Mému tátovi, který mě odjakživa miluje a přijímá přesně takovou, jaká jsem (z 1 procenta úžasná, z 99 procent osina v zadku). A na památku mé mámy, vždy a navždy.
TEXTOVÉ ZPRÁVY OD mé asistentky Lydie přišly těsně po sobě přesně v 19:24 a ohlásily je dvě zacvrlikání mého telefonu, připomínající ptáčata, která se perou o žížalu od své matky.
OMG. Claro!!!
Charles je ZASNOUBENÝ.
????????? odpověděla jsem a bušila do klávesy s otazníkem, až mě rozbolela špička ukazováčku. Podobně jako Batmanův signál bylo tohle univerzální textové znamení pro paniku ohledně bývalého přítele, ve které jsem byla momentálně až po krk.
Jen při pohledu na Charlesovo jméno mi potní žlázy začaly okamžitě pracovat jako šílené. A ta katastrofa na displeji přede mnou, kvůli níž jsem byla na pokraji nervového zhroucení, taky dvakrát nepomohla. Jestli někdy nastala chvíle, aby můj antiperspirant z drogerie předvedl svůj příslib osmačtyřicetihodinové „ochrany“, bylo to právě teď.
Po nejdelší minutě čekání ve svém životě jsem nakonec s podrážděným zafuněním vyskočila od stolu, vyletěla ze své malé korporátní jeskyně a vrazila přímo do zdi praktických bleděmodrých triček s límečkem zastrčených do stejně praktických khaki kalhot. Zabrzdila jsem za prodejním týmem přímo uprostřed pravidelné letní páteční schůze happy hour, které jsem se rozhodně měla účastnit.
Uprostřed toho všeho na sebe upoutávala pozornost Amaya Conradová, zakladatelka naší společnosti a generální ředitelka, která cinkala hranou svého iPhonu o plastový kelímek se šampaňským.
Ještě nikdy nevynechala žádnou příležitost k přípitku, zvlášť když se týkal všech těch peněz, na které si naše společnost Four Points přišla.
A tohle čtvrtletí, podle nedávného e-mailu, který rozeslala všem zaměstnancům, byly příjmy Four Points „topka“.
Lydia se zděšeně poškrábala na nose, když si ho přečetla. Podle ní bylo používání slangových výrazů generace Z čtyřicátníky „trapné“.
Naštěstí mi bylo teprve pětatřicet, takže vůči mně byla celkem shovívavá, když jsem udělala totéž.
„Jsem ohromně nadšená, že můžeme oslavit naše dosud nejlepší čtvrtletí!“ vykřikla Amaya s dlaní kolem úst a z nohou si skopla lodičky s cvočky od Valentina s chutí, jakou v sobě vydoluje jen člověk, který má trochu upito.
Svůj drink vrazila asistentovi Abeovi, jenž zaujal své obvyklé místo a svědomitě postával jen pár centimetrů vedle ní. Pak se s heknutím vytáhla na židli, přestoupila na čistě bílý stůl a přidržela se počítačové obrazovky, načež popadla zpátky svůj kelímek, obrátila do sebe všechno, co v něm zbývalo, a zapumpovala pěstmi do vzduchu.
No jo. Rozhodně byla opilá.
Sjela jsem očima dolů na textové zprávy – pořád nic – a pak zpátky na Amayu, která právě rozprávěla o mnoha způsobech, jakými je Four Points „tady v Bostonu zatraceně nejlepší v kreativním marketingu. Jsme Tomem Bradym v oblasti brandingu. Můžete nás klidně nazývat Tomem Brandingem!“ Bože můj. Někdo bude zítra ráno shánět ibuprofen a ionťák Gatorade.
Věnovala jsem telefonu další netrpělivý pohled. „No tak,“ zamumlala jsem si pro sebe, ale i tak to vyvolalo přísný pohled od… Marka? Mikea? Náš prodejní tým se skládal výhradně z heterosexuálních
chlápků, jejichž jména začínala na M, a všichni jako by splývali v amorfní blob košil nebo fleecových vest v závislosti na ročním období.
Zasnoubený s kým? vyťukala jsem, zatímco mi srdce poskakovalo v hrudníku.
Zablokování Charlese všude, kde se dalo, udělalo s mým porozchodovým duševním zdravím divy. Ale taky to výrazně omezilo můj oblíbený koníček, kterým je noční slídění na internetu a padání do králičích děr sociálních sítí. Neměla jsem tušení, co dělal od chvíle, kdy mi dal loni bez jakýchkoli okolků kopačky uprostřed městského parku s nenuceným znechucením člověka, který v přihrádce auta obje ví týden starý kelímek s kávou a vylije ho na ulici.
To, že jsem Charlese nemohla sledovat online, mi pochopitelně nezabránilo v tom, abych se o něj až posedle zajímala. Vymýšlení propracovaných fantazií o bývalém, jenž je nešťastný a lituje svého rozhodnutí, byla dovednost, kterou jsem za poslední rok neskutečně zdokonalila: Charles, zdrcený, když si nemohl vzpomenout na naše heslo k Netflixu (je to K@zy69, což bylo samozřejmě k popukání, ale jeho to nikdy nerozesmálo). Charles, neklidný a nevrlý při čekání na svůj nápoj u pultu ve Starbucksu, hroutící se, když zavolají objednávku pro někoho s mým jménem.
V žádném z mých vymyšlených příběhů ale nebylo to, že by se Charles zamiloval do nějaké jiné ženy, natož aby ji požádal o ruku. Ale v pohodě. Já byla v pohodě! Úplně v pohodě. Byl to můj bývalý, mohl se zasnoubit, s kým chtěl.
Koneckonců, já jsem si taky dělala svoje věci. Letos jsem si koupila nový lux, takovou tu futuristickou tyčovou věcičku, která stála malý majlant, ale zato dokázal vysát celý rozsypaný sáček nadrobených chipsů asi tak za tři vteřiny.
Když jsem se zrovna neutěšovala nočním nakupováním na internetu, napřela jsem svou energii do práce, například do nabídky, která
mi právě způsobovala reflux – tedy do nabídky pro Alewife, bostonský, velmi hipsterský pivovar, jejž vlastnily ženy.
Naše prezentace, v níž bychom je měli přesvědčit, proč máme obrandovat a uvést na trh jejich nový letní speciál právě my, měla proběhnout přesně za dva týdny. Současný stav: zatracený totální chaos. Při pomyšlení na něj se mi svíral hrudník a provázeli mě moji trvalí společníci – totéž rozbušené srdce a úzkost, při níž jsem byla jako v křeči.
Budu na tom pracovat dneska večer, klidně celou noc, jestli budu muset.
Byla jsem naprosto, absolutně v pohodě.
Hukot nervózních myšlenek v mé hlavě prořízl Amayin hlas.
„Vy všichni odvádíte skvělou práci.“ Nepatrně se zachmuřila jako rodič, který se chystá plakat při slavnostním ukončení školy svého dítěte. „Já jsem tak pyšná a je mi velkou ctí, že vás všechny do jednoho znám.“
Tleskala jsem po vzoru Mikeů a Marků před sebou. V ruce mi zabzučel telefon, což ve mně vyvolalo příval adrenalinu, který elektrizoval každý sval v mém těle.
Konečně!
Ale nová zpráva v horní části displeje vůbec nebyla od Lydie.
Místo toho se tam objevila moje nejstarší kamarádka z tábora
Sam Cohenová; poslala mi fotku svého obličeje – orámovaného nádhernými tmavými prstýnky vlasů –, na které vykukovala zpod bílé čepice. Měla kulatější tváře s kruhy pod těma známýma moudrýma očima a prstem ukazovala na logo na čepici, na tmavě zelenou borovici, kterou doplňovala přehnaně našpulenou pusou.
Byla to fotografie, jež ve mně měla vzbudit pocit viny, a rozhodně to zafungovalo. Zmeškala jsem pět našich posledních srazů v táboře Pine Lake a zítra se naše stará parta táborových přátel chystala na každoroční výlet do lesů v severním New Hampshiru zase beze mě.
Letos jsem přísahala, že se tam konečně vrátím, ať jde moje pracovní vytížení k čertu. Dokonce jsem si přes internet objednala spacák od značky L. L. Bean a pak jsem si v něm zdřímla na gauči obklopená hromadami poznámek, které jsem pořídila při důkladném průzkumu pivovarů v Nové Anglii. Jenže potom můj život ovládla snaha získat zakázku od Alewife a nebylo možné, abych se vydala do New Hampshiru, aniž bych práci dokončila. Takže jsem se na Pine Lake letos zase vykašlala a byla si jistá, že moji přátelé důvod pochopí.
Sam jsem místo odpovědi vyťukala ubrečeného smajlíka právě ve chvíli, kdy mi přišla textovka od Lydie.
Neoznačená, napsala Lydia. Ale roztomilá. Nejspíš to udělal na labutí lodi. Chceš screenshot?
Ta slova na mě zapůsobila jako šok, jako když vám někdo připlácne kostku ledu na zátylek.
Ty starodávné červené loďky s krásnými vyřezávanými labutěmi po stranách kroužily po kalném jezeře uprostřed městského parku. Žila jsem v Bostonu přes deset let, a nikdy jsem se na nich nesvezla, protože, no, kdo proboha ve vlastním městě chodil na ty předražené turistické atrakce? Žádný Newyorčan přece nikdy nešel přes Brooklynský most. Nikdy jsem nebyla v domě Paula Revereho, a to byl od mého bytu vzdálený jen asi kilometr.
Ale labutí lodě měly pro Charlese zvláštní význam, protože vyrostl jen o pár kroků dál v South Endu a jako dítě jízdu na nich miloval. A tak jsem mu to k jeho šestatřicátým narozeninám chtěla dopřát a naplánovala večerní rande, které mělo začít projížďkou v loďce a skončit piknikem v parku. Naše plány na setkání v pět hodin odpoledne překazila mimořádná schůzka v práci a já jsem k němu přiletěla něco po sedmé s láhví vína a plnou pusou omluv. Ale přišla jsem pozdě – nezachránila jsem ani naše rande, ani náš vztah.
„Trochu jsem přemýšlel,“ začal Charles.
„Hm?“ Zaskočil mě zrovna ve chvíli, kdy jsem hrabala ve své obří kabele a hledala kapesník, abych si utřela pot z čela, který mi vyrazil po svižné chůzi podél deseti bloků.
„Nevím, jestli tě ještě miluju.“ Mluvil věcně, spíš jako by odříkával údaje z nějaké prezentace, než že by ukončoval našich osm společných let.
„Kvůli tomu, že jsem zmeškala ty podělaný labutí loďky?“ zakřičela jsem na něj a málem u toho knockoutovala nedalekého goldendoodla láhví rulandského modrého, kterou jsem mávala v ruce.
„Ne, kvůli tomu to není. Není to o tobě. Ty jsi nejlepší.“ Přistoupil ke mně, položil mi obě ruce na ramena a jemně je stiskl, zatímco já jen nevěřícně zamrkala. „Ty děláš všechno správně. Já si jen nemyslím, že to je to, co dál chci.“
Alespoň jsem po tom všem našla kapesník.
Sam mi poslala smajlíka se zlomeným srdcem, čímž mě znovu přivedla k myšlenkám na tábor. Kdy jsem ji viděla naposledy? Před pár lety byla v Bostonu se svou dneska už bývalou ženou Regan na svatbě. Možná tehdy. Ale nemohla jsem si vzpomenout, kdy jsme se spolu naposledy opravdu bavily, kromě občasné esemesky. Naše přátelství šlo v průběhu let stranou jako neúmyslná ztráta života, odsunuté na vedlejší kolej kvůli tomu, abych se držela cesty, kterou jsem si před sebou tak pečlivě vytyčila. Opravdu jsem jí dlužila telefonát a čas, v němž bychom ta léta dohnaly, ale teď to v žádném případě nešlo.
Stýská se mi po tobě! odepsala jsem, když Amaya zapištěla „uuuuu!“ a najednou se moje pozornost vrátila do místnosti. Opilá Amaya se nevídala moc často, ale když už, byla ještě intenzivnější než její střízlivá verze, což o mnohém vypovídalo.
„Posláním Four Points je víc než jen prodávat produkty a produkovat akce. Jde o vytvoření cesty k lidským emocím a srdcím,“ chrlila ze sebe Amaya a zářila shůry. „Ale nemůžeme dělat tuhle práci, pokud se nebudeme starat také o své vlastní emoce.“
Amayina víra ve vlastní genialitu byla víc záviděníhodná než otravná, ale taky to znamenalo, že málokdy ustoupila, jakmile se chytila nějakého nápadu, ať už se jednalo o téma kreativního brandu nebo o celofiremní meditační kurz, který zavedla loni na podzim.
Díky této kombinaci laserového soustředění a supermimořádné sebedůvěry se jí podařilo vybudovat Four Points ve firmu, která získala v místním odborném marketingovém časopise tři roky po sobě ocenění Agentura roku. Ale taky kvůli tomu občas působila trošku děsivě. Jako třeba právě teď.
„Vyhoření je skutečné,“ stěžovala si a její tón byl nyní šéfovsky vážný. „A může zničit nejen nás samotné, ale i úspěch firmy, pokud se nezačne okamžitě řešit.“
Někdo mě jemně šťouchl ramenem do paže a já se otočila, abych zjistila, že se vedle mě vmáčkla Lydia, zatímco se k nám shora nesl Amayin hlas.
„Vím to z vlastní zkušenosti, a proto je pro mě tak zásadní můj každoroční tichý meditační únik do Sedony, a to pro mě jako pro člověka, jako i pro vaši šéfku. Rozzářeně na nás shlížela, naše vlastní, lehce podnapilá motivační řečnice. „A tak jsem hrdá na to, že se s vámi dnes mohu podělit o to, že zavádíme nový program mikrosabatiklu Pět dní, určený pro lidi, kteří si potřebují vzít volno. Bude to doplněk ke čtyřem týdnům dovolené, kterou v současné době dostáváte už všichni.“
Jeden z Mikeů/Marků zahučel „páni“ a po celé místnosti se ozval mírný potlesk. Někdo na druhé straně zavolal: „Pecka!“ a Amaya se rozzářila.
„Ano,“ přikývla hrdě. „Tohle je opravdu pecka.“ Lydia vedle mě si přitiskla zaťatou pěst na ústa a snažila se potlačit smích.
„Můžete samozřejmě požádat o mikrosabatikl pro sebe,“ pokračovala Amaya, „ale tenhle program je jedinečný v tom, že váš nadřízený
nebo váš přímý podřízený vám také může navrhnout, abyste si ho vzali. Je to jen jeden ze způsobů, jak se tu o sebe můžeme vzájemně starat.“
Delilah, designérka, která se mnou pracovala na nabídce pro Alewife, opodál nadšeně zaječela, zatímco místnost propukla v bouřlivý, alkoholem živený potlesk. Snažila jsem se zůstat soustředěná a v místnosti, ale zpráva o Charlesovi mě vyvedla z míry a mé myšlenky se obloukem vrátily zpátky v čase k našemu poslednímu rozhovoru.
„Claro, podívej, já vím, že my dva spolu dáváme smysl, tedy teoreticky,“ promluvil ke mně pevným, povýšeným hlasem. „Ale hele. Už to mezi námi nejiskří. Není nic sexy na tom trávit většinu společného času sledováním repríz Přátel a občasným sexem. Jsme jako spolubydlící. Nechci si připadat, jako bych chodil se svou ségrou nebo s nějakým kámošem z vysoký.“
„To si ze mě děláš srandu?“ vykřikla jsem přes rozmazaný závoj slz tak hlasitě, že se pár tlačící dítě v kočárku na místě zarazil a zíral na nás. „Tvoje ségra?“
Ale on pouze pokrčil rameny a sevřel mě v pevném, neosobním objetí.
„Vážně chci, abys byla šťastná, Claro. Jako fakt šťastná. Ne jenom tak, jak ty si myslíš, že by mělo štěstí vypadat.“
Svá slova doprovodil rázným přikývnutím, než se vydal spát do domu svých rodičů a nechal mě, abych se celá uplakaná a s červenými fleky na obličeji dopotácela domů a sama vyzunkla tu láhev vína.
Teď, skoro o rok později, mi zacukala ramena, jak se ve mně ta nepříjemná vzpomínka ozývala. Nic mě nebolelo jako ten komentář, dokonce ani samotný rozchod. Jako by se tím něco až příliš odhalilo, jako by o mně najednou zjistil něco, na co jsem sama ještě nepřišla.
Druhý den ráno jsem napochodovala do kanceláře s opuchlýma očima a příšernou kocovinou a oznámila jsem Amaye, že bych ráda větší pracovní zátěž jako projektová manažerka, abych zjistila, jestli
můžu získat nějaké zkušenosti, které by mě mohly posunout až na pozici viceprezidentky. V následujících měsících dělala mlhavé narážky na povýšení a já dál dřela, protože jsem měla za to, že ho mám na dosah.
Jeden kolega z finančního, co stál vedle mě, do mě přátelsky
šťouchl loktem a já jsem zvedla hlavu právě včas, abych viděla, jak
Amaya divoce mává rukama a s gustem vykládá: „… člověk, který tu je téměř stejně dlouho jako já. Pořádně jí zatleskáme, ano?“
Byla jsem úplně mimo, ale bouřlivý potlesk mě vytrhl z minulosti a vrátil zpátky do místnosti. Okamžitě jsem věděla, o kom mluví, a dychtivé, zvědavé obličeje mých pětasedmdesáti kolegů – všechny nehybně upřené mým směrem – to potvrdily.
Mluvila o mně.
SEBER SE, CLARO! vyzváněly poplašné zvonky, co se mi spustily v hlavě. Je to tady! Před celou kanceláří se tě chystá povýšit.
To pomyšlení bylo tak vzrušující, že se můj falešný úsměv proměnil v něco upřímného, dokonce hrdého. Rychle jsem vypjala hruď a zastrčila si za ucho uvolněný pramen vlasů – tentýž pramen rovný jako pravítko a hnědý jako kůra, který mi za třicet vteřin nevyhnutelně spadne zpátky do tváře.
Všechny oči se upíraly mým směrem a dvě nejdůležitější v místnosti na mě shlížely s takovou vřelostí, až jsem se okamžitě cítila provinile, že jsem vůbec nevnímala, co předtím zaznělo.
„Od stážistky přes asistentku a téměř všechny ostatní pozice mezi tím se vypracovala až na projektovou manažerku, co se stará o některé z našich největších zakázek. Claro, všichni jsme svědky toho, jak tady ve Four Points tvrdě dřeš. Kolik z nás odcházelo večer domů a vidělo, že v Clařině kanceláři se stále svítí?“
Z davu se ozvalo souhlasné zamručení.
„Děvče, jsi pro nás pro všechny příkladem.“ Amaya si z Abeových rukou vzala zpět svůj kelímek a ukázala s ním mým směrem, zatímco druhou dlaň si přitiskla na prsa a pomačkala si krémovou hedvábnou halenku, která přesto vypadala dokonale a skvěle jí padla.
„Děkuju,“ přikývla jsem zdvořile. Byla to snaha být před davem pokorná, ale uvnitř jsem naplno zářila. Představu toho povýšení jsem si pověsila před obličej jako mrkev a byla to jediná věc, kvůli čemu jsem se v tomhle bezútěšném, depresivním roce dál pachtila.
Charles ať si má to zasnoubení na labutí lodi, pomyslela jsem si.
Já mám tohle.
„Příkladem,“ protahovala ta slova pomalu a vážně, „vyhoření.“
„Počkat, promiň. Cože?“ Brada mi šokem prakticky odpadla od tváře, když jsem si v hlavě přetáčela její řeč a zoufale se snažila zpracovat, co se to přesně děje.
„Chce, aby sis vzala mikrosabatikl,“ zasyčela mi Lydia do ucha. „Jako dovolenou.“
„Claro Millenová, tvůj pětidenní mikrosabatikl začíná díky Four Points právě teď,“ prohlásila, předklonila se a ruce si opřela o kolena, aby se na mě podívala, zatímco moji kolegové upírali laserové paprsky svých očí na můj obličej. „Protože ty ho potřebuješ víc než kdokoli jiný tady.“
Z úst mi zmizela veškerá vlhkost a zbyl mi v nich jen prach a pár zubů. Všechna ta dřina a probdělé noci, roky, které jsem strávila tím, že jsem se do puntíku řídila jejími pokyny, a posledních dvanáct měsíců, kdy jsem s pěnou u pusy odevzdávala práci úplně všechno a ona… … mi diagnostikovala vyhoření, jako by mě prohnala nějakým internetovým testem? Který, jak jsem si s návalem studu vzpomněla, jsem si před pár měsíci opravdu udělala díky reklamě na instagramu a který skutečně naznačoval, že bych mohla být v práci tak trochu vyhořelá.
„Ale ta nabídka pro Alewife,“ bylo jediné, co jsem ze sebe dokázala vypáčit, když mi vlasy sklouzly – jak jsem předpokládala – přímo přes obličej.
„Ta počká,“ zašvitořila. „Chci, aby ses nejdřív soustředila na sebe.“
Získání významné zakázky od firmy jako byl Alewife, patřilo do mého seznamu cílů už léta a já byla pouhých pár dní od toho, abych
si tuhle položku mohla pořádně velkou fajfkou odškrtnout. Co se to sakra dělo?
„Tenhle týden měla odjet do New Hampshiru!“ vyhrkla Lydia vedle mě a Amayin obličej se rozzářil.
„Perfektní!“ odpověděla a tleskla, když předtím odhodila prázdný kelímek na podlahu pod sebou.
„Ale já si teď vážně nemůžu vzít celý týden volna,“ namítla jsem a zoufale se snažila udržet klidný výraz ve tváři, i když uvnitř mnou zmítala panika. Jistě, nabídka nebyla v nejlepším stavu, ale já bych ji zvládla. Vždycky jsem to zvládla.
Amaya se na okamžik zamyslela a ukazováčkem si poklepala na namalované rty.
„Claro, řekni mi to vlastními slovy. Jak se cítíš? Hned teď.“
Vyčerpaně. Zmateně. Jako by se mi zároveň chtělo brečet a taky zvracet a pak se rychle schovat do postele na přibližně čtyřicet osm hodin.
„V pohodě,“ odpověděla jsem.
„Víš, co je synonymum pro v pohodě ?“ zeptala se.
„Dobře?“ odvážila jsem se. Hlas jsem měla vysoký a plný naděje jako dítě, které zoufale hádá poslední slovo v hláskovací soutěži.
„Ne, Claro,“ pokračovala. V pohodě je kód pro hrozně. Když někdo řekne, že je v pohodě, ve skutečnosti tím myslí, že na něčem nepřetržitě dře a nikam to nevede, jen je vystresovaný.“
„No jo.“ Stísněně jsem se zasmála a zoufale se snažila ten rozhovor nějak zachránit. „Ale na tom něčem je třeba ještě hodně pracovat.
Proto si příští týden nemůžu vzít volno.“
„Aby byla nabídka lepší, potřebuju, abys byla lepší ty,“ prohlásila a z jejího tónu jasně zaznělo, že zenovou Amayu nahradila nekompromisní Amaya.
Ztěžka jsem polkla a nutila slzy, které se mi hnaly do koutků očí, vrátit se, odkud přišly.
„Tak jo,“ špitla jsem. Kéž bych dokázala udržet tvář bez emocí a klidnou, pak by nikdo neviděl, jak ve mně těsně pod povrchem probublává ponížení. Koutkem oka jsem zachytila tvář Delilah a lítost, co se jí zračila na čele, stačila, aby se mi sevřela ramena. Pevně jsem stiskla rty v marném pokusu potlačit paniku, která se mě zmocňovala.
„Tohle pro tebe bude moc dobré, Claro.“ Amaya mě k sobě přivolala mávnutím ruky. „Dokonce léčivé.“
Mikeové a Markové se rozestoupili a já rozpačitě vykročila vpřed, až jsem stála tváří v tvář jejímu pasu. Sklonila se a objala mě.
„Nemůže to počkat, až po té nabídce?“ poprosila jsem ji a ztuhle se poddala jejímu objetí.
„Claro, právě to oznámení slyšela celá kancelář,“ řekla tichým hlasem. „Je to oficiální.“
Patrně jsem ještě nebyla dost ponížená, protože se mi její jemný diamantový náramek zachytil ve vlasech, když se odtáhla. Mohla jsem jen stát s rudými tvářemi, zatímco Abe se vrhl dopředu a opatrně nás od sebe odtrhl.
„Vidíte, všichni?“ zvolala, jakmile jsme se od sebe oddělily. „Chci, abyste takhle podporovali své týmy, lidi, které řídíte, a své manažery.
Očekávám, že mou mailovou schránku zaplní žádosti o volno. Nemůžu se dočkat, až se dozvím všechno o vašich plánech. A teď oslavujme!“
Místnost propukla v závratný potlesk a za chvíli už se všichni rozdělili do svých kolektivních pracovních klik, zatímco z nějakého nového stolního reproduktoru duněla Rihanna.
Vyrazila jsem zpátky do své kanceláře, než mě někdo stihl zatáhnout do hovoru o mé právě ohlášené dovolené, a otřeseně se sesula do křesla. Oči mi spočinuly na mém věrném kroužkovém zápisníku.
Vedle Lydie to byl můj nejlepší přítel. Jen nad barvou obálky (modrá jako mořská pěna) a stylem papíru (tečkovaný) jsem strávila mučivé týdny.
Kate Spencer
Zápisník byl otevřený na stránce s nejnovějším seznamem úkolů, který jsem vytvořila v předchozích několika hodinách. Slova se mi vysmívala neznalostí toho, co mělo přijít. Ráno jsem ho nazvala : „Clařin páteční seznam úkolů: Udělej to a jdi domů!!!“, což mi teď po Amayině prohlášení přišlo celkem trefné. Sebrala jsem ze stolu svou oblíbenou propisku a s podrážděným, frustrovaným zafuněním přitiskla její kulatý hrot na papír.
Přímo pod: „Vytisknout rozpočet ve formátu PDF k posouzení“ jsem nakreslila malý čtvereček a vedle něj napsala „Nechat si život obrátit vzhůru nohama.“ A ta slova jsem do toho papíru prakticky vyryla.
A pak jsem si to odškrtla.