FOTO 38

Page 1

FOTO | 38 | 2020

38 Vidět fotografii. Seeing Photography. 2020 259 Kč / 20 € / 22 $ www. casopis–foto. cz

FOTO

MILOTA HAVRÁNKOVÁ _ ROMAN A. MUSELÍK _ COOPER & GORFER _ ANNIE LEIBOVITZ _ IBRA IBRAHIMOVIČ _ GABRIELA KOLČAVOVÁ

Ibra Ibrahimovič _ Cooper & Gorfer _ Annie Leibovitz Gabriela Kolčavová _ Milota Havránková _ Jan Holkup Eva Fuková _ Roman A. Muselík _ Ester Šabíková

SLOW PHOTOGRAPHY


P Panorama Přehled fotografických událostí

400 ASA / Prostě dokument… text Josef Moucha, kurátor výstavy

Název fotografického spolku 400 ASA odkazuje k citlivosti filmu, užívaného k pohotovému osvitu snímků. Výstava 400 ASA: Prostě dokument… nahlíží do života různých společenských skupin a přibližuje prostředí, která si utvářejí. Exponáty obohacuje projekce dalších ukázek tvorby. Drží se vždy jediného cyklu, vybraného ze souběžných pracovních programů zúčastněných fotografů. Paolo Pellegrin (Magnum Photos), Muž zatčený za napadení svého otce, Rochester, New York, USA, 2012 Jan Mihaliček, Vychodní Slovensko, 2019 Karel Cudlín, Zemědělští dělníci, Čechy, 2019

8

FOTOpanorama 38–2020

4/2—3/5 2020 GHMP, Dům fotografie, Revoluční 5, Praha 1

„Svým spojením chceme posílit nejen vlastní práci a vybudovat prestiž spolkové značky 400 ASA, ale rádi bychom přispěli k renesanci zájmu o dokumentární fotografii vůbec.“


Na podzim 2016 uplynulo přesně padesát

objednat architekta a najmout firmu, která

let od doby, kdy v jisté vesnici u Šumperku

by vám postavila dům. Vzniklo jich pět,

dostavěli první rodinný dům typu „V“. Pod

možná také dvacet tisíc. Stavěly se své-

obecně užívaným názvem šumperák se

pomocí, bezprostředně proto vypovídají

stal legendou, nejstavěnějším domem

o vkusu a schopnostech svých majitelů.

v Československu. Byl milován i ne-

Nelze se ptát, který z domů je originál. Aniž

náviděn. Naplňoval dobové představy

to jejich projektant Josef Vaněk na počátku

o moderním bydlení, ztělesňoval úspěch

tušil, vypustil do světa velice úspěšnou

modernizace venkova, architekti se od něj

partituru. Autorská kniha Tomáše Pospěcha

distancovali, památkáři se obávali, že zkazí

je osobitou interpretací tohoto fenoménu.

Karel Cudlín (1960), Jan Dobrovský (1960),

charakter české vesnice. Dnes upomíná

Autor se na příkladu šumperáku zamýšlí

Alžběta Jungrová (1978), Antonín Kra-

na dobu socialismu, kdy jste si nemohli

nad architekturou té doby i nad otázkou

tochvíl (1947), Jan Mihaliček (1965) a Martin

originality a sériovosti. Společně s tím, jak

Wágner (1980) sledují ráz dnešní doby

se s každou novou realizací rozmazával

realisticky, její proměnlivost ovšem každý

plán rodinného domu typu V, se sou-

vidí a zachycuje po svém. Jako hosta

časně zpřesňoval fenomén šumperák.

Panorama P Přehled fotografických událostí

Tomáš Pospěch / ŠUMPERÁK. Ztráta plánu / Plans went astray

přizvali italského kolegu a člena proslulé agentury Magnum Photos, věhlasného fotožurnalistu Paola Pellegrina (1964). Před rokem a půl, kdy spolek zahajoval

Vydal / PositiF, 2019 Texty / Martina Mertová, Tomáš Pospěch Fotografie / Tomáš Pospěch Grafická úprava / Milan Nedvěd Pevná vazba, 23 × 22 cm, 272 stran

činnost, se dal jeho potenciál těžko předvídat. Vedle loňské výstavy ve Veletržním paláci Národní galerie Praha, zaměřené pod titulem 400 ASA: Fotografie na soudobou transformaci postkomunistických zemí volně pojatého středu a východu Evropy, dobývá pozornost aktivitami v online prostředí — jeho sociální sítě sleduje několik tisíc uživatelů. Dobrovského album Families otevřelo ve spolupráci s nakladatelstvím

Jiří Šigut / Práce / Works 1985–2018

Paseka knižnici 400 ASA, jejímž druhým svazkem se stala Wágnerova Siberia.

Komplexní monografie rekapituluje dílo tří

Příslušné logo nechybí ani v další Dobrov-

dekád. Autor patří k průkopníkům posunů

ského publikaci The Painted Bird, fotogra-

ve vnímání fotografe. Postupně rezignoval

fickém eseji o filmové adaptaci románu

na technologickou vazbu negativ—pozi-

Jerzyho Kosińského Nabarvené ptáče

tiv. Záznamy fixuje rovnou v citlivé vrstvě

režiséra Václava Marhoula. S emblémem

fotopapírů. Zdrojem inspirace i energie je

„400 ASA“ vyšly také vzpomínky Antonína

mu světlo hvězd, měsíce, ohně, světlušek…

Kratochvíla AK47 (Ikona, FOTO 37), sepsané

Přispěl tak k rozšíření spektra vizuál-

Lenkou Klicperovou; přinášejí obrazový

ních umění. Nezastavila ho ani digitali-

průřez tvorbou fotografa, jehož retrospek-

zace: nalézá nová východiska v malbě

tivu připravuje pro jarní uvedení v Domě

podněcované snímky rozkládanými na

U Kamenného zvonu Galerie hlavního

prvočinitele. Šigutovy texty zprostřed-

města Prahy kurátorka Pavlína Vogelová. •

kovávají niternost tvůrčího prožitku.

Vydal / KANT, Praha, 2018 Texty / Jakub Guziur, Martin Klimeš, Jiří Šigut, Jiří Valoch, Petr Vaňous Překlady / Stephan von Pohl Grafická úprava / Jiří Šigut Pevná vazba, formát 28,5 × 24,5 cm 512 stran, sazba česká, anglická

9


Sym b o l jmén em Kob aní text a foto Lenka Klicperová

Kobaní se dnes stalo symbolem, jméno

kalašnikov z roku 1965 a granát, který se

poničený, ale aspoň přízemí vydrželo.

tohoto města vysloví každý Kurd v Sýrii

musel před odhozením zapálit zapalo-

Přesto, že na terase měli základnu

i Iráku s úctou a obdivem. Město čelilo

vačem. Byl jsem si jistý, že se tím dřív

islamističtí snipeři. „Roztahovali se

dlouhému obléhání teroristů z Islám-

zabiju sám,“ vypráví jeden z obránců

tady po domě, všechno zničili, vyjedli

ského státu, místní Kurdové z milic YPG

města, který tu bojoval celých deset

všechny zásoby,“ líčí situaci Džalál.

se zde bránili obrovské přesile. Média

měsíců. Proti nepříteli, který dispono-

V domě není voda ani elektřina, takže

přinášela srdcervoucí snímky města,

val tanky, obrněnými vozidly, nejmo-

večer sedíme na dvoře potmě. Sem

které ničil jeden výbuch za druhým —

dernějšími raketami a taky velkým

tam na nás posvítí jedna z Džalálo-

uvnitř hájili Kurdové zuby nehty každý

odhodláním. Jenže Kurdové měli právě

vých dcer baterkou, abychom viděli

dům, o každou střechu sváděli boje

toho posledního zmíněného ještě víc.

na pohoštění, které rodina okamžitě

muže proti muži. A na hranici stály

Kobaní ale není specifické jen

přináší — čaj a pistáciové oříšky, jejichž

naprosto nečinně turecké tanky. Město

statečným odporem proti islamistům.

nakonec pomohly zachránit koaliční

Je toho víc. Přijedete do totálně zniče-

nálety, které začaly cíleně ničit pozice

ného města, kde nestojí jediný dům,

A tak to bylo v Kobaní toho léta

Islámského státu uvnitř města. V jednu

který by nebyl poškozen. Ruiny všude

2015 všude. V beznadějné situaci nás

chvíli bylo v rukou Islámského státu na

kolem, v betonové spoušti pobíhají

lidé vítali s úsměvem a vždy ales-

osmdesát procent města. Přesné počty

děti, kloužou se po zřícených stropech

poň s vodou a chlebem. Té vody bylo

bojujících na obou stranách se zjišťují

budov, které byly ještě před nedávnem

málo a nebyla dobré kvality, což

velmi těžko. Obránci Kobaní tvrdí, že

základnami sniperů. Přijdete k do-

jsme s kolegyní Markétou Kutilovou

prosti nim stálo až 16 000 islamistů,

mům, které už ožily navrátivšími se

ostatně také záhy pocítily. Přesto ale

zatímco kurdských YPG bylo kolem

obyvateli, a nevycházíte z úžasu. Nikdo

vždycky, když si vzpomenu na Ko-

dvou až tří tisíc. „Bez podpory koalič-

se netváří nešťastně, nepláče, nelomí

baní, musím se usmívat, a vždycky

ních náletů bychom ale nikdy město

rukama. S úsměvem vás pozve do svého

tohle válkou zničené město budu mít

neubránili, měli jsme k dispozici jen

zničeného domu na čaj. Jako třeba

spojené s neuvěřitelnou pohostinností

staré zbraně. Já jsem se k obraně města

Džalál Zeto a jeho rodina. Do Kobaní se

a laskavostí místních obyvatel. •

přihlásil dobrovolně, vyfasoval jsem

vrátil už v březnu, našel svůj dům sice

10

FOTOstory 38–2020 / Lenka Klicperová

prodejem se před válkou úspěšně živili.


První pohled na Kobaní budu mít v hlavě už napořád. Když poprvé přijedete do města úplně zničeného válkou a bombardováním zejména, strnete úžasem. Vybavíte si obrázky měst v Evropě, jak je zničila druhá světová. Obrázky, nad kterými by vás nenapadlo, že je někdy sami uvidíte. Pro fotografa je to zároveň i něco fascinujícího.

11


C O O P E R & G O R F ER

N os i t e l ky dá v n ý c h př í b ě h ů O portrétech, v nichž se spojuje secesní touha po výrazném vzoru, kubistická destrukce tvaru, smysl pro detail jako u realistů 19. století a až etnografická snaha zachytit přežívající mytologie dané oblasti. text Martina Grmolenská / foto Cooper & Gorfer

12

FOTOprofil 38–2020 / Cooper & Gorfer


Zatímco ve světě dramatických umění bývají spojení dvou osobností pracujících pod jednou „značkou“ poměrně častá a úspěšná — vzpomeňme na Voskovce a Wericha či Suchého a Šlitra — ve světě fotografie je to jev poněkud neobvyklý. Pokud tedy nepočítáme svatební fotografy, u nichž je týmová práce velkým plusem. Gerda Taro a Robert Capa tvořili nerozlučnou dvojici, oba však vystupovali jako nezávislí fotografové s tím, že Robert Capa byl tou známější personou. Josefu Sudkovi po dlouhá léta pomáhala v ateliéru jeho sestra Božena, jejíž podíl na „mistrově“ práci stále ještě nebyl dostatečně oceněn. Pokud za úspěšným mužem stála nějaká žena, vždy zkrátka bylo potřeba ji hledat.

Pracujete společně a také se jako duo

U dvojice Sarah Cooper (nar. 1974 v USA) a Nina Gorfer (nar. 1979 v Rakousku), která v současnosti žije a pracuje ve švédském Göteborgu, je rovnoprávnost v tvorbě a nerozlučnost autorských práv dána společnou značkou Cooper & Gorfer, pod kterou působí už více než deset let. I když osobní setkání a rozhovor s autorským párem lehce naznačily, k čemu která z členek více tíhne a která z nich je hybatelem v konkrétní oblasti, jejich spolupráce tkví ve vzájemném obohacování a respektu k názoru té druhé. A tu ženu za nimi hledat opravdu nemusíte, stojí sebevědomě vedle sebe.

z nás dělá všechno. Fotografujeme,

prezentujete. Vaše dílo je podepsáno značkou Cooper & Gorfer. Jak to funguje? Kdo třeba rozhoduje, na jakém projektu budete pracovat a jak? SC: Pocházíme z odlišných prostředí, obě jsme ale studovaly architekturu, fotografii, design. Když jsme před téměř patnácti lety začaly spolupracovat, hned zpočátku jsme se rozhodly, že u jednot­ livých snímků nebudeme konkretizovat autorství ani nebudeme rozlišovat, kdo co dělá. Vzájemně jsme se učily to, co umíme. Výsledkem je, že se v tvůrčím procesu opravdu překrýváme. Každá držíme lampy, platí to jak v technické, tak v koncepční části práce. Žádná není specialistka na jednu věc. Po těch patnácti letech mezi sebou stále hodně diskutujete? NG: Důvodem, proč to funguje, je především to, že sdílíme společnou estetiku. Navíc naše spolupráce vyrostla z přátelství, zpočátku jsme se zkrátka potkávaly ve škole. Když jste přátelé, neustále probíráte, kdo jste, v co věříte,

Žena je ostatně i ve středu jejich fotografické tvorby. Skrze ženy jako nositelky dávných příběhů a tradic se autorky snaží prozkou­mávat a zaznamenávat vztah prostředí a lidí. Tvoří fotografické sbírky a koláže, jež mají reflektovat jejich vlastní, neopakovatelné a — jak samy přiznávají — v čase proměnlivé pocity a vzpomínky v selektivní paměti z míst, která navštívily. Argentina, Kyrgyzstán, Katar, Island, Sápmi (Laponsko). Všude tam Sarah Cooper a Nina Gorfer pečlivě vybíraly výrazné ženy i střípky z jejich prostředí pro své série I Know Not These My Hands, Interruptions, The Weather Diaries, My Quiet of Gold, Latent Now a In a House of Snow.

a tak jsme si všimly, že je mezi námi opravdová synergie — v našich přesvěd­ čeních, zájmech, vášních, a já si mys­ lím, že právě ten průnik z nás vytvořil dvojici. Od začátku jsme měly společný pohled na estetiku. Způsob, jakým k ní přistupujeme, je možná poněkud od­ lišný, protože pocházíme každá z jiného prostředí. Ale shodneme se na více věcech, než si dokážete představit. SC: Jsme individuality, jsou mezi námi samozřejmě jisté nuance, ale zacházíme s nimi s úctou a péčí.

13


20

FOTOprofil 38–2020 / Cooper & Gorfer


21


Slow Photog raph y „Čas je nejmoudřejším rádcem ze všech.“ Těmito slovy se prý už v 5. století př. n. l. snažil slavný řecký státník Periklés varovat mladého athénského generála Tolmida před nezralými rozhodnutími a špatným úsudkem, které vznikají z nedostatku času. Fotografové veličinu čas nejčastěji vyjadřují zlomkem sekundy na otevření závěrky. Avšak jako Tolmidés, i oni by měli uvažovat o jejím dlouhodobém, možná až filozofickém, rozměru. text Martina Grmolenská

24

FOTOtéma 38–2020 / Slow Photography


w y

Jak nepoměrně krátký, až nicotný je čas,

K pomalému přístupu vybízí ze své

Čas, který nezadržitelně mění

za který se fyzicky vnější obraz světa

podstaty i použití velkého formátu.

vše kolem nás, legitimizuje médium

otiskne do kvalitní fotografie, v po-

Gábina Kolčavová s velkoformátovou

fotografie a dodává mu na důležitosti

rovnání s tím, který jí v součtu věnují

kamerou trpělivě prochází radniční

a vážnosti. Právě fotografie je totiž

všichni diváci. Nepřemýšlejí při tom,

věž. Až s odstupem k sobě skládá

schopna ve zlomku vteřiny zmrazit

že tomu Koudelkovu černému fleku na

snímky, které odkazují na neúprosnost

téměř cokoli na dobu blížící se věč-

bílém pozadí, co má znázorňovat psa na

času vyhrazeného pro jeden život.

nosti. A nejen děti našich dětí ocení

zasněžené louce, pár minut svého života

zafixované výjevy z dávno zmizelého

obětují na úkor jiných požitků. Dalo by

Časem dozrát

se říci, že fotograf má za chvíli hotovo

Fotograf tedy potřebuje čas nejen na

z něj ulice, někdy i hory, zvyky lidí se

a věčná sláva je otázkou pár minut. Opak

místě samotném, ale i po návratu. Aby

radikálně mění. Kdyby ne­existovaly

je pravdou. Věnovat fotografování a fo-

se jeho oči vyléčily z oslnění, ke kterému

fotografie společnosti Farm Security

tografiím dostatek času se autorům vždy

obrazně došlo při prvotním nadšení

Administration, nikdo by si dnes nebyl

vyplatí. Zdá se ale, že si to dnes v rychlo-

z exponování či vyvolání. Potřebuje

schopen udělat obrázek, jak před pár

obrátkové době sociálních sítí, kdy vče-

kratší či delší chvíli, aby se jeho pohled

desítkami let vypadala Amerika a co

rejší fotka už nikoho nezajímá a padá

adaptoval na každodenní obyčejnost

vše s sebou přináší skutečná hospodář-

na zdi nezadržitelně dolů do propadliště

a aby v nevýrazném a neutrálním

ská krize. A to nemluvím o bleskové

dějin, může a chce jen málokdo dovolit.

pološeru kriticky zhlédl svůj výtvor.

globalizaci posledních let: ještě nedávno

Musí vzít za ruku druhou sestru času,

tradičně žijící společenství si dnes staví

trpělivost, a nechat své dílo dozrát.

obydlí z betonu a oblékají se do padělků

Dát tomu čas Ruku v ruce s časem totiž kráčejí jeho

To, co fotograf vidí chvíli po nasní-

světa. Svět se rychle mění a ztrácí se

značky Gucci. Tyto změny s sebou

dvě neodmyslitelné sestry, vytrvalost

mání, je silně ovlivněno dojmy, jež mu

přinášejí i dodatečné ocenění doku-

a trpělivost, kterými by se fotograf měl

v hlavě rezonují měsíce. Těmi dojmy,

mentárních fotografií nejen od Aloise

obrnit. Vytrvalost, s jakou se svému

které ho nutily na místě setrvávat, avšak

Musila a Hanzelky se Zikmundem.

tématu věnuje, dříve či později při-

není vždy úplně jisté, zda se je podařilo

nese ovoce. Nejednomu fotografovi už

přenést i do obrazu. Zda je vlezlá vlh-

a způsob vnímání světa. Hodnoty, které

se stalo, že někde strávil dvě hodiny,

kost skutečně cítit i z obrazu podmá-

byly ve své době opomíjeny, stály na

dospěl k pocitu, že už zachytil všechno

čené cesty, po níž kráčí shrbený muž, či

okraji a věnovala se jim jen hrstka

podstatné, a najednou jako by se mu

zda dvojrozměrné krávy sedláka Rajtera

lidí, jsou najednou oceňovány, neboť

rozvázaly ruce — a teprve pak začaly

v polorozpadlém statku správně vyjad-

se přiblížily vkusu či náladě většího

vznikat ty nejzajímavější snímky.

řují onen pocit zmaru, který chtěl foto-

počtu lidí. Nebo jsou pro ně alespoň

Dvojice fotografek Cooper & Gorfer

graf zprostředkovat. K tomu je potřeba

zajímavé. Projekty Romana A. Muse-

tráví v cizím prostředí čtyři až pět týdnů,

časový odstup, jenž zafunguje jako síto,

líka z 80. let 20. stolení nezapadaly ani

aby do něj mohla hlouběji nahlédnout.

co oddělí zrno od plev, aby série mohla

do oficiálních žánrů státem podpo-

Ibra Ibrahimovič se po severních Če-

vykrystalizovat do čistšího příběhu, ve

rované fotografie, ani nebyly výrazně

chách toulá s fotoaparátem už od roku

kterém nebude zbytečných odboček,

jiné a šokující, jako třeba fotografie

1991 a jeho časosběrný dokument o pro-

hluchých míst a zavádějících informací.

Slovenské nové vlny. Jejich sarkasmus

měnách lidí a krajiny nevývratně doka-

Ten čas, který fotograf své sérii i v této

a ironie až dnes zapadají do naší před-

zuje, že i dnes se dá jednomu souboru

fázi věnuje, bude vidět. A to, co Antoine

stavy o jiných osmdesátkách a přímý

věnovat moře času a že Štreitovo Brun-

de Saint-Exupéry říká ústy lišky o růži,

úder blesku je dnes oceňovaným

tálsko nebylo posledním záchvěvem

by se dalo použít i na fotografii: „A pro

uměleckým prostředkem. Na Muse-

tradice, kterou bychom mohli moderně

ten čas, který jsi své fotografii věno-

líkovy fotografie zkrátka dozrál čas.

pojmenovat „slow photography“. (Což už

val, je ta tvá fotografie tak důležitá.“

je od minulé dekády našeho uspěcha-

Čas však mění i estetické hodnoty

A když čas správně dozraje, je z toho doslova časovaná — nebo dobře nača-

ného století i oficiálně používaný název

Dočkej času jako husa klasu

fotografických hnutí, která volají po

Čas však nejen ukrajuje minuty z fo-

výstava Evokativ Libuše Jarcovjákové

tom, aby fotografové zpomalili a vytvo-

tografova života, když se toulá s kame-

v Arles. •

řili si k místu silnější vazbu, která dá

rou či zas a znova probírá svůj archiv,

vyprávěným příběhům větší hloubku.)

zároveň působí i v jeho prospěch.

sovaná — bomba, jakou byla například

25


68

Eva, z cyklu Přeměny, 60 léta © Milota Havránková

Druhý pohled z okna, 60 léta © Milota Havránková

Svoboda v nesvobodě, z cyklu Pohled z okna, 1963 © Milota Havránková

Babička, 60 léta © Milota Havránková

FOTOprofil 38–2020 / Milota Havránková


uvažujúcich predstaviteliek českej

množstvo vizuálnych a inscenovaných

akýkoľvek náhodný experiment, ktorý

filmovej novej vlny, Věry Chytilovej

podnetov, ktorými provokujem a možno

nezapadal do eufórie z aktuálnych ten-

alebo Ester Krumbachovej. Ich silné

až iritujem svoje okolie.

dencií, ale dnes je zas všetko inak. Vytia-

zázemie vo výtvarnom, scénografickom

hla som svoje analógové fotografie spred

a symbolickom uchopení filmu mi nedá

Od 90. rokov prakticky bez prestávky

pol storočia a zdieľajú viac ako úspech.

nevidieť súvislosti s tvojou tvorbou.

pedagogicky pôsobíš na niekoľkých

Analóg je z môjho pohľadu nostalgia, ale

Napokon i výstava v Košiciach prezen-

vysokých umeleckých školách. Dokázala

má to niečo hlbšie do seba. Momentálne

tuje tvoju experimentálnu filmovú

by si stručne popísať zmeny, ktoré za to

sa ocitáme v trende hybridných návra-

tvorbu. Ako v sebe vnímaš médium

polstoročie v umeleckom vzdelávaní

tov a len čas ukáže, čo bude ďalej...

filmu a fotografie?

nastali? Majú súčasní študenti niečo, čo

Keď som študovala na FAMU, bola som kameramankou a režisérkou s fotoaparátom v ruke a ani som si to

vy ste nemali, alebo naopak — chýba im

Časopis slovenských vysokoškolákov

niečo oproti vám?

Echo, ktorý vychádzal v Bratislave

Samozrejme, že vývoj sa nedá zasta-

v rokoch 1964—68, sa dnes javí ako

neuvedomovala. Samostatný obor fo-

viť, ale zmeny sú neustálym motorom

jedinečný projekt, ktorý sa zrodil medzi

tografie sa len tvoril a atmosféra, ktorá

pre každú generáciu a každá generácia

slovenskými intelektuálmi, kriticky

ma obklopovala, bola hlavne filmová. Ja

musí niečo prehodnocovať. My sme

reflektujúcimi aktuálne spoločenské

osobne som sa pohybovala a hľadala vo

nemali slobodu, tak sme si ju vymýšľali

dianie. Tvoja fotografická tvorba

svete narácie, všetko som neskutočne

a tvorili sme v uzavretých priestoroch,

dopĺňala texty i vďaka svojej obsahovej

vnímala, nasávala. Skoro vôbec som ne-

často odpútaní od vonkajšieho sveta,

nejednoznačnosti a alegorickému

rozprávala, ale vždy som prišla s niečím,

kde sme sa chvíľami cítili slobodne. Kto

tvarosloviu. Ako ovplyvnila táto

čo prekvapovalo... Věra Chytilová ma

mal odvahu ísť von, bol odstavený až

spolupráca tvoju neskoršiu tvorbu?

fascinovala. Keď prišiel rok 1968, takmer

prenasledovaný. Dnes je to trochu na-

som opustila školu, všetci moji kama-

opak. Mladí ľudia majú slobodu, svet je

mladosť, neviem si predstaviť, že by som

ráti sa rozpŕchli. Mala som pocit, že

pre nich otvorený, všetkého je prebytok,

nebola jej súčasťou. Otvorilo mi dvere aj

to sama nezvládnem. Prehovoril ma

môžu cestovať a sloboda sa pre nich

hlavu dokorán. Pod hlavičkou Echa som

profesor Šmok a dodnes som mu za to

stala zaväzujúca tak prirodzene, že sa

mala prvú výstavu v nemeckom uni-

vďačná. Stala som sa fotografkou, ale

v nej často cítia neslobodne.

verzitnom mestečku Tübingen v čase

dušou som zostala filmárkou.

Časopis Echo je moja neodmysliteľná

mierneho politického uvoľnenia, kde V súčasnej fotografii je už dlhšiu dobu

som prvýkrát silne pocítila odozvu od

Kedysi si mi povedala, že vo svojej tvorbe

citeľný návrat k analógovým straté-

publika, aj to, kto som, a že chcem ďalej

cítiš večné návraty k veciam, ktoré si už

giám, ako si to vysvetľuješ? Myslíš, že sa

tvoriť a vždy ostať sama sebou.

robila, ale dnes v spätnom pohľade ich

jedná o istý druh nostalgie, alebo je za

chápeš úplne inak. V súvislosti s práve

tým hlbší dôvod?

prebiehajúcou výstavou — vedela by si

Myslím si, že je to tak trochu obojako.

V súčasnosti prebieha vo Východoslovenskej galérii v Košiciach tvoja veľká

vybrať nejaké kľúčové motívy, ktoré sa

Ja osobne môžem čerpať z vlastnej

výstava nazvaná Torzo, ktorá na výstav-

u teba v 60. rokoch objavili a neskôr si

skúsenosti. V 90. rokoch som sa snažila

nej, obsahovej i architektonickej rovine

k nim pristupovala inak?

pristupovať k fotografii z rôznych strán.

dáva do súvislosti tvoju fotografickú

Digitál som prijala s nadšením, veľa ruč-

a filmovú experimentálnu tvorbu

ktorý nás ženie vpred a v mojom prípade

nej práce odpadlo a mohla som sa viac

z 80. rokov. Tú si doposiaľ takmer ne­-

obzvlášť, pretože sa vyjadrujem technic-

sústrediť na obsah. Bola som prvá, ktorá

vystavovala. Na projekte sme spolu­

kými prostriedkami, ktoré sa neustále

mala doma vedľa klasického foťáku po-

pracovali, tak viem, ako vznikala. Ale

menia a zároveň ovplyvňujú naše my-

čítač, ale môj syn v tom čase pri počítači

zaujímalo by ma, či ťa táto skúsenosť

slenie, aj keď si to neuvedomujeme. Me-

aj spával, tak to obdivoval. Ja som bola

v niečom zmenila, posunula?

níme sa tak, ako sa mení doba. Kľúčový

tiež nadšená, ale prioritu som videla aj

moment je u mňa od začiatku stále rov-

v ručnom spracovaní fotografie. Chcela

niekam neposunula. Na túto výstavu

naký, len sa obsahovo a for­málne mení

som tak viesť študentov a navyše som

som obzvlášť hrdá, je pre mňa akoby

v každom období. Hlavne riešim seba

v tom mala najväčšie skúsenosti, ale

nanovo kľúčová, nielen tým, že som sa

v konfrontácii medziľudských vzťahov,

študenti nechceli v tom čase o analógu

koncepčne niekde posunula, ale som

ktoré ma vždy presahovali aj presahujú.

ani počuť. Neostávalo mi nič iné, len

objavila tímovú prácu, ktorá je pre mňa

Je to akýsi etický kruh alebo problém,

naskakovať na vlak digitálu. Bola to

viac ako obohacujúca svojím výsledkom

ktorý neustále prehodnocujem životnou

nezastaviteľná doba. Zo západu prišiel

a konečne sa necítim na svojej ceste

skúsenosťou, ktorá sa dá rozobrať na

tvrdý koncept, ktorý v tom čase potieral

osamotene. •

Myslím si, že to je samozrejmý vývoj,

Nebola by to moja výstava, keby ma

69


IBRA IBRAHIMOVIČ

Zjev. Zje ven í.


27


Z j e v . Z j e v e n í . Dvě slova, kte rá v m o j í mys l i dě l í t é m ě ř p ě t l e t . To p r v ní m i v n í vy tanulo, kd yž jse m I br u uvi dě l p o p r v é , t o dr u h é m i t a m t a ne t e ď, kdy ž mys l í m n a na š e n edáv né setkání v br něnském m i k r o c a fé v Pe l l i c o v ě , kde j s m e s e s p ol u n o ř i l i do ry p adl y vyr vanýc h hlubin j e dné z ne j z ko u š e ně j š í c h č á s t í na š í ze m ě . V č e s ké fo to grafii nenajde te autora, k t e r ý by s e dé l e v ě no va l j e dno mu té m a tu ta k úzce prováz anému s mí s t e m j e ho by dl i š t ě . I bra dok u m e nt u j e d e va sto va n o u k rajinu Kr ušnohoří od de va de s á t ý c h l e t — s e ne rg i í , v y t r va l o s t í , v i z í a zdrav o u u manutostí , jakou u j e ho kol e g ů h l e dá m j e n s t ě ž í . I b ra je v lk, který se o pozor nost neh l á s í v y t í m na s o c i á l ní c h s í t í c h a ni n o t o r ický m obesíláním fotosoutěž í. Ne ní t a k p ř e k va p e ní m , j a k m á l o j e I b r o vo mo num e ntální dokume ntar i s t i c ké dí l o z ko u m a né , p ubl i ko va né , v ys t av o va n é. O t o víc e mě tě ší , že na s t rá nk á c h č a s o pi s u m oh o u v a de k vá t ní fo r m ě zazn ít p rávě je ho S t ř e p y s e v e r n í c h Č e c h . Dí l o, k t e r é ne s t av í do p o p ř edí sv ého t vůr c e , ale př e de vší m s v o j e p r o t a g o ni s t y — a j e j i c h ž i v o t y.

V l k - I b r a j e také skvě lý vypravě č , c o ž s s ebo u p ř i ná š í řa du p o t ě š e ní , avš a k i ne j ednu sv ízel — ve dle toho, že d o zde o t i š t ě né ho r o z ho v o r u s e z na š e ho v yp ráv ěn í v eš la sotva polovi na, se č lo v ě k u v dob ě u z áv ě r k y p o ně k u d č a s t ě j i n a d i splej i telefonu zobraz ují z mešk a né ho v o r y a z p ráv y p o o s e s e v e r o z á p a d— j i h o vý cho d. Těsně př e d „z abalení m“ na š í r e v u e do t i s k u na p o s l e d t a t o : „ Po s l ed n í d o bo u se mi v nepatrných detailech po dě l á v á t e chn i ka , i t a , co j s e m m y s l e l , ž e j e n av ě k y. Fo c e ní mě stojí stále v íce ú sil í a n e p ů s o bí m i t a ko v o u ra do s t j a ko dří v e , sn ad t o ne b ud e vidět, a ještě se to pře kl o p í …“ B uď b ez obav, Ibro, my, di vác i —sme č k a , t u ra do s t v i dí m e .


text Tomáš Hliva / foto Ibra Ibrahimovič

37


42

FOTOrozhovor 38–2020 / Ibra Ibrahimovič


43


NÁLEPKU MAGORA MÁM PROTO, ŽE SE SNAŽÍM DĚLAT SVOU PRÁCI CO NEJLÉPE A POHYBUJI SE VE SVÝCH ÚVAHÁCH O KOMPOZICI TROCHU VÍCE NEKOMPROMISNĚ NEŽ OSTATNÍ. MAGOR JSEM BYL I PRO MÉHO VLASTNÍHO OTCE, KTERÝ MĚ NAKONEC KVŮLI MÝM POSTOJŮM VČETNĚ „TĚCH TEMNÝCH FOTOGRAFIÍ“ ČÁSTEČNĚ VYDĚDIL...

44

FOTOrozhovor 38–2020 / Ibra Ibrahimovič


45


Vašek Gorol a Kuba,

Romské děti,

Romský kluk,

Moskvič před továrnou Rico

Litvínov, květen 1997

sídliště Chanov, březen 1993

Lom u Litvínova, květen 1993

v Mostě, únor 1993

Fotbalisté před

Školák se zapálenou sirkou,

Ženy z rekultivací a pohled

Koně před elektrárnou,

elektrárnou Počerady,

Trmice, 1997

na Chemopetrol Litvínov,

Počerady, březen 1993

Volevčice, duben 1994

Záluží, květen 1993

Hlavní naviják,

Rozpalování turbíny,

Natáčení reklamy

likvidace rypadla KU 800,

likvidace elektrárny Tušimice 1,

pro MUS v dolu Hrabák,

Chabařovice, květen 2001

srpen 2005

Čepirohy, duben 1995

Kočky z opuštěných domů

Školáci, Předlice, září 2000

na dvorku Karla Krejčího,

Sběrač, květen 1993

Interiér rypadla KU 800,

Výsypka Růžodol

Chabařovice, červenec 2000

a komíny chemičky, 1997

Libkovice, červen 1993

52

Schodiště úpravny uhlí,

Vaťák bourače ze Slovenska,

Ukrajinský hlídač a fena Nadia,

Nádoba CO 2 ,

Komořany, srpen 1993

likvidace rypadla KU 800,

Likvidace rypadla KU 800,

Likvidace rypadla KU 800,

Chabařovice březen 2001

Chabařovice, březen 2001

Chabařovice, květen 2001

FOTOrozhovor 38–2020 / Ibra Ibrahimovič


text Tomáš Hliva / foto Ibra Ibrahimovič

Od devadesátých let kontinuálně

návrat do Čech. Byl synem kosovského

fotografuješ krajinu svého domova —

Albánce Aliho a jmenoval se Ibro (Ibra­

severozápadní Čechy, Krušnohoří,

him) Ibrahimi, ale aby měl větší šanci

oblast Mostecka — a její obyvatele. Co

přejít hranice, nechala mu matka ve

a kdy tě sem vlastně přiválo?

falešném pasu posrbštit jméno přípo­

Jsem vnukem nových českých

nou -ovič.

kolonizátorů Sudet. Krušnohoří, kde fotografuji, bylo od konce 12. století osíd­

Leitmotivem tvé tvorby, neoddělitelně

leno (v období 1. a 2. stříbrné horečky)

spojené právě s místem tvého bydliště,

převážně Němci a až po jejich dramatic­

jsou zásahy člověka do krajiny.

kém odsunu po tragédii druhé světové

Ano. Jako malý jsem s maminkou

Ibra Ibrahimovič, mostecký rodák (1967), bydlel na sídlišti ve městě Meziboří, odkud do roku 1982 dojížděl na strojní průmyslovku do Mostu. Fotografovat chtěl už od třinácti, ale svůj první soubor Děti z vedlejší ulice nafotil až po maturitě. V roce 1987 narukoval do Michalovců a později byl převelen jako velitel družstva BVP do Benešova. „Tam jsem nejprve zvětšoval přes noc fotografie na záchodě u svého velitele kapitána Rajskupa (obkročmo kolem mísy, na které jsem měl položený zvětšovák), později, když mě kvůli fotkám vyslýchala kontrarozvědka, jsem tady pomáhal s přípravou síně tradic a měl fotokomoru. Fotografie jsem zvětšoval i v geblsáku na cvičení Družba.“ V říjnu 1989 se Ibra vrátil k práci technologa do chemičky v Litvínově a během dvou let si ušetřil na foťák a později na profi techniku. „Otec zastavil svůj dům, abych si mohl vzít půjčku. Jeho i má představa byla, že budu podnikat, ale já jsem zběhl k dokumentu a nafotil Libkovice, nejprve jsem používal fotokomoru Jaroslava Kroužka v Mostě, později na ní předělal svůj byt na Meziboří. Tam jsem se po rozchodu s přítelkyní se svojí dcerou Marií v roce 2011 vrátil a fotokomoru jsem přestavěl na dětský pokojíček. Fotky teď zvětšuji jen v Praze, kde mám s kameramanem Martinem Štěpánkem černobílý ateliér.“

války se sem začali stahovat dobrovolně

často absolvoval cestu rychlodráhou

či nuceně za prací Češi z okolních krajů.

(tramvají) z Litvínova do mosteckého

Můj děda Jiří Charamza přišel po válce

divadla kolem opravdu páchnoucí che­

o práci zámeckého zahradníka v Pardu­

mičky, které se lidově říkalo staliňák.

bicích a na Mostecku našel zaměstnání

Cestou jsme míjeli kouřící komíny,

u státní dráhy jako vlakvedoucí. Do Lit­

parní potrubí, hořící fakle a dopravní­

vínova přijel s mou babičkou Máří Mag­

kové pásy s uhlím. Spolucestující byli

dalénou, dámskou krejčovou, a třemi

vesměs cítit kouřem z cigaret a takovým

malými dětmi. Moje maminka Marie

tím olejovým pachem dělníků, zvenku

podzim 1989 po absolvování dvou­

se narodila už tady ve velmi skromném

to umocňoval všudypřítomný zápach

leté povinné vojenské služby a začal

bytě bez záchodu a koupelny.

fenolů, čpavku a uhelného popílku.

se na své rodiště dívat kriticky.

Mojí babičce Alžbětě, rozené

Mostem v blízkosti divadla líně proté­

Kratochvílové, popravili srbští ko­

kala řeka Bělá, která tehdy sloužila jako

A začal tak vznikat výjimečný doku-

munisté na sklonku války v Kosovu

odpadní stoka chemičky a hlubinných

ment, který jsi pojmenoval Střepy

manžela. Byla z 15 dětí a jedna ze

dolů. Smrděla naftou a byla temná, s ba­

severních Čech. Tušil jsi od začátku, že tě

sester ji vzala k sobě do Chomutova.

revnými olejovými fleky na hladině.

toto téma bude provázet vlastně po celý

V Mostě si našla nového partnera,

V pubertě jsem do nového panelo­

život?

řezníka, u kterého pracovala. Ten se

vého Mostu jezdil coby student střední

v třiapadesátém oběsil na klice, ze

školy strojní a každé ráno na viaduktu

zachytit různé formy devastace a rodný

žárlivosti nebo kvůli reformě. Odstě­

u Souše pozoroval z tramvajových oken

kraj po vydání knihy opustit. Jenže když

hovala se tedy do nedaleké Konobrže

východ slunce obarvující oranžovorů­

jsem se do nějakého tématu pustil, tak

za dalším mužem, ale za pár let se

žově šedé mlhy nad hlubokou temnou

mě to vždycky strhlo do větší hloubky.

s ním i s dětmi do Mostu zase vrátila.

dírou povrchového lomu Ležáky, která

S Dášou Vyhnálkovou, která o mých

tady zbyla po středověkém královském

fotkách psala nedávno diplomku,

městě Most a na jejímž okraji stál tiše

jsem objevil, že mi chybí krajina mého

a opuštěně převezený gotický chrám,

dětství a že tady tu její atmosféru stále

kostel Nanebevzetí Panny Marie.

hledám. Jako malé dítě jsem málo ces­

A to tvoje „fotbalový“ příjmení? Jméno Ibra Ibrahimovič jsem zdědil po otci. Ten se narodil v roce 1945 v Pri­ zrenu a po válce absolvoval s matkou a starší sestrou Lavduší dramatický

Přišlo mi to úplně normální, než jsem se na Mostecko vrátil na

Původně jsem chtěl jen stručně

toval a vůbec sever, respektive alespoň Mostecko, neznal. Když jsem to chtěl

53


72

FOTOportfolio 38–2019 / Eva Fuková


text a foto

E v a Fuko v á

Ú tr ž ky z mého ž i v ot a „Život lidský, poslušně hlásím, pane oberlajtnant, je tak složitý, že samotnej život člověka je proti tomu hadr.“ Jaroslav Hašek, Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války

Miloň Novotný, Fukovi, New York City, 1964

73


Válka končila. 5. května 1945 jsem

Na scéně se objevil Vladimír Fuka.

zřejmě vysekl největší poklonu. Sedánek

slavila narozeniny, bylo mi osmnáct.

Pozval mě na zahájení své výstavy

se také zúčastňoval Emanuel Frynta,

Nikdy nezapomenu na 9. květen, den,

v divadélku Větrník. Vrátil se právě

vzácný a citlivý člověk, který do našeho

kdy se konečně objevily na obzoru

ze Sovětského svazu s první delegací

odchodu zůstával tím nejlepším příte-

tanky, aby osvobodily Prahu z poslední

studentů vysokých škol. Obsahem

lem. S Vladimírem si dopisovali až do

křeče německého sevření. V pět hodin

výstavy byly kresby z cesty. Vladimír

jeho smrti v roce 1976. Zemřel rok před

ráno nás vzbudilo hučení motorů. Brzo

měl za sebou válečné toulky se Sudkem

Vladimírem, který také již tušil, že se

zmizela slabá naděje, že uvidíme tanky

po pražských zahradách a hřbitovech.

jeho dny krátí. Možná by bylo zajímavé

americké: „To znamená konec,“ pronesl

Už jako šestnáctiletý mladíček tu

tyto dopisy vydat. Ada Fryntová je má

tiše můj táta, když jsme stáli na balkoně

vytvořil zralý cyklus kreseb a kvašů.

všechny a já mám také pěkný svazek.

a pozorovali šinutí obrů s třepotajícími

Poznala jsem Josefa Sudka a spolu

Byl by to zajímavý dokument o emigraci

se rudými vlajkami. V tu ránu nás

s Vladimírem jsme trávívali večery

v kontrastu s nesvobodným domovem.

obrovská salva zahnala zpět. Poprvé

»A hudba hraje« v Sudkově maličkém

jsem viděla mrtvé a umírající vojáky.

přecpaném ateliéru. V Rudolfinu bývalo

komunistického režimu začaly hluboce

naše místo u varhan, odkud se daly

zařezávat do života lidí. Stalin ukazoval

ští důstojníci a máma se se svou výbor-

sledovat také taktovka a výraz diri-

svou moc a bil kolem sebe hlava ne-

nou ruštinou stala platnou tlumočnicí.

gentů. Na poválečná hudební Pražská

hlava. Obchody se vyprázdnily, válečné

Já jsem vojáky fotografovala za pytlíčky

jara přijížděla slavná jména a já jsem

potravinové lístky se vrátily a kulturní

cukru a čokolády, kterou jsem neviděla

měla možnost poznat většinu z nich.

život dostal těžké klapky na oči.

Do našeho domu se nastěhovali sovět-

po celou válku. Byli portréty nesmírně

V roce 1950 jsem graduovala a Vladi-

Začátkem padesátých let se hrůzy

Utvořili jsme nerozlučnou skupinu

nadšeni, někteří asi svou podobenku

mír mi oznámil, že může dostat ateliér,

a vídali se snad denně. Všichni jsme

ještě ani neměli. Chtěli mi stále pomáhat

ale musí být ženatý. Tak jsem se vdala.

byli chudí, nikdo z nás netvořil nic, co

zvětšovat: „Djévočka, daváj pečátať!“

Nastěhovali jsme se do rozděleného

by se hodilo režimu. Společný osud nás

Všude bylo plno květů a jásotu. Bylo

bytu na Letenském náměstí. Jako ate-

na těch pár stalinských let pevně spojil.

po válce, i když v pozadí se tměla tátova

liér jsme dostali nejhezčí velký světlý

Lhoták s Rychlíkem byla dvojice, kterou

předpověď, kterou jsem tenkrát plně

pokoj s arkýřem na náměstí a ještě

překonal asi jen Voskovec a Werich.

nechápala.

něco, co sloužilo za kuchyň, skladiště

Doplňovali se skvěle a jejich inteli-

a dětský pokoj, když se nám za rok

gentní humor nás bavíval nekonečné

ných umění se nás hlásilo hodně, škola

narodila dcera Ivana. Koupelnu, telefon

večery. Vydávali jsme pro sebe ma-

byla za války zavřená, takže se dosta-

a chodbu jsme měli společnou, a tak

gazín zvaný Magáč, bůhví, kde je mu

vilo množství starších uchazečů. Ani

docházelo sem tam k výměně názorů.

konec. Já byla užitečná jako fotografka

Ke zkouškám na Akademii výtvar-

nevím, jak jsem prošla, ale pamatuji se

Na jaře 1951 se najednou ozval telefo-

na pronikavou vůni lip, která mě v to

nem Jiří Kolář, že nás přijdou se Zdeň-

časné léto 1945 ke zkouškám provázela.

kem Urbánkem a Kamilem Lhotákem

Najednou se vše rozsvítilo, Praha

navštívit. Měl neobvykle příjemný hlas,

se probouzela z válečného ochro-

a tak jsem se těšila. Spřátelili jsme se.

mení. Divadla, přednášky, koncerty…

Později se přidal Josef Schwarz, bývalý

Nemohla jsem se nabažit. Nebylo

Josef Červinka z londýnského válečného

snad večera, kdy jsem měla čas zůstat

vysílání, muzikant Jan Rychlík a básník

doma. Vedli jsme studentské debaty

Jan Hanč. Spisovatel Bohumil Hrabal

o umění, politice a o životě. Probouzela

přicházíval jen někdy, raději sedával

jsem se zároveň s českou kulturou.

v hospodách. Jednou přivedl svého

Literatura, umění a hlavně koncerty

»strýčinka« a ten mi řekl, že vypadám

plnily všechen můj volný čas. Malo-

jako Zarah Leander, která byla ještě

vání bylo součástí školy, fotografie se

v paměti z válečných let, kdy zpívala

mi zdála mnohem víc vzrušující.

v německých filmech. Strýčinek mi tím

80

FOTOportfolio 38–2019 / Eva Fuková

a jako jediná žena jsem byla přijata za člena. (Pokračování v čísle 39.) •

Ediční poznámka: Vzpomínky Evy Fukové Útržky z mého života byly opakovaně citovány ze strojopisu, celistvě vyšly poprvé v katalogu stejnojmenné výstavy ve Fotografické galerii Fiducia v Ostravě roku 2008. Tehdy autorka starší verze z let 1992—1996 přehlédla a doplnila. Nyní prošly lehkou korektorskou úpravou.


Eva Fukova, Coney Island Story, 1964

81



A N N I E LE I B OV IT Z

Z p ov ě ď p o rt r é t i s t ky „Časopisy mi nepatří,“ uzavírá Annie Leibovitz paměti Při práci. „Časopis patří šéfredaktorovi a ten má také nezadatelné právo nakládat s dodaným materiálem, jak uzná za vhodné.“ O to více si však fotografka zakládá na knížkách. Ty patří jí! text Josef Moucha / foto © Annie Leibovitz

Michail Baryšnikov a Rob Besserer, Cumberland Island, Georgia, 1990. Picture credit: © Annie Leibovitz. From ‘Annie Leibovitz At Work’

59


Nicole Kidman, Charleston, East Sussex, Anglie, 1997. Picture credit: © Annie Leibovitz. From ‘Annie Leibovitz At Work’

Annie Leibovitz / Při práci Nakladatel / Argo, Praha 2019 Fotografie / Annie Leibovitz Text / Sharon DeLano Překlad / Martina Neradová Grafická úprava / Jeff Streeper Tvrdá vazba, formát 24,5 × 18,5 cm 260 stran, sazba česká

62

FOTOikona 38–2019 / Annie Leibovitz


PORTRÉTNÍ FOTOGRAFIE OSVOBOZOVALA. CÍTILA JSEM, ŽE S TÍMHLE ŽÁNREM SI MŮŽU POHRÁVAT. FOTOŽURNALISMUS NEBOLI REPORTÁŽ SE OPROTI TOMU ZAKLÁDÁ NA POZOROVÁNÍ. FOTÍTE TO, CO VIDÍTE PŘED SEBOU, ANIŽ BYSTE TO JAKKOLI UPRAVOVALI. MOJE GENERACE MĚLA V TOMTO SMYSLU JASNÁ PRAVIDLA. PROTO SE TAKÉ DODNES VEDOU SPORY O TO, ZDA ROBERT CAPA BĚHEM OBČANSKÉ VÁLKY VE ŠPANĚLSKU ZINSCENOVAL SNÍMEK PADAJÍCÍHO VOJÁKA, NEBO PROČ ROGER FENTON ZA KRYMSKÉ VÁLKY PŘEMÍSTIL DĚLOVÉ KOULE Z POLE NA CESTU PRO ÚČELY SNÍMKU, KTERÝ NAZVAL ÚDOLÍ STÍNU SMRTI. _ ANNIE LEIBOVITZ

63


84

FOTOprofil 38–2020 / Roman A. Muselík


RO M A N A . M US EL ÍK

5

Te n ze a ú zkos t i z e S ou b or u

#

Řada fotografických tvůrců zvládá prosazovat své dílo na veřejnosti na tak vysoké úrovni, že génius uměleckého marketingu téměř dosahuje významu díla samotného. Tento přístup lze obtížně odsuzovat, když pravidla doby takový algoritmus přemýšlení vyžadují. Roman A. Muselík (nar. 1965 v Brně) se však k této skupině tvůrců neřadí a přes své poměrně obsáhlé fotografické portfolio a mezinárodní ocenění zůstává tuzemské fotografické veřejnosti známý zejména jako jeden ze zakládajících členů fotografické sekce někdejší umělecké skupiny Bratrstvo. text Pavel Kopřiva / foto Roman A. Muselík

85


MĚSÍČNÍK ČESKOSLOVENSKÁ FOTOGRAFIE ODMÍTL KONCEM OSMDESÁTÝCH LET ZVEŘEJNIT AUTORŮV MEDAILON KVŮLI ÚDAJNĚ PŘÍLIŠ PESIMISTICKÉMU RÁZU FOTOGRAFIÍ


91


GA B R IE L A KO LČAVOVÁ

Cycle

92

FOTOútržek 38–2019 / Gabriela Kolčavová & Mary Oliver

/



T FotoTalent Ester Šabíková

Sv ět s e m ě n í , f o t k a z ů s t á v á

E s ter Šab íková

text Martina Koštanská / foto Ester Šabíková

Jo, to za nás, když se ještě u focení

hloubce, atmosféře a k tomu, jak zpo-

muselo přemýšlet a neměl každý mobil

maluje vnímání. Její každodenní život

v kapse, to byla jiná… Pamatujete? Určitě

provází klasický fotoaparát, ale jeho

už jste taky slyšeli postesknutí pravo-

používání se nutně nespojuje s nostalgií

věrného zastánce analogu o tisících

po dávno ztracených časech. Důle-

nacvakaných fotek, ze kterých dnes

žitá je spíš právě ona pomalost, která

poctivá retuš vymaže jakoukoliv duši.

autorce umožňuje zastavit se u svých

O mileniálech z Instagramu, barevných

vlastních myšlenek, vlastního těla nebo

filtrech a sdílení fotek snídaně. Nově

fungování přírody, a přehodnotit to, co

nastupující generace fotografů ale

považuje za podstatné. Bezprostřední

ukazuje, jak bezpředmětné jsou často

mobilní snímky pak slouží jako sbírka

podobné spory o čistotu fotografie.

pocitů a podkladů k dalšímu zkoumání.

Mladá slovenská fotografka Ester

98

FOTOtalent 38–2020 / Ester Šabíková

V obou přístupech klade Ester

Šabíková je fascinujícím příkladem, jak

Šabíková důraz na samotný proces

se oba světy dají naprosto plynule spojit.

zachycení nutkavé myšlenky. Tu pak

Můžeme si prohlížet její poetické stře-

zhmotňuje nejen jako fotografický

doformáty, nebo sledovat každodenní

obraz, ale často také jako instalaci nebo

fascinaci přírodou a rituální symboli-

performanci. Ve své práci často

kou v instagramových příbězích, které

zachycuje celý obsáhlý proud drobných

po 24 hodinách nenávratně zmizí. Stále

úkonů v jednotlivých okamžicích — od

nás však bude provázet podobný pocit.

sbírání lastur, přes chytání deště na

Šabíková se vyznává z takřka intimního

světlocitlivý materiál až po aranžování

vztahu k analogové fotografii — k její

koláží a mandal. •


99


102

FOTOtalent 38–2020 / Ester Šabíková


Úvaha nad váhou vlastního autoportrétu

Butterfly

103


P o s e d l ý 106

FOTOdokument 38–2020 / Jan Holkup

JA N H O L K UP


text Tomáš Hliva / foto Jan Holkup

107


FOTOklub

Rádi bychom vám za vaši důvěru poděkovali klubovými výhodami.

4 vydání časopisu pohodlně až do schránky S předplatným ušetříte 376 Kč oproti nákupu jednotlivých výtisků a zároveň můžete využít řadu výhod s klubovou kartou.

Vstupy na výstavy V rámci předplatného získáváte s naší novou klubovou kartou vstup zdarma na výstavy do Leica Gallery Prague a Moravské galerie v Brně. Seznam galerií průběžně rozšiřujeme.

Vstupné do galerií platí pro jednu osobu. Klubová karta je vedena na jméno předplatitele. Čtenářskou kartu pro vstup do galerií zasíláme společně s nejbližším vydáním časopisu po objednávce předplatného. Nabídka platí pro nové či obnovené předplatné, pro objednávky na adresy v České republice. Máte časopis FOTO již předplacený? Děkujeme! O výhody spojené s naší novou nabídkou samozřejmě nepřijdete — s vaším dalším předplaceným vydáním

Slevy ve FotoŠkoda S naší klubovou kartou získáte slevu 10 % na fotoslužby a 3 % na nákup techniky.

od nás automaticky obdržíte klubovou kartu. Chtěli byste předplatné na Slovensko? Podívejte se na www.casopis-foto.cz/mameradislovensko

Vyvolání filmu + 500 Kč na fotoaparát Využijte nabídky 2 + 1 vyvolání filmu zdarma a 500 Kč na nákup fotoaparátu z nabídky POLAGRAPH.

Volný vstup na FOTObesedy Potkejte se osobně s úspěšnými fotografy a inspirujte se jejich příběhy. Vstup na FOTObesedy pořádané redakcí časopisu máte během předplatného zdarma. Stačí mít u sebe kartu FOTOklubu.

předplatné

660 Kč

objednávejte online na

www.casopis-foto.cz/predplatne/

Chcete nás podpořit? Objednejte si za 5000 Kč donátorské předplatné a jako poděkování si vyberte print z Edice FOTO v hodnotě 2500 Kč. www.casopis-foto.cz/edice


Žijte FOTOgrafií s časopisem FOTO Chceme pro vás i nadále vytvářet revue, kterou si založíte do knihovny a budete se k ní rádi vracet.

Ta k ja ko k dobré kn ize, tak jako k d o b ré f o to graf ii. Dbáme na unikátní obsah. Materiály nepřebíráme ze zahraničí, dáváme prostor zavedeným klasikům, ale i mladým talentům. Za obsah nás neplatí výrobci fotoaparátů, při posuzování měřítka autorské kvality nepodléháme akademickým zkratkám.

Ct íme, ale také o bjevu jeme. Abychom v době, kdy tištěná média ustupují rychlosti (a pomíjivosti) virtuálního online prostoru, dokázali udržet stávající kvalitu i rozsah, potřebujeme vás, fotografy, které prezentujeme na našich stránkách a pro které zároveň časopis vytváříme. Jako fotograf vidíte fotografii tak, jak se ji snažíme prezentovat i my.

J e to váš časo pis. A b ez vás n evzn ikn e.


002

ˇ

G A B R I E L A K O L Č AV O VÁ CYCLE / KAMALA / HAIR RECORDS WWW.MUSHR OOMONTHEWALK.C OM


Issuu converts static files into: digital portfolios, online yearbooks, online catalogs, digital photo albums and more. Sign up and create your flipbook.