Ilustrovala MarkĂŠta VydrovĂĄ
Tajemství pod Duhovákem Text © Zdeněk Hanka, c/o Dilia, 2018 Illustrations © Markéta Vydrová, 2018 ISBN 978-80-7549-959-2
a kopcem Duhovákem se stáčí pěšina k lesu, který vůbec není obyčejný. Rostou tam borovice s červeným jehličím a modrými kmeny. To ale není všechno. Cesta z průhledných zelených kamínků vede lesem kolem světle modré skály a utíká pak až k chaloupkám okolo rybníka Korunka s třpytivě stříbrnou vodou. V té malé vesničce zvané Bezestín žijí… Jakže? Vy jste tam nikdy nebyli? Opravdu? Tak to vám musím vyprávět.
7
Prosím, teď se nakloňte trochu níž nad knížku, protože vám chci pošeptat veliké tajemství. Jste dost blízko? Nevidí a neslyší nás nikdo? Teď už víte, že nedaleko Bezestínu se tyčí kopec Duhovák s červenými korunami borovic na modrých kmenech. Neprozradil jsem vám však, že uprostřed lesa, poněkud stranou od pěšiny, se nalézá jeskyně. Té se odjakživa říká Malinka, protože vchod obrůstá husté maliní.
8
Pěšina běží z lesa ven a klikatí se až k Bezestínu. Okolo Korunky stojí neobvyklé chaloupky. Podivné. Hodně podivné. Abych pravdu řekl, docela praštěné. Jsou celkem tři. Ano, to je celá vesnička Bezestín. Vlastně ne. Poněkud stranou leží náměstíčko, kde je kašna s ostružinovou šťávou a kolem rostou stromy se žlutými listy a modrými kmeny. V Bezestínu je všechno malé tak, že by se celá vesnice vešla do obyčejného dětského pokoje. Okolo náměstíčka se řadí malované obchůdky, kde je možné koupit všechno, na co jen pomyslíte. Barvy na opravu duhy, hranaté mýdlové bubliny,
9
vylisované mraky,
noční tmu,
barevné sněhové vločky,
květinový pyl,
neubývající zmrzlinu,
hudbu v lahvích,
10
sušený vítr nebo seznam tajných kouzelných formulí a zaříkadel.
A jak je to s chaloupkami? Tak tedy… Modrá chýše na sloní noze je hned ta první v řadě. To se ví, že sloní noha není opravdová, ale jen vysochaná z kamene. Ta chaloupka má velikou zahradu i s koupalištěm, kde nechybí ani tobogán. Vedle ní stojí docela malé stavení, které je celé žluté. Je třeba připomenout, že žlutá chaloupka je celá kulatá, takže trochu připomíná ptačí hnízdo. Má skleněnou střechu, a tak je vidět dovnitř. Ten třetí, poslední domek, vůbec nejpodivnější, ten je zelený. Rozkládá se ve větvích stromu a ke vchodu
11
vede žebřík upletený z lián. Ze střechy zeleného obydlí ještě stoupá věž, která slouží jako rozhledna. Teď už víte téměř všechno. Snad ještě maličkost. V Bezestínu tak docela neplatí přírodní zákony. Totiž, přesněji, pokud se někomu nelíbí, může si je upravit podle chuti. Například, když někdo bude chtít, aby voda tekla do kopce, tak celý proud prostě ohne opačným směrem a je to.
12
13
zeleném obydlí zašustilo listí mezi větvemi a po žebříku slezl Puki. Skřítek se zeleným kloboučkem a v zelených botkách do špičky. Od svých malých nožiček až po rozpustilý klobouk měří právě tolik jako meloun, tulipán nebo schod. Tomu odpovídá velikost jeho obydlí a taky celého Bezestínu. Možná proto jste o Bezestínu a jeho obyvatelích ještě neslyšeli. Probouzel se nádherný slunečný den a Puki měl výbornou náladu. Prozpěvoval si, prošel vrátky v bílém plotě a vykročil rovnou za Frolíkem. Zaklepal na
14
žlutá vrátka, která byla kulatá jako celý domek, a zevnitř se ozvalo: „Hned to budéééé!“ Puki přikývl jen tak sám pro sebe, usmál se a trpělivě čekal. Zaslechl nějaký šramot, snad dokonce rámus, tak zpozorněl. Zevnitř se znovu ozval Frolík: „Už běžííííím!“ Zvuky a lomození však spíše dělaly
15
dojem, že se domem valí lavina a bere s sebou všechno harampádí. Puki začínal mít o Frolíka obavy. Právě v tu chvíli se ale zprudka otevřely dveře a v nich stál Frolík. Ani si nestačil nasadit v tom chvatu žlutou čepici, kabátek měl, jako by ho protáhl komínem, a trochu vyděšeně hleděl na Pukiho stojícího na prahu. Ten se nezmohl na žádnou otázku. Frolík si ale vzal slovo sám a hned vysvětlil: „Právě si vařím snídani.“ „Tak to abychom zavolali hasiče.“ „Kdepak. Už je to hotovo a já tě zvu.“ Puki zaváhal, protože z prostoru žlutého Frolíkova obydlí se odvíjel mlhavý proud kouře a pach spáleného pokrmu. „Možná až příště. Potřebuju ti ale říct něco velice důležitého.“ „A co? To mi řekni, Puki. Já vlastně už na tu snídani taky nemám chuť,“ doplnil Frolík, když se ohlédl zpátky do zakouřeného prostoru. „Ne, ne, možná bude lepší, když zjistíme, jestli je už vzhůru Mánek. Stejně to chci říct všem. Je to
16
mimořádně důležité.“ Bylo zřejmé, že Puki opět na něco přišel. Frolík hořel zvědavostí, téměř doslova, a Puki se zase chtěl co nejrychleji podělit o svůj nejnovější nápad. Tak už na nic nečekali a společně vyrazili za Mánkem. Puki zaklepal na dvířka ve sloní noze modrého domku. Nic. Teď zaklepal Frolík. Zase nic.
17
„Možná není doma,“ napadlo Pukiho. „Nebo spí.“ Ještě chvíli čekali přede dveřmi, když vtom se otevřely tak prudce, až se oba polekali. Ve dveřích stál Mánek, celý zmáčený od střapaté hlavy až po směšně veliké modré boty. „Co se ti stalo?“ zjišťoval s vykulenýma očima Puki.
18
„Co by se stalo? Nic se nestalo.“ Mánek se snažil budit dojem, že všechno je v pořádku. Ustoupil poněkud do útrob domku a zval oba kamarády dovnitř. Teprve teď viděli tu spoušť. V úžasu zkoumali promáčený strop a mokré stěny a koberec prosáklý vodou. Mánek ale pořád předstíral, že všechno je, jak má být. „Mánku, co se to tady přihodilo?“ nedokázal potlačit zvědavost Puki. „Trochu jsem vylepšoval vodovod. Chtěl jsem, aby se spustila voda, jen se podívám na umývadlo. Když pracuju na záhonech, někdy mám ruce tak špinavé, že by se mi hodilo, aby voda rovnou tekla, už jenom když mrknu na umývadlo.“ „To je výborný nápad, Mánku! A podařilo se ti to?“ nadchl se Frolík. „Vlastně skoro ano,“ připouštěl váhavě Mánek, „z poloviny.“ „Z poloviny?“ nebylo jasné Pukimu. „Podařilo se mi mrknutím vodu pustit. Jenomže už se mi ji nepodařilo zastavit. Tak jsem na to umývadlo
19
mrkal a koulel očima a vykřikoval, co mě napadalo, už jsem bral do ruky kladivo, jen aby ta voda přestala téct.“ „A jak jsi ji nakonec dokázal zastavit?“ obdivoval Mánka Frolík. „Tak si to představ. Nakonec jsem utáhl kohoutek.“
20