Page 1

Kritický bod

KNIŽNÍ KLUB

Kriticky bod_001 a 003.indd 3

4/11/18 11:00 AM


Přeložila Tatjana Jandourková

ROBIN COOK KRITICKÝ BOD

CRITICAL Copyright © 2007 by Robin Cook All rights reserved Translation © Tatjana Jandourková, 2008

ISBN 978-80-242-6123-2


PODĚKOVÁNÍ Dominique Borseové, MBA investorce rizikového kapitálu v zábavním průmyslu Jean E. R. Cookové, MSW, CAGS, psycholožce Joeovi Coxovi, J. D., LLM, skvělému daňovému a realitnímu poradci Rose Dohertyové, A. M., vědecké pracovnici Marku Flomenbaumovi, M. D., Ph. D., hlavnímu soudnímu lékaři státu Massachusetts Angelu MacDonaldovi, J. D., právníkovi specialistovi na trestní právo


Cameronovi za radost, kterou přináší


KRITICKÝ BOD

/ 9

Prolog

V týdnu na přelomu března a dubna 2007 poznamenala zdraví tří osob vážná a nešLastná událost, jež měla později ve složitém sledu příčin a následků ovlivnit životy stovek, ba dokonce tisíců lidí. Dvě z těchto osob zemřely. Tyto individuální tragédie zasáhly své oběti bez jakéhokoli varování. Ačkoli všichni tři byli celkově zdraví ženatí muži přibližně stejného věku, měli zcela rozdílná povolání a nikdy se nesetkali, aL společensky, nebo pracovně. Jedním byl bělošský lékař, který utrpěl bolestivé a ochromující zranění při sportu; druhým afroamerický počítačový programátor, jenž podlehl prudké a smrtelné nozokomiální pooperační infekci; a třetí asijsko-americký účetní, jehož stihla krutá smrt ve stylu popravy. Tak jako většina lidí ani doktor Jack Stapleton nikdy skutečně neocenil anatomický a fyziologický zázrak, jakým byla jeho kolena, dokud mu večer šestadvacátého března 2007 nevypověděla službu. Ten den od časného rána pracoval jako soudní patolog v Úřadu hlavního soudního lékaře, neboli OCME. Do práce a zpět dojížděl na svém milovaném horském kole Cannondale, aniž by jedinkrát uznal přínos svých kolen. Během dopoledne provedl tři pitvy, z nichž jedna představovala složitou záležitost zahrnující obtížnou disekci drah mnohočetných střelných ran. V pitevním sále, všeobecně nazývaném „sklep“, stál víc než čtyři hodiny na nohou, které se reflexivně pohybovaly a pomáhaly mu v práci. Ani jednou nepomyslel na svá kolena a námahu vynaloženou různými vazy, které i přes velkou zátěž věrně udržovaly celistvost kloubů, ani na menisky tlumící značný tlak vyvíjený distálními konci femurů, neboli stehenních kostí, na horní plochu tibií, čili kostí holenních. Katastrofa udeřila teprve později, na konci jednoho z Jackových téměř každovečerních zápasů na místním basketbalovém hřišti s umělým osvětlením. K Jackově mrzutosti on a několik nejlepších hráčů včetně jeho přátel Warrena a Flashe, s nimiž tento večer tvořil tým, nevyhráli jedinou hru, takže museli mučivě dlouhou dobu nečinně čekat, než se zase dostali k akci. Jak večer pomalu ubíhal, Jack ani v nejmenším nepotřeboval, aby mu Warren stále připomínal, že zavinil několik proher, když zkazil snadnou střelu nebo ztratil míč. Přesto ho Warren dál nemilosrdně peskoval. A Jack nemohl říci, že nezaslouženě; na konci jedné hry, při vyrovnaném skóre,


10 /

ROBIN COOK

se Jack sám zcela znemožnil, když ztratil míč a tím i zápas, protože zakopl o vlastní nohu. Skutečná kalamita udeřila na konci posledního zápasu, když Jack dostal po vhazování od Warrena dlouhou přihrávku. Jelikož stav byl opět nerozhodný a příští koš měl rozhodnout o výsledku, Jack se chtěl rehabilitovat. K jeho radosti při této snad poslední rozehrávce stál mezi ním a košem pouze jeden hráč. Říkalo se mu Prskal, v narážce na jeden z jeho méně okouzlujících způsobů. Pro Jacka však momentálně bylo mnohem důležitější, že dlouhý a hubený Prskal sotva mohl konkurovat jeho rychlosti. „Je to doma!“ vykřikl Warren na opačném konci hřiště, jelikož plně očekával, že Jack zanechá Prskala v oblacích prachu a snadno koš zavěsí. Po přesvědčivém klamavém pohybu hlavou doleva si Jack mezi nohama prohodil míč z ruky do ruky a vyrazil k útoku po pravé straně. Vše začalo tím, že zvedl pravou nohu z hrací plochy, přičemž se pravé koleno rychle ohnulo a pak natáhlo. Jakmile se noha spustila a pevně opřela o makadam, Jack stočil trup doleva, aby obešel Prskala, jenž se dosud nevzpamatoval z jeho úhybného manévru a driblingu. Jack nyní zvedl levou nohu ze země a celou váhu přenesl na částečně pokrčené pravé koleno, které si zároveň muselo poradit s náhlou rotací proti směru hodinových ručiček. Kdyby si Jack dal čas a vypočítal síly působící na jeho dvaapadesátileté koleno, jistě by si dobře uvědomil, co vlastně po své dosud věrně sloužící anatomii žádá. Ačkoli postranní vazy to vydržely, protože efektivně rozložily dané síly po celé své poměrně velké šířce, zcela jiná situace nastala u předního zkříženého vazu, který se postupem let, jak Jack stárl, mírně prodloužil. Tento relativně úzký pruh tkáně – u jehněčí nožky většinou nazývaný chrupavkou, ale Jack věděl, že jde o kolagen –, se snažil zabránit tomu, aby stehenní kost sjela dozadu z kosti holenní. Bohužel zúčastněné síly tento vaz přemohly a ten se s praskavým zvukem doslova roztrhl, takže se Jackův femur krátce vykloubil z jamky, přičemž se poškodily jemné přední okraje obou menisků. Jackovi se podlomila pravá noha a poslala ho na drsnou dlažbu, po níž se sklouzl ještě několik desítek centimetrů a zanechal za sebou značný kus pokožky. V jednu chvíli byl Jack koordinovanou masou svalů a kostí soustředěnou na hru a vzápětí se stal potlučenou a odřenou hromádkou nataženou na zemi, svíjel se bolestí a tiskl si koleno. Nebyl si stoprocentně jist, co se stalo, ale určitou představu měl. Mohl jen doufat, že se mýlí. „Člověče, s tebou to je čím dál horší,“ zabručel Warren, když k němu doběhl a ujistil se, že Jack je v podstatě celý. Jeho tón napůl odrážel soucit,


KRITICKÝ BOD

/ 11

napůl znechucení. Narovnal se, založil si ruce v bok a zlostně pohlédl na svého zraněného přítele. „Možná jsi na to už moc starej, doktore, jestli mi rozumíš.“ „Promiň,“ vypravil ze sebe Jack. Cítil rozpaky, protože se na něj všichni dívali. „Takže jsi pro dnešek skončil nebo co?“ zeptal se Warren. Jack pokrčil rameny. Bolest, zpočátku krutá, se posléze dost zmírnila, což v něm vzbudilo falešný pocit naděje. Opatrně se postavil na nohy a postupně přenesl váhu na poraněný kloub. Znovu pokrčil rameny a udělal pár zkusmých kroků. „Nevypadá to tak zle,“ oznámil, zatímco si prohlížel odřeniny na levém lokti a koleni. Poté zkusil dalších pár kroků, které vypadaly v pořádku, ale najednou se zkroutil doleva. V té chvíli se kloub opět krátce dislokoval a Jack se znovu ocitl na zemi. Podruhé se vyškrábal na nohy. „Jsem vyřízený,“ poznamenal se stejnou mírou rezignace i lítosti. „Jsem vážně vyřízený. Tohle očividně není obyčejné vymknutí.“ Tak jako většina lidí ani David Jeffries nikdy skutečně neocenil molekulární zázrak, jakým jsou bakterie, ani fakt, že potlačení nebo rozšíření infekce závisí na výsledku hrdinské molekulární bitvy mezi virulentními faktory bakterií a obrannými mechanismy lidského těla. Také nikdy skutečně nedocenil hrozbu, kterou bakterie stále představují navzdory rozsáhlé škále antibiotik dostupných modernímu lékaři. Věděl, že bakterie v minulosti způsobovaly strašné epidemie včetně černého moru, ale to bylo už dávno. Rozhodně se víc než bakterií obával virů, jako je H5N1 (ptačí chřipka), ebola nebo virus způsobující AIDS, jehož nebezpečnost média neustále připomínala. Kromě toho měl David jen mlhavé povědomí o tom, že existují takzvané „hodné bakterie“, které pomáhají vyrábět užitečné věci jako sýr a jogurt. A tak když jednoho pondělního rána roku 2007 nastupoval na ortopedickou kliniku Angels na rekonstrukci předního zkříženého vazu pomocí kadaverózního štěpu, s bakteriemi si nedělal starosti. Měl strach z anestezie a z toho, že se po operaci neprobudí. Také se obával možnosti, že i když absolvuje celý proces, prý velmi bolestivý, jak se mu svěřil kamarád, výsledek nesplní očekávání a on se nebude moci vrátit ke svému milovanému tenisu. Jako počítačový programátor úspěšné manhattanské softwarové firmy trávil David podle vlastních slov spoustu hodin na zadku, připoutaný ke svému monitoru. Protože byl odjakživa sportovně založený, potřeboval si to vynahradit dostatkem tělesného pohybu, a tenis mu to poskytoval. Až do svého zranění asi měsíc před operací hrával nejméně čtyřikrát týdně.


12 /

ROBIN COOK

Dokonce se marně pokoušel vzbudit zájem o tento sport u svých dvou předpubertálních synů. Pokud šlo o zranění, David neměl ponětí, jak se to stalo. Vždy se udržoval v dobré kondici. Pamatoval si jen, že po dobrém podání vyběhl k síti. Bohužel, úder nebyl tak zdařilý, jak doufal, a soupeř odpověděl returnem přesně umístěným na Davidovu levou stranu. David se v běhu zapřel o přední nohu a otočil se doleva, aby dosáhl na míček. Ale už se k němu nedostal. Místo toho se octl na zemi a držel si bolestivé koleno, které okamžitě začalo otékat. Vzhledem k Davidovu prudce se zhoršujícímu pooperačnímu průběhu by se jistě dalo říci, že měl mít k bakteriím větší respekt. Během několika hodin po operaci si poměrně malý počet stafylokoků našel cestu do Davidova kolena a respiračních bronchiol jeho plic, kde započaly své molekulární kouzlo. Stafylokok je rozšířený typ bakterie. Běžně se najde v nosní dutině nebo na vlhkých místech pokožky u dvou miliard lidí, třetiny světové populace. Také David byl takto kolonizován. Avšak druh, jež se dostal do Davidova těla, nepocházel z jeho vlastní flóry. Byl to velmi zvláštní kmen zlatého stafylokoka, který využil snadnosti, s níž si stafylokoky vyměňují genetické informace, aby zvýšily svou virulenci a tedy konkurenční výhodu. Tento specifický poddruh nejen odolával penicilinovým antibiotikům, ale také nesl geny pro houf ošklivých molekul, z nichž některé pomáhaly útočícím bakteriím přilnout k buňkám vystýlajícím Davidovy nejmenší kapiláry, zatímco jiné ničily obranné buňky, které Davidovo tělo vyslalo proti počínající infekci. Když byla Davidova buněčná obrana ochromena, útočící bakterie se začaly množit geometrickou řadou a za několik hodin dosáhly sekrečního stadia. Nyní se zapojila skupina dalších genů v genomu tohoto specifického stafylokoka a umožnila těmto mikroorganismům vychrlit záplavu ještě nebezpečnějších molekul zvaných toxiny. Toxiny začaly v Davidově těle rozsévat zkázu včetně takzvaného „masožravého efektu“ a vyvolaly symptomy a příznaky označované jako syndrom toxického šoku. Na blížící se katastrofu Davida nejdřív upozornila mírná teplota, která se projevila šest hodin po operaci, dávno předtím, než útočící bakterie dospěly do sekrečního stadia. Zvýšené teplotě David nevěnoval velkou pozornost a stejně tak i pomocná sestra, která ji nicméně pečlivě zaznamenala do Davidovy digitální nemocniční karty. Pak si všiml pocitu, který popsal jako svírání na hrudi. Jelikož na utišení bolesti dostával narkotika, jejichž dávkování si mohl sám upravovat, nestěžoval si. Domníval se, že


KRITICKÝ BOD

/ 13

tyto počáteční symptomy k pooperačnímu průběhu patří, ale najednou nemohl popadnout dech a vykašlal krvavý hlen. Te_ už byl skutečně znepokojen. Jeho úzkost ještě vzrostla, když upozornil na svůj zhoršující se stav, a sestry okamžitě začaly vyvíjet horečnou činnost. Zatímco mu odebíraly krev, přidávaly do infuze antibiotika a poplašeně vyjednávaly případný urgentní převoz do Univerzitní nemocnice, David začal zdráhavě pochybovat, že se uzdraví. „Budete v pořádku,“ řekla jedna ze sester automaticky. Ale navzdory tomuto ujištění David zemřel o několik hodin později na celkovou sepsi a multiorgánové selhání cestou do plně vybavené všeobecné nemocnice. Tak jako většina lidí si ani Paul Yang nedělal skutečné starosti se svým konečným osudem, ačkoli by měl, zvlášL přibližně v době, kdy David Jeffries prohrával svou molekulární bitvu s bakteriemi. Podobně jako jiní lidé, prokletí povědomím o své smrtelnosti, se ani Paul nijak nezabýval tvrdou realitou smrti, i když si asi tak od svých osmnáctin neodbytně uvědomoval, že stárne čím dál rychleji. Ve svých jednapadesáti letech měl příliš mnoho naléhavějších starostí, například rodinu zahrnující rozhazovačnou manželku, která nikdy nebyla materiálně uspokojena, dvě děti na univerzitě, kam je mělo brzy následovat třetí, a velký předměstský dům se stejně velkou hypotékou, jež stále vyžadoval nějaké opravy. A jako by to nestačilo, v posledních třech měsících ho doháněla k šílenství i jeho práce. Před pěti lety se Paul vzdal pohodlného, ale předvídatelného a trochu nudného zaměstnání v zavedené firmě Fortune 500 a stal se hlavním a jediným účetním slibné začínající společnosti, která hodlala stavět a provozovat soukromé ziskové specializované kliniky. Přetáhl ho tam jeho bývalý šéf, jehož předtím do nové společnosti přivedla jako finančního ředitele vynikající doktorka Angela Dawsonová, která si právě dokončovala manažerská studia na Columbijské univerzitě. Rozhodnutí změnit zaměstnání bylo pro Paula bolestné, protože nebyl rozený hazardér, ale rostoucí potřeba vyššího příjmu a šance rozmnožit ho v rychle se rozvíjejícím mnohabilionovém zdravotnickém průmyslu převážila nejistoty a doprovodná rizika. Kupodivu, pro Angels Healthcare LCC se vše vyvíjelo podle plánu, především díky vrozenému podnikatelskému talentu doktorky Angely Dawsonové. S akciemi, dividendovými poukázkami a opcemi, které Paul kontroloval, měl během několika týdnů zbohatnout stejně jako ostatní zakladatelé, soukromí investoři a v menší míře i víc než pět set lékařů, kteří do společnosti vložili kapitál. Zanedlouho měl proběhnout primární


14 /

ROBIN COOK

úpis akcií, IPO, a po nedávné mimořádně úspěšné reklamní kampani, která přilákala veřejné investory, byla cena akcií stanovena na horní hranici, což splnilo očekávání všech. Při předpokládaných pěti stech milionech dolarů získaných v prvním kole prodeje akcií by Paul měl být v sedmém nebi. Jenže nebyl. Cítil větší úzkost než za celý život, protože se dostal do vážného etického dilematu, který ještě zhoršovala řada nedávných účetních skandálů ve velkých společnostech včetně Enronu, jež otřásaly finančním světem v uplynulých šesti nebo sedmi letech. Fakt, že Paul nefalšoval účetní knihy, nebyl útěchou. Fanaticky dodržoval GAAP – americké účetní standardy – a byl si jistý, že jeho účty jsou přesné do posledního centu. Jenže Paul nechtěl, aby účty viděl kdokoli kromě zakladatelů právě proto, že byly přesné, a tudíž jasně odrážely nepříznivou finanční situaci. Ten problém se vyskytl před třemi a půl měsícem, hned poté, co byl dokončen nezávislý audit pro informační prospekt. Začalo to jako pouhý pramínek, který však rychle zesílil v dravý proud. Paulovo dilema spočívalo v tom, že měl tento deficit ohlásit nejen finančnímu řediteli, což samozřejmě učinil, ale také Komisi pro cenné papíry a burzu. Ovšem takové oznámení, jak mu finanční ředitel ihned připomněl, by bezpochyby znemožnilo celé IPO a tím by také zmařilo nejen veškeré vypjaté úsilí trvající víc jak rok, ale možná i celou budoucnost společnosti. Finanční ředitel a sama doktorka Dawsonová Paula ujistili, že nečekaný rychlý úbytek financí je jen dočasná výchylka, protože se už pracuje na nápravě. Ačkoli Paul uznával, že mají patrně ve všem pravdu, věděl, že když to neohlásí, poruší tím zákon. Nutnost zvolit si mezi vrozeným smyslem pro etiku na jedné straně a mezi osobními ambicemi a neukojitelnou touhou své rodiny po penězích ho doháněla k zoufalství. Dokonce znovu začal pít, ačkoli tento problém před lety překonal, jenže současná situace ho znovu vyvolala. Paul však pevně věřil, že má alkohol pod kontrolou, protože se omezoval na pár koktejlů, než nastoupil na příměstský vlak na cestu domů do New Jersey. Nešlo o žádné celonoční flámy a radovánky s pochybnými ženami jako v minulosti. Večer druhého dubna 2007 se cestou na nádraží zastavil ve svém oblíbeném baru, a když pil třetí vodku martini a prohlížel si sám sebe v matném zrcadle za barem, najednou se rozhodl, že příští den požadovanou zprávu podá. Rozmýšlel se už mnoho dní, ale te_ doufal, že se mu podaří z toho vyváznout bez úhony. V mírně opojeném stavu si řekl, že k IPO je už tak blízko, že zpráva zůstane ležet někde v byrokratické komisi a nedostane se k investorům včas. Tak upokojí své svědomí, a jak doufal, ne-


KRITICKÝ BOD

/ 15

znemožní tím ani IPO. Z radosti, že dospěl k rozhodnutí, i kdyby si to třeba přes noc ještě rozmyslel, se Paul odměnil čtvrtým koktejlem. Paulovi poslední vodka chutnala ještě lépe než předchozí, ale možná zavinila, že o hodinu později udělal něco, co by normálně nedopustil. Když šel s mírným potácením domů z nádraží, dovolil, aby kousek od jeho domu k němu přistoupili dva elegantně oblečení, přesto neurčitě znepokojiví muži, kteří vystoupili z velkého starého černého cadillaku a dali se s ním do řeči. „Pan Paul Yang?“ zeptal se jeden z mužů chraptivým hlasem. Paul se zastavil, což byla první chyba. „Ano,“ odpověděl, což byla druhá chyba. Měl prostě pokračovat v cestě. Když se tak náhle zastavil, trochu se zakymácel, aby udržel rovnováhu, a několikrát zamrkal, jak se snažil zaostřit lehce rozmazaný pohled. Oba muži vypadali přibližně stejně staří a vysocí, s ostrými rysy, hluboko posazenýma očima a tmavými vlasy pečlivě sčesanými dozadu z čela. Jeden z nich měl na tváři velké jizvy. Promluvil ten druhý. „Budete tak laskav a věnujete nám chvilku svého času?“ zeptal se muž. „Snad ano,“ odpověděl Paul překvapen rozporem mezi vytříbenou formou prosby a silným newyorským přízvukem. „Promiňte, že vás obtěžuji,“ pokračoval muž. „Vím, že jistě spěcháte domů.“ Paul otočil hlavu a podíval se na vstupní dveře svého domu. Poněkud ho zarazilo, že neznámí muži vědí, kde bydlí. „Jmenuji se Franco Ponti,“ dodal muž, „a tento pán je Angelo Facciolo.“ Paul krátce pohlédl na muže s politováníhodným zjizvením. Zdálo se, že nemá obočí, což mu v polosvětle dodávalo přízračného vzezření. „Pracujeme pro pana Vinnieho Dominicka. Domnívám se, že ho asi neznáte.“ Paul přikývl. Pokud věděl, nikdy se s žádným Vinniem Dominickem nesetkal. „Pan Dominick mi dal svolení, abych vám sdělil něco finančně významného o Angels Healthcare, o čem nikdo ve společnosti neví,“ pokračoval Franco. „Na oplátku za tuto informaci, o níž je pan Dominick přesvědčen, že vás bude zajímat, jen žádá, abyste respektoval jeho soukromí a nikomu dalšímu o tom neřekl. Platí?“ Paul se snažil přemýšlet, ale za těchto okolností to bylo těžké. Nicméně jako hlavní účetní Angels Healthcare byl na každou údajně důležitou finanční informaci zvědav. „Dobře,“ souhlasil nakonec.


16 /

ROBIN COOK

„A te_ vás musím upozornit, že pan Dominick bere lidi za slovo a nebylo by seriózní, kdybyste svůj závazek nedodržel. Rozumíte?“ „Předpokládám, že ano,“ odpověděl Paul. Musel udělat náhlý krok dozadu, aby udržel rovnováhu. „Pan Vinnie Dominick je andělským investorem Angels Healthcare.“ „No tohle!“ zamumlal Paul. Ve své pozici účetního věděl, že existuje takzvaný andělský či soukromý investor, který věnoval částku patnáct milionů dolarů a jehož jméno nikdo neznal. Navíc tatáž osoba nedávno poskytla překlenovací úvěr ve výši čtvrt milionu dolarů na pokrytí současného deficitu. Z hlediska společnosti i Paula byl pan Dominick hrdina. „Pan Dominick vás žádá o jednu laskavost. Rád by se s vámi na chvíli setkal bez vědomí hlavních představitelů Angels Healthcare. Svěřil se mi se svými obavami, že představitelé společnosti nedodržují literu zákona. Nevím sice, co to znamená, ale ujistil mě, že vy to vědět budete.“ Paul znovu pokýval hlavou, aby si pročistil mozek zmožený alkoholem. Šlo tu o problém, s nímž se sám potýkal mnoho týdnů, a náhle se mu nabízela nečekaná podpora. Odkašlal si a zeptal se: „Kdy se chce setkat?“ Přitom se pokusil nahlédnout do interiéru černého sedanu, ale nic neviděl. „Hned te_,“ odpověděl Franco. „Pan Dominick má jachtu kotvící v Hobokenu. Dopravíme vás tam za patnáct minut, můžete si promluvit a potom vás zavezeme zpět až k vašim dveřím. Potrvá to nanejvýš hodinku.“ „V Hobokenu?“ zeptal se Paul s přáním, aby dnes vynechal koktejly. Zdálo se, že se mu přemýšlí čím dál hůř. Na okamžik si dokonce ani nemohl vzpomenout, kde Hoboken je. „Budeme tam za patnáct minut,“ opakoval Franco. Paul tou vyhlídkou nebyl nadšen, protože nesnášel, když ho někdo nutil k rychlému rozhodování. Byl jen účetní, měl rád čísla a ne uspěchané úsudky, zvlášL ve stavu podnapilosti. Za normálních okolností by nikdy v noci nenastoupil do auta s naprosto neznámými lidmi na noční schůzku na jachtě s mužem, kterého nikdy neviděl. Ale v současném opojení a v naději, že mu v obchodním rozhodování pomůže takový významný hráč jako Vinnie Dominick, neodolal. S posledním přikývnutím nejistě vykročil k otevřeným dveřím auta. Angelo mu ochotně podržel laptop, a když se Paul posadil, opět mu ho podal. Cestou zpět směrem k New Yorku nikdo nemluvil. Franco a Angelo seděli vpředu a z Paulova místa na zadním sedadle vypadaly jejich hlavy v záři protijedoucích aut jako černé dvojrozměrné vystřihovánky. Paul vyhlédl ven bočním oknem a uvažoval, zda neměl aspoň zaskočit domů a oznámit ženě, kam jede. Vzdychl si a snažil se na vše podívat z té lepší


KRITICKÝ BOD

/ 17

stránky. I když auto páchlo po cigaretách, Franco ani Angelo si nezapálili. Aspoň za to jim byl Paul vděčný. Přístaviště bylo temné a opuštěné. Franco zajel až k hlavnímu molu, kde všichni tři vystoupili. Te_ po sezoně už byla většina lodí vytažená z vody, postavená na špalcích a zakrytá bílými vinylovými plachtami jako rubášem. Když šli po molu, nikdo se nedal do hovoru. Chladný vzduch Paula trochu osvěžil. Vnímal noční krásu panoramatu New York City, hyzděnou jen tím, že řeka Hudson v popředí vypadala spíš jako ropa než voda. Mírné vlny tiše pleskaly o pilíře a o břeh posetý odpadky. Ve vzduchu se vznášel slabý zápach mrtvých ryb. Paul znovu zapochyboval o správnosti svého jednání, ale vytušil, že je příliš pozdě na to, něco si rozmýšlet. V polovině mola se zastavili u mahagonové zádě impozantní jachty se jménem Plnou parou vpřed napsaným zlatými písmeny. V hlavním salonu se svítilo, ale nikoho nebylo vidět. Z válcových držáků u zábradlí na zadní palubě trčely rybářské pruty jako štětiny na hřbetě obřího hmyzu. Franco nastoupil na lo_, rychle vyšplhal po lodním žebříku na pravoboku a zmizel z dohledu. „Kde je pan Dominick?“ zeptal se Paul Angela. Když investora nikde neviděl, jeho nervozita vzrostla. „Za dvě minuty s ním budete mluvit,“ ujistil ho Angelo a přitom Paulovi pokynul, aby následoval Franka po úzké lodní lávce. Paul odevzdaně poslechl. Na palubě se musel přidržet, protože velká lo_ se kolébala na mírných vlnkách. Dalším překvapením bylo, že Franco nastartoval motory, které vydaly hluboký, silný hrdelní řev. Současně Angelo rychle uvolnil uvazovací lana a odklidil lávku. Bylo zjevné, že oba muži jsou zvyklí řídit tuto lo_. Paulův neklid znovu prudce zesílil. Předpokládal, že se jeho údajně krátká schůzka s panem Dominickem odehraje na zakotvené jachtě. Když se nyní lo_ dala do pohybu, Paul krátce pomyslel na to, že vyskočí na břeh, ale pro svou vrozenou nerozhodnost tuto příležitost promeškal. Navíc pochyboval, že by to po čtyřech vodkách martini dokázal, i kdyby se k tomu odhodlal, zvlášL když v rukou svíral laptop. Nahlédl okny do hlavního salonu v naději, že spatří svého tajemného hostitele. Vykročil ke dveřím a stiskl kliku. Dveře se otevřely. Ohlédl se na Angela, který pilně stáčel těžká uvazovací lana u několika narovnaných škvárobetonových tvárnic. Angelo mu naznačil, aby šel dovnitř. Stále sílící řev dieselových motorů znemožňoval jakoukoli konverzaci. Jakmile za Paulem zapadly dveře, pocítil úlevu, protože hluk motorů


18 /

ROBIN COOK

zmizel, i když vibrace nikoli. Zařízení jachty působilo nevkusně okázale. Byla tu televize s velkou plochou obrazovkou, před ní několik polohovacích křesel La-Z-Boy, hráčský stůl s židlemi, velká rohová pohovka a působivě zásobený bar. Paul přešel místnost a nahlédl do prostoru lodní kuchyně, z níž vedla chodba s několika zavřenými dveřmi. Paul předpokládal, že to jsou soukromé kajuty. „Pane Dominicku,“ zavolal. Neozvala se žádná odpově_. Paul se znovu musel zachytit, protože motory akcelerovaly, lo_ se šikmo nadzvedla, pak se rychle vyrovnala. Vyhlédl z okna. Jachta nabírala rychlost. Nový řev motorů přilákal Paulovu pozornost zpět ke dveřím na zadní palubu. Vešel Angelo, hned za sebou zavřel a přistoupil k Paulovi. Při plném světle Paula ohromil rozsah jeho znetvoření. Angelo nejenže neměl obočí, ale ani řasy. Ještě strašidelnější bylo, že jeho abnormálně tenké rty ustupovaly dozadu a vyvolávaly tak dojem, že nedosahují přes nažloutlé zuby. „Pan Dominick,“ oznámil Angelo a podal Paulovi otevřený mobil. Paul potlačil náhlý záchvat zlosti nad tou absurdní situací a vytrhl telefon Angelovi z ruky. Nešetrně položil brašnu s laptopem na hrací stůl, posadil se a přiložil telefon k uchu. Přitom sledoval, jak se Angelo uvelebil na opěrku jednoho z pohodlných křesel. „Pane Dominicku,“ vyštěkl Paul s úmyslem vyjádřit podráždění a nelibost nad tím, že sem byl vylákán kvůli rozhovoru přes mobil, což se právě tak dobře mohlo vyřídit i ze zadního sedadla v autě. Také hodlal zdůraznit, že se mu nelíbí důvěrný rozhovor v doslechu Angela, který nejevil známky, že by chtěl odejít. „Poslouchejte, můj dobrý příteli,“ přerušil ho Dominick. „Klidně mi říkejte Vinnie, protože vy a já bychom měli spolupracovat, abychom napravili situaci v Angels Healthcare. A než o tom řeknu něco dalšího, chci se omluvit, že tam nejsem osobně. Měl jsem to v plánu, ale vyskytl se naléhavý obchodní problém, který si vyžádal mou bezprostřední pozornost. Doufám, že mi odpustíte.“ „Předpokládám…,“ začal Paul, ale Vinnie ho znovu přerušil. „Věřím, že Franco a Angelo se k vám chovají s patřičnou pohostinností, když to nemohu udělat sám. V plánu bylo, že mě vyzvednou na molu u Jacob Javits Center, ale uvízl jsem tady v Queensu. Představte si! Nabídli vám něco k pití?“ „Ne, ale žádné pití nepotřebuji,“ zalhal Paul. Zoufale se potřeboval pořádně napít. „Chci, aby mě zavezli zpátky do přístavu. Vy a já si můžeme promluvit cestou.“


KRITICKÝ BOD

/ 19

„Už jsem nařídil Frankovi a Angelovi, aby se s vámi vrátili,“ ujistil ho Vinnie. „Mezitím poj_me k věci. Domnívám se, že už znáte rozsah mé účasti v Angels Healthcare.“ „To ano a děkuji vám. Bez vaší štědrostí by Angels Healthcare nebyla tam, kde je.“ „Štědrost s mou účastí nemá nic společného. Je to čistě obchod – seriózní obchod, dodal bych.“ „Samozřejmě,“ přisvědčil Paul rychle. „Jako člen správní rady prostřednictvím zástupce jsem se doslechl zvěsti, že tu je vážný problém s krátkodobým financováním. Je na těch fámách něco pravdy?“ „Než odpovím,“ řekl Paul a přitom pohlédl na Angela, který si nonšalantně čistil nehty, „jeden z vašich mužů sedí tady v doslechu. Je to vhodné?“ „Naprosto,“ odpověděl Vinnie bez váhání. „Franco a Angelo jsou jako rodina.“ „V tom případě musím připustit, že ty fámy jsou pravdivé. Máme velmi vážný problém s tokem peněz.“ Paul netypicky šišlal, jako by měl opuchlý jazyk. „A také jsem slyšel, že předpisy Komise pro cenné papíry vyžadují, aby taková podstatná změna ve fiskální situaci společnosti byla oznámena v určeném časovém rámci.“ „To je pravda,“ souhlasil Paul provinile. „Požadovaný formulář se nazývá 8-K a měl by být podán do čtyř dnů.“ „A dále mám informace, že požadovaný formulář ještě podán nebyl.“ „Opět máte pravdu,“ potvrdil Paul. „Formulář je připravený, ale ještě nebyl odeslán. Nařídil mi to můj šéf, finanční ředitel.“ „Jak se obvykle posílá?“ „Elektronicky, on-line,“ odpověděl Paul. Podíval se z okna a podivil se, proč ještě nezměnili kurz. PociLoval lehkou závraL a žaludek mu dělal kotrmelce. „Jen abych tomu rozuměl – protože ta zpráva nebyla podána, porušujeme tím nařízení komise.“ „Ano,“ připustil Paul neochotně. Fakt, že dostal příkaz, aby zprávu nepodával, ho nezbavoval odpovědnosti. Nový Sarbanesův-Oxleyho zákon to stanovoval zcela jasně. Pohlédl na Angela, jehož přítomnost ho vzhledem k povaze rozhovoru a navzdory ujištění pana Dominicka stále znepokojovala. „Také jsem byl upozorněn, že nepodání zprávy včas může být považo-


20 /

ROBIN COOK

váno za těžký zločin. Proto se musím zeptat, zda ji hodláte poslat, tak aby nikdo z nás nebyl považován za spoluviníka.“ „Zítra si mám ještě jednou promluvit se šéfem. Ale bez ohledu na to hodlám zprávu podat na vlastní zodpovědnost. Takže odpově_ zní ano.“ „Inu, to je úleva,“ řekl Vinnie. „Kde přesně je ten soubor?“ „Tady, v mém laptopu.“ „Ještě někde?“ „Na přenosném USB disku. Má ho moje sekretářka,“ odpověděl Paul. Současně ucítil, jak vibrace motorů zeslábly. Vyhlédl z okna a viděl, že zpomalili. „Je nějaký zvláštní důvod, proč ho má?“ „Jen jako zálohu. Můj šéf a já se v téhle otázce zjevně neshodujeme a laptop fakticky patří firmě.“ „Rozhodně jsem rád, že jsme si spolu promluvili,“ prohlásil Vinnie, „protože se zdá, že my dva se shodujeme. Chci vám poděkovat za to, že se řídíte morálkou. Musíme ten problém napravit, i kdyby to znamenalo dočasně odložit IPO. Mimochodem, jak se jmenuje vaše sekretářka?“ „Amy Lucasová.“ „Je loajální?“ „Naprosto.“ „Kde Amy bydlí?“ „Někde v New Jersey.“ „Jak vypadá?“ Paul obrátil oči v sloup. Musel usilovně přemýšlet. „Je velmi drobná, s dětskými rysy. Vypadá mnohem mladší než je. Myslím, že nejpozoruhodnější jsou na ní vlasy. Právě te_ je má blond s brčálově zelenými proužky.“ „Řekl bych, že to je dost unikátní. Ví, co je na tom disku?“ „Ano,“ odpověděl Paul a přitom si uvědomil, že motory téměř utichly. Při pohledu z okna zjistil podle světel v dálce na břehu, že se prakticky zastavili. Když se podíval druhým směrem, uviděl osvětlenou sochu Svobody. „Podílel se na přípravě 8-K ještě někdo, nebo ví někdo další o jeho existenci? Nechci si dělat starosti s tím, že nějaký horlivec podá tu zatracenou zprávu dřív, aby si zasloužil svých pár babek, a bude tvrdit, že jste ji nechtěl poslat.“ „O nikom takovém nevím,“ prohlásil Paul. „Je možné, že to finanční ředitel někomu řekl, ale pochybuji o tom. Jasně dal najevo, že nechce, aby se ta informace dostala ven.“ „Skvělé,“ pochválil si Vinnie.


KRITICKÝ BOD

/ 21

„Pane Dominicku,“ dodal Paul, „Myslím, že budete znovu muset říct svým mužům, aby mě dovezli zpátky do přístavu.“ „Cože?“ opáčil Vinnie s přehnaným údivem. „Hned mi jednoho z těch hlupáků dejte k telefonu.“ Paul chtěl zavolat Angela a předat mu telefon, ale Franco jako na nějaké znamení hlučně slezl z můstkové paluby, přistoupil k Paulovi a natáhl ruku. Paula to načasování překvapilo. Zdálo se, že Franco celý rozhovor poslouchal. Zatímco Franco ustoupil stranou, aby mohl nerušeně mluvit, Angelo vstal. Nic mu nemohlo udělat větší radost, než vyhlídka, že se vracejí do přístaviště. I když na jachtě Plnou parou vpřed cestoval často, nikdy si na plavbu lodí nezvykl. Vždy to bylo v noci a obvykle vyzvedávali drogy z lodí přijíždějících z Mexika nebo Jižní Ameriky. Neuměl totiž plavat a venku na vodě, zvlášL za tmy, se cítil nesvůj. Právě te_ se potřeboval nutně napít něčeho ostrého. Angelo si u baru vzal širokou nízkou sklenku a nalil si na prst skotské. V pozadí slyšel, jak Franco do telefonu stále opakuje „ano“, „dobře“ a „jistě“, jako by mluvil se svou matkou. Angelo skotskou naráz vypil, pak se otočil zpět do místnosti ve chvíli, kdy Franco řekl: „Považujte to za vyřízené,“ a hovor ukončil. „Je čas dovézt vás domů,“ obrátil se Franco k Paulovi. „Nejvyšší čas,“ zabručel Paul. „Konečně,“ vyslovil Angelo nehlasně, vsunul ruku pod klopu saka a sevřel prsty kolem pažby poloautomatického Waltheru TPH ráže 22 v ramenním pouzdru.


Robin Cook KRITICKÝ BOD Z anglického originálu Critical, vydaného nakladatelstvím G. P. Putnam’s Sons v New Yorku roku 2007, přeložila Tatjana Jandourková Obálku navrhl Ivan Brůha Redigovala Veronika Klementová Odpovědný redaktor Vojtěch Staněk Technická redaktorka Růžena Hedrichová Počet stran 304 Vydala Euromedia Group, a. s. – Knižní klub, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 v roce 2018 jako svou 9765. publikaci Sazba SF SOFT, Praha Tisk TBB, a. s., Banská Bystrica Vydání druhé Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz objednavky-vo@euromedia.cz Knihy lze zakoupit v internetovém knihkupectví www.knizniklub.cz.

Kritický bod  
Kritický bod