0043810

Medovníček a ř ekaModrávka

Medovníček a ptáček ledňáček

Medovníček byl hodný skřítek. Pomáhal všem zvířátkům, ale ze všeho nejraději měl včeličky. Dával pozor, aby jim nic nechybělo, aby se o ně včelaři dobře starali a také aby byly

zdravé. Však si ho včely vážily a každou chvíli skřítka odměnily

sladkým medem. Ten měl Medovníček moc rád a každý den ho snědl alespoň jednu lžíci. Proto byl zdravý a silný.

Dlouhá léta žil v lese na kopci pod košatým dubem, kde si postavil chaloupku. Ale jednoho dne se lidé rozhodli, že na tom kopci postaví rozhlednu. Co mohl skřítek dělat? Vítr Větroplach mu pomohl najít jiný dub daleko odtud také v lese a také na kopci. Zvířátka starou chaloupku rozebrala, přenesla

ji na nové místo a tam ji znovu postavila. Potom ještě přenesla

všechno nádobí a nábytek

i staré hodiny s kukačkou.

Nakonec divoká prasátka

uhrabala místo, na kterém

chaloupka stávala, takže nikdo už nikdy nepoznal, že tam

Medovníček tak

dlouho bydlel.

Skřítek ze všeho nejdříve poznával svůj nový domov. Tak se stalo, že brzy objevil i hájovnu, ve které žil pan hajný Petr s paní hajnou a se synem Filípkem. S tím se Medovníček skamarádil nejdříve. A jaké bylo jeho překvapení, když na zahradě hájovny objevil včelín a v něm deset a deset úlů se včelami. Skřítek uměl počítat jenom do deseti, tak nevěděl, co je dvacet. Proto si musel říci deset a deset. Od té chvíle využil každou chvíli, aby si s těmi včelami povídal. Zajímalo ho, kam létají pro nektar, ze kterého vyrábějí med, odkud nosí pyl a také kde berou vodu. Včely totiž potřebují i vodu a Medovníček nikde neviděl žádný rybník ani loužičku. Dozvěděl se, že když půjde asi čtvrt hodiny rovně za sluníčkem, dojde ke kraji lesa, kde teče řeka Modrávka. Přitéká z luk a pokračuje lesem. Tak od té řeky že si nosí vodu. Skřítek poděkoval a hned vyrazil na cestu. Tak byl na tu řeku zvědavý.

Zanedlouho už viděl, že les končí a mezi stromy se třpytí voda. Medovníček už viděl několik řek, vždyť se podíval dokonce i k moři, ale takovouhle řeku s krásnou modrou vodou ještě neviděl. Najednou se zastavil. Kousek od břehu na větvi seděl krásný ptáček, ani se nehnul. Byl celý modrý, jenom bříško

měl oranžové, za hlavičkou a pod krkem bílé skvrny a dlouhý

černý zobák.

„To je ale krása,“ povzdechnul si Medovníček. „To bude asi nějaký papoušek. Možná že uletěl Filípkovi z hájovny. Nesmím se ani pohnout, abych ho nepoplašil,“ říkal si skřítek a pro jistotu se proměnil v malý smrček. To on totiž uměl. Když potřeboval, proměnil se třeba v kámen nebo v květinu, prostě kouzelný skřítek. A dobře udělal, protože v tu ránu se něco stalo.

Ptáček zničehonic nadskočil, vrhnul se do vody, potopil se a za chvíli vyplaval s malou rybičkou v zobáku. Jenom rybí

ocásek mu z toho zobáku vyčníval. Krásný ptáček několikrát

zakýval hlavou a rybku polknul. Medovníček se stále nehýbal a čekal, co bude dál. Za chvíli zase hop!, žbluňk!, ven z vody a v zobáku zase rybička. Jenomže tentokrát jí ze zobáku vyčnívala hlavička. Ptáček se i s rybkou vznesl do vzduchu, přeletěl řeku a zaletěl někam pod druhý břeh mezi křoviny. Ale netrvalo dlouho a vrátil se bez rybičky. A opět se posadil na větev nad

vodou a číhal na další.

To už Medovníček nevydržel. Pomalu, pomaloučku, jenom

aby ptáčka nepolekal, se zase proměnil ze smrčku ve skřítka.

A potichu začal mluvit.

„Poslouchej, krásný

ptáčku, já jsem skřítek Medovníček. Kdopak

jsi ty, že jsem tě ještě neviděl? Že ty máš

domov v hájovně a uletěl jsi jim, viď?“

„I kdepak,“ zasmál se ptáček. „Já jsem přece

ledňáček a tady u řeky je

můj domov. Ani na zimu neodlétám do teplých krajů jako třeba vlaštovky nebo špačci. Jsem tady po celý rok. Naproti v břehu mám svoji noru a moje samička tam zrovna sedí na vejcích. Letos už podruhé. Aby neměla hlad, nosím jí občas rybičku. Ale sám také sem tam nějakou spolknu, to víš, musím mít sílu. Odpoledne budu sedět na vejcích zase já, tak se musím zásobit.“

„Počkej, počkej, ledňáčku,“ vyptával se dále skřítek. „To ta voda je tak modrá od tebe?“

„Ale kdepak,“ zasmál se ptáček. „Podívej se k obloze, jak pěkně svítí sluníčko a jak je obloha krásně modrá. Dívá se do řeky jako do zrcadla, a proto se ti zdá i voda celá modrá. Nejenom tobě, ale i lidem. Proto jí dali jméno Modrávka. Ale když je zataženo, nebo dokonce prší, tak je stejně šedivá jako všechny ostatní řeky.“

„To jsou mi věci,“ přemýšlel Medovníček. „A poslyš, všiml jsem si, že jednou chytneš rybku, které kouká z tvého zobáku ocásek, jindy zase hlavička. To je podle toho, jak se ti ji podaří ulovit?“

„To je také jednoduché,“ ochotně odpovídal ptáček. „Rybka má na sobě ostré šupiny. Když ji polykám já, tak ji musím polknout hlavou napřed, abych si těmi šupinkami neodřel zevnitř zobák a volátko. Když ale krmím samičku nebo děti, tak jim ji musím podat napřed hlavičkou, rozumíš mi?“

„Hm,“ poznamenal skřítek, „to je chytré, jsi šikovný. A poslyš, proč ti vlastně říkají ledňáček, když tady široko daleko není žádný led?“

„Tak to se sem přijď podívat v zimě. Když přijde krutý mráz a řeka celá zamrzne, máme po rybičkách, protože led zobákem neprorazíme. Nějaký čas vystačíme se zalezlým plžem nebo

schovanou mouchou či vážkou, ale když to trvá delší dobu, tak to znamená náš konec. Prostě umřeme hlady. Ale nejdříve se snažíme objevit místo, kde se voda valí přes nějaký kámen a nezamrzne úplně. Tam potom vysedáváme a čekáme, jestli se nějaká rybka zvedne od dna a objeví se. Ale moc takových není. A protože takhle sedáváme nad ledem, začali nám říkat ledňáčci. Když je zima studená, zbude nás do jara jenom několik.

Když je mírná, je na jaře hodně ledňáčků. Ale teď už mě prosím

tě nech. Potřebuji k lovu klid a hlavně ticho.“

Sotva to dořekl, nedaleko odtud začali létat ledňáčci z jednoho břehu na druhý. „Pík, pík“ bylo slyšet, jak si dodávají odvahy. Bylo jich celkem pět.

„To jsou naše děti,“ hrdě poznamenal starý ledňáček. „Ještě

nemají pořádnou sílu, tak létají na krátkou vzdálenost ze břehu na břeh. Ale už brzy si troufnou letět po proudu a proti proudu. Budou si hledat svoje vlastní loviště.“

„Tak já už vás nechám na pokoji,“ tiše řekl Medovníček. „Ale

ještě mi prosím prozraď, jak poznáš, kteří jsou mezi těmi dětmi

kluci, a naopak, která jsou mezi nimi děvčata. Vždyť jsou úplně

stejní.“