Tisk: Printo, spol. s r. o. Vytištěno technologií UV Offset Print
Předplatné objednávejte na www.amazingmagazin.cz
Přetisk a jakékoli šíření jsou povoleny pouze s výslovným souhlasem vydavatele.
ISSN 2787-9208
Evidenční číslo magazínu MK ČR E 24178
Vychází 10. 3. 2025
Kdy se z příběhu stane legenda? Když zaujme jinak a víc než ostatní. Když se dotýká srdce i duše. Když k němu fantazie vypravěčů napříč časy přidává detaily, které mu dávají nový rozměr a třeba i špetku nadpozemskosti. Legendou se může stát nejen příběh, ale i člověk, který ten příběh žil. Kdokoli, kdo fascinuje, vzbuzuje zájem a údiv, kdo dokázal něco, po čem toužíme, měl víc odvahy nebo talentu. Legendou se nestane žádná instantní hvězda ani někdo, koho za legendu prohlásíme. Legendu čas neničí, naopak, potřebuje ho, aby vznikla. Legendami se stávají nejen lidé, ale i místa, umělecká díla a architektura. Někdy celá města. Jako třeba Ocelové město. V nedávné minulosti se tak říkalo Ostravě, která sice postupně mění tvář, podléhá zeleni a umění, stále ovšem vypráví příběh plný jisker a žhavého železa. Příběh, který se stává legendou a přitahuje jako magnet lidi z celého světa. Industriální architektura navždy změnila tvář města, stala se jeho neodmyslitelným symbolem. Odvážným nabídla příležitost pouštět se do neobyčejných projektů a ty se nejspíš brzy stanou legendami.
Autoři čísla
Bára Balgová
Kreativní duše, autorka svého vlastního barevného světa, který se nebojí vtipu ani kontroverze. Bára má na svědomí ilustrace všech Amazing obálek, díky nimž je magazín naprosto nezaměnitelný.
Lukáš Hejlík
Herec, moderátor, bloger a velký milovník gastronomie. Stojí za projektem scénického čtení LiStOVáNí a za foodie biblí mnoha cestovatelů – Gastromapou Lukáše Hejlíka. Do každého Amazing magazínu pro vás Lukáš vybírá výjimečné podniky, které uspokojí i ty nejnáročnější gastronomické nadšence.
Martin Černý
Režisér, scenárista a novinář s přesahem do světa umění, designu a architektury, který rád objevuje a propojuje témata zdánlivě neslučitelná. V mediálním světě se pohybuje více než dvacet let a kromě filmové tvorby se dlouhodobě věnuje reportážní fotografii a psaní.
Joachim Dvořák
Před více než třiceti lety založil nakladatelství Labyrint, kde se věnuje beletrii, knihám o umění a komiksu. Pod značkou Raketa vede dětské nakladatelství a vydává stejnojmenný časopis pro děti. Pracuje také jako senior editor magazínu Magnus a uvádí rozhovory v Českém rozhlase v pořadu
Noční Mikrofórum. O cestování se svou malou dcerou vydal Knihu na výlety.
Daniel Pietrucha
Eliška Janoušová
Milovnice moderní architektury, přírody a focení. Eliška Janoušová je dobrodružná duše, která všechny svoje záliby spojila, aby s manželem
Jardou vytvořila unikátní cestovní aplikaci
Placehunter. To nejlepší ze svých výletů pro vás pravidelně odtajňuje právě v našem magazínu.
Petr Hrubeš
Fotograf a kameraman. Rád fotí portréty s příběhem a zajímá jej industriální krajina. Dlouhodobě spolupracuje s Divadlem Petra Bezruče a Janáčkovou filharmonií Ostrava. Je spolutvůrcem dopeYEAH Talk pro hudební klub Doupě, kurátorem fotografických výstav v galerii Futureum DOV Ostrava. S manželkou Ditou Pepe spolupracuje na projektech pro nakladatelství wo-men. Žije v Beskydech.
Jaké to je nechat život plynout? Filmař a biolog, který se rád potuluje neprostupnou divočinou stejně jako spletitými zákoutími lidské duše například hollywoodských filmových hvězd, se kterými často pracuje. V dětství si přál být neviditelný, provází ho touha pozorovat život v jeho přirozených nuancích, aniž by sám do dějů vstupoval.
Amazing tým
Tereza Vacková zástupkyně šéfredaktorky
Radka Kachramanová redaktorka
Ondřej Košík fotograf
Wirthová manažerka Amazing magazínu
Štěpán Lohr fotograf
Šárka Čičková grafička
Lucie
Coffee table book plný cestovatelských tipů, objevů ze světa designu, architektury, umění, gastronomie a prémiových produktů.
JSME RÁDI, ŽE LEŽÍME I NA VAŠEM STOLE
Získejte AMAZING za zvýhodněnou cenu: 750 Kč / rok 1250 Kč / 2 roky *vychází čtvrtletně
AmazingMagazin.cz/predplatne/
Poznejte nové Volvo EX30 Cross Country.
pro velká dobrodružství
Po cestách i daleko od nich, nové Volvo EX30 Cross Country vás vždy vezme blíž přírodě.
Obsah
AMAZING PLACES
16
Meandry Odry
Věděli jste, že na jižním okraji Ostravy se skrývá tak trochu jiný svět?
28 Amazing Ostrava
Je odvážná, kulturní, má smysl pro humor i sebevědomí. Jakou tvář Ostravy máte nejraději vy?
58 Zrození legendy
Podívejte se do nitra futuristické Janáčkovy filharmonie, která se řadí mezi nejočekávanější stavby světa.
64 Pestrý kraj
Naše tipy na krátké výlety i poznávání pro náročné. Co by vám v Moravskoslezském kraji nemělo uniknout?
82 Pod pecí
Zažijte autentickou atmosféru Dolních Vítkovic tím nejintenzivnějším způsobem!
92 V srdci města
Apartmánové ubytování, kde jde nadstandardní komfort ruku v ruce s absolutním soukromím.
100 PLATO
S ředitelem galerie PLATO Markem Pokorným o chápání současného světa.
125 Tisíc vůní jara
Nechte se inspirovat kouzelnými místy, kde zažijete ty nejkrásnější jarní dny.
AMAZING PEOPLE
18 Světu MÍR
Albert Čuba je nejen zakladatel, principál a herec ostravského Divadla Mír, ale také úspěšný krotitel Třech tygrů.
37 Hudební pestrost a různorodost
Jak se staví Colours of Ostrava? Přečtěte si rozhovor se zakladatelkou legendárního festivalu Zlatou Holušovou.
40 DOV mám v srdci
Dolní oblast Vítkovice, industriální ikona eventů všeho druhu, šlape jako hodinky i díky obchodnímu řediteli Georgiosovi Leontidisovi.
42 Ostravská jedinečnost
Jak se na Ostravu dívá spisovatelka Karin Lednická?
46 Fest1val
Přečtěte si, co vás čeká na druhém ročníku multižánrového festivalu v Ostravě.
50 Mezi New Yorkem, Prahou a Ostravou
Petr Kotík, náš nejvýznamnější žijící skladatel, se mezi světovými metropolemi pohybuje s kosmopolitní lehkostí.
54 S odvahou
Jak se tvoří pro děti a mladou generaci? O tom jsme si povídali s ředitelkou Divadla loutek Ostrava Alenou Punčochářovou.
72 Koncept živého města
Jan Světlík, průmyslník, jenž patří k těm, kteří nejvýrazněji ovlivnili ráz Ostravy.
106 Ocelové město
Osobitý superman Jiří Surůvka o Ostravě, práci i o tom, jak vnímá označení „umělec“.
116 Bydlení s přidanou hodnotou
Jak se na současné trendy bydlení a urbanismu dívají architekti studia QARTA Architektura?
142 Stěhování z Prahy na venkov byl ten nejlepší nápad
Rozhovor s Olgou a Jakubem Plojharovými o úniku z velkoměsta, cestování i jejich vztahu k Amazing Places.
AMAZING FOOD
86 Mlsná Ostrava
Pět tipů Lukáše Hejlíka, tentokrát z ostravské gastro scény.
Art Connection
připravila Tereza Vacková
Fest1val – Dolní Vítkovice, Ostrava
14. 5. – 18. 5. 2025
Polovina května bude v ostravských Dolních Vítkovicích patřit architektuře, designu, filmu a módě. Unikátní multižánrový fest1val slibuje v neopakovatelných industriálních kulisách zážitek pro všechny smysly, kde se setkají ikony české i zahraniční umělecké tvorby napříč obory. Těšit se můžete na filmové premiéry, módní přehlídky, unikátní design i inovace, jež usnadňují život. Chybět nebude ani špičková gastronomie a bujaré večírky, zkrátka správná oslava a zahájení nadcházející festivalové sezony ve stylu evropských trendů.
www.fest1val.eu
DOX – David Lynch: Up in Flames
24. 4. – 2. 11. 2025
David Lynch, ikona světového filmu s tvorbou natolik charakteristickou, že se přídavné jméno „Lynchian“ stalo součástí oxfordského anglického slovníku. Americký umělec za sebou však nezanechal jen kultovní filmové kusy, ale také obsáhlou výtvarnou tvorbu zahrnující kresby, malby, fotografie, grafiky, design nebo animaci. To všechno budete mít od dubna možnost vidět v rámci velkolepé retrospektivy v pražském Centru současného umění DOX, která bude klást důraz na díla vzniklá v posledních sedmi letech umělcova života. Nečekejte ale chronologický pohled na věc, uvidíte tu spíš konkrétní formová nebo tematická propojení, která, mimo jiné, tvorbu Davida Lynche charakterizují.
www.dox.cz
8smička – Moli, kteří prožírají ruce do světel do 11. 5. 2025
Humpolecká 8smička otevřela v únoru sólovou výstavu umělkyně Pavly Scerankové, která ve své tvorbě zpochybňuje pocit přehlížení a snaží se návštěvníkům a návštěvnicím ukázat, že všichni prožíváme podobné věci a na své pocity nejsme sami. Zároveň řeší roli umění ve světě, který je protkán krizemi, a klade si otázku, jak se jako umělkyně může zapojit do současného dění. Výstava Moli, kteří prožírají ruce do světel, představuje z velké části úplně nová díla, jež Sceranková vytvořila právě pro tuto příležitost. www.8smicka.com
Dům umění České Budějovice – Atsuo Hukuda, Kenji Yanagi, Shuhei Fukuda
20. 3. – 4. 5. 2025
Tři japonští umělci, jejichž tvorba oživuje tradiční výtvarné metody a nahlíží na ně perspektivou současného umění. Tak by se dala jednoduše popsat výstava v českobudějovickém Domě umění s podtitulem Tři cesty, tři metody, která představí díla pracující s plátkovým zlatem a stříbrem, japonským papírem, hmotou i elementárními částicemi. Atsuo Hukuda, Kenji Yanagi a Shuhei Fukuda ke své tvorbě přistupují odlišně a vzájemně nezávisle, společně se jim však daří předávat hluboká sdělení a vytvářet prostředí naplněné tichem, krásou a klidem.
www.dumumenicb.cz
Cirk La Putyka – Hey, Earth! do 18. 6. 2025
Vstupte do prostředí plného rituálů, fantazie, pohybového divadla, nového cirkusu i vizuálního umění. Tento experimentální projekt Cirku La Putyka a režiséra Thomase Steyaerta zkoumá hranice lidské komunikace a porozumění a servíruje precizní akrobatické výkony, jež jdou ruku v ruce se silnými emocemi. Koncept Hey, Earth! se od tradičních představení pražské company liší. Představení záměrně vykračuje z diváckých očekávání, kombinuje akční scény plné objektů s minimalismem, tichem a statickými obrazy, skrze něž nabízí ojedinělý vizuální zážitek i prostor k hlubokému zamyšlení. www.laputyka.cz
Amazing tandem
text Tereza Vacková, foto Ondřej Košík
Na place jsou jedna ruka, on za objektivem fotoaparátu, ona připravená zkrášlovat a ladit styling do nejmenšího detailu. Kreativní duo Natálie Hostačná a Ondřej Košík stojí za fotkami, které nezřídka zdobí obálky magazínů, za portréty známých osobností, které mimo jiné pravidelně vídáte také v magazínu Amazing, i za kampaněmi různých značek a dalšími zajímavými projekty. Nerozlučným duem jsou i v životě osobním, tvoří manželský pár a společně vychovávají syna. V práci i mimo ni chtějí dělat hlavně to, co je baví, mít radost z tvorby a vzájemně se inspirovat. V každé situaci se snaží hledat společnou cestu a tu si náležitě užít. S Natálií a Ondřejem jsme si povídali o přístupu k tvorbě, výzvách, které se k práci s protějškem pojí, i o jejich úspěších a snech.
Jak začala vaše společná cesta?
O: Seznámili jsme se úplně nenápadně – při focení. Žádné velké drama, žádný filmový příběh prostě přirozené setkání, které se postupně proměnilo v dlouhodobou spolupráci a nakonec i v manželství. A hlavně v radost z toho, že nás to oba pořád baví. N: Fotili jsme tehdy pro Bellindu, mně bylo 25 a poslala mě tam jako vizážistku Renata Kaňková z Nova Models. Focení byla tři, vždy následující tři týdny po sobě, a na tom posledním mi Ondra řekl: „Nechceš tady zůstat se mnou, když nám to spolu tak jde?“
Co vás na vaší kreativní spolupráci nejvíc baví?
O: Že si rozumíme beze slov. Každý máme svůj pohled, ale zároveň se doplňujeme. To, co jednomu občas chybí, ten druhý přinese na stůl. A taky ta svoboda tvořit bez přehnaných očekávání – prostě jen proto, že nás to naplňuje.
N: Mě nejvíc baví to, že mám pořád nějaké nápady a Ondra se toho vždycky chytne a ty nápady vždycky nějak rovnou realizuje. A hlavně bych řekla, že jsem ráda, že mu ta moje kreativita nevadí.
A přináší to s sebou nějaké výzvy?
O: Určitě. Občas máme rozdílné nápady nebo každý jinou představu o výsledku, ale nakonec vždycky najdeme společnou
cestu. Největší výzva je ale asi udržet si nadhled a nepřestat se bavit tím, co děláme.
N: Ono každá nová práce je vždycky výzva. Můžete ty věci posouvat různými směry a začínáte vždycky na nule.
Na které focení nikdy nezapomenete?
O: Asi na to první, co nás spojilo.
N: Souhlasím, na tu první Bellindu, která s sebou nese spoustu dalších momentů, nezapomenu.
Máte v hlavě nějaké pracovní cíle, které byste si chtěli splnit?
O: Nemáme žádný seznam „musíme dokázat“, spíš chceme dělat věci, které nám dávají smysl. Každý projekt, který nás baví, je tak trochu splněný cíl.
N: Společné cíle? Řekla bych, že nemáme. My v osobní rovině práci moc neřešíme, třeba se o něčem bavíme, ale stejně člověk začne fungovat pak až v té situaci na place a vše se vlastně odvíjí od celého týmu a dalších okolností.
A v osobní rovině?
O: Být spokojení. Nehledat složitosti tam, kde nejsou. Užít si cestu a nebát se nových věcí.
N: V osobní rovině bych asi ráda cestovala, ráda bych Ondrovi ukázala Japonsko, stihla všechny velké galerie po světě, chtěla co nejdřív navštívit Dauhá a vidět sochu Dugong Jeffa Koonse.
Co považujete za největší životní úspěch?
O: Že děláme, co nás baví, a že se tím dokážeme živit, aniž bychom ztratili radost z tvorby. To je pro nás asi nejvíc.
N: Myslím, že největší úspěch je, že máme zdravého syna.
Řídíte se nějaký mottem?
O: Tvoř srdcem.
N: „Hodnocení člověka má vycházet z toho, co dává, ne z toho, co je schopný získat.“ – Einstein
Instagram: @ nataliehostacna; @ ondrejkosikphoto
Meandry Odry
text
Eliška Janoušová, foto archiv Placehunter
Když se řekne „Moravskoslezský kraj“, možná se vám nejdřív vybaví industriální panorama Ostravy. O to větší překvapení ale čeká na každého, kdo se vydá pár kilometrů na jižní okraj Ostravy, konkrétně do okolí Proskovic. Narazí totiž na místo, které působí jako úplně jiný svět. Řeč je o Polanské nivě, kde se řeka Odra klikatí v půvabných meandrech a kde si příroda udržela svou až nečekaně divokou podobu. Stačí pár kroků za posledními domky a ocitnete se mezi mokřady a lužními lesy, kde se člověk cítí spíš jako v odlehlé přírodní rezervaci než pár minut jízdy od průmyslové Ostravy. Je to taková pomyslná brána do CHKO Poodří.
Když budete mít štěstí a přijedete třeba brzy ráno, možná zahlédnete, jak volavka pomalu pátrá po kořisti v rákosí, nebo zaslechnete skřehotání skokanů v mělkých tůních. Vzduch je tu voňavý po vlhké zemi a listí, zvlášť pokud přijdou ranní mlhy. Navíc tu roste spousta vodních a pobřežních rostlin, od rákosin až po lužní dřeviny, které na jaře
krásně rozkvetou. Je to zkrátka takový malý vodní svět, který žije vlastním klidným tempem.
Na procházku k Polanské nivě můžete vyrazit přímo z Proskovic – třeba od místního kostela. Jakmile sejdete z asfaltu, narazíte na lužní les a mokřady. Občas potkáte cedule naučných stezek, které vás nasměrují do těch nejzajímavějších koutů. Polňačkami a lesními cestami se ale můžete vydat i na horském kole.
Místní podloží je podmáčené, takže i po kratším dešti se může hodit nepromokavá obuv. V létě zas nezapomeňte na repelent, protože komáři tu dovedou člověku procházku pěkně „okořenit“.
Polanská niva u Proskovic je skvělým příkladem, že i v blízkosti velkého města můžete najít ryzí přírodu, která si zachovává své původní kouzlo. Zatímco v centru Ostravy sviští auta a kmitají davy, tady na vás čekají křivolaké cesty kolem meandrů a uklidňující zvuky vody a ptactva. Až budete mít chuť na trochu zeleně a klidu, víte, kam vyrazit.
Světu MÍR
Do ostravského Divadla Mír, které patří mezi nejzajímavější soukromá divadla v Česku, jsme se vypravili za Albertem Čubou, který je nejen jeho zakladatelem, principálem, hercem a spisovatelem, ale také úspěšným krotitelem Třech tygrů.
text Martin Černý, foto Petr Hrubeš
Divadlo Mír zdědilo své jméno po původním kině Mír, které ve Vítkovicích promítalo až do devadesátých let. Ten název mi osobně připomíná komunistické heslo Miru mir – Světu mír. Když se nad tím ale člověk zamyslí, tak je to vlastně geniální značka.
Vidíte, přitom to rozhodnutí vrátit se k názvu oblíbeného kina bylo čistě pragmatické, žádné filozofické úvahy v tom nehledejte. Tohle místo, tahle budova byla vždycky známá jako kino Mír. A protože jsme byli začínající divadlo, tak pro nás bylo důležité, aby lidé věděli, kde nás najdou. A tím, že se řeklo, že je to bývalé kino Mír, tak všichni Ostraváci okamžitě věděli, kam směřovat.
Už samotná historie této budovy je ovšem tak trochu námět na divadelní hru. Dějiny se tudy prohnaly jako smršť. Po nadějném období první republiky vystřídal jeden totalitní režim ten druhý a na konci války sem prý dokonce dopadla letecká puma, je to pravda?
Jeden pamětník říkal, i když nevím, nakolik je tato informace ověřitelná, ale on to tak vyprávěl, že přímo tady střechou zahučela letecká bomba, která ale po dopadu neexplodovala. Jen to samozřejmě kinetickou silou rozmetalo všechny sedačky v hledišti. A když následně tu spoušť odstranili, tak
zde relativně dlouho zůstala ta díra ve střeše. A v zimě celou tu dobu dovnitř sněžilo, takže sem vítkovické děti chodily tady na tu šikminu, na tu elevaci, sáňkovat.
To je krásný filmový obraz, děti sáňkující v budově kina, kam nasněžilo. Když se ještě vrátíme k tomu názvu, tak Mír přišel až po té bombě… Ano, původně se to zde jmenovalo Bio Rekord. Kino postavili Sokolové už v roce 1931. Bylo to jedno z nejmodernějších kin na Ostravsku. Za druhé světové války jej nacisti přejmenovali a nově neslo název Viktoria. A následně po konci války to komunisti znárodnili a přejmenovali na kino Mír. Takže my jsme ten název po nich vlastně zdědili.
Po diktátorských režimech, které zde úřadovaly mezi lety 1939 a 1989, tu pak zase nějakou dobu působili gymnasté. Po gymnastech chátrající budovu kina nakonec zachránili Vietnamci, kteří to celé zrekonstruovali.
Ano, ano, to je pravda, takhle to bylo. Sokolové, nacisti, komunisti, gymnasti, Vietnamci a nakonec Tři tygři.
Zajímalo by mě, jestli zde cítíte nějaký zvláštní genius loci. Jestli tu nějaký otisk doby byl, tak je nenávratně pryč.
Myslím to v tom smyslu, že když se řekne staré opuštěné kino, tak má člověk takovou nostalgickou, romantickou představu zabedněných oken, zablokovaných dveří, kam třicet let nikdo nevstoupil. A potom tam po té dlouhé době člověk vejde a je to nádherné. Sfoukává prach z filmových kotoučů a dobových plakátů a pokouší se rozjet starou promítačku. Tak to nebyl tento případ. Ve chvíli, kdy se tady přestalo promítat, sem přišli ti gymnasti, kteří si celý prostor uzpůsobili jako tělocvičnu. Takže jestli tu byly nějaké pozůstatky původního kina, prostě jej celé vybrakovali. A potom se to dostalo do demoliční fáze. Celé to bylo ve stavu před demolicí. A když přišli po gymnastech Vietnamci, tak to vyklidili a omlátili až na holé stěny a provedli kompletní rekonstrukci. Udělali z toho vlastně prodejnu a sklady. Takže všechno, co zde zbylo z nějakého genia loci toho původního kina, z toho promítání a kultury, to nenávratně zmizelo. To bylo v době, kdy jsme se souborem přišli, vlastně úplně pryč. My jsme se na začátku ocitli v prostoru, který mohl být klidně posilovnou nebo skladištěm, mohly tady být nějaké kancly. Nedělali jsme vlastně rekonstrukci, ale dekonstrukci. My jsme sem genius loci vlastně začali navracet zpět. Ale rozhodně jsme jej tady nehledali, on tady totiž dávno žádný nebyl. Možná jen v nějaké urbanistické podobě, ale z hlediska interiérů zde žádná romantika nebyla. Jediné, co zůstalo, byl vlastně takový vstup na jeviště, který byl dlouhá léta zazděn. Tam jsme našli původní dveře, ale ty jsou v části budovy, kam divák nemá volný přístup. To je to jediné, co ze starých časů zůstalo. A k tomu vypínač s nápisem „Zapni světlo“.
Budiž světlo. To střídání různých dějinných epoch, vysokých politických a národních ideálů první republiky s pokleslostí a marasmem obou totalit. Sokolské hodnoty na počátku versus vietnamská tržnice s fejkovými tepláky Adidas na konci. Tyhle nečekané dějinné zvraty vlastně korespondují s vaším pojetím divadla. Tři tygři také střídají obě polohy – nízkost i velikost člověka – a neskutečně umně je mixují a pohrávají si s nimi.
Je to tím, že všechno – Divadlo Mír a Tři tygři – vznikalo postupně, přirozeným vývojem. Není to nějaký instantní prefabrikát. Protože kdyby přišla nějaká televize a řekla: „My chceme dělat skečovou show,“ a teď by nacastovali nějaké herce, kteří by z nuly měli začít něco tvořit, tak by nemohla vzniknout taková vnitřní chemie, bylo by to trochu na sílu, chyběla by tam ta přirozenost a spontánnost. A samozřejmě by do toho mluvil nějaký režisér, producent, dramaturg a scenáristi. Ale tím, že my jsme získali tu zkušenost svobodně a bez vnějších zásahů postupně a při tom se učili a zkoušeli, co funguje a co už nefunguje, přímo před živým publikem, tak proto ta chemie mezi herci a publikem funguje. A to je ten důvod, proč diváci přijdou a spontánně se baví i nad takovými nesmysly, jako je Souboj Šu-Linů.
Vedle show Tří tygrů dáváte velký prostor i klasickým divadelním autorům.
My jsme především profesionální herci, herci toho klasického střihu. Máme vystudované herectví na Janáčkově konzervatoři, před Mírem jsme hráli v různých divadlech, v Národním divadle moravskoslezském, v Těšínském divadle, v Komorní scéně Aréna. A to, že jsme se v takové míře stali známými díky Třem tygrům, to je v podstatě jen vedlejší efekt.
Spousta lidí nás zná jako Tři tygry a potom někoho z nich může překvapit, že děláme klasické divadelní věci. My jsme původně všichni klasičtí herci, jsme divadelníci a chceme dělat divadlo. Jen nám ta popularita Tří tygrů trošku pomáhá, to je pravda.
Já Ostravě říkám podzemní město. Člověk zde vždy objeví pod povrchem další vrstvu, kterou zprvu přehlížel. A často je ta ukrytá vrstva tou zásadní. Když ji odkryjete, tak teprve potom začnete vnímat souvislosti a začnete mít to město rádi. Ano, to se často stává i mně, že když mám chvilku čas, tak někde odbočím, protože tady je člověk pokaždé něčím překvapován. A jsou to často zapomenuté perly. Navíc je tu
spousta proluk. V tom skýtá Ostrava mimořádnou příležitost. Není problém najít velikánský nevyužitý pozemek v nějakém zeměpisném centru města, to nikde jinde v republice v současné době není možné. I na sídlištích jsou úžasná místa, jsou tam stavby, které byly dlouho opuštěné a jen čekají na někoho, kdo zvedne tu hozenou rukavici. Přesně taková místa jako vítkovický zámeček dělají Ostravu neopakovatelnou. Zámeček je vpasován mezi tovární haly, což je vlastně super. Člověk prochází zámečkem, kouká se na ta úžasná umělecká díla, prohlíží si obrazy a najednou za oknem vidí chlapy v montérkách, jak na šichtě svařují, jak odlétají jiskry, to je opravdu silný zážitek.
Když se ještě vrátíme k Divadlu Mír a inscenacím, které uvádíte, právě zkoušíte Gogolovy Hráče, klasický, bezmála dvě stě let starý divadelní text. Ano. Hráči jsou svojí formou jednoaktová hra, ale to představení bude mít klasickou délku. Je to o karbanících, tlachalech, hochštaplerech a podvodnících, kteří podvádí jiné podvodníky. Zde budou mít diváci možnost nás vidět zase všechny čtyři pohromadě na scéně po nějaké době, ale jinak je to pro nás „další z řady divadelních her“, které běžně zkoušíme, nejedná se o nějakou mimořádnou zlomovou událost, i když se na jevišti sejde Albert Čuba, Štěpán Kozub a Robin Ferro.
Vedle ověřených divadelních klasiků máte odvahu nasadit i hry začínajících autorů. V říjnu minulého roku měla světovou premiéru hra Narozeniny, kterou napsal hudebník, moderátor a producent Bořek Slezáček a pro Mír ji zinscenoval Jan Hřebejk.
Existuje taková poučka pro dramatiky, pro lidi, kteří píší divadelní hry, že pokud ty hry chtějí v nějakém divadle udat, tak je dobré, když se ten dramatik domluví buď s nějakou hereckou hvězdou, nebo s renomovaným režisérem, který následně řekne, že by to někde chtěl dělat. A tohle byl
v podstatě ten případ. Nám sem chodí různé divadelní hry nebo pokusy o divadelní hry. A Bořek Slezáček přišel s tím, že mu vyšla knížka povídek, že na základě té jedné povídky vznikl filmový scénář, který se nakonec nerealizoval jako film, ale že tu látku přepracoval do podoby divadelní hry a že by si rád vyzkoušel, jak to v podobě té divadelní hry funguje, a že by měl zájem tu věc režírovat Jan Hřebejk. Samozřejmě Jan Hřebejk, to už je nějaká persona, má za sebou mnoho úspěšných projektů, nejen co se týče filmové, ale i divadelní režie. Říkal, že jo, že tomu věří. Tak to je dostatečně důvěryhodné na to, abychom do toho šli.
Jan Hřebejk o sobě říká, že umí režírovat scény u kuchyňského stolu. Odehrává se tahle hra opět u stolu?
Jo, jo, všechno to tam je, jsou tam docela dlouhé scény, kdy se sedí u stolu, ten Hřebejkův tvůrčí rukopis tam je. A musím říct, že divácký ohlas je výborný, máme opravdu velkou radost, že se to povedlo. Hlavní roli má Bořek Slezáček, z nás tam hraje jenom Vláďa Polák. Ale Divadlo Mír funguje samo o sobě bez nějakého extrémního zapojení Třech tygrů. Hráči jsou po dlouhé době další hra, kde účinkujeme všichni čtyři společně. Předtím to bylo ve hře Kdo je pan Schmitt? To bylo naposledy, kdy jsme se všichni spolu objevili.
Vy jste ředitel divadla a Štěpán Kozub je umělecký šéf. Panuje mezi oběma šéfy vždy a za všech okolností mír, nebo to mezi vámi občas i jiskří? Bob Dylan řekl, že mír je okamžik, kdy znovu nabíjíte pušku. Platí to i pro Mír?
Ne, my jsme vážně sehraní. Já se skutečně starám především o ten organizační chod, o celkové směřování našeho divadla. Štěpán má na starosti zase tu uměleckou stránku, výběr titulů, obsazení a podobné tvůrčí záležitosti. Samozřejmě si o tom spolu povídáme, ale primárně je to jeho kolo.
Máte nějaké divadelní vzory?
Já mám ty vzory spíš z toho produkčního hlediska, tam je
to určitě ta první republika. Za komunistů zde soukromá divadla vlastně vůbec nebyla a potom po revoluci se všechno přetransformovalo, až na pár výjimek v Praze jsou divadla dotovaná. Takže pokud chce člověk mít vzor a hledá cestu, jak by to dnes mohlo fungovat, tak se musí podívat do první republiky. Tam je to určitě Divadlo Vlasty Buriana. Byl tam herecká hvězda toho divadla a zároveň principál. U Voskovce s Werichem je to určitě stejný případ, kdy hráli ve svých autorských hrách, to znamená, že to nebyli jen herci, ale zároveň provozovatelé a producenti svých inscenací. A také to vlastně hráli v blocích. Hráli jednu hru a hráli každý den tu jednu jedinou inscenaci. Takže tam jsou pro mě spíš ty vzory, celý ten model, jak fungovala divadla za první republiky, tedy bez subvencí.
Je obdivuhodné, co jste dokázali za poměrně krátkou dobu, navíc máte odvahu být nezávislí. Řada subvencovaných divadel přitom v současné době zápasí o přežití včetně známých scén, jako je například Studio Ypsilon, které po smrti Jana Schmida neprožívá své nejšťastnější období. Vám ale jistě pomohla i popularita Třech tygrů.
To vlastně ani ne, protože Divadlo Mír vzniklo mnohem dříve, v době, kdy Tři tygři nebyli ani zdaleka tak známí. Ta popularita Tygrů vznikla až po třech letech od doby, kdy se otevřelo Divadlo Mír. V případě Ypsilonky neboli značky
Studia Ypsilon si myslím, že to divadlo je dnes tak známé, že mohou začít bez subvencí z fleku. Nevím samozřejmě, jestli na to mají v současné době sílu, až tak hluboko do toho problému nevidím. Ale je to otázka toho, jestli vnímat divadlo Ypsilon jako nějakou konkrétní divadelní budovu, divadelní prostor, nebo ho vnímat jako ty lidi. Tak jak já to chápu, problém Ypsilonky v uvozovkách je, že to divadlo je v tuto chvíli vnímáno magistrátem jako nějaká konkrétní budova, kde je divadelní sál a přilehlé prostory. A ten divadelní sál a ta budova se má aktuálně přidružit pod Akademii múzických umění. Ale Ypsilonka přece není ten prostor, Ypsilonka jsou hlavně ti lidé. Takže tam je pro mě asi důležité to, kdo vlastní registrovanou ochrannou známku Studia Ypsilon. A ten, kdo ji vlastní, se musí rozhodnout, jestli chce dál pokračovat v té slavné tradici. Ale to musí udělat ti lidé, ti herci. Ti tvůrci jsou Ypsilonka a ten styl, jakým oni dělají divadlo, to je Ypsilonka,
to není nějaká budova ve Spálené ulici. Ypsilonka jsou lidé, je to nějaký styl divadla, nějaký styl herectví a inscenování těch her. Ti konkrétní jedinci jsou Ypsilonka. A jestli hrají na rohu páté a šesté, nebo osmé a deváté v takovém, nebo makovém prostoru, to je v zásadě úplně jedno.
V jaké fázi je váš vysněný projekt nové budovy Divadla Mír. Ta se bude nacházet také ve Vítkovicích?
Ano, to místo je asi pět set metrů vzdušnou čarou od Míru. Chceme se repertoárově rozkročit, protože já vnímám, že v Ostravě je síla na to, aby tady bylo víc divadel. A pokud máme na základě popularity možnost a příležitost získat potřebné finanční prostředky, aby se tu postavilo další divadlo, tak to určitě není nic, co by někoho mělo štvát. Naopak se domnívám, že to obyvatele Ostravy nadchne. A když už máme možnost si to nové divadlo postavit, tak jej chceme realizovat podle našich představ, ale aby bylo zároveň unikátní i pro diváka. A jak už jsem řekl, děláme to i proto, abychom se mohli repertoárově rozkročit, protože chceme uvádět i jiné tituly než čistě komedie. Z těchto důvodů si říkáme, proč do toho nejít?
Chceme zabrousit víc do toho klasického žánru, Shakespeare a spol. a tyhlety větší kusy. Diváci jsou přece jen zvyklí chodit do toho Míru na komedie a komornější věci, tak jim chceme ukázat, že umíme dělat i klasický žánr. Ono se často říká, že výborný komik dokáže zvládnout i vážné polohy, a komici obecně bývají výborní herci, kteří potom naopak překvapí, jako Peter Sellers, Jim Carrey a podobně. Jsou známí jako komici, ale současně jsou nebo byli schopni zahrát velké dramatické role. Tak tohle je teď náš směr, chceme jít tímto směrem, tam vidíme prostor.
Kdo je podepsaný pod projektem nové divadelní budovy?
Na tom pracuje kancelář JA / architekti, paní architekta Andrea Jašková. Studie už je hotová. Teď se připravuje povolení stavby, celá projektová dokumentace a věci s tím spojené, takže se rýsuje, kreslí a platí. (smích) Ale stojí to za to. V nové budově Míru by měly být tři sály. Za pomoci unikátního uspořádání toho velkého sálu chceme změnit zaběhnutou tradici toho, jak se na to divadlo vlastně dívat. Kromě velkého sálu tam bude i tradičně uspořádaný sál, jen o něco
menší, komornější. A vedle těchto dvou sálů plánujeme ještě jeden. Ten by měl být zcela specifický, ale to ještě ladíme a vedeme debaty, jak to všechno bude ve finále vypadat.
Kromě svých divadelních aktivit máte jako producent i ty filmové. Připravujete nějaký nový filmový projekt?
Ano, nový filmový projekt máme už natočený a v současné chvíli pracujeme na postprodukci. Premiéru plánujeme přibližně okolo prázdnin. Takže tohle je věc, která nás v nejbližší době čeká, tomu se intenzivně věnujeme.
O čem váš nový film bude?
Film se jmenuje Srnky a jsou tam vlastně takoví tři hrdinové, respektive čtyři, ale ti hlavní hrdinové jsou tři. Každý z nich má svůj specifický problém. Je tam například postava dirigenta, který při autonehodě přijde o oční víčka. Voperují mu protézy, ty ale hrozně klapou. Takže pokaždé, když ten dirigent mrkne, tak se ozve velmi výrazný klapavý zvuk, což je pro dirigenta špatně. Jeho mrkání vytváří velmi podobný zvuk, jako když taktovkou boucháte o stůl, takže mu tenhle handicap znemožňuje věnovat se své práci. Scénář téhle absurdní komedie napsal Tomáš Svoboda, který film zároveň režíroval, to je zase jeho kolo.Kromě tohoto filmu se v divadle aktuálně soustředíme na záznamy inscenací, které dáváme na naši streamovací platformu MírPlay. Také máme na stole několik rozpracovaných látek a scénářů, které jsou v různých fázích, takže uvidíme, do čeho se nakonec vrhneme.
V divadle i ve filmu se často věnujete crazy komediím, ale současně vám nejsou cizí ani velmi temné polohy, ve kterých se pohybujete s naprostou přirozeností. Jste autor chandlerovsky laděného románu Ocelové srdce. Štěpán Kozub si zase s chutí zahrál v mysteriózním filmu Ruchoth Raoth, za nějž byl na festivalu nezávislých hororových filmů v Las Vegas oceněn jako nejlepší herec. Co vás na této temné stránce vlastně zajímá jako tvůrce?
Nejdůležitější je příběh, a jestli ten příběh vyprávíme pomocí filmu, divadelní hry, nebo pomocí románu jako já, tak to už jsou jenom různé typy média. Ale ten základ je pořád v tom
příběhu. Ono to vypadá tak vytíženě, když o někom řeknete, že je spisovatel a režisér a herec, ale v základu stojí vždy ten příběh a všechno za tím je jen různé vyjádření tohoto základu. A co se týče psaní, tak je to vlastně první věc, kterou jsem dělal. Dříve než jsem se začal věnovat divadlu, dříve než jsem se stal hercem a producentem, tak jsem se věnoval psaní. Takže já se tím vrátil jen na začátek, mě psaní vždy bavilo, jsem velký a náruživý čtenář, takže psaní je pro mne taková oddechovka.
Čerpal jste při psaní Ocelového srdce ze zdejších, ostravských reálií?
O ty reálie mi ani tak nešlo. V případě Ocelového srdce mě zajímala hlavně určitá konkrétní forma vyprávění, kterou je ta knížka psaná. Co se týče příběhu samotného a inspirace temným městem, tam je to poměrně standardní noirová struktura příběhu, to není nic světoborného. Jestli je na mé knize něco unikátního, tak možná právě ten styl vyprávění. Vzít poměrně standardní syžet nějakého příběhu a odvyprávět jej specifickou literární formou, to mě zajímalo, to je případ Ocelového srdce. Není použita žádná přímá řeč, je tam takzvaně ten vědoucí vypravěč. Akorát není po celou dobu zcela jasné, kdo jím je, to se ukáže až na konci. Z toho přijetí té knihy čtenáři mám samozřejmě velkou radost. Protože samotný vydavatel vnímá jméno Albert Čuba nějakým způsobem. Tím, že to jméno je už trochu známé a kniha známého autora se prodává lépe než kniha neznámého autora, tak já jsem neměl jistotu, jestli to chce vydavatel vydat, protože věří tomu samotnému příběhu, nebo protože to napsal Albert Čuba. Skutečnou kvalitu zjistím až v té chvíli, kdy pošlu někomu pod pseudonymem další román. Tam v tu chvíli teprve zjistím, jak to s tím mým psaním vlastně je. Už před časem jsem se rozhodl, že to udělám. A potom se skutečně uvidí, jestli to otisknou. Vždy mám něco rozepsaného, takže se necháme překvapit.
Spousta lidí z vaší branže rodný kraj opouští, míří do Prahy… Já patřím mezi ty lidi, kteří se nenarodili v Ostravě, nevyrostli v ní. Vyrůstal jsem za Frýdkem-Místkem na dědině, takže to bylo sice nedaleko od Ostravy, ale nebyla to přímo Ostrava. Ale ve chvíli, kdy jsem začal studovat Janáčkovu konzerva-
toř, tak se mi to město vrylo pod kůži. Patřím mezi ty, které Ostrava chytla a už nikdy nepustila. Mám spolužáky z konzervatoře, které nechytla, byli rádi, že dostudovali a zase se vrátili domů nebo odešli do jiného města, do Prahy nebo do Brna. Ostrava jim nevlezla pod kůži, ale mně celkem ano. Vždycky jsem ji vnímal velmi pozitivně, věděl jsem, že ona je drsná, je tvrdá, že se úplně s člověkem nemazlí. Jak říkal Norbert Lichý, Ostrava hodně dává, ale taky hodně bere. A rozhodně má i své problémy, ne že by to tady byl úplný ráj. Člověk zde také občas narazí dost tvrdě, když si nedává bacha, ale v tom je to vlastně super, ta syrovost mi vždycky byla hrozně sympatická a vnímal jsem vždycky zdejší velký potenciál a sílu té energie.
Připadá mi, že pro Ostravu a její kulturu je typické oproti jiným městům právě to, že máte odvahu zvednout ze země i ty přízemní věci a polohy a vydestilovat z nich tu podstatu, to krásné, co nemusí být na první pohled vidět.
Do nějaké míry to tak bude, ta Ostrava je specifická zejména tím, jak vznikala, tím svým demografickým složením. Není to v tom dobrém slova smyslu intelektuální město. A jakkoliv miluji intelektuální města, jako je Olomouc – město studentů, Praha, což je úplně jiná galaxie, nebo Brno, kde jsou ajťáci, tak Ostrava, to jsou lidé, kteří prostě svařují a dělají kovové konstrukce. A nejenže umí navrhnout tu kovovou konstrukci, ale jsou to borci, kteří to svaří a přijedou to někam namontovat. To je prostě jiná skupina lidí než ti studenti nebo ajťáci nebo bílé límečky. Každá ta skupina má samozřejmě něco do sebe, ale je fakt, že v Ostravě je hodně technicky zaměřených lidí a logicky jsou jiní a jinak působí, jinak se projevují. A také to, jak se demografické složení utvářelo, bylo to něco jako tavicí kotel, sestěhovávali se k nám lidé z různých částí země. A velkou roli hraje i zeměpisnost Ostravy v tom smyslu, že nemá žádné klasické centrum jako běžné historické město této velikosti, které se postupem staletí kontinuálně rozrůstalo od středu na okraje, ale je celá poslepovaná z nějakých menších městeček a vesnic. Za první republiky ve dvacátých letech existoval projekt Velké Ostravy, který vznikl právě spojením těchto menších městeček a vesnic. A tohle
všechno dohromady vytváří unikum té Ostravy současné. A asi se ty specifické vlivy, ten rozdílný vývoj, holt nějak někde musí projevit. Ostrava je svá, je to úžasně unikátní město.
Já jsem jako student bydlel kousek od Divadla Petra Bezruče, konzervatoř byla vlastně v jiné části města, takže já jsem každý den jako student chodil přes Stodolní ulici. Měl jsem možnost pozorovat za ta léta vývoj Stodolní, viděl jsem, jak ožívá, jak se stává ikonickou, potom, jak se z ní postupně stal lunapark, teď se zase celá proměňuje. A kolem roku 2008 jsem vnímal, že se něco začíná dít, začalo se hodně stavět a opravovat. Ale potom, když přišla krize, tak se všechno zastavilo. Zadrhlo se to na deset let. A teď vnímám podobnou energii, zase je zde vidět a cítit vzestup, strašně moc se staví a jsou zde velké plány a bude se hodně investovat.
Co máte na Ostravě opravdu rád?
Zoo, ostravskou zoo. Ona je totiž ta ostravská zoologická zahrada tak velká, rozlehlá, tak obří. Kromě toho, že zde můžete dětem ukázat zvířata, je to také rozlehlý botanický park. Je to vlastně ohromný lesopark, taková oáza fauny a flóry uprostřed ocelového města.
Taky mám rád oblast Dolních Vítkovic, to je prostě unikát, to je něco, co není nikde jinde v republice a v takovém rozsahu patrně ani na světě. Každý, kdo je tu poprvé, je většinou ohromen. Je to stejné, jako když vejdete do gotické katedrály, ohromí vás a tohle je podobný pocit. Stojíte tam dole a díváte se nahoru s pokorou. Dolní oblast, když v noci svítí a když je úplněk, tak to je také naprostá magie. A je zajímavé, že když se člověk podívá na panorama Ostravy a vidí ty těžní věže, pod každou těžní věží je vlastně další podobný areál.
A jaké jsou současné umělecké aktivity Tří tygrů?
Co chystáte?
Teď hrajeme v BUMBUM Comedy clubu v centru u Štěpána Kozuba. Tam pravidelně jednou za měsíc máme Tři tygry.
A také připravujeme k desetiletému výročí takovou menší tour po okolních městech. A až zase přijde chuť, budeme určitě i něco točit.
Amazing Ostrava
Má osobitý půvab, velkorysé parky, ohromné stavby z oceli a červených cihel, secesní fasády i unikátní současnou architekturu. Je odvážná, kulturní, má smysl pro humor i sebevědomí.
text Kateřina Černá, foto archiv DOV a archiv PLATO
Město na takzvané jantarové stezce, kterou obchodníci odpradávna využívali jako hlavní cestu spojující Baltské a Středozemní moře, si většina lidí ještě nedávno spojovala především s těžbou uhlí a výrobou surového železa. Ostravě se říkalo Ocelové srdce republiky a přezdívalo se jí černá. Dnes na místech původních dolů najdete hornická muzea a místní jsou na industriální dědictví patřičně hrdí. Dolní oblast Vítkovice se stala národní kulturní památkou, je zapsána i na seznamu evropského kulturního dědictví a postupně se tento unikátní industriální areál proměnil ve vzdělávací, kulturní a společenské centrum, které láká návštěvníky z celého světa. Přímo na Vysoké peci č. 1 vyrostla Bolt Tower, více než dvacetimetrová vyhlídková věž, která se vypíná do výšky bezmála 80 metrů. Kolem skleněného válce zavěšeného na původní konstrukci vysoké pece se obtáčí vnější lávka spojující jednotlivé výškové úrovně. Střešní vyhlídková terasa vybavená dalekohledy nabízí mimo-
řádný výhled na Vítkovice, samotnou Ostravu, ale i vzdálené okolí s horizontem Beskyd. Souboru tří na sebe navazujících celků – černouhelného dolu, koksovny a vysokopecního provozu – se také s nadsázkou říká „ostravské Hradčany“. Dnes oblast Dolních Vítkovic žije festivaly, a to nejen legendárním Colours of Ostrava, který patří do evropské desítky nejzajímavějších festivalů. V rámci tohoto mezinárodního multižánrového hudebního festivalu každoročně probíhají na otevřených i krytých scénách koncerty, diskuse, divadla, filmy, workshopy i výtvarné aktivity. A pokud mluvíme o oblasti Dolních Vítkovic, další unikátním způsobem zrekonstruovanou stavbou je plynojem, do nějž se vešlo v dobách jeho provozu 50 tisíc kubíků plynu. Dnes je schopen pojmout dva a půl tisíce návštěvníků. S jeho proměnou a celkovou revitalizací Dolních Vítkovic je spojen architekt Josef Pleskot. V přízemí bývalého plynojemu se nachází vstupní hala, kde
najdete infocentrum Dolních Vítkovic, Galerii Gong a italské bistro. V prvním patře jsou umístěny variabilní konferenční místnosti se sálem pro 400 osob. Ve třetím a čtvrtém patře najdete velký sál s kapacitou 1509 diváků. Gong je využíván pro vzdělávací, kulturní a společenské akce. V multifunkční aule Gong probíhají mezinárodní konference a kongresy, koncerty nebo výstavy umělců. Kromě rekonstrukce původních průmyslových budov přibyla v roce 2014 také jedna novostavba – Velký svět techniky charakteristický svým řešením fasády a půdorysem ve tvaru rovnoramenného trojúhelníku se zaobleným pravoúhlým rohem. Budova je umístěna tak, že harmonicky uzavírá komplex technologických staveb oblasti Dolních Vítkovic. Pod jednou střechou jsou tady hravou a interaktivní formou představeny zajímavosti vědy a techniky. Za zrcadlovou fasádou jsou ukryty čtyři permanentní interaktivní expozice – Dětský svět, Svět
vědy a objevů, Svět civilizace a Svět přírody. V areálu najdete také ostravskou pobočku Národního zemědělského muzea s expozicemi věnovanými potravinám, zemědělským strojům a mimo to zde prezentují i regionální zemědělské a potravinářské tradice. Kromě toho můžete přímo v areálu uspokojit také chuťové buňky v českém i italském stylu a v případě, že se rozhodnete zůstat delší čas, můžete se ubytovat v hotelu VP1 ART přímo pod pecí, kde kromě kvalitních postelí a komfortních pokojů najdete i kus historie a hned několik uměleckých expozic. Ostrava, to ovšem nejsou jen Dolní Vítkovice, ale bohatá historie, množství divadel, galerií, hudebních klubů a zajímavá gastro scéna. V legendárním Divadle Mír, kde jsou doma Tři tygři, se zrodila myšlenka postavit novou budovu a rozšířit tak své působení, ostravské Divadlo loutek nachází nové cesty k dospívajícím divákům a má co říct i dospělému publiku, kultovní Divadlo Petra Bezruče je domovskou scénou mnoha zajímavých osobností a vždy bylo líhní talentů a
Národní moravskoslezské divadlo zde má dvě scény – Divadlo Antonína Dvořáka a Divadlo Jiřího Myrona se čtyřmi uměleckými soubory – operou, operetou, činohrou a baletem. Na náplavce u řeky vás přivítají svou hudební produkcí a příjemnou atmosférou kluby a restaurace, procházkou dojdete na ostravský hrad nebo k unikátním způsobem zrekonstruované budově bývalých jatek, dnes městské galerii PLATO, která se stala dalším místem plným umění, svébytným kulturním a vzdělávacím centrem s pestrým programem výstav i workshopů. Za pozornost stojí také Dům umění, kde se pořádají nejen výstavy, ale například i koncerty a jiné doprovodné akce. Ostrava je třetí největší město České republiky, srdce Moravskoslezského kraje. Její výhodná poloha a skvělá dopravní dostupnost ji předurčuje k tomu, být výchozí destinací k dalším výletům. Přímo z Ostravy vede spousta cyklostezek a některými z nich se pohodlně dostanete až do Polska.
Amazing People Ostrava
Hudební pestrost a různorodost
Cesta zakladatelky legendárního festivalu Colours of Ostrava je plná hudebních zážitků, objevování a odvahy dělat věci po svém. Zlata Holušová dokázala doslova od nuly vystavět mezinárodní multižánrový festival, který si vydobyl světový věhlas, získala dvě hudební ceny Anděl a řadu dalších i evropských ocenění, přivedla do Ostravy největší jména světové hudební scény. Založila také ájurvédské longevity centrum na Šrí Lance. Ukazuje, jak může odvaha a vize měnit svět kultury a osobního rozvoje.
text Kateřina Černá, foto Petr Hrubeš
Jste zakladatelkou kultovního festivalu. Už dvacet tři let se vám daří publikum překvapovat. Jaké byly začátky Colours of Ostrava?
Na začátku nikdo nevěřil, že by v centru Ostravy mohl vzniknout festival. Byla to doba, kdy zde nebylo nic podobného. Začali jsme v centru na Stodolní ulici a na Černé louce, což nebyla produkčně jednoduchá záležitost. Navazovali jsme na festival v Dolní Lhotě, který se pro velký zájem nevešel do tohoto místa. Nyní je tento festival v Dolní Lhotě znovu obnoven, z čehož mám velkou radost. První ročník Colours byl ambiciózní už tím, že jsme festival pořádali přímo v centru města. Postupně jsme se přesunuli na Černou louku a hrad, kde jsme budovali festival s důrazem na pestrost a hudbu z celého světa. Když nám i tyto prostory přestaly stačit, přišla nabídka od pana Koudely přestěhovat festival do oblasti Dolních Vítkovic, kde funguje dodnes a využívá všechny dostupné prostory, včetně koncertních sálů a vnitřních hal.
Festival vyrostl z venkovské akce. Neměla jste někdy strach z toho, jak rychle se zvětšuje?
Strach? To je to poslední, co by mne zastavilo. Miluji výzvy a ráda posouvám věci dopředu. Na dosaženém moc nelpím, abych měla odvahu měnit věci. Měla jsem štěstí na tým lidí, které se mnou bavilo tvořit nové věci, a společně jsme šli do všeho s nadšením.
Co vám nejvíce pomohlo?
Jednoznačně silní partneři. Už od druhého ročníku nás podporuje Česká spořitelna. Vstupné tvoří jen asi 40 % nákladů, takže bez obchodních partnerů by festival nemohl růst.
Jak jste na začátku dokázali přivést světové hvězdy?
Bylo to nesmírně náročné. Získat respekt, zejména u britských agentur, trvalo roky. Dnes už se známe se všemi významnými agenty a Colours má mezi evropskými festivaly výbornou pověst, oceňují naši odvahu přivážet nové věci a sledovat nové trendy s minimem spekulace.
Jaký je váš nejsilnější hudební zážitek?
Je těžké vybrat jen jeden. Byla jsem nadšená, když poprvé přijel Robert Plant nebo Salif Keita nebo Antony and the Johnsons. Dá se říci, že každý ročník má svého hrdinu, který posouvá hranice obecného vkusu českého publika někam dále. Vloni
to byl například Sam Smith. Letos se nejvíce těším na tvůrce hudby pro velké filmové série korejských velehitů Junga Jaeila, který vystoupí s celou Janáčkovou filharmonií.
Jaké je vaše publikum?
Jsou to lidé, kteří rádi objevují. A samozřejmě lidé, kteří se rádi baví a ocení kvalitní hudbu, i tu, co neznají. Generačně je to průřez s velkým podílem vysokoškoláků. Věří nám, že to, co přivezeme, bude zajímavé.
Jak velký tým se stará o dramaturgii?
Tým není velký, ale jsme přátelé a společná práce na dramaturgii nás pořád nesmírně baví. Půl roku cestujeme po světě, vybíráme to nejlepší a skládáme z toho DNA Colours. Ráda objevuji nové věci, i když fáze čekání po dokončení programu je pro mě méně oblíbená, nicméně co si vymyslíme, pak musíme i zrealizovat a na tom pracuje další tým odborníků. Letos jsme se zaměřili na Asii, objevovali v Koreji a na Tchaj-wanu. Korejská kultura teď silně rezonuje zejména u mladých a je takovým hitem roku.
Festival přináší nejen hudbu, ale i další novinky. Co letos připravujete?
Festival je výjimečný svou pestrostí. Každý rok je také plný divadelních představení a pro lidi, kteří rádi diskutují, chystáme velkou mezinárodní konferenci Meltingpot. Je to středoevropská konference o zdravém životním stylu, globálních problémech a literatuře. Na Colours se lidé baví už od poledne – začínají na Meltingpotu třeba jógou, poté si zajdou do vypravěčského stanu a pak přecházejí na koncerty.
Co máte na Ostravě ráda?
Ostrava má silný intelektuální a umělecký náboj. Vyrostli tu úspěšní zpěváci, herci i spisovatelé. Ostraváci jsou upřímní, přímočaří a pracovití. Miluji i okolní Beskydy, kam ráda utíkám. Lysá hora je mé nejoblíbenější místo.
Máte oblíbené místo i přímo v Ostravě?
Dříve to byly hudební kluby – měla jsem vlastní klub Boomerang na Stodolní a spolu s přáteli klub Templ. Dnes tu štafetu drží třeba Barrák Music Club a BUMBUM Comedy. Žije to na nábřeží a samozřejmě v oblasti Dolních Vítkovic. Ostrava je prostě skvělá.
Zakladatelka Colours of Ostrava Zlata Holušová
DOV mám v srdci
S novou érou oblasti Dolních Vítkovic, po ukončení železárenského provozu, přišly nové výzvy. V obřím areálu se dnes konají menší či větší firemní setkání, vánoční večírky, plesy, oslavy, koncerty, sportovní akce, velké mezinárodní konference a samozřejmě velké několikadenní festivaly. V jednom dni tady může probíhat nezávisle na sobě několik eventů. O tom, co je pro pořadatele nejdůležitější, jsme si povídali s obchodním ředitelem Dolních Vítkovic Georgiosem Leontidisem.
text Kateřina Černá, foto archiv
Je nutné si rezervovat prostory dlouho dopředu?
Některé akce a termíny jsou poptány na roky dopředu, ale i tak bych se vždy zeptal, zda není volno. Je málo míst, která dokážou svou monumentálností a neopakovatelným geniem loci povýšit i malou firemní akci na výjimečný zážitek, a Dolní Vítkovice mezi ně bezesporu patří. Výhodou areálu je jeho komplexnost a množství variant pronájmů. Vysoká poptávka je po unikátní Multifunkční aule Gong, ve které se nachází Malý sál s kapacitou až 300 osob a přilehlé učebny se dají pronajmout i samostatně. Velký sál s kapacitou 1500 osob je vhodný především pro celostátní korporátní setkání, konference či koncerty. Jedinou novostavbou v areálu je Svět techniky určený zejména ke vzdělávání dětí. Disponuje moderním konferenčním kinosálem s kapacitou 200 osob, který je možné pronajmout i samostatně.
Trendem jsou různé family days. A plný servis na místě. Počítáte i s takovým typem akcí?
Dolní Vítkovice jsou doslova stvořeny pro family days. A jsou oblíbené! Chytrá zábava pod střechou, k tomu venkovní sportovní aktivity, grilování, koncerty. Pod Bolt Tower je k dispozici i velkoplošná zatahovací střecha, čímž se venkovní plocha stává ideální pro menší festivaly. Výběrem vhodného prostoru to samozřejmě nekončí. Umíme vyřešit kompletní technické zajiš-
tění akce, cateringové služby, ubytování v hotelu VP1, vymyslet bohatý doprovodný program. Klient se musí cítit komfortně a vědět, že má parťáka, který chce úplně stejně jako on, aby akce dopadla skvěle.
Fotkám z Dolních Vítkovic vévodí královna. Vysoká pec číslo 1. Její nástavba získala titul Stavba roku (2015). Dá se po deseti letech ještě něco změnit, něco udělat jinak, přijít s nějakou inovací? Ano, v tomto roce slavíme 10 let od otevření ikonické prosklené nástavby Bolt Tower. Tento architektonický maják inovace od architekta Josefa Pleskota je pro mě osobně velmi silným symbolem. Symbolem odvahy Ostravy proměnit průmyslové dědictví v globální inspiraci. Kromě speciálních prohlídek a doprovodných programů pro širokou veřejnost plánujeme zapojení Bolt Tower do širšího spektra eventů konaných v Dolních Vítkovicích. Chceme, aby se Bolt Tower stala nejen místem pro jedinečné výhledy, ale i prostorem pro exkluzivní setkání, odborný networking či jiné inspirativní eventy, které podtrhnou její význam.
Musíte denně komunikovat s mnoha lidmi, řešit různá prostředí, místa. Přemýšlet nejen obchodně, ale dílem i technicky. Přitom se pohybujete v prostředí národní kulturní památky.
Pořád oblast vnímáte i jinak než jen přes čísla a smlouvy?
Začínal jsem před osmi lety jako produkční manažer a za ty roky jsem zde zažil mnoho krásných akcí. A právě jejich pestrost, společně s rozmanitostí areálu, je tou správnou energií, která nedovolí, aby vám tahle práce zevšedněla.
Samozřejmě zde nesmí chybět pokora s ohledem na historický význam této unikátní technické památky, kterou musíme chránit. Pokud ale necháte areál přirozeně „srůst“ s vaší akcí, tak
to jsou ty chvíle, kdy zjistíte pravou sílu tohoto místa. I po nespočtu schůzek, obhlídek prostor a akcí mohu říct, že se na mém nadšení z práce v tomto unikátním areálu vůbec nic nezměnilo. Každá schůzka s klienty, kdy mohu sledovat jejich prvotní úžas, mě vždy znovu utvrdí, co výjimečného se zde podařilo. Spojení syrovosti industriální éry s vizí moderní budoucnosti. Dolní Vítkovice mám zkrátka v srdci. I v hlavě, samozřejmě.
Ostravská jedinečnost
Spisovatelka Karin Lednická při procházce odlehlými částmi Vítkovic s mírnou nadsázkou říká, že zatímco Dolní Vítkovice jsou ostravské Hradčany, tak všechny ty provozní budovy, vlečky a dílny představují ostravské baroko.
text Kateřina Černá, foto Karin Zadrick
Co vás napadne jako první, když se řekne Ostrava?
Osobitost. Půvab, který naplňuje výrok Oscara Wilda, že krása je v očích toho, kdo se dívá.
Pamatujete si, kdy jste byla v Ostravě poprvé? Jak na vás působila tehdy a dnes?
Nějaký prvotní vjem si bohužel neuvědomuju, na to jsme od mého nejranějšího dětství bývali v Ostravě moc často. Ale když si v hlavě spustím vzpomínkový film, stojím na špičkách a nahlížím do heřmanického kostela, jestli tam stále svítí věčné světlo. Slyším kvílení trolejbusu jedoucího do kopce kolem Bazalů. Pozoruju vozíčky s uhlím nad tramvajovou zastávkou, ze kterých se na nás sype prach. Uhranutě vnímám velkolepý hukot masy vody, která se valí z chladicích věží ve Vítkovicích. Vidím kostkovaný komín tamtéž, který byl jednoznačným znamením, že už brzy budeme v cíli. Nebo se mi vybavuje umouněný dvorek v Jílové ulici 14, kde bydlela teta se strýčkem a kam jsem strašně ráda jezdila. Možná proto, že to byl byt čtvrté kategorie. Exotika, dobrodružství! Všechno mě to fascinovalo v tom nejlepším slova smyslu; všechno vyjmenované jsou důležité výjevy z mého dětství.
Proč jste si zrovna Ostravu, konkrétně Svinov vybrala jako místo pro svůj domov?
Hledala jsem dům, ve kterém se od prvního okamžiku budu cítit dobře. Významnou roli hrálo i to, aby to děti měly blízko do školy. Obě kritéria splňoval dům, ve kterém teď žijeme. Svinov je úžasný – vlastně je to vesnice ve městě a žije se tam krásně.
Ostrava mě osobně už celý rok příjemně překvapuje. Ať už jde o kulturu, architekturu, plánovanou i stávající novou výstavbu (koncertní síň, PLATO atd.), a tak bych moc ráda věděla, jak město, ve kterém žijete, vidíte vy? Přece jen jej vnímáte v delším čase… Ano, Ostrava se v uplynulých deseti letech výrazně nadechla a poskytuje tak naprosto nezpochybnitelný důkaz, jak velmi jí prospívalo, když v jejím čele stál člověk s vizí, který měl (a má!) Ostravu upřímně rád. Onen pozitivní posun však není způsoben jen velkými projekty, které jste zmínila. To by nestačilo. Stejně důležitá je každodenní drobná práce, zdánlivé maličkosti, jejichž synergie v uplynulé dekádě Ostravu o tolik posunula k lepšímu.
Kam se dnes podle vás Ostrava ubírá?
To je otázka, kterou si často kladu. Po přehození směrové výhybky před dvěma lety to zatím neumím tak docela odhadnout. Ale abych nepůsobila negativisticky – budovu bývalých jatek se naštěstí podařilo zachránit, působivě zrenovovat a stala se z ní chlouba města. Koncertní hala bude. Ostravica je opravená. Hotel Palace se opravovat začne. To jsou však dozvuky dřívějška. Co bude dál, uvidíme. Snad bude nastolený trend pokračovat – zprávy o chystané renovaci výškové budovy u radnice, úprava Černé louky nebo návrat stadionu na Bazaly jsou důvodem k nadějnému očekávání. Jen k nim ještě přidat tu drobnou každodenní práci, o níž jsme mluvily před chvílí. A nezalívat zelené plochy betonem!
Co vám dělá radost?
Procházet se po Rezavce nebo po břehu Odry a Ostravice. Vylézt na Emu. Bloumat Vítkovicemi, když tam nejsou davy. Prozkoumávat porubské dvorky. Jít v létě na pivo do Pavilonu na Černé louce nebo posedět v taverně na porubském zámku. A milion dalších věcí.
Co byste ráda ukázala člověku, který Ostravu vůbec nezná?
Docela často po Ostravě provázím lidi, kteří ji vůbec neznají. Tras mám spoustu a většinou vedou místy, kam běžně nechodí ani Ostraváci. Při procházce odlehlými částmi Vítkovic s mírnou nadsázkou říkám, že zatímco Dolní Vítkovice jsou ostravské Hradčany, tak všechny ty provozní budovy, vlečky a dílny představují ostravské baroko. My svou minulostí občas opovrhujeme a snažíme se ji zasunout, nevidíme tu osobitou krásu. Což je škoda, když to tolik návštěvníků fascinuje. Kamarád narozený v Kalifornii byl z Vítkovic úplně perplex, uhranutý běhal s foťákem a vypadalo to, že nikdy
neodejde. My domácí to občas přestáváme vnímat a někteří se za industriální minulost dokonce stydí, což je velká škoda. Moje osobní průvodcovská zkušenost je taková, že návštěvníky fascinuje mnohem víc industriál než secesní fasády v centru, protože ty mohou vidět téměř všude. Ostravská jedinečnost tkví v něčem jiném, že ano. No a lehce protikladně budiž řečeno, že mě vždy pobaví i potěší návštěvnický úžas nad tím, jak je Ostrava zelené město. „Ta Ostrava je ale krásná, to by mě vůbec nenapadlo!“ říkají častokrát. A já se v duchu raduju, že se další lidé zbavili předsudku o černém městě.
Náš region je určitě důležité vnímat v širších souvislostech a nejsou tady jen ty pozitivní věci, které rozvoj přináší. Například vaše rodné město Karviná může utrpět nepříliš dobře promyšlenými komerčními zájmy… Karviná je úplně jiná než Ostrava. A hlavně – současná Karviná je odlišné město než to, které kvůli uhelné těžbě zmizelo, napsala jsem o tom celou trilogii. Ve vaší otázce je klíčové slovo „promyšlený“ – ony ty plány jsou velmi dobře promyšlené, ale bohužel s důrazem na prospěch několika jedinců, nikoli ve veřejném zájmu. Stručně řečeno – jde o další smutnou kapitolu zpackané privatizace OKD, která tento region významně poznamenala. Teď v tom někteří hodlají pokračovat, jen navenek to samozřejmě zainteresovaní politici zastírají výroky o zářných zítřcích, vlastně pardon, o budoucí prosperitě. Jako by ten kus země nepovažovali za způsobilý k ničemu jinému než soustavnému drancování. Více k tomu dodávat netřeba, že?
Jaká jsou vaše oblíbená místa? Je málo míst, která bych nazvala neoblíbená. Takže ten pomyslný seznam oblíbených by byl strašně dlouhý a v té délce nudný. Ušetřím vás toho, ano?
Fest1val
O přípravách na druhý ročník multižánrového fest1valu jsme si povídali s jeho ředitelkou
Nikolou Tošenovskou. Návštěvníci se i letos mohou těšit na propojení architektury, designu, filmu a módy.
text Kateřina Černá, foto archiv
Nikolo, prozradíte nám už nějaká jména spojená s jednotlivými sekcemi?
Půjde o kombinace designových expozic, architektonické konference Pulse, módních událostí, filmových projekcí a dalšího doprovodného programu. Za módní sekci uvedu například módní návrhářku Hanu Valtovou, velkou osobností konference se letos stane britský architekt a designér Norman Foster a z filmové sféry filmová dokumentaristka Olga Sommerová, česko-německý filmař a spisovatel Jindřich Mann nebo herec a režisér Jirka Mádl.
Oblast Dolních Vítkovic je pro mnohé festivalové návštěvníky velkým lákadlem. Kde přesně v areálu budou akce probíhat? I v letošním ročníku budeme festivalem, který není „za plotem“. Dolní Vítkovice budou v průběhu konání fest1valu (festivalu jedna) otevřeným prostranstvím a my jeho části vyplníme naším programem, který bude pro návštěvníky přístupný na základě jednotlivých vstupných jak na expoziční výstavy, tak na programy, jako jsou módní přehlídky, filmy v kině, stand-upy apod. Člověk se tak může klidně až na místě rozhodnout, na co má chuť. Každopádně naši festivalovou atmosféru můžete přijít zažít jen tak bez vstupenky. Centrem konference se opět stane aula Gong, kde i v letošním ročníku ještě dáváme možnost navštívit mimo jiné designovou expozici Study Room Jana Kaplického, která po letošním ročníku již bude putovat na UMPRUM do Prahy. Letošním festivalovým epicentrem se stanou venkovní prostory koksoven a vnitřní prostory „tunelu“, zvyšujeme tak kapacity pro širokou veřejnost. Lokačně to velmi hezky doplňuje Futureum, které je hned vedle a bude jedním z expozičních míst. Výdušná jáma, BrickHouse a filmové projekce budou kombinací sálů v Dolních Vítkovicích a centru Ostravy.
Jak široké publikum chcete letos oslovit?
Zaměřujeme se na širokou veřejnost, převážně na Ostravu a její okolí. Chceme, aby místní lidé přišli na chuť tomuto novému festivalu, který si svou lokaci našel právě v Ostravě. Přivážíme světový obsah v jeden čas na jedno místo ze všech tří oborů a to je v Evropě ojedinělé. Jsme rádi, že je to právě Ostrava a lidé tak mají možnost zažít tohle všechno „doma“.
Festival má mimo jiné i významnou vzdělávací roli. Chystáte opět workshopy a přednášky i pro studenty středních škol? Ano, velkou část programu věnujeme studentům a mladým lidem. Workshopy se snažíme každý rok upgradovat a zajímat se o nová témata. V letošním ročníku budou mít studenti možnost navštívit dabingové studio ve spolupráci s TV Prima a ladíme také spolupráci s Divadlem loutek v Ostravě. V letošním ročníku dáváme prostor studentům také v rámci stáží na fest1valu. Půjde tak za nás o nejlepší workshopy – skutečnou praxi ve filmové i módní sekci. V rámci diskusí a debat připravujeme novou stage – Talk Stage, kde budeme vítat hosty a účastníky ze všech tří festivalových sekcí a návštěvníci si ji mohou užívat bezplatně po celou dobu festivalu. Její lokace bude v „tunelu“, kde budou mimo Talk Stage i jiné aktivity, jelikož tyto prostory jsou opravdu rozlehlé.
S velkým úspěchem se setkaly také módní přehlídky, na kterých své modely návrháři vytvářeli na míru nejen modelkám, ale také atmosféře industriálního prostoru. Chystáte letos nějaké překvapení nebo nový způsob prezentace, novou lokaci v rámci DOV?
Obhlídky Dolních Vítkovic letošních tvůrců jsme měli v prosinci a je vždy skvělé pozorovat reakci lidí, kteří do Vítkovic přijedou
poprvé, vždy jim to trochu závidím. V letošním roce budeme prezentovat tvůrce prostřednictvím úchvatné nové lokace koksoven. Zde bude vytvořena velká módní runway, kde budou prezentovány premiérové kolekce návrhářů. Půjde o přehlídky s doprovodným programem nebo přehlídkové sloty. Chceme umocnit tento genius loci prostřednictvím světla a hudby. Kapacita tohoto prostoru, kde se budou módní show konat, je až 500 hostů.
Na jaké téma se letos zaměří International Film Festival Ostrava?
Mezinárodní filmový festival Ostrava (IFFO) je událostí, která přináší českému publiku selekci filmů z celé Evropy, které se staly za poslední uplynulé období divácky nejúspěšnějšími. V jednotlivých zemích se zaměřujeme na tuzemské snímky. Divák v Ostravě tak má možnost ve velmi krátkém čase zhlédnout filmy, které mu svou vysokou návštěvností předvybrali diváci ve svých zemích. Naším cílem je poskytnout českým divákům možnost srovnání filmů, jež jsou ověřené tisíci diváků z okolních zemí, a vytvořit prostor, kde se setkávají nejen umění a kultura, ale i lidé se společnou vášní pro kinematografii. Takže téma jako takové nemáme. Zároveň představujeme premiéry a předpremiéry českých i zahraničních filmů, seriálů a TV pořadů zpestřené o filmové delegace a tvůrce. Jsme více než jen filmový festival – představujeme živý bod na mapě kulturního dění v České republice, kde se potkávají filmové hvězdy, začínající tvůrci, odborníci i široká veřejnost.
Součástí je také mezinárodní studentská soutěž. V jakých kategoriích studenti soutěží a co kromě výhry mohou svou účastí získat?
Kategorie máme v letošním roce tři. Ve filmové sekci krátkometrážního filmu jde o hraný a dokumentární film a v nefilmové sekci o nerealizovaný scénář. Mimo finanční odměny jde především o možnost účasti finalistů jednotlivých kategorií na fest1valu. Nejde tedy jen o účast na filmové sekci, ale jde o průsečík setkání a programu napříč celým festivalem. Festivalová akreditace, besedy k vlastním snímkům, účast na Talk Stage, zapojení do workshopů a především zhlédnutí lokace Dolních Vítkovic a Ostravy jako takové.
Jak velký tým pracuje na přípravách festivalu?
V týmu, který na fest1valu pracuje celoročně, nás bylo v posledním roce cca 20. Při samotné realizaci 1. ročníku to bylo 220 lidí.
Která fáze příprav vás stresuje/baví nejvíc?
Tak určitě dát na hromádku dostatečný obnos peněz pro kvalitní realizaci je místy stresující, jelikož se stále zkracuje realizační čas. A nejvíce mě baví obsahy a kreativní koncepty nejen pro partnery fest1valu, kde se zaměřujeme přímo na aktivace.
Na co se osobně letos těšíte?
Nejvíce se těším na lidi, kteří přijdou, přijedou tramvají, přiletí letadlem, na ty, kteří zde vytvoří atmosféru minimálně stejně příjemnou jako vloni.
E xír KRÁSY A MLÁDÍ
– PRO CITLIVOU PLEŤ –ANTI-AGING HYDRATACE VÝŽIVA
99,3% NATURAL
Mezi New Yorkem, Prahou a Ostravou
Většinu svého času tráví v New Yorku, ale jeho život není soustředěn jen na toto místo. Pohybuje se s kosmopolitní lehkostí mezi New Yorkem, Prahou, Ostravou a koncertuje v mnoha světových metropolích. Petr Kotík je objektivně naším nejvýznamnějším žijícím skladatelem, mimořádnou tvůrčí osobností a velkým propagátorem evropské a americké avantgardy.
text Kateřina Černá, foto Karin Zadrick a archiv
Už od šedesátých let se jeho hudba hraje po celé Evropě. Stál u zrodu české hudební avantgardy. V Praze založil již v roce 1961 první soubor věnující se nové hudbě, po odchodu do New Yorku inicioval vznik souboru S.E.M. Ensemble, který se později rozrostl do orchestru, s nímž debutoval v legendární Carnegie Hall. Jeho generace má v sobě sílu a nadhled. Nebojí se říkat, co si myslí, a nedělá si starosti s tím, co si kdo myslí o tom, co říká. Ta sebejistota je daná nejen životní zkušeností, ale i ukotveností ve své roli. Petr Kotík vystudoval konzervatoř a HAMU v Praze, hru na flétnu, soukromě pak kompozici u Jana Rychlíka. Ve studiu skladby pak pokračoval na Hudební akademii ve Vídni. Už na konzervatoři, v roce 1961, založil soubor Musica Viva Pragensis, který hrál významnou roli v interpretaci nových děl v pražském životě přednormalizační doby. Naše setkání v jeho ostravském studiu mě vrátilo do studentských let strávených právě tady v Ocelovém srdci, tehdy ještě pulzujícím o něco intenzivněji, chrlícím talenty stejně jako saze. Město s impozantními kulisami oceláren vzbuzuje protichůdné emoce, ale nikdy lhostejnost. Právě v Ostravě při zkouškách na koncert s Janáčkovou filharmonií pod názvem Hudba v prostoru – skladby pro tři orchestry v rámci festivalu Pražské jaro
Petra Kotíka napadlo založit mezinárodní letní festival nové hudby Ostravské dny. Prvotní vize uspořádat v Ostravě letní festival a institut zaměřený na práci s orchestrem se naplnila díky energii nadšenců v Ostravě a New Yorku, a i když se koncept Ostravských dnů naprosto vymykal tehdejšímu prostředí, uspěl v mezinárodním měřítku a stal se pojmem v oblasti soudobé hudby a vyhledávanou akcí, která zvláště přitahuje velmi mladé publikum. O deset let později se projekt rozrostl o festival nové opery Ostrava, NODO, a to díky spolupráci s Jiřím Nekvasilem, tehdy novým ředitelem Národního divadla moravskoslezského.
Říkal jste, že Ostrava má nejen jedinečnou atmosféru, ale také specifické možnosti. Jaké například?
Představte si, že byste potřebovala pro obrovský projekt – operu Prometeo od Luigiho Nona – osm pódií, různě vysokých, která budou obklopovat publikum. Nešlo to, protože v té době probíhal jeden festival za druhým a všechna vhodná pódia byla již rozebraná. A tak Jiřího Nekvasila
napadlo přivézt do Trojhalí (kde se provedení opery realizovalo) nákladní auta, udělat z nich pódia a obklíčit tímto způsobem publikum. Skvěle se ten koncept hodil do velkorysého industriálního prostoru. To ale samozřejmě nelze udělat všude. V Ostravě to ovšem jde. Možnosti, které tam jsou, neexistují nikde na světě. Nic takového by se nedalo realizovat ani v Praze, ani v Paříži. Možná v New Yorku ano. Tam je například zbrojnice na Park Avenue, která dnes slouží ke kulturním účelům. To by ale někdo musel tvrdě zaplatit. V Ostravě jsme to brali jako samozřejmost.
Co vás inspirovalo k nápadu uspořádat tady festival? Inspirovaly mě právě ty možnosti, se kterými jsem se nikde jinde nesetkal, a také otevřená atmosféra v životě města. Prostředí a přístup jsou zde úplně jiné než například v Praze nebo ve Vídni. Každý, kdo sem přijede z jakékoli části světa, každý se diví, jak je vůbec možné zde něco takového realizovat. U velkých projektů to nemá nikdy jen jeden důvod. Vždy se jedná o složitou a komplikovanou cestu. Například jedna věc, která málokoho napadne: Ostrava má báječnou polohu. Není tak daleko od metropole, aby se tady člověk cítil izolovaný, přitom to zas není tak blízko, aby z toho Praha vysála energii, jako je na tom třeba Plzeň. Tam je určitě těžké dělat něco mimořádného. Když chce občan Plzně jít do divadla, tak si může sednout na vlak a za hodinu je v Národním divadle. Ostrava má určitou velikost, šíři. Jsou tam části, řekl bych dokonce nadevropské. Když se podíváte na rozlohu ostravských oceláren, mají americkou dimenzi. A horizont takových donekonečna se rozléhajících prostorů ovlivňuje mentalitu lidí, ovlivňuje to, jak myslí. Je tu určitá velkorysost, se kterou se jen tak nesetkáte. Proti tomu jsou Praha nebo Brno v určitém smyslu provinční.
Co podle vás znamená provinčnost?
Provinčnost má různé odstíny. Někdy je kouzelná, někdy je negativní. Ta negativní je způsobena lokálními patrioty, kteří zuby nehty brání všemu, co by narušilo „staré dobré“ kvality místa. Vše, co se vymyká jejich představám, je nutné zarazit. Lokální patrioti, tedy skupina vlivných lidí, kteří vytvářejí nesnesitelnou, zatuchlou provinčnost. Mají pocit, že musí to svoje město držet v zakonzervovaném stavu a dokazovat
všem, že je to u nich lepší než ve velké metropoli poblíž. To v New Yorku nenajdete. To je problém Brna nebo Bostonu, tam je nutné se tvářit, jako by bylo všechno lepší než v Praze nebo v New Yorku. V Brně je to zase nevraživost vůči Praze. Ve velkých, opravdu kosmopolitních místech, jako je New York, se takovými věcmi nikdo nezabývá. V Ostravě není tahle zatuchlá provinčnost, tam jsem se s lokálními patrioty nesetkal. Můžete přijít s nápadem, který je nezvyklý, až výstřední, a vždy se najde někdo, kdo řekne: „Dobrý nápad, jak bych ti mohl pomoct?“ Od začátku existence Ostravských dnů – a na počátku to opravdu byl jen nápad, bez nejmenší záruky, že bude realizovatelný – od začátku nám nikdo neházel klacky pod nohy. V Praze by takový nápad nevydržel déle než týden. Také na počátku si tam prakticky všichni klepali na čelo: „Kotík chce dělat Darmstadt v Ostravě?? Haha!“ od ministra kultury Pavla Dostála až po mého blízkého přítele, dramaturga Pražského jara Antonína Matznera. A to je takový řetězec, do kterého ještě vstoupí mentalita malého českého člověka, který je hrdý na to, když může něco zarazit. Můj otec se mi jednou zmiňoval o volbách v šestačtyřicátém roce, kdy volební heslo jedné z velkých stran znělo: „Nesuďte nás podle toho, co jsme udělali, ale čemu jsme zabránili.“ Vytváříte v Ostravě důležitou infrastrukturu, aby
se hudba hnula dopředu, dáváte prostor mladým tvůrcům… Velké projekty, festivaly, kde se dělá muzika ve velkém a kde se sejdou podobně smýšlející lidé, to jsou strašně důležitá místa! Skladatel a hudebník zde pozná práci druhého v rámci velkých projektů, které je obtížné nebo nemožné realizovat jinde. Pro mě, když jsem začínal na počátku šedesátých let, to byl festival Varšavská jeseň. Tam to perfektně fungovalo, byla možnost slyšet velká díla, setkat se se spoustou osobností z celého světa, poznat se. Byla tam velká mezinárodní komunita a fungovalo to možná trochu jako dnes v Ostravě. Festivalem jako by žilo celé město, s naprosto otevřenou atmosférou, i když tam tehdy vládli komunisté. Tam jsem poznal Iannise Xenakise, polského skladatele Wlodzimierze Kotonského, Krzysztofa Pendereckého a další, Ottu Tomka ze západoněmeckého rozhlasu WDR, z USA to byl Lejaren Hiller a ten měl možnost díky Varšavě slyšet moje kompozice, což vedlo k pozvání do Ameriky. Počátkem šedesátých let hrála Varšava klíčovou roli. Setkal jsem se tam se skladateli a hudebníky mé generace a naše přátelství pokračovalo po celý život – Cornelius Cardew, Frederic Rzewski a spousta dalších. Dnes se to děje v Ostravě. A nejen na profesionální úrovni. Kolik jen vzniklo manželství a narodilo se dětí díky Ostravským dnům!
S odvahou
Ředitelka Divadla loutek Ostrava Alena Punčochářová je nejen zkušenou divadelní manažerkou, která prošla několika činoherními divadly, ale především osvícenou kreativní duší, která bere svou současnou misi jako obrovskou výzvu. Tvořit pro děti a mladou generaci, edukovat a vychovávat ji k estetice a podněcovat k lásce k umění vnímá jako to nejkrásnější poslání.
text Martin Černý, foto Petr Hrubeš
Máte za sebou téměř dva roky v Divadle loutek Ostrava na pozici ředitelky. Výsledkem je mnoho změn, které přinesly svěží vítr a novou koncepci. Povězte nám k tomu více.
Když jsem nastoupila do ostravských Loutek, bylo divadlo ve skvělé finanční i provozní kondici. Díky tomu jsem se mohla přímo zaměřit na to nejdůležitější – tedy na kvalitní a moderní repertoár. Ke spolupráci jsem přizvala mladého, velmi osobitého režiséra se zkušenostmi ze zahraničí a řadou ocenění Jakuba Maksymova, kterého se mi podařilo nadchnout pro to, aby se usadil právě v Ostravě a začal v našem divadle kontinuálně pracovat jako umělecký šéf.
Především díky němu jsme nastartovali spoustu zajímavých spoluprací, z nichž se nyní začínají klubat krásné projekty.
Ruku v ruce jsme pak tuto proměnu chtěli dát vědět našim divákům, ostravskému regionu, ale také divadelní komunitě napříč celou ČR, a proto jsme přišli s novou vizuální identitou divadla. Ta na naši uměleckou koncepci úzce navazuje.
Loňský rok byl pro nás také značně cestovní. Zúčastnili jsme se stáží v Japonsku a Belgii, představení pro nejmenší děti
Bato! Lato! Kde je světlo? jsme hráli v Polsku, Slovinsku a Turecku. A protože jsem byla okouzlena loutkami v našem depozitáři a bylo mi líto, že takové krásky leží ladem, připravili jsme v Galerii Slezskoostravského hradu rozsáhlou výstavu, která měla i edukační přesah a byla k vidění celé léto. Máme za sebou spoustu práce a je skvělé, že pomalu začínají být vidět první drobné úspěchy, to nás povzbuzuje. Divadlo je ale záležitost dlouhodobá, máme před sebou ještě řadu výzev, na kterých budeme muset zapracovat.
Kolik nových představení jste uvedli a co se chystá pro následující sezonu?
V každé divadelní sezoně uvádíme tři až čtyři premiéry, které hrajeme na dvou divadelních scénách. Divadlo navíc disponuje malým amfiteátrem, jejž využíváme v létě pro rodinný festival Pimprléto. Zveme si soubory a kapely z celé České republiky a zpříjemňujeme tak našim malým divákům prázdninové dny. Mezi naše novinky současného repertoáru patří Pilot a Malý princ, vyprávějící o slavném spisovateli a dobrodruhovi Antoinu de Saint-Exupérym a počátcích létání. Další novinkou je hra pro děti od čtyř let Jedenáct babiček, jejímž hlavním scénografickým prvkem je klavírní křídlo,
které se však proměňuje na pingpongový stůl, kánoi, stolní fotbal, kolotoč nebo třeba hospodu. Aktuálně pracujeme na klaunské grotesce Marcipáni o třech nešikovných kuchařích, která bude plná humoru, žonglování a akrobacie. Pro mladé muže a jejich otce, kteří nechtějí dospět, připravujeme trhák s názvem Pley Boyz.
V příští sezoně nás pak čeká spolupráce se slovenským seskupením Odivo na projektu Divočiny, inspirovaném knihou amerického ilustrátora a spisovatele Maurice Sendaka Tam, kde žijí divočiny. V této inscenaci budeme pracovat s principy reuse a upcycle s důrazem na udržitelnost tvorby např. kombinací dřevěných samorostů a opotřebovaných cyklistických součástek, které budou současně sloužit performerům k dotváření hudby a zvuků. Také chceme pokračovat v našem populárním a věčně vyprodaném cyklu pro nejmenší s oblíbenými postavičkami Bata a Lata. Pod taktovkou Jakuba Maksymova pak vzniknou dvě inscenace. První bude autorský vánoční titul, v němž uplatníme formu puppet cinema, druhou s pokorou ke slavnému Erbenovu dílu moderně zpracovaná Kytice určená náctiletému publiku. Velkou část energie už nyní věnujeme přípravám 15. ročníku mezinárodního loutkového festivalu Spectaculo Interesse, který proběhne 2. až 6. října a jehož tématem je prostupnost. Centrum Ostravy ožije invazí rozpohybovaných velociraptorů a T-Rexů, které přiveze Jihočeské divadlo. Současně se od tohoto souboru můžete těšit na představení Gaga, příběh 28 000 ztracených gumových kachniček, které se v roce 1992 uvolnily z převrhnutého tankeru do Tichého oceánu. Ze zahraničních souborů pak stojí určitě za zmínku ruský soubor Akché tvořící ve francouzském exilu, při jehož odvážných až provokativních projektech stříkají barvy, chrlí se pěna či plápolají ohně. Jednáme také s kanadským souborem Projets de l‘Ombre, jehož představení pro dospělé A as Animal pracuje s loutkami životních velikostí, a rádi bychom dovezli z Belgie Baby Macbetha, slavné Shakespearovo drama zpracované pro batolata. Protože chceme dát prostor mladým tvůrcům, nebude tomuto ročníku chybět soutěžní studentská sekce, jejíž výherce si odveze finanční ocenění. Naším cílem je podpora další tvorby talentovaných studentů a umělců. Spectaculo Interesse se letos nebude odehrávat pouze v našem divadle. Opanujeme i další
divadelní prostory ve Studiu G či Komorní scéně Aréna, zavítáme do galerie PLATO nebo do kapličky či hladomorny Slezskoostravského hradu. Věříme, že se nám na podzim podaří dovézt do Ostravy špičku evropského loutkářství.
Jak se nová představení líbí divákům?
Podle ohlasů, které se k nám dostávají, jsou diváci novým repertoárem nadšeni. Máme také intenzivní zpětnou vazbu od odborné veřejnosti formou recenzí a publikovaných článků týkajících se našich projektů. S Pilotem a Malým princem jsme již obdrželi pozvání na festival Divadelní svět Brno a v květnu pojedeme do Srbska na Novi Sad Theatre Festival.
Co vám udělalo v poslední době radost?
Umím se naštěstí radovat z drobností, takže se najde téměř každý den něco, co potěší mou duši ředitelky, matky, kamarádky či pejskařky. Ale ráda bych vyzvedla radost z poslední premiéry Jedenácti babiček. Vzniklo tak něžné a láskyplné dílko o přátelství dvou generací, které mě inspirovalo k projektu Vezmi babičku do divadla. V něm bych chtěla podpořit sdílený divadelní zážitek mezi dětmi a jejich prarodiči a napomoci starší generaci znovu zažít tu objevnou, čistou a naivní radost z drobností.
V divadle mimo jiné pořádáte také workshopy pro děti. Co se u vás mohou naučit?
Všechny umělecko-vzdělávací aktivity má u nás na starosti Lektorský kabinet, což je parta srdcařů, která realizuje výtvarné, divadelní či reflektující dílny, vzdělávací projekty, prohlídky divadla a další zajímavá edukativní setkání. Tyto aktivity mohou navštívit jak školky a školy se svými pedagogy, tak také rodiče s dětmi. Děti se naučí vyrobit a animovat základní typy loutek, jako je maňásek, stínová loutka, marioneta či muppet, nebo si na vlastní kůži zkusí divadelní improvizaci na jevišti. Velice cenné jsou reflektující dílny, které navazují na některá představení a pomáhají dětem zpracovat a ukotvit divadelní zážitek. S nabídkou ale myslíme také na dospělé a v rámci projektu MeetLoutky pořádáme vícedenní tematické workshopy pro pedagogy, studenty pedagogických oborů a lektory z jiných kulturních organizací. V loňské sezoně např. s anglickou loutkářkou Rene Baker, psycho-
logy manželi Kopřivovými nebo skladatelem a koncertním cimbalistou Danielem Skálou. Každé setkání bylo svázáno s novou premiérou a nabízelo inspiraci, jak lze se zhlédnutou inscenací dále pracovat ve školní výuce a jaké jsou možnosti její reflexe prostřednictvím jiného uměleckého oboru.
Máme na paměti také děti se speciálními potřebami, pro které Lektorský kabinet realizuje čtyři zážitková interaktivní představení s terapeutickými účinky.
Přímo v divadle vznikají loutky i kulisy pro představení.
Jak probíhá proces tvorby?
Součástí našich dvou divadelních budov jsou také prostory výrobního ateliéru. Po předávací poradě, kdy výtvarník odevzdá své návrhy na scénografické prvky, loutky, kostýmy a rekvizity, se celý náš šikovný tým pustí do práce. Technolog, který podrobněji rozkreslí dodané zadání, dořeší materiály a technologie, aby pro nazkoušení nové hry bylo vše funkční. Řezbáři se vrhnou na výrobu loutek, stolař zase na scénické kulisy. Další úpravy pak směřují ke kašérovi a malíři, krejčové ušijí kostýmy hercům a textilní prvky loutkám. Velmi často je náš ateliér vystaven různým výzvám. Někdy musí vyrobit kolotoč na klavírní židličce, jindy Eiffelovu věž z kartonu plnou písku. Některá loutka je kuřák, jiná v sobě skrývá své dětské já. Díky těmto mistrům svého řemesla pak můžou herci zkoušet s opravdovými skvosty.
Jak osobně vnímáte současné loutkové divadlo?
Stejně jako další divadelní formy ovlivňují i loutkové divadlo nové technologie. Velmi často se nyní tradiční principy setkávají s kamerou. Loutky se zmenšují, herci je snímají a promítají na různé prvky scény. Větší důraz je také kladen na materiály i strukturu. Často se můžeme bavit o objektovém divadle, loutkou se může stát jakýkoliv předmět, který herec animuje. Myslím, že je to přirozený vývoj loutkového umění. Já osobně si ho velmi užívám a těším se, čím nás tento trend ještě překvapí.
Čím je ostravská umělecká scéna specifická?
Divadelní Ostrava je velmi svérázná, osobitá a semknutá. Protože herci nemají tolik příležitostí na natáčení jako v Čechách, jsou soubory mnohem více soustředěné na umělec-
kou tvorbu. Vzdálenost od Prahy nás sice trochu izoluje od stálé pozornosti divadelních odborníků, ale díky festivalu
OST-RA-VAR, na kterém se každý rok v intenzivních pěti dnech odehraje to nejlepší z ostravských repertoárů, dáváme české divadelní obci jasně najevo své nesporné kvality. Navíc mne velmi baví různorodost ostravských divadel, která se vlastně dramaturgicky skvěle doplňují. Dlouhodobou spolupráci dokazuje také společné divácké předplatné ABEND, hostování herců napříč divadly či vzájemné předávání zkušeností na mnoha úrovních. To mi přijde naprosto unikátní, a jsem proto ráda, že do této komunity patříme i my.
Jaké máte vize a sny do budoucna?
Jako divadelní manažerka, která prošla několika především činoherními divadly, vnímám tuto svou současnou misi jako obrovskou výzvu. Tvořit pro děti a mladou generaci, edukovat a vychovávat ji k estetice a podněcovat k lásce k umění je tím nejkrásnějším posláním. Věřím, že společně s ostatními kolegy z Loutek se nám podaří vybudovat moderní kulturní instituci. Takovou, která má kvalitní současný repertoár s rozsáhlým umělecko-vzdělávacím obsahem a která se nebojí odvážných projektů a nezvyklých kooperací s divadly v ČR i zahraničí.
Zrození legendy
Když Ostrava v roce 2018 vypsala doposud největší architektonickou soutěž ve své novodobé historii na stavbu koncertní haly Janáčkovy filharmonie, v konkurenci 34 studií z celého světa zvítězil futuristicky působící návrh architekta a vizionáře Stevena Holla z ateliéru Steven Holl Architects sídlícího v New Yorku.
text Martin Černý, foto archiv
Architektura má tu moc navždy změnit tvář daných měst a lokalit. Jsou stavby, které se stanou legendami a jejich neodmyslitelnými symboly. Tou nejznámější ikonou je zaručeně Eiffelova ocelová dáma tyčící se nad Paříží z Martova pole. Stejně tak se stala symbolem Austrálie Opera v Sydney dánského architekta Jørna Utzona řadící se k mistrovským dílům architektury 20. století. Guggenheimovo muzeum architekta Franka Gehryho zase proměnilo baskické Bilbao z průmyslového a loďařského střediska na novodobou mekku umění. Nemusíme ale jezdit tak daleko. I v sousedním Polsku, v centru pomořanské metropole Štětín, vyrostla relativně nedávno jedna z dalších takto výrazných staveb –moderní koncertní hala přezdívaná díky své průsvitné bělostné fasádě „ledovec“. Architektonické duo Fabrizio Barozzi a Alberto Veiga za ni získalo v roce 2015 prestižní cenu Miese van der Rohe, kterou uděluje EU za významný architektonický počin.
Obdobnou cestou hledání a architektonických symbolů města se rozhodla vydat i severomoravská metropole Ostrava. Ta zejména díky spolupráci s významnými českými a světovými architekty začíná postupně měnit svoji tvář z „černého a ocelového města“ 20. století na kulturní metropoli 21. století s významným mezinárodním přesahem. Když Ostrava v roce 2018 vypsala doposud největší architektonickou soutěž ve své novodobé historii na rekonstrukci Domu kultury města Ostravy a výstavbu
koncertního sálu, v konkurenci 34 studií z celého světa zvítězil futuristicky působící návrh renomovaného architekta a vizionáře Stevena Holla z ateliéru Steven Holl Architects sídlícího v New Yorku. Hollovy stavby vyznačující se hrou s liniemi a přirozeným světlem vstupujícím do interiérů uchvátily milovníky kvalitní architektury po celém světě. Například jeho návrh Taiwan ChinPaoSan Necropolis s bělostnými oblouky a působivými průniky kulovitých tvarů si zcela podmaní divákovo oko již na vizualizacích. Tento „oceánský pavilon duší“ s výhledem na Pacifik navodí v obřadní kapli a přilehlém amfiteátru stav dokonalé kontemplace několika tisícům věřících a padesáti buddhistickým mnichům vedoucím modlitby. Pro Ostravu Steven Holl Architects ve spolupráci s českou platformou Architecture Acts z Prahy přináší dílo, které může směle konkurovat nejlepším hudebním sálům planety. Není tedy divu, že vítězný projekt, připomínající z ptačí perspektivy hudební nástroj uložený ve svém pouzdře, budí již několik let (od vzniku samotné architektonické studie) zaslouženou celosvětovou pozornost.
Největší světová platforma pro architekturu Architizer zařadila v roce 2021 projekt koncertního sálu a sídla Janáčkovy filharmonie mezi deset nejočekávanějších staveb světa. Komplex s koncertním sálem s třinácti sty místy v hledišti bude využíván jako hudební, kulturní, produkční a vzdělávací centrum a současně bude i sídlem Janáčkovy filharmonie Ostrava. Velmi zajímavý je i samotný Hollův tvůrčí proces.
Steven Holl, který je známý svojí fascinací různými vědeckými fenomény, hledá inspiraci nejen ve vědě, ale i v hudbě, filozofii, literatuře a dalších oblastech lidského poznání. Svoje prvotní vize ladí tak, že je ručně zaznamenává do akvarelového skicáku. Stejnou cestou vznikal i návrh koncertního sálu pro Ostravu. Holl o ní hovoří jako o „perfektním akustickém nástroji ve svém pouzdře“.
Dokonalý hudební nástroj však potřebuje i prvotřídního ladiče, tím je japonský mistr akustiky Yasuhisa Toyota z Nagata Acoustics, který patří k nejlepším světovým konzultantům na akustiku. Autor řady špičkových akustických řešení má za sebou bezmála 60 realizací. Patří k nim Suntory Hall v Tokiu, Walt Disney Concert Hall v Los Angeles nebo hamburská Elbphilharmonie. Zvukem od Yasuhisy Toyoty se pyšní také projekt Pařížské filharmonie postavené podle návrhu architekta Jeana Nouvela nebo moderní koncertní sál Polského národního rozhlasového orchestru v Katovicích. Akustický mág Toyota své koncertní síně vytváří po vzoru vinice – vineyard style. Hlediště je koncipováno tak, že samotné pódium je situováno uprostřed a kolem něj jsou terasovitě rozvrstveny galerie a balkony. Díky tomu je možné hudbu slyšet v prvotřídní kvalitě ze všech míst v sále tohoto intimního sdíleného prostoru. Holl a Toyota jdou ve svých úvahách a konceptech ještě dál. Se svým až vědeckým zaujetím pečlivě nastudovali nejen hudební díla, ale i hudebně teoretické práce hukvaldského rodáka Leoše
Janáčka. Právě Janáčkova „teorie sčasování“ (znějící, sčítací a scelovací) pro ně byla inspirací v uspořádání akustických panelů v sále. Unikátní je i koncept budovy samotné, kdy se vlastně jedná o symbiózu dvou stylově zcela odlišných
částí. Holl své futuristicky pojaté „pouzdro na housle“ ze skla, betonu a kovu usadí na stávající budovu Domu kultury, kterou na přelomu padesátých a šedesátých let vyprojektoval a postavil architekt Jaroslav Fragner.
Právě propojení těchto dvou zdánlivě nesourodých částí budovy i jmen obou slavných architektů – amerického vizionáře Holla a významného tvůrce českého funkcionalismu Fragnera – vytváří zajímavé konsekvence. Fragner, který je podepsaný pod ceněnou dostavbou Karolina a rekonstrukcí Betlémské kaple v Praze, je mimo jiné také autorem řady vil a významných průmyslových objektů první republiky. Ve své práci se obracel nejen k evropským modernistům, ať už to byl Le Corbusier, nebo Fin Alvar Aalto. Miloval také největšího amerického architekta 20. století Franka Lloyda Wrighta, jehož pracemi se po svém návratu z cest po Americe nechal také inspirovat. Pokud by tedy existovalo nějaké architektonické nebe, ze kterého by mohl Jaroslav Fragner shlížet na současné dění v Ostravě, musel by cítit obrovské zadostiučinění. Bezmála šedesát let od jeho smrti se jeho stavba spojí s dílem jednoho z nejslavnějších amerických architektů současnosti. Minulost Ostravy se tak propojuje s její budoucností.
Pestrý kraj
Ať už se chystáte jen na krátký výlet, nebo jste se rozhodli Moravskoslezský kraj poznat důkladněji, budou se vám hodit naše poznávací tipy, díky kterým se do pestrého regionu plného možností rádi vypravíte znovu.
text Kateřina Černá, foto archiv
Vydejte se na cestu po Technotrase a objevte industriální poklady Moravskoslezského kraje. Na trase najdete industriální skvosty, jako jsou bývalé doly, hutě, vodní a větrné mlýny nebo pivovary. Každé místo vypráví svůj vlastní příběh a mnohá z nich nabízí interaktivní expozice, komentované prohlídky a zážitkové programy. Technotrasa je skvělým tipem na výlety pro celou rodinu. Světově unikátním místem je industriální areál DOLNÍ VÍTKOVICE, kde se dříve vyrábělo surové železo a těžilo uhlí. Dnes je zde jedinečné kulturní, společenské a vzdělávací centrum. Celý areál jako na dlani uvidíte z Bolt Tower, vyhlídkové věže, která vyrostla přímo na vysoké peci. Pokud se naopak chcete podívat pod zem a poznat prostředí, ve kterém se těžilo „černé zlato“, nesmíte si nechat ujít výlet na nejstarší ostravskou šachtu – Důl Anselm, kde vás s těžbou seznámí bývalí horníci. V areálu LANDEK PARKU toho ovšem najdete ještě více, jde o největší hornické muzeum v Česku. Na opačném konci Ostravy najdete DŮL MICHAL, kde budete mít pocit, že odsud horníci nikdy neodešli. Oblíbené jsou zde speciální noční komentované prohlídky. FLASCHARŮV DŮL je pro změnu důl břidlicový a můžete si tu s dětmi vyštípat srdce z břidlice. VAGONÁŘSKÉ MUZEUM jako jediné v Česku zaznamenává vagonovou výrobu a najdete zde kromě modelové železnice i expozici o výrobě letadel. OSOBLAŽSKÁ ÚZKOKOLEJKA je tu pro všechny milovníky parních vlaků a klikatících se železnic a v MUZEU NÁKLADNÍCH AUTOMOBILŮ TATRA
KOPŘIVNICE uvidíte nejen automobil, s nímž Karel Loprais vyhrál Rallye Dakar, ale i více než 80 vozidel, 20 motorů a dalších předmětů mapujících výrobu kopřivnické Tatry, jedné z nejstarších automobilek na světě. V HASIČSKÉM MUZEU MĚSTA OSTRAVY si můžete osahat a vyzkoušet hasičskou techniku. Díky CHOLTICKÉMU VĚTŘÁKU si můžete vyzkoušet tvrdou práci mlynářů ve větrném mlýně s největším větrným kolem v tuzemsku. OPEVNĚNÍ ŠANCE je příležitostí vydat se po stopách vojáků, kteří v 16. století strážili starobylou slezsko-uherskou hranici proti pašerákům i nájezdům nepřátel. A na SLEZSKÉ HARTĚ si můžete dopřát speciální plavbu lodí po nejmladší přehradě v Česku, které se říká jesenické moře.
www.technotrasa.cz
Šlápněte do pedálů
Užijte si krásy nejvýchodnější části České republiky na kole. Síť cyklostezek vás provede malebnou krajinou podhůří Beskyd, odhalí vám industriální bohatství Ostravy, překvapí krásami meandrující říční krajiny a zavede vás i do míst z románu Karin Lednické.
NA KOLE PO STOPÁCH KNIHY ŠIKMÝ KOSTEL: Ostravou a okolím až do Karviné
Dolní Lutyně – Starý Bohumín – Ostrava Petřkovice – Ostrava centrum
Místní této cyklotrase přezdívají cyklistický okruh OKD (Ostravsko-karvinské doly). Objevte s námi místa zaniklé hornické krajiny, jejíž historii popisuje Karin Lednická ve svém románu Šikmý kostel.
Délka trasy: 66 km
CYKLOSTEZKA „KOLEJE“ U NOVÉHO JIČÍNA
Trasa: Nový Jičín – Nový Jičín-Bludovice – Hodslavice – Životice u Nového Jičína – Mořkov –Hostašovice
Cyklostezka, která vede malebnou krajinou podhůří Beskyd, kopíruje trasu bývalé železniční dráhy. Určena je cyklistům, inline bruslařům a v zimě se upravuje i pro běžkaře. Délka trasy: 9,76 km
DESIGNOVÁ CYKLOSTEZKA UAX s kresleným slovníkem moravskoslezského nářečí
Trasa A: Starý Jičín – Bernatice nad Odrou – Jeseník nad Odrou – Lučice – Odry
Na cyklotrase kolem Jeseníku nad Odrou si užijte unikátní cyklostezku, kterou zdobí potisky kresleného slovníku moravskoslezského nářečí od designéra Radka Leskovjana z dílny firmy UAX.
Délka trasy: 43,2 km
Trasa B: Starý Jičín – Bernartice nad Odrou (UAX) – Vražné (Mendelovo muzeum) – Veselí Varianta nenáročné cyklotrasy vhodné pro rodiny s dětmi. Začíná na hradě Starý Jičín směrem do Bernartic nad Odrou, kde si ve firmě UAX můžete zážitkově vyrobit a potisknout tričko. Délka trasy: 29 km
Klidná jízda po cyklotrase č. 10 podél meandrující řeky, ale i cesta v čase díky Archeoparku Chotěbuz vás jistě okouzlí a zaujme. Páteřní cyklotrasa česko-polského příhraničí začíná v Bukovci, u Wellness hotelu Kempa, v obci s nejvýchodnějším bodem Česka. Během tohoto výletu poznáte krásy Těšínského Slezska. Můžete navštívit také zámek Fryštát v Karviné či Muzeum trojmezí v Jablunkově. Délka trasy: 74,3 km
Z Ostravy podél Ostravice až do Beskyd
Trasa: Ostrava – Vratimov – Paskov – Frýdek-Místek – Frýdlant nad Ostravicí – Ostravice Středobodem této cyklotrasy je řeka Ostravice. Z industriálního areálu Dolní Vítkovice se vydáme přes zámek v Paskově či Frýdku až do podhůří Lysé hory. Délka trasy: 42 km
Golfový ráj
Ať jste golfový profík a vyhledáváte ta nejšpičkovější hřiště, nebo vás jen láká zelená oáza golfového resortu a chcete si vyzkoušet krásný sport gentlemanů, v destinaci severní Moravy si vyberete. A víte, že Moravskoslezský kraj má největší golfový resort v tuzemsku a jeden z největších ve střední Evropě? Možná vás překvapí, že náš kraj má bohatou golfovou historii a některá hřiště patří k nejstarším v republice. Tak si pojďte snížit handicap a zahrajte si na hřištích s výhledem na nádherné hory nebo zámecký park.
55 jamek v Beskydech
Navštivte 55 HOLES Golf Destination, která vznikla propojením dvou golfových resortů, jimiž jsou Prosper Golf Resort Čeladná a Golf & Ski Resort Ostravice. Vyznavači tradiční hry na greenu si mohou zahrát na třech 18jamkových mistrovských hřištích. K dispozici jsou jim dvě restaurace, tři hotely, dvě konferenční haly pro pořádání společenských akcí a konferencí či wellness a dvě golfové akademie.
Ropice Golf Resort
Nádherné výhledy na hory, vlnící se linie fairway, vodní překážky a bunkry i fakt, že si tady zahrají nejen zkušení golfisté, ale také ti, kteří si chtějí golf vyzkoušet jen tak, dělají z tohoto místa oblíbený golfový resort. K dispozici tady máte veřejné hřiště se 6 jamkami a moderními odpališti. Zároveň tady neustále zlepšují podmínky i služby. Původně 18jamkové mistrovské hřiště se proměnilo a rozšířilo na 27 jamek.
Park Golf Club Ostrava-Šilheřovice
Tak jako ve staré Anglii si budete připadat při hře na „celoparkové osmnáctce“ v Šilheřovicích. Romantické prostředí půvabného parku s výhledem na zámeček i historickou kašnu vás okouzlí. Jedinečnost jednoho z nejstarších a nejrozlehlejších českých golfových hřišť dokresluje i krásný lovecký zámeček.
Silesia Golf Resort Kravaře
Užijte si královskou hru ve stínu staletých stromů tvořící spolu s jezírky a potůčky malebná zákoutí v parku obklopujícím barokní zámek Kravaře. Příjemným závěrem pohodového dne na šťavnatě zeleném trávníku bude odpočinek v nedalekém aquaparku, v jehož areálu se můžete i ubytovat.
www.severnimorava.travel
Koncept živého města
S ostravským průmyslníkem, milovníkem umění, člověkem, který stojí za proměnou
areálu Dolních Vítkovic ve vzdělávací a kulturní centrum, Janem Světlíkem jsme se setkali ve vítkovickém zámku. Kromě toho, že mě Jan doslova ohromil svou pestrou a rozsáhlou sbírkou umění a tím, jak stále rozvíjí projekt Dolních Vítkovic, tak mi byl nejlepším průvodcem ve městě, které už dávno není černé, ale především kulturní a plné zeleně.
text Kateřina Černá, foto Petr Hrubeš
Jste jedním z nejvýraznějších lidí, kteří ovlivnili tvář Ostravy. Říká se o vás, že jste Ostravě vrátil hrdost... V první řadě je důležité říct, že Ostrava žila především průmyslem a bylo to velmi složité město. Uvažovalo se dokonce o oplocení Dolních Vítkovic, když se v roce 1998 zastavily vysoké pece. Když takový kolos ztratí svůj cyklus, tak není surové železo, není plyn, není koks. Nic z tohoto, co jsem vyjmenoval, najednou nebylo a tím skončila kontinuální hutní výroba ve Vítkovicích. Krátce nato, v roce 2002, už byla tato industriální oblast Dolních Vítkovic prohlášena za národní kulturní památku, což bylo zajímavé, protože ještě rozpracovaná huť, ve které nedávno
jela výroba, byla najednou kulturní památkou. V zásadě nebyla možná žádná příprava a ve chvíli, kdy jsme v roce 2003 koupili
Vítkovice, tak jsme řešili zásadní problém, co s tím areálem udělat. Nicméně v rámci prvního kola privatizace jsme museli náš záměr definovat. Já jsem prostředí znal, protože jsem tam každý den od osmdesátých let chodil do práce a předtím i na praxe, tak jsem k tomu místu měl silný osobní vztah.
Mluvil jste o tom, že bylo v plánu areál oplotit. Jaké byly tedy představy využití?
Vzniklo zde několik koncepcí, jedna koncepce byla předložena ze
VŮNĚ STARÉHO DŘEVA
Naproti vítkovickému zámku ve slunečních paprscích doslova září výstavní pavilonek z roku 1856, který sloužil v minulosti jako výstavní pavilon Vítkovických železáren k předvádění tehdy poměrně bohatého sortimentu železárenských výrobků. Převážel se v demontovaném stavu železnicí a jeho stěny se po opětovném postavení provizorně vyzdívaly. Do jeho původní litinové konstrukce architekt Zdeněk Fránek nechal zasadit desky z onyxu, kterými prostupují paprsky světla a dávají vyniknout kráse přírodního kamene. Tomu ovšem předcházela jednání s památkáři a dlouhá cesta, na níž významnou roli sehrál Jan Světlík. Když Jan pavilonek viděl poprvé, stál přímo pod vysokou pecí zalitý asfaltem a betonem, zdevastovaný léty špatného zacházení a osázený panelákovými okny. Díky jeho schopnosti vidět krásu a zvednout ji ze země se z pavilonku znovu stalo místo s jedinečnou atmosférou. Poté, co jej opatrně deinstalovali, museli některé litinové díly opravit a jiné odlít znovu. Společně s architektem Zdeňkem Fránkem vdechli historické stavbě novou energii za použití autentických materiálů, jako bylo například staré dřevo ze zámeckých stropů, které dnes tvoří podlahu pavilonku. Projekt obnovy postoupil do 2. kola v soutěži Stavba roku 2010.
strany CzechInvestu a ta jejich představa o budoucnosti Vítkovic byla všechno sešrotovat a celé to odstranit i s tím neopakovatelným geniem loci. Druhá koncepce byla metoda posledního dne. Tedy zakonzervovat všechno i se starou rukavicí nebo pracovními botami, co tam někdo po poslední směně odložil. Z mého pohledu byly obě ty předložené koncepce špatné. Já jsem proto přišel s koncepcí živého města, s tím, že to musíme udělat tak, aby se vše dalo plnohodnotně využívat. A protože jsem to zde znal a věděl jsem, že to prostředí má svůj velký potenciál, tak mi bylo líto, že by se celé území v původní podobě nenávratně zničilo.
Jak rychle se vám podařilo realizovat první plány z toho velkého snu?
Na přípravě projektu DOV jsme pracovali od roku 2003 do roku 2008 a po pěti letech vznikla nějaká koncepce. V roce 2008 nám poprvé přišlo, že se podařilo přiblížit naši vizi živého města. Po pěti letech, po tom dlouhém období utrácení peněz, kdy jsme neustále nechávali zpracovávat různé studie, to najednou začalo žít. V roce 2008 po velmi složité rekonstrukci jsme otevřeli vítkovický zámek. Bylo velmi složité dostat všechna povolení, ale po tomhle prvním kroku jsme věděli, že musíme vdechnout život i dalším částem areálu. A v roce 2012, po dalších čtyřech letech, jsme zahajovacím koncertem Jarka Nohavici, který zde hrál se symfonickým orchestrem (Janáčkovou filharmonií), slavnostně otevřeli Gong. V této zrekonstruované budově plynojemu bylo najednou sedmnáct set lidí, co se účastnili slavnostního zahájení. Sama o sobě to byla obrovská energie, a když se při tom koncertu otevřela zadní opona a Jarek zazpíval Z Těšína jedú vozy, tak to byl neuvěřitelně emotivní moment, protože všichni viděli tu krásně nasvětlenou vysokou pec. A já vždy říkám, že to byla ta chvíle, kdy jsme Ostravě vrátili hrdost, protože Ostraváci začali být hrdí na svoje industriální město.
V čem kromě toho, že lidé začali být na své město znovu hrdí, vidíte ten největší úspěch projektu?
Především v tom, že jsme dokázali z Dolních Vítkovic udělat největší a nejkvalitněji zpracovanou industriální památku na světě. Ta konverze se opravdu povedla a musím říct, že všichni experti z celého světa, dokonce i Japonci, se sem jezdí inspirovat, protože v takovém rozsahu se obdobná technická památka na světě dosud nevyskytovala. Ostrava vlastně získala ze své největší nevýhody obrovskou výhodu. To, že v ní byl situován těžký průmysl, by ji mohlo handicapovat, ale protože se postavila k tomu svému dědictví čelem, tak to dopadlo velmi dobře. Když si vezmu různá města a to, jak se postavila ke svým industriálním dědictvím, tak si myslím, že jsme zde šli tou nejlepší možnou cestou, kterou jsme se mohli vydat. V rámci Evropy, jejíž tvář výrazně změnila průmyslová revoluce, je Ostrava v současné době tím, jak se ke svému technickému dědictví zachovala, absolutně TOP.
Kdy jste získal k Ostravě ten niterný vztah?
Já jsem vyrůstal na vesnici, nebyl jsem přímo Ostravák. Na Ostravu jsem se dlouho díval spíš jako na hnusné město. Rodiče byli z Opavy a já tam jezdil k babičce na prázdniny. To byla úplně jiná energie. Díval jsem se z Jistebníku od rybníka na ty hořící ostravské haldy a na ty fabriky a nijak se mi ta představa nelíbila. Ale v mých devatenácti letech se stalo, že jsem byl sice přijat na vysokou školu zemědělskou do Brna a chtěl jsem z Ostravy pryč, ale zasáhlo řízení osudu, strana a vláda rozhodla, že tam nepůjdu, ač jsem byl přijatý. A tak jsem skončil na Báňské a vystudoval jsem obor, kterému se věnuji dodneška, a to nauku o tváření kovů. Začal jsem zde hned pracovat, chodil jsem na brigády, protože jsem se záhy oženil. Takže v zásadě se věnuji oboru, který jsem vystudoval, od svých devatenácti. Tehdy jsem spojil svůj život s Ostravou. Dělám svou práci, svůj obor na světové úrovni. Jsme číslo jedna v ocelových tlakových lahvích. A kromě toho, že se zde věnuji oboru svého podnikání, tak zde samozřejmě také žiju a mám to tady strašně rád. Udělali jsme společnými silami spoustu věcí, které Ostravu dostaly zcela někam jinam, a máme z toho velkou radost. A těch lidí, kteří se na tom podíleli, těch je
strašně moc a ti mají z toho úspěchu také radost, takže to tady vzájemně sdílíme.
Kdy jste se do Ostravy zamiloval? Kdy přestala být hnusným městem a začala být vaším domovem?
Tak to je jasné, když máte děti, tak už jste v tom místě doma. To přišlo záhy. Žijete, pracujete a příliš neuvažujete o nějakém stěhování. Ale musím říct, že z mé širší rodiny byli všichni všude jinde, já jsem z nich zůstal jediný v Ostravě, takže jsem byl trochu divný, protože všichni dávali přednost Opavě. A řevnivost Opavy a Ostravy, tak jak já jsem to tehdy vnímal, ta už dnes zmizela. Stačilo to propojit dobrou dálnicí. Vítkovice jsou zase taková speciální firma, ve které Ostraváci vlastně nedělali, tam dělali Prajzáci, lidi z Hlučínska, Karvinska a Novojičínska, takže lidé z těch okolních měst, ale lidí z centra Ostravy, Moravské Ostravy ve Vítkovicích moc nepracovalo. Odtud to byly jednotky lidí. Naše firma je dnes mezinárodní česko-polská společnost a máme samozřejmě velký mezinárodní přesah, máme své zaměstnance všude po celém světě, na všech kontinentech, v Asii, Evropě, Americe, Africe…
Kdybyste chtěl někoho přilákat do Ostravy, co je tady momentálně to nejlepší, čím byste chtěl region prezentovat?
Já si myslím, že když si vezmete Ostravu jako celek, tak nejlepší je zde oblast Dolních Vítkovic. Ta černá Ostrava, která v mnohých ještě rezonuje, i když zde třeba ani nebyli, tak tu tady už nenajdete. Dnes je Ostrava ve skutečnosti zelená. Když vystoupáte na Bolt Tower, na ten nejvyšší bod Ostravy, a v létě se z té výšky rozhlédnete kolem sebe, tak vidíte zeleň, nevidíte skoro nic jiného, dominující barva je zelená. Já vždy s takovým gustem vyvezu návštěvy na ten Bolt a říkám: „No tak se rozhlédněte a podívejte se na tu černou Ostravu.“ A oni říkají: „Ale vždyť je zelená.“
Co se týče toho, co jste zde dokázal sám za sebe, z čeho máte největší radost? Kdy jste cítil, že to je přelomový okamžik a dostavilo se to největší zadostiučinění?
Pořád jsem vlastně továrník, který zde má nějaké továrny, to má své samostatné milníky, ale myslím si, že ten přelom nastal ve chvíli, kdy jsme začali všechny ty věci propojovat, vybudovali jsme Dolní Vítkovice a začali jsme vše propojovat přes vzdělávání, udělali jsme zásadní rozhodnutí, že Ostravu prostě vzděláme. Máme střední školu, máme Dolní Vítkovice jako science centrum, máme zde nějaké továrny, máme zde své zaměstnance.
A bez ohledu na to, jestli u nás ti lidé pracují, nebo nepracují, tak se snažíme o to vzdělání, protože si myslím, že Ostrava má jedinou šanci v tom, že zde budou bydlet vzdělaní lidé. A čím vzdělanější, tím se bude Ostravě dařit lépe.
A kde vidíte tu budoucnost Ostravy, když už těžký průmysl v současné době nehraje významnou roli?
On zde těžký průmysl už v podstatě není, ale když se na to podíváme objektivně, tak zase tak velké procento lidí nezaměstnával. Podnik Vítkovice měl přibližně dvacet tisíc lidí, ale mnoho z nich pracovalo ve službách a v obslužných provozech. Když si vezmeme, že máme nějaký velký, dominantní provoz, například Vítkovice Steel, tak na té lince pracuje pět set lidí, ale obsluha čítá dalších pět tisíc lidí, když to řekneme v uvozovkách. Tedy ta samotná ztráta pracovních míst z toho primárního produktu tady není tak významná. Významné to opravdu je z hlediska těch servisních společností. Ale služby, které byly kvalitní, nedělaly jen pro danou huť, dnes poskytují služby jiným organizacím a stále fungují. A to, že do toho nemluvil stát, že to ti lidé udělali sami, to byl, myslím, velký úspěch Ostravy, že si to upgradovala sama. Dnes zde máte IT společnosti, protože tu byli kvalitní lidé v tomto oboru, je zde segment služeb, který je také velmi důležitý. Osobně mě fascinuje to, že když měla společnost OKD sto deset tisíc lidí, tak se problém neřešil, ale jakmile mělo OKD jen sedm tisíc lidí, tak se začalo řešit, co s těmi sedmi tisíci. To je vlastně legrační, jak ti politici vždy přijdou „včas a řeší věci s předstihem“.
Zmínil jste střední školu, kterou jste založili. Jaké má zaměření? Ve VÍTKOVICKÉ STŘEDNÍ PRŮMYSLOVÉ ŠKOLE se zaměřujeme na vzdělání nejen v běžných technických oborech, jako je například obrábění kovů. Naši studenti mohou navštěvovat obor Mechanik seřizovač, Strojní mechanik – zámečník nebo Mechanik elektrotechnik, ale nabízíme studentům také například čtyřletý obor Letecký mechanik. Dále se zaměřujeme na informační technologie – obor Programátor a vývojář aplikací nebo obor Ekonomika a podnikání. Vítkovická střední průmyslová škola se věnuje celému segmentu potřebnému pro průmysl. Průběžně naši školu modernizujeme, celou jsme ji upravili s ohledem na současné podmínky a dnes má škola kapacitu tisíc žáků. Máme plno, tak si myslím, že to děláme dobře a je to úspěšný projekt, který funguje. Stejný přístup máme v Dolních Vítkovicích, které jsou fenoménem z hlediska návštěvnosti. Areál Dolních Vítkovic včetně Hornického muzea mapujícího historii hornictví navštíví asi 1,6 milionu lidí ročně. Takže je to velký projekt a ty aktivity jsou zde obsáhlé, začínají už na počátku roku od ledna, kdy jsou zde pořádány různé festivaly, vzdělávací akce, jako jsou například vědecké nebo lékařské konference. Je to celý segment a baví nás ta různorodost. Chceme poskytovat atraktivní prostředí i atraktivní služby, protože o tom to celé vždy je.
Kdybyste měl charakterizovat ostravskou náturu, co byste o ní řekl?
Já si myslím, že pro ostravskou náturu je typická přímost a to, že se tady někdy rychleji mluví, než myslí. To je ale z mého pohledu dobře, protože pokud nejsme vysloveně v diplomatických službách, tak se s tímto přístupem řeší všechno rychleji. Lidé na vás ty své problémy doslova hrknou, no a vy se v tom musíte rychle zorientovat a začít ten problém hned řešit.
Přesně tak, ono se tady rychleji i koná. Když jsem mluvila s hudebním skladatelem Petrem Kotíkem, mluvil o Ostravě jako o malém New Yorku. Vnímá Ostravu jako město otevřené zají-
mavým projektům, ať už se to týká architektury, nebo kultury, ale i řady jiných oborů… Samozřejmě zde jdou ty věci rychleji, je to pravda, ale v zásadě to hodně ovlivnila rychlost výstavby Dolních Vítkovic, protože poté, co jsme přišli s naším záměrem, celé jsme to prošťouchli a ukázali možnosti, jsme za čtyři roky otevírali kongresový dům a koncertní sál. O podobném projektu se v Praze diskutuje třeba pětadvacet let, o tom, jak by mohl vypadat… Když se podíváme na Ostravu někde na přelomu let 1999–2000 a dnes, je to neuvěřitelná změna.
Máte nějaké doporučení pro ty, kdo v Ostravě nikdy nebyli? Tak zaprvé musí získat odhodlání do Ostravy přijet. Stále se setkávám s lidmi, kteří v Ostravě nikdy nebyli. Potom je také velká skupina lidí, kteří byli v Dolních Vítkovicích, ale nebyli v Ostravě. Přijeli jen sem do areálu a zase odjeli. Nově ale teď vznikají projekty, které propojují centrum s tím bývalým apendixem. Osobně si myslím, že když přijedete do Ostravy, tak samozřejmě musíte vidět Dolní Vítkovice, ale stojí za to vydat se i do centra. Dnes už propojování širšího centra velmi pokročilo, například do Nové Karoliny to máte z Dolních Vítkovic pouhých sedm minut pěšky. A co je na Ostravě skvělé, jsou cyklostezky. Máme odtud na kole kousek do Polska, kousek do Beskyd, můžete si zajet z Ostravy i na Lysou horu. Cyklovýlet do Beskyd je nádherný a nejde jen o krásné cyklostezky a infrastrukturu těch autostrád, ale prostředí vybízí i k jiným aktivitám. Z Ostravy můžete být autem za pět hodin u Baltu. Ostrava je dnes křižovatkou, i co se týče železničního spojení. Ostrava je železniční kříž, který spojuje Polsko, Čechy, Slovensko, dostanete se odtud vlakem i do Rakouska, takže dopravní infrastruktura je rozsáhlá. Horší je to v současné době s leteckou dopravou, ale v zásadě, když se na to podívám realisticky, tak na letiště do Mošnova je to podobná vzdálenost jako dnes do Katovic, tak když někam chcete letět z Ostravy, tak nejdříve oslovíte Katovice, Krakov, potom Vídeň a nakonec Prahu, protože ta je odtud nejdál.
Ostravu si stále lidi spojují se špatnou kvalitou ovzduší. Je to ještě dnes pravda?
Myslím, že dnes se nám tu dýchá dobře. A kvalitu ovzduší i množství zeleně nám můžou jiná města závidět. Když jsme zavírali ocelárnu ve Vítkovicích a potom omezil činnost podnik Vítkovice Steel, tak to v zásadě s ovzduším nic neudělalo, což prokázalo, že průmysl, který už v té době odpovídal náročným požadavkům a normám, měl na kvalitu ovzduší malý vliv. Je to jen otázka způsobu měření. Myslím si, že Ostrava je dnes úplně jinde než dříve. Když si vzpomenu na tu hrůzu sedmdesátých a osmdesátých let a porovnám ji s dneškem, tak jsme pod jedním procentem znečištění tehdejší doby. Když jsem viděl příručku Znečištění Ostravy v roce 1966, tak to byly tisíce tun prachu na kilometr čtvereční, což je opravdu nesrovnatelné. Zažil jsem zde žlutou tmu, červenou tmu. Když jsem šel třeba kolem vysokých pecí v pátek odpoledne a nechtělo se jim čistit filtry, zapnuli reverz, vyfoukli to a já neviděl vůbec nic. Z té rudy se vytvořila červená tma, neviděl jsem dvě stě metrů na vrátnici. S tímto se Ostrava musela v minulosti potýkat.
Dnes je Ostrava velmi příjemným místem pro život, je to rychle se rozvíjející kulturní město, které stojí na dobrých základech… Myslím, že je dnes Ostrava velmi zajímavé město, plánují zde obrovské výstavby kvalitních bytů a řada dalších zajímavých projektů je zde ve fázi přípravy nebo výstavby.
Když jsem přicházela k zámečku, tak jsem si všimla obrovských smaltů…
Ty najdete i na mnoha dalších místech. Pořádali jsme v letech 2007–2015 v areálu Vítkovic speciální umělecké sympozium –Smalt Art Vítkovice. Zavřeli jsme přibližně na deset dní smaltovnu a pozvali vždy několik současných výtvarných umělců, kteří si osvojili specifickou techniku, při níž se na surový plech nanese barva a při teplotě nad 800 °C se vypálí v peci. Vytvořená díla byla pak většinou přímo v areálu Vítkovic
i vystavena, což působilo jako nezvyklý kontrast k industriálním kulisám továrny. Během let se na sympoziích vystřídalo mnoho známých výtvarníků, jako například Tomáš Císařovský, Magdalena Jetelová, Pavel Opočenský, Petr Nikl, Karel Jerie či Blanka Matragi. Je zajímavé sledovat, jak se osobitý výtvarný styl každého z nich dokázal prosadit i v tak poměrně složité výtvarné technice, ke které se většina umělců dostala poprvé v životě.
Spolupracujete se známými architekty, jste také sběratelem a znalcem umění. Jak vás tato osobní vášeň ovlivnila a jak to celé začalo?
Umění mě vždycky zajímalo, ale začátky mého sběratelství jsou spojeny s tím, když jsem se stal v devadesátých letech ředitelem v provozu Vítkovice Lahvárna a já se rozhodl, že skončím s aktivní muzikou. V mládí jsem totiž hrával v taneční kapele, a protože najednou nebyl čas na zkoušky, tak jsem si řekl, že než to dělat špatně, tak raději vůbec. Začal jsem se zajímat o výtvarné umění a sbírat nejdříve realistickou malbu, potom jsem přešel k impresionismu, kubismu, až jsem se dostal k surrealismu, fauvismu a skončil jsem po druhé světové válce u geometrické abstrakce, což je dnes taková moje hlavní oblast zájmu. A samozřejmě mě zajímají výrazné české osobnosti, jako je Karel Malich, Milan Grygar, Zdeněk Sýkora, Milan Dobeš, Zdeněk Sklenář. Zajímají mě přirozeně také regionální umělci a snažím se jejich tvorbu představovat v zajímavých souvislostech. Aktuálně máme v Gongu výstavu Profesor a jeho žačka, která nabízí příležitost nahlédnout do tvorby dvou významných osobností českého výtvarného umění: Maxe Švabinského, jednoho z nejvýznamnějších českých malířů a grafiků 20. století, a jeho studentky Heleny Salichové, slezské umělkyně. Na výstavách v Gongu spolupracuji s galeristou Zdeňkem Sklenářem a tvoříme takové kurátorské duo. Společná práce nám dělá radost a o to tady jde. Já jsem se vždycky řídil intuicí a tím, co mi osobně bylo blízké, co mi přináší radost. Nikdy jsem nepotřeboval žádné poradce a ani mít tu „správnou sbírku“.
Pod pecí
Pokud si chcete užít autentickou industriální atmosféru Dolních Vítkovic, nejlepší volbou pro vás bude ubytování přímo pod pecí v hotelu VP1 ART.
O tom, jak celý koncept v rámci rodinného byznysu vznikl, jsme si povídali s Liběnou Světlíkovou a Kateřinou Hladkou, které společně hotel řídí.
text Kateřina Černá, foto Petr Hrubeš a archiv
Pro každého návštěvníka Dolních Vítkovic je setkání s tak velkým industriálním kolosem velký zážitek. Dnes je to místo plné kultury jako stvořené ke vzdělávání a zábavě.
Každá z budov měla ale v minulosti zcela jiný význam a funkci než dnes. Jaká je historie budovy vašeho hotelu?
Liběna: Před svou proměnou to bývala správní a sociální budova takzvaného závodu 5 Vítkovických železáren a zdravotní středisko. Na části plochy, kde si dnes hosté mohou užívat hotelové služby, stál dříve jeden z nejstarších objektů Vítkovických železáren, který sloužil jako kovárna. Autentičnost toho místa dotváří například stará opěrná zeď z červených cihel. V létě si v jejím stínu můžete vychutnat společně s kávou i jedinečnou atmosféru.
Jaký typ hostů k vám jezdí nejčastěji?
Kateřina: Klientela je různorodá. Jsou to lidé, co přijíždějí na festivaly nebo konference, rodiny s dětmi, ale i páry. VP1 je kvalitní, a přesto dostupné ubytování v centru dění Dolních Vítkovic. Často u nás ubytovávají firmy z okolí své obchodní návštěvy.
V březnu oslavíte rok od otevření hotelu. Jaké novinky na hosty s nadcházejícím jarem čekají?
Liběna: Naši hosté se mohou těšit na zahrádku, která byla doposud ve zkušebním provozu. Letos bychom ji chtěli naplno využívat, aby se tak naše hotelová restaurace ještě více otevřela veřejnosti. Sezonní menu je sestaveno z české klasiky, která je velmi oblíbená. V okolí v tomto směru nemáme konkurenci. Jsou zde dvě restaurace, ale oblíbená česká jídla dostanete v rámci areálu Dolních Vítkovic jen u nás.
Na recepci i v chodbách hotelu mají hosté doslova na dosah originály uměleckých děl regionálních umělců, a díky nim mohou blíže poznat historii regionu. Je možné si tyto galerijní prostory prohlédnout i v případě, že nejsem ubytovaným hostem?
Liběna: Ano, je to možné. Je to součástí nabídky naší restaurace. Uměním dýchá celý hotel a v expozici máme například díla regionální autorky Heleny Salichové, která byla první ženou ze Slezska, co studovala na Akademii výtvarných umění v Praze. Nejdříve v ateliéru Vojtěcha Hynaise, později Maxe Švabinského. Dalším vystaveným souborem je cyklus fotografií významného českého fotografa Jindřicha Štreita zachycující život a prostředí Vítkovických železáren. V hotelu a jeho blízkém okolí můžete obdivovat také smaltovaná díla, která vznikla v rámci 12 ročníků jedinečného uměleckého
sympozia SmaltArt. Myslím, že je to skvělý způsob, jak přirozeně ukázat návštěvníkům minulost Vítkovic, přiblížit jim výrobní proces a syrovost toho prostředí.
Jaké typy pokojů nabízíte a na co se mohou vaši hosté těšit?
Kateřina: Máme k dispozici 23 pokojů různých velikostí. Parkování přímo v areálu a wifi připojení k internetu je samozřejmě ZDARMA. Ve spolupráci s DOV mohou navíc naši hosté ubytovaní dvě a více nocí využít slevu 20 % ze vstupného na všechny expozice. V deluxe a rodinných pokojích najdete kávovar, v létě oceníte klimatizaci, a pokud přijdete unavení například po celodenní konferenci, večer vás čeká ještě nějaká další akce, tak si u nás můžete objednat kyslíkovou terapii, která vás dokonale postaví na nohy. Je to skvělý relax, který za dvacet minut dokáže divy.
Hotel VP1 ART leží uprostřed Dolních Vítkovic na rozhraní vzdělávacího spolku Dolní oblast Vítkovice (DOV), který vlastní a spravuje industriální architektonické perly Gong, Velký a Malý svět techniky U6 a také Bolt Tower, a industriální zóny, kterou vlastní společnosti Cylinders Holding, a. s., a Vítkovice, a. s.
Mlsná Ostrava
text Lukáš Hejlík, foto archiv podniků
Ostrava už rozhodně není jen černé hornické město, právě gastro scéna, stejně jako například ta umělecká nebo designová, posunula moravskoslezskou metropoli obrovsky daleko. A dnes je to rozhodně destinace, kam má smysl vyrazit za tím, když milujete kavárny, bistra, streetfood a trendy. Jsou tu ale také bistra a restaurace s mezinárodní kuchyní, ať už je to řecká, korejská, nebo mexická kuchyně. My jsme vybrali svých pět oblíbených adres, ale tipů by tu byly mraky.
Lukáš Hejlík
#gastromapalukasehejlika www.pojez.cz
Harenda
Pod Landekem 68, Ostrava-Petřkovice harenda.cz
Landek park vůbec stojí za návštěvu, ale ať už se do hornického muzea v Ostravě vydáte, nebo ne, zajděte si do Harendy. Málokterá hospoda sází tradiční českou kuchyni na talíře v tak pěkném moderním provedení. Za podnikem stojí dva kamarádi, Honza Navrátil a šéfkuchař Adam Cakl. Ti si otevřeli restauraci v prostorách bývalé hornické kantýny. Menu tu nazývají doslova aktuální a přesně to naznačuje jeho časté obměny. Téměř vždy tam ale najdete telecí carpaccio, krásně ho tu dohrává opražený ořech, majonéza a celé to nakopává křen.
Tady ještě žádné stopy české tradiční kuchyně nenajdete, ale my dodnes vzpomínáme na králíka, který byl natrhaný v nádherně kynutém knedlíku, který byl svrchu ještě osmažený, to celé přelité báječnou paprikovou omáčkou se zakysankou. Nevíme, co na kartě najdete vy, ale pokud to bude česnečka se sýrem, vejcem a uzeným opět v provedení, že vám vybouchne Instagram, nebo třeba smažené kuře v buchtě s blaťáckým zlatem a miso zeleninou, potěší to všechny vaše smysly.
Vlastně vám doporučujeme jakékoliv jídlo s omáčkou. K tomu všemu hezky čepované pivo, jakkoliv zůstávají jen u ležáku, nebo domácí limonáda. Už teď se těšíme zpět.
U Soudu 19, Ostrava tsuri.cz @tsurifusion
Tsurī najdete kousek od Leninky, jak tomuhle místu v Porubě pamětníci dodnes říkají. Porubský socialistický realismus ale dnes ožívá především gastronomicky. A to v případě projektu Jakuba Laška, navrátilce z Norska a Japonska. Ten makal na interiéru, od obrazů po porcelán. A když je v něm sashimi z tuňáka nebo gyoza taštičky, se kterými si Jakub hraje v nekonečných variacích, je to ráj!
A co teprve sushi! Nelze než doporučit Sushi Tiger Kabayaki Roll nebo fusion rolku Kimchi CreamCrab. Strašně oblíbené jsou tu polévkové středy plné rezervací na CreamBeef Ramen, Laksu, CurrySoup, KimchiSoup, rybí Tsurī FishSoup. A o víkendech ryby! Co třeba tresku nebo lososa v čokoládovém crumble s omáčkou z dračího ovoce? Samozřejmě že si vyberete i z pevné karty, ať je to ta nejbáječnější tempura v Česku, skvělé gyoza knedlíčky, nebo prostě Jakubovo nigiri. Tady bychom se vůbec nebáli svěřit se do jeho rukou a dát si Omakase. Tsurī znamená stromeček a celému Ostravsku teda řádně naděluje!
Tsurī
La Petite Conversation
@lapetiteconversation
Tyršova 31, Ostrava
Tento podnik veselého Belgičana Davida Girtena je dnes v Ostravě legendou a rozhodně jednou z nejoblíbenějších adres, pokud jde o přípravu snídaní a obědů. A dělají zde také večeře! Talíře jeho šéfkuchařky jsou krásné, barevné a výborné. K snídani si určitě dejte Full Lapeco, kde jsou domácí párky, míchaná vejce, slanina, zeleninový mix, hořčice a čerstvé pečivo. Perfektní budou i vejce do skla s holandskou omáčkou, lanýžovým máslem a domácím pečivem nebo Croque Lapeco, tedy zapečený domácí chleba se šunkou od kosti, sýrem a volským okem.
Obědové menu se mění každý týden, můžete ale trefit soft-shell kraba v tempuře s hráškovým pyré, jelito s čočkou a kapustičkami nebo langoš s domácím sýrem, olivami, rajčaty a konfitovanou cibulí. Co je však must have Lapeca, jak tady každý podniku říká, jsou signaturní lutyšské masové koule s rajčatovou omáčkou a belgickými hranolky. Perfektní ale budou i krokety z kysaného zelí s vepřovými líčky.
Zajděte na jídlo a úžasnou konverzaci s kouzelným Davidem.
Sbeerka
Hlavní tř. 39, Ostrava-Poruba sbeerka.cz
V ostravské Porubě najdete moc povedený koncept, který stojí na řemeslném pivu a skvělém jídle. Vaří věci, které si chcete k pivu nebo po něm dát. Hezký moderní interiér vám napovídá, že to nebude zasmrádlá ležácká paluša, na čepu je opravdu pestrá „sbeerka“ pivních stylů z několika pivovarů Česka. Pro vaši představu to může být třeba IPA z Kamenice nad Lipou, Pale Ale od Mazáka, ale nebojte, je tu i jedenáctka od pivovaru Morava z Frýdku-Místku nebo Plzeňský Prazdroj. V zimě určitě nebude chybět Stout nebo Bock.
Doteď vzpomínáme na ty hovězí krokety s jalapeňos, pravda, to byl pak splávek. Božsky s pivem fungují i našlehané tvarůžky, opět to nakopává chilli, uzemňuje rozpečený chleba. Vážení, co si tu však musíte dát, je kulajda, ta patří dobře do naší top desítky z celého Česka. Restované bramborové rizole, stejně tak žampiony, přesně trefené vejce, koprový olej, to je prostě mana.
Kdybyste měli velký hlad, můžete kulajdu přetáhnout na koprovku s lehkým bílkovým knedlíkem, ať už je opět s vejcem na 63 stupňů, nebo trhaným hovězím. Pak už je to taková ta klasika, pivovarský guláš, burger, líčka, žebra, kachní prso nebo steaky.
HogoFogo bistro
Sokolská třída 6, Ostrava hogofogobistro.cz
Otevírali jako tři kamarádi a majitelé, Tereza Ovšáková a Pavel Niedoba jsou v kuchyni, Petr Jonáš míchá drinky. Otevřeli, protože jim v Ostravě chybělo místo se skvělým jídlem. Byl rok 2015, právě probíhal fesťák Colours of Ostrava a hned měli plno! Burgery, ramen, paelly, fish & chips, lasagne, vegetariánský tatarák, cheesecaky, koblížky. Jedou si všechny trendy. Mají poměrně dost lokálních dodavatelů a pořád na stůl přinášejí hezká, světová, přitom velmi originálně pojednaná jídla. Hosté jsou už spíš jejich kamarády. Dokázali to i při stěhování bistra do nových a hezčích prostor, kdy kluci majitelům pomáhali bourat zdi a holky umývat okna. Kuchyni dnes už velí Zuzka a její každotýdenní menu je opravdu hravé, plné barev, fermentů a surovin zpracovaných ideálně tak, aby bistro mělo co nejmenší odpad. Pro informaci, protože v době vaší návštěvy bude zase jiné, jako předkrm to může být hovězí kobliha s omáčkou z černého česneku a kysaným zelím, můžete si ale dát valašskou kyselicu nebo kuřecí satay. Nechybí čerstvá ryba, jejich vyhlášený burger, ale také řada jídel bez masa. I každá jejich klasika bude stejně pojednaná originálně a potěší vás všemi smysly, ať je to rajská, nebo třeba Cordon bleu. Není to vůbec žádné HogoFogo a vlastně to není ani bistro, je to moc hezká, příjemná a přívětivá restaurace, kam se budete rádi vracet na skvělé jídlo a dobrý drink.
V srdci města
Chystáte se do Ostravy a hledáte místo s duší? Baví vás originalita, přijedete s velkou rodinou nebo chcete překvapit partnerku romantickým výletem? To všechno si můžete dopřát přímo v srdci Ostravy, kde jsme se setkali s Markétou Hejlovou, ženou mnoha talentů, designérkou a ředitelkou apartmánového ubytování, na které jen tak nezapomenete.
text Kateřina Černá, foto Petr Hrubeš
Ostrava je velmi kosmopolitní město a na festivaly, za architekturou a uměním přijíždí nejen česká, ale i zahraniční klientela. Jak je to u vás? Převládají Češi, nebo cizinci?
Dnes už větší část našich hostů tvoří zahraniční klientela. Co se týče dlouhodobých pobytů, tak se u nás často ubytovávají Angličané, velkou část tvoří také Rakušané, kteří pracují pro Vítkovice, ale jezdí k nám i Australané, kteří přijíždějí pravidelně do svého rodiště. Mezi dobré hosty patří také Poláci, kdy se nám změnila skladba a už to nejsou jen mládežníci, kteří jedou na party, ale častěji přijíždějí rodiny s dětmi.
V nabídce máte mimo běžnou velikost apartmánů také velkorysé prostory jako například apartmány se třemi ložnicemi a vířivkou na terase. Jak tento koncept vznikl? Vychází z historie našich domů, které stavěli v minulém století zdejší továrníci. V bytech kromě prostoru pro rodinu
byl například i pokoj pro služku. My jsme v Old Town Ostrava tyto byty ve dvou patrech zachovali v původní velikosti, a díky tomu, když přijede velká rodina nebo skupina přátel, jsou schopni spolu ten prostor pohodlně sdílet. Každý má své komfortní místo pro odpočinek a k tomu ještě velký společný prostor s jídelním stolem a sedačkou. Součástí jsou samozřejmě dvě koupelny a tři toalety, terasa s vířivkou nebo posezením.
Jaký typ hostů u vás vyhledává ubytování?
Náš host je člověk, který si chce při návštěvě Ostravy užít nadstandardní komfort, co se týče prostoru a kvality designu, někdo, kdo vyhledává diskrétnost a soukromí. Není to někdo, komu k dokonalému pocitu stačí dlouhá hotelová chodba s řadou pokojů a míchaná vajíčka z hotelové restaurace. Jezdí k nám řada známých osobností, které jsou zvyklé na to, že u nás mají svůj klid.
Vše se u nás dá vyřešit online a naprosto diskrétně, takže pokud host nechce, nemusí ani projít recepcí. Náš personál je vyškolený tak, aby hosty nerušil. Často k nám jezdí také firemní klientela nebo větší rodiny.
Každý apartmán je plně vybaven kuchyní. Pokud ale host jídlo nechce sám řešit, jaké má možnosti?
Pokud hosté chtějí, mohou si jídlo nechat dovézt z okolních restaurací nebo kaváren, případně si na snídani zajít do některého bistra nebo kavárny v blízkosti. Samozřejmě že od nás dostanou doporučení a skvělé je, že Ostrava je známá brzkými otevíracími dobami a možností se vydatně nasnídat na mnoha místech. Spousta lidí má dnes ale různá omezení a diety a pro ty je také tento typ ubytování s možností si uvařit nebo přichystat si jídlo, na které jsou zvyklí, ideální.
V čem jsou vaše apartmány výjimečné?
V tom, že si u nás vybere skutečně každý. Máme 160metrové apartmány se třemi ložnicemi, ale i 30metrové pro jednodenní pobyty. Navíc každý z nich má výjimečný design, který byl vytvořen na míru tomu prostoru, a tak se u nás ani hosté, co přijíždějí opakovaně, nikdy nebudou nudit. Máme strategické umístění v centru, přitom si můžete užívat v některých apartmánech i privátní wellness na terasách.
Jste výjimečná žena, která zvládne hned několik rolí, a to na sto procent. Jste ředitelkou hotelu, designérkou, pravou rukou majitele v hotelovém byznysu. Jak to celé začalo?
V minulém roce Martin prodal pobočkovou divizi realitní skupiny STING a pronajal licenci na užívání značky STING pro realitní zprostředkování, finanční poradenství a výkupy nemovitostí. Martin pokračuje v akvizicích investičních nemovitostí. Prostřednictvím svého investičního fondu STING se věnuje jak pozemkovému developmentu, tak připravuje výstavbu nových bytů a domů. STING HOLDING je většinovým partnerem v dalších projektech v oblasti výstavby a rekonstrukce nemovitostí.
Všechno vlastně začalo tím, že jsem Martinovi v minulosti vytvářela design jeho soukromých nemovitostí i kanceláří a věděl, že dokážu naplnit jeho představy. Spolupracujeme již přes dvacet let, ale ten ubytovací byznys začal dvěma apartmány, které jsem „nadesignovala“ a zařídila. Zároveň jsme se dohodli, že se budu starat o jejich provoz, a jak se pomalu naše nabídka apartmánů rozrůstala, tak jsem absolvovala různé manažerské kurzy a školení a stala se ředitelkou, která má pod sebou celý tým. Co se týče týmu, který vedu, tak jsem měla šťastnou ruku. Například moje vedoucí recepce Hanka vedla se svým bývalým přítelem apartmánové bydlení na Lomboku (Bali) a její náhled byl pro mě velmi důležitý. Navíc má skvělou hovorovou i byznys angličtinu, nebojí se realizovat nové věci a je nadšená ze všech nápadů, které můžou přinést něco nového. Kolega Vašek je také velmi důležitým článkem týmu. Spravuje sociální sítě, je to kreativní člověk, který má vlastní taneční školu, rád si s hosty povídá a věnuje se jim. Simona zvládá technickou část a Lucka má na starosti naše jednodušší, ale útulné apartmány v Havířově. Bez jejich nasazení by byl náš úspěch poloviční a za to jim moc děkuji.
Začínali jste postupně se dvěma apartmány a záměrem prozkoumat trh, ale úspěch se dostavil téměř okamžitě. Kolik provozujete apartmánů dnes?
Dnes je to STING Boutique Apartments v centru u kostela, Old Town Ostrava a Rezidence Platan, už se blížíme padesátce apartmánů. Díky tomu, že jde o naše vlastní nemovitosti, si můžeme dovolit do nich investovat a dávat jim skutečně výjimečný charakter. Mohu si dovolit realizovat interiéry, tak jak to cítím, téměř bez finančního omezení. Martin mi v tom dává plnou důvěru, já vím, že mám za sebou silného partnera, a díky tomu mohou vznikat prostory s originálním nábytkem, svítidly i dekoracemi.
V Rezidenci Platan provozujete pět velkorysých apartmánů, co myslíte, že na nich hosté nejvíce oceňují?
Je to klidná lokalita s privátním parkováním a překrásným výhledem do větví obrovského platanu. V létě tam zpívají ptáci, na terase je kromě posezení také vířivka, v pokoji krb. Na designu jsem si dala obzvláště záležet a troufnu si říct, že v této kvalitě nic podobného v Ostravě nenajdete.
Máte pravdu, ten prostor je skutečně velkorysý a má duši.
Vaše byty, pokud vím, vzbuzují také zájem filmařů…
Je to tak. Točí se u nás reklamy, filmy, apartmány si pronajímají také fotografové.
Pokud se ještě vrátíme k designu apartmánů a vaší práci, jsou zde originální prvky, které jinde nenajdete. Jaké je vaše tajemství?
Především pečlivě vybírám ty nejkvalitnější materiály tak, aby byly trvanlivé a nepůsobily levně, mnoho věcí se dělá na míru. Hlídám si každý detail v interiéru i provedení od řemeslníků. Dlouhodobě spolupracuji také s velmi kreativním člověkem, který je původní profesí grafik, ale věnuje se v současné době renovaci a výrobě nábytku a svítidel. Jmenuje se pan Stoklasa a troufám si říct, že patří ve svém oboru mezi ty nejlepší díky kreativitě, výtvarnému umu a originalitě, kterou v sobě má. Ve chvíli, kdy mu dám dobré zadání, tak je schopen mi dodat originální solitér, který interiér pozvedne a vytvoří v něm autentickou atmosféru. Jsme spolu naladěni na jednu vlnu a ten výsledek je skutečně fantastický.
Máte štěstí na skvělé spolupracovníky a podobné souznění zažíváte také se svým šéfem Martinem Zarembou… Ano, je to typ člověka, který přímo srší nápady. Nebojí se investovat, ale má zároveň dobrý odhad na to, co ekonomicky dává smysl, a co už ne. Je v byznysu velmi schopný a zkušený a své vize proto dokáže i naplňovat. Někdy jej musím brzdit, protože vím, že den má jen 24 hodin a všechno, co
vymyslí, nelze zvládnout. Navíc hodně cestuje a z cest si vozí inspiraci. Loni si například na Novém Zélandu pronajal celý dům pro svou rodinu a byl tak nadšený, že snad kousek ducha toho místa přeneseme i k nám. Vrhá se do všeho naplno, a to nejen v byznysu, ale i na soukromých cestách, kde, pokud není zrovna se ženou a dcerami, vyhledává adrenalinové zážitky. Skáče z vrtulníku na lyžích, jede na Dakar, je schopen skočit mezi žraloky a ten jeho nedostatek pudu sebezáchovy nejspíš vyrovnává obrovské životní štěstí. Neznám moc lidí, kteří mají v sobě tolik životní energie. Vždy když je potřeba, dokáže člověku dodat jistotu a zdánlivě neřešitelný problém s klidem vyřeší.
V čem je pro vás Ostrava výjimečným místem?
Ostrava je především svá a myslím si, že také hodně přátelská. Je tady opravdu bohatý kulturní život, spousta skvělých kaváren a míst k posezení s úžasnou atmosférou. Koná se u nás mnoho festivalů a pořád se něco děje. Ostrava je dnes skvělé místo pro život i na výlety. Máme tady spoustu zeleně a už dávno neplatí, že je v Ostravě špatný vzduch. Naopak si myslím, že oproti jiným velkým městům jsme na tom velmi dobře. Samozřejmě že kdokoli přijíždí do Ostravy, tak se zajímá hlavně o oblast Dolních Vítkovic, legendární ulice Stodolní už se v průběhu let proměnila a spíš než kluby tu najdete dobré restaurace nebo zázemí firem. Ale zato vznikla nová krásná místa, jako je například náplavka na břehu Ostravice pod Sýkorovým mostem, kde to má obzvláště v létě skvělou atmosféru. Najdete tam kluby, kapely hrají venku a je tam neskutečně živo. Někdy se může zdát, že jsou tady lidé trochu „od rány“, ale je to dáno naší upřímností a také tím, že jsme zvyklí jednat na rovinu. Nějakou dobu jsem bydlela v Praze, ale můj region mi moc chyběl. Ta přímost, přátelskost a atmosféra tady. Myslím, že je spousta důvodů, proč by se člověk měl do našeho regionu vypravit, ať je to příroda, architektura, nebo unikátní industriální Dolní Vítkovice.
Galerie Amazing
Představujeme sběratele a jejich oblíbené obrazy.
Příběh díla spojeného s konkrétní lokalitou, kam se můžete vypravit i vy.
připravil Joachim Dvořák, foto Petr Hrubeš
Milan Dobeš: Vítkovice, 1953
Milana Dobeše (1929) jsem vnímal vždycky jako hvězdu geometrické abstrakce a konstruktivismu. Jeho kinetické objekty a optické reliéfy jsou naprosto skvělé. V roce 2019 jsme v aule Gong u příležitosti jeho 90. narozenin připravovali velkou výstavu. A tehdy mi galerista Zdeněk Sklenář přinesl několik pláten. Byl jsem překvapený a řekl mu: „Slavíček ale přece nikdy ve Vítkovicích nebyl.“ A byl to Dobeš! Ukázalo se, že tvorbu Antonína Slavíčka jako student miloval. Nikdo o téhle jeho tvůrčí etapě nevěděl. Mě vždycky zajímají také „okraje“, jak který umělec začínal, nebo naopak, co tvořil na sklonku kariéry. A proto jsem tenkrát do expozice vybral tři obrazy z jeho realistického období z padesátých let minulého století, které ještě nikde nebyly zveřejněny. Milan studoval v Bratislavě na Vysoké škole výtvarných umění a v roce 1953 přijel na prázdniny k nám do Vítkovic, kde jeho strýc dělal personálního ředitele. Musel ty vysoké pece malovat někde zpoza Ostravice, ze slezské strany. Obraz dnes visí v Rothschildově empírovém zámku ve sloupové síni. A když se podívám na grafiku od dvorního malíře Ostravy a Vítkovic Knippela z roku 1855, která je hned vedle něho, je úžasné vidět, jak se tohle místo za sto let proměnilo. A docela by mě zajímalo, jak bude vypadat za dalších sto let, třeba v roce 2050.
Jan Světlík (1958)
Sběratel umění, kurátor výstav a podnikatel. Stojí za vizí přeměny a rozvoje Dolní oblasti Vítkovice v unikátní mezinárodně ceněný areál pro vzdělávání, popularizaci vědy a kulturní a společenské aktivity. Sbírání umění se věnuje posledních třicet let a má „na svědomí“ několik aukčních rekordů autorů české moderny. Uspořádal několik výstav a od roku 2022 provozuje Galerii Gong. Jeho příběh je zastoupen v unikátní knize rozhovorů s českými sběrateli o lásce k umění Lovci a sběrači.
Vítkovice, 2025
PLATO
„Současné umění je především schopnost komunikovat se současným světem prostřednictvím údivu a otázek týkajících se jeho nesamozřejmosti.“
ředitel galerie PLATO Marek Pokorný
připravila Kateřina Černá
PLATO poskytuje zázemí všem, kteří chtějí v širších souvislostech porozumět současnému světu. Jeho složitost a bohatství reflektuje prostřednictvím umění – v mezinárodním kontextu a na nejvyšší možné úrovni. Působí v bývalých památkově chráněných městských jatkách z konce 19. století. Jejich proměna se umístila v pětici finalistů evropské architektonické ceny Miese van der Rohe 2024. Výstavní prostory v celkem pěti sálech zaujímají plochu 1370 m². Architektonické řešení umožňuje otočit šest stěn a otevřít tak budovu ze všech stran. Najdete tu i kavárnu a knihovnu.
Zdařilá rekonstrukce budovy galerie sama o sobě poutá pozornost, a to nejen těch, co se zajímají o architekturu a umění. Co PLATO nabídne člověku, který k modernímu umění vztah teprve hledá nebo přichází náhodou přitahován atmosférou místa?
To nejmenší, co můžeme nabídnout, je právě atmosféra –nejen vlastní budovy, ale také přístupu k divákům, kteří
mají ostych před tím, jak současné umění vypadá a o čem vypovídá. Snažíme se takovým návštěvníkům vyjít vstříc alespoň tím, jak se k nim chováme – jako k partnerům, u nichž si ceníme otevřenosti. A zdůrazňujeme, že školním systémem naučené očekávání, že musíme všemu rozumět, není na místě. Často právě věci, kterým třeba nerozumíme, pracují vskrytu. A zážitek ze setkání s něčím, co není úplně běžné, má sám o sobě velkou hodnotu. Současné umění navíc často pojednává o situacích a tématech, která jsou nová a neznámá i pro samotné tvůrce. Těm, kdo tuto výzvu neoslyší, pak nabízíme řadu programů, workshopů a setkání, kde mohou své povědomí o současném umění prohloubit v doprovodu kurátorů, historiků umění či edukačních pracovníků.
Po obou stranách galerie vzniká zahrada, která využívá principů permakultury. Jakým způsobem propojuje svět umění se světem živé přírody?
Stejně jako je budova galerie určitým rámem pro očekávatelné události, jako jsou výstavy, tvoří permakulturní zahrada rámec pro zážitek, který nás vede k uvědomění si spojitosti našeho světa. Péči a odpovědnost za umění tak přenášíme a demonstrujeme i prostřednictvím péče o přírodu. Příroda a umění se pak organicky setkávají v prostoru nazvaném Klíčová dírka, který díky otočné stěně ruší hranice mezi interiérem a exteriérem. Tento sál pak funguje jako zázemí pro péči o zahradu se všemi nástroji k tomu potřebnými, ale také jako výstavní prostor či komunitní území, kde se mohou potkávat skupiny lidí se společnými zájmy.
Co pro vás osobně znamená současné umění? Kdo je pro vás umělcem?
Současné umění je především schopnost komunikovat se současným světem prostřednictvím údivu a otázek týkajících se jeho nesamozřejmosti. Samozřejmě je k tomu potřeba schopnost ovládat různá média a mít povědomí
o tom, jak se umění vyvíjelo v posledních padesáti letech. Právě prostřednictvím médií i myšlenkových experimentů a imaginace nám současné umění pomáhá se v takovém světě orientovat nikoli podle šablon. Povzbuzuje odvahu k samostatným reakcím na něj.
Kromě výstav českých a světových umělců nabízíte také workshopy pro děti. Kdo tyto tvůrčí dílny vede a co se v nich děti mohou naučit?
Workshopy a vůbec vzdělávací programy tvoří zásadní část naší nabídky – v návaznosti na výstavy a umělecké projekty. Nejde nám o to naučit jejich účastníky nějakým praktickým dovednostem, ale prostřednictvím práce s materiálem a různými médii, pomocí experimentů a představivosti budovat potřebnou odvahu k vlastnímu tvůrčímu vnímání a jednání. A potřebu nechat se uměním vést někam, kde jsme ještě nebyli.
Jak široký kurátorský tým se podílí na plánování výstav?
Kurátorský tým tvoří v tuto chvíli pět osobností, ale plánování a příprava výstav vychází i ze zpětné vazby dalších členů a členek týmu, kteří mají vždy co říct ke směřování galerie.
V čem je váš přístup unikátní?
V kombinaci profesionality a naivity, odpovědnosti a rizika, koncepčního přístupu a improvizace. Snažíme se být svobodní, tedy vnímat vzory, ale neřídit se jimi.
Která z výstav byla z vašeho pohledu nejúspěšnější?
Asi záleží na úhlu pohledu. Pro mě byla zřejmě nejvýznamnějším projektem poslední doby velká mezinárodní výstava Uprchlá, našel skrýš, stále uniká, kterou na téma vztahu mezi lidmi a zvířaty připravila naše kurátorka Edith Jeřábková s umělkyní Evou Koťátkovou. Naplnila různá kritéria pro to, jak chápeme úspěch – samozřejmě byla velmi dobře
navštívená, ale zároveň pro její přípravu angažovali celou řadu lidí a komunit z regionu, vznikla řada nových uměleckých děl, návštěvníci ve výstavě mohli trávit hodně času vlastními aktivitami a výstava byla velmi vstřícná právě vůči rodinám, které ji mohly zažít společně.
Co plánujete pro nadcházející období a jakou vizi máte do budoucna?
Hodně teď přemýšlíme o tom, jak má vypadat naše angažmá ve městě a regionu. A to z hlediska témat, na něž se naši kurátoři a umělci mohou zaměřit, ale také z pohledu potřeb místa, kde působíme. Chystáme například velkou výstavu inspirovanou třineckým kinem Kosmos, ale také ve spolupráci s varšavským centrem současného umění Zamek Ujazdowski projekt zabývající se, zjednodušeně řečeno, půdou a tím, jak se k ní lidstvo chová. Takže nás zajímají velká témata týkající se velmi konkrétně i našeho města a regionu.
Ocelové město
Malíř, performer, kurátor, vysokoškolský pedagog a osobitý superman Jiří Surůvka je výrazným hybatelem nejen ostravské kulturní scény. Mezi dominantní formy jeho uměleckého projevu patří kromě malby a práce s digitálním obrazem a fotografií také akční umění, performance a body art. Svým provokativním uměleckým projevem dovede s razancí sobě vlastní vytlačit diváka z jeho komfortní zóny a nabourat mu zdánlivě neměnná společenská i morální stanoviska, na kterých si doposud zakládal. Surůvka se bez servítků věnuje sociálním, politickým a kulturním tématům a vždy míří divákovi přímo mezi oči.
text Kateřina Černá, foto Petr Hrubeš a archiv
Co se ti vybaví, když se řekne Ostrava? V prvé řadě je to rodné město. I když Ostrava není rodné město celé mé rodiny, otcova rodina přišla do Ostravy za prací z Veličky v Polsku na konci 19. století a matčina pár let po druhé světové válce z Brna a Svitav. Do Ostravy se chodilo v padesátých letech nejen za prací, v tom se to nezměnilo, ale také za trest, napravit si „kádrový profil“. Dědeček z matčiny strany Vladislav Lozinský se narodil v Kyjevě v r. 1900 v česko-polské rodině, po komunistické revoluci v Rusku se přidal k československým legiím, prodělal sibiřskou anabázi až do Vladivostoku jako dělostřelec. Pak mu trvalo dva roky se dostat na lodích přes Japonsko, Čínu, Kanadu a USA do Marseille, pak přes Paříž do Brna. To bylo až v roce 1926. Stal se v Brně tajemníkem Lidové strany a po válce, aby unikl NKVD, který sbíral bývalé občany carského Ruska a odvážel je protiprávně do sovětských gulagů na Sibiři, přešel do Svitav, ale i tam byl v r. 1948 zatčen komunisty, bez soudu vězněn a před smrtí v r. 1952 propuštěn. Babička, rodačka z Třebíčska, s matkou a tetou se přestěhovaly do Ostravy, začít znovu v místě, kde se nikdo moc neptal na „třídní původ“, a bylo to jediné místo, kde dostaly práci a domov. Ani druhý děd, otec mého otce, nebyl zrovna „kádrově“ v pořádku, byl funkcionář Sociálně demokratické strany v Ostravě. A v r. 1949 spáchal sebevraždu. Myslím, že to bylo po nátlaku ze strany komunistů, hrozilo mu také uvěznění. Můj otec měl tehdy 20 let. Zůstal sám se svou matkou. Ta jediná byla od roku 1929 členkou KSČ, ale jen formálně, výhody z toho žádné neměla. Mám tedy politicky velmi bizarní původ. Dneska je to vlastně už úplně jedno, asi proto jsem se jaksi přirozeně vůči tehdejšímu režimu vymezoval a v r. 1989 ještě jako student s nadšením stávkoval a byl členem OF atd. Ostravu mám nicméně rád, vyrůstal jsem na periferii v Hrabůvce, pod Vítkovickou haldou, tehdy ještě hořící, u zamořené řeky Ostravice, kde jsme se přesto koupali a smrděli celulózou z papírny ve Vratimově a odpadu z Nové huti, ale nedbali jsme, byla to naše krajina, pro nás krásná a plná nových věcí.
Jakou máš nejstarší vzpomínku, která je spojena právě s Ostravou?
Jako kluk jsem rád četl verneovky a moje první cesta s otcem do centra Ostravy starou tramvají byla fascinující. Trasa vedla Vítkovicemi, vlastně uprostřed železárny, hřmot a dým, dále okolo vysokých pecí v plném provozu, několika těžních věží, koksovny Karoliny, odkud tehdy na sloupech a lanech visely vozíky s uhlím a jely dále až na Slezskou Ostravu za řekou Ostravicí. To bylo Ocelové město, které líčil ve svých románech Jules Verne, a ilustrace z knihy znázorňující Ocelové město Ostrava překonávala. Byl jsem tím fascinován.
Jak se v čase měnila tvoje oblíbená místa?
Tak nejdřív to bylo bezprostřední okolí mého bydliště, Jubilejní kolonie v Ostravě-Hrabůvce byla naše Stínadla, hráli jsme si tam na Rychlé šípy, naše základka byla na Místecké ulici kousek od Vítkovické haldy, cca 2 km dlouhé a 500 m široké hromady strusky, stále doutnající a žhavé, pod kterou vedl malý tunel a vybetonované koryto potoka a za ním už tzv. ruly (široké trubky na cca 5m sloupech), po kterých se dalo dojít až do Vítkovic, bylo to trochu i nebezpečné, sem tam někdo spadl a pak měl ruku nebo nohu v sádře a zkažené prázdniny. Později, když jsme už měli všichni kluci nějaký bicykl, tak jsme jezdili do Bělského lesa za kamarádem, který tam měl babičku v chatce u lesa, velmi hodnou, a tam jsme mohli řádit do sytosti. Později přibývala i jiná místa v sousedních čtvrtích a v centru.
Co nejvíce ovlivnilo tvoji tvorbu? Jak velkou roli v tom hrálo město, ve kterém žiješ?
Myslím, že Ostrava a její obyvatelé jsou pro umělce velký inspirační zdroj, zdroj exprese a přímosti lidských nezastíraných a nepokryteckých povah a vztahů obnažených na dřeň. Na pozadí tak trochu apokalyptické scenérie, ale velmi lidnaté, industriální, plné sociálních problémů, asi největší romské menšiny v ČR, kriminality, opilců a narkomanů,
ale současně s takovým trochu americkým rozmachem, něco jako Pittsburgh, Detroit nebo Cleveland, které jsem v 90. letech pak i navštívil a podobnosti nalézal.
Když jsi reprezentoval naši republiku na Bienále v Benátkách, tak v tom opět tak trochu Ostrava hrála roli… No, to bylo vyvrcholení mé dosavadní činnosti na poli výtvarného umění za předchozích cca 15 let. Tři čtyři roky předtím jsem objevil jako první u nás možnosti digitálního tisku koláží vyrobených v počítači v programu Photoshop a videoartu, který se tehdy dělal obtížně, ve studiích za peníze. Ani jsem tehdy neměl vlastní kameru. Nicméně mě nová média pro své možnosti tehdy nadchla. A prvním majitelem velkoplošného tisku v ČR byl Rostislav Němčík v nedalekém Petřvaldu, byl to kamarád z 80. let, založil si reklamní firmu postavenou na nových technologiích. A tisky mi vyráběl na dluh, až nějaký prodám. No, to si ještě tak dva roky počkal, než jsem mu pomoc splatil z prvních prodejů. Taky jsme si vytvořili v Ostravě v 80. letech nevelkou skupinu literárních a výtvarných mladých umělců, generačních vrstevníků, žili bohémským životem, vystavovali zprvu ilegálně na půdách, sklepech či na haldě Ema na Slezské Ostravě. Přesunul jsem se také do centra města s jeho nesčetnými hospodami, kluby, naše shromaždiště byla hospoda Na Společenstvu, vinárna U Sudu, pak Antikvariát a klub Černý pavouk, později po jeho zániku další místa.
Vystavoval jsi v mnoha zemích, v zahraničí jsi na různých místech i delší dobu tvořil. Kde tě to bavilo nejvíc?
V devadesátkách a počátkem nultých let jsem byl chudý umělec, nikdo mě ještě mimo výtvarné kruhy moc neznal a nikdo nesbíral mé věci, i když jsem poměrně často vystavoval, hlavně tedy v Praze na různých společných výstavách, a z existenčních důvodů jsem posílal portfolio a motivační dopisy na různá stipendia pro umělce, která poskytovala vybraným umělcům ubytování, ateliér a peníze na existenci.
V tom jsem byl poměrně úspěšný, byl jsem dvakrát v USA, v San Franciscu (1998) a Clevelandu (2009). Státy jsem si procestoval autem, které mi půjčil Tomáš Etzler, ten tehdy bydlel v Denveru, auto byl pick-up s campingovou nadstavbou vzadu, ve které se dalo spát, tak jsem vyrazil ze SF do Los Angeles, kde jsem měl v Burbanku kamaráda z Ostravy, pak přes Nevadu a Las Vegas do Denveru, pak Detroit, Chicago daž o New Yorku, no, bylo to poznání výživné a rád jsem se po cca třech měsících vracel do Evropy – s konstatováním, že bych v Americe nechtěl žít, vše se tam točí jen okolo honby za dolarem, bez peněz tam nejste nic. Byl jsem i tři měsíce ve Vídni v Rakousku, rok na stipendiu v Künstlerhausu Schloss Balmoral v lázních Bad Ems nedaleko Koblenze v Německu, ve Švédském Göteborgu a po benátském bienále v r. 2001 jsem vlastně po různých větších výstavách tu Evropu procestoval za následujících deset let křížem krážem. A jako performer jsem byl pozván několikrát do Číny, na Špicberky (tam se mi asi líbilo nejvíc), Vnitřního Mongolska, Thajska (tyhle cesty pak bohužel zhatila epidemie covidu). V roce 2003 jsem usoudil, že v tomhle tempu a 43 letech to dlouho nevydržím, tak jsem se trochu usadil a nastoupil jako pedagog dnešní Fakulty umění Ostravské univerzity. Můj život se ale moc nezklidnil, od roku 1998 provozujeme ve třech lidech galerii Jáma 10 v Ostravě a pořádáme mezinárodní festival performance Malamut tamtéž, bienálně. Se studenty jsme jezdili každý rok do polské Poznaně vést workshopy s dětmi, po různých výstavách, navázali jsme kontakty se spřátelenými ateliéry v německých Drážďanech a společně s nimi vystavovali v Ostravě i u nich, ve slovinském Mariboru v multimediálním centru Kibla jsem participoval na různých projektech mnohokrát, v Rijece na akademii umění jsem učil v rámci programu CEEPUS a tak podobně. Je toho dost, vystavovali jsme s absolventy mého ateliéru video-multimedia-performance v německém Düsseldorfu, v Polsku, samozřejmě v Česku a na Slovensku. Bylo toho za ta léta celkem hodně
a jsem rád, že ti naši absolventi, kteří u volné tvorby zůstali, se rozhodně v uměleckém provozu neztratili a jsou poměrně úspěšní. I ti, kteří zůstali Ostravě věrní, neodstěhovali se do Prahy či jinam, tu dnes tvoří svébytnou a aktivní ostravskou komunitu mladých umělců, mezi které rád zavítám na jimi pořádané akce.
Před časem jsme měli možnost vidět v Praze velkou výstavu Ostrava–Ostrava zpáteční, která se soustředila na umělce spjaté s regionem. Na vernisáži bylo narváno… Tahle výstava v Galerii hlavního města Prahy se chystala několik let, za podpory ředitelky GHMP paní Magdaleny Juříkové ji připravoval tehdejší jejich kurátor Jakub Král, po jeho odchodu se výstavy ujali Martin Netočný a Tomáš Knoflíček. Na vernisáži bylo narváno, to je pravda, byl tam i ministr kultury, panovala euforická nálada, přišla spousta přátel a bývalých Ostraváků, co žijí v Praze, no, jako asi na každé vernisáži v hlavním městě. Výstava pochopitelně nemohla dostatečně předvést všechny generace ostravských umělců, některým byl dán prostor větší, některým jen marginálnější, v podstatě byl dán prostor aktivitám a umělcům z přelomu tisíciletí, to byl ostatně i původní záměr. Myslím, že se docela povedla, sice o dvacet let později, ale přece, upozornila na „ostravský fenomén“, kterým se syrovější a explicitnější tvorba i život „Ostravaku“ odlišuje od zbytku umělecké komunity v ČR. Na tuto výstavu konečně navazují i výstavy v ostravských institucích v GVUO i PLATO, které předtím preferovaly tvorbu přespolních umělců a místní dosti opomíjely. Doma není nikdo prorokem a musí nejprve dojít uznání jinde, než ho nakonec akceptují i instituce místního formátu.
Co je pro tebe v tvorbě nejdůležitější?
Nejdůležitější pro mou tvorbu je umělecká svoboda, dělat si, co momentálně prožívám a o čem přemýšlím, bez pohledu na právě panující mainstreamy, požadavky kurátorských guruů, texty i kritiky a veřejné mínění. Umělec je ten, který možná cítí „tep doby“ i věci budoucí předvídá, má intuici a neměl by se chovat spekulativně a nadbíhat obecnému vkusu, nechat se manipulovat ambiciózními, ale hloupými kurátory, jinak je na cestě do uměleckého pekla a budoucí nicoty.
Kdy jsi začal být přesvědčený o tom, že jsi umělec?
No, tak slovo „umjelec“ je a bylo tady na Ostravsku spíše nadávkou. Vzpomínám na svého otce, který v autě stahoval okénko a řval na jiné řidiče, když se mu jejich jízda nezdála bezpečná: „Ty umjelče!!!“ Tak asi tehdy jsem si řekl, že budu umělcem, abych ho „nasral“! Ale rád jsem si kreslil a maloval už od dětství, vyráběl jsem letadélka a lodičky ze dřeva, bambusu či kůry, drátů, jako teenager jsem byl hrubě nespokojen se svým životem a státem plánovanou budoucností v ostravském těžkém průmyslu a po vojně jsem se vrátil domů s takovou touhou „něco dělat“. I můj bratranec Petr Lysáček, absolvent pražské SUPŠ, maloval obrazy a rodiče mi ho předhazovali, že už od dětství má cíl, zatímco já jsem budižkničemu atd. Řekl jsem si pche, to svedu také a založil rockovou kapelu s vrstevníky. Jmenovala se Vzhůru do dolů. Taky jsem s kamarády a tehdejšími spolužáky z PF začal provozovat autorský kabaret, scénky jsme vymýšleli po hospodách u piva a dost jsme se tomu nasmáli, i když si druhý den nikdo už nepamatoval, co jsme to vlastně vymysleli, a kabaret byl pak čirou improvizací scének a zpěvů bez pointy, kterou nahrazoval pád opony. To vše začalo už před pádem železné opony, když jsme u těch opon, a pokračovalo i poté, v 90. letech. Taky jsem tehdy začal i malovat, jako umělec jsem si nepřipadal, umělci byli tehdy jen ti oficiální členové Unie výtvarných umělců a schválení komunistickou stranou a jejich organizacemi. Jen ti měli přístup do galerií, výstavních síní, dostávali zakázky a realizace výzdoby ve veřejných budovách atd. Byla to v té době poměrně bohatá elita a my jsme byli underground. Nemyslím si ani dnes, že jsem bůhvíjaký umělec, a jen někdy, když se dívám na některé své obrazy či jiné výtvory, tak se mi i líbí a připadá mi, že to snad dělal někdo jiný, podceňuji se, abych se nepřeceňoval, to bych byl asi hlupák.
Kdo je podle tebe umělec?
Kdokoliv, kdo si tak připadá a něco tvoří, jen on sám a někdy jen jeho vrstevníci s intuicí (a to je také jistý talent) poznají, že je to dobré. Takže pak takový umělec může být dobrý nebo špatný. Často jsem parodoval nechutný slogan ze starých westernů: „Dobrý umělec, mrtvý umělec.“ Tam
šlo ovšem o indiány. A ano, někdy jen čas ukáže, kdo byl skutečný umělec, a kdo upadne v zapomnění, ale i to může být neprávem a může být znovuobjeven až po dlouhé době nebo nikdy.
Učíš umění na Ostravské univerzitě. Dá se umění naučit?
Umění se samozřejmě naučit nedá, my „učitelé umění“ můžeme jen našim studentům pomoci ten talent, který bychom měli rozpoznat tou už výše zmíněnou intuicí, rozvíjet a uvolnit a dávat dobře míněné rady ke zvolené formě, méně už k obsahu. Já studentům nezadávám úkoly, nedávám cvičná témata, ta si musí generovat sami, jsem rád, když se věnují své tvorbě bez ohraničení, jen v každém semestru by si měli také postupně prosvištět disciplíny od kresby a malby přes digitální koláže a malbu k instalaci a objektu s implementovanými prvky nových médií (světla, zvuku, videoprojekce apod.) k videoartu, performance, umění ve veřejném prostoru atd. Paralelně s podmínkou konzultací i této, ale i vlastní svobodné tvorby, kterou si dělají pro sebe. Po nové akreditaci přibylo studentům několik dalších teoretických disciplín, přednášek i cvičení, z důvodu kompatibility s ostatními obory a počtu předmětů výuky na jiných fakultách Ostravské univerzity, a ubylo jim množství hodin praktické výuky či spíše samostatné práce v ateliéru. Došlo tedy k odklonu od typu výuky na akademiích či uměleckoprůmyslových vysokých školách k typu výuky na univerzitách, což asi navýší sofistikovanost absolventů, ale úbytek času na vlastní praktickou tvorbu bude brzdit jejich pozdější kariéru umělce, pokud se k ní vůbec rozhodnou. Chápu, že praktická uplatnitelnost absolventů studia volné umělecké tvorby je mizivá, ale manažerů v kultuře či jinde už máme asi taky dost.
Kterou z galerií bychom neměli v Ostravě minout? No, tak kromě už zmíněných dvou příspěvkových institucí GVUO (krajská galerie) a PLATO (městská galerie), kde jsou ty největší a dnes už i zajímavé výstavy, bych nevynechal pochůzku po galeriích
menších, zpravidla zřizovaných zapsanými spolky či soukromníky, jako je Fotografická galerie a Antikvariát Fiducia, tam je jak fotogalerie nahoře po schodech, tak i dole po schodech je menší galerie současného umění s názvem Dole. Navíc má antikvariát v těchto prostorech celoročně i bohatý literární a hudební doprovodný program. V centru bych rád připomenul tu „naši“ galerii Jáma 10 na Přívozské 22. Na Sokolské ulici je soukromá ZaZa galerie. A také několik prodejních galerií v centru města. V Dolní oblasti Vítkovice je dnes několik galerií trochu větších, např. Gong, Galerie GDM Contemporary a další, ve Vítkovicích nedávno otevřel Ivo Sumec galerii UHAUS.
Na nábřeží u řeky Ostravice poblíž mostu Miloše Sýkory je kulturní centrum Provoz a klub s hudebním programem Dock, tam nejraději teď chodí naši studenti. Další dvě klubo-hospody a asi nejstarší od 90. let jsou Mirror na Českobratrské ulici a Krvavá Mary u Domu umění na Jurečkově ulici. „Vyhlášenou“ Stodolní ulici s kluby, nalejvárnami, ale i restauracemi a bordely považuji za peleš hříchu a doporučit ji lze jen lovcům elementárních a někdy i nebezpečných zážitků. Stalo se mi kdysi, že jsem na náměstí potkal dva pražské mladé nafoukané manažery v kvádrech, kteří se mě ptali, kam mají jít za „pobavením“, tak ty bych tam na tu Stodolní poslal. Vy ostatní si obejděte to ostatní, viz výše.
Co tě momentálně zaměstnává nejvíc?
Spousta věcí. A jako vždy to není zrovna umění, na to zbývá málo času, ale za rok jdu do důchodu, tak budu více malovat a na byrokracii, která za posledních třicet let naprosto prostoupila vysoké školství, umění i kulturu obecně (sepisování grantů, jejich vyúčtovávání, spisování akreditací, kontrolních zpráv, sebehodnoticích zpráv atd.), se asi už konečně „vybodnu“. A doufám, že to přeberou mladší spolubojovníci. Mládí vpřed! Po hlavě do byrokratických bahenních lázní, ať vzkvétá umění! A už nikdy vzhůru do dolů!
Bydlení s přidanou hodnotou
Stejně jako se mění doba, ve které žijeme, mění se i naše nároky na bydlení. Stále víc je kromě našeho obytného prostoru důležité i jeho bezprostřední okolí, služby, které nabízí, a komunita, jež kolem něj vzniká. Spolu s udržitelností a ohledem na životní prostředí mají tyto tendence samozřejmě výrazný vliv i na současnou architekturu. Jaké trendy tedy v rámci bydlení převládají? A jak se s nimi vypořádávají samotní architekti?
text Tereza Vacková, foto Ondřej Košík
O tom jsme si povídali s Pavlem Fantou, Tomášem Němcem a Lukášem Němečkem, architekty a partnery pražského studia QARTA Architektura, jehož portfolio čítá stovky odvážných projektů a desítky realizací, unikátních rekonstrukcí i moderních řešení, která dělají život jednodušším a zároveň tolik nezatěžují planetu. Náš rozhovor se ubíral od hybridních staveb přes rekonstrukci brownfieldů a koncept 15minutového města až ke colivingu a boomu nájemního bydlení, a ač je jasné, že na tato témata nelze najít jedno univerzální řešení, shodují se architekti v tom, že naprosto zásadním klíčem k těmto otázkám je dialog. Ať už se jedná o spolupráci s odborníky z jiných oborů, o obrazný dialog s historií daného místa, či o diskusi s klientem a schopnost přizpůsobovat návrhy jeho aktuálním potřebám, je otevřenost jiným pohledům cestou, jak posouvat projekty na další úroveň a držet krok s měnící se dobou.
V DIALOGU S MINULOSTÍ
Co podle vás definuje skutečně udržitelnou architekturu?
PF: Nejde jen o nově vyvíjené konstrukční systémy a způsoby stavění, ale i o často opomíjený přístup k rekonstrukcím, ty v našem studiu vnímáme jako proměnu. Vždy se snažíme ctít historický kontext a přinášet transformaci, která starému vdechne nový život. Rádi užíváme původní prvky a pracujeme s atmosférou místa, protože když se vám podaří nalézt a rozzářit genius loci, je to čirá radost. Myslím, že empatie k již jednou vytvořenému a jeho obnova jsou klíčem ke skutečné udržitelnosti architektury. Náš přístup proto staví na kontinuálním dialogu s historií. Namísto destrukce navazujeme na kreativní energii předchozích generací, zachováváme genius loci a přidáváme nové architektonické interpretace, které citlivě odpovídají dnešním požadavkům.
Dá se to demonstrovat na kancelářské budově Five na Smíchově? Čím je tahle realizace zajímavá?
PF: Jistě, naším cílem bylo dál pracovat s unikátní industriální typologií místa a právě zachování části vozovny dává projektu zcela jiný kontext. Důležitou historickou stopou je také původní měřítko budovy, a díky kontrastu starého s novým se nám pak z fádní anonymní křižovatky podařilo vytvořit novou adresu, která je podle mého názoru čitelným bodem v organismu celého města.
Můžete vysvětlit, co jsou hybridní stavby a jak moc s nimi
QARTA v rámci svých projektů pracuje?
PF: Krátce, ve třech větách, je to kombinace toho nejlepšího z vlastností každého konstrukčního materiálu při výrazné úspoře uhlíkové stopy. Nosnost železobetonu ve větších rozponech bez problémů nahradí lepené dřevěné trámy, krásné na pohled v interiéru nejen bytových staveb. Dotek s dřevěnou konstrukcí (například rámů nebo pilířů) fasády zažijete i při pohledu z okna, které pak může být naopak z bezúdržbového hliníku. U toho typu staveb je zásadní celá konstrukce budov, nejen záměna materiálu. Je to o vysoce inženýrském myšlení při využití toho nejlepšího pro každý materiál, a hlavně o jejich kombinaci. To platí i z hlediska stavebního řízení a záruk zhotovitele či developera za dílo o nutné certifikaci celku.
S tím se pojí také využití systému CREE. Můžete přiblížit, jak funguje?
PF: Nejdeme cestou alternativních konstrukcí a neriskujeme, namísto toho užíváme právě certifikovaný systém CREE, jehož je QARTA pro Českou republiku licencovaným partnerem, tzv. CREEatorem. Systém CREE byl vyvinut v Rakousku a jeho obrovskou výhodou je, že každý projekt, v němž se využívá, je originál. Díky sofistikovanému návrhu jsme schopni snížit množství vyprodukovaného CO2 o asi 40 %, při železobetonových suterénech dokonce až o více než 70 %. Celou budovu přitom již od studie projektujeme na CREE systém. Certifikáty BIM, AAA, Leed Platinum atd. jsou pro nás samozřejmostí, dokonalý 3D návrh je pak podkladem pro nečekaně rychlou realizaci a získání několika měsíců navíc při předání jako bonus pro investora. Certifikace celku je výhodná pro argumentaci ve stavebním řízení i z hlediska záruk
za dílo pro developera a zhotovitele. S modulárním systémem CREE nyní pracujeme na velkém rezidenčním projektu v Liberci, kde chceme tímto způsobem postavit několik etap bytových domů.
CO BUDOVA DÁVÁ SVÉMU OKOLÍ
Jaké jsou v dnešní době ve stavitelství trendy a jak se na to díváte u vás ve studiu?
TN: Mezi trendy v současné době patří opětovné využití brownfieldů, poptávka po kvalitních veřejných prostranstvích, komunitní bydlení a kombinace funkcí, aby města byla živější a vytvářela plnohodnotné čtvrti. Naším cílem obecně je, aby naše budovy dávaly něco svému okolí, aby kolem sebe vytvářely kvalitní veřejný prostor. Takové budovy mají přidanou hodnotu a té dosahujeme silnou urbanistickou filozofií, vytvářením a podporou veřejných prostor pro lidi v okolí a originálním designem. Tohle všechno se snoubí například v karlínském Fragmentu. V rámci našich projektů navíc spolupracujeme s odborníky z různých oblastí, například se sociálními demografy, krajinářskými architekty nebo třeba s umělci jako právě v případě Fragmentu. Budoucnost architektury vidíme v dialogu více lidí, nejde jen o subjektivní
názor jednoho architekta. To podle mě posouvá projekty na jinou úroveň.
Tyto tendence se odráží například v rámci vznikajícího projektu Bydlení META v Modřanech, jak to bude vypadat v praxi?
TN: V tomto rezidenčním projektu rekonstruujeme starý tovární objekt na bytový dům se 180 velmi malými, ale atraktivními loftovými byty, přestavujeme starou vrátnici na kavárnu a vytváříme kolem ní nové náměstí.
Jakým výzvám při rekonstrukcích brownfieldů čelíte? A jaké výhody to podle vás má?
TN: Jedná se o dlouhodobé projekty, kdy je třeba změnit územní plán, aby bylo možné tyto budovy znovu využít, tedy ze starých továrních budov udělat bytové domy. Myslím, že opětovné využití brownfieldů, kterých máme třeba tady v Praze spoustu, je cestou k omezení rozrůstání měst, jehož výsledkem bývají dopravní kolapsy. Rekonstrukce je zároveň ekologičtější než zbourání budovy a výstavba nové, takže je to také způsob, jak snížit uhlíkovou stopu ve stavebnictví. Tím také zachováte autentickou atmosféru čtvrti s jedinečnou adresou a vytvoříte přidanou hodnotu. V neposlední
řadě bych rád zmínil, že rekonstrukce mohou přinést velmi dobrý komfort také z technologického hlediska. Máme s tím zkušenosti například z rekonstrukcí v centru Prahy, jako je Havelská, Dům Radost, Keplerova, při nichž jsme pracovali s technologiemi chytrého domu, mechanickými parkovacími výtahy, chlazením atd.
Můžete přiblížit, co v rámci urbanismu představuje systém 15minutového města?
TN: Jedná se o koncept, v němž je většina každodenních potřeb a služeb, jako práce, nákupy, vzdělávání, zdravotní péče a volný čas, snadno dosažitelná 15minutovou procházkou nebo jízdou na kole. Tímto tématem se v našem studiu zabýváme v urbanistické vizi pro Zlín, kde se nachází více než 100 hektarů brownfieldů.
NÁJEM, COLIVING A SPOL.
Jedním z trendů stavitelství, které váš kolega zmiňoval, je nájemní bydlení. Jak k němu v QA přistupujete?
LN: Nájemní bydlení je v současnosti opravdu velmi aktuální záležitost a zažívá velký boom. Všichni dobře víme, že se nejedná o žádnou novinku, je to u nás znovuobjevená forma
bydlení, která vyplynula z aktuálního stavu na trhu s nemovitostmi a kupní síly klientů. Historicky to zná velká většina z nás, i já jsem vyrůstal v nájemním bytě. Dnes ovšem navrhujeme mnohem vyšší standard takového bydlení i kvalitu a množství doprovodných služeb. Náš ateliér byl součástí této reinkarnace od jeho počátku a společně s klienty vyvíjíme různé formy. Přístupů k nájemnímu bydlení je několik a to je dobře, diverzifikujeme nabídku.
Velkým projektem v rámci nájemního bydlení byl pro vás Fragment, jak jste k jeho řešení přistupovali?
LN: U Fragmentu je zajímavé, že na začátku byl zadáním běžný bytový dům, tedy co se týče funkce, forma a design se očekávaly jedinečné. Právě situace na trhu s nemovitostmi však přivedla klienta na myšlenku nájemního bydlení. Fragment je jiný než ostatní bytové domy. Dnes už víme, že přitahuje spoustu lidí, kteří čekají v pořadníku na volný byt. Bydlí v něm široké spektrum nájemců, kromě rodin například i umělci nebo youtubeři, cizinci, také mladí lidé a senioři. Důvod je ten, že nabízí široký mix velikostí a kategorií bytů od garsonky po velké dvoupodlažní mezonety s terasou, všechny ve vyšším standardu. Byty jsou plně vybavené veškerým zařízením a nábytkem, stačí přijet s kufrem osobních
věcí a bydlíte. O celý dům i vybavení bytů se navíc stará pronajímatel. Tato služba je při návrhu nájemního bydlení klíčová, protože čím dál víc klientů nechce trávit čas klasickými vlastnickými problémy typu oprava pračky nebo výměna elektroměru.
Zajímavé bydlení a sdílené prostory vznikly také při rekonverzi Domu Radost na Žižkově. V čem je unikátní?
LN: Radost je unikátní v mnoha rovinách. Zásadní byla v tomto případě změna funkce domu, kdy se z původně monofunkčního kancelářského objektu stane nájemní dům s komplexními službami pro ubytované. Důsledně jsme studovali celou minulost tohoto významného funkcionalistického objektu a jako původní autoři Havlíček s Honzíkem cestovali a hledali inspirace v zahraničí pro svůj první pražský mrakodrap, jsme i my cestovali po Evropě a hledali vzory. Tématem cest byly právě koncepty nájemních jednotek a sdílených služeb. Výsledkem je, že většina z celkových 650 bytů je navržena ve formě malé garsonky o výměře asi 25 m2, což odpovídá modulu původní kanceláře. Rozdíl oproti Fragmentu je ve větší míře sdílení společných prostor. Spodní partie domu jsou v návrhu napěchovány službami a své místo zde najde i kultura, sportovní a relaxační zařízení nebo sdílené kanceláře.
Jak jako architekti nahlížíte na coliving? A myslíte, že u nás bude v budoucnu častější formou bydlení?
LN: Zásadní je, že vlastní soukromá ubytovací jednotka je navržena na minimální ploše. Prostor v ní musíme důsledně zónovat, aby zde bylo všechno potřebné vymyšleno ergonomicky a efektivně. Zároveň navrhujeme velké plochy sdílených prostor, typicky kanceláře a zasedačky, kuchyně, event roomy, herny, ale třeba i malý kinosál nebo prádelnu.
Budoucnost ukáže spokojenost uživatelů, v zahraničí jsou koncepty colivingu, které fungují. Primárně je cíleno spíše na mladé a nemyslím si, že by se to mohlo stát výrazně více žádoucí i pro starší vrstvy nebo pro rodinné bydlení. Jako paralela mě napadají domy pro seniory, tam také už dlouho a často navrhujeme komunitní a sdílené prostory. Dle mého názoru bude coliving vždy spíše specifickou formou bydlení.
Tisíc vůní jara
text Dagmar Tichá, foto archiv uvedených míst
Jaro znamená konec zimy! Nastal čas sluníčka, delších dnů, příjemných teplot, probouzení přírody, rozkvetlých luk a také čas výletů, prodloužených víkendů a dnů jako stvořených na relax i sport! Žene vás jarní vábení na nová místa? Načerpat novou energii potřebujeme určitě všichni, stejně jako autentické zážitky. Kouzelná místa z široké rodiny Amazing Places vám splní všechny touhy, sny i přání a krásné zážitky jsou tu zaručeny. Nahlédněte na následující stránky plné inspirace a vydejte se vstříc kouzelným chvílím svého jara.
Das Edelweiss Salzburg Mountain Resort
Na úpatí hor, kousek od Mozartova města Salcburk, v alpském údolí Grossarl, se nachází pětihvězdičkový hotel DAS EDELWEISS. Je to místo pohody, zábavy a pohostinnosti, kde strávíte dovolenou v rodinné atmosféře. Cílem majitelů bylo vytvořit místo, kde lidé načerpají sílu a odkud budou odjíždět s pocitem, že zažili něco, co se jim zarylo hluboko do paměti. A to se tady opravdu povedlo.
Hotel řídí po tři generace rodina Hetteggerových. Přesně ví, co udělat pro to, abyste se tu cítili jako v bavlnce. Má totiž jeden cíl – splnit vše, co vám na očích uvidí. Nechejte se zde hýčkat. Hotel nabízí luxusní, 7000 metrů čtverečních velké Edelweiss Mountain Spa, gastronomické a požitkářské zážitky ve třech různých restauracích
a pětihvězdičkový servis.
Vybírat můžete ze široké škály pokojů od standardního dvoulůžkového až po přepychové apartmá v osmém patře hotelu s vlastním bazénem na terase a finskou saunou. Pokoje jsou vybaveny především přírodními materiály, které jim dodávají kouzlo. Každý pokoj je navržen tak, aby byl místem pro prvotřídní relax a klidný spánek.
Prožít tu můžete aktivní i odpočinkovou dovolenou v jednom. V zimě máte na výběr, co se zimních sportů týče, prakticky vše. Od lyžování po túru na sněžnicích. Lyžovat můžete přímo z lyžárny a vydat se ke spodní stanici lanovky. V létě se můžete vydat na pěší túry po okolí nebo nasednout na kolo a prozkoumat národní park Hohe Tauern. Po každém sportovním výkonu musí přijít odměna a ta na vás bude čekat v podobě Edelweiss Mountain Spa, které se rozkládá na pěti podlažích.
Endemit Boutique Hotel & Spa
Jedinečný výhled do údolí a na nekonečné vrcholky beskydských kopců. Moderní architektura a dokonalé služby. Kombinace, která zaručuje výjimečné prostředí pro rekreační i firemní pobyty, pro sport i relaxaci. Vydejte se do Beskyd! V hotelu Endemit si můžete vybrat z osmi typů pokojů a apartmánů. Jejich interiéry v sobě spojují prvky moderní architektury s teplými tóny textilií a starého dřeva. Kvalitní spánek je v nich zaručen, v každé ložnici najdete exkluzivní postele značky King Koil. Pokud zvolíte pokoj nebo apartmán s terasou, můžete si na ní vychutnat třeba prosecco při nádherném západu slunce.
Chcete víc? Vyberte si pro své ubytování jeden z mezonetových apartmánů Endemit nebo Beskydy. K dispozici vám v nich budou dvě koupelny, privátní sauna a prostorná obývací část s jídelnou.
Hýčkat vás tu budou od příjezdu až do konce vašeho pobytu a sladkými pochoutkami vlastní výroby na uvítanou na pokoji to jen začíná. Lokální suroviny, tradiční recepty a pečlivě vybraná vína menších a rodinných vinařství z celého světa jsou základem a filozofií hotelové restaurace s konceptem otevřené kuchyně. Budete mít možnost nahlédnout pod ruce kuchařům, kteří přímo před vámi připravují pokrmy moderní české kuchyně inspirované tradiční valašskou gastronomií. Svému tělu a mysli dopřejte relaxaci také ve wellness & spa. Potěšení z odpočinku je tu umocněno panoramatickými výhledy na Beskydy!
Na výběr budete mít bazén, v jehož blízkosti se nachází whirlpool, pět druhů saun, masáže a tělocvična. Sportovní vyžití a odpočinek zaručují i samotné Beskydy a jejich krása, která vás zajisté okouzlí.
Aldrov Resort
V samém srdci Krkonošského národního parku ve Vítkovicích naleznete Aldrov Resort. Apartmány navržené s tradicí, moderními prvky, nejvyšším komfortem a úctou k přírodě. Dopřejte si mimořádné pohodlí, pořádný odpočinek nebo skvostnou přírodu.
Každý si tu přijde na své, protože výběr apartmánů je pestrý od studií pro dvě osoby po executive apartmány s galerií pro šest osob. Standardem všech apartmánů v areálu je použití kvalitních přírodních materiálů, kombinace dřeva, zakázkové truhlářské výroby a designových prvků. Všechny jsou vybaveny kuchyní s lednicí, kombinovanou troubou, varnou indukční deskou, rychlovarnou konvicí a nádobím. V obýváku je hostům k dispozici televize. Každý apartmán má svůj termostat na topení, koupelnu vybavenou fénem, kosmetickými potřebami, ručníky a osuškami a náleží k němu zdarma jedno parkovací
místo. V areálu se nacházejí kolárna a lyžárna, které jsou pro hosty rovněž zdarma.
Pokud se vydáte na výšlap nebo jen chcete dopřát svému tělu pořádnou nálož odpočinku, jednoznačně nesmíte vynechat wellness. Vybrat si můžete mezi finskou saunou, Kneippovým chodníkem nebo parní lázní. Pro mimořádnou relaxaci si určitě objednejte thajskou masáž. Na jaře a na podzim můžete využít pobytové balíčky.
Vyzkoušejte také krásnou hotelovou restauraci Aldrovka, kterou najdete v hlavní hotelové budově. Dřevěný moderní interiér plně respektuje místní kulturu a příjemné prostředí Krkonoš. Veškeré pokrmy jsou připravované z čerstvých surovin a část pochází od místních dodavatelů. Večerní atmosféru můžete doladit k dokonalosti posezením u krbu se sklenkou výborného vína nebo koňaku. K dispozici je také dětský koutek.
Chata Pytlorka
Kouzelné místo daleko od rušného světa, uklidňující zvuky přírody, šumění hlubokých lesů, zpěv ptáků a vy.
Na chatě Pytlorka ve výšce 850 metrů nad mořem zaručeně zapomenete, že máte nějaké starosti, pracovní povinnosti a tisíce úkolů všedního dne.
Pytlorku najdete uprostřed beskydských lesů. Oblast je unikátním trojmezím, kde se setkávají tři státy – Česká republika, Slovensko a Polsko. Chata nese jméno Pytlorka na počest místní legendy, pašeračky vlastním jménem Szolona. V regionu byla vyhlášená díky svým pašeráckým aktivitám během meziválečného období a druhé světové války.
Chata je perfektním útočištěm pro všechny, kteří potřebují chvilku vypnout. Pohodlné ubytování, sauna, venkovní
koupací sud, ochlazovací jezírko… To vše si budete moci užívat od rána do večera dle libosti. Ubytuje se tu 6 až 8 hostů. Chata má dvě proti sobě orientované ložnice, ovšem nečekejte oddělené místnosti. Právě kvůli kamnům, která jsou centrálním zdrojem tepla, jsou prostory otevřené.
V podkroví naleznete další místo pro sladké usínání; obrovská postel pohodlně pojme čtyři dospělé spáče nebo na ni můžete uložit třeba děti.
Pokud byste zatoužili po nějakém výletu, tři kilometry od Pytlorky najdete polský Stožek, kde si můžete zalyžovat nebo si užít pěší turistiku. V okolních lesích můžete sbírat houby nebo borůvky anebo se věnovat cyklistice; kola si můžete uschovat v uzamykatelném sklepě přímo na Pytlorce.
Saltic Resort
Letos si nenechte ujít Polsko. Krása baltské přírody, nádherná a čistá, si zaručeně podmaní každého. Pro svůj pobyt můžete zvolit Saltic Resort & Spa Łeba nebo Saltic Resort & Spa Grzybowo. Splní všechna vaše očekávání na maximum.
Saltic Resort & Spa Łeba
Komplex hotelu se skládá ze dvou částí; v budově Moře najdou zázemí především rodiny s dětmi, budova Forest nabídne svůj klid a komfort dospělým hostům. V každé z budov je k dispozici wellness s vnitřními i venkovními bazény
a saunami, takže vodní radovánky a klidný relax se nikterak nevylučují. Celý komplex je koncipován, aby dokonale zapadal do místní krajiny a harmonicky s ní ladil nejen na pohled. Pokoje i apartmány jsou zařízeny ve čtyřhvězdičkovém standardu a jejich interiéry hrají klidnými barvami inspirovanými baltskou přírodou. Pomyslnou pátou hvězdou resortu je lokalita – klidná část Łeby, mezi Baltským mořem a Sarbským jezerem. Kulinářským srdcem resortu je restaurace Natura, kde ochutnáte báječné snídaně i večeře a vybírat můžete i z pestré nabídky à la carte.
Saltic Resort & Spa Grzybowo
Ačkoliv je filozofie hotelu pevně zakořeněná v synergii s přírodou, design hotelu je moderní s mnoha nadčasovými prvky. Komfortní pokoje jsou připraveny v několika různých standardech a na své si přijdou rodiny s dětmi i páry nebo hosté se svými zvířecími miláčky. Rytmus odpočinku si snadno zvolíte přesně podle sebe. Pokud vám nestačí užívat si pláže a procházek borovými lesy, můžete prozkoumat okolí na kole nebo z koňského hřbetu. Večer si můžete vychutnat pro-
cedury v hotelovém spa nebo koktejl v místním baru v doprovodu živé hudby. Rodiče i jejich ratolesti ocení skvělé animační programy a prostornou hernu. Hotelová restaurace Natura se zaměřuje především na regionální kuchyni. Ochutnáte na místě pečený chleba, uzené ryby, kořeněné hovězí maso a mnoho dalších lahůdek.
Gurdau: Víno s duší, terroir s příběhem
V srdci Moravy, mezi zvlněnými kopci, leží Kurdějov – místo s historií tak hlubokou, že se v ní odrážejí příběhy generací, které zde žily, obdělávaly vinice a tvořily dějiny vinařství.
text Dagmar Tichá, foto Marek Topolář, vinařství Gurdau, BoysPlayNice
První zmínka o Kurdějovu pochází z roku 1286, kdy tehdejší majitelé Lev a Kadolt z Boleradic prodali zábrdovskému klášteru dva lány ve viniční trati Lipiny za padesát marek stříbra. Už tehdy se vědělo, že zdejší půda dává vynikající víno. Když se Kurdějov dostal do držení pánů z Lipé, podpora pěstování ještě vzrostla. Ve vrcholném středověku přišli do Kurdějova novokřtěnci, známí jako habáni. Byli to křesťané, kteří museli uprchnout ze Švýcarska, Rakouska a Německa
po selských bouřích namířených proti šlechtě. Na Moravu je pozval Linhart z Lichtenštejna a právě zde, v Kurdějově, se věnovali tomu, co uměli nejlépe – vinohradnictví a ovocnářství.
Jenže historie nikdy nebývá jen o klidných časech. Kurdějov trpěl opakovanými nájezdy. V roce 1605 jej přepadli Tataři a Turci, o necelé dvě dekády později obec vyplenila a vypálila vojska sedmihradského knížete Bethlena Gábora. A v roce 1643 plenili Švédové a roku 1704 sem vpadli uherští rebelové. Navzdory těmto ranám osudu Kurdějov zažíval svou zlatou éru. V 18. století se vinice rozkládaly na 400 hektarech a místní víno se objevovalo na šlechtických stolech v Brně, Bratislavě i ve Vídni. Cena za sud zdejšího vína byla dvojnásobná oproti jiným oblastem a vína z viniční trati Lipiny se prodávala dokonce až třikrát dráž.
Ale stejně jako přišel rozkvět, přišel i pád. V roce 1890 se objevila pohroma jménem Phylloxera – mšice, která se rychle šířila a ničila vinice, včetně těch v Kurdějově. Na začátku 20. století ještě proběhly pokusy o obnovu, ale vše definitivně ukončil odsun německy mluvícího obyvatelstva v letech 1946–1947. A tak vinice, které kdysi nesly hrozny pro nejlepší vína kraje, zarostly trávou a jejich příběh se zdál být zapomenutý.
Víno se sem vrací. A s ním i jeho příběh Dnes však píšeme novou kapitolu. Navazujeme na bohatou vinařskou historii jedinečného terroir a s respektem k minulosti i odhodláním pro budoucnost přinášíme vinařskou tradici zpět. Pod značkou Gurdau (německý název Kurdějova doložen již v roce 1671 v privilegiu Bedřicha z Oppersdorfu) obnovujeme slávu kdysi věhlasného údolí Kurdějova.
Lipiny – legenda mezi vinicemi, tehdy i dnes
Příběh našich vinic začal v roce 2013, kdy jsme jako první vysadili tratě Vinohrádky a Starou horu. Brzy se ukázalo, že zdejší terroir dává vynikající vína; rozhodli jsme se zaměřit i na historicky nejuznávanější viniční trať – Lipiny.
Byla to výzva. Nadmořská výška přes 300 metrů, strmý svah směrem na jih a výrazný podíl písku – podmínky, které nejsou pro révu zrovna přívětivé. V roce 2017 jsme zde vysadili první hektar Rieslingu. Jenže suché a extrémně horké léto nedávalo moc nadějí a na začátku roku 2018 jsme museli jen bezmocně konstatovat, že veškerá réva uhynula. Zklamání bylo obrovské, ale naše vůle obnovit nejvýznamnější vinici v oblasti byla mnohem větší. Připravili jsme půdu a na jaře dalšího roku zahájili výsadbu po částech – nejprve třetinu, o rok později zbývající dvě. Stres v určité míře révě prospívá – nutí ji vytvořit hluboký kořenový systém, aby si mohla z hlubin čerpat vodu, živiny a minerály. Výsledkem je plnější, strukturovanější a výraznější víno. To nám potvrdil ročník 2023, naše první sklizeň. Víno jsme nechali 18 měsíců zrát v barikovém sudu a teprve se bude lahvovat. Už teď je jasné, že bude jiné – živé, šťavnaté, koncentrované a zároveň natolik divoké, že bude potřebovat čas. Spěchat nebudeme – klidně si počkáme i pět let, protože víme, že výsledek bude stát za to.
Co by dříve stačilo, dnes už nestačí Rok 2024 nám ukázal, že příroda je mocnější. Zpočátku to vypadalo ideálně, ale dlouhé sucho a extrémní horko způsobily stres až příliš velký – hrozny nedosáhly kvality předchozího roku, padlo těžké rozhodnutí. Víno z Lipin z ročníku 2024 nezůstane vínem, má osud jiný. Víno jsme destilovali a bude vyzrávat v sudech, takhle se nám za pár let zrodí naše první Gurdau brandy.
Filozofie Gurdau – vína, která si žádají čas Vinařství je neustálý proces – cesta, která nikdy nekončí. Každý den přemýšlíme, jak se posunout dál. Jak dělat věci
ještě lépe, citlivěji, s respektem k přírodě i tradici. Dnes, stejně jako v minulosti, je nejdůležitější práce ve vinici. Právě tam, mezi řádky révy, se rodí hrozny, které tvoří srdce našich vín. Každý keř si zaslouží individuální pozornost – a že je to náročné? To víme. Jen se zamyslete: Hrozen miluje ranní slunce, přes den mu však může vadit, ale večerní paprsky mu zase prospívají. Takto o něm přemýšlíme, takto s ním pracujeme. Každý zásah děláme s respektem, zelenou část vinic neudržujeme stroji, ale poctivou ruční prací. Celý rok jim věnujeme naši péči, vášeň a odhodlání.
V BIO režimu, s certifikací nebo bez. Naše vinice žijí – když je půda zdravá, daří se i révě a fauně kolem ní. Tím největším oceněním jsou pro nás i tak včely, do vinic přináší život a na stůl pak slaďoučký med. Jak naše vinice zrají, mění se i náš přístup k vínům. Dáváme jim čas, i když by mohla být už dávno na trhu. Některá pouštíme po dvou letech, jiná si počkají ještě déle. Je to náročné – nechat vína vyzrávat, vyvíjet se a objevovat svůj pravý charakter. Naše vize je ale jasná: nechat čas promluvit, ukázat krásu a potenciál těch našich vín z Gurdau. Jen si představte vinnou kartu složenou z vícero ročníků. Každý ročník pak vypráví svůj příběh – sled proměn, které odrážejí ročník, terroir i náš rukopis. Nápadů, jak dát našim vínům prostor zazářit, máme mnoho. Jedním z nich je blend dvou ročníků Veltlínu, který zrál dlouhé roky v sudech – dnes z něj zbývá už jen pár lahví. V dalším projektu je naše vlajková loď, Riesling ze Staré hory. Bokem už pár let dáváme jeden sud. A co z toho vznikne? Nechte se překvapit.
Magické místo na jižní Moravě Vizionářský výběr lokality a vinařský dům podle návrhu architekta Aleše Fialy. Světová vína z rukou Marka Sedláčka, vynikající gastronomický zážitek od Josefa Súkupa a individuální přístup – to vše je zárukou nezapomenutelného zážitku i pro ty nejnáročnější hosty.
Stěhování z Prahy na venkov byl ten nejlepší nápad
Rodina Plojharových je jako vystřižená z časopisu. Olgu i Jakuba kamera miluje, a často tak pózují pro různé projekty jako pár, například pro svatební focení.
Dohromady s dětmi a zvířecí smečkou působí jako reklama na venkovské štěstí. Bydlí totiž v malém městě za Prahou, v domku s rozlehlou zahradou a na ní samostatně stojícím ateliérem. Ten slouží jako prostor na focení nebo jako útočiště pro návštěvy, které zůstávají přes noc. Olgu můžete znát z reklam nebo díky jejím menším rolím ve filmu. Věnuje se totiž jak modelingu, tak také herectví. Jakub se dlouho pohyboval v prostředí digitálních technologií, ale už více než dva roky vede rodinnou firmu Plojhar, jejíž historie sahá do roku 1888. Už před covidem je to táhlo k místu, které bude po většinu roku otevřené do zahrady a kde oni i jejich děti budou moct trávit co nejvíce času venku. Povedlo se jim to způsobem, že návštěvy, které si s nimi na zápraží stoleté vilky vychutnávají kávu, mají možnost cítit klid a pohodu, které toto místo vyzařuje. A také trošku závisti, protože kdo by si takovou idylku nepřál alespoň na chvíli pro sebe?
text Radka Kachramanová, foto Štěpán Lohr
Překvapilo mě, že jste spolu spoustu let. J: Jedenáct.
O: A přitom se pořád jeden druhého nemůžeme nabažit.
Jaká byla vaše cesta z Prahy na malé město?
J: Stěhovali jsme se tři měsíce před covidem. To bylo velké štěstí, tehdy nikdo o tom, co bude další měsíce a roky následovat, ještě nevěděl.
O: Oba jsme v tu dobu pracovali ve městě, ale každý víkend jsme z něj utíkali do přírody. Došlo nám, že touha být blíž přírodě a založit rodinu ve větším klidu a harmonii je už dostatečně silná na to, abychom se z města posunuli ven.
Bylo něco, co vás na bydlení na venkově, v domě, překvapilo?
J: Ta představa je romantická, ale zároveň si žádá spoustu práce. Nejde se o dům ani o zahradu nestarat, strašně rychle by oboje sešlo.
O: Když u nás přátelé stráví trochu času, vždycky jsou překvapeni, jak moc péče a energie věnujeme zahradě. Část z nich si svůj sen o zahradničení kvůli tomu i rozmyslela. My bychom ale život mimo město rozhodně doporučili. Zároveň vnímám tu neskutečnou výhodu v tom, že jsme na vlaku. Byl by to ale zcela jiný život, kdybychom byli závislí na autě.
J: Také mi přijde důležité, že jsou naše děti nejšťastnější venku, a velkou část roku tak můžeme trávit společně na zahradě, kde my zahradničíme a oni zalévají, rýpou se v hlíně nebo si jen hrají kolem nás.
Takže život na venkově splnil vaše očekávání?
O: Naprosto. Zároveň musím dodat, že jsem si vždycky myslela, že bych nejraději žila někde na samotě. Teď už vím, že potřebuju vyžití. U nás v městečku jsou obchody, kavárna, restaurace i kino, všude se dostanu pěšky.
J: Spousta lidí se rozhodne pro život za Prahou, ale pak zjistí, že žije někde v satelitu, kde není ani večerka, ani chodník, a bez auta se neobejdou.
Původně jste oba z větších měst?
J: Pocházím z Českých Budějovic, ale prvních osm let života má rodina žila na opuštěném statku mezi lesy na jihu Čech. Po pár letech v Praze už mi příroda zase chyběla.
O: Já sice pocházím z pražských Nuslí, ale většinu dětství jsem strávila právě tady u řeky a na loukách. Do tohoto městečka jezdil na léto můj pradědeček, potom babička, máma a teď tu tvoříme svůj příběh my. Jsme ale první část rodiny, která tu bydlí nastálo.
Takže komunitu tvoříte už tady, nebo se stále vracíte do víru města?
O: Jsme sice na vlakové trati, ale na jedné z nejporuchovějších z celé země. V tomhle kraji je nadšený každý, kdo do Prahy dojíždí maximálně třikrát týdně. Když musí dojíždět častěji, umí to být náročné. Než přišel covid a já na focení jezdila i s dvouhodinovým zpožděním, byla jsem z toho dost nešťastná. S lockdownem se všechno změnilo a my byli vděční, že jsme tady mohli být a houpat se v síti na zahradě.
J: Myslím, že v tom máme teď dobrou harmonii. Olí je doma s dětmi víc, ale ráda si taky do města odskočí, já jezdím za prací velmi často.
Jaké byly vaše začátky s Amazing Places?
J: S projektem jsme takřka od jeho začátku. Vyhráli jsme tehdy výlet do Olomouce, udělali z něj výstup a na jeho základě jsme se shodli, že nás to spolu baví, a ta spolupráce vydržela až dodnes. Tehdy jsme toužili utíkat z Prahy do přírody a bylo skvělé, že jsme díky Amazing Places měli (a vlastně stále máme) tu skvělou možnost objevovat krásná místa po celé zemi.
O: Ale měli jsme i pár úžasných staycations! Třeba hotel The Emerald, Port X, Winternitzova vila nebo Hotel Maximilan v Praze, to byly zážitky.
Jaké zážitky vám nejvíce utkvěly z cestování v páru?
O: Pamatuju si, že obrovský zážitek pro nás byl třeba brněnský Anybody hotel. Užili jsme si tu jejich hru od začátku do konce. Měli jsme to štěstí si vyzkoušet dva pokoje, dva různé příběhy. Taky nás nadchnul pobyt v domečku Domesi. Tam by se asi dalo vystopovat naše nadšení do tohoto způsobu života. I podle nich jsme pak tvořili náš ateliér.
J: Já si vzpomínám, že moc dobře nám bylo také na Knížecí
cestě na Lipně. A také ve Statku Salajna, kde se nám tak moc líbilo, že jsme tam pak vzali celou rodinu na Vánoce.
Zmínila jste, že jste rekonstruovali ateliér, který stojí na zahradě. Co s ním máte v plánu?
O: On už tam stál, když jsme se sem přestěhovali. Původně to byl sochařský ateliér. Akademický sochař, který zde po druhé světové válce žil, si ho v sedmdesátých letech postavil, aby měl kde tvořit. Akorát byl celý z azbestu, tak jsme se rozhodli azbest odstranit a dát ateliéru nový život.
J: Byl to takový domeček se skoro šestimetrovým stropem. (smích) Přemýšleli jsme, jestli ho zboříme a zvětšíme tím zahradu, nebo ho zkusíme zachránit. Spojil jsem se s mými kamarády architekty, které znám od dětství a kterým jsem v patnácti řekl, že mi jednou postaví dům. (smích) No, a tak se zrodil náš první společný projekt. Je to vlastně příklad našeho ideálního bydlení – vysoké stropy, velký prostor, obří okna.
O: Teď je to takový náš vejminek. Bydlí tam kamarádi a rodina, když za námi přijedou. V mezičase, když ho nevyužívají naši blízcí, ho pronajímáme pro focení a natáčení.
Oba se ve světě krásna pohybujete. I proto vám jsou blízká ubytování Amazing Places?
O: Určitě, mám pocit, že vždycky, když se vrátíme z nějakého kouzelného místa, máme potřebu doma všechno vyházet, přeorganizovat a uklidit. (smích)
J: Design a architektura nás určitě oba baví, já se ještě k tomu dost zaměřuji na servis. Můj primární byznys je práce s papírem, máme zakázkovou výrobu z kartonu. K tomu papírnictví v Českých Budějovicích a nově i pobočku v Jindřišské ulici v Praze. Většinu obchodu jsme vytvořili z papíru, abychom do něj propsali příběh firmy. Hlavně se ale snažíme nákupy u nás dělat zážitkem, to s Amazing Places sdílíme.
Cestujete více po Česku, nebo raději vyrážíte za hranice?
O: Moc rádi kombinujeme cesty po Čechách s cestami po Evropě. Nejsme cestovatelé, co by potřebovali obletět celý svět, místo Bali nebo Zanzibaru milujeme prozkoumávat Británii, Itálii nebo Řecko. Pořád nám má Evropa tolik co ukázat.
J: Oba jsme studovali v Británii, takže párkrát do roka naše cesty míří tam, mimo jiné na Vánoce, které tam pravidelně trávíme. Zarezervujeme si nějaké krásné místo a užijeme si tam svátky bez shonu a povinností.
Daří se vám vyrážet na cesty i s dětmi?
O: No jéje! Naše děti jsou po nás – nadšenci do zážitků a nejrůznějších výletů. Hlavně když jsme spolu. Jezdíme
spolu po Čechách i do zahraničí, jen možná volíme trochu jiná místa, wellness, masáže nebo degustace teď na pár let odložíme.
J: Ať jedeme kamkoliv, vždy hledáme kouzelná místa podobná těm v Amazing Places – farmy, tiny housy, zapadlé domečky. Dost nás v tomto ohledu ta spolupráce rozmazlila. (smích) Zážitků nikdy není dost a teď na to máme navíc dva další parťáky.
Jarní hodinkové novinky
Se začátkem roku daly mnohé značky přednost sportovním modelům před elegantními. Jako by nás chtěly motivovat k akci, hravosti i výkonu. Čtveřice pánských modelů zaujme i neotřelými číselníky.
text Jindřich Hubený, foto archiv firem
Longines Conquest Chrono Ski Edition
Jsou oblíbené mezi lyžaři, už řadu let je totiž značka Longines oficiální časomírou lyžařské federace FIS a partnerem těch nejlepších sportovců světa. Mezi její ambasadory patří i Marco Odermatt, jeden z nejúspěšnějších sjezdařů současnosti. Letos v únoru na mistrovství světa v Saalbachu vyjel suverénní zlato v superobřím slalomu. Právě on je tváří limitované edice modelu Conquest v počtu 2025 kusů. Hodinky pohání kalibr Longines L898.5 s křemíkovým vláskem a inovativními komponenty, díky nimž odolají magnetismu. Jejich výrazné a nepřehlédnutelné 42mm ocelové pouzdro s leštěnými a matnými plochami doplňuje luneta s keramickou vložkou. Klasický chronograf doprovází tachymetrická stupnice umístěná právě na lunetě. Velmi netradiční je šedý číselník, jemuž dodávají dynamiku červené detaily a černé sčítače. Za 104 000 Kč koupíte v butiku Carollinum či prodejně Koscom.
TAG Heuer Formula 1 Chronograph
To, že je značka TAG Heuer historicky spjata se světem motorsportu, není novinkou. Co ale letos rozhodně mění „pravidla hry“, je fakt, že se vrací na vrcholnou akci, jíž je série závodů formule 1. Celá skupina LVMH, do níž hodinářský brand patří, se tak nyní jako její hlavní sponzor zapisuje do dějin. TAG Heuer se stává oficiální časomírou a střídá značku Rolex. První a rozhodně ne poslední počin oslavující tuto velkou akvizici je titanový model s červeným kaučukovým řemínkem z linie Formula 1. Uvnitř 44mm pouzdra pracuje automatický strojek s chronografem. Zaujme vás jak výrazné tělo hodinek, tak i robustní luneta, která se dá ovládat i v závodních rukavicích. Červené ručky stopek, stejně jako další detaily na číselníku v této barvě, jsou připomínkou sportovního ducha celé kolekce. Během roku budeme moci zakoupit tento model také v dalších barevných variantách za cenu 126 900 Kč, nabízí butik Carollinum.
Zenith Defy Skyline Chronograph Skeleton I značka Zenith patří do impéria jednoho z nejbohatších mužů světa, majitele společnosti LVMH, francouzského podnikatele Bernarda Arnaulta. Ovšem Zenith není tak pompézní a ani tak sportovní jako TAG Heuer. Jde o malou švýcarskou manufakturu, která ročně vyrobí pouze okolo osmadvaceti tisíc mechanických časomír (což ji činí spíše niche značkou). Letos v lednu představila v kolekci Defy Skyline model s modrým skeletovaným číselníkem. Prořezávaný ciferník dává majiteli možnost nahlédnout do nitra hodinek, v tomto případě může pozorovat kalibr El Primero 3600 SK. Jeho práci lze ale nejlépe spatřit ve chvíli, kdy jsou hodinky položené dýnkem vzhůru. Namísto plné verze bylo v zadní části použito sklo, přesněji safír. Velký rotor vysokofrekvenčního strojku má tvar hvězdy (tu má Zenith ve znaku) a je modřený stejně jako další malé komponenty. Tento automat s chronografem vydrží v chodu 60 hodin. Za 402 900 Kč jej prodává butik Carollinum.
Hamilton Jazzmaster Performer Auto Chrono Celočerné varianty hodinek nikdy nevyjdou z módy. „All black“ styl se historicky objevuje u všech světově proslulých výrobců časomír, nyní jej najdeme také v podkolekci Performer od švýcarské značky Hamilton. Zaujme na první pohled! Ciferníku dominují tři jinak zbarvené subčíselníky, ocelové pouzdro je potažené sytě černým PVD povrchem, datumový věnec je netradičně odhalen a působí tak futuristicky. 42mm pouzdro obkroužila luneta s tachymetrickou stupnicí a uvnitř pracuje spolehlivý automat s 60hodinovou rezervou chodu. Strojek je vybaven speciálním vláskem z materiálu Nivachron, který nepodléhá magnetismu, a tak se není třeba bát, že by se hodinky časem zrychlovaly nebo zpomalovaly. Estetickou tečkou pro fajnšmekry je pak černý racingový řemínek z teletiny s modrým prošíváním po bocích. Za 64 300 Kč je koupíte například v butiku Carollinum či prodejně Koscom.
Jaro v Beskydech
text Daniel Pietrucha, foto Daniel Pietrucha
Říkáš, že znáš 206 zemí, a přitom nenajdeš cestu domů, říkáš, že mluvíš 65 jazyky, a přitom nerozumíš ani sám sobě. Viděl jsi sedm divů světa, koupal ses v Golfském proudu, šplhal v Himálaji. Toužíš letět na Měsíc? Já mám jen pár rodných kopců, a přesto v nich pokaždé objevím novou cestu, nový kámen, nová oblaka, nové hvězdy.
Po vzoru beskydských sběračů šišek jsem vyšplhal na nejvyšší jedli, abych našel cestu. Nikdy jsem neměl žádné zvláštní nadání. Jsem jen vášnivě zvědavý, řekl jednou Albert Einstein. Sedíme vedle sebe na špičce stromu a připadáme si tak nějak blízcí… v horách začala sezona
extravagantních účesů. Občas se ptám lidí, kteří v životě něčeho dosáhli, jestli by se vrátili do dětství a prošli si svou cestu znova. Odpovídají, že ne. Volám ano, ale ten, co na mě vyplazoval jazyk na základce, už tady dávno nesedí. Seskočím do zbytku sněhu, vyklouzne mu poznámka, která mi promočí boty: „Nesnáším, když se po mně šlape, ale stejně už taju!“ kloktá, ševelí, zurčí a cvrliká, utíká údolím, nechám ho běžet – o něj se nebojím. Usínám u ohně po boku zbojníka Ondráše: země je ještě vlhká, zhluboka se nadechuje, její dech voní po hlíně. Držím ji za ruku. „Och, nedívejte se na mě tak! Když jsem poloobnažená, celá se
zelenám studem,“ šeptá. „Držte zobáky, chci spát!“ syčí vlhké dřevo v plamenech. Všechno se speklo tak nějak dohromady: odumřelé s právě počatým, bezbarvé se sytým, tiché s hřmotným. Z chalupy pod kopcem, kde nikdo nebydlí, vybíhají děti – hody, hody, doprovody!
Dívám se na ně na zažloutlé fotce, drží v ruce flétnu.
Až potkám baču, zapískám mu tu větrnou melodii, pozve mě na kořalku a usmaží játra z ovce, co mu v zimě zadávil hladový vlk. Ale vlky jsme v Beskydech tak trochu všichni, a proto musím běžet… nahoru Planou dolinou, kolem staré školy se zvoničkou, kde jsme v mládí pásávali koně, pod hřebeny jarních hlasů… korytem potoka do míst, kde prý je počátek vody.
Kdybych byl krajinář, namaloval bych tě na jaře. Neumím lhát; vždycky jsem mlčel, když jsem od ní odcházel, nesliboval jsem lásku, protože návrat patří k cestě jako parabola k dramatu, jako usmíření konfliktu nalezením něčeho, co jsme nikdy neztratili… co trvá. Ukazuje mi, jak kvete do krásy, pučí, bují, mění šaty, je pokaždé jiná, přestože se známe nespočet let. Netuší výjimečnost, s jakou se jí dotýkám, a proto se mi nikdy neoddá celá. Přirozenost se ráda skrývá, praví Herakleitos, a já nechci být jedním z mnoha, komu bude patřit. Od doby, kdy její krajina vystoupila z temnoty pravěkého moře Tethys, zplodila bezpočet synů i dcer, jsem jedním z nich; zamilovaný Platon v jeskyni nevědění, navracející se do jejího kamenného klína.
Krása jednoduchosti
Nadechněte se jarního vzduchu a užijte si zdánlivě obyčejný okamžik, chvíli, kdy sluneční paprsky prosvítají mezi stromy, kdy cítíte vůni trávy, sedněte si na měkkou piknikovou deku s kávou v ruce a nechte čas pomalu plynout…
text Kateřina Černá, foto archiv a Ondřej Košík
Právě tyto drobné radosti vytvářejí ty nejkrásnější vzpomínky. V dnešním uspěchaném světě plném vjemů je umění zpomalit vzácné. Často zoufale hledáme rovnováhu mezi prací a odpočinkem, mezi potřebou být neustále dostupní a touhou po klidném okamžiku. Hledáme místa, která nás dokážou odpojit od našeho běžného rytmu, a přitom si je můžeme vytvořit sami jak doma, tak na cestách. Slowliving není jen trend – je to životní styl, který nás učí nacházet krásu v jednoduchosti a prožívat každou chvíli naplno. I na první pohled obyčejný moment může přinést radost a milou vzpomínku. Pomůžeme vám vytvořit si vlastní svět, který dává obyčejným okamžikům neobyčejný význam. Vždy se obklopujte tím, co vám dělá radost dlouhodobě, dopřejte si jednoduchost a nadčasovost v každém detailu. Produkty Aesthetic, navržené architektkou Dagmar Hlaviznovou, zosobňují to nejlepší ze slowlivingu. Precizní zpracování, promyšlený design a použití kvalitních materiálů, jako jsou len a bavlna, to vše dohromady vytváří nadčasové kousky, které nepodléhají módním výstřelkům a rychle se měnícím
trendům. Výhodou je přirozená udržitelnost přírodních materiálů, které jsou vhodné i pro alergiky a malé děti. Kolekce, které se vzájemně doplňují jak barevně, tak stylově, můžete libovolně kombinovat a vrstvit. Ať už jde o pohodlný župan, lehoučké, a přesto pevné šaty, wellness ručníky, stylové prostírání, nebo piknikovou deku, která vám bude sloužit léta. Svými oblíbenými tlumenými odstíny i jemnými pastelovými barvami přirozeně doplní váš dům, zahradu nebo domeček na stromě. Stylovou piknikovou deku i prostírání do piknikového košíku můžete jednoduše sbalit a díky stylovým koženým popruhům odnést jako praktické zavazadlo. Slowliving nás učí, že méně je více. Nemusíte mít plný diář, abyste byli naplnění. Nemusíte se obklopovat spoustou věcí, abyste byli šťastní. Stačí si vybírat kvalitu, která vás bude provázet roky – jako produkty Aesthetic, které jsou navrženy s ohledem na nadčasovost a trvalou krásu. Objevte více na www.aestheticstore.cz a nechte se inspirovat promyšleným designem od Dagmar Hlaviznové, který dává obyčejným okamžikům neobyčejný význam.
Nová éra sečení je tu!
Světová jednička v robotickém sečení
Sekačka Husqvarna Automower® seká trávu 24 hodin denně, 7 dní v týdnu a poskytuje vám dokonalý trávník. A co je nejlepší? Uvolní vám čas na věci, které máte v životě rádi. Nezáleží na tom jak velký, strmý nebo malý je váš trávník, existuje řada vhodných modelů Husqvarna Automower®, které jsou připraveny ujmout se práce na vaší zahradě.
Vítejte v nové éře sečení. Přečtěte si více a najděte svou ideální sekačku na Husqvarna.cz.
Luxusní pikniková deka Aesthetic Stylová a funkční. Ručně vyrobená z prémiových materiálů s koženými popruhy pro snadné přenášení. Perfektní pro elegantní pikniky a chvíle pohody.
15 000 výdejních míst
Petr Písařík
Hidden Landscape
Obrazy a objekty malíře a sochaře Petra Písaříka jsou k vidění od 6. února do 27. dubna ve velkorysých galerijních prostorách a v jedné ze zahrad Kláštera minoritů sv. Jakuba v Praze. Petr Písařík je umělec, který pracuje s postmoderní ideou proměnlivosti a skrze ni prezentuje svá eklektická díla ojedinělými technikami s využitím zdánlivě neslučitelných materiálů a forem. Kromě klasických pláten je jeho skrytá krajina vytvořena z dopravních značek, skleněných komponentů a dalších recyklovaných materiálů.
Klášter minoritů sv. Jakuba v Praze, Malá Štupartská 635