0043934

ARTETERAPIE

OD INDIVIDUÁLNÍ ZKUŠENOSTI KE KOLEKTIVNÍM SOUVISLOSTEM

Autorka dvou postaviček a kresby zvířátka na str. 1

je Zuzana Lenerová

ARTE TERAPIE

OD INDIVIDUÁLNÍ ZKUŠENOSTI KE KOLEKTIVNÍM SOUVISLOSTEM

Copyright © Magdalena Westman Kocábová, 2023

All rights reserved

ISBN 978-80-242-8780-5

VĚNOVÁNÍ A PODĚKOVÁNÍ

Knihu věnuju svým dcerám Dominice a Lucii a jejich dcerám Thee, Ester a Daniele. Je z mého pohledu shrnutím toho podstatného, čím se ve druhé půlce života (od roku 2004) zabývám.

Děkuju své mámě Darje Kocábové, že mi v roce 1978 poprvé představila arteterapii. Vernisáž výstavy prací schizofreniků s názvem Skromné umění, která se konala v kině Oko v Mladé Boleslavi, mám dodnes v živé paměti. Jako dvacetiletou adolescentku mě napadlo jediné. Škoda, že neumím malovat. Taková práce by mě bavila.

Darja Kocábová pracovala (od roku 1973) se schizofreniky v Psychiatrické léčebně v Kosmonosích. V rámci skupinové psychoterapie chodila s pacienty do přírody. Dívali se na různé scenérie a vybírali, které by namalovali, kdyby to dokázali. Následně se skutečně pokoušeli malovat.

Po počátečních zkušenostech koncipovala máma arteterapii jako integrální součást skupinové psychoterapie psychóz. Po výtvarné stránce jí byl oporou akademický sochař Jiří Bíma, který jí pro práci poskytl i svůj ateliér. Darja Kocábová se věnovala rovněž muzikoterapii a nesmazatelnou stopu v arteterapii zanechala svou meditativní hrou s kameny.

V knize V tichu; Eseje o přítomné minulosti (2010) jsem se v kapitole Arteterapie v minulém století dočetla, že v polovině osmdesátých let minulého století byla Darja Kocábová pověřena doc. MUDr. Jaroslavem Skálou, aby založila v rámci Lékařské společnosti J. E. Purkyně pod psychoterapeutickou sekcí arteterapeutickou subsekci. Krátce zastávala pozici předsedkyně České arteterapeutické asociace (ustavena 1994) a stala se systematickou supervizorkou. Více než deset let vedla s doc. Skálou psychoterapeutické výcviky SUR (Skála, Urban, Rubeš) se zvláštním zaměřením na arteterapii.

Moje poděkování patří současně všem, kdo mě vytrvale podporovali na mé nejednoduché cestě k arteterapii, i těm, kteří mi dnes pomáhají šířit mé pojetí této léčebné metody.

A ještě jedna důležitá informace: Bez mimořádné umělecké citlivosti a velké trpělivosti akademického malíře Mira Hadince, by takhle krásná kniha nikdy nevznikla.

PŘEDMLUVA

Mojí životní motivací ke všemu, co jsem v životě dělala, bylo přesvědčení, že nejsem dost dobrá.1 Budování ženské identity pro mne představovalo nekonečně dlouhou a strastiplnou cestu. Vše se usadilo až v druhém manželství s Jihoafričanem Randolphem. 2 Rozvod (bylo mi třicet šest let) s prvním manželem, jímž byl jazzrockový hudebník, hráč na elektrofonické klávesové nástroje, hudební skladatel, cestovatel, horolezec, kameraman a režisér Martin Kratochvíl, mě utvrdil v tom, že se mnou asi opravdu není něco v pořádku. 3 Bohužel zásadní historicko-filozoficko-psychologické dílo Simone de Beuvoirové Druhé pohlaví (1949/1966), pojednávající o údělu žen ve společnosti, se mi dostalo do ruky příliš brzy. Jako osmnáctiletý žabec jsem knihu po letmém prolistování odložila, a tak místo abych se nechala utvářet manželovými sny, zaměřila jsem se na kultivaci své lidské hodnoty. 4 „Muži nemají rádi nepodařené chlapce ani ‚modré punčochy’, ani ženy, které mají svou hlavu; přílišná vzdělanost či inteligence, přílišná charakternost je děsí.“ (str. 150–151)

Těsně před totálním krachem prvního manželství a pádem komunistického režimu (1989) jsem absolvovala šestitýdenní poznávací cestu po USA. Potkala jsem tam mnoho lidí různých národností, profesí i společenské příslušnosti. Měli jedno společné – brali mě. Domů jsem se vrátila o poznání jiná. Martinovi to neuniklo. Začal mě osočovat z militantního feminismu, což urychlilo definitivní konec našeho vztahu. Zhroucení komunismu ve stejný moment jako by všemu dalo načas nový smysl. Nikdo a nic už mě nedokázalo zastavit před zapojením se do veřejného života. Americká zkušenost pro mne byla na dlouho odrazovým můstkem prakticky ke všemu, čím jsem se po sametové revoluci profesně zabývala.

V roce 1999 se mi dostala do ruky kniha Clarissy Pinkoly Estésové Ženy, které běhaly s vlky. Pokus jungiánské psychoterapeutky a etnoložky oživit ochablou vitalitu žen a vrátit je k jejich intuitivní povaze na mě mocně zapůsobil. „Musíme se snažit, abychom dovolily své duši růst přirozeným způsobem, do přirozených hloubek. Divoká přirozenost nevyžaduje od ženy určitou barvu pleti, určité vzdělání, životní styl nebo společenské postavení… po pravdě řečeno nedaří se jí v atmosféře vynucené politické správnosti a nerada je tlačena do starých vyčpělých pardigmat. Vzkvéta při neotřelém pohledu a vlastní integritou. Vzkvétá svou vlastní přirozeností.“ ( Estésová, 1992/1999, str. 30)

O něco později se léčivým balzámem pro mou duši stala kniha Manuela Ramireze III. Multicultural Psychology (1999), zabývající se problematikou jinakosti a neschopností člověka zapadnout do většinové společnosti, někam patřit. Dozvěděla jsem se, že tenhle dnes hojně rozšířený fenomén

se zdaleka netýká jen vnějších odlišností či postižení (kognitivní jinakost) apod., ale i těch neviditelných, jako jsou hodnoty, způsob myšlení, emocionální nastavení, životní filozofie, sexuální orientace aj.

Pokud člověk teméř v žádném ohledu nezapadá do obrazu definovaného sociokulturním prostředím, ve kterém žije, a navíc se mu zdá, že ostatní s tím nemají problém, dříve či později se ho začnou zmocňovat neodbytné pocity vlastní nedostatečnosti. Nejprve se projevují jako opakovaná zklamání z toho, že nám nikdo nerozumí, okolí nás nepřijímá takové, jací jsme, chce nás předělávat. Postupně se přidává bezmoc, zlost, úzkost, deprese. Člověk si připadá zoufale osamocený. V extrémních případech se začne utápět ve vlastní negaci.

Když se nám ale podaří své jinakosti porozumět, přijmout ji, dokonce se s ní spřátelit, můžeme ji nabízet ostatním jako přidanou hodnotu. „Přeprogramovat“ se k takovému nastavení, to bývá dlouhá trnitá cesta se spoustou škrábanců, rozbitých kolen i nebezpečných pádů ústy na beton.

Svou knihou bych ráda podpořila všechny odvážlivce a hledače, 5 kteří se neúnavně pokoušejí navzdory nejrůznějším (ne)čekaným překážkám i občasným vnitřním paralyzujícím pocitům vynalézat smysluplný obsah pro svůj život a prožívat ho jako významuplný.

Velkorysou nabídku nakladatele přispět svou troškou k tématu arteterapie jsem přivítala s nadšením. Sugestivní otázkou, proč vlastně chci psát knihu, když už jich bylo tolik napsáno, mě znejistil Randolph; znovu mě přiměl zamyslet se. 6

JAK KNIHU ČÍST?

Nejjednodušším způsobem je knihu vůbec nečíst a prohlížet si jen obrázky. (Instagram a FB hovoří jednoznačně.) Popisky pod obrázky zachycují proces tvorby. Vzhledem k tomu, že v naprosté většině výtvarných prací jde o díla kolektivní, na kterých se větší či menší měrou podílím, své jméno neuvádím. Ze zadní strany každého obrazu jsou uvedena plná jména všech autorů, kteří se na vytvoření toho kterého obrazu podíleli. Formáty obrazů jsou různých velikostí.

Číst s obrázky i „hlavní“ text je o něco náročnější způsob. Čtenář se dozví, že život se dá žít i nelineárně – nejdříve ho prožívat a teprve následně hledat oporu v literatuře. Je důležité i to, jak se člověk v pozdním věku vypořádává se studiem na vysoké škole. A v jaké tematické šíři a „rozevlátosti“ se dá mezioborová arteterapie pojmout.7

Kdo zvládne přečíst úplně všechno i s mými „hypertextovými“ poznámkami/asociacemi, leckdy přesahujícími svou délkou „hlavní text“, tomu se odkryje vše, co je v knize skryto..

Převádění (sebe)zkušenosti do slov a obrazů je jakýmsi „točením se v kruhu“. Po směru i v protisměru. Směřuju vpřed a vracím se zpět. Jako staří alchymisté věřím, že veškerá práce s duší se podobá kruhu. Život je vlastně „točením se v kruhu“ ve smyslu neustálého probírání téže životní látky.

Přímé řeči uvedené v textu jsou směsí mé paměti a pečlivě pořizovaných poznámek.

Poznámky/Asociace:

1 Když jsem byla zhruba ve třetině psaní, přečetla jsem mámě mnou zformulovanou vlastní osobní anamnézu. Byla součástí jedné seminární práce. Reakce byla pohnutá. „Tos mi zasadila ránu na konci života jako matce i jako psycholožce. Zjišťuju, že jsem ti nerozuměla. Nevěděla jsem, co všechno se v tobě odehrávalo, jak jsi to dětství prožívala.“

Jeden den si máma prý poplakala. Pak jsme se shodly na tom, že vzpomínky na dětství a dospívání uvedené v osobní anamnéze už byly přefiltrované mým mnohaletým (samo)studiem psychologie a nekončícím úsilím se v sobě alespoň částečně vyznat.

Rodičům jsem nikdy nic ohledně výchovy nevyčítala. Přistupovali k ní, jak nejlépe dovedli. (Máma psycholožka, táta evangelický farář, politolog a politický aktivista.) Oba pro mne byli nekonečným zdrojem inspirace a příkladem hodným následování. Vedli jsme doma otevřené rozhovory na veškerá představitelná i nepředstavitelná témata. Snad nejtvrdší názorová výměna proběhla s mým otcem na sklonku jeho života na téma feminismu. Nakonec byla pro obě strany přínosná.

Tématem feminismu jsem se jistou dobu zabývala. Domnívala jsem se, že knihou Clarissy Pinkoly Estésové Ženy, které běhaly s vlky jsem ho uzavřela. Nabyla jsem dojmu, že všechny mé otázky byly zodpovězeny a sžírají-

cí pochybnosti pociťované „neženskosti“ rozptýleny. Před nějakou dobou jsem se začala zajímat o mariánský kult.

Při četbě knihy Probuďte silnou ženu Clarissy Pinkoly Estésové jsem si vzpomněla na svou předčasně zesnulou přítelkyni, nadějnou spisovatelku Hanu Andronikovou. Svým pojetím ženství se Clarisse Pinkole Estésové podobala. Příběh Hany se mi vrátil v plné síle s četbou knihy Feminine Mystique Betty Friedanové (1983/2002). Při našem posledním společném obědě u ní doma, když už měla smrt na dosah, spílala z posledních sil svému osudu. Křičela, brečela a stále opakovala: „Tak co jsem do prdele měla dělat jinak? Kým jsem měla být?“ Rozvrátilo ji, umořilo, že ji mužský svět nebral tak, jak by si přála. Partneři ji opouštěli, dávali přednost ženám, které tu teď nebudu ani nechci popisovat.

Od prof. Jana Daneše, předního odborníka v oboru radiologie a mamodiagnostiky, s nímž jsem realizovala Projekt Mamograf, vím, že tohle velké a přetrvávající ženské dilema – vyhovět nesmyslnému obrazu, který patriarchální společnost o ženách vytvořila, anebo být samy sebou – se promítá i do časných a velmi agresivních zhoubných nádorů prsu, končících často rychlou smrtí. U nás, pokud vím, nikdy žádná seriózní debata na téma feminismu neproběhla.

Kniha Feminine Mystique pro mne byla zajímavá ještě z jednoho důvodu. Zhruba polovinu svého dospělého života jsem strávila jako žena v domácnosti. O takových ženách píše Friedanová především proto, že to byla ta společensky nedoceňovaná role, ze které se ženy postupně vymaňovaly. Na vlastní kůži mám zažité dva modely. Martinovo pojetí rodiny silně rezonovalo se staroněmeckou představou role ženy v ní – „ Kinder, Küche, Kirche “ (děti, kuchyň, kostel). Manželství s Randolphem stojí na jednodušším základě – starém anglickém přísloví „ Happy Wife, Happy Life “ (Šťastná manželka, šťastný život). Randolph je drsný námořník a feminista v jednom.

2 Setkání s Randolphem bylo jako sen. Konečně jsem mohla být sama sebou. Nemusela jsem skrývat, že uvnitř jsem jiná, než jak se projevuju navenek. Randolph považoval moje myšlení za částečně mužské a byl přesvědčen, že právě to je důvod našeho nekonfliktního vztahu. Až asi po deseti letech společného života mu něco vyklouzlo. Na mou neústupnost týkající se vnitřního zařizování našeho domova si pro sebe zamumlal: „ I´ll get you right“ (Já tě srovnám).

3 Potřebovala jsem si s Martinem povídat. V diskusi utvářet své názory. Nebral to vážně. Vysmíval se mému bulvárnímu vědění. Strašil mě zvednutým ukazováčkem: „rozum chabý, vůle slabá, touha po novotách veliká“ a odkazoval k rozsáhlé filozofické knihovně s tím, že až ji celou pečlivě prostuduju, možná se mnou ztratí slovo. Snažila jsem se. Po každodenní šichtě na rozlehlých latifundiích, kolem dětí a ve velkém domě často plném hladových krků (jeho spolupracovníků) to šlo ztěžka. Lačná po vědění otvírala jsem knihy a devastovala je, když jsem s nimi v posteli usínala. Martin opakoval, že mi knihy do ruky nepatří, že si neumím vážit věcí, všechno zničím. Jsem lehkoživka, příživník, člověk zbytečný, společnosti neužitečný. Oblomov. Bylo zřejmé, že Martin se mnou není spokojen. Jako

manželka, máma, kuchařka, pěstitelka drobné drůbeže a jiné domácí havěti, sadařka, zavařovačka, moštovačka, čistička odpadů, skládačka koksu, odklízečka sněhu, vyprošťovačka zapadlých aut a hlavně neposlušná studentka jsem nebyla s to naplnit jeho očekávání.

4 „Co když pracuješ špatně? Nebo dobře na špatném materiálu? Znal jsem a znám několik lidí, kteří na sobě dřou jako přísloveční koně, ale výsledkem je vždy – nic. Jen ztracený čas. Nedal-li Ti Bůh do kolébky prokletí talentu, je Tvá dřina zbytečná. Vydřeš si jen zoufalství a pocit zahozeného a zbytečného života. Nedři. Žij jako ostatní. Hloupě a zbytečně. Máš-li talent, obětuj se.“ Jistý čas jsem si dopisovala s takovým českým „beatnickým básníkem“. Jeho pravou identitu jsem nepoznala. Bála jsem se s ním osobně setkat. Ten člověk by mě úplně převálcoval. Zrušil. Jeho slova se ale postupně proměnila v můj vnitřní hlas. Čas od času se mě pokouší svést z cesty.

5 „Hledačovu pouť přirovnávám k labyrintu, k bludišti plnému klikatých stezek, které se navzájem kříží v místech, jejichž polohu nelze předpokládat. Na každé křižovatce má hledač čas na odpočinek a rozjímání, ale jinak je labyrint samá změna, samý pohyb a objevování. Labyrint nemá žádný pevný střed či jediné centrum, má spíše jakési magnetické ohnisko, jehož poloha se mění zároveň s pohybem hledače. Ať už nalezneme cokoli, nálezem hledání nekončí. Vede nás dál, abychom mohli nabývat stále lepšího vidění.“ ( Lash John, 1990/1996, str. 9, 11 )

6 Ředitel nakladatelství Euromedia Group Antonín Kočí mi napsal: „Jsou knihy, které nám vydělávají peníze. Pak jsou jiné, které nám přinesou slávu. A pak jsou takové, o kterých si myslíme, že by měly být na světě a třeba otevírat lidem oči. Věřím, že ta Vaše bude patřit do té poslední kategorie, a třeba nás i překvapí ve smyslu 1. a 2.“ Antonín Kočí na mě klade nárok, já cítím odpovědnost. Zároveň jeho sdělení vnímám tak, že vlastně nemohu prohrát. A to je přesně to, o co se ve své práci snažím i já. Pozvedat sebehodnocení/sebepojetí lidí skrze tvořivou spolupráci, ve které se od každého něco očekává. Dethlefsen (1990/2006) je přesvědčen, že když se od člověka něco očekává, je bezúčelnost nahrazována řádem a člověk cítí své místo v kosmu.

Tři věci rozhodly o tom, že jsem pojala knihu způsobem, který se může někomu jevit jako nesourodý. Zaprvé. Před časem jsem pracovala s osmnáctiletou dívkou z umělecké školy, která mi sdělila, že už by také měla/ chtěla něco předávat dál a že by se ji líbila právě arteterapie. Přes veškeré mé sympatie k ní jsem se podivovala nad tím, jak zjednodušené představy lidé mohou o oboru arteterapie mít.

Druhou věcí byl zajímavý nález v mámině archivu. Pročetla jsem více než desítku starých závěrečných prací po absolvování pětiletého psychoterapeutického výcviku SUR (Skála, Urban, Rubeš), který máma vedla, a povzdychla si. Účastníci výcviku zažili něco docela jiného než já během sebezkušenostního výcviku v rámci Ateliéru arteterapie

PF JU. Z jejich textů jsem nabyla dojmu, že se spíše jednalo o „procházku rozkvetlým sadem“. Napadlo mě, že by mohlo být přínosné popsat pocity člověka ze sebezkušenostního výcviku, který zdaleka tak snadno neprobíhal. Také, že terapeuti u nás toho o sobě moc nezveřejňují, a to ani v případech, kdy zdůrazňují partnerský vztah klient–terapeut, ze kterého získávají oba. S terapeutem přece daleko snáze navážeme hlubší vztah, když i on se nám zjeví jako pochybující, nedokonalá, ale poctivě hledající lidská bytost. To ho dělá autentickým, důvěryhodným. Yalom (2002/2003)

s tím nesouhlasí. Píše o tom, že pacienti často dávají najevo, že si nepřejí dozvědět se příliš mnoho z osobního života terapeuta. Chtějí před sebou prý vidět moudrou, vševědoucí osobu.

A do třetice. Jedna špatná zkušenost mladého nejmenovaného psychologa najatého jistým bohatým podnikatelem, aby změnil podnikovou kulturu, ho nepřiměřeně demotivovala. Jestli se k tomuto člověku někdy moje knížka dostane, jeho frustrační tolerance se určitě mnohonásobně zvýší.

Do knihy jsem zařadila četné citace myšlenek moudrých autorů. Nejen proto, že často dokážou obratněji vyjádřit to, co bych chtěla sdělit, ale i proto, že vybrané myšlenky korelují s mými prožitky. Zároveň pro mne představují cenné duševní dary, o které se chci podělit.

Botton píše (2000/2010) o tom, že skvělé knihy nám někdy spíše ubližují, že totiž pomíjíme ty aspekty svého života, o kterých neexistuje psané svědectví. Místo aby rozšiřovaly naše obzory, vytyčují hranice. Žádnou svou myšlenku, která plně nerezonuje s obdivovaným autorem/filozofem, pak nepovažujeme za dost dobrou.

Možnost instantního korigování textu a jeho „obohacování“ stále novějšími a přiléhavějšími myšlenkami (s využitím internetu) je lákavá, ale nemusí vést k požadovanému výsledku. Snad neskončím tam jako ten, co se „neodvážil říci, že má vředy na zadku, aniž by se podíval do slovníku na význam slov vřed a zadek“. ( Botton, 2000/2010, str. 169 )

Nelineární hypertext zásadním způsobem proměnil tradiční způsob myšlení a práci s informacemi. Pracujeme-li metodou „volných asociací“ v otevřeném virtuálním prostředí, je velmi obtížné nevzdálit se od původního záměru a udržet vnitřní soudržnost „hlavního“ textu.

Nemalým problémem jsou také překlady. Měla jsem v plánu ponechávat anglické citace v původním znění, protože překlad z jazyka do jazyka je složitější, než si lidé myslí. Když jsem se dočetla v knize Communication Between Cultures (Samovar, Porter, 1995), že styl ženské komunikace se od mužské liší tak výrazně, že to má vliv i na používání jazyka, tedy i na překlady, od záměru uvádět citace a překládat je z angličtiny do češtiny jsem upustila. Pokud si to text žádá, parafrázuju anglické texty v češtině.

7 Šicková-Fabrici (2016) se domnívá, že nejednoznačnost definic arteterapie a nejasné vymezení jejích kompetencí jsou důvody toho, že nemá v rámci pomáhajících profesí svébytné postavení. Volá po větší vědeckosti arteterapie, po jejím odtržení od ezoterických, až magických rovin a větším propojení s filozofií, teologií a uměním.

„Usilovně jsem se celá desetiletí snažil postrčit psychologii směrem k umění, rozeznat psychologii jako uměleckou formu spíše než jako vědu nebo medicínu nebo vzdělání, protože duše je bytostně imaginativní. Primární funkcí lidské bytosti je imaginovat…“ ( Hillman, 1992/2016, str.151 )

„Všechno kolem mne se pohybuje, některé věci se vyjasňují a odhalují něco z toho, co JE. Já se tomu otvírám a čekám, že něco pochopím. Jako bych tápal podél stěn temného pokoje, dokud nenajdu dveře. Jakmile najdu světlé místo, snažím se popsat, co mě osvětluje.“

Bert Hellinger

Citát jsem vybrala pro svou bakalářskou práci v Ateliéru arteterapie PF JU (2014). Vyjadřuje nutnost přijmout neúplnost, nedokonalost a dočasnost každého osvícení a pak životní cesta psychoterapeuta Berta Hellingera1 mi připadala v něčem podobná té mojí. Nejprve strávil nějaký čas v Jižní Africe a teprve poté se pustil do studia psychoanalýzy. Jako vedoucího práce jsem oslovila doc. Jana Slavíka 2 , jehož vnímání světa mi bylo blízké. Věřila jsem, že mi porozumí a bude ochotný podpořit můj trochu jiný pohled na arteterapii. Měl obavy, abych si svým pojetím bakalářské práce nezkomplikovala život. Napsal mi: „Jak trochu znám atmosféru státnicových obhajob v Ateliéru, není to snadná záležitost, a konfrontace s pojetím, které zastává Ateliér, se dá předpokládat. Proto byste měla být dobře připravena, aby případná polemika byla věcná, střízlivá a přínosná oboru. I to jsem měl na mysli, když jsem Vám psal, že se asi nebude možné vyhnout kritice či polemice, jestliže stavíte nějakou alternativu… Protože se jedná o bakalářskou univerzitní práci, nebude čtena (jen; především) jako osobní výpověď, ale jako nově navozené téma a jako výzva k dialogu. Proto třeba i bez Vašeho úmyslu bude pravděpodobně interpretována jako koncepční návrh na nějaké inovativní pojetí arteterapie. S tím je také třeba počítat – prostě to „nebude nevinné“, protože tím, že píšete práci na univerzitě, stáváte se společensky uznaným autorem, a tedy i veřejnou osobou.“

Ze svého portfoliového života neutvářeného budováním kariéry v tradičním slova smyslu selektivně vybírám to, co předurčovalo, jistým způsobem znesnadňovalo, ale zároveň významně obohacovalo mé studium v Ateliéru arteterapie i následné působení v oboru.

Několikaletá výtvarná práce s lidmi s mentálním handicapem mě nejen inspirovala k dalšímu studiu a praktickým výstupům, ale také mi poskytla dlouho hledané odpovědi na některé otázky

týkající se mne samotné: mého potenciálu i mých limitů.

Teprve skrze zmíněnou zkušenost jsem schopna snad zase o něco lépe zreflektovat svůj do -

savadní osobní i profesní život, jakož i svá předešlá studia arteterapie.

Původně jsem neuvažovala o práci s mentálně handicapovanými lidmi. Zabývala jsem se počítačovou grafikou a interiérovým designem. To jsem zamýšlela včlenit do arteterapie. V momentě, kdy vyučující psychologie v Ateliéru arteterapie dr. Ef zmínila, že ona by nemohla pracovat s mentálně handicapovanými lidmi, zbystřila jsem. Začala jsem pátrat, jak to mají ostatní psychologové, a dospěla k závěru, že lidé s mentálním handicapem skutečně zůstávají na okraji jejich zájmu.

Brouzdáním po internetu jsem narazila na text Jeronýma Klimeše 3 Svět mentálně retardovaných. Začíná popisem typické rétoriky lidí, kteří nemají s mentálně handicapovanými lidmi žádnou osobní zkušenost. „Já bych s mentálně postiženými lidmi nemohl pracovat. Obdivuji ty, kteří to dokáží, ale já na to fakt nemám.“ (Zdroj: internet, 2007)

Vzpomínám na setkání s dívkami s mentálním handicapem v Ústavu pro mentálně postiženou mládež v Mnichově u Mariánských Lázní (dnes Domov Pramen). V době, kdy moje máma ještě směla pracovat jako dětská klinická psycholožka (60. léta minulého století), 4 jezdila tam na pravidelné supervize a párkrát mě vzala s sebou. Tehdy jsem se vůbec poprvé setkala s větší koncentrací mentálně handicapovaných jedinců soustředěných na jednom místě. Ústav byl v péči řádových sester, jejichž laskavé a trpělivé zacházení s děvčaty se mi nesmazatelně zapsalo do paměti. Když máma viděla můj přetrvávající zájem o tyto lidi, přinesla mi tklivý příběh Pearl. S. Buckové Zůstala dítětem, pojednávající o životě spisovatelky s její mentálně retardovanou dcerou. Definitivní odchod dcery do ústavního zařízení moje dětské emoce nezvládaly.

Po maturitě na gymnáziu (1977) a roce stráveném na proslulé pražské jazykovce jsem začala pracovat na Dětské psychiatrické klinice v Motole. Tam jsem sice nepřicházela s dětmi do přímého kontaktu, nicméně ve volných chvílích jsem s velkým zájmem pročítala v archivu jejich příběhy. Blízké vztahy jsem s dětmi navázala až jako vychovatelka v Internátní mateřské škole pro mentálně zaostalé děti v Praze-Hodkovičkách..

K problematice mentálně handicapovaných osob jsem se znovu vrátila po více než třiceti letech během studia arteterapie na Jihočeské univerzitě (2013–2015), jednak v Základech arteterapie prof. Šickové-Fabrici, 5 jednak v předmětech speciální pedagogika a psychologie.

Definitivní rozhodnutí podniknout něco v této oblasti přišlo po přednášce, kterou jsem nepovažovala v žádném smyslu za objevnou. Když jsem kolegyni Há oslovila s otázkou, zda nemá někdy potřebu trochu více s těmito lidmi experimentovat, odpověděla, že ne, a doporučila mi, abych se už konečně na to věčné posouvání hranic vy…

Po necelých deseti letech práce s nejrůznějšími typy klientů se vracím ke schválenému a nezměněnému tématu bakalářské práce formou knihy. „… je subjektivním popisem jedné lidské zkušenosti hledající svůj smysl v kolektivních souvislostech. Subjektivitou se zde rozumí především soubor rozličných odkazů/počinů, které jedinec během určité životní etapy nashromáždil/realizoval ve snaze lépe porozumět sobě a světu kolem. Hlavním cílem práce je pokus o zformulování některých východisek nezbytných pro profesionální dráhu arteterapeuta působícího v mezikulturním prostředí jednadvacátého století.“ 6

K napsání bakalářské práce nedošlo. Po třech perných letech a na pokraji duševního zhroucení jsem Ateliér arteterapie opustila. Stále se opakující „živé“ sny nemilosrdně útočily na mou psychiku. Ležím v přítmí své ložnice, v posteli umístěné v prostoru. Zezadu (pocit jako u kadeřnice) mi někdo zuřivě hněte mozek připomínající změť střev. Dotyčný střeva třídí a rozhoduje, která nemilosrdně vyrvat a která ponechat. Pokaždé jsem se probrala zpocená od hlavy k patě a úplně dezorientovaná. Srdce bušilo jako o závod. Zdálo se, že umírám. Místo bakalářky jsem namalovala

dva obrazy: Už nechci nic vidět ani slyšet a Fantasmata.

FANTASMATA ( Enkaustika, A4 )

Poznámky/Asociace:

1 Bert Hellinger, rodinný terapeut, původně člen katolického řádu, strávil šestnáct let jako misionář v Jižní Africe. Naučil se zuluštinu. Uvědomil si, že mnoho domorodých rituálů a obyčejů má podobnou strukturu a funkci jako katolická mše. Kulturní hodnoty vnímal jako relativní. Zajímaly ho základní lidské kvality všem kulturám společné.

2 Jan Slavík je výzkumným pracovníkem v oblasti školního vzdělávání, autorem mnoha knih a hlavně zakladatelem artefiletiky, oboru, který není ani arteterapií, ani výtvarnou výchovou, ale s oběma má průniky. Za přečtení jistě stojí dvoudílná teorie a praxe artefiletiky s názvem Umění zážitku, zážitek umění. (2001/2004) Pozoruhodným dílem je kniha Tvorba jako způsob poznávání autorů Jana Slavíka, Vladimíra Chrze, Stanislava Štecha a kol. (2013)

3 Jeroným Klimeš je psycholog, muzikant a autor mnoha knih. Zabývá se rodinnou a církevně-pastorální psychologií.

4 Darja Kocábová byla donucena z politických důvodů přeorientovat svou profesní orientaci z dětí na dospělé psychotické pacienty.

5 Jaroslava Šicková-Fabrici, akademická sochařka a arteterapeutka, se už jako náctiletá ocitla v šedesátých letech minulého století v multikulturní společnosti v Anglii. Poznala šamanismus v Jižní Koreji. V knize Základ korejské kultury se zabývá kromě jiného i problematikou a úspěšností tzv. zraněného léčitele. Napsala také knihu Art & Art Therapy (2017) a je spoluautorkou knihy Terra Therapeutica, Medzi nebom a zemou (2000–2010).

6 Role arteterapeuta se proměňuje tak, jako se proměňuje současný svět charakterizovaný myšlenkovou a názorovou pluralitou. Arteterapeut by se měl posunout od konceptu ke kontextu. Není účinné provádět arteterapii „za zavřenými dveřmi“, vytrženou z širších společenských souvislostí. Ty by se měly naopak stát centrálními jak v arteterapii, tak ve výtvarné výchově. Arteterapeut by v sobě měl cizelovat citlivost pro kulturní rozmanitost. Neměl by uplatňovat víru v západní terapeutické přístupy k lidem z jiných kultur. Měl by vnímat, že arteterapie se přesunuje od individuální ke kolektivní. Osobní se stává politickým. Arteterapeut by si měl uvědomit, že se ocitl s klientem na jedné lodi a jediné, co mu může nabídnout v rozbouřených vodách bez navigačních map, jsou tvořivě a soucitně strávené společné chvíle. Arteterapeut by se měl stát klientovi následováníhodným vzorem ve všech aspektech jeho lidství.

AUTOARTETERAPIE V JIŽNÍ AFRICE

„Jestliže se ti nepřihodí žádné vnější dobrodružství, nepřihodí se ti ani žádné vnitřní.”

Carl Gustav Jung

Život v Česku mi v jisté chvíli přestal dávat smysl. Dům, který jsem postavila a do jehož architektury zakomponovala snad veškeré své „archetypální potřeby”, jsem po sedmi letech prodala. Peníze rozdělila mezi sebe a dvě dospělé dcery. Zbytek věcí naskládala do čtyř papírových krabic, uložila je pod postel u babičky a s milovanou knížkou Stařec a moře jsem podle všech a proti všem zmizela (2004) na africkém kontinentě.1

V Jižní Africe jsem ve svých pětačtyřiceti letech začala poprvé vážně s autoarteterapií. Každý den se tam vynořovala spousta otázek, na které jsem nenacházela odpovědi. Ty pracně nalezené doma v kulturně zcela odlišném prostředí nefungovaly. Bytostné zmatení mi každodenně bránilo v usínání. A pak opakovaně, uprostřed noci, v polobdělém stavu, se mi zjevil obraz. Pokaždé jsem vyskočila z postele k počítači a pokusila se ho zachytit. Začala jsem intenzivně myslet v obrazech a stejně intenzivně v nich žít. Za čtyři roky jsem vytvořila ve vektorových a bitmapových grafických programech 2 přes osmdesát koláží. Část jich byla vystavena (2005) v  Empangeni Art and Cultural History Museum v Jihoafrické republice. Obrazy padly do oka nějakému (údajně slavnému) jihoafrickému boxerovi. Jednou jsem šla do muzea něco vyřizovat, zahlédla jsem ho, jak sedí před obrazy na židli a pozorně je zkoumá. Přestože jsme se viděli poprvé, měl ten člověk potřebu se mnou sdílet, že už přes půl hodiny v obrazech objevuje něco nového. Ptal se mě, jestli nevím, kdo je dělal. Když jsem prozradila, že já, dostala jsem podrobný výklad o veškeré mnou netušené symbolice v obrazech obsažené.

Pozoruhodné bylo též vnímání obrazů mým bezprostředním okolím. Randolph si dlouho stál na svém, že tomu, co dělám, nerozumí. Jeho dceři s přítelem se většina mých obrazů zalíbila na první pohled. Pustili se do podobné tvorby. A Paulina, naše zulská pomocnice v domácnosti, přečetla v obrazech mou vědomou i nevědomou symboliku. V určité fázi přesvědčeně pronesla: „Madam (koloniální oslovení), ty rozumíš černým lidem (její vyjádření) a oni rozumí tobě. Tvoje umění je stejné jako naše, i když ho děláš na počítači.”