BBudějovické tažení husitského hejtmana

Pomník Jana Žižky do Českých Budějovic nikdy nepatřil. Přesto ho zde máme. A je otázkou, co si s ním počít.

¶ Kousek Jana Žižky v sobě nosí patrně každý, kdo přijal dějiny české kotliny za své. Jedni obdivují jeho srdnatost a taktickou vynalézavost, jiní v něm vidí krutého náboženského fanatika. Ať už je vnímán jako neporazitelný vojevůdce, který se svými válečnými úspěchy vzpírá „dějinám českých proher“, nebo ho někdo pod vlivem nacionalistického výkladu husitství považuje za hrdinu „národního odporu“ vůči cizákům, vstupuje Žižka všemi těmito inkarnacemi do utváření spletitého příběhu, který si o sobě vytváříme a navzájem vyprávíme. Jak jinak než Žižkovou klíčovou úlohou v mytologii české identity bychom si vysvětlili, že se knižním bestsellerem před několika lety stala jeho osmisetstránková monografie z pera historika Petra Čorneje, anebo fakt, že si režisér Petr Jákl vybral mládí budoucího táborského hejtmana za inspiraci ke svému půlmiliardovému snění o Hollywoodu.

Žižkovo pozdní vítězství

¶ Ke mnoha místům jihočeského regionu Žižku váží historické události či legendy. Platí to pochopitelně i o Českých Budějovicích. Až na to, že jejich vztah k táborskému vojevůdci nebyl přátelský. Město zůstávalo věrné katolické víře a legitimnímu českému králi Zikmundovi. Ten ho navíc již v roce 1421 zastavil Albrechtu V. Habsburskému, který obranu posílil početnou posádkou. Vztah k husitům pochopitelně nezměnila ani Žižkova smrt v roce 1424 a Budějovice zůstaly součástí katolické mocenské infrastruktury, jejímž nejsilnějším článkem v jižních Čechách byli Rožmberkové. Krátký historický exkurz podtrhuje absurditu, jíž se v 50. letech dopustil komunistický režim, když před budějovickou radnici nechal osadit Žižkův jezdecký pomník. Při dobové ambici vyzdvihovat husitskou tradici regionu totiž umístili sochu táborského lídra do historického centra města, které ho považovalo za kacíře a svého úhlavního nepřítele. Nenechejme přitom stranou, že zaujal místo po bronzovém pomníku předního politického představitele budějovických Čechů Augusta Zátky. Ten zde stál od roku 1936 a hned na začátku okupace ho nacistická správa dala odstranit coby symbol české správy města. Jeho poválečný nástupce Žižka nejenže vrátil do hry nacionální motiv, ale zároveň symbolizoval přechod od vlády buržoazie k vládě lidu.

Pomník, který nikdo nechtěl

¶ Osudy sochy z dílny Karla Dvořáka prozatím nejzevrubněji popsal historik Daniel Kovář v knize Příběhy budějovických pomníků (2000). Vyvstává z ní obraz sochy, která dlouho nemohla najít své uplatnění a několikrát byla odmítnuta. Dvořák na ní začal pracovat již v polovině 20. let a s jejími modely se účastnil opakovaných soutěží na pomník před Památník národního osvobození na pražském Vítkově. V těch sice největší podporu získal konkurenční návrh Bohumila Kafky, mimo jiné autora Zátkova pomníku, Dvořákova pojetí si ale porota cenila. Musela však uběhnout desetiletí, aby si na ni, bezmála hotovou sochu, vzpomnělo nové komunistické vedení Československa.

Záhy po převzetí moci začalo zvažovat, zda se nehodí před Staroměstskou radnici či na Náměstí Jiřího z Poděbrad v Praze, aby následně sochu zkusilo věnovat městu Tábor. A teprve když to nevyšlo ani tam, daroval ji ministr informatiky Václav Kopecký Budějovicím.

Bonbón s náhradní náplní

¶ Právě z tohoto důvodu Dvořákovu sochu často považujeme za dílo socialistického realismu. Jak vidno z předchozího odstavce, je skutečnost samozřejmě složitější. Karka Dvořáka k jejímu pojetí inspiroval její původní účel, tedy umístění před budovu zamýšleného památníku legionářů. Socha tak byla inspirována národoveckým duchem první republiky, v rámci něhož byla identita mladého státu konstruována prostřednictvím významných událostí a osobností českých národních dějin. Dvořákovo naturalistické pojetí jezdecké sochy, kdy do nejmenšího detailu zpodobil jak jezdce, tak koně a veškerou jejich výstroj, vlastně jen shodou okolností vyhovovalo doktríně socialistického realismu, která si hleděla divácky srozumitelné popisnosti. Stejně tomu bylo s mužným patosem jednookého bojovníka, jehož psychologii Dvořák soustředil do rozhodně zaťaté pěsti zdvižené pravice. Z takového Žižky bylo snadné učinit představitele „revolučního lidu“, jak se v 50. letech (a také později) požadovalo. Na pomník Jana Žižky z Trocnova tak můžeme pohlížet jako na splynutí dvou realismů: Dvořákova renesanční plastikou inspirovaného „realismu nacionálně-vlasteneckého“ a pozdějšího realismu socialistického. Případně o něm můžeme uvažovat jako o čokoládovém bonbónu, kterému někdo vyměnil náplň.

Vůdce bez voje

¶ Když v roce 1951 Žižkův pomník slavnostně odhalili, nikdo netušil, že za dalších osm let odcválá před kasárny, které – stejně jako náměstí – ponesou jeho jméno. Z hlediska historické fakticity se tak shodou okolností ocitl na místě, které mu náleželo: pěkně mimo hradby starého města. A paradoxně se tím rovněž přiblížil původnímu záměru z Vítkova, jen s tím rozdílem, že namísto československých legionářů symbolicky zaštiťoval vojáky Československé lidové armády. Avšak ani tato podivná remíza neměla vydržet navždy. V roce 1989 sebou prudce trhla opona dějin a kasárny zanedlouho armáda opustila. Bronzový Žižka ale před civilní budovou bez bojovníků setrvává dodnes. Bez slávy, věnců a také bez důvodu.

Kam s ní?

¶ Jak se tedy dnes dívat na pomník před zpustlou kasárenskou budovou? Jako na pouhý doklad doby, která Budějovice potřebovala indoktrinovat ideou „lidové revoluce“? Pomník, který zrušením kasáren přišel o poslední vazbu na místo, kde stojí, takže by při nejbližší příležitosti mohl být uklizen do muzea? Nebo věnován Netolicím, odkud pocházel kůň, podle kterého Dvořák modeloval? Ani jedno nevylučujme. Ačkoliv je Dvořákův Žižka ukázkou mimořádné sochařské zručnosti, kterou ve veřejném prostoru Budějovic vidíme pouze ojediněle, je patrně i sochou z jedním z nejsmutnějších osudů. Před válkou neuspěla v tom, kvůli čemu vznikla, po válce čelila několika odmítnutím. A i v Českých Budějovicích po krátkém pobytu na výsluní již jen ztrácela na významu. Na druhou stranu je jedním z mála uměleckých děl ve veřejném prostoru této části města. Přiznejme si ale, že se tyčí na náměstí, které je křižovatkou, v zeleni bez koncepce a s ruinou budovy v zádech. Takže co s ní? Odvézt? Nechat ji na místě, protože se při pohledu na něj v každém z nás probudí kousek onoho našeho vlastního Žižky?

Upřímně řečeno, těžko se zaujímá jednoznačný názor.

Za problematičnost monumentů

¶ Odstraňování soch by v každém případě mělo být až nejzazším řešením. Jejich zachování poté, co na nich přestane být politický zájem, anebo se dokonce obrátí proti nim, je naopak znakem vyspělosti společenství, které si uvědomuje pomíjivost a potenciální kontroverznost svých vlastních idejí a činů. V zahraničí i u nás jsme v posledních letech svědky emocionálně vypjatých debat nad pomníky a památníky, jejichž poselství se ukazuje nejednoznačné či rozporuplné. Fakt, že jsou svědectvím doby, zničehonic není jejich dostatečnou obranou. ¶Pomník Jana Žižky z Trocnova v Českých Budějovicích je pochopitelně rovněž svědectvím své epochy. S ohledem na celou jeho historii dokonce vícero epoch. Jestli nás však může něčím oslovovat ve stádiu, do kterého se dospěl, pak jako určité monumentální memento. Upozorňuje nás na možnost opakovaného naplňování bonbónů ideologickými požadavky doby. Na snahu přepisovat a upravovat dějiny, ale i na skutečnost, že v pomnících či památnících nelze spatřovat pouze jednoznačné vzory, ale rovněž v nich se skrývající „problematičnost“.

Dvořákův Žižka se dnes proto kromě zajímavé minulosti může pyšnit právě tím, že se ocitl v post-ideologickém časoprostoru, kdy jsou na něm zřetelně vidět strategie mocenského utváření hodnot. Dokážeme si jej takto cenit?

Karel Dvořák (nar. 1893 v Praze) byl výrazný český sochař 1. poloviny 20. století. Studoval mimo jiné u J. V. Myslbeka a J. Štursy. V průběhu života ho ovlivnil jak dobový sociální civilismus, tak sochařství starších epoch: renesance, klasicismus, baroko i gotika. Coby rakouský voják těžce raněný na frontě vytvořil již na počátku 20. let pro Nový Bor pomník tzv. Rumburské vzpoury z května 1918. V následujícím desetiletí realizoval např. Pomník legií na pařížském hřbitově Père-Lachaise nebo sousoší Cyrila a Metoděje, jež doplnilo soubor soch Karlova mostu v Praze. V lidských torzech z konce 30. a začátku 40. let moderními prostředky zhodnocoval jak vlivy pozdního Michelangela a barokní plastiky, tak modernistického sochařství. Byl ovšem i autorem mnoha bust a lyrických ženských aktů. Odhalení pomníku Jana Žižky v Českých Budějovicích se nedožil. Stejně jako osazení jeho posledního monumentálního díla: tympanonu pro katedrálu sv. Víta v Praze. Zemřel roku 1950 v pouhých 57 letech.