Issuu

HNÍZDA

V noci zvuky slábnou a ráno se zase přibližujou. To sem se naučil v pralese. V tom studenym. Na horách. Tolik podobnym těm našim. Co sou ale teď ty naše? Tyhle, nebo tamty? Ich weiss nicht. Tady i tam je vždycky zima. Tady eště navrch vlezlo a mokro. Sníh tady není, zato deště nikdy nemaj konec. Já chtěl zůstat v Riu. V tom velkym horkym skleníku, kde by mi bylo teplo, kde by se mi dobře dařilo. Jenže sme museli pokračovat dál. Vati řek, že Rio je jeden velkej bordel a my že poplujem dál, až na jih. Do hor, kde nám dají velký kus půdy, která bude jen naše. Bude to naše království a on v něm bude král. Ten kus sme vážně dostali. Jenže v pralese. Na to, abysme mohli zasít, ho musíme nejdřív pokácet.

Zvuky se zase přibližujou, zvuky pralesa se míchaj se zvukama ze snů. Se zvukama, co znám tak dobře. S tramvajema. S tramvajema v Liberci.

Jezdili sme se tam na ně z Kreibitz dívat. Červeno-bílý podlouhlý domky na kolejích táhli koně a ony zvonily a rachotily. A ti, co v nich seděli, se na nás, obyčejný slimáky, kteří se táhnou po svých, dívali z okýnek a někteří mávali. „Sou v pralese tramvaje?“ vyptával sem se pak pořád. Otravoval sem s tim i na lodi. Celý měsíc sem měl mořskou nemoc a myslel sem na tramvaj, co sem se v ní nikdy nesvez, protože my, bílá chátra z Chřibský, sme neměli na lístek. Vati nám neříkal, jaký to tam v té Brazílii bude. Dneska je mi jasný, že to nevěděl, ale tenkrát sem si představoval, že ten náš pralesní král ví všecko. Když sme přistáli, pršelo. Když sme se na mulách čtrnáct dní kodrcali do pralesních hor, pršelo. A když sme konečně

dorazili až na kopec, kde sme si měli vykolíkovat pozemek, pršelo eště víc. Mutti prohlásila, že jestli nepřestane pršet, všichni dostanem zápal plic a pomřem. Vati na to řek, že kdybysme zůstali v Chřibský a on dál dělal ve sklárně, už by byl kvůli tubeře dávno pod drnem a my s ním, protože bysme pomřeli ne na liják, ale hlady. Takže prý se na to má

Mutti dívat tak, že už jako žijem do foroty. Jakože je asi jedno, jak dlouho eště. Máma tomu podle mě nerozuměla a my taky ne. My dvě děti. Malej Heini a já, velkej Hans. Pořád sme měli hlad, a když konečně přestalo pršet, Vati nám dal do ruky sekyru a řek, že musíme postavit hnízdo. Vysekat do stromu zářezy, abychom mohli vylízt nahoru, pak žebřík a pak nařezat klacky a do dvou větví úplně nahoře zaplíst hnízdo. Nechápali sme proč. „Protože tady žijou divoký zvířata,“ řek Vati. „A jaký?“ začali sme se bát. „Divočáci a malý pumy, taky asi v noci můžou vylízt nějaký hadi, co já vim,“ řek a zamračil se. „A jak to víš?“ zajímal sem se. „Říkal to chlap, co na parníku přikládal do kotle. Zná to tady.“ A tehdy se Vati poprvé zatvářil ne jako král, ale jako chlap, co ví kulový.

Ale do toho hnízda sme se pustili. Já sekal klacky, Heini je tahal po žebříku a ve větvích sme udělali takovou jako kolíbku. Ruce sme měli plný třísek a celý opuchlý od sekyry, kterou sme ani jeden neuměli správně držet. Ale nekňourali sme. Nechtěli sme být sežraný prasatama, a pumama už vůbec ne. „Chceš, aby tě rači sežrala puma, nebo prase?“ strašil sem malýho Heiniho, ale když začal nabírat, nechal sem ho bejt. Mutti taky pomáhala a pak nám na mýtině, co ji Vati zatím prosekával, vařila polívku. Pak malýho Heiniho kousl do nohy velkej černej chlupatej pavouk a ta mu natekla jak kopačák. Tak nemusel dělat hnízdo, ale to sme mu rádi odpustili.

V noci bylo hnízdo jakž takž hotový. Natahali sme tam deky, co sme m ě li na mulách, pod hlavou škrábavý chuchvalce pralesní trávy. V noci sem si představoval divoký prasata, jejich rypáky a červený, vztekem zakalený oči, zuřivý chrochtání, blýskavý kly. Do usínání mi cinkaly a rachotily tramvaje, lampy na ulicích zhasínaly, mráz zalízal za špinavý nehty a na všechno lehounce prášil sníh.

Ráno se kolem válela mlha, déšť přestal, vypadalo to, že bude svítit slunce, a neznámí ptáci strašně řvali. Za hradbama lián tiše našlapovaly pumy a někde v bahništi divoký prasata dřely štětinama kůru stromů. Když sem se naklonil, zavadil sem hlavou o trs orchidejí. Nikdy sem nic takovýho neviděl. Čichal sem k nim, ale nevoněly. Jako by je někdo uhnět z vosku. Slezli sme z hnízda, Mutti si roztrhla sukně a nadávala. Vati se ale usmíval. Zase se tvářil jak král a vykládal, kde všude budou pole a kde postaví barák. Já zatím viděl hnízdo z větví a obrovský stromy a nedokázal sem si představit, že by je někdo dokázal pokácet. Jenže Vati to pole viděl a už plánoval, kolik potřebuje sehnat chlapů, aby mu s těma stromama pomohli. Já byl ale v duchu doma. V Chřibský a pak taky v Liberci na náměstí a za žádnou cenu sem nechtěl být tady v tom temným, studeným, upršeným pralese, kde si Vati představoval náš skvělej život. Dostali sme půdu za hubičku, to jo, strašně velkej kus půdy, takovej, jakej bysme doma nikdy mít nemohli. Ale hlad, hlad sme měli pořád stejnej. Mutti byla zabejčená úplně jak táta. Museli sme s ní na návštěvu za ostatníma, co přišli taky z Čech, abysme si od nich pučili zásoby a vydyndali z nich rozumy, jak se takový pole dělá. Vati, ten to nevěděl, dělal dřív ve sklárně. Mutti to věděla, jenže pole v pralese se asi dělá jinak než pole v Chřibský. Nebo možná je to stejný.

Akorát tady prej není naše zima se sněhem a sou tady ty deště, a i když je červenec, tak se možná dá eště něco zasít. Všecko je to vzhůru nohama.

Šli sme asi hodinu a narazili sme na nějaký Thieleovy. Ti už tady prej sou dva roky a vědí, co a jak. Mutti od nich dostala mouku, a dokonce vajíčka. Asi si je vyseděli ve svym hnízdě. Měli už postavenou chatrč na muřích nohách, ale v jednom rohu pole na borovici sem jejich starý hnízdo zahlídnul. Bylo už trochu rozpadlý, a když sem to viděl, měl sem pocit, že se nám to může povíst taky, to pole a novej barák.

Thieleovi měli dvě děti. Malou Gretu a eště menšího

Rudiho. Byli to dva strašně špinaví usoplenci. Celý shrbení něco umetali na poli a rozhazovali semena. Nikdy sem nikoho tak špinavýho neviděl. Po dvou letech v pralese budu asi taky tak špinavej. Doma sme do tý tramvaje nesměli nejenom proto, že sme neměli na lístek, ale možná i proto, že sme byli umolousaná špína z hor. Ale teda takhle, takhle olepení blátem a špínou sme nebyli nikdy. Cestou zpátky po uzounký pralesní pěšině sme se všichni báli a pořád sme zakopávali o ztrouchnivělý liány a představovali si oči pum, co na nás svítěj, a taky sme viděli velký černý huňatý opice. Dělaly strašnej rámus a Frau Thiele řikala, že je to děsná havěť, která jim loni sežrala půlku kukuřice. Ten jejich barák je na kůlech taky proto, aby se k nim nedostaly žádný zvířata. Prej tady sou i jedovatí hadi, ale nejhorší sou jedovatí pavouci, ti kousnou a rána se zanítí a nepomůže nikdo jinej než stará indiánská šamanka, co jí osadníci říkají Vovozona. Tady prej nejsou žádný léky, jenom indiánský odvary, kytky a studený koupele. Ty doporučuje nějakej Priessnitz. A když nic jinýho nemáte, jenom studenou vodu, tak rádi uvěříte, že pomáhá. Vzpomněl sem si na lékárnu

starýho Hillebrandta, s jeho nablýskanýma lahvičkama s broušenýma uzávěrama z tmavýho nebo čirýho skla.

Vždycky nám dal kousek lékořicovýho pendreku a řikal, že máme dbát na hygienu. Ten by tady čuměl.

No jasně že sme se všichni s hrůzou podívali na obrovskou kopačákovou nohu chudáka malýho Heiniho. A Mutti se hned sháněla po tý Vovozoně. Tak nás za ní Thieleova děcka zavedla. Bylo to daleko a museli sme

Heiniho nýst na zádech, jinak by nedošel. Byl celej horkej a měl sem pocit, že jak je rozpálenej, kapky deště zasyčí, když se mu rozstříknou po těle.

Vovozona vypadala jak starej pokroucenej strom. Na ksichtu měla strašidelný tetování. Já tetování prvně viděl na lodi. Námořníci měli na bicákách mořský panny s velkejma prsiskama a kotvy a všelijaký srdce propíchaný šípama. A jeden námořník, takovej starší, měl na chlupatý hrudi krásnou plachetnici se stožárama a na nich malinký námořníky, jak se koukaj z košů na stožárech někam na moře. Pak sem furt otravoval, že chci taky takový námořnický tetování, a Mutti řikala, že ne, že by se mi to mohlo v tom horku zanítit a že by to strašně, strašně moc bolelo. To mě teda dost přesvědčilo.

Ale to tetování staré indiánky bylo jiný než kérky těch námořníků. Měla na ksichtu půlku zvířecí hlavy. Asi to byla puma nebo nějaká velká kočka. Celý to bylo udělaný, ne jako by to někdo namaloval, ale posypal cukrem. Bylo to vyvedený spoustou skoro neviditelnejch tečiček. Jako by jí ten obraz někdo na ksicht foukl foukačkou.

Měla ale hodný oči a pohladila Heiniho po hlavě. Ten se jí bál a ucuknul. Zasmála se a dala mu na nohu trochu nějaký masti, co vypadala jak bláto. Možná to bláto bylo. Noha mu za chvíli splaskla a my sme Vovozoně

dali vajíčko, co nám dala Frau Thiele. Vovozona si ho ale nevzala a dala ho Heinimu.

Dny šly. Přecházely do ročních období, kerý se nestřídaly. Žádnej podzim. Stromy v pralese nežloutly a listí nepadalo. Žádná zima. Jenom dřina. A vedro. Nebo deště.

Tupý údery a zvuky sekyry, svistot brousku po rezavým ostří. Provazy omotaný kolem tlustejch stromů, výkřiky chlapů, ať si dáme pozor, že už padá. A pak padl starej

Willibald, když se na něho sesul strom urvanej větrem.

Svítání, jedno za druhým, věčně zelený pralesní šero, bolavý svaly a spokojenej Vati, co se od Vovozony naučil kouřit dýmku nacpanou voňavýma bylinama. Jeho tubera zmizela, už nekašlal krev. Mutti se usmívala. Ale jenom někdy. Někdy taky jenom čuměla do prázdna a celý dny nic nedělala. Vati řikal, ať ji necháme bejt. Dřina. A odpoledne maté z vydlabaný dýně. Maté prej zahání hlad. Ten náš občas zahnalo a občas ne. A handlování všeho za všecko.

Někdo má slepici, my máme víc dřevěnýho uhlí, co táta dělal i doma. Krauspenharovým se urodilo víc ječmene, nám víc kukuřice. Thieleovi pěstujou černý ledvinky, jak se tady řiká fazolím. Sou tady jenom takový mrňavý, černý, ne velký bílý jako u nás. Ale chutnaj líp než ty bílý. A nejlíp chutnaj s masem, ale to skoro nikdy nemáme. Naše evropský šaty se dávno rozpadly, zetlely ve věčný vlhkosti, co o ní Vati tvrdí, že mu vyhnala tuberu z nemocnejch plic.

Už nevim, jak vypadá ulice. Nevim, co to znamená, když se řekne obchod. Zapomněl sem na lampy a na hranatý vysoký baráky. Vidim zeleně. Propleteně. Jako by se mi po mozku šplhaly liány a kvetly v něm voskový orchideje. Až jednou Vati řek, že pojedem prodat naše dřevěný uhlí do města. Kdyby řekl na Měsíc, bylo by to

stejný. Šlapem za mulama týden. A druhej. Zastavíme se jenom v noci, u ohňů gaučů a honáků, a Vati vytáhne harmoniku. Hraje ten šlágr z divadla „Kde domov můj“, ale zpíváme to německy. „Wo ist mein Heim?“ Honáci brečí jak malí.

Pak je před náma velký město. Porto Alegre. Tady sme před těma zelenýma pralesníma staletíma přistáli. Táhnem pytle s uhlím do nějakýho skladu, Vati si zastrčí

Geld do plátěnýho sáčku a uváže si ho na krk. Vede mě ulicema. Koukám jak puk na skutečný domy a bolí mě za krkem, jak se snažim dohlídnout vysoko. A najednou

Vati zavelí: „Nasedej,“ a strčí mě do tramvaje. Než se vzpamatuju, vesele to zacinká a já, kluk z pralesa, se poprvý svezu. Mám pocit, že koleje vedou až někam do Liberce.

Náměsíčník

V pralese mám samý divný sny. Nejhorší je, že prej sem náměsíčnej. Doma sem prej taky byl, ale míň. Ale teď tady sem. Nejvíc se to líbí Vovozoně a nejmíň Mutti. Vovozona tvrdí, že je to dobrý. Mutti tvrdí, že je to nebezpečný. Prej v noci slezu z hnízda a du pralesem někam pryč a Mutti celý noci hrůzou nespí, že se mi něco stane. Hlídá, abych neslez, ale když to nevydrží a usne, tak prej slezu a du někam, kdoví kam. Ale pak se zase dycky vrátim. Já o tom nevim. Ale ráno vim, že se mi zdálo něco divnýho. Jako bych mluvil s lidma, kerý neznám, chodil za nima a poslouchal je.

Vovozona, za kterou mě zavedli, protože Vati i Mutti si myslí, že náměsíčnost je nějaká nemoc, řekla, že se mi nic nestane, protože prales takový lidi, jako sem já, náměsíčníky, respektuje. To se mi líbí, že mě někdo

respektuje. Ale radši se vždycky před spaním pomodlim, jak nás to učila Oma Adolfa eště v Chřibský: Ich bin klein. Mein Herz ist rein. Soll niemand drin wohnen. Als Jesus allein. Amen. A pak to pro jistotu zopakuju ještě česky. Jsem malý. Mé srdce je čisté. Nikdo v něm nepřebývá.

Jen Pán Ježíš. Amen.

S Vovozonou je to těžký. Mluví jazykem, kterýmu nikdo moc nerozumí. Jazykem guaraní. My mluvíme německy a česky. Portugalsky, jak se mluví tam dole ve městech, zatím taky neumíme. Ale Vovozona už mi tolik nepřipomíná starej strom. Teď mi víc připomíná

Omu Adolfu. Má podobný starý oči. Oči, co mi vidí až do žaludku a zároveň dokážou hladit. Vovozona mě učí ten indiánskej jazyk guaraní. Je to těžký, ale už umim nějaký zvířata. Ty jsou teda úplně jiný než u nás. Třeba takovej velkej krysák, dvakrát tak velkej než naše krysy, má protáhlej čumák a v něm zuby jak pilku a jmenuje se cotia. Vovozona mě bere s sebou, když je loví. Ukazuje mi, kde žijou a jaký maj zvyky. Sedíme třeba půl dne před jejich dírou a číháme na ně. Vovozona vezme malou past z bambusovýho proutí a klap a už toho krysáka má. Pak ho malinkym ostrym nožíkem stáhne z kůže, tu pověsí na strom, aby vyschla, a pak ho vykuchá. Krysáka si upečem a někdy si k němu uvaříme hrst černejch ledvinek, to mi pak tečou sliny, jak je to strašně dobrý. A konečně mám plnej žaludek. Když krysáků ulovíme víc, tak je upečem i pro ostatní a donesu je Heinimu, Vatimu a Mutti a mám pocit, že sem jako lovec, co svýmu kmeni dones jídlo.

Ale vidim na Mutti, že se Vovozony bojí a zároveň se bojí, že by se na ni naštvala a přestala nás léčit, takže mě k ní pouští. Když teda zrovna neděláme na poli nebo v lese. Mám dojem, že si Mutti myslí, že když sem náměsíčnej, chodim do lesa za Vovozonou. Ale to já nevim, kam vlastně chodim.

Vovozona a dítě duchů

Jestli chodíš za mnou? Kam jinam? Líbí se mi tvoje oči barvy zimního jezera. Připomínáš mi dítě duchů, jak jsem si je vždycky představovala. Kdysi jsem měla syny, ale ti už jsou mrtví. Dítě duchů mluví neznámým jazykem bílých duchů. Jazyk je kůže. Obojaká. Hadí. Přilne a nepustí. Pustí tě do života těch druhých. Bílí duchové se teď míhají pralesem a kácí ho. Stromy padají s praskotem do kapradin a někdy padnou i na ty, kdo je kácí. Pak je přinesou ke mně. Rozmíchám sádlo z pásovce a přidám chladivou mast. Rozdělám oheň. Tančím v kouři. Bílí duchové, kteří si teď přivlastňují studený horský prales, se mě bojí. Přesto ke mně nosí své mrtvé a zraněné. Nemají nikoho jiného. Nikdo jiný v pralese se o ně nezajímá. Já se o ně zajímám. Jsou pro mě důležití. Kácí pro mě světlo. Vymýtí kus pralesa, ve kterém je pak míň tmy. A on slábne. To jsou zprávy z budoucnosti. Můj kmen už neexistuje. Nemůžou za to tihle bílí duchové s modrýma očima. Ti přišli dávno po válkách na hranicích pralesa. Zbyla jsem jen já, protože jen já jsem věděla, že válku nemůžeme vyhrát. Všichni ostatní věřili, že nás prales ochrání. Já si to nemyslela. Vždycky jsem věděla, že pralesu jsme jedno. Jsme jen další potrava. Další větve lhostejného pralesního těla.

Jsem už stará. Možná že jsem starší než prales, co teď bílí duchové kácí a co vyrostl po pralese, který rostl, když jsem se narodila.

Hans, ten kluk se zimníma očima, mě zajímá. Ukázal mi semena, která si s sebou přivezl. Chce je zasadit, chce, aby vyrostla. Nanosil si popel a nasbíral tlející listí. Sbírá taky trus zvířat. Chce mi ukázat květy, které rostou kdesi dole pod horami, za pampou, za obrovskou vodou.

Hans mi to všechno kreslí do písku na břehu tůňky. Klacíkem horečnatě čárá. Kreslí dům, kreslí něco, čemu říká plot, a kreslí květiny. V pralese moc květin není. Orchideje snesou pološero, ale květiny, které tady touží vypěstovat Hans ze semen, co si přivezl v kapse, budou potřebovat světlo. A to sem proniká čím dál víc. Pokaždé když padne strom. Světlo se propaluje do mechu a dělá v něm rezavé díry. Hans na takových místech zasel ta svoje semena a čeká, až vyklíčí. Nemusí čekat dlouho.

Vlhkost a humus v nich zažehnou život tak rychle, že se Hans, malý náměsíčník, nestačí divit. Diví se ale tomu, jak ty květiny vypadají. Říká, že trochu jinak než tam, odkud přišel. Některé jsou prý menší, některé větší a některé květy mají jinou barvu, než čekal. „Proč?“ ptá se mě. Pokrčím rameny. Asi mu vadí, že něco nevím. Myslí si, že toho vím spoustu. Uklidňuje ho to. Konejší jeho duši, z níž ještě visí tenké, vyrvané kořeny z té země, kterou si jenom představuju podle obrázků kreslených do písečného prachu. Jednou mi ty květiny natrhal. Dívala jsem se na květy, které jsem předtím nikdy neviděla, a viděla jsem malého Hanse, jak je velký a jak se vrací tam, kde je s těmi květy a semeny doma. Viděla jsem ho, protože mu na rukou ulpěla zrnka hlíny, kterou neznám.

Jednou se mě Hans zeptal, jestli prý umím vidět budoucnost, když jsem čarodějnice. Přikývla jsem. Pak už se dál neptal. Je to moudré dítě duchů. Je mi s ním dobře. Má v sobě povahu rostlin. Houževnatou touhu růst, přizpůsobit se. Jakékoli půdě. Je jako já. Nevěří lidem. A nemyslí si, že prales je nepřítel. Nemyslí si ani, že je to přítel.

Vovozona krade sny. Viděl sem ji. Jak sem teď náměsíčnej, tak sem ji viděl. Nevim, jestli ona viděla mě, ale já ji teda jo. Pak sem se ptal Mutti, Heiniho i Vatiho, co se jim tady zdá? Nikomu se nezdá nic. Vati řek, že je to z tý pralesní dřiny, že je tak utahanej, že se mu nic nezdá. Mutti řekla, že je to jedno. A Heini, ten jedinej si postěžoval, že dřív se mu zdálo o našich psech, co sme je nechali doma, ale teď se mu nezdá nic. Může za to Vovozona. Je to zlodějka. Ukradla Heinimu naše psy. Zlodějka snů. Mně je nekrade, protože sem náměsíčník. A protože ji k nim nikdy nepustím. Nikdy!

Vovozona

Tobě, milé dítě duchů, sny krást nemůžu. Nenecháš mě. Raději ses stal dítětem duchů, než abych ti je mohla vzít. Zastavil jsi mě hned, jak jsem to poprvé zkusila.

Náměsíčník

Poprvé sem ji přistih, když to zkusila na Heiniho. Léčila ho, jak měl tu kopačákovou nohu od pavouka. Seděla u něj, patlala mu na nohu bahno a mručela něco v guaraní. Já už teď vim, co říkala. Choděj sem i jiný indiáni. Taky potetovaný, ale nikdo z nich nemá zvířecí tetování přes půl ksichtu jako Vovozona. Nejsou ale z jejího kmene. Z toho prej už nikdo dávno nežije. Vypadá to, že ty ostatní indiáni se Vovozony bojej stejně jako naše Mutti nebo Vati. Možná víc. A stejně jako naši za ní taky choděj, aby

je léčila. Zkoušim s nima mluvit guaraní, jak mě to naučila. Má pravdu, je to jako oblíct si nějakej jinej kabát nebo kůži. Mluvit guaraní je jako běžet pralesem. Člověk musí dávat bacha, ale když ho dává, tak nespadne ani ho nic nekousne. Já koukám, jak se ti indiáni pohybujou, jak koulej očima nebo jak rychle, anebo pomalu něco řikaj, a pak je můžu napodobovat, napodobovat jejich slova nebo se i sám trochu vymáčknout. Takže teď vim, co

Vovozona řikala, když se Heinimu za nějakej čas ta noha pokousaná pavoukem zase zhoršila a ona přišla znova s tím blátem. Seděla u něj a řikala: „Vezmi mě sem a pusť mě zas ven, je to jen sen.“ To mrmlala furt dokola a naši i Heini si mysleli, že je to něco jako léčení. Jenže to bylo kradení. Zajímalo by mě, co s těmi sny pak dělá, zlodějka jedna špinavá!

Žiju v nich. Proč myslíš, mé malé dítě duchů, že žiju tak dlouho? Možná delší dobu než prales. Protože dokážu přebývat ve snech všeho kolem. Když potřebuju. Když mi dochází síly. Můžu, jak ty tomu říkáš, krást, ale já tomu říkám být. Být ve snech pavouků – proč si myslíš, že jsem Heiniho dokázala uzdravit, co? Naučila jsem se to od pralesa. Možná je tady delší dobu než já, ale kdoví? Už si to nepamatuju. Ani on už si to nemůže pamatovat. Co si ale pamatuju, je, že když jsem poprvé ochutnala lišejníky a po nich houby, zdálo se mi, že jsem jedna z nich. A pak se mi to nezdálo. Pak to tak bylo. A ty mi tvrdíš, že rostliny, co tady pěstuješ, mají taky něco takového. Říkáš, že bílá květina se žlutým středem, který má v pralese spíš oranžovou barvu, ta že léčí boláky. Ochutnala jsem

Vovozona

ji. A její sen, sen semene, kořenů a její vůně. Byl to sen o půdě, mnohem chudší, jednodušší půdě, než je tady. Ta rostlina chtěla, jako ty, jako tvoje máma a jako Heini, domů. Ze sytosti pralesa se jí dělalo špatně. Z mnohosti všeho. Ze všech možností. Z bujení a prostupování, proměn příliš starého lesa. Jak já jí rozumím! Chutnala nahořkle a ano, kdysi mohla léčit boláky, ale tady, tady nemohla nic. Ukradla jsem jí ten sen. Ukradla jsem jí sílu. A ty teď, milé dítě duchů, o mně víš všechno.

Hans

Něco se stalo. Ty kytky, co sem si dovez, jsou jinačí než doma. Já sem taky jinačí. Mnohem víc smrdím. Sem pořád špinavej a sním o tom, že jednou budem mít v tom baráku s vysokou verandou na muřích nohách, co ho Vati staví, třeba plechový necky jako v Chřibský. A že do nich Mutti naleje horkou vodu a já si vlezu do pěny z mýdlový vody.

Když Mutti bolelo v krku, chtěl jsem jí uvařit čaj z topolovky. Z té černé, co ji měla Oma na zahrádce u plotu, jak se furt kývaly a kácely, když moc foukalo. Vzal sem si je s sebou. Ale tady sou růžový a na bolení v krku nepomáhaj. Mutti chraptí a já vim, že kdyby ta topolovka byla černá, i ten čaj by byl silnej. Místo toho je máma pořád stejně slabá jak ten mizernej růžovej čaj.

Nikomu jsi to neřekl, milý Hansi, protože by ti nikdo nevěřil. Mysleli by si, že ses v pralese pomátl jako tolik

jiných. A taky proto, že mě potřebuješ. Já jediná ti rozumím, zajímám se o ty tvé slabounké kytky a umím vyléčit tvou rodinu. Quid pro quo, to říkal Joseph, který mluvil o vašem Bohu a mluvil řečí, které říkal latina, a učil mě psát do prachu písmena, tak jak do něj klacíkem čáráš ty, Hansi. A pak mě napadlo, že bych ti mohla dát dárek.

Hans

Vypravili sme se s Vovozonou někam dolů. Bylo to hrozně daleko, ale Vati byl prodávat uhlí ve městě a Mutti mě s Vovozonou pustila. Mám dojem, že se mě ráda zbaví. Jako by se mě čím dál víc bála, když sem pořád s Vovozonou. Ale mně to nevadí. Aspoň mám pokoj. A můžu si dělat, co chci, a toulat se po pralese, když se setmí a na poli se už dělat nedá. Chtěl sem si vzít do rance kukuřičný placky a pár batátů nebo aspoň trochu černejch ledvinek, ale Vovozona jen kývla hlavou, jako že ne, že to nebudu potřebovat. A co budem jíst? Řekla, že si něco natrháme a ulovíme, že placky a ledvinky nepotřebujem. Jako by mi to chtěla dokázat, vedla mě houštinama a sáhla nějakýmu ptákovi, co měl hnízdo u země, pro vajíčka a pak chytila velkou tlustou krysu cuati, posbírala semena araukárií a opražila je na ohni. To bylo fakt echt epes rádes, ta semena. Byly takový podlouhlý, tuhý, a když se oloupaly a opražily, měly chuť trochu jak olej nebo lůj, a zároveň jako by sis v tom rozpáleným loji opražil ty nejsladší ořechy. Bylo to teda mnohem lepší než nechutný kukuřičný placky. Pak uřízla jednu tlustou liánu a řekla, že voda, co z ní teď teče, je pitná a bude jí dost celou cestu, protože ty liány rostou všude. Nechápu, k čemu Vati tak pracně kopal studnu, když

by nám bohatě stačilo pěstovat liány. Jenže Vovozona mi tohle všecko nikdy neřekne najednou. Jako by si to schovávala na různý příležitosti. Trochu mě štve, kolik toho ta stará větev ví a kolik si toho nechává pro sebe. Držgrešle jedna zlodějská! Je to tak. Nesnáším Vovozonu a zároveň bez ní nemůžu bejt. Nejde to bez ní. Je jako ten hnusnej prales, co je všude kolem a co si bez něj už nedokážu nic představit. Obrázky z Chřibský jako by pořád víc a víc zarůstaly tady tím zeleným křovím a lezli po nich obrovitánští pavouci a do zblbnutí tkali a tkali a pavučiny pak věšeli na kraj vzpomínek.

Vovozona

Čas. Sny. Můj život. Život pralesa. Bílé dítě duchů. Mezi dvěma světy. Dokáže mě do svých snů nepustit. Zatím jsem se mohla toulat sny všeho v pralese. I tu tlustou krysu cotiu, jejíž maso mu tak chutnalo, jsem chytila proto, že se té kryse předchozí noc zdálo, že se podívá zrovna pod tuhle araukárii. Řeknete mi, že je to náhoda, že žádné kryse se nic nezdá, natož aby se tím pak řídila. Možná to náhoda je, možná ne, ale zkusila jsem to a ona tam opravdu byla, pochutnávala si na těch olejnatých, podlouhlých semenech a úplně zapomněla kontrolovat, jaký pach k ní vane a odkud. A pak už jen stačilo zabodnout do ní dlouhý trn.

Ale sny je někdy těžké přečíst. Ty lidské jsou nejtěžší. A ptačí. Sny ptáků jsou složité. Vidí toho hodně. Létají na různá místa. A sny těch nových bílých duchů, co kácí prales, jsou často jak neprostupné trnité křoví nebo bažina. Je v nich tolik věcí, o nichž jsem neměla tušení a které jsem nikdy předtím neviděla.

Jako tehdy sny bílých duchů, kteří žili tam, kam chci zavést Hanse. Mám pocit, že s nimi má spoustu věcí společných. Třeba rostliny. Chtěla bych, aby se o nich dozvěděl všechno, co znali oni. Protože to oni mi o rostlinách vyprávěli. Sny rostlin jsou totiž někdy nesrozumitelné.

A nebezpečné. Můžou i pomoct zabít. Člověk se v nich může nadobro ztratit. To se mi několikrát stalo. Pochopila jsem, že prales je prastarý právě proto, že rostliny sní nejasné sny. A přesto jsem dnes už starší než prales kolem. Díky mužům, kteří měli a budou mít s Hansem tolik společného, přestože jejich místem teď prorůstají kořeny stromů a liány nadobro zničily jejich hroby. Učila jsem se od nich a Hans se od nich může učit taky. Hans sem nepatří. Ale nepatří ani tam. A nesnaží se to změnit.

To ho zachrání. Jak to vím? Jestli dokážu předpovídat budoucnost? Umím jenom krást sny. Samozřejmě že mě zajímá, proč nemůžu ukrást ty Hansovy. Vím, že jakmile se k nim jednou dostanu, bude to Hansův konec. Nebo můj.

Hans

Šli sme s Vovozonou pralesem několik dní až skoro k hranici. Ne že bych poznal, co je to za hranici a jestli někde nějaká je. Ale když sme vylezli na takovej kopec, kam se strašně špatně lezlo, protože bylo všude hrozně pichlavýho houští, a Vovozona chodí tak rychle, že jí nikdy nestačím, podívali sme se dolů a bylo jasný, že tady něco končí a něco jinýho začíná.

Stejně ale nechápu, jak je to možný, že tak stará větev chodí rychlejc než malej kluk. Ale chtěla, abych prej viděl tu hranici dvou světů. Mně teda přijde, že svět je jenom jeden, ale možná to myslí tak, že těch světů je