PETR JAN JURAČKA:
Stereotyp mě zabíjí
Jeho snímky otiskují prestižní přírodovědecké časopisy, má doktorát z hydrobiologie a při své práci na fakultě fotí oheň se stejným nadšením jako mikroorganismy velké jen pár milimetrů. Ve svých 34 letech už Petr Jan Juračka procestoval kus světa a v honbě za dobrým záběrem si neváhá sáhnout na dno svých fyzických sil. „Snažím se extrémům nechodit naproti, někdy je to ale těžké,“ říká rodilý Pardubák, který Quartieru poskytl rozhovor těsně před svým odletem do Černobylu.
Fotograf, biolog, učitel, popularizátor vědy, cestovatel. Čím se Petr Jan Juračka cítí být nejvíc? Tátou. To je pro mě nejvíc. Je ale fakt, že se všechny moje „profese“ vzájemně prolínají. Na Ukrajinu odlétám jako fotograf, ale náplní mé práce tam bude vlastně popularizace vědy. Zároveň tam potřebuju i něco natočit. Málokterá má cesta je čistě jen o jednom zaměření, kombinuji to a v tomhle mixu funguju vlastně každý den.
Není to na zbláznění? Zbláznil bych se spíš ze stereotypu. Ten mě zabíjí. Mám problém vydržet u jedné činnosti, zároveň mám ale někdy pocit, že kvůli tomu nic nedělám pořádně. Snažím se však, aby moje práce měla přesah. Nebavilo by mě fotit modelky jen proto, že to jsou modelky. Baví mě, když má práce nějaký vyšší smysl. Nefotím věci jen proto, 26
že jsou prostě hezké, ale protože těmi fotkami můžu něco říct, psát nějaký příběh.
„Být vědcem na full time bych nedal.“
Procestoval jste kus světa, fotil v Ekvádoru, točil v Himalájích, v Káhiře i Grónsku a mohla bych dlouho pokračovat. Jak často takhle s foťákem obrážíte planetu? Snažím se míň a míň, ale letos mi tahle snaha určitě nevyjde. Čekají mě Himaláje, polezu na osmitisícovku. Dostal jsem vstupenku do super party, která se neod-
mítá. Možná bych na to fyzicky měl ještě i za 10 let, ale chci to hecnout a jet teď. Žena samozřejmě ráda není, to přiznávám. Na druhou stranu jsem se jí ale poctivě zeptal, zda to s dcerami zvládne, a ona řekla, že samozřejmě zvládne. Tak jako vždycky. Má to se mnou těžký. V létě to snad rodině vynahradím, pojedeme společně na Azory.
Párkrát jste po svých výpravách za exkluzivními snímky či videozáběry skončil v péči lékařů – totální vyčerpání, dehydratace. Jednou vás dokonce rovnou z letiště vezli na Bulovku. Nebojíte se výstupu na osmitisícovku? Já se na to samozřejmě fyzicky chystám, vybíhám pravidelně Kuňku – jediný pořádný kopec široko daleko. Nejradši bych ji vyjížděl na kole, ale to je zakázaný, takže vždycky dojedu pod ní, tam kolo nechám
