Édouard Louis, Ken Loach: Dialog o umění a politice / ukázka

Page 1

Dialog o umění a politice

překlad
Vybíralová
Sára
Ken Loach Édouard Louis

Dialog o umění a politice

Dialog o umění a politice

Nakladatelství Paseka

Ken Loach Édouard Louis

Přeložila

Fotografie z filmů Kena Loache poskytla distribuční společnost Film Europe.

DIALOGUE SUR L’ART ET LA POLITIQUE

Copyright © Presses Universitaires de France / Humensis, 2021

All rights reserved

Translation © Sára Vybíralová, 2023

Cover illustration © Jindřich Janíček, 2024

ISBN 978-80-7637-467-6

Sára Vybíralová

Autoři děkují televizní stanici Al-Džazíra a týmu pořadu„Studio-B: Unscripted“ za to, že tento dialog umožnili.

Dialog I

Práce a násilí

Édouard Louis Rád bych začal jedním přirovnáním a jednou otázkou. V knize Kdo zabil mého otce jsem se pokusil zrekonstruovat život svého otce: bylo mu asi pětatřicet, když se mu v továrně, kde pracoval, stal úraz. Utrhl se tam těžký předmět zavěšený na lanech a rozdrtil mu záda. Po nehodě zůstal několik let upoutaný na lůžko a pobíral invalidní důchod, dokud francouzský stát neusoudil, že už se může vrátit do práce, že už k ní je způsobilý – já přitom přihlížel tomu, jak se následkem úrazu v noci svíjí bolestí. Ve Francii zkrátka jen zpřísnili pravidla pro přiznání invalidního důchodu a sociálních dávek, vláda se rozhodla „šetřit“… V důsledku toho začaly otce úřady od chvíle, kdy ho prohlásily za práce schopného (podle jakých kritérií?), pronásledovat

13

a nutit, aby si našel zaměstnání; říkaly mu: „buď si najdete práci, nebo vám tuhle almužnu vezmeme“, čili buď umřete hladem, nebo umřete v práci, jako by ovládaní měli na výběr jen mezi smrtí a jinou smrtí. Musím přiznat, že jsem tu knihu napsal částečně pod vlivem tvého skvělého filmu Já, Daniel Blake, o muži, kterého britské úřady nutí, aby se za každou cenu vrátil do práce, ačkoli vůbec není zdravý, protože stát se naprosto zřekl zodpovědnosti a člověku jako on, neschopnému pracovat, už nechce dávat peníze.

Volají mu, nutí ho dokazovat, že si hledá zaměstnání, dostává jedno předvolání za druhým…

To všechno mě vede k domněnce, že tématem tvého filmu je společenská a politická perzekuce. Zjišťuji, že o ovládaných často hovoříme v pojmech spojených s vyloučením; říká se „vyloučení“, „vyloučené lokality“, jenže když se podí­

váme na život mého otce nebo Daniela Blakea, zarazí nás, do jaké míry jsou to životy plné spíš

pronásledování než vyloučení, jakkoli mohou oba

14

mechanismy souviset. Není tedy nakonec nástrojem nadvlády spíš pronásledování než vyloučení?

Vyloučení ve smyslu možnosti se separovat, odjet ze země, stáhnout se, opustit určitý politický režim je často spíše privilegium, byť nepatrné. Je například známo, že migranti, kteří prchají z válkou zmítaných zemí, jsou nejčastěji příslušníci střední třídy nebo vykonávají svobodná povolání, jsou to ti, kteří dokážou dát dohromady peníze, aby si za několik tisíc eur zaplatili převaděče, tedy ne nutně ti nejchudší. Když se člověk podívá, jak žijí lidé tmavé barvy pleti ve Francii nebo v Americe, a vezme v potaz, jakému policejnímu a justičnímu násilí jsou vystaveni, vidí, že jsou mnohem víc oběťmi pronásledování než vyloučení. Nemyslíš si, že tradiční politický jazyk je třeba změnit a při analýze fungování současné politiky se zaměřit především na otázku pronásledování?

Ken Loach Na to není snadná odpověď. Je to nicméně výborná poznámka a odpověď musíme nejspíš

15

začít hledat v ekonomice. Povaha práce se proměnila. Prekarizovaná práce je stále častější, většinou je také velmi špatně placená a firmy mají dnes prostředky, jak zaměstnancům neplatit ani minimální mzdu. Lidé jsou pak nuceni přijmout náročnou práci za velmi nízký plat. A jedním ze způsobů, jak je donutit, aby taková zaměstnání přijali, je ukázat těm, kteří nepracují, že budou trpět. A i když nepracují, protože jsou nemocní nebo hendikepovaní, vytváří se tak situace, v níž je i ponižující a mizerně placená práce přijatelnější než pomoc a podpora… Čí? Nás všech.

Předstíráme totiž, že za to může stát, ale ve skutečnosti jde o nás všechny, ne? Pokud žijeme společně, musíme se v těžkých chvílích umět jedni o druhé postarat. Sociální systém se totiž zakládá na trestu, myslím, že to platí pro Francii stejně jako pro Anglii. Aby vás tento systém podpořil, musíte trávit pětatřicet hodin týdně hledáním neexistující práce. Když to dělat nebudete, čeká vás sankce, a sankce znamená, že nedostanete peníze. Takže hromadíte dluhy. A brzy nemáte na

16

nájem. A tak vás vyhodí z bytu. Ano, tohle všechno představuje tak velkou hrozbu, že nakonec přijmete nejistou a špatně placenou práci jen proto, abyste se v takové situaci neocitli. Je to celé kruté.

Chci říct – vědomě kruté. Protože ti, kdo rozhodují, ti dobře vědí, čím lidé procházejí… Napadá mě jeden takový případ… Ach jo. Mohl bych o tom mluvit celou věčnost…

É. L. To bys měl!

K. L. Stalo se to jednomu muži z Walesu, byl na pracáku, bylo mu šedesát pět a byl nemocný, lékař mu říkal, že nesmí pracovat, ale on pracovat musel. Jednoho dne se zhroutil a zemřel. A podobné věci se dějí každý týden, každý měsíc, den za dnem. Kdo by čekal, že v tak bohatých společnostech, jako jsou ty naše, se bude ještě pořád používat hlad jako zbraň? Že se bude využívat strach z hladu a hrozba hladovění… Když pomyslím, kolik je různých charitativních organizací, které rozdávají jídlo… V Anglii spravuje dvě

17

třetiny potravinových bank organizace Trussell Trust. Nedávno věnovali charitativním potravinovým bankám 1‚6 milionu liber a více než půl milionu z tohoto daru bylo použito na potraviny pro děti. Pro děti? Chápeš? Naše vlády lidem naprosto pohrdají.

É. L. Ano, a jak říkáš, toto pohrdání přináší smrt. Politika je otázkou života a smrti, vraždy. Patřit

k určité sociální a politické kategorii ve skutečnosti znamená být nebo nebýt vystaven předčasné smrti. Je známo, že ve Francii má dělník

dvakrát tak vyšší pravděpodobnost, že zemře před pětašedesátým rokem svého života, než je to v případě zaměstnance na vyšší pozici, že LGBT lidé páchají sebevraždu mnohem častěji

než ostatní, že ženy denně umírají v důsledku

násilného chování mužů. K pochopení fungování světa nejspíš není účinnějšího nástroje než součty zesnulých. Nejvíc na tom udivuje, že vládnoucí třída o tom ví – protože tohle nelze nevědět.

Všichni vědí, že dělníci žijí v těžkých podmínkách,

18

že existuje mužská nadvláda a že černoši a Arabové jsou ve Francii z velké části odsouzeni k chudobě, k životu na předměstí, k životní nejistotě, k policejnímu násilí… Otázka tedy nezní, jestli to ti, kdo vládnou, vědí, ale: proč vládnou tak, jak vládnou, když jsou si toho všeho vědomi? A jak to udělat, aby toto vědomí – vědomí o utrpení – mělo moc přinést změnu, podnítit k činům? V textu Kdo zabil mého otce jsem o vládnoucích napsal, že „oni to nevědí“, ale myslím, že jsem se mýlil.

Jistěže to vědí, máš pravdu, ví to každý; vždyť aby

člověk viděl sociální násilí a ekonomickou nerovnost, stačí jet metrem nebo jít po ulici. Ústřední otázkou politiky tedy možná není problém viditelnosti a uvědomění, ale problém popření a násilí, jak by řekl Geoffroy de Lagasnerie. A takové zjištění člověka naštve, že? Jak zůstat při hovoru o politice klidný, když konstatujeme toto?

K. L. Myslím, že politický prostor znečišťuje fakt, že veřejný diskurz vůbec nereflektuje každodenní obtíže lidí. Vyrábí se tu propaganda a média se

19

na tom podílejí. Tisk, který v zemi jako Anglie

dřív zastupoval levici, dnes nemá s levicí nic společného. Ale myslím, že ten hlas je možné najít v textech a knihách, jako jsou ty tvoje. Ten hlas by měl být slyšet v našich masmédiích, měl by být slyšet v televizi, jenže tam hlasy jako ten tvůj prostor nedostávají, a pokud ano, předchází mu jakési varování. Tohle se děje lidem jako my, před našimi hlasy se systematicky varuje.

É. L. Chtěl bych s tebou mluvit ještě o jiné věci, protože si nejsem jistý, jestli se shodneme. Jak víš, psal jsem hlavně o postindustriálních komunitách v severní Francii, o vesnici, kde v době mého dětství, před uzavřením průmyslových podniků a přemístěním výroby, pracovali všichni nebo skoro všichni, hlavně muži, v místní továrně… Po celou první část svého života jsem byl svědkem toho, jak muži trpí prací na výrobní lince, vracejí se z továrny vyčerpaní a s bolestmi zad a kloubů, tělo shrbené z mechanického opakování pohybů… To všechno způsobilo, že když dnes

20

vidím reportáž nebo článek o tom, jak se někde zavírá nějaká továrna, chtě nechtě cítím jistou úlevu nebo i radost, smutnou radost, ale přece radost. V hloubi duše se nemůžu smířit s myšlenkou, že lidé pracují v továrnách – je ostatně známo, že na světě nikdy nebylo tolik továren

jako dnes, jenom byly přesunuty, hlavně do Asie, dezindustrializace v podstatě nikdy neproběhla, šlo jenom o přesun… Samozřejmě chápu, proč

lidé protestují, když se zavírá továrna: dělníci a dělnice skončí na ulici, bez práce, propadají se do chudoby a nejistoty, jistěže mě to rozhořčuje… Ale říkám si, jestli by nebylo lepší upravit politickou koncepci a v podobných situacích se ptát: co má a musí stát zařídit, aby dokázal těmto lidem ztrátu práce vynahradit? Nemáme se zabývat spíš distribucí bohatství a povinností poskytnout sociální pomoc než se strachovat o přežití průmyslu…? Některé ekonomické studie dnes dokazují, že díky automatizaci a technologickému pokroku bychom v dnešní době mohli žít ve společnostech, kde by lidé pracovali méně: mohla by se zdanit

21

práce robotů, větší zdanění by mohl nést kapitál a trh… Mně jsou stejně vzdálení ti, kdo bojují za zrušení sociálních dávek a vůbec proti myšlence sociální pomoci, jako ti, kteří volají „zachraňme naše továrny a naše pracovní místa“, protože práci v továrně nikomu nepřeji; viděl jsem, jak taková práce člověku zničí zdraví, a nedokážu si pomoct, je to pro mě překonaná forma práce… Nemohli bychom přijít s vizí společnosti, kde by se práci přestala přikládat taková hodnota?

K. L. Ano, ale myslím, že je třeba rozlišovat dvě věci.

Zaprvé nikdo nechce vykonávat práci nebezpečnou, špinavou nebo takovou, která je spojená s jakýmkoli vykořisťováním. Ale současně je to přirozený instinkt: to, že všichni společnosti něco přinášíme, znamená, že k ní nějak náležíme. Každý je tak její součástí, každý tu má nějakou roli. A to každému z nás dodává jistou sebeúctu a uznání, pocit hrdosti: tohle je můj přínos, moje přítomnost má smysl, mám nějakou funkci. A to mi připadá velmi důležité.

22

É. L. Spokojenost a uznání ale mohou mít i jiné zdroje než to, co tradičně nazýváme prací.

K. L. To rozhodně ano!

É. L. Třeba když lidé dělají hudbu nebo píšou, nebo jsou členy fotbalového klubu nebo vedou taneční kroužek nebo si tančí jen tak pro sebe – a to vše by bylo možné ve větší míře, pokud by lidé pracovali méně.

K. L. Ano, to určitě.

É. L. Ale státy tohle většinou neuznávají jako něco hodnotného.

K. L. Souhlasím. Ale ukázkovým případem toho všeho je, co se stalo s doly v Anglii. Práce v dolech… Existuje­li nebezpečná a špinavá práce, pak je to tahle. Chápeš, co mám na mysli, osm hodin denně pod zemí. V rodině mého otce byli všichni horníky. Dědeček byl horník. A takovou práci

23

bys pro svoje děti přece opravdu nechtěl… Ale tvořili úžasné komunity! A pak doly zavřeli, na konci 80. a v 90. letech, kdy Thatcherová proti horníkům záměrně bojovala, chtěla se jich zbavit kvůli jejich síle a jejich tradičnímu, pro ni nepohodlnému aktivismu, a následně se ty komunity rozpadly. Kdybychom dnes žili ve správné společnosti, investovali bychom do nich a poskytli bychom těm lidem nové role. Nenechali bychom je s holýma rukama, jejich komunity bychom chránili. V kapitalismu se místo toho řekne: oukej, kapitál se vyčerpal, odcházíme, peníze převedeme a investujeme jinde. A všechny ty komunity opustíme.

É. L. Současně ale nemůžeme z komunity dělat ideál, v některých komunitách se také žije těžko, už z principu, některé jsou až nebezpečné. Jaký život mělo například gay dítě v hornických spo­

lečenstvích, o nichž mluvíš? Chránila ho taková komunita? Neřekl bych… Jaký život má dnes gay vyrůstající na vyloučeném sídlišti nebo

24

v zemědělské oblasti Francie? V lidových vrstvách může panovat tvrdý patriarchát. V dětství jsem poznal ženy, které takto silně trpěly, jako moje matka nebo moje sestra, sestru několik mužů různým způsobem fyzicky týralo. Pro ženy je komunita – a implicitně: komunita heterosexuální – často synonymem oprese. Vyrůstal jsem jako gay v dělnickém prostředí, a byl bych tehdy dal přednost méně invazivní komunitě. Současně chápu, co chceš říct: je pravda, že když současná politika způsobila, že se tyto komunity rozpadly, a s nimi i odbory, zničila tak velmi důležitou levicovou kulturu a možnost politického sdružování těch nejslabších, protože ti jsou dnes izolovaní, chybí jim společná místa, společná profesní kultura. Jaké je tedy řešení? Jak můžeme takovou politickou organizaci znovu umožnit, aniž bychom propadali nostalgii? Nic není jednoduché… to platí i o tom, co jsme před chvílí konstatovali o továrnách: když mi nějaký dělník řekne: „Ale já chci dál pracovat v továrně.“, mám snad právo mu odpovědět: „To ne, továrna je odcizující

25

a násilná, to chtít nesmíš…“? Kdo má právo rozhodovat, co je pro druhého znásilňující? Není tu snadná odpověď.

Pokud jde o komunity, možná nám určitá řešení přináší modernita. Například internet nám umožňuje vytvářet si komunity na základě

vlastní volby spíš než ty, jimž se pouze podrobu­

jeme: i v případě, že vyrůstáme v odlehlé vesnici, můžeme přes internet navazovat kontakty s gay

komunitou nebo s lidmi, s nimiž sdílíme nějaký zájem, což bylo v 60. a 70. letech mnohem těžší…

Chápu, o jakém násilí mluvíš, když říkáš, že kapi­

talismus ničí komunity, ale současně chci mít

jako jedinec právo svou komunitu opustit nebo

zavrhnout, když chci, a možná že modernita toto vše přece jen umožnila…

K. L. Ano, to je správná poznámka. Myslím, že lidé

jsou dnes obecně vzato tolerantnější než v minulosti a že moderní komunikační prostředky jako internet mnohým rozšířily obzory. Řekl bych ale, že lidé jsou velkorysejší, když se cítí v bezpečí.

26

A když se tak necítí, jsou mnohem nesnášenlivější. Ať už mluvíme o městě, či vesnici, myslím, že velkorysost pramení z pocitu materiální jistoty.

É. L. Je to tak, ale neexistují také čistě ideologické mechanismy, jako rasismus nebo nadvláda mužů, které na materiálních životních podmínkách nezávisí? Jde o bezpečí, nebo o životní podmínky? Ale máš pravdu a to, co říkáš o pocitu nejistoty a o chování, jaké může tato nejistota vyvolávat, je velmi trefné. Myslím, že jde o komplexní fenomén, a ty na něj poukazuješ ve svých filmech: fakt, že když lidé žijí v náročných, tvrdých sociálních podmínkách, když jsou neustále vystaveni sociálnímu násilí, často se u nich nakonec – ne automaticky, ale často – vyvine určitá forma násilného chování nebo alespoň agrese vůči ostatním. To, co říkáš o nedostatku bezpečí a materiálních podmínkách, mi připadá důležité také proto, že se potřebujeme vyhnout dvěma tradičním způsobům, jak se o lidových vrstvách

27

referuje v médiích, ale i v umění nebo v politice: na jedné straně je tu pravicový, reakcionářský pohled, který chudé vykresluje jako, stručně řečeno, nebezpečné, násilnické a líné (čímž se pak ospravedlňují všechny reformy spojené s perzekucí), a na straně druhé údajně levicový pohled, líčící chudé jako přímočaré, ryzí dobráky, kteří si umějí užívat života. Dva dost podobné pohledy strukturovaly evropské kolonialistické a rasistické vnímání v době koloniální nadvlády: na kolonizované se pohlíželo buď jako na nebezpečné surové divochy, nebo na laskavé, autentické divochy s velkým srdcem atd. A tyto dva domněle protikladné pohledy jsou ve skutečnosti tím, co by Pierre Bourdieu nazval protivníky­komplici: tváří se, že stojí proti sobě, ale vlastně tvoří jednu a tutéž myšlenkovou strukturu. Je zarážející, do jaké míry tyto spolupracující úhly pohledu –divoch vs. ušlechtilý divoch – dál výrazně definují způsob, jak jsou ovládaní (zvláště chudí, ale nejen) prezentováni ve veřejném diskurzu.

Jednou z věcí, které se snažím ukázat ve svých

28

knihách a která se velmi často objevuje i ve tvých filmech, je to, že jakmile jsou jedinci trvale vystaveni násilí, nutí je to násilí reprodukovat, jako by jimi to násilí protékalo, jako by násilí nebyla vlastnost, ale elektrický proud… Což znamená, že muži a ženy z lidových vrstev nejsou ani z podstaty násilničtí, ani to nejsou nějací autentičtí andělé (jak to předkládal socialistický realismus), ale že násilí, které těmito vrstvami prochází, je násilí předávané, dlouhodobě přetrvávající, odvozené od třídního násilí. To znamená, že někdo, kdo v neprivilegovaném prostředí mluví o rasismu nebo homofobii, lidové vrstvy nestigmatizuje, tak jak mi to vyčítali, když jsem vydal

Skoncovat s Eddym B. nebo Dějiny násilí, ale naopak ukazuje, že ovládaní jsou oběťmi násilí dvojnásobně: když je na nich pácháno a když jsou nuceni ho sami páchat (to neznamená, že to tak probíhá systematicky, pokaždé, nebo že by v jiných třídách násilí neexistovalo, ačkoli tam má jiné příčiny!). Musíme se znovu pokusit definovat, co to násilí vlastně je. Myslím, že tento

29

zákon o zachování násilí je sociologický zákon a je pozorovatelný i na individuální úrovni: každý to aspoň jednou v životě zažil, máte špatný den v práci, vrátíte se domů vyčerpaný a chováte se agresivně k milované osobě. Později si to vyčítáte a říkáte si: „Proč jsem jen byl tak agresivní?“, protože si uvědomujete, že vámi prošla jakási vlna agresivity, násilí, která vám není vlastní, že tenhle proud, tohle násilí proteklo vaším tělem jako elektrický proud.

K. L. Ano, přesně. Ale to všechno pramení ze stresu, ne? V práci se musíte usmívat, jste ve vnějším světě, musíte nastavovat veřejnou tvář, určenou druhým. Když se po dlouhém pracovním dni vrátíte domů, už nemusíte mít nasazenou masku, a právě v tu chvíli se všechen ten tlak vydere ven, přesně v tomto okamžiku. Když jsme s týmem

připravovali film Pardon, nezastihli jsme vás, pracovali jsme s lidmi zvyklými obstát v nejistých pracovních podmínkách, s řidiči, kteří musí

denně odřídit dvanáct hodin bez pauzy, jen aby

30

dosáhli na minimální plat. Komunikovali jsme i s lidmi pracujícími v pečujících profesích, se zdravotními sestrami apod., které jsou ve stejné situaci, a s mnoha dalšími, co denně zažívají něco podobného… A tento ekonomický stres, to „musím vydělat co nejvíc peněz, pracovat tento týden co nejvíc“, způsobuje, že když se na konci týdne vrátíte domů, už vám nezbývá trpělivost na děti, na rodinu, děti jste přitom ani neviděli, a ten stres myslím pramení z toho neustálého ekonomického tlaku.

É. L. Měli bychom umět ukázat, že existuje něco jako

dvojí politické násilí: začíná to tím, že vlády ruší sociální dávky, zhoršují pracovní podmínky, přestávají proplácet léky atd., a pokračuje to, když tyto reformy reálně dopadají na soukromé lidské životy, a to vlivem stresu, o němž jsi mluvil. Při každé reformě, která představuje násilí vůči těm nejzranitelnějším, se dá odhadovat, že rodiče budou méně trpěliví a chápaví vůči dětem, že lidé, kteří se přitom mají rádi, budou jeden ke

31

druhému méně něžní. Možná že kdyby v mém dětství otec nebyl v tak ekonomicky náročné situaci, byl by chápavější k tomu, v čem spatřoval mou „nenormálnost“, k mojí homosexualitě. Když se hovoří o politickém násilí, nikdy nemyslíme na tento druhý aspekt ekonomického násilí, intimní tvář politiky.

32

Otázky pro Kena Loache a Édouarda Louise

Ráda bych položila otázku týkající se reprezentace. Pracuji pro organizaci Hope not Hate. Bojujeme proti politice násilí a zavržení a mluvíme s mnoha lidmi, kteří se setkávají s problémy, na něž oba ve svých dílech poukazujete. Nejčastěji se v tom, co nám lidé říkají, opakuje pocit, že nemají hlas, že je nikdo neslyší, tito lidé ten pocit často spojují s cenzurou danou „politickou korektností“… Takto sice věci vysvětlují pravicoví populisté, ale mnoho lidí se v tom narativu poznává, připadají si totiž chycení do pasti pravidly, na jejichž utváření se nepodíleli. Moje otázka tedy zní: Jak najít vlastní hlas?

K. L. Jedním z možných řešení je být součástí kolektivní organizace, odborů. Protože tam budou

33

další lidé, kteří sdílejí stejné problémy, a vy o nich tak můžete mluvit, uchopit je, řekněme, laskavým způsobem, namísto toho, abyste se prostřednictvím pravicového tisku jen utvrzovali ve svých předsudcích. Myslím, že staneme­li se součástí skupiny, komunity, fotbalového týmu, čehokoli, jakéhokoli sdružení lidí, vždy to vede k tomu, že se na povrch dostane to lepší z nás.

É. L. Také si myslím, že určitý hlas může zaznít jen v případě, že pro něj existují prostory. A ty prostory mohou být velmi různorodé, může to být film, odborová organizace, spolek, může to být kniha, určité místo, politická strana. A myslím, že tvoje filmy, Kene, takovými prostory jsou, ne?

Vnímám tvé filmy mimo jiné jako prostory, kde je možné říct: „Trpěl jsem, trpím…“ Nebo: „Viděl jsem lidi kolem sebe trpět.“ A myslím, že je dost těžké, aby se něco takového povedlo. Když jsem

vydal Skoncovat s Eddym B., kde jsem psal o chudobě, v níž jsem prožil dětství, o chudobě jak na

34

vesnici, kde jsem vyrůstal, tak v rodině, zavolala mi matka a zeptala se: „Proč v té knize píšeš, že jsme byli chudí?“ Nechtěla, abych o naší chudobě mluvil, styděla se za ni. Protože vlády, vládnoucí třída, neustále chudým namlouvají, že jsou za svou bídu sami zodpovědní, že si to zavinili sami tím, že málo studovali, málo pracovali… Takže lidé, kteří trpěli, už nechtějí přiznat „trpěl jsem“ – a to je zásadní politický problém. Jak máme proměnit svět, když se lidé, kteří trpí, za své utrpení stydí? A nechtějí o něm proto mluvit? V literatuře a v politice se často mluví o „viktimizaci“, jako by si lidé příliš stěžovali, jako by problémem našeho světa bylo, že ze sebe lidé příliš často dělají oběti. Už to slovo „viktimizace“ je rétorickou a politickou strategií, jíž se vládnoucí snaží ovládané odsoudit k jisté formě hanby a mlčení. Mně připadá nezbytná opačná diagnóza: Proč, když lidé tolik trpí, když existuje taková chudoba, takové sociální nebo i sexuální násilí, proč je tak těžké říct: „Byl jsem obětí něčeho, jsem obětí něčeho.“

35
Issuu converts static files into: digital portfolios, online yearbooks, online catalogs, digital photo albums and more. Sign up and create your flipbook.