biblion 2025
A New Kind of Christianity. Ten Questions That Are Transforming the Faith by Brian McLaren
Copyright © Brian McLaren, 2010, 2011
Czech edition © Biblion, 2025
Translation © Daniel Agnew and Šárka Grauová, 2025
Foreword © Pavel Hošek, 2025
Published by agreement with Folio Literary Management, LLC and COAGENT
ISBN 978-80-88642-14-5
Není-li uvedeno jinak, biblické citace jsou z Bible, překladu 21. století © Biblion, 2009–2025 www.bible21.cz
Brian McLaren
2.0
Úvod k českému vydání → 11
Předmluva → 15
Slovo úvodem
Mezi pravým a špatným → 21
Otázky na cestě → 37
Modlitba na břehu → 50
Kniha první: Odemknout a otevřít
I. Jaké vyprávění? → 63
Jak vypadá zastřešující příběh Bible? → 65
Připravit půdu biblickému vyprávění → 82
Trojí rozměr biblického vyprávění → 95
II. Jaká autorita? → 111
Jak rozumět Bibli? → 113
Od ústavy ke knihovně jedné kultury → 126
Bůh se zjevuje v rozhovoru → 138
III. Jaký Bůh? → 153
Libuje si Bůh v násilí? → 155
Od kmenového Boha ke kristovskému → 168
IV. Jaký Ježíš? → 183
Kdo je Ježíš a proč je důležitý? → 185
Ježíš mimo mantinely → 195
V. Jaké evangelium? → 207
Co je evangelium? → 209
Ježíš a Boží království → 222
Kniha druhá: Vyjít na světlo a objevovat
VI. Otázka církve → 243
Co s církví? → 245
VII. Otázka sexu → 263
Jak se zabývat sexualitou a nepustit se do sebe? → 265
VIII. Otázka budoucnosti → 289
Dokážeme vyhlížet budoucnost s nadějí? → 291
IX. Otázka plurality → 315
Jak se stavět k jiným náboženstvím? → 317
X. Otázka co teď → 343
Jak proměnit hledání v činy? → 345
Jak žít ve společenství? → 367
Závěr: Křesťanství 2.0 → 383
Jménu Brian McLaren, s nímž se český čtenář setkává poprvé, předchází dobrá i špatná pověst. Někteří před ním varují, další jej považují za proroka jednadvacátého století. Jedněmi je odmítán jako kacíř, hlasatel falešného učení a odpadlík, druhými je oslavován jako Duchem svatým inspirovaný a Bohem poslaný vykladač evangelia, který nabízí svěží podněty pro radikální znovupromýšlení podstaty křesťanské víry a jádra evangelia Ježíše Krista.
Předmětem kontroverzí přitom není východisko McLarenových úvah: to, že je křesťanství v krizi, je zřejmé všem. Mnohé životní formy, které se osvědčily v minulosti, na dnešní dějinné křižovatce ztrácejí sílu a přesvědčivost i pro své dřívější stoupence. Některé podoby křesťanství odumírají, chřadnou a mizí před očima. Ti, kdo chtějí v nastalé situaci ještě věrněji a důsledněji opakovat to, co hlásali otcové, obvykle bojují s pocity bezmoci a zklamání. Nezdá se totiž, že by ještě horlivější a usilovnější opakování zděděných vzorců přivádělo do kostelů a modliteben nové zájemce.
Hlubokou vnitřní krizí prošel i sám McLaren. Na vlastní kůži zakusil nejen otřes a rozpad té podoby víry, kterou bezděčně přijal v dětství a mládí, ale i neudržitelnost víry, kterou chtěl hlásat jako pastor nově založeného a utěšeně rostoucího společenství. Začalo mu být zřejmé, že i v rámci evangelikálního křesťanství přišel čas na radikální změnu a že rozprava nad vážnou krizí křesťanství jako celku nebude spočívat jen v hledání nových a lepších odpovědí na staré otázky, ale také v nekompromisním zvažování, zda vůbec ještě platí otázky, na které dnešní teologie odpovídá.
V knize Křesťanství 2.0 se McLaren projevuje jako odvážný a tvořivý myslitel, který vydává počet ze svého zápasu
a nechává čtenáře nahlédnout do svého mnohaletého hledání a přemýšlení. Dívá se kolem sebe a snaží se číst znamení doby. Stejně jako mnozí jiní křesťané je zklamán a rozčarován z kulturních válek, do kterých se věřící až příliš snadno nechávají vlákat. Naplňuje ho smutkem, jak snadno se křesťanství posledních desetiletí stává součástí konzervativní politické ideologie. Jak církve a jejich představitelé vstupují do všelijakých nesvatých aliancí s politickými představiteli konzervativní pravice či národoveckých politických stran, které často pod praporem „návratu k tradičním hodnotám“ hlásají bezohledný nacionalismus, kterému jde o všechno jiné než o lásku k bližnímu.
Ve své kritice však míří ještě hlouběji. Opravdu se křesťanská ryzost měří správným umístěním na škále mezi konzervativními a liberálními postoji? Nebylo by lepší polaritu konzervativní versus liberální, příznačnou pro všechny bojovníky kulturních válek, prostě odmítnout? Nebylo by lepší dilema tradiční versus progresivní odložit stranou a položit otázku úplně jinak? Není zajímavější se ptát, co by dělal Ježíš, kdyby se ocitl v současné západní kultuře a společnosti? Na co by kladl důraz? Co by naopak považoval za nepodstatné? S kým by trávil čas?
Je-li klíčovým a vlastně jediným východiskem radikální následování Ježíše Krista, mnohé zdánlivě důležité otázky se jeví jako nepodstatné. A na mnohé jiné prostě neznáme odpověď. Brian McLaren proto nepřichází s žádnými novými dogmaty, nenabízí nově formulovanou věrouku ani uspořádanou soustavu obecných tvrzení. Se sympatickou pokorou odmítá nahradit staré nevyhovující odpovědi novými sebevědomě hlásanými tezemi. Má odvahu nevědět, nebýt si jistý, nemít poslední slovo. Chce zůstat u poctivého kladení otázek, ke kterým je někdy třeba dlouho sbírat kuráž. Pustit
si je na tělo, pod kůži. Vystavit se jim. Ano, říká McLaren, některé otázky jsou tak dobré, že je vyloženě škoda pokazit je zbrklou odpovědí. Anebo jinak: Správných odpovědí je všude plno, my ale někdy nejvíc potřebujeme správné otázky. Ty jeho se vynořují z výhně niterné zkušenosti, z modlitebního zápasu a z rozhovorů s knihami i s lidmi. A v neposlední řadě z nadšení, které se rodí z přesvědčení, že se rodí něco nového, a new kind of Christianity, křesťanství 2.0.
Ničemu nepomůžeme, když budeme nabízet utrmáceným duším identitární náboženství a samospravedlivé postoje. To, co utrmácená duše potřebuje, není ideologický systém. Úzkostné lpění na věroučné a mravoučné jednoznačnosti vede k tvrdosti srdce, k zákonictví nebo k workoholismu, k urputné snaze líbit se Bohu z vlastních sil, ať už dodržováním náboženských předpisů nebo upachtěnou výkonností na vinici Páně. Zdá se, že prorocký duch vane úplně jiným směrem.
Ze série vážných otázek, kterými zve autor čtenáře ke společnému rozhovoru, vychází i předkládaná kniha. Je to rozhovor vášnivý, vzrušený, napínavý, strhující. Člověku se nejednou rozbuší srdce a zatají dech. McLarenovy otázky jsou znepokojivé, ale zároveň v mnoha ohledech osvobozující. Jdou na kořen věci. Působí jako svěží vítr i očistný oheň. Přinášejí čerstvý vzduch do zatuchlých zákoutí.
Zdá se, že Brian McLaren vyhmátl nejdůležitější dilemata současného křesťanství. Ptá se, jak ve světle výzev třetího tisíciletí chápat Bibli. Co je ústřední zápletkou biblického příběhu od Genesis po Zjevení. Víme to? Ptá se také po tom, jakým způsobem má být Bible čtena a uváděna do praxe. Tady a teď, uprostřed všedního dne. Klade otázku, jak správně chápat tajemství Božího bytí, jak rozumět vyprávění o Ježíši z Nazaretu, jak chápat poselství evangelia o přicházejícím Božím království. Opravdu tomu rozumíme?
Na pozadí těchto základních otázek v další části knihy přechází ke konkrétnějšímu tázání po povaze církve, po křesťanských postojích k lidské sexualitě, po křesťanském pohledu do budoucnosti a také po vztazích křesťanů ke stoupencům jiných náboženství.
McLarenova kniha je vskutku napínavou četbou. Nenechá člověka v klidu. Na pozorného čtenáře čekají chvíle radostného překvapení, osvobozujícího prozření, povznášejícího osvícení. Ale možná i chvíle, kdy se začne s autorem hádat a zasypávat ho rozhořčenými námitkami. Oba způsoby reakce na McLarenovy myšlenky jsou nanejvýš vhodné a žádoucí. Proč? Protože křesťanství je doopravdy v krizi.
McLarenova kniha je odvážným pokusem hledat a najít z té krize cestu ven. Společně, v angažovaném rozhovoru nad problémy, které v této knize pojmenovává. Závidím čtenáři, že má vzrušující zážitky nad touto skvělou knihou teprve před sebou.
Prof. Pavel Hošek, Ph.D.
Rozpálené chudinské čtvrti Latinské Ameriky, africké vesnice ve stínu stromů, komfortní konferenční centra, církevní kluby a bistra v Asii, Evropě a obou Amerikách ‒ to všechno jsou místa, kde jsem měl možnost rozmlouvat a spřátelit se s pozoruhodnou plejádou křesťanských představitelů z nejrůznějších denominací: od římských katolíků přes východní pravoslavné, tradiční protestanty, evangelikály až po letniční. Z těchto setkání jsem si odnesl zprávy špatné i povzbudivé. Špatná zpráva je, že křesťanská víra má ve všech podobách zaděláno na potíže. Ta dobrá je, že se v lůně křesťanské víry ve všech jejích podobách skrývá bezpočet nových možností.
Někomu může vytanout na mysli příběh o Sáře nebo o Alžbětě, dvou starých biblických ženách, které přelstily biologické hodiny a porodily děti, když už si všichni mysleli, že je příliš pozdě. Takhle někteří vnímají křesťanskou víru: jako starou paní za zenitem, která by měla jít spíš do domu s pečovatelskou službou, než aby sama pečovala o nový život. Sám to ale vidím jinak. Věřím, že se křesťanství (tak jako každá jiná víra) musí v každé generaci narodit znovu. To znamená, že dokáže být stále mladé (jak zpívá ve známé písni Bob Dylan). A tak z lůna neuvěřitelně pestrých křesťanských tradic pozoruji, jak se rodí, probouzí a dospívá nová generace křesťanských učedníků, kteří v sobě nesou obrovský příslib, i když mají před sebou velké výzvy (v neposlední řadě narážejí na nepochopení a kritiku vlastních církevních představitelů).
Křesťanství znám zevnitř. Vyrůstal jsem v prostředí konzervativních evangelikálních církví. Když jsem na počátku sedmdesátých let dospíval, stal jsem se díky Ježíšovu hnutí zapáleným a oddaným učedníkem a přišel do styku s hlavními
protestantskými církvemi stejně jako s církví katolickou. Za ženu jsem si vzal katoličku a společně jsme svůj domov otevřeli schůzkám skupinky, z níž později vyrostla naše domácí církev. Ta se později rozrostla ve společenství, kterému jsem po dvacet čtyři let sloužil jako pastor. Během té doby jsem se začal hluboce zajímat o církevní dějiny, východní pravoslaví, keltské křesťanství a anabaptistickou tradici. Když jsem pracoval ve vedení misijní agentury a pak začal působit jako konferenční řečník, získával jsem zkušenosti s širokou škálou projevů víry ‒ latinskoamerickým letničním hnutím, africkými domorodými církvemi, křesťanstvím v Asii a tradičními evropskými církvemi ‒, která vzkvétá a zápasí od venkovských osad po velkoměsta všude na světě.
Jako pastor jsem přestal sloužit před třemi lety, abych mohl psát, budovat kontakty, být pastorem pastorů a mluvit o tom, co jsem se na cestě životem naučil. Své zkušenosti ze služby v místní církvi stále ještě zpracovávám. Vím, že jsem jako pastor udělal spoustu chyb, a vím, že jsem mnohdy narážel na vlastní meze. Přál bych si, abych byl na začátku znal aspoň polovinu toho, co jsem se naučil, když jsem dospěl na konec. Vím i to, že mi záleželo na druhých, že jsem tvrdě pracoval a vkládal do toho srdce. Svou kazatelskou službu vnímám asi stejně jako své otcovství: sice jsem ze sebe vydal to nejlepší, ale moje děti i můj sbor si zasloužily mnohem víc, a proto mám potřebu se v jednom kuse omlouvat.
Pastorem místní církve už sice nejsem, církevní život však mám ze srdce rád. Mám rád církve. Rád zpívám dobré písně, mám rád květnaté modlitby, rád s ostatními sdílím tajemství eucharistie a rád poslouchám upřímná, zapálená a myšlenkově hluboká kázání. (Jako posluchač jsem přišel na to, že ve srovnání s dobou, kdy jsem býval kazatelem, mě potěší, když jsou stručnější.) Dost dlouho jsem pozoroval
církve natolik zblízka, abych nebyl naivní a nedělal si iluze o tom, jak závažnými trpí problémy a nedostatky. Věřím však slovy starého vyznání v „jednu, svatou, všeobecnou, apoštolskou církev“ a ve svatou víru, která jí byla svěřena. Věřím také, že když už si budete myslet, že té staré dámě tak jako
Sáře a Alžbětě odzvonilo, udělá si těhotenský test a všem nám vytře zrak.
Tato kniha je rozdělena do dvou velkých celků. Po slovech úvodem se první z nich zabývá pěti zásadními otázkami, které si kladou Kristovi následovníci po celém světě. Věřím, že nás tyto otázky dokážou vyvést z vězení, ve kterém jsme byli dlouho drženi. Jakmile se oprostíme od zažitých představ natolik, abychom si je dokázali položit, otevřou se před námi nové možnosti. Proto se první část jmenuje Odemknout a otevřít.
Ve druhé části se budeme zabývat dalšími pěti otázkami, které sice možná nejsou tak hluboké ani teologicky radikální, ale jsou neméně důležité, protože nám umožní stát nohama na zemi a vedou se o ně vášnivé debaty. Jakmile v první části překonáme omezení daná zaběhanými vzorci, dokážeme se těmito naléhavými praktickými otázkami prokousat svěže a konstruktivně. Proto jsem druhou část nazval Vyjít na světlo a objevovat.
Těmito deseti otázkami se důležitá témata, nad kterými je třeba se zamyslet, zdaleka nevyčerpávají. Kdybychom zůstali u této desítky, jako bychom se zastavili na cestě dřív, než dojdeme do cíle. Mám ale za to, že lepších odpovědí na další neodkladné otázky se nedobereme, pokud neodemkneme a neotevřeme prvních pět a s vědomím tohoto východiska nevyjdeme a neprozkoumáme pět dalších. Na konci knihy vám prozradím pár tipů na otázky pro další kolo. Doufám ale, že tou dobou už vás dostane do varu myšlenka, že se na svět dere něco nového.
Anglické městečko těsně před devátou ranní. Krásná krajina, z polojasného nebe občas spadne pár kapek, je trochu sychravo a fouká. Mám tu mluvit o obtížích a možnostech, před kterými v této historické chvíli stojí křesťané, ať už se to týká teologie, života místních církví, či našeho poslání ve světě. V sále se pomalu rozsazuje různorodé obecenstvo složené z duchovních i laiků a já potkávám anglikánské kněze, baptistické kazatele, představitele charismatických iniciativ, římské katolíky i lidi, kteří sami sebe charakterizují jako církevně nezařazené nebo nekostelní. Jsou tu mámy, tátové, prarodiče, studenti teologie a pracovníci s mládeží. Organizátoři jsou trochu nervózní, protože pár místních křesťanských fundamentalistů napsalo do místních novin, že se chystají protestovat proti tomu, že v jejich městě má mluvit „známý heretik“. Ale zatím tu žádní narušitelé nejsou.
Když se o půldruhé hodiny později během dopolední přestávky na kávu podívám z okna, vidím, jak na parkovišti od auta k autu horlivě pobíhají čtyři lidé a ve spěchu strkají pod stěrače kanárkově žluté papírky. Letáčky varují účastníky před přednáškou „kontroverzního náboženského vůdce“. Píše se tu, že je „nebezpečný“ a „nebiblický“. „Paráda,“ říkám si a sleduji, jak se žluté letáky na předních sklech třepotají ve větru. „Jak si někdo tak slušný jako já mohl zadělat na takové nepříjemnosti?“
V konferenčním centru den pokračuje nad očekávání dobře – diskuse po každé z mých čtyř přednášek je tak podnětná, že to během oběda a přestávek všude hučí rozhovory. Po skončení se tvoří fronta lidí, kteří se se mnou chtějí osobně seznámit, nechat si podepsat knížku, na něco se ještě zeptat nebo mi sdělit nějaký svůj postřeh. Jako první přichází
Slovo úvodem
mladý evangelikální pastor: „Nebýt vaší knihy Křesťanství 2.0, už dávno bych byl církevní službu pověsil na hřebík a svou víru s ní. Díky, že jste mi ji zachránil.“ Další na řadě je pastor středního věku: „V životě mě nic tak duchovně nepovzbudilo. Díky, že jste přijel.“ Pak se ozve starší žena: „Náš farář nás minulou neděli z kazatelny varoval, ať na vás nechodíme, ale moje děti vaše knížky milují, tak jsem stejně přišla. Nedejte se nikým odradit. Říkáte, co potřebujeme slyšet.“ Starší pán v bílé košili s kravatou se ke mně nakloní: „Říkali mi o vás strašné věci. Nechápu, o co jim jde, bylo to výborné. Mluvil jste poctivě a mělo to hlavu a patu.“
Další na řadě je asi dvacetiletý kluk: „Vyrostl jsem v misionářské rodině, posledních pár let jsem ale byl střídavě ateista a agnostik. A dneska mám dojem, že bych snad byl schopen zase věřit.“ Pak se zvedl chlapík, který měl na starosti videotechniku: „Za označení ‚křesťan‘ jsem se dlouho styděl. Ale teď… ale po dnešku mám pocit, že jsem zase zahlédl, o co ve skutečnosti jde.“ Jedna mladá katolička mi zase řekla: „V církvi si připadám trochu méněcenně a cítím se na vedlejší koleji, ale teď se mi zdá, že se mnou Bůh nějak počítá.“
Jako poslední stála ve frontě žena, která bývala manželkou kazatele, ale ten opustil nejdřív ji a pak i církevní službu. Utírala si oči a roztřeseným hlasem se mi svěřila: „Vždycky jsem si myslela, že to je takhle, ale bála jsem se to říct nahlas. A vy jste to teď vyjádřil slovy.“
Když mě hostitelé doprovodí k autu, vidím, že se na předním skle pořád ještě třepotá teď už zvlhlý zářivě žlutý leták. Vytáhnu ho, podívám se na něj a radostnou náladu, která mě provázela celý den, vystřídá neklid. V hlavě mi hučí, srdce se mi svírá, ruce a nohy jako by mi ztěžkly. V budově jsem se cítil volně, venku na mě padla tíseň. V konferenčním centru jsem v sobě měl naději, na parkovišti mě přepadl strach. Tam
jsem se setkal s otevřenými srdci posluchačů, tady narážím na zaťaté zuby kritiků. Nadšení a podpora lidí, s nimiž jsem se před pěti minutami zdravil, proti podezíravosti a obviňování v kanárkově žlutém letáku, který držím v ruce. Znovu si kladu otázku: „Jak jsem se ocitl v tomhle střetu protichůdných názorů?“
Nikdy jsem neměl v plánu stát se „kontroverzním náboženským vůdcem“. Jako kluk jsem miloval divoce žijící zvířata a chtěl jsem se stát ošetřovatelem v zoologické zahradě nebo lesníkem. Svého času jsem miloval komiksy a snil o tom, že je jednou budu tvořit – než mi došlo, že můj kreslířský talent je přinejlepším podprůměrný. Jako mnoho dospívajících kytaristů mé generace jsem i já snil, že se ze mě stane profesionální skladatel a hudebník, ale můj sen o životě rockové hvězdy nebo potulného folkového zpěváka se nikdy nenaplnil. I když jsem vyrůstal v konzervativní evangelikální rodině a v mládí měl několik silných duchovních zážitků, nikdy jsem neuvažoval o tom, že bych se stal misionářem nebo kazatelem. (Vzpomínám si ale, že už coby téměř dospělý jsem si chvíli představoval, že budu hlásat evangelium na velkých stadionech jako Billy Graham, ovšem brzy mě to přešlo.) Na střední škole jsem propadl literatuře a díky tomu jsem se stal profesorem angličtiny a nějakých osm let učil na vysoké škole.
Mezitím jsem krátce zvažoval, že se stanu farářem episkopální církve, a dělal si legraci ze své tehdejší snoubenky, jak asi bude svým katolickým příbuzným vysvětlovat, že si bere protestantského kazatele. Ale když jsem měl v pátek odpoledne před „víkendem o duchovním rozlišování“ říct biskupovi, že bych se chtěl zapsat do episkopálního semináře, odvaha mě přešla. Miloval jsem Boha a líbila se mi myšlenka, že mu budu sloužit a pomáhat lidem v duchovním
Slovo úvodem
životě, jenže jsem cítil, že církevní úředničina a politikaření, které k životu náboženského profesionála nutně patří, nejsou nic pro mě. „Můžu toho pro duchovní život udělat víc mimo institucionální církev než v ní,“ říkal jsem si. A tak jsem se stal učitelem a možnost žít svou víru v prostředí sekulární školy mě plně uspokojovala.
Když už jsem učil a současně dokončoval magisterské studium, dali jsme s mou ženou Grace dohromady skupinku lidí a jednou týdně jsme pořádali společnou večeři. Těšilo nás si čtvrtek co čtvrtek povídat o víře i o životě nad talířem domácí polévky s čerstvě upečeným chlebem. Ze setkání u večeře postupně vzniklo společenství, v němž jsme společně četli Bibli, zpívali s kytarou, modlili se a ještě nám zbyla spousta času na to, abychom probrali všechno možné i nemožné. Nakonec z naší skupinky vyrostla malá nedenominační církev a já jsem se stal jedním z jejích laických vedoucích. Po pár letech se v našem vedení začalo mluvit o tom, že potřebujeme kazatele na plný úvazek. Byl jsem ideální adept: uměl jsem učit, znal jsem lidi, co k nám chodili, a protože jsem byl zvyklý žít ze skromného učitelského výdělku, nebylo by pro náš sboreček těžké nějak mě zaplatit: byl jsem zkrátka terno.
Zeptal jsem se Grace, co si o tom myslí. „No,“ odpověděla a začala vypočítávat na prstech, „už teď jsi manžel na plný úvazek, otec na plný úvazek, profesor angličtiny na plný úvazek a na částečný úvazek se dobrovolnicky podílíš na vedení církve. Pokud si ten poslední úvazek zvedneš na plný, semele tě to. Podle mě dlouhodobě zvládneš nanejvýš tři.“ A dodala: „Takže jeden budeš muset pustit. Vyber si sám.“ Tak vypadalo mé povolání ke službě, přinejmenším takhle to mám zapsané v paměti.
Zhruba tou dobou jsem v jedné knize četl statistický výklad toho, co jsem denně viděl na své sekulární škole: církev ztrácela kontakt s „normálními lidmi“. Její kazatelé už zapomněli jejich jazyk.1 Pastoři nechápali jejich otázky, pochybnosti ani obavy. Duchovní uměli, jak se říká, leda přesvědčovat přesvědčené a věnovali se hlavně tomu, aby udrželi svou instituci naživu. Podle zmíněné knihy do kostela pravidelně chodí asi čtyřicet procent Američanů. Zbylých šedesát procent tvoří nechodiči, přičemž množství těch prvních se snižuje, zatímco těch druhých naopak roste. Když mluvíte s lidmi, kteří se při evangelizaci Billyho Grahama vydají na pódium, aby se poprvé veřejně zavázali následovat Ježíše Krista ‒ s lidmi, kteří v reakci na evangelistovo pozvání pronesou takzvanou hříšníkovu modlitbu nebo se přihlásí do některé nové církve ‒, zjistíte, že víc než devadesát procent jich chodí do kostela od dětství. Přes devadesát procent takzvaných nově obrácených se tedy rekrutuje z oněch čtyřiceti procent populace, která patří do klubu přesvědčených, a méně než deset procent pochází z necírkevní většiny. A tak se z mnoha baptistů stávají charismatici, z katolíků episkopálové a tak dál, ale nekostelních lidí přichází do styku s církví překvapivě málo.
Ta kniha mi otevřela oči pro to, k čemu jsem povolán. Když jsem se stal kazatelem na plný úvazek, nechtěl jsem proto opomíjet duchovní hledače z řad necírkevní většiny. Chtěl jsem mít jistotu, že je pro ně maximálně přístupné všechno, co říkáme a děláme, a oni tak mohou objevit, co je na křesťanské dobré zprávě tak dobré. Pokud se církev nechce stát malou, izolovanou enklávou, která se obrací jen na své vlastní ovečky, musíme přijímat lidi z necírkevní většiny se všemi
1 Jim Peterson: Evangelism as a Lifestyle (Colorado Springs: NavPress, 1985).
Slovo úvodem
jejich otázkami, nejistotami, skepsí a celou jejich upřímností a to znamená především naslouchat jim bez předsudků, mít pro ně pochopení a nesoudit je.
Postupem času se nám v našem malém sboru podařilo takový bezpečný prostor vytvořit a přicházelo k nám mnoho duchovních hledačů z necírkevní většiny. Sídlili jsme poblíž několika univerzit a řady vědeckých výzkumných pracovišť včetně NASA, díky čemuž mělo mnoho z nich skvělé vzdělání. A protože jsme sídlili na finančně nesourodém předměstí Washingtonu, chodila k nám i spousta lidí v nouzi. Časem jsme si získali pověst církve, která „přijímá závisláky“ a vítá zlomené. Často jsem slýchal, jak si před bohoslužbami nebo po nich lidé říkají něco jako: „Odněkud tě znám. Nebyli jsme spolu na detoxu?“
Říkával jsem, že náš sbor je jedním z mála, kde můžete posedět mezi univerzitním profesorem a někým, kdo se školní docházkou skončil po základce.2 Jednu věc však mají duchovní hledači – ať mají Ph.D., nebo jen výuční list ‒ společnou: odpor k náboženské přetvářce (odolal jsem pokušení nazvat to mnohem peprněji, jak by to udělali oni sami). A tak jsem měl to potěšení pracovat s lidmi, kteří mluví na rovinu a nebojí se říci, co si doopravdy myslí.
Jejich pohled na věc byl někdy povzbudivý, i když ho vyjadřovali značně nekonvenčně. Jednu neděli po bohoslužbě mi takhle dlouhovlasý potetovaný narkoman, léčící se ze závislosti na heroinu, řekl: „K***a, to bylo dneska fakt hustý kázání! Ty vole, já mám každou chvíli pocit, že faráři valí samý sr***y, protože jsou pos***ý a rozumím jim úplný h***o. Ale pozval mě kámoš z Anonymních alkoholiků
2 Formulovat, co jsem při tomto hledání zjistil, se pokouším v knize Finding Faith, která později vyšla ve dvou svazcích A Search for What Is Real a A Search for What Makes Sense (Grand Rapids, Michigan: Zondervan, 2007).
a já jsem z tebe totálně v p***li! Do p**i, dyť já jsem se málem rozbulel!“ (Náš rozhovor zaslechli dva lidé, co se do církve narodili. Stáli tam zděšení, s očima navrch hlavy. Věděl jsem, že chtějí, abych dotyčného za jeho vyjadřování pokáral, ale já jsem se jen usmál, poděkoval mu a řekl, že doufám, že příští týden přijde zas. Byl jsem vděčný za každé povzbuzení.)
Někdy však upřímná zpětná vazba od našich duchovních hledačů tak příznivá nebyla. Lidé chodili na bohoslužby pár týdnů nebo měsíců, pozorně naslouchali a pak za mnou přišli se svými otázkami. Obvykle říkali něco jako: „Poslouchám vaše kázání už půl roku a hodně z toho, co říkáte, se mi vážně líbí. Ale někdy ta vaše dogmata fakt nemůžu zkousnout.
Tohle vám prostě nespolknu.“ Kladli mi otázky a já jim odpovídal, jak nejlépe jsem uměl, ale když odešli, často jsem se cítil prázdný. Když mé odpovědi „vzali“, býval jsem kupodivu zklamaný. Ale když trvali na svém a namítali, že jim to ani tak nedává smysl, říkal jsem si: „Super, vždyť některé ty odpovědi nedávají smysl ani mně.“
A tak více či méně spokojení duchovní hledači týden co týden odcházeli z mé kanceláře s těmi nejlepšími odpověďmi, jakých jsem byl schopen, a mně táhly hlavou jejich nejlepší otázky. Netrvalo dlouho a přijal jsem je za své. Rezervoár otázek a neuspokojivých odpovědí se postupem času plnil, až se přelil do jakési duchovní krize, která mě přivedla na cestu tázání: tázání po upřímnosti, opravdovosti a víře, která by dávala větší smysl mně i druhým.3 Několik let mi připadalo, že se má teologie každý měsíc o trochu víc rozpadá.
Bál jsem se, že z ní brzy nezbude nic. To člověku nikdy moc
3 David Kinnaman ‒ Gabe Lyons: UnChristian. What a New Generation Really Thinks about Christianity ... and Why it Matters (Grand Rapids, Michigan: Baker, 2007).
Slovo úvodem
nepřidá a co teprve, když se živíte jako kazatel. Pamatuju si, jak jsem v té době chodil na dlouhé osamělé procházky, modlil se, přemýšlel a lámal si hlavu nad tím, co se mnou bude, nepřijdu-li na lepší odpovědi. Neměl jsem ani, komu bych se se svým vnitřním zápasem svěřil. Bylo to nesmírně těžké období.
Mé rozčarování ještě umocnil proces, kterým v Americe osmdesátých a devadesátých let procházela křesťanská společenství. Mnoho protestantských i katolických duchovních se přidalo k neokonzervativní politické ideologii, která zdůrazňovala „konzervativní rodinné hodnoty“, zatímco biblicky zakotvené hodnoty, na nichž stojí společenství, bagatelizovala. Tito lidé podle vlastního uvážení podporovali války, obhajovali mučení, stavěli se proti ochraně životního prostředí a podle všeho jim víc záleželo na tom, aby chránili bohaté před daněmi, než na tom, aby chudí překonali nouzi a příslušníci menšin přestali doplácet na rasismus. Ohrazovali se proti silnému státu, jako by silný stát byl nutně špatný, kdežto silná armáda a mocný byznys jsou z podstaty dobré. Chtěli chránit nenarozený lidský život v děloze, ale nezdálo se, že by jim záleželo na narozeném lidském životě ve slumech, věznicích nebo v zemích, které považovali za nepřátelské. Rádi označovali homosexuály za hrozbu pro manželství, ale jako by jim unikalo, že manželství zběsilým tempem ničí sami heterosexuálové, aniž jim v tom homosexuální páry jakkoli pomáhají. Ženy soustavně odsouvali do pozadí, zatímco kolegy, kteří měli nějakou skandální aféru nebo se dopustili trestného činu, často kryli. Vykládali Bibli ve prospěch izraelské vlády a marginalizovali Palestince, takže jsem se už před 11. zářím 2001 obával, že se kvůli jejich vlivu z muslimů stávají noví obětní beránci a terče hrozivého nábožensky inspirovaného fanatismu.
Jejich úzkoprsost a omezená volba témat a priorit mě nejdřív rozčilovaly, pak deptaly a nakonec rozpalovaly doběla. Vytvořili mocnou, bohatou a skrytou dominanci, která jim umožňovala mobilizovat bojovníky do jejich „kulturní války“. Novému náboženskému establishmentu, jejž vybudovali, jsem začal říkat kanálové pravověří, protože se šířilo církevními rozhlasovými a televizními kanály. Měl jsem dojem, že tito lidé proměnili Ježíšovu cestu v jakýsi klub farizeů, a nemluvili za mě, ať si jejich kazatelé večer co večer vládli televizním rozhovorům, jak chtěli. Díky jejich usilovné, ale scestné práci se z pojmů „evangelikální“, a dokonce i „křesťanský“ staly kompromitující nálepky.4 Čím dál lépe jsem chápal, proč se čím dál víc mých přátel při vyslovení jména
Ježíš na veřejnosti ošívá: nebylo to ztrátou úcty k Ježíši, ale k těm, kdo se jeho jménem nejvíc oháněli. Přes to všechno mělo jen málo mých kolegů pastorů a lidí v čele církví odvahu promluvit, báli se totiž, aby se tak nepřipravili o členy svých obcí nebo o jejich finanční příspěvky. Stydím se to říct, ale chvíli jsem do těchto němých řad patřil i já.
Každé ráno jsem se probouzel do krutého napětí mezi tím, co je v křesťanství pravé a co špatné. Vědomí toho pravého mě drželo ve službě a ve víře; vědomí toho špatného mě naopak vedlo hledat, jak se toho zbavit. Z Boží milosti jsem se nějak dokázal držet toho pravého dost dlouho na to, abych začal rozpoznávat, co může být špatné. Postupně jsem začal chápat, co mám dělat, abych jedno od druhého oddělil, přidržel se toho pravého a zbytek nechal plavat.
Ale byl to vleklý proces, v němž po dvou krocích vpřed přicházel jeden vzad. Asi pět let jsem žil s pocitem, že jsem uvízl v rostoucí změti teologických fragmentů. Mé
4 Brian McLaren: The Church on the Other Side (Grand Rapids: Zondervan, 1998).
Slovo úvodem
spirituality se to ale nedotklo. Uvědomoval jsem si, že existuje víra hlubší, nežli je věrouka, která se mi rozpadla. Postupně se však začaly objevovat nové souvztažnosti. Ty spočívaly spíš v nové podobě víry než v přestavbě věroučného systému a já jsem cítil potřebu se o to, co jsem zjistil a zažil, podělit. Proto jsem začal psát a z tohoto období teologického kolapsu a duchovního zotavování se roku 1998 zrodila moje první kniha The Church on the Other Side (Církev na druhém břehu).
Představa „druhého břehu“ se odvíjela od toho, čemu říkám „přechod k postmoderní době“. Téměř všechny naše protestantské denominace se zrodily na břehu, který jsme nechali za sebou ‒ na břehu moderní doby. Institucionálně byly potomky éry Isaaca Newtona, konkvistadorů, koloniálního řádu, osvícenství, národních hnutí a kapitalismu. Každá denominace utvářela smysl svého křesťanství v hranicích a škatulkách zavedených modernitou. Jinak řečeno, vzniklé církve dávná křesťanská „data“ přepsaly a převedly do moderního programu, programovacího jazyka, paradigmatu nebo struktury.
Na břehu, k němuž máme namířeno, však starý moderní model s přísně vědeckými zákony, spotřebním individualismem a racionální jistotou ustupuje novému, postmodernímu paradigmatu plurality, relativismu, globalismu a nejistot –či přinejmenším jinému druhu jistoty, která má optimálně blízko k pokorné důvěře. Moderní protestantismus se ve své liberální i konzervativní podobě překladem do jazyka druhého břehu ztrácí. Obě podoby moderního křesťanství ve své snaze pochopit nemoderní a postmoderní lidi, kteří se pohybují za jejich vitrážovými okny, působí stejně bezradně. Když se římský katolicismus ve dvou tazích ‒ na tridentském a pak na druhém vatikánském koncilu ‒ pokusil vymanit ze
středověkého vzorce a aktualizovat se do moderní podoby, ocitl se v nápadně podobné situaci jako protestantismus. Katolíci se podobně jako jejich protestantští bratránci přizpůsobili po dvou osách: rozdělili se na stranu levicově liberální a pravicově konzervativní. Obě strany vstupovaly do čím dál větších vzájemných střetů a ztrácely kontakt s měnícím se světem mimo svou církevně uzavřenou komunitu.
Přechod od moderny k postmoderně, související s kulturním posunem od kolonialismu k postkolonialismu, byl hlavním úskalím na cestě mých duchovně hledajících přátel a stal se i mým vlastním zápasem. Ačkoli jsem o tom nevěděl, mezitím se stal i zápasem, který sváděly miliony církevně zakotvených věřících po celém světě a kvůli kterému se mnozí z nich od církve a víry odklonili. Když jsem začal psát svou první knížku, neznal jsem žádného spisovatele ani kazatele, který by sdílel můj pohled na věc. Ale jak jsem v psaní postupoval, pár takových jsem našel (zejména Sally Morgenthalerovou, Briana Walshe, Stana Grenze a Leonarda Sweeta).5 Když kniha vyšla, tu a tam lidé najednou začali říkat: „Myslel jsem si, že si tyhle otázky kladu jako jediný. Nakonec v tom ale sám nejsem.“
Zjistil jsem, že vzniká mnoho nových sdružení, která se zabývají stejnými otázkami, jako jsem si kladl já. Patří k nim třeba skupiny Younger Leader Networks (z nichž se později stala Emergent Village), theooze.com (vytvořená spirituálním podnikatelem Spencerem Burkem a jeho přáteli), Center for Action and Contemplation (cac.org) a Gospel and Our Culture Network (gocn.org) ve Spojených státech,
5 Pro mé úvahy byly obzvláště užitečné knihy Quantum Spirituality
Leonarda Sweeta (Dayton, Ohio: United Theological Seminary, 1991) a Worship Evangelism Sally Morgenthalerové (Grand Rapids, Michigan: Zondervan, 1995).
Slovo úvodem
Alternative Worship Networks ve Velké Británii, Évangile et Culture ve Francii a La Red del Camino v Latinské Americe.6
Měli jsme sice rozdílné zkušenosti, shodli jsme se však na tom, že v křesťanství, jak je praktikujeme, něco přestalo fungovat. I když jsme přesně nevěděli, co s tím, bylo nám jasné, že spolu musíme mluvit a hledat – na internetu, na konferencích a duchovních obnovách, v knihách a na sociálních sítích. To byl začátek naší cesty k nové podobě křesťanství.
Ve stejné době skupiny jako Lilly Endowment či Barna Group sponzorovaly terénní statistická šetření o církevním životě.7 Jedna studie za druhou potvrzovaly naše společné tušení, že něco je zásadně špatně a že je třeba se k tomu postavit čelem. Údaje o poklesu členů hlavních protestantských církví jsou k dispozici už od šedesátých let. Nejenže klesá počet tradičních protestantských denominací, ale i v rámci těch, které ještě zbyly, chodí do kostela čím dál méně lidí. Mladí lidé opouštějí církve, jakmile vychodí střední nebo vysokou školu, takže členové, kteří zůstanou, mají čím dál vyšší průměrný věk. Například američtí episkopálové přicházejí o ekvivalent jedné diecéze ročně a jejich průměrný věk se vyšplhal na dvaašedesát let, což je téměř dvojnásobek průměrného věku ve Spojených státech (ten činí dvaatřicet let). V římskokatolické církvi úbytek a stárnutí účastníků
6 Viz emergentvillage.com, cac.org, gocn.org, http://pagesperso-orange. fr/endirect/evangile-et-culture.html, www.lareddelcamino.net. Jonny Baker nabízí skvělý přehled britských sítí na http://jonnybaker.blogs.com/jonnybaker/2009/06/ lancaster-linkage.html. Později jsem se seznámil s asijskou sítí, kterou založil Sivin Kit s přáteli (http://rohmalay-sia.wordpress.com/), a s africkou sítí, za níž stojí Claude Nikondeha a jeho žena Kelley Johnsonová (amahoro-africa.org). Teď už téměř neuběhne ani měsíc, abych se nedozvěděl o nových sítích vznikajících po celém světě.
7 V poslední době mi obzvláště pomohly knihy Davea Kinnamana a Gabea Lyonse UnChristian (viz poznámku 3) a After the Baby Boomers Roberta Wuthnowa (Princeton: Princeton University Press, 2007).
bohoslužeb do jisté míry zastírají přistěhovalci, jinak by byly statistiky podobně alarmující. „Protestantské církve tvrdí, že nemají mladé od osmnácti do pětatřiceti,“ řekl mi jeden katolický sociolog. „Pravda je taková, že my katolíci jsme do velké míry přišli o generace mezi osmnácti a pětapadesáti.“
Během osmdesátých a devadesátých let 20. století se konzervativní evangelikálové mohli pyšnit statistickým nárůstem, který kontrastoval s početním úbytkem jejich křesťanských „liberálních“ protějšků. Často poukazovali na to, že tajemstvím jejich statistického úspěchu je teologický a sociálně-ekonomický konzervatismus. Jenže to, že jejich vývojové křivky klesají a mladší generace mizí, v prvním desetiletí nového milénia zjistili i oni.8 A skoro ve všech případech se tempo jejich růstu, nepočítáme-li přistěhovalce, zpomalilo, zastavilo nebo nabralo opačný směr. Jako první to pocítili pracovníci s mládeží a brzy nato i učitelé a zaměstnanci na křesťanských vysokých školách a univerzitách, pracovníci v církevních účelových zařízeních a misijních agenturách a v neposlední řadě také zakladatelé sborů, pastoři a kazatelé v místních církvích.9 Postupem času si tento varovný nápis na stěně svých kanceláří přečetli i správci jednotlivých obcí a lidé stojící v čele jednotlivých denominací. Psal jsem taky o zápasu církve, která jde vstříc postmoderní době, a zdálo se, že dvě knihy z počátku nultých let se trefily do černého. V Křesťanství 2.0 jsem se tuto otázku pokusil definovat a popsat na základě zpola fiktivního (a zpola autobiografického) příběhu o kazateli, kterému se
8 Viz článek Michaela Gersona „A Faith for the Nones“ na http://www. washingtonpost.com/wp-dyn/content/article/2009/05/07/AR2009050703056. html.
9 V knize They Like Jesus But Not the Church (Grand Rapids: Zondervan, 2007) popsal zakladatel sborů a pastor Dan Kimball, co si mnozí jako on začínají uvědomovat.
Slovo úvodem
hroutí víra. Poukazoval jsem na to, že by se křesťanství mělo vymanit z moderního paradigmatu a projít naprostým přerodem či znovuzrozením odpovídajícím postmodernímu kontextu. V knize A Generous Orthodoxy jsem se snažil být konstruktivnější a popsat, jak by mohl vypadat postliberální, postkonzervativní, postsektářský a postmoderní přístup ke křesťanství. Tak jako mé další knihy byly i tyhle dvě předmětem diskusí ve čtenářských kroužcích, v teologických seminářích, na konferencích a duchovních obnovách. Díky tomu se mi teď pozvání k přednáškám z nejrůznějších denominací jen hrnula, a to nejen ze Severní Ameriky, ale z celého světa. Zjistil jsem, že podobnými zápasy procházejí duchovní v Evropě, Asii, Latinské Americe i Africe, a mnoho z nich si uvědomilo, že nastal rozhodující okamžik, okamžik hluboké změny, v němž se musí zrodit nová podoba křesťanství, daleko dřív než my ve Spojených státech.
Nebyl jsem tedy rozhodně sám, kdo se snažil vyrovnat s tímto okamžikem, který byl současně krizí i příležitostí.
Mnoho hlasů přicházelo tak jako ten můj z evangelikálního prostředí, ale podobné názory se ozývaly i z řad protestantů a katolíků, místy se opatrně připojovali i myslitelé východního pravoslaví. Řekl bych, že k tomuto dialogu přispěly i dvě nedávno vydané knihy. Nad jiné dobré předpoklady k orientaci v americkém křesťanském prostředí měla coby bývalá redaktorka náboženské rubriky časopisu Publisher’s Weekly Phyllis Tickleová. Vyrostla v presbyteriánské církvi, v dospělosti byla aktivní členkou církve episkopální a v knize The Great Emergence přišla s myšlenkou, že křesťanství by mělo zhruba každých pět set let provést generální úklid, při němž se roztřídí vše, co se za poslední staletí nastřádalo: co není k ničemu, putuje do sběrného dvora, a co ještě může sloužit, zůstane uchováno pro budoucnost. Nová
kapitola křesťanských dějin může začít. K takové probírce došlo v průběhu velkého rozpadu římské říše (kolem roku 500), velkého schizmatu (kolem roku 1000) a velké reformace (kolem roku 1500). A nyní, jak říká, procházíme obdobím velkého rozbřesku.
K podobnému zjištění dospěl i vlivný americký baptista a jeden z předních harvardských teologů Harvey Cox v knize The Future of Faith. Cox se však na dějiny dívá poněkud jinak. O první éře křesťanství (od Ježíše do roku 300 n. l.) hovoří jako o věku víry. Ten dostal do vínku rozmanitost, energii, vitalitu, utrpení, pronásledování, odvahu a rychlý růst. Věk víry skončil, když římský císař Konstantin nejprve přestoupil na křesťanství a křesťanství pak přistoupilo na problematické spojení s římskou říší. Toto spojení ukázalo, že jednota víry je politicky užitečná ‒ a dá se vynutit. A tak se říše, která měla na svědomí Ježíšovo ukřižování, prohlásila zmocněnkyní, mecenáškou a strážkyní nově vládnoucího křesťanství. Jako taková vyžadovala od všech věřících bezvýhradnou oddanost. Aby císař prosadil jednotu církve i říše, pověřil biskupy, aby se sešli a vypracovali vyznání víry, čímž přizval duchovenstvo, aby mu pomohlo vynutit si poslušnost císařskému režimu. Římská říše mohla díky tomu o sobě prohlásit, že ji uznal nejen starověký řecko-římský panteon, ale i křesťanský Bůh. A tak se zrodil věk kréda. Ten přinesl pokřesťanštění říše a pocísařštění (či pořečtění a pořímštění) křesťanství. Toto splynutí bylo od počátku pochybné, protože během prvního čtvrt tisíciletí měli biskupové křesťanské církve podíl na tom, že bylo z kacířství usvědčeno a popraveno na pětadvacet tisíc lidí. Chápete, jaký je to paradox? Možná by bylo výstižnější říct tragédie či zvěrstvo. Náboženství, které údajně založil muž pokoje hlásající nenásilí, se teď uchylovalo právě k takovému násilí, jaké on
Slovo úvodem
zavrhl. Náboženství, které vzniklo jako odpověď na to, že římská říše umučila a zabila člověka, se nyní s touto říší spolčilo, aby samo mučilo a zabíjelo. Energická víra, která hory přenáší, byla ze hry a na její místo nastoupilo statické krédo, které kaceřuje a posílá na lidi své katy. Víra, která urychlovala společenské změny, byla ze hry a na její místo nastoupilo kodifikované krédo jako nástroj společenské kontroly. A tohle krédo je tu s námi dodnes. Když přemýšlím o tom, kolik zvěrstev v našem světě napáchalo, vybavuje se mi výrok Woodyho Allena, že kdyby Ježíš viděl, co lidé v jeho jménu udělali, „zvracel by a zvracel“.
Pro všechny tyhle a mnohé další důvody Cox nad koncem věku kréda netruchlí. Na jeho místě se podle něho rodí to, co nazývá věkem ducha. Ten přináší přístup, který se v křesťanství snaží uchovat poklady předchozích věků a přitom se postavit čelem k problémům 21. století a něco s nimi dělat. Takže se věci daly do pohybu. Něco se chystá. Změna je ve vzduchu. Můžeme tomu s Tickleovou říkat velký rozbřesk nebo s Coxem věk ducha, s Dougem Pagittem křesťanství, kterému se dá věřit, nebo s Tonym Jonesem noví křesťané, s církevní historičkou Dianou Butlerovou Bassovou generativní křesťanství nebo s Marcusem Borgem nově vznikající křesťanství, s Hansem Freiem velkorysá pravověrnost nebo s René Padillou integrální poslání 10 ‒ ať tomu ale
10 Phyllis Tickle: The Great Emergence (Grand Rapids: Baker, 2008); Harvey Cox: The Future of Faith (San Francisco: HarperOne, 2009); Doug Pagitt: A Christianity Worth Believing (San Francisco: Jossey-Bass, 2008); Tony Jones: The New Christians (San Francisco: Jossey-Bass, 2008); Diana Butler Bass: A People’s History of Christianity (San Francisco: HarperOne, 2009); Marcus Borg: The Heart of Christianity (San Francisco: Harper, 2003); Hans Frei: „Response to ,Narrative Theology‘: An Evangelical Appraisal“ (Trinity Journal 8, jaro 1987, s. 21–24); René Padilla ‒ Tetsunao Yamamori (ed.): The Local Church, Agent of Transformation. An Ecclesiology for Integral Mission (Oxford: Ediciones Kairos, 2004).
říkáme jakkoli, něco se uprostřed nás, co věříme v Ježíše Krista a následujeme ho, dere k životu. Právě to označuje křesťanství 2.0 v názvu této knihy.
A chtěl bych, aby vám tyto stránky pomohly to pochopit. A nejen tohle: doufám, že vás povzbudím, abyste se přidali a spolu s dalšími to něco pod vedením Božího tvůrčího Ducha pomáhali tvořit.
Jak dokazují kanárkově žluté letáky, které se třepotaly pod stěrači na anglickém parkovišti, ne všichni s Phyllis, Harveym, Dougem, Tonym, Dianou, Marcusem a ostatními souhlasí. Ne každý se chce k cestě za křesťanstvím 2.0 připojit. To je ale v pořádku. Odpor, podezíravost a nesouhlas skeptiků jsou ve skutečnosti dar a díky jejich kritice budeme při hledání moudřejší a silnější. Dokonce i oni tak mohou napomáhat tomu, co se dere na svět v nás, skrze nás a uprostřed nás.
Ale jak vám řekne každá matka, porod není žádná procházka růžovou zahradou. Než se pustíme dál, měli bychom se proto realisticky podívat na to, co nám stojí v cestě.
Představte si, že se píše rok 1775. Jste mladý obyvatel jedné ze třinácti britských kolonií v Americe a nasloucháte snům o novém národě v podání prvních zdejších státníků
Thomase Painea a Thomase Jeffersona: budeme mít „vládu bez krále“, říkají, „vládu lidu, z lidu a pro lid,“ prohlašují.
Nevládnou snad králové podle božského práva? říkáte si možná. Což není monarchie ustanovena Bohem a neodráží posvátnou nebeskou hierarchii v lidské společnosti? Může být nějaké nové demokratické uspořádání vůbec teologicky přípustné,
Slovo úvodem
neřkuli politicky možné? Jak byste reagovali, kdyby vás jeden z těch dvou Thomasů vybídl, abyste se k tomu hnutí připojili?
Nebo si představte, že je začátek 19. století. Plavíte se s Alfredem Russelem Wallacem mezi indonéskými ostrovy nebo jste s Charlesem Darwinem na palubě brigy Beagle a prozkoumáváte Galapágy. Všímáte si jistých zákonitostí –vzorců ukazujících proměnlivost u blízce příbuzných druhů ptáků, želv, netopýrů a dalších živočichů a schémat toho, jak jsou tyto druhy na ostrovech a kontinentech rozšířeny.
Církevní dogma však praví, že všechny dnes žijící druhy pocházejí z hory Ararat v Turecku, kam se dostaly po Noemově potopě před méně než šesti tisíci lety. Pokud by tomu tak bylo, očekávali byste, že se jednotlivé druhy budou šířit z jednoho ohniska. Vzorce, které pozorujete, však toto dogma nijak nepotvrzují. Říkáte si: Jak to, že se fakta neshodují s dogmatem?
Neměli bychom hledat jiné vysvětlení?
Nebo si představte, že je rok 1905. Sedíte v Bernu a pijete kávu s neznámým budoucím fyzikem jménem Albert Einstein, který zrovna píše článek, v němž se objevuje prazvláštní rovnice. Dokážete si spolu s Albertem představit, že hmota a energie nejsou absolutní, ale že se jedna může přeměnit v druhou? Nebo si představte, že je o pár let později a mladý vědec přichází s myšlenkou, že čas a prostor jsou relativní. Budete takovým absurdním nápadům věnovat pozornost, nebo rovnou řeknete, že je to nesmysl, zamumláte něco o scestí a odpřisáhnete věrnost Isaacu Newtonovi a jeho světu spolehlivých zákonů a jednoduchých vzorců?
Nebo si představte, že je začátek šedesátých let, vy v USA sledujete večerní zprávy a náhle do nich vstoupí záběry zachycující Martina Luthera Kinga, jak káže o tom, že segregovanou společnost nahradí společenství lásky. Nebo že se
píše třeba rok 1991, vy jste bílý Jihoafričan a sledujete na kanálu satelitní televize, jak Nelson Mandela, čerstvě propuštěný z vězení, vyhlašuje novou vizi pro svůj apartheidem rozdělený národ. Odvážíte se zpochybnit zažité představy natolik, abyste se rozhodli podpořit Kingovy nebo Mandelovy neslýchané novoty a nebezpečné sny a možná i jít na jejich demonstraci nebo se přidat k bojkotu?
Nebo se přeneste do Itálie roku 1610 a představte si, že stojíte s přáteli pod svítícími hvězdami na Galileově střešní terase. Střídáte se při pozorování planety Jupiter u jeho zbrusu nového dalekohledu a ‒ to je k nevíře ‒ na pozadí hluboké noci vidíte tři – ne, dokonce čtyři zářivé měsíce, které jako by byly nějakým kouzlem rozvěšeny kolem této planety s prstencem. A najednou se vám zatočí hlava, jako byste vypadli z jednoho vesmíru a řítili se do jiného. A k té závrati se přidá i strach, protože tak nějak tušíte, že církevní hodnostáři z vašich pozorování a spekulací, ke kterým mohou vést, nebudou mít radost. Koneckonců všichni křesťané přece již přes tisíc let s naprostou a objektivní jistotou vědí, že Země nehybně stojí uprostřed vesmíru a Měsíc, planety, Slunce a hvězdy jsou bezpečně připevněny na deseti majestátních křišťálových sférách, které se otáčejí kolem Země. Tento model vynalezl ve 2. století Klaudios Ptolemaios a dlouho dokonale fungoval. Tedy téměř dokonale. Objevila se však jedna svízel.
Budete-li se na nebeská tělesa dívat několik nocí po sobě, všimnete si, že téměř všechna zůstávají ve stejném postavení, ve stejné vzájemné poloze a vytvářejí tak neměnné obrazce, jimž říkáme souhvězdí. Několik nebeských těles se však tímto pravidlem neřídí. Tito odpadlíci se na pozadí souhvězdí pohybují. Proto jim staří Řekové říkali „poutníci“ (řecky planétés). I když se pohybem odlišují od pohybu hvězd v pozadí,
Brian D. McLaren
Křesťanství 2.0: Deset otázek, které si potřebujeme znovu položit
Z anglického originálu A New Kind of Christianity. Ten Questions That Are Transforming the Faith, vydaného nakladatelstvím HarperCollins v roce 2011, přeložili Daniel Agnew a Šárka Grauová
Odpovědný redaktor Alexandr Flek
Jazyková redakce Jan Sušer
Obálka a grafická úprava Kamila Kučerová
Sazba písmem Inka Luboš Kendra
Vydalo nakladatelství Biblion
v Praze roku 2025
Vytiskly Tiskárny Havlíčkův Brod, a. s.
Vydání první, 400 stran
ISBN 978-80-88642-14-5