U Užití v cizímhumoru známkoujazyce vyššíholevelu

Marcela Linhartová (* 1980) vystudovala učitelství češtiny a výtvarné výchovy na Jihočeské univerzitě, v současné době pak pracuje v Českých Budějovicích jako učitelka češtiny pro cizince. Kromě toho píše poezii, prozatím vydala tři básnické sbírky (Bylas u toho…, 2006; Zpívat bláznům, 2009; Vyjměte kost, 2021). Povídali jsme si o jejích studentech, o tom, jak k výuce přistupuje, a o plném prožívání řeči.

Kdo se chce vlastně učit

¶ Do naší školy přicházejí lidé v průměrném věkovém rozmezí 15 až 20 let, někteří jsou ale i starší, (výjimkou jsou maminky nad 40 let) převážně z Ukrajiny, Kazachstánu, jedna studentka je z Moldavska (do loňského školního roku jsme měli také Rusy). Většinou se jedná o studenty, kteří ukončili střední školu a u nás se v rámci jazykového kurzu připravují na certifikovanou zkoušku z češtiny, po jejímž složení mohou nastoupit na některou z českých univerzit.

¶ Je to ale také velmi individuální, a právě tento rok trochu jiné vzhledem k situaci na Ukrajině. Někteří ještě dokončují studium ve své zemi online a zároveň chodí k nám. Většina studentů nastoupí na univerzitu, ale ti starší už mají ukončené vysokoškolské vzdělání ve své zemi a u nás se musí naučit česky a složit aprobační zkoušky (lékaři), aby se v Česku mohli věnovat své profesi. Do té doby navštěvují náš kurz a dělají manuální práci. ¶ Vše, co jsem zmínila, souvisí s motivací našich studentů. Ta byla dříve jednotnější, teď se právě vlivem výše zmíněných faktorů může lišit, ale vesměs všichni studující se opravdu chtějí naučit český jazyk dobře, aby se uplatnili v tom, co je baví a zajímá. Jsou cílevědomí, uvědomují si, proč jsou tady a jdou za svým cílem, aby mohli dál studovat, získat diplom a uplatnit se ve svém oboru. Česká republika je pro ně prestižní zemí, v níž vidí zázemí pro budoucnost svou i své rodiny. České Budějovice je pro některé z nich malé, ale hezké a útulné město.

Jak k výuce přistupuješ?

Na co kladeš důraz, jaká je tvá metoda?

¶ Kurz je velmi intenzivní – studenti začínají v polovině září a už koncem dubna skládají zkoušky B1, B2 (zřídka C1) nebo SJZZ. Jde o naprosto jinou metodiku, než jaká se uplatňuje při výuce českých studentů. Běžně má každá skupina pět vyučovacích hodin denně, které se skládají z gramatické a konverzační části, a v druhém semestru jim přibyde také příprava na certifikovanou zkoušku z češtiny pro cizince, což jsou modelové varianty zkoušky z Univerzity Karlovy. Tu nakonec naostro skládají v Praze nebo u nás, podle toho, jakou jazykovou úroveň chtějí nebo potřebují dosáhnout vzhledem ke zvolené fakultě a vlastním ambicím.

Na škole učím všechny skupiny od počátku do konce. Mluvím na ně jenom česky. Vycházím z daného plánu, z učebnic, které používáme, a ze skript, které jsem pro naši školu napsala. Výuku pak doplňuji dalšími svými materiály, které ráda vytvářím. Baví mě to. ¶ Obecně mám ráda souvislosti a kontext, což se projevuje i v mém přístupu k výuce. Propojuji jedno s druhým v logických návaznostech, všímám si reakcí studentů, jejich potřeb. Mám vždy nějakou rámcovou představu, ale nechávám prostor pro nečekané a spontánní, takové otevřené okno pro flexibilní přizpůsobení se tomu, co může vzejít z jejich strany nebo přirozeně vyplyne ze situace na lekci. To může být podmíněno věkem, příchodem nového studenta do skupiny, individuálním tempem, náročností probírané látky, konkrétním tématem a jeho rozsahem, něčí zkušeností či momentální atmosférou jako reakcí na jakoukoli změnu (to se zvlášť ukázalo jako užitečné nejen v období počátku invaze Ruska na Ukrajinu), a v neposlední řadě například skupinovou diskuzí, díky níž se studenti učí formulovat své názory, myšlenky a pocity v českém jazyce. ¶ Snažím se tedy, aby vše bylo vyvážené, nemohu říct, že bych kladla důraz na jedno z toho všeho. I ti, kteří zkoušku na takové úrovni dělat nepotřebují, píšou testy, které průběžně ověřují nabyté znalosti a trénují poslech nebo čtení textů s porozuměním. Nechávám je vést dialogy, přičemž sleduji jejich vyjadřovací schopnosti, rozsah slovní zásoby, ale i fonetickou stránku řeči. A v psaní se zase ukáže, jak dokážou propojit vše získané – všímám si stylistické stránky, gramatiky i pravopisu. Nelze oddělit jedno od druhého.

¶ Pokud to jen trochu lze, věnuji se jim jednotlivě.

To je v početnějších skupinách (14–18 studentů) obtížnější, ale pokud skloubím samostatnou práci s individuálními konzultacemi, je to reálné a velmi přínosné.

Každý student je trochu jiný, má jiné cíle, jiné nároky na sebe (v případě těch nejmladších hrají roli i vlivy nebo představy rodičů), každý má slabiny v jiné stránce jazyka, a tak se snažím být konkrétní a nezobecňovat.

¶ Za neméně důležitou složku výukového procesu považuji sebereflexi k jejich výsledkům a posunům, vedu je k sebereflexi jejich vlastních chyb. I já reaguji na vše, co řeknou nebo napíšou, což berou pozitivně, sami si o opravy říkají, oceňují to. Nakonec je to také moje sebereflexe, kterou považuji za neoddělitelnou součást nejen tohoto povolání, ale jakékoli práce s lidmi.

ve fázi, kdy už dobře rozumějí, předkládám jim širší nebo metaforické významy slov. Mnozí k tomu směřují i sami, kdy se ptají a chtějí vědět víc a jít dál.

¶ Baví mě posouvání významů slov a pro ně je to přínosné, nejen ke zkoušce, kde se po nich tyto věci vyžadují, ale i pro praktický život, když budou v Čechách žít a budou se setkávat s běžnou mluvou, různými frázemi a ustálenými spojeními. Také porozumění a užití humoru je známkou vyššího levelu v cizím jazyce. Někteří studenti mají tvůrčí nadání, tak je motivuji, aby zkusili psát i v češtině. Vždycky mě moc potěší, když se jim podaří napsat myšlenkově hluboký nebo vtipný text, když vidím, jak dokážou využít fantazii a snaží se své představy formulovat co nejvýstižněji volbou co nejvhodnějších výrazů tak, že není patrné, psal-li to Čech, nebo cizinec.

Co bývá pro cizince na češtině nejtěžší? Předpokládám, že záleží na mateřské řeči studentů či studentek.

¶ To jistě také, ale všeobecně je to diakritika, především čárky, které neoznačují akcent, ale prostě délku samohlásek, pravopis psaní i/y, koncovky ve slovech a slovosled ve větách a souvětích. Pak jsou to různé výjimky, které neodpovídají pravidlům, musejí si je pamatovat a není pro ně logické vysvětlení (v jejich rodném jazyce mají například jiné vazby s některými slovesy). Vysvětluji jim vlastně i to, co je pro Čechy přirozené a automatické, a právě tím se sama dotýkám podstaty slov a samotnou mě to vede k přemýšlení nad užitím daného výrazu. Jakýmsi pomyslným nejvyšším stupněm pro studium jazyka je naučit se myslet jako Čech, ale to je dlouhodobější cesta.

Využíváš k výuce nějak českou kulturu (např. písničky, literaturu, filmy atp.)?

Jak na ně studující reagují?

¶Přehled o české kultuře a jejích osobnostech je přirozenou součástí výuky. Studenti se setkávají s nejrůznějšími informacemi, rozhovory, literárními texty nebo písněmi už v samotných učebnicích. A pak to samozřejmě obohacuji podle situace, tématu, času. Když jsme například hovořili o pohádce, přinesla jsem několik pohádkových knížek od dávných klasiků, ale seznámila jsem je i s moderním pojetím tohoto žánru od současných autorů. Také jim pouštím ukázky z české hudby, mluvené slovo, českou beletrii nebo film a přináším i tištěné noviny s přílohami, kde jsou představovány české osobnosti, zajímavé články na nejrůznější témata, zprávy z domova nebo ze světa, texty vystavěné na hře se slovy pojednávající o češtině jako takové, kvalitní fotografie, kvízy nebo křížovky. Studenti tak mají možnost si vyzkoušet, zda jsou schopni porozumět jakémukoli, i náhodně zvolenému textu a vnímám, že je to baví a že to vítají jako příjemnou změnu. ¶V období svátků je samozřejmě seznamuji s českými tradicemi a zvlášť před Vánoci přinesu i akordeon a zpíváme české koledy. Ale i mimo ně dělám takovou hudební vložku, kdy hraju písničky, na kterých se dají dobře ukázat některé z gramatických jevů. Studenti na to reagují velmi dobře, zpívají rádi, je to pro ně zpestření, uvolnění a naprosto skvělé bylo, když se přidal i student s ukrajinskou flétnou, studentka s houslemi a jiná s kazašskou dombrou. Během chvíle se naučili melodii a společně jsme si jako taková improvizovaná kapela ozvláštnili lekci češtiny.

¶ Určitě, tato práce je těsně spjata s tím, čemu se věnuji, přesněji řečeno, ráda bych se víc věnovala ve volném čase. Taková ta tendence vyjadřovat se co nejpřesněji v básních proniká jistě i do výuky. A pak je to nápaditost, spontánnost a jakési sahání „za“. Mám ráda přesah, to je pro obojí společné. Když jsou studenti