Page 1

Jbulletin .

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

Pozdravy ze Surinamu

Potomci Moravských indiánů na návštěvě v Čechách Dokumenty JB na seznamu UNESCO

1/2016


Asociace COMENIANA O co jde a kde se vzala? Služba v sociální sféře se ve sborech Jednoty bratrské zdárně rozvíjí již přes deset let, a tak jsme v loňském roce přirozeně postoupili zase o krok dál. Byla založena asociace Comeniana, aby celou tuto službu zastřešila. Mateřskými a rodinnými centry počínaje, přes dětské a mládežnické kluby, službou seniorům konče.

Zárodek asociace bychom našli zhruba v roce 2005, v době, kdy se ve sborech Jednoty začaly zakládat nejrůznější kluby a centra pro všechny možné věkové a sociální skupiny. Chtěli jsme žít v kontaktu se svým okolím, vnímat jeho potřeby, reagovat na ně, také vytvořit přátelské a důvěryhodné zázemí k trávení volného času pro všechny příchozí, a nadto je skrze otevřenost svých životů seznamovat s živým Ježíšem Kristem. Jednota bratrská odpradávna pracovala mezi obyčejnými lidmi a zabývala se

skutečným životem. A tento rys jí zůstal. I my se dnes podílíme na utváření společenské a sociální struktury měst a vesnic, kde žijeme, a to často právě prostřednictvím zmiňovaných komunitních center. Tahle centra nejsou žádnými izolovanými akcemi nezávislých jednotlivců. Vždy vznikají na půdě bratrských sborů a krom toho jsou součástí ještě širší služby naší církve. Do ní patří také mateřské a základní školy, organizace pro prevenci sociálně-patologických jevů, diakonie nebo občanské

poradny. V současné době už počet všech těchto aktivit přesáhl padesátku. Tím, že se všechna sborová díla sdružila v asociaci Comeniana, se také viditelně přihlásila k pedagogickosociálnímu odkazu své vlastní církevní historie. A je na co navazovat: Pod rukama dávných představitelů Jednoty bratrské Jana A. Komenského, Jana Blahoslava, Lukáše Pražského a mnoha dalších pedagogů a učenců byl zformován podivuhodný systém vzdělávání a výchovy, který


se prokázal natolik funkčním, že dosud nebyl žádnou jinou alternativou překonán. Proto právě na něj navazujeme i dnes a adaptujeme ho do současných společenských poměrů. Ukazuje se, že ty samé principy a hodnoty, které bratři učili již před několika staletími, jsou nadčasové a poskytují

komplexní pomoc rodině i dnes. A to rodině jako celku – rodičům, malým dětem, dospívajícím i prarodičům. Vidíme okolo sebe, že současná doba rodině nepřeje. Rodinný život okolo nás se čím dál víc rozpadá, podle statistických údajů skončilo v roce 2014 rozvodem 26,8 tisíc českých

manželství. Rozvedených manželství s nezletilými dětmi bylo 57 % z celkového počtu a žilo v nich 23,1 tisíce dětí. Centra sdružená v asociaci Comeniana na to reagují. Stejně jako na problém narušených vztahů mezi generacemi, který je v naší společnosti také čím dál častější. Současný životní


styl ve své rychlosti, pracovní i volnočasové vytíženosti a důrazu na individualismus narušuje neformální vztahy a přirozené předávání zkušeností uvnitř rodiny. Internet a časopisy, které se snaží tuto mezeru vyplnit, ji vyplnit nemohou. Proto ve svých centrech povzbuzujeme mladé rodiny, aby do života svých dětí zapojili i generaci prarodičů. Tím navíc předcházíme dalšímu palčivému problému dnešní doby: sociální izolovanosti seniorů. Nejstarší generaci vnímáme jako důležitou součást společnosti, jako ty, kteří zasluhují úctu, pozornost, péči a možnost žít plný život i v pokročilém věku. Proto do asociace Comeniana nedílně patří také seniorské kluby, které v Jednotě bratrské hojně vznikají.


Naší snahou je maximálně podpořit rodiče a prarodiče v jejich nezastupitelné úloze, zvýšit a posílit jejich kompetence, popsat jejich role, a tím předcházet mnohým negativním jevům v rodině. Chceme posilovat zdravé vztahy mezi generacemi. Chceme povzbudit otce v zapojení se do výchovy. Jednoduše řečeno, cílem asociace Comeniana je všemi prostředky podporovat rodinu, chránit rodinu, oceňovat rodinu, pracovat na její dobré kondici a vyzdvihovat její nenahraditelnou úlohu.


Konference COMENIANA Z minulých let jsme byli zvyklí se po novém roce scházet nejprve na konferenci pro služebníky mateřských a rodinných center JB a hned poté na konferenci služebníků v seniorské službě. Letos však mezi námi byla založena asociace Comeniana (detaily o ní najdete v předchozím

článku), která všechny naše komunitní aktivity zastřešila, a s ní vznikl také úplně nový prostor pro scházení. Nešlo o to spojit dvě menší konference, aby se ušetřil čas nebo peníze. Šlo o přirozený vývoj, který přinesl nový a poměrně unikátní nástroj pro ještě lepší pomoc všem

Společné zahájení v kulturním domě ve Vratislavicích

spolupracovníkům věrně stojícím v obětavé službě. A také nešlo jen o služebníky mateřských, rodinných, mládežnických nebo seniorských center, ale v širším kontextu šlo v podstatě o konferenci všech aktivně sloužících členů Jednoty bratrské.


Čas modliteb Zahajovací večer byl společný pro všechny. Jako téma posloužil název divadelní hry Oldřicha Daňka „Dva na koni, jeden na oslu“, což samozřejmě neznamenalo divadelní rozbor, ale příležitost podívat se z dalšího úhlu na biblický text 1. Jan 4, 1-6. Cílem bylo povzbuzení, abychom se nelekali zdánlivé převahy, kterou se svět okolo nás snaží demonstrovat. Přestože Boží Pravda je v menšině, a ještě k tomu je pro mnohé terčem posměchu, přesto je to právě Ježíš Kristus, který je skutečnou Pravdou. Celý večer byl směřován do hlubšího porozumění světu i událostí okolo nás, proto jsme se ponořili také do zkoumání vývoje a rozdílů

generací od 2. světové války až dodnes. Generací, které snad nemohou být odlišnější, přestože je od sebe nedělí nijak významný časový rozdíl. Je to cesta od válečných útrap až k hédonismu. Vyústění prvního dne konference pak bylo v té nejpříhodnější aktivitě – v modlitbách. Pro celý následující den se jednotliví účastníci rozdělili do příslušných skupin podle své služby. Pro všechny bylo společné biblické zamyšlení nad verši, které byly pro Jednotu bratrskou vylosovány na letošní rok. Jde o verše na 9. června z letošních Hesel JB: „Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní“ a „Bůh hledá cesty, jak by k sobě rozptýlené lidi přitáhl“. Proto jsme otevřenou

církví, která hledá cesty, jak seznámit lidi okolo nás s Ježíšem, ale zároveň nám nejde o to, ulovit co největší počet lidí. Jde nám pouze o zjevování Ježíše na svých vlastních životech. A kdo cítí, že tento lék potřebuje, ten přijde. Krom tohoto biblického úvodu byl ve skupinách prostor pro sdílení konkrétních potřeb, zkušeností a inspirace a samozřejmě čas na modlitby. Workshopy byly celkem čtyři: služba v mateřských a rodinných centrech, služba v seniorských centrech a klubech, práce s mládeží a romská služba – míněno nejen jako služba Romům, ale především jako služba Romů. Konference byla uzavřena opět společně.


Workshopy, rozhovory a zázemí


Služba maminkám a rodinám – mateřská a rodinná centra Workshop vedli Evald Rucký a Petr Krásný, kteří v něm odkrývali dopady materialismu na život rodin, poukazovali na nebezpečí kultu dítěte a popisovali současné trendy ve výchově. Porovnávali je s biblickými pravdami i s principy, které si ve výchově a vzdělávání osvojili duchovní otcové Jednoty bratrské. Hodně se také mluvilo o tom, jaký je rozdíl ve službě lidem, kteří svůj život vydali Ježíši, a těm, kteří nevydali.

Služba seniorům – seniorská centra Skupina svěřená Rut Rucké a manželům Klasovým se věnovala specifice současných seniorů, zaměření na jejich potřeby a také boji proti stařecké pýše. Hodně se mluvilo o rozvoji paměti u starých lidí a možnostech praktické pomoci v této oblasti. Zajímavé bylo také rozdělení seniorů na dvě generace – po 65. a po 85. roce života, které od sebe neliší pouze věk a fyzické možnosti, ale hlavně zcela odlišné životní souvislosti, ve kterých se narodili a žili.

Služba mladé generaci – volnočasová, nízkoprahová centra Cílem tohoto workshopu, který měli na starosti Šimon Dvořák, Pavel Horák a Tomáš Brož, bylo popsat dnešní mladou generaci v jejích odlišnostech od předchozích generací mládeže a zároveň povzbudit k tomu, že práce s dospívajícími má velký smysl. Situace současné mladé generace je vážná a je nutné k ní přistupovat pod vedením Božího Ducha a konkrétním zjevením do jednotlivých životů. Ale právě proto, že je situace tak vážná, má služba mladým cenu. Což dosvědčily i konkrétní zkušenosti.

opravdové pochopení romské identity. Mluvilo se o typických pochodech romského myšlení, o jejich reakcích a vnímání situací, o důvodech a příčinách. Workshop to byl plný naslouchání i odhalování, sdílení a také plný naděje, že nový život v Ježíši je stejně radikální změnou pro Romy jako pro bílé.

Romská služba – Romové jsou součástí služby Téma v této zhruba 15členné skupině pod vedením Martina Bukovského a Petra Pospíšila bylo poměrně revoluční: nejde pouze o službu Romům, ale především o službu Romů. Náplní společného času tu bylo odkrývání romské historie, cesta až k samotným kořenům tohoto národa, protože to je klíčové pro

Rut Rucká a Tomáš Brož při vyučování


Ze světa KONZULTACE ŽEN SVĚTOVÉ JB Pravidelnou rubriku zpráv ze světa můžeme tentokrát naplnit zprávami přímo ze zdroje. Na konci února jsme se totiž zúčastnily (Jolana Krásná a Ester Brožová) Konzultace žen světové Jednoty bratrské. Jde o setkání, které jednou za sedm let svolává Unity Women’s Desk (Výbor žen světové JB) jako pracovní platformu, ze které vzejdou konkrétní informace o aktuálních problémech žen a dětí ve světě a konkrétní podněty, jak je církev může řešit právě

tam, kde pracuje. Konzultace se konala v surinamském hlavním městě Paramaribu a přijela na ni asi stovka žen ze všech provincií světové JB. Mluvilo se o násilí na ženách a dětech, o chudobě, (ne) dostupnosti zdravotní péče a vzdělání, o ženách ve službě nebo o výchově dětí. Jsou to témata značně obsáhlá, často hluboce zasahující, místy dokonce děsivá a vzhledem ke kulturním zvyklostem v různých částech světa někdy komplikovaná. Pro co největší efektivitu práce

Shromáždění v nejstarším bratrském kostele v Paramaribo

jsme byly rozděleny do pracovních skupin, z nichž každá byla zaměřena na jednu z diskutovaných oblastí a na konci týdne měla předložit své návrhy a podněty pro sbory, provincie, ženské organizace či kohokoli, kdo by mohl v jejich realizaci být co platný. Jedním z cenných přínosů konference byla jedinečná příležitost osobně mluvit s ženami z dalších provincií JB, poznat zápasy jednotlivých míst do větší hloubky a setkat se tváří v tvář se zástupci míst, za která se naše provincie modlila/modlí nebo na ně dělala/dělá sbírku. Díky tomu vám nyní můžeme přinést čerstvé zprávy, a krom nich také veliké a upřímné osobní díky ode všech, kterým jsme vyjadřovaly modlitební podporu z Čech a vyřizovaly pozdravy. Jako nečekaný bonus jsme si i my na oplátku mohly odvézt stejné povzbuzení, a to od dvou bratří kazatelů ze západní Tanzanie, kteří nám všem žehnají a přidávají vzkaz, že se nepřestávají modlit za Evropu!


Sestry Ruth a Doreen z Jamaiky

Nepál:

Jednota bratrská v Nepálu spadá pod správu Britské provincie. Má tam dva sbory se základnou zhuba 400 lidí. V Surinamu jsme měli možnost se setkat s manželkou pastora, která nám pověděla o aktuální situaci po loňském zemětřesení. Na lidech je prý stále znát post-traumatický šok, zvláště na dětech, a tak vám všem máme vyřídit veliké díky za veškeré modlitby, které jsou pro nepálské sourozence podporou. Práce je pořád dost na každém kroku, ale bratři se jí nebojí, takže život jde nezadržitelně kupředu. Výzvou je budova sboru – ta stará, pronajatá, ochránila sbor ve chvíli katastrofy, přesto sama utrpěla takové šrámy, že ji statici zakázali dále používat.

Společenství by nyní chtělo postavit novou, svou vlastní. Proces je ve fázi před nákupem pozemku, ale zatím se nedaří jej uzavřít. Koupě půdy by byla historickou událostí – bylo by to úplně poprvé, kdy by JB v Nepálu měla něco vlastního. Co se již podařilo, bylo obnovení provozu školky, a nejen to, nepálská JB uspěla i při registraci základní školy pro osm desítek dětí, jejíž první školní rok začíná právě teď na jaře. Bratři vzkazují, že za modlitby do tohoto nového startu budou velmi vděční. Tady je krátké video ze sboru.

Afrika:

Afrika se samozřejmě nejvíc potýká s existenčními potížemi. Peníze jsou na tomto kontinentu největší výzvou, a to jak jejich potřeba, tak celkový přístup k nim a schopnost s nimi zodpovědně nakládat. Povzbudivé je, že ve všech našich provinciích se pořád aktivně uskutečňuje rozhodnutí postavit se na vlastní nohy a za poslední léta skutečně výrazně klesla závislost na podpoře ze západního světa. Africká JB hojně zakládá školy a učiliště, skrze které dává studentům šanci se uplatnit na trhu práce. Na konzultaci jsme slyšely příběhy, kdy si africké sbory i jednotlivci sami vydělávají na živobytí i církevní díla. Jedním


z nich je třeba dojemný projekt sestry Melanie Mrema, která byla svým manželem nakažena virem HIV. Místo rezignace poté, co manžel zemřel, založila komunitu pro všechny věkové skupiny HIV pozitivních. Její členové, ženy i muži, od dětí až po seniory, se vzájemně povzbuzují, pracují a také pořádají osvětové kampaně po vesnicích, kde mimo jiné lidem dávají možnost se nechat bezplatně otestovat – už to je totiž v Africe problém, lidé na testy nechtějí chodit, bojí se případného nálezu, a nemoc se tak nekontrolovatelně šíří dál. Komunita sestry Melanie již mnoha lidem bez nadsázky zachránila život. Další projekty jsou popsány třeba v Jbulletinu speciál o Unitas Fratrum. Obrovskou silou, proti které africká JB soustavně bojuje, jsou místní kultická náboženství, domorodé tradice, zvyky, pověry, staletí zakořeněný způsob života a přemýšlení. To vše je hluboce zakořeněno v africké každodennosti a často brutálním způsobem se projevuje v mnoha oblastech lidských životů. Úcta k druhým, k dětem, starým lidem, ženám, k životu, postoj k majetku, vzdělání, zdraví, práci, společenská hierarchie, hodnoty, víra a ještě mnohem víc je deformováno duchem smrti, strachu, okultismu, násilí, mamonu. Z rozhovorů

se sestrami víme, že bohužel ani církev není od těchto věcí očištěná. Každá modlitba za africkou církev i společnost je proto cenná a důležitá.

Jihoafrická republika:

Nejstabilnější stát Afriky se učí pracovat se svobodou, která je stále ještě mladá. Při rozhovorech se ukazovalo, že jsou zde kupodivu mnohé paralely mezi JAR a Českou republikou – v důsledku dlouhé nesvobody se po převratu v obou zemích projevilo totéž: nedospělé zacházení s demokracií, převracení svobody do svévole a sobectví, fascinace majetkem, materialismus, korupce, nezájem o pravdu, nedostatek ryzích lidí, kteří by národu říkali pravdu, odkrývali věci takové, jaké jsou, a sloužili jako vzory. Pokud se tedy budeme modlit za ČR, můžeme rovnou stejným způsobem žehnat i JAR, určitě to nebudou zbytečná slova.

USA:

Spojené státy jsou, jak všichni víme, před prahem prezidentských voleb, přičemž výběr z kandidátů zrovna jednoduchý není. Všeobecné zděšení vzbuzuje zejména Donald Trump, který oproti všemu očekávání stále postupuje kupředu. Určitě

je na místě se modlit jak za Boží výběr mezi kandidáty, tak i žehnat americké církvi, aby zůstávala v pokoji a nespoléhala na člověka, ale na modlitby a Boží moc, která je schopná použít si i ty nejméně pravděpodobné lidi. Dokonce i jim navzdory.

Kuba:

Na Konzultaci přijela také sestra Alay Gonzalez z Kuby, což je skvělá věc, protože to jen víc a víc potvrzuje uvolnění atmosféry na tomto speciálním ostrově. Práce zde začala již před 15 lety, dopisem, ve kterém se skupinka kubánských křesťanů ptala, zda by mohli „být Moravany“. Státní povolení pak rostoucí misie dostala minulý rok. Po prvním roce se kubánské JB daří dobře, je zde 8 společenství, která zdárně rostou a necítí se pod tlakem. Bratři by nyní rádi zřídili centrum péče o mentálně postižené nebo dětský domov jménem „Domov Jana Amose Komenského“. Modlitby za zdárný průběh jejich založení jsou vítány. Další aktuální potřebou jsou sborové prostory – jeden ze sborů se třeba stále schází v garáži.

Surinam:

Hostitelská provincie celé konzultace se nepotýká s problémy existenčního typu jako ty africké, ani politicko-sociální jako


sousední Honduras nebo Nikaragua. Surinam také patří mezi politicky i hospodářsky nejstabilnější státy z celé Jižní Ameriky. Modlitební potřeby má ale samozřejmě také. Patří mezi ně třeba rozdílné pohledy na zbožnost a další směřování církve. Boj se vede také o muže, valnou většinu práce v církvi včetně té pastorské zastávají ženy. Přímluvy jsou na místě také ohledně surinamské vlády, protože staronový prezident je sice charismatickou a silnou osobností, zároveň ale značně kontroverzní. Tím více je dobré surinamské demokracii žehnat, že je stále poměrně křehká – Surinam je samostatným státem teprve od roku 1975. A to vzhledem ke staletím koloniální nadvlády a pevně zakořeněného otroctví není mnoho.

Hlavní budova bratrské společnosti Kersten and Co. v proměnách času: roky 1940, 1972 a 2016

Unity Women’s Desk UWD je organizace, která sdružuje bratrské ženy ze všech světových provincií. Jejím cílem je vnímat problémy žen a dětí v jednotlivých částech světa a aktivně je pomáhat řešit. Na půdě této platformy již vznikl nejeden projekt ať už v sociální, zdravotní nebo vzdělávací oblasti. Mohly jsme kupříkladu potkat ženu z Afriky, která dostala od UWD půjčku na zřízení krejčovské dílny. Záměr se podařil a tato žena nejen, že si vydělává na živobytí, ale již zaměstnává i další ženy. UWD podobným způsobem podporuje nejrůznější druhy drobného podnikání v chudých oblastech, také programy týkající se HIV/AIDS, ať už preventivní nebo pečovatelské či podporuje komunity všeho druhu, školy, kliniky, misijní činnost a mnohé, mnohé další. UWD je vedena radou složenou ze zástupkyň jednotlivých regionů světové JB (Americký, Evropský, Africký, Karibský). Jednou za 7 let se pak koná konzultace, které se účastní delegátky ze všech provincií, misijních provincií i misijních oblastí.


Předání první části sbírky pro školu v Sierra Leone Jednou z účastnic Konzultace žen světové Jednoty bratrské byla také Safiatu Braima, ředitelka bratrské školy v Ngiehun v Sierra Leone. O práci manželů Braimových ví naše provincie již docela hodně, víme o jejich boji s Ebolou, a krom toho mezi sebou stále sbíráme peníze právě pro toto dílo. První část sbírky, konkrétně 2 200 USD, jsme Safii předaly osobně a vyřídily jí pozdravy i modlitební podporu od vás ode všech. Její radost si asi umíte představit. Peníze budou použity na obědy pro děti, pro které takový oběd představuje jediné teplé jídlo za den, a také na úhradu školného. Spolu s penězi jsme Safii přivezly ještě vzkazy, přání, dopisy a obrázky dětí z naší liberecké školy J. A. Komenského a ze všech možných dětských kroužků, které provozuje

naše středisko volného času Narnie. Prohlížení nebralo konce a bylo patřičně jásavé a uslzené. Co se týče Eboly, zdá se, že se virus v zemi podařilo dostat pod kontrolu. Stále platí, že v bratrských vesnicích nebyl nakažen jediný člověk, a to i přesto, že vesnice byla v jednom období na přístupové trase k infikované oblasti, takže přes ni jezdily sem a tam dodávky se zdravotníky i s mrtvými. Bůh byl ale věrný. Práce v Sierra Leone má nejednu výzvu – chudoba, nemoci, lokální náboženství, způsob života, tradice, to vše ji denně poznamenává. Jedním ze zásadních problémů, který Braimovi trápí, jsou velmi brzká těhotenství mladých dívek – ty potom odcházejí ze školy a nikdy ji nedokončí. Mnohá z těchto těhotenství jsou v důsledku znásilnění.

Tady jsou aktuální věci, ve kterých Braimovi prosí o modlitby: Moudrost ve veškerém rozhodování a schopnost rozeznat Boží vůli. Učitelé pro střední školu. Vláda umožnila základní školu rozšířit o středoškolské vzdělávání. To by se mělo rozeběhnout od září, což ale nejde bez příslušných učitelů – a ty kupodivu najímá vláda. Proměněné lidské životy. Do školy chodí děti nejen z křesťanských, ale také nekřesťanských či muslimských rodin. Modleme se, aby byli zasahováni evangeliem opravdově a do hloubky.


Prohlížení vzkazů a obrázků dětí z Narnie

Ředitelka školy v Ngiehun Safiatu Braima srdečně děkuje všem za vybrané peníze

Společná radost. Zleva: Donna Hurt, Safie Braima a Jolana Krásná


Tanečník Tony Johns v tradičním oblečení u tradičního obydlí Lenapů


Společný večer s Delawary – po více než století… aneb Setkání, které nikdo neplánoval Jsou dny života, které z paměti nevymaže snad ani 80% sangvinik, chvíle Boží nadčasovosti, nebeské originality, momenty pokorné hrdosti vůči živému odkazu misijního nadšení Moravanů. Vzletná slova jsou naprosto na místě, když se ocitáte tváří v tvář přímým potomkům křesťanských indiánů, s nimiž v 18. století neúnavně pracovali nevšední muži a ženy Jednoty – v čele s „apoštolem indiánů“ Davidem Zeisbergerem.


Německý tým, který delawarské komunitě pomáhá mapovat jejich historické kořeny a o celé jejich cestě natáčí dokument, vzal na sklonku roku 2015 několik potomků Moravských indiánů na Moravu, kde to vše začalo. I přes k prasknutí nabitý časový rozvrh nakonec německo-indiánská skupina svolila, aby se na plánované cestě do Herrhutu neplánovaně povečeřelo v chrastavském Bétel bistru. Zdánlivě obyčejná situace. Pokud si ale chceme uvědomit hloubku tohoto setkání s indiány a vůbec celé jejich návštěvy v ČR, musíme nejprve otevřít okno do historie:

Kdo je vlastně Delawar Delawarové jsou ve skutečnosti národ jménem Lenni Lenape, což v jejich řeči znamená „původní, čistí, praví lidé“. Některé další kmeny je považovaly za své předky, jako národ měli mezi sousedy úctu a respekt a často byli smírčími soudci v mezikmenových sporech. Název Delawarové se objevil spolu s tím, jak Evropané objevovali a zároveň si pro sebe pojmenovávali Nový svět. Pro jméno jednoho ústí veliké řeky se z úcty stal inspirací Angličan Thomas West, třetí baron De La Warr. Byl to první guvernér Virginie, kde vedl i válku s Powatany

Baron De La Warr na dobovém portrétu

(z tohoto národa pocházela známá Pocahontas). A tak tu byla nově zmapovaná řeka DeLaWarr a lidem žijícím podél ní se začalo přezdívat Delawarové. Na dokreslení složitosti celé identifikace domorodého světa uveďme, že Lenni Lenape se ještě dělili do tří skupin podle jazykového dialektu: Munsee, Unami a Unalachtigo. Dalšího dělení bychom našli ještě víc, ale pokud zvládneme Delawarové = Lenni Lenape, už tak jdeme poctivě na hloubku.

Karel May vs. realita Pravdou je, že indiánské téma není možné vtěsnat do několikařádkového popisu, je tu mnoho přímých souvislostí,

které bez pojmenování později nedávají smysl. Naše současné představy o indiánech byly veskrze formovány objektivem západoněmecké kamery, kdy sledujeme postavou prérijního jezdce s čelenkou bohatě zdobenou pery. Jenže národ Delawarů – Lenni Lenape a jejich způsob života se od toho „kočovno-týpiového“ zásadně odlišovaly. Skvělou práci v tomto směru odvedli filmoví tvůrci Posledního Mohykána, kteří vykreslili historický obraz naprosto přesně. Jen pro zajímavost, tento románový příběh Jamese Coopera byl i se svými postavami přímo inspirován naší bratrskou misií. Indiánské národy žijící v lesích východního pobřeží Severní Ameriky měly velmi svérázný


styl – vyholené hlavy nad ušima, zdobené na červeno obarvenou jelení hřívou, tetování mužů i žen, kroužky v uších a nose, oblečení z jelenice dekorované ulitami a dikobrazími ostny. Vysoká úroveň zpracování a zdobnost ženských oděvů dokonce vzbuzovala překvapení i u kolonistů. Švédové i Holanďané, kteří s nimi v průběhu 17. století obchodovali, neskrývali svůj obdiv, což v kontextu jisté ‚nadřazenosti‘ nad divochy znamenalo opravdu hlubokou poklonu. Indiáni východní části Ameriky nebyli kočovníky (kromě lovu a válečných výprav), naopak obývali stabilně svá území – často v opevněných vesnicích, a obdělávali půdu, pěstovali kukuřici, fazole a dýně, tzv. „Tři sestry“. Skupiny žijící na pobřeží efektivně využívaly také plody moře.

Rodokmen „Amerického snu“ Území Nového světa bylo obrovské a počet bílých osadníků nebyl nijak závratný – v době začátku působení Jednoty bratrské žilo v Americe pouze do 1 milionu bílých lidí. Proto lze rozumem jen těžko chápat míru násilí a sobeckosti, která budování kolonií a rodících se Spojených států provázela. Zároveň je namístě vyvrátit

Bojovníci národa Lenni Lenape. Nahoře na obraze od Roberta Griffina, dole od Davida Wrighta


také zromantizovaný mýtus hodného indiána a zlého bílého muže, protože zažitou zvráceností a násilím disponovaly obě rasy. Evropský přistěhovalec se ve své podstatě choval vždy majetnicky a vladařsky, paradoxně i v době, kdy indiánské kmeny měly ještě početní a tedy i silovou převahu (počátek 17. stol.). Výjimku tvořili skupiny na kontinentu pronásledovaných a různě šikanovaných křesťanů, kteří brali možnost života v Novém světě jako dar od Boha. Jmenovitě například kvakeři a jejich vůdce William Penn, který stál v roce 1682 u zrodu Pensylvánie. K indiánům se tito lidé chovali přátelsky a byli výrazně misijně nasazení, protože se domnívali, že původní obyvatelé Ameriky jsou jedním ze ztracených kmenů Izraele. Z toho vycházeli i Moravané. Při křtech dávali indiánům izraelská jména a po určité období dodržovali i sabat. Lenapové udržovali čilé kontakty s bělochy již od roku 1609, převážně s Holanďany v povodí řeky Hudson, na pobřeží New Jersey, a pak se Švédy, kterým prodali část svého území. Ze společných kontaktů profitovaly obě skupiny. Kvetl výměnný obchod, vyhledávané byly bobří kůže, za které indiáni dostávali různé kovové nástroje a předměty denní potřeby. Brzy však

začalo docházet i k prvním zásadnějším krvavým střetům obou civilizací. Kromě bojů byly pro kmeny naprosto devastující zavlečené kontinentální nemoci jako neštovice, spalničky nebo chřipka, proti kterým neměli domorodci absolutně žádné protilátky. Některé původní národy v důsledku toho téměř vymřely. Smrtící šílenství postupovalo také díky kmenové nesnášenlivosti, kterou běloši rádi využívali ve svůj prospěch. Pro indiánského muže byl boj a válčení neodmyslitelnou součástí identity, dokázali být vůči nepřátelům nekompromisně krutí – rituální upalování, zvrácené formy mučení, skalpování, časté únosy žen a dětí. Během bojů s kolonisty drželi Lenapové ve svých vesnicích stovky unesených bělochů, kupříkladu roku 1761 jich po vyjednávání propustili na šest

Náčelník Delawarů Lapowinsa. Gustavus Hesselius, r. 1735

set. V rodinách kolonistů, kteří přišli o své blízké při násilných střetech, postupně zakořenila nenávist vůči jakýmkoli domorodcům, což bylo často osudné i pro ty z indiánů, kteří byli vůči bělochům přátelští a žili v míru v jejich blízkosti. Jako duchovní lidé dojdeme k závěru, že duch mamonu a smrti byli ústředními aktéry vznikajících států Ameriky. Domácími agresory vůči Delawarům byli kmeny Susquehannoků a Mohawků, kteří je usurpovali do té míry, že jim Lenapové museli odevzdávat tribut, tedy něco jako výpalné. Indiáni znali a praktikovali v určité míře i systém otroctví. Zajímavým faktem je rovněž přítomnost jistého druhu vzpoury a sobecké nezávislosti obyvatel rodících se kolonií, kteří v Americe jaksi nebyli pod drobnohledem pánů. Destrukce hodnot byla u mnohých tehdejších obyvatel naprosto zřejmá, jejich chování neslo znaky lůzy bez jakýchkoli hranic a zábran. Povaha indiánů trpěla zase výraznou ješitností a pýchou až za hrob. Pokud měl indián pocit, že ho někdo urazil, byl schopen čekat libovolně dlouhou dobu, aby soka náležitě ztrestal – tedy smrtí. Kmenový okultismus byl rovněž dalším polínkem v ohni otřesů a násilí. Nelze opomenout ani seznámení indiánů s alkoholem, což mělo pro tisíce z nich fatální


Smlouva mezi Williamem Pennem a Delawary v 1682. Benjamin West, r. 1771

následky, celé vesnice i kmeny propadaly alkoholové vášni.

Na scénu přicházejí Moravané Národ Lenni Lenape tvořilo původně asi 20 tisíc obyvatel (některé prameny uvádějí až 40 tisíc), což na svou dobu nebylo vůbec malé číslo. Když ale do kraje Pensylvánie dorazili roku 1739 naši bratři, z původního kmene zbývaly jen 4 tisíce příslušníků. Misijní

zápal byl herrnhutským vždy vlastní, a proto téměř okamžitě upřeli své síly k práci mezi domorodci. Když si v této souvislosti uvědomíme, kolik překážek museli naši předci zdolávat ze stran tehdejších vlád a v jakém podezření kvůli svému vyznání neustále byli (Moravané v té době neměli statut oficiální církve), bylo jejich nasazení skutečně nadpřirozené. Bratr Christian Rauch pracoval mezi Mohykány, což byli sousedé a příbuzní severních Lenapů. Práci začal roku 1740 studiem nelehkého jazyka a za

výsměchu samotných indiánů, ovšem o dva roky později byli obráceni již dva náčelníci a dalších 30 indiánů. V osadě Mohykánů Shekomeko tak vznikl vůbec první indiánský sbor na americkém území. Za další dva roky měl sbor už 63 indiánských členů. Alkoholismus a násilnictví ustaly, dny dostaly řád. Nepřátelství bílých osadníků vůči životnímu stylu Moravanů v této osadě však bylo vyhrocené – osadníci se například snažili podplatit indiány alkoholem, aby Raucha zabili (což se nezdařilo).


Práce proto musela být již v roce 1744 ukončena. Mnozí křesťanští Mohykáni ale zůstali s bratry po celá léta a spolupracovali na misii. Naneštěstí nepřekonatelné tlaky v Shekomeko jako by se staly předlohou scénáře, který byl následujících 70 let stále opakován. Kolonisté, ani vlády Britů a Američanů prosperujícím osadám křesťanských indiánů nepřáli. I tak bratři v průběhu let založili více než 20 osad, kde místy žilo až 600 obrácených domorodců. Národem nejvíce otevřeným pro evangelium

David Zeisberger učí indiány

byli právě Lenni Lenapové = Delawaři. Zeisberger si postupně uvědomoval, že soužití obou ras je bez Boží proměny nemožné, a proto kromě jiného usiloval o založení křesťanského indiánského státu. Frustrace z chování bílých, podvodné obchody s půdou, porušování hranic indiánského území, šíření alkoholu a celkové pohrdání indiánskou kulturou vedlo mnohé kmeny k nepřátelství vůči křesťanství. V duchu postoje „Co nám chcete říkat, když sami podle Božích pravidel nežijete?“ Kupříkladu synové zakladatele

Pensylvánie Williama Penna už nebyli ve vztazích s domorodci příkladní jako jejich otec: počet bílých osadníků neustále narůstal, a tak bylo zapotřebí opatřit si další území. Delawarové nakonec souhlasili s odprodejem pozemků o rozloze, která měla odpovídat délce pochodu za jeden den (takzvaný „procházkový prodej“). Potíž byla v tom, že „kupující“ strana na výměru najala tři nejrychlejší běžce z kraje a Lenapové tak nenávratně přišli o obrovskou část svých lovišť, o celých 4 860 km2, což je území větší než celý


Liberecký kraj. Nepomohlo jim, že si stěžovali a žádali spravedlnost.

Získat srdce, ne půdu Nebylo lehké získat si pozornost právem ukřivděných indiánů, a přesto byla misie našich bratří tolik úspěšná nešlo o povrchní náboženskou povinnost. Velmi vážený a hrdý náčelník Lenapů Netawetwes pozval bratry k práci mezi svým lidem a na sklonku svého života křesťanství sám přijal. Při odchodu z tohoto světa se u jeho lůžka shromáždili zástupci nejrůznějších kmenů, dokonce i těch, které se vzájemně nesnesly. Netawetwesovou hlavní žádostí vůči kmenové radě bylo, aby zasvětili další generace Božímu poselství. V čele pohřebního průvodu potom kráčel i David Zeisberger, oproti tvrdým indiánským náčelníkům neskrývající slzy. Moravské indiánské obce byly unikátními místy – fungovaly v nich nejrůznější řemeslné dílny, škola, mlýn, na vysoké úrovni provozované zemědělství. Lenapové byli například velmi zruční košíkáři, měli vlastní tvůrčí styl zpracování mědi či cínu a o jejich výrobky byl mezi kolonisty zájem. Osady byly ekonomicky zcela soběstačné. Okolnosti byly však více než

Vyobrazení masakru v Gnadenhütten

složité. Bratrští misionáři a indiánské sbory často čelili otevřenému násilí ze všech stran – od kolonistů, vlád i indiánských kmenů. Šlo o to, že každá tehdejší soupeřící strana, ať už to byli Angličané, Francouzi nebo americké milice, aktivně využívala k válečným tažením domorodé bojovníky a vzájemnou nenávist různých kmenů dokázala využít pro svou věc. Navíc, případné ztráty domorodého obyvatelstva, které nemělo statut rovnoprávných občanů, byly vždy přijatelnější. V motivaci „rudých dětí“ k boji se nešetřilo sliby, že až válka skončí, dostanou přidělená nedotknutelná území. Jenže ochranovští a jejich indiáni byli striktní pacifisté, a tím, že se aktivně nepřidali k žádné ze soupeřících stran, se

automaticky stávali zrádci. Osady se tak musely neustále stěhovat z dosahu nenávistných válečných soukolí. Jejich devastace byla nemalá. K pochopení toho, čemu musela bratrská misie v čase ozbrojených konfliktů čelit, vzpomeňme na Gnadenhüttenský masakr. Gnadenhütten (Sruby milosti) byla jednou z bratrských indiánských osad v Ohiu, tedy na už nepůvodním území Lenapů. Moravská misie tu v poklidu žila celou dekádu, kromě Gnadenhütten zde byly také Shönbrunn (Krásný pramen), Lichtenau (Louka milosti) a Salem, a jednalo se o vůbec nejúspěšnější období práce s indiány. V těchto prosperujících obcích žily tehdy stovky pokřtěných domorodců. V průběhu Americké války


Zde ve smrti triumfovalo 90 křesťanských indiánů, Gnadenhütten

za nezávislost (1775–1783) se však tato místa dostala do nárazníkové zóny, kterou na severu tvořila britská pevnost Detroit a na východě hlavní vojenský stan Američanů Fort Pitt – Pittsburgh. Válce se tomuto podivuhodnému společenství uniknout nepodařilo. Britská vláda se snažila všemožně přimět věřící indiány k boji proti Američanům, tato snaha však selhávala, a proto Angličané nakonec usilovali o úplnou likvidaci bratrských osad v oblasti. Celé období šikany vyvrcholilo v září 1781, kdy byly osady napadeny indiány bojujícími na straně britské koruny, mnozí z nich byli dokonce příslušníky stejného kmene. Za dramatického průběhu byli Moravští indiáni internováni do Captive Town (Město zajatců) na řece Sandusky, tedy do oblasti

britské vlády. Zeisberger byl společně se svým nejbližším spolupracovníkem Angličanem Johnem Heckewelderem odeslán do Detroitu, kde byl Brity vězněn a vyslýchán jako podezřelý ze špionáže ve prospěch Američanů. Podmínky během zimy v Captive Town byly otřesné, a tak se téměř stočlenná skupina bratrských indiánů rozhodla k zoufalému kroku a vydala se v únoru zpět k osadám (cca 200 km) v naději, že by mohla sklidit nějakou úrodu, která tam z předchozího roku zbyla. Těsně před návratem do Captive Town byli ale v Gnadenhütten zajati americkou milicí (asi 160 mužů), která dospěla k šílenému rozhodnutí celou skupinu zlikvidovat. Těchto 96 bezbranných křesťanských indiánů, z toho 39 dětí, si po fatálním rozhodnutí

vyžádali čas, aby se mohli modlit a připravit se na setkání s Bohem. Šetřilo se střelivem, takže celá skupina byla postupně masakrována pomocí palic a seker, všichni byli skalpováni. Událost přežili dva dospívající chlapci (15 a 16 let) jeden se zbavil pout a utekl oknem a druhý dokonce přežil své skalpování a čekal v šílených bolestech mezi mrtvými na vhodnou příležitost k útěku. Moravské obce byly nakonec milicí vyrabovány a spáleny. Na odvoz kořisti potřebovali Američané na 80 koní. Materiální škoda, kterou misie utrpěla, by v dnešních cenách přesáhla 20 milionovou hranici. Tento násilný akt se stal jedním z nejznámějších tragických a ostudných příběhů rodících se Spojených států, stigmatem, které nedávno citoval i Barack Obama. Slavný odbojný náčelník Šavanů Tekumseh, který vedl boje proti Američanům, v roce 1810 ve svém projevu k budoucímu prezidentovi Williamu Henry Harrisonovi prohlásil: „Vzpomínáš na dobu, kdy Ježíšovi indiáni z Delawarů žili blízko Američanů a důvěřovali jejich slibům přátelství a mysleli si, že jsou v bezpečí? Přesto Američané povraždili všechny jejich muže, ženy a děti, i když se modlili k Ježíši!“ Shodou okolností tento velikán americké historie padl v roce 1813 v rozhodující


bitvě mezi Anglií a Spojenými státy u bratrské misijní osady Fairfield v kanadském Ontariu. V učebnicích ji najdeme zapsanou jako bitvu u Moraviantown. Přes všechny neuvěřitelné tlaky bratrská misie mezi indiány pokračovala až do konce 19. století.

Navázat přetrženou nit V dnešní přetechnizované a „superpovrchní“ době se západní člověk stále více obrací do minulosti a hledá své kořeny. Výjimkou není ani komunita Lenni Lenapů v rezervaci Moraviantown, potomků Moravských indiánů, kteří zde v roce

1815 zbudovali novou osadu namísto zlikvidovaného původního Fairfieldu. Místní komunita téměř šesti set obyvatel začala pátrat po souvislostech, jak se dostali ze svých původních území New Yorku, New Jersey a Pensylvánie až sem do Kanady. Indiánská tradice se žel uchovávala pouze v ústní formě. Ovšem oproti tomu Jednota vždy zapisovala leccos, a to s obrovským nasazením, a tak jsou v tuto chvíli zápisky bratrských misionářů zásadním zdrojem informací. Díky Zeisbergerově jazykovému nadání a píli zůstal dokonce zachován i domorodý jazyk, který sami Lenapové dnes již neovládají.

Co jsou ti Moravané zač? Indiánské dámy před domem Davida Zeisbergera v Suchdole nad Odrou

Greg Peters se slavnostní čelenkou

Současní Delawarové z Moraviantown už nechodí po „stezkách“ svých předků, kteří vydali své životy Ježíši, a proto při pátrání v minulosti zaznívají otázky poněkud třaskavého obsahu: Kdo byl onen Zeisberger a proč nás odvedl z našich lovišť? Zneužil náš národ, aby zbohatl? Lenapové vědí, že bratři zachránili jejich životy, ale zároveň je viní z odtržení od kořenů. Jejich současné přemýšlení se zaobírá zhruba tímto: Rodina Zeisbergera byla kvůli svému vyznání vyhnána z Moravy a následně


V družném hovoru s Tony Johnsem pronásledována i v německém azylu. Pak nalezla šanci ke slušnému životu v Americe, v zemi, která patřila nám, a bílí přistěhovalci nám ji vzali. Spolupráce Moravské misie s Delawary je proto v podezření, že zneužila indiánské práce a jejich umu ke svému obohacení – jako náhradu za ztrátu ve své vlasti… Zní to neuvěřitelně, ale je tomu tak, duch lži je skutečný mistr. Uvažování tímto směrem je nasnadě i vzhledem k tomu, jak často je církev povrchní a vzdálená od Božích záležitostí. Bez Boží pomoci a lidské pokory lze jen těžko nahlédnout do srdce bratří, kteří nasazovali životy, aby přinesli Krista mezi původní obyvatele Ameriky. A právě proto byl společný večer v Chrastavě tak unikátní a tak zásadní. Lenapové se

tu nečekaně setkali s lidmi stejného ducha, jako byl Zeisberger. Nejde tu o žádné srovnávání či povyšování se, ale skrze každodenní pokoru je dědictví Jednoty mezi námi živé a přítomné. Navíc spousta z nás je skutečnými fanoušky bratrské indiánské mise, takže setkání s hmatatelným svědectvím Zeisbergerovy nezištné práce má přímo nebeský nádech. Chrastavští se svými dětmi a dorostem, jako by to snad tušili, strávili letní táboření právě ve stopách apoštola indiánů, takže děti zahájily večer nanejvýš tematicky. Nechyběla společná píseň, komunikace v Munsee dialektu (Karel Vokál se svou přirozenou vizáží indiána byl vyloženě ideálním představitelem), nechyběla ani lakrosová výměna. Neznali jsme se a celou dobu jsme našlapovali po tenkém ledu všech výše

zmíněných předsudků, podezření a národnostních rozdílů, ale naši Lenapové načítali, že tu nejde o sebestřednou přehlídku, ale o skutečnou úctu a zájem. Ve chvíli, kdy si náčelník Greg Peters nasadil speciální čelenku pro slavnostní chvíle a upřímně děkoval za naše fandovství, bylo jasné, že se cosi propojilo… Německý štáb, který o tomto podivuhodném hledání identity pořizuje film, se mírně pousmíval nad naší křesťanskou horlivostí a angličtinou, ale ochotně zůstával, točil a uvolněně se rozpovídal, protože svoboda, kterou ve smrti svého ega máme, je přemáhající. Je skvělé, že se součástí večera mohl stát také pastor Křesťanského společenství v Kutné Hoře Saša Štěpánovský, který již před dvaceti lety pořádal mohutné tábory na téma Moravských indiánů. Přivezl s sebou svou adoptivní dceru Kristýnu, rodem Romku, která ten rok v Americe mapovala místa bratrské misie mezi Lenapy a o tématu Moravských indiánů píše bakalářskou práci. „Tohle je moje dcera, vypadá jako delawarská dívka,“ nabourává Saša vtipně národnostní stereotyp. Štěpánovští s sebou přinesli již zmíněnou závěť náčelníka Netawetwese, a byl to skutečně hluboký moment, když z ní předčítali náčelníkův naléhavý apel, aby se národ Lenapů nepustil Krista. Petr Krásný ve své zdravici citoval


ze Zeisbergerova dopisu zachycujícího misionářovu obavu o obrácené indiány uprostřed válečných časů. Bylo skvělé čekat na impulsy Ducha, který nám dával inspiraci, co říkat a co sdílet. Tato trpělivost byla na místě – společné rozhovory odhalily nejednu bolest a trauma. Ještě v šedesátých letech 20. století nebylo pro indiány možné bez povolení opouštět území rezervace, které bylo nejen malé, ale navíc oplocené. Nebylo možné si bez povolení skácet vlastní strom, děti byly povinně odváděny do škol, kde nesměly mluvit svým jazykem a byly jim ostříhány vlasy, které jsou však v indiánském vnímání posvátné. Někteří z tohoto indiánského týmu ani nechtěli do Evropy jet. Nechtěli se setkat s civilizací, která tak fatálně přepsala běh dějin jejich národa. Ale Bůh je ten, který rozumí každému a je schopen nás do svého porozumění dovést. A tak nepředstíraný zájem, chápání historických křivd a sounáležitost kvůli příkořím, které oba naše národy zažily, nás neuvěřitelně sblížily. Boží Duch začal pomalu vytlačovat představu Zeisbergera-Podezřelého a zhmotňovat Zeisbergera-Bratra. Najednou je toho tolik, co sdílet! Vždyť naše „kmeny“ se neviděly více než století. Přestože času bylo málo už na začátku této neplánované akce, přesto se nikomu nějak nechce končit. Náčelník zmizel s Davidem

Justem kdesi v útrobách domu, aby se společně sdíleli o komunitním životě a službě druhým, indiánské dámy vyprávějí veselé i smutné příběhy a s údivem říkají, že se snad známe odjakživa. Z úst těch, co do Evropy nechtěli přijet, k našemu překvapení posloucháme, že u nás našli místo, kde se cítí doma. V podstatě už je noc, když výprava odjíždí. Ještě focení, zápisy do kronik, modlitby za bolavá záda tanečníka Tonyho Johnse, loučení a díky… Tak skončilo nevšední setkání,

překvapivě uskutečněné přesně v den výročí smrti Davida Zeisbergera. Jsme velmi vděční za nasazení Daniela Říčana (Muzeum Moravských bratří v Suchdole nad Odrou), který měl českou část návštěvy na starost, že se nenechal odradit časovou tísní a Delawary mezi nás do Chrastavy vklínil. Tak „Koolamalsi!“, naši Lenapové, a modlíme se za vás. Tomáš Brož

Náčelník Greg Peters a Tomáš Oliverius, správce sboru JB v Ostravě, který se s výpravou setkal v rodišti Davida Zeisbergera


Ahoj z Nové Soli, od posledního článku uběhla již řada měsíců, s většinou z vás jsem se mezitím setkal na Cekonu a dalších konferencích, také v Nové Soli proběhla řada akcí s vaší účastí – „Workcamp“ s Pražáky, Drakiáda se Singlesáky, „Arena Day“ s Nevo Dživipen a také Adventní koncert s Chrastaváky a Hrádeckými, na který jsme pak navázali sérií nedělních kázání a lépe tak poznali naše „zůstávající – hledající“... Co je ale za tím vším, kde jsme?

Nowa Sól výše popisované tendence jsou tu ještě patrnější. Takzvaných „praktikujících katolíků“ máme jen asi 20 %. Mezi nimi upřímně věřící, „věčně“ hledající i čisté pokrytce, jejichž přítomnost mnohé od kostela odrazuje. Necelé 2 % jsou tu „praktikující nekatolíci“ – letniční a svědkové Jehovovi.

Polsko

začneme trošku zeširoka... V Polsku je od podzimu nová vláda: Strana „Právo a Spravedlnost“ výrazně ubrala z pro-EU rétoriky vlád předchozích a sklidila již velkou vlnu kritiky opozice i EU. Vláda je prokatolická, patriotická, hlavně však populistická. Průměrný Polák se dnes totiž především zajímá o své peníze a kostelní lavice řídnou – v neděli v nich dnes sedí méně než 30 % populace. Zato přes 10 % Poláků pracuje v zahraničí – prakticky každý šestý muž! Polsko nás dohání také v počtu rozvodů, v tuto chvíli je to už 30 %.

Nás však zajímá zbylých 78 %! :-) Město z peněz EU zkrásnělo, ale zůstává dělnické – mnoho lidí našlo

práci v nové průmyslové zóně, jen si zde nevydělají mnoho. A naopak novosolští pracující na „Západě“ tu staví okázalé domy a jezdí v drahých vozech – hospody i kavárny jsou prázdné, ale z každého bytu míří satelit.

Příchozí

pilířem místní kultury je slovo „festyn“, po našem venkovní akce. S příchodem teplých dní se s nimi doslova roztrhne pytel, svůj festyn má město, okres a prakticky každý klub i organizace. Dobré počasí, výběr dobré lokalizace (zábavní park „Krasnala“ to jistí) jsou téměř zárukou dobré účasti. Také naše bratrské festyny se těší velké oblibě a díky nim jsme navázali důležité kontakty – s městem, s novináři, také většina našich dnešních přátel nás nejdříve poznávala na festynech. Důležitým momentem byla i výstava v muzeu, otevřela dveře k místní univerzitě třetího věku a formovala základ pozdějších kulturních a zároveň duchovních akcí v naší bývalé modlitebně, kam loni přišlo v květnu 20 a v prosinci 30 lidí z města, přitom některé


ani neznáme. Přivedlo mě to k novému pohledu na „bohoslužby“ v Polsku – jako na nízkoprahové setkání s lidmi „z ulice“. Po adventním koncertu jsme pořádali sérii biblických přednášek, kterých se střídavě účastnilo nula až pět posluchačů, 10. dubna proběhla další větší bohoslužba spolu s Chrastaváky. Skvělé je, že paní ředitelka školy, která provozuje tělocvičnu v bývalé kapli JB souhlasí s častějším užíváním sálu v neděli (za poplatek 300 Kč správci)! Žehnejme paní ředitelce, aby na podzim obhájila své místo v pravidelném konkursu. Nemá to jednoduché, jsou tu i snahy její školu zrušit (spojit s jinou).

Zůstávající

jde hlavně o rodiny s malými dětmi a seniory. S těmi prvními se pravidelně navštěvujeme, děti si přitom spolu hrají. Od léta jsme podnikli už tři několikadenní rodinné výjezdy, které jsou skvělou příležitostí blíže se poznat a také v klidu otevřít hlubší témata. Jedna z těchto rodin se odstěhovala, druhá se nám na čas vzdálila a třetí je otevřená dalším hlubším rozhovorům, kázáním, možná i pravidelné „skupince“. Jsou i další přátelé, se kterými se můžeme bavit velmi otevřeně, žádný ale zatím s Ježíšem nežije.

Rodina

s Ivou i dětmi prožíváme krásné období. Podařilo se nám ustálit několik dobrých návyků jako pravidelný „manželský večer“, společné plánování a modlitby, večerní hry s dětmi, nedělka – které spolu s častými návštěvami tvoří centrum naší rodiny. Jsme také v neustálém pohybu – koupili jsme domek v samém centru města, ke kterému plánujeme rozsáhlou přístavbu, už v létě ale budeme měnit podnájem a na podzim Filip začne domácí školu. Celou zimu nás otravoval kašel a rýma, zdraví je i dnes naším zápasem. Ivu už pár týdnů pobolívá břicho – na sonografii se nic nenašlo, a tak má Iva jít na vyšetření žaludku (podezření na dvanácterník). Nepříjemné je, že na každý orgán je jiná dieta, a ty se navzájem vylučují. Iva už se nad váhou skoro vznáší.

Ježíš

užíváme si pohyb i ve vztahu s Ježíšem – rozhovory s přáteli, zápas o ně i kázání pro příchozí dávají našim modlitbám náboj. Vidíme i to, jak úžasně nám Táta žehná – otevírá nové dveře ve službě, výchově i třeba v nemovitostech. Dává nám tu přátele a otevírá jejich srdce, také jsme vděční za vás v Čechách – podporu, o které víme, i nevíme, slova povzbuzení i zjevení. Pepa Šeda


Náš sbor:

JB Benešov Na skok do minulosti

Historie sboru Jednoty bratrské Benešov začíná v lednu 1999, kdy proběhlo první samostatné shromáždění asi 50členné skupiny lidí, která odešla z Českobratrské církve evangelické. Na sklonku předcházejícího roku se tehdejší farář benešovského sboru ČCE Jan Klas rozešel se svými kolegy v pohledu na některé věroučné otázky. Od 1. února 1999 potom vstoupil do kazatelské služby v Jednotě bratrské. Zároveň proběhlo setkání přípravného výboru pro vznik benešovského sboru JB, který byl ustanoven 1. dubna 1999 a tentýž rok potvrzen synodem JB v Nové Pace. Po dvou letech, v roce 2001, začal Jan Klas pracovat v nadsborové službě a v pozici správce sboru jej vystřídal Ctibor Veselý. Protože sbor nevznikl spontánně – růstem z malé skupiny, ale přechodem z jednoho prostředí do jiného, docházelo časem postupně ještě ke tříbení. Ne všichni lidé

si při odchodu z evangelické církve plně uvědomovali slova hraběte Zinzendorfa: „Člověk může být velmi dobrým křesťanem, ale ne každý se hodí k životu ve sboru Jednoty bratrské. Kdo si přeje patřiti k Jednotě bratrské, musí se podřídit určitým omezením, jaká se jinde dítkám Božím neukládají.“ Někteří lidé se časem vrátili zpět do ČCE, někteří odešli od Boha, zároveň však přicházeli noví lidé. Sbor byl velmi akční, a to jak po stránce duchovních projevů, tak i po stránce „tělovýchovných“ projevů – pořádaly se dobrodružné tábory, vodácké aktivity nebo horské sborové dovolené.

Protřepat nebo promíchat

Po 10letech, v létě 2009, začala další etapa sborové historie, kterou odstartoval odchod rodiny Veselých do sboru JB Chrastava a příchod naší rodiny, Janouškových, která práci v Benešově převzala.

Rodina Janouškových

Důvodem pro změnu nebyla žádná závažná duchovní pochybení či finanční problémy ve sboru, ale spíše potřeba větší integrace sboru do Jednoty bratrské a také to, že „kal“ už dlouho nebyl promíchán: Jer 48, 11 „Moáb byl bezstarostný od svého mládí, klidně si hověl na svém kalu. Nebyl přelíván z nádoby do nádoby, nebyl přestěhován. Proto si podržel svou příchuť, jeho vůně se nezměnila.“ Pro nás, zrovna tak jako pro


Veselé, nebylo stěhování jednoduchou volbou, ale skutečnou Boží výzvou k radikální změně. Přišli jsme do zcela odlišného prostředí, nejen duchovně, ale i prakticky. Z hejnické „Chalupy Na skále“ na úpatí Jizerek jsme se nastěhovali do panelového 2+kk a za téměř všechny utržené peníze koupili kus orné půdy vydávané za stavební parcelu. Teprve po dvou letech byrokratických peripetií jsme mohli začít stavět domek. Tyto počáteční těžkosti byly však zároveň dobrou příležitostí k budování naší důvěry i ke svědectvím

o Boží věrnosti a moci. Boží míchání usazenin pokračovalo nejen naším stěhováním, ale také postupným stěhováním dalších sborových rodin, a to nejen v rámci města. Také nám Bůh sám přihrál ke scházení nové prostory, které jsou větší, lepší a blíž do centra města. Změny v duchovních sférách se tak projevovaly i ve viditelných oblastech. Některé usazeniny pak musely být odfiltrovány pryč úplně, a tak jsem se setkával s kritikou, že bořím, co jsem nestavěl. Jenže usazeniny a kaly se drží vždy u dna, nebývají vidět, a těm,

co plují na hladině, nepřekáží. A mě už jen z přirozenosti vyučeného horníka zajímá, co je hluboko pod povrchem.

Skoro dospělí

Letos na jaře 2016 je našemu sboru mladických 17 let. Máme nyní asi 40 aktivních členů, 24 neméně aktivních dětí a nemálo přátel, kteří navštěvují některé z našich pravidelných aktivit nebo s námi jezdí na dovolené. Základnu sboru tvoří úplné věkové spektrum složené asi z deseti rodin. Věková škála je 3–80 let. Od toho se odvíjí


i veškeré sborové aktivity, prací s nejmenšími dětmi počínaje a klubem seniorů konče. Nedělní shromáždění navštěvuje 50–60 lidí včetně dětí. Předškoláci i dorosťáci mají svůj program. Scházíme se v pronajatých, nově zrekonstruovaných prostorách, kde máme k dispozici větší sál, kuchyň, kancelář, místnost pro děti a mini tělocvičnu. Náš sborový život vypadá tak, že se v neděli ráno sejdeme a povzbudíme do nového týdne slovem, společnými modlitbami a svědectvími. Shromáždění nekončí závěrečným „Amen“, mnozí pak ještě dlouho poté zůstávají a tráví společný čas v rozhovorech u kávy a buchet. Ještě týž večer si

Sboroví muži z JB Benešov

ženy a děvčata přijdou zacvičit zumbu a v pondělí ráno odstartujeme pracovní týden krátkým modlitebním sejitím. Odpoledne je ping-pongový kroužek a večer setkání všech žen. V úterý odpoledne se schází maminky s dětmi a odděleně mají obě skupiny své cvičení. Maminky vymění své děti za balanční míče a děti své maminky za žíněnky, žebřiny a prolézačky. Ve středu se potkávají senioři u kávy, čaje a her a někteří z nich si k tomu navíc protáhnou těla při nenáročném cvičení. Za příznivého počasí vyrážejí na různé výlety. Ve čtvrtek odpoledne je kroužek vaření pro děvčata a kutilský kroužek pro kluky. Večer se pak schází všichni muži. V pátek ráno probíhá cvičení pro

maminky s dětmi na mateřské a odpoledne angličtina pro děti, sejití dorostu a anglická kavárna pro dospělé. Jednu sobotu měsíčně společně „turistíme“, také bývá výtvarná dílna a jedno celosborové modlitební shromáždění. Samozřejmě jsme rádi navázali na dobré a životadárné věci z předchozí doby, a tak například každé léto trávíme dobrodružný týden s dětmi na odlehlé chalupě u Slapské přehrady nebo pokračujeme v mnoha sportovních a outdoorových aktivitách. Společně děláme to, na co máme možnosti i schopnosti, a baví nás to. Snažíme se vstupovat jen do Bohem otevřených dveří a s předem zavřenými zbytečně nelomcujeme.


Zmapovat Benešov

Nedělní shromáždění

Sborová dovolená

Letní tábor

Vzhledem k tomu, že už na počátku 18. stol. byla v Benešově postavena jedna z prvních středních škol řádu piaristů, která se stala centrem kultury a vzdělanosti pro široké okolí, je dodnes u lidí patrný vliv jakéhosi mudrování a chytrolínství. Vzdělání a chytrost jsou jednoznačně věci pozitivní, ale samotné je ještě nelze nazývat moudrostí, a proto se zároveň mohou stát i kamenem úrazu těm, kdo na ně spoléhají. Připomínáme si, že při šíření Božího království nehrají tyto věci podstatnou roli. Izraelští zvědové, kteří byli kdysi vysláni prozkoumat zaslíbenou zemi, jistě patřili do tehdejší elity národa a byli nejschopnější ze schopných. Přesto svým racionálním a přesným zhodnocením situace moc ke vstupu do Božího zaslíbení nepomohli. Také ze Skutků apoštolských víme, že v šíření evangelia mohou být velmi úspěšní i lidé neučení (řec. agramátoí) a prostí (idiótaí), Sk 4, 13. Zřejmě i v tom byl zvláštní Boží humor, že do tohoto intelektuálního prostředí povolal zrovna mě, krajánka z pohraničí. Se vzděláním se často pojí i pýcha, touha mít věci pevně pod kontrolou a humanismus. A právě jeho silný vliv nám ani ve sboru nedovoloval nazývat věci pravými jmény. Hřích


raději nazvat problémem, či dokonce, abychom nikoho neurazili nebo nepřišli o křehké vztahy, o problémech raději ani nehovořit. „Jsme přeci vzdělaní a kultivovaní lidé, a tak každému snad jeho hřích časem dojde, dotyčný ho opustí a pak si o tom všem radostně pohovoříme.“ I to je humanismus, kterému jsme se museli otevřeným způsobem života ve světle postavit. Učíme se každého hned na počátku konfrontovat s tím, že ne nadarmo nazýváme Ježíše svým Pánem a že JB je společenství, které má historické povolání ke specifické službě a vyžaduje tedy úplné sebevydání. Benešov byl také ve své tisícileté historii významnou obchodní křižovatkou po cestě z vnitrozemí na jih. Věříme, že právě proto je dodnes v místních lidech silná touha obchodovat. Město je doslova napěchováno obchody a obchůdky. Jenže touha vydělávat a hromadit majetek se u toho nezastavuje, ale nabírá na intenzitě skrze herny a kasína, proti nimž se aktivně modlíme. I ve sboru se musíme mít na pozoru proti vlivu ducha mamonu. Provoz sboru financujeme především z dobrovolných darů – desátků a ještě nám zbývá na podporu dobrých děl za našimi humny. Jako sbor v ničem zatím nepodnikáme, i když nápadů by bylo dost. Ve sboru je nemálo

vysokoškolsky vzdělaných lidí, talentovaných muzikantů, několik učitelů, sportovci i řemeslníci. To skýtá mnohé možnosti, ale také mnohá nebezpečí. Proto „podnikáme“ zatím jen bojové výpady do duchovního světa a učíme se být štědří a moudří ve správě majetku, který nám Bůh dal k dispozici. Nemám na mysli hmotný majetek, ale všechny schopnosti a možnosti, které máme. Zdraví, síla, vzdělání, zručnost i poctivost a vděčnost jsou-li v Božích službách, pak samy způsobují, že se u nás nepotýkáme s nezaměstnaností a nedostatkem, ale můžeme vyznávat, že máme úplný dostatek ve všem a ještě nám zbývá pro každé dobré dílo.

Této štědrosti si na lidech v našem sboru velmi cením. Tím víc, že je tak odlišný od obvyklého postoje k majetku v našem kraji. Benešov nevnímáme jen jako obchodní křižovatku, ale zároveň jako geografickou a duchovní. Proto s významnou modlitební podporou ze severu, především frýdlantského sboru, otvíráme v duchovní oblasti i cestu na jih, který je jedním z míst v naší zemi nejméně zasaženým evangeliem. Iz 43, 5-6 : „Neboj se, já budu s tebou. Tvé potomstvo přivedu od východu, shromáždím tě od západu. Severu poručím: Vydej! a jihu: Nezadržuj!“ Vnímáme, že sever


již dal a dává, nyní je čas na jihu, aby přestal zadržovat. Naší hlavní touhou je žít obyčejné všední životy v našich zaměstnáních, na úřadech, ve školách nebo v důchodu neobyčejným způsobem – každodenním poddáváním se Ježíši. Učíme se každý skrze Ježíše vládnout nad duchovním prostorem, ve kterém se přirozeně pohybujeme. Tímto způsobem máme také „obsazené“ některé důležité duchovní křižovatky ve městě: máme své modlitebníky ve všech třech základních školách, gymnáziu, v nemocnici a dá se říci, že

skrze bratry zaměstnané na krajské správě a údržbě silnic duchovně „kontrolujeme“ všechny mosty v okolí a příjezdové cesty do města. Také vedeme modlitebně, ale i prakticky, boj proti nečistotě a hazardu ve městě.

Tady jsme doma Žít duchovním způsobem v každodenním životě je dostatečně velkou příležitostí ke svědectví lidem kolem nás, jelikož to silně kontrastuje se způsobem dnešního myšlení a nazírání na svět. Tedy mělo by, nejsme-li z tohoto

světa a je-li náš skutečný domov, srdce a poklad v nebi. Udržování tohoto směru a povzbuzování se v něm je pro nás každodenní výzvou, kterou však mnozí rádi dobrovolně podstupujeme. Město Benešov založil v půli 11. století jakýsi Benedikt – což je prastaré křesťanské jméno odvozené z latinského slova „benediktus“, tedy „blahoslavený, požehnaný“. Jsme tedy na správné adrese a bereme si duchovně zpět to, co nám jako právoplatným dědicům náleží. Miroslav Janoušek

Benešovští s dalšími bratrskými dobrovolníky při likvidaci následků povodní na Frýdlantsku v roce 2010


Vzpomínka na Cekon 2015 Za motto konference bylo vybráno známé: „Ukončete výstup a nástup, dveře se zavírají!“ Důkladně prozkoumána z biblického i historického pohledu se jako červená nit vinula oběma dny jediná výzva – žít dennodenně v závislosti na Ježíši, v postoji pokory

a zjevení do konkrétních situací. A také v Jeho Těle, tedy církvi. Bůh ví, že sami neobstojíme, rodina církve je obrovská pomoc. A jako církev máme od Něj stálý úkol: být bdělí, nedělat si vlastní závěry a ustavičně hledat Jeho pohled na okolnosti. Proto byla také velká část programu

věnována modlitbám za náš národ, Evropu i svět. Doba je vážná a není možné brát život s Bohem, ani život sám na lehkou váhu. Spousta prostoru zbyla také na sdílení z jednotlivých míst nebo na požehnání našim bratrům z polské Poznaně, kteří se před časem stali našimi souputníky.


Vzpomínka na Get Together 2015 Tradiční setkání mládeže Jednoty bratrské mělo název „Staň se součástí Kristova dopisu“ s odkazem na 2. Kor 3, 3. Tentokrát bylo připraveno ve spolupráci s Board of World Mission, což je misijní organizace světové Jednoty bratrské. Už to napovídá, že se Get Together zabývalo právě misií, jedním z nejvýraznějších odkazů naší církve. Ne však jen misií v zahraničním slova smyslu, ale v celoživotním kontextu – dát sám sebe cele k službě Bohu, kdekoli On bude chtít. Za BWM do Čech dorazili bratři biskup Samuel Gray a Justin Rabbach a sestra Donna Hurt. Téma dopisu se během GT vrátilo i doslovně, a to v momentu, kdy se mladí po skupinách modlili za jednotlivé provincie světové JB

a posílali jim dopisy se svým požehnáním. Get Together bylo i velice praktické, jeho součástí byla dobrovolnická pomoc okolním obcím nebo organizacím.


Dokumenty exilové Jednoty bratrské v Polsku byly zapsány na seznam UNESCO Vloni v říjnu polští odborníci z řad historiků v čele s ředitelem Státního archivu v polské Poznani dosáhli krásného úspěchu, ze kterého se můžeme radovat spolu s nimi. Na mezinárodní seznam světového kulturního dědictví UNESCO s názvem „Paměť světa“ byla vepsána vzácná sbírka originálních dokumentů staré Jednoty bratrské. Materiál obsahuje dopisy a knihy několika generací našich otců žijících v Polsku

od poloviny 16. století, také dokumenty z pera Jana Amose Komenského, stejně tak jako jím samým ručně malované mapy. Mezi dokumenty jsou i vyjádření polských vrchností k pobytu bratří na jejich panstvích nebo k jejich přesunu do Prus v Pobaltí a následné reakce biskupů „polské“ Jednoty Macha Sionského a Jiřího Izraele, krom toho i jejich deníky a deníky osobností z několika dalších generací. Sbírka je to

Podpisy exilových biskupů JB na dobovém dokumentu. Dobře rozeznatelné je i jméno J. A. Komenského

zkrátka opravdu úctyhodná. Podle komise UNESCO se jedná o unikátní a jedinečné dokumenty v rámci světových sbírek. Nesou totiž svědectví náboženského disentu, vypráví o skupině lidí, kteří si po vzoru apoštolů vybrali komunitní život podle principů evangelia a sociální rovnosti. Hlavní část kolekce je uložena v Poznani ve Státním archivu a v knihovně Raczyńskich, dále pak v knihovně Polské akademie věd v Kórniku a v muzeu v Lešně. Jejich cesta na tato místa však také stojí za zmínku. Je podobně bouřlivá jako přesuny samotných bratří: archiv byl nejprve uložen v Ostrorogu, poté v Lešně. Odtud byl převezen do Slezska, pak se vrátil do Lešna a odtamtud putoval do Prahy. Z Prahy do Poznaně a poté se opět vrátil do Lešna. V roce 1944 se většina dokumentů ztratila neznámo kam, nalezena byla až v roce 1961 v NDR. Pak byl archiv znovu převezen do Poznaně… Hlavní zásluhu na zdárném zapsání celého archivu na seznam UNESCO má ředitel


Státního archivu v Poznani, pan Henryk Krystek, který na celém procesu věrně a tvrdě pracoval. S ním také měli tu čest se setkat zástupci naší české Jednoty bratrské, když byli pozváni si dokumenty na vlastní oči prohlédnout. Setkání se neslo ve velice přátelském duchu a s oboustranným potěšením byla navázána spolupráce, která již brzy nabude konkrétní obrysy. Polští historici již v tuto chvíli pracují na knize o dotyčných materiálech, jejíž vydání je nedaleko – křtěna by měla být v lednu 2017. Bylo dohodnuto, že při této příležitosti česká Jednota bratrská nabídne doprovodnou panelovou výstavu. Její první zastávkou by měla být Poznaň, kde se výstava zdrží čtvrt roku. Poté poputuje do muzeí dalších měst, kam naši otcové v první vlně emigrace došli. Na konci roku 2017 dorazí do „Komenského“ Lešna a na samý závěr spolu s polskými historiky uspořádáme v Poznani dvoudenní symposium. V roce 2018 také oslavíme 470 let od příchodu našich otců do Polska. Je tedy symbolické, že na toto výročí se můžeme Polsku znovu přibližovat. Zprávu v polštině najdete na těchto stránkách.

Jedna z publikací J. A. Komenského, napsaná latinsko-německo-polsky

Dekret polské šlechty povolující bratřím pobyt na panství

Zástupci české i polské strany. Druhý zprava je Henryk Krystek, ředitel Státního archivu v Poznani


STALO SE PASTORÁLNÍ KONFERENCE A KONFERENCE O PODNIKÁNÍ Březnová konference pro správce sborů JB a jejich starší měla na programu mnoho a mnoho témat – jak věroučných, tak praktických, dále zprávy z aktuálního dění na domácí i evropské půdě, sdílení o dění ve sborech, dílech JB i misii v Polsku, informace o přípravách na synod světové JB v létě 2016. Velice zajímavá a trefná byla beseda s psychologem PhDr. Vladimírem Píšou. Svůj čas dostaly samozřejmě modlitby. Čestnými hosty byli bratři z polské Poznaně

a z Americké jižní provincie JB. Na pastorální konferenci plynule navázal čas věnovaný podnikání v církvi, který se zabýval jak otázkami, tak radami i vzájemným sdílením zkušeností a praktické pomoci.

RADIKALITA Další z také již tradičních akcí proběhla o Velikonocích v Chrastavě. Setkání mladých dobrovolníků z JB, podomácku „Radikalita“, svedlo dohromady okolo 100 dospívajících. Akce s mottem „Pokorou k autoritě” měla radikální obsah – tak, jako se Ježíš cele vydal pro nás, tak my se cele vydáme Jemu a lidem okolo. Program byl opět jak duchovní, tak stejnou měrou i praktický: polovina času byla věnována dobrovolnické práci pro okolní obce.

KONFERENCE O PRIMÁRNÍ PREVENCI VE ŠKOLSTVÍ Poslední den v březnu pořádala naše bratrská společnost Maják, o. p. s. ve spolupráci s Libereckým krajem konferenci primární prevence rizikového chování. Byla připravena pro školní metodiky, učitele a další pracovníky ve školství, kterých se zúčastnilo na 100. Akce se konala již podruhé a zdá se, že si získala oblibu. Letošní téma „Práce s agresivním žákem“ vzešlo od školských pracovníků samotných a skvěle se ho zhostil hlavní řečník PaedDr. Zdeněk Martínek, etoped v pelhřimovské pedagogicko-psychologické poradně.

NÁLEZ Z HISTORIE JB V NOVÉ SOLI

Obsah kapsle času nalezené v Nové Soli

V dubnu byla v polské Nové Soli při rekonstrukci domu nalezena takzvaná kapsle času - schránka s dobovými materiály. Měděná vodotěsná skříňka byla zazděna 27. července 1874 a obsahovala historicky cenné předměty a dokumenty. Po 142 letech spatřilo denní světlo 9 místních časopisů (mimo jiné časopis Herrnhut vydávaný v Nové Soli),


7 dokumentů spojených s firmou Meyerotto&Co. (obchodní společnost místního sboru Jednoty bratrské), prázdná (bohužel) láhev od vína s etiketou Meyerotto&Co. a dřevěná krabice na doutníky Meyerotto&Co., ve které se nacházel váček s 10 pruskými mincemi. Podle průvodního listu kapsli ukryli zástupci místní JB. Na fotografie se můžete podívat na stránkách novosolského muzea.

SETKÁNÍ S LOTYŠSKÝMI BRATRY Dne 18. dubna jsme měli tu čest přivítat skupinu 33 bratří a sester z Lotyšska. Do Čech se vydali, aby viděli zemi otců Jednoty bratrské, místa jejich tajného setkávání (Kalich v Českém ráji), muzea a také aby se setkali se současnou generací žijící v české

provincii. Misie v Lotyšsku trvá od raných dob obnovené Jednoty bratrské, která se tehdy vydala do oblasti tzv. Livonska. K historii naší církve a k jejímu odkazu se od pádu Sovětského svazu hlásí několik desítek bratří a sester v Lotyšsku a Estonsku. Přátelské a obohacující setkání proběhlo v bratrské škole v Libereci-Růžodole. Přivítáni byli některými členy Rady JB a ředitelem školy, o překlad se postaral Mgr. Pavel Štoll Ph.D., autor knihy o misii Jednoty bratrské v Lotyšsku. Za societu v Lotyšsku odpovídá ředitel misie bratr Gundars Ceipe, povoláním historik. Societa je pod správou evropské provincie. Více napíšeme v příštím čísle Jbulletinu.

CO NÁS ČEKÁ: Česko-lotyšské setkání v Liberci

Bellville Moravian Brass band

BRASS BAND Z JAR Na přelomu května a června, konkrétně od 27. 5. do 2. 6. 2016, budeme mezi sebou mít na návštěvě Bellville Moravian Brass Band z Jihoafrické republiky, což je žesťová kapela poskládaná z členů bratrských sborů v Kapském Městě. Smysl návštěvy je ale mnohem hlubší než jenom kulturní nebo turistický. Afričané nás sami oslovili s prosbou, zda by mohli u příležitosti svojí cesty do Evropy přijet i do České republiky a fyzicky se setkat s domovem Jednoty bratrské,


a tím pádem i se svými vlastními duchovními kořeny. Ovšem nejen pro členy brass bandu bude toto setkání přínosem – během jejich návštěvy zažijeme tři koncerty (v Chrastavě, Liberci-Růžodole a Hrádku nad Nisou) a budeme moci seznámit jak naše přátele, tak i sami sebe s viditelným výsledkem bratrské práce, která v Africe trvá už od 18. století. V neposlední řadě bude i ohromně zajímavé si poslechnout typickou hudební tradici obnovené JB, která je v mnoha bratrských provinciích dodnes velice oblíbená.

DALŠÍ UDÁLOSTI: Synod JB a Manželská pastorálka: 5.–8. 6. 2016 Radikalita v Polsku: 11.–16. 7. 2016 Synod Unitas Fratrum: srpen 2016

SBÍRKA PRO SIERRA LEONE Stále také probíhá sbírka na podporu školy v Sierra Leone, ve vesnici Ngiehun. Díky konferenci žen světové Jednoty bratrské už mohlo být předáno prvních 2 200 USD, a to přímo do rukou ředitelky Safiatu Braima. Radost a vděčnost obou manželů Braimových je veliká a patří vám všem, kteří jste se do podpory zapojili či ještě zapojíte. Sbírka bude probíhat po celý rok 2016, své dary můžete posílat na tento transparentní účet: 2800888326/2010.

Foto: Asociace Comeniana - Josef Mladějovský, Daniel Krejčík, Lukáš Holas, Daniel Dančevský Konference Comeniana - Filip Marek, Pavla Molnárová Konzultace žen - Ester Brožová, archiv JB Sbírka pro Sierra Leone - Ester Brožová Setkání s indiány - Sultanafilm, Ctibor Veselý, Kristýna Štěpánovská, Tomáš Oliverius Ahoj z Nové Soli - archiv rodiny Šedových Sbor JB Benešov - archiv sboru JB Benešov Cekon - Daniel Dančevský, Lukáš Holas GT - Daniel Krejčík Dokumenty JB na seznamu UNESCO - Evald Rucký Stalo se - Městské muzeum v Nové Soli, archiv Belmore Brass band, Safiatu Braima

Foto na obálce: Předání první části sbírky pro školu v Ngiehun. Zleva: Donna Hurt, Safiatu Braima, Jolana Krásná. Foto: Ester Brožová

Škola v Ngiehun, v Sierra Leone

©2016 Vydavatel: Jednota bratrská, Boženy Němcové 54/9, 460 05 Liberec V, IČ: 47475111, www.jbcr.cz; šéfredaktor: Ester Brožová, tisková mluvčí, brozova@jbcr.cz; sazba a grafická úprava: FS Vision, s. r. o.; korektury: Daniela Holasová. Jakékoliv užití obsahu tohoto časopisu včetně převzetí, šíření jinou formou či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez písemného souhlasu vydavatele zakázáno.

Jbulletin 1/2016  
Jbulletin 1/2016  
Advertisement