Tisk: Printo, spol. s r. o. Vytištěno technologií UV Offset Print
Předplatné objednávejte na www.amazingmagazin.cz
Přetisk a jakékoli šíření jsou povoleny pouze s výslovným souhlasem vydavatele.
ISSN 2787-9208
Evidenční číslo magazínu MK ČR E 24178
Vychází 16. 6. 2025
Každý z nás čeká občas na zázrak. Jistě, celé naše jsoucno je úchvatný zázrak, každá vůně, modrá obloha, tep srdce, ale to se nepočítá, na to jsme si zvykli. Chceme něco navíc. Ale i to každý z nás už jistě zažil.
Tak si teď třeba vzpomeňte, kdy naposled. A nechte si to klidně pro sebe. Co je komu do toho. Jen se lehce pousmějte… i to je někdy zázrak, mimochodem. Stejně jako třeba cukrová vata, co se stane kouskem nebe na jazyku, tramvaj se změněnou trasou, která vás zaveze přesně tam, kam potřebujete, ta správná slova, co uslyšíte ve správnou chvíli, moment, kdy ucítíte blízkost navzdory vzdálenostem a objevíte něco, co jste považovali za beznadějně ztracené.
Autoři čísla
Bára Balgová
Kreativní duše, autorka svého vlastního barevného světa, který se nebojí vtipu ani kontroverze. Bára má na svědomí ilustrace všech Amazing obálek, díky nimž je magazín naprosto nezaměnitelný.
Lukáš Hejlík
Herec, moderátor, bloger a velký milovník gastronomie. Stojí za projektem scénického čtení LiStOVáNí a za foodie biblí mnoha cestovatelů – Gastromapou Lukáše Hejlíka. Do každého Amazing magazínu pro vás Lukáš vybírá výjimečné podniky, které uspokojí i ty nejnáročnější gastronomické nadšence.
Martin Černý
Režisér, scenárista a novinář s přesahem do světa umění, designu a architektury, který rád objevuje a propojuje témata zdánlivě neslučitelná. V mediálním světě se pohybuje více než dvacet let a kromě filmové tvorby se dlouhodobě věnuje reportážní fotografii a psaní.
Matěj Dereck Hard
Vystudoval Institut tvůrčí fotografie na Slezské univerzitě v Opavě. Vydává umělecké autorské knihy. Se svou manželkou Mariou a malým mezinárodním týmem stojí za cinemagrafovou pohádkou proti šikaně KiDÓ, která získala ocenění na dvou zahraničních filmových festivalech.
Joachim Dvořák
Před více než třiceti lety založil nakladatelství Labyrint, kde se věnuje beletrii, knihám o umění a komiksu. Pod značkou Raketa vede dětské nakladatelství a vydává stejnojmenný časopis pro děti. Pracuje také jako senior editor magazínu Magnus a uvádí rozhovory v Českém rozhlase v pořadu
Noční Mikrofórum. O cestování se svou malou dcerou vydal Knihu na výlety.
Pavel Trojan
Eliška Janoušová
Milovnice moderní architektury, přírody a focení. Eliška Janoušová je dobrodružná duše, která všechny svoje záliby spojila, aby s manželem
Jardou vytvořila unikátní cestovní aplikaci
Placehunter. To nejlepší ze svých výletů pro vás pravidelně odtajňuje právě v našem magazínu.
Jindřich Mann Česko-německý filmař, režisér, scenárista a spisovatel dnes žije a tvoří střídavě v Berlíně a v Praze. Je autorem tří knih, které vyšly česky i německy. Mezi témata, která zpracovával po roce 1989 v Čechách, patří i dokumentární film o jeho otci, známém spisovateli Ludvíku Aškenazym.
Rodák z pražského Žižkova, jehož uhranula během studií historie střední Evropa. Po ukončení polonistiky a serbistiky pracoval v Polském institutu v Praze a začal psát průvodce, jež dosáhly desetitisícových prodejů. Od roku 2022 je ředitelem pražské pobočky Polské turistické organizace pro Česko a Slovensko.
Amazing tým
Tereza Vacková zástupkyně šéfredaktorky
Radka Kachramanová redaktorka
Ondřej Košík fotograf
Lucie Wirthová manažerka Amazing magazínu
Štěpán Lohr fotograf
Šárka Čičková grafička
Coffee table book plný cestovatelských tipů, objevů ze světa designu, architektury, umění, gastronomie a prémiových produktů.
AmazingMagazin.cz/predplatne/
Obsah
AMAZING PEOPLE
22 Ve svých snech
Na první pohled křehká a tajemná Darija Pavlovičová.
42 Hledání rovnováhy
Rozhovor s matematikem, ekonomem a vizionářem Karlem Janečkem.
54 Power couple
Manželé Souralovi, pár, který míří vysoko a nebojí se snít ve velkém.
76 Učím se říkat ne, vymezit se jde i laskavě
Veronika Khek Kubařová o hranicích, terapii, cestování i hraní.
100 S odvahou dělat věci jinak
Nová kuchařka mapující život Kluka v akci – Filipa Sajlera.
128 Přinášíme možnost tvořit
Michaela Wady věří, že technologie by měly lidem sloužit.
AMAZING ART & DESIGN
32 Zahrada z Voynichova rukopisu
S výtvarnicí Klárou Sedlo o jejím snovém světě, který je nyní k vidění v Praze.
38 Krajiny světla
Skleněné novinky od studia Dechem vypráví tiché příběhy plné jemné poetiky.
62 Věřím na proudící energie
Životní cesta Zdeňka Vacka symbolizovaná přerodem a osvobozením.
74 Galerie Amazing
Představujeme sběratele a jejich oblíbené obrazy: Vladimír Železný a František Gross.
168 Milovnice kýče ve Vnitroblocku
Patří kýč do galerie? Barbora Balgová dokazuje, že jednoznačně ano.
AMAZING PLACES
66 Mlýn vonící heřmánkem
Příběh historického mlýna, který se proměnil v luxusní butikový hotel.
116 Polské Trojměstí v hledáčku Čechů
Vydejte se s námi objevovat krásy sousední země, která nás nepřestává překvapovat.
134 Glamping, luxusní hotel, nebo autentická noc v kempu? Na vodě můžete zažít vše!
Objevte ta nejkrásnější místa podél řek, která snoubí zážitek s pohodlím.
141 Tichý ráj
Deset unikátních vil, kde budete relaxovat jedna báseň.
142 Apartmán Stodola Kuklík
Na Vysočině najdete ukázku lidové architektury s důrazem na absolutní komfort.
146 Ulity na Poli designu
Otestujte si život v unikátní Ulitě. Je minimalistický, udržitelný a stylový.
149 Gurdau
Zažijte návštěvu vinařství, které je zároveň architektonickým skvostem.
154 Kaple zalitá sluncem
Objevte dům koncipovaný jako chrám odpočinku, kde panuje naprostá harmonie.
AMAZING FOOD
94 Amazing léto
Tipy Lukáše Hejlíka na místa, kam o prázdninách vyrazit na gastro výlet.
106 Ikonické kamado
Poznejte všestranného parťáka na venkovní vaření –
Big Green Egg.
112 Kuchyň dělá člověka
Andrea Ena nás pozval do své kuchyně v bratislavském
Starém Městě.
Zázrak stvořený přírodou
Kunzit se svými bohatými odstíny fialové a tmavě šeříkové barvy sehrál zásadní roli v odkazu výjimečných drahokamů Tiffany. Drahokam byl pojmenován na počest Dr. George Fredericka Kunze, legendárního prvního hlavního gemologa společnosti Tiffany & Co. Doktor Kunz, mineralog samouk a odborník na barevné drahokamy, pomohl společnosti Tiffany & Co., aby se etablovala jako přední prodejce nejvzácnějších a výjimečných šperků. Spolu s morganitem, tanzanitem a tsavoritem je jedním z „drahokamů dědictví“ klenotnictví Tiffany, které tato společnost objevila a představila světu v průběhu 20. století. Dnes si klenotnictví i nadále udržuje významné místo ve světě gemologie a zanechává v tomto odvětví výrazný, historický a ojedinělý odkaz. Tiffany & Co. slaví svou dlouhou tradici výjimečných drahokamů akvizicí 7500karátového kunzitu pro svou exkluzivní kolekci k 60. výročí slavné brože Bird on a Rock.
„Zázrak
je něco, co se stane; ale pouze tehdy, když se stane lidem, kteří jsou schopni nebo připraveni ho jako zázrak přijmout.“
— Martin Buber
Art Connection
připravila
Tereza Vacková
Kunsthalle Praha – A nic nás nerozdělí
Do 13. 10. 2025
Jak tvořil jeden z nejvýjimečnějších a tiše radikálních uměleckých párů dvacátého století Anna-Eva Bergman a Hans Hartung? Na to odpovídá výstava, která se začátkem června otevřela v Kunsthalle Praha. Tuto dvojici, významnou hlavně svojí abstraktní tvorbou, představují kurátoři v celém rozsahu jejich propletených osobních i uměleckých životů, od velkolepých maleb přes vzácně vystavované skici až po předměty z ateliérů a osobní artefakty. Je to intimní podívaná na několik desetiletí trvající umělecký dialog, který formovalo odloučení, opětovné shledání, a hlavně přetrvávající tvůrčí blízkost. www.kunsthallepraha.org
Moravská galerie v Brně – Marie Tomanová: Kate, for you
Do 28. 9. 2025
O Marii Tomanové je v letošním roce hodně slyšet a není to náhodou. Vydala novou fotoknihu, do kin vstoupil její dokumentární portrét a na rodné Moravě otevřela výstavu tematicky napojenou na stejnojmennou knihu Kate, for you. Vy tak nyní můžete v Brně vidět časosběrný portrét, který Tomanová s protagonistkou Kate několik let tvořila a který odstartoval jedním ikonickým focením v brooklynské koupelně. Přijďte nahlédnout do momentu, kdy jejich přátelství začalo, snímek za snímkem s naprostou otevřeností, jak je Tomanové vlastní. www.moravska-galerie.cz
51. Letní filmová škola Uherské Hradiště 25. 7. – 31. 7. 2025
Každý filmový labužník ví, že polovina letních prázdnin znamená jen jedno –filmovku. Letošní jednapadesátý ročník LFŠ opět představí nejrůznější kapitoly filmových dějin, ukáže seriózní i roztodivné polohy tohoto média a vezme vás na několik kontinentů. Chybět nebudou němé filmy s živou hudbou, tentokrát zaměřené na špionážní tematiku, sekce Půlnočních delikates představí perly hongkongské kinematografie a ikonou festivalu nebude nikdo jiný než Tim Burton. Rozmanitější zážitek byste na velkém plátně hledali jen stěží. www.lfs.cz
Sklizeň 2025
12. 7. – 30. 8. 2025
Pět víkendových dnů, každý s jiným představením a jinou formou zážitků. To je koncept festivalu fyzického divadla a tance v krajině Sklizeň, který probíhá v okolí Komařic na Českobudějovicku. Představení, jež tady budete mít možnost vidět, vznikla v rámci rezidenčního programu REZI.DANCE v Komařicích přímo pro konkrétní místa v krajině, na jejich kulturní i zemědělskou historii navazují a přináší do nich současné pohybové umění. Přijďte zažít tiché souznění s přírodou, kabaret, improvizaci i akrobatickou odyseu. www.rezi.dance
Letní Grébovka s Divadlem MA 4. 8. – 29. 8. 2025
Pražská Grébovka letos v srpnu opět ožije divadlem a vytvoří neopakovatelnou letní scénu, kde dostane každá hra nový rozměr. Divadlo MA tu letos uvede šest představení ze současnosti i historie, mezi nimiž nechybí ani hra bratří Čapků Lásky hra osudná. Mimo to se můžete těšit i na premiéru představení Být Marlene Dietrich, kterou divadlo připravuje spolu se studenty DAMU. Osobnost, jíž buď milovali, nebo nenáviděli, ikona, která navíc žila na pozadí nejturbulentnějšího období minulého století, nám možná pomůže lépe pochopit dnešní dobu i nás samotné. www.divadloma.cz
Tandem
text Tereza Vacková, foto archiv
Cesta pražského studia Synestè začala jedním vysněným stolem. Díky poctivému řemeslu a odvaze zkoušet nové věci dovedla manžele Zuzku a Pavla k několika vlastním kolekcím i zakázkové výrobě nábytku a dekorací. V každém Synestè kusu se snoubí jednoduchost, nadčasovost a hlavně velká péče majitelů, kteří sami říkají, že kombinace manželství, rodičovství a podnikání může být výbušný koktejl. Jim se ale daří všechny role skloubit, a to díky tomu, že v důležitých věcech jsou ve shodě a mohou se na sebe vzájemně spolehnout.
Jak začal příběh vašeho studia?
Z: Ve zkratce tak, že jsem si vymyslela stůl, který se nikde nedal koupit, a pak týdny s lehkým nátlakem přemlouvala Pavla, aby mi ho vyrobil. Tak začaly naše první experimenty s minerální stěrkou, z nich vznikla první kolekce stolů, které vyráběl
Pavel osobně. Pak jsme do portfolia přidali i kámen a keramiku a snažili se položit základy značky. V té době bylo našemu druhému dítěti asi půl roku, takže když se teď ohlédneme zpátky, přijde nám to celé trochu jako sen.
Čím je značka Synestè dnes?
Z: Doufám, že je to místo, kam lidé zamíří, když hledají solitér s přesahem a cítí hodnotu ruční práce i kvality, kterou se snažíme skrze naše produkty i celou komunikaci nabídnout. Naše portfolio stojí na přírodních materiálech, které vnímáme jako přirozené nositele nadčasovosti. Můžete si u nás vybrat jednu věc, ale klidně si s námi zařídit i část interiéru.
P: U každé věci jsme od první skici až do odeslání. U nábytku se zákazníky často ladíme konkrétní detaily – ověřujeme, že se stůl vejde, že bude dost místa na sezení. Chceme být
dobrými partnery, aby výsledek dával smysl a klienti z něj měli opravdovou radost. A protože nám záleží i na tom, aby naše věci obstály v čase – nejen vizuálně, ale i funkčně –, je pro nás každá objednávka hodně osobní.
Jaké principy jsou pro vás při tvorbě zásadní?
Z: Synestè bereme jako maraton, ne sprint. Vývoj značky se přirozeně přizpůsobuje našemu rodinnému životu – máme dvě malé děti a chceme si jejich dětství opravdu užít. Nespěcháme. Dáváme tomu všechno, co můžeme a co umíme. Ale hlavně – dáváme tomu čas.
P: Občas k nám přijde zákazník, který má jen inspiraci – pár vizuálních referencí –, a na nás je to celé domyslet. Navrhnout tvar, rozměry, technické řešení tak, aby to fungovalo jak v prostoru, tak z hlediska výroby. Takové zadání není snadné, ale právě ta výzva mě na tom baví.
Na co jste po profesní stránce nejpyšnější?
Z: Já jsem nesmírně pyšná na Pavla – na to, jakým je neuvěřitelným garantem kvality ve všem, co dělá. Má silný prozákaznický přístup a je v tomhle pro mě naprostou jistotou. A moc mě těší i zpětná vazba, kterou dostáváme, právě to je náš největší hnací motor.
P: Nejvíc jsem pyšný na to, že se nám podařilo udržet úroveň i ve chvíli, kdy začalo přibývat zakázek a všechno se zrychlilo. Zároveň jsme museli najít další lidi – a postarat se o to, aby pro ně byla práce, stabilní tok zakázek a peníze. Je to zodpovědnost, kterou beru vážně.
Máte nějaké cíle, které byste si chtěli splnit?
P: Určitě bych chtěl, aby se naše věci daly víc vidět i fyzicky. Fotka nikdy neřekne všechno. Chceme také víc exportovat a růst, ale bez ztráty kvality a kontroly. A v osobním životě trochu zvolnit tempo. Užít si víc rodinu.
Jakým mottem se řídíte?
Z: Rozhodně Fake it till you make it. Podnikání a budování značky je často o deziluzi mezi tím, jak věci působí navenek, a tím, co se doopravdy děje v zákulisí. Když jste malý byznys jako my, jste taková chobotnice, co žongluje s milionem věcí najednou a snaží se to celé udržet v chodu a zároveň někam posouvat.
P: Já se držím toho, že věci buď děláš pořádně, nebo vůbec.
A že nic není samozřejmost – ani zakázky, ani důvěra lidí, co s námi spolupracují.
Na první pohled působila křehce a trochu tajemně a příliš nepřipomínala to děvče ze seriálu. S herečkou Darijou Pavlovičovou jsme se náhodou setkaly v klášterní zahradě, povídaly si o létání ve snech, potápění, překonaném strachu z hloubky i nových rolích.
text Kateřina Černá, foto Ondřej Košík
Co se vám vybaví, když se řekne slovo zázrak?
Momentálně je pro mě zázrak moment, kdy si uvědomím, že mám kolem sebe lidi, se kterými můžu být opravdu svá. Protože často právě ti, o kterých si myslíme, že nám jsou nejblíž, nakonec zklamou.
Něco jako zázrak někdy potkáte, když to vůbec nečekáte. Třeba na cestách. Vím o vás, že ráda cestujete sama. Jak to vaše putování začalo?
Já tady tu chuť cestovat měla odmalička, ale moji rodiče mají silný smysl pro zodpovědnost a občas se až moc obávají, co všechno by se mohlo stát, takže mě nikdy nikam nepouštěli ani s kamarády. Jezdili jsme samozřejmě jako rodina na dovolené, ale taková ta chuť vyrazit s kamarády někam k moři, na hory a podobně, to bohužel v mém případě nebylo možné. Bylo mi řečeno: „Až ti bude osmnáct, tak můžeš.“ Kdy právě začala moje láska k cestování.
Co vás na tom baví nejvíce?
Osobně si nemyslím, že sólo cesta se zásadně liší od cest s přáteli. Ale miluju na tom, že má člověk úplnou svobodu rozhodnutí, na nikoho se neváže, kdykoliv a cokoliv si usmyslím, to můžu nebo nemusím dělat.
Když jste na cestách s někým, kdo je vám blízký, tak si užíváte ten společný čas. Stává se vám, že se s někým spřátelíte a zůstanete díky tomu na nějakém místě déle?
Když jedu na cesty sama na delší dobu, tak si většinou nic neplánuji, udělám si takový rozhled předem, co se kde nachází, co bych ráda viděla, co mě zajímá a co mě naopak nezajímá, kde jsou jaké možnosti ubytování a podobné praktické věci a informace.
Myslím si, že je hrozně nezodpovědné jezdit někam naslepo a neudělat si žádný rozhled. Když se pohybujete v cizí zemi, kde je to pro vás nové, tak si myslím, že je vždy fajn vědět alespoň základní informace. Když mám tuhle základní orientaci, tak se nechám unést tím místem samotným, nejednám podle nějakého konkrétního plánu. Jen vnímám, jestli to takto chci, nebo nechci, a snažím se nechat vést intuicí. Na každé cestě jsem potkala skvělé lidi, se kterými jsem se velmi spřátelila a třeba i signifikantní kus mé cesty strávila s nimi.
Do které země, co jste takto sama poznala, byste vzala své přátele?
Určitě ne na Bali.
A co se pokazilo? Co způsobilo ten dojem?
Je to o tom, že člověk vidí na sociálních sítích krásnou destinaci, bazény, oceán, přírodu, džungli. Přijedete tam a je to jiné. Vidíte velký kontrast mezi třídami, bohatí zahraniční turisti oproti místním lidem, ty rozdíly jsou hrozně velké. Byla jsem tam dvakrát a necítila jsem se vůbec tak skvěle, jak je to prezentováno. Možná jsem na některé věci citlivější než většina lidí.
Ale zažila jste tam určitě i něco pěkného…
Když jsem byla na Bali poprvé, tak jsem se tam naučila potápět, což byl můj dlouholetý sen. O potápění jsem snila, i když se hrozně bojím hluboké vody. Podvodní svět mě hrozně lákal a tohle se pro mě právě na Bali otevřelo.
V jak hluboké vodě jste se potápěla a jak jste ten svůj strach z hloubky překonala?
Neměla jsem dost času udělat si licenci, takže do nějakých deseti metrů. Potápění na Bali je vážně nádherné, jsou tam krásné korálové útesy, průzračná voda a bohatý podvodní život… Měla jsem úžasnou instruktorku, která se přistěhovala ze Švédska a zamilovala se do života na ostrově. Bylo to vlastně ještě kousek od Bali, takový miniaturní ostrůvek. Ona se tam přestěhovala, také se zamilovala do potápění a potom si řekla, že si udělá instruktorskou licenci, a začala potápění učit. A je to stále její velká láska. My jsme tam byly jedna na jednu, žádná skupinová záležitost. Byla hrozně citlivá, empatická, na všechno jsem měla čas, cítila jsem se s ní opravdu v klidu.
Kamarádi mi vyprávěli své šílené zážitky z instruktáží potápění v obří skupině, kdy nikdo pořádně nic nevěděl, což si neumím představit.
Bála jste se někdy na cestách?
Občas se bojím všude, nejvíc se bojím tady.
A čeho se bojíte?
Lidí. Když jdu domů, tak jsem velmi obezřetná. Dostala jsem od svého přítele pepřák, tak se teď cítím trochu bezpečněji, ha, ale nevím, jak moc by mě zachránil. Měla jsem už párkrát nepříjemný zážitek. Kupodivu jeden z nich byl v Itálii na pobřeží Amalfi, úplně mimo turistickou sezonu mě pronásledovala partička chlápků. To bylo opravdu hodně nepříjemné. I v Norsku jsem se bála, když jsem šla na hotel ve večerních hodinách, tak mě cestou také pronásledovali dva muži.
Ráda bych věděla, co vám ještě dělá radost. Máte ráda cestování, přírodu, a dokonce jezdíte na koni. Byla jste ta holčička, která si odmalička přála koně?
Vyrůstala jsem na Černém Mostě s výhledem do luk a polí, které spojují Dolní Počernice a Černý Most. Tam měla jedna paní farmičku, kde chovala kozy, ovečky, králíčky a dva koně. Často jsme si od ní brali mléko a u toho jednou padl nápad, že kdybychom chtěli, tak se můžeme nechat svézt. A tak to začalo. Já i moje sestra jsme tam začaly jezdit. Na koni jsem seděla vlastně už jako miminko. Na všech poutích jsem to vyhledávala, takže ke koním mě to táhlo opravdu odmala. A koně jsou pro mě takové zhruba pětileté děti, které se všeho neustále bojí, člověk s nimi musí pořád o něčem debatovat. A přijde mi hrozně vtipné, že o nich lidé mají tu zažitou majestátní představu.
Máte teď svého koně, který by na vás jako to pětileté dítě čekal?
Já už svého koně nemám. Měla jsem koně v pronájmu, což je taková příjemnější varianta pro někoho, kdo není úplně finančně stabilní nebo ví, že nemá tolik času, kolik je potřeba tomu koni dopřát. Takže můžete mít koně v rámci částečného pronájmu. Potom existují bezplatné pronájmy, kdy vlastně majitelem toho koně zůstává pořád původní majitel, ale vy ho máte třeba u sebe v ustájení, platíte za něj veškerou péči a podobně. A já jsem toho koně měla v částečném pronájmu, kdy jsem ho měla pro sebe v konkrétní dny. Ale teď se v mém životě děly velké změny a děly se i v rámci jeho stáje, takže jsme se bohužel museli rozloučit. Ale má se skvěle a mohu za ním kdykoliv přijít na návštěvu.
Jak dlouho si vás pamatuje takový kůň? Bude si vás pamatovat za rok? Řekla byste, že se na vás ten kůň těší?
Upřímně nemám absolutní tušení, jak dlouho si kůň může člověka pamatovat, ale snažím se vždy o to, aby moje docházka byla frekventovaná, aby mu se mnou bylo dobře a naše společná práce dávala smysl.
Podle mě, když s nimi člověk pracuje tak, že je to baví a vytvoří si vzájemný vztah plný důvěry, tak se pak kůň na své lidi určitě těší. Ale k pochopení koní vede dlouhá cesta. Hlavně je každý úplně jiný, je to stejné jako u lidí, mají každý svoje osobnosti, zkušenosti a minulost.
A chtěla byste časem vlastního koně?
Pořád nad tím samozřejmě přemýšlím. Je to velký sen, který mám odmalička, ale zatím by to byl nezodpovědný krok. Nemám bohužel jistotu toho potřebného času. To by mě pak hrozně sžíralo svědomí, že se mu nemůžu dostatečně věnovat. Ale po nějakém pronájmu se samozřejmě poohlížím. Je to ovšem celkem složité najít lidi se stejnou myšlenkou. Je spousta různých druhů ježdění a spousta přístupů ke koním a je těžké najít někoho, kdo na to nahlíží stejným způsobem. Takže uvidíme, ale doufám, že něco přijde. Každopádně vím, že se s koňským světem neloučím.
Od StarDance se vás asi všichni ptají na tanec. Připadal vám tanec zajímavý už dříve, nebo se to probudilo až při té soutěži?
Jako malá jsem chodila na baletní přípravku a chvilku mě to bavilo, ale v tom věku byla moje starší sestra mým největším vzorem, a protože chodila na balet, tak jsem pochopitelně musela taky. Ona se potom dostala na taneční konzervatoř a já jsem si říkala, že to bude také moje kariéra. Ale potom, když jsem začala dospívat a hledat si i nějaké své koníčky, jsem zjistila, že mě to strašně nebaví. A tak jsem uprosila rodiče, aby mě tam už nevodili. Takhle jsem s tím sekla docela prudce, když mi bylo jedenáct nebo dvanáct.
Ale myslím si, že je fajn, když má dítě pohybovou průpravu, kdy odmalička disponuje nějakou mobilitou, utváří se tím stavba těla. Každopádně potom jsem se začala věnovat víc koním, škole a taky jsem narazila i na herectví.
Narazila?
Ano, narazila. Odmalička jsem chodila na dramaťák, moc mě to bavilo, ale nikdy jsem si nepomyslela, že by to jednou mohla být i moje kariéra. Vlastně jsem ani tehdy netušila, že se dá herectví studovat na střední škole. Měla jsem od základky trochu neštěstí na školy… nebo kolektivy? Každopádně jsem školy nenáviděla, takže při zjištění, že můžu studovat něco, co mě baví, jsem ani neuvažovala nad jinou volbou. To, že na konzervatoři nevyučují matematiku, fyziku nebo chemii už bylo samozřejmě jen malé plus. (smích)
Jste ve věku, kdy ještě máte možnost všechno převrátit vzhůru nohama, takže to rozhodnutí studovat psychologii nebo jiný obor může padnout za rok nebo dva. Co vás na té psychologii lákalo?
Láká mě poznávání lidské mysli obecně. Hodně mě zajímaly myšlenkové postupy a motivace lidí. To, co je vede k určitým věcem a rozhodnutím. Proč se rozhodují právě tak, jak se rozhodují, co je ovlivňuje, že se chovají tak, jak se chovají. Ale je pravda, že mi to dalo hodně i do herectví, které s psychologií vlastně úzce souvisí.
Pro citlivého člověka je to hodně náročné povolání… Je, to máte pravdu.
To je ale i herectví. Pokud do toho dáváte své emoce, snažíte se propojit s postavou, která neprožívá příjemné věci… Je to přesně tak, jak říkáte, je to úplně šílená věc, která často lidem, kteří tohle povolání pozorují zvenku, vůbec nedojde. Já jsem sice začala natáčet různé projekty už velmi brzy, ale až teď mám pocit, že si k tomu začínám nacházet hlubší cestu i v rámci přístupu k roli. Myslím si, že málokdy je dobrý nápad začít s takhle obsáhlým řemeslem v tak brzkém věku. Ten výkon je kompletně v rukou režiséra, proto obdivuji režiséry, co z těch dětí na plátně vykouzlí absolutně přirozené herce.
Asi hodně záleží na osobnosti konkrétního herce, jaké má ty vrstvy osobnosti. Někdo třeba vytáhne tu odpornou postavu, kterou hraje lehce, protože ona v něm sedí ukrytá a on ji běžně ven nepustí…
Ano, ale myslím si, že právě všechny tyhle věci a vrstvy jsou
ukryty v každém člověku, bublají pod povrchem a každý by je byl schopen v sobě najít a vytáhnout na povrch.
Záleží, jestli je chcete vytáhnout, protože někdy může být těžké v tomhle existovat… Člověk nechce, ale v tomto případě musí, protože ta motivace je tam daná. To, proč se ponoříte do těch svých stínů. A já jsem vždy byla poháněná takovou tou sebekritickou motivací. Musela jsem a musím mít ten pocit, že jsem do toho dala opravdu všechno. Jinak nejsem dobrá herečka. Tenhle přístup mám bohužel nejen v herectví, ale ve všem, co dělám, musím do toho dát všechno. Neumím si představit, že bych teď
šla natáčet a tu roli bych si důkladně nevytvořila a neobětovala jí úplně všechno, co mám. Což není o tom, že si obarvím hlavu na blond nebo něco podobného, ale o tom, že ukážu všechny svoje stránky.
Do které postavy se vám podařilo nejvíc ponořit? Určitě jste měla jiné pocity jako dítě, když jste hrála. A dnes je to jistě také zcela jiné…
Jak už jsem řekla, až teď u některých rolí, na kterých jsem pracovala, nebo mě teď čekají v průběhu dvou let, tak to je momentálně to, do čeho dávám nejvíc ze sebe. Hodně mě trápilo, jakým uměleckým směrem se moje kariéra ubírala, měla jsem nutkání to změnit. A teď vlastně ta změna přišla, za což jsem strašně ráda. A s tou změnou přichází i velká zodpovědnost, takže ty role, na nichž teď pracuji, jsou ty, do kterých konečně mohu investovat svoje psychické zdraví. (smích) Ale těším se, moc se těším a jsem zvědavá, jak to dopadne.
To zní jako splněný sen. Sny jsou vůbec zvláštní kategorie, ať už jde o noční snění, nebo naše přání. Zdají se vám sny? Často se mi zdají sny, ve kterých se opakují místa. Místa, na nichž jsem byla, ale i taková, co jsem v reálném světě nikdy nenavštívila. Vybavuje se mi nádherný pohádkový útes s vodopádem. A na té skále je takový domeček, malá
dřevěná chaloupka jenom s komůrkou a s ložničkou. Tam se ve svých snech vracím velmi často. Mám velmi akční sny, vždy se tam děje spousta věcí a skrz tohle místo jakoby prchám. A také se mi zdají místa, kde jsem vyrůstala. Čerňák se mi často objevuje v různých snových situacích. Samozřejmě také lidé, blízcí lidé, se kterými jsem roky nemluvila, ti se mi náhodně objevují ve snech, někdy i několikrát za sebou. Je to zvláštní. Sny jsou neskutečné. Vždycky mě hrozně zajímalo, co se za nimi skrývá. Často naivně listuji ve snáři, i když si myslím, že všechny tyhle věci si může rozkrýt člověk sám. Ve snáři se dočtete, že prcháte před svým osudem, máte strach z něčeho, z nevyřešených věcí a takové podobné věci. To samozřejmě všichni víme a pochopíme to i bez snáře.
Součástí mého snění jsou i takové zvláštnosti, že se mi zdá stejný obličej člověka, kterého jsem nikdy v životě, v reálném životě nepotkala. To mi přijde zajímavé.
A potom znám takové to lucidní snění. Jako malá jsem uměla lucidně snít, aniž bych věděla, že něco takového existuje. V dětství mě totiž hodně trápily noční můry, takže jsem si vždycky, když nějaká přišla, představila, že přepínám kanál jako na televizi. A dokud se tam nedělo to, co jsem chtěla, tak jsem přepínala. Ale většinou se to vždycky stejně zvrtlo a někdo mě chtěl zabít, takže jsem si začala vymýšlet různé věci, třeba že umím létat. A skrz tenhle postup jsem si pak ve svých snech dělala, co jsem chtěla. Létání ve snech je nejlepší, miluji létání ve snech. Teď se mi zdál skvělý sen o tom, že jsem byla v Bradavicích. I když se tam neodehrával žádný Harry Potter příběh, tak to bylo super, byla to taková skvěle promyšlená detektivka, kde jsem si mohla létat po tom nádherném zámku a řešit spoustu zajímavých věcí. Vždycky mě fascinuje, kde se to v mé hlavě bere. Už jsem měla i mnohokrát nápad, že si to budu zapisovat a třeba z toho vytvořím nějaký zajímavý scénář. (smích) Takže létání ve snech miluju a hrozně ráda bych je uměla ovlivnit, jako když jsem byla malá, ale už se mi to tolik nedaří.
Zahrada z Voynichova rukopisu
Klára Sedlo se ve své tvorbě věnuje tématům, která narušují racionální řád a neotřesitelnou víru v reálný svět. Tajemný Voynichův rukopis je jedním z nich. V průběhu let zaznamenávala snový svět, který se v její mysli s rukopisem pojí, a letošní rok zahájila výstavou v Bruselu, následoval Řím a návrat do Prahy, kde se zázemím pro tajemné rostliny stal klášter minoritů.
text Kateřina Černá, foto archiv a Karolína Koblen
Vzpomeneš si, kdy jsi poprvé slyšela o Voynichově rukopisu?
To bylo hodně dávno. Moje babička totiž miluje záhady, a když jsem byla malá, často sledovala různé pořady o tajemnu, mimozemšťanech a všem možném. A samozřejmě toho měla plnou knihovnu. Na mě to fungovalo jako magnet. Myslím tedy, že povědomí o Voynichově rukopisu jsem měla tak nějak „vždy“, respektive odmala. Buď z babiččiných knih, časopisů, nebo jejích oblíbených televizních pořadů. Ale více jsem se o něj začala zajímat přibližně před 5 nebo 6 lety, kdy se mi do ruky dostal přetisk rukopisu. Tehdy mě naprosto uchvátil a rozhodla jsem se ho zpracovat.
Čím tě fascinuje?
Ráda říkám, že Voynichův rukopis je bizarní záležitost popírající naši neotřesitelnou jistotu a víru ve vlastní vědění. Rukopis se dodnes nepodařilo rozluštit – písmo vykazuje znaky reálného jazyka, text tedy není hatmatilka. Ale navíc, kromě záhadného textu, v něm vidíme i nákresy podivných neexistujících rostlin. Mimochodem, nevíme ani, kdo rukopis napsal. Voynich, po kterém je pojmenován, jej objevil, není však jeho autorem. Ale teď zpět k tomu, proč mě tak fascinuje. Jako společnost máme rádi svůj racionální obraz světa – žijeme v realitě, svět se řídí pravděpodobností a věci, které jsou nemožné, zkrátka nemohou být reálné. A do toho nám vstupuje Voynichův rukopis – nerozluštitelná kniha, která by, očima racionálního uvažování, neměla existovat. Proto také, když knihu Wilfrid Voynich objevil, se celý život potýkal s nařčeními, že je sám jejím padělatelem. Jenže, jak ukázala radiokarbonová datace (bohužel tedy až po Voynichově smrti), rukopis není padělek. Ani Voynichův, ani nikoho z dob novověku. Pochází ze začátku 15. století. Kniha tedy není podvrh. Neměla by existovat, ale je tu. Je to hmatatelná bizarnost porušující vše, co si myslíme, že víme o naší vlastní historii. Záhada, která není městskou legendou nebo mýtem. Záhada, která je reálná a která se usmívá naší neznalosti. Mám ráda všechny tajemné věci, které narušují ten
náš racionální řád a neotřesitelnou víru v reálný svět – a Voynichův rukopis je jednou z nich.
Kdy ses začala věnovat tvorbě spojené s tímto záhadným tématem?
Samotná práce na malbách začala někdy na konci roku 2019. Jestli se nepletu, první obrazy jsem dokončila v roce 2020.
Jakým způsobem zpracováváš do maleb jednotlivé ilustrace?
Můj první impuls byl zobrazit rostliny tak, jak by mohly vypadat, kdyby skutečně existovaly. V rukopise najdeme totiž spíše jakési skici nebo nákresy. Vlastně rekonstruuji rostliny, které jsem nikdy neviděla, na základě stovky let starých záznamů. Je to fascinující proces. V rámci tohoto směřování vznikaly obrazy, většinou s tmavým pozadím, jakási lehce barokní zátiší, vždy s jednou rostlinou zasazenou nejčastěji ve skleněné nádobě, aby byly dobře vidět kořeny. V posledních cca dvou letech jsem ale začala překračovat hranice této pomyslné rekonstrukce a zakomponovala do obrazů více i atmosféru rukopisu – rostliny ožily ve světelných tělech, složily se do zátiší, a jeden obraz dokonce zpodobňuje alegorii samotné šifry. Možná je to tím, že s rukopisem trávím už tolik let. Vpíjí se do mě. Často se mi o něm zdá. O tom, že do rukopisu píšu nebo si v něm čtu, někdy vidím rostliny rostoucí v obrovské zahradě. Někdy to jsou specifické útržky hovorů, třeba i o počasí, které v té zahradě vedu.
Tohle asi dost ovlivňuje moji práci na rukopise, začínám zaznamenávat celý snový svět, který se v mé hlavě s rukopisem pojí. Ale stále zachovávám rostliny takové, jaké jsou nakresleny v rukopise. Počet listů, tvar květů… Rostliny jsou zkrátka stále základním kamenem celé série, i když uhýbám sem tam stranou.
Do kláštera minoritů dorazily tvé obrazy přímo z Říma. To ale nebyla první letošní zahraniční výstava na téma Voynich. Pověz nám více o jejich putování Evropou...
Rok 2025 jsem zahájila sólovou výstavou v Pražském domě v Bruselu – a představila jsem právě Voynichův rukopis. Výstava kombinovala různé přístupy, jak klasická zátiší s „Voynichovkami“, tak právě zmíněné světelné a tajemné obrazy, na kterých rostliny září, tančí nebo kráčí krajinou. Po Bruselu se výstava, lehce obměněná, přesunula do Říma. Tam jsem 3. května zahájila v galerii Biblioteca Angelica další „zastávku“ mé letošní obrazové tour. Pro mě osobně velmi významnou – rukopis byl totiž nalezen právě v Itálii, a jedna z teorií mluví dokonce o tom, že z Itálie pochází. V Římě Voynichovy rostliny naplnily krásný velký prostor kousek od Piazza Navona a také doslova hned vedle baziliky dei Santi Trifone e Agostino. Tam visí skvělý obraz od Caravaggia. Z těchto prostor jsem měla neuvěřitelnou radost a pořád jsem nadšená, že se Voynich „vrátil“ do Itálie právě do téhle galerie.
A klášter minoritů je mimochodem další zastávka, která rukopisu neuvěřitelně pasuje – jednak kvůli teorii o Angelovi z Florencie a jednak samozřejmě kvůli tomu, že rukopis putoval mezi Prahou a Itálií minimálně jednou.
Kolik rostlin už jsi namalovala? Každé je věnován jen jeden obraz, nebo pracuješ na více variantách?
Pracuji na více variantách. A mám své oblíbené rostliny –myslím, že jednu jsem namalovala asi 5×. Ve váze, rostoucí ve vodě, rostoucí v lese při západu slunce, zasazenou v mramorovém květináči, jako orgán ve světelném těle. Jinou jsem zase namalovala dvakrát ve stejné pozici na louce, ale jednou během západu slunce a jednou během noci, kdy se její středy rozsvítily. Tahle dvojice obrazů byla jakýmsi záznamem času. Nemůžu si pomoct, k některým rostlinám se zkrátka vracím. Každopádně můj cíl je zpracovat všechny. Už mi chybí jen pár.
V klášteře minoritů chystáš také workshopy. Na co se mohou zájemci těšit?
Chystám workshopy malby – rostlin, zátiší, ale i workshop míchání barev. A krom toho samozřejmě i komentované prohlídky a křest jednoho malého překvapení s tematikou záhadných Voynichových rostlin.
Máš ty sama nějakou teorii o původu rukopisu?
Většinou všichni mluví o autorovi rukopisu. Já si ale myslím, že jím klidně mohla být i autorka. Je jasné, že muž jako autor se vzhledem k době nabízí, ale pokud beru v potaz teorii, která mi přijde nejpravděpodobnější, tedy že rukopis pochází z Itálie, nevylučuji jako pisatelku ženu. Možná jste slyšeli o ženách ze Salerna – vystudovaných lékařkách. Například v 15. století, tedy v době, z níž rukopis pochází, žila Constance Calenda, specializovala se na nemoci oka a vystudovala univerzitu v Salernu. Anebo Abella. Ta na škole i učila, narodila se nejspíš v roce 1380. Vyučovala mimo jiné o ženském lékařství.
Ta jména, která z té doby známe, nejsou samozřejmě všechny ženy lékařky, bylinkářky, lékárnice. Mohlo jich být mnohem více, tím spíše v době před čarodějnickými procesy. Tím neříkám, že autorkou je Constance nebo Abella, ale že mohla existovat v té době žena, ať už studovaná, či nestudovaná, která by měla k napsání rukopisu důvod i prostředky.
Co mě především vede k myšlence, že rukopis napsala žena, je fakt, že v rukopisu se objevují takřka pouze ženské figury. Respektive mnoho takových figur v lázních či koupelích. Zdá se mi, že kniha je primárně o ženském těle a lékařství. Což sice automaticky neznamená, že ji musela napsat žena, ale přijde mi, že bychom tuto možnost měli brát v potaz.
Prodejní výstava Kláry Sedlo v Klášteře minoritů sv. Jakuba Praha potrvá od května do konce září.
Krajiny světla
Snad každý si vybaví ten moment, kdy se realita skrze sklo proměňuje v pozoruhodné obrazy. Kombinace průzračné krásy a světla okamžiku vytváří drobný zázrak. Podobné pocity evokují novinky od studia Dechem.
připravila Šárka Dumbrovská
Foukané vázy limitované edice Michaely Tomíškové a Jakuba Janďourka vyprávějí tiché příběhy plné jemné poetiky. Oba designéři v nich vyjadřují neskrývanou lásku ke sklářskému řemeslu a obdiv k umění českých sklářů. Charisma konceptu tkví v kráse jednoduchosti tvaru obohaceném autorským dekorem z pera umělce Michala Bačáka. Po obvodu váz vykresluje malebné krajiny, do nichž zasazuje příběhy místních sklářů, a jedinečným způsobem odkrývá zázračný akt přeměny ze země světlo. „Práce se sklem je vzrušující a nepředvídatelný proces, zvláště při výrobě ručně vyráběných skleněných kusů, které nikdy nejsou stejné. Sklářské tradice jsou pro nás stálým zdrojem inspirace,“ dodávají designéři. Z náhody artefakt, tak by se dal popsat proces dalšího konceptu studia Dechem. Během intenzivní práce na kolekci Fragmentglass se v blízkosti sklářské pece začaly hromadit zbytky litého skla. Poskládané přes sebe odkrývaly postupně svou neobvyklou kouřovou barevnost, od transparentní šedé až po neprůhlednou černou. Z prvotního experimentu založeného na vrstvení skleněných tabulí v různých odstínech a tvarech se zrodila jasná vize a odstartoval sofistikovaný vývoj modulárního svítícího systému patchwork.
Ačkoliv výroba není technologicky náročná, významný čas věnují designéři plánování vzorů, tedy procesu, v němž hlavní roli hraje dokonalá rovnováha geometrických tvarů a efektivního využití zbytkového materiálu. Princip skládání a spékání skleněných obdélníků a čtverců připomíná tradiční uměleckou techniku patchworku, v němž se však nitě proměňují v lomy světla a barevné odstřižky textilu vystřídala grafika vrstvených skleněných ploch.
„Kolekci Fundo vnímáme jako most mezi uměním a designem. Její modulární systém rozmanitých tvarů a velikostí umožňuje přizpůsobit se různým interiérovým kontextům. Zatímco jeho vizuální jazyk může evokovat asociace s malbou nebo nástěnnou sochou, konečná role je definována v dialogu s prostorem, který obývá,“ popisuje Jakub Janďourek.
Předností skládaného konceptu je jeho praktická variabilita. Moduly lze předem navrhnout podle typu interiéru a zavěsit je v různé velikosti horizontálně i vertikálně. Kromě decentního podsvícení jsou díly opatřeny
LED pásky, které lze regulovat jak v intenzitě, tak v teplotě světla.
Novinky designéři představili na jarním veletrhu Salone del Mobile v Miláně. Pokud jste nestihli navštívit, nevadí. Za skleněnými artefakty se vydejte do pražských Holešovic, společného showroomu tří českých značek: Master & Master, Todus a Dechem studio.
Vodojemy Žlutý kopec –podzemní katedrály plné tajemství
Tajuplná atmosféra, monumentální klenby a výhledy jako z postapokalyptického filmu. To všechno je ukryto v unikátním komplexu historických vodojemů na brněnském Žlutém kopci, který se během několika let změnil z opuštěného a zapomenutého prostoru v jedno z nejatraktivnějších míst na mapě brněnských kulturních zážitků.
text
Eliška Janoušová, foto Tereza Vitula
Na první pohled nenápadné místo skrývá pod zemí tři rozlehlé vodní nádrže, jejichž historie sahá až do druhé poloviny 19. století. V té době procházelo Brno prudkým rozvojem a s rostoucím počtem obyvatel se ukázala jako nezbytná potřeba vybudovat moderní vodovodní síť. Aby bylo možné efektivně zásobovat jednotlivé části města, vznikla dvě tlaková pásma s nádržemi – jedno na Špilberku, druhé právě na Žlutém kopci.
Nejstarší z vodojemů na Žlutém kopci byl uveden do provozu v roce 1874 a vyniká jedinečnou architektonickou konstrukcí – místo klasické rovné podlahy má tzv. protiklenbu, která pomáhala lépe rozložit tlak vody. Druhý vodojem, postavený v roce 1894, je z neomítnutých cihel a má kapacitu 8,5 milionu litrů. Třetí vodojem, betonový, přibyl až ve 20. století.
Po více než sto letech provozu sloužily nádrže už pouze pro technické a průmyslové účely, než byly koncem 90. let zcela odstaveny. Zdálo se, že jejich osud je zpečetěn – v roce 2014 měly být zlikvidovány. Osud jim ale změnily fotografie, které se objevily na sociálních sítích. Snímky podzemních prostor, připomínajících gotické katedrály, tehdy vzbudily obrovský zájem veřejnosti.
Dnes jsou prostory přístupné zvědavcům v rámci prohlídek i kulturních akcí. Díky citlivému nasvícení a unikátní akustice se z vodojemů stal oblíbený prostor nejen pro turisty, ale také pro filmaře, fotografy a umělce. Pravidelně se zde konají instalace, performance a audiovizuální show – například festival Prototyp, který kombinuje umění, vědu a technologie, sem už několikátým rokem přináší nezapomenutelné zážitky.
Vodojemy na Žlutém kopci tak dnes nejsou jen technickou památkou – jsou živoucím důkazem toho, že i zapomenutá místa mohou ožít a stát se novou kulturní ikonou města. Zájem o prohlídky vodojemů je obrovský – podobně jako v případě slavné vily Tugendhat, která se nachází jen pár minut chůze odsud. Pokud plánujete návštěvu, doporučujeme rezervovat si místo i několik měsíců dopředu. Ideální je spojit obě místa do jednoho výletu a zažít tak Brno z netradiční perspektivy – jak na povrchu, tak pod zemí.
Tento tip do magazínu přináší Placehunter – cestovatelská aplikace, která objevuje nejzajímavější místa v Česku i Evropě a pomáhá vám plánovat výlety, na které se nezapomíná.
Hledání rovnováhy
Matematik, ekonom, sociální inovátor a vizionář Karel Janeček je pro mnoho lidí člověkem s kontroverzními názory, které nejdou s proudem. Pro mě je někdo, kdo si v klidu vyslechne odlišný názor a dokáže vnímat cizí myšlenky velmi pozorně, i když s nimi nemusí souhlasit.
text Kateřina Černá, foto Ondřej Košík
S fotografem Ondřejem jsme přijeli na místo o něco dříve. Chladné jarní ráno, zvuk vody, která tu v minulosti poháněla mlýnské kolo, vůně prvních květin a stín stromů nás naladily na energii místa, kde Karel tráví s rodinou svůj volný čas. Přišel bos v mikině a pohodlných kalhotách s klukovským úsměvem a s celkem jasným plánem, kde by měly fotky vzniknout. Místa, která jsou pro něj zásadní, v obou případech souvisejí s rovnováhou. S rovnováhou, kterou všichni hledáme ve svém vnitřním životě, a pro něj navíc souvisí i s rovnováhou tělesnou a pravidelným trénováním chůze po slackline i po tenkém zábradlí.
První fotografie jsme udělali právě na slackline, na které Karel dokázal bravurně držet balanc, a hned poté nám připravil malý výlet na skálu, co pořídil společně s mlýnem, aniž by o tom v době koupě nějak přemýšlel. To, co zpočátku vypadalo jako nenáročná vycházka, se pro mě s Ondrou, lidi s respektem k výškám, stalo trochu adrenalinovým zážitkem. S každým krokem k lepšímu výhledu do údolí jsme víc a víc ztráceli už zmíněný balanc. Karel působil sebejistě i na skalním výběžku, kam ho následovaly už jen naše pohledy a namířený objektiv fotoaparátu…
Karle, proč je pro vás rovnováha tak důležitá?
Rovnováha je základní princip existence. Uplatňuje se v měřítku subatomárních částic, v životě každého jedince, fungování společnosti a naší planety až po strukturu galaxií. Jako lidská civilizace se právě nacházíme v kritickém bodě, na křižovatce dějin. Každý z nás sdílí zodpovědnost, abychom tuto extrémně nerovnovážnou situaci vybalancovali. K nalezení globální rovnováhy je důležité, abychom jako lidé dokázali najít svou osobní rovnováhu duševní a k té je skvělým nástrojem rovnováha fyzická. Mně osobně přineslo zdokonalení fyzické rovnováhy velkou vnitřní sílu i velké zlepšení v celkovém zdraví. Dalším stupněm zdokonalení a výzvou je pro mě například „meditace na slackline“ s vnitřním zklidněním a uvolněním spojeným s plnou koncentrací a fyzickým výkonem.
Všimla jsem si, že chodíte bos i v náročnějším terénu. Kdy jste s tím začal? Pamatuji si celkem silnou vlnu zhruba před deseti lety, kdy to mezi známými osobnostmi byl velký trend…
Nevnímal jsem to nikdy jako trend. Rád chodím bos už dlouho, a to i v extrémních podmínkách. Ve městě ne, ale nedávno jsem šel bos několik set metrů po ledu.
Místo, které jste vybral pro fotografování, je jedno z těch, které by se okamžitě mohlo stát součástí Amazing Places. Vy ale ve mlýně hotel neprovozujete. Historicky tady ale hotelový provoz byl, nebo se pletu?
Ano, když jsem to tady koupil, tak zde byl hotel, ale zjistili
jsme, že objekt potřebuje rozsáhlou rekonstrukci. Bylo to tady pěkně upravené, kašírované na povrchu, ale pod tím špatné vnitřky i podlahy, zdi, co se musely kompletně předělat. Jsou to velké investice, které se nikdy nevrátí, a ještě nejsou u konce. Rád tu trávím čas s rodinou. Je to opravdu čarovné místo. Zrovna dnes máme dětskou oslavu. Občas tu pořádáme větší akce jako například svatby.
S Karlem Janečkem jsem se poprvé setkala na koncertě Varhana Orchestroviče a zaujalo mě, jak ponoření do hudby dokážou oba být. Každý v jiné roli, spojeni tématem. Karel mi tenkrát prozradil, že jej umění začalo zajímat až v pozdějším věku a hudbu vnímá daleko silněji než vizuální vjemy, a to nejen proto, že má hudba mnoho společného s matematikou, ale také proto, že jeho vnímání a vnitřní analýza funguje primárně na bázi audia (a logiky), nikoliv na bázi obrazových představ. Později, když jsem se jej chystala navštívit doma, instrukce ohledně času schůzky na první pohled působily trochu kuriózně…
Karle, sešli jsme se v 15:21. Proč ten čas?
Proč ne? Proč bychom se měli potkávat v celou, když to může být 15:21? Je to pro mě taková hra, která dává smysl i proto, že číslo 21 je v mnoha matematických i jiných ohledech skutečně výjimečné. V roce 2016 na Colours of Ostrava jsem poprvé veřejně řekl, že 21 je číslo našeho vesmíru a společně s číslem 12 tvoří zcela unikátní pár.
A to jsem ještě neznal Sheldonovu větu ze seriálu Teorie velkého třesku! Sheldon Cooper tvrdí, že 73 je nejdůležitější číslo, protože je to 21. prvočíslo, přičemž otočením získáme 37, což je 12. prvočíslo (a 12 je otočená 21), a k tomu součin číslic prvočísel je 3 × 7 = 21. Takzvaná Sheldonova věta (nedávno rigorózně dokázaná) říká, že 21 je v desítkové soustavě jediné číslo s těmito vlastnostmi. K tomu navíc platí nádherné vztahy: 37 × 12 = 444 (součet číslic 12), 73 × 12 = 876 a 37 × 21 = 777 (v obou případech součet číslic 21).
Fascinující (řekl bych až magické) vztahy pro čísla související s párem 12 a 21, které nelze vysvětlit čistou náhodou (a to říkám jako expert na teorii pravděpodobnosti a stochastické procesy), jsem našel ještě další.
Více publikuji v mé biografii, která vyjde v létě. Na podzim budu na univerzitě v USA přednášet na téma „Umění v matematice aneb božský podpis v číslech“. To, co jsem našel v matematice, je statistický důkaz, že matematika je výtvor inteligentní mysli, chcete-li Boha. Matematika (a tedy logika, racionální myšlení) tudíž nemohla vzniknout náhodnou evolucí.
Jako dítě jsem viděla čísla barevně…
A jaké jste měla barvy?
Bleděmodrá sedmička, bílá jednička, růžová třináctka, oranžová trojka, žlutá čtyřka… Bylo to pěkné, ale nemělo to co dělat s matematikou. No, my máme v Mathessu také čísla odlišená barevně. Mathesso je zábavná matematická hra na principu pexesa, kterou jsem pomáhal vytvářet jako spoluautor. Mohou ji hrát klidně i menší děti předškolního věku. Myslím, že pomocí takových her můžeme dětem ukázat krásy matematiky. Ne nějakým biflováním, ale cestou k pochopení. Tato hra spojuje náhodu, tréning paměti a logické myšlení. Děti se naučí přirozeným způsobem násobit a ke každému číslu je v Mathessu přiřazena barva. Ta barevnost má svou logiku, je vytvořená systematicky na základě fyzikálního barevného spektra. Jednička je růžová, červená dvojka, oranžová trojka, žlutá čtyřka, světle zelená pětka, tmavě zelená šestka, světle modrá sedmička, tmavě modrá osmička, fialová devítka.
Tak to se v některých číslech shodujeme. Ale pojďme od čísel a matematiky, která je pro vás důkazem existence něčeho vyššího nad námi, k tomu, co je pro vás v životě důležité. Co je pro vás dnes zásadní? Řekl bych, že je to celá sada principů a hodnot, které jsou všechny naprosto zásadní. A jsou to nutné podmínky ke kvalitnímu a šťastnému životu. Vzájemnost, emoce, láska. Vnímám, že život bez těchto hodnot by vůbec neměl smysl. Svět ovládaný stroji, kdy my bychom byli pouhé loutky, by pro mě vůbec nebyl zajímavý. Emoce jsou naprosto nezbytnou a klíčovou součástí našich životů. Výjimečně důležitá, stojící obrazně na vrcholu hodnot,
je pro mě svoboda. Svoboda, zejména svoboda slova, je zvláště v dnešní době silně ohrožená.
Jak vy osobně vnímáte svobodu? Kdo je podle vás svobodný?
Člověk, který dojde k nějakému hlubokému poznání, se může cítit svobodně, i když by byl například zavřený. Jde o vnitřní svobodu, které se vnější vlivy nemůžou dotknout. Takový člověk je ale výjimka a drtivá většina lidí, pokud ztratí vnější svobodu, bude nešťastná a jejich život nebude stát za nic. Čistě teoreticky každý může vnitřní svobody dosáhnout, ale realita je úplně jiná. A pokud se nám podaří ochránit svobodu vnější, tak máme šanci udělat evoluční skok a vytvořit společnost, která bude fungovat v souladu s hodnotami, jako jsou respekt, spolupráce, a tím může kvalita života dosáhnout úplně jiné, mnohem vyšší úrovně pro drtivou většinu z nás. Možná to většině lidí bude připadat jako utopie, ale já osobně si myslím, že máme šanci udělat ten evoluční skok a jako lidé se propojit na bázi respektu jeden k druhému. A to, abychom ochránili svobodu, v tom hraje zásadní roli. Svoboda jako základní axiom je podmínkou nutnou pro kvalitu života společnosti jako celku. Dnešní svět je na křižovatce, a pokud nedáme pozor, tak může směřovat k totalitě pod kontrolou umělé inteligence a technologií. My naopak chceme, aby se umělá inteligence a technologie staly ochranným štítem svobody. Jsem přesvědčen, že jedna z těchto variant se v brzké budoucnosti uskuteční, že už není žádná cesta mezi.
S tím souvisí i téma dezinformací. Co si o tomto fenoménu myslíte?
Myslím, že většina lidí už není tak důvěřivá a k informacím přistupuje kriticky a spíše skepticky, nevěří všemu, co se jim předkládá. A jaké je dnes největší riziko existence dezinformací? Opakovaně na svých přednáškách zdůrazňuji, že dnes největší riziko vyplývající z existence dezinformací je boj proti nim. Ten je totiž většinou postaven na manipulaci a strašení lidí. Nemáme ani definováno, co je dezinformace. Co to tedy je? Je to lež?
Mnozí fanatici a manipulátoři označují jako dezinformace i pravdivé informace, které se jim nehodí, a někteří extremisté dokonce otevřeně argumentují, že dezinformace může být i pravda. A toto považuji za velmi nebezpečné pro společnost. Lidé se musí naučit, jak si vytvořit vlastní názor a jak naslouchat své intuici. Není to ale vůbec jednoduché. Vnímám jako moc důležité, aby se člověk naučil propojit intuici a emoce s racionalitou. To je podle mě ta největší síla pro každého. Výsledkem není pouhý součet, ale velká synergie. Pokud člověk chce něco objevit nebo dokázat, musí používat intuici. Já osobně jsem dříve považoval emoce za neracionální. Myslel jsem, že když je něco spočítané, tak to stačí, a emoce by do rozhodování a analýz neměly mít přístup. Před cca třiceti lety jsem se stal mimo jiné expertním hráčem blackjacku, napsal jsem software na Monte Carlo simulace. V prostředí kasin a profesionálních hráčů jsem viděl, že lidé, co podléhali emocím, dělali chyby a mohli sklouzávat k iracionalitě. Tam je potřeba být čistě racionální. Takže v aplikaci na vydělávání si hraním karet je skutečně potřeba emoce a intuici minimalizovat, tam ano, nicméně v obchodování na finančních trzích už to tak není. Co bych sám sobě poradil, kdyby mi bylo znovu 21? Otevřít se více emocím a intuici v byznyse i v poznávání světa. Je třeba říct, že ani druhý extrém, kdy si někdo řekne, že myšlení je špatné a všechno bychom měli dělat pouze podle intuice a emocí, nefunguje. To sice může vypadat na první pohled hezky, ale je zde velký prostor k manipulaci. Často se stává, že tento typ lidí někdo zmanipuluje, protože manipulaci se v takovém prostředí daří velmi dobře. Není možné se proto spoléhat pouze na intuici, je potřeba mít tam i racio, ale otevřené racio.
Jaký jste byl jako kluk? Přemýšlel jste o světě? Byl jste hloubavé dítě?
Byl jsem trochu samotářské, uzavřené dítě a už od čtyř let jsem věděl, že budu matematik. A od útlého dětství jsem byl přesvědčen o tom, že nejdůležitější je věda. Připadalo
mi to jako nejdůležitější lidská činnost a chtěl jsem se stát vědcem, což se mi podařilo. Ne nějakým biflováním, ale cestou k pochopení.
Jak vědu vnímáte dnes?
Dnes ji vnímám jako jeden z pilířů lidské existence, ale zároveň vidím, jak je věda dnes zneužívána, jak je zmanipulovaná. To, co byla církev ve středověku, je dnes věda. Věda má ve společnosti samozřejmě důležitou funkci, ale ta očištěná, ne zmanipulovaná politickými zájmy.
Ten smysl pro spravedlivost, který jste měl v dětství…
Jak se projevuje v dospělosti?
To vnímání mi zůstalo, a pokud se mi něco nelíbilo nebo jsem z toho měl špatný pocit a tu nespravedlivost cítil, tak jsem do toho šel a snažil se něco udělat. Z toho například vznikl fond proti korupci. Korupci jsem vnímal jako rakovinu společnosti a vnímal jsem ji jako to nejhorší, což dnes už vím, že není. Dnes mi připadá mnohem horší manipulace strachem.
To jsou témata, která vás zaměstnávají, dělají vám starosti. Co vám například dělá radost? Kde jste rád?
V Kutné Hoře mám mlýn, který je pod skálou, a to je fantastické místo, kde se cítím dobře.
A nejkrásnější místo na zemi, kde jste měl možnost strávit nějaký čas?
Vybavuji si jedno čarovné místo v Peru. Když se člověk podíval před sebe, viděl, že je na vrcholu hor, a ten pohled do údolí byl nádherný, když jsem se otočil, tak za mnou bylo panorama skal do kruhu a asi sedm vodopádů. Bylo to takové snové, zázračné místo. Opravdu nejkrásnější místo, co jsem kdy viděl. Něco mezi realitou a snem.
A co potřebujete k tomu, abyste se na cestách cítil dobře?
Já osobně nic speciálního nepotřebuji.
Bouquet Spa
Představujeme vám nové Mcely Bouquet Spa Menu podle Věnce roku.
Mcely
Inéz Cusumano se svým týmem vytvořila nové Mcely Bouquet Spa Menu.
Hosté se tak mohou vydat na pouť lásky ke své podstatě do léčivé krajiny Chateau Mcely a vyladit tělo i duši za pomoci věky prověřených léčitelských tradic, místních bylin a čistě přírodní kosmetiky Mcely Bouquet.
Inéz doporučuje vyzkoušet to nejlepší, co zámek může nabídnout: čtyři nové dlouhé rituály oslavující čtvero ročních období a jejich dominující živly podle nového Věnce roku.
Odpočinout si lze ve třech unikátních terapeutických apartmánech (Med, Perly a Hedvábí), zrenovované privátní sauně a ve venkovní vířivce v srdci kvetoucího anglického parku.
Power couple
On staví velkolepé rezidenční projekty, které budí ohlas u nás i v zahraničí, ona chce skrze fotografii měnit svět k lepšímu.
Marcel a Veronika Souralovi jsou pro mě definicí termínu power couple, míří vysoko, nebojí se snít ve velkém a vzájemně se podporují i v těch nejbláznivějších nápadech – ať už je to stavba nejvyšší budovy Prahy, nebo třeba pobyt u domorodého kmene.
text Tereza Vacková, foto Štěpán Lohr
Marcel Soural je zakladatelem a předsedou představenstva investiční skupiny Trigema, která má na svědomí třeba karlínský Fragment. Je to vizionář, rád razí nové cesty, překonává překážky a podle slov jeho ženy Veroniky vždycky všechno vydupe ze země. Veronika se svým spektrem aktivit rozhodně nezůstává pozadu. Je ředitelkou Czech Photo, kde organizuje soutěže jako Czech Press Photo nebo Czech Nature Photo a jejich pomocí edukuje společnost. Sama je fotografkou a nejradši fotí v pralese. S manželským párem jsme se potkali na Smíchově, kde k životu postupně přichází velkolepý Lihovar, rezidenční projekt Trigemy.
Právě se nacházíme v jednom z bytů Lihovaru, můžete trochu přiblížit koncept projektu?
MS: Lihovar má industriální charakter, který má připomínat starou původní zástavbu, což byla opravdu továrna lihovaru, kde se ještě před dvaceti lety vyráběl alkohol. My jsme ho od předchozího majitele koupili ve fázi územního rozhodnutí a přeprojektovali to s myšlenkou industriálního charakteru. Hodně jsme během té doby jezdili s architekty do Londýna, navštěvovali jsme části, jako je King’s Cross nebo Battersea Power Station, a koukali jsme na ty staré industriální stavby, u nichž jsme se inspirovali, a snažili se tohoto ducha přenést sem.
V jaké fázi teď projekt je?
MS: My sedíme v první dokončené etapě, které říkáme Sever, je to ta nejblíž k Andělu. Postavili jsme tady asi 250 bytů, které jsme buď prodali novým vlastníkům, Pražskému arcibiskupství, nebo jsme si je nechali do vlastního nájemního programu. Při pohledu z okna vidíme, že druhá etapa už je rozjetá – lezeme ze země a jsou vidět první obvody bytů. Kromě dalších bytů v této etapě také uzavřeme vnitroblok, zastřešíme ho a uděláme z toho největší food market v Praze. Odhadujeme, že zde bude asi dvacet restaurací a bude to koncept, který v Praze zatím není. Kromě zaměření na gastronomii sem chceme přilákat lidi i za kulturou, v rámci nulté etapy jsme zrekonstruovali budovu varny, která se proměnila v Musoleum Davida Černého, a plánujeme také multimediální galerii.
Ve střední části areálu stojí památkově chráněný objekt – komín. Ten už máme staticky podchycený a v současné době do něj vestavujeme železobetonovou šachtu, v níž bude až na vrchní hranu jezdit prosklený výtah, což je ve výšce asi 52 metrů. Tam si návštěvníci budou moct vyjet a rozhlédnout se kolem na řeku, na Vyšehrad, Pražský hrad a Dívčí hrady. V poslední části areálu potom chceme postavit objekt továrny s dominantou komína, uvnitř s loftovými byty, opět pro koncept nájemního bydlení.
Celou stavbu bychom měli finalizovat v době, kdy se bude dokončovat Dvorecký most spojující začátek Smíchova s Podolím. Od nás se díky němu suchou nohou dostanete do Žlutých lázní a na podolské koupaliště. To považujeme za zásadní, protože napojení na severní stranu, tedy na Anděl, bude ještě nějakou chvíli trvat. Očekávám, že v horizontu pěti let tady vznikne nová čtvrť podobná Karlínu a my budeme fungovat jako vstupní brána do Prahy s dominancí obytného komína.
Ještě bych se vrátila ke galerii, kterou v Lihovaru plánujete. Jednu takovou už jste otevřeli ve Fragmentu, že?
VS: Za velkého přispění Trigemy provozuji obecně prospěšnou společnost Czech Photo, což je organizace, která zaštiťuje fotografické dění v České republice.
Původně dělala jen výstavu Czech Press Photo, ale v současné době má pod sebou sedm projektů, mimo jiné soutěž pro fotografy přírody Czech Nature Photo nebo Czech Photo Junior, skrze který motivujeme k focení mládež. Nedílnou součástí našich aktivit jsou právě galerie, první se nachází v Nových Butovicích, kde sídlí Czech Press Photo. Snažíme se tam obydlet bulvár a zaplnit ho uměním. Je tam nejen socha Davida Černého, jehož díla se prolínají všemi projekty Trigemy, ale také muraly inspirované fotografiemi přírody z našich soutěží a venkovní výstavy. Naším cílem je umění dostávat do veřejného prostoru. Chceme, aby se fotografie vystavovaly a tiskly, a proto přibyla také galerie v Karlíně – ve Fragmentu, stejně jako ta první galerie je i tato na trase metra B. Máme takovou vizi udělat žlutou linii galerií na trase metra B. A do tohoto konceptu perfektně zapadne i multimediální galerie, kterou chystáme v Lihovaru. Každou galerii chceme věnovat trochu jiné fotografické bublině. V Czech Photo Centre se hodně věnujeme sportovní fotografii, dokumentární fotce a snímkům přírody. Ve Fragment Gallery je to zejména umělecká fotografie a tady to bude sekce multimediální, což je to, co dnes hýbe světem fotografie. Mám představu, že přijdete na výstavu, kde se fotografie rozhýbou a vy se budete moct stát součástí obrazu a splynete s autorovým myšlenkovým procesem.
Co by tedy teď našim čtenářům v rámci světa fotografie nemělo uniknout?
VS: Letos organizujeme už devátý ročník Czech Nature Photo. Až do minulého roku jsme výstavy oceněných snímků prezentovali v našem Czech Photo Centre v Nových Butovicích, ale letos poprvé jsme vyskočili až na Pražský hrad, konkrétně do jeho Tereziánského křídla. Výstavu jsme zahájili v dubnu a vidět ji můžete až do konce prázdnin. Je veskrze pozitivní, ukazuje krásy přírody, nejen České republiky, ale celého světa. My chceme veřejnost motivovat k její ochraně, neboť příroda nenávratně mizí. A protože lidé dokáží chránit jen to, co znají, má tato výstava také obrovský edukační charakter, představuje příběhy jednotlivých živočichů, ukazuje jejich výjimečnost a nadstandardní schopnosti, které od nich jako lidé často opisujeme. Doufám, že to je pro každého návštěvníka nejen zábava, ale také důvod k zamyšlení, že bychom neměli jen konzumovat, ale také se aktivně podílet na tom, aby se nám příroda nerozplynula mezi prsty.
V čem dnes vidíte sílu fotografie? A jaké konkrétní projekty považujete vy osobně za zásadní?
VS: Hodně nás v Czech Photo baví vzdělávání dětí, protože je podle nás důležité jim ukázat, že fotit na mobil může dnes každý, ale zároveň to neznamená být automaticky dobrým fotografem. Je tam také spousta etických otázek, protože fotografie je silný prostředek a dokáže ovlivnit životy lidí jak pozitivně, tak negativně. Ve školách se setkáváme s tím, že někdo někoho bez dovolení vyfotí, dá to na sociální sítě a to způsobí problémy, někdy dokonce tragédie. A s umělou inteligencí dnes musíte být hodně obezřetní v tom, čemu věřit. Myslím, že autorská fotografie získává víc a víc na statusu, protože když je pod fotkou někdo konkrétní podepsaný, tak hned víte, že to není fake ani nic vytvořeného umělou inteligencí, ale že autor svým jménem potvrzuje její pravdivost. Tohle chceme prezentovat nejen dětem, ale celé veřejnosti a k tomu slouží právě výstavy Czech Press Photo, které pravidelně organizujeme v Národním muzeu. Tam ukazujeme, jak vypadá dobrá fotka, jak může promlouvat k veřejnosti a jak může pomáhat. Na obrazové sdělení lidé okamžitě reagují. Pokud se někde stane nějaká dramatická událost, sjedou se tam fotografové z tiskových agentur a pošlou fotky z místa do světa – to je první, co člověk vidí a co ho třeba motivuje k tomu, aby těm, co neměli tolik štěstí, pomohl.
Marceli, pro co máte v rámci spektra aktivit Trigemy největší zápal?
MS: Já mám vždycky největší zápal pro nové projekty, vymyslet je, naplánovat, sehnat na ně peníze, vyprojektovat, postavit a uvést do provozu. To mě baví. Rozjet projekt, překonávat překážky a spoustu šíleností, které vás potkají. Ale zároveň vás potká spousta nových informací a vědění, což je to největší a nejzábavnější. Pořád poznáváte něco nového. Aktuálně se zabýváme přípravou nové lanovky na Lysou horu v Rokytnici, která by měla být dokončená v listopadu. Je to obrovský stres, ale v okamžiku, kdy se to povede a dokážete projekt dodat v daném termínu, v dané kvalitě a rozsahu, tak to je obrovské uspokojení a zadostiučinění.
Jak se člověk dostane k tomu, že dělá lanovku na Lysou horu?
MS: Tak, že koupíte celý skiareál Rokytnice nad Jizerou.
Kamarádi si ze mě dělají legraci, jestli vím, že když si chci jet
zalyžovat, tak stačí koupit skipas, nemusím si kupovat celý skiareál. Už delší dobu vlastníme také areál na Monínci. A také Samoty v Železné Rudě, který ale neprovozujeme. Mojí vizí bylo mít tři celoroční areály, to se nám zatím daří právě s Rokytnicí. Na Monínci musíme nejprve zvýšit úroveň služeb na zimní sezonu, abychom se přiblížili alpskému standardu. Rozjíždíme plány na kongresový hotel, wellness centrum a apartmánové domy. V plánu máme i modernizaci areálu Samoty, ale celých dvanáct let, co ho vlastníme, čekáme na příslušná povolení a pořád s něčím bojujeme.
Oba toho máte na všech možných frontách hodně, jak se vám daří to všechno ukočírovat a k tomu vést rodinný život? VS: Zatím se to už 36 let daří. My vždycky říkáme, že jsme novomanželé po pětatřiceti letech, protože jsme pořád v práci a společného času je málo. U nás doma to vypadá buď tak, že tam není nikdo, nebo je tam jeden z nás, a když se sejdeme, tak já mluvím o fotce a Marcel o Lihovaru. A sem tam se to protne.
MS: Je potřeba to brát ale tak, že naše děti jsou už dospělé a my se našim aktivitám můžeme věnovat naplno. Zároveň chci říct, že se mi splnil sen, protože se obě naše děti rozhodly pracovat pro Trigemu. Dcera vede právní oddělení a syn řídí start-up Flat Zone, který shromažďuje data o rezidenčním trhu v České republice a na Slovensku, a dělá z toho produkt pro developery, banky, pojišťovny. Člověk by si řekl, že to je něco malého, ale je to už teď třicet lidí. Trigema to zastřešuje, ale je to taková samostatná jednotka.
Když už mluvíme o splněných snech, máte nějaké nesplněné?
Ať už kariérní, či osobní?
MS: Já jsem si asi v padesáti letech sestavil checklist. Bylo na něm, že chci postavit Fragment, dostavět Lihovar a postavit Top Tower jako nejvyšší budovu v Praze. To jsou takové tři ikonické stavby, možná by se k nim dala přiřadit ještě čtvrtá, protože jsme koupili pozemky přesně nad metrem Invalidovna v blízkosti Fragmentu, kde chystáme velký projekt o asi 450 nájemních bytech. Budeme mu říkat Mesh a ten by se mohl stavět asi za dva roky. To by bylo hezké, protože náš dlouhodobý cíl je postavit a pronajímat tisíc nájemních bytů v Praze. A to už bychom si dohromady s Lihovarem splnili.
VS: Manželovy sny jsou všechny developerské, já to mám úplně jinak. Moje snaha je, abychom jako rodina všechny tyhle jeho sny zvládli. Největším snem je spokojená rodina a dobré vztahy s dětmi. Ale jinak byly moje dlouhodobé sny spojené převážně s adrenalinovým cestováním. Odmalička jsem si přála jezdit do pralesů, být jako Mauglí. Takže zhruba po padesátce jsem si začala tyhle sny plnit, jezdím fotit do tropů, stala jsem se na určitou dobu honákem koní a v Montaně jsem přeháněla stáda ze zimních pastvin do letních, čímž jsem překročila svůj pomyslný Rubikon. A teď se chystám k pralesnímu kmeni do Kamerunu, kam moc běloši nejezdí, a budu tam s nimi týden pobývat. Takže doufám, že to nebudou lidojedi a že se vrátím zpátky. Máme teď čerstvě skvělou vnučku, tak se těším, až ji o tom pralese budu moct všechno naučit.
Znamená pro vás léto volno a dovolenou? A co plánujete?
MS: S rodinou se chystáme na Azory, kam budeme poprvé brát i vnučku, čeká mě výlet s motorkami přes Řecko a Turecko, na to se těším. A pak ještě jedna věc, to se trochu týká práce. S kamarádem jsme loni cestovali do Mongolska a letos už tam máme založené dvě firmy, koupené pozemky a připravujeme retail park u první mongolské dálnice, která vede do Ulánbátaru. Už projektujeme, bude tam benzinka, rychlé občerstvení. Zní to úplně praštěně, protože tam pro stavění není žádná infrastruktura, všechno se vozí buď z Ruska, nebo z Číny. Takže jsme na podzim vyrazili do Číny a hledali jsme subdodavatele na okna, ocelové konstrukce a zateplené fasády. Všechno jsme sehnali, takže máme kontakty a jsme schopni to do Mongolska dostat, protože jsme zajistili i spediční firmu. Mongolsko se zároveň nabízí jako země s krásnou přírodou, tak jsme tam na konci léta chtěli se ženou jet na výlet. VS: Bude to taková naše cesta po stopách dinosaurů, protože v poušti Gobi se ještě nachází hodně nenalezených koster. Říká se, že když po té poušti jdete, můžete často doslova o kosti zakopnout, to nám přijde vtipné a chtěli bychom to třeba zažít. Zároveň je tam velké lákadlo pro každého fotografa – pohoří Altaj, kde žije sněžný leopard. Nekonečné pláně, kde si odpočinete od lidí a splynete s přírodou, což je podle mě v dnešní době nutnost. A kdyby byla možnost se na mongolských koních prohnat planinami, tak to bude úplně dokonalé.
Novinka!
Vůně klidu pro každý den...
Věřím na proudící energie
Pro designera Zdeňka Vacka je rok 2025 velkým milníkem. Slaví čtvrtstoletí na šperkařské scéně, 20 let od první oceněné výstavy a zároveň se vrhá do nové, volnější tvorby, ke které jako by celé roky směřoval. Vy si jeho cestu budete moct projít na letošním Designbloku, od prvních úspěchů přes osobní prožitky až k sérii soch symbolizujících přerod a osvobození.
text Tereza Vacková, foto archiv Zdeňka Vacka a Václava Jiráska
Se Zdeňkem jsme se setkali v jeho ateliéru na Vinohradech, ve vzdušném prostoru s výhledy do zeleně, kde voní lilie – zkrátka v místě jako stvořeném pro kreativní tvorbu. Na stole mezi námi jsou prsteny, krystalická lana i kresby z arteterapie, v ateliéru nechybí ani minulé instalace, o kterých mi Zdeněk dopodrobna vypráví. Náš rozhovor pluje mezi ezoterikou, sci-fi, transformacemi a životními zvraty a pokaždé se vrací k energii, která je ve všem, přelévá se a nemizí. To všechno bude odrážet také Zdeňkova velká výstava, oslava života, kterou uvidíte na letošním Designbloku.
„Dlouho jsem přemýšlel, jak nadcházející výstavu uchopit, chtěl jsem si připomenout výročí od svého prvního Designbloku v roce 2005, kde jsem představil svou vůbec první kolekci Nymfa. Už tehdy se v tom odrážela proměna z kukly do nové formy, to mě fascinuje dlouhodobě,“ říká Zdeněk a dodává, že v průběhu své tvorby se od šperků často dostával i k volnějším projektům. „Asi mi nestačí být jen zlatníkem. Myslím, že to umím, máma nás vždycky vedla k tomu, že pokud něco děláme, musíme to dělat pořádně. Zároveň ale rád utíkám k jiným formám. V roce 2021 jsem na Designbloku prezentoval techniku pukování, navlékání drahých kamenů zlatými nitkami. To u nás v ateliéru dělala právě moje máma, chtěl jsem tam proto vystavit její náušnice a přiblížit proces výroby. Nakonec z toho byl mega projekt. Vznikly úplně jiné, nové objekty, skeny a 3D tisky těla mojí mámy Jitky. Multimediální dílo, zahrnující několik forem včetně videa, které bylo vlastně hlavně o mámě,“ popisuje Zdeněk instalaci, která zaujala také Jana Dotřela, uměleckého ředitele galerie Kvalitář.
Právě ve spolupráci s ním připravuje nyní Zdeněk výstavu pro Designblok, teaser už však dvojice ukázala veřejnosti začátkem roku v Kvalitáři, kde byla k vidění série objektů Eidolon. Název pochází z řečtiny a znamená obraz ducha, kterého Zdeněk zachytil pomocí sedmi objektů. „Jednu noc jsem měl sen, viděl jsem v něm objekt z železného prachu a magnetů, což je materiál, který jsem už dlouho chtěl nějak použít. Je to fascinující množství neviditelné energie, jejíž pole sahá daleko od objektu. Baví mě pracovat s tělem a pohybem. Co všechno se beze slov dá gesty vyjádřit za pocity. A že naše tělo je objekt plný energie, která se neustále potřebuje formovat,” popisuje Zdeněk cestu k finální podobě Eidolonu. Z této až nadpozemské magnetické hmoty jsou tři sochy, zbylé čtyři jsou potažené kůží. „S tou jsem pracoval poprvé a byl to hodně intenzivní zážitek. Co všechno se do ní propisuje, jak se mokrá kůže smrskne a přizpůsobí se, že to vlastně je jako pracovat s lidským tělem. A uvědomil jsem si, jak dokážu sám sebe utemovat tak, že nemám východisko. V tom procesu mi došlo, že tyhle věci neřeším jen já, že se spousta lidí cítí podobně a že ta díla pochopí a napojí se na ně,“ vysvětluje a dodává, že předobrazem této série byla jeho vlastní postava, kterou v ateliéru naskenoval, a dokonce si pro tyto účely ušil i kuklu, z níž se postupně osvobozuje. Během příprav série vzniklo i narativní video, které je součástí objektů a celý koncept přibližuje a ukazuje, jak spontánní a surový prožitek za sérií stojí. „Když jsem pak vyrobil tu finální sochu, byla přesně taková, jako ta, o které se mi zdálo. Z toho šel mráz po zádech,“ doplňuje Zdeněk.
Výstava, kterou na podzimním Designbloku uvidíme, ještě nemá finální obrysy, zatím je jasné, že bude propojením minulé tvorby i nových věcí, jimž se Zdeněk věnuje od roku 2020. „Vyhrabal jsem super archiv, bude tam hodně zapůjčených šperků na zakázku, Zorya a naše řízená krystalizace, a pak ten můj nový začátek, posledních pět let. Během procesu se sérií Eidolon mě samozřejmě napadalo, jak velkolepě by se dala ta výroční výstava pojmout, tyhle sochy v životní velikosti by vypadaly skvěle. Teď to naráží jen na peníze, protože všechny materiály jsou hodně nákladné, tak sháním sponzory,“ vysvětluje Zdeněk a dodává, že výstava bude reflektovat nejen jeho profesní vývoj, ale i osobní cestu. „Architekturu výstavy si dělám sám, baví mě zpracovávat celý prostor. Myšlenka je, že návštěvník projde celým mým životem. Jsou tam důležité momenty, moje poznámky i věci, co jsem maloval na arteterapii během odvykačky. Sám před sebou odkládám pomyslné masky, chci být hodně upřímný a tou výstavou oslavit celou tu svoji cestu. Zároveň je tam stále téma mojí mámy, její loňský odchod pro mě byl naprosto zásadním temným milníkem, ale teď po určité době vidím, že to vlastně je její oslava. Věřím na proudící energie, které se v rámci životního cyklu stále vrací. Proto chci, aby návštěvníci z výstavy odcházeli s dobrým pocitem,“ uzavírá svoje úvahy o koncepci výstavy Zdeněk. Plány jsou to velkolepé, tak si jejich výsledek nenechte ujít. Výstava bude k vidění na Designbloku od 7. do 12. října a dále do 2. listopadu v Uměleckoprůmyslovém museu v Praze.
www.zdenekvacek.com
Mlýn vonící heřmánkem
V malebném českodubském údolíčku
stojí historický mlýn, který se díky citlivému přístupu majitelů proměnil v luxusní butikový hotel. Nečekejte žádné pozlátko, spíše kvalitní materiály, dokonalý komfort a respekt k minulosti i okolí. To vše se v Podhlavickém mlýně snoubí s nadstandardním servisem a vzniká zážitek, na který nezapomenete.
text
Tereza Vacková, foto Jan Hubal
První zmínky o původním mlýnu sahají až do 17. století. Jeho současní majitelé, Tomáš Pochop a Radek Meduňa, ho objevili v roce 2015, a i když původně plánovali vybudovat hotel v Rakousku, tohle místo si zamilovali a rozhodli se splnit si tady svůj sen o vlastním ubytování. Plán byl jasný, zrekonstruovat mlýn do podoby malého luxusního hotelu, jenž nabídne špičkové služby a zároveň absolutní klid. Co možná zní jednoduše, však přicházelo na svět postupně, a to nejen kvůli archeologickému a památkovému výzkumu. „Kvůli stáří objektu bylo potřeba provést rozsáhlou rekonstrukci, při které jsme se snažili co nejvíce využívat původní materiály. Zůstalo naštěstí také hodně obvodových zdí a myslím, že se nám celkově povedlo zachovat charakter mlýna, i když je vybavení hotelu luxusní, a využili jsme i řadu moderních prvků,“ vysvětluje Barbora Paterová, manažerka hotelu, a dodává, že Podhlavický mlýn se nakonec veřejnosti otevřel letos v lednu.
Balzám pro duši
Jednou z prvních věcí, kterou hned po příjezdu pocítíte, je klid. Z hlavní silnice sjedete do údolíčka, kde se otvírá pohled na mlýn i pastviny s kravami, a obklopí vás ticho, které ruší maximálně zvuky přírody. Dost možná ucítíte i vůni heřmánku, ten tu rostl od nepaměti a dnes prostupuje celým hotelem od loga přes osvěžující nápoje až po speciální gin. Spát budete v jednom z deseti pokojů laděných do jedinečných stylů, v nichž se odráží industriální dědictví mlýna, ale i okolní příroda. „Podobu pokojů si navrhovali přímo sami majitelé. Tomáš zároveň celý život kvůli práci cestuje, bydlí po hotelích a z těchto svých zkušeností vycházel a vložil je do svého vlastního hotelu,“ dodává Barbora. Na první pohled poznáte, že v rámci materiálů majitelé žádné kompromisy nedělali, díky špičkovým matracím se vám tu bude spát jako v bavlnce a k dokonalému odpočinku přispěje i fakt, že jsou všechny pokoje odhlučněné. Hotel je pro hosty od 14 let, a tak vás tu čeká opravdu klidný pobyt se spoustou zákoutí v zahradě, kde se můžete na chvíli schovat třeba s knížkou.
Zažít něco navíc
Rozhodně se nemusíte bát, že byste se tady nudili. „Vyrostli jsme z eventové agentury, a tak čerpáme know-how od našich kolegů. Máme concierge servis a vždy se snažíme hostům vyjít co nejvíc vstříc. Nabízíme elektrokola, vybavení na výlet, Volvo k zapůjčení a rádi pomůžeme sehnat lístky na
sportovní i kulturní akce v okolí,“ vyjmenovává nekonečné možnosti manažerka. Za zážitky ale nemusíte daleko, radost vám jistě udělá i místní spa se saunami, infinity bazénem, biotopem a slunnou terasou. K absolutní spokojenosti během pobytu pak pomůže místní finediningová restaurace. Samozřejmostí jsou tu čerstvé ryby z okolí a další sezonní dobroty a jednou za měsíc také degustační večeře, během níž se restaurace otvírá i neubytovaným hostům. „Tyto večeře se snažíme ozvláštnit zajímavými gastro jmény, zveme kuchaře ze zahraničí i české špičky. Teď máme v plánu kuchaře, který vařil pro malajsijského krále,“ vysvětluje Barbora. Zajímavostí a důvodů k návštěvě vzniká v Podhlavickém mlýně celá řada, teď například plánují longevity víkend, který propojí fyzioterapii, cvičení a menu zaměřené na očistu a zdraví. Proaktivní přístup a špičkový servis dělají z hotelu ideální místo pro firemní akce v kolektivu kolem dvaceti lidí, pro které lze využít i venkovní stodolu přetvořenou v konferenční místnost. A pokud toužíte přijet s rodinou, řešení se vždycky najde. „Jsme adults only, ale rozhodně jsme otevřeni tzv. family buy-outs, které jsou populární v zahraničí. Jako rodina si pronajmete celý dům pro sebe, uspořádáte oslavu, a přitom se nemusíte vůbec o nic starat, hotelový servis vám zaručí, že o vás bude dokonale postaráno,“ doplňuje Barbora. Ať už plánujete návštěvu Podhlavického mlýna ve dvou, nebo s kolegy, místní servis si zamilujete natolik, že už při odjezdu budete plánovat další návštěvu.
Symbol dokonalosti
Hodinky nemusí být jen měřičem časových úseků, jsou také nositeli řemeslnosti a prastarých technik, které ovládá jen hrstka umělců. Pod rukama zručných mužů a žen, kteří dokážou hodinařinu propojit se šperkařstvím, vznikají malé tikající zázraky.
text
Jindřich Hubený a Eva Hlinovská, foto archiv značek
Nejvýraznějším hodinářským mistrem oboru, jenž se věnuje dekorování číselníků a pouzder, je jednoznačně manufaktura Patek Philippe. Její výtvory jsou každoročně zařazeny do souboru Rare Handcrafts a kombinují desítky dnes již téměř vymizelých uměleckých technik. Jednou z nich je dřevěná marketerie (intarzie), při níž se motivy skládají z miniaturních kousků nejrůznějších druhů dřeva. I když jde o starobylou techniku, jež se využívala ke zdobení nábytku či krabiček, v hodinářství se objevila až v roce 2008. Drobounké dřevěné kousky se řezají laserem, složení stovek dřevěných dílků je už však zcela v rukou a oku uměleckého mistra. Další ukázkou zručnosti a neuvěřitelné trpělivosti je technika miniaturní malby na smaltovaných číselnících, již můžeme obdivovat na kapesních hodinkách Rialto Bridge (ref. 992/160G-001). Malba slavného malíře Canaletta byla přenesena i s dekorativní rytinou benátského mostu. Ke svým řemeslným interpretacím využívá Patek i náramková pouzdra modelů Golden Ellipse a Calatrava.
Luxusní šelma
Francouzský dům Cartier byl původně založen jako značka šperkařská a její zlatnické know-how je v mnoha ohledech výjimečné a nepřekonatelné. Hodinky se vyrábějí ve Švýcarsku, v La Chaux-de-Fonds, kde se od roku 2014 v malebném domku nachází též umělecký ateliér La Maison des Métiers ďArt. Právě zde vznikají šperkové hodinky a mistři ovládají množství uměleckých technik od smaltování přes zdobení drahými kameny a různé typy intarzie až po rytí nebo granulování. Nechybí ani ojedinělá glyptika, jež spočívá v sochařském opracování drahých kamenů či polodrahokamů. Značka tak může rok co rok představovat výjimečné umělecké kousky. Když máte štěstí a můžete si tyto tikající skvosty připnout na zápěstí, zaručujeme vám, že vám chvíli bude připadat snazší nechat si useknout ruku než drahocenný kus rozepnout a předat dál. Jedinečné jsou u značky Cartier i motivy na šperkových hodinkách, ty vycházejí z jeho minulosti: stálicí je panter (levhart), jehož černě skvrnitou srst značka poprvé zobrazila na dámských hodinkách v roce 1914. Od té doby šelma značku v nejrůznějších formách a provedeních provází dodnes. Nechybí samozřejmě ani v letošní kolekci šperkových hodinek. Jde o „secret watch“, tedy hodinky, které okolí vnímá spíše jako velký klenot, pohled na černý lakovaný číselník s diamantovým dekorem je umožněn pouze jejich hrdé majitelce. Uvnitř Panthère Jewellery Watch pracuje quartzový strojek, to ale nic nemění na tom, že se jedná o skutečné umělecké dílo – trojrozměrného pantera připraveného ke skoku doprovází náramek ve stylu „Toi & Moi“ (Ty a Já), na jedné straně zobrazuje ikonickou kočkovitou šelmu a na druhé jemné hodinky. Tělo šelmy ve skoku dává na odiv její štíhlé svaly, překrásně propracované uši a drobný čenich z onyxu, oči září výraznými tsavority, pod tlapkami se skrývají detailně zpracované polštářky. Lakované skvrny pak dodávají celé kreaci na autenticitě.
Její epickou verzí je pak varianta z bílého zlata. Je jako z pohádky tisíce a jedné noci, jako by si ji nechala vyrobit sama Šeherezáda. Celkem tisícem a sto třemi kusy briliantů je poseto tělo i hlava šelmy, která se obtáčí kolem zápěstí a už se ho nepustí. Jen málokterá žena by si nepřála nosit na své ladné ruce téměř dvanáct karátů diamantů a cítit se jako královna…
Podobně atraktivní je další sochařský počin domu Cartier zvaný Tressage. Hned čtyři varianty náramkových hodinek byly představeny letos v dubnu na prestižním hodinářském veletrhu Watches & Wonders v Ženevě. Jejich kouzlo se ukrývá jak v materiálech (zlato, diamanty a safíry doprovází kožené řemínky), tak i ve velmi neotřelém designu. Točité copy po stranách obdélníkového pouzdra mění velikost od nejmenší po největší ve svém středu. Působí jako čerstvé kapky rosy na velkých listech lotosu. Perfektní „střih“ pak dokonale sedí na jemném dámském zápěstí a září jako hvězda na nebi.
Otoč a žasni
V roce 1931 uvedla manufaktura z Le Sentier model Reverso. Původně šlo o sportovní hodinky pro hráče koňského póla, ale jejich geniální technické řešení, díky němuž lze pouzdro otočit kolem vlastní osy, nabízelo mnohem víc. Dýnko přímo volá po zkrášlení pomocí dekorativních technik, ať už jde o rytí, nebo smaltování.
Při rekonstrukci v roce 2016 manufaktura sdružila umělecké mistry pod jednu střechu – do ateliéru Métiers Rares. Před čtyřmi lety se pak poprvé pochlubila čtveřicí romantických dámských hodinek Reverso One Precious Flowers, jejichž dýnko umělci ozdobili smaltovanými květinami.
Letos značka Jaeger-LeCoultre obohatila linii Reverso One Precious Flowers o dvě novinky, které si na zakázku můžete objednat dokonce i v butiku Carollinum v Praze. Modely s pouzdrem z růžového zlata kombinují smalt s diamanty, jejich dekor přesahuje dýnko a rozprostírá se i po bocích pouzdra. Zářivé barevnosti květin je docíleno pomocí smaltování champlevé. Značka navíc využívá takzvaný smalt grand feu, kdy jsou jednotlivé barevné vrstvy zapékány při vysokých teplotách kolem 800 °C. Champlevé patří mezi nejstarší techniky a je k ní zapotřebí i rytec – ten vyryje základní dekor a takto vzniklé malé prohlubně jsou pečlivě vyplněny smaltem. Jen namíchání barev, jež během několika zapékání mohou změnit odstín, vyžaduje na 50 hodin zkoušek.
Galerie Amazing
Představujeme sběratele a jejich oblíbené obrazy. Příběh díla spojeného s konkrétní lokalitou, kam se můžete vypravit i vy.
připravil Joachim Dvořák, foto archiv a Ondřej Košík
Vladimír Železný (1945)
Sběratel českého moderního výtvarného umění, který vybudoval největší soukromou a veřejně přístupnou sbírku u nás. Začínal jako novinář a popularizátor vědy, zejména astronomie, pracoval jako televizní scenárista a režisér, v roce 1990 byl mluvčím Občanského fóra. V roce 1994 se stal ředitelem TV Nova, první celoplošné komerční televize u nás. Později pracoval také jako senátor a poslanec Evropského parlamentu. Je zakladatelem a předsedou Společnosti Franze Kafky v Praze. V současnosti se věnuje vinařství a fotografii, zejména zachycení židovského života ortodoxních komunit. V roce 2024 k pětadvacátému výročí založení své Galerie Zlatá husa uspořádal společně s Museem Kampa rozsáhlou výstavu Proměna českého moderního umění během života jedné generace 1901–1966. Jeho příběh je zastoupen v unikátní knize rozhovorů s českými sběrateli o lásce k umění Lovci a sběrači.
František Gross: Krajina s plynojemem (1945)
Nebylo vyhnutí! Ten magický Grossův obraz s libeňským plynojemem jsem prostě musel vydražit. Teď, na protější straně života, mi náhle vrátil vzpomínky na svět mého dětství, na dobrodružný svět pražské periférie. Právě z tohoto místa v Horní Libni, kde stál František
Gross a maloval, jsme my, kluci žijící na pomezí Vysočan a Libně, stejně jako on fascinovaně pozorovali na protějším svahu tu uhrančivou kouli, tajemnou loď mimozemšťanů. A dole pod námi, hluboko v údolí „naší“ řeky Rokytky byl náš klukovský dobytý operační prostor, právě sem jsme konali tajné výpravy. Libeň byla pro nás země zaslíbená, plná zážitků a pokušení. A vůbec jsme netušili, že ve stejném prostoru právě sedí i Bohumil Hrabal a hledá jako my své Perličky na dně. Možná na dně Rokytky.
Všechno je tam v údolí Rokytky a na obou libeňských svazích dnes jinak. Dávno zmizel automat Svět, kde jsme za dvě koruny dostali na stojáka závratně vonící horký párek, rohlík a hořčici. Dávno zbořili domek, kde žil Hrabal, a dávno tu není Kino Čásek, nekonečné kino, do kterého jste mohli kdykoli plynule naskočit a kdykoli ho zase opustit. Stejně jako jsme za jízdy naskakovali a zase seskakovali z tramvají. Posíleni nezbytným Eskymem jsme tu řvali smíchem nad groteskami s Chaplinem, s Laurelem a Hardym a vlastně všemi ostatními z Hollywoodu, kteří sem bez přestávek po celý den a podstatnou část noci neúnavně a černobíle transplantovali americký sen. Jen o kousek dál, na tak zvané Špičce, kde se náš veletok Rokytka vléval do Vltavy a kde jsme se všichni naučili plavat, dnes stojí nová nudná a uniformní čtvrť plná kanceláří a úředníků. Vše zmizelo převrstveno časem a rozvojovými územními plány… Grossův obraz, pro který tenkrát dávno vytvořil citlivý Jiří Kolář geniální rám, je dnes tajným klenotem naší sbírky. Uchovává mé dětství. Jinak je ale skoro všechno jinak. Libeňský plynojem, ta magická koule našeho dětství, ale zůstal. text Vladimír Železný
Učím se říkat ne, vymezit se jde i laskavě
Jedna z našich nejobsazovanějších hereček dnešní doby působí od prvního okamžiku setkání jako dávná známá, se kterou jste se dlouho neviděli, ale pořád si toho máte spoustu co říct. Veronika Khek Kubařová je naživo přesně taková, jakou byste ji čekali. Vstřícnost a autenticitu nemá naučenou pro kamery, opravdu taková je a člověk se po rozhovoru s ní cítí nabitý, jako by právě odešel z vydařené terapie. Ta jí ostatně pomáhá zbavit se nálepky hodné holky a učit se držet si svoje hranice, ve kterých jí je dobře. Poznává díky ní sebe a učí se lépe chápat vztahy i lidi kolem sebe. Časem jí je čím dál lépe, a to nejen díky manželovi, se kterým letos oslaví deset let od svatby, kterou hodnotí jako jedno z nejlepších rozhodnutí svého života.
text Radka Kachramanová, foto Štěpán Lohr
Děkujeme The Emerald Prague za poskytnutí prostor pro fotografování.
Většina lidí vás vnímá jako herečku, ale vy i zpíváte a tancujete. V jaké z těchto rolí se cítíte nejlépe?
Určitě v herectví, a to zhruba tak na polovinu v divadelním a filmovém. Celý život dělám více divadlo, ale teď jsem to začala měnit. Odešla jsem ze stálého angažmá v Dejvickém divadle a jsem na volné noze. Chtěla jsem mít více volného času a mít možnost se věnovat natáčení. Nejraději mám od každého kousek. Když mám moc jednoho, tak mi začne chybět druhé. Co se týká zpěvu a tance, tak to je taková zajímavost v mém životě. Už na herecké škole jsem nepatřila k těm multitalentům, kterým šlo všechno, nijak jsem nevynikala. Ale zato mě to strašně bavilo. Tím, že na mě v tomto ohledu nebyla upřená pozornost, jsem v tom byla svobodná. Je to pro mě jiná forma vyjadřování se. Tanec je skvělý v tom, že se v něm nepoužívají žádná slova, mluví jen tělo a člověk se může napojit na jiné komunikační kanály. Zpěv si teď užívám v Karlínském divadle, kde zpívám v muzikálu Anděl Páně. Tam hraju s kolegy, kteří jsou moc talentovaní. Baví mě je pozorovat při práci a mám pocit, že se od nich mám pořád co učit.
Se svým tanečním partnerem jste vyhráli soutěž StarDance. Takže talent na něj zřejmě máte.
Ano, to se stalo, ale StarDance není jen o tanci. Trošku asi bohužel. Je to hodně o sympatiích, o choreografiích. Já měla velké štěstí na Dominika Vodičku, který soutěžil v našem ročníku poprvé. Je to skvělý tanečník, od té doby vyhrál ještě jednou s Darijou Pavlovičovou. Zároveň nechci ubírat svou roli. Byla to velká dřina a jsem ráda, že se nám podařilo vyhrát. Bylo to jedno z mých nejhezčích období a vůbec životních zážitků. Každé ráno jsem se budila a měla radost, že toho můžu být součástí. Bavilo mě, když jsme vymýšleli kostýmy, když se o mě staraly maskérky, bavil mě celý tým StarDance. Ta péče byla neskutečná. No a mít k tomu všemu pak doma i tu trofej, která byla v našem ročníku opravdu povedená, to bylo velké zadostiučinění.
Z Dejvického divadla jste odešla po 10 letech. Byl pro vás tento dekádový milník důležitý, nebo to byla shoda okolností. K tomu rozhodnutí mě nakoplo covidové období, kdy jsem zjistila, že mi divadlo vlastně moc nechybí. Nemyslím jen to Dejvické, ale obecně hraní na prknech. Ten oddych mi přišel
strašně vhod. To mě trochu vyděsilo. Nevěděla jsem, co dělat. Jestli se vrátit do toho původního tempa, nebo tuto výjimečnou situaci využít k posunu a nějakému osobnímu experimentu. Poslechla jsem vnitřní hlas, volání to zkusit a zvolnit. Přála jsem si hlavně, aby mě ta práce pořád bavila. Myslím si, že není dobré, když člověk (a umělec obzvlášť) ztratí tu vnitřní zábavu. Jde to pak vidět, cítit a člověk rychle vyhoří.
Pro vás jako mladou herečku to musel být tehdy velký úspěch se do Dejvického divadla dostat. Přece jen v souboru dominují spíše mužské herecké legendy. Ono se to, myslím, málo ví, ale ženské a mužské síly jsou tam vlastně vyrovnané. Jen se pánům z Dejvického dostává trošku víc pozornosti. Když jsem nastoupila, tak mě kolegové v nadsázce lákali, ať se usadím v pánské šatně. To jsem byla ještě mladá a půvabná. (smích) Byla to pro mě obrovská škola, jsem za to moc vděčná. Strávila jsem tam velkou část svého života a měla možnost hrát po boku hereckých i osobnostních star. Dalo mi to neskutečně moc.
Máte pocit, že vám tato výrazná zkušenost změnila pohled na herecké řemeslo?
Myslím, že ne. Největší změnu přináší vykročení do toho velkého uměleckého světa po škole. První větší věc, kterou jsem točila, byli Rafťáci, kteří byli jakýmsi druhým dílem Snowboarďáků. Zažila jsem tu obrovskou vlnu slávy Jirky Mádla a Vojty Kotka a viděla ten tlak, který na ně byl. To už se dneska neděje, ale tehdy jsme jezdili po autogramiádách, kde se fanynky málem pobily, aby měly od kluků autogram. Bylo to opravdu davové šílenství, kde nechybělo omdlévání. Tu velkolepost jsem si zažila poprvé tam. Pak jsem byla v angažmá v Mladé Boleslavi a v Městských divadlech pražských. Všude jsem se potkala s hereckými osobnostmi a neuvěřitelnými talenty. Neříkám, že být součástí Dejvického divadla nebylo výjimečné, ale spíš to byla cesta než nějaký můj cíl.
Pořád vás baví být herečkou? Svět umění je hodně specifická bublina.
Baví. Mám dobrou kamarádku, kolegyni, herečku a ta mi říkala, že je pro ni celá ta pozornost kolem herectví náročná. Já se za to trošku vnitřně stydím, ale mě tohle do určité míry dělá
dobře. Mám ráda setkávání se s lidmi, celý ten humbuk mi přijde fascinující. Ale je důležité si od něj také umět odpočinout. Miluju přírodu, ráda vyrážím na místa z výběru Amazing Places. Nejraději na kouzelná místa, která jsou odlehlá, izolovaná od lidí, v přírodě. Tam se od toho všeho showbyznysového nánosu vysvléknu, zabořím ruce do hlíny a je mi dobře. Zásadní je pro mě najít v tom harmonii. Miluju pracovní dril a tempo Prahy, ale stejně tak potřebuju občas prostě jen vypnout v lese. Celoživotně hledám balanc.
Kam nejraději utíkáte za kouzelnými místy?
Mám ráda hory, miluju Krkonoše, jsem velkým zastáncem národních parků. Národní parky jsou ošetřené zákonem a člověk v nich má málo práv, dominuje tam příroda a to je to, co mě na tom baví. Tam je příroda nejčistší, žije si svým životem a je tedy i nejvíc nabíjející. Jsem ráda i na Vysočině, kam jsem jezdila k babičce na chalupu, vyrůstala jsem tam a miluju, jak to tam voní. Díky spolupráci s Amazing Places jsem ale objevila spoustu nových regionů i kouzelných míst. Často jsou to zapadlá místa, kde nic nečekáte, a najednou se před vámi objeví nádherná chaloupka. Miluju, jak jsou ta místa krásná, celý styl Amazing Places je mi hodně blízký. Nemyslím jen luxus, křišťálové lustry, spíš mi je dobře v nějakém glampingu.
Co se vám na glampingu líbí?
To, že jste v nějaké designové prosklené boudičce s kamny. S mým mužem milujeme oheň, takže večer strávený u zapálených kamen je pro nás idyla. Navíc máme pejska, takže být někde v přírodě, daleko od lidí, je i pro něj super. Moc se nám líbilo třeba ve Spaní na medu (tam tedy psi kvůli včelám nesmí), odtud je skvělý výhled do přírody, kterou máte jak na dlani.
Jaký region jste díky Amazing Places objevila?
Překvapily mě Orlické hory. Byli jsme tam v zimě lyžovat. Nebylo tam moc lidí, přitom to má neuvěřitelné kouzlo, je to opravdu malebné místo. Další region, který mi utkvěl v paměti, byly severní Čechy. Tam jsme tedy ještě za žádným kouzelným místem nebyli, ale točili jsme tam seriál Limity. Příroda kolem Ústí nad Labem nebo na Děčínsku je úchvatná. Když jsme tam jeli přes České středohoří, koukali jsme, jak je ta lokalita zajímavá. Je tam samozřejmě spousta industriálních komplexů,
to jsou takové bolesti toho kraje, ale ta příroda mě příjemně překvapila. Ústeckému kraji bych přála víc turistů.
A kde mimo Česko se vám líbilo?
V Norsku. V létě jsme tam jeli dodávkou, z Prahy až za polární kruh, a v zimě jsme tam letěli. Zažili jsme tam polární záři. Fascinoval mě ten vztah lidí k místní přírodě. Všechno bylo vkusné, vybudované udržitelně. Používají především přírodní materiály, pracují s jednoduchostí. O to se snažím i doma, ale nejde mi to tak pěkně, jako to umějí seveřané.
Říkala jste, že máte doma pejska, cestujete i s ním?
Snažíme se ho brát vždycky s sebou, ale ne pokaždé to jde.
Když na ubytování nejsou psi dovoleni, tak ho hlídají moji rodiče. Jsme s ním ale moc rádi a snažíme se majitelům vysvětlit, že je vychovaný, nic neničí, je to super parťák na cestování. Byl s námi i v nádherném Chateau Mcely, kde měl dokonce i svou vlastní misku a ručníček. To bylo krásné!
S kým nejraději vyrážíte na výlety a dovolené?
Určitě s manželem, a to především na menší místa. Do penzionů ale jezdíme také rádi. Ve vile s bazénem K Vechtru jsme mojí mamince uspořádali narozeninovou oslavu. Je super se takto hromadně sejít na neutrální půdě a ulevit maminkám v organizaci a úklidu. Vyzkoušeli jsme si, že nás ta skupinová a rodinná setkání takto baví úplně nejvíc.
Pak jsme jednou byly s holkami na rozlučce se svobodou v krásném domečku s bazénem Design Lodge Vranov u Brna. Majitelé se trošku báli, že to bude bujaré. My jsme ale pily čaj a vařily si. I když jsme všechny herečky, nejsme velké pařmenky. (smích) Já už vlastně ani moc nepiju. Přestala jsem ze zdravotních důvodů a zjistila, že mi alkohol nechybí, naopak mi to bez něj vyhovuje víc. Mám ráda čistou hlavu. Člověk po alkoholu často sahá jako po nějaké berličce, když mu není dobře. Nejzajímavější zjištění pro mě bylo to, že byly situace, kdy jsem cítila, že bych si tu dvojku dala, a vlastně mě to docela vyděsilo. Časem jsem zjistila, že náročnou situaci zvládnu i jen sama se sebou.
Co vám v tom pomáhá?
Třeba i terapie, během nichž rozebíráme situace, které se mi stanou, a hledáme důvody, proč mi v nich bylo nepříjemně.
Když dostanu nějakou úzkost nebo mi prostě jen není dobře, snažím se zjistit, proč k tomu došlo. Společně přijdeme třeba na to, že to souvisí s něčím, co jsem prožila v dětství, a podruhé už se v podobné situaci budu lépe orientovat. Často to souvisí s nastavením vnitřních hranic. Myslím, že vymezit se jde i laskavě, nemusí to vždy vést ke konfliktu.
Nejraději jezdíte na kouzelná místa s mužem. Takže velké skupinové akce spíše nevyhledáváte?
Dřív jsem ráda jezdila s partou, ale proměnilo se mi to s věkem. Mám pocit, že těch nejbližších přátel ubývá, a tak je méně lidí, se kterými si přeju ten vzácný volný čas trávit. Nemyslím to zle, ale prostě časem se ty vztahy takto vykrystalizují.
A je to vlastně dobře. Logicky na sebe také narážejí potřeby jednotlivých rodin a je těžší se synchronizovat. Je to určitě i tím, že jsme s manželem hodně mezi lidmi, pořád s někým interagujeme, a tak jsme pak rádi jenom spolu. To je pro mě ten top odpočinek.
Váš manžel je režisér. Jaké je to žít s někým z umělecké branže?
Já neznám nic jiného. (smích) Moji partneři byli vždycky režiséři. Oba máme umění moc rádi, jsme dříči a v práci se snažíme jet na sto procent. Zároveň se umíme na všechno vykašlat, odjet do lesa a mluvit jen o tom, co si uvaříme k večeři. Práce pro nás není na prvním místě. Jsme šťastní, že spolu můžeme sdílet zážitky i celý život, který je naplněn i jinými věcmi než filmem a divadlem.
Chodíte se s manželem dívat na představení kolegů a kamarádů z divadla?
Nám se trošku hůř kombinuje volný čas, protože manžel pracuje dopoledne a já večer. Společné večery jsou pro nás tedy vzácné. Takový ten rodinný večer s hrníčkem na gauči je pro nás svátek, takže ne vždycky se nám chce někam ven. Snažíme se dohánět aspoň návštěvy svých představení navzájem a podporovat se tak.
Nedávno jste oslavili 10 let od svatby. Uteklo to?
Na jednu stranu ano, na druhou vlastně vůbec. Stalo se strašně moc věcí, spoustu už jsme toho spolu zvládli a mám pocit,
že nás to všechno hrozně moc posunulo. Jsem za něho nesmírně vděčná. Před těmi deseti lety jsem zkrátka udělala dobré rozhodnutí. Mám pocit, že nám je spolu čím dál tím lépe. Před Pavlem se cítím nejvíc sama sebou, můžu mu všechno říct a on to všechno zvládne. Je to strašně statečný muž. Nejsem dogmatik, nemyslím, že by spolu lidé měli být, i když spolu nejsou šťastní. Na druhou stranu jsem přesvědčená, že některé věci se vyplatí opravovat, že není třeba vztah zahodit, že je často možné ho slepit. Chci jen říct, že udržovat vztahy může být krásné, ale i náročné.
A asi nejen ty milostné.
Přesně tak. Například rodinné. Vždyť i s rodiči je to někdy komplikované. Člověk je bezmezně miluje, ale občas je náročné se s nimi domluvit. Ale stojí to za to. I v tomto mě ta terapie hezky provedla. Asi skoro všichni máme na chvíli v životě pocit, že nám rodiče nějak ukřivdili, je ale důležité dojít k tomu, že je skvělé, že se vůbec máme.
To nepochopení může vycházet také z generačních rozdílů. Jak vy vnímáte mladou generaci?
Některé věci se mi těžko chápou, ale hlavně si říkám, že vůči mladým nesmím nikdy zahořknout. Nechci na ně skuhrat, protože ke všem věcem, co dělají mají důvod a spoustou příčin jsme my starší. Je super, že vidí, že se jim planeta rozpadá pod rukama, mnoho generací před nimi bylo a je k tomuto problému slepá.
Podle čeho si vybíráte herecké role?
Teď jsem dostala nabídku na natáčení romantického filmu na horách a to jsem vzala automaticky jen proto, abych mohla být v Krkonoších. (smích) Nehraju tam ústřední roli, ale i to je super. Myslím, že pro ego je občas fajn ustoupit bokem. Mám tam roli horské záchranářky, což jsem si vždycky přála. Pro mě jsou tito lidé opravdoví superhrdinové.
Ale abych vám neutekla z otázky. Pro mě je stěžejní, aby mě ta role nějakým způsobem rajcovala. Potřebuju cítit to jiskření a je jedno, z jakého důvodu – ať kvůli kolegyni, kolegovi, se kterými jsem chtěla točit, nebo prostředí, kam jsem se chtěla podívat. Třeba dostanu roli, která pro mě není ničím zajímavá nebo nová, ale ten film má téma, které se mnou rezonuje a přijde mi důležité.
Romantických komedií za sebou máte nespočet. Jak se vám hraje náklonnost a sexuální přitažlivost?
Na divadle je to ještě možná těžší než při natáčení. Když se líbáte nebo hrajete orgasmus, kouká se na vás několik set lidí. (smích) Pro mě je ale možná paradoxně snazší se s někým líbat než se třeba rozplakat. To je pro mě daleko větší odhalení se a emocionální vysvléknutí. Co si budeme, spousta lidí zažívá románky pokoutně a nepřiznaně, toto je vlastně ta oficiální cesta. (smích) Když je toho ale už víc, tak to mnohdy není ani nijak extra hezké, ale prostě to musíte udělat. Je samozřejmě lepší, když je vám ten člověk sympatický a vyloženě vám nesmrdí. Občas se mi kolega vizuálně líbí, to je normální. Jdu po ulici a líbí se mi chlapi i ženy, ráda se koukám na hezké lidi. Mám štěstí, že herci jsou většinou nějací idolové, jsou atraktivní a sympatičtí, navíc často taky v rozpacích. Člověk musí být schopný to hlavně vysvětlit hlavě, že to není realita, že je to hra.
Herecká profese je náročná i v tom, že naráz žijete několik životů.
Je to strašně schizofrenní situace. Zvlášť při nějakém herecky nabitém dni. Stávalo se, že mě ve 4:30 ráno nabralo auto, které mě odvezlo do maskérny, kde mě hodinu líčili, a v 6:00 se začalo točit. Po natáčení jsem jela do divadla na zkoušku, kde jsem další čtyři hodiny hrála jinou postavu, pak jsem nasedla do auta a jela zpět na natáčení. Tam jsem hrála tu ranní roli a večer jela do divadla, kde jsem dohrála v deset večer. Odtud jsem spěchala domů, šla spát a ráno zase nanovo. V rámci toho dne políbím třeba i čtyři muže, říkám jiné repliky, než které bych si přála v ten den říkat, nosím barvy, na které nemám náladu, celý den jsem někdo jiný, přemýšlím jako někdo jiný, chovám se jako někdo jiný. To může být samozřejmě nebezpečné. O to víc je třeba si hlídat to, co člověk chce a co má rád. Být co nejvíc sám sebou.
Proč jste si herectví vybrala?
Já jsem studovala střední hereckou školu a vlastně ani nevím, proč jsem se na ni tehdy přihlásila. Moji prarodiče i maminka byli amatérští loutkoherci, což říkám s největší láskou. Amatéři se umění věnují zadarmo ve svém volném čase, to je skvělé. Zároveň ale nevědí, co ta profese obnáší, jaká jsou její úskalí. Mí rodiče se báli pustit mě do velké Prahy, měli strach, že mě
tím ztratí. Dali mi ale také velkou důvěru a nechali mě to zkusit. Věřili v můj talent a v to, že budu mít štěstí, protože těch lidí, co vystudují herectví, je spousta, ale většina se tím neživí.
Hrála jste princezny, spousta vašich rolí je spojená s tím, jak vypadáte. Jak se v tom cítíte?
Mně je to tak nějak jedno. Děsí mě, že některé ženy, které jsou vidět (například moderátorky, modelky, zpěvačky nebo i herečky), neumí stárnout. Že se stávají parodiemi na mládí a oběťmi tlaku, že nějak musí vypadat. Když vidím svou mámu nebo babičku, které pro mě byly krásnými během všech jejich životních období, tak mi přijde důležité zachovat si v tomhle důstojnost. I já se samozřejmě časem loučím s určitým privilegiem toho, že si ze mě při vstupu do místnosti dřív muži natřásali peří, což už se neděje. (smích) Myslím ale, že jsem si tuto pozornost mužů dokázala užít naplno a teď už ji přenechám jiným. Podle mě jsou ženy krásné během celého života, akorát třeba jinak. Možná je to víc schované, je to víc uvnitř, ale ta hluboká hodnota tam je.
V tom jsou třeba sociální sítě nekompromisní.
To tedy ano. A já ještě k tomu čtu komentáře pod příspěvky! Nedávno jsem si o sobě třeba přečetla, že už nejsem to, co to bývalo, a jiné chuťovky. Raději bych to asi nečetla, ale zároveň nechci podlehnout jen tomu hezkému, chci být v kontaktu s realitou. Nemůžete ale věřit ani jedné z těch stran, což se snažím neustále si uvědomovat.
Jak je vám příjemná každodenní pozornost třeba v tramvaji nebo na ulici?
V Praze je to super, všichni koukají do telefonu a nikoho nezajímám. (smích) Jezdím normálně metrem a občas se mi stane, že si mě někdo snaží tajně vyfotit, ale není to nic, co by mě obtěžovalo. To nastává v momentech, kdy jsou lidi posilnění alkoholem, ztrácí zábrany a jsou hrubí nebo vulgární. Většinou jsou ale milí, třeba mě zastaví, aby mi řekli, že mají rádi nějaký můj film nebo představení. Jednou mi slečna v tramvaji, se kterou jsme seděly naproti sobě, dala zničehonic pivoňky, které miluju. Vstala, dala mi kytičku a vystoupila. To byl tak krásný moment, drobnost, která mi rozsvítila několik dní. Dodnes na to vzpomínám.
Horší je, když se člověku děje něco dramatického v životě a musí s tím mezi lidi. To se ta pozornost, ať je jakákoliv, zvládá úplně nejhůř. Ale to máme všichni.
To ano, ale na nás ostatní nemají cizí lidé nároky. Někteří lidé mají pocit, že by jejich oblíbené celebrity měly být takové, jaké si oni představují.
Je to nekompromisní tlak v tom, že se člověk musí naučit nastavit si hranice. Učím se vymezovat se a říct si, co a jak mi vyhovuje. Na mě to lidi často zkouší. Myslí si o mně, že působím mile, a já se snažím být laskavá, ale když cítím, že toho chce někdo zneužít, tak umím být i nepříjemná. Vím, že si pak za rohem asi budou říkat, jaká jsem kráva, ale to se nedá nic dělat. Jedeme dál.
Vycházela jsem z traumatu hodné holky, kdy jsem se snažila všem zavděčit. Dnes už vím, že to není možné. Chodím na psychoterapii, která mi v tom dost pomáhá. Myslím, že je to takové wellness pro herce. Pracujeme s duší, s emocemi, je zásadní se naučit vnímat, jaké pocity jsou naše a jaké už patří roli.
Když si přečtete články, čeho lidi na sklonku svého života litují, tak je to většinou to, že až moc řešili, co si o nich myslí druzí. Je samozřejmě těžké tomu nepodlehnout, ale snažím se s tím pracovat. Jak jsem říkala, čtu komentáře pod články, kde někteří lidé píšou věci typu, že jsem nejhorší herečka na světě. To člověka zabolí, ale musí si uvědomit, že ten život je krátký, žije ho pro sebe a své nejbližší a nemá cenu si ho komplikovat frustracemi jiných lidí.
Myslíte, že jste tento přístup získala věkem?
Asi také, ale především usilovnou prací na sobě. Snažím se si ten život zpříjemňovat a neukládat si špatnou energii. Mám pocit, že frustrace teď vládnou světu, a to doslova. Z nich pramení zloba, zákeřnost a asociálnost. Důležité je si toto uvědomovat a pracovat s tím.
Síla imaginace, která vás pohltí
text Radka Kachramanová, foto archiv
V Amazing Places vám pravidelně přinášíme tipy na ta nejkrásnější ubytování u nás i v zahraničí, která s námi rezonují. Čas od času nás ale stejně zaujme i zajímavý event nebo kulturní představení a nechceme si to nechat pro sebe. Jedním z takových zážitků, který byste si neměli nechat ujít, je světoznámý Cirque du Soleil, který přijede už letos v září do Prahy. Skrze jejich show KURIOS – Kabinet kuriozit vstoupíte do světa imaginace, akrobacie, poezie, umění, humoru, krásných kostýmů a hudby.
Jestli už jste nejrůznějšími koncerty a činohrami na prknech divadelních sálů přesyceni, zkuste tentokrát něco jiného. Vyrazte na unikátní show, která se před vámi rozprostře v obrovském šapitó, speciálně vytvořeném pro Cirque du Soleil. To do Česka přijede vůbec poprvé a vtáhne diváky do jedinečného světa KURIOS, kde zažijí sílu imaginace v prostředí, jež nemá obdoby. Velký divadelní stan je vysoký 19 metrů a podpírají ho 4 stožáry, z nichž každý měří 26 metrů.
Vítejte v alternativním světě, v němž čekají zázraky na ty, kteří věří své představivosti. Nahlédněte do mechanické laboratoře vynálezce, ve které má všechno svůj pevný řád. Do jeho světa vstoupí postavy z jiného světa a jeho koncept obrátí zcela vzhůru nohama. To mu ovšem nevadí. Konečně se tím zhmotní jeho fantazie a sny. Před jeho očima ožívá kabinet kuriozit.
V rámci představení se ocitnete v kabinetu kuriozit, který je plný neobvyklých předmětů. Ty nasbíral vynálezce během svých cest. Scéna svou atmosférou odkazuje na počátek průmyslové revoluce 19. století, ale jako by se věda a technologie vyvíjely jiným směrem a pokrok nabíral více lidský rozměr.
KURIOS spojil dohromady 50 umělců z 21 různých zemí, kteří společně vytvářejí nezapomenutelný zážitek. Představení mělo premiéru v Montrealu v roce 2014. Obdivovalo jej již více než 6 milionů diváků ve 35 městech po celém světě. Soubor odehrál již více než 3000 repríz. Ještě stále váháte, jestli si pořídíte lístky? Tušili jsme, že ne. Nebudete litovat.
Amazing léto
text Lukáš Hejlík, foto archiv podniků
Podnikat v turistických zónách může být ošemetné. Ano, proudí tam hojně lidé, ale jako hosté jsou velmi rozmanití. Přesto se dají najít výjimky, které nejdou davu na ruku, naopak přichází s konceptem tak vybroušeným, že mu naopak hosté z ruky zobou. Tady je několik příkladů, ať už je to v překrásné Litomyšli, v Posázaví na stezce, pod hradem Bezděz, na vytížené cyklostezce u Prahy, nebo na horské chatě.
@lukashejlik
#gastromapalukasehejlika
Kolorit bistro
Do Klecánek 89, Klecany-Klecánky
Oni se ale fakt jmenují Eva a Vašek, na překrásném místě v Klecánkách u Vltavy, kousek od vyhlášené cyklostezky, provozují bistro Kolorit. To se může zdát jako skvělý byznys, ale ne úplně tak, když vaříte dokonalá asijská jídla, na snídani chystáte dokonalá vejce Benedikt s chřestem, nadýchané buchtičky s vanilkovým krémem a neméně originálně chystáte i menu obědové. Jak moc je potřeba jít kolařům na ruku, dá se vůbec popsat cyklista obecný? Navíc když návštěvnost ovlivňuje tolik faktorů, jako je počasí, vítr, teplota, svátky, prodloužené víkendy, uzavření cyklostezky, různé akce v širokém okolí. Když vám pak ale rodilý Ital pochválí domácí pastu nebo si cyklisté plánují výlet podle otevíračky kuchyně, to je to nejhezčí vysvědčení.
S láskou Karel
Bezděz 97
Bezdězu se říká král hradů, aby ne – tenhle majestátní hrad fakt patří k nejzajímavějším v Česku. Ale poklad ukrývá ve svém podhradí. Taverna, která se jmenuje S láskou Karel, jakkoliv byste měli vědět, že tam žádného Karla nenajdete, je opravdovým klenotem. Ale nebojte, na toho Karla tady vlastně slyší všichni. Vyhlášené gurmánské burgery, stejně tak palačinky, ale občas dojde i na skvělé steaky. Pečou si housky, maso berou z ověřeného chovu, ujíždějí na papričkách. Ale jasně, dneska už je přece jenom vyšší úroveň spíš standardem, ale Karel tady s láskou otevřel už v roce 2017 a od začátku stál na kvalitě.
Bistro Ledce
Ledce 2, Nespeky-Čerčany
Láďa je urbanista, Katka od vysoké školy pracuje u strejdy na statku v Posázaví. A jednou je napadlo si právě ve stodole v krásném Posázaví otevřít bistro. Pojmenovali ho jednoduše Bistro Ledce. Láďa už tedy nepracuje na územním rozvoji Prahy 10, vaří celou letní sezonu. Do bistra se jim postupně narodily tři děti, tři kluci. Dá se u toho provozovat půl roku podnik, který zdolávají foodies a výletníci z celého Česka? Jak se to celé dá zvládat s rodinou? Začínali v době, kdy se gastro pozvolna zvedalo a název „bistro“ téměř neexistoval. Na jednu stranu je to místo bláznivé, na druhou stranu tu teče krásná řeka a po ní se plaví vodáci, je tu cyklostezka, je tu prostě krásně. Ale trvalo to několik let, než si ten koncept osahali a vytvořili si stávající klientelu. Teď otevřeli svou třináctou sezonu.
Dvorek Litomyšl
Smetanovo náměstí 129, Litomyšl
Litomyšl je město plné kultury, historie, ale i současné architektury, právem si říká lázně ducha. Neskutečně hezky se tu žije a neskutečně hezky vám tu je i jako návštěvníkovi. Leňa pracovala v Praze v marketingu, když její brácha Honza otevíral na náměstí Kafemysl. Pomáhala mu na dálku s designem a komunikací. Pak s ním otevřela Dvorek, kavárnu s pekárnou, a vrátila se do rodného města. Dnes a denně lidé z médií, IT a ano, dokonce i z marketingu jdou do gastra, protože v práci vyhořeli. Což neznamená, že ve vysněném podniku, kde si realizují své sny a představy, nevyhoří časem znovu. Leňa a její tým to dělá skvěle, doslova říká, že je jí souzeno sytit lidi nejenom dobrým výběrovým kafem, pečivem, ale i takovým tím celkovým zážitkem z prostoru, estetiky a atmosféry.
Horská chata
Rabštejn
Oskava
Ta procházka sem z horského sedla Skřítek je nádherná! Nejdřív zajděte na zříceninu hradu, užijte si ten neskutečný výhled ze skal na Hrubý Jeseník, však Rabštejn byl ve své době nejvýše položeným hradem na Moravě a jeho historie plná dramat. A pak unavení zajděte k okénku horské chaty a objednejte si jedno z pěti skvostných jídel Ondřeje Lišky a jeho týmu. Ten je však neuvěřitelně skromný, ale i když se tu v dobrém počasí tlačí davy a tabule s meníčkem se s průběhem dne rychle krátí, snaží se vydávat z kuchyně neskutečně hezká jídla. Každý víkend je to menu jiné, ale když vidíte, jak je schopný pojednat katův šleh, jelení kýtu na smetaně nebo například bezmasé jídlo, to je v těchto výškách až neuvěřitelné. Mají tohle místo opravdu moc rádi a záleží jim na tom, aby hosté odešli s těmi nejhezčími vzpomínkami.
S odvahou dělat věci jinak
Šéfkuchař, automobilový závodník, podnikatel a táta dvou dcer s energií kluka se díky své kreativitě, nadšení pro práci a rebelskému přístupu dostal velmi rychle mezi hvězdy svého oboru. Filip
Sajler se stal veřejně známým díky pořadu České televize Kluci v akci a na letošním Světě knihy představil novou kuchařku prošpikovanou svým životním příběhem.
text Kateřina Černá, foto Matěj Dereck Hard a archiv
Filip mě vždycky okamžitě odzbrojí svou přirozeností a vtipkováním. Občas mi připadá, jako by byl na dvou až třech místech naráz, a jeho životopis plný překvapivých momentů a zahraničních zkušeností působí zrovna tak. Často dělá víc projektů současně, nemá problém přeskakovat z tématu na téma a nápad vydat kuchařskou knihu prošpikovanou osobním příběhem přišel spontánně krátce poté, co jsme společně dokončili kapitolu do knížky Emma a šéfkuchaři. Mimo Filipovo kuchařské umění v tom, jak celou věc uchopit, sehrály velkou roli i cit pro design a touha „uvařit neobyčejnou kuchařku“.
Listovali jsme si společně kuchařkami, které působily jako knihy o umění a jídla v nich se podobala sochám a malířským plátnům, hledali jsme způsob, jak zachytit co nejautentičtěji Filipův styl a vyprávět jeho příběh. Rozhodli jsme se spojit koncept s prostředím lesa, který od dětství hrál ve Filipově životě roli velkého hřiště, příjemného útočiště a který nakonec má pár kroků od svého domu. Jako nejlepší pro kreativní zpracování společných nápadů do obrazové části se nám oběma zdál styl Matěje Derecka Harda. A byla to skvělá volba partnera do týmu. Den, co jsme společně strávili focením s Filipem a jeho dcerami, byl dlouhý a intenzivní. Plný drobných příběhů i dobrého jídla. Tak jako Filip dělá svou práci srdcem a díky své kreativitě a odvaze posouvá už dvacet let hranice ve svém oboru, tak jsme se s Dereckem snažili dát jednotlivým kapitolám co nejoriginálnější podobu. Dalším základním kamenem týmu byl po celou dobu excelentní šéfkuchař a jeden z nejmilejších lidí, co znám, Martin Staněk, který je Filipovou pravou rukou a podílel se na vytváření mnoha receptů, které připravil také na focení pro kuchařku, jemuž se věnoval s profesionalitou a péčí opět Matěj. Bude se mi nejspíš stýskat po všech těch dlouhých telefonátech s Filipem, po tom více či méně emotivním ujasňování představ a po jeho někdy trochu drsném smyslu pro humor. Věřím, že kombinací všech těchto energií vznikla kniha, která bude čtenáře bavit a stane se součástí mnoha kuchyní i životů.
Filipe, jak jsi prožíval práci na knize? Přece jen je to velmi osobní záležitost… Měl jsem příležitost se nad některými věcmi zpětně zamyslet, podívat se malinko do minulosti a bylo to docela zábavné, i když jak jsme se blížili do finále, tak jsem začal být k sobě docela kritický a spoustu věcí jsem měl tendenci měnit, abychom se dostali k tomu nejlepšímu možnému výsledku. Ale myslím, že se kniha povedla a klidně by mohla za čas vyjít dvojka.
Recepty v knize tematicky doplňují kapitoly z tvého života…. K těm jídlům, která se v knize objevují, mám většinou nějaký osobní vztah a v první kapitole například najdete obyčejná domácí jídla, jako jsou i knedlíky s vajíčkem a bramborové placky, které jsem měl jako dítě moc rád. A samozřejmě jsme tam nemohli dát všechny recepty, které mě napadaly, takže máme motivaci pokračovat. V knize najdete jak rodinné recepty mojí maminky, babiček i ty, co vařím doma, tak recepty z jednotlivých restaurací a speciálních akcí, které jsem dělal. Je to kombinace mých oblíbených jídel, oblíbených jídel naší rodiny, oblíbených jídel našich zákazníků z různých míst a taky některé recepty, které mi utkvěly v paměti při práci v zahraničí.
Jaké je momentálně tvoje nejoblíbenější jídlo?
V poslední době mám nejraději snídaně. O víkendu děláme často francouzské bezlepkové palačinky, to už je takový náš rituál. Dlouho na seznamu oblíbenosti vedl řízek, ale dneska už tolik maso nejím a raději si dám nějakou smaženou zeleninu. V poslední době mě asi nejvíc baví asijská kuchyně.
Kari, sushi, rýže.
O vašich rodinných rituálech a oblíbených jídlech se dočteme v tvé knize, ale kromě vaření máte v rodině i lásku k závodění… Náš vztah se ženou je právě bohatší o zážitky ze závodění. Jedenáct let jsme spolu intenzivně závodili. Jezdili jsme závody do vrchu – mistrovství České republiky a mistrovství Evropy. To už jsme měli holky. Gábina začala závodit někdy v pětadvaceti letech a nechávala si prostor pro závodění vždycky. Ona si to možná ani nepřipouští, ale v českém motorsportu minimálně v její generaci a možná i v generacích plus minus tam a zpět je jednou z nejúspěšnějších žen. Závody do vrchu, to není úplně ženská disciplína. Má ženský pohár FIA a čtyři ceny Elišky Junkové. Ona je na sebe extrémně přísná a díky tomu má skvělé výsledky.
Například po Elišce Junkové vyhrála jako jedna z mála žen závod mistrovství Evropy v roce 2018. Gábina měla dvě těžké nehody. Jednou jsem ji z toho auta dokonce vyndaval já. Máme natolik silné společné zážitky, že je to nepopsatelné. Při závodění se otevírají úplně jiné dimenze a člověk se ocitá v nových situacích. Teď si o tom můžeme povídat a chápeme oba podstatu lásky k něčemu, co je na jednu stranu nebezpečné, ale na druhou stranu fantastické. Tím, že jsme začali závodit společně v době, kdy se nám narodila první dcera, děti v tom žily s námi. Já si dodneška pamatuji, když žena měla druhou těžkou bouračku, jak jsem řekl, že už takhle intenzivně závodit nemůžeme. Ale vymysleli jsme si způsob, jak závodit mnohem bezpečněji. To znamená nejezdit ty kopce mezi stromy. Starší dcera pak přišla a řekla nám: „Tatínku, maminko, vy přece nemůžete přestat závodit, když to milujete.“ I ty děti na dospělých poznají, když jim něco chybí nebo když v tom životě něco není kompaktní. My milujeme auta a je to pro nás taková společná vášeň.
Díky pořadu Kluci v akci jsi veřejně známou osobou. Sám jsi zároveň připravoval menu při různých příležitostech pro zahraniční celebrity…
Měl jsem to štěstí setkat se v průběhu let se skutečnými celebritami z mnoha oblastí díky tomu, že jsem vařil ve špičkových restauracích a cateringových společnostech v USA, Německu, Singapuru i u nás v Čechách. Vařil jsem a organizoval catering pro významné politiky i hvězdy showbusinessu, jako například Madonnu, Davida Bowieho, Johna Malkoviche, Bruce Springsteena nebo sportovce Tigera Woodse, Petra Čecha. Připravovali jsme catering pro Davida Copperfielda a jeho tým, dělal jsem catering pro Vivienne Westwood a Liběnu Rochovou. Zážitků s celebritami jsem měl spoustu už od učňovských let v InterContinentalu a později už mě nic v tom směru vyloženě nevyvedlo z míry, ale když jsme provozovali Perfect Restaurant v Soukenické ulici, tak u nás byli Brad Pit s Angelinou Jolie na večeři.
Kuchařské umění ale není jen o tom, abychom si naplnili žaludek. Jak vnímáš svou profesi a její posun za tu dobu, co se gastronomii věnuješ?
Kuchařské umění jde ruku v ruce s kulturou, ve které zrovna žijeme v konkrétním čase a na konkrétním místě. Není to tak dávno, co byli kuchaři v Čechách vnímáni jako špinavá profese bez větší perspektivy. Naštěstí je doba dozvuků socialistických restaurací a jídelen za námi a z šéfkuchařů se staly celebrity a hrdinové televizních pořadů, kteří mají ambice bojovat o lepší úroveň gastronomie i michelinské hvězdy. Dobrý kuchař dokáže i z obyčejných surovin vykouzlit neobyčejné jídlo. Za posledních dvacet let prošla česká gastronomie neuvěřitelným vývojem. Je opravdu mnoho lidí, kteří ji posouvají kupředu každodenní poctivou prací. Fandím každému, kdo to myslí vážně. A osobně vnímám, že za posledních 10 let je ten skok radikální, skvělých hospod a restaurací už nejsou desítky, ale tisíce. Zásadní je i změna potřeb zákazníka, který je znalejší, zralejší a ochotný utrácet za kvalitu. Vyzná se a ví, co chce. Celý proces kvality za správnou cenu se díky tomu zrychluje a to je pro všechny super zpráva.
Ikonické kamado
Posuňte své venkovní vaření o třídu výš s keramickým grilem, který toho umí mnohem
víc než klasické barbecue. Stylové kamado Big Green Egg bude vaším všestranným parťákem pro oslavy, posezení s přáteli i večeře s rodinou a vás samotné nepřestane udivovat, jaké dobroty společně dokážete vykouzlit.
text Tereza Vacková, foto archiv
Název kamado, japonsky pec, odkazuje na to, že princip
Big Green Egg má kořeny ve východní Asii, kde se hliněné pece na dřevo používaly už před více než 3000 lety. Pod značkou Big Green Egg se začal vyrábět v roce 1974, a je tak průkopníkem keramických kamado grilů a také jediným originálem svého druhu. Jeho dnešní podoba je kombinací tradičních výrobních technik a moderních materiálů, zejména keramiky založené na technologii NASA, která má dvouvrstvou glazuru, a tedy vysokou odolnost
i schopnost izolace. Díky tomu se původní kamado podařilo inovovat do podoby multifunkčního pomocníka do každé zahrady i pro profesionální catering.
Přesně podle vašich představ Od pečení, uzení a grilování po pomalé vaření a dušení, tohle zelené vajíčko umí opravdu téměř všechno. Je to v podstatě kompletní venkovní kuchyně, která umí vařit na 70, ale i 350 stupňů. To umožňuje zejména keramický
vnitřek oválné pece, díky němuž horký vzduch cirkuluje a jídlo se připravuje rovnoměrně ze všech stran. Velikost grilu záleží na vás, v nabídce jsou menší typy, se kterými můžete dokonce cestovat, střední a velké modely jsou ideální, pokud rádi hostíte zahradní oslavy, večeře a hledáte perfektní středobod vaší venkovní kuchyně, a ta největší verze zase potěší profesionály zajišťující větší akce s celodenním vařením.
Tisíce způsobů
Grilování k venkovnímu vaření neodmyslitelně patří, nebylo by ale skvělé si venku připravit pro změnu třeba pomalu pečené ryby, ústřice nebo zeleninu na páře? Tohle kamado to všechno umí a vaše venkovní akce povznese na vyšší level. Zároveň tak budete mít možnost všechny pokrmy připravovat na jednom místě a nebudete muset odbíhat do vnitřní kuchyně. Ke svému Big Green Egg si můžete pořídit také nejrůznější příslušenství, které vám přípravu jídla ještě usnadní a otevře dveře k mnoha dalším vychytávkám. Například přidáním oddělovací konstrukce convEGGtor a kamene na pečení se z vašeho kamada stane dokonalá pec na pizzu, z níž budete servírovat ty nejkřupavější delikatesy. Stejně tak můžete upéct chleba nebo slané i sladké koláče. Big Green Egg navíc umí pracovat naprosto samostatně. O tom se přesvědčíte například při pomalém vaření –zkuste dát večer do kamada vepřový bůček a ráno v něm najdete dokonale se rozpadající maso připravené k servírování. Tuto techniku můžete také snadno kombinovat s uzením, stačí do žhavého dřevěného uhlí vhodit udicí dřevo, štěpky nebo špalíky, a to ještě předtím, než se na mase vytvoří kůrka. Další z mnoha specialit je smažení, což vám většina sporáků a grilů neumožní. S wok pánví budete v Big Green Egg pohodlně smažit i restovat zeleninu i nejrůznější dobroty inspirované asijskou kuchyní.
Vychytávka doznívajícího žáru
Máte rozpálený gril a vaření hotové? Dostaňte z dřevěného uhlí maximum a zkuste vařit s využitím zbytkového tepla, které je šetrné a zároveň otvírá spoustu možností. Díky teplu, které se v keramické peci nakumulovalo, můžete bez použití dalšího uhlí připravit pečenou řepu, cibuli
nebo brambory či nachystat cibulový kompot a bramborovou kaši. Další variantou je sušení, a to ať masa, hub, rajčat, nebo třeba česneku. Z hlav a krunýřů korýšů můžete připravit chutný vývar, pak je usušit na kamadu a následující den je rozemlít na prášek v mlýnku na kávu nebo na koření. Ten se výborně hodí k dochucení majonézy, dresinků, másla nebo olivového oleje. Na zbytkovém teple můžete také sušit vanilkové lusky. Po usušení ve zbytkovém teple lusky následující den rozemelte s trochou cukru v kuchyňském robotu a získáte lahodný, lehce kouřový vanilkový cukr, kterým můžete ozvláštnit své dezerty nebo pečivo.
Zvažujete Big Green Egg do vaší domácnosti?
Teď je ta pravá chvíle – velikosti M a L totiž můžete pořídit ve zvýhodněných setech, které obsahují convEGGtor a další užitečné příslušenství. Akce platí do konce roku 2025 nebo do vyprodání zásob.
www.biggreenegg.eu
Sklizeň
text Ondřej Košík, foto Ondřej Košík
Týden, na který se nezapomíná, aneb jak jsme s Josefem Maršálkem vařili krásu
Někdy přijdou chvíle, které vás promění. Ne nijak dramaticky, ne přímo nějak viditelně, ale spíš uvnitř. Týden, kdy jsme s Josefem Maršálkem fotili jeho novou kuchařku, byl přesně takový.
Josef je výjimečný člověk. Nejen jako kuchař, kterému byste svěřili svůj poslední kousek másla. Ale hlavně jako osobnost, která vám dá pocit, že vám věří. A to není málo. V našem oboru, kde se všechno kontroluje, ladí, přehodnocuje, mi dal absolutní volnost. Žádné pokyny, žádné korekce. Jen tiché, ale naprosto silné „věřím ti“. A to vás jako fotografa neskutečně povzbudí a i naplní zodpovědností za všechny, kdo se podílí. Celý týden byl ale tak lehký, že bychom skoro zapomněli, že pracujeme. Sešel se tým, kde všechno klapalo beze slov. Stačilo jedno kývnutí, úsměv, vůně koláče z pece a najednou se tvořilo něco výjimečného. Bez tlaku. Bez stresu. Jen s radostí. A výsledek? Ten se nedá popsat. Můžu říct, že je krásný. Ale to je málo. Je jiný. Hlouběji lidský. Pro mě je to jedno z nejpřelomovějších děl, co jsem kdy vytvořil. Ne kvůli fotkám samotným, ale kvůli tomu, co za nimi zůstalo: důvěra, přátelství a pocit, že jsme společně stvořili něco, co bude vonět dál — nejen po vanilce, ale i po lidskosti. Říká se, že když se práce dělá srdcem, je to vidět. Tak doufám, že až tu knihu otevřete, ucítíte to taky.
Husqvarna slaví 30 let inovací
a představuje nové revoluční technologie
Společnost Husqvarna slaví 30 let od uvedení první robotické sekačky a přináší hned několik průlomových novinek v oblasti péče o domácí i profesionální trávník. Vedle rozšíření řady Nera o dva modely určené pro menší zahrady, představuje také technologii bez nutnosti ohraničujících vodičů a systém sečení řízený AI s infračerveným světlem.
AI vidění pro detekci objektů
Jednou z nejvýznamnějších novinek je technologie vidění řízená umělou inteligencí. Nové modely sekaček budou disponovat chytrým kamerovým systémem, který zajistí nebývalou přesnost při zjiš ťování a vyhýbání se objektům a živé zvěři. Klíčovým prvkem systému je také funkce nočního vidění s infračerveným světlem. Inovace je určena pro obytné zahra-
dy i profesionální sportoviště a dostupná bude od roku 2026. Letos Husqvarna navíc přichází s novou robotickou platformou pro sport a správu objektů. Modely Automower® 580L EPOS, Automower® 580 EPOS a Automower® 560 EPOS jsou již nyní připraveny na integraci technologie vidění řízeného AI.
„Jižmnoholetmámekdispozicispolehlivý systémprovyhýbáníseobjektům,alekamera nastavínovýstandardchytrosti.Můžesepochlubitrežimeminfračervenéhonočníhovidění,který nenarušujesoukromíanikomfortuživatelů,“ říká Eric Norling, ředitel robotiky ve společnosti Husqvarna.
Díky mobilní aplikaci Husqvarna Automower® Connect můžete dostávat upozornění o stavu sekačky i přímo do svých chytrých hodinek.
Nová generace sekaček Husqvarna Automower ® : revoluční technologie. Husqvarna rozšiřuje řadu bezdrátových sekaček Automower® NERA o dva modely vhodné pro menší zahrady – Automower® 405XE NERA a Automower® 305E NERA . Všechny modely této řady navíc nyní podporují systematické sečení, které zvyšuje plošnou kapacitu a umožňuje vytvářet trávník s pruhovaným a šachovnicovým vzorem.
Můj obývací pokoj a jídelna s kuchyní, útulné a komfortní
Moje kniha U Taliana: Tutti a tavola
Kuchyň dělá člověka
Andrea Ena, pocházející ze Sardinie, se po úspěšné fotbalové kariéře naplno věnoval své vášni – italské gastronomii. V Bratislavě se proslavil jako šéfkuchař a majitel restaurace U Taliana, která je synonymem autentické italské kuchyně a čerstvých surovin. Jeho podniky získaly skvělé hodnocení a pravidelně se objevují mezi nejlepšími restauracemi ve městě. Andrea je také autorem knihy U Taliana: Tutti a tavola, kde sdílí nejen recepty, ale i filozofii italského stolování, které je vždy o sdílení, radosti a kvalitních surovinách. Tak vítejte u něj doma v bratislavském Starém Městě.
připravil Matěj Dereck Hard ve spolupráci s Potten & Pannen – Staněk
Kde momentálně bydlíš a s kým?
Bydlím v Bratislavě, ve Starém Městě (Stein dvor), sám a celkem dobře.
Sdílíš obydlí také s nějakými němými tvářemi?
Ne, bydlím sám.
Jak bys jednou krátkou větou popsal své bydlení?
Komfortní, útulné a relaxační.
Platí u vás doma, že kuchyně je srdcem domova?
V Itálii určitě ano, ale musím říct, že i u mě doma v Bratislavě.
Čeho si na své kuchyni nejvíce ceníš a proč?
Nejvíce si cením jednoduchosti a praktičnosti – proto je ostrůvek skvělý nápad.
Vyjmenuj tři věci, bez kterých se v kuchyni neobejdeš?
Kvalitní nože, mixér a hezké misky, nádoby či pomůcky.
Která přísada nesmí nikdy chybět v tvé lednici nebo spíži?
V lednici musím mít vždy alespoň kousek (nebo víc) sýra.
Co sis naposledy vařil/pekl?
Naposledy jsem dělal risotto a včera jsem pekl super zdravý banánový koláč s ricottou a kousky čokolády.
Považuješ se za dobrého kuchaře? Co bys uvařil pro vzácnou návštěvu, kdybys chtěl opravdu zapůsobit?
Považuji se za kuchaře, který dělá dobře to, co dělá, a přitom se umí bavit. Pro vzácnou návštěvu bych připravil tatarák z krevet, risotto a jako dezert tiramisu.
Co ty a hudba? Co nejraději posloucháš při vaření?
Italská hudba mě doma okamžitě dostane do nálady – v Itálii je to logické. (smích)
Kterou světovou kuchyni máš nejraději?
Kromě italské kuchyně, která je pro mě top, mám na druhém místě asi japonskou.
Máš oblíbené originální jídlo, o jehož recept by ses podělil s našimi čtenáři?
Jako dítě (a i teď) si často dávám jednoduché těstoviny na másle s parmazánem, ale to asi čtenáře nezajímá. Tak například risotto!
Příprava na krém ze špenátu a avokáda
Dáváš přednost sladkému, nebo slanému?
Ráno v Itálii sladké, na Slovensku slané, ale celkově slanému.
Hranolky, nebo salát?
Salát.
Kávu, nebo čaj?
Káva.
Kdyby sis mohl vybrat kohokoliv na světě (živého nebo neživého), s kým bys chtěl jít na večeři, byl by to:
Fotbalista, možná Pelé.
Dáváš přednost velkým banketům, kde se u jednoho stolu sejde hodně lidí, nebo jsi spíše zastáncem intimnějšího stolování?
Určitě intimnějšího stolování.
Používáš nějaký slavnostní stolní servis pro výjimečné chvíle u stolu?
Ani ne, v jednoduchosti je přece krása.
K jídlu neodmyslitelně patří i nápoje. Řekni nám, jaké jsou tvoje oblíbené alkoholické a nealkoholické nápoje.
Nealko – voda a pomerančový fresh. K jídlu – ke každému jídlu patří správný pohár vína.
Jakou kuchyňskou pomůcku bys doporučil, kterou jsi nedávno objevil?
Nový mixér od SMEG.
Co ti chybí v kuchyni, aby se stala kuchyní snů?
Možná ještě pár metrů navíc, jinak mám vše. (smích)
Několik knih a moje hodinky na sportování
Zažijte pobyt plný veselí.
Ve vinařství Dog in Dock vás čeká jedinečné ubytování ve stylových apartmánech, bistro plné lokálních delikates a víno, které má svůj příběh. Víno, tradice a lokální chutě se tu snoubí s neopakovatelnou atmosférou výletů podél Baťova kanálu. Ať už přijedete na víkend ve dvou, s přáteli nebo s rodinou, u nás si pobyt opravdu zamilujete.
dogindock.cz
Polské Trojměstí v hledáčku Čechů
text Pavel Trojan, foto archiv
„Milch Verkaufstelle“ hlásá starý nápis nad dveřmi jednoho z vchodů v gdaňské čtvrti Biskupia Górka. O kousek dál pak ještě „Brot und Kuchen Bäckerei“, a kdo by si prohlédl nově opravené fasády z evropských peněz pořádně, našel by předválečných nápisů mnohem více – jak v němčině, tak i v polštině. Tenhle mix němčiny a polštiny krásně popisuje složitou historii města, jehož příběh je mimochodem v něčem podobný Varšavě. Zatímco stará centra obou měst byla srovnána ke konci války se zemí a následně znovu pečlivě postavena, z okolních čtvrtí se na dlouhá desetiletí staly spíše „no-go“ zóny. A teď?
Centrum pomořanské metropole se úspěšně rozšiřuje díky opravám a investicím dál z turisty přeplněného Hlavního a Starého Města až sem, ke středověkým hranicím. Pokud se vydáte na procházku třeba do nedalekého Dolního Města s barokními fortifikačními valy, můžete si dokonce v přístavišti Żabi Kruk zapůjčit kajak a projet si klidnou stojatou vodu hvězdicovitých vodních příkopů s pádlem v ruce. A protože jsou kanály propojené i s řekou Motłavou, za pár minut dopádlujete přímo do centra k největším atrakcím. Zůstaňme ale ještě na chvilku – oběd, kafe nebo nocleh v Dolním Městě. Před několika lety tady prošla kompletní rekonstrukcí bývalá nemocnice, ze které se stal hotel Arche Dwór Uphagena. Hotelová kolekce Arche je unikátní v evropském měřítku. Zakládá si na tom, že v přestavovaných objektech po celém Polsku – klášterech, továrnách nebo třeba zmíněné nemocnici – zanechává co nejvíce původního vybavení, takže můžete debužírovat v hotelové restauraci hned vedle obrovského zachovaného historického sporáku, ze kterého šly po dlouhá desetiletí nejrůznější špitální šmakulády přímo k pacientům… Na svou bohatou a krásnou manýristickou architekturu si Gdaňsk vydělal obchodem. Ať už s pivem (ve městě v současnosti působí 5 minipivovarů, z nichž pivovar PG4 dokonce zrekonstruoval prastarý recept a vaří původní gdaňské středověké jopejské pivo), anebo – a hlavně – skladováním a prodejem obilí a dalších komodit. K němu sloužily špejchary na Ostrově Špejcharů, jenž byl až do roku 2018 z velké části nepřístupnou zónou. Byl zanechán ve stavu z konce války a hrozilo zřícení nestabilních zbytků původních objektů. Ledy se ale tehdy hnuly a po sedmi letech můžeme vidět překvapivý výsledek –ostrov zaplnily na ruinách špejcharů desítky nových domů
s proporcemi tradičních hanzovních stavení, ale z nejmodernějších současných materiálů. Tak zajímavé spojení středověku s 21. stoletím patrně nikde jinde v Evropě nenajdete…
Oba břehy Motłavy, nově spojené dvěma elegantními otočnými a zvedacími mosty, jsou zajímavé nejen architektonicky, ale především gastronomicky. Některé ze zdejších restaurací posbíraly vloni dokonce michelinská ocenění, gastronomie v místech jako Mercato, Gdański Bowke, Zafishowani nebo v nedaleké Piwna 47 je na vysoké úrovni, ale pořád v relativně přístupných cenách. A pokud patříte mezi gurmány, kteří nehledí na nějakou tu utracenou korunu, dojeďte si do restaurace Eliksir, ve které jsou jednotlivé chody doprovázeny speciálně vytvořenými autorskými koktejly…
Pojďme na chvíli opustit Gdaňsk, ve kterém rok od roku slyším víc a víc češtiny a slovenštiny. Popularitu města mezi Čechy a Slováky podtrhuje i fakt, že sem z Prahy a Bratislavy létají několikrát týdně přímé nízkonákladové aerolinky a z Prahy nebo Pardubic se sem dostanete čtyřikrát denně i novým vlakovým spojením zvaným Baltic Express.
Je čas se přesunout do mladšího sourozence Gdaňska, do polského „Monte Carla“. Do Sopot se dá dojet nejen autem, ale ještě rychleji a bez kolon místním nadzemním metrem SKM, jež popojíždí po celém Trojměstí nonstop a s krátkými intervaly. Anebo pomaleji a s prohlídkou loděnic a poloostrova Westerplatte luxusním katamaránem firmy Premium Yachts, což jsem si poprvé v životě zkusil letos v dubnu. Jarní Balt ale bývá nevypočitatelný, takže naše summer party vypadala chvílemi spíše jako výprava na velryby a po úvodních bublinkách jsme raději přešli na čaj. Doplutí do sopotské mariny na nejdelší dřevěné molo v Evropě je ale tak neobyčejné a romantické, že člověk odpustí počasí jeho občasné vrtochy. Ty se u moře naštěstí rychle mění, takže hned druhý den už jsme po lázeňských Sopotech jezdili vesele na elektrokolech a přímo na pláži ochutnali fantastickou rybí polévku v slavném Baru Przystań.
A pokud můžu dodat ještě dva tipy, i když o něco luxusnější, pak nedaleký michelinský Fisherman nebo plážovou restauraci
Do Brzegu s výhledem na mořskou hladinu. Sopoty jsou odpočinkové, nikam nespěchající a po písečné pláži odtud v klidu dojdete buď do gdaňského přístavu, anebo na druhou stranu do Gdyně, respektive její nejromantičtější čtvrti Orłowo.
Gdyňské Orłowo poznáte podle útesu (těch je u Baltu poskrovnu), mola, zaparkovaných rybářských kutrů, zdejší vyhlášené restaurace a udírny ryb – tahle sestava unavenému turistovi úplně vystačí k několikahodinovému štěstí! Za útesem pokračuje cesta lesem do centra Gdyně, ale dá se samozřejmě využít i služeb vlaku SKM. Máme za sebou tisíciletý manýristický Gdaňsk a secesní lázeňské Sopoty. A Gdyně? Tahle vesnice se stala po vyznačení polských hranic po první světové válce jedinou nadějí na znovuzrození polského námořního snu, protože z Gdaňska se stal ministát s většinově německým obyvatelstvem, jehož přístav byl Polsku zapovězen. Během meziválečného období v Gdyni vyrostl americkou rychlostí modernistický přístav světových kapacit, jenž znamenal na další dlouhá desetiletí nejen symbol polského námořního obchodu, ale také hledání štěstí chudých Východoevropanů v západní Evropě a za oceánem. My Češi máme průmyslovou revoluci v DNA, a tak není náhodou, že nejvíce češtiny je v Gdyni slyšet u Jižního mola,
kde parkují dvě muzejní lodě – plachetnice Dar Pomořanska (Dar Pomorza) a předválečná bojová loď Blesk (Błyskawica), ze které se stal němý svědek všech velkých bitev největšího konfliktu v dějinách lidstva. A vzhledem k nedávné instalaci v Německu vyrobené ponorky Sokol (Sokół), jež sloužila v polském námořnictvu v letech 2002–2018, se ale nově fronty Čechů vytvoří spíše u tohoto téměř 50 metrů dlouhého černého U-Bootu… Není to náhodou paradox, že náš pacifistický národ bez moře tak miluje veškerá mořská bojová plavidla?
Na závěr naší krátké procházky Trojměstím vám doporučím ještě jednu restauraci v Gdyni. Jmenuje si Bílý Králík a je to úlet. Děti nechte protentokrát doma, protože zámeček s restaurací je adult only. Výzdoba připomíná výjevy z Alenky v říši divů, molekulární kuchyně je opravdu jedinečná a pravděpodobně jste ještě nikdy nic takového nezažili. A jako hrdý a milující otec dvou dětí školního věku musím dodat, že neuvěřitelně pohádkovou večeři plnou barev a vjemů si bez přítomnosti dětí jednou za život náramně užijete!
INOVOVANÁ XC60
ÚROK 2,99 %
OBJEDNEJTE SE NA TESTOVACÍ JÍZDU
připravil Martin Černý
Zamek Łeba
Zámek s lázněmi na břehu moře. To už samo o sobě zní jako sen. Bohatá historie větrem ošlehaných zdí zámku postaveného přímo na písčité pláži, z jedné strany nekonečný modrý obzor, z druhé strany hustý les. Pokud hledáte opravdový klid a relaxaci, je to místo jako stvořené právě pro vás. Ať už se rozhodnete pro procházky okolní divokou přírodou, zůstanete u bazénu, nebo se necháte hýčkat v místním wellness, zažijete neopakovatelnou atmosféru. Pobyt u moře tady má privátní rozměr plný elegance. Majestátnost moře umocní uklidňující šumění vln, které uslyšíte z terasy a oken svých pokojů orientovaných na sever. V místní restauraci s výhledem na pláž si můžete vychutnat variace lokálních sezonních jídel. A pokud přijedete v zimě, můžete s výhledem na zasněženou pláž popíjet horký čaj, ochutnat originální dezerty a ve stoletých zdech zámku relaxovat v lázních.
Morze Sasino
Morze Sasino je zhmotněnou vizí majitelů, kteří jsou zde u moře prostě doma a neobyčejnou krásu čistých baltských pláží chtěli sdílet s ostatními. Vytvořili tak útulné domy, které ve svých interiérech zrcadlí krásu okolní přírody. Modré detaily našeptávají, že za domem je nekonečná vodní plocha. Každý z šesti domů má dvě ložnice, dvě koupelny a plně vybavenou kuchyni. Srdcem domu je společný prostor s krbem, pohodlnou rozkládací pohovkou a velkorysou obrazovkou. Vyrazit zde můžete také do řady skvělých restaurací. Ewa Zaprasza je vyhlášená nejen v širokém okolí, ale dokonce patří mezi nejlepších 50 restaurací v Polsku. Pro rafinované gastro zážitky se vypravte do Pałace Ciekocinko – zdejší Luneta i Lorneta se dokonce pyšní michelinským oceněním. Koš čerstvých místních dobrot k snídani si můžete nechat donést přímo ke dveřím.
Przylądek
Marzeń
Przylądek Marzeń – Mys snů vznikl z cestovatelské vášně a touhy vytvořit místo, kde nic nechybí, ale ani nic nepřebývá. Místo, odkud se dostanete na pláž za pouhých 5 minut. Pět domů je navrženo tak, aby každý z nich poskytoval klid a soukromí. Útulné interiéry ve vysokém standardu jsou promyšleny do nejmenších detailů, dominují zde přírodní materiály, světlé tóny a nádherné výhledy do krajiny. Pohodlné postele jsou samozřejmostí. K domům patří venkovní terasa s grilem a pohodlným nábytkem, Kids Club se třemi herními místnostmi pro různé věkové skupiny. Pro malé badatele venku vznikl i ráj ukrytý v zeleni – písčitá pláž s jemným dunovým pískem, velké hřiště a pískoviště. Jen 300 metrů od domů leží trasa
Velo Baltica, která je součástí známé EuroVelo 10 – cyklostezky vedoucí podél celého baltského pobřeží.
Budiž světlo
Sednou do každé domácnosti, hotelu i restaurace, září ale i venku. Svítidlům Wilmà koluje v žilách italská krev a svou nadčasovou elegancí si vás omotají kolem prstu. Intenzitu světla snadno nastavíte na dotykové ploše a kdykoliv tak vytvoříte tu správnou atmosféru. Lampičku jednoduše nabijete pomocí USB a pak si ji můžete vzít kamkoli budete chtít. Díky její voděodolnosti se navíc nemusíte omezovat na interiér a můžete si díky ní zpříjemnit romantický piknik v parku nebo večer pod hvězdami na zahradě.
Přinášíme možnost tvořit
Michaela Wady se už několik let věnuje propojování technologií a vzdělávání – s důrazem na praktičnost, srozumitelnost a lidský přístup. Založila CODE Rebels a později i divizi Handy AI. Věří, že technologie by měly lidem sloužit, ne je zahlcovat.
text Martin Černý, foto Štěpán Lohr
Jste zakladatelkou CODE Rebels a divize Handy AI. Co bylo tím prvním impulsem?
Prvním impulsem bylo před osmi lety hned několik věcí najednou. Jako maminku tří dětí generace Z mě překvapil obsah a časová dotace výuky informatiky na školách. Připomínalo mi to učivo, které jsem se sama učila na základní škole. A to už je opravdu pár desítek let zpět. Zároveň jsem pozorovala, jak rychle se rozvíjejí technologie a jak snadno jsou dětem dostupné například přes YouTube, kde moje děti sledovaly ostatní, jak hrají hry. Technologie byly doslova všude. A mně začalo vadit, že děti netvoří, ale pasivně obsah konzumují. Náhodou se mi tehdy dostal do ruky vizuální programovací jazyk Scratch. A byl to pro mě silný signál vytvořit program pro děti, který je podpoří v přemýšlení, tvořivosti, práci s fantazií a zároveň jim pomůže lépe porozumět školnímu učivu. Další faktor byl i ten, že jsem působila vždy v IT oblasti. Bylo zřejmé, že technologie jdou rychle dopředu a klíčem k úspěchu je umět je ovládat.
V případě Handy AI to byla přirozená reakce na poptávku z mého okolí – přidat do naší nabídky vzdělávání také kurzy pro dospělé zaměřené na orientaci ve světě umělé inteligence. AI se najednou stala velmi diskutovaným tématem, všude se o ní mluvilo a lidé cítí potřebu se v ní zorientovat. Naším cílem v Handy AI je pomoci lidem pochopit, jaké
nástroje jsou dnes dostupné, jak se v nich vyznat, srovnat možnosti bezplatných a placených verzí, a především jak z těchto nástrojů získat co nejlepší výstup v co nejkratším čase. Nabízíme workshopy, které stavíme na praktickém přístupu, během nichž si účastníci nástroje sami vyzkouší. Chceme, aby z našich workshopů odcházeli s konkrétními dovednostmi, které mohou okamžitě využít ve svém každodenním pracovním životě.
Snahou CODE Rebels je přiblížit dětem od šesti let svět programování srozumitelnou, hravou a smysluplnou formou. Kde a jakým způsobem taková výuka probíhá? Jak už jsem zmínila, začínali jsme před osmi lety. Tehdy jsme se věnovali výhradně prezenční výuce formou kroužků přímo na spolupracujících základních školách. Ty byly koncipovány jako odpolední aktivita. Jako maminka tří dětí jsem v tom viděla velký smysl. Rodiče nemuseli fungovat jako „taxikáři“ a rozvážet děti po kroužcích. My jsme prostě přišli za nimi, přímo do škol. S covidem přišla zpočátku nutnost, ale později i příležitost přesunout výuku do online prostředí. To nám umožnilo otevřít kurzy i dětem z lokalit, kde bychom jinak nebyli dostupní. Dnes nás najdete jak na školách (např. Nový PORG, NIKA, ZŠ Ohradní, Duhovka, některé SCIO školy nebo ZŠ Šutka), tak především v online prostoru, kde s kurzy začínáme vždy první týden v říjnu a v únoru.
Kolik lektorů máte v týmu a jak probíhá jejich výběr?
V týmu máme aktuálně 18 lektorů. Často je oslovujeme na základě doporučení. Chceme lidi, kteří mají chuť předávat to, co sami v IT dělají a znají. Naši lektoři procházejí výcvikovým obdobím, kdy se účastní lekcí, poznávají výukový plán, a než převezmou vlastní skupinku, vedou lekce pod dohledem zkušenějšího kolegy. Důraz klademe na to, aby uměli látku předat interaktivně, zábavně a tak, aby se děti skutečně něco naučily.
Kolika dětem se lektor věnuje?
Naše skupinky mají maximálně 8 dětí, průměrně 5–6. Je to záměr, aby lekce byly opravdu interaktivní a každé dítě mělo prostor.
Pořádáte dokonce příměstské tábory. Kde se letos budou konat a co přesně je jejich náplní?
Naše příměstské tábory pořádáme pravidelně v Říčanech u Prahy, kde jsme s CODE Rebels začínali, a v posledních letech také v Praze 6 – Dejvicích. I letos nabízíme dva turnusy, jeden na konci měsíce července a jeden na konci měsíce srpna v obou lokalitách. Každý den děti čekají dvě hodiny výuky a zbytek času trávíme venku – hraním her, sportem a společnými aktivitami. Dáváme si záležet na tom, aby děti zažily balanc mezi časem stráveným na počítači a pohybem, mezi soustředěním a odpočinkem. Děti rozdělujeme do skupin podle věku a úrovně znalostí. V nabídce máme například programování ve Scratchi, tvorbu her v Pythonu, 3D modelování nebo aktuálně i Úvod do světa umělé inteligence.
Poradíte si i s dítětem, které je digitálním světem zcela nedotčené?
Rozhodně ano. Naše kurzy jsou určeny pro úplné začátečníky i pokročilé. Pokrýváme věkovou skupinu 6–16 let a v každé úrovni máme přizpůsobený program. U začátečníků jdeme krok za krokem. A pokud přijde dítě, které už má pokročilé znalosti, zařadíme ho podle úrovně tak, aby se nenudilo a mohlo růst dál.
Mnoho rodičů se snaží děti z online prostředí spíše vytrhnout, vést je k jiným aktivitám. Vám jde ale o smysluplnost
využívání technologií. Pracujete nějak i s rodiči svých malých studentů, aby pochopili, kde je ta zdravá míra?
Nejsem v pozici, abych určovala, co je přesně „zdravá míra“.
Věřím spíš na selský rozum. Technologie jsou dnes nedílnou součástí našich životů a děti se už rodí do světa, který je technologiemi doslova obklopen. Hudba, aplikace na výuku jazyků, sociální sítě, všechno je dostupné na jedno kliknutí. A pokud chtějí děti zapadnout mezi vrstevníky, přirozeně komunikují online přes telefony nebo počítače. V CODE Rebels nabízíme cestu, jak technologie využívat smysluplně. Kurzy programování jim dávají možnost tvořit, nejen pasivně konzumovat. Zároveň ale klademe důraz i na rozvoj dalších dovedností: komunikace, týmovosti, schopnosti učit se z chyb. Dítě by mělo zažít svět technologií, ale i ten reálný jako jít ven, sportovat, učit se soustředit a zároveň umět i „vypnout“. Tento balanc vnímám jako zásadní. Technologie ano, ale s vědomím, co mi přinášejí, a hlavně tak, aby mi nezabraly všechen čas a prostor pro jiné důležité oblasti života. Technologie jsou skvělý sluha, ale špatný pán, a právě to je i naše hlavní motto.
Které nástroje a technologie využíváte sama nejčastěji a jak si udržujete potřebný balanc?
Kromě běžných aplikací v telefonu, jako jsou mapy, aplikace na hudbu nebo internetové bankovnictví, denně používám také celou řadu nástrojů pro komunikaci se zákazníky a propagaci našich služeb. Patří sem sociální sítě, vyhledávače a další digitální platformy. To všechno lze dnes výrazně zjednodušit a zrychlit pomocí nástrojů umělé inteligence.
Mým nejčastějším pomocníkem je ChatGPT, který podle mě začíná konkurovat i některým grafickým generativním AI nástrojům. Pro mou práci je to víc než dostačující. Protože ale těch nástrojů existuje opravdu hodně a může být těžké se v nich zorientovat, nabízíme v rámci naší divize Handy AI kurzy vzdělávání pro veřejnost a firmy. Učíme, jak AI nástroje efektivně využívat v praxi a jak si díky nim osvojit potřebný Skill Mix pro dnešní digitální svět.
A jak si udržuji potřebný balanc? Musím říct, že jsem do své práce opravdu ponořená, dává mi smysl a baví mě. Ale kromě toho, že jsem podnikatelka, jsem také máma tří dětí ve věku 13, 15 a 17 let, to znamená být tak trochu stále ve střehu. (smích)
Miluji pohyb, běhání a nově i jógu. A jako důkaz, že věk je opravdu jenom číslo, jsem se díky svému příteli v loňském roce poprvé postavila na snowboard a zkusila surf. Tyto zimní i letní sporty mě naprosto pohltily stejně jako příroda, hory a oceán.
Handy AI je mladší divizí CODE Rebels, která reaguje na aktuální potřebu zorientovat se v oblasti umělé inteligence. Tady jsou cílovou skupinou firmy. Dotýkáte se toho tématu i v rámci dětských programů?
Ano, AI je oblast, která se vyvíjí tak rychle, že vnímáme jako klíčové začít s její osvětou i u dětí. Od října proto spouštíme nový kurz, ve kterém se děti naučí pracovat s AI nástroji, které jim mohou pomoci lépe se orientovat v učivu, pochopit látku nebo si ji představit jiným způsobem. Dnešní generace dětí má kolem sebe násobně více informací než kdykoli předtím a je důležité, aby se v nich uměly zorientovat. Naši předkové řešili jednotky informací, my stovky a naše děti pracují s tisíci. V kurzu se děti seznámí s tím, co to vlastně AI je, odkud se vzala, jak funguje strojové učení a jaké jsou její výhody, ale i rizika. Učíme je například rozpoznávat tzv. halucinace (nepravdivé nebo smyšlené informace), pochopit princip deepfaků nebo to, jak snadno lze napodobit hlas. Nejde nám jen o to, aby děti technologie používaly. Chceme, aby jim rozuměly, uměly se v nich bezpečně pohybovat a věděly, na co si dát pozor.
Co je hlavním cílem, společnou myšlenkou pro vaše aktivity?
Učit se něco nového. Především osobní rozvoj, ať už jde o děti, nebo dospělé. Rozšířit dovednosti, naučit se něco nového, zorientovat se ve světě technologií, umět si vytvořit vlastní hru, naprogramovat web nebo vytisknout model ve 3D. Ale také objevit radost z tvoření a schopnost chápat svět kolem sebe v širších souvislostech.
Jaký máte plán/sen do budoucna?
Mým snem je, aby děti měly nejen možnost, ale i chuť učit se a rozvíjet. Aby dokázaly správně uchopit vše, co jim tento svět nabízí, s potřebným balancem. Aby
technologie využívaly jako nástroj, uměly je ovládat, ale nikdy se jimi nenechaly ovládnout. Aby si uvědomovaly jejich sílu, přínos pro konkurenceschopnost, ale zároveň znaly i možná rizika. Přeji si, aby chápaly, jak důležitý je pohyb, komunikace, empatie, schopnost vyjádřit emoce, naslouchat druhým a zvládat i náročné životní situace.
Mým cílem je dostat CODE Rebels mezi co nejvíce dětí a neustále přinášet kurzy, které budou smysluplné, hravé a motivující. A díky Handy AI chci pomáhat lidem získat přehled a dovednosti, jak využívat umělou inteligenci ke svému prospěchu prakticky, bezpečně a efektivně.
PODCASTY
Co poslouchá naše redakce?
Někdy se zdá, že se s podcasty v posledních letech roztrhl pytel. Je jich všude spousta a člověk často ani neví, co si pustit dřív. Proto jsme pro vás připravily tipy na poslech toho, co baví nás. Od filozofie přes zločiny až k politice, s notnou dávkou humoru, upřímnosti i inspirace.
KATEŘINA HARCUBOVÁ
Opravdové zločiny
Tahle dvojka mě zachraňuje vždycky, když jsem unavená na dlouhé cestě – v tu chvíli potřebuju něco, co mě udrží ve střehu. Lucii a Báru možná znáte z Evropy 2, tady jsou ale ve své nejupřímnější podobě. Vyprávějí skutečné kriminální případy z Česka i ze světa, s černým humorem a nadsázkou jim vlastní. Právem patří mezi nejposlouchanější podcasty u nás a vyhrávají jednu cenu za druhou. Jestli jste je ještě neslyšeli, doporučuju vyzkoušet. Jen pozor, stane se z vás zločinožrout!
Brain We Are
Jestli tohle něco není, tak odpočinkový podcast do pozadí. Naopak – když si ho pustím, vím, že si na něj chci vyhradit čas. Kluci z Brain We Are umí tak poutavě mluvit o fungování mozku, vědomí, návycích nebo biohackingu, že si během epizody otevírám poznámky v telefonu a zapisuju si jednu myšlenku za druhou. Pokud vás zajímá, jak fungujeme jako lidé – po stránce vědecké i duševní – tohle je must listen.
LUCIE WIRTHOVÁ
Vyhonit ďábla
Podcast Vyhonit ďábla tě možná zaskočí názvem, ale chytne upřímností, humorem a tím, jak otevřeně mluví o tématech, o kterých se často mlčí – sex, tělo, vztahy, trauma, stud. Zuzka a Terka se nebojí být osobní, trapné ani zranitelné. Vytvářejí prostor bez předsudků, kde se směješ, přemýšlíš a cítíš, že v tom nejsi sama. Je to lidské, vtipné, hluboké – jako večer s kámoškama u vína.
BÁRA BALGOVÁ
BROCAST
Brocast je inspirativní sbírka tříhodinových epizod s muži, kteří se baví tím, co je živí. Našli si svůj koníček, vášeň a udělali si z toho povolání. Tvrdou dřinou došli do bodu, kdy se tím svým posláním začali bavit a tím poté začali bavit a inspirovat ostatní. Výsledkem jsou častokrát velmi silné díly. Moje oblíbené jsou například ty s Jakubem Vágnerem, Marianem Jelínkem, Ondřejem Novotným a spoustou dalších.
(P)Opičí byznys
Slovenská série s podnikateli působícími na mezinárodních trzích. Nenašla jsem se v budování firem nebo investic, ale podobně jako u Brocastu mě nejvíc baví poslouchat muže, kteří se baví svou prací, ale mají i skvěle nastavený work-life balance nebo hranice. Nestěžují si, nepláčou nad okolnostmi, jen s lehkostí popisují, čím se právě baví. V práci nebo mimo ni.
TEREZA VACKOVÁ
Šťastný podcast
Moje podcastová volba je jasná – v posledním roce neposlouchám v podstatě nic jiného než Šťastný podcast, což je taková afterparty satirického pořadu Jindřicha Šídla Šťastné pondělí. Je to kompilace všeho důležitého, překvapivého a bizarního, co hýbe vodami českého politického rybníčku, navíc v precizních souvislostech, protože jak možná víte, Jindřich si to všechno pamatuje a nebojí se si zavzpomínat.
Tenhle podcast je podle mě perfektním způsobem, jak zůstat v obraze, a hlavně si čas od času připomenout kauzy, které jsme už možná raději vytěsnili.
KATEŘINA ČERNÁ
Pravda neexistuje?
Filosofický podcast Terezy Matějčkové
Filozofický podcast mi už nějakou dobu pomáhá utřídit si myšlenky. Možná někoho překvapí, že ho poslouchám u vaření nebo při banálních domácích činnostech. Filozofka a novinářka Tereza Matějčková říká, že filozofie existuje jako neviditelná síla v naší každodennosti a všichni žijeme z odpovědí na filozofické otázky. Ptám se od dětství. Má život smysl? Existuje duše?
Filozofie není živá jen v akademické sféře...
Glamping, luxusní hotel, nebo autentická noc v kempu? Na vodě můžete zažít vše!
Léto, kánoe, parta přátel a proud vody pod lodí, to je česká klasika, kterou nic nenahradí. Ale co když vám řekneme, že vodáctví dnes už není jen o spacáku a ešusu? Naopak, může to být luxusní glamping pod hvězdami, historický mlýn v Krumlově nebo moderní apartmán s výhledem na řeku. Objevte s námi ta nejkrásnější místa podél Vltavy, Sázavy, Berounky i Moravy, kde se snoubí zážitek z řeky s pohodlím, stylem a atmosférou, která vás přenese do úplně jiného světa.
text Dagmar Tichá, foto archiv
Vyrazili jsme pátrat po těch nejkrásnějších zastávkách pro vodáky napříč Českem. Na své si přijdete, ať už jste milovník luxusního pohodlí, nebo dobrodruh, který chce usínat pod hvězdami.
Vltava: Když chcete vodu, přírodu i starobylý Krumlov v jednom
Kdo byl někdy na vodě, ví, že Vltava chytí za srdce. Proud vás unáší pod hrady, skrz lesy i kolem občerstvovacích zastávek, kde ztratíte pojem o čase. A když večer dorazíte ke břehu v Krumlově? Čekají vás místa, ze kterých se vám nebude chtít odjet.
Domeček Krumlov je přesně ten typ ubytování, kde si připadáte jako v romantickém filmu – s výhledem na zámek a řeku, ale bez turistického ruchu. Chcete-li víc stylu, designu a soukromí, Vltavská pohádka vás přivítá apartmány, kde dřevo voní a ráno je tady pomalejší.
A co teprve Krumlovský mlýn? Historický poklad přímo u vody, kde spíte v pokoji se stoletými trámy a voda vám šumí pod okny.
Na klidnější části řeky pak najdete Chatu Davle, ideální na víkendový únik s výhledem, grilem a atmosférou jako z pohlednice. A pokud hledáte opravdový stylový prostor pro celou partu, Vila Hradištko je váš splněný sen. Moderní vila u soutoku Sázavy a Vltavy, s rozlehlou zahradou a atmosférou, která voní letní pohodou.
Tip: V Kempu U Kučerů nedaleko Krumlova na vás čeká stylová Ploom zóna, místo, kde si odpočinete, zasoutěžíte nebo vyzkoušíte něco nového. Navíc se můžete těšit na plovoucí Ploom platformu přímo na vodě! Mrkněte, kdy a kde přesně ji potkáte: bude k dispozici od čtvrtka do soboty, střídavě po 14 dnech, více informací na www.ploom.cz nebo na sociálních sítích.
Sázava: Pohoda, klid a glamping mezi stromy
Sázava není o rychlosti. Je to řeka, co pohladí duši. Meandry, lesy, zpěv ptáků a večerní zpomalení u ohně. A ubytování?
Glamping Posázaví je jako stvořený pro ty, kdo milují přírodu, ale i měkkou postel a hvězdy nad hlavou. Ráno vás probudí vůně kávy a šum vody – a vy zjistíte, že i na vodě se dá bydlet jako v hotelu. Glamping Paseca je zase útulný kousek ráje pro páry – lněné závěsy, dřevěné terasy a dechberoucí výhledy. Tohle je vodáctví v novém kabátě –pohodlném, stylovém a nezapomenutelném.
Tip: I na Sázavě letos narazíte na Ploom, konkrétně v Tábořišti Omaha, které se nachází v blízkosti obce Střechov nad Sázavou. Místo nabízí zázemí pro vodáky i možnost procházek v okolní přírodě.
Morava: Slunce, víno a voda Když se vydáte sjíždět Moravu, je to jako plout krajinou pohádek. Není kam spěchat – voda je klidná, víno chutná lépe pod širým nebem a slunce dává všemu zlatavý nádech. A kde se ubytovat?
V Kroměříži, městě plném historie a krásy, vás přivítá Penzion U Kubesa. Elegantní, stylový a v docházkové vzdálenosti od všeho, co byste po dni na vodě mohli chtít –výborná gastronomie, pohodlné postele a atmosféra jako na jihu Evropy. A pokud jste milovníkem vína, zavítejte do vinařství Dog in Dock ve Veselí nad Moravou. Je to místo přesně pro vás – moderní apartmány přímo na břehu, kde se cítí dobře úplně všichni.
Berounka: Řeka romantiků, lesů a elegantního odpočinku
Na Berounce plyne čas jinak. Okolní příroda působí jako terapie a pohledy do krajiny připomínají scény z romantických příběhů. A právě tady najdete dvě místa, která překvapí svou noblesou.
Boutique Hotel Corso v Řevnicích je designový klenot, který si vás získá hned. Skvělé jídlo, umělecký duch a blízkost přírody – kombinace, která dělá z vodáckého víkendu malý ráj stylu. A v Hotelu Panská Zahrada v Dobřichovicích na vás čeká nejen wellness a krásný park, ale i naprostý klid. Skvělé místo, kde si odpočinete jako v lázních a přitom jen pár kroků od vody.
Ať už sjíždíte řeku s partou, rodinou, nebo sami, jedno je jisté – vodácké léto může být stylové, pohodlné a plné svobody. Stačí si jen vybrat tu správnou řeku a to správné místo na přespání. A když k tomu přidáte vůni lesa, ranní mlhu nad řekou a třeba i moment klidu s Ploom v ruce? To zavání dovolenou, na kterou budete vzpomínat ještě dlouho.
NOVINKY
Tichý ráj
Nápadné gotické prvky, ornament tvořený geometrickými tvary, který formuje sluneční paprsky, a nadčasové interiéry s naprostým soukromím. Těchto deset unikátních vil je místem dokonalého odpočinku s luxusním wellness, kde budete relaxovat jedna báseň.
text Tereza Vacková, foto archiv
Nedaleko za českými hranicemi, v rakouském vinařském městečku Laa an der Thaya, najdete termální resort, jehož součástí je nově od roku 2024 exkluzivní soukromá část s názvem Silent Villas, kde vás čeká nezapomenutelný pobyt ve dvou. Vaše vila bude vaším královstvím, najdete v ní spoustu místa na odpočinek, obývací pokoj s otevřeným krbem i wellness s vlastní saunou, zážitkovou sprchou a volně stojící vanou. Luxusní spa nabídku potom doplňuje privátní vířivá wellness vana na soukromé terase, kterou
si můžete užívat celoročně. Přímo z terasy se potom dostanete do křišťálového koupacího jezera, kde si hned po probuzení krásně protáhnete tělo nebo se ochladíte po saunování. Pokud zatoužíte po relaxačních procedurách a dalším výjimečném wellness zážitku, vyzkoušejte prémiové denní lázně Silent Spa – adults only klenot přímo v resortu. Magické tiché lázně byly pro Silent Villas inspirací. Tento chrám ticha je kombinací moderní a sakrální architektury, která vás dokonale uklidní a uzemní.
Apartmán Stodola Kuklík
Krásná vesnička Kuklík leží na Vysočině, uprostřed Chráněné krajinné oblasti Ždárské vrchy. Najdete tu vskutku historický klenot. Kouzelné místo Apartmán Stodola je součástí památkově chráněného statku, jehož podoba začala vznikat kolem roku 1740. Stodola i přilehlá roubenka byly citlivě zrekonstruovány. Díky tomu Apartmán Stodola spojuje malebnou ukázku lidové architektury s vysokými nároky na standard bydlení a komfort hostů.
text Dagmar Tichá, foto Ester Havlová
Nebýt současného majitele Pavla Rady, nejspíš by tu dnes už žádná roubenka ani stodola nestály. Jak asi každý ví, rekonstrukce je vždy dražší a složitější než novostavba. Ale jak Pavel Rada říká, nová stavba by místo vykořenila, historie a krásno by zmizely: „Můj profesní cíl je hodnoty spíš zachovávat. Ty 200 let staré ruce, stopy řemesel, to už dnes nikdo nenahradí.“
Klid a krása venkova Vysočina je pro manžele Radovy srdeční záležitost. „Jsme celoživotní sportovci. Na Vysočinu je to od nás z Brna kousek a vždycky jsme sem jezdívali; na kola, výlety i za pěší turistikou,“ začíná vyprávět příběh Stodoly Kuklík Pavel Rada a pokračuje: „Mít tady své místo, chalupu pro letní i zimní víkendové pobyty, byl vždycky náš sen, což se nám tímhle kouzelným místem splnilo.“
Když Radovi statek zakoupili, byl ve velmi špatném stavu, avšak místo je okouzlilo. „Opravit jde všechno, ale místo nahradit nelze,“ říká Pavel Rada. V roubence našli zázemí s manželkou a s myšlenkou na vytvoření pohodlí pro rodinná setkání postupně zrenovovali i stodolu, kde vybudovali apartmán až pro 10 lidí. „Původně nám chybělo místo, kde bychom se mohli v širší rodině setkávat.
Rodina však jezdí jen občas. Přišlo mi škoda, aby tu krásu a kouzlo neviděl nikdo další. Proč se nepodělit o to, jak je tu pěkně,“ usmívá se Pavel Rada. A tak má teď funkce dvě, k architektovi si přibral ještě hoteliéra.
Velkorysé pohodlí
S ohledem na budoucí hosty vybudoval saunu s přírodní tůňkou a vířivku, zpevnil plochu pro parkování, kterou umístil tak, aby hostům nerušila výhled do přírody z velkého okna stodoly, zkrátka se stal majitelem, který na své hosty myslí ve všech směrech. „Pro děti rádi zapůjčíme postýlku a jídelní židličku. Pokud má někdo problém třeba s kolem, zapůjčím stojánek i nářadí. K dispozici je i krásné místo k posezení a grilování u ohně. Snažím se vše dělat tak, aby tu lidem bylo příjemně. Přání svých klientů beru vážně, naslouchám jim a rád vše vylepšuji,“ říká Pavel Rada.
Kromě příjemného servisu a komfortního ubytování ve dvou ložnicích s výhledem na pasoucí se koně nabízí Stodola také sociální zařízení a perfektně vybavenou kuchyň, kde se vám bude dobře vařit. Problém nebudete mít ani se surovinami, neboť sem jezdí Rohlík. Apartmán je pronajímán pouze jako celek. Je to vcelku logické, protože sociální zařízení i kuchyň jsou společným prostorem. Check-in a check-out obvykle s hosty zařizují přímo Radovi. „Klienty provedu, vše vysvětlím. Jak zacházet s kamny, co a jak se saunou a vířivkou. Na vše jsou sice v apartmánu manuály, ale mám dobrý pocit, když si s hosty popovídám. Ale samozřejmě je možný i self check-in, pokud by někdo preferoval. Čas příjezdu máme obvykle okolo třetí hodiny odpoledne, dopolední odjezdy v jedenáct hodin, ale nemáme problém se domluvit
a vyjít si vstříc. Záleží samozřejmě také na tom, jak na sebe pobyty navazují, aby měli hosté vždy vše připravené,“ popisuje Pavel Rada.
Osobnímu předání klíčů nahrává i fakt, že Radovi jsou v roubence téměř každý víkend. „Ale nerušíme se. Naše zkušenost je zatím taková, že pro hosty je to spíš příjemné. Kdyby něco potřebovali, jsme tu, ale nejsou námi nikterak rušeni. Mají své klíče, pozemek je jim plně k dispozici a sauna i vířivka jsou také jen pro ně,“ upozorňuje Pavel Rada.
Ráj na Kuklíku
Ostatně soukromí, klid a samota jsou atributy, které si na Kuklíku hosté při odjezdu nejvíce chválí. „Oceňují i prostředí jako takové. Zahradou protéká Bílý potok, na kterém je tůňka, kde se dá osvěžit. Na ochlazení je perfektní. Voda je krásně čistá a chladná i v nejparnějším létě, to si naši hosté velmi pochvalují,“ usmívá se Pavel Rada. A právě v létě je Vysočina skvělým místem, kam se dá podle slov Pavla Rady schovat před životem v rozpáleném městě. „Odjet sem, do smrkových lesů, je úžasné. Je tu tolik zeleně, že je tu vždycky příjemně,“ láká k oddychu v náruči přírody Pavel Rada. V zimě je okolí naopak perfektní pro běžkaře. Vyjma přírody se nabízejí i další možnosti vyžití. Jen deset minut autem je vzdálený novoměstský areál, kde je zasněžovaná sjezdovka s lanovkou a udržované běžecké trasy pro veřejnost. V areálu se pravidelně pořádají nejen vyhlášené závody v biatlonu, ale třeba i závody horských kol.
„Lidé si udělají výlet, zajdou na houby, borůvky, dají si saunu a prostě odpočívají,“ popisuje blažený čas na Kuklíku Pavel Rada. A co je největší radost pro něj? „Největší odměna je, když jde někdo okolo, zastaví se a říká, že je to nádhera, a ptá se, jak jsme to dokázali,“ nezapře se v Pavlu Radovi radost z perfektně odvedené práce na rekonstrukci statku. Ostatně, není se čemu divit. Jen tu krásu vidět je zážitek. Ale když přidáte i několik dní pobytu, najdete tu klid, odpočinete si a krásný pocit z Kuklíku už vám nikdo nevezme!
Ulity na Poli designu
V Bílovicích nedaleko Uherského Hradiště najdete Pole designu. Místo, které spojuje mnohé. Je součástí areálu společnosti Egoé, kde myšlenky dávají vzniknout neotřelým, designovým produktům. A aby se nové nápady a vize mohly zrodit, potřebují inspirativní prostředí. Tím je právě Pole designu, které není jen fyzickým místem samo o sobě, ale také vzdělávací platformou, kde se potkávají myšlenky a nápady z oblasti designu, architektury a kultury. Na Poli designu se můžete také ubytovat a otestovat si život v unikátní Ulitě.
text
Dagmar Tichá, foto archiv
Domeček, který na ploše 25 metrů čtverečních nabízí vše, co je třeba, je jedním z produktů společnosti Egoé. „Ulity vznikly z potřeby majitele firmy. Přemýšlel, jak začít bydlet minimalističtěji, chytřeji. Zjistil, že stejně dobře může být člověk spokojený i na menším prostoru. Tak se začala rodit Ulita. Dvě jsme umístili přímo do areálu Kempusu, který je součástí projektu Pole designu. Lidé si mohou domky pronajmout a jejich zkušenosti jsou pro nás cenným zdrojem informací, jak se jim v nich bydlí,“ říká Lucie Eidová ze společnosti Egoé.
Na ploše plus minus pětkrát pět metrů najdete v Ulitě kompletně vybavené bydlení. „Komfortní zázemí minidomku je ideální pro čtyři až pět osob. V prostoru je chytře zakomponované vše, co byste chtěli mít v klasickém domě,“ popisuje Lucie. Stupňovité podium ukrývá prostornou manželskou postel, vyvýšená nika nabízí další tři lůžka. Velkorysá okna propouští dostatek denního světla a propojují interiér s okolní přírodou. Integrovaný nábytek a promyšlené uspořádání zajišťují, že i na malém prostoru najdete vše, co potřebujete, včetně dostatku úložného prostoru. „Všechno má svůj význam a využití, aby ani centimetr nepřišel nazmar,“ usmívá se Lucie. Samozřejmostí je sociální zařízení, pračka a plně vybavená kuchyň, v níž si pohodlně uvaříte. Nechybí lednice či kávovar a čerstvé potraviny si přesně podle svého gusta můžete objednat prostřednictvím Rohlíku.cz až ke dveřím Ulity.
Pobyt v Ulitě je ideální i pro rodiny s dětmi. Dětskou postýlku pro menší ratolesti vám tu rádi nachystají, hračky a stolní hry patří ke standardní výbavě a v letních měsících mohou děti využívat vybavení v areálu Kempusu; hřiště s houpačkami, pískovištěm, ale také boxovací pytle či třeba koš na basket. „Vybavení rádi zdarma zapůjčíme,“ upozorňuje Lucie.
Každá Ulita má své vlastní ohniště a venkovní posezení. Jedna navíc disponuje venkovní kuchyní, u které je rovněž možnost pohodlně venku posedět. Nebude vám chybět ani gril. Je umístěný mezi Ulitami, které jsou od sebe vzdáleny cirka 50 metrů.
Kempus na Poli
Areál Kempus, v němž obě Ulity stojí, je sám o sobě zážitkem. Vpravo výhled na Chřiby s hradem Buchlov, vlevo horizont Prakšické vrchoviny. „Kempus je rozsáhlá zelená plocha se sportovními prvky a zázemím pro kempování. Vyjma ubytování v Ulitách je možné sem přijet také se stanem, karavanem či obytným vozem,“ vysvětluje Lucie. Kempus je součástí projektu Pole designu, díky čemuž mohou jeho hosté využít příležitosti k rozmanitým
aktivitám. Zajít na koncerty, zapojit se do vzdělávacích workshopů nebo tu sami zorganizovat teambuilding.
„Jsme areál plný příležitostí a možností. Každý si tu najde své, a když už by odpočinku bylo hodně, je možné využít právě i naše designové možnosti. Třeba si prohlédnout Stezku designu, která mapuje vývoj nových produktů, nebo zajít do naší Výtvarné polepšovny, což je dílna, kde pořádáme různé výtvarné kurzy pro děti i dospělé. Jsme schopni zajistit program na míru pro jednotlivce, ale i skupiny,“ upozorňuje na další benefity Lucie.
Pro větší skupiny je vhodný rovněž sál, další z prostor areálu na Poli. Má kapacitu 30 osob. „Jeho prostory jsou v industriálním duchu, což je oproti standardním konferenčním prostorám netradiční. Je to velmi zajímavé a inspirativní prostředí,“ říká Lucie.
Uspořádat tu můžete prakticky cokoli; rozmanité eventy od teambuildingu přes přednášky po workshopy. „Pro naše klienty zajišťujeme na míru nejen kompletní catering, ale také doprovodný program. Tematické přednášky, sportovní aktivity, ale třeba také aromaterapie, jógové zážitky či degustace vína,“ uvádí rozmanité příklady flexibilních služeb Lucie.
Komfort, pohodlí a bezpočet příležitostí
A co lidé nejvíce oceňují? „U Ulit je to samotný koncept. Je pro ně důležitá vizuální i technická stránka. Jsou překvapeni, že každý centimetr je v Ulitách nejen pěkný, ale také využitý. Díky zážitkovému bydlení v Ulitách poznají, že jim i přes malý prostor nic nechybělo a cítili se komfortně. Ostatně právě na komfortu našich hostů si velmi zakládáme,“ zdůrazňuje maximální pohodlí ubytovaných Lucie a dodává: „Lidé se na základě zážitku u nás často zamýšlejí nad svým vlastním bydlením.“ Vyjma Ulit samotných hosté vyzdvihují příležitosti, které se jim tu nabízejí. Nejen v areálu na Poli, ale i v jeho okolí.
K návštěvě tu láká Uherské Hradiště, nedaleká obec Modrá a poutní místo Velehrad.
Poklad mezi vinicemi. Gurdau je zážitek, na který se nezapomíná
text Dagmar Tichá, foto archiv
Jakmile dorazíte do Kurdějova, malebné obce obklopené vinicemi a zvlněnými kopci jižní Moravy, otevře se před vámi dechberoucí panorama – Vinařství Gurdau. Architektonický skvost uprostřed přírody, který harmonicky splývá s okolní krajinou. Jeho organická forma inspirovaná tvarem vlny a zatravněná střecha, která prorůstá stromy, dokazují citlivý přístup k místnímu prostředí i historii. Gurdau je poctou tradici i současnou vizí vinařství jako místa zážitku.
Srdcem Gurdau je víno – a tím, kdo za jeho filozofií i úspěchem stojí od samotného začátku, je vinař Marek Sedláček. Od výsadby vinic až po každoroční vinobraní drží otěže mladého, avšak dnes už jednoho z nejuznávanějších vinařství v Česku. Jeho vína sbírají ocenění doma i v zahraničí, což potvrzuje i zařazení tří vín z ročníku 2021 do prestižního výběru World’s Best Sommeliers’ Selection 2025, sestaveného hlavními someliéry
50 nejlepších světových restaurací.
Veltlíny z Gurdau si zamilovala i slavná vinná kritička Jancis Robinson, která je ohodnotila výjimečnými 17,5 bodu z 20. James Suckling chválí všechny tři klíčové odrůdy vinařství – Veltlín, Ryzlink a Pinot Blanc –, přičemž více
než 20 vín získalo hodnocení nad 90 bodů, a Ryzlink dosáhl dokonce 97 bodů ze 100. Gurdau však není jen o víně. Je to místo, kde se propojuje špičkový design, architektura, gastronomický zážitek a precizní pohostinnost. Nabízí naprosto unikátní formát návštěvy – pouze po předchozí rezervaci, kdy se celé vinařství uzavírá jen pro vás. Součástí zážitku je šestichodové degustační menu, které servíruje šéfkuchař osobně, zatímco vína nalévá someliér a zároveň manažer vinařství. Koncept je určen jak pro ubytované hosty, tak pro soukromé či firemní skupiny od pěti osob. Vinařství nemá běžnou otevírací dobu, menu se připravuje na míru konkrétní události – ať už jde o oběd v úterý, nebo večeři v neděli.
Skoro každý den se ve vinařství něco děje. Od firemních nájmů a několikadenních akcí, soukromých obědů a večeří až po výjimečné večery s renomovanými hosty. Nedávno se tu uskutečnil večer starých vín ve spolupráci s legendárním Château Pape Clément z Bordeaux. A láska k Bordeaux pokračuje – letos Gurdau přivítá i zástupce slavného Château Petrus. Chystá se také italský večer, během kterého se spojí Josef Súkup
s šéfkuchařem Matteem De Carlim z michelinské restaurace Casa De Carli.
A pokud vás zajímá, jak vína Gurdau zrají, 26. července proběhne vertikální degustace starších ročníků Veltlínu a Pinotu, kterou osobně povede sám Marek Sedláček. K výjimečným vínům bude servírováno i speciální menu od Floriana Neubauera, nejmladšího šéfkuchaře oceněného dvěma michelinskými hvězdami, který přijede vařit ze švýcarského Zermattu.
Za tím vším stojí tým lidí, kteří pro vinařství žijí. Ve vinicích Marka doprovází Zuzka, Radim a Šimon, během vaší návštěvy se o vás postarají Marián, Josef, Vašek a Kristýnka.
„Budujeme tým, který se bude společně rozvíjet příštích 15 až 20 let. Stálost a kvalita lidí je pro nás základ,“ říká Marián Němec, manažer vinařství a držitel prestižních certifikací WSET Diploma a Court of Master Sommeliers, který působil jako Head Sommelier v michelinských restauracích Pétrus by Gordon Ramsay, Dinner by Heston Blumenthal nebo Pollen Street Social. Své zkušenosti ze světové scény nyní přináší do Gurdau – a přetváří ho v místo, jaké v Česku jen tak nenajdete.
Kaple zalitá sluncem
Na začátku byla potřeba majitelů vytvořit místo odpočinku, které je zároveň zdrojem kreativity a chrámem pro každodenní rituály. Postupně tak v malebné vesničce na Táborsku vyrostl dům s jedinečným charakterem, který rozvíjí historického ducha místa a propojuje ho s vnitřním světem majitelů.
text Tereza Vacková, foto BoysPlayNice
Příběh s názvem House Oskar se začal psát asi před deseti lety, kdy se architektovi Janu Žaloudkovi a jeho ženě, kunsthistoričce a spisovatelce Jolantě Trojak, podařilo koupit pozemek v obci Kamenná Lhota. „Je to nádherné místo s ohromným potenciálem. Prvních pár let jsme tam jezdili glampovat v obytné dodávce a tím, jak jsme prostor a jeho proměny pozorovali, se nám v hlavě postupně rodil návrh domu, který jsem já jako architekt navrhnul a se ženou jsme ho potom dotáhli do posledního detailu,“ vzpomíná Jan. Pozemek je bývalou zahradou malého barokního zámečku, je obehnaný kamennou zdí a zdobí ho tři sta let staré stromy. Silný genius loci pramení i z okolních barokních staveb a torza kamenné stodoly ze stejného období, která na pozemku zůstala. „Když jsme přemýšleli, co tady postavit, věděli jsme, že chceme reagovat na zámek, který je vlastně za zády dnešního domu, a reflektovat fakt, že vesničce chybí jako prvek kaple. Ta byla jednou z inspirací pro náš dům. Kvůli tomu, že je pozemek památkově chráněný, jsme zachovali sedlovou střechu a tradičnější architektonické tvarosloví,“ popisuje proces Jolanta. Dům, který se manželům podařilo vybudovat, tak zvenku působí bezčasým dojmem, uvnitř je ale velmi současný a v kontrastu k bílému vnějšku také teplý a oblý.
Hra se světlem
Odkazů k sakrálním stavbám najdete v House Oskar několik. Hlavní prostor má na výšku sedm metrů, je klenutý a díky bílé štukové omítce a velkým hliníkovým oknům působí odhmotněně. Dalším výrazným prvkem je světlo, stejně jako v chrámu nebo v kapli se s ním tady pracu-
je kreativně, na některá místa svítí přímo, jinde je spíše rozptýlené, a tak dotváří atmosféru místa. Hlavní místnost přes den zalévají paprsky procházející přes velkoformátová okna, otvor v jižní fasádě připomínající rozetu zase osvětluje kamenný bar, který nenápadně připomíná oltář. „V návrhu domu jsem přirozeně hledal architektonické výrazové prvky, které umožní dostat světlo dovnitř domu a současně ho ovlivňovat a měnit míru propustnosti. Proto jsem použil ty harmonikově se skládající okenice s otvory. Večer se směr světla obrací, dům září do krajiny a stává se lampionem,“ popisuje svůj záměr architekt. Kromě pohybu denního světla reaguje House Oskar také na přírodní cykly a v každé roční době funguje trochu jinak. V zimě je to útulná krabička, do které se zavřete, zatopíte si v krbu, upravíte osvětlení a pozorujete okolní krajinu, v létě zase můžete dům úplně otevřít, propojit s okolním světem, pozvat přátele a uspořádat venkovní hostinu nebo večírek.
Rituály obyčejnosti
Když do domu vstoupíte, pochopíte, že tady nic není náhodou a že ta dokonalá harmonie nevznikla sama od sebe. Je to svět sám pro sebe, kde všechno funguje v symbióze. Kromě místní historie a rázu krajiny se majitelé nechali inspirovat i japonskou kulturou, jak ale Jan sám říká, návrh interiéru vznikal přímo pro tento dům, je mu šitý na míru a odpovídá místu i jeho kontextu. To se odráží také v nábytku, který Jan přímo pro dům navrhl, všechen vestavěný nábytek, postele i truhlářské prvky jsou jeho dílem, což domu dodává unikátní charakter. Stejně tak se do interiéru otiskl i vnitřní svět majitelů a jejich životní styl.
„Ukazuje se tady náš zájem o spiritualitu, o způsob života, který nepovažuje banální činnosti za nutnost, kterou musíme vykonat, ale za drobné denní rituály, jež si užíváme – od snídaně přes úklid domu až po trávení času s přáteli. Snažili jsme se, aby dům fungoval jako chrám odpočinku, kde se každá obyčejná činnost stává zážitkem,“ říká Jolanta a dodává, že stejně jako je rozmanitý dům, je rozmanité i pobývání v něm. Pokud zatoužíte po místě jenom pro sebe, využijte horní patro, které je koncipované jako samostatný apartmán s ateliérem. Můžete se tu zavřít s knížkou, notebookem nebo papírem a tužkou, plně se soustředit a ponořit se do sebe. „Záměr, který jsme měli a který jsme vtělili do motta kontemplace–inspirace–rekreace, se nám podařilo zhmotnit. Je to opravdu chrám odpočinku, kde se nejprve soustředíte na sebe, pak se inspirujete okolním světem a výsledkem je rekreace, kdy zažijete wellness i bez sauny či vířivky,“ popisuje Jan proces, který tady mají hosté možnost zažít.
Dům s obsahem
Samotný dům je zdrojem inspirace mimo jiné i díky tomu, že tu najdete spoustu zajímavých uměleckých děl, která na sebe vzájemně reagují. „Oba jsme umělci a do domu jsme hledali umění, které nebude konkrétní a popisné, ale naopak abstraktní, aby člověka inspirovalo k dalšímu tvůrčímu aktu,“ vysvětlují majitelé. Najdete tady například velkoformátový obraz od Antonie Stanové, mladé etablované malířky, reagující na japonské panneau z 19. století, sochařské objekty na pomezí sochy a užitého předmětu od Michala Janigy nebo sochy od Vandy Hvízdalové, která pracuje s portugalským
mramorem a vznešenými kameny. „V domě máme pověšenou také tapisérii, koberec z novozélandské vlny ručně tkaný v Indii, nebo řezbu z 19. století, lidové baroko z jižních Čech. Je to madonka z dědictví mojí rodiny a přišlo nám skvělé mít v novém domě tento odkaz. Tím ale sbírka v Oskarovi nekončí, v domě totiž pořádáme rezidence pro umělce, kteří zde svá díla následně zanechají,“ doplňuje Jolanta. Majitelé však nezvou jen výtvarníky, rezidence nabízí i hudebníkům a v plánu je dokonce i jeden kuchař, zkrátka kreativci, kteří jsou s domem myšlenkově nebo esteticky spřízněni. Tento přístup se odráží i v samotném názvu domu, jméno Oskar totiž odkazuje k Oskaru Nedbalovi, slavnému českému dirigentovi a hudebnímu skladateli z Tábora, který na místním zámečku pobýval přes léto, a dokonce tu zkomponoval jednu ze svých nejslavnějších operet Polská krev. Ze zámečku, kde má Nedbal svoji pamětní desku, se jeho jméno přesunulo jen o pár desítek metrů níže a transformovalo se do názvu unikátní stavby, z níž její obyvatelé čerpají inspiraci podobně jako na zámku před více než sto lety skladatel. A protože chtějí Jan s Jolantou kolem domu budovat inspirativní komunitu, otevřel se House Oskar v letošním roce i veřejnosti, a to právě formou spolupráce s Amazing Places. „Dům byl od začátku myšlen jako dům s obsahem. Je to pro nás kreativní platforma, kde chceme pořádat různé pop-upy, akce, degustační večeře, a byli bychom rádi, kdyby kolem sebe dům vytvářel komunitu lidí, kteří se tam budou rádi vracet,“ vysvětluje Jolanta a už teď je jasné, že plánů mají majitelé spoustu.
Vůz, který vám kryje záda
Volvo XC90 není jen elegantní SUV pro náročné. Je to především spolehlivý společník, kterému můžete důvěřovat, i když počasí neví, jestli má být jaro, léto, nebo spíš malá apokalypsa. My to víme, protože jsme s tímhle autem strávili dva intenzivní dny při focení, a proto se chceme podělit o to, jaký dojem na nás vůz udělal. Tak tady to je, pěkně od podlahy (ale samozřejmě s určitou elegancí, jak se na Volvo sluší).
připravili Ondřej Košík a Tereza Vacková
Půvabně vyrýsované křivky, sebevědomý výraz a osm různých barev karoserie, k nimž si můžete vybrat i vám nejbližší motiv exteriéru a design kol. Už první kontakt je jako pozvání do severského obýváku – světla bliknou na pozdrav, otevřete dveře a uvnitř? Ticho. Ticho, které oceníte, zvlášť když za vámi právě křičí produkce, že se blíží déšť. Interiér je jako z katalogu hygge, čistý design, krásné linie, podsvícené FSC™ dřevo, čalounění z recyklovaných materiálů. A co je nejlepší? I když venku řádí aprílová přeháňka, uvnitř si připadáte jako na relaxační vlně. A pak ta hudba! Opravdu jsme si ji užili. Hi-fi systém Bowers & Wilkins si poradí s každým žánrem, ať už vám hraje něco k ranní kávě, nebo potřebujete pořádnou dávku energie na cestě na lokaci. Zvuk je čistý, silný a prostorový, klidně zavřete oči a jste na koncertě. Jen prosím ne za volantem. Během focení nám počasí pěkně zamíchalo karty. Z minuty na minutu se střídalo ostré slunce s tmavými mračny a bouřkou, a právě díky tomu jsme mohli styl fotek neustále měnit. Jednou to vypadalo jako letní katalog, za chvíli jako švédské drama. A XC90 drželo. Nejen na silnici, ale i jako vizuálně krásný prvek, který se hodil do každé scény, v lesích, ve městě i na mokré silnici s dramatickým nebem.
To jsme měli možnost pozorovat i skrze panoramatickou střechu, kterou si dokonce můžete pootevřít a pustit dovnitř čerstvý vzduch. A kdybyste ji pak náhodou zapomněli zavřít, není se čeho bát, udělat to můžete i na dálku.
Pomocník pro každou příležitost Pětimístná, nebo sedmimístná verze? Je to na vás a vašich každodenních potřebách. Ať už vezete kolegy, rodinu, nebo hromadu rekvizit, prostor je víc než štědrý. Zavazadlový prostor jsme využili naplno, a ještě jsme si mohli dovolit nechat batohy rozházené jako doma. Jeho objem až 301 litrů je opravdu velkorysý, sedačky se skládají jednoduše, zkrátka absolutní komfort. Technologicky auto mluví jazykem budoucnosti, Google asistent rozumí přirozenému jazyku a dokáže odpovědět na složité dotazy či pomoci s navigací, s head-up displejem nemusíte spouštět oči ze silnice, všechny důležité informace budete mít před sebou na čelním skle v pohodlném zorném úhlu
a parkovací asistent zvládá i ta nejsložitější zakončení cest. Auto se vlastně celou dobu tváří, že vše zvládne samo.
A ono také ano. Zapomínat nesmíme ani na bezpečnost: kamerový systém, skenery a další švédská kouzla vás chrání jako tichý bodyguard. Kromě toho má XC90 samozřejmě i celý systém senzorů a kamer, který vás nenechá ve štychu.
Když potřebujete parťáka na focení, který neunaví, nehlučí, hraje lépe než vaši oblíbení muzikanti, a navíc ještě dobře vypadá na fotkách, Volvo XC90 je rozhodně trefa.
Ať už jedete na sever, na jih, nebo jen na další lokaci. Kryje vám záda.
ROBOTICKÉ SEKAČKY HUSQVARNA AUTOMOWER®
Díky 30 letům zkušeností víme, co to znamená vyrobit robotickou sekačku, které můžete důvěřovat. Husqvarna - světová špička v robotickém sekání. www.husqvarna.cz
Milovnice kýče ve Vnitroblocku
Popartová barevnost, křiklavé kontrasty a motivy balancující na hraně mezi směšným a fascinujícím, neživým a přehnaně živým, krásným a ošklivým. Barbora Balgová ve Vnitroblocku představila výstavu, která dokazuje, že i kýč má v galerii své místo.
text Tereza Vacková, foto Michaela Říbalová a Dominika Melcer
Kýč, tradičně vnímaný jako estetické faux pas, něco, co je považováno za nevkusné a co bychom si doma nejspíš nepověsili. Vizuální umělkyně Barbora Balgová ho však vidí jinak, je to pro ni plnohodnotný jazyk, který jí umožňuje komunikovat bez autocenzury, s odstupem, humorem a autenticitou. Poté, co si uvědomila, že ji v rámci tvorby snaha o uhlazenost nenaplňuje, objevila novou cestu v estetice bizarnosti, v kýči, který nepředstírá eleganci, ale s potěšením se v ní utápí. „Inspiroval mě k tomu jeden můj klient. Když jsem mu v kanceláři předávala obraz, který si ode mne právě koupil, řekl: ‚Báro, vy děláte takové kýče.‘ Myslel to v dobrém, zrovna mi předával nemalé peníze za můj obraz a na zdi mu visel originál od Miróa. A mně došlo,
že já miluju všechny kýče, že si sbírám všechny kýčové, bizarní a surrealistické obrázky, které mě poté inspirují. A že se díky těm kýčům můžu svou tvorbou bavit, dělat si z toho srandu, a že když se bavím já, tak se pak baví i ostatní,“ vysvětluje Barbora nejen svůj přístup k tvorbě, ale i název výstavy, Kitsch Lover. Barbora svou tvorbou oslavuje svobodu, s níž lze přistupovat k obrazu světa: bez snahy zavděčit se všem, ale s odhodláním najít krásu i v tom, co je na první pohled odmítáno. Je to estetický coming out, který s jiskrou v oku prohlašuje: i kýč má v galerii své místo – a někdy o nás vypovídá víc než cokoli jiného. www.balgova.com Instagram: @balgova
Svůdný tajný klub: Večer provokativních fantazií
Nasaďte si masku a vstupte do tajemného světa fantazií a svádění. Nechte se inspirovat a poznejte hranice svojí vlastní smyslnosti na exkluzivní akci On The Edge v historickém srdci Prahy.
text Tereza Vacková, foto archiv
Je pátek večer, davy turistů proudí centrem Prahy a mísí se s místními, kteří se vyráží bavit do víru města. Procházíte mezi nimi, na sobě máte podpatky, šaty nebo oblek a před sebou večer docela jiný než lidé kolem vás. Vstoupíte nenápadným bočním vchodem do jedné z historických budov, přesně podle pokynů, jež jste předem dostali, a vyzvednete si černou masku, symbol anonymity, který si musíte nechat po celý večer. Už teď se cítíte být součástí tajného klubu a spolu s dalšími jeho členy scházíte po schodech do hlavního sálu, kde vás pohltí smyslná atmosféra, která v kombinaci s barokními prvky dodává na pocitu, že jste se právě ocitli v jiné době.
Prozkoumejte své hranice
Místnost už je připravená, halí ji červené světlo, které doplňují romantické svíčky, hraje živá klavírní hudba, vy dostanete welcome drink a začínáte si pomalu představovat, co se tady dnes večer bude odehrávat. Po chvíli vás přivítá tajemný ženský hlas, který přiblíží, jak bude akce probíhat, na co se soustředit i co je zakázáno. Princip této ojedinělé noci vychází z imerzního divadla, budete tedy pozorovat performery, kteří vás vezmou do světa romantických fantazií i intenzivnějších smyslných praktik, nechybí role play, tantrické masáže, BDSM nebo shibari, což je japonský termín pro techniku svazování.
Procházíte otevřeným prostorem a oddělenými balkonky, pohybovat se můžete podle libosti. Někde se zastavíte jen krátce, jinde vás performance vtáhne víc a vy postupně začnete objevovat, kde je vaše pomyslná hrana, co vás láká a co byste možná rádi vyzkoušeli. Nezapomínejte však na základní pravidlo
On The Edge, akce probíhá bez interakce a bez doteku, smíte se jen dívat, pokud jste tedy performery nebyli vyzváni zkusit si třeba hru s kapáním vosku na tělo éterické múzy. Ale nemusíte se bát, prioritu tu má bezpečnost, a hlavně souhlas všech zúčastněných stran.
Když performance skončí, nastane druhá část večera, kdy se hranice mezi performery a hosty trochu prolomí. Můžete se ptát na všechno, co vás k jednotlivým praktikám napadá, dostanete tipy, jak s nimi pomalu začít, co druhé straně může být příjemné a co ne, a dozvíte se také, na co si dát pozor. Maska bude celou dobu vaším stylovým štítem, který pomůže odložit zábrany a dodá vám sebejistotu mluvit s performery opravdu otevřeně.
Nebojte se, objevujte
On The Edge vychází z myšlenky, že erotika a sexualita jsou důležitou součástí každého z nás, že mají mnoho podob a nejistota nebo stud často souvisí spíš s námi samými než s partnerem či partnerkou. Různé techniky máme zároveň spojené s různou estetikou a často i s předsudky a může být těžké si představit, že některé z nich zkoušíme u sebe doma. On The Edge chce bořit tabu a ukázat, že to není jen černé a bílé, že erotika neznamená vulgaritu a že má smysl ji objevovat. Zároveň přibližuje praktiky, kterých se mnozí bojí, protože jsou spojené s bolestí, kontrolou, přehnanou ezoterikou nebo jiným stereotypem. Ukazuje i jejich druhou stránku, tu, která pramení v intimitě, důvěře a komunikaci. Čím lépe bude člověk napojený sám na sebe a na svoje potěšení, tím snáz se dokáže napojit i na svého partnera či partnerku. Jakmile začnete jednou prohlubovat svoji intimitu, ovlivní to k lepšímu celý váš život. Opadne stereotyp, vášeň se znovu zažehne. Tak proč nezačít už teď?
Až budete tento provokativní svět v závěru večera opouštět, měli byste mít trochu lepší představu o tom, co vás přitahuje a po čem jste možná podvědomě toužili, měli byste se cítit inspirovaní a snad i více otevření k tomu pak jednotlivé prvky krůček po krůčku zakomponovat do vašeho milostného života. Jestli a v jaké míře samozřejmě záleží jen na vás.
Zázrak
text a ilustrace Jindřich Mann
Václav si dal sklenku červeného vína. Vzpomněl si na jednu pohádku, kterou míval rád. Honza, princezna, drak a tak podobně. A v té pohádce, jako v každé, se stal zázrak. Respektive minimálně, pokud si Václav dobře vzpomínal, zázraky tři. Protože jeden zázrak je na pohádku málo. Byť si Václav říkal, že i dva zázraky jsou dost. A jeden ve správný moment je terno. Přitom ho napadlo, že zázrak se odehrává právě jen za zrakem. Před zrakem je to, co vidíme, a zázrak je až právě za tím zrakem. Něco, co nevíme, že tam na nás snad čeká. A registroval tedy zprvu, co je před jeho zrakem: Sklenička vína, výčep, hodiny, věšák, okno, dva chlápci, co se bratří, a dva, kteří se o něco zavile přou, odbarvená blondýna, která píše sáhodlouhou esemesku, a bledý Hulich, kterému výčep patří. Tak to by bylo před zrakem.
A co je za zrakem?
Hm, řekl si Václav, zdá se, že letadlo! V něm sedím a letím, zapadá slunce, červeně osvětluje malé letiště pode mnou, na něm stojí palma, je to nějaký malý ostrov v širém oceánu, a u té palmy sedí pejsek, je růžový, buď je to taková rasa, anebo na něj dopadá zář zapadajícího slunce, a když přistanu, pejsek zaňafá. Ahoj kapitáne, řekne, budeš pokračovat do Kingstownu? Vzal bys mě s sebou? Mám v Kingstownu kamaráda.
Tak si nastup, řekl Václav růžovému pejskovi za zrakem. Ale až poté, co si dal kafe v malé letištní kavárničce, v které obsluhovala krásná Beatrice se zářivě zelenýma očima a vlasy černými jak uhel – jenže vlnitý, voňavý uhel. Tak letíme, růžováku, řekl Václav růžovému pejskovi. Ovšem až poté, co si předtím chvíli s Beatrice špital. A ona se velmi hezky pousmála, pak položila prst na své rty a pak stejný prst na Václavovy rty a Václav podotkl, jasně, zítra tady zase přistanu.
Nastoupil do svého malého letadla, růžový pejsek seděl vedle něj jako kopilot, cestou se nad oceánem optal Václava, zdali by uměl looping, což Václav samozřejmě uměl, pejsek obdivně zaňafal, a když přistáli v Kingstownu, tak byl bezmezně vděčný, olízl Václavovu tvář svým dlouhým jazykem a Václav se po tom olíznutí cítil tak nějak ohromně. Zapálil si doutník, vyfoukl modrý dým, který utvořil modré slovo Beatrice a to se spolu s večerním vánkem vydalo z Kingstownu na cestu za adresátkou, ta už ho vyhlížela.
Kamarád růžového pejska, čirá telepatie, avšak u růžových psů běžná záležitost, už na letišti v Kingstownu čekal. Byl to obrovský bernardýn, takový, který patří do Alp, ne do tropů. Velmi zdejším horkem strádal, ale když tu teď měl dávného kamaráda, strádal trochu méně. Oba psi se rozběhli po letišti v Kingstownu a hlasitě a vesele štěkali. Tak to se odehrávalo za zrakem.
Před zrakem Václav dopil skleničku červeného. Řekl si, že už si druhou nedá. Do výčepu vstoupil, někdo nezavřel dveře, malý růžový pejsek. Venku pršelo a ten pejsek byl takový navlhlý tulák, kdoví odkud a kde se tu teď vzal. Lehl si k Václavovým nohám a podíval se na něj zelenýma zářivýma očima, takovýma, jaká mají jen toulaví růžoví psi. Hele, říkaly ty oči, tak co, Venco, co kdybychom to chvíli táhli spolu?
Tak to byl zázrak před zrakem. A o Beatrice, i ta v něm má svou roli, až příště.
Nekompromisní řemeslo
Montblanc představil druhou kapitolu svých kožených novinek pro jaro/léto 2025, za nimiž stojí umělecký ředitel značky Marco Tomasetta. Kabelky, obaly a pouzdra spojují výrazné barvy, dynamické tvary a kreativní zpracování kůže, které ocení i ti nejnáročnější. Od větších kusů k těm nejdrobnějším detailům, Montblanc opět ukazuje, že myslí na vše. Tedy i na pouzdro, do nějž si můžete uložit ikonické pero Montblanc Meisterstück, jeden z nejproslulejších psacích nástrojů, který loni oslavil sté narozeniny. Tato dokonalá kombinace se vám jen tak neokouká.
