CHALUPA PAVLÍNA KŘIVÁNKOVÁ
Snažila jsem se dopnout kabát, ale poslední knoflík přesně nahoře na pupku se mi zarýval bolestivě do kůže. Nakonec jsem ho nechala rozepnutý. Břicho z kabátu vykukovalo jako měsíc mezi stromy. V pravidelných intervalech bolestivě tvrdlo ve snaze vypudit dítě z dělohy. Popadl mě takový strach, až jsem se musela kousnout do rtu. Heleno, nadávala jsem si v duchu, seber se. Je to jen porod.
Prastarý tlačítkový mobil tentokrát ani nezablikal. Stačilo říct a Karel by mi rád koupil nový, jenže já jsem byla kvůli jeho nerozhodnosti pořádně naštvaná a všechny dárky jsem uraženě odmítala.
Vždycky si jen hluboce povzdechl a klidným a tichým hlasem mě chlácholil: „Sbírám síly, Helenko. Dej mi ještě čas.“
Měl ho, kolik potřeboval, a stejně nic nevyřešil. Teď to mám, pomyslela jsem si. Nikde nikdo, jen osmdesátiletá babička spí tvrdě ve vedlejší ložnici.
„Babi, babi!“ Snažila jsem se zatřást spící stařenkou. Něco zamumlala a otočila se na posteli zády ke mně. Stejně mi nepomůžeš. Pohladila jsem ji po vlasech. Napsala jsem na kousek papírku zprávu, že jedu do porodnice, a nechala lístek na stolku. Vedle brýlí a skleničky na zuby ho určitě najde.
Vyšla jsem ven. Kontury stromů se v dáli nejasně rýsovaly. Rozbahněná polní cesta vedla do tmavého lesa. Kdybych
tady na Valašských pasekách nevyrostla, asi bych se zbláznila strachy. Každé zdejší děcko ví, že v lese a na louce nebezpečí nehrozí. To jen když člověk sleze do města. Na Vsetín nebo do Zlína. Tady se maximálně neshodnete se sousedy.
Auto jsem měla zaparkované kousek od Luptákova stavení. K nám se po deštích dostávalo špatně. Karel to uměl, ale já jsem ten půlkilometr raději vždycky došla.
Gumáky se mi bořily do bahna. Při každém kroku to mlasklo a já zajela několik centimetrů hluboko. Mazlavá hlína mi objala botu a nechtěla ji pustit. Po chvíli si oči přivykly na temnotu lesa. Držela jsem si břicho a v duchu spílala tomu nenarozenému. Proč zrovna teď? V plánu to bylo nejdřív za čtrnáct dní. Možná by tady byl i Karel.
Před dvěma dny mi napsal zprávu, že za mnou přijede a promluvíme si. Jenže se mu nějak nepodařilo dorazit.
„Zbabělec. Nechal mě v tom a utekl!“ drtila jsem mezi zuby nadávky jako Luptákova pomatená sestra Miluška.
Ztěžka jsem se brodila čerstvým bahnem. Vztek byl moje palivo a obrana před strachem. Jen na chvilku jsem si připustila, že bych nemusela dojít včas. Dech se mi na pár vteřin zastavil.
Viděla jsem se, jak ležím uprostřed lesa s velkým tvrdnoucím břichem a snažím se přivést na svět své první dítě. Úplně sama, bez pomoci. Jako nějaká pravěká pohanka.
To bude hodně drahé, vzpomněla jsem si znovu na Karla a odehnala vlezlé myšlenky. Takovou radost, aby nemusel nic řešit, mu určitě neudělám.
V hlavě se mi odehrávala dramatická scéna o dvou aktérech. Stála jsem nad nahrbeným mužem jako spravedlivá bohyně Nemesis. Tvářil se jako štěně. Místo další nadávky jsem ze sebe vyrazila hlasitý vzdech. Znělo to, jako když na podlahu ve stodole spadne těžký balík slámy.
Prodlevy mezi kontrakcemi se zkracovaly. Vlekla jsem se rozbahněnou cestou a snažila se neztratit rovnováhu. Každým krokem, každým plytkým nádechem jsem přicházela o kus síly. Opřela jsem se o kmen silné borovice a čekala, až se budu moct narovnat a pokračovat. Cestu k Luptákům jsem znala zpaměti. Od chalupy po polní cestě a kousek přes les. Každý strom, každý kámen, který trčel ze země jako pomník, bych našla poslepu. Teď se mi těch pár minut zdálo jako celá věčnost. Stromy se přede mnou znatelně rozestupovaly a tmavá noc přecházela do jemnějších odstínů. To už bude louka nad Luptákama, vydechla jsem úlevou. Myslela jsem, že nejhorší mám za sebou, ale to bych nesměla zapomenout na úzký pás mezi lesem a loukou.
Odhrnula jsem větve ztěžklé po deštích a vyšla z lesa. Nespasená tráva po vytrvalých lijácích polehala a vytvořila kluzký koberec. Nohy mi podjely. Pažemi jsem mávla do vzduchu a dopadla tvrdě na zadek.
„Au!“ vyjekla jsem a chytla se za břicho. Boulička na boku se pohnula.
„Promiň,“ omlouvala jsem se šeptem a hladila měkké obliny neznámého tvorečka ukrytého pod vrstvami oblečení a napnutou kůží. Neohrabaně jsem se zvedla ze země. Najednou ve mně cosi povolilo. Zničehonic mi velká tíha spadla rovnou do kalhotek, rozlila se po stehnech přes kolena až na lýtka. Vlněné kamaše jsem měla ve vteřině nacucané a po chvilce začaly pěkně studit.
Kontrakce, která následovala, byla mnohem horší než ty předchozí. Jako by mi někdo do podbřišku zabodl ostrý nůž. Zaúpěla jsem a padla na kolena. Hlavu jsem si položila na spodní trám dřevěné ohrady, která oddělovala pastvinu od lesa. Měla jsem představu, že ještě dojedu do porodnice sama, ale pochopila jsem, že to je nad moje síly. Musela jsem se co
nejdřív dostat ke stavení. Z posledních sil jsem prolezla mezi plotem. Další, tentokrát ještě silnější, mě zastihla těsně před spodní hranicí pastviny.
Takové utrpení se snad ani nedalo vydržet. Schoulila jsem se na studenou trávu do klubíčka a čekala, až to přejde. Břicho mi ztvrdlo na kámen a nechtělo povolit. Hvězdy na temném nebi zářily jako ozdobičky, jen si na ně sáhnout. Vlhká zem se mi zadírala do oblečení a do vlasů. Jasně jsem slyšela tlukot vlastního srdce. Prudká bolest mi bránila v dalším pohybu.
Vstávej! Dělej! Teď to nemůžeš vzdát!
Stahy naštěstí po chvíli opět povolily. S námahou jsem se zvedla a vydala se na poslední kus cesty.
Zaneřáděný dvorek u Luptákovic stavení mi najednou připadal jako království nebeské. S funěním jsem vylezla pár schodů na podestu domu a zabouchala na dveře.
Nic. Ozvalo se jen slabé zabučení z nedalekého chléva.
Cítila jsem, jak se děloha chystá k dalšímu sevření. Sedla jsem si na studenou zem. Nohy od sebe, břicho vmáčknuté mezi ně. Křečovitě jsem se chytla betonové hrany a tiše úpěla. Bodavá bolest vymazala schopnost vnímat, co se kolem mě děje, tak jsem si ani nevšimla, že na verandě někdo rožnul a pomalu otevřel dveře. V pravidelném rytmu jsem se kývala dopředu a dozadu, tiše úpěla a nejvíc ze všeho si přála, ať už to mám za sebou.
Luptačka v noční košili nejspíš vůbec nechápala, co za stvoření jí to sedí na schodech. Pak mě poznala.
„Už to začalo?“ zeptala se tiše. Vběhla dovnitř, všude rozsvítila a začala křikem budit ostatní.
„Dělej a nečum! Musíme odvézt Helenu do porodnice.“
Rozespalý Kuba ještě v autě nevěděl, co se děje. Stará škodovka nechtěla chytnout.
„Jste banda blbců,“ rozčilovala se Luptáková. „Pořád říkám, že s tím máte něco udělat.“
Bylo vidět, že syn se nechce zbytečně hádat. Mlčky se snažil nastartovat. Po třetím pokusu motor neochotně zachrchlal a rozběhl se.
Luptačka mě na zadním sedadle pevně držela kolem ramen.
„Jeď opatrně!“ štěkla po klukovi, když vjel do rozbahněné kaluže na polní cestě. Auto se ostře zhouplo. Nečekala jsem to a praštila se hlavou o opěrku předního sedadla.
Venku se rozednívalo. Kontrakce najednou ustaly.
„Nic necítím,“ zašeptala jsem.
Luptačka se ke mně naklonila. „Jak nic necítíš?“
„Žádné stahy.“
„Pohni!“ drcla Kubu do ramene. Pak se otočila ke mně. „To bude dobré. Uvidíš. To se někdy stává.“
Cesta trvala celou věčnost. V autě začalo být nedýchatelno. Zvedl se mi žaludek.
„Potřebuju zastavit.“ Neslyšela mě. „Potřebuju zastavit, je mi zle,“ zopakovala jsem, tentokrát hlasitěji.
„Blbost. Sanitka by ti taky nezastavila,“ zavrtěla hlavou.
„Otevřu ti okno.“ Natáhla se přese mě a kličkou stáhla okýnko asi na dvacet centimetrů.
Strčila jsem hlavu do škvíry. Studený vzduch mě praštil přes nos. Dýchala jsem rychle a mělce jako uštvaný pes, ale chlad zvenku mi udělal dobře.
Zatáčky v kopcích ubíhaly v pravidelném rytmu. Dostala jsem bolestivý kopanec do podbřišku. Pohladila jsem si zamilovaně břicho.
„Už se vzbudilo.“
Luptačka ve vaťáku přehozeném přes noční košili mi pevně stiskla ruku. „Jak říkám, všechno bude dobré.“
Zavřela jsem okýnko a opřela si hlavu o studené sklo. Kuba si trochu zesílil rádio, když začaly první ranní zprávy. „…opilý muž s kočárkem ohrožoval v autobuse spolucestující… I přes vydatné deště je v zemi málo vláhy…. Mrtvola muže ve středním věku byla nalezena u břehu řeky…“ Úderná znělka oddělující jednotlivé věty mi bušila do spánků.
„Vypni to,“ zahučela. „Kdo má ty blbosti poslouchat.“
Chlapec si hlasitě vzdychl, ale matku poslechl.
Dojeli jsme k nemocnici. Vrátný nahlédl okýnkem dovnitř, a když mě uviděl, ukázal cestu a otevřel závoru.
„Nemůžu tam.“
„Kam nemůžeš?“
„Nemůžu jít rodit. Nic jsem si nevzala. Nemám tašku, průkazku ani mobil.“
Vypadala pobaveně. „A já ti garantuju, že porodíš i bez těch krámů,“ uchechtla se.
„Mobil ti dám svůj. Stejně mi je na nic.“ Podala mi prastarou tlačítkovou nokii. „A všecky věci ti dovezeme. Ty se hlavně starej, ať jste s malým v pořádku.“
V prostorné tlumeně osvícené čekárně nebyla ani noha. Sedla jsem si na plastovou židli u stěny.
„Nechceš něco?“ ukázala Luptáková na blikající automaty s kávou a bagetami.
Zavrtěla jsem hlavou. Žaludek jsem měla pořád na vodě.
„Tak já zkusím někoho sehnat.“ Poplácala mě po rameni a odešla přes celou halu k jedněm dveřím. Nejistě zaťukala. Chvíli se nic nedělo. Pak se ozvaly kroky a někdo energicky otevřel. Ostré světlo se nemilosrdně vlilo do místnosti. Slyšela jsem jen tlumený rozhovor. Za chvilku se Luptáková vrátila a pomohla mi vstát.
„Drž se, holka, a kdybys něco potřebovala, zavolej Kubovi. Mám ho uloženého. O babku se neboj. Hned ráno se tam
stavím.“ Než odešla, ještě mě rychle objala. Byla cítit statkem, krávami a čerstvou trávou. V očích se jí zalesklo. „Všecky věci ti přivezeme.“
Typická Valaška, napadlo mě. Pod nánosem těžkého a stereotypního života se skrývá hodná a obětavá ženská.
Vešla jsem do menší přijímací místnosti. Boubelatá postarší sestra si mě prohlédla od hlavy až k patě. Vypadala jsem neutěšeně. Kabát zválený od hlíny, kolena legín zelená od trávy, zablácené gumáky a hlavně mokrá skvrna, která vedla od rozkroku až po lýtka. Viděla jsem, jak jí to šrotuje v hlavě. Mezi jednotlivými centry mozku proudily informace jako elektřina. Ty pak vyplivly jedinou hodnotící zprávu. Zjevně si mě zařadila do skupiny ztracených existencí – mezi fetky, bezdomovkyně a obzvlášť těžké sociální případy.
„Kartičku pojišťovny a těhotenský průkaz,“ řekla místo pozdravu.
Vytáhla jsem z kapsy kabátu peněženku, vylovila plastovou kartičku a položila ji na stůl. Štítivě ji vzala do ruky.
„Tu průkazku,“ sykla netrpělivě, zatímco ostře vyťukávala do počítače moje údaje.
Snažila jsem se jí vysvětlit, co se mi stalo, ale stroze mě zarazila.
„Já vás tady jen zapíšu do počítače. Povykládáte to sestře nahoře.“ Vytiskla přijímací papíry, vložila je do papírové obálky a poslala mě do prvního patra.
Dveře s označením „porodní sály“ byly zamčené. Zazvonila jsem a chvíli čekala, než mi otevřela mladá, usměvavá dívka. Vzala si obálku a ukázala bradou na židličku v malé čekárně. Venku už bylo ráno. Nevlídné a sychravé. Nadité ocelové mraky visely hrozivě nízko. Jemně jsem poplácala vršek klidného a nehybného břicha, přesně tam, kde vyčuhovala
tvrdá oblina. Napnutá kůže se propadla a oblina se přesunula o kousek vedle.
Vzpomněla jsem si, že mám v kapse mobil od Luptákové.
Vylovila jsem ho a napsala Karlovi zprávu, že jsem už v porodnici.
I.
„Terezko, porada,“ strčila Regina hlavu do mojí kanceláře a poťukala si na hodinky.
Otráveně jsem se zhoupla na židličce. „Co kdybychom tomu pitomci v ředitelně vyřídily, že se nám to nehodí, a uvařily si kafe?“
Chvilku mě nechápavě pozorovala, než jí došlo, že je to legrace.
„Stejně je to ztracený čas,“ povzdechla jsem si a poslušně vypochodovala z kanceláře.
Seděl rozšafně navlečený ve vypasovaném saku ve svém koženém křesle s koleny daleko od sebe. Vůbec bych se nedivila, kdyby se poškrábal v rozkroku, hlasitě si říhl a pak se tomu zasmál.
Regina mu podala papír s programem porady. Nejdříve se pozorně rozhlédl po místnosti. Vytipovával dnešní terč. Koho dnes s radostí rozcupuje na kousíčky, rozebere na atomy a rozmete do prostoru.
V místnosti bylo ticho. Oči přítomných nervózně těkaly po podlaze nebo kradmo po ostatních. Nikdo to pochopitelně nechtěl schytat. Jeho styl byl veskrze předvídatelný.
Na rozehřátí vybral téma. Jakékoliv. Třeba takové nezbytnosti jako nepořádek na pracovišti nebo neuklizenou boudu na kola. Zároveň s tím si vybral i vhodnou oběť a s chutí se
jí prošel po hřbetu. Jakmile šéf skončil, předhodil ubožáka i ostatním.
„Víš, jak mi to připadá?“ zeptal se mě nedávno Zdeněk. „Mám takovou fantazii,“ pokračoval s přivřenýma očima, „vyleze v tom svém vypasovaném sáčku na stůl, tam stáhne kalhoty a přede všemi vytlačí obrovské smradlavé lejno.“
„Ale fuj!“ zaprotestovala jsem.
„Počkej,“ zvedl ruku, „pak nám rozdá dlouhé klacky a nechá nás, ať se v tom všichni dohromady pořádně porýpáme. Celou akci zpovzdálí spokojeně pozoruje. Protože tak to přece má být.“ Hlasitě si povzdechl a otřel brýle do uválené košile. „Já ti ten puch někdy dokonce cítím.“
Regina se rozpačitě rozhlížela kolem sebe. Seděla na židli jako na bidýlku a zdálo se, že se každou chvíli rozpláče. Přitom tu dvacet let byla spokojená a všichni si jí považovali. Spolehlivá, pečlivá a rychlá. Asistentka, jakou by člověk světa kraj hledal a stejně nenašel.
Když odešel majitel firmy před necelými dvěma lety do penze, aby si s manželkou konečně užili cestování a vnoučata, nasadil nám místo férového šéfa, jak původně zamýšlel, arogantního a záludného chlápka. První půlrok se nic nedělo. Bez námitek pozoroval chod firmy a seznamoval se s kolegy. Jakmile se ale v novém prostředí zabydlel, začal ukazovat své pravé já. Velmi brzy jsme pochopili, že jeho hlavní činností nebylo vést firmu, ale znepříjemňovat nám život a navrch likvidovat všechno, co se podařilo vybudovat.
„Kdybych neměla dva roky do důchodu, už tady nejsem,“ řekla mi nedávno Regina. Chystala v kuchyňce kávu pro návštěvu. „Vždycky jsem to tady měla ráda a cítila se užitečná.
Ale teď je všechno v háji.“ Upřela na mě ty své obrovské uslzené oči a ukřivděně pokračovala: „Víš, že jsem musela čtrnáct dní psát, co dělám?“ Poťukala si významně ukazováčkem na čelo.