Milk & Honey #47 Slovo, jazyk, řeč

Cover art

Text: Jiří Ptáček

¶ Tereza Velíková se sice pohybuje na poli výtvarného umění, ve své práci ale již dlouho dává velký prostor řeči. U jejích inscenovaných krátkých filmů a vícekanálových videoinstalací si lze snadno všimnout, že ji ze všeho nejvíce zajímají mezilidské konverzace. Boří jejich samozřejmý průběh a plynulost, vytváří mezery nedorozumění, případně splétá neobvyklé rozhovory z již existujících zdrojů. Příkladem takového postupu může být její nedávný, velkorysý projekt, kdy z nastudovaných divadelních scénářů pražského Studia Hrdinů vybrala sekvence, ze kterých složila nový příběh. Pochopitelně šlo o konverzaci: o krizi muže umělce ve středním věku a o úloze ženy, na kterou sebestřední muži přenáší své trýzně, aniž by se pokoušeli vnímat jejich vlastní existenci. Herci a herečky jí své promluvy přehráli před kamerou a Hra hrdinů, jak se Velíkové představení jmenovalo, se v divadle uskutečňovala jako promítání na pěti synchronizovaných projekcích.

¶ Jinou konverzaci napsala pro video Příkladné nedostatky, kterou letos vytvořila pro výstavu v Galerii moderního umění v Hradci Králové. Dvě ženy v něm rozmlouvají u kávy, nicméně jako by zapomínaly, co si řekly, a jejich hovor (a s ním i celá jejich mikrorealita) se postupně zavíjí do časových smyček, vzpírajících se lineárnímu chápání skutečnosti.

¶ Časopis Milk&Honey se pro uplatnění videa pochopitelně příliš nehodil, a tak Velíková zvolila jinou cestu, jak rozkrájet a zpřeházet jeho obsah.

Dala si předložit hotový layout čísla a na vybraných prvcích uplatnila funkci grafického programu nazvanou „vyplnit podle obsahu“. V minulosti ho již jednou ve svém umění uplatnila, a to konkrétně

na fotografických dokumentacích z výstav pražské Fotograf Gallery, které jim nechala„vyprázdnit“. Tehdy pochopitelně funkce vytvářela zvláštní švy v prostoru a nelogické vazby prvků v něm. „Prázdný“ prostor galerie vypadal podivně deformovaný, a podobal se tím přízračným pocitům z prázdných měst během pandemických lockdownů, na které Velíková tehdy zčerstva reagovala. V případě projektu pro Milk & Honey vzniká jakýsi meta-časopis, využívající dostupného technickému nástroje, aby z našich článků vznikl nový obsah. Platí pro něj podobná hypotéza jako pro Hry hrdinů, jejíž podstatou je dohad, že uvnitř našich textů možná dřímají texty jiné, které nemohou spatřit světlo světa, dokud jim někdo nepomůže ven. ¶ Tereza Velíková (nar. 1979) studovala postupně u Adély Matasové a Jiřího Davida na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Doktorát si později udělala na Akademii výtvarných umění. V letech 2005-2019 stála spolu s dalšími kolegyněmi za provozem nezávislé pražské Galerie Entrance. Vystavuje od poloviny nultých let. V roce 2014 byla finalistkou Ceny Jindřicha Chalupeckého. V Českých Budějovicích se ale představila už o rok dříve v Galerii současného umění a architektury - Dům umění. Od té doby samostatně vystavovala např. v Oblastní galerii Vysočiny, Fotograf Gallery v Praze nebo Galerii výtvarného umění v Chebu.

E Editorial

Text: Martin Dvořák

¶ Nové číslo časopisu Milk & Honey jsme věnovali problematice jazyka a řeči. Toto téma ovšem nepojímáme školometsky ani jako přehled vtipů postavených na slovních hříčkách a podobně. Zajímalo nás, jak se jazykem žije, jak řeč ovlivňuje, co si myslíme, jak nám schopnost mluvit může usnadňovat, nebo naopak ztěžovat běžný život. Klíčové jsou v tomto čísle rozhovory s vyučujícími českého jazyka jako jazyka cizího, což je perspektiva, které „domorodci” nevěnují téměř žádnou pozornost, přitom v souvislosti s vlnou uprchlíků z válkou sužované Ukrajiny představuje naprosto zásadní prvek, jenž bude spoluutvářet „běh” naší společnosti na řadu budoucích let. Aby těch přesahů nebylo málo, troufli jsme si zhodnotit, „jakou řečí” k nám mluví např. Žižkův pomník u Žižkových kasáren nebo významné festivity, které jako národ slavíme. Přejeme vám příjemné počtení.

Text: Jiří Ptáček

Foto: Jiří Ptáček, Wikipedie

Budějovické tažení husitského hejtmana

Pomník Jana Žižky do Českých Budějovic nikdy nepatřil. Přesto ho zde máme. A je otázkou, co si s ním počít.

¶ Kousek Jana Žižky v sobě nosí patrně každý, kdo přijal dějiny české kotliny za své. Jedni obdivují jeho srdnatost a taktickou vynalézavost, jiní v něm vidí krutého náboženského fanatika. Ať už je vnímán jako neporazitelný vojevůdce, který se svými válečnými úspěchy vzpírá „dějinám českých proher“, nebo ho někdo pod vlivem nacionalistického výkladu husitství považuje za hrdinu „národního odporu“ vůči cizákům, vstupuje Žižka všemi těmito inkarnacemi do utváření spletitého příběhu, který si o sobě vytváříme a navzájem vyprávíme. Jak jinak než Žižkovou klíčovou úlohou v mytologii české identity bychom si vysvětlili, že se knižním bestsellerem před několika lety stala jeho osmisetstránková monografie z pera historika Petra Čorneje, anebo fakt, že si režisér Petr Jákl vybral mládí budoucího táborského hejtmana za inspiraci ke svému půlmiliardovému snění o Hollywoodu.

Žižkovo pozdní vítězství

¶ Ke mnoha místům jihočeského regionu Žižku váží historické události či legendy. Platí to pochopitelně i o Českých Budějovicích. Až na to, že jejich vztah k táborskému vojevůdci nebyl přátelský. Město zůstávalo věrné katolické víře a legitimnímu českému králi Zikmundovi. Ten ho navíc již v roce 1421 zastavil Albrechtu V. Habsburskému, který obranu posílil početnou posádkou. Vztah k husitům pochopitelně

nezměnila ani Žižkova smrt v roce 1424 a Budějovice zůstaly součástí katolické mocenské infrastruktury, jejímž nejsilnějším článkem v jižních Čechách byli Rožmberkové. Krátký historický exkurz podtrhuje absurditu, jíž se v 50. letech dopustil komunistický režim, když před budějovickou radnici nechal osadit Žižkův jezdecký pomník. Při dobové ambici vyzdvihovat husitskou tradici regionu totiž umístili sochu táborského lídra do historického centra města, které ho považovalo za kacíře a svého úhlavního nepřítele. Nenechejme přitom stranou, že zaujal místo po bronzovém pomníku předního politického představitele budějovických Čechů Augusta Zátky. Ten zde stál od roku 1936 a hned na začátku okupace ho nacistická správa dala odstranit coby symbol české správy města. Jeho poválečný nástupce Žižka nejenže vrátil do hry nacionální motiv, ale zároveň symbolizoval přechod od vlády buržoazie k vládě lidu.

Pomník, který nikdo nechtěl

¶ Osudy sochy z dílny Karla Dvořáka prozatím nejzevrubněji popsal historik Daniel Kovář v knize Příběhy budějovických pomníků (2000). Vyvstává z ní obraz sochy, která dlouho nemohla najít své uplatnění a několikrát byla odmítnuta. Dvořák na ní začal pracovat již v polovině 20. let a s jejími modely se účastnil opakovaných soutěží na pomník před Památník národního osvobození na pražském Vítkově. V těch sice největší podporu získal konkurenční návrh Bohumila Kafky, mimo jiné autora Zátkova pomníku, Dvořákova pojetí si ale porota cenila. Musela však

uběhnout desetiletí, aby si na ni, bezmála hotovou sochu, vzpomnělo nové komunistické vedení Československa.

Záhy po převzetí moci začalo zvažovat, zda se nehodí před Staroměstskou radnici či na Náměstí Jiřího

z Poděbrad v Praze, aby následně sochu zkusilo věnovat městu Tábor. A teprve když to nevyšlo ani tam, daroval ji ministr informatiky Václav Kopecký Budějovicím.

Bonbón s náhradní náplní

¶ Právě z tohoto důvodu Dvořákovu sochu často považujeme za dílo socialistického realismu. Jak vidno z předchozího odstavce, je skutečnost samozřejmě složitější.

Karka Dvořáka k jejímu pojetí inspiroval její původní účel, tedy umístění před budovu zamýšleného památníku legionářů. Socha tak byla inspirována národoveckým duchem první republiky, v rámci něhož byla identita mladého státu konstruována prostřednictvím

významných událostí a osobností českých národních dějin. Dvořákovo naturalistické pojetí jezdecké sochy, kdy do nejmenšího detailu zpodobil jak jezdce, tak koně

a veškerou jejich výstroj, vlastně jen shodou okolností vyhovovalo doktríně socialistického realismu, která si hleděla divácky srozumitelné popisnosti. Stejně tomu bylo s mužným patosem jednookého bojovníka, jehož psychologii Dvořák soustředil do rozhodně zaťaté pěsti zdvižené pravice. Z takového Žižky bylo snadné učinit představitele „revolučního lidu“, jak se v 50. letech (a také později) požadovalo. Na pomník Jana Žižky z Trocnova tak můžeme pohlížet jako na splynutí dvou realismů: Dvořákova renesanční plastikou inspirovaného „realismu nacionálně-vlasteneckého“ a pozdějšího realismu socialistického. Případně o něm můžeme uvažovat jako o čokoládovém bonbónu, kterému někdo vyměnil náplň.

Vůdce bez voje

¶ Když v roce 1951 Žižkův pomník slavnostně odhalili, nikdo netušil, že za dalších osm let odcválá před kasárny, které – stejně jako náměstí – ponesou jeho jméno. Z hlediska historické fakticity se tak shodou okolností ocitl na místě, které mu náleželo: pěkně mimo hradby starého města. A paradoxně se tím rovněž přiblížil původnímu záměru z Vítkova, jen s tím rozdílem, že namísto československých legionářů symbolicky zaštiťoval vojáky Československé lidové armády. Avšak ani tato podivná remíza neměla vydržet navždy. V roce 1989 sebou prudce trhla opona dějin a kasárny zanedlouho armáda opustila. Bronzový Žižka ale před civilní budovou bez bojovníků setrvává dodnes. Bez slávy, věnců a také bez důvodu.

Kam s ní?

¶ Jak se tedy dnes dívat na pomník před zpustlou kasárenskou budovou? Jako na pouhý doklad doby, která Budějovice potřebovala indoktrinovat ideou „lidové revoluce“? Pomník, který zrušením kasáren přišel o poslední vazbu na místo, kde stojí, takže by při nejbližší příležitosti mohl být uklizen do muzea? Nebo věnován Netolicím, odkud pocházel kůň, podle kterého Dvořák modeloval? Ani jedno nevylučujme. Ačkoliv je Dvořákův Žižka ukázkou mimořádné sochařské

zručnosti, kterou ve veřejném prostoru Budějovic vidíme pouze ojediněle, je patrně i sochou z jedním z nejsmutnějších osudů. Před válkou neuspěla v tom, kvůli čemu vznikla, po válce čelila několika odmítnutím. A i v Českých Budějovicích po krátkém pobytu na výsluní již jen ztrácela na významu. Na druhou stranu je jedním z mála uměleckých děl ve veřejném prostoru této části města. Přiznejme si ale, že se tyčí na náměstí, které je křižovatkou, v zeleni bez koncepce a s ruinou budovy v zádech. Takže co s ní? Odvézt? Nechat ji na místě, protože se při pohledu na něj v každém z nás probudí kousek onoho našeho vlastního Žižky? Upřímně řečeno, těžko se zaujímá jednoznačný názor.

Za problematičnost monumentů

¶ Odstraňování soch by v každém případě mělo být až nejzazším řešením. Jejich zachování poté, co na nich přestane být politický zájem, anebo se dokonce obrátí proti nim, je naopak znakem vyspělosti společenství, které si uvědomuje pomíjivost a potenciální kontroverznost svých vlastních idejí a činů. V zahraničí i u nás jsme v posledních letech svědky emocionálně vypjatých debat nad pomníky a památníky, jejichž poselství se ukazuje nejednoznačné či rozporuplné. Fakt, že jsou svědectvím doby, zničehonic není jejich dostatečnou obranou. ¶Pomník Jana Žižky z Trocnova v Českých Budějovicích je pochopitelně rovněž svědectvím své epochy. S ohledem na celou jeho historii dokonce vícero epoch. Jestli nás však může něčím oslovovat ve stádiu, do kterého se dospěl, pak jako určité monumentální memento. Upozorňuje nás na možnost opakovaného naplňování bonbónů ideologickými požadavky doby. Na snahu přepisovat a upravovat dějiny, ale i na skutečnost, že v pomnících či památnících nelze spatřovat pouze jednoznačné vzory, ale rovněž v nich se skrývající „problematičnost“. Dvořákův Žižka se dnes proto kromě zajímavé minulosti může pyšnit právě tím, že se ocitl v post-ideologickém časoprostoru, kdy jsou na něm zřetelně vidět strategie mocenského utváření hodnot. Dokážeme si jej takto cenit?

Karel Dvořák (nar. 1893 v Praze) byl výrazný český sochař 1. poloviny 20. století. Studoval mimo jiné u J. V. Myslbeka a J. Štursy. V průběhu života ho ovlivnil jak dobový sociální civilismus, tak sochařství starších epoch: renesance, klasicismus, baroko i gotika. Coby rakouský voják těžce raněný na frontě vytvořil již na počátku 20. let pro Nový Bor pomník tzv. Rumburské vzpoury z května 1918. V následujícím desetiletí realizoval např. Pomník legií na pařížském hřbitově Père-Lachaise nebo sousoší Cyrila a Metoděje, jež doplnilo soubor soch Karlova mostu v Praze. V lidských torzech z konce 30. a začátku 40. let moderními prostředky zhodnocoval jak vlivy pozdního Michelangela a barokní plastiky, tak modernistického sochařství. Byl ovšem i autorem mnoha bust a lyrických ženských aktů. Odhalení pomníku Jana Žižky v Českých Budějovicích se nedožil. Stejně jako osazení jeho posledního monumentálního díla: tympanonu pro katedrálu sv. Víta v Praze. Zemřel roku 1950 v pouhých 57 letech.

N Napočátku (ne)bylo slovo.

Text a foto: Jan Flaška Co bude na konci?

¶ Žijeme ve věku moderních technologií, kdy nám žádná vzdálenost není dost velká na to, abychom někomu sdělili, že jsme vykoupali kočku. Doba, kdy spolu lidé teprve začínali komunikovat, by vám mohla připadat jako pravěk, ale z toho je jen vidět, že byste se měli víc zajímat o historii než o kočky. Ve skutečnosti spolu lidé totiž začali komunikovat mnohem dřív.

¶ Před mnoha a mnoha tisíci let se lidé, kteří tehdy vypadali spíš jako opice než jako běžní občané, dorozumívali pouze pomocí divokých posunků a neartikulovaných zvuků, podobně jako fotbaloví fanoušci. Když chtěli vyjádřit nějakou složitou myšlenku, například „Jestliže tě tvá minulost neuspokojuje, tak na ni zapomeň, vymysli si pro svůj život nějakou novou historii, uvěř jí a soustřeď se jen na ty chvíle, kdy jsi dosáhl splnění svých tužeb a tato síla ti pomůže uskutečnit všechna tvá přání“, museli k tomu použít jen huhlání a mávání rukou. Brzy se samozřejmě ukázalo, že některé myšlenky je příliš složité vyhuhlat (ta výše uvedená vyhuhlat jde, ale musíte si pomoct rukou). Někoho proto napadlo, že by se lidé mohli dorozumívat namísto huhlání jazykem. Před mnoha a mnoha tisíci let ovšem nebyla ústní hygiena na té úrovni jako dnes, a většině lidí se proto dorozumívání jazykem hnusilo. Dodnes se nám jako svědectví o pokusech dorozumět se jazykem zachoval tzv. francouzský polibek. ¶ Lidé se ale tímhle neúspěchem nenechali odradit.

O pouhých pár set tisíc let později začali namísto jazyka používat slova, která začali spojovat do vět. Tím dali za vznik veškerému lidskému neporozumění. ¶ Už v těch dávných dobách si pralidé vymysleli základní druhy slov: podstatná jména , která označovala různé věci, například „houžvičku“ nebo „stator“, a slovesa , která označovala, co kdo dělá, např klad „hněte“ nebo „kolaboruje“. Když se podstatná jména a slovesa osvědčila, začali někteří pralidé, kteří sechtěli vyhnout opravdové práci, vymýšlet tzv. ostatní slova („Jdi ulovit mamuta!“ - „Nemám čas, právě vymýšlím způsobová příslovce a částice.“).

¶ Slovní druhy dnes ovšem umí rozlišit každé malé dítě.

Ne že by chtělo, jenže někdy v páté třídě ho začnou

a) b)

ve škole učit rozlišovat druhy příslovcí, rozpoznávat zpodstatnělá přídavná jména od podstatných jmen a rozdělovat zájmena na vztažná, tázací, osobní, ukazovací, přivlastňovací, neurčitá a záporná. Dítě se tak nemusí učit zbytečnostem jako třeba šít, vařit, uklízet nebo domluvit se s ostatními. Nekonečné hodiny, věnované v útlém dětském věku rozboru slovních druhů, přinášejí ovoce v podobě schopnosti poradit si v jakékoli životní situaci: „Mohl by někdo uklidit ty věci?“ – „Kdo? Já?

To nejsou moje věci! Ať to udělá někdo jinej, mně se nechce nic uklízet.“ [2× věta tázací, 1× zvolací, 1× přací]

¶ Slova ale nejsou jediným způsobem, jak se lidé mezi sebou dorozumívají. Komunikaci totiž dělíme na:

Verbální – Ta je založená na používání slov a vět, které ostatním lidem dávají smysl. Verbální komunikaci tvoří psaný text a mluvené slovo, s výjimkou lékařských receptů a čehokoli, co řekne Andrej Babiš.

Nonverbální – Tu tvoří například gestikulace, obrázky a různé zvuky, co nejsou slova. Patří sem např. sprosté malůvky na stěnách, pohrdlivé odfrkávání, vědoucí ironický chechot, mlčenlivé výčitky a tichá domácnost.

¶ V druhé polovině 19. století si Alexander Graham Bell uvědomil, že telegraf dokáže sice přenášet písmenka (tedy verbální komunikaci), ale k tomu, aby bylo možné přenášet i vědoucí ironický chechot, je nutné přenášet přímo zvuk. Sám pracoval dlouhá léta s hluchoněmými a patrně proto, že se mu stýskalo po teplém lidském slově, vynalezl telefon, pomocí něhož lze přenášet teplé lidské slovo i tisíce kilometrů daleko. A nejen teplé. Telefon se tak stal největším komunikačním vynálezem od objevu sprostých slov. ¶ Od Bellovy doby došlo k překotnému vývoji telekomunikačních zařízení. Ještě nikdy lidé po celém světě nekomunikovali tak snadno a rychle jako dnes, kdy nám moderní technologie nabízejí celý vějíř možností jak se dorozumět. Například kolegyně v práci se dnes zajímala, zda jsem dostal její zprávu. Zeptal jsem se, kam mi ji posílala – jestli na soukromý mail, na pracovní mail, do Teamsů do chatu, do Teamsů do obecného kanálu společné pracovní skupiny, do soukromé zprávy interního komunikačního systému firmy, na veřejnou nástěnku interního komunikačního systému firmy, do skupiny přes WhatsApp, do soukromé konverzace na WhatsAppu, do Messengeru, jako SMSku, na Skype, jako komentář na Facebooku nebo jako komentář na Instagramu. Říkala, že to psala jako veřejnou zprávu do dedikovaného kanálu privátní skupiny v Teamsech a že mi to v Teamsech kdyžtak pošle i do soukromého chatu. Naštěstí mi soukromý chat Teamsů odesílá upozornění o přijatých zprávách do firemního mailu, odkud se mi zprávy přeposílají na můj soukromý mail a ten mi na mobilu vyhodí zprávu na displeji. Sotva mi pípne mobil, snadno si takovou zprávu najdu v soukromém mailu, přes něj se dostanu do firemního mailu a v dané zprávě poté jednoduše otevřu Teamsy, v nichž si následně v soukromém chatu otevřu a přečtu inkriminovanou zprávu. A takhle jednoduché to všechno je díky tomu, že můžeme komunikovat elektronicky. Ta zpráva od kolegyně zněla „Díky za zprávu“. ¶ Něco takového by si primitivní pračlověk vůbec nedokázal představit. A i kdyby ano, stěží by o tom dokázal někomu vyprávět. Už proto, že tenkrát ještě neměl k dispozici sprostá slova.

Text: Zdeněk Brdek

Foto: Denpoezie.cz

U Užití v cizímhumoru známkoujazyce vyššíholevelu

Marcela Linhartová (* 1980) vystudovala učitelství češtiny a výtvarné výchovy na Jihočeské univerzitě, v současné době pak pracuje v Českých Budějovicích jako učitelka češtiny pro cizince. Kromě toho píše poezii, prozatím vydala tři básnické sbírky (Bylas u toho…, 2006; Zpívat bláznům, 2009; Vyjměte kost, 2021). Povídali jsme si o jejích studentech, o tom, jak k výuce přistupuje, a o plném prožívání řeči.

Kdo se chce vlastně učit česky? Co je to za lidi a jakou mají motivaci?

¶ Do naší školy přicházejí lidé v průměrném věkovém rozmezí 15 až 20 let, někteří jsou ale i starší, (výjimkou jsou maminky nad 40 let) převážně z Ukrajiny, Kazachstánu, jedna studentka je z Moldavska (do loňského školního roku jsme měli také Rusy). Většinou se jedná o studenty, kteří ukončili střední školu a u nás se v rámci jazykového kurzu připravují na certifikovanou zkoušku z češtiny, po jejímž složení mohou nastoupit na některou z českých univerzit.

¶ Je to ale také velmi individuální, a právě tento rok trochu jiné vzhledem k situaci na Ukrajině. Někteří ještě dokončují studium ve své zemi online a zároveň chodí k nám. Většina studentů nastoupí na univerzitu, ale ti starší už mají ukončené vysokoškolské vzdělání ve své zemi a u nás se musí naučit česky a složit aprobační zkoušky (lékaři), aby

se v Česku mohli věnovat své profesi. Do té doby navštěvují náš kurz a dělají manuální práci. ¶ Vše, co jsem zmínila, souvisí s motivací našich studentů. Ta byla dříve jednotnější, teď se právě vlivem výše zmíněných faktorů může lišit, ale vesměs všichni studující se opravdu chtějí naučit český jazyk dobře, aby se uplatnili v tom, co je baví a zajímá. Jsou cílevědomí, uvědomují si, proč jsou tady a jdou za svým cílem, aby mohli dál studovat, získat diplom a uplatnit se ve svém oboru. Česká republika je pro ně prestižní zemí, v níž vidí zázemí pro budoucnost svou i své rodiny. České Budějovice je pro některé z nich malé, ale hezké a útulné město.

Jak k výuce přistupuješ?

Na co kladeš důraz, jaká je tvá metoda?

¶ Kurz je velmi intenzivní – studenti začínají v polovině září a už koncem dubna skládají zkoušky B1, B2 (zřídka C1) nebo SJZZ. Jde o naprosto jinou metodiku, než jaká se uplatňuje při výuce českých studentů. Běžně má každá skupina pět vyučovacích hodin denně, které se skládají z gramatické a konverzační části, a v druhém semestru jim přibyde také příprava na certifikovanou zkoušku z češtiny pro cizince, což jsou modelové varianty zkoušky z Univerzity Karlovy. Tu nakonec naostro skládají v Praze nebo u nás, podle toho, jakou jazykovou úroveň chtějí nebo potřebují dosáhnout vzhledem ke zvolené fakultě a vlastním ambicím.

¶ Na škole učím všechny skupiny od počátku do konce. Mluvím na ně jenom česky. Vycházím z daného plánu, z učebnic, které používáme, a ze skript, které jsem pro naši školu napsala. Výuku pak doplňuji dalšími svými materiály, které ráda vytvářím. Baví mě to.

¶ Obecně mám ráda souvislosti a kontext, což se projevuje i v mém přístupu k výuce. Propojuji jedno s druhým v logických návaznostech, všímám si reakcí studentů, jejich potřeb. Mám vždy nějakou rámcovou představu, ale nechávám prostor pro nečekané a spontánní, takové otevřené okno pro flexibilní přizpůsobení se tomu, co může vzejít z jejich strany nebo přirozeně vyplyne ze situace na lekci. To může být podmíněno věkem, příchodem nového studenta do skupiny, individuálním tempem, náročností probírané látky, konkrétním tématem a jeho rozsahem, něčí zkušeností či momentální atmosférou jako reakcí na jakoukoli změnu (to se zvlášť ukázalo jako užitečné nejen v období počátku invaze Ruska na Ukrajinu), a v neposlední řadě například skupinovou diskuzí, díky níž se studenti učí formulovat své názory, myšlenky a pocity v českém jazyce.

¶ Snažím se tedy, aby vše bylo vyvážené, nemohu říct, že bych kladla důraz na jedno z toho všeho. I ti, kteří zkoušku na takové úrovni dělat nepotřebují, píšou testy, které průběžně ověřují nabyté znalosti a trénují poslech nebo čtení textů s porozuměním. Nechávám je vést dialogy, přičemž sleduji jejich vyjadřovací schopnosti, rozsah slovní zásoby, ale i fonetickou stránku řeči. A v psaní se zase ukáže, jak dokážou propojit vše získané – všímám si stylistické stránky, gramatiky i pravopisu. Nelze oddělit jedno od druhého.

¶ Pokud to jen trochu lze, věnuji se jim jednotlivě.

To je v početnějších skupinách (14–18 studentů) obtížnější, ale pokud skloubím samostatnou práci s individuálními konzultacemi, je to reálné a velmi přínosné.

Každý student je trochu jiný, má jiné cíle, jiné nároky na sebe (v případě těch nejmladších hrají roli i vlivy nebo představy rodičů), každý má slabiny v jiné stránce jazyka, a tak se snažím být konkrétní a nezobecňovat.

¶ Za neméně důležitou složku výukového procesu považuji sebereflexi k jejich výsledkům a posunům, vedu je k sebereflexi jejich vlastních chyb. I já reaguji na vše, co řeknou nebo napíšou, což berou pozitivně, sami si o opravy říkají, oceňují to. Nakonec je to také moje sebereflexe, kterou považuji za neoddělitelnou součást nejen tohoto povolání, ale jakékoli práce s lidmi.

ve fázi, kdy už dobře rozumějí, předkládám jim širší nebo metaforické významy slov. Mnozí k tomu směřují i sami, kdy se ptají a chtějí vědět víc a jít dál. ¶ Baví mě posouvání významů slov a pro ně je to přínosné, nejen ke zkoušce, kde se po nich tyto věci vyžadují, ale i pro praktický život, když budou v Čechách žít a budou se setkávat s běžnou mluvou, různými frázemi a ustálenými spojeními. Také porozumění a užití humoru je známkou vyššího levelu v cizím jazyce. Někteří studenti mají tvůrčí nadání, tak je motivuji, aby zkusili psát i v češtině. Vždycky mě moc potěší, když se jim podaří napsat myšlenkově hluboký nebo vtipný text, když vidím, jak dokážou využít fantazii a snaží se své představy formulovat co nejvýstižněji volbou co nejvhodnějších výrazů tak, že není patrné, psal-li to Čech, nebo cizinec.

Co bývá pro cizince na češtině nejtěžší? Předpokládám, že záleží na mateřské řeči studentů či studentek.

¶ To jistě také, ale všeobecně je to diakritika, především čárky, které neoznačují akcent, ale prostě délku samohlásek, pravopis psaní i/y, koncovky ve slovech a slovosled ve větách a souvětích. Pak jsou to různé výjimky, které neodpovídají pravidlům, musejí si je pamatovat a není pro ně logické vysvětlení (v jejich rodném jazyce mají například jiné vazby s některými slovesy). Vysvětluji jim vlastně i to, co je pro Čechy přirozené a automatické, a právě tím se sama dotýkám podstaty slov a samotnou mě to vede k přemýšlení nad užitím daného výrazu. Jakýmsi pomyslným nejvyšším stupněm pro studium jazyka je naučit se myslet jako Čech, ale to je dlouhodobější cesta.

¶ Určitě, tato práce je těsně spjata s tím, čemu se věnuji, přesněji řečeno, ráda bych se víc věnovala ve volném čase. Taková ta tendence vyjadřovat se co nejpřesněji v básních proniká jistě i do výuky. A pak je to nápaditost, spontánnost a jakési sahání „za“. Mám ráda přesah, to je pro obojí společné. Když jsou studenti

Sama píšeš básně, jazyk je tedy prostorem, který prožíváš velmi intenzivně. Je pro tebe z tohoto pohledu nějak inspirativní to, že můžeš zblízka pozorovat, jak se s češtinou vypořádávají nerodilí mluvčí?

Využíváš k výuce nějak

českou kulturu (např. písničky, literaturu, filmy atp.)?

Jak na ně studující reagují?

¶Přehled o české kultuře a jejích osobnostech je přirozenou součástí výuky. Studenti se setkávají s nejrůznějšími informacemi, rozhovory, literárními texty nebo písněmi už v samotných učebnicích. A pak to samozřejmě obohacuji podle situace, tématu, času. Když jsme například hovořili o pohádce, přinesla jsem několik pohádkových knížek od dávných klasiků, ale seznámila jsem je i s moderním pojetím tohoto žánru od současných autorů. Také jim pouštím ukázky z české hudby, mluvené slovo, českou beletrii nebo film a přináším i tištěné noviny s přílohami, kde jsou představovány české osobnosti, zajímavé články na nejrůznější témata, zprávy z domova nebo ze světa, texty vystavěné na hře se slovy pojednávající o češtině jako takové, kvalitní fotografie, kvízy nebo křížovky. Studenti tak mají možnost si vyzkoušet, zda jsou schopni porozumět jakémukoli, i náhodně zvolenému textu a vnímám, že je to baví a že to vítají jako příjemnou změnu. ¶V období svátků je samozřejmě seznamuji s českými tradicemi a zvlášť před Vánoci přinesu i akordeon a zpíváme české koledy. Ale i mimo ně dělám takovou hudební vložku, kdy hraju písničky, na kterých se dají dobře ukázat některé z gramatických jevů. Studenti na to reagují velmi dobře, zpívají rádi, je to pro ně zpestření, uvolnění a naprosto skvělé bylo, když se přidal i student s ukrajinskou flétnou, studentka s houslemi a jiná s kazašskou dombrou. Během chvíle se naučili melodii a společně jsme si jako taková improvizovaná kapela ozvláštnili lekci češtiny.

Text: Natalie Czaban

Foto:OsobníarchívPetryVálkové

M Moments Normalityofand Understanding: Teaching Czech to Foreigners in CB

We never appreciate the use of our own language as much as when we are deprived of it, in a foreign land where nobody understands us and nothing we are used to makes sense. Pavla Válková has spent her career helping people in this situation, teaching German and Czech to students of various cultures and backgrounds. At present she teaches Czech to Ukrainian refugees here in České Budějovice. Milk & Honey interviewed her about the ups and downs of this job, which is for her more of a calling.

Pavla, how do you find teaching Czech to Ukrainians?

¶ Both rewarding and exhausting! Rewarding because I see so much hope and progress in them. Some people begin a beginner’s course unable to say anything beyond „Dobrý den“ and in a few weeks or months they have mastered the tenses, can order food, arrange their lives. I love to see that what I do has an effect.

And what makes it exhausting?

¶ Maybe the responsibility I take upon myself for my students. I have always seen teaching languages as more a destiny or mission, rather than a job. I have also been in the position of arriving in a foreign country without anything, for example when I lived in Austria as a student.

Even though I was not a refugee, it was still no picnic to work through all the complex administration and I was often reliant on the good will of other Austrians to help facilitate my legal stay. I have a lot of empathy for foreigners. I want my lessons to be a safe, happy space for them – an open-minded, respectful atmosphere, where they know they will not be judged or looked down upon. I also sometimes feel that I am a kind of bridge between worlds for them, a guide to „normal“ Czech society. For example, recently the janitor of one school asked me to explain to one student that here we put toilet paper in the toilet, not the little waste bin beside it. Such a little thing! But if explained wrongly that person could feel embarrassed or ashamed. And if I don’t help them navigate these tiny and bigger differences in our cultures then who will?

What motivated you to take on the task of teaching Czech to Ukrainians?

¶ I already had experience of teaching refugees from various Middle Eastern countries in Austria, when I lived in Vienna as a student. These people were totally uprooted and had absolutely no knowledge of German. When you are teaching a new language in that language, to absolute beginners, you have to become an actor, keep it very simple and express yourself beyond words.

When Russia invaded and Ukrainian refugees started arriving, it struck me that not many teachers in the Czech Republic have this experience of teaching Czech to non-speakers. The established methodology for teaching Czech to Czech children is of course tailored to native-speakers and young people. So, I felt necessary. Also, I must admit that, as much as I admired the Austrian system, I saw mistakes there that I did not want repeated in the Czech Republic.

What kind of mistakes?

¶ Firstly, I have to say that the Austrians had a very solid system for integration, which we are lacking here in the Czech Republic. Overall, they have made a real success of integrating refugees. But they were also too lenient in some ways. For example, refugees seemed to have very many opportunities to retake language exams, which did not motivate them to actually make progress in German. I have been to districts of Vienna where whole communities function without any German and this is a really dangerous situation. When you have sub-groups within a society that cannot communicate and understand each other, it is fertile soil for resentment and intolerance. I did not want to see this ghettoization effect in the CR. As a language teacher I have enormous sympathy and affection for my students, but I am also very strict. I expect people to attend regularly, and work hard or they will not get the qualifications they need. I really am no pushover! Thankfully, my overwhelming experience of the Ukrainians is that they really want to learn Czech, and to integrate and work hard whilst they are here.

What difficulties do Ukrainians have with the Czech language?

¶ Whilst the languages are admittedly similar, learners never know for sure which words and structures from their language they can use in Czech and which not. Also, many students have Russian rather than Ukrainian as a native language which is even further removed from Czech. One thing I feel is not given enough attention is learning the Latin script, as these students are familiar only with the Cyrillic one. In Austria, Middle Eastern students would have extensive training just in reading and writing in Latin script, before any attempt at learning the language. Here in the CR, it is all done at once. There are also many false friends [viz tabulka, termín “falešní přátelé” v jazykovědě označuje dvojice slov, která v různých jazycích znějí stejně či podobně, ale významově se zásadně liší, pozn. redakce], for example, our czech “úžasný” means awful, “čerstvý” is old and stale. Another barrier is their level of education. When I teach Czech to my other European students, for example Postdocs at the university, I can explain grammar to them in English and they have experience of studying languages. This is not always the case with refugees, which are a total mix of levels and aptitudes.

How would you describe your approach?

¶ To be honest, I try to adapt to my students. Everyone needs something different. But I am personally a very structural person, I like to have a systematic approach. I make sure all the main skill sets are covered equally and that basic structures are then used to build more complex language. I always make sure the progress tests and final tests are appropriately challenging and that only students who deserve to will pass, a model of testing I adapted from the Austrian ÖSD (Österreichisches Sprachdiplom). I am supported by the local Ukrainian community such as Ukrajinské komunitní centrum Nadija, who are are keen to show that refugees don’t expect everything for free. They decided that whilst the first two Czech language courses are paid by the City Council, the follow-up courses are partly financed by the participants themselves.

What have you learned about Ukrainian culture from your students?

¶ Mainly small things, for example, that they give Christmas presents on New Year’s Eve, their festivals are much more linked to the Orthodox church. In general, they are more religiously minded than us atheist Czechs. I also consider it part of my job to help them understand our culture and history. It is important that nobody sees us, or them, as just leftovers of a past Russian regime but nations and cultures with very long and deep histories. I have learned things about their perceptions of the Czech Republic that surprised me too. An older Ukrainian woman said that Czech goods were a sign of quality in Soviet times, people always tried to buy Czech shoes for example.

And do you talk about the war?

¶ Only when it is necessary or beneficial. I want my lessons to be a break from their constant fear and worry and give them back some sense of normality. But it does come up of course. We have in the past discussed the liberation of Ukrainian territories, which left students feeling more positive and hopeful. It is much harder to have the lessons when participants have just found out some bad news – that relatives or friends have been hurt or even that someone close to them has been killed. On one such occasion I could see that the whole class were devastated, I was also devastated. I thought, what can I do here to help? So after a while I began the lesson as normal and even in that short time we found some small things to laugh about. I want to take their minds off all the suffering and horror, even for a little while.

Would you recommend your job

to other teachers?

¶ Yes, because I love the work and as I have said, I get very emotionally involved. But I don’t want to make it seem like all teachers have to invest so much emotional energy to be effective. I have learned a lot and the students are so wonderful. I have very rarely met with rude or unpleasant refugees – they are more or less the exception but unfortunately, they receive huge attention, as they are louder and more visible and because they bolster people’s prejudices. You cannot judge a whole nation by one idiot. My overwhelming feeling is that we are lucky to have these refugees amongst us, I wish people could see how hard they work, how amazingly resilient they are. I want them to understand us and be understood by us. That is why I do what I do.

Slova, kteráznějí stejně

čeština ukrajinština ruština

trup mrtvola mrtvola

vor zloděj

pohanka muchomůrka jedovaté houby muchomůrka jedovaté houby

horký hořký hořký

slabý nemocný nemocný (!) mít “slabý” význam

chudý hubený hubený

ovoce zelenina zelenina

zelenina koření a bylinky koření a bylinky prach lidský popel lidský popel

okurek nedopalek

stůl židle židle

chytrý mazaný mazaný

lékárna nemocnice

úkol injekce injekce

nevěstka snacha snacha

zapomněl vzpomněl

žínka manželka

zastavit přinutit

vonět páchnout

pozor hanba hanba

život břicho břicho holka jehla

místo město

jahody lesní plody lesní plody

plot vor

zákaz objednávka

vlažný vlhký vlhký

kuře kouří (výslovnost je trochu jiná)

záchod (!) [захід] oficiální akce

kouří (výslovnost je trochu jiná)

svět světlo

kozačka žena kozáka žena kozáka

klubok klubko klubko

výlet vzlet letadla / odlet vzlet letadla / odlet

podvodník člověk, který pracuje na ponorkách

člověk, který pracuje na ponorkách

zopakovat zabalit zabalit

vonavko něco, co smrdí něco, co smrdí

kalhoty kalhotky, punčochy kalhotky, punčochy

Ž Živéobrazy demokracie

Text: Adam Tomáš

Foto: Státní okresní archiv Louny

¶ K 17. listopadu nelze nemít ambivalentní vztah. Na jednu stranu se česká veřejnost prakticky vždy znovu nechá chytit do osidel patosu a téměř celý Mezinárodní den studenstva (spojený s emancipačním politickým programem) se stává soukromým majetkem vybraných pamětníků. Na druhou stranu je 17. listopad příležitostí vlastní občanství prožít projednou pozitivně.

¶ Problém s určitou „totalitou paměti“ je dlouhodobý a ve střední Evropě se na toto téma diskuze buď nevede, nebo je vykázána z veřejného diskurzu hned v zárodku, jak dokládá mimo jiné třeba bizarní aféra okolo vědecké metodologie Michala Pullmanna v létě 2020. Jeho pohled na fungování normalizačního režimu jako tiché dohody mezi veřejností a elitou se stal terčem strážců „disidentské“ paměti a nezachránila ho ani do očí bijící aluze na Havlova zelináře v osobě Pullmannovy uklízečky ze Žďáru nad Sázavou.

¶Martin Pullmann si dovolil vědecky zkoumat historický fenomén, který mnozí považovali za jasný a mnozí bohužel také za privátní majetek určité skupiny pamětníků, v horším případě jejich potomků, kamarádů a kolegů. Málokdo si pak po zkušenosti, jakou prošel Pullmann, troufl aktualizovat, natož zpochybnit pamětnický obraz sametové revoluce. Jistě, dnes už by bylo bizarní vést například vážně míněnou historickou debatu o studentu Šmídovi. Je ale potřeba si uvědomit, že revoluce není událostí sterilizovanou na přelomu let 1989 a 1990. Měla například environmentální předehru v boji za čistší ovzduší na konci 80. let a měla také dohru v podobě 90. let se vším, co k nim patří.

¶ Diskuze o společenských změnách na konci minulého století v kontextu současnosti vyvolává ale pěnu u úst ponejvíce právě pamětníkům. Ti často vlastní paměť považují příznačně za vlastnictví, přičemž jiná paměť je v lepším případě manipulací s dějinami, v horším porušením tohoto práva na konkrétní historický obraz revoluce. S pamětí je větší potíž než s prameny. ¶ Osobní paměť je zrádná a zcela evidentně se mění, často je s odstupem let obtížné rozlišit realitu a pocit – nebo dokonce zbožné přání jejího „majitele“.

Pocity se zcela volně začnou slévat s fakty a vědomí této skutečnosti odlišuje naprostou většinu akademiků (včetně Pullmanna) od aktivistických historiků jako Mikuláš Kroupa nebo Michal Klíma, kteří se předloni stali nejhlasitějšími kritiky Pullmanova metodologického přístupu zaměřeného na jiný materiál, než jsou vítězové a oběti boje s oběma diktaturami.

¶ Určitým opakem paměti je však vize. Vedle pokusů o konzervaci na základě paměti se pochopitelně objevuje i snaha dát svátku vedle historického patosu i aktuální program. Ať už jde o environmentální požadavky, které byly silným programovým bodem i na konci roku 1989, nebo o požadavky na morální kvality a politickou kulturu volených zástupců a jejich vůli „nebát se a nekrást“, což jsou požadavky, které částečně přežily dodnes.

¶ Současné masové oslavy 17. listopadu oscilují mezi snahou o revizi, reformu, revoluci a reakci polistopadového vývoje. Na jednu stranu je jistě dobře, že svátek nebyl plně uzurpován jednou skupinou obyvatel.

Na druhou stranu to vyvolává oprávněné otázky ohledně smyslu jeho udržování. Stejně tak se nabízí otázka, zda se z oslav nestala mýtotvorná festivita ve stylu prvomájových přehlídek za minulého režimu nebo živých obrazů československého demokratismu v případě všesokolských sletů za první republiky.

¶ Národní třída je v tomto o něco schizofreničtější než strahovský stadion. K odpolitizování nepochybně dochází a mýtotvorný potenciál je evidentně stále naplňován. Existující rituály jako svíčky na Národní, portréty Václava Havla nebo Modlitba pro Martu stále fungují.

¶ Otázkou, která se nabízí v souvislosti s masovostí a profesionalizací akce „Díky, že můžem“ na Národní třídě (původně organizované téměř výhradně středoškolskými a univerzitními studenty) je, zda se jí nechopil trh podobně jako například majálesů ve většině velkých měst v posledních letech. Ostatně i zmiňované sokolské slety za první republiky nebyly jen nacionalistickou obdobou Robespierrových slavností kultu Nejvyšší bytosti, ale rovněž příležitostí pro trh se „slovanskými produkty“ jako pivo nebo preclíky…

¶ Právě Velká francouzská revoluce a nastupující osvícenství, které vedle vědeckého pokroku přineslo rovněž Robespierrovu diktaturu, se ne náhodou stává zásadním milníkem i pro Karla Mannheima, který v knize Ideologie a utopie (Argo, 1991) definuje ideologický a předideologický věk rozdělené francouzskou revolucí. Osvícenské společnosti k udržování soudržnosti už nestačila virtuální realita a simulace přítomné v náboženských slavnostech. Nový člověk, a především stát, potřeboval své nároky na moc prezentovat v masovém měřítku, viditelně a na tomto světě.

¶ Mezi revolucí a normalizací pak nemusí stát desítky let zahnívání establishmentu. Zmiňované

režimy, tedy jakobínská diktatura, stejně jako první i normalizované Československo, potřebovaly udržovat svůj nárok na dějiny a vlastní smysl v nich.

¶ Potřeba smyslu vlastních dějin a jejich obraz v budoucnosti nevymizel s převratem a utopiemi KSČ. O smysl dějin i vize se bojuje prakticky při každé možné příležitosti. Diktatury tento boj dávají okázale najevo, demokratický pluralitní systém aktivitu deleguje na občany, v principu se však jedná o podobnou strategii. Od dob kultu Nejvyšší bytosti se navíc neproměnila jen společnost, ale i technologie a média. Obrazy festivit se tak stávají o to naléhavějšími, ale zároveň virtuálnějšími, a to prakticky od dob Leni Riefenstahlové a její Olympie nebo Triumfu vůle. ¶ Tyto paralely nejsou ničím, zač bychom se měli kát. Ostatně zmiňované sokolské slety měly lví podíl na tom, že Československo bylo relativně stabilním, obranyschopným státem se spojenci tzv. malé dohody, kteří po dlouhou dobu své spojenectví dávali i prakticky najevo. Stejně tak letošní 17. listopad v jistém smyslu funguje jako antiteze proruských demonstrací.

¶ Vystoupení spojená nejprve s odkazem Jana Palacha, později sametové revoluce už nepotřebují mýtus budovatelský nebo revoluční. Tento typ mýtu měl celých 40 let na to být znásilněn režimem KSČ a stal se tak dnes nepoužitelným, jakkoli se o to někteří dále snaží. Mýtus jednoty národa (ať už politického, etnického, nebo třídního) je však dále předmětem vztahování se velké části populace k vlastnímu politickému programu. Ten pak může být realizován právě neustálým udržováním kolektivní vzpomínky na revoluci pomocí obrazů (Václav Havel), symbolů (trikolóra nebo „véčka“), ale i hudby, když se třeba Modlitba pro Martu z osobní zpovědi stala pro listopad něčím, čím jsou koledy pro prosinec.

Text: Jan Flaška

S Sluší se vymýšletsi příběhyz války?

RecenzeknihyJanaNěmce Liliputin –Povídkyz války

Na ruskou agresi na Ukrajině lze reagovat mnoha způsoby. Pokud máte obchodního ducha, narychlo spíchnete v hned v dubnu 2022 knihu o Volodymyru Zelenském a ukojit tak hlad čtenářů, kteří jméno ukrajinského prezidenta slyšeli poprvé 24. února.

¶ Pokud jste spisovatel, máte několik možností: buď můžete své pocity ignorovat a dál psát „to svoje“. Na tom není nic špatného. Také máte možnost čekat, jak to dopadne, a ze zpětného pohledu pak napsat něco o tom, co se stalo, co se nestalo nebo co se stát mohlo. Koneckonců pulty knihkupectví se prohýbají pod knihami o druhé světové válce, Hitlerovi a Osvětimi (jako by jiné koncentrační tábory snad ani neexistovaly). Druhá světová se nám zdá už bezpečně vzdálená, tak proč o ní nefabulovat podle libosti. ¶ Jako spisovatel ale máte i jinou možnost. Třeba vás ta děsivá, málokým očekávaná situace nutí neustále přemýšlet. Nemůžete usnout a cítíte potřebu se k ní taky nějak vyjádřit. Ne jako reportér, ne jako politický či vojenský analytik. Psát o ní jako spisovatel. Přemýšlet o tom, co se možná právě teď někde děje, domýšlet si příběhy, které se možná právě teď odehrávají pár set kilometrů od vás, zatímco vy sedíte u počítače s čajem a v prohlížeči vám problikávají zprávy z fronty. A víte, že když budete mít tu drzost své texty dokonce publikovat, vydáváte se nebezpečí, že vás kdekdo obviní z hyenismu a pokusu si nahonit triko na cizím utrpení.

Pět příběhů

¶ Tu třetí možnost si vybral Jan Němec, jinak autor oceňovaného životopisného románu o fotografovi Františku Drtikolovi Dějiny světla nebo kontroverzně autobiografické literární mozaiky Možnosti milostného románu. Svou nejnovější knihu Liliputin (s podtitulem Povídky z války) napsal podle svých slov na jeden zátah a „v přímém přenosu“, v bezprostřední reakci na dění na Ukrajině. Stejně tak se i čtou – útlý svazek pěti příběhů přelouskáte na jeden zátah za jediný večer.

¶ Psaní Liliputina nebylo pro Němce kalkulem ani honbou za senzací, ale nutkáním, bezprostřední reakcí na válku, způsobem, jak si utřídit myšlenky a pokusit se vžít se do lidí, kterým ruská agrese překreslila mapy životů. Přemýšlet o tom, co udělá válka s někým, kdo není ani bojovník, ani uprchlík, a dokonce třeba ani nežije na Ukrajině.

¶ První a poslední povídka se odehrávají mimo válku samotnou a spíš než subtilním dějem zaujmou nastavenou atmosférou. Jejich protagonisté (v prvním případě Čech, ve druhém dvojice Rusek) reagují na to, co se děje na východ, respektive na západ od nich. Tyhle dva texty tvoří jakési závorky – západní a východní – pro to, co se odehrává přímo na Ukrajině ve zbylých třech příbězích.

¶ Blízkost a naléhavost války, probíhající jen pár set kilometrů od nás, by mohla svádět k angažovanosti a schematismu (na kterých samozřejmě nemusí být

vůbec nic špatného) – Jan Němec však zvolil opačnou metodu. Zkoumá, jak se v situacích, které jim byly vnuceny zvnějšku, budou chovat jeho (ne úplně obyčejné) postavy: parta dětí bez domova, které se zničehonic naskytne možnost vzít do ruky zbraně; bezdětný německý pár, který odjíždí na Ukrajinu za náhradní matkou pro své čerstvě narozené dítě; poněkud sobecký a vypočítavý dospívající kluk, který rozváží jídlo po obléhaném Mariupolu. Nejsou to hrdinové, nejsou to vojáci, nedá se dokonce ani říct, že jde o kladné či záporné postavy. Jejich příběhy jsou konkrétní a neúprosně vypointované a není obtížné je chápat i jako metafory nebo v nich najít obecnější platnost. Kdo hledá hluboký lidský příběh, bude zklamán.

Až válka skončí…

¶ Každá z povídek je jiná, používá jiný jazykový rejstřík a nešetří detaily – ať už se týkají reálií, nebo psychologie postav. Přesunout se do prostředí, v němž se odehrávají, a vžít se do postav, jejichž osudy líčí, tedy nečiní čtenáři žádný problém.

¶ Je vlastně strašné, že autor potřeboval tuhle knížku vůbec napsat. Když už to ale nešlo jinak, je dobře, že vznikla a že je taková, jaká je. Nabízí čtenáři jiný pohled na to, co se kolem něj děje. Není to reportáž, nepřekrývá se s pohledem novin a televizí, netematizuje to, co je na válce vidět nejvíc. A přestože se odehrává tady a teď, mohla by se odehrávat i jinde a jindy. Až válka na Ukrajině skončí –  a doufejme, že se tak stane co nejdřív – zůstane Liliputin nejen dokumentem doby, ale i knížkou, která je natolik dobrá, že ji lze číst nezávisle na důvodech, proč vznikla.

S She said what?! Why we should mind our language

In his book Sapiens, Yuval Noah Harari suggests that language led to humans rising to the top of the animal kingdom. Other species can also communicate, but our uniqueness lies in the ability to talk about things that don’t exist. We can plan for the future and organize ourselves, create myths to provide unity, and ultimately cooperate.

¶ While the positive impact of language is clear, the confusion it causes can be dangerous. To understand each other better, we need to recognize its limitations. A chief aim of communication is to convey how we feel and what we want. The goal is to close the gap between two people, help us to better understand each other, and hopefully bring us closer so we can cooperate with increased understanding. While language can bridge this gap, we’ll never close it entirely. How can another person understand what’s happening inside and outside of us in that exact moment? We don’t know what’s going on inside ourselves half the time, so even if you have the word power of Shakespeare, good luck trying to successfully communicate it.

Humility and tolerance in communication

¶ Another issue is that we often assume we know what someone is thinking when we don’t. In his book, Talking to Strangers, Malcolm Gladwell argues that we constantly misunderstand and misjudge the behaviour of others. He provides multiple examples of the terrible consequences this can have. For example, Sandra Bland was pulled over for failing to signal a lane change. The police officer repeatedly misread her behaviour and the situation escalated. He pulled her out the car and arrested her on a felony charge. She later committed suicide in custody. All because of a minor traffic offence. Conclusion? We need to demonstrate far more patience, tolerance, and humility in our communication.

¶ This is especially true when communicating across cultures. After several years of teaching foreign students to write in English, I’ve realized that successful communication is often more about what isn’t said. Words are rarely literal and meaning is not set in stone. Each culture has specific expectations, unspoken rules, and subtle differences in self-expression. For example, in Britain, signing off a letter with: “I would appreciate it if you solved this matter urgently”, sounds innocent enough. But understand British norms and you realise this translates to “I’m seriously pissed off and you need to resolve this NOW!” A foreign student might be inclined to write something closer to the latter, unwittingly reducing their chances of receiving a positive response. In this instance, the tone of the writing becomes the message, rendering the content irrelevant.

Text: Tom Czaban Foto: Jan Flaška

Meta-misunderstanding

¶ Growing up with a Czech father, I should have realized the difficulties of communicating across cultures far earlier. He’d send text messages like: “GET BREAD FROM SHOP!” Czechs would probably find nothing wrong with this, but as a British kid the directness caused affront. “What’s his problem?” I’d think to myself, why is he angrily bossing me around like this?” For comparison, a British parent might write: “If you happen to be passing the shops, would you mind picking up some milk? Thank you!”

¶ I can see a future where students are not only taught to read, write, and converse, but how to interpret responses, become aware of their own miscommunication, and differentiate between truth and lies. Some might see these “how to be human classes” as dystopian – i.e., what has it come to when we are teaching skills that should come naturally to human beings? But the alternative is far worse. Many of today’s communication issues are caused by the arrogance of thinking we understand each other when we don’t. If we want to maintain a semblance of peace and harmony in our lives, this meta-misunderstanding may be the greatest danger of all.

D Didaktika natura

Text: Martin Dvořák Foto s textem Milan Krištůfek

Exaktněformulovanýkonceptuální projekt o prolínání erudovaného popisu s obrazem krajiny.

Podpírání krajiny

Podpíráním vertikality objektivně parafrázujeme rustkalitu horizontály. Diverzitu ruiny transormujeme libidinálním charakterem technologické utopie.

Nihilismus pyromanie sensibilně transferuje v trendy a vágně osciluje na hraně variability a koherence.

Fig. 1

Milan Krištůfek (* 1978), českobudějovický grafický designer a vizuální umělec – ve svých instalacích vše najednou. Původní profesí instalatér, jenž jednoho dne ohodil montérky do kouta a jal se s láskou dělat grafiku. Vizuální kulturou (a kresbou) se zabývá řadu let, od roku 2005 profesionálně, a to především jako grafik a designér na volné noze. Mezi jeho nejzajímavější projeky patří např. landartový cyklus "PVC natura" nebo fotografická hexalogie "Natura universum" (přetavená též v uměleckou instalaci). Zakladatel grafického studia o jednom muži (a mnoha přizvaných) Pintos (www.pintos.cz), jež hledá neotřelá řešeními na hranici experimentu.

¶ Ukázky jeho tvorby pocházejí z opticky-textového dvanáctidílného cyklu "Didaktika Natura". Jeho koncept se opírá o dvojí rovinu nahlížení na skutečnost. Jedna probíhá vizuálně, upozorňuje na plenér kontaminovaný (tu méně nápadně, tu více nápadně) umělými objekty, jimiž člověk volné přírodě může a nemusí ubližovat, ať už s úmysly ušlechtilými, či naopak. Druhá rovina se odehrává na textové úrovni a poukazuje, či spíše varuje před pseudo-odbornou rozmluvou, jež o krajině hovoří odtažitým a rezervovamým diskurzem, zatěžkaným pramálo srozumitelnou řečí, jež je vzdálená podstatě přírody, přestože jen sotva může člověk žít bez ní a mimo ni. Kontrast mezi tím, co vidíme, a tím, jak o tom mluvíme, je dalek přímočaré didaktičnosti, jak by název cyklu napovídal. Jeho smyslem je spíše připomínka rozlomu mezi realitou, v níž není nutné mluvit, a právě onou řečí, v níž později dochází k zastření esence toho, co se musí v první řadě prožít. milankristufek.com

Fig. 2

Zalétávání krajiny

Koncepce lapidární kontroverze specifického charakteru je přímo úměrná stigmatizace proletariátu.

Pokud je latence tristní

bývá exponent opce singularitní. To se dá definovat jako „manifestace distribuce“. Kvalifikace apeluje na autentičnost abdukce.

12

Vyplnění krajiny

Parafilie mnohosti flambuje globalistickým anachronismem flatusu. Revokace tohoto vztahu simuluje kompetentní kombanant v insomnii lokality. Substance bifurkace heuristicky derivuje v cirocumulus a to zejména v melanocytní mykorhizu.

Fig.

Fig. 2

Fig. 12

J Jazyk v akci

Text: Michal L. Hořejší

Foto: Jan Flaška

¶Na jazyk lze jistě pohlížet mnoha způsoby. Třeba jako na dokonalou strukturu, která umožňuje předávat a fixovat složité obsahy vědomí, a tedy jako na prostředek komunikace, která sestává ze záměru na straně mluvčího a z interpretace na straně příjemce. Tento bezpochyby důležitý a nosný úhel pohledu přitom předpokládá poměrně vysokou míru identity každého komunikátu: text (ať psaný, či mluvený) je zde zkrátka formou, na niž se váže patřičný obsah, jenž odpovídá prvotnímu záměru. Na jazyk lze však pohlížet také jako na jednu z matérií sloužících k produkci znaků, jejichž význam nezávisí jen na schopnostech mluvčího a posluchače, nýbrž na souhře více faktorů podmíněných kontextově. Pozoruhodnou oblastí pak není jen vlastnost jazyka coby struktury, ale také to, kdo nebo co ovlivňuje podmínky, za nichž konkrétní promluvy – texty – nevyhnutelně nabývají významů. Jazykový provoz pak může být nazírán jako prostor dosahování a udržování společenské dominance, jednoduše řečeno moci. A právě tento vztah jazyka a moci je leitmotivem lingvistické domény, která se tradičně označuje jako kritická analýza diskurzu.

Diskurz

¶Diskurz je v pojetí kritické analýzy nadtextovou entitou, která je mluvením a psaním neustále přetvářena, a která však zároveň působí jako rámec, jenž je pro způsob mluvení a psaní závazný. Tento Diskurz s velkým „D“ lze s trochou zkreslení pro lepší pochopení nahradit například pojmenováním „veřejná debata“. Řekne-li se „Úroveň veřejné debaty je dnes otřesná“, cítíme, že tuto otřesnost zajišťuje jakoby nikdo a zároveň ledaskdo. Cítíme ale současně i to, že těmi nejzodpovědnějšími jsou ti, jejichž hlas je z jakéhosi důvodu silnější, na celkové podobě debaty se však podílejí všichni ti, co vůbec promlouvají – ať už v novinách, internetových diskuzích, nebo ve frontě samoobsluhy. A abychom o tomto závažném jevu mohli vůbec účinně přemýšlet, potřebujeme pro něj pojmenování… Diskurz. ¶Diskurz je pomyslným polem, na němž nepřetržitě probíhá boj o kontrolu nad významem. Není to přitom nijak zvlášť složité: texty – stejně jako třeba obrazy – nejsou, ale dějí se. Význam promluvy vždy odvisí od okolností, za nichž byla nejen pronesena, ale předně od souvislostí, za nichž byla vnímána. Gotická katedrála znamená něco jiného pro dnešního pozorovatele než pro pozorovatele ve 13. století, přičemž je zcela namístě předpokládat, že ve 13. století neznamenala totéž pro duchovního a pro měšťana. A podobně je tomu i v případě jazyka: hovoří-li dnes někdo o „změně klimatu“, aktivuje zásadně jiné kontexty a významy, než by aktivoval před patnácti lety. A z materiálu je i jisté, že v některých koutech veřejné debaty tím aktivuje i motivy „Bruselského diktátu“, „progresivismu“ či „neomarxismu“.

¶Význam textů je tedy podmíněn nejen časem, ale také a zároveň prostorem. Na poli Diskurzu se tak neustále střetávají, prolínají nebo jen potkávají diskurzy (s malým „d“) – například „protiimigrační diskurz“, „diskurz zastánců eutanázie“ nebo také „diskurz kanceláře prezidenta republiky“. Nejde zde již o rámce, jejichž prostřednictvím je „veřejná debata“ určována (pohyb zvnějšku), ale o rámce, jimiž je naopak utvářena (pohyb zevnitř). Pokud to opět zjednoduším, mohu říct, že Diskurz sestává z nesčetně diskurzů, které usilují o to stát se právě Diskurzem. A tak například diskurzy pravicového okraje etablovaly takový význam slova „uprchlík“, který významně proměnil obsah pojmu „hranice“, „bezpečí“ či „víra“. Nestaly se tak sice přímo Diskurzem, ale učinily směrem k němu posun. Mimochodem, že se diskurz stane Diskurzem, je, byť omezeně, možné takřka výhradně v tuhých totalitách s naprostou kontrolou mediálního prostředí i veřejného dění. Moc totiž nakonec není nic jiného než moc nad Diskurzem. A naopak. ¶Co z toho plyne? Předně to, že mluvení a psaní neznamená jen sdělování. Mluvení a psaní je vždy participace na způsobu distribuce moci ve světě, který obýváme. Jazyk je zkrátka formou sociální praxe, která neustále zasahuje a pokouší vlastní uspořádání světa. Mějme proto na paměti, že mluvit nikdy neznamená plácat do větru.

všedním ruchem ulice. Ze všeho nejvíce na mě ale působili muži a ženy na jízdních kolech. Nejenže byli veskrze mladí a „po berlínsku“ krásní. Byli totiž neuvěřitelně přátelští. Kdykoliv se ke mně některý přiblížil, decentně mě pozdravil cinknutím zvonku a vyměnil si se mnou úsměv.

sepsaném evangeliu se slovo vyjádří mnohovýznamovým výrazem logos . Rovněž

¶ Trvalo dlouho, než mi došlo, jak špatně jsem ty situace vyhodnocoval. Ti mladí lidé mě vůbec nepotřebovali zdravit a jejich úsměv byl patrně pouze odpovědí na ten můj. Také na mě nezvonili nikoliv proto, abychom si navzájem vyjádřili sympatie. Pouze mi chtěli dát najevo, že celou dobu kráčím po cyklopruhu. ¶ Dodnes si vážím toho, jak nenásilně jsem na to byl upozorňován. I když jsem jim z trasy neustoupil, nikdo se nerozkřikl. Dali mi čas, abych sám pochopil. ¶ Před dvěma roky jsem se pravidelně začal procházet po Českých Budějovicích. Ne že bych po tom tolik toužil, nicméně kňučení a poštěkávání našeho psa mě každé ráno vyžene ven. Naše časem prověřená –a psem vyžadovaná –trasa na několika místech kříží komunikace, které chodci sdílejí s kolaři. To mi umožnilo učinit během těch dvou let odlišná pozorování. Budějcký cyklista (či cyklistka) miluje ticho. Snaží se nebýt slyšen a zaznamenán. Je v tom obsaženo cosi duchovního. A domnívám se, že kdyby bylo možné být u cestování na bicyklu také neviditelný, byl by v Budějovicích jednoznačně nejrozšířenějším dopravním prostředkem.

v  Slově do světa stvořenie nelze brát Slovo doslova. Panně Marii je tak slovem zvěstováno Slovo dříve, než se narodí ( Dievcě dřieve porozenie / jest zvěstováno ). ¶ Slovo má tedy podle obou textů Boží podstatu. Skrze slovo vzniká život, který prosvěcuje chaos tmy kolem. A to je asi tak všechno, co slovem dokáži říci o  Slově .

Božský cink

Glosa

Text: Jiří Ptáček

¶ V  Písni ostrovské z konce 13. století, která se podle prvního verše nazývá rovněž Slovo do světa stvořenie , je fascinujícím způsobem do čtyř čtyřverší shrnut Starý , a především Nový zákon , resp. jejich velmi reprezentativní části. Obdivuhodná zkratka Písma v první strofě zaznamenává počátek světa a příběh Adama a Evy. Druhá sloka propojuje Starý zákon s  Novým zákonem králem Davidem jakožto Ježíšovým předkem. Ve třetí je důraz na Krista, křesťanství a naše spasení s „nutnou“ středověkou poznámkou v duchu antijudaismu (Židóm prodáno); zase za to může někdo jiný podobně jako u Adama výše ( pro Evino shřešenie ).

Foto: Niky Brunová

¶ Od patentování mechanického zvonku na jízdní kolo britským vynálezcem

Johnem Richardem Dedicoatem uplynulo bezmála sto padesát let. Přesto ho ne všichni dokážou využívat ke komunikaci.

Slovo křesťan je přes latinu odvozené z řeckého christianos , „náležející Kristu“, a čeština tak poněkud zastírá spojitost mezi Kristem a křesťanstvím ( Ot něhože naše krščenie / jmenem nazváno ). Ve čtvrté strofě je zdůrazněn Kristův význam pro vykoupení a vzkříšení člověčenstva.

¶ Asi před patnácti lety jsem se šel projít Berlínem. Byl suchý podzimní den, vzduch už notně zábl v plících, ale slunce ještě dokázalo hřát do tváře. Bezcílnost té vycházky mě činila šťastným pozorovatelem městského terénu. Schönhauser Allee, po které jsem si vykračoval, je vlastně jednou z obyčejných berlínských ulic. Nikam jsem nechvátal, ani Berlín nijak výjimečně nechvátal –a tak jsem se kochal všedností okolních kulis a podobně

¶ Celým textem této vybroušené středověké písňové skladby, v níž není ani slova nazbyt, se pak prolíná slovo , které je ztotožněné s Kristem. To připomíná interpretaci Genesis v prologu Janova evangelia : „ Na počátku bylo Slovo / to Slovo bylo u Boha / to Slovo bylo Bůh. / To bylo na počátku u Boha. / Všechno povstalo skrze ně / a bez něho nepovstalo nic, / co jest. V něm byl život / a život byl světlo lidí. / To světlo ve tmě svítí / a tma jej nepohltila. “ [ekumenický překlad] V řecky

Slovo o slově

Jazykový kutloch  –speciál

Text: Štěpán Balík

Slovo do světa stvořenie v božství schováno, jež pro Evino shřěšenie na svět posláno.

Dievcě dřieve porozenie jest zvěstováno, z Davidova pokolenie božsky vzchováno. Ot něhože naše krščenie jmenem nazváno, pro drahé naše spasenie Židóm prodáno. I pro naše vykúpenie na smirt prodáno, jehož nám slavné vzkřiešenie vesele dáno.

k slyšení opravdu zřídka. Svou obsesi tímto filosofem pak plně vyjádřila ve skladbě Letící půllitr nikdy nezasáhne svůj cíl . ¶ Z železničářské mekky Velešína pak pochází lehce provokativní country Výluka müsli , která chystá první desku s již ohlášeným prostým, ale ironicky víceznačným názvem ČD. Jistě bude na co se těšit. Vždyť staří známí ajznpoňáci v rytmu pražců dokáží oblažit a rozněžnit svým td td td nejedno železničářské srdíčko. Navíc jejich koncerty v prostředí starých dep a vechtrů vynikají jak akusticky, tak i vizuálně, neboť integrální součástí jejich vystoupení je lokomotivní světelná šou.

už ořu pluhem. Je opravu sympatické, že i folková hudba po letech přináší takovou perličku. Prudkým nástupem a ztišeným výstupem, dveře se zavírají, se vyznačuje skladba Vyhořel jsem . Poněkud filosoficko-sociologická je pak jeho skladba vyrovnávající se se současnou krizí společnosti Výměnný odchod ¶ Pozoruhodné je, že i Kopečného družka a námezdnice v jednom Eva Zadržilová také nelení, a pokud se s druhem dobře časově vykryjí u dobytka a slepic, koncer -

Z populární hudby

Lásko, mně ubývá slov Text: Karol Podzimek junior

XV.

tuje s kytárkou, flétnou a harmonikou po šumavských putykách. S ohledem na multiinstrumentální charakter jejích vystoupení se samovolně vyloupla její přezdív -

¶ Tajemně znějící název jindřichohradecké kapely … [ano, skutečně jen tři tečky] není náhodný. Vždyť její členové produkují jen těžko uchopitelnou hudbu plnou zámlk a nedokončených vět s otevřeným koncem. Pro jejich texty je typická nedoslovnost a atmosféra komunikační nejistoty. Sdělnost je natolik ohrožena, až posluchač nabývá dojmu, zda nejde o seskupení osob s poruchou řeči i mysli.

¶ Protože však kolaře (či kolařku) vidět většinou lze, snaží se této mety dosáhnout alespoň tehdy, kdy se k vám řítí zezadu. Nachystají vám tak překvapení v podobě údivu, jak se k vám dokázali přiblížit, aniž byste o nich byť jen tušili, spolu s úlekem, že jste právě o vlásek unikli jasné záhubě. Jak říkám, je v tom cosi duchovního: vždyť smrt jednou také přijde potichu a bez ohlášení.

ka Fena v množném čísle , kterou později

přijala za svou. V písni Kurňa, kura, nebo kuna ? útočí na alkoholem otupělé závity štamgastů, často rovněž místních cho -

vatelů drůbeže, slovy v duchu zenón -

ských paradoxů: Kurňa, kura, nebo kuna ? / Zapomněla jsem dnes zavřít slepice. / Pohoda, pohoda, pohoda. / Zítra je zavřu dvakrát. Tuto píseň však lépe obeznámení hospodští začali Zadržilové v poslední době zakazovat, neboť i když se skladba nese v pohodoWvém reggae rytmu, vyloudila u posluchačů nejednou pot na čele a polovina osazenstva pohostinství na půl hodinu až hodinu zmizela neznámo kam. Píseň je obecně šenkýři hodnocena jako málo digestivní, a je tak už dnes bohužel

Jejich právě vydané demo má přímo ultimátní název Odejít v zásloví . Písně jako Lásko mně ubývá slov , Deset slov za minutu či naopak rychlejší, až překotná patnáctiminutová skladba Slovní salát , temné Nocturno afatico či již zcela bez květináče Vykvetla mu afázie jasně dokazují, že s něčím takovým se člověk v české kotlině setkává opravdu poprvé. ¶ Zuřivý rozhlasový reportér Přemek Kopečný z Prachatic, který se dnes živí jako tichý rolník občasně vybublávající na příležitostných koncertech, vydal po letech váhání a přehrabování se v šuplíku nervydrásající album nabité niternou osobní zpovědí. Název tomu koneckonců odpovídá: Živil jsem se slovem, teď

¶ Přesto bych alespoň někdy přivítal, kdybych uvědomění si vlastní smrtelnosti

nebyl vystavován tak často. Kdyby

alespoň někteří decentně zazvonili na vynález z roku 1877, jako to před patnácti lety činili nebozí Berlíňané

a Berlíňanky. Nemá ale v našich končinách

zvonění v dopravě špatnou reputaci?

Není jeho pověst poškozena troubením

nervově zhroucených řidičů a řidiček červících se v kolonách druhého auty nejhustěji zaneseného města v Česku?

A není vnímáno spíš jako výhrada než jako upozornění? Každopádně zvonit se se dá

různými způsoby. Například „crrrrrrr crrr crrrr“ anebo třeba „cink“. V Berlíně jsem zažil „cink“ následovaný úsměvem, i když jsem si zasloužil „crrrrrrr crrr crrrr“. Přesto tam po cyklostezkách už nechodím.

Milk & Honey #47 (zima 2022)

Vydává v Českých Budějovicích čtyřikrát ročně Milk & Honey, z. s. Nová 21, 370 01 České Budějovice mnh.magazine@gmail.com

IČ: 07719442 / MK ČR: E 22375 mlikoamed.cz

Tým

Štěpán Balík, Zdeněk Brdek, Nika Brunová, Robert Brtník, Natalie Czaban, Tom Czaban, Luděk Čertík, Martin Dvořák, Jan Flaška, Michal Hořejší, Vašek Křenek, Petra Lexová, Barbora Nosálová, Cyril Nováček, Ricardo Picante, Jiří Ptáček, Sebastian Vošvrda

Design

Milan Krištůfek (pintos.cz) & Blanka Mocová

Distribuce

České Budějovice jazyková škola Aslan * AJG Wortnerův dům * Biograf Kotva * bistro Cobliha * Born in London * Café au Chat Noir * Café Hostel * Cuba Bar * Čaje a sušiny * Dobrá čajovna * Dům U Beránka * Galerie současného umění a architektury - Dům umění * Esse Shop Gallery Space * Fér Café * Galerie 1 * holičstvi Wous * Horká vana * Kampus Jihočeské univerzity * Teologická fakulta

Jihočeské univerzity * Jihočeská vědecká knihovna * Jihočeské divadlo * Jihočeské muzeum * Jdem tam bistro * Kabinet ČB * knihkupectví Kanzelsberger * Kavárna Matice * Karmelitánské knihkupectví * Knihkupectví Kosmas * Kulturní a kreativní centrum Rabenštejnská 2020 * MC Fabrika * Masné krámy * Paluba * Pražírna kávy Jedna radost * Staré časy * studentský klub Kampa * Široko * Think Yoga * Turistické informační centrum * U Vás * Vegetárna Impala * Železná panna Tábor

Divadlo Oskara Nedbala * Infocentrum * stánek na Žižkově náměstí * kavárna a galerie UmaUma * Kafe knihy Jednota Český Krumlov Drunken Coffee Bechyně kino kavárna Hvozdno TNSS Týn nad Vltavou Městská galerie Týn nad Vltavou

Vychází za podpory

pf 2023