Svatojiřským lesem mezi Labem a Jizerou
TA J E M N É S T E Z K Y Svatojiřským lesem mezi Labem a Jizerou Jan Řehounek
TA J E M N É S T E Z K Y
Kraj lesních rybníků aneb Tady zněla hudba hluchému skladateli
Jabkenice a Bedřich Smetana Obec Jabkenice dostala své jméno od ovoce, kterému se tady dařilo. Však se v místním žargonu říká Jablkynice. Odpůrci ovšem tvrdí, že název je složeninou slov: Jabke-nice. Tedy že byl vytvořen jako odkaz na skutečnost, že se tu jablkům naopak nedařilo vůbec. Prostě jabka a nic. Antonín Profous rozvíjí teorii, že původně se obec jmenovala Jablkynice a žili tu lidé náležející osobě zvané Jablkyně. Ve vší úctě k panu profesorovi se toto vysvětZnak obce Jabkenice s jablkem a lyrou, která lení jeví dosti kostrbaté. Naštěstí tvůrce obecního znaku odkazuje na hudebního skladatele Bedřicha Smetanu na Profousovy domněnky nedal, jinak by v něm Jabkenice jablko neměly. Takto se mohou pyšnit ve stříbrném štítě na modrém trávníku červenou věží s kvádrovaným soklem, cimbuřím, s černou branou a oknem, provázenou vpravo červeným jablkem se zeleným listem a vlevo modrou lyrou. Ta odkazuje na hudebního génia Bedřicha Smetanu. Jabkenice se údajně objevují už v Sibylině proroctví. Není sice jasné, která Sibyla ho pronesla (zda Sibyla Perská, Libyjská, Delfská či Hellespontská atd.), ale na tom nezáleží. Podle něj se na území mezi Libicí a Mydlovarem, tedy zřejmě někde kolem Nymburka, měla strhnout veliká bitva. Na znamení, že je na čase ji ukončit, se na Květníku u Jabkenic (vršek na jižní straně obce) mělo naplnit šest studánek prolitou krví, pouze v sedmé – Stříbrné – zůstane voda čistá, aby se z ní vojáci, kteří přežili, mohli napít na znamení smíru. U ní se měli také sejít tři císařové, aby podepsali mírovou smlouvu. A tenkrát se do zpustošené země měly opět vrátit zlaté časy. Stalo se? Nestalo? Vrátily se zlaté časy? To nechť posoudí každý podle svého mínění. Ve 14. století vlastnili Jabkenice členové rodu Vartemberků a posléze rytíři z Valečova. V době husitské se zdejší obyvatelé přiklonili k učení podobojí a stali se kališníky nad jiné horlivými. Ve víře českobratrské zůstali pevní i v době pronásledování po třicetileté válce. Gotický kostelík Narození Panny Marie z první poloviny 14. století byl husitský a ještě začátkem 19. století měl na štítě plechového kohouta místo kříže. Sousední dřevěná zvonice je z 15. století. Místní rebelantské 70
K R A J L E S N Í C H R Y B N Í K Ů A N E B TA D Y Z N Ě L A H U D B A H L U C H É M U S K L A D AT E L I
nekatolické poddané připomínaly zvony zavěšené obráceně, musely se rozhoupávat šlapáním. Podobné se dochovaly například v Rovensku či v Kouřimi. Jen malý zvonek, který svolával na robotu, visel normálně. Nepřečkaly však válečné rekvizice. Počátkem 16. století byly Jabkenice součástí Charvátců a v roce 1622 se připojily k dobrovicko-loučeňskému panství. Severně od obce stojí při silnici kaplička. Připomíná údajně jakousi bitvu, která se zde odehrála v roce 1583. Na přilehlém poli čas od času hospodáři vyorávali lidské i koňské kosti, podkovy, meče, ostruhy a další části zbroje. Valdštejnové soustředili do Jabkenic správu panských lesů, proto zde vrchnostenský úřad postavil začátkem 18. století myslivnu. A právě v ní strávil zbytek svého života hudební skladatel Bedřich Smetana.
Kaplička v polích za vesnicí prý připomíná bitvu, která se měla v okolí odehrát v roce 1583
Jabkenický kostel Narození Panny Marie s výjimečnou dřevěnou zvonicí
71
TA J E M N É S T E Z K Y
V roce 1874 se jeho nejstarší dcera Žofie provdala za Josefa Schwarze, lesního kontrolora knížete Huga Thurn-Taxise, působícího na Ovčárnách u Dobrovice, kde býval Smetana častým hostem. Již předtím se ale s tímto krajem měl možnost seznámit. Dne 21. srpna 1867 se uskutečnil v Sále – dřevěné budově v lese mezi Loučení a Jabkenicemi – za spoluúčinkování Bedřicha Smetany, Josefa Palečka, Josefa Jiránka a sboru učitelů z okolních obcí koncert. Josef Jiránek, Smetanův žák – klavírista, syn učitele ze Všejan, na tuto hudební událost vzpomíná ve své korespondenci: „…byl pozván operní pěvec čes. Prozatímního divadla, výtečný basista Paleček… Místnost pro koncert zapůjčil ochotně loučeňský kníže Thurn-Taxis… Obecenstva, sestávajícího z úřednictva panství loučeňskéBedřich Smetana, jeden z nejznámějších českých ho a dobrovického, a ovšem i členů jich hudebních skladatelů rodin, ale též z mnoha rolníků okolních vsí, bylo tolik, že se sotva do sálu vešli… Nejmocnější dojem učinil Mistr Smetana přednesem své Fantasie na české národní písně… Paleček měl krásný hluboký bas a vzorný přednes. Smetana přidal, tuším, svoji Fis dur polku. Všecka čísla, hlavně Smetanova a Palečkova, byla nadšeně přijata a mnozí posluchači museli ještě dlouho po koncertě při pivě vysedět, aby se ze zažitých dojmů náležitě vzpamatovali.“ Po tomto koncertu Smetanu několikrát pozval hudbymilovný kníže Alexander na loučeňský zámek ke koncertování. Někdy si s ním kníže i zahrál. Jemu Smetana dedikoval svoji skladbu Z domoviny. Prázdninový pobyt na Ovčárnách v létě 1874 mu měl přinést zotavení z vyčerpávající práce v divadle i z tehdy vrcholících útoků na jeho osobu a činnost. Pomýšlel dokonce na odchod z divadla a na dráhu klavírního virtuosa, a proto zde začal opět intenzivně cvičit na klavír. Tehdy se objevily první sluchové poruchy, které vyústily v úplné ohluchnutí 20. října 1874. Hluchota znamenala ztrátu pevné existence. Z finančních důvodů už rodina nemohla žít v Praze, Smetana tedy přijal nabídku Schwarzových a v květnu 1875 se k nim přestěhoval do Jabkenic. K 1. březnu 1875 byl totiž Schwarz jmenován nadlesním v Jabkenicích a v roce 1883 převzal dozor nad lesy celého panství. 72
K R A J L E S N Í C H R Y B N Í K Ů A N E B TA D Y Z N Ě L A H U D B A H L U C H É M U S K L A D AT E L I
Pobyt v Jabkenicích a okolní příroda – velmi často chodíval na procházky jabkenickou oborou k blízkému lesnímu rybníčku u Boží (Dobré) vody, ale také na Loučeň, do Vanovic a Všejan – se staly pro Smetanu velkým inspiračním zdrojem. Právě tady zkomponoval opery Hubička, Tajemství, oba smyčcové kvartety, vrcholné klavírní cykly Rêves a České tance, řadu sborových skladeb, Večerní písně a dokončil cyklus symfonických básní Má vlast. Do svého deníku si poznamenal: „Když na psanou hudbu hledím, zaznívá mi zcela mimovolně a bez námahy v živé představě, jako bych slyšel skutečné nástroje i zpěvné hlasy – jenom trvá-li to dlouho, cítívám pak v hlavě trapnou rozechvělost, zvýšený šum… ten šum! Ten lomoz!“ V roce 1888 byla péčí „zpěváckého spolku v Dobrovici“ odhalena na průčelí jabkenické myslivny pamětní deska s nápisem „Zde žil Bedřich Smetana, tvůrce české zpěvohry, od října 1874 do května 1884“. V roce 1928 kníže Alexander Thurn-Taxis zpřístupnil veřejnosti Smetanovu pracovnu a v roce 1936, po zrušení lesního úřadu, prodal jabkenickou myslivnu za téměř symbolický obnos společnosti „Dědictví Bedřicha Smetany“, která zde o rok později otevřela muzeum.
Pomník Bedřicha Smetany před vstupem do muzea
73
TA J E M N É S T E Z K Y
Pracovní stůl Bedřicha Smetany, u kterého složil některé ze svých proslulých hudebních děl
V roce 1950 objekt bývalé myslivny převzalo Smetanovo muzeum a instalovalo novou expozici. Od roku 1976 je Památník Bedřicha Smetany, před nímž stojí pomník – dílo Františka Bílka, součástí Muzea české hudby pod správou Národního muzea v Praze. Do romantické přírody Muzeum Bedřicha Smetany v místní myslivně je jistě pěkným cílem k návštěvě. Méně je už v povědomí veřejnosti nádherné výletní místo – Jabkenická obora. Založili ji Fürstenberkové v druhé polovině 18. století. Jako první sem byli z Křivoklátu přivezeni dva jeleni a deset laní, což Fürstenberka stálo 2 000 zlatých. Kromě jelení zvěře se zde chovala zvěř daňčí a černá. Epizodně ale rovněž zvířata cizokrajná – mara stepní, připomínající zajíce, pštrosi emu, plameňáci, japonské husy, divocí krocani, jeleni sika či wapiti, američtí bizoni a shetlandští poníci. Loučeňští Thurn-Taxisové oboru dále zvelebovali. V roce 1943 došlo k jejímu zrušení, obnovena byla až v roce 1964. V současné době má rozlohu 567 ha a slouží k chovu daňka evropského. Je součástí přírodního parku Jabkenicko, ale platí v ní zvláštní předpisy (v dubnu a květnu je s ohledem na kladení mláďat zvěře uzavřena). Pětikilometrový vycházkový okruh oborou s možností odpočinku na lavičkách a v altáncích vede podél několika rybníků, které jsou součástí celé kaskády na Jab74
K R A J L E S N Í C H R Y B N Í K Ů A N E B TA D Y Z N Ě L A H U D B A H L U C H É M U S K L A D AT E L I
Jabkenická obora určitě stojí za delší procházku
kenickém potoce. Začíná v lese mezi Pěčicemi a Seleticemi malým rybníčkem Vlčí jáma, následuje Křinecký rybník a největší Vidlák, na jehož břehu si můžeme odpočinout v romantickém altánku. Do Vidláku přitékají od jihovýchodu dva malé přítoky se šesti menšími rybníčky – Horní Židovka, Dolní Židovka, Lesní, Krejcárek, Karásek a Erichův. Pod hrází Vidláku jsou Hrádecký a Štičí rybník. Mlýnský rybník leží již mimo oboru a slouží jako koupaliště. Za Jabkenicemi jsou ještě Velký záhumenní a Malý záhumenní rybník se sádkami.
Altánek na poloostrově v rybníku Vidlák láká k posezení
75
TA J E M N É S T E Z K Y
Hladiny a rákosiny rybníků jsou útočištěm velkého množství vodního ptactva, žijí tu ondatry. Budete-li mít trochu štěstí, narazíte v lese i na srnce, stádečko daňků či se před vámi mihne rezavá liška. V letních měsících uvidíte na rozkvetlých pasekách a loukách pestrou společnost motýlů a dalšího hmyzu. Přírodní park Jabkenicko Přírodní park Jabkenicko byl vyhlášen Okresním úřadem Mladá Boleslav v roce 1998. Leží v katastrálním území obcí Pěčice, Jabkenice, Ledce, Žerčice a Charvátce, v rozsáhlé lesní oblasti při jihovýchodní hranici okresu Mladá Boleslav. Jeho jádrem je Jabkenická obora, dále zahrnuje i lesnaté území směrem k obci Ledce na severovýchodě, Pěčickou bažantnici na severozápadě a převážně zemědělskou krajinu s roztroušenými háji a rybníky, zasahující na západě až k silnici Jabkenice–Pěčice. Nejúžasnější na celé této oblasti je souvislý komplex lesa s pestrou skladbou porostů a se soustavami rybníků na Jabkenickém potoce (Křinecký, Vidlák, Erichův, Hrádecký, Štičí, Mlýnský a Velký záhumenní), na Svatojiřském potoce (Borůvek, Melicharovský, Ptácký, Neřád, Jistebský, Kamenec, Hladoměř), Ovčárenském potoce (Ženský, Hluboký, Jedna z nádherných borovic rostoucí Malopěčický, Oborní, Obecní) a s řadou v Jabkenické oboře drobných rybníčků na lesních potocích. Prozatím „neobjevené“ je přírodní bohatství Pěčické bažantnice. Vkročíte-li za starou hájovnou do lesa, připadáte si jako v jiném světě. Najdete zde řady velikých dubů na hrázi bývalého rybníka, jedenáct obrovských památných stromů, mokřady s tůňkami kolem potoka, rozkvetlé palouky i divoké houštiny. Pozor na nahého divého muže Místní jméno Chudíř nemá s chudobou místních obyvatel nic společného. Pochází údajně ze jména osobního Chuděra či Chuděžir. V nejstarších historických pramenech se sporadicky objevuje i tvar Chuděříž. V první písemné zmínce z ro76
K R A J L E S N Í C H R Y B N Í K Ů A N E B TA D Y Z N Ě L A H U D B A H L U C H É M U S K L A D AT E L I
ku 1323 je jmenován Zdislav z Chudíře, jenž se svým bratrem Všeslavem ze Solce hájil dědictví v Solci a Chudíři proti kanovníkům kostela pražského, majícím prebendu ve Mcelích. V roce 1398 je zmiňován Jan Chudíř, řečený z Vince, a v roce 1437 Myslibor na tvrzi v Chudíři. Tvrz, obklopená vodním příkopem a rybníky, stávala v západní části vsi – na louce mezi horním a dolním rybníkem se dodnes rýsuje znatelný terénní útvar. Jaroslav ze Šelmberka a na Kosti, jenž držel také Vinařice, prodal tvrz, dvůr, ves Charvátce a Jablkynice Bedřichu, purkrabímu z Donína, za 3 tisíce kop českých grošů. Ten přikoupil i Chudíř, kterou po jeho smrti držel syn Jan. V roce 1555 koupila Anna z Vartemberka „…za 7 tisíc kop grošů českých od Jana z Donína a na Kunstberce dvůr, poplužní dvůr a celé vsi Charvátce, Jablkynice, Chudíř a Rejšice s dvory kmetcími (selskými grunty, pozn. autora) a platem ze vsí Kosořic, Bratronic a Němčic, s dědinami, lukami, lesy, potoky, rybníky, robotami, podacím kostelním v Jablkynicích a Rejšicích, pivovarem, sladovnou, krčmami, štěpnicemi, chmelnicemi, zahradami, mlýnem a vodotočinami (náhony, pozn. autora).“ Později Chudíř připadla k sousednímu charvátskému zboží a s ním od roku 1555 k Dobrovici, k níž patřila i v 17. století. V roce 1713 zde žilo v 11 domech 64 duší. O sto let později to bylo již 202 obyvatel ve 29 domech.
Kaplička Panny Marie na chudířské návsi
V Chudíři se dochovalo několik staveb původní lidové architektury. Některé roubenky jsou vskutku úchvatné.
77
TA J E M N É S T E Z K Y
Od roku 1808 náležela Chudíř k panství Thurn-Taxisů. Z roku 1794 pochází kamenný kříž. Vedle něj stávala ještě sloupová zvonice, zvonek s reliéfem sv. Josefa byl datován 1776. Přilehlé chalupě se dodnes říká U Zvoneckých. Ostatně zvonek má obec ve svém znaku. Na návsi stojí hranolová kaplička s věžičkou, zasvěcená Panně Marii. Není jisté, zda Chudíř navštívil Jaroslav Hašek, nicméně v časopise Svět zvířat napsal, že „…v hlubokých lesích mezi Chudíší, Louční a Jabkonicemi žije ve sluji nahý divý muž, kterýžto straší počestné dámy a dívky korzující po tichých lesních pěšinách“. V následujícím vydání uvedl, že šlo o choromyslného muže, jenž byl zjištěn, odchycen policií a umístěn do ústavu v Kosmonosích. Sejdeme se u Karlíčka V nejstarších písemných zmínkách jsou Prodašice, ves za Ostrou hůrkou, uváděny jako součást panství Dětenice. Nějaké majetky tu však měli rovněž mistři vysokého učení pražského. Čteme to v listině ze 14. století bez určitého data: „…Mikuláš Zaravský z Prahy [přenechává] magistru Václavovi z Mělníka v Dětenicích 15 kop gr., na tvrzi, dvoru poplužním a dvorech kmetcích, v Hasyně na půl vsi, ve Lhotě, Olešnici a Prodašicích na dvorech kmetcích.“ Pánové z Dětenic – Beneš Černý (zmiňován roku 1350), Beneš Bílý (zmiňován 1380), Beneš Kadeřavý – drželi Prodašice až do roku 1390. Dále je statek v rukou bratří Jana a Viléma z Dětenic, jinak z Okoře řečených. Jan je zmiňován v souvislosti s prodejem rybníka v roce 1406 Mikuláši Zdeňkovi z Dětenic, Vilém sedí na DěteniSochu sv. Karla Boromejského nechal vztyčit kníže cích ještě roce 1424. Deset let poté naKarel Anselm Thurn-Taxis. Dnes jí bohužel schází hlava. byl zboží včetně Prodašic Jan Semečka ze Semčic od Zbyňka Kabáta na Ujkovicích. Odtud měla vesnice společnou vrchnost v Ujkovicích, s nimi je posléze připojena k Dobrovici. Na začátku 17. století jsou ve vsi zapsány dva grunty selské a osm chalupníků. Třicetiletá válka však přinesla úplnou zkázu, nezbylo jediné stavení. Ještě v ro78
K R A J L E S N Í C H R Y B N Í K Ů A N E B TA D Y Z N Ě L A H U D B A H L U C H É M U S K L A D AT E L I
ce 1652 ležela ves v rozvalinách, opuštěná, liduprázdná. Pak byla přičiněním vrchnostenského úřadu obec znovu osídlena. Koncem 18. století měla 13 gruntů a dominikální hospodu (čp. 1). Na to, že jsou Prodašice nevelkou obcí, mají docela honosný obecní znak. Ve zlatém štítě je modrý lev s červenou zbrojí, z jehož pravé tlapy kanou tři modré kapky. Lev vyskakuje ze sníženého modrého břevna, nahoře lemovaného stříbrným lanem. Při svažující se silnici od návsi je studánka, nyní skrytá v betonové skruži, nad níž mezi hlavatými lípami stojí socha sv. Karla Boromejského. Není vysoká, necelý metr, a tak toto místo lidé pojmenovali „U Karlíčka“. Dle pověsti jel tudy kníže Karel Anselm Thurn-Taxis, druhý z loučeňských Taxisů. Koně se na horní návsi u křížku splašili a v divém úprku pádili po cestě kopcem dolů – zdálo se, že neštěstí je neodvratné. Nějakým zázrakem spřežení se ržáním a frkáním u studánky uprostřed kopce zastavilo. Na památku svého zachránění dal kníže nad studánkou vztyčit sochu svého patrona, ale protože byl škudlil, jde spíše o sošku. Nad ní byly vysazeny lípy. V současnosti této drobné skulptuře chybí hlava. Ves obklopená rybníky První zmínka o obci Ledce je z roku 1249 a uvádí, že „tehdá byly Ledce statkem vladyčím“. Okolo roku 1620 šlo o vesnici dosti rozsáhlou, měla šest statků selských a šestnáct chalup. Při každém statku bylo po 30 korcích polí, chalupníci měli 6–7 korců. Po třicetileté válce byly tři pětiny gruntů rozbořeny a spáleny, zcela zanikla tvrz, obyvatelstva nezůstala ani polovina. Dlouho trvalo, než se vesnice vzpamatovala, ale postupně se rozvíjela a bohatla. Název obce nemá nic společného s ledem. Podle Antonína Profouse je odvozen od staroslovanského slova lado (pusté místo). Původně by se tedy ves jmenovala Ladce. Na návsi jsou tři rybníčky, z nichž vytéká Vlkavský potok do Velkoledeckého rybníka. Další rybníky najdeme
Kaplička sv. Panny Marie Karmelské v Ledcích pochází z roku 1873
79
TA J E M N É S T E Z K Y
na Ledeckém a Svatojiřském potoce. Na něm, u Ptáckého rybníka, patří ke vsi samota Kačírna. Původně to byla bouda zřízená pro hlídače kachen, jež se zde na rybníce ve velikém počtu chovaly. Později se z ní stala hájovna, dosud se tu říká Na Kačírně nebo V Kačerovně. V roce 1843 žilo v obci 355 obyvatel ve 46 domech. Uprostřed návsi postavila obec v roce 1873 nákladem 1 800 zlatých kapličku zasvěcenou Panně Marii Karmelské. Zvon byl v roce 1942 zrekvírován k válečným účelům a zničen. V roce 2003 nechala obec odlít ve zvonařské dílně rodiny Dytrychových v Brodku u Přerova zvon nový – vysvěcený 19. července 2003. V sousedství kapličky je nevelký přírodní amfiteátr z roku 1955, v němž se pořádají kulturní akce. Přírodní jeviště má dokonce i podzemní nápovědní budku s vypouklou mušlí. Povstalecká tragédie z května 1945 V lesích kolem Tuchomi, Ledců, Prodašic a Seletic vybudovali Němci za druhé světové války rozsáhlé muniční sklady. Začátkem roku 1945 sem přiváželi obrovské množství střeliva, ručních zbraní a trhavin. Dne 2. února 1945 se do Ledců přesunula německá posádka s kolonou aut – zhruba sto mužů, jimž velel SS oberleutnant Möller. Šlo o strážní oddíl muničního skladu, složený z roty německých vojáků a jednotky SS. Budovy skladu v délce 800 metrů se rozkládaly vedle okresní silnice. Vojáci s sebou dovlekli 190 velice zubožených sovětských zajatců. Ubytovali je pod zostřeným dohledem v sálech dvou místních hostinců – U Andělů a U Čurdů. Ihned byl prostřednictvím obecního úřadu vydán zákaz styku se zajatci a podávání potravin. Občané ho však porušili hned první den. Dostali rozkaz zajistit slámu na kavalce do hostinských sálů. Každý přinesl otep slámy a v ní bochník chleba. Vzápětí se zorganizovala pomocná akce ve mlýně Františka Šafra. Obilí dodala šlechtitelská stanice v Semčicích a hospodářské družstvo v Dobrovici. Tímto způsobem Ledečtí zajatcům přilepšovali až čtyřiceti bochníky chleba denně. V blízkých Jabkenicích bydlel v době okupace akad. malíř Pavel Hložek, který se 30. dubna 1945 ujal organizace partyzánského oddílu se sídlem ve dvoře ovčárny. Pětičlenný štáb – Pavel Hložek, Václav Hůlka, Adolf Mráz, Rudolf Palouš a Václav Regner – se podle získaných informací bývalého poručíka Československé armády Jiřího Petáka připravoval na přepadení vojenského skladu. Dne 3. května získal z lazaretního skladu v Luštěnicích 11 pušek. Mezi Vlkavou a Luštěnicemi vykolejila 4. května skupina Josefa Rybína německý vlak. Dopoledne 6. května přijela do Ledců početná skupina partyzánů s jedním tankem, odzbrojila německou posádku včetně jejího velitele a zrekvírovala veškeré 80
K R A J L E S N Í C H R Y B N Í K Ů A N E B TA D Y Z N Ě L A H U D B A H L U C H É M U S K L A D AT E L I
zásoby munice. Partyzáni osvobodili sovětské zajatce a vyzbrojili je. Téhož dne večer měli být zajatí Němci dopraveni do zajateckého tábora ve Mcelích. Nákladní auto se zajatci a doprovodem dojelo až do Pěčic, kde jej informovala spojka partyzánů, že nemohou dále pokračovat v cestě. Od Milovic se blížil silně ozbrojený německý oddíl. Auto se zajatci se tedy obrátilo zpět. Cestou havarovalo, a tak se zajatci do Ledců vrátili pěšky. Znovu byli zavřeni do školy a střeženi. Další transport, vedený učitelem Miloslavem Drncem, vyjel 7. května do Mcel přes Prodašice. Za křižovatkou silnice Ledce–Prodašice–Ujkovice se z lesa vynořil pancéřový vůz, na kterém seděli vpředu dva civilisté, kteří volali na eskortu: „Nestřílejte, jsme Češi!“ Strážní ale odhalili lest a zaujali střelecké postavení v příkopu u silnice. Němci okamžitě spustili palbu. Část povstalců se polekala a začala zmateně utíkat. V několika okamžicích jich Okolí vesničky Ledce je poseto pomníčky padlých bylo deset postříleno. Připomínají to partyzánů ze 7. května 1945 pomníčky po obou stranách silnice. Jeden z přeživších – Vladimír Kulhánek z Košíku – vzpomínal: „Zalehli jsme a nacisté nad námi palbou kropili břeh. Snažili jsme se vyházet z kapes, co se dalo, ale já zapomněl na granát. Když k nám Němci dorazili, dali nám vztyk a ruce vzhůru. Důkladně nás prošacovali. U mě našli ten nešťastný granát. Bylo mi tenkrát 18 let. Dostal jsem takovou ránu, že jsem přeletěl příkop až k silnici. Pak jsem byl prohledán tak důkladně, že mi sebrali vše, co jsem měl u sebe. Zbylo nás šest živých, ale neměli jsme ještě vyhráno. Bestialita do poslední chvíle. Němci dobíjeli raněné pažbami a velitel obrněného vozidla por. Heisse střelil sedmnáctiletého Václava Hamáčka z Ledec do zad a pak ještě z bezprostřední blízkosti mu vpálil kulku do hlavy. Všechny nás vzali jako rukojmí.“ Po silnici od Prodašic jel na kole k Ujkovicům nezúčastněný Jaroslav Novák z Ujkovic. Nacisté ho zastavili, kolo mu sebrali a zařadili mezi rukojmí. V ledecké škole jich soustředili více než sto. 81
TA J E M N É S T E Z K Y
Nalezneme je také uprostřed vesnice…
Když František Šifta a František Šípek z Ledců slyšeli střelbu, vypravili se na kolech na výzvědy. Nedojeli daleko. Němci je mezi školou a hřbitovem palbou z obrněného transportéru zastřelili. O tom, že Němci přepadli Ledce, informovala spojka partyzánský oddíl Pavla Hložka. Na pomoc vyjela kolona dvaceti nákladních aut a autobus se čtyřmi stovkami mužů. Na motorce jeli Adolf Mráz z Mladé Boleslavi a velitel Pavel Hložek. U písečníku ukrytí Němci zastřelili Mráze, Hložek byl zraněn na noze. Jeho oddíl zatím obklíčil Ledce z jihu a východu. V přestřelce u rybníka padlo osm mužů, palbou obrněného vozidla dalších šest, u lesa Karlovec ještě Jan Rosecký. Pomníčky na okraji vsi, na hrázi vypuštěného rybníka a v lese je všechny připomínají na místech, kde zahynuli.
… i na hrázi nedalekého bývalého rybníka
82
K R A J L E S N Í C H R Y B N Í K Ů A N E B TA D Y Z N Ě L A H U D B A H L U C H É M U S K L A D AT E L I
Na pomoc přispěchala rovněž partyzánská četa ing. Havelky z Domousnic, která postupovala lesem od severu k Ledcům. Z ní zahynulo pět mužů. Po dvouhodinovém boji dobře vyzbrojení a vycvičení hitlerovci obklíčili a zajali téměř dvě stovky povstalců. Zbytek bojovníků z rozhodnutí zástupce velitele Ivo Ulmana ustoupil k Žerčicům. Němci odpočítali po osmi mužích, kteří měli být na místě zastřeleni, padne-li ještě jeden německý voják. V podvečer téhož dne odvedli stovku rukojmích do Tuchomi. I tady došlo ke střelbě a padlo několik povstalců, kteří si zde hodlali opatřit výzbroj. Po intenzivním vyjednávání se zástupcům obcí v čele s učitelem Augustinem Pluhařem z Košíka podařilo docílit výměny německých zajatců, zadržovaných ve Mcelích, s výzbrojí a třemi nákladními auty za propuštění všech zajatců českých. Tím skončila ledecká tragédie, která si vyžádala 34 padlých a 18 raněných. Všechna jména obětí jsou uvedena na pomníku v centru vesnice.
83
Jan Řehounek
Svatojiřským lesem mezi Labem a Jizerou
Vydalo Nakladatelství REGIA s. r. o. Gagarinova 1082, 165 00 Praha 6 v roce 2017, první vydání Fotografie Jan Řehounek (97) Ilustrace archiv nakladatele a archiv autora Obálka, sazba a grafická úprava VR Atelier Bukovinská 96, 190 17 Praha 9 - Vinoř Zhotovila tiskárna S Tisk Vimperk s. r. o. Žižkova 448, 385 01 Vimperk ISBN 978-80-87866-31-3