Page 1


V e t Å™ e lc i HON NA BROUKY

Praha 2018


Přeložila: DANIELA ČERMÁKOVÁ

Jonathan Maberry: Vetřelci – Hon na brouky Vydání první Aliens™ & © 2017 Twentieth Century Fox Film Corporation. All rights reserved. This translation of Aliens: Bug Hunt, first published in 2018, is published by arrangement with Titan Publishing Group Ltd. Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4, www.baronet.cz v roce 2018 jako svou 2165. publikaci Přeloženo z anglického originálu Aliens: Bug Hunt vydaného nakladatelstvím Titan Books, a division of Titan Publishing Group Ltd, Londýn, v roce 2017 Český překlad, 2018 Daniela Čermáková Odpovědný redaktor Jiří Chodil Korektorka Dana Chodilová Ilustrace na přebalu Aliens ™ & © 2017 Twentieth Century Fox Film Corporation. All rights reserved. Přebal a vazba, 2018 Ricardo a Baronet Sazba a grafická úprava Ricardo, Sázavská 19, Praha 2 Tisk a vazba: , s. r. o., Český Těšín Veškerá práva vyhrazena. Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení. Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134. ISBN 978-80-269-0802-9 BARONET Praha 2018


J O N AT H A N M A B E R RY

V e t Å™ e lc i HO N NA BROUKY


Ridleymu Scottovi a Jamesi Cameronovi. Díky za to, že jste nás vzali do svého velkého černého vesmíru a vyděsili nás k smrti. A jako vždycky Saře Jo.


Obsah Předmluva Jonathan Maberry

11

Náhodné setkání Paul Kupperberg Žací stroj Dan Abnett Rozbitý Rachel Caine Vysvětlení Yvonne Navarro Exploze Christopher Golden Deratizátoři Matt Forbeck Pro dobrotu na žebrotu Ray Garton Zničehonic hrdinou Weston Ochse Temná matka David Farland Epizoda 22 Larry Correia Důkladný sběr informací Keith R. A. DeCandido Prázdné hnízdo Brian Keene Soumrak Heather Graham Smrtící objetí Mike Resnick a Marina J. Lostetter Černočerná tma Jonathan Maberry Volání o pomoc James A. Moore Nebezpečná kořist Scott Sigler Ohniváci Tim Lebbon

17 37 57 77 99 117 139 163 181 193 207 229 243 263 281 299 315 335

O autorech

353


Předmluva

J o n at h a n M a b e r ry

Jednoho krásného jarního dne jsem jel z Philly do New Yorku se svým kamarádem-filmovým promítačem na premiéru nového filmu Ridleyho Scotta. Předtím jsme o tom režisérovi slyšeli jenom jednou, v souvislosti s dramatickým filmem Soupeři. Neměl jsem tušení, jestli ten chlapík zvládne natočit nějakou science fiction. Jen připomínám, že se to stalo celé roky před Blade Runnerem. Scotta nikdo neznal. A nikdo netušil, jaký tenhle jeho nový film, Vetřelec, bude. Viděli jsme jenom ukázky. Můj kámoš se koukal na trailer Vetřelce každý den po celé týdny a byl přesvědčený o tom, že to bude dobrý film. Já byl skeptický, protože mě většina posledních sci-fi filmů zklamala a upřímně jsem spíš čekal něco podobného jako Star Wars. Usadili jsme se v  kině, se zaujetím, ale unavení. Viděli jsme každý film a domnívali se, že už nás nemůže nic pře11


VETŘELCI – HO N N A BROUKY

kvapit a že každý další počin jenom kriticky zhodnotíme. Nečekali jsme, že nás ten film tak dostane. Nebo spíš že se do nás zakousne. Na odpoledním promítání bylo plno. Venku v New Yorku byl slunečný den. A my jsme se najednou ocitli ve vesmíru. Na palubě staré zrezavělé nákladní lodě. Daleko. A v pořádném průšvihu. Slogan filmu zněl: „Ve vesmíru vás nikdo neuslyší křičet.“ No, v tom zatraceném kině rozhodně bylo slyšet, jak lidi křičí. Všichni. Všichni. Do. Jednoho. Já taky… a  to mě jen tak něco nedostane. Jsem velkej kluk. Můj kamarád viděl všechny hororové filmy, co kdy byly natočené. Byli jsme filmoví kritici, žádní balíci, kteří nadskakují a ječí a řvou a brečí při pohledu na filmová monstra. Až na to, že se přesně tohle stalo. Ten film nás vyděsil k  smrti. A  to se nepovedlo ničemu od doby, co jsem v deseti letech viděl Noc oživlých mrtvol. A  protože jsem se tak bál, udělal jsem v  případě Vetřelce to samé jako v  případě Romerova hororu. Podíval jsem se na něj znova. Dokonale jsem se seznámil se všemi postavami. Přečetl jsem brilantní knižní zpracování od Alana Deana Fostera. Přelouskal jsem komiksové zpracování v časopisu Heavy Metal. Koupil jsem si i ten zatracený kalendář. Úplně jsem tomu propadl. Dokonce jsem se díval na  všechny laciné napodobeniny v naději, že narazím na něco, co by se podobalo směsici inteligentního vyprávění, důvtipu a vzrušení. Nikdy jsem neobjevil žádný film, který by se jí alespoň přiblížil. Až do léta 1986. To James Cameron nás tehdy dostal svými Vetřelci. Žádným remakem, jako je tomu v  případě mnoha pokračování. A žádným druhořadým druhým dílem. Byl to mistrovský kousek. Další mistrovský kousek. Brilantní a odlišný. Vetřelec byl horor odehrávající se v kosmickém prostoru, Vetřelci pak 12


P ř e d m l u va

byl válečný příběh z vesmíru. Stejně jako první film spoléhal na talent mnoha charakterových herců. Stejně jako v případě prvního filmu otevíral nové možnosti. A stejně jako první film mě vyděsil k smrti. Všemi správnými způsoby. Od  té doby jsme mohli zhlédnout další díly odehrávající se před Vetřelci i  po  nich. Vydaly se komiksy. Další a  další romány. A  také videohry. Svět z  prostředí Vetřelce roste dál a  dál, protože umí vybudit představivost lidí a  zároveň respektuje jejich inteligenci. A téhle rovnováhy není snadné dosáhnout. Ze všech filmů jsou však mí nejoblíbenější Vetřelci. Miluju ten příběh o koloniálních mariňácích. O Aponeovi a Hicksovi, Hudsonovi a Vasquezové a všech ostatních. Mám rád dokonce i Gormana. No, tak nějak. Kamarádství mezi těmi mariňáky inspirovalo speciální tým v mých příbězích o Joeu Ledgerovi. Několik mých přátel-spisovatelů sepsalo úžasné romány z tohoto světa. Alan Dean Foster odvedl skvělou práci s prvními třemi knihami. Zesnulý A.  C.  Crispin, který nám moc chybí, sepsal Vetřelec: Vzkříšení. A  mohl bych jmenovat spoustu dalších, včetně těch, kteří přispěli do téhle antologie: Yvonne Navarro, Christopher Golden, James A. Moore a Tim Lebbon. Už dlouho jsem si chtěl obléknout bojový oblek a  vydat se do bitvy s koloniálními mariňáky. Před pár lety jsem byl v  Londýně na  večeři s  majiteli nakladatelství Titan Books Nickem a Vivian Landauovými, kteří Vetřelce také vydávají. Zmínil jsem se před nimi, že bych chtěl sestavit antologii povídek z tohoto světa. Příběhy by nevycházely z celého světa Vetřelce, ale konkrétně ze světa koloniálních mariňáků. Dali mě dohromady s jejich redaktorem Stevem Saffelem a plácli jsme si. A  tehdy jsem se dal do  práce. Sepsal jsem seznam lidí, o kterých jsem si myslel, že by mohli napsat ty nejpekelnější povídky o vojácích vrhajících se do bitvy proti vetřelcům. 13


VETŘELCI – HO N N A BROUKY

Nejen proti xenomorfům, ale i jiným druhům vetřelců znázorněných ve filmech a navazujících knížkách a komiksech. V téhle knize najdete i povídky, v nichž mariňáci stojí před všemi možnými nadpozemskými hrozbami. Mariňáci vymysleli dokonalou přezdívku pro všechny vetřelce, kteří chtějí schlamstnout lidi na posezení: brouci. A inspirovali jsme se slavnou hláškou z Vetřelců. HUDSON: Bude to ozbrojený střet, pane, nebo další honička?

V téhle knize najdete všechny typy honiček. Hon na xenomorfy a další potvory, které ještě ani nemají jméno. Děsivé věci, které číhají ve tmě. Pracujeme s předpokladem, že vesmír je obrovské, podivné, nebezpečné místo plné tvorů, kteří nejsou jako miloučký a popletený E. T. a kteří se nechtějí kamarádíčkovat. A kteří naopak hledají chutný oběd. Domníval jsem se, že mi potrvá tak měsíc, než sestavím soupis literárních střelců, kteří by se se mnou vydali na hon. Haha. Zabralo mi to asi dva dny. Víte, nejsem jediný spisovatel na  tomhle světě, který touží vyprávět nějaký příběh. Nejenže jsem získal dostatek příspěvků na pěkně tlusťoučkou, výbornou sbírku…. jakmile se rozneslo, že pracuju na téhle knížce, musel jsem odmítnout pár stovek nabídek. Jo. Bezvadné. Takže Vetřelci: Hon na brouky. Povídky, které tu najdete, jsou různorodé. Od  čisté adrenalinem poháněné akce přes sebezpytující lidská dramata až po podivné zvláštnůstky. Jako editor antologie jsem je musel přečíst první – a je v tom jakási chamtivá radost. Jako fanoušek tohoto žánru mám pocit, jako bych byl zván do světa xenomorfů, korporátní nenasytnosti, připitomělých akcí, hrdinskosti, hrůzy a toho druhu temné magie, jež je vlastní tomuto typu hororové science fiction. Najdete zde úchvatné příběhy plné hrdinství, zbabělosti, bojů, zrady, soucitu a ztráty na životech tváří v tvář nezná14


P ř e d m l u va

mému nepříteli. Některé z těchto povídek lehce zapadnou do existujícího vesmíru Vetřelce/Vetřelců. Jiné však nemusejí – nacházejí se na samotné hraně a naznačují, že tam venku je větší, temnější, podivnější a nebezpečnější vesmír, než si kdokoliv z nás myslí… Takže popadněte svoji pulzní pušku, vyrážíme na hon. Užijte si to!

15


Náhodné setkání

P a u l K u pp e r b e r g

„Dvakrát tolik nebo nic na to, že to nedostanou ze země až do další směny,“ prohlásil London. „Já se nesázím,“ odsekla Gilmore, svého parťáka vnímala jen tak napůl. „Dobře, tak urči dobu ty.“ „Dej mi pokoj, Londone.“ Gilmore zrychlila tempo, poskakovala před ním v  pomalých obloucích v řídké atmosféře a méně než čtvrtinové gravitaci oproti Zemi. Dávala přitom pozor na překážky ve vysokém rezavém, stromům podobném porostu a hnědé trávě, kterou se prodírali. Jednou z  nevýhod průzkumů v  plném obleku byl fakt, že ať už se od  Londona dostala jakkoliv daleko, před jeho otravným hlasem ve sluchátku utéct nemohla. A poslouchat Londona byla ztráta času. London byl prostě upovídaný. Ne17


VETŘELCI – HO N N A BROUKY

tušila, jestli je to z nervozity, jakýsi přirozený rys u jinak sebevědomého člověka, nebo proto, že se mu líbil zvuk vlastního hlasu  – nejspíš šlo o  kombinaci obojího –, ale většina posádky na palubě USCSS Typhoon už se naučila ho nevnímat nebo se konverzaci s navigačním důstojníkem vyhýbala. Přinejmenším ti, kteří chtěli, aby jim v kapsách kombinéz zůstala na konci téhle cesty alespoň nějaká hotovost. „No tak, v čem je problém, Gilmore? Dvakrát tolik nebo nic.“ Došlo ale k tomu, že byli nuceni sestoupit do neprozkoumané nízké gravitace neznámé planety v systému Zeta Reticuli, aby provedli nutné opravy a shromáždili data pro společnost Weyland-Yutani. Pátrat po  využitelných zdrojích byla standardní operační procedura, podpořená značnými finančními pobídkami, jimž nebyl London nikdy schopen odolat. „Dvakrát tolik nebo nic čeho?“ „Jeden z nás musí tomu druhýmu něco dlužit,“ prohlásil. „Copak jsem se s tebou někdy o něco vsadila?“ zeptala se, aniž by se obtěžovala skrýt rozmrzelost. London se nad tím zamyslel. „Nikdy,“ konstatoval. „No a co. Prostě se snažím, aby to tu bylo trochu zajímavější.“ „Díky, ale pro mě je tohle zajímavé až moc.“ Gilmore se zastavila na okraji planiny porostlé světlou trávou. Před nimi tráva ustupovala lesu neuvěřitelně vysokých, tenkých stromů, které se v křišťálově jasném vzduchu zvedaly stejně neuvěřitelně vysoko až do bezmračné oblohy. Zkontrolovala panel připevněný k  předloktí na  obleku. Barevné hodnoty stoupaly a klesaly a po monitoru létala čísla, jak přístroj měřil a zaznamenával každý kousek informací o prostředí a atmosféře. Jasně, praporčíkovi budou ty údaje ukradené, ale všechny byly odesílány zpátky na Typhoon, kde je vědecký důstojník Jepsonová ve volném čase prozkoumá. Gilmore, omezovaná oblekem, se musela zaklonit, aby sledovala kmeny obrovských stromů nahoru k obloze. „Na18


Náhodné setkání

ložíme pár těchhle věcí, jo? Vsadím se, že jsou dvakrát větší než obrovské sekvoje na Zemi.“ „O kolik?“ zeptal se London s nadějí v hlase. „Zmlkni, Londone.“ Provedla pár poskoků v nízké gravitaci, aby se přiblížila k nedalekému stromu. Byl několik metrů široký, ale stejná nízká gravitace, díky níž mohla zdolávat velkou vzdálenost jediným krokem, umožnila útlé rostlině vyrůst do téměř tisícimetrové výšky. Gilmore do stromu strčila. Lehce se sklonil pod jejím dotekem. „Neřekla bych, že jsou to stromy. Spíš nějaký druh obrovské trávy. Vezmeš vzorek?“ London už odepnul nářadí a sáček na vzorky. „Jdu na to. Jen si představ, jak velký tu porostou rajčata, až rozlousknou tenhle genetickej kód.“ Gilmore přepnula hledí, aby mohla teleskopicky prozkoumat okolí. „Je to šílený svět,“ konstatovala. „Dvaadvacet procent zemské gravitace, ale má atmosféru, kyslík, vodu, rozvinutou flóru a nejspíš i nějakou faunu.“ London odřízl kousek rezavě červeného stonku do pytlíku. „Překvapuje mě, že tu vůbec něco je. Planety s takhle nízkou gravitací obvykle nemívají atmosféru.“ „Jepsonová tvrdila, že jich moc není. Má to něco společného s  oběžnými drahami, rychlostí oběhu, magnetickým polem a  únikem kyslíku… ale znáš to, jakmile začne něco vysvětlovat, tak je lepší to pustit z hlavy, pokud nemáš doktorát. Hej, Londone! Podívej se na tohle.“ London se otočil a  zjistil, že Gilmore ukazuje do  dálky, na les. „No do prdele.“ Vypadalo to jako nějaká forma vodního života, částečně medúzy, částečně olihně, obrovské šedorezavé obludy vyplouvající v  řídké atmosféře zpoza úkrytu gigantických kmenů jako tvorové v hlubinách moří na Zemi. Abnormální okolní prostředí Gilmore znemožňovalo odhadnout velikost těch monster pouhým okem, ale její hledí je změřilo na šedesát metrů a víc. Bylo jich tolik, že se nedaly spočítat, pohy19


VETŘELCI – HO N N A BROUKY

bovaly se v sevřené formaci, jejich visící chapadla vypouštěla chomáčovité chuchvalce, jež je poháněly kupředu. „Podívej, jak postupují,“ vydechla Gilmore užasle. „Musejí se posunovat tak o osmdesát, devadesát kiláků.“ „Jo, vypadá to, že pospíchají. Co myslíš, že dokáže vyděsit něco tak velkýho?“ „Něco ještě většího?“ „Doufám, že ne.“ Gilmore se chystala říct, že to je třeba u  takových tvorů normální chování, když se obrovské stonky za  vznášejícími se tvory začaly otřásat a  kývat. Stvoření zareagovala na to narušení tím, že ještě zrychlila a začala se rozprchávat do stran. Z  lesa se vyřítila černá postava, v porovnání se svou kořistí působila maličká. Vymrštila se do  vzduchu na  svalnatých zadních nohou ve směru jednoho z „plujících“. Netvor se ze všech sil snažil nabrat výšku, chapadla se mu chvěla námahou, ale představoval příliš velký cíl, než aby ho predátor minul. Černá věc, s dlouhým černým ocasem mávajícím za ní, jí přistála na zádech, obrovské pařáty zabořené do rezavého masa. Plující se téměř okamžitě přestal bránit a začal se hroutit jako balonek, jemuž uniká vzduch. Útočník byl celý schovaný pod vlnícími se horami masa, ale stopy krve a vnitřností táhnoucí se za obrovským tvorem v jeho pomalém spirálovitém pádu se nedaly zaměnit. Gilmore přes přilbu spíše cítila, než slyšela pronikavou vibraci, jež ji rozechvěla. Mohla si jen představovat, že to bylo smrtelné úpění „plujícího“. „Ježíši,“ zašeptal London. „Jo,“ hlesla Gilmore a ztěžka oddechovala. Zničehonic už tenhle odlehčený svět nepůsobil zajímavě, ale nebezpečně. „Pojďme. Vrátíme se na loď.“

20


N ÁHOD N É SETKÁ N Í

Než Jepsonová dokončila synchronizaci údajů ze senzorů s informacemi z kamer Gilmore a Londona, vědecká důstojnice Typhoonu už měla k  dispozici obrazy mimozemských životních forem a vytvořené teorie o jejich existenci. Načetla je na obrazovku v jídelně, kde seděla s Londonem, Gilmore, kapitánem Lawfordem a výkonným důstojníkem Katzem. „Začněme s těmi plujícími,“ prohlásila Jepsonová. „V databázi o nich nic není, jenomže pravděpodobnost, že existuje víc planet s nízkou gravitací, které jsou schopné udržet si atmosféru a život na takovéhle úrovni, je zatraceně malá.“ „Vsadím se s vámi, že je to dvanáct ku jedný,“ nabídl London za zvuku všeobecného sténání. „Bude jich míň,“ prohlásila Jepsonová a pak se pohledem obrátila na  culícího se praporčíka. „Navíc mi pořád dlužíte z pokeru z minulého týdne.“ „Budu předstírat, že jsem to neslyšel,“ prohodil kapitán. „Propočítala jsem jejich hmotnost, specifickou gravitaci a vytvořila pár odborných odhadů ohledně jejich chemického složení, pohybu a  tak dále. Z  fyziognomie plujících nic nenaznačuje, že jsou nějakým způsobem agresivní. Vlastně mám důvod se domnívat, že se jedná o  druh, který se vyvíjel v  relativně přátelském prostředí, bez jakékoliv potřeby obranných schopností. Předpokládám, že nízká gravitace podporuje spíš lehčí slabší druhy, a  ne agresivní typy, které by zřejmě musely mít masivnější stavbu těla, aby unesla biologickou výzbroj. Geneticky řečeno je to…,“ pokračovala Jepsonová a začala zamyšleně přecházet, než ji kapitán vrátil do přítomnosti. „Řekla jste, že plující se rozvíjeli bez nějakých přirozených nepřátel. Jak tedy nazýváte tu věc, co jednoho z  nich napadla?“ „Vetřelec,“ odpověděla vědecká důstojnice. Jepsonová poklepala na  tablet a  změnila obraz na  obrazovce z  elegantní obludy na  zvětšený zastavený snímek skokana. „Podle našich měřítek je velký, něco mezi pěti až sedmi metry, ale 21


VETŘELCI – HO N N A BROUKY

v porovnání s plujícími malinkatý. Z devadesáti devíti procent je jisté, že nepochází z téhle planety.“ London zapískal. „Páni, pravděpodobnost je čím dál vyšší, co?“ „Odkud to přišlo? Jak se to sem dostalo?“ zeptal se Katz. Jepsonová pokrčila rameny. „To netuším. Vzorky tkáně by nám mohly na tuhle otázku odpovědět.“ „No, pokud ten skokan nesežral celého plujícího, víme, kde získat vzorek alespoň jednoho z nich,“ ozvala se Gilmore. „A  skokan možná nechal na těle trochu svého genetického materiálu,“ uvažovala Jepsonová. Vzrušeně se posadila na své místo. Do dveří strčil hlavu první důstojník Knutson a řekl: „Komunikačním kanálem společnosti právě přišel vzkaz, šéfe. Nejvyšší priorita.“ „Co kčertu právě teď chtějí?“ zabručel Lawford a zvedl se ze sedadla. „Ať se propadnu, jestli to vím,“ zamumlal Knutson a zmizel. Lawford ho následoval.

O dvě hodiny později byli Gilmore a London zase oblečení a  poskakovali po  rezavém povrchu planety. Tentokrát nesli automatické pušky a za nimi hopkali podobně ozbrojení výkonný důstojník a vědecký důstojník. Lawford se vrátil do jídelny s hlubokými vráskami na čele a oznámil posádce: „Z té předběžné zprávy Jepsonové jsou všichni ve společnosti vzrušení. Museli jsme narazit na něco velkého, protože jsem dostal rozkaz přivézt zpět vzorek skokana, mrtvý, nebo živý, a teď cituju, za jakoukoliv rozumnou cenu, konec citátu.“ „Tohle se mi moc nelíbí,“ zabručel Katz. „A tohle se vám bude líbit ještě míň. Ve zprávě bylo ještě 22


N ÁHOD N É SETKÁ N Í

varování, abychom se ke skokanům přibližovali s  extrémní opatrností.“ „Připadá mi to jako prácička, po  který by měl následovat hezkej tučnej šťavnatej bonusek,“ konstatoval London s uchechtnutím. Lawford přikývl. „Tak to se mnou můžete počítat,“ prohlásil. „Už jste v týmu. Stejně jako Gilmore. Katzi a Jepsonová, vy dva půjdete taky. A všichni si vezmete zbraně. Nelíbí se mi, že je i společnost nervózní z toho, do čeho nás posílá.“ Gilmore a London se vrátili ve svých stopách k okraji planiny s  vysokou trávou, jež se proměnila v  les obrovských stonků. Cesta mimozemskou krajinou nebyla moc odlišná od té předchozí, až na zbraně v jejich rukou a nervozitu z pocitu, že je možná budou muset použít. „Mějte oči na stopkách,“ hlásila Gilmore. Ukázala na východ. „Necelý kilák odsud byl napaden ten plující. Skokan by mohl být pořád někde poblíž.“ „Mám tepelnou stopu toho napadeného plujícího,“ potvrdila Jepsonová. „Potrvá dost dlouho, než ten obr vychladne.“ „Něco o skokanovi?“ zeptal se Katz. „Nevím. Dostávám různé druhy bio údajů, ale myslím, že většina pochází z  plujícího. Umírá pomalu, ale mám tu jenom spoustu zmatených informací, když nevím, co hledám.“ „Monstrum o velikosti víc jak šest metrů se zadkem a zadníma nohama jako klokan na  steroidech,“ odvětil London. „Toho si nemůžete nevšimnout.“ „Jo, zkusím to,“ prohlásil Katz. „Dobrá, tak jdeme. Schovejte ten tablet a  zkontrolujte, že máte nabito, Jepsonová. Jakmile se vrátíte do bezpečí lodě, budete mít čas na vědu.“

Když byl ještě v podstatě děcko, London se vloudil do jedné zadní místnosti na partičku pokeru s bandou mariňáků a ves23


VETŘELCI – HO N N A BROUKY

mírných cestovatelů. V té době už byl docela dobrý a ve své skrýši měl dost na  to, aby se dostal přes tolik rukou, kolik bylo potřeba, než se prodral až ke  stolu. Takže držel jazyk za zuby a oči měl otevřené. Většina chlapíků byli pouze amatéři, které bylo snadné obehrát, ale obvykle jen o drobné. Jediný opravdový hráč u stolu byl prošedivělý mariňák jménem Klonsky. Hrál, jako by kašlal na celý svět. Neustále ze sebe chrlil vodopád slov a vtipů a sotva se obtěžoval pohlédnout na své karty a na rostoucí hromadu hotovosti před sebou. London hrál na jistotu, prohrával jen o trochu víc, než vyhrával, a tu a tam odhodil nějakou kartu jako typický hráč. A přitom číhal na příležitost, kdy bude mít v ruce takové karty, aby to stálo za to. Dočkal se při holdemu, a mezitím, co Klonsky blábolil, Londonovi se povedlo nasbírat dokonalé karty, zaručenou výhru, která se zlepšovala a zlepšovala, jak sázka rostla a rostla, dokud nepřihodil na stůl každý cent, který měl. Jenomže když vyložili karty, Klonsky ho dostal. „Štěstí přeje odvážným, chlapče,“ prohlásil Klonsky s  mrknutím a  uculením a  London sledoval, jak jeho peníze mizí v  hromadě druhého muže. K  vlastnímu překvapení ho to ani trochu nenaštvalo. Přišel o všechno, ale stálo za to zjistit, kolik se toho ještě musí naučit. London vyšel z toho střetnutí chudší, ale moudřejší, přijal vlastní verzi Klonského osobnosti, jako špatně padnoucí oblek, který postupně uzpůsoboval, aby mu seděl. London věděl, že pořádně naštval spoustu lidí, ale bylo mu to jedno. Pokud je mohl vtáhnout do  hry a  obrat o  prachy, nepotřeboval jejich lásku. Upsat se Weyland-Yutani mělo jen málo společného s touhou po cestování. Spíš s touhou po výdělku. Mzda byla dobrá a  vesmír byl plný znuděných lidí s  hotovostí v  kapsách, kterou neměli kde utratit. Štěstí přeje odvážným, pomyslel si.  Na  palubě Typhoonu nebyl nikdo odvážnější než on. 24


N ÁHOD N É SETKÁ N Í

London se pozvolna prodíral před ostatními vysokou trávou. Kdo dřív přijde, ten dřív mele, i když ne za cenu opatrnosti. Všechny prachy vesmíru jsou mu k ničemu, pokud bude mrtvý, a tak kontroloval okolí s prstem na spoušti.

Smrt proměnila plujícího v pomalu se hroutící horu organického materiálu. Stále sebou tu a tam škubal a vlnil se, když ho našli, jedno chapadlo leželo zkroucené a odhalené, svíjelo se jako obrovský šedivý had v rezavé trávě. „Jste si jistá, že je to mrtvé?“ zeptala se Gilmore. „Na zdechlinu to sebou nějak moc škube.“ „Tak jistá, jak můžu být bez normálních biometrických údajů, které bych mohla porovnat,“ odvětila Jepsonová. „Zatím můžu konstatovat, že má tahle věc minimálně čtyři srdce, tři mozky a vsadím se, že přinejmenším šest oddělených nervových systémů.“ „Je bezpečné se k tomu přiblížit?“ zeptal se Katz. „Myslím, že jo,“ odpověděla Jepsonová. „Myslíte? Hned se mi ulevilo,“ zabručela Gilmore. „Je to v pohodě, chytrolínko,“ prohlásila Jepsonová. „Jen nezapomínejte, že tu někde pobíhá nějaká další životní forma.“ „Dobrá, podíváme se, jestli najdeme místo, kde skokan tuhle věc napadl, abychom mohli posbírat vzorky,“ pokračovala Jepsonová. „Všichni se neustále držte v dohledu,“ nařídil Katz a rozhlédl se kolem sebe. „Kde je London?“ Gilmore ukázala na místo o nějakých deset metrů blíž k lesu z obrovitých stonků. „Před chvilkou jsem ho viděla, přímo támhle.“ Katz zaklel a  několikrát zavolal praporčíka jménem. Bez odpovědi.

25


VETŘELCI – HO N N A BROUKY

Zbytek se pustil do sběru dat a opatrně šťouchal do těla hůlkami a London se rozběhl a vyskočil na plujícího. Jako by se snažil udržet na gumové plachtě v dešti, ale nakonec se mu podařilo tápavě vyškrábat na  toho tvora a  nabýt jakous takous rovnováhu. London se uculil, když zaslechl hovor ostatních přes komunikační linku. Než se rozhodnou, že nebudou nic dělat, bude zpátky s  bonusem bezpečně v  kapse. Plující mířil na sever od skokana, takže místo, které hledají, bude na jihu. Co je na tom tak složitého? Jak se ukázalo, nebylo to vůbec složité. Během pár minut před sebou London uviděl masivní ohavnou rýhu v moři rezavě zbarveného masa. Okraje šedivěly, prýštila z nich nějaká tekutina, a otevíraly se do zející jeskyně odporně skvrnitého a viditelně hnijícího organického materiálu. Londonovi se při tom pohledu zvedl žaludek a na vteřinu se domníval, že vyhodí dnešní oběd, ale zavřel oči a představoval si odměnu, kterou dostane. Potlačil nevolnost a vrátil se k práci. Naplnil pár pytlíků vzorky masa a vnitřnostmi ze zranění, ale největší peníze se skrývaly ve vzorcích skokana. Opatrně prozkoumával zranění, jestli neobjeví něco, co by tu mohl zanechat ten pozoruhodný predátor. Slyšel, jak Katz volá jeho jméno ve sluchátkách, ale ignoroval ho a pokračoval v pátrání. Ať si počkají ještě pár minut. Bude tvrdit, že měl komunikační systém poruchu, které si ostatní nevšimli. „Odpovězte mi, Londone,“ zapraskal mu Katzův hlas v uchu. A pak vážně nastala porucha, hlas se proměnil v statické šumění a statické šumění v pronikavé kvílení, při kterém sebou London bolestí trhl. Po kvílení se objevil skokan, který vyletěl z rány plujícího a vznesl se vysoko do vzduchu. Jeho stín dopadl na ohromeného praporčíka, než se na něho začal tvor snášet. 26


N ÁHOD N É SETKÁ N Í

Když se ve sluchátkách rozvřískala odpověď, Gilmore se popadla za helmu, jako by se snažila zacpat si uši. Z toho zvuku se jí podlamovala kolena, zjistila, že se začíná kroutit a pomalu padat. Díky nízké gravitaci působily její pohyby téměř baletním dojmem, a zatímco se kácela do trávy, zahlédla, jak se z plujícího zvedá obrovská postava skokana, věc stvořená z temnoty a šlach a ostrých drápů a tesáků. „Je tady!“ vyjekla, ale přes skokanův řev neslyšela ani sama sebe.

Ten černý tvor se na něho řítil. London, který se snažil uniknout zpod obrovského těla, ztratil rovnováhu na poddajném mase a  spadl. Byl sotva schopen popadnout jednou rukou v rukavici pažbu pistole, kterou předtím odložil, když sbíral vzorky, a pak se svalil z boku plujícího jako kámen v lavině. Dopadl na zem, skokan přistál na místě, kde před chviličkou stál, a pak nadskočil, jako by byl na trampolíně, aby se vrhl za svou kořistí. London neměl ani čas otočit zbraň. Místo toho jí máchl jako pálkou a praštil tvora do obrovské úzké hlavy. London netušil, jestli ho zranil nebo jenom naštval, ale neměl v úmyslu zdržet se tu na tak dlouho, aby to zjišťoval. Jakmile nabyl rovnováhu, vymrštil se do vzduchu a dlouhými skoky zdolával tři či čtyři metry najednou. Moc dobře věděl, že ho skokan dostihne jediným výskokem. Zatím mu ale nic nedýchalo na krk a z komlinky už nevycházel žádný skřek.

Vědomí, že tuhle situaci neodhadla správně, Jepsonovou zasáhlo jako rána do žaludku. Byla z  toho jediného skokana 27


VETŘELCI – HO N N A BROUKY

tak nadšená, že ji ani na okamžik nenapadlo, že by tu mohli být nějací další. Teď jí to však došlo. Vrhali se z  masa plujícího, byli čtyři, pak pět, šest a  ještě mnohem víc. Byli obrovští, pět nebo šest metrů vysocí, a všechno na nich vypovídalo o evoluci zabijácké mašiny. Jejich kůže byla jako nablýskaný eben a všechny končetiny působily zašpičatěle a smrtelně. Dlouhé úzké hlavy se otevíraly do neuvěřitelně širokých tlam lemovaných řadami jako břitva ostrých zubů a spodní části těl byly neuvěřitelně svalnaté, aby se využila nízká gravitace. Dlouhé ocasy měli plné ostnů. Gilmore z  toho jekotu zavrávorala, prst se jí na  spoušti reflexivně napjal. Výstřel laseru sežehl zem, jak se snažila ovládnout svaly. Řev se do  ní zařezával, takže nedokázala jasně uvažovat, natož aby zamířila zbraní. V okamžiku, kdy Katz skokana zahlédl, vytáhl z vaku zábleskový granát a sevřel ho. Pokud si měl vybrat mezi tím, že získá pro společnost vzorky skokana, nebo tím, že ty odporné bastardy rozmetá na kousíčky, aby si zachránil zadek, věděl, co si zvolí. Spodním hodem mrštil zábleskový granát přímo mezi tři netvory, kteří se k němu sbíhali. Jak opouštěl jeho ruku, jejich jekot se mu zařízl do hlavy, a tak se pokusil zařvat tak hlasitě, aby je přehlušil a dokázal zvednout pušku a stisknout spoušť. Granát vybuchl v přívalu oslnivého světla a ohlušující síly, při níž se zvlnil řídký vzduch a  všude kolem se rozprostřel oblak šedivého kouře. Katz přes ten dým nepoznal, jakou škodu napáchal, pokud vůbec nějakou, ovšem exploze jako by zastavila ten jekot, alespoň na chvíli. Ve sluchátkách plných statického šumu se rozeřval Londonův hlas. „Dávejte pozor. Už se řítím… a nejsem sám.“ Horečně si přál, aby mu ve vaku zbylo víc než jen tři malé plechovky. A pak dvě, protože jednu už použil, aby odehnal kvarteto skokanů, kteří se blížili ke Gilmore. A když se se28


N ÁHOD N É SETKÁ N Í

tkal s Jepsonovou, zbyla mu už jenom jedna. Ovšem zdálo se, že po prvních třech explozích postupovali skokani opatrněji, drželi se dál, zbylá posádka k nim pomalu couvala. „Londone,“ prohlásil Katz. „Kde kčertu jste? Jsme tu obklíčeni.“ „Mám svoje problémy,“ zabručel praporčík. „Jsem tu odříznutej. Schovám se v lese.“ Jepsonová zkontrolovala tablet na  své paži. „Nechte zapnutý vysílač, Londone, ať vás můžu sledovat.“ „Rozumím. Pokusím se najít nějaké pozorovací místo, abych mohl… eh-hm. Šš –,“ zaslechli, ale pak se znovu ozval jekot a zbytek jeho slov se utopil v šumění.

Zničehonic se svět začal točit a London nevěděl, kde je nahoře a  kde dole. Něco ho chytilo za  nohu a  on se kymácel jako hadrová panenka vysoko ve vzduchu, rezavá země mu svištěla kolem hlavy. Pak obloha a země zmizely a svět zčernal a London ucítil rány po celém těle, než se zřítil do houstnoucí temnoty. Skokan elegantně přistál na zemi, jeho silné nohy se protáhly, aby ztlumily ten náraz. Upustil Londona a ten se se zasténáním svalil na jílovitou půdu. Pak ležel tak, jak dopadl, tváří nahoru, a snažil se po té omamující jízdě popadnout dech. Tvor stál nad ním, přikrčený na masivních zadních nohou, a nakláněl hlavu, jako by poslouchal. London se pokoušel zadržet dech, oči upřené na  skokana. Stvoření s ním točilo dokola a zaneslo ho hluboko do lesa, takže netušil, kudy vede cesta ven. V pouzdře měl stále pistoli, ale tohle monstrum nevypadalo, že by mu pár kulek mohlo nějak ublížit. Zkusil komunikátor, zašeptal přes zaťaté zuby, ale jedinou odezvou mu bylo pár slov, než jeho vzkaz vymazalo elektronické skřípání. A aby toho nebylo málo, alarm na jeho záso29


VETŘELCI – HO N N A BROUKY

bě kyslíku oznámil, že mu zbývá třicet minut. Pak mu zůstane jen desetiminutová bezpečnostní zásoba. Skokan obrátil hlavu a otočil k němu svou prázdnou tvář. Povídejte mi něco o průseru, pomyslel si.

„Kurva. Myslím, že nás nahánějí do lesa,“ zavrčel Katz a pomalu máchal hlavní pušky podél stěny z  mimozemských tvorů, kteří je obklíčili a nutili je couvat k lesu gigantických stonků. „Typhoon neodpovídá na naše nouzové volání,“ oznámila Gilmore. „Neslyší nás,“ vysvětlila Jepsonová, která bojovala se strachem. „Jde o toho skokana. Myslím, že plující komunikují pomocí nějakého sonaru, jako velryby. Skokani ho ruší opačnou frekvencí, aby zmátli svou kořist. Náš systém funguje na natolik podobné frekvenci jako u plujících, že je také poškozený. Přepnula jsem komunikátor v obleku na jiné pásmo, ale to se dá použít jen na krátkou vzdálenost.“ „Neřekl bych, že to bude problém,“ ozval se Katz. „Myslím, že máme tyhle možnosti: zkusíme si prostřílet cestu ven a oni nás okamžitě zabijí, nebo jim dovolíme, aby nás zahnali tam, kam chtějí, a pak nás zabijí tam.“ V komunikátoru krátce zachrčel Londonův hlas. Tvrdil, že ho jeden z  nich unesl, ale že je v  pohodě, než byl zbytek vzkazu přerušen pronikavým jekotem. Jepsonová zalapala po dechu. „Je naživu.“ „Řekla bych, že jestli se z toho má někdo šanci vysekat, je to on,“ konstatovala Gilmore.

Znovu se dali do pohybu, skokan táhl Londona za nohu tmavým lesem. Společnost posádku ujišťovala, že jejich obleky 30

Vetřelci - Hon na brouky  
Vetřelci - Hon na brouky