0042570

Halina Pawlowská

Michal Viewegh

Petr Šabach

Iva Pekárková

Eva Kantůrková

Eva Hauserová

Daniela Fischerová

Irena Dousková

Libuše Koubská

Olga Walló

Věra Nosková

POVÍDKY O ŽENÁCH

POVÍDKY O ŽENÁCH

Copyright © Halina Pawlowská, Michal Viewegh, Iva Pekárková, Eva Kantůrková, Eva Hauserová, Daniela Fischerová, Irena Dousková, Libuše Koubská, Olga Walló, Věra Nosková, 2007, „Petr Šabach-heirs“ c/o

DILIA, 2023

All rights reserved

Illustrations © Adéla Ťopková, 2023

ISBN 978-80-242-9038-6

Právě

u růžového keře si Klára se sousedem Toníčkem začala poprvé.

HALINA PAWLOWSKÁ

jenom kousek k lásce

„Je tu pusto!“ řekla si Klára. Byla na chalupě už přes dvacet let. Vlastně tady bydlela od chvíle, co si její otec zlomil nohu, a dělalo mu potíže dopravovat se do vsi.

Kláře to taky dělalo potíže. Neměla ani auto, ani řidičák. A nechtěla ho. Byla pyšná na tenhle projev svého ženství. Na svou motorickou neschopnost kroutit volantem a šlapat na pedál. A notabene se jí líbilo i to, že bez auta měly vzdálenosti ten správný rozměr. Že deset kilometrů bylo prostě DALEKO. A že když byla ve vesnici nakupovat, musela počítat, co těch deset kilometrů unese a co ne.

Klára byla vnitřně přesvědčená, že absence řidičského průkazu je garantem správného žebříčku hodnot, a protože neumí řídit, ví nejlíp, co je životně důležité a co ne.

Za životně důležitou považovala Klára lásku. Jedině tělesné dotyky a něžný zamilovaný šepot jí dávaly důvod proč

existovat. Práce to totiž nebyla. Klára sice byla umělkyně, dokonce akademická sochařka, ale hroudy hlíny a hranaté kameny se rozhodně nestaly středobodem jejího žití. Občas sochala andělíčky na náhrobky, hnětla džbány a mísy a občas Karlu Václavu Raisovi – tedy jeho soše – čistila nos od prachu.

Klára se narodila v Podkrkonoší. Hořická sochařská škola byla nedaleko, všem se zdálo logické, že výtvarně nadaná dívka se přihlásí na studium právě sem. Jen její matka měla v očích pátravý otazník. Jako by tušila pravou příčinu rozhodnutí své dcery. Jako by pochopila, že Klára se na sochařinu hlásí jen proto, že jejími spolužáky budou výhradně MUŽI! Byli tři. Marek, David, Jacek. Vystřídala je všechny.

Nakonec zůstala s Jackem, protože bydlel nejblíž. Asi tak dvě stě metrů od jejich bytu. Dalo by se říct, že s ním Klára byla šťastná. I když při sexu měla občas pocit, že je kusem mramoru, do kterého Jacek buší, buší, buší, a vlastně neví proč…

Jacek umřel při autonehodě, v zatáčce cestou z Lázní Bělohrad, a Klára se nikdy nedozvěděla, proč do toho městečka vlastně jel. Vytesala mu na náhrobní desku čtyřlístek, vandalové ho poničili a ze čtyřlístku zůstaly dva listy, které připomínaly křídla racka.

Pak zemřela Klářina matka, na tuberu. Nikdy ji nikdo neslyšel zakašlat, nebyla výrazně hubená. Jen občas měla

zrůžovělé vlhké čelo a oči se jí leskly podivnou touhou. Na tu Klářin otec neslyšel. Na chalupu se vlastně odstěhoval už dávno. V roubence na kopci se narodil a rozhodl se v ní i skončit.

Asi pět set metrů směrem k lesu žili manželé Toníčkovi. Pan Toníček Kláru učil rozpoznávat pravé hřiby od hořčáků a taky jí vyřezával okrasné houbařské hole. Bylo mu asi sedmdesát, když si Klára uvědomila, že ji přitahuje. Že vždycky když ví, že spolu půjdou nakupovat, umyje si vlasy, vypere blůzu a za ouška si vetře parfém s vůní vanilky a divokých růží. Právě u růžového keře si Klára se sousedem Toníčkem začala poprvé. Byl vrásčitý a divně suchý na dotyk. Jako kůže vyhřátého slepýše… I očka měl malá, korálkovitá a bystrá. A ústa tenká a strašně dychtivá. Pan Toníček byl skvělý milenec. Jeho mužství se tyčilo sebevědomě jak topol na hrázi. Klára ho milovala. A ještě víc milovala, jak pan Toníček miluje ji. Pro něj byla zjevením, završením jeho uplynulých let. Darem nebes, ve který nedoufal a vlastně si ho ani neuměl představit.

Jednou v noci si Klára tajně pustila pornokazetu. Zvuk dala na minimum. Sténání pak sice bylo zdušené, ale tak atypické, že vzbudilo otce. Klára jen tak tak stihla přeladit na dokument o stavu lesních škůdců.

Pan Toníček byl daleko vášnivější a kreativnější než pornoherci. Klářiny tajné komůrky nazýval tak nápaditě, že by mohl vydat objemný slovník.

jenom kousek k lásce 11

Klára krásněla. Věděla, že díky Toníčkově lásce jí změkla kůže i na patách, že vlasy jí v kaskádovitých vlnách padají na ramena a že její tváře mají sametový třpyt, jako mívají jen madony.

Pak umřela manželka pana Toníčka, hodná, kyprá teta. Tři měsíce po ní skonal Toníček. Všichni soudili, že steskem, Toníček přestal jíst i pít. Klára věděla proč – do chalupy u křížku přijel na návštěvu Václav. Přijel z Austrálie za svým bratrem Janem. Klára k němu měla tři minuty chůze. A strávila s ním jeden den procházkou po okolí, druhý den česáním třešní, třetí den na houbách a pak s ním byla i v noci. Václav byl čtyřicátník. Statný, čtyřikrát rozvedený a veselý. Nic nebylo problém. Jen sex trošku ano. Ale vynahrazoval ho Kláře líčením australských pláží, klokanů a finančních dobrodružství.

Klára panu Toníčkovi nešla na pohřeb. Václav měl ten den narozeniny, a pekla mu čokoládový dort. Václav se rozhodl v Čechách zůstat. Klára jemně hovořila o budoucnosti, ale on jen několikrát vzdychl, že potřebuje čas, aby se rozhlédl. Rozhlédl se pozorně – a do chalupy u křížku si přivedl dvacetiletou blondýnku. Hezká byla. Bohatá taky. Její otec zrestituoval textilní továrnu a patřily mu v okolí snad všechny lukrativní pozemky. Blondýnka o Kláře nevěděla. Václav se Kláry bál. Když za ním v neděli přišla, našla v chalupě jen jeho bratra. Měl berle. Kdysi mu sekačka pošramotila vazy v kotníku, nohu za sebou táhl jako kus suché větve…

Klára si přestala kupovat šampon, krémovat obličej a zavrhla pohled do zrcadla. Po půl roce, kdy se pravidelně

každé ráno budila s výkřikem: „Vašku!“ – se odhodlala jít k psychiatrovi. Dal jí malé pilulky proti depresi. A Klára je zobala a už se jí tak netřásly ruce, a dokonce ztloustla v pase a bylo jí to tak nějak jedno. Jedno jí začalo být i to, že už ji žádný muž nesevře v náručí, nepolíbí prsa a nevdechne jí vášeň mezi stehna… Klára začala péct obden koláče a její otec ji pozoroval šťastně, i když s lehkým podezřením.

Jednou donesla koláče Janovi. Celý jeho pokoj páchl plesnivinou. Klára mu vyvětrala peřiny, a když chtěl Jan

začít vyprávět: „Václav…“ – položila mu prst na ústa.

Pak Janovi nosila koláče vždycky v sobotu, on rozdělal oheň a pekli si maso na lávovém grilu.

Jan se nikdy neoženil. Jednou mu Klára položila ruku na nemocnou nohu a on sebou škubl. Když bylo Kláře pětačtyřicet, vypili spolu litr meruňkovice. A pak ji Jan pohladil po vlasech. Nebyly myté. Mastně se mu lepily ke zpocené dlani…

Za týden dostal Jan od kamaráda tři lahve višňovky. S Klárou vypili dvě. Ráno Kláře křeč svírala žaludek, ale když si opřela hlavu o Janovo rameno, rozhostil se v ní mír. Pilulku proti depresi si ten den nevzala. A další den taky ne. Janovi nově potáhla gauč a pak se na gauč natáhla a Jan posílen slivovicí ji něžně líbal od spánků až k její rozpraskané patě.