Petr Šabach: Láska je kurva a jiné povídky / ukázka

Petr Šabach

Láska je kurva a jiné povídky

Petr Šabach

Láska je kurva a jiné povídky

Copyright © Petr Šabach – heirs, 2023 Cover © Jan Šabach, 2023 © Nakladatelství Paseka, 2023 ISBN 978-80-7637-404-1

Tisíc a jedna noc

Stál a díval se na holčičku. Měla dětsky velké a mírně rozšířené oči. Jednou rukou si podpírala hlavu – ležela na boku. Stránky v knížce, kterou měla před sebou, se zlehýnka obracely. Hnědé dlouhé vlasy se jí kroutily do prstýnků. Byla to krásná holčička. „Do pytle!“ zašeptal zloděj. „Tady přece nikdo neměl bejt!“ V duchu dlouze a přesmutně zavyl. „Ahoj,“ řekla holčička. Nevypadala vylekaně. „Co tady děláš?“ zeptala se ho a pak ještě dodala: „Ty máš naše klíče?“ Podlamovaly se mu nohy. „Do pytle! Tohle je teda tutovka.

Panenanebi, za tohle bude další flák!“ Nemohl ze sebe vypravit ani slovo. Bylo nad slunce jasnější, že teď už se s ním nikdo mazlit nebude. Pomalu se sesunul do křesla proti ní. „Tak co tu děláš?“ chtěla vědět. „Ano,“ řekl a pokýval hlavou. Viděl sám sebe s páskou na rukávu. „Naši ti půjčili klíče, ať se na mě podíváš, viď,“ pomáhala mu holčička z bryndy. „Dělají to často, když jdou k sousedům, ale většinou se na mě chodí dívat 7

máma.“ „Ano,“ řekl ochraptěle. „Šel jsem pro víno, a tak mě napadlo, že se na tebe mrknu.“ Podívala se na hodinky. „Přijde maminka?“ zeptala se. „Slíbila to přece…“ Zadíval se na dveře. „Ááno…“ vysoukal ze sebe. „Říkala, že přijde, ale teď jsem zapomněl kdy.“ Podívala se znovu na hodinky. „Za půl hodiny mně přijde dát druhou pusu.“ „Druhou pusu,“ opakoval po ní. „Ano, ano, říkala, že druhou pusu ti přijde dát za půl hodiny. A taky mě prosila, abych tě moc nezdržoval.

Jenom abych se podíval, jestli ti nic nechybí, jen se mrknul a zase šel.“ Opatrně se zvedl. Stál a uvažoval, co dál. Holčička ho pozorovala. Ruka se mu trochu třásla, ale přinutil se a pohladil ji po vlasech. „Tak a teď už zavřít knížku a pěkně spát!“ pokoušel se napodobit hlas své matky. Její matky? Matky vůbec. Když se nad ní sklonil, objala ho rukama kolem krku a dala mu rychle pusu. Strnul. Tohle je tedy situace! V hlavě měl cvrčka jak bábovku. Pak se otočil a šel ke dveřím. Snažil se vzpamatovat. Možná že to nakonec nedopadlo nejhůř.

Teď jen rychle vypadnout. Ještě jednou se otočil a spiklenecky mrknul. Zmáčkl kliku. „Počkej!“ ozvalo se za ním. Neměl sílu se na ni znovu podívat. „Taky bys mohl být zloděj…“ Cítil, jak se mu krev těsná do břicha. Vstala z postele a přešla přes pokoj ke stolku s telefonem. Pod ním zahlédl nějaký papírek s číslem. „Zavolám teď nahoru a řeknu mámě, že si s tím pánem, co přišel pro víno, povídám a aby o mě neměla 8

strach. A že sem nemusí chodit dávat mi druhou pusu.“ Stál a civěl. Zvedla sluchátko. „Nedělej to,“ zašeptal.

Prohlížela si ho opatrně. „Ale jestli jsi zloděj, tak přece musím někam zavolat, něco musím udělat, jinak nám ukradneš všechny věci!“ Přešel k ní. Vzal jí sluchátko a zavěsil. „Prosím tě, nedělej to! Já teď pudu a už se tady nikdy neobjevím. Nic nevezmu. Všechno zůstane jen mezi námi a nikdo se o tom nedoví.“ „Takže seš tedy zloděj,“ pozorovala ho přivřenýma očima. Odkašlal si. „No… máš pravdu, neměl jsem sem chodit.“ „Takže seš loupežník, co krade?“ řekla s mírným zájmem. „Něco jako Petrovský?“ „To snad zase ne,“ zamumlal. Počítal, jakou má šanci. Kdyby okamžitě vyrazil přes tyhle dveře, klička chodbou a tři patra dolů bráno po pěti schodech. „Nic na tebe neřeknu, protože jsi hodnej zloděj. Zlej zloděj by mě nepohladil,“ ozvalo se z postele.

Narovnala si peřinu a usmívala se na něj. „Když mě chytnou,“ uvažoval, „vynese to tak tři roky.“ Tři roky v ťurmě. Čaj z tarase a všechny tyhle ptákoviny. Dobře to znal. Stůjte! Jděte! Stůjte! Jděte! Tři roky. Do pytle! „Seš hodnej a mně se líbíš, i když seš zloděj. Vypadáš jako z televize.“ Protáhla se. „Jak se jmenuješ?“ Připadal si jako absolutní idiot, když řekl: „Josef. Teda Pepa. Kamarádi mi směj říkat Pepé.“ „Budu ti říkat Pepé,“ slíbila. „Teď mi ovšem budou říkat Matěj,“ uvažoval. „Matěj ze mlejna.“ Znovu se posadil. Pozorovali se navzájem. Pokoušel se také o úsměv, ale koutky mu 9

zatraceně vázly. Jeho strach dostával zvláštní – komickou – podobu. Legrační strach to byl. Jako míval na řetízáku. Ale strach to byl. „Víš,“ řekl, „nemám moc času. Musím se vodsaď dostat dřív, než přijde tvoje máma. To by pro mě představovalo určitý trable. Trapný by to bylo, víš…“ Řekla, jako by ho předtím vůbec neposlouchala: „Přečteš mi pohádku, Pepé?“ Zarůstal do podlahy. Podala mu knížku. Zašvidral na ni očima. Podíval se, co to vlastně drží v ruce. Byly to Příběhy tisíce a jedné noci. „Podívej se,“ zaprosil, „já bych měl co nejdřív zmizet.

Sejdeme se někdy jindy, třeba hned zejtra a já tě vemu do cukrárny, do kina a na pouť v jednom dni a eště ti budu v parku číst pohádky, ale teď to dovopravdy nepude!“ „Jenom krátkou…“ umlouvala ho holčička. „Jenom tu první kratičkou…!“ Prudce obrátil několik stran a zamyslel se. „Ale co – dyť už je to stejně všechno fuk. Hop, nebo trop.“ Odkašlal si a začal číst. Za chvíli se skoro zklidnil. Holčička ho pozorovala velkýma chytrýma očima. Na prst si namotávala pramínky vlasů. Četl a občas střelil očima po hodinkách. Nedávalo mu to moc smysl. Četl mechanicky. Doklopýtal až ke konci prvního příběhu Knihy tisíce a jedné noci. Chytrá Šahrazád si zachránila krk. Ale co on? „Co jsem vyprávěla,“ řekla Šahrazád, „se nevyrovná tomu, co ještě budu vyprávět příští noci, dopřeje-li mi můj pán a král ještě života,“ řekl a zaklapl knihu.

10

„A teď už dovopravdy musím jít.“ Postavil se a nervózně se rozhlédl. Holčička si zívla. „Přijdeš zítra?“ zeptala se ho. „Panebože, co ji to zas napadlo?“ zhrozil se a cítil, jak mu první kapka potu sjíždí žlábkem mezi lopatkama. „Nemůžu sem přece chodit každý den! Měj rozum! Co by na to řekli vaši…?“ Holčička si ho měřila. „Seš zloděj! Nezapomínej na to, že to můžu klidně říct mámě a tátovi, a ty tě pak daj do vězení, Pepé. A kromě toho jsme kamarádi. Máma je sice taky kamarád, ale ta mi nečte. A mě číst nebaví.“ Zívla. „Přijdeš mi každý den přečíst jeden příběh. Jinak řeknu, že jsi k nám přišel krást. A začnou tě hledat a najdou tě, protože jim řeknu, jak vypadáš.“ Koukal na ni zaraženě a cítil další kapky potu na zádech. Tři roky v kriminále, nebo tenhle kšeft. „Jak bych se sem podle tebe asi každej večer dostal,“ řekl plačtivě. „A i kdybych se sem dostal, tak jak ti tady mám číst, aby si toho táta s mámou nevšimli?“ Okusovala si nehet na malíčku. „Seš zloděj, tak už musíš něco vymyslet,“ řekla. „Jinak tě zavřou nejmíň na tři roky. A až tě pustěj, tak mně už bude devět. Kolik bude tobě, až tě pustěj?“ „Pětatřicet,“ vyhrklo z něj. Přesto se stačil podivit nad tím, jak přesný měla odhad. „Pepé,“ řekla, „přijdeš zítra? Můžeš mi sem chodit tisíc a jednu noc přečíst vždycky jednu pohádku.“ „Do pytle!“ ulevil si, „to je sice furt kratší než bejt tři roky v lapáku, ale nejde to. Pochop, že tohle na mně nemůžeš chtít!

Dám ti, co chceš, na co si vzpomeneš, ale tohle nejde.

11

Já nejsem nějaká Šahrazád, abych si takhle zachraňoval kejhák!“ Zoufale rozhodil rukama a přecházel po pokoji sem a tam. „Sem lapený zvíře,“ mumlal. „Sem jak to lapený zvíře…“ Zazvonil telefon. Srdce se mu zastavilo. Holčička vyskočila z postele. Držela teď sluchátko, ale ještě ho nezdvihla. Usmívala se na něj záhadně. Stál na opačném konci místnosti. Trochu se nahrbil a chvíli to vypadalo, že skutečně skočí a vytrhne šňůru ze zdi. „Tak co, přijdeš zítra?“ zvedla obočí a čekala. „Vem to!“ zasípal, „dělej, nebo sem vletěj, co je s tebou… Přídu, přídu, zejtra určitě! Dělej už! Zvedni to!“ Holčička zvedla telefon. „Všechno je v pořádku, ma­ minko. Nemusíš sem chodit. Opravdu ne,“ řekla přesvědčivě. A pak po malé chvilce ticha odpověděla! „Ne, jen jsem si tu povídala. Je tu Pepé, tak jsme si povídali.“ Zaťal pěsti, zavřel oči a přerývaně se nadechl. Holčička se rozesmála a řekla: „Ale ne, mami, Pepé je hračka. Je to moje úplně nová hračka. Budeme spolu tisíc a jednu noc…“

12

Člověče, nezlob se

Byli ti, co problém viděli jednoduše tak: Je to tím, že tramvaj je věc, která neustále hlučně osciluje mezi dvěma body, mezi dvěma smyčkami, které jí vždycky a v pravý čas vezmou iluzi svobody, nemilosrdně ji zkroutí a vykopnou zpátky na trasu určenou nehybnými pruty, a že už jen tahle představa sama o sobě k zbláznění úplně stačí.

Někteří se zase přikláněli k názoru, že za všechno můžou ty nejrůznější noční, soboty, neděle, termosky s černou bryndou, a hlavně ta hrozná tyč, za kterou se držel, až mu klouby na rukou bělely. A možná mají pravdu ti, co se shodli na tom, že ho pozvolna připravily o rozum příběhy bez začátku a konce, okleštěné fragmenty, kterým musel naslouchat, útržky, které musel domýšlet, střípky plné otazníků a záhad, které si lidé po léta vyprávěli za jeho zády.

V nehostinných místech konečné stanice se tramvaj v těchto pozdních hodinách pokaždé vynořila ze tmy 13

majestátně rozsvícená, jen s několika nočními ptáky na palubě. Blížila se jako pohádkové monstrum, aby ze svých vnitřností vyklopila pár ubožáků, které sem zavály větry osudů. Řidič zhasl světla a čekal. Člověk se objevoval touhle dobou až u posledního kandelábru, tam, co začínala ohrada. Hráli tuhle hru už hezky dlouho. Znali se navzájem možná líp, než kdyby je byl někdo představil. Ze začátku člověk reagoval normálně.

Běžel, jak mohl. Určitě funěl, byl dost při těle, potil se a upaloval. Z nejasného tmavého bodu zaostřoval řidič metr za metrem jasněji jeho podobu. Poprvé ho nechal doběhnout na takových dvacet třicet metrů a pak se rozjel. Dveře stále otevřené. Hoď sebou! Čeká se už jen na tebe, říkaly tyhle dveře. A když se zdálo, že všechno je v suchu, že se člověk musí jediným skokem dostat dovnitř, zavřel je a přidal. Hihňal se a pozoroval se zvláštním zadostiučiněním zchvácenou postavu na refýži.

Je třeba říct, že později se oba zdokonalili. Řidič zkracoval vzdálenost až na samou hranici rozumného rizika a v podstatě hazardoval. Ubíral metry, decimetry, kousek po kousku vylepšoval tuhle zábavu, takže to bylo někdy skutečně jen o chloupek, o nervy, bylo to báječné a vzrušující. Řidič cítil, jak mu po zádech šmejdí skřítek rozkoše. Jenže – ani člověk neustrnul. Měnil taktiku každý den. Dávno už jen neuháněl. Jednou se objevil a pozoroval tramvaj před sebou. Pomalu, loudavě, 14

téměř rezignovaně se šoural ke konečné. Kopal cestou do kamínků a v měsíčním světle pozoroval zamyšleně keř planých růží. Přivoněl k nim se zavřenýma očima.

Pokusil se o trojskok, ale řidič byl připraven. Nenechal se touhle komedií ukolébat. Hihňal se. Tiše se hihňal.

Ale to s těmi růžemi – to ocenil. Jindy člověk předstíral pád. Jasně že ho jen předstíral, až příliš si nechal záležet na tom, jak zvířil prach na cestě. Válel se tam jako mizerný šašek.

Náhle člověk přišel s kamufláží. Začalo to umělým knírkem. Samozřejmě že ho řidič okamžitě prokoukl.

Rozjařeně se hihňal. Má to grády, tohle nevypadá na nudu, říkal si. Jenže pak se něco zašmodrchalo. Člověk se několik dní neobjevil. Na řidiče padla tíseň. Že by se to mělo skončit? Teď, když se všechno tak pěkně rozjíždělo? Ty dny byly prázdné a beze smyslu. Jezdil dál a naslouchal lidským hovorům. Ve dne v noci. Stýskalo se mu. Strašně se mu stýskalo po člověku, který ho nikdy nechytil.

A tak se muselo stát, že ho jednou k večeru napadla hrozná myšlenka. Co když je člověk lepší? Třeba se už hezky dlouho nechá vozit v nějakém dokonalém převleku. Srdce se mu rozbušilo. V hrůzné předtuše sevřel tyč před sebou. Zkoumavě pozoroval starou ženu na stanici. Civěl na ni tak úmorně, až ho rozbolela hlava. Je to jasné. Člověk přece nebude takový břídil, aby skončil u nějakého ušmudlaného knírku. Je tisíc 15

cest, jak se dostat nepozorovaně k tramvaji. Ta stará babka s pojízdnou taškou – to je asi nejnovější převlek.

Až se podivil nad tím, jak je to jednoduché. Hihňal se: člověče, dobře sis to vymyslel! Pomalu předjel k nástupišti. Nezastavil – jen se ploužil. Stará žena znehybněla a připravila se na šplh. Dveře ji zvaly dál. A pak už jen nechápavě sledovala mizející, rozsvícenou tramvaj. Jako by nějaká zaoceánská loď byla bez výstrahy – náhle – pohlcena vodním vírem.

Ani příště se nenechal řidič zmást. Převlek za těhotnou ženu se spícím dítětem v náručí rozpoznal okamžitě. Mnul si ruce, když se mu podařilo na poslední vteřinku zavřít dveře. Smíchem se až prohýbal. Na mě by sis musil přivstat, brachu! Žil teď v neustálém napětí. Člověk byl všude. Mohl to být stejně dobře podroušený instalatér jako student s hromadou knih, mohla to být zrzavá krasavice či chlapík s vytetovanou kotvou na ruce. Bylo nutné za žádných okolností neztratit bdělost. Jenže – stala se zase prapodivná věc. Stanice byla v tuhle dobu úplně pustá. Možná že se člověk někde v ústraní připravuje ke konečnému úderu. Vymýšlí nějaký ďábelský kousek. Chce jen na chvíli uspat jeho ostražitost a pak se připraví, aby mohl zaútočit s novou silou. Po dvou týdnech čekání se řidiče zmocnil nedefinovatelný pocit. Předjel opatrně k nástupní stanici a zhasl světla.

Vyčkával. Tiše se vysoukal ze svého místa a vystoupil 16

ven. Kolem byl klid a tma. Přiblížil se k odpadkovým košům. Byly prázdné. Sehnul se, aby se přesvědčil, že člověk není zavěšený u podvozku. Sedl si na schůdky a horečně uvažoval. Bod po bodu probíral všechny možnosti. Všechny šance, které člověk ještě má. A pak strnul v úžasu. Panenko skákavá! Bylo to tak prosté, až by se nad tím rozplakal. Zbývá přece jediná cesta! Řidič se držel za břicho a hihňal se. Zesláble se válel po refýži, oči plné slz. No ovšem! sípal. No ovšem!

Vstal a vydal se pěšinou kamsi vzhůru. Pomalu systematicky rozepínal knoflík po knoflíku. Nejdřív zahodil košili. Málem si mě dostal, šeptal. Málem ses mi dostal na kobylku. Stáhl si kalhoty a přehodil je přes ohradu.

Pane jo! V mejch hadrech! Pohihňával se a stoupal pořád výš. Tramvaj už neviděl. Neviděl už vůbec nic.

Ani nás, jak opatrně nakukujem do dveří.

17

Svatvečer

Láďa už žil jenom s maminkou. „Dej si aspoň tu vánočku a kakao,“ řekla mu ráno na Štědrý den starostlivě. „To je dobrý,“ odpověděl, „když už se postit, tak postit… Aspoň uvidím zlatý prasátko…“ „Já nevím, jestli děláš dobře…“ zavrtěla hlavou. „A ke všemu deš zase do hospody. Co má hospoda společnýho s Vánocema?! S Ježíškem?! Kromě toho, že jí říkáte U Svatýho?!“ „Žádnej Ježíšek není. Existence Ježíška nebyla nikým potvrzena…“ mručel, když se prohraboval skříní. „Nikdy ho nespatřili ani sovětští kosmonauti, ani američtí astronauti a totéž platí o hornících, kteří, ačkoliv na to byli mnohokrát tázáni, nikdy nedokázali dodat přesvědčivé svědectví o tom, že pod zemí přebývají čerti, jakož i jiné nadpřirozené bytosti…“ před­nášel. „Nejseš ještě opilej?!“ zděšeně zvedla obočí matka.

18

„Dyť víš, že je to tradice jít si dneska připít…“ hekal Láďa, protože se právě probojovával svetrem. Když z něj konečně našel cestu ven, usmál se na matku a vlípl jí pusu na čelo. Držel přitom její hlavu oběma rukama a vypadalo to spíš, jako by jí na čelo dával razítko. Takové slabě čitelné miluju tě to bylo. „Seš rozčepýřenej, učeš se!“ napomenula ho. Dívala se na něj, jak se češe. Stála ve dveřích koupelny, pozorovala jeho obličej v zrcadle a něco si šeptala. „Cos říkala?“ „Že seš celej rozčepýřenej. Myslím i duševně…“ „Duševně rozčepýřenej?“ otočil se na ni překvapeně. „Matko, prosím tě, kam na ty výrazy chodíš?“ „Seš!“ řekla umíněně. /

Seděl v hospodě a čekal na Honzu. „Kdybys přišel dřív,“ řekl mu den předtím Honza, „dej si na mě panáka nebo dva, ale maximálně tak tři, ať mě nezruinuješ!“ Seděl a hrál si s krabičkou sirek na stole ozdobeném svíčkou. Odněkud zezadu se k němu přiblížil číšník, človíček, který vypadal, jako by ho čáp před mnoha lety přinesl rovnou sem, a zeptal se tak tiše a tak nečekaně: „Čím posloužím?“, že sebou Láďa trhl.

Láďa málem zpanikařil, protože celou tu dobu, co seděl v hospodě, myslel na všechno možné, jenom ne na to, co si objedná. Do módy tenkrát přicházely jedno19

duché míchané nápoje, například cola s rumem, které se říkalo Hemingway, nebo džus s vodkou, kterému se říkalo džus s vodkou, ale ani na jedno, ani na druhé neměl Láďa chuť.

Už už to vypadalo, že si nic neobjedná, protože to prostě nesvede, a bude jen dál a na sucho hledět do profesionálně zúčastněných očí starého číšníka, když si všiml nápojového lístku před sebou a na něm jalovcové, o níž jeho přítel Honza vždycky tvrdil: „Ty vole, to je vlastně gin, jenže o polovinu levnější!“ Láďa se toho chytil a řekl, že by si dal tu jalovcovou. „Čistou?“ zeptal se číšník. „Proboha, to ne!“ zhrozil se Láďa, a aby předvedl, co si myslí o lidech, kteří pijí čistou jalovcovou, a k tomu takhle po ránu, afektovaně se pokřižoval, což číšník ohodnotil chápavým úsměvem. „Dejte mi ji s ginem!“ pronesl Láďa, protože – jak v duchu stále poměřoval cenu ginu a jalovcové – se přeřekl; ve skutečnosti si chtěl dát tonik. „Prosím???“ přihladil si číšník pramen šedivých vlasů zbarvených nikotinem místy téměř do hněda. „S ginem,“ trval Láďa na svém. „Jak si to, pěkně prosím, představujete?“ naklonil se k němu číšník a přitom pohledem doslova visel na jeho rtech. „Vy mi dáte do skleničky jalovcovou…“ zašeptal Láďa, „a já si ji doleju ginem…“ 20

„Já vám to připravím!“ pronesl dotčeně číšník, „ale musíte mi říct, v jakém poměru si přejete…“ „Jedna ku dvěma. Samozřejmě že ve prospěch ginu!“ zasmál se Láďa, protože stále měl pocit, že mluví o limonádě. „Promiňte…“ poznamenal s tichým odkašláním číšník, „ale věřil byste tomu, že jsem se za celou dobu své praxe s podobnou objednávkou ještě nesetkal?“ „Jak dlouho jste v branži?“ usmál se na něj Láďa laskavě. „Jednačtyřicet let…“ řekl ten muž tiše a odešel namíchat nápoj. Když se za chvíli vrátil, Láďa se zhluboka napil a z očí mu vzápětí vytryskly slzy. „Silné?“ potměšile se pousmál číšník. „Ježíšikriste,“ vypravil ze sebe Láďa, když se mu ko­nečně podařilo popadnout dech, protože se napil opravdu zhluboka a na žízeň. „Tak tohle teda ne!!!“ „Já si to taky myslel…“ utrousil človíček a dodal, „ale… co s tím teď uděláme?“ V té chvíli se už Láďa do toho tak zapletl, že prostě dočista zblbl, a zvolal: „Dejte mi, prosím vás, eště trochu ginu na zapití!“ Číšník si ho v té chvíli přísně změřil – nejspíš začínal nabývat dojmu, že se ho ten mladý host snaží snad nějak provokovat.

Teprve ve chvíli, kdy dostal další gin, Láďovi došlo, že celou tu dobu chtěl tonik, ale to už měl před sebou 21

tři a půl deci alkoholu a vedle sebe Honzu, který nevěřícně zíral na účet.

Objednali si tonik a kolegiálně se podělili o gin s ja­lovcovou. „Nemám nic pro matku…“ řekl po chvíli smutně Láďa. „Kotva má eště otevřeno…“ poznamenal Honza a vzápětí dodal, „ale kašli na to, já ti dám nějaký mejdlo a voňavku. Z toho maj ženský vždycky radost.“ Hrábl do tašky, kterou měl pod stolem, a vytáhl z ní krabici pečlivě zabalenou do drahého vánočního papíru. Postavil ji na stůl a pobaveně se usmál: „Pro Zuzanku, vole…“ „Pro jakou Zuzanku?“ „Pro moji, vole… Pro tu, co sem si vymyslel kvůli matce…“ „To je dobrý…“ řekl Láďa a potěžkával balíček. „Není to dobrý… Matka chce, abych ji s ní seznámil…“ „Ty vole, co budeš dělat?“ zeptal se Láďa. „Já už sem doma naznačil, že Zuzanka nějak postonává a že má horečky, a teď přemejšlím o tom, že kdyby se pozdějc přidaly nějaký komplikace, taky by to nemusela přežít…“ „Není to drsný?“ „Jak drsný, dyť, vole, Zuzanka neexistuje!“ zasmál se Honza.

Potom chvilku jen mlčeli a upíjeli tonik s jalovcovou a ginem.

22

„To je zvláštní,“ pronesl najednou prudce Láďa, „já vím, že neexistuje, a stejně mi připadá drsný nechat Zuzanku jen tak umřít… I když neexistuje.“ Odér jehličí už jim lezl krkem, a tak si objednali červené víno. „Tak na Ježíška!“ zvedl Láďa sklenici. „Na Ježíška!“ připil si s ním Honza. „Co kdybys řek, že jenom někam odjela…“ skoro zanaříkal Láďa, „dyť, vole, nemusí hnedka umřít. Mně se to nelíbí… I ten dárek pro ni mi teď připadá nějak morbidní…“ „Víš, jak dlouho už matku tahám za fusekli?!“ zašeptal hlasitě Honza a v očích měl najednou čiré zoufalství. „Dyť já už nemůžu! To je pořád: tak už ji konečně přiveď! a už by ses měl, chlapče, usadit! a nemysli si, že já se netěším na vnoučky! a takhle pořád dokola… A co já s tím, do pytle!“ „Dejte nám to eště jednou…“ pokynul Láďa číšníkovi a pak zamyšleně dodal, „hele a co kdybysme Zuzanku nechali žít, a jako si před chvílí pomoh ty mně s tím dárkem, tak teď já zas pomůžu tobě.“ „Ty vole, jak?!“ „Moh bych ti ji přebrat!“ „To bys teda nemoh!“ zvolal Honza a předklonil se tak prudce, že málem převrhl skleničku s vínem. „To bys teda fakt nemoh, vole!“

23

„Co blbneš?!“ zděsil se Láďa, „dyť žádná Zuzanka není! A já to myslel dobře…“ dodal. „Myslel dobře… myslel dobře…“ mumlal Honza a vztekle zíral do stolu, „to mám jako přijít domů a říct – milá maminko, on mi Zuzanku přebral můj nejlepší kámoš Láďa, a já už budu nejspíš nadosmrti sám…

Nebudete mít žádný vnoučátka. Vnoučátka bude mít Láďa, teda jeho matka. Vy budete mít doma nanejvýš starýho mládence, kterej si – možná – časem pořídí siamskou kočku…“ „Ty seš jak malej…“ vzdychl Láďa, „to je stejný, jako kdybysme se bavili o tom, jestli existuje Ježíšek. Klidně si na něj věř, to je tvoje věc, ale jestli budeš věřit i na Zuzanku, tak seš, hochu, v háji! To už je potom na Bohnice!“ „Dejte nám to samý eště jednou!“ mávli společně na číšníka. „Já sem jenom nechtěl, aby umřela… Připadá mi la­ ciný se jí takhle zbavit…“ Honza mlčel. „Nebo se s ní rozejdi ty! Řekni matce, že nechtěla mít děti, protože by jí překážely v kariéře… Nebo něco na ten způsob…“ „Nechám ji přeject autem…“ prohlásil tvrdě Honza, „nezbyde z ní víc než placka!“ „Seš svině!“ řekl Láďa rozhořčeně, „seš u mě obyčejná bezcitná svině!“ 24

„Pomalu, hochu!“ cedil Honza mezi zuby, „važ každý slovo, který řekneš!“ „Myslím, že už seš pěkně vožralej… Tohle nemá smysl,“ mávl Láďa znechuceně rukou. „Hezký Vánoce!!!“ vykřikl hysterickou fistulí Honza a plácl o stůl penězi. „Moc hezký Vánoce ti přeju! A užij si ten dáreček, vole!!!“ zamečel od dveří, až se za ním celá hospoda překvapeně ohlédla.

Láďa se došoural domů tak akorát před večeří. Osprchoval se, vypláchl si oči borovou vodou a sáhl po čisté košili. Ještě jednou si velmi pečlivě prohlédl balíček od Honzy a pak na ozdobný papír zelenou fixkou namaloval smrkovou větvičku, nad kterou napsal: Mamince od Zuzky. „To mám letos takovou radost! Já už myslela, že se týhle chvíle snad nikdy nedočkám, ty jeden tajnůstkáři!

A kdypak ji, Láďo, přivedeš?“ zeptala se ho matka, když sklízela ze stolu sváteční porcelán. „To není jednoduchý…“ pronesl vážně a dolil si vínem sklenici až po okraj, „víš, ona teď Zuzka tak trochu postonává…“

25

Prokletí rodu Grussů

Jmenuju se Rosenkrantz, je mi dvacet tři let a momentálně dělám – nebo spíš sem dělal – nočního hlídače s jistým panem Grussem, kterej, když se představoval a podal mi ruku, řek: „Já jsem nějakej Gruss.“ Tohleto jejich já jsem nějakej… u lidí upřímně nesnáším. Sám bych to o sobě samozřejmě nikdy neřek.

Nikdy bych neřek – já sem nějakej Rosenkrantz, jelikož nejsem žádnej neurčitej člen týhle společnosti a těžko o mně může někdo říct třeba – není támhle v tý mlze nějakej Rosenkrantz? Já sem zcela konkrétní a jedinečná bytost stejně jako kdokoliv jinej, a tím pádem sem člen určitej. A zároveň bych všechny prosil, aby to laskavě vzali na vědomí.

Dělal sem ve Šternberským paláci jen dočasně, jelikož sem se potřeboval na chvíli zastavit, zorientovat se a v klidu si promyslet, kudy dál, ale taky sem musel při tom svým spočinutí schrastit aspoň něco málo na činži a na to bylo místo hlídače ideální. Jestli to někoho 26