Chrám Nejsvětějšího Srdce Páně dnes a ve třicátých letech 20. století, kdy byl postaven.
V
ždyť ještě generace našich rodičů označovala cestu z Vinohrad do centra slovy, že jdou „do Prahy“. Není divu, Vinohrady se staly součástí hlavního města až 1. ledna 1922, kdy vstoupil v platnost zákon o Velké Praze. Do té doby byly s více než sto tisíci obyvateli samostatným městem, měly vlastní divadlo, nádraží, vodárnu, nemocnici i hřbitov. Ulicemi vedla jedna z prvních elektrických tramvajových tratí v Čechách zbudovaná Františkem Křižíkem, našli byste tam i druhou největší synagogu na světě. Na konci druhé světové války se však stala obětí bombardování, vyhořela a nakonec byla počátkem 50. let stržena. Jaký to div, když si uvědomíte, že Vinohrady začínaly poměrně skromně. Na neúrodné pláni za městskými hradbami, v místě přezdívaném příznačně Sahara, začaly vyrůstat činžovní domy pro ty, kdo si nemohli dovolit bydlení v Praze – domy a byty pro řemeslníky, nádeníky, příručí v obchodech. Do té doby tam byla jen pole, sem tam nějaký výletní hostinec (třeba známý Kravín nebo mezi pražskými Němci oblíbená dupárna Heinovka) a osamoceně rozptýlené usedlosti. Podle nich se ostatně dodnes jmenují vinohradské ulice – Zvonařka, Smetanka, Švihanka. Další upadly nemilosrdně v zapomnění (Cikánka, Horní a Dolní Landhauska, Dolní a Horní Stromka). Jen Vondračka v Perucké stojí dodnes a je spolu s blízkou kapličkou pod Nuselskými schody nejstarší budovou v katastru celých Vinohrad. Mezi příchozími bylo ale dost moudrých mužů, kteří chtěli na území od bran směrem na východ zbudovat moderní město. Jeho stavba tak probíhala podle regulačních plánů, které určovaly nejen průběh a šířku budoucích ulic, ale i maximální výšku domů. Uliční síť byla navržena s tím, že využila stávající silnice Černokosteleckou a Vršovickou a současně dala vzniknout pravidelným blokům. Proto Vinohrady nejsou tak malebné jako starý Žižkov, ale není na nich takové převýšení a se schody se setkáte opravdu jen výjimečně. Známe i jména těch, kdo se o tento rozkvět zasloužili – starostou v letech největšího rozmachu byl Čeněk Vávra (dokonce se po něm jmenovala ulice, dnes Rumunská, a jeho potomci dodnes žijí v domě, který si na Vinohradech postavil), jeho
90 |
zástupcem a starostou do roku 1919 pak byl stavitel František Bureš. Památkou na jeho působení je severní fronta novobarokních domů na náměstí Míru, od Hlavovky až k divadlu, zvaná Burešovy domy. Těžké časy ovšem padly na Královské Vinohrady po nástupu komunistů. Čtvrť považovaná za baštu buržoazie byla rozdělena mezi 3 obvody, aby se její identita co nejvíc rozmělnila. Tento stav bohužel přetrvává dodnes, takže mnoho lidí (včetně několika úředníků působících na žižkovské radnici) má pocit, že náměstí Jiřího z Poděbrad zvané Jiřák je už na Žižkově... POJĎTE S NÁMI NA PROCHÁZKU Na Vinohradech narazíte na každém kroku na zajímavé stavby. Budovalo se tam totiž v době, kdy nastupovaly nejzajímavější