1. Můžetezačíttím,cosidátekpití!
Blíží se šestá hodina ráno a já se nervozitouchystám rozskočit na milion kousíčků. Zkouším své roztěkané myšlenky na nadcházející odpoledne zahnat ranní hygienou staroušků, ale nejde to.
„Maruno!“ haleká na mě ranní směna, která vychází z pokoje klientů. „Co blbneš, prosím tě?!“
„Co?“ jen vystresovaně zavolám nazpátek a chci jít na další pokoj.Vtom mě chytne za ruku jedna z kolegyň a všechny mi věnují podivně vyděšené pohledy.
„Nech nám alespoň jeden pokoj, hele,“ začne se mírně usmívat jedna z nich.
„Jsi v pořádku?“ ptá se druhá.
„Co se stalo?“ pousměje se třetí.
Začnu se červenat, pročež mají kolegyně po chvíli jasno a s pusou dokořán mě nepřestávají pošťuchovat.
„No jó, že von ti dnes přijede ten tvůj Jeníček?!“
Nervózně se směju s nimi a sama nechápu, co se se mnou děje.
„Jak dlouho že jste se neviděli?“ dává si kolegyně ruce v bok.
„No,“ prohrábnu si vlasy, „už to bude přes půl roku.“
„Ajé!“rozřehtajíseještěvíc.Znáteto,ženský!„Tobudepotřebavypustitmlékov domácím kravíně,“ začnou do mě opět šít.
Zrudnu a ohradím se: „Vy jste blbý!“ a běžím si do sesterny pro věci. Celou cestu až do šatny mě provází jejich přiblblý smích, až se nakonec začnu smát taky.
Už chci vyběhnout z domova pro seniory, kde pracuji, když mě zase odchytne rozjařená kolegyně a říká: „Prosím tě, pojď se mnou.“
„Co se stalo?“ nechápu a jde na mě opět nervozita.
Na našem patře už jsou vysmáté sestry i z jiných pater, já kolem nich procházím jako nevěsta bránou, zatímco mě vedou do pokoje našeho pana Nováka. „Jejda! Dědo!“ Trochu zoufale se začnu smát, chytám se za čelo a kolegyně samozřejmě dlouho neotálejí s metaforami na téma, že Jenda je mlíkař, vozí mlíko, uvidíme se po dlouhé době, no asi chápete.
„No?“ ptá se mě nic netušící dědula.
„Pak má myslet na to, co dělá,“ smějí se kolegyně.
„Já vám oblékla dámské pyžamo s kytičkami.“ vysvětluji dědovi a ten si pomalu prohlíží svůj nový obleček.
„No jsem pěkné,“ začne se smát, kolegyně mu dávají za pravdu a děda vesele zakokrhá. A to není žádné přirovnání, on prostě jen rád kokrhá. …
Tak je to tady. Sedím netrpělivě v restauraci přímo naproti dveřím a mé srdce se snad míní rozskočit. Co když se mu už nebudu líbit? Nebo co když si už nebudeme mít co říct? Nebo co když tam poznal nějakou pěknou mladou dojičku? Pane bože, už mi tak chybí!
To je on! Štěstím mám chuť ohlodat rohy stolu, sežvýkat ubrus a… Jenda se zarazí u stolu, u něhož sedí nějaká postarší ženská, a na mě se ani nepodívá. „Jeníčku!“ zvolala nadšeně a padla mu kolem krku. Co se to do háje děje?! Žaludek mám scvrklý, chce se mi křičet a zároveň brečet, a navíc jsem tak překvapená, že dokážu jen sedět a blbě na tu nádheru s Janem zírat.
„Tak už ses vrátil? No povídej, jak bylo? A co tady vůbec děláš?“ vyhrkla a Jenda se najednou ještě víc zarazí a začne se rozhlížet, až mě konečně spatří.Ta ženská se na mě taky otočí a s přihlouplým úsměvem se ho ptá: „Ato je kdo, Jeníčku?“
Ten si všimne mého výrazu a začne se trochu smát. Dělá si ze mě legraci? A dost. Praštím ho.
„To je má přítelkyně, mami,“ odpoví Jenda a jde mi dát pusu, zatímco mně v hlavě zní otázka: Mami?
„Těší mě. Tak tě konečně poznávám,“ usmívá se na mě jeho máma. Ten úsměv je vlastně milý, ne přihlouplý. Já však možná ještě pořád blbě čumím, ale myslím si, že už se i trochu usmívám.
„Tak to jsem neudělal moc dobrý první dojem, když si na naši schůzku po půl roce beru mámu, co?“ rozřehtá se Jenda, což mě vytrhne z prvotního šoku a konečně se začnu smát taky. „Aco ty tu vlastně děláš?“ zeptá se své mamky.
„Myslíš si snad, že můžeš randit jenom ty, Jenoušku?“ uculí se jeho – jo, má fakt pěkný úsměv – máma a pohlédne na muže, který právě vešel do restaurace.
„Tati?“ vypísknu, dost nešikovně se zvednu a shodím přitom věci ze stolu. Táta začne rudnout, koktat, vrávorat a dost podobně jako já vypískne: „Maru? Co tady děláš?“ Zřejmě jste už uhodli, že divné chovaní v nekomfortních situacích jsem zdědila po něm.
Náhle stočí zrak na Jendovu mamku a ptá se jí: „Ty znáš Marušku?“
„Co?“ trochu zaskočeně odpoví. „To je Jeníkova přítelkyně.“
Já s otevřenou pusou přeskakuji pohledem z ní na mého tátu.
„AJeník je kdo?“
„Já. Jsem její syn,“ odpovídá zaraženě Jenda. „Vy jste Maruščin otec?“
„To jsem,“ kývne a podivně pomalu podá Jendovi ruku.
„A co tady děláš?“ zeptám se táty, snažíc se trochu urychlit tohle divné zpomalené seznamování přesycené napětím.
„Já tu mám rande.“
„Rande?“ překvapeně zopakuju a najednou se začnu zpomalovat já, protože mi dochází, co se tady asi děje.
„Jéje,“ pronese s nervózním smíchem Jendova máma a stejně rychle, jak se začala smát, zase přestane.
„No jéje,“ zopakuje Jenda a vypadá to, že se snaží nerozesmát. „Mělas pravdu, Maruško,“ prohlásí a dá mi ruku na rameno. „Co se může pokazit, když se vzájemně neseznámíme s našimi rodinami?“
Opětuju mu prázdný pohled, v duchu si na čelo maluju kosočtverec a on už to nevydrží a propukne v řehot.
„No tak si sesedneme, nebo dokončíme naše rande odděleně?“ odvážím se zeptat po dlouhých minutách ticha.
„Já bych se tedy možná sesednul. Máme toho dost k probrání,“ prohlásí můj táta.
„A můžete začít tím, co si dáte k pití,“ ozve se zoufale číšník, který u nás už chvilku postává, vezme ze stolu ubrousek a osuší si čelo. …
Teď už tedy víte, jak jsem se seznámila s Jendovou maminkou a jak jsem zjistila, že s ní můj táta chodí. Nastal tedy ideální čas přejít na další kapitolku mého života. Nemusíte se bát, že bych se zdržovala podrobným popisem, mám radši, když děj rychle odsýpá. Tak si držte příčesky a klobouky, bude to jízda.
Abych nás představila, jmenuji se Marie, pracuji jako pečovatelka v domově seniorů, je mi dvacet tři let a občas si přezdívám paní Kosočtvercová. Ten, kdo si mě představuje jako naolejovanou top modelku na pláži, je odteď můj nový kamarád, může ve své představě klidně pokračovat a přeskočit následující popis mé osoby. Pro ty, kdo se zřejmě nesnaží být mými přáteli a považují se za kruté realisty, mám toto sdělení: neměřím 170 centimetrů a mé míry nejsou 90, 60, 90. Mám spíše 157 centimetrů, jsem taková, jak by řekl můj dědula, akorát a… Co kdybychom můj popis ukončili tím, že mám charakter? Já si taky myslím. Věnujme se raději mému partnerovi.
Jmenuje se Jenda, je to mlíkař srdcem i duší a za pár měsíců oslaví šestadvacáté narozeniny. Často voní jako karamel, protože si špatně zavře kohout a osprchne ho syrovátka, a pro úsměv nechodí daleko. Stejně jako já neměří 170 centimetrů a jeho míry také nejsou 90, 60, 90. Pro ty, kdo mě chtějí utěšit za každou cenu, přestože je muž, utěšit slovy „Vidíš, že je Bůh spravedlivý,“ mám následující vzkaz: Jenda měří 180 centimetrů, jeho tělo je poznamenáno dobrými geny, které zahrnují rychlý metabolismus a rychlé nabírání svalové hmoty, a to nejlepší nakonec – nezapomínejte, které ze dvou pohlaví nemá celulitidu.
Ještě někdo má pro mě nějaká slova útěchy? Ne? Nikdo? Ani mí noví přátelé, co mě vidí jako top modelku? Ne? Taky mlčíte? Dobře… jdeme dál… Jak chcete…Apro rejpaly, kteří by se snad divili, proč se mnou Jenda je, připomínám: CHARAKTER!
Po nějaké době od chvíle, co jsme absolvovali onu velmi trapnou schůzku, při níž jsme se sešli s nejbližším okruhem rodiny, abychom, jak řekl Jenda, předešli dalším překvapením, jsme se rozhodli sestěhovat. Prakticky to celou dobu brzdil pouze můj strach ze vzájemného seznámení rodin. Ani nevím, co mě děsilo víc. Zda to, že poznám Jendovu rodinu, nebo že on pozná tu mou, či že se naše rodiny poznají navzájem. Což se teď zdá dost absurdní. Můj táta a Marta dokazují, že si rozumí skvěle.Ach.
Dnes už je to tedy rok, co spolu s Jendou oficiálně žijeme. Musím říct, že kdybych tenkrát věděla, čemu se bráním, jednu bych si plácla. Nikdy jsem nebyla tak šťastná jako teď. Jasně, úplně vidím, jak už se někdo z mých čtenářů zuřivě hlásí: „Sím! Sím! Kdyby bylo všechnosuper, nepsala bys otom.“ Musímpodotknout,že je totak trochu pravda.Není to však společné bydlení jako takové, co mi dělá vrásky, nýbrž to, co s sebou přináší, tedy společné večeře s našimi rodiči, stále otevřené dveře pro naše přidrzlé příbuzné a tak dále a tak dále.
2. Mámchuťpotoběhodittřioříšky„Vítej, dědo,“ směji se na něj a pouštím ho do mého a Jendova příbytku.
„No nazdar, Milů!“ haleká s úsměvem od ucha k uchu dědula a už se žene za Jendou a pivem do jídelny. Já jdu uklidit vysavač, napustit si vodu do kýble a konečně to tady vytřít.
„Nazdar!“ ozývá se zvučný hlas za mými zády a já se strašně uleknu.
„Máme zvonek!“ volám naivně za bratrem mého dědy, jako by byla šance, že tu větu někdo zaregistruje.
Pepan se hrne do jídelny za ostatními. „Podívejte, co jsem nechal udělat na schůzi,“ culí se a v rukách drží obří perník ve tvaru piva. Jenda s dědou neprojevují dostatečné nadšení, tak se s perníkem otáčí na mě. Mě jeho zanícení dojímá, pročež obdivně vzdychnu: „Téda.“ To mu jako uznání stačí, a tak se jdu dál věnovat vytírání.
„To snad není možný!“ vyjeknu leknutím, když se za mými zády ozval další hlučný člověk.
„Ahoj!“ zdraví mě soused s chlebíčky v ruce. Když prochází kolem mě, podrbe mě na hlavě jako rošťáka, co dostal dvojku z diktátu, a žene se usadit vedle Pepana. Chci na Jendu vrhnout nechápavý pohled, proč mi neřekl, že se všichni sejdou u nás, ale z jeho výrazu usuzuji, že o tom taky neměl ponětí.
Posezení přerostlo ve veselou debatu, takže jsem i já po chvíli zapomněla na náš zvonek, který budu zřejmě brzy, kvůli jeho pocitu bezvýznamnosti, vozit na terapie.
Dědula během hovorů spokojeně pronáší: „Tady je to jak na oslavě.“
Nacožihnedreaguji.Z nahrbení,s mopemv ruce,dostávámsedopostojepříméhoadávám najevo, že ne tak úplně. Princezny u chlebíčků si zřejmě té malé postavy, která tady kolem nich pobíhá a zůstává po ní čistá podlaha, nevšimly
Dědula se směje: „Milů, nevím proč, ale mám chuť po tobě hodit tři oříšky.“
Všichni se smějeme, načež začínám s hereckým nasazením šůrovat podlahu a ze srandy nadávat: „To jo, Popelka. Šaty nemám, boty nemám, prsten nemám. Co mám? Hovno!“
Asmějeme se znovu.
Vtom si všímám jistých významných pohledů, které nebezpečně zaměřují Jendu. Pomalu, ale jistě je střídají úsměvy, jež velmi konkrétně symbolizují jediné. Mé tempo vytírání se zpomaluje a v hlavě mi běží má předešlá slova: „Prsten nemám.“ Tvář mi začínají pokrývat slzičky potu, které mají čím dál tím více kamarádek. Zahlédnu Jendovu tvář, jež pot naopak postrádala, zato nasadila výraz říkající: „Dobrý nápad, jak to udělám?“
Stařešinové do celé situace významně pobrukují a Jenda do rytmu pokyvuje hlavou.
Díky tomuto setkání v naší jídelně, které se konalo předtím, než šli všichni na hasičskou „schůzu“, se začal psát můj svatební příběh. No řekněte, skoro jako Popelka.
Jeník projevil náhlý zájem o to, abychom si zajeli na dovolenou, na nějaké netradiční místo. A už je vám asi jasné, že jsem na onu otázku: „Vezmeš si mě?“ nakonec přece jen řekla to sladké: „Ano!“ Pokud však čekáte, že se budu chtít více rozepsat o tom, jak naše zasnoubení probíhalo, mýlíte se. Jelikož opravdu nemám zájem psát o tom, jak jsem zrudla, propotila si světle růžové tričko, neohrabaně a zbrkle jsem si chtěla kleknout k Jendovi a při tom jsem mu kolenem vyrazila přední zub. Jděte si tedy hledat romantiku jinam, protože v genech mého táty není ani 0,1% šance, že bych měla v zásobě alespoň jednu romantickou historku, kterou bych mohla při zimních večerech u krbu vyprávět svým vnoučatům.
3.Chodníček,cobetonovalmůjJeníčekTento odstaveček třetí kapitolky tedy začnu něčím, co potěší kruté realisty. Dovolená skončila a já už zase pobíhám v práci v neprodyšné uniformě, mám hlavu v pejru, protože jsem se rozhodla dodělat si kvalifikaci na zdravotní sestru, kterou musím zvládnout hned napoprvé i s praxí, abych se o tuto pozici stihla tady v domově ucházet. Abyste pochopili, tahle pozice se tu hned tak neuvolňuje, a navíc má o ni zájem dcera naší vrchní sestry, takže si nemůžu dovolit to podělat, protože ji by pak jen tak nevyhodili.
Na mou psychiku mi moc nepomáhá ani fakt, že poslední dobou Jenda víc pracuje, protože jeho kolega leží v nemocnici s krční páteří. Buď je tedy v práci fyzicky, anebo je tam hlavou. Naše společné bydlení stále nemáme zrekonstruované, což není úplně fajn, jelikož tak máme oba nepořádek v hlavě i v našem příbytku. A do toho všeho ve vzduchu visí otázka, která se nenápadně vkrádá do mých snů a mění je v noční můry, a to jest, kdy svolat rodinný sněm a oznámit mé a Jendovo zasnoubení. Možná si říkáte: „Čeho se zas bojíš? Nevzpomínáš si, jak ses obávala vzájemného seznámení vašich rodin a jak to dopadlo?“ No jo! Jenže vy nevíte, co přijde.
Je horký večer a já se vracím vyčerpaná z práce… Vcházím do domu a vidím Jendu, jak si maže sýr na chleba. „Tys dnes nebyl v práci?“ ptám se ho udiveně a jdu ho políbit.
„Ne, ne. Na zahradě na tebe čeká překvapení.“ „Ale? Copak to je?“
„Víš, jak jsi chtěla, abych vybetonoval chodníček?“
„Myslíš TEN chodníček, který jsi zmínil asi první den našeho sestěhování, a já souhlasila, že by mohl být mezi mými záhony?“
Jenda se trochu nejistě zasmál: „Ano, TEN chodníček.“
„Nevěřím.Tojezasdalšívtip?“smějuseavyčerpanáposměněsisedámnažidliaprotahuju si páteř.
„No počkej, Maruško, opravdu. Já ho vážně dnes udělal.“
Nevěřícně na něj koukám a pak se nadšeně ptám: „Počkej, miláčku, fakt?“
„Fakt!“ řekne hrdě Jenda, jde na zahradu a já nesměle a plná očekávání běžím za ním.
Azjistím, že miláček opravdu vybetonoval chodníček...
Se slzou v oku, smířená s osudem svých ještě nevykvetlých okrasných květin, padám koleny na opravdu krásný chodníček, co vybetonoval můj Jeníček... S agresí schovanou za úsměv vzhlédnu k mému muži, který zachytil má nevyřčená slova, okousal si všech deset nehtů i s prsty a ztratil se v dáli zahrady, a opět s ledovým klidem se nadechnu volám k nebi slova díků: „Děláš si ze mě prdel?!“ Vtu chvíli si dovolím oplakat své květiny, jejichž krásu již nikdy nespatřím.
PopárminutáchsekemněJendaodvážípřiblížit,jápřesveškeroukřečvobličejivykouzlím úsměv, přece jen pro mě chtěl něco udělat.Avšak místo konejšivých slov přišel Jenda s perlou dne: „Víš, lásko?“
„Ano?“ snažím se z mysli odehnat představu jeho těla pod tím betonem.
„Mám pro tebe ještě jedno překvapení.“
Napjatě čekám, co z něj vypadne.
„Chtěl jsem, aby ses už nestresovala z toho, kdy našim oznámíme zasnoubení, a mohla se věnovat studiu.A… tak jsem je dnes pozval na večeři…“ dořekl Jenda skoro neslyšně a začíná nenápadně odhazovat ostré předměty, na které bych mohla dosáhnout.
Chvíli na něj jen bezvýrazně hledím a nakonec beze slov odcházím dovnitř.
„Zlato, neboj, já to celé vyřeším!" volá za mnou nervózní Jenda z půlkilometrové
vzdálenosti. „Stačí, když uvaříš,“ dodá tiše a jeho reflexy přežívající z doby kamenné, kdy lidé stálitvářívtvářšavlozubéšelmě,připravilyjehonohyk útěku.Jámírněpootočímhlavu,věnuju mu výraz, před jakým se žádný muž se sebelepšími reflexy nedokáže obrnit, a syknu: „Jdu do sprchy.“
Do koupelny za mnou později vbíhá Jenda a vydává ze sebe maximum, abych už na něj nebyla naštvaná. Nevím, zda mi pomohla sprcha nebo jeho monology o lásce, každopádně jsem už zklidněná a mířím do kuchyně připravit jídlo pro naši rodinu.
„Vypadáš nějak bledě, miláčku.“ říká ustaraně Jenda a zezadu mě objímá. „Potřebuješ čerstvej vzduch. Jdi pověsit prádlo,“ špitne mi do ucha.
„Blbečku!“ směju se. „Nějak brzo ti otrnulo,“ poznamenávám a šlehám ho utěrkou.
„Krásně to voní, lásko. Co to bude, až to bude?“
„Rozhodla jsem se udělat kuře na víně. Jen nevím, jestli víc vína padlo do masa, nebo do mě. Jo a pozvala jsem dědulu, aby přišel taky, ať je to snesitelnější.“
„Ježíši, myslíš, že to byl dobrý nápad?“ dívá se na mě nedůvěřivě Jenda.
„Hola, hola, děda volá, aloha!“ Děda s úsměvem vráží do dveří.
Spokerovýmvýrazemnanějzůstávámenehybněhledět,dokuddotichaneodseknu:„Jo!“A pokračuji ve vaření, zatímco Jenda zoufale vydechne a jde si zapálit.
Děda se na něj tím svým upřímným a zvláštně milým způsobem blázna usměje, otočí se na mě a povídá: „Doktor říkal, co cigareta, to hřebík do rakve. Proto kuřme, ať nevypadnem.“
Vtom se ozývá zvonek. Je to tu. Místnost se rázem plní lidmi a můj žaludek další sklenkou vína.
Máma si sem zase donesla svého psa, se kterým se nepřestává olizovat ani u stolu, což vytáčí Jendova tátu Petra, takže ji celou dobu propichuje očima. Večer je v plném proudu, zasekává se však na Martě a tátovi, kteří nám domluvili podlaháře a mluví o něm už asi 2 hodiny. Děda se na ně dívá jak na blázny, pak se začne zhluboka smát a imitovat je s přehnaným nářečím, jak má v oblibě: „On ten mladé podlahář je šikovné, dělá dlouhé podlahe. Je mladé, šikovné. Jo ty podlahe černé, bílé, toš aké si namyslíš, také různé, všecky.“
S Jendou vybuchneme smíchy, řehtáme se s dědou jak utečenci z ústavu, jak nás rodiče, kteří se naštvou, i titulují, ale pak možná zafunguje dědovo kouzlo, protože se začnou smát taky a s podlahářem dají pokoj.
„Noakolikvlastněv dnešnídoběstojítakovávinylovápodlaha?“vrátísepochvíliktématu Petr.
Děda se na něj významně podívá a pronese: „Tak od čeho máme v dnešní době ty chytré telefony? No abychom se nestyděli, že jsme blbí, ne? Stačí se zeptat.“ Vytahuje svůj chytrý mobil z kapsy u košile, odtahuje si ho od obličeje, zamžourá, vyndá si z druhé kapsy košile brýle, znovu zamžourá a zapíná diktafon. Diktuje do telefonu: „Mohl bych se prosím zeptat, kolik by tak asi stál metr čtvereční vinylové podlahy? Děkuji vám mockrát.“
„Tati,“ plácne se s úsměvem moje máma do čela, „musíš říct jen VINYLOVÁ PODLAHA CENA.“
„Aha,“ směje se do mobilu děda a taťka se snaží nezadusit mým kuřetem bez vína.
Jenda si významně odkašlává, pak se zhluboka nadechne, čímž si získá pozornost všech podlahových nadšenců, a prohlásí: „Rád bych vám, rodino, něco oznámil.“
Rodině padá úsměv a v tu chvíli by se ve mně krve nedořezalo.
Jenda se na mě podívá milujícíma očima a s nadšením pronáší: „S Maruškou jsme se
zasnoubili, budeme se brát.“
Mému tátovi se zřejmě vrátilo kuře do krku a začíná se dusit. Během tohoto procesu, kdy to vypadá, že ho za chvíli budeme křísit, mu nedělá problém říkat poloslova jako: to nem…, jste nevlast… sou…roz…enci, já chodím tady s Martičkou, co by to... ekli lidi?, nepřich…ází v úvahu.
„Tak to prrr!“ skoro zakřičí Jenda, tátovi znovu zaskočilo a my všichni čekáme, co se bude dít dál.
„My s Maruškou jsme spolu byli první. Vy se navíc brát ani nechystáte.Ai kdyby, co je mi po vás. Já si Marii vezmu, ať chcete nebo ne. A není to žádná moje setra a kašlu vám na to, co by tomu řekli lidi.“
„Jene!“ významně s tím otravným intelektuálním podtónem říká Petr. „Ať chceš, nebo ne, něco takového je opravdu nepřípustné. Mně samotnému není příjemné, že tvá matka spí tady s Mariiným otcem, ovšem stále to lze trochu akceptovat, pokud se jejich děti nespustí spolu. To už by u nás opravdu vypadalo jak v nepřístupném filmu. Vím, že máš sklony ke kontroverznostem, jako když jsi tenkrát ukončil studium magisterské a šel jsi pracovat do kravínů, ale všechno má svou mez a radím ti, abys už začal se značnou sebereflexí.“
„No dlouho jsme mlčeli, Jeníku.“ začne i Marta. „Tolerovali jsme, že se chcete sestěhovat, ačkoli já chodím s Tomášem. Ale to jsme také čekali, že vás to omrzí, když jste spolu takovou chvíli.Ajste mladí.“
„No to snad nemyslíš vážně!“ rozkřikl se Jenda. „Kde se to ve vás vzalo?“ nedokážeme ani jeden s uvěřit tomu, co slyšíme.
„Co si o nás pomyslí!“ znova se ozve můj otec.
Na to se ozve můj děda: „Tebe by spíš mělo trápit, že si o tobě teď lidé myslí, že se chováš jako blbeček!“
Táta naštvaně vyskočí a zrudne. Děda se usměje zase tím svým nevinným bláznivým pohledem: „Karamelku?“ nabídne nám a sám si jich hrst strčí do pusy a začne je téměř bezzubými ústy žvýkat. Nakonec se my všichni přidáváme k názoru, že dát si teď karamelku bude dobrý nápad a táta, který se snad opravdu shledal v dědových očích blbečkem, si sedá a přidává se ke společnému žvýkání karamelek.
Nikdo z nás se ani na vteřinu nepozastavujeme nad tím, proč i mámin pes Dortík žvýká, protože během prožívání té slasti v jeho tlamě má upřené milující oči na dědulu. Má štěstí, v této situaci nikdo Dortíkovu karamelku nepovažuje jako nevhodnou pro pejsky.
„Myslím tedy, že se můžeme shodnout, že to těm našim mladým přejem, nebudeme ze sebe dělat blbce a peněžně je podpoříme, ať mají pěknou veselku,“ naprosto uvolněně řekne děda do oddychování našich rodičů.
Dědovi všichni odjakživa říkali blázen. On se tomu označení nikdy nebránil a říkal: „Ano, jsem léčitel.“ Dřív jsem tomu nerozuměla. Až do dnešního večera. Nakonec bláznovství života a smích umí vyléčit to bolestivé nebo rozbité.
Jenda se ke mně nadšeně nahne a pořádně mě políbí.
„Jendo! Nech svoji sestru.“ okřikne ho děda a začneme se smát. No, na rodiče je možná trochu brzy s tímto vtipem, ale to později vyladí domácí pálenka
Následuje vlastně příjemný rozhovor o svatbě, kdy veškeré rozhodování spočívá jen na mně a na Jendovi a všichni si ochotně rozebírají úkoly. Ovšem to by nebyl pravý a nefalšovaný
rodinný večer, kdyby se ta dobrá nálada opět něčím nezkazila. Objevilo se další oblíbené téma:
„já“.
Jendova mamka se na mě podívá a všimne si, že vypadám stále poněkud vystresovaně. Ptá se, zda je mi dobře a že vypadám i docela dost nafouklá. Prý jsem možná zavodněná, nebo bych se měla začít trochu hýbat, ať se vejdu do svatebních šatů. Tady už Jendovi konečně došlo, že by měl zakročit, ovšem nedostane se ke slovu, protože načala téma jóga, ke kterému se velmi rychle a ochotně přidá i má matka.
„Ale to má Martička pravdu, Maruško. Jóga je skvělá úplně na všechno. Ta vyřeší opravdu veškeré problémy,“ řekne nadšeně mamka.
„Že, Ivetko, “ zavrká nazpátek tchyně. „Ženský od nás z práce si to nemůžou vynachválit a všude píšou, že je to skvělý.“
Přítomní muži takticky civí do stolu, občas přežvýknou další porci už studeného kuřete, občas ho proloží karamelkami a já, cítíc, že někomu ublížím, se zvedám a…
„Kam jdeš?“ ptá se mě děda.
„Jdu hledat smysl života,“ odvětím.
Děda chápavě pokývne a pronese: „Tak mi taky jedno pivo dones.“