Jste dávno dospělá žena s kariérními úspěchy a postavením, ale v práci vás oslovují zdrobnělinou vašeho křestního jména?
Máte PhD. titul, ale když vás seznamují s obchodními partnery, představují vás jako Aničku, zatímco vašeho mladšího a juniornějšího kolegu jako doktora Nováka?
Tohle je naprosto běžná realita. Ženy jsou i ve formálním styku, na pracovišti nebo ve veřejné sféře, daleko častěji oslovovány křestním jménem. Vzpomínáme si třeba na debatu Budoucnost bez liberalismu, kde byla v panelu mezi čtyřmi dalšími muži jedinou hostkou Anna Šabatová. Zatímco ona oslovovala muže příjmením, oni ji bez výjimky oslovovali Aničko.
Nikoho by přitom ani nenapadlo nazývat v pracovním prostředí muže „Petříkem“. Pouhá představa toho, jak nadřízená žena oslovuje svého podřízeného Petříku, v nás okamžitě vzbuzuje dojem, že jde o ponižování a šikanu. Obráceně to ale zjevně neplatí – zdrobnělinami totiž spousta mužů v pracovním styku ženy běžně oslovuje. Dost by nás zajímalo, jak by kupříkladu pan Petr Drulák, účastník zmíněného panelu, reagoval, kdyby jej Anna Šabatová v debatě oslovila jako Petříka…
Podle průzkumu Světového ekonomického fóra ženy čtyřikrát častěji než muži hlásí, že byly někdy považovány za méně kompetentní kvůli svému pohlaví (23 % žen oproti 6 % mužů). Na tom se podílí i často ponižující formy oslovování, jakými jsou právě zdrobněliny, které zpochybňují profesionalitu žen a zvyšují nerovnost na pracovišti. 16 % žen se setkalo s opakovanými drobnými narážkami na své pohlaví, což mělo přímý dopad na jejich postavení v pracovním týmu.17
Je naprosto běžné, že mladé nebo neprovdané ženy označujeme jako slečny. Mladé nebo svobodné muže ale označujeme zkrátka jen jako muže, nikoliv třeba jako mládence. Zda je muž svobodný, nebo ženatý, nás očividně nezajímá. Zatímco u ženy to ovlivňuje, jak ji oslovujeme – a tudíž samozřejmě i to, jak ji vnímáme.
Skupinu kolegů označíme nejspíše za kolegy, možná za chlapy. Skupinu kolegyň ale docela běžně označíme za holky.
Zkuste si sami říct věty „Kolegové v kanceláři říkali…“ a „Holky v kanceláři říkaly…“. Koho si představíte v prvním případě a koho ve druhém? Představíte si ve druhém případě kancelář plnou inženýrek? Samozřejmě že ne. A přesto skupinu inženýrek někdo – a zejména muž – jako holky označí.
Zastavme se na chvíli nad tradičním oslovením řečníků a moderátorů: „Vážení pánové a milé dámy“. Vidíte, co takové oslovení říká? Dámy, tedy ženy, jsou „milé“. Tedy usměvavé a příjemné, ale rozhodně ne vážené. Vážení, vážní, jejichž slovo má váhu, jsou pánové, tedy muži.
Tohle všechno jsou příklady toho, jak běžně a spíše neúmyslně používáme sexistický jazyk.
Teď se ale přesuňme k tomu, že mnozí muži používají sexistický jazyk úmyslně – k získání převahy a shození své oponentky v konverzaci. Někteří tak činí běžně a rutinně. Je pro ně zažitou praxí, že ženám tykají, používají již zmíněné zdrobněliny nebo jiné formy familiárního oslovení.
Jiní vytáhnou sexistická slovíčka v situaci, kdy jim docházejí argumenty. Začnou vás oslovovat „holčičko“, „zlato“ a podobně, a to i přes to, že jste třeba podobného věku – a doufají, že tím získají moc a autoritu. Snaží se dovolat svého statusu „patriarchy“, který přeci z principu věci musí mít pravdu.
A téměř nikomu to nepřijde divné. Většina lidí bude toho názoru, že je to roztomilé a správné. Že se to tak dělalo vždycky… Inu, je čas se podívat na to, co to podprahově implikuje, a skoncovat s tím!
Co s tím: tipy pro ženy
Přestat hrát hru na „milou dámu“ je samozřejmě neuvěřitelně těžké. Jakmile se ohradíte – třeba proti oslovení „milá dáma“, hned budete považována za potížistku. Za tu, která řeší nesmysly, případně sem tahá americké manýry a už už se chystá muže žalovat za jen trochu delší pohled.
Jedna z možností, jak na absurditu těchto oslovení upozornit, je začít je používat také. Zcela úmyslně, ale genderově naopak. Pokud vás kolega začne oslovovat Aničko, začněte mu říkat Petříku. Pokud infantilní jazyk nepoužívá úmyslně, s cílem vás shodit, pak mu to ihned dojde a svého chování nechá.
Stejně tak můžete zkusit své kolegy oslovovat „milí pánové a vážené dámy“. Je to drobná subverze, která ale může vnímavější lidi přimět k tomu, aby se zamysleli a případně víc přemýšleli o slovech, která volí.
Upřímnější a tvrdší možností je se proti infantilnímu oslovování ohradit a vyžadovat stejné formáty oslovování, jaké náleží vašim kolegům. Musíte ale počítat s tím, že druhá strana na to bude reagovat podrážděně. Ilustrativním příkladem může být historička Anna Hájková. Ta se v roce 2020 na Twitteru ohradila proti tomu, jak ji oslovil moderá-
tor Martin Veselovský, a opravila ho, že je doktorka Hájková (v odpovědi napsala jen: „doktorko“ Hájková). Mířila tím na to, že pan Veselovský jiného muže oslovoval jako „doktora“. Tento nevinný tweet spustil doslova twitterovou bouři, kdy se na doktorku Hájkovou sesypaly stovky mužů, kteří se jí vysmívali, zesměšňovali ji a ponižovali.
Když odhlédneme od sociálních sítí, bývá nicméně reakce protistrany velmi dobrým ukazatelem její motivace. Je –nebo by alespoň mělo – být běžné, že pokud vás někdo opraví, omluvíte se a začnete používat takové oslovení, které daná osoba vyžaduje. Pokud vás druhá strana začne ponižovat, můžete si být skoro jistí, že původní oslovení bylo použito cíleně. A tudíž bylo to, že jste se ohradili, zcela na místě.
Pokud je familiární oslovení použito v debatě, aby muž získal převahu, lze zvolit i strategii přímé konfrontace. Můžete se na rovinu zeptat, zda, pokud vám říká „holčičko“, tak vy mu máte říkat „chlapečku“.
Použít můžete i humor. Jedna z žen, které se to stalo, nám na Instagram napsala, že vytáhla z kapsy telefon, předstírala telefonát a řekla: „Dobrý den, paní doktorko, chtěla jsem vám poděkovat za ten botox. Perfektně funguje, lidi si myslí, že chodím zase do školky, a říkají mi holčičko.“
Co s tím: tipy pro muže
Neříkejte cizím ženám nebo kolegyním „holčičko“, „zlato“ ani „slečno“. Tak jednoduché to je. A tím bychom mohli skončit, že? Naneštěstí to nestačí.
Už zase to bude vyžadovat nějakou práci. Sledování sebe sama. Používáte při oslovování kolegyň častěji křestní jména než při oslovování mužských kolegů? Čím je to způsobené? Může to být legitimní, protože kolegyně znáte výrazně déle, ale také to může být genderový bias, který si ani neuvědomujete. Zkuste se chvíli sledovat a upřímně se zamyslet a případně pak způsob svého vyjadřování upravit.
Pokud si nejste jistí, není nic snadnějšího než se zeptat. My se třeba na začátku našich workshopů každého ptáme, jak mu/jí říkat – vyhneme se tak jakýmkoliv omylům.
Je totiž dost dobře možné, že jedna žena jménem Anna bude oslovení „Anička“ vyžadovat (třeba proto, že jí Anna přijde moc tvrdé) a jiná ho bude odmítat, protože jí Anička přijde infantilní. Obojí je plně legitimní a zcela v pořádku.
I tady však platí, že nedělat to nestačí. Ostatní muži, kteří takovýto jazyk používají a zneužívají, spoléhají na to, že
jejich okolí bude mlčet. Spoléhají na to, že pokud se dotyčná žena ozve, snadno z ní učiní hysterku a tu, která přeci nechápe náš hezký český laskavý humor.
Ano, hádáte správně – pokud to sami neděláte, je na čase, abyste ve svém okolí aktivně budovali a podporovali atmosféru, která používání sexistického jazyka potlačuje. Jak toho můžete docílit?
Můžete si o tom s ostatními muži promluvit. Neznamená to, že máte svolat formální meeting, který se bude jmenovat „genderově korektní jazyk“, a sebe prohlásit za genderového experta jako v seriálu Kancl. Může to znamenat třeba jen to, že mezi řečí s kolegou poznamenáte: „Hele, není divný, jak Aničku oslovuješ Anička? Nevšiml jsem si, že bys komukoliv z týmu říkal třeba Petříčku.“ Nemusíte se o tom hádat nebo se s tím druhým přít, stačí se zeptat a nechat kolegu přemýšlet.
Samozřejmě i vy, jako muž, se můžete pustit do drobné subverze a přehazovat tradiční oslovení typu „vážené dámy, milí pánové“ a podobně. Pokud tohle uděláte, nemusíte se bát, že vás někdo přímo konfrontuje. Nanejvýš si bude myslet, že jste se spletl. Ale opět ho to může pobídnout začít o tom přemýšlet…
Možná se vám to stalo taky – na poradě si vezmete slovo, nastíníte svůj nápad a odpovědí je vám maximálně tiché zamručení. Na váš vstup nikdo nereaguje a debata pokračuje dál. O chvíli později řekne tu samou myšlenku váš kolega. Šéf na ni okamžitě zareaguje: „To je ale skvělý nápad, Pavle! Tak to uděláme. Vezměte si to na starost.“ Co se to sakra právě stalo, říkáte si. On ukradl můj nápad…
Ne, nezdá se vám to a nejste v tom samy. Muži – i v pracovním prostředí – ženám tolik nenaslouchají, protože je považují za méně kompetentní. Za ty, kdo hodně mluví, ale ve skutečnosti o meritu věci příliš nevědí, jak jsme o tom už mluvili v kapitole o authority gap. Výsledkem skutečně bývá zneviditelňování žen a jejich přínosu.
Lingvistka Deborah Tannen ve svém článku pro Hardward Business Review uvádí následující příklad z jejího terénního výzkumu v amerických firmách:
„Během hodnocení politiky pružné pracovní doby ve velké nadnárodní společnosti se účastníci shodli se na tom, že systém je výborný, ale je třeba ho vylepšit. Po setkání jsem měla dojem, že většina návrhů pocházela od Phila, ale při podrobném procházení poznámek jsem zjistila, že téměř všechny návrhy přednesla Cheryl. Phil pouze rozvinul Cherylina slova, ale mluvil o nich déle, což vedlo k tomu, že byl považován za hlavního přispěvatele. Když jsem se zeptala všech účastníků, kdo byl podle nich nejpřínosnějším členem skupiny, ženy označily Cheryl, zatímco drtivá většina mužů označila Phila. To ukazuje, že ženy hodnotily přínos jiné ženy přesněji než muži.“ 18
Výzkum Deborah Tannen ukázal, že muži mají tendenci vnímat mocenskou dynamiku interakce a mluvit tak, aby získali výhodu a vyšvihli se nad ostatní. Ženy mají naproti tomu tendenci silněji reagovat na dynamiku vztahů a mluvit tak, aby si ostatní zachovali tvář, a brání se výrokům, které by mohly být vnímány jako shazování ostatních. Na rozdíl od mužů i v případě, kdy jako vedoucí mluví se svým podřízeným.19
A tak se ve firmách běžně stává, že uvnitř týmů odvedou stěžejní práci ženy, ale kredit dostane ten, kdo je nejhlasitější na poradách, nebo ten, kdo je nejvíc vidět při prezentování výsledků. Bývá to zpravidla vedoucí – a jak víme, na vedoucích pozicích jsou zpravidla muži… Už se zase dostáváme do začarovaného kruhu.
Co s tím: tipy pro ženy
Když mluvíte o pozitivním vývoji projektu, jaké používáte zájmeno?
Právě volba zájmena může ovlivnit, kdo získá kredit. Ukázalo se, že muži častěji používají zájmeno „já“, zatímco ženy ve stejných situacích častěji říkají „my“. Když třeba vedoucí oddělení řekne „Najímám nového manažera. Povede oddělení“, zní to, jako by vlastnil celou firmu. Naopak ženy často používají „my“ i tehdy, kdy se to týká práce, kterou vykonaly samy. Neočekávejte, že ostatní poznají, že vykonaná práce je vaše. Nebojte se použít zájmeno „já“. Není to přehnaná sebepropagace; je to zdravá asertivita!
Obava z toho, že budeme příliš sebevědomé, je v nás naneštěstí hluboce zakořeněná. Studie jasně ukazují, že ženy častěji bagatelizují svou jistotu a muži častěji minimalizují své pochybnosti.
V jednom známém experimentu psycholožka Laurie Heatherington a její kolegové požádali stovky vysokoškolských studentů, aby předpověděli, jaké známky dostanou v prvním ročníku.
V jedné skupině měli účastníci a účastnice své předpovědi napsat a vložit do obálky; ve druhé měli své předpovědi říct veřejně. V první skupině byly předpovědi žen stejné jako u mužů a shodovaly se s jejich skutečnými známkami. Ve druhé skupině, kde ženy svůj odhad říkaly veřejně, odhadovaly, že budou mít známky horší. Podceňovaly se jak v porovnání s muži, tak hlavně se skutečným výsledkem!20
Překonávat toto nastavení je velmi těžké. Už jen proto, že získání zaslouženého kreditu jde často ruku v ruce se ztrátou příjemného dojmu. Když se svými výsledky pochlubíte stejně jako kolega, vy budete za tu drzou, tu, co má (příliš) ostré lokty, tu, co se chová „jako chlap“. Ale no a co? Být milá a zticha už každá z nás zkusila a k ničemu to nevedlo…
Co s tím: tipy pro muže
Znovu po vás chceme, abyste se zamysleli: stalo se vám někdy, že jste své kolegyni ukradli nápad? Vsadíme se, že odpověď bude ne. A my vám věříme. Už jen proto, že čtete tuto knihu, je velmi nepravděpodobné, že byste to udělali úmyslně. Je ale možné, že jste někdy ukradli nápad neúmyslně? Že jste prostě rozvíjeli myšlenky kolegyně, ale kredit přistál vám? Pokud máte otevřenou mysl, měli byste připustit, že je to minimálně možné. Co s tím ale dělat?
Klíčové je uvědomit si, že se to může stát. Pokud jste nezačali číst od této věty, tady máte splněno. Když víte, jaká je sociální dynamika komunikace a jakou roli hraje rozdílné vnímání mužů a žen ve společnosti, můžete s tím pracovat. Primárně je potřeba aktivně uznávat přínos ostatních a zejména pak žen. Rozvíjíte-li myšlenky, které vzešly od kolegyně, vždy explicitně zmiňte její jméno a původní nápad. Namísto „Myslím, že bychom měli…“ použijte formulaci: „Jak říkala Jasmína, bylo by dobré, kdybychom…“ Nejenže tím dáte najevo uznání jejích myšlenek, ale také pomůžete ostatním vnímat její práci jako klíčovou.
Pokud si všimnete, že vám mužští kolegové přisuzují zásluhy za nápady, které původně vzešly od někoho jiného, je důležité situaci napravit. Když někdo řekne „To byl skvělý nápad!“, můžete odpovědět: „Díky, ale ve skutečnosti to byl Jasmínin nápad, který jsem jen trochu posunul.“ Tímto způsobem aktivně podpoříte férové uznání jejího přínosu. Zároveň tím ukážete, že jste si vědomi sociální dynamiky, která má tendenci ženy podceňovat.
Práce se sociální dynamikou ve skupině je jedna věc. Druhá jsou naše osobní interakce se ženami v týmu jeden na jednoho. Již zmíněná lingvistka Deborah Tannen často upozorňuje na odlišné komunikační styly žen a mužů. Konkrétně mluví například o komplimentech:
„Výměna komplimentů je běžný rituál, zvláště mezi ženami. Nesoulad v očekáváních ohledně tohoto rituálu dostal Susan, manažerku v oblasti lidských zdrojů, do nepříjemné a podřízené pozice. Ona a její kolega Bill oba prezentovali na velké konferenci. V letadle cestou zpět Susan řekla Billovi: ,To byla skvělá přednáška!‘ ‚Děkuji,‘ odpověděl. Pak se zeptala: ‚Co sis myslel o mé?‘ Bill odpověděl dlouhou a podrobnou kritikou. Susan přepadl nepříjemný pocit, že byla degradována na nováčka, který potřebuje jeho odborné rady. A co bylo ještě horší, mohla vinit jen samu sebe, protože se přece zeptala Billa, co si o její přednášce myslí.“
Podle Tannen využil Bill příležitosti, aby kritikou získal navrch. Z jejích analýz také vyplývá, že muži se s mnohem menší pravděpodobností zeptají někoho na feedback – právě proto, že nechtějí dávat druhým příležitost, aby si na nich zvýšili status.
Zamyslete se: padáte někdy do této „pasti“? Já rozhodně ano. S Jasmínou docela často vystupujeme na konferencích a podobných akcích společně. Máme jedno vystoupení, kde se doplňujeme a střídáme. Dřív jsem míval neustále potřebu dávat Jasmíně po takové akci feedback. „Tohle se ti nepovedlo, tady jsi moc tlačila na pilu, tady ti nevyšel fór.“ Vždy šlo o maličkosti, malé detaily.
K mému překvapení je ale Jasmína nechtěla slyšet. A to přesto, že to byla přeci ona, kdo se zeptal: „Tak co? Jaké to bylo?“ Nechápal jsem to. Proč to nechce slyšet, když to znamená, že můžeme být příště lepší? Štvalo mě to. Až mnohem později jsem se dozvěděl, že to vnímá jako poučování; podobně jako Suzan má pocit, že ji degraduji na nováčka, a to i tehdy, kdy je naše vystoupení velmi úspěšné. Proto je na místě pochvala, ne kritika – tedy
pardon, feedback. Tahle zkušenost je přesnou ukázkou toho, jak neviditelný genderový filtr způsobuje rozdílná očekávání a vnímání situací a jejich dopad.
Jiným příkladem je jev, který dostal pojmenování „rituální nesouhlas“. V něm jde o to, že muži berou opozici vůči svým nápadům a myšlenkám jako příležitost je otestovat. A v tomto duchu často hrají roli „ďáblova advokáta“, aby našli mezery nebo díry v argumentaci a pomohli tak prozkoumat nadnesené nápady. Poznáváte se v tom?
Tento styl může fungovat dobře, pokud ho všichni sdílejí, ale ti, kdo na něj nejsou zvyklí, nemusí chápat jeho rituální povahu. A hádejte, kdo to nejspíš bude? No jistě: zejména ženy. Mohou tak snadno opustit nápad, který je takto testován, protože to budou vnímat jako jeho napadení. Naše námitky mohou vnímat jako potvrzení toho, že nápad stojí za starou bačkoru. A co hůř, takový test mohou brát jako osobní útok. Místo, kde k něčemu takovému dochází, pak vnímají jako konfliktní prostředí. Začnou své vstupy formulovat opatrně, aby se vyhnuly útokům – a díky opatrným formulacím je tím spíše přitáhnou. I tady máme velkou osobní zkušenost. Mockrát jsem se divil, proč Jasmína nechává plavat některé nápady, které mi přišly skvělé a měl jsem k nim jen pár drobností. Když jsme se o tom pobavili, dozvěděl jsem se, že jsem je přeci shodil ze stolu – ale já si celou situaci pamatoval jinak! Vždyť jsem přeci říkal, že „je to dobrý nápad, ale…“ Trvalo to dlouho, než jsme se domluvili, že roli ďáblova advokáta hrát nemám. A ještě déle, než mi došlo, že i tohle je genderová věc. A upřímně: plně mi to nejspíš nedošlo doteď, protože k tomu pořád občas sklouzávám.
Identifikovat tyto jevy a jejich genderový dopad vyžaduje velkou citlivost a empatii. Čtení reakcí druhé strany, znalost sociální dynamiky. A nestane se to ze dne na den. Pokud si však připustíme, že se nám to děje taky, můžeme jít a udělat první krok…
A jako obvykle, individuální změny jsou důležité, ale ani zdaleka nestačí. Je potřeba budovat systém, který bude rozpouštět silovou dynamiku, jež implicitně zvýhodňuje muže. Co pro to můžeme dělat?
Nejdůležitější je si uvědomit, že univerzální návod neexistuje. Každá situace, každý člověk a každé prostředí má svá pravidla. Pravidla, která často nejsou vidět, ale která přesto určují, kdo se prosadí a kdo zůstane na okraji. Komunikace není neutrální. Je to mocenský nástroj, a právě proto musíme být velmi opatrní, jakým způsobem s ní zacházíme. Muži a ženy často mluví jinak – ne proto, že by měli jiné schopnosti, ale protože byli jinak socializováni. Muži se učí mluvit nahlas a prosazovat se, ženy čekají, až na ně přijde řada. A když tahle „řada“ nikdy nepřijde, přestanou se o slovo hlásit úplně.
Pokud si tohle uvědomíme, můžeme vědomě vytvářet prostor, v němž jsou slyšet všechny hlasy. Někdy stačí jednoduchá věc –dát lidem prostor na rozmyšlenou, přímo je vyzvat k vyjádření, nenechat je udupat. Nejde o to, aby se všichni chovali stejně, ale aby každý měl šanci se zapojit.