Jacksonville Rays 1
Všem hejtrům, kteří si myslí, že by tenhle příběh byl lepší, kdyby v něm nefiguroval Ilmari –kdo vám co udělal?
Jo a suksi vittuun .
A každému, kdo si tenhle příběh zamiloval takový, jaký je –děkuju.
Mä rakastan sua.
TROPY, TAGY A VAROVÁNÍ
TROPY
Hokejová romance, „proč si vybírat“, z přátel milenci, láska na první pohled
TAGY
MŽ, MM, MMŽ, MŽM, MMŽM, hokejová romance, romantická komedie, láska na první pohled, z přátel milenci, queer probuzení, hodně sexu, nedráždi medvěda, zlatý retrívr, všichni mají tetování, kotě, předkloň se, taťka, finština 101
VAROVÁNÍ K OBSAHU
Kniha obsahuje témata, která můžou čtenáře rozrušit, od zkušeností jedné rodiny s obtěžováním a krutou šikanou pramenící z homofobie po stručnou zmínku o pokusu jednoho člena rodiny dál nežít. Vícero hlavních postav má za sebou zneužívání návykových látek, jedna byla v sanatoriu kvůli odvykání (zmíněno, nikoli popsáno). Další hlavní postava v minulosti trpěla poruchou příjmu potravy (stručně zmíněno jako součást jejího vývoje).
V knize jsou podrobně líčené sexuální scény se dvěma, třemi a čtyřmi osobami zahrnující prvky impact play, dušení, voyerismus, bondage, dvojitou penetraci, dvojitou vaginální
penetraci, použití erotických pomůcek, degradaci, dom/sub, plivání, předávání sperma z úst do úst a kink s oplodněním.
ZNAMENÍ ZVĚROKRUHU
• RACHEL: Rak (voda): intuitivní, citlivá, opatrná
• ILMARI: Beran (oheň): odvážný, ambiciózní, výbušný
• JAKE: Býk (země): umíněný, smyslný, vytrvalý
• CALEB: Střelec (oheň): dobrodružný, přizpůsobivý, neomalený
HRÁČI
SEZNAMTE SE S KLUBEM
JACKSONVILLE RAYS
Compton Jake (číslo 42): obránce
Davidson Tyler (číslo 65): záložní brankář
Gerard Jean-Luc, „Džejlou“ (číslo 6): obránce
Hanner Paul (číslo 24): obránce
Karlsson Henrik (číslo 17): útočník
Kinnunen Ilmari, „Mars“ (číslo 31): brankář
Langley Ryan (číslo 20): útočník
Morrow Cole (číslo 3): obránce
Novikov Lukas, „Novy“ (číslo 22): obránce
O’Sullivan Josh, „Sully“ (číslo 19): útočník
Perry David, „Dýdžej“ (číslo 13): útočník
Walsh Cade (číslo 10): útočník
TRENÉŘI
Andrews Brody: asistent hlavního trenéra
Johnson Harold, „Hodge“: hlavní trenér
Tomlin Eric: trenér brankářů
REALIZAČNÍ TÝM
Gordon Jerry: kustod
Sanford Caleb: kustod
ZDRAVOTNICKÝ PERSONÁL
Avery Todd: vedoucí fyzioterapeut
Jacobsová Hillary: zdravotní sestra
O’Connor Teddy: fyzioterapeutický praktikant
Priceová Rachel: stipendistka Barkleyho nadace
Tyler Scott: lékař
PROVOZ KLUBU
Francisová Vicki: provozní manažerka
Ortizová Claribel: správkyně sociálních sítí
St. Jamesová Poppy: ředitelka PR
FINSKÁ SLOVA A FRÁZE
En voi elää ilman sua – Nemůžu bez tebe žít
Haluun tätä – Tohle chci
Joo – Ano
Kulta – Zlatíčko
Leijona – Lvice
Mä haluun sut – Chci tě
Mä kuulun sulle – Patřím ti
Mä rakastan sua – Miluju tě
Mä tuun – Už budu
Mennään naimisiin – Vezmi si mě
Mitä helvettiä – Co to sakra
Mitä vittua – Co to kurva
Mun leijona – Moje lvice
Niin mäkin sua – Taky tě miluju
No niin – *význam se liší
Oon sun – Jsem tvůj/tvoje
Oot kaunis, rakas – Jsi krásná, miláčku
Rakas – Miláčku
Saatana – Sakra
Suksi vittuun – Jdi do prdele (doslova: jeď na lyžích do kundy)
Tule tänne – Pojď sem
Vain sun – Jen tvůj/tvoje
Voi helvetti – Do háje
Rachel
R„ R
ACHEL!”
ACHEL!“
Zaúpím, protože ještě nejsem připravená otevřít oči a čelit skutečnosti. Je ráno. Už zas. A svou spolubydlící Tess normálně uškrtím, jen co si vzpomenu, jak zvednout víčka. Proč já se včera nechala ukecat, ať s ní jdu večer pařit?
I groan, not ready to open my eyes and face the truth. It’s morning. Again. And I’m officially going to murder my roommate Tess… just as soon as I remember how eyelids work. Why did I let her talk me into going out last night?
Protože ti je sedmadvacet a jsi svobodná, holka. Musíš sakra žít! Tessin hlas mi zní v hlavě spolu s urputným tuc tuc tuc včerejší taneční hudby.
Because you’re twenty-seven and single, girl. Live your damn life! I can hear her voice echoing in my head along with the steady thump thump thump of last night’s dance music.
Jsem si poměrně jistá, že se včera večer pilo. Jak jinak si mám vysvětlit, že se mi jazyk nechutně lepí na patro? Panebože – asi budu zvracet. Na tohle začínám být moc stará. Neprobírám se tak snadno, jako když mi bylo osmnáct. Má to jediné řešení: přestat pít. Netancovat. Nechodit už do barů. Hlásím, že s flámováním nadobro končím.
„ RA-CHEL! Vstávej, holka!“
I’m pretty sure there was drinking last night. What else explains why my tongue feels superglued to the roof of my mouth? Oh god—I think I’m gonna be sick. I’m getting too old for this. I can’t bounce back like I could when I was eighteen. There’s only one solution: I’m just never drinking again. No more dancing. No more bars. Consider this my retirement from night life.
“RA-CHEL! Girl, get up!”
Převalím se na záda a zašklebím se na pomalu se otáčející lopatky stropního ventilátoru. Musela jsem usnout s kontaktními čočkami. Hrozně mě pálí oči.
I roll onto my back, wincing as I gaze up at the blades of my slowly circulating ceiling fan. I think I slept with my contacts in. My eyes itch so bad.
Udělej si seznam, Rach. Chce to nějaký plán.
Make a list, Rach. Make a plan.
Tohle je moje mantra v posledních dvou měsících, kdy se snažím znovu poskládat střípky svého života.
Horkou sprchu, silné černé kafe, možná nějaké kapky do očí –
„RACH!“ Z chodby je slyšet dupání. Tess se postaví do dveří a kolem ramen se jí vlní nezkrotné zrzavé kudrny. Při velikosti padesát s postavou, která dokonale kopíruje tvar hrušky, je děsně sexy. Jako obvykle má na sobě jen kalhotky a zkrácený top, ze kterého jí vylézají prsa s popraškem broskvově žlutých pih. Ta holka odhazuje po bytě oblečení, jako když husky pouští chlupy.
Ne že by mi to vadilo. Jsem dcera velice slavné rockové hvězdy. Narodila jsem se sice v Kalifornii, ale vyrůstala jsem v autobuse při cestách na turné a to byla občas hodně divoká jízda. Vysvlečená Tess mě nemůže rozhodit.
„Holka, copak neslyšíš, jak na tebe hulákám?“ Jednu ruku si dá v bok a druhou mi hodí na postel telefon. „Někdo se ti už dobrou půlhodinu pokouší dovolat.“
Šmátrám poslepu po mobilu, abych nemusela otáčet hlavu. „Kdo to je?“
„Nemám páru. Myslím, že nějaké newyorské číslo. A máš nepřijatý hovor od Doktora H.“
Prudce se posadím a okamžitě musím potlačovat nevolnost. „Proboha, Tess!“ Popadnu telefon. „Volá mi šéf, a ty to necháš klidně vyzvánět?“
„Tak hele, tohle si vyprošuju. Já mám svých problémů dost,“ zafuní Tess. „Vyřiď si to s tím svým arogantním debilem sama, mně stačí ten můj.“ Přehodí si vlasy přes rameno a otočí se na podpatku. Jak si to rázuje pryč, z vyzývavého prádla jí vykukuje pihovatý zadek.
Obrátím oči v sloup, i když vím, že to myslí dobře. Dělá si o mě starosti, protože doktora Hallu nemá moc ráda. Nelíbí se jí, jak mě kontroluje, ani to jeho chladné, odměřené vystupování. Já se tímhle nikdy moc netrápila. Nemůže za to, že je Evropan.
Prohrábnu si rukou zacuchané vlasy, a zatímco čekám, až mi začne fungovat mozek, dívám se, co mám v mobilu. Šest zpráv a nepřijaté hovory od mého dvojčete a jeho manžela. Pokud vím, Somchai se už vrátil do Seattlu, takže na něj musí být dost brzy.
HARRISON (8:01): Jsem v New Yorku kvůli kulinářské show. Nechceš v sobotu zaletět na natáčení?
HARRISON (8:04): Snad nejsi *emoji lebky*??
HARRISON (8:05): NEPŘIJATÝ HOVOR
Zubím se a vrtím hlavou. To se mému bráchovi podobá, že mi dá sotva tři minuty na odpověď, a hned usoudí, že jsem musela natáhnout bačkory.
HARRISON (8:07): Haló *emoji očí*
SOM (8:12): Holka, doufám, že je opravdu po tobě, protože ten tvůj pitomý bratr mě právě probudil v pět ráno.
ZAVOLEJ MU.
SOM (8:14): Nemyslel jsem to tak, doufám, že jsi naživu.
HARRISON (8:20): Psal jsem Tess a prý nejsi *emoji lebky*, jen máš kocovinu. Dej mi vědět ohledně soboty.
To už se směju. Ti dva magoři. Můj bratr a jeho manžel jsou vycházející hvězdy kulinářského světa. Harrisona podle všeho požádali, aby dělal porotce v nějakém novém pořadu o vaření. Využívání otcova slavného příjmení a jeho styků se nikdy tolik nebránil. Nedivila bych se, kdyby na natáčení tátu přitáhl.
Což znamená, že když tam půjdu, ocitnu se s ním v záři reflektorů, až ho kamery nevyhnutelně zaberou zblízka. A pak mě bude tři týdny otravovat bulvár, protože si vzpomene, že existuju.
Ne, díky.
Naťukám do našeho skupinového chatu stručnou odpověď.
RACHEL (8:31) Žiju. Nemůžu přijet, budu v práci. Ale hodně štěstí. *emoji pusinky*
Upoutat na sebe pozornost je momentálně fakt to poslední, co potřebuju, vzhledem k tomu, že před dvěma měsíci skončila v troskách moje kariéra. Byla jsem zrovna v Seattlu na Harrisonově svatbě, když jsem se dozvěděla, že jsem nedostala Barkleyho stipendium. Jako jedno z nejlepších v oboru sportovní medicíny zajišťuje začínajícím lékařům a fyzioterapeutům práci s týmy profesionálních sportovců. Všichni tři rezidenti, které na něj doktor Halla v posledních letech navrhl, stipendium získali. A když skončilo jejich desetiměsíční působení, každému z nich bylo nabídnuto stálé místo.
Já měla být v pořadí čtvrtým šťastlivcem. Doktor Halla si byl tak jistý, že stipendium dostanu, že zahájil pohovory s novými uchazeči na mou pozici. Nezbývalo mi než přilézt ze Seattlu se staženým ocasem a doprošovat se ho, ať moje místo nepouští. Zachoval se hezky, projevil spravedlivé rozhořčení a zapřísahal se, že té hanebné nadaci už žádného lékaře nedoporučí.
Takže jsem poslední dva měsíce trávila zpátky v Cincinnati a přežívala ze dne na den. Když jsem neplnila hodiny praxe na ortopedické klinice, cvičila jsem nebo se zašívala doma… až toho Tess měla dost a vytáhla mě ven.
Moje terapeutka by mi asi doporučila Prozac, ale Tess měla na mysli úplně jinou terapii. Ptákem. Od chvíle, kdy jsem se
vrátila ze Seattlu, si vzala do hlavy, že potřebuju sex. Je přesvědčená, že divoká noc s nějakým chlápkem mě z té sklíčenosti vyléčí. Jenže já se ošívám už při pouhém pomyšlení, že na mě sahá někdo jiný.
Ztuhnu a mobil mi málem vypadne z ruky.
Někdo jiný. Bože, já jsem fakt v háji. Jako bych už někoho měla a tím někým byl pan Náhodný úlet. Nikoho nemám. Ani zdaleka. Ale co, snít snad můžu, ne?
Veškeré moje večerní snění se točí kolem jediného člověka. Toho člověka. Mého Tajemného kluka. Nikomu jsem o něm neřekla. Dokonce ani Tess. Poznali jsme se poslední večer v Seattlu. A byla to nejlepší jednorázovka mého života. Nikdy dřív jsem si nepřipadala s druhým člověkem takhle duševně spřízněná. Ale víc z toho být nemohlo. Jen jedna dokonalá noc. Žádná jména. Žádná telefonní čísla. Když jsem se ráno probudila, tiše jsem si sbalila kufr a nechala ho nahého v posteli, kde vypadal jako splnění všech mých snů.
Škoda že jsem mu neprozradila svoje jméno. Chtěl, abych zůstala. Stál o mě, stejně jako jsem stála já o něj… jako o něj stojím.
Dr. HALLA (8:08): Priceová, IHNED mi zavolejte.
Dr. HALLA (8:15): NEPŘIJATÝ HOVOR
Zhluboka se nadechnu, zvednu mobil k uchu a ťuknu na zelenou ikonku se sluchátkem. Třikrát zazní vyzváněcí tón, načež se telefonát spojí. „Doktore Hallo, promiňte, že jsem vám nezvedla –“
„Priceová, jste tady? Pojďte ke mně do kanceláře,“ pronese se slabým cizím přízvukem tím svým nabubřelým tónem.
„Já – tam nejsem, pane. Měla jsem přijít až odpoledne.“
„Sakra. No, nechtěl jsem to sice řešit po telefonu…“
Rychle hodnotím situaci. Naprosto nezbytná je sprcha. A musím do sebe dostat nějaké jídlo. A kafe. Kýble kafe. „Ehm… Můžu tam být do půl hodiny –“
„Ne. Nechci je nechat čekat.“
Je? Proč jsem najednou tak nervózní? „Pane, co –“
„Máte ho.“
V hlavě mi skřípe, jako by se mi v ní roztáčela zarezlá kolečka, jak se snažím pochopit, o čem to mluví. „Co – cože?“
„Barkleyho stipendium. Máte ho,“ zopakuje. Pronáší to tak suše, že nevím, co na to říct. Dělá si legraci? Protože tohle není k smíchu. „Priceová? Slyšíte mě?“
„Ano.“ Srdce mi buší jako splašené. „Nechápu –“
„Zrovna jsem domluvil s doktorkou Ahmedovou z nadační komise,“ vysvětluje mi. „Prý jste byla první pod čarou.“
„Panebože.“ Vyhrabu se z postele, postavím se na vratké nohy a bezradně se rozhlížím po svém pokoji.
„Jeden ze stipendistů zřejmě dostal geniální nápad sjet divokou řeku a převrátil se s ním raft,“ pokračuje doktor Halla. „Zlomil si obě holenní kosti a vykloubil rameno, takže vypadává.“
„Proboha,“ zalapám po dechu, zatímco přecházím mezi postelí a oknem. „A co to tedy –“
„Znamená to, že to místo je vaše,“ odpoví na rovinu. „Doktorka Ahmedová byla tak laskavá, že mi zavolala. Ví, že u mě pracujete. Chtěla se ujistit, že máte vážný zájem. Řekl jsem jí, že ano. Doufám, že jsem se neunáhlil,“ dodá honem.
„Ne, pane, to –“ Nenacházím slov. To přece není možné.
„ Máte pořád vážný zájem, viďte?“
„Samozřejmě.“ Málem do telefonu zařvu. „Jen – jsem s tím vůbec nepočítala. Copak už program nezačal?“
„Zahájili ho teprve tenhle týden,“ odvětí. „To je další důvod, proč volala. Obvykle se stipendisti můžou do určité míry vyjádřit ke svému umístění. Pokud nemají možnost vybrat si konkrétní tým, pak aspoň druh sportu nebo pohlaví hráčů.
Vy budete muset zastoupit stipendistu, který vypadl. Všechno je už domluvené a nedá se na tom nic měnit.“
Kupodivu mě ten naprostý nedostatek kontroly docela vzrušuje. Mám pocit, že skáču s padákem. „Ano,“ prohlásím. „Jdu do toho. Beru to, ať je to cokoli.“ To už se zubím.
„Výborně,“ opáčí. „Půjde spíš o fyzioterapii než běžné lékařství, ale zaujalo je, že máte zkušenosti s obojím. Doktorka Ahmedová chtěla vědět, jestli tomu vaše dosavadní práce na klinice odpovídá. Řekl jsem jí, že jste skvělá kandidátka.“
Srdce mi zaplesá. „Děkuju vám, pane. Moc vám děkuju za vaši podporu –“
„To nestojí za řeč,“ odbude mě stroze. Nepotrpí si na citové výlevy. Když ho loni vánočním večírku jedna rezidentka objala, myslela jsem, že zkamení. „Domnívám se, že se vás doktorka Ahmedová už pokoušela dneska ráno kontaktovat. Hned jí zavolejte a oficiálně potvrďte, že stipendium přijímáte. A s dnešní odpolední směnou si nedělejte starosti. Budu Wendy informovat o vaší situaci.“
„Děkuju,“ vykoktám.
„Je to skvělá příležitost, Priceová. Přeju vám to. Třeba mi v letošní sezoně seženete lístky na zápas.“
Dochází mi, co říká, a rázem přestanu přecházet sem a tam. Program začal tenhle týden. To znamená, že budu muset opustit svou práci, sbalit si kufry a přestěhovat se, ačkoli ani netuším kam!
„Počkejte – o jaký tým jde?“ zvolám. „Jaký sport? V jakém městě? Řekla vám k tomu něco?“
„Ano,“ odpoví. „Vaše stáž bude probíhat u Jacksonville Rays.“
V hlavě mi to šrotuje. Město Jacksonville. Pobřežní část Floridy. Tohle vím. Ale Rays mi vůbec nic neříkají. Jacksonville Jaguars je tým NFL… snad baseballový? Bože, pokud má tohle být zkouška, jestli se pro tu stáž hodím, totálně v ní propadám.
„O Rays jsem nikdy neslyšela,“ přiznám se.
Doktor Halla se uchechtne. „To není divu. Je to nejnovější přírůstek NHL. Pokud vím, ještě ani nedostavěli vlastní stadion.“
Nadšením prakticky zaječím, což je zcela neprofesionální, ale na to kašlu.
Hokej. Jeden z nejtvrdších sportů, kde velmi často dochází ke zranění. Hokejisti hrají doslova s noži na nohou. Lámou si kosti. Mívají naražená nebo vykloubená ramena, kyčle a kolena. Natažená třísla. Tohle je stáž mých snů. A nový tým znamená nové zařízení a vybavení, nedočkavé fanoušky.
„Pane –“ zapištím, neschopna dalšího slova.
Jen se znovu uchechtne. „Užijte si to, Priceová. Tohle jste si zasloužila.“ Pak zavěsí.
Stojím tam s telefonem v ruce a jsem v naprostém šoku. Získala jsem Barkleyho stipendium.
Do dveří strčí hlavu Tess se zeleným smoothie. „Mluvila jsi s doktorem H.? Co je, holka – proč se tak usmíváš? Co se děje?“
Rozesměju se, ačkoli se mi do očí hrnou slzy.
Tess se odlepí ode dveří. „Propána, co se ti –“
„Stěhuju se do Jacksonvillu,“ vyhrknu.
„Cože – kdy?“
Utřu si slzu pod okem a zavrtím nevěřícně hlavou. „Co nejdřív.“
Rachel
I„ Nevím, co vám k tomu mám ještě říct, paní. Ať se dívám, jak se dívám, vaše zavazadla nikde nevidím,“ omílá už potřetí úřednice za přepážkou aerolinek.
don’t know what else to tell you, ma’am. I’m looking at the screen, and I’m not seeing any record of your bags,” the airline desk clerk drones for the third time.
Zoufale zaúpím, nadhodím si na rameni těžký batoh a kabelku a zvednu z pultu účtenky. „Tak mi vysvětlete tohle,“ obořím se na ni a zamávám jí papíry před nosem. „V Cincinnati mi odbavili všechna tři zavazadla. Musíte je tam někde mít, protože – podívejte – jedno z nich mám tady!“ Ukážu na to u svých nohou. Je to starý Tessin kufr a drží pohromadě silou vůle.
I let out an exasperated groan, juggling my heavy backpack and purse on my shoulder while I snatch up the receipts on the counter. “Then explain these,” I say, flapping them in the air. “The guy in Cincy checked all three of my bags. Clearly, they connected somewhere because—look—I’ve got one right here!” I gesture to the bag at my feet. It’s one of Tess’s old bags. The thing is holding itself together with little more than a prayer.
Tohle je fakt průšvih. Skoro všechny důležité věci mám ve dvou chybějících zavazadlech. To, které se mi vyzvednout podařilo, obsahuje nahodilé drobnosti, které jsem přibalila nakonec – pár lékařských příruček, nějaké tlusté zimní oblečení, dvoje večerní šaty a různé věci na cvičení. To bude podívaná, až se zítra přihrnu první den do práce s holými zády v šatech značky Chanel, které jsem si nechala upravit na míru, a v botách na spinning.
This is officially a disaster. The two missing bags have pretty much all my essentials. The bag I managed to claim was a last-minute pack job of odds and ends—a few medical textbooks, some bulky winter clothes, two evening gowns, and random workout stuff. I’m gonna look great waltzing into my first day of work tomorrow wearing a custom backless Chanel dress and my spin shoes.
„Můžete to prosím zkusit ještě jednou?“ požádám a plesknu o pult účtenkami.
“Can you please check again,” I say, slapping the receipts back down on the counter.
It’s been 32 hours of pure chaos. I’m hungry, I’m exhausted, and I’m feeling totally on edge after a long day dealing with multiple delayed
Mám za sebou dvaatřicet hodin naprostého chaosu. Jsem po dlouhém dni hladová a vyčerpaná a ze všech těch zpožděných letů mám nervy napjaté k prasknutí. V noci jsem nespala, protože jsem musela balit. Rozloučila jsem se v slzách s Tess a už v šest jsem byla na letišti, abych stihla první let.
Jenže řada technických poruch způsobila, že jsem teprve teď přistála v Jacksonvillu, ačkoli je po páté odpoledne. A tahle příšera, která má na vestě placku s nápisem „Miluju corgi“, mi tvrdí, že se po mých zavazadlech slehla zem.
„Nechápu, jak se můžou dva kufry prostě vypařit –“
„Jejda… okamžik,“ zamumlá. Ve skle brýlí se jí odráží obrazovka počítače. „No jo… tady jsou. Zadala jsem špatně číslo letu.“
Zachovávám ledový klid. Je to tak určitě lepší. Aspoň na mě nezavolá manažera… nebo policii. „Prosím vás, hlavně je najděte.“
Zatímco pilně kliká, posunu si na rameni batoh a tašku a podívám se do mobilu. Bliká na mě od chvíle, kdy jsem k přepážce přistoupila. Zřejmě se konečně probral z letového režimu. Zprávy se hrnou jedna za druhou.
Tess chce určitě vědět, jak jsem doletěla. Mám i pár nových zpráv ve skupinovém chatu rodiny Priceových. Navíc několik dalších od neznámého čísla. Ty si otevřu jako první.
NEZNÁMÉ ČÍSLO (17:05): Zdravím, jsem Caleb Sanford z Rays. Vyzvednu vás na letišti. Mám modrý jeep.
NEZNÁMÉ ČÍSLO (17:15): Jsem tady. U východu číslo 2.
NEZNÁMÉ ČÍSLO (17:20): Nemůžu tu stát moc dlouho, jinak mě ten chlap donutí udělat další kolečko.
Do prdele. Neřekli mi, že pro mě někdo přijede!
NEZNÁMÉ ČÍSLO (17:30): NEPŘIJATÝ HOVOR
NEZNÁMÉ ČÍSLO (17:45): Heleďte, nechci být hnusný, ale nemůžu čekat o moc déle. Podle příletů vaše letadlo přistálo před tři čtvrtě hodinou.
NEZNÁMÉ ČÍSLO (17:47): Jste doktorka Priceová, viďte?
„Proboha,“ vykřiknu a přitáhnu si všechny ty krámy, co mi visí na rameni.
Tak to je skvělé, teď vypadám jako nějaká mrcha, která hodinu ignoruje zprávy a telefonáty a nechává na sebe ostatní čekat. Musím tomu člověku zavolat. Potřebuju vypadnout z tohohle pitomého letiště!
„Prosím vás,“ řeknu už snad posté té ženské za přepážkou. „Pokud tu ty kufry nejsou, vrátím se pro ně, ale nemůžu tady dál stát –“
Strčí mi ruku do obličeje. „Paní, žádám vás, abyste se uklidnila.“
No to si snad dělá srandu.
„Uklidnila?“ zasyčím. „Já jsem úplně klidná. To vy jste mi ještě přede dvěma vteřinami tvrdila, že moje zavazadla nemáte ani v systému –“ zarazím se uprostřed výlevu. Nestojí to za to. „ Prosím,“ pronesu opět. „Jen mi řekněte –“
„Mám to,“ zamumlá s pohledem upřeným zpátky na obrazovku. „Vypadá to, že dvě ze zavazadel se při vašem přestupu v Charlotte naložila do jiného letadla. Můžu je přesměrovat, aby tady byla někdy během zítřejšího dopoledne.“
Vydechnu úlevou. „Díky bohu. Co k tomu ode mě potřebujete?“
„Nic,“ odpoví a přisune mi po pultu moje účtenky. „Máme vaše kontaktní údaje. Někdo se vám ozve, aby vám dal vědět, až zavazadla dorazí.“
Seberu účtenky. „Dík,“ zamumlám a „i když není zač“ si nechám pro sebe.
„Vítejte v Jacksonvillu,“ opáčí, jako by se nechumelilo, a mávne na další osobu ve frontě.
Zatímco zápolím s kabelkou, která se mi zapletla do popruhů batohu a omotala kolem kovové láhve na vodu, natáhnu se po rukojeti svého odbaveného zavazadla. Je to takový ten látkový černý kvádr, dole vyboulený od všech těch krámů, které jsem do něj narvala. Váží snad tunu! Ale aspoň má kolečka. A tak svištím.
Ženu se od přepážky reklamací a svůj jediný kufr táhnu za sebou. Kabelku jsem si hodila křížem přes prsa, abych měla volné ruce. Honem mačkám na mobilu ikonku volání. Zazvoní to jen jednou a hned to zvedne.
„Haló?“ Hlas má hluboký.
„Zdravím –“ Do prdele. Jakže se ten chlap jmenuje? „Tady je Rachel Priceová,“ vyhrknu. „ Strašně se omlouvám! Moje zavazadla se ztratila, a k tomu se mi zasekl telefon v letovém režimu – prostě samé komplikace. Ale už vycházím!“
„Udělám další kolečko,“ prohlásí. V pozadí slyším dunět hudbu. „Modrý jeep.“ Zavěsí.
Uháním ke dvoukřídlým dveřím označeným velkým číslem dva a vyběhnu ven. Floridské vedro mě udeří, jako bych dostala políček do tváře. Jsem zvyklá na suché horko kalifornského léta, a ne na tohle vlhko. Díky bohu, že jsem si vyčesala vlasy do uzlu. A musím si fofrem sundat tu mikinu.
Zhruba deset metrů ode mě zastaví u přechodu tmavě modrý jeep bez střechy. K nosičům má přivázaný surf a ze zadního sedadla vystrkuje hlavu pes. Je k sežrání – černé, špičaté uši a bílý čumák jako u border kolie. Z tlamy mu visí růžový jazyk.
Běžím k jeepu, až za mnou na betonu drnčí kolečka kufru. Zvednu ruku s telefonem a nemotorně na auto mávám.
Chlápek za volantem pokývá hlavou. Má pilotky a kšiltovku staženou do čela.
„Zdravím,“ vypravím ze sebe zadýchaně, když doběhnu ke straně spolujezdce. „Já jsem Rachel Priceová. Ještě jednou se vám moc omlouvám! Nefungoval mi mobil, dva z mých kufrů se ztratily, jsem šestatřicet hodin na nohou a úplně vyřízená. Ale jsem konečně tady připravená jet a – panebože, ty jsi tak rozkošný –“
Chlápek na předním sedadle ztuhne a překvapeně pootevře ústa, to však vnímám jen napůl. Zatímco jsem si vylévala srdce, pes přeskočil na přední sedadlo a vystrčil čumák přes dveře spolujezdce. Jeho oči jsou nádherně světlounce modré, takové zářivé a zvídavé. Mám pro zvířata obrovskou slabost. V dětství jsem vzhledem k tomu, že jsme byli pořád na cestách, žádné mít nemohla, a tak se teď ve společenských situacích, ve kterých se nějaké vyskytuje, chovám naprosto nemožně.
„Syi, zpátky,“ přikáže mu majitel a zatáhne brzdu.
Pes se zavrtí a pleskne ho ocasem do tváře, načež poslušně hupsne na zadní sedadlo.
„Potřebujete pomoct se zavazadly?“
„Ne ne, to zvládnu,“ odpovím a podívám se na něj.
No to mě poser.
Já se tady rozplývám nad roztomilým pejskem, a přitom jeho majitel je ještě hezčí. Sundá si sluneční brýle, zastrčí si je za vršek trika a poskytne mi nezastřený výhled na svoje tmavé oči a neskutečně výrazné lícní kosti. Tváře mu pokrývá denní, možná dvoudenní strniště a smyslně našpulené rty si říkají o potíže.
„To –“
Holka, prober se.
Zavřu pusu.
Proč jsem ji sakra vůbec otvírala?
„To je v pohodě,“ pronesu. „Jen to…“ Ani se nenamáhám větu dokončit. Zahanbeně sklopím hlavu a vleču se k zadní části auta.
„Počkejte, pomůžu vám,“ zavolá. „Dveře se občas zaseknou.“ Nato se zvedne ze sedadla a – svatá dobroto. Má postavu jako vytesanou z kamene. Dokud seděl v jeepu, viděla jsem sice jeho ramena, ale nepočítala jsem s jeho výškou.
Otáčí se ke mně zády, aby zacloumal dveřmi, a přitom se pohybuje ladně. Od zápěstí se mu po pravé paži vine tetování a ztrácí se pod rukávem trika. Vír barev a detailních vzorů.
Otevře dveře a já ustoupím a chystám se zvednout kufr a strčit ho dovnitř.
„Pusťte mě, já to udělám,“ zamumlá.
„Ne, to není třeba.“ Proč zní můj hlas tak pištivě?
„Zdá se těžký.“
„Jsem velká holka,“ odvětím a popadnu kufr za rukojeť.
Vzápětí se odehraje několik věcí najednou. Zaprvé za námi zatroubí auto, já sebou trhnu a pes zaštěká. Zadruhé z tlampače zaburácí hlášení o parkování na místech, kde to není dovolené.
Zatřetí zavadím zvednutým kufrem o okraj dveří. Zřejmě dostatečnou silou na to, aby to stařičký kufr zbavilo poslední vůle k životu. Slyším trhání látky a propuká hotové peklo.
A tím peklem myslím obsah kufru. Stojím tam s pusou otevřenou hrůzou a sleduju, jak se trhlinou v plachtovině na chodník k našim nohám sypou všechny moje věci.
Vyměníme si se surfařem vyděšený pohled a vrhneme se na padající věci, snažíme se jich co nejvíc pochytat. Zaječím, když mi na odhalené prsty u nohou spadne kniha, ucuknu a praštím se do zad o otevřené dveře jeepu. Pes začne vyplašeně štěkat a dívá se, jak se pokoušíme zabránit tomu, aby se moje věci skutálely do vozovky.
Jakmile kufr dostaneme na zem, kleknu si k němu, abych všechno nastrkala zpátky dovnitř.
Teď už toho mám fakt po krk.
Těší mě, poslední kapko, já jsem Rachel.
Co nejrychleji cpu věci do rozbitého kufru. Uplyne pár vteřin, než si uvědomím, že surfař tu jen stojí a ani ho nenapadne
mi s tím pomoct. Pomalu k němu zvedám zrak od holých nohou zamazaných od písku. Přišel rovnou z pláže? Přejedu očima po plaveckých šortkách a pak výš, k vyrýsovanému trupu a nakonec k jeho obličeji.
Hledí někam dolů, ale nedívá se na mě. Kdepak. Upírá pohled na něco ve své ruce. Vypadá jako zkamenělý, výraz ve tváři má úplně nečitelný.
To něco v jeho ruce je totiž –Pro boha živého.
Srdce mi spadne do kalhot. Kéž bych se mohla přímo tady, před příletovou halou, propadnout do země. A vzít s sebou Tess, protože tohle jí rozhodně nedaruju! Surfař drží vibrátor. Můj vibrátor. Tess mi ho věnovala ze srandy a zřejmě jí přišlo vtipné přibalit mi ho do kufru. Musela to myslet jako fór, protože ten vibrátor je fialový, obří a tvarovaný jako chapadlo chobotnice.