Jbulletin 2/2016

Jbulletin .

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

Brass band z JAR na cestě ke kořenům Emil Theodor Kocher – lékař s Nobelovou cenou Památník JB v Přerově

2/2016

Na cestě ke kořenům Jsou věci, které začínají velmi nenápadně. Dokonce tak nenápadně, že je zprvu ani nebudete pokládat za něco výjimečného. Jako třeba žádost o svolení k použití fotografií… Ale právě tak nenápadně začal příběh podivuhodného setkání s bratrským brass bandem z Jižní Afriky.

Všichni víte, a mnozí jste toho byli i přímými účastníky, že k nám na přelomu května a června přijel brass band z Jihoafrické republiky.

Bellville Moravian Brass Band, zkráceně Bellmor Brass, je jedna z dechových kapel, kterých je v jihoafrické provincii Jednoty bratrské jak hub po dešti. Jak to? Protože s herrnhutskými bratry přišla také tradice hry na „dechy“ a ta v africké Jednotě brzy pevně zakořenila. Počet kapel (natož hráčů) je dnes schopná spočítat snad leda Unie bratrských brass bandů v JAR, která vznikla roku 1951, aby tisíce svých členů sdružovala. Unie pořádá koncerty, festivaly a také vysílá jednotlivé ansámbly na zahraniční brass festivaly, kterých se v církevních kruzích po světě pořádá vcelku hodně. Třeba jeden takový, dlužno říci největší vůbec, se konal první týden

v červnu v Drážďanech. Pro představu, předpokládaná účast byla víc než 22 000 muzikantů a festival měl oprávněné ambice být zapsán do Guinessovy knihy rekordů. Existence kapel ale není v africké JB brána jako pouhá aktivita pro zábavu.

Unie i soubory samotné ji vnímají jako službu, a to jak při shromážděních, tak na koncertech, anebo jako nástroj sociálně-pedagogické pomoci mladým ve společensky vyloučených lokalitách. Hlavní postavou projektu zakládání kapel v chudých čtvrtích je dokonce samotný bývalý prezident unie Tyrone Hitzeroth (nyní v důchodu), který jich sám vytvořil již 10.

A teď zpět k příběhu, ve kterém jsme se z Božího rozhodnutí vyskytli i my. Začal prachobyčejným emailem s otázkou, jestli nám unie povolí použít do

jednoho čísla Jbulletinu fotky z festivalu brass bandů Jednoty bratrské, který se pravidelně pořádá v jihoafrickém Genadendalu.

Fotil je jakýsi Brian Engel a byly vážně skvělé. Obratem se ozval samotný prezident unie Tyrone Hitzeroth, který krom laskavého svolení přidal ještě otázku, zda by byla nějaká možnost, aby se tu v roce 2016 zastavila skupina, která pojede na výše zmíněný festival do Drážďan.

Nikdo z nás nevěděl, že myšlenku přivést brass band do Čech měl Tyrone v sobě tehdy už několik let. Na festivaly do Drážďan jezdily jejich výpravy pravidelně a Tyrone během nich neustále pokukoval za kopce, za hranice a rostla v něm touha spojit se se zemí otců.

Ale nikdy se to nepodařilo.

A tak Tyrone nechal celou „českou vizi“ na Bohu.

Věděl, že je nejlepší, aby

Bellmor Brass v plné síle.

On sám rozhodl, jestli je to dobrý nápad. Před blížícím se festivalem v Drážďanech 2016 se o cestě do Čech znovu sdílel s vedoucím výpravy, která se měla ten rok festivalu účastnit. Byl to Brian Engel, autor zmíněných fotografií. A v tu chvíli přišel dotyčný email od nás…

Přivezte je Jakmile Petr Krásný zavelel: „Přivezte je!“ a celá rada JB návštěvu podpořila, rozeběhly se přípravy, maily a další

náležitosti, jejichž výsledkem byla skupina 22 muzikantů a doprovodu, kterou Anna Šachová, právě nastoupivší posila kanceláře Jednoty, vyzvedávala na pražském letišti.

Během týdne jsme toho my i brass band společně zažili opravdu hodně. Nemohly chybět cesty po místech bytostně spjatých s historií staré Jednoty bratrské – prošli jsme významnými městy jako Praha nebo Mladá Boleslav i terénem skalního bludiště Kalich,

kde se bratři tajně scházeli za protireformace. Perlami těchto toulek minulostí byla možnost uvidět na vlastní oči starodávné dokumenty předbělohorské Jednoty bratrské, včetně archivu Matouše Konečného, které nám se vzácnou laskavostí ukázal Mgr. Pavel Sosnovec v mladoboleslavském muzeu.

Nebo jedinečná chvíle společného zpěvu v tamním bratrském kostele, jednom z nejstarších dochovaných vůbec. Nebo upřímné nadšení členů brass bandu nad

pradávnou předbělohorskou Jednotou, o které podle vlastních slov nevěděli téměř nic. Jako by se v těch chvílích jejich pomyslné duchovní kořeny zapouštěly do ještě větší hloubky. Nebo moment, kdy trombonista Rudolph Z. Joorst objevil v našem libereckém archivu ročenku z jihoafrické bratrské misie se jménem svého otce…

Nebo… bylo toho zkrátka mnohem víc. Skvělou službu nám Bellmor Brass prokázal třemi koncerty, které bratři a sestry nadšeně odehráli v Liberci-Růžodole, Chrastavě a Hrádku nad Nisou a podpořili tak dílo místních sborů a dobré vztahy s lidmi, kteří je navštěvují. Nezapomenutelné byly návštěvy základní školy J. A. Komenského v Liberci a pak jednotlivých sborů a jejich děl, stejně jako hodiny a hodiny společných hovorů na obyčejná, legrační i vážná témata.

Při prvním setkání jsme o sobě nevěděli nic, poslední den jsme měli pocity letitých kamarádů. Nebylo to lidskou zásluhou, protože každý dokáže být pár dní milý, když na to přijde. Ale všichni jsme věděli, že to setkání je Boží věc, upřímně to tak přijali a s otevřeností čekali, co pro nás všechny Bůh vlastně připravil. A objevili jsme, že tím hlavním darem byla vzájemná důvěra.

Pro začátek…

Brian Engel, Ester Brožová a Tyron Hitzeroth

Věrná průvodkyně Anna Šachová a trumpetista Tino Arendse

Takto vypadal festival brass bandových kapel v Drážďanech, kam od nás Bellmor Brass odjel

Návštěva v základní škole J. A. Komenského v Liberci

“Happy shoes” na cestě

Cesta na Kalich

Cesta na Kalich

Správce chrastavského sboru Šimon Dvořák a Brian Engel

Z dopisu Briana Engela: Jsme v pořádku zpátky doma.

Píšu za celou kapelu, abych vám poděkoval, ale myslím, že to nikdy doopravdy nevyjádří, co pro nás návštěva v Čechách znamenala.

Všechno to začalo náhodným emailem a vyústilo v zážitek, který se nás všech velmi hluboce dotkl a který si už napořád poneseme v našich srdcích. Nešlo to jinak, než být zasaženi tím, jak jako Moravané žijete. Jeden z členů kapely poté, co jsme viděli vaše sbory, to řekl úplně přesně: „Myslím, že teď musíme přehodnotit, jestli my sami jsme opravdovými Moravany, nebo jestli k Moravské církvi jenom patříme.“

Koncert v Chrastavě, diriguje Hilton Smith

Od chvíle, kdy nás Anna vyzvedla v Praze na letišti, až do chvíle, kdy jsme se loučili na nádraží v Liberci, to byl opravdu požehnaný čas. Užili jsme si koncerty v Chrastavě, Liberci i Hrádku.

Velmi nás vzájemně sblížil osobní kontakt a množství smysluplných rozhovorů.

Možná jsme přijeli jako cizinci, ale loučili jsme se jako opravdoví přátelé. Vaše hluboké propojení s počátky Moravské církve pro nás bylo inspirací – všechny ty historické stavby, které jsme navštívili, váš archiv, procházka do skal na Kalich…

Prosím, poděkujte za nás celému přípravnému týmu a všem hostitelským rodinám.

Každý z nás se cítil požehnaný tím, co jsme mezi vámi zažili.

Díky klukům, kteří nás vozili.

Díky všem, co s námi šli na Kalich. Biskupům Janovi a Petrovi. Speciální dík patří taky Anně, která se o nás tak báječně starala. A také všem úžasným bratřím a sestrám ve sborech, které jsme navštívili.

Vyřiďte jim, že jsme na včerejším koncertě v našem sboru na sobě měli trička Jednoty bratrské. Nosíme je s hrdostí a s vědomím, že jsme s vámi v České republice propojeni.

Měli jste pravdu, když jste říkali, že tohle celé je zázrak, možný jedině z Boží milosti.

PS: Možná jsme byli první jihoafrický brass band v Čechách, ale můžu vás ujistit, že jsme rozhodně nebyli poslední!

Synod a manželská pastorálka 2016 Na obvyklém místě v obvyklý čas roku se na obvyklou dobu s obvyklým programem sešlo vedení Jednoty bratrské, správcové bratrských sborů, jejich pomocníci a jejich manželky. Probíhala pastorální konference a zasedal synod.

Přestože je rámec této akce obvykle stejný, její obsah je pokaždé jiný, přesně tak, jako je jiný každý rok. Letos byl tématem setkání „Návrat k odvážnosti, rozhodnosti a uchopení dědictví“ v duchu verše z knihy Jozue: „Posilni se a buď odvážný, protože ty dáš lidu do dědictví tuto zemi, o které jsem přísahal jejich

otcům, že jim ji dám.“ Těmito slovy také Evald Rucký zahájil celý synod. Jako povzbuzení i výzvu předkládal příběhy Jozua a Káleba a také příběhy otců Jednoty bratrské, jejichž životy jsou nepřeberným množstvím inspirace a poučení. Spojovacím článkem všech těchto hrdinů víry je pokora a poddanost Božímu Duchu. Jen skrze ně se mohou uskutečňovat ony dobré Boží plány pro životy lidí okolo nás, pro naše města, národ i národy.

V rámci jednací části synodu byla probrána zpráva Rady Jednoty bratrské,

která pokrývá život sborů, jednotlivých komisí i odborů církve (vzdělávací, tiskový, ekonomický atd.), oblast ekumenické spolupráce a spolupráce v rámci Unitas Fratrum, dále zprávu o hospodaření, závěry revizní komise a další. Mluvilo se jak o tom, co je za námi, tak o tom, co Jednotu bratrskou čeká – v danou dobu to byl kupříkladu Unity Synod na Jamajce (viz následující článek). Hlasovalo se také o změnách v ústavě. Synod reflektoval fakt, že vedle ekonomické samostatnosti jednotlivých sborů je třeba

také chránit církevní majetek po právní stránce, například před zcizením.

Další program byl sestaven z vyučování. Mluvilo se o řešení vnitřních i vnějších konfliktů nebo o tom, že služebníci církve tu nejsou sami za sebe, ale jsou veřejnými osobami, které si musí být vědomy své zodpovědnosti vůči společnosti, svým sborům i své církvi.

Důležitou a neoddělitelnou součástí pastorálky byl modlitební večer, který zahrnoval aktuální témata ve společnosti a světě.

A když Bůh ve své milosti dá, sejdeme se příští rok zase na obvyklém místě v obvyklou dobu.

Přátelé z polské Poznaně

Unity Synod 2016

Biskupové Unitas Fratrum, zleva: Kingsley Lewis z Karibské provincie, John Kent ze Surinamu, Stanley Clarke z Jamaiky, Samuel Gray z Americké jižní provincie a Petr Krásný

Ve dnech 12.–19. srpna 2016 se na Jamajce v Montego Bay konal synod světové Jednoty bratrské (Unitas Fratrum), který se pravidelně schází vždy jednou za sedm let. Synodu se zúčastnilo okolo sedmdesáti delegátů z 26 provincií či misijních provincií.

Z Konga žádný delegát nemohl dorazit kvůli problémům

s rozšířením žluté zimnice.

Z naší provincie jsme se účastnili tři – Petr Krásný, Jan Křivka a Jan Horálek.

Synod se konal v prostorách přímořského hotelu Rose Hill. Jednacím jazykem byla angličtina, některým delegátům bylo třeba tlumočit do španělštiny či svahilštiny.

Po snídani se většinou konala

asi hodinová „devotion“ (pobožnost). Po společných duchovních písních míval biskup Devon Anglin z Jamajky biblickou úvahu, která vždy byla živým aktuálním slovem z Ducha. Po pobožnosti již probíhalo vlastní jednání: Den byl rozčleněn do pěti částí, z nichž každá trvala přibližně půldruhé hodiny.

Jednání probíhalo buď v plénu či v komisích, do nichž byli delegáti rozděleni. Komisí bylo celkem šest, čtyři z nich byly ještě rozděleny vždy na dvě podkomise. V našem případě jsme byli rozděleni takto: Petr Krásný v komisi pro „Záležitosti UF a ústavy UF“, Jan Horálek v komisi „Víra a řád“ a Jan Křivka v ekonomické komisi.

První dva jednací dny synodu byly věnovány zprávám Rady světové Jednoty (Unity Boardu), jednotlivých provincií, děl a komisí. Bylo povzbuzující slyšet o rozvíjející se misijní práci v nových oblastech.

Další dny jsme se věnovali zejména navrženým rezolucím.

Nedělní shromáždění ve sboru New Irwin

Rezoluce byly vždy nejdříve přiděleny do některé z komisí.

V komisích byly projednávány a nakonec o nich bylo rozhodováno v plénu. Kromě rezolucí se synod také zabýval některými personálními nominacemi.

V neděli jsme se zúčastnili shromáždění místního sboru New Irwin na předměstí Montego Bay. Okolo sborové budovy byly přistaveny dva stany, do nichž byl přenášen zvuk. Kázání měl nový předseda Rady světové Jednoty Cortroy Jarvis z Karibské provincie. (Toto kázání lze shlédnout zde).

V rámci shromáždění bylo přítomnými biskupy veřejně

Jan Křivka a Errol Connor, předseda synodu

požehnáno nově zvolenému nejužšímu vedení světové Jednoty – kromě Cortroye Jarvise šlo ještě o bratry Davida Guthrieho (z Americké

Jednací sál

Zástupci Karibské provincie v čele se svým předsedou a nově také předsedou Unity Boardu Cortroyem Jarvisem

jižní provincie), Boba Hopcrofta (z Velké Británie) a Happyho Sikafundu (ze Zambie).

Ve středu jsme namísto jednání absolvovali výjezd po Jamajce, v rámci něhož jsme navštívili několik místních sborů a dozvěděli se mnoho zajímavostí o historii i současnosti Jamajky. Velice působivá byla návštěva hřbitova misionářů z 18. století: Mnozí z misionářů byli mladí muži a ženy (pod 30 let), kteří přijeli, sloužili mezi otroky a do několika měsíců či let zemřeli na žlutou zimnici. Věděli, do jakého rizika jdou, a přesto je nic nemohlo zastavit – přičemž dílo, které skrze ně povstalo, trvá až dodnes.

Během jednání synodu byla

Náhrobky bratrských misionářů

přijata různá rozhodnutí. Bylo schváleno celkem 56 rezolucí.

Mimo jiné: Byl potvrzen status provincií a misijních provincií, které byly nově ustaveny od minulého synodu. (Nejčerstvěji se Guyana stala plnoprávnou provincií a Kuba misijní provincií.) Byla schválena nová kategorie pro vznikající misijní práci – „perspektivní misijní oblast“. Synod přijal nové vymezení biskupské služby a schválil ustavení platformy pro mládež, platformy pro práci mezi ženami a komise pro teologické vzdělávání.

Synod též potvrdil manželství jako svazek muže a ženy a vyjádřil, že praktikování homosexuality považuje za neslučitelné s Písmem. V té souvislosti oznámil Americké severní provincii,

že rozhodnutí jejího synodu z r. 2014 o ordinaci homosexuálů není podle porozumění synodu UF 2016 v souladu s pojetím manželství dle Písma a církevního řádu světové Jednoty. Proto pověřil Radu světové Jednoty, aby sledovala vývoj v této provincii a přijala potřebná opatření. Synod též formálně schválil motto světové Jednoty: „Zvítězil Beránek náš, následujme jej!“ Na synodu jsme zakusili jamajskou pohostinnost, navázali jsme mnohé nové vztahy a také jsme pocítili bázeň z toho, že můžeme být účastni velkého Božího díla, které nás přesahuje.

Jan Horálek

Carmel Moravian Church

Emil Theodor Kocher Za téměř 560 let existence Jednoty bratrské se v jejích řadách najde nejedna velezajímavá osobnost.

Kdybychom o každé z nich chtěli napsat, možná by výsledná publikace nebyla svou obsáhlostí daleko od Ottova naučného slovníku. Tentokrát sáhneme do pomyslného svazku s písmenem „K“ a vytáhneme odtud gentlemana jménem Emil Theodor Kocher.

Emil Theodor Kocher byl švýcarský lékař, chirurg a vědec, člen Jednoty bratrské, a abychom déle nenapínali, proč se o něm bude mluvit, tak je to proto, že v roce 1909 byl vyznamenán Nobelovou cenou v oblasti medicíny, a to za zásluhy ve výzkumu a léčbě štítné žlázy. Stal se prvním švýcarským občanem a prvním chirurgem vůbec, který toto ocenění dostal. Kromě již zmíněného však přispěl do rozvoje světové medicíny bezpočtem dalších objevů a poznatků, a stal se tak jedním z těch, kteří jednou provždy změnili tvář lékařství.

Theodor Kocher při operaci za přítomnosti amerických lé

ékařů v roce 1900

Všechno začíná doma Emil Theodor se narodil 25.srpna 1841 v Bernu jako druhý ze šesti dětí Jakoba Alexandera Kochera (1814–1893) a Marie Kocherové, která byla hluboce věřící ženou a členkou Jednoty bratrské, což mělo na jejího syna Theodora výrazný vliv.

Otec byl inženýrem, a zřejmě velice schopným soudě podle toho, že byl jmenován vrchním inženýrem silničních a vodních cest pro Bernský kanton a státním expertem pro drážní stavby. Emil Theodor Kocher už od dětských let projevoval značný zájem o vědění a chuť do studií, takže byl vždy premiantem třídy, ať na gymnáziu nebo později na vysoké škole. Zajímalo ho množství předmětů, nakonec se ale rozhodl pro lékařství.

Bern v roce 1858 od Charlese Pichota. Dílo je ve sbírkách Swiss National Library

Studia Je dobré si uvědomit, že doba, ve které Theodor Kocher žil, byla velice dynamická a dobrodružná.

Bylo to období převratných vědeckých objevů, teorií, pokusů, omylů i úspěchů, a v medicíně tím spíš. Světové kapacity se leckdy neshodly navzájem a nejrůznější metody povstávaly, aby byly vzápětí zpochybňovány, ujímaly se, anebo selhávaly. A toto vše čekalo i na Kochera.

Emil Theodor Kocher na fotografii vydané u příležitosti udělení Nobelovy ceny v roce 1909

Medicínu studoval na Bernské univerzitě pod vedením významných lékařských osobností – Antona Biermera, což byl vynikající německý internista, který jako první popsal akutní lymfoblastickou leukémii a zhoubnou anémii, a Hermanna Askana Demmeho, který jako první lékař v německy mluvícím světě použil k anestezii éter.

Dalším vzorem se pro mladého ambiciózního muže stal Theodor Billroth, otec moderní břišní chirurgie a současně talentovaný hudebník, dobrý přítel skladatele Johannese Brahmse, ředitel nemocnice v Zurichu. Kocher jej potkal v roce 1865 během své studijní cesty po Evropě.

S dalšími významnými lékaři té doby se Kocher setkal v Paříži, Londýně, Berlíně a v dalších důležitých centrech tehdejší

medicíny. Prostředky na své studijní cesty prý dostal od neznámé švýcarské filantropky, která podporovala více lékařů a údajně byla členkou Jednoty bratrské.

Vzory, průvodci a kolegové Theodor Kocher během svých studií pracoval na mnoha místech s mnoha vynikajícími lidmi, a načerpal tak obrovské množství zkušeností. Za zmínku stojí třeba Rudolf Virchow (1821–1902, jeden z nejlepších německých patologů a šiřitel myšlenky „veřejného zdraví“, tedy prevence, osvěty a péče o celkový zdravotní stav společnosti, mezi kolegy známý jako „Papež medicíny“, zarytý odpůrce evoluce),

Joseph Lister rozprašuje fenol okolo pacienta, kresba z roku 1882 od neznámého autora

Henry Thompson (1820–1904, britský urolog, který jako první dokázal, že lze rozbít kameny v močovém měchýři přímo v těle pacienta, osobní lékař belgických králů Leopolda I. a II.), John Erichsen (1818–1896, chirurg britské královny Viktorie, odborník na posttraumatické stavy u lidí, kteří zažili neštěstí na železnici), Auguste Nélaton (1807–1873, francouzský lékař, mimo jiné vynálezce několika lékařských pomůcek, kupříkladu Nélatonovy sondy k lokalizování kulek v těle, kterou použil třeba při operaci kotníku postřeleného italského vojevůdce Giuseppe Garibaldiho). Theodor Kocher se setkal také s Louisem Pasteurem (1822–1895), jehož přelomový přínos pro celou lékařskou vědu, který zachránil tisíce životů, netřeba představovat. Velký vliv na Kochera měla také spolupráce s dalším osobním chirurgem královny Viktorie, Thomasem Spencerem Wellsem (1863–1896), specialistou na porodnictví a oční lékařství, který jako jeden z prvních začal používat anestezii a jako první řešil cysty ve vaječnících odstraněním vaječníků namísto dosavadních punkcí cyst. Tuto operaci jej Kocher viděl provádět na vlastní oči, stejně jako jej viděl praktikovat zásady aseptické, tedy „čisté“ chirurgie. Obojí ho do budoucna výrazně ovlivnilo.

Zajímavostí je, že Kocher měl slabost především pro britské

lékaře, což mu jeho němečtí kolegové občas poněkud rýpavě připomínali. Vliv všech těchto kapacit Kocher nasával a ukládal v sobě, porovnával, třídil a obohacoval o osobní zkušenosti, neustálé studium a pozorování. To vše se potom podivuhodně propojilo v jeho vlastním přístupu k medicíně.

Během cest se nejen učil nové operační techniky, ale také se učil vést další chirurgy, spolupracovat nebo mluvit plynně anglicky, což mu později umožnilo zůstat v kontaktu s vývojem chirurgie ve světě.

První objevy nového chirurga Doktorát získal Emil Theodor Kocher v roce 1865. Roku 1867 se stal docentem a asistentem profesora univerzitní chirurgické kliniky v Bernu Georga Lückeho, skvělého chirurga, který se hodně věnoval válečným zraněním, onemocněním štítné žlázy a nádorovým onemocněním. Kocher vykonával svou práci jako vždy s upřímným zápalem a nebývalou pracovitostí, zároveň svými inovativními přístupy a notnou dávkou umanutosti v jejich zavádění občas přidělával vrásky svým nadřízeným. V Kocherově mysli se obzvlášť silně uhnízdily ideje aseptické chirurgie, tedy důsledně čisté, zbavené bakterií, a antiseptické léčby, tedy léčby s cíleným ničením

choroboplodných zárodků.

Pamatoval si práci Thomase Spencera Wellse, který zásady asepse praktikoval intuitivně, pamatoval si setkání s otcem tepelné sterilizace Pasteurem, dopisoval si s Josephem Listerem, pionýrem antisepse, a sám velice brzy pochopil důležitost pracovního prostředí zbaveného mikroorganismů.

Aseptické a antiseptické principy hloubkově studoval a odhodlaně představoval všem okolo sebe, byť jaksi bez dovolení svých chlebodárců.

Musíme si uvědomit, že zatímco pro nás je dnes aseptické prostředí (dokonce i sterilní) samozřejmostí, tehdy šlo o revoluci. Ovšem se zásadním přínosem: už v roce 1868 mohl Kocher s jistotou říci, že v důsledku Listerových antiseptických obvazů zaznamenal výrazně nižší úmrtnost operovaných pacientů.

V roce 1870 Kocher zaujal odborný svět novou metodou navrácení vykloubeného ramenního kloubu zpět na místo. Jeho způsob byl mnohem méně bolestivý a také bezpečnější než ten dosavadní. Mimoto mohl být proveden jediným člověkem.

Ve stejnou dobu studoval fenomén střelného poranění, zejména problematiku zlomenin kostí, které střely svou explozivností způsobují.

Souhrnem byla studie jménem „Vylepšení kulek z hlediska humanity“.

Tvrdohlavec Po Lückeho odchodu na universitu ve Štrasburku v roce 1872 Kocher doufal, že dostane jeho místo.

Jenže tehdy bylo zvykem ustanovovat na pozice ve švýcarských univerzitách německé profesory, takže fakulta vybrala Franze Königa, což byl taktéž skvělý chirurg, známý třeba jako ten, kdo první provedl úspěšnou vnitřní fixaci zlomeniny stehenní kosti. Ovšem studenti a značná část doktorů preferovala Kochera, krom nich také tisk a řada slavných zahraničních lékařů, takže městská rada v Bernu začala dostávat petice a dopisy, až ustoupila a nechala Kochera, aby se stal profesorem chirurgie a ředitelem kliniky on.

A to navzdory jinému názoru fakulty.

Jednou z prvních věcí, o kterou Theodor Kocher z pozice profesora začal usilovat, byla modernizace univerzitní kliniky. Dosavadní areál byl nedostačující a nevyhovující – polovina potřebných musela být odmítnuta. Proto se Kocher rozhodl bombardovat radu města důkazy o neodkladné potřebě nových budov, o čemž informoval i veřejnost.

Nakonec, jako eso z rukávu, vytáhl nabídku profesorského místa, kterou předtím obdržel z Prahy. Praha měla v tehdejší době třetí největší univerzitní kliniku v německy mluvícím světě a pro Kochera byla

taková nabídka velkou ctí.

Mnoho kolegů a přátel mu doporučovalo, aby ji přijal, bernští doktoři jej zase prosili, aby zůstal. Kocher z této situace nakonec vytěžil to, co pokládal za nejdůležitější – donutit bernskou radu města, aby udělala na své vlastní klinice neodkladné změny.

Taktika zabrala a v zimě 1884–85 byla nová budova dokončena. Studenti pak zorganizovali lampionový průvod na Kocherovu počest a on sám se radoval, že nemusí opouštět studenty a kolegy.

Byť během života ještě další prestižní nabídky dostal, nikdy je nepřijal.

Podle očekávání začal také coby hlava chirurgické kliniky striktně lpět na dodržování aseptických a antiseptických

zásad. Kocherův životopisec Eugéne Bonjour popisuje, jak se v tomto období Kocherovi asistenti báli každé infekce pooperační rány, jelikož Kocher se automaticky vrhal do téměř policejního vyšetřování a hledání možných příčin těchto nesnází. Po vzoru Thomase Wellse zakázal návštěvy na chirurgii a uchoval si i způsob práce, na který kdysi s Wellsem přišli – psát si důsledné zápisky o projevech nemoci, nasazené léčbě, jejím průběhu, provedené operaci, jejích následcích a tak dále a tak dále, z čehož potom jako detektiv vyhodnocoval výsledky pro další výzkum.

Těchto zápisků se po Kocherovi dochovalo na tisíce.

Ilustrace z Kocherovy Učebnice operační chirurgie vydané v roce 1911

„Dokonalý evropský chirurg“ Theodor Kocher byl tím, komu by se v technickém světě řeklo vynálezce. Pilným a hloubkovým studiem všeho již známého a také všeho dosud neznámého se dopracoval k nejednomu převratnému objevu a operačnímu postupu. Říká se o něm, že měl jakýsi druh „molekulárního vidění“, tím míněno, že dokázal vidět do hloubky procesů v organismu a často správně předvídat příčiny a důsledky. Mnoho věcí tak vytušil a praktikoval, i když je věda prokázala až o valný čas později.

Jeho operatérský rukopis tkvěl v jedinečné preciznosti,

Struma, lidově “vole” která prokázala, že chirurgická technika zásadně ovlivní kvalitu a výsledek, dále v důrazu na aseptické prostředí a antiseptickou léčbu rány, která zabránila infekci a smrti pacienta.

Zatřetí v patřičné pozornosti věnované anestezii (i zde inicioval nemálo vylepšení), a konečně také v minimalizování krevních ztrát – měl během operace v merku i nejmenší zdroj krvácení, protože poznal, že opominutá krev se začne rozkládat a ohrožovat pacienta. To, co bylo jeho oponenty kdysi nazýváno „radikální chirurgie“, je dnes označováno jako „bezpečná chirurgie“. Podle odborníků se během jeho působení chirurgie radikálně

změnila a další generace stavějí na základech, které položil on.

Theodor Kocher se také výrazně zapsal do neurologie a neurochirurgie. Zkoumal především otřes mozku, nitrolebeční tlak, traumatologii páteře a lebky, epilepsii.

Americký neurochirurg Harvey Cushing strávil v roce 1900 s Kocherem několik měsíců, zabývali se mozkovou chirurgií, operovali spolu, dokonce experimentovali na opicích.

Cushing u Kochera poprvé zaznamenal souvislosti mezi krevním tlakem a nitrolebním tlakem, které dnes známe jako Cushingův reflex.

Kocher později objevil novou efektivní metodu pro snížení nitrolebního tlaku. Harvey

Cushing byl Theodorem Kocherem nadšený. Zatímco britští i berlínští chirurgové jej znechutili svým nešetrným a nadřazeným způsobem jednání s pacienty (dokonce si na to stěžoval v dopisech snoubence), Kocher se mu zalíbil. O své pacienty se důkladně staral a celý jeho přístup Cushinga nadchl tak, že ho nazval „dokonalým evropským chirurgem“.

Samostatná kapitola – štítná žláza Nejvýznamnější zápis do historie však Theodor Kocher učinil svým působením v léčbě

štítné žlázy. Onemocnění tohoto orgánu je celá řada.

Jejich příčin je také celá řada a stejně tak i jejich projevů.

Tehdy však o tom všem bylo jen velmi mlhavé povědomí, podobně jako o anatomii štítnice i všech jejích funkcích.

V Kocherově době trpělo mnoho lidí nedostatkem jódu, který je pro činnost štítné žlázy klíčový – jodizovaná sůl, která značně přispěla k vyřešení problému, tehdy ještě neexistovala, a tak byly celé oblasti postiženy důsledkem nepřítomnosti jódu v tamní přírodě. Jedním z projevů bylo zvětšování štítné žlázy, odborně „struma“, lidově jednoduše „vole“.

Chirurgové věděli, že řešením je odstranění zvětšeniny, jenže to bylo v době Kocherových začátků vnímáno jako jedna z nejnebezpečnějších operací. Úmrtnost pacientů sahala k 75 % a ve Francii byla procedura dokonce zakázána. „Říznout“ do tohoto balíku problémů tak vyžadovalo velkou odvahu a pokoru.

A právě Emil Theodor Kocher obojí měl. Dokázal vyjmout postiženou štítnou žlázu naprosto dokonale a nepoškodit při tom jedinou tkáň, nerv nebo orgán v okolí i přesto, že anatomie těchto částí těla byla zatím popsána pouze zhruba. Ve chvíli, kdy se rozhodl této problematice věnovat, jako by se najednou všechny jeho zkušenosti, studia i charakterové vlastnosti začaly vzájemně potvrzovat.

Zúročily se nesčetné hodiny studia anatomie, detektivní sledování situace i zásady úzkostlivě čisté chirurgie a pečlivé práce. Obludné číslo úmrtnosti v souvislosti s operací štítnice (75 %) se mu do roku 1912 podařilo snížit na méně než 0,5 %! Získal si za to zaslouženou úctu odborného i laického světa.

Komplikace Kocher samozřejmě nemohl tušit, že kompletní odstranění štítné žlázy bude mít vedlejší dopad. Roku 1882 jej na to upozornil chirurg Jacques-Louis Reverdin, který se štítné žláze věnoval v Ženevě. U pacientů s úplným odstraněním si všiml neblahých příznaků, které pojmenoval jako myxedém.

Organismus začal chátrat snad ve všech svých systémech, nejnápadnějším projevem byl kretenismus. Kocher začal toto podezření okamžitě ověřovat kontaktováním svých bývalých pacientů, a skutečně i on objevil tyto projevy v případech, kde žlázu odstranil kompletně.

Pojmenoval je cachexia strumipriva. Zjistil, že s ironií životu vlastní to byla právě jeho pečlivost, která následky způsobila. Byl tím hluboce otřesen a svoje prozření neodkladně zveřejnil, přestože pro něj znamenalo také přiznání vlastní chyby.

Reakce operatérského světa

byla poněkud překvapující – novým závěrům se většina chirurgů vysmála a ještě Kochera označili za náfuku, který má potřebu se honosit, kolik operací již provedl.

Kladně zareagovali britští kolegové, jelikož sami již stejný problém pozorovali.

Komise Klinické společnosti v Londýně následně konstatovala, že myxedém, cachexia strumipriva a kretenismus skutečně jsou projevy nedostatečnosti zatím neznámé funkce štítné žlázy v důsledku jejího úplného odstranění.

Kocher i další samozřejmě hledali řešení vzniklé situace. Návrhů padlo mnoho (sám Kocher jednu dobu navrhoval dávat pacientům s myxedémem k snídani syrovou zvířecí štítnou žlázu) a mnoho se jich také zavrhlo, ale přesto to byla cesta kupředu. Theodor Kocher volil metodu ponechání části zdravé žlázy nebo voperování zdravé tkáně a současně se snažil odhalit a izolovat ony neznámé účinné látky štítnice. Položil tak základy transplantaci a endokrinologii.

„Za všechno vděčím Bohu“ Od roku 1869 byl Emil Theodor Kocher ženatý s Marií Witschi-Courantovou, dcerou obchodníka. Měli spolu tři syny. Jejich dům byl neustále

otevřený pro přátele, kolegy, hosty i bývalé pacienty, takže se v něm často konaly společné večeře. Stejně jako jeho matka, byl i Kocher opravdově věřícím člověkem a členem Jednoty bratrské.

V tehdejší době upřené na technický a vědecký pokrok, a tím spíš ve společnosti, kde se pohyboval on, to bylo značně neobvyklé.

Ulrich Tröhler ve své práci „Theodor Kocher: Chirurgie a etika“ popisuje v podstatě celoživotní napětí, které Kocher mezi vědci prožíval.

Nesnášel materialismus, vnímal jej jako čisté zlo, a přitom právě na poli vědy jeho přítomnost výrazně cítil. Pořád proto připomínal, že poznání musí neustále vycházet z pokory před Bohem, jinak vede pouze k ryzímu materialismu. Byl toho názoru, že vzestup materialismu je velmi nebezpečný a předpovídal, že pyšný a materialistický přístup k životu přinese lidstvu jedině válku – což se také v roce 1914 stalo.

Někdy se otevřeně postavil proti svým ateistickým kolegům (v době, kdy byl rektorem se dokonce snažil univerzitu získat na svou stranu), jindy se zase uzavřel a pral se s pocitem osamělosti a nepochopení. Kotvou mu byla upřímná a hluboká víra v Krista, a krom toho také výchova v Jednotě bratrské, odkud věděl, že je možné vyvážit rozumové poznání

a víru. I proto pro něj věda a víra nebyly v rozporu, i proto pokaždé znovu a znovu překvapoval vědecký svět, když ceny a pocty přijímal pokaždé s tím, že za vše stejně vděčí Bohu a kolegům, kteří tu byli před ním.

Theodor Kocher zemřel 27. července 1917. Pár dní předtím byl povolán do nemocnice k akutnímu případu. Provedl operaci, ale poté se mu udělalo zle, odešel si lehnout a ještě v posteli pracoval na vědeckých zápiscích. Pak ztratil vědomí a o tři dny později zemřel.

Příčinou smrti bylo zřejmě selhání ledvin.

Epilog Emil Theodor Kocher byl ve své době velmi populární člověk, vynikající lékař a učitel vysoce ceněný svými studenty i kolegy. Bývá mu vyčítána jeho přísnost a jistá odtažitost, zároveň se o něm mluví také jako o člověku skromném a laskavém.

Profesorem na bernské universitě byl 45 let, byl také jejím rektorem. Pod jeho vedením bylo provedeno úctyhodných 7 052 operací štítné žlázy, z nich 5 314 přímo jeho rukou. Za jeho působení se Bern stal centrem moderní chirurgie. Kocher zásadně obohatil aplikovanou chirurgii, neurochirurgii a endokrinologii. Za svou práci získal mnoho prestižních

Fotografie Eugéna Trutata jménem Joseph, kreten.

Dnes v majetku muzea v Toulouse ocenění včetně Nobelovy ceny. Krom štítné žlázy se věnoval i dalším problémům: hemostáze, antiseptické léčbě, chirurgickým infekčním onemocněním,

střelným zraněním, akutní osteomyelitidě, kýle nebo břišní chirurgii. Vynašel několik chirurgických nástrojů (kraniometr, Kocherovy kleště pro zástavu krvácení při operacích), technik (Kocherův manévr, Kocherova incize, Kocherova repozice), s jeho jménem je spojeno několik pojmů či nemocí (Kocherův bod, Kocherův řez, Kocherův syndrom). Jeho Učebnice operační chirurgie vyšla v šesti dotiscích a byla přeložena do více než desítky jazyků.

Práce Theodora Kochera měla nezpochybnitelný vliv na celý svět. Byl uznáván v odborných kruzích, předsedal nespočetným komisím a konferencím, byl zakladatelem a často prezidentem vědeckých a lékařských spolků nejen ve Švýcarsku. Jeho dobrou pověst ochotně podporovali také jeho domácí i zahraniční studenti.

Dokázal je prý inspirovat, nadchnout a naučit jasnému, jednoduchému a logickému přemýšlení. Speciální péči věnoval židovským studentům z Ruska, kteří doma nemohli studovat. Řada evropských i amerických lékařů potvrzovalo vliv Theodora Kochera na svou práci. Jedna geografická společnost po něm z vděčnosti pojmenovala sopku.

Pojmy: Struma: Ottův slovník naučný z roku 1907, tedy z Kocherovy doby, uvádí: Vole (struma) jest zvětšení a zbytnění žlázy štítné. O příčině tohoto zbytnění nevíme nic určitého.

Léčení jest nesnadné. Leccos bylo doporučováno zevně (iódová masť) i vnitřně (iódové přípravky, thyreoidin atd.) bez úspěchu. Elektrisování dává některé dobré výsledky.

Nejbezpečnějším léčením jest operace. Nesmí se však vyjmouti celá žláza, nechcemeli přivolati sešlost zvláštní (kachexia strumipriva). Jinak závisí úspěch v celku na tom, jak je v. staré, jak je veliké, z čeho vzešlo a jakého je rázu.

Kocherovy kleště neboli svorka: Chirurgický nástroj s vroubkovaným ostřím a zámkovými zoubky na koncích používaný ke kontrole krvácení.

Kocherův bod: Vstupní bod pro intraventrikulární katétr, který měl odvést mozkomíšní mok z mozkových komor Kocherův manévr: Chirurgický „chvat“, kterým se uvolní kličky tenkého střeva a hlava slinivky břišní pro snadnější přístup k požadovaným místům.

Kocher–Debre–Semelaigne syndrome: Snížená funkce štítné žlázy při narození nebo dětství typická částečnou nebo úplnou svalovou hypertrofií (nárůstem svalové hmoty), myxoedematem, malým

vzrůstem a kretenismem.

Dětem postiženým tímto syndromem se občas říká „dítě-Herkules“ kvůli nepřirozeně zvětšeným svalům na různých místech.

Kocherova repozice: Způsob nápravy vykloubených kloubů dodnes používaný v ortopedii.

Zdroje informací: Gemsenjäger Ernst: článek Milestones in European Thyroidology, web Europian thyroid association Tröhler Ulrich: Chirurgie und Ethik, 1992 Gesnerus: Swiss Journal of the history of medicine and science Tröhler Ulrich: Emil Theodor Kocher, 2010 časopis JLL Bulletin Tröhler Ulrich: Towards endokrinology – Theodor Kocher’s 1883 account of the unexpected effects of total ablation of the thyroid, 2010, časopis JLL Bulletin Slater Stefan: The discovery of thyroid replacement therapy, 2010, časopis JLL Bulletin Wikipedia

Památník Jednoty bratrské v Přerově V Přerově byl 11. září slavnostně otevřen památník Jednoty bratrské, který vznikl na místě, kde archeologové Zdeněk Schenk a Jan Mikulík v letech 2012–13 našli a postupně odkryli základy bratrské školy a sboru z předbělohorských dob. Toto duchovní a vzdělávací centrum zažilo Jana Blahoslava, Karla staršího ze Žerotína nebo Jana Amose Komenského. Nález byl úžasným objevem, z pohledu historiků evropského významu, a tak Přerované nedostali původně zamýšlené parkoviště, ale patřičně důstojné prostranství z pera architekta Zbyňka Musila. Areál zahrnuje zmíněné základy obou budov, nejrůznější naučné cedule, repliky nálezů nebo edukativní prvky pro děti, a především také původní bratrský chodník, který vznikl mezi školou a kostelem během jeho stavby v 16. století.

Chodily po něm rozličné persony Jednoty bratrské, včetně výše zmíněného Komenského, a projít se po něm také je zážitek vskutku téměř transcendentní. Nade vším se symbolicky tyčí tzv.

Sloup víry s dávným bratrským heslem „Zvítězil Beránek náš, následujme jej!“ Otevření památníku si nenechali ujít ani někteří členové a správci

moravských bratrských sborů a další zástupci současné Jednoty v čele s biskupem Janem Klasem, který

k Přerovanům promluvil pár srdečných slov za nás za všechny.

Část památníku pojmenovaná ,,Kabinet“

Archeologové Zdeněk Schenk a Jan Mikulík

Vnější strana ,,Kabinetu“ hlásající jednu z Komenského myšlenek - učit všechny bez rozdílu o všem a všestranně

Ve stopách Komenského - současní členové Jednoty bratrské na původním bratrském chodníčku

Architekt Zbyněk Musil, autor památníku

Pohled od sboru ke škole

Půdorys bratrského sboru se Sloupem víry v rohu

Odkryté základy bratrského sboru

Maketa sboru a školy, jak ve své době vypadaly

Autentický otisk psí tlapy ze 16. století v podlaze bratrského sboru

Biskup Jednoty bratrské Jan Klas

Přerované při slavnostním otevření památníku

Helena Kovářová, historička muzea J. A. Komenského s jednou z Komenského knih

Náš sbor:

Týnec nad Sázavou Historické okénko

Počátky sboru

Týnec nad Sázavou je malé městečko na dolním toku Sázavy obklopené lesy. Městu dominuje věž románského hradu s přilehlou rotundou z 12. století. Původní hrad střežil obchodní stezku, která vedla přes Sázavu kolem hradu Kostelce z Jižních Čech na Prahu. První písemná zmínka o obci pochází z roku 1318.

Na přelomu 19. a 20. století se v Týnci vyráběla týnecká kamenina a byla zde také textilka. Právě v této době se zde jako na prvním místě v okrese začalo formovat dělnické hnutí. Přádelnu později koupil Ing. F. Janeček a od roku 1931 zde vyráběl motocykly Jawa. Za druhé světové války se část obce na levém břehu Sázavy stala součástí vojenského cvičiště Zbraní SS Benešov a její obyvatelé se museli 1. dubna 1943 vystěhovat.

V roce 1969 byl Týnec nad Sázavou povýšen na město.

V současnosti má cca 5 500 obyvatel, počítáno i s přilehlými obcemi.

Historie vzniku našeho sboru sahá do 90. let minulého století, kdy jsme ještě jako členové benešovského sboru evangelické církve začali spolu s křesťany z Anglie s pouliční misií v Týnci. Do benešovského sboru chodilo několik křesťanů z Týnce a okolí, kteří se ani pořádně neznali. Tehdy jsem dostal touhu pomoci těmto několika mladým lidem vstoupit do společného zápasu za nevěřící lidi v jejich městě, a tak jsme se začali scházet ke společným modlitbám za Týnec.

Zanedlouho poté mne oslovil správce benešovského sboru Jan Klas, zda nevidím své místo služby v Týnci. Vnímal jsem to jako Boží potvrzení mého povolání, které jsem už v srdci měl. Později zmíněná malá skupinka křesťanů odešla z ČCE a založila ve spolupráci se sborem Jednoty bratrské z Mladé Boleslavi misijní stanici v Týnci. Týnec je malé město, kde se všichni domorodci dobře znají a „náplavku“ si mezi sebe jen

tak nepustí. Dlouho nás místní vnímali jako sektu a trvalo několik let, než na nás Týnečtí změnili názor a pustili si nás trochu k tělu.

Týncem křížem krážem V Týnci jsme začínali spolu s organizacemi ACET a Teen Challenge s preventivními přednáškami o AIDS a drogové závislosti na místních školách.

Pravidelně jsme pořádali pro děti a mládež podzimní dny soutěží, her, divadla, promítání filmů a besed s bývalými narkomany. Naše nevěřící spoluobčany jsme se snažili nalákat na různé kulturní, společenské a vzdělávací akce, jako byly například koncerty, muzikály, divadlo (dokonce i z naší vlastní produkce), promítání filmů, pouliční evangelizace, výstavy obrazů křesťanských umělců, vzdělávací přednášky, vánoční programy pro staré a nemocné lidi v domě s pečovatelskou službou, besedy s lidmi, kteří navštívili různé zajímavé země,

návštěvy zahraničních hostů z USA, Velké Británie a z dalších zemí. Shromáždění jsme mívali také na různých místech. Začínali jsme na městském úřadě, pak nás vykázali do románské rotundy (modlitebna CČSH), odtud jsme šli do školy, pak do vojenského stanu, abychom se zase na zimu vrátili do tepla tělocvičny, kde jsme byli nejdéle.

Na jaře v roce 2005 byl z misijní stanice Týnec ustanoven samostatný sbor.

V tomto roce jsme v dražbě zakoupili bývalý kulturní dům Jawy. Tento objekt jsme začali

pronajímat a z nájmu se nám podařilo splatit půjčku, kterou jsme na získání objektu měli od ústředí a benešovského sboru. V prosinci 2013 jsme se se sborem přesunuli do nových prostor v budově turistického centra Bisport, kde také vznikl mládežnický klub. Sbor má v současnosti 14 sloužících členů (plus děti a mládežníky) a pár desítek přicházejících členů.

Čím sbor žije?

Ve sboru pořádáme 2x až 3x ročně manželské kurzy a 1x

až 2x ročně Kurzy Alfa. Na manželských večerech jsme našli nové přátele, někteří z nich se pak nechali pozvat na Alfa kurzy a začali s námi také jezdit na společné sborové víkendy, které máme několikrát do roka.

Díky těmto novým vztahům naši známí projevili zájem i o další aktivity, které ve sboru pořádáme. Rádi bychom je rozšířili i o další kurzy jako jsou „Výchova dětí“, „Výchova teenagerů“, „Příprava na manželství“, „Jak začít znovu“ nebo „Jak zacházet s penězi“.

O prázdninách pravidelně pořádáme Příměstský tábor,

o který je velký zájem, poslední roky se ho účastní 60–90 dětí. Díky Pánu, že můžeme na akcích s dětmi prožívat Boží ochranu.

Od října 2014 začal v mládežnickém klubu fungovat PC kroužek a výtvarný kroužek, do kterých se zapojily nevěřící děti z našeho města. Dva manželské páry z našeho společenství studují na misijní škole v Liberci. Každý rok křtíme cca 1–2 nové

sourozence v Kristu, ale často se nám odstěhují nebo začnou studovat někde dál, takže se života sboru příliš neúčastní.

Věkové složení našeho společenství zahrnuje vyjma kojenců všechny generace.

Máme svoje výzvy Pro náš sbor je typické to, že jsme poměrně velcí individualisté, i když, díky Pánu za to, že nás z těchto

Správce sboru Stanislav Škvor s mladými námořníky

špatných postojů uvolňuje a osvobozuje. Možná jsme trošku sportovněji založeni než většina sourozenců v dalších sborech Jednoty, přezdívají nám (asi bratři z ÚR) „týnečtí anorektici“, ale nám to nevadí, lépe se to nosí. Na sboru si cením vytrvalosti a věrnosti členů, zvláště těch, kteří jsou s námi od počátku. I když je naše město maloměsto, kde si lidé vidí do talíře, je plné lidí, kteří potřebují Ježíše.

Myslím, že lidé ve městě

Stanová evangelizace v Týnci, rok 2003

jsou dnes mnohem více otevření než v minulosti.

Díky Pánu máme ve městě křesťanského starostu, se kterým se pravidelně scházíme ke společným modlitbám za město a lidi, kteří v něm žijí.

Osobně bych rád jak u sebe, tak sourozenců viděl posun k vítězství nad humanismem v našich životech, vztazích a službě. Modlitební podporu bychom uvítali v tom, abychom zůstávali pod vládou a vedením Ducha v každé situaci, žili z Ducha, a ne ze svojí duše.

Kam jdeme

Přednáška ve spolupráci s organizací ACET

Jedna z mnoha letních a výletních akcí pro mládež

Pro náš sbor jsme před lety přijali vizi a poslání: „Vy jste sůl země a Vy jste světlo světa.“ Světlem, které svítí lidem na cestu ke Kristu a zjevuje Krista na sobě, a solí, která nejen ochucuje, ale také brání morálnímu rozkladu a rozpadu vztahů ve společnosti. Nějak si více a více uvědomujeme, že světlem a solí nejsme, a ani nemůžeme být my sami (byť s Jeho pomocí), ale může to být pouze On sám v nás a skrze nás. To nastává tehdy, když se úplně poddáváme vedení a vládě Jeho Ducha a nežijeme pod diktátem své duše a její síly, která dokáže vypůsobit jen prázdnou lidskou snahu.

Za všechny z Týnce Standa Škvor.

ZE SVĚTA SIERRA LEONE K rukám Mohameda a Safiatu Braimových už putuje další část peněz, které jsme mezi sebou vybrali na podporu jejich školy. Částka ve výši 3 500 USD byla předána na synodu Unitas Fratrum do rukou přátel z Board of World Mission, bratrské organizace, která práci v Sierra Leone zastřešuje. Braimovi se k emailu dostanou zhruba třikrát do roka, proto poprosili Donnu Hurt ze zmíněné organizace, aby jak nejlépe umí, vyjádřila dík, než se k tomu dostanou sami. Donna píše: „Nevěřila jsem svým uším, když jsem se dozvěděla, kolik peněz jste poslali… Jsme TOLIK vděční za vaši štědrost!

Bude to bezpočet věcí včetně učebních pomůcek a vybavení do tříd, které se za to všechno pořídí. A to jen proto, že jste otevřeli svá srdce neznámým lidem. Osobně jsem opravdu dojatá z toho, jak Bůh ve vás pracuje skrze nezištnou lásku.

Moje hluboká úcta patří vám všem v Čechách, kteří jste tak jasně odpověděli na příležitost podat pomocnou ruku bratrům a sestrám v jedné z nejchudších afrických zemí.

Patří vám milion díků ode mě i Braimových za to, jak jste úžasní!“ Dalším pokrokem pro školu

Oběd ve škole v Ngiehun (Sierra Leone). Může probíhat dál i díky vaší štědrosti! je, že před pár týdny dostala vybavení pro výrobu solární elektřiny. V průběhu několika let se na celý systém i jeho vcelku složitou dopravu přes oceán skládaly americké bratrské sbory. Škola je teď vůbec první budovou v širokém okolí opatřená elektřinou. Nakonec připojujeme konkrétní prosby o modlitby přímo od Braimových: „Modlete se, prosím, aby byla zlomena moc okultismu v naší vesnici, aby naše společenství zůstávalo pevné ve víře a za Boží ochranu pro nás pro všechny.“

provincie a viceprezidentem David Guthrie z Americké jižní provincie. Oba se ujmou úřadu od 1. 1. 2017.

UNITAS FRATRUM

NEPÁL

Unity Board neboli Rada světové Jednoty bratrské má nové vedení.

Prezidentem rady se stal Cortroy Jarvis z Karibské

Bratři a sestry v Nepálu potřebují naše modlitby, jelikož tamní postoj vůči křesťanům začíná být opět na pováženou. Během posledních

TANZANIE Severní tanzanská provincie truchlí nad smrtí Emanuela Katumy, který tragicky zemřel při dopravní nehodě krátce před cestou na Unity Synod.

Byl nominován do služby v radě Nadace Jednoty bratrské, což je organizace starající se o společné peníze ze všech bratrských provincií.

měsíců vešlo v platnost hned několik zákonů, které omezují svobody církví. Věřící se sice mohou scházet, ale nesmějí aktivně vystupovat směrem k veřejnosti. Také církevní školy nesmějí projevovat jakoukoli spojitost s křesťanstvím. Vážnost situace ukazuje i fakt, že naši nepálští sourozenci prosí, aby ve zprávách byla utajena jejich jména. Je smutné, že nepálská vláda takto opovrhla pomocí, která byla Nepálcům od křesťanů nezištně poskytována po posledním zemětřesení.

Navzdory tomu bratrské společenství v Nepálu stále roste a zasahuje mnoho životů. Koupě pozemku na stavbu sborové budovy je stále v procesu. Část peněz již bylo složeno, ale chybí peníze na doplacení zbytku. Celková cena je 133 000 USD plus DPH.

Jacoba Zumy získala pověst nedůvěryhodné a korupční partaje. Její nepřesvědčivé vítězství proto vyvolává rozčarování stejně jako fakt, že alternativ k výběru zatím příliš není. JAR potřebuje naše modlitby za prosazování Boží spravedlnosti a maření plánů všech, kteří zneužívají svobodu pro své vlastní zájmy.

DALŠÍ PŘELOŽENÁ BIBLE Roční narozeniny slaví první bible v inuitském domorodém jazyce Yup’ik, která vznikla na Aljašce. Záměr iniciovala tamní Jednota bratrská, a to již před více než 60 lety, přičemž v 50. letech byl hotov Nový zákon a v 70. letech započata práce na Starém zákoně. Realizační tým se během svého úsilí potýkal

JAR Jihoafrická republika prošla v srpnu volbami, jejichž nejbližším českým ekvivalentem jsou krajské volby. Výsledek je rozpačitý a celková situace v politické sféře země zanechává spíš pachuť zklamání a nejistých vyhlídek. ANC, donedávna oblíbená strana bývalého prezidenta Nelsona Mandely, bohužel pod vedením současného prezidenta

Bible v jazyce Yup’ik

i s neobvyklými překážkami, například, že bible nemohla být nasázena do běžných sloupců, jelikož yup’ická slova jsou natolik dlouhá, že se nevešla na jeden řádek.

Překlad finančně podpořily biblické společnosti z různých částí světa.

KARIBIK

U příležitosti 90. narozenin britské královny Alžběty II. byl oceněn její karibský šofér Joseph Williams, člen JB na Tortole. Jako řidič pro královnu byl vybrán v roce 1966 při její návštěvě na ostrovech.

Alžběta II. byla s jeho službami natolik spokojená, že si na něj vzpomněla i po 50 letech a skrze guvernéra Johana Duncana poslala nynějšímu vysloužilému policistovi skleněnou plaketu za dobré služby.

STALO SE Radikalita v Nové Soli

Po velikonoční ,,Radikalitě“ vyrazilo začátkem léta 17 mládežníků a 5 vedoucích na pětidenní pokračování do Nové Soli. Výjezd tu navázal na loňský Workcamp pražského sboru JB, společným jmenovatelem byla dobrovolnická práce pro město. Od osmi do dvou se po tři dny makalo na několika stanovištích (sekání větví spadaných po vichřici, natírání plotu městského stadionu, plení záhonů, výkopové práce, vaření) a byl to cvrkot. Odpolední aktivity měly kromě zábavy samotné za cíl oslovit místní mladé a pozvat je na páteční setkání v bývalé bratrské kapli. Večery naplnilo putování po stopách evangelisty Marka s mottem ,,Život není fotka, ale film“, osobní svědectví a modlitby.

Naši práci ocenili zástupci města, místní tisk i regionální zpravodajství polské televize.

Místní mládežníci za námi v pátek sice nepřišli, mohli jsme však prožít vděčnost za polské bráchy, kteří se s naší rodinou sblížili a několik večerů strávili spolu s námi.

Modlete se prosím za tuto malou skupinku, která se s námi pravidelně schází, aby porozuměli životu Krista v nás i aktuálním Božím záměrům.

Z Nové Soli Josef Šeda.

že vidí naši zemi svobodnou od komunismu a plnou života.

Oba bratři strávili příjemný čas s Janem Klasem a Annou Šachovou a byli z práce v naší zemi potěšeni.

Návštěva bratrů ze Surinamu

VÝJEZD DO PERU

V srpnu nás navštívili bratři ze Surinamu Leo Dielingen a Hermes Libretto. V sobotu se vydali na prohlídku Prahy v Husových stopách, v neděli dopoledne pak navštívili benešovský sbor a odpoledne strávili v Kunvaldu. Leo Dielingen byl v Čechách poprvé jako delegát na synodu světové Jednoty bratrské v Potštejně v roce 1967. Tento synod byl výjimečný tím, že se poprvé od obnovení Jednoty bratrské konal v Čechách.

Bratr Leo měl velkou radost,

Účastníci Radikality v Nové Soli

Jiřka Čančíková ze sboru v Nové Pace opět navštívila bratrskou misii v Peru, ve městech Lima a Chiclayo.

Strávila tam tři týdny. Na první týden se připojila ke skupině lidí ze sborů americké Jednoty bratrské. Měla za úkol pomáhat s koordinací skupiny, s různými přesuny z místa na místo, pracovat s dětmi a také tlumočit ze španělštiny do angličtiny a naopak. Po zbytek času měla možnost navštívit rodiny pastorů, prohlubovat vztahy a také poznat nová díla v Peru. Jiřina říká: „Jsem Bohu

moc vděčná za tuto zkušenost a za všechna setkání. Bylo pro mě povzbuzující vidět posuny v práci, kterou tam bratři a sestry dělají. Zároveň jsou i věci, se kterými hodně bojují a je potřeba se za ně modlit.

Před Peruánci je teď výzva začít podnikat a pomalu přejít k finanční soběstačnosti.

Potřebují v tom moudrost, odvahu a poctivost. Také bych vás chtěla povzbudit, abyste se modlili za vztahy mezi

samotnými pastory. Zdá se, že spolupráce mezi sbory je minimální, a přitom jsou v Peru jen čtyři sbory a navzájem se potřebují. Bratři a sestry se na naše sbory ptají, moc vás všechny zdraví a inspirují je naše víra a boje. Modlí se za nás a prosí o modlitby za ně.“

Jiřina Čančíková s dětmi v peruánském sboru Cruz de la Esperanza

CO NÁS ČEKÁ 27.–29. 10. 2016:

Get Together, setkání mládeže Jednoty bratrské 19.– 20. 11. 2016:

Celocírkevní konference

Foto: Na cestě ke kořenům: Brian Engel, Šimon Dvořák, Tomáš Brož, archiv Bellmor Brass Synod a manželská pastorálka: Pavla Molnárová Unity Synod: Jan Horálek, Jan Křivka, Angelica Regalado, archiv UF E. T. Kocher: Charles Pichot, Eugéne Trutat, Výbor pro Nobelovu cenu, neznámí autoři Památník JB v Přerově: Ester Brožová, Jan Morávek, Zdeněk Schenk, Jitka Hanáková, archiv města Přerova Náš sbor: archiv sboru JB v Týnci Ze světa: Safiatu Braima, Charles Enoch Stalo se: David Just, Jiřina Čančíková Poslední strana: Šimon Dvořák

Foto na obálce: Bellmor Brass v bratrském chrámu v Mladé Boleslavi. Foto: Brian Engel

©2016 Vydavatel: Jednota bratrská, Boženy Němcové 54/9, 460 05 Liberec V, IČ: 47475111, www.jbcr.cz; šéfredaktor: Ester Brožová, tisková mluvčí, brozova@jbcr.cz; sazba a grafická úprava: FS Interactive, s. r. o.; korektury: Daniela Holasová. Jakékoliv užití obsahu tohoto časopisu včetně převzetí, šíření jinou formou či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez písemného souhlasu vydavatele zakázáno.