčička.
„Kam půjdeme?“
„Kam bychom chodily? Domů přece,“ rozesmála se maminka. Chytla mě za ruku a vydaly jsme se po chodníku pryč od školy, zatímco kolem nás probíhaly další děti.
„Myslela jsem si, že když jsi mě vyzvedla, tak půjdeme třeba do cukrárny,“ protáhla jsem obličej.
„Vždyť víš, že tatínek by byl proti,“ snažila se na mě mamka usmát.
Moc dobře jsem si všimla, že jí trošku zamrzl úsměv a přes oči se jí přehnal stín.
„Maminko,“ zvedla jsem k ní oči, které se mi zase začaly plnit slzami. Nebála jsem se trestu, ale bylo mi to nesmírně líto. „Soudružka si pozve tatínka do školy,“ šeptla jsem.
„Alenko…“ sehnula se ke mně a znovu mě objala. „Víš co, zajdeme si spolu do té cukrárny, co říkáš?“
9. LADA
„No, a nakonec jsem zase byla za špatnou já,“ dokončila Lada vyprávění o svém nočním dobrodružství. „A Petr to celý prospal.“
„Počkej, a co teda? Ten… soused byl u toho?“ ptala se Dáša s očima navrch hlavy.
„Kozderka?“
„Pssst! Poslouchej mě, Lado,“ syčela kolegyně, kterou Lada vnímala i jako svou kamarádku. „Tohle není legrace. Nemluv o něm a nedělej nic. Vůbec nic! Angažuj se ve stranických věcech, radím ti dobře.“
„Co zase blázníš? Říkám, že ten chlap mlátí svoje malý dítě!“
„Ty to nechápeš. On je vysoce postavenej komouš! Podívej se, co se kolem tebe děje! Myslíš, že ta hlídka byla u tvýho baráku jen náhodou?“
Lada na kamarádku zírala s pootevřenou pusou. Ta si přitiskla prst k ústům a konečně sejmula z naléhavě se ozývající konvice pískátko. Zalila obě kávy a s významným pohledem tu svou opatrně zvedla z maličkého stolku a odešla do své kanceláře. Lada ještě chvíli stála, rovnala si myšlenky a snažila se přijít na to, jestli jsou události posledních dní skutečně náhodné, což si myslela, anebo má pravdu Dáša a ona se zapletla do nějaké vyšší hry.
Mohla se o tom ujistit hned vzápětí, kdy do kuchyňky strčila hlavu Lenka.
„Lado, máš jít okamžitě za ředitelem!“ vychrlila na ni s vyděšeným výrazem.
„Proč?“ Lada se zamračila a rychlým pohledem na hodinky se ujistila, že ještě nepřetáhla krátkou přestávku.
„Je tam někdo z vyšších míst, prej z bytovýho výboru. Vyžádali si jmenovitě tebe.“
„Ale…“
Než však stihla vykoktat další námitku, Lenka pokrčila rameny a bez dalšího slova vycouvala zpět na chodbu. Lada si povzdychla. Vzala sklenici s kávou a spěchala s ní ke svému stolu.
„Co se tam…“ zeptala se posunkem dnes snad ještě upjatější kolegyně Veverkové, která ale ani nezvedla oči od haldy jakýchsi papírů, v níž s obrovským zaujetím něco hledala.
Lada nasucho polkla. Rychle se upravila, nasadila úsměv a po vyzvání vstoupila do kanceláře ředitele.
„Á, tady ji máme,“ otřel si soudruh ředitel čelo už zjevně vlhkým kapesníkem.
„Dobrý den,“ snažila se Lada stále usmívat. „Prý jste mě sháněl, soudruhu řediteli.“
„Čest práci, soudružko Stránecká. Tady soudruzi jsou z Bytového podniku,“ ukázal rukou na dva muže sedící u stolu, „kontrolujou nějaké přidělení bytů, abych tak řekl.“
„Děkujeme za úvod, soudruhu,“ vzal si slovo jeden ze dvou starších mužů v modrém podzimním kabátě a šedivém klobouku, který si ani jeden nesundal, ačkoli v kanceláři panovalo dost velké teplo. „Jsme tady, protože jsme obdrželi upozornění, že obýváš byt neoprávněně,“ věnoval Ladě pohled skrz přivřené oči s významně pozvednutým obočím.
Muži na ni zírali, soudruh ředitel se ošíval a potil a Lada sama stála jako zařezaná. Úsměv jí zamrzl na rtech.
