Velká kniha českých pohádek

Pavel Šrut

Velká kniha

českých pohádek Ilustrovala Eva Frantová

Eu rom e di a

velka kniha pohadek_TISK_27.7.indd 5

28.07.17 8:18

Copyright © Pavel Šrut, 2003, 2017 Illustrations © Eva Frantová, 2003, 2017 ISBN 978-80-7549-394-1

velka kniha pohadek_TISK_27.7.indd 6

28.07.17 8:18

Příběhy pohádek jsou pokaždé jiné, a přitom jsou si v něčem nějak podobné. Vůbec nezáleží na tom, odkud přišly a kdy na svět přišly. Důležité je jen jedno: aby vypravěč vyprávěl s láskou a chutí – a příliš si nevymýšlel.

Ano, aby si nevymýšlel! Možná vás tohle tvrzení zarazilo. Všichni přece víme, že pohádky jsou vymyšlené. „Nevyprávěj mi tu pohádky!“, tak mne a možná i vás maminka zarazila, když jsem jí neříkal pravdu.

A to je k pohádkám nespravedlivé. Pohádky totiž úplnou pravdu vyprávějí! Jenomže je jiná než třeba pravdivé vyprávění o něčem, co se skutečně stalo. Pravda pohádek – je pohádková. Řídí se jinými zákony než pravda obyčejná. Je to pravda, které musí člověk uvěřit, aby se nemusel stydět před dítětem. Děti totiž pohádkám věří úplně samozřejmě, protože mají v sobě nějakou dávnou, zděděnou moudrost, kterou jsme my – dospělí – cestou životem poztráceli.

Tak i já, když jsem připravoval tuto Velkou knihu českých pohádek, jsem se musel vydat na cestu zpátky. Znovu jsem pročítal všechny klasické i lidové české pohádky a čekala na mě různá překvapení: některé pohádky jsem si uchoval v paměti jinak, než jak byly v ­knihách zapsány, některé, pro mne tehdy „těžké“, byly teď průzračné – a naopak v jiných, docela prostinkých, jsem nacházel nové významy. Ale tak to bývá při všech návratech, v četbě – i v životě.

Pozoroval jsem, jak se proplétaly (a navzájem si od sebe „vypůjčovaly“) české pohádky s moravskými a moravské se slovenskými, a už jsem věděl proč. Vždyť ti nejznámější sběratelé a zapisovatelé pohádek, třeba Božena Němcová nebo Karel Jaromír Erben, byli zároveň i poutníky, vlastně takovými pohádkovými krajánky!

A také jsem si uvědomil, jak se původní pohádkové zdroje měnily podle vůle a gusta různých vypravěčů, jak je – někdy citlivě, ale často i nahodile nebo hloupě – proměňovaly filmové a televizní adaptace.

I proto jsem se rozhodl, že nechám jádro v oříšku, že si nebudu vymýšlet – nebo snad jen někdy a jen trošičku… Potíž byla ovšem v tom, jaké pohádky z národní pokladnice vybrat.

Ty nejznámější, nejpohádkovější, ty pro malé děti, nebo raději pro ty větší? Veselé, škodolibé, nebo spíše laskavé a trochu smutné? O princeznách a princích, nebo o děvečkách a nádenících, o chuďasech a boháčích? A co náš Honza, furiant i jelimánek, hlupák i hlava otevřená, a co čarodějnice, co sedmihlaví draci a obři a trpaslíci? Co naši čerti, kteří se pramálo podobají ďáblům z cizích pohádek, a co vodníci, kteří patří k našim rybníkům natolik, že je v jiných báchorkách téměř nenajdete? Mohou tu chybět?

Takhle jsem se ptal, ale nedoptal. A pokud jsem nějakou – tu vaši oblíbenou – pohádku vynechal, však si ji najdete. Nebo vás sama někdy a někde potká.

Pav e l Š r u t

7

velka kniha pohadek_TISK_27.7.indd 7

28.07.17 8:18

velka kniha pohadek_TISK_27.7.indd 8

28.07.17 8:18

Pohádka To vám byla jednou jedna koza a pět kůzlátek, šla do lesa v půli ledna, a než přišla nazpátek, skočil zlý vlk přes vrata a hned mířil do vrátek, tam, kde koza rohatá měla svých pět kůzlátek.

Vlk byl tlustý jako bečka, ale hlad měl jako vlk, když se vrhl do chlívečka, tak kůzlátka ani muk.

Potom první hop nahoru! další čtyři za ním, zamkla vlka na závoru – a já se vám klaním.

velka kniha pohadek_TISK_27.7.indd 9

28.07.17 8:18

Hrnečku, vař!

V jedné vsi žila chudá vdova s dcerou. Chaloupku měly malou, hlínou a slámou spravovanou, políčko žádné a zahrádku jako dlaň. Když vítr vál, chaloupkou profukovalo, když déšť padal, do sednice zatékalo. Tak už to bývá, když s lidmi bydlí bída.

V létě chodila matka s dcerou do lesa na jahody a na pole klásky sbírat. Jahody byly dobré na sladkou kaši a klásky zase pro slepice. Slepice nesly vajíčka, dcera je donesla na trh, za grošíky, co za ně utržila, nakoupila krupici na kaši, a tak pořád dokola.

Jednou šla dcera zase na jahody. K obědu v ubrousku si nesla skývu černého chleba, vždyť v lese zůstane až do oběda. Když jahůdkami naplnila džbán, sedla si u studánky.

Trochu si odpočine, černý chléb čirou vodičkou zapije a vrátí se domů.

Ale sotva ubrousek na trávě rozložila, objevila se před ní vetchá stařenka v žebrácké zástěře. Jednou rukou se opírala o sukovitou hůl, v druhé držela oprýskaný hrneček.

A povzdechla si. „Ach, děvenko moje milá, hlady jsem se probudila a s prázdným žaludkem večer půjdu spát. Nedala bys mi kousek chleba?“ „I to víte, že dala,“ usmálo se děvče. „Už jsem se dost jahod najedla a domů mám nedaleko. Jen jestli pro vás ten krajíc nebude moc tvrdý.“ A dala stařeně celý svůj oběd. „Zaplať pánbůh, milá děvenko, zaplať pánbůh! A když ty máš tak dobré srdíčko, i já ti něco od srdce dám. Vezmi si tenhle hrníček. Není zrovna kdovíjaký, ale není také ledajaký! Když ho doma postavíš na stůl a přikážeš mu: Hrnečku, vař!, navaří ti kaše, kolik budeš chtít. A když budeš myslet, že je kaše dost, bez dlouhého otálení přikaž, ať se všechno změní. Zavolej prostě: Hrnečku, dost!“ řekla stařenka a pak větřík zafoukal a odvál ji jako suchý list.

Děvče přišlo domů celé popletené. Matka poznala, že se v lese něco přihodilo, ale ani dceru řádně nevyslechla a povídá: „Holka, nemudruj, však ten hrneček vyzkoušíme a uvidíme.“ A tak dcera postavila oprýskaný hrnek na stůl a poručila: „Hrnečku, vař!“ Na mou věru! Hrneček poskočil na dřevěném stole jako na rozpálených kamnech, ode dna to začalo bublat, uvnitř to začalo houstnout, a než se matka s dcerou stačily pokřižovat, v sednici to zavonělo krupicovou kaší. „Hrnečku, dost!“ Sotva to dcera zvolala, hrneček přestal vařit.

10

velka kniha pohadek_TISK_27.7.indd 10

H r n e č k u, va ř !

28.07.17 8:18

Hned si obě sedly, popadly lžíce a daly se do jídla. Kaše byla hebká jako pohlazení a sladká jako políbení, ani těch jahůdek navrch třeba nebylo.

Pak děvče sebralo v kurníku snůšku vajec a odebralo se do města. Na trhu je prodá a koupí sůl a mouku na chleba. Trhovkyň se tentokrát sešlo hodně, ale kupců málo, děvče čekalo až do večera, než vajíčka prodalo.

Matka se doma nemohla dočkat, pokoušel ji dílem hlad a dílem zvědavost, tak se chvíli přemáhala, ale pak poručila: „Hrnečku vař!“ A hrnek na stole poskočil, ode dna to začalo bublat, uvnitř to začalo houstnout, v sednici to sladce zavonělo a kaše vzkypěla. „Jen počkej, hrnečku, ještě si musím dojít pro misku a pro lžíci,“ povídá matka a jde do komory.

Vrátila se za chvilenku, ale na prahu sednice zůstala stát jako opařená. Kaše se valila z hrnečku na stůl, ze stolu na lavici a z lavice na hliněnou podlahu.

H r n e č k u, va ř !

velka kniha pohadek_TISK_27.7.indd 11

11

28.07.17 8:18

Jak byla matka nedočkavá a dceru řádně nevyslechla, nevěděla, kterak to dopuštění zastavit – a žádné domluvy na hrneček neplatily!

Přikryla honem hrnek pokličkou, ale ta nadskočila a spadla na zem. Přikryla hrnek díží, ale i ta se pod bublající kaší zvedla a uplavala. Vždyť z krupicové kaše se už stala krupicová povodeň!

Kaše kypěla a valila se dál a dál a bez přestání. Už jí byla plná světnice. Matka utekla do síně, lomila rukama a naříkala, jaký to bezbožný dar dcera z lesa přinesla. Ale ani lamentování hrneček nezastavilo.

Pak se kaše vykulila ze světnice do síně! Matka s pláčem vyběhla po schůdcích na půdu a z půdy vylezla vikýřem na střechu.

12

velka kniha pohadek_TISK_27.7.indd 12

H r n e č k u, va ř !

28.07.17 8:18

H r n e Ä? k u, va Ĺ™ !

velka kniha pohadek_TISK_27.7.indd 13

13

28.07.17 8:18

Kaše kypěla a valila se oknem ven, už vylomila vrátka, už zvedala chatrnou střechu, už se řinula z domku na pěšinu, už pěšinou tekla na náves a...

Kdo ví, jaký by to vzalo konec, kdyby se dcera právě nevrátila z trhu a kdyby už zdálky nekřičela: „Hrnečku, dost!“ Ale sotva to zvolala, hrneček přestal vařit. Krupicová povodeň se zastavila, dopuštění ustalo a nikomu nic zlého se nakonec nestalo.

Jen na návsi zůstal takový kopec kaše, že sedláci, když tudy jeli večer z pole domů, museli se tou kaší na druhou stranu prokousat.

14

velka kniha pohadek_TISK_27.7.indd 14

H r n e č k u, va ř !

28.07.17 8:18

O zlé koze Byl jeden pán a ten měl kozu. Nikomu se nelíbila, jenom jemu byla milá, ale kdo ji bude pást? Každý pták si zpívá svou, páni kozy nepasou. A tak nezbylo než zajít do vsi a přeptat se po nějaké pasačce. U potůčku zaslechl zpěv a spatřil dívenku s proutkem. To ona si zpívala, když v travičce husy pásla. „Panenko milá,“ oslovil ji pán. „Hezky zpíváš, pěkně husy paseš, zdalipak bys uměla i kozu vyhnat na pastvu?“ „To věru není žádná robota,“ usmálo se děvče. „I kdyby ta koza byla tvrdohlavá, laskavé slovo ji obměkčí.“ „Dobře mluvíš,“ pochválil ji pán. „Rád bych tě přijal do služby.“ Druhý den ráno dívenka vyhnala pánovu kozu na pastvu, vodila ji po nejzelenější travičce, vrbovým proutkem do vzduchu švihala a pěkné písničky jí zpívala. Když byla koza napasená, odvedla ji domů.

Pán viděl, že koza má boky jako soudeček, ale přece jen se zeptal: „No tak pověz, kozo milá, jak se ti pasačka zalíbila?“ A koza se čertila: „Nepásla mě!

Mezi dvěma poli přetáhla mě holí, pak mě na mez hnala, k hrušce přivázala, a sama si na kopci hrála s pány mládenci!“ Pán koze uvěřil, tuze se rozzlobil a milou dívku vyhnal z domu. Příští den se znovu vypravil do vsi, aby se poohlédl po nějaké hodnější pasačce.

Potkal panenku ještě mladší a ještě milejší. Do služby šla zvesela, v jetelíčku kozu pásla, a pán tajně šel zpovzdáli za nimi. Chtěl se na vlastní oči přesvědčit, zdali děvče jeho kozu dobře pase.

A viděl, že pasačka je jako andělíček a jeho koza jako čert.

Po návratu se pán zeptal:

O Z LÉ KO Z E

velka kniha pohadek_TISK_27.7.indd 15

15

28.07.17 8:18

„No tak pověz, kozo milá, jak se ti pasačka zalíbila?“ A koza odpověděla: „Nepásla mě!

Mezi dvěma poli přetáhla mě holí a potom mně na úhoru dřela kůži do úmoru!“ „A já ti ještě přidám, ty kozo zlá, falešná a lživá!“ rozzlobil se pán.

Popadl hůl a švihal ji a chlupy z těla dřel, až jí polovic hřbetu odřel. Koza kopala a mekala, dokud se mu nevysmekla a té holi neutekla.

Přiběhla do vesnice a schovala se u jedné babky na půdu. Babka nic netušila, šla si pro mouku na koláčky, a najednou na ni někdo spustí: „Já jsem koza rohatá, dopolovic odratá, jen zkus přijít nahoru, já každého sežeru!“ Babka se tak ulekla, že hned z domu utekla. A tu k ní přiběhl pejsek. „Babičko, kam tak utíkáte?“ „Přišla ke mně koza za dne, hrozí, že mě sežere. A teď tma a večer padne a já se bojím domů vrátit. Proto, pejsku, utíkám a pláču a naříkám.“ „A kdepak tu kozu máte?“ „Na půdu si vlezla a po dobrém že nesleze.“

16

velka kniha pohadek_TISK_27.7.indd 16

O Z LÉ KO Z E

28.07.17 8:19

„Když nechce po dobrém, bude muset po zlém!“ Pejsek se naježil, vyběhl na schůdky, které vedly k půdě, a vtom se mu nad hlavou ozvalo: „Já jsem koza rohatá, dopolovic odratá, jen zkus přijít nahoru, já každého sežeru!“ Když to pejsek uslyšel, sklopil uši a vzal do zaječích. Babička plačky cupitala za ním.

A takhle uplakanou ji potkal ježek. „Babičko, proč tolik pláčete?“ zeptal se.

Když mu stařenka všechno pověděla, ježek se jen smál. „Tak pojďte, babičko, já vám tu nezvanou návštěvu z domu vypíchám!“ Sotva vešli do domečku, koza začala na půdě dupat a do trámů trkat. Ale ježek se ani trochu nezalekl. Když koza spustila tu svou, skočil jí na hřbet, a hned tu kozu rohatou, dopolovic odratou, bez milosti bodal a píchal svými bodlinami a nepřestal, dokud se mu nevysmekla a do lesa neutekla.

Už se nikdy nevrátila a babička ráda byla, ježkovi koš jablek dala a potom si odestlala a šla pěkně spát.

H r n e č k u, va ř !

velka kniha pohadek_TISK_27.7.indd 17

17

28.07.17 8:19

18

velka kniha pohadek_TISK_27.7.indd 18

H r n e Ä? k u, va Ĺ™ !

28.07.17 8:19

Perníková chaloupka

Byl jeden otec a měl dvě děti, Marušku a Honzíčka. Za prací chodil do lesa, jen večer se s dětmi potěšil. Maminka jim vařila, prala, zašívala a stále se usmívala, i když ji sužovala zlá nemoc. Jednou večer ulehla, ale ráno byla tak slabá, že dětem neposloužila a brzy zemřela.

Smutek ani nestačil přebolet a vdovec musel dětem najít novou matku. Vždyť bydleli na samotě a nebylo nikoho, kdo by se o Honzíčka a Mařenku postaral. Tak se otec oženil.

Ale byla to zlá žena a špatná matka, lítice a macecha.

Děti se macechy bály a muž z ní měl strach. Jednou, když se jí docela zprotivilo pro děti vařit, prát a punčochy jim zašívat, přikázala: „Zavedeš je do lesa, aby cestu domů nenašly.

Třeba se o ně někdo postará.“ A otec se tak té lítice bál, že jednoho rána Honzíčka a Marušku vzbudil a řekl: „Děti, vezměte si džbánečky, půjdeme do lesa na jahody.“ Došly hluboko, kde les byl temný, jen mýtina se červenala perličkami jahod.

Tady jim otec stísněným hlasem řekl: „Tak tu si, Honzíčku a Mařenko, sbírejte jahody do pusy i do džbánku. Já půjdu tamhle stromy kácet. Nemusíte mít strach, uslyšíte mou sekeru, a tak poznáte, že jsem nablízku.“ Děti se vesele vrhly na jahody a otec vešel do lesa. Ze suché větve vytesal palici s dlouhým topůrkem a přivázal ji na strom. Vítr foukal, a jak foukal, tak palicí pohyboval, a ta tloukla do kmenu, jako když se sekera do soušky zatíná.

A pak se smutně vrátil domů.

Honzíček s Mařenkou zůstali v lese sami, ale jahod bylo tolik a tak slaďounkých, že se jim celý den ani nezastesklo. Až když přišel večer, vypravili se za zvukem sekery. Ale otce nenašli, jen palice buch buch, jak vítr foukal, do suchého stromu tloukla. „Tatíček na nás zapomněl, jistě šel domů a nás tu nechal,“ vzlykal Honzík. „Sluníčko se níží, k večeru se blíží, pojďme, táto, domů!“ volala Mařenka a Honzíček měl slzy na krajíčku, protože z lesa se nikdo neozýval. „Když jsme spolu, bát se nemusíme. Zůstaneme tu přes noc a ráno nás tu tatínek jistě najde.“ „Ale já se bojím!“ „Vždyť nám v lese nikdo neublíží,“ utěšovala ho Mařenka. „Ale já se bojím tmy,“ fňukal Honzíček.

PERNÍ k o v á c h a l o u p k a

velka kniha pohadek_TISK_27.7.indd 19

19

28.07.17 8:19

„Nu, tak já vylezu na strom a podívám se, jestli někde neuvidím světýlko,“ řekla Mařenka a hned hbitě jako veverka vyšplhala až do vršku vysoké jedle. „Tamhle vidím malé světýlko,“ zvolala radostně.

Slezla ze stromu, vzala mladšího bratříčka za ruku a vedla ho z lesa ven, tam, kde v dáli na louce blikalo světýlko.

Stála tu chaloupka. Maličká – a celá z perníku! Stěny měla z perníku, čokoládová okýnka a střechu z marcipánu. Děti pokradmu nakoukly okénkem dovnitř a viděly za stolem pospávat starou babici a ježatého dědka.

Mařenka se jich polekala, ale Honzík měl oči jenom pro ten perníček. „Mařenko, já vylezu na střechu a hodím ti jeden!“ „Nedělej to, Honzíčku. Co když nás uslyší, co když na nás přijdou?“ Ale klouček už byl nahoře, ulamoval ze střechy sladký marcipán a dolů házel kousek za kouskem, jeden sladší než druhý. „Dědku, co to tam na střeše šramotí?“ probudila se babka. „Běž se podívat, jestli nám někdo nekrade perníček.“ Dědek vyšel ven a ptá se: „Kdopak nám tu na střeše loupá perníček?“ Honzíček se skrčil za komín a Mařenka schovaná pod okénkem odpověděla tenkým hláskem: „To já – noční větříček!“ Dědek se tou odpovědí spokojil, vrátil se do chaloupky a pak zase s babkou položili hlavy na stůl a spali.

Honzíček skočil dolů za Mařenkou, marcipán si rozdělili a tichounce ho chroupali, až nakonec v mechu za domečkem usnuli.

Ráno, sotva se probudil, Honzík si zase vylezl pro kousek marcipánu. „Dědku, co to tam na střeše šramotí?“ zlobila se babice.

Dědek vyšel ven a ptá se: „Kdopak nám láme perníček?“ „To já – ranní větříček,“ odpověděla Maruška tenkým hláskem.

Jenže dědek zahlédl kloučka za komínem a Marušku pod okénkem a hned to šel dovnitř babce povědět. „Říkáš klouček a děvečka? Tak je dáme do chlívečka, dobře si je vykrmíme, pak pod pecí zatopíme a potom je spolu sníme!“ radovala se babice.

Maruška všechno slyšela a tuze se vylekala. „Honzíčku, skoč dolů!“ volala. „Zle je, a bude ještě hůř, když nás dědek dohoní!“ Honzíček vzal Marušku za ruku a utíkali, dědek na křivých nohách poskakoval za nimi.

20

velka kniha pohadek_TISK_27.7.indd 20

PERNÍ k o v á c h a l o u p k a

28.07.17 8:19

Za pasekou na políčku stařenka žala mladou pšenku. Děti k ní doběhly a prosily: „Babičko, poraďte nám, kudy běžet, dědek nás honí a babice nás upeče, protože jsme jí ze střechy loupaly perníček!“ „Děti moje, nebožátka,“ spráskla ruce stařenka. „Tamhletou cestičkou běžte! Já tu zatím dědka zdržím.“ Honzíček s Mařenkou utíkali, kam jim ukázala.

Za chvilenku doběhl k políčku i dědek a hned se na stařenku obořil: „Osobo, neviděla jste tudy jít děti?“ „Pšenku tu žnu, jaké smetí?“ odpověděla selka, jako by mu nerozuměla. „Osobo, já se vás ptám, jestli jste tu neviděla děvečku a kloučka?“ „Na mou věru, až dám semlít, z pšenky bude moučka!“ „Osobo, já se ptám, jestli děti nešly touhle cestou?“ „Do mouky dám vejce, kvásek a zadělám těsto!“ „Osobo, jste hluchá? Neviděla jste tu běžet děcka?“ „Kde to těsto zadělávám? Přece v díži – kdepak v neckách!“ „Osobo, propána, neviděla jste tu běžet děti?“ „Já si ráda popovídám, jenomže čas letí!“ „Osobo, už mi jednou odpovíte, jak se má a jak je třeba?“ „To dá rozum, milý pane, že z té mouky peču chleba!“ „Osobo, ty děti! Neběžely k řece?“ „Kde ho peču? V peci přece!“ „Osobo, ty děti! Neběžely tamhle pěšinkou k té hůrce?“ „Bať, bať, že je chleba upečený, poznáte na kůrce!“ „Osobo, slyšíte? Neviděla jste tu kluka a s ním malou holku?“ „Když mi trochu těsta zbude, nadělám pár vdolků!“ „Osobo, co je mi do vdolků! Ty děti jste neviděla?“ „Ach tak, děti? Inu, to jste měl říct hned, že hledáte děti. Bodejť bych je neviděla! Utíkaly, cestičkou po poli, ale teď už je nikdo nedohoní!“ Dědek nebyl zrovna chytrý, ale zase nebyl až tak hloupý, aby nepoznal, že si z něho stařenka udělala dobrý den. A tak si jen odplivl a belhal se zase zpátky ke své zlé babici. Ta mu dala!

A Honzíček s Mařenkou? Šťastně cestu domů našli. A otec, když je uviděl živé a zdravé, popadl je do náručí, zlou macechu vyhnal a sám se o děti staral. Vždyť mu hodná a chytrá Mařenka ve všem pomáhala.

PERNÍ k o v á c h a l o u p k a

velka kniha pohadek_TISK_27.7.indd 21

21

28.07.17 8:19

Obsah Předmluva — 7 Pohádka — 9 Hrnečku, vař! — 10 O zlé koze — 15

Perníková chaloupka — 19 Smolíček pacholíček — 22 Jak dědeček měnil, až vyměnil — 28 Otesánek — 32 O Palečkovi — 38 Honza a lakomý sedlák — 42 Honza a smutná princezna — 46 Honza v pekle — 50 Honza a čarodějnice — 57 Honza a vrba — 62 Jak kovář soupeřil s čertem — 66 Čertův úpis — 72 Trávožrout, kokrháč a myšilov — 77 Zkrocený vodník — 82 Vodníkova žena — 85 Čarodějnice ze stříbrné hory — 89 Krejčík Nitka a obr Všechnosněd — 93

Jak Jiřík sloužil u černokněžníka — 97 Mazánek s dřevěnou šavličkou — 103 Dlouhý, Široký a Bystrozraký — 109 Princezna Labutěnka — 119 Princezna v medvědí kůži — 129 Tři zlaté vlasy děda Vševěda — 137 Jabloňová panna — 145

velka kniha pohadek_TISK_27.7.indd 317

28.07.17 8:30

O třech přadlenách — 151 Divotvorný mlýnek — 159 Princ Bajaja — 163 Zlatovláska — 174 Neohrožený Mikeš — 183 Dobré jméno — 192 Zlatá nit a Budiž — 195 Krakonoš a dvě Marušky — 201 Modrý holoubek — 205 Kdo je hloupější — 213 Kuba praštěný škubánkem — 217 Dukátová polévka — 220 Jak přišly na svět houby — 223 Od rána do večera — 225 Jak se hříšník dostal do nebe — 229 Bída — 235 Čert čeledínem — 241 Dva bratři a sedm pomocníků — 247 Chytrá chalupnice — 249 Jak čert odnesl čerta do pekla — 253 Tři tetky sousedky — 257 Učený pes — 262 O dvanácti měsíčkách — 265 O kouzelném ubrousku, třírohém klobouku a divotvorném měšci — 272 Pyšná Maruša — 280 Janek a turecký sultán — 287 Dvojčata — 292 Chytrá horákyně — 300 Dobrý čaroděj a kůň se zlatou hřívou — 307 Pohádka bez konce — 314

velka kniha pohadek_TISK_27.7.indd 318

28.07.17 8:30

NEJDůLEžiTěJšÍ PRAMENY: Božena Němcová, Národní báchorky a pověsti, 2. vyd.

Pospíšil, Praha 1854–55; František Bartoš, Pohádky, říkadla a hádanky z Bartošovy Kytice, Prombergr, Olomouc 1901; Václav Říha, Dvanáct pohádek z onoho světa, Ústř. dělnické knihkupectví, nakladatelství a antikvariát, Praha 1921; Václav Říha, Pohádky, Evropský lit. klub, Praha 1938; Jiří Horák, České pohádky, Jos. R. Vilímek, Praha 1944; Beneš Method Kulda, Moravské pohádky, SNDK, Praha 1957; Karel Jaromír Erben, České pohádky, Národní knihovna, SNKLHU, Praha 1958; Beneš Method Kulda, Pohádky a pověsti z Rožnovska, Praha 1963.

velka kniha pohadek_TISK_27.7.indd 319

28.07.17 8:30

Velká kniha

českýc h pohádek Napsal Pavel Šrut Ilustrovala Eva Frantová Grafická úprava a sazba Vladimír Vimr Vydala Euromedia Group, a. s., v edici Pikola, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 v roce 2017 jako svou 9186. publikaci Odpovědná redaktorka Jana Kotrlová Technický redaktor David Dvořák Tisk TBB, a. s., Banská Bystrica Počet stran 320 Vydání druhé, v Euromedii první PRO DĚTI OD 6 LET Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz Knihy lze zakoupit v internetovém knihkupectví www.knizniklub.cz.

velka kniha pohadek_TISK_27.7.indd 320

28.07.17 8:30