Jak porozumět elektronickým podpisům?

Veronika Pošmurná

Medailonek: Jan Podaný vystudoval Právnickou fakultu a Fakultu sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze. V červnu 2003 byl jmenován soudcem Okresního soudu v Kladně. Od dubna 2018 je soudcem Krajského soudu v Praze. V profesní praxi se zabývá civilním právem a exekučním právem. Je členem kolegia pro elektronizaci Soudcovské unie ČR. V posledních letech publikuje primárně na téma elektronizace justice v časopisech Bulletin advokacie, Právní rozhledy a Soudce. Od roku 2012 působí jako lektor Justiční akademie v Kroměříži, kde mimo jiné vede spolu s RNDr. Jiřím Peterkou kurzy Elektronické dokumenty a jejich posuzování v soudní praxi I a II. Tyto kurzy přispěly ke vzdělávání soudců a dalších zaměstnanců soudů v oboru IT právo a vedly i k řadě pozitivních úprav informačních systémů soudů a také k přípravě návrhu stanoviska pléna Nejvyššího soudu k podáním činěným v elektronické podobě a k doručování elektronicky vyhotovených písemností soudem, prováděnému prostřednictvím veřejné datové sítě. Účastnil se řady odborných konferencí na téma elektronizace, včetně mezinárodních, a v roce 2014 absolvoval na toto téma stáž u několika soudů v Sasku.

Pořádáte školení ohledně elektronických podpisů pro soudní úředníky. Co Vás vedlo k tomu, abyste se tímto tématem zabýval?

Školení probíhají nejenom pro soudní úředníky, ale i pro asistenty soudců a zejména soudce. Bohužel soudci zatím projevují spíše menší zájem, než bych očekával. Věnuji se tomuto tématu zejména proto, že obecně pociťuji určitý deficit na půdě justice ve vztahu k elektronizaci právního jednání i k elektronizaci justice jako takové.

Do elektronizace spadají i elektronické podpisy. Mohl byste je trochu přiblížit studentům? Jaké druhy a jaké základní rozdíly mezi nimi jsou?

V současné době je základním právním předpisem, který platí i v České republice, nařízení Evropské unie, kterému se říká EIDAS. Toto nařízení je z roku 2014 a v účinnost vstoupilo v červenci 2016. V zásadě rozeznává podpisy prosté, což jsou podpisy, na které v podstatě není kladen jakýkoli požadavek bezpečnosti a průkaznosti a podpisy, kterým my v České republice bohužel říkáme zaručené. Správný překlad by však byl pokročilý podpis. Problém spočívá v tom, že zaručený podpis ve skutečnosti identitu podepsané osoby nezaručuje. Proto se jedná o velice matoucí

pojem a bylo by dobré, kdybychom se ho zbavili. Bohužel v překladech evropských předpisů se tento pojem stále udržuje. Tyto podpisy však již mají určitou úroveň zabezpečení. Podpis zaručený už je jistým způsobem počítaný a je založený na bázi asymetrické kryptografie. Jedná se o technologii, která je schopná zajistit integritu dokumentu. To znamená, že v případě jeho změny nebo změny dat, se taková změna na podpisu pozná. Nicméně zaručený podpis sám o sobě bez dalšího identitu podepsané osoby nezaručuje. Zaručuje, že se data nezměnila, ale není jisté, kdo je podepsal. Nad těmito podpisy je v evropském zařízení tzv. kvalifikovaný podpis. Ten je nejbezpečnější a kromě toho, že má vlastnosti zaručeného elektronického podpisu, vyžaduje navíc použití tzv. kvalifikovaného certifikátu a ještě kvalifikovaného prostředku pro vytváření elektronických podpisů. Kvalifikovaný prostředek je certifikovaná čipová karta nebo certifikovaný USB token, na kterém je uložen soukromý klíč, který je nutný pro vytvoření podpisu. To znamená, že je vydán bezpečnější certifikát, který byl vydán po ověření identity osoby, které je certifikát vydáván a tato osoba obdržela svůj soukromý klíč na kartě nebo na tokenu, ze kterého klíč nelze vyjmout. Kdo ovládá kartu a zná přístupové údaje ke klíči, ten může vytvořit elektronický podpis. Proto je kvalifikovaný elektronický podpis nejbezpečnější. Jde o nejvyšší úroveň bezpečnosti. Náš problém v České republice je ten, že jsme si zavedli už před současnou právní úpravou určité výjimky právě z požadavku na užívání těchto bezpečných (nyní kvalifikovaných) prostředků. Stále jde však o to samé, tedy o kartu nebo USB token. V České republice se kvalifikovaný podpis nevyžaduje pro běžné smrtelníky, od 20. září 2018 už je však vyžadován pro úředníky. Úředníci jsou tak povinni podepisovat dokumenty kvalifikovaným podpisem, zatímco všichni ostatní mají výjimku i nadále. Problém je, že v případech podání do zahraničí samozřejmě výjimka neplatí. K tomu se váže český termín uznávaný elektronický podpis, který podle současné právní úpravy dle zákona adaptujícího evropské nařízení, definuje uznávaný podpis jednak jako kvalifikovaný, který pod definici spadá, ale spadá pod ni i zaručený podpis, který je založen na kvalifikovaném certifikátu, ale nevyžaduje kvalifikovaný prostředek. Jinými slovy český pojem uznávaný elektronický podpis zahrnuje dvě úrovně podpisu. Jednak evropskou kvalifikovanou a jednak čistě česky uznávanou, která se v zahraničí neuznává.

Pokud bychom se v praxi dostali k elektronickým podpisům, který z nich je nejspolehlivější?

Nejspolehlivější je kvalifikovaný, to je bez diskuzí. Nic nad ním v současné době není.

V praxi se právníci asi nejčastěji setkají s užíváním elektronických podpisů v komunikaci s veřejnou správou. Jaký podpis by pak právník měl použít a jaký podpis se mu vrátí zpět z orgánu veřejné správy?

To jsem už v zásadě zodpověděl. Pro podání postačuje podpis uznávaný, včetně toho českého uznávaného. To znamená, že právníci nepotřebují kvalifikovaný prostředek pro vytváření podpisů, když činí podání. Naproti tomu, když je právníkovi doručen dokument od soudu nebo jiného orgánu veřejné moci, musí být dokument od 20. září 2018 opatřen kvalifikovaným podpisem, který vyžaduje kvalifikovaný prostředek. Pro uvedení do praxe byla stanovena dvouletá lhůta. Proběhla standardně, což znamená, že se prakticky celou dobu nedělo nic a na poslední chvíli se vše hnalo. Všichni úředníci zuřivě 19. září ladili svoje podpisové karty, zjišťovali, zda jim fungují, zajišťovali, aby je vůbec měli a podobně. Justice nebyla výjimkou.

Kromě elektronických podpisů existují také elektronické pečetě. Co to vlastně je a kde se s nimi můžeme setkat?

Elektronická pečeť je nástupce elektronické značky. Elektronická značka byla specifickým výdobytkem české právní úpravy, která byla do evropské úpravy převzata. Jde o situace, ve kterých není vhodné, aby určitá elektronická data podepisoval člověk, protože by se s jejich obsahem neměl seznámit, nebo je podepisování tak časté, až je nezbytné, aby tuto činnost vykonával stroj. Technicky je pečeť úplně stejná jako elektronický podpis a má i stejné úrovně. Jsou kvalifikované pečetě i zaručené pečetě. Princip spočívá v tom, že pečeť slouží k prokázání původu dat.

V praxi se používají pro výpisy z katastru, obchodního rejstříku, živnostenského rejstříku a dalších. Předpokládám, že do budoucna se budou používat pro soudní výpisy, též pokud budou dálkové přístupy do soudního elektronického spisu. Prostě pro cokoliv, u čeho nemusí sedět a vytvořit člověk. Mimochodem všechny zprávy, které prochází systémem datových schránek, jsou opatřovány strojově elektronickou pečetí. Samozřejmě tam nemůže sedět úředník, který by každou jednotlivou zprávu označil a podepsal. Musí to dělat stroj, a to velice výkonný a velice drahý. Zejména pokud má být pečeť kvalifikovaná.

Roku 2018 vešel v účinnost adaptační zákon č. 297/2016 Sb. nařízení Evropské unie, povinnosti z něj plynou od 20. 9. 2018. Jaké povinnosti z něj plynou pro advokáty, jestli vůbec nějaké?

V zásadě žádné, pokud jde o úroveň podepisování. Osobně však každému advokátovi doporučuji, aby si zvykl používat kvalifikovaný elektronický podpis i z toho důvodu, že ho potřebuje na celou řadu dalších činností. Kupříkladu na provádění autorizovaných konverzí z listinné do elektronické podoby, protože výstup autorizované konverze musí být podepsán kvalifikovaným elektronickým podpisem. V tomhle ohledu se tomu advokát stejně nevyhne. Kvalifikovaný prostředek a kvalifikovaný certifikát potřebuje. Pokud bude činit podání do zahraničí, také bude potřebovat kvalifikovaný podpis, protože český uznávaný podpis tam uznávat nebudou. Jinak v České republice v oblasti úrovně podepisování k žádné zásadní změně nedošlo.

Na krajském soudě jste kromě jiného i v radě kolegia pro elektronizaci justice. Jaké úkoly navíc z toho pro Vás plynou?

Kolegium pro elektronizaci justice je spjato se Soudcovskou unií, což je dobrovolné sdružení soudců. V rámci Soudcovské unie se podílím na jednom z jejích odborných kolegií. Těch odborných kolegií má Soudcovská unie celou řadu a kolegium pro elektronizaci justice je jen jedním z nich. To znamená, že s krajským soudem nemá v zásadě nic společného. V rámci sdružení se podílíme na různých aktivitách. Snažíme se o osvětu v justici, snažíme se pomáhat Ministerstvu spravedlnosti a přispívat ke zlepšení soudních systémů a k přípravě nových systémů. Vyjadřovali jsme se například k přípravě zakázky na nový elektronický spis, který ministerstvo plánuje. Samozřejmě pokud budeme požádáni, budeme se podílet i na dalších aktivitách, které se týkají elektronizace procesů a různých aplikací, které používáme. Jde o udržování kontaktů s ministerstvem.

Takže prezentujete své názory ohledně elektronizace justice.

Ano. Poskytujeme určitý odborný servis i s ohledem na použitelnost a technickou proveditelnost, jejichž zajištění se ministerstvu ne vždy daří.

Jak už jsem zmínila, působíte na Krajském soudě v Praze, ale začínal jste na Okresním soudě v Kladně. Byla to pro Vás velká změna? Ať už z pohledu jiného města, nových kolegů a jiných případů, které se Vám dostanou do rukou?

Byla to velká změna. Z toho prostého důvodu, že práce je zkrátka jiná. Jedná se o přezkum činnosti někoho jiného. To znamená, že vstupujete do řízení v nějaké fázi a přezkoumáváte postup toho, kdo řízení do této fáze dovedl. Ten postup může být zcela správný, v určitém aspektu chybný, či zcela chybný. Pracuje se v senátu, což vyžaduje určitou komunikaci tří lidí. Je nutné, aby se tito tři lidé shodli v otázce plánování svého času společně. To je výrazná změna oproti práci soudce na okresním soudu, kde je soudce do značné míry svobodný v organizaci své práce a přístupu k plnění svých povinností. Na krajském soudě je však soudce více vázán na své kolegy. V neposlední řadě musí být zajištěna předvídatelnost rozhodnutí odvolacího soudu. V senátu tak v zásadě není vhodné nastolit rozhodovací praxi, která zcela odporuje rozhodovací praxi ostatních senátů. K ohlídání slouží evidenční senát, tedy aby zajistil, že rozhodovací praxe bude dejme tomu jednotná. Samozřejmě ne vždy se to daří.

Takže fungujete až na nějakém systému precedentů, když to přirovnám k anglosaskému systému?

Trochu ano. Judikatura má velkou váhu. Samozřejmě

navazujeme na to, co říkají Nejvyšší soud a Ústavní soud. Od toho je právě nastavena metoda sjednocování judikatury. Primárně proto jsou potřebné vyšší soudy, ale je potřeba, aby i krajské soudy tu funkci plnily.

Dostal se Vám do rukou během Vaší praxe nějaký zajímavý případ?

Už se mi dostala do rukou celá řada zajímavých případů, ale samozřejmě ve vztahu k podrobnostem jsem vázán mlčenlivostí.

Co Vás vedlo k tomu, abyste se po vystudování práv stal zrovna soudcem?

Protože mě to povolání oslovilo z hlediska jeho poslání. Připadá mi, že ze všech právnických profesí mi vyhovuje nejvíc. A nic se na tom za 18 let, co jsem u soudu, nezměnilo. Zatím jsem nepojal chuť justici opustit a jít třeba do advokacie nebo se stát exekutorem apod.

Tohle bude možná trochu podpásovka, ale jaké právo jste měl během studia nejraději a které jste naopak nesnášel? Proč?

(smích) Nevím, jak se to bude profesorům z právnické fakulty poslouchat, ale nejvíc ze všeho jsem neměl rád právo sociálního zabezpečení a docela se mi líbilo trestní právo. Nakonec poté, co jsem přišel do justice, jsem narazil na skvělou školitelku občanského práva a ta mě v zásadě přivedla k zájmu o civilní právo, u kterého jsem pak zůstal. Zajímavé je i to, že jsem z civilního práva nikdy neměl rád exekuce a výkon rozhodnutí a poté jsem se tím začal vlastně živit, protože je to jedna z mých specializací. Nebo jsem neměl rád mezinárodní právo soukromé a veřejné, ačkoli jsem se těmito pak začal také živit. To už je prostě běh osudu a některé cesty osudu jsou nevyzpytatelné.

Kromě soudní praxe jste také vyučoval. Co přesně jste učil?

Já stále učím na Justiční akademii. Zrovna dnes jsem se odtamtud vrátil. Vedl jsem třídenní seminář, který se týká právě posuzování elektronických dokumentů v soudní praxi. Máme s kolegou Peterkou dva semináře. První se týká převážně procesních věcí – základů a terminologie. Ten druhý se týká zejména právních jednání, jako jsou smlouvy a dále též jednostranným právním jednáním. To vše samozřejmě s přihlédnutím k povinné písemné formě. Vyučujeme, kdy je podle našeho názoru tato forma zachována, kdy nikoli, jaká úroveň podpisu je potřebná a jakou bychom měli vyžadovat v té které situaci. Jestli jste si všimla, v řadě pojišťoven, bank, u telefonních a jiných operátorů po Vás požadují podpis na „destičku“, která se označuje jako signpad. Velká část odborné veřejnosti i poskytovatelů označuje signpad za dostatečný elektronický podpis. My s kolegou Peterkou si myslíme, že to tak není, a že bezpečnost tohoto způsobu podepisování je slabá.

Co Vás na učení nejvíc baví? Proč jste se rozhodl učit?

V současné době je úroveň znalostí elektronizace mezi právníky pořád velice malá. Mou základní motivací je osvěta. Abychom zbořili některé mýty, které mezi právníky přetrvávají. Abychom naučili právníky vyznat se v tajích elektronizace a umět dobře posoudit, co se jim dostává do spisů, protože drtivá většina dokumentů v dnešní době je k soudu podávána elektronicky a od soudu elektronicky odchází. Na základě novely insolvenčního zákona už dokonce každý, kdo má datovou schránku, musí v insolvenčních řízeních povinně podávat dokumenty pouze elektronicky. To znamená, že listinná podoba dokumentů je postupně vytlačována a zřejmě se to nezmění. Ba naopak, propast mezi užíváním listinné a elektronické formy dokumentů se bude prohlubovat a my všichni si musíme zvyknout na to, že doba se mění a máme nové technologie. Budeme je muset poznat a zvyknout s nimi pracovat.

Máte nějaký vzkaz pro studenty práv?

To určitě mám. Ten první je: učte se, učte se, učte se! Protože to, co se naučíte, Vám nikdo nevezme a budete se na základě toho živit. To je obecné. Pokud jde o elektronizace, snažte se vzdělávat i v tomto oboru, byť je to asi z povahy věci právníkům cizí, tak budoucnost jde nepochybně tímto směrem. Kdo se v tom nebude orientovat, bude zcela jistě, dříve či později, mimo.