AMAZING 14

HODINÁŘSKÝCH IKON TIKAJÍ V PAŘÍŽSKÉ

Amazing 14/2024

Vydavatel

amazing, s. r. o.

Ředitel vydavatelství PETR KOTÍK

Obchodní ředitel

VÁCLAV VÍTEK

Šéfredaktorka KATEŘINA ČERNÁ

Zástupkyně šéfredaktorky TEREZA VACKOVÁ

Manažer Amazing magazínu LUCIE WIRTHOVÁ

Redaktorky

DAGMAR TICHÁ, RADKA KACHRAMANOVÁ

Fotografové

ONDŘEJ KOŠÍK, ŠTĚPÁN LOHR, ADELA BELLINI

Spolupracovníci redakce KARIN ZADRICK, LUKÁŠ HEJLÍK, ELIŠKA JANOUŠOVÁ, JOACHIM DVOŘÁK, KAMU

Korektury DANA MOUNAYAR

Grafický design ŠÁRKA ČIČKOVÁ

Ilustrace a design obálky BÁRA BALGOVÁ

Tisk: Printo, spol. s r. o. Vytištěno technologií UV Offset Print

Předplatné objednávejte na www.amazingmagazin.cz

Přetisk a jakékoli šíření jsou povoleny pouze s výslovným souhlasem vydavatele.

ISSN 2787-9208

Evidenční číslo magazínu MK ČR E 24178

Vychází 9. 9. 2024

Všechno důležité v mém životě odstartovaly náhody a setkání s lidmi, kteří mě dokázali nadchnout svými vizemi a vnímáním světa. Petr Kotík je právě tím člověkem, co umí dát věci do pohybu a svým nadšením dokáže infikovat široké publikum, je hledačem nenápadné krásy i velkých příběhů. Je člověkem, co má nos na výjimečná místa. Když jsme se poprvé setkali v Café Savoy, měla jsem pocit, jako bychom se dlouho znali, ale nenapadlo mě, že nás čekají roky společné práce, pod rukama nám vznikne Amazing magazín, vydáme knihu a oslavíme desáté narozeniny Amazing Places. Celá naše spolupráce je proces, neustálý pohyb a změna. To Petra charakterizuje nejvíc stejně jako věta, kterou mi při první schůzce řekl: „Jestli hledáš štěstí na konci své cesty, nikdy ho nenajdeš. Ta cesta, po které jsem se před lety vydal, je můj cíl.“

V tom, kde hledáme své štěstí, jsme si velmi podobní, a proto se naše cesty v určitém momentu protnuly. S jeho myšlenkou se ztotožňuje i velká část týmu, která má navíc tytéž objevitelské touhy a chuť se podělit o zážitky i tipy na kouzelná místa. Rádi vyprávíme příběhy, které potkáváme na cestách, a dokážeme ocenit energii lidí, co umí vdechnout život ruinám, postavit místo s duší na zelené louce nebo najít půvab tam, kde by jej nikdo nečekal. Přála bych si, aby ta touha po dobrodružství nikdy nevyhasla a vytvářeli jsme společně dál prostor k snění…

Kateřina Černá, šéfredaktorka

Autoři čísla

Bára Balgová

Kreativní duše, autorka svého vlastního barevného světa, který se nebojí vtipu ani kontroverze. Bára má na svědomí ilustrace všech Amazing obálek, díky nimž je magazín naprosto nezaměnitelný.

Lukáš Hejlík

Herec, moderátor, bloger a velký milovník gastronomie. Stojí za projektem scénického čtení LiStOVáNí a za foodie biblí mnoha cestovatelů – Gastromapou Lukáše Hejlíka. Do každého Amazing magazínu pro vás Lukáš vybírá výjimečné podniky, které uspokojí i ty nejnáročnější gastronomické nadšence.

Kamu

Kuchařka, snílek s hlavou v oblacích a věčné dítě. Už jako malá nedala vařečku z ruky, pořádně vařit ale začala až na Novém Zélandu, kam se vydala po střední škole. Své kulinářské schopnosti sbírala po celém světě, vydala několik kuchařek hýřících barvami a exotickými chutěmi a spolu s manželem si otevřela vlastní restauraci na Kostarice.

Adela Bellini

Žena, fotografka a cestovatelka. Nemá ráda škatulky a identity. Má ráda změnu a svobodu mysli. Umělkyně, která ráda pracuje s emocemi skrze zastavení času a prostoru svým fotoaparátem. Lidské oko je oknem do duše. Obrazy, kterým dává vzniknout, tvoří duši prostoru, v němž visí. Nesou v sobě připomínku záměru bytostem, jež se ocitnou v krásném procesu své zranitelnosti a otevírání se.

Joachim Dvořák

Před více než třiceti lety založil nakladatelství Labyrint, kde se věnuje beletrii, knihám o umění a komiksu. Pod značkou Raketa vede dětské nakladatelství a vydává stejnojmenný časopis pro děti. Pracuje také jako senior editor magazínu Magnus a uvádí rozhovory v Českém rozhlase v pořadu Noční Mikrofórum. O cestování se svou malou dcerou vydal Knihu na výlety.

Eliška Janoušová Milovnice moderní architektury, přírody a focení.

Eliška Janoušová je dobrodružná duše, která všechny svoje záliby spojila, aby s manželem Jardou vytvořila unikátní cestovní aplikaci Placehunter. To nejlepší ze svých výletů pro vás pravidelně odtajňuje právě v našem magazínu.

Amazing tým

Ondřej Košík fotograf

Štěpán Lohr fotograf

Tereza Vacková zástupkyně šéfredaktorky

Radka Kachramanová redaktorka

Lucie Wirthová manažer Amazing magazínu

Obsah

AMAZING PEOPLE

18 Hodně a rád jsem jako dítě snil

Na první pohled byste nevěřili, že se v tomhle velkém muži skrývá tolik romantismu a dobra. Rozhovor se zakladatelem Amazing Places Petrem Kotíkem.

50 Designový pár

Manžele Maxima Velčovského a Veroniku Jirouškovou spojuje smysl pro humor, přesah do umění a posouvání významů i funkce důvěrně známých věcí.

66 Čtyřdenní pracovní týden je Amazing Málokterý český projekt sdružuje takové množství rozdílných fanoušků jako právě Amazing Places. Čím to je?

72 10 let cestování s Amazing Places

Jak cestují herečky, moderátoři, influenceři a hudebníci? Kam je při cestách zavedla intuice a na jaké zážitky nikdy nezapomenou?

126 Big Breath Journey aneb cesta za dechem

Věříte na synchronicity? Adela Bellini ano. Přečtěte si jeden z jejích kouzelných příběhů, který odstartoval na Bali.

150 Labužnice na tripu

Projekt dvou duší, které milují změnu. Retreat ve znamení dobrého jídla, odpočinku a napojení na českou přírodu.

154 Hledáme to hezké kolem nás Rozhovor s Eliškou Janoušovou, cestovatelkou a zakladatelkou výletové aplikace Placehunter.

AMAZING PLACES

26 10 kouzelných míst očima 10 fotografů

K desátému výročí jsme se rozhodli sami sobě i všem našim fanouškům nadělit trochu jinou perspektivu.

108 Gastronebe

Delikátní výběr Lukáše Hejlíka s místy, která tvoří průsečík Amazing Places a jeho Gastromapy.

136 Krátký popis léta

Vizuální báseň jako ohlédnutí za letošním létem a jedním kouzelným místem.

144 Bába & dědek na Bali

Příběh o tom, jak se tři české osudy protkaly v Indonésii na ostrově, kde si můžete užívat bezstarostný svět bez bot…

Art Connection

připravila Tereza Vacková

Festival otrlého diváka – podzimní sklizeň

1. 11. – 2. 11. 2024

Zažijte trochu jinou návštěvu kina a dopřejte si dávku bizarní, akční, béčkové a extrémní kinematografie, jež je zároveň unikátní společenskou akcí. Festival otrlého diváka svádí dohromady všechny, kteří touží vidět moderní, klasické i zapomenuté horory, krváky proslulé svou šokantností, ale také brak všeho druhu v jeho nejbláznivějších podobách, to vše ve společnosti plného sálu podobně naladěných lidí. Další ročník festivalu proběhne na jaře, čekání na něj si ale můžete zpestřit tradičním dvoudenním speciálem, který proběhne v pražském kině Aero na začátku listopadu. Laděn bude do dušičkového hávu a jeho organizátoři slibují náležitou pietu, tak buďte u toho! www.otrlydivak.cz

Dům umění České Budějovice – Sabina Knetlová

Jak vypadají moje oči?

19. 9. – 27. 10. 2024

Jak se dokážou sochy napojit na konkrétní prostor, v němž se nachází? A jsou schopny vstřebávat rozmanitost okolního světa?

Sochy Sabiny Knetlové, které jsou od září do října k vidění v Galerii současného umění a architektury v Českých Budějovicích, vás přenesou do snového světa bez příliš silných emocí a časového shonu. Primárním materiálem je pro autorku beton, jehož syrovost v instalacích doplňují hadice představující nervový a oživující systém hmoty. K názvu výstavy Jak vypadají moje oči potom odkazují lesklé kamínky vložené do některých soch, díky nimž s návštěvníky (možná nečekaně) komunikují. www.dumumenicb.cz

8. 10. – 12. 10. 2024

Přijďte oslavit třicet let naděje a porozumění do Hradce Králové! K tomu zvou organizátoři hudebního festivalu Jazz Goes to Town, který se nebojí bořit hranice žánrů, experimentovat a svým návštěvníkům přinášet neotřelá muzikální spojení. Program sestávající z mezinárodních i českých interpretů nabídne unikátní výběr ze současného jazzu, improvizace, ale také elektroniky a lidové hudby. O zahájení festivalu se postará těleso Dorůžk a Fischmann – Novák, které se na české scéně objevilo teprve nedávno, s debutovým albem Gilgul však už získalo Cenu Anděl v kategorii Jazz za rok 2023.

www.jgtt.cz

Jazz Goes to Town 2024

Designblok 2024

2. 10. – 6. 10. 2024

Co je nového na české i světové designové scéně? Jaké talenty a trendy sledovat? To vám ukáže šestadvacátý ročník Designbloku, který vás letos opět zavede na mimořádná místa Prahy. V Jízdárně Pražského hradu bude k vidění výstava High Craft, která poskytne nový pohled na tradiční řemesla a inovace, součástí programu bude také velká retrospektivní výstava legendy české postmoderny Bódy Horáka nebo přehlídka mladých talentů ze středoevropských škol a univerzit. Zastřešujícím tématem festivalu je MLÁDÍ, jež se promítá do jednotlivých výstav a zároveň dává festivalové jméno Uměleckoprůmyslovému museu v Praze, které se tak promění ve výstavní dům MLÁDÍ.

www.designblok.cz

GVUO – Katarzyna Kozyra

Být někým, kým (ne)jsem

25. 9. 2024 – 5. 1. 2025

Nahlédněte do tvůrčího světa významné polské umělkyně

Katarzyny Kozyry, která se v rámci své umělecké praxe více než třicet let věnuje identitě a jejímu utváření. Skrze média, jako je video, fotografie, socha či instalace, představí nadcházející výstava v Galerii výtvarného umění v Ostravě její oblasti zájmu a řešení otázek, jako jsou kulturní a společenská tabu či definování těla a pohlaví. Kurátorka Nina Hobgarska se rozhodla koncept pojmout jako průřez tvorbou, takže zde nebude chybět dílo Mužské lázně oceněné na Benátském bienále, projekt Hledání Ježíše ani autorčiny nejnovější performativní aktivity. www.gvuo.cz

Tandem

text Dagmar Tichá, foto Ondřej Košík

Jejich elektrokola pod značkou E-CAFE BIKE připomínají svým jedinečným designem anglické motocykly café racer. Slaví s nimi úspěchy, sbírají ocenění, dobývají Evropu. Nebýt silného tandemu Zuzany a Jana Malinových, nejen cyklistický svět by byl jistě o dost fádnější a cesty po něm méně originální. A přitom stačilo jen něco málo ztraceného času v dopravních zácpách, aby byl tenhle nápad na světě! Právě to totiž Jana přivedlo na myšlenku, že by to chtělo nějakou alternativu. Jenže mu žádná nevyhovovala, a tak si stvořil vlastní… První model elektrokola vyrobil doma v kuchyni. Dnes mají se Zuzanou zavedenou prodejnu a servis na pražském Smíchově v ulici Na Březince. Pokud byste měli cestu kolem s kolem i bez, určitě se tu zastavte. U hrnku dobré kávy se podíváte, jak tahle designová kola vznikají, a třeba se rovnou i projedete.

Na otázky odpovídají:

Zuzana Malinová (38 let), sales a marketing, Jan Malina (38 let), technologie a design

Jak začal příběh vašeho společného snu?

Z: Svět se mění. Stejně jako my i další lidé začínají hledat alternativu k osobní dopravě. A to je i důvod, proč jsme s manželem před čtyřmi lety založili naši firmu.

J: Začalo to jako osobní potřeba, ne jako business plán. Nebavilo

mě soustavné dojíždění autem do práce a trávení času v dopravních špičkách a zácpách. Hledal jsem vhodnou alternativu, ale nic na trhu neodpovídalo mojí představě o funkčnosti, designu, a hlavně šetrnosti k životnímu prostředí ve městě. Proto jsem se rozhodl vyrobit si své vlastní elektrokolo.

V čem jsou vaše elektrokola výjimečná?

Z: Jako ryze česká firma stavíme na základech poctivé řemeslné tradice; maximálně využíváme tuzemských dodavatelů. Napří-

klad i baterie vyrábíme v České republice a svým dojezdem přes 250 kilometrů jsou jedny z nejvýkonnějších na trhu.

J: Jednoznačnou inspirací se pro nás staly klasické motocykly. Spojují jak nestárnoucí design, tak i dlouhodobou spolehlivost založenou na poctivém výběru komponentů. Vzali jsme tak to nejlepší z motocyklového světa i jízdních kol a spojili to v unikátní produkt. Kromě designu přinášíme i pokroková řešení, jako jsou osvětlení z motocyklů, instalace blinkrů, široké pohodlné pláště pro bezpečnou jízdu na jakémkoliv terénu nebo i cargo vozík pro přepravu nákladu.

Měli jste od začátku jasno v tom, že vybudujete silnou firmu, anebo měla kola ve vašich představách podobu koníčku „na vedlejšák“?

J: Jsme mladá a ambiciózní rodinná firma. Před čtyřmi lety jsem první elektrokola ještě stavěl v kuchyni v malé garsonce. Asi po roce fungování se k nám přidal i můj bratr. Nyní je to full time job pro nás všechny, Zuzka a Vojta odešli z velkých korporátů, já jsem po 16 letech opustil oblast automotive.  V současnosti provozujeme vlastní značku, máme dílnu i obchod v Praze a expandujeme do Evropy.

Co byl pro vás zlomový bod, který vám ukázal, že jste se rozhodli správně?

J: Založením firmy de facto „kopírujeme“ pandemii. Ani ne o dva týdny později přišel první lockdown, ale na rozdíl od mnohých

nám to v rozjezdu pomohlo. Většina našich klientů nejsou klasičtí cyklisté, ale majitelé firem, manažeři a ti měli najednou čas. Po půl roce ale začaly problémy s dodávkami komponentů, a tak se slibný start zpomalil. Proto jsme to jako začínající podnikatelé měli ještě těžší než za normální situace. Na druhou stranu nám přišla pomoc ze soukromého sektoru, kterou jsme v takové míře ani nečekali. Cítíme, že podnikatelské prostředí u nás má snahu si vzájemně pomáhat.

Žít spolu i pracovat je pro mnohé partnery náročné. Co vám pomáhá překonat napjaté chvíle?

Z: Hodně lidí nás na začátku varovalo, že podnikat v páru je cesta do záhuby. My jsme ale věřili ve své schopnosti. Stačí trocha trpělivosti a důvěra jeden v druhého. V byznysu to máme podobně jako v manželství. Spolu se radujeme nad novou zakázkou a spolu si také pobrečíme, když se něco nepovede.

Na čem zrovna pracujete?

Z: Zahájili jsme expanzi na zahraniční trhy, hlavně Francie, Benelux a Německo. Povedlo se nám dostat do prestižního evropského akcelerátoru Scale-up Programme od EIT Urban Mobility, který nám v tom skvěle pomáhá, a také jsme získali další investice.

J: Doteď jsme vše financovali z vlastních rodinných peněz. Získané peníze chceme použít na zvýšení produkce, expanzi na další trhy a přijetí dalších zaměstnanců, takže teď do toho půjdeme naplno!

Hodně a rád jsem jako dítě snil

Na první pohled byste neřekli, že se v tomhle velkém muži skrývá tolik romantismu a dobra. Petr Kotík, zakladatel Amazing Places, už desátým rokem naplňuje svou odvážnou vizi, rozhodně nespí na vavřínech a připravuje řadu nových projektů. Vibruje nakažlivou pozitivní energií a řídí se svými sny. Když se ho zeptáte na slavné předky, kteří jsou součástí československé kulturní a společenské elity, mluví s velkou pokorou až ostychem. Sám začal podnikat ve dvaceti a první hotel otevřel se svou ženou v Praze na Letné před dvaadvaceti lety.

text Joachim Dvořák, foto Adela Bellini

Petře, vy máte zlomený nos?

No jo, dokonce čtyřikrát. Mám o tři roky staršího bratra a odmala máme jiné pohledy na svět. My jsme se rvali jako koně. Já měl být ten provokatér, což jsem byl vždycky, a nikdy jsem neuhnul. A on byl značně popudlivý, takže jsem pokaždé dostal hroznou nakládačku. Byli jsme postrachem letních táborů – tři bratrské dvojice – Pešatovi, Bludští a Kotíci. Ale my byli ještě ti nejjemnější. Prostě ze slušné rodiny. (úsměv)

A co dělá bratr dnes?

Brácha pracuje v architektonickém ateliéru našeho otce. Jsme sice dost rozdílní, ale máme se rádi.

Vedli vás rodiče k něčemu konkrétnímu?

Naši se rozvedli, takže tam byly takové dvě cesty. Když táta viděl, že mi to na střední škole moc nejde, tak od svých ambicí skrz mou osobu brzy upustil a realizoval se v tomhle směru na mém bratrovi a sestře. Nemám moc rád projektování rodičů do potomků. Když mi někdo řekl „Chováš se jako tvůj otec“, hned jsem vzal zpátečku. Mám tři děti a samozřejmě se k nim snažím přistupovat empaticky. A máma?

Ta byla naopak přející, vždycky mi říkala, že všechno zvládnu a dokážu. Asi si tím na mně tak trochu kompenzovala svoje démony a životní zklamání.

Pochválil vás táta někdy?

Myslím, že poprvé někdy před třemi lety. Můj táta je na jednu stranu obrovsky velkorysý člověk, nemá vztah k penězům a k majetku, že by to chtěl hromadit. Ale pro něho je úspěch zkrátka něco jiného. Zároveň jsme oba vyrůstali v rodině, za kterou stojí reálné umělecké, nezpochybnitelné úspěchy.

Našel byste ve vašem dětství nebo dospívání nějakou spojitost s tím, co děláte teď?

Možná v tom, že jsem opravdu rád a pořád snil, což mám částečně doteď. Z určitého pohledu to byla krásná doba, protože jste tehdy velmi snadno uměli rozeznat, kde končí dobro, a kde už začíná zlo. Děti kolem mě to neřešily, ale já na to myslel pořád. Jako kluk jsem žil v nějakém paralelním světě, dnes to zní trochu podivínsky, ale u dětí to je asi v pořádku.

Věděl jsem, co je správně. Babička s dědečkem, každý odděleně, žili v Západním Německu, strýc s tetou bydleli v New Yorku, další teta ve Vídni, jen my byli tady zavření. Společně s bratrem a matkou v panelákovém bytě na Pankráci jsme si představovali, jaký je život za tou železnou oponou a jak to musí být skvělé svobodně cestovat. Místo koukání na televizi jsme si třeba vyprávěli, jaké by to bylo žít například někde na statku ve Švýcarsku a běhat tam v alpském údolí po loukách.

Bavili jste se doma, že byste emigrovali?

Jasně, bavili. Máma se dvěma vysokými školami uklízela někde záchodky po hasičích nebo v televizi a až ke konci osmdesátých let se dostala k nějaké solidní práci a dělala korektury. Táta nikdy nebyl ve straně a nemohl cestovat na Západ, ale pamatuju si, že pryč nechtěl, měl docela slušně rozjetou kariéru architekta. Přemýšlím, co mě vlastně utvářelo… Pamatuju si, že jsem vyhrabal ve skříni na půdě nějaké staré časopisy a noviny ze šedesátých let, to mně mohlo být třeba osm, nejvýš deset let. Odmala jsem se zajímal o veřejné věci, politiku a o to, co se děje. Jako kluk jsem vzhlížel k té části naší rodiny, co žila v cizině. A také jsem hodně četl – ale na mou dceru Emu nemám. Ona je knihomolka a je schopná

Fotografie vznikly při setkání Petra a fotografky Adely Bellini u přátel Míši a Jindry v „Bábě na Bali“.

přečíst pomalu třicet knih do měsíce. Mě hodně bavilo vzít si jednoho autora, který se mi líbil, a přečíst od něho všechno.

Koho třeba?

Isaac Bashevis Singer, miloval jsem jeho knihy, třeba román Šoša, ale například i Zolu nebo Hrabala. A pak jsem měl rád trochu odlehčený žánr detektivek z dostihového prostředí. Ujížděl jsem na Dicku Francisovi. Lituju, že jsem nezdědil po mém dědečkovi Janu Kotíkovi jeho sloní paměť. On byl skvělý malíř a uměl citovat celé pasáže z knih, které přečetl v patnácti nebo ve dvaceti. Neuvěřitelné.

Které setkání pro vás bylo určující?

Vzhlížel jsem s respektem k celé naší famílii, ke všem Kotíkům i Masarykům. Bylo to neskutečné, až mysteriózní, ve škole a na veřejnosti jsem o tom mluvit nemohl. Obdivoval jsem Aničku, noblesní dámu, vnučku prezidenta Masaryka, pracovala v Národní galerii v Praze. Teď skoro v padesáti si uvědomuji, jaké to bylo štěstí být blízko tak silné a emancipované ženy. V životě to kvůli svému původu neměla ani trochu snadné. A moc rád mám i její neteř, moji tetu, kunsthistoričku Charlottu Kotíkovou z New Yorku.

Obdivoval jsem ovšem i lidi z disentu a od dvanácti chodil na všechny tehdy zakázané demonstrace. Když jsem poprvé viděl na Škroupově náměstí v říjnu 1988 Václava Havla, byl jsem překvapený, jak vypadá. Představoval jsem si ho jako vysokého urostlého hrdinu, a on tam stál nervózní chlápek

s knírem. Skoro každý den jsem doma poslouchal svobodná rádia a nejvíc se těšil, až uslyším větu „Ivan Medek, Hlas Ameriky, Vídeň“, ale taky jsme jako normální sídlištní kluci lítali venku a na betonu hráli fotbal. Byl jsem malej Maradona! A máma nás s bráchou vždycky z balkonu volala domů na večeři.

A jak si pamatujete konec komunismu?

Bylo mi třináct, čtrnáct a kupoval jsem asi patery noviny a vystřihoval všechny články, co mě zaujaly, a lepil si to do sešitů. A vzpomínám si, jak se mi líbilo, že se společnost během listopadu 1989 najednou probudila. Vím, že v současnosti je vše komplikovanější možná i proto, že jsme ztratili tu dětskou černobílou perspektivu, kdy bylo jasné, co je bílé, a co černé. Dnes jsou hranice ve všem totálně rozpité.

Když jste mluvil o snech, říká se, že vše, co posledních deset let děláte, vás napadlo během dvoutýdenního pobytu v absolutní tmě. To je pravda?

Já vím, že to může vypadat až neuvěřitelně, ale je to tak. Vše, co mi tenkrát skočilo do hlavy, se nějakým zázrakem postupně realizuje. Vím, že jsem měl štěstí, protože takové věci se stávají možná jednou za život. Je to fajn na zelené louce vybudovat něco, co tady nikdo předtím de facto nezkusil. A myšlenka Amazing Places má přitom potenciál stále růst. Hned na začátku bylo poznat, že se to lidem líbí, a snad i ten překotný rozvoj byl ovlivněn tím, že v tom nebyl žádný kalkul ani žádný promyšlený byznysový plán. Lidé věřili našemu entuziasmu a k projektu se spontánně připojovali. Rychlý rozvoj byl

dán také tím, že to ze začátku nestálo moc peněz, jen můj čas a moji energii. Až postupně jsem začal přibírat další kolegy.

Nikdo vám neradil?

To je vtipné, já to mám skoro celý život, že mi vždycky někdo říkal, co bych měl dělat a co a jak funguje. To víte, že jsem slyšel, že to nebude fungovat a že do toho mi nikdo nepůjde. A také, že těch „kouzelných míst“ je u nás fakt málo. A pořád se mě ptali, na čem vydělávám, protože ono to vůbec nemělo vymyšlený jakýkoli monetizační model.

Myslím si, že to byl právě klíč k úspěchu, že první tři čtyři sezony jsem se vůbec nesoustředil na zisk. Vlastně jsem byl překvapený, že s nějakým neznámým Kotíkem chtěl někdo spolupracovat. Vlastimil Plch, ředitel Chateau Mcely, mi po dvou letech zavolal, že díky nám mají spousty hostů a že by mi chtěl něco začít platit. Ano, mělo to zpočátku jistě nádech amatérismu, ale já jsem měl hlavně radost, že se to lidem líbí, že ta celá myšlenka a služba, kterou nabízíme, dává smysl.

Jakou hodnotu má projekt Amazing Places?

Myslím, že hodnota je kolem 100 milionů, ale upřímně, nemám v úmyslu prodávat. Líbí se mi úsloví „Grow or Die“, všichni buď rosteme, nebo umíráme. Zastavit se znamená kolikrát ustrnout a zaniknout… Na každý pád mě neuvěřitelně baví být součástí všech těch procesů a AP má potenciál stále růst. Určitě je velký prostor v příhraničí okolo hranic České republiky, vidíme krásná místa v Polsku, Rakousku

a díváme se i dál do zahraničí. Vymýšlíme nové projekty a snažíme se naše služby dělat uživatelsky co nejpřívětivější. Připravujeme věrnostní program a také jsme například kompletně změnili mapové podklady.

Jak moc se liší Kotík verze 2024 od toho, jaký jste byl před deseti lety?

Ale jo, jsem schopen si nechat poradit. (úsměv) Možná jsem ještě nepotkal toho správného mentora, ale určitě jsem víc pokorný. Snažím se nebýt manažerem, který řídí všechny lidi, i když jim pořád do toho kecám. Cíleně se chci věnovat dobročinným projektům. Hezkou spolupráci máme s organizací Fuck Cancer, která pomáhá mladým onkologickým pacientům. A za covidu jsem vymyslel projekt Hero Hotel, který měl slogan „lidé pomáhají hotelům, hotely pomáhají lidem“, který teď čeká restart – chtěli bychom vytvořit dlouhodobý program pro matky a otce samoživitele, kteří nemají šanci dosáhnout na obyčejnou dovolenou, a zapojit do něho i místa mimo AP. Samozřejmě se na podnikání dívám profesionálněji, seriózně, protože mám i odpovědnost za své spolupracovníky a zaměstnance. A řečeno fotbalovou hantýrkou, určitě by se nám do kolektivu hodil ještě nějaký špílmachr.

Komu fandíte?

Moje děti jsou sparťani, ale táta postavil v Edenu nový stadion Slavie Praha. Takže ve skutečnosti mám srdce sešitý, půlka je z Letné a druhá z Vršovic.

10 KOUZELNÝCH MÍST OČIMA

Hidden Retreat

Náš výlet do lomu Hidden Retreat patří rozhodně k nejlepším zážitkům, které jsem v České republice zatím zažila. Prostředí, jež lom nabízí, má díky výjimečné krajině a absolutnímu klidu opravdu zvláštní atmosféru. Pro mě představuje klid, ticho, soukromí a pohodlí. Všechny tyto aspekty jsou pro mě při hledání ideálního prostředí pro relaxaci klíčové. A tady to funguje dokonale. Na tomto místě člověk dobrovolně ztratí veškerý kontakt s vnější realitou a odevzdá se všemu, co lom nabízí.

Lena Knappova

Lena Knappova je fotografka a umělecká ředitelka, která se věnuje dokumentování módy, umění, lidí a hudby. Díky zkušenostem s prací v módním průmyslu se jí daří vytvářet paralely a přechody mezi různými kulturními segmenty. Spolupracuje se špičkovými módními značkami a klienty, zajímá se o undergroundovou kulturu a street fotografii a své zkušenosti proměnila v metodiku, s níž dosahuje absolutní syrovosti. Bez ohledu na témata zaujímá Lena precizní osobní přístup a vždy uplatňuje svůj dokumentaristický pohled. Je spoluzakladatelkou časopisu Circ a šéfredaktorkou časopisu Blue Paper. V současné době žije mezi Prahou a Paříží a pracuje na mezinárodní úrovni.

Kdo je Adela?

Žena, fotografka a cestovatelka. Nemá ráda škatulky a identity. Má ráda změnu a svobodu mysli. Umělkyně, která ráda pracuje s emocemi skrze zastavení času a prostoru svým fotoaparátem. Lidské oko je oknem do duše. Obrazy, kterým dává vzniknout, tvoří duši prostoru, v němž visí. Nesou v sobě připomínku záměru bytostem, jež se ocitnou v krásném procesu své zranitelnosti a otevírání se.

Vila Pražská – Vrchlabí

Vila Pražská v krásném Vrchlabí mi na kreativní cestě po České republice poskytla pocit domácího prostředí a kvalitní odpočinek. Majitelka paní Regina s pejskem Bubu nás přivítali s otevřenou náručí a jejich přítomnost umocnila pocit, který člověk jede načerpat, ať už je jakýkoliv. Prostor určený pro cvičení a jógu mě okamžitě zaujal a asi za 5 minut vznikla spontánně fotografie, která pro mě reprezentuje vyjádření pocitu schovaného za slovem rakovina. Tělo, nahota, punk, přijetí, otevřenost, nekonečno, možnosti. Dost bylo ve světě a našich životech smutku a bolesti. Každá cesta někam vede, a pokud na ni dokážeme vstoupit s nadhledem, vždy nás zavede někam, kam jsme ani neočekávali. V životních výzvách je síla. Nezapomeň.

text Adela Bellini, foto Petra Pietra Lukešová

Chalupa Hajan

Aleš Král

Aleš je fotograf působící v Praze. Fotografii se začal věnovat během studia biotechnologie, v bílém plášti ho ale dnes nepotkáte.

Přestože se nyní profesně specializuje na portrétní a módní fotografii, na svých cestách se rád věnuje i dokumentární tvorbě zaměřené především na still life.

„Dobrý den, jste vzhůru? Vezu vám kávu a koláče od místního mlynáře,“ ozvalo se z telefonu. „Čerstvě namletá káva je po ránu to nejlepší,” vysvětluje Radim Filgas, majitel a autor chalupy Hajan. Oblékám se a ještě se zalepenýma očima scházím po dřevěných schodech dolů do světnice. Zanedlouho přijíždí Radim. „Jakou kávu si dáte? Tady vezu ještě čerstvě nadojené mléko, dáte si?” ptá se třicetiletý valašský rodák. Na původ se ho ptát rozhodně nemusíte, sami to v jeho nářečí dobře uslyšíte.

Když chalupu částečně zdědil, byla v tragickém stavu, ale to ho neodradilo, odkoupil všechny její zbylé části, a i přes značné rozpaky zbytku rodiny a rady, ať tu ruinu radši zboří, se Radim pustil do rekonstrukce. Původně s chalupou neměl žádné významné plány, mělo to být spíš jen hezké místo na trávení volných dní pro sebe a své blízké, ale to se pod náporem zájmu z okolí nedávno změnilo. Radim i jeho mladší bratr Ondřej, který mě během tvůrčího pobytu také navštívil, jsou oba neskutečně milí lidé se zájmem o své hosty.

V samotné chalupě se dokonale mísí tradiční valašská architektura s prvky moderní stavby. Cit pro detail je vidět na každém rohu a celek tak působí velmi uklidňujícím dojmem. Neméně působivá je velká louka ve stráni za chalupou, kde roste celá řada ovocných stromů a divokých květin. Člověk má pocit, že se tady v Lužné zastavil čas, a neváhá si tedy lehnout do trávy a zastavit se také.

Gabi Traga

Gabriela Kopčová Činková alias Gabi Traga (@gabi_traga) je česká fotografka, influencerka s neutuchající radostí ze života. Spolu se svým manželem Tadeášem Kopčou, který v sobě kombinuje talent architekta a trpělivost odborného asistenta, tvoří duo Traga. V roce 2013 založili neziskovku @keepitclean_official, protože si řekli, že svět potřebuje víc než jen krásné fotky. V jejich ateliéru v Českém ráji spojují lásku k přírodě, designu, architektuře a humoru – občas i tak, že přemýšlejí, zda jejich projekt spadá spíš do kategorie umění, komerce, nebo šílenství.

Kouzelné útočiště ReBorn

Dva dny uprostřed přírody

ReBorn je místo, které skutečně odpovídá svému jménu.

Po dvou dnech strávených na tomto nevšedním místě, kde se příroda a moderní luxus prolínají v dokonalé harmonii, se budete cítit znovuzrození.

Už při příjezdu je cítit ta zvláštní atmosféra, která se odlišuje od jiných podobných projektů. Rozlehlost a klid tohoto místa nás okamžitě pohltily. Obrovský pozemek, který zahrnuje několik rybníků, lesy, sady, lesopark a pastviny, působí jako něco z jiného světa. Všude kolem se rozkládá krajina, která připomíná idylickou poezii – je to země, kde se člověk skutečně může znovuzrodit. Celý zážitek umocňovalo ubytování, které nabízelo dokonalou kombinaci moderního komfortu a přírodního klidu. Dvě architektonicky vkusně řešené cihlové stavby s betonovými tarasy vytvářely útulná zákoutí pro různé nálady a aktivity. Ať už chcete grilovat u společenské stodoly, nebo si vychutnat ranní jógu na visuté plošině s výhledem

do údolí, vždy máte pocit, že jste v dokonalém souladu s okolní přírodou.

Designové pokoje, chytré ovládání hudby a světel přes iPad, a přesto všudypřítomná příroda – to vše vytvářelo prostředí, ve kterém se cítíte obklopeni pohodlím, ale zároveň pohlceni krásou okolního světa.

A když už máte pocit, že jste viděli vše, přijde na řadu nádherný koupací rybník s vodopádem nebo vyhlídková plošina z rozvalin ideální pro pozorování východu slunce a pomalu se probouzející krajiny, nebo naopak pozorování noční oblohy, kterou neruší žádný světelný smog. Srpnový roj Perseid se proháněl nad našimi hlavami a byl to skutečně nezapomenutelný zážitek.

Posledním zážitkem, který nám zůstal v paměti, bylo odpolední odpočívání v houpací síti ve vzrostlém lesoparku. ReBorn je místo, které vás pohltí a přinutí se zastavit a znovu najít harmonii s přírodou.

Lukáš Neasi

Jmenuji se Lukáš, jsem profesionální fotograf a zaměřuji se na focení akčních sportů / outdoor lifestylu. Zároveň mám to štěstí, že jsem součástí Red Bull Photography a už několik let mě podporuje značka Nikon. Kdybych měl shrnout, co dělám, tak rád fotím a jezdím na kole. Tenhle cyklus opakuji dokola, pořád mě to neskutečně baví a naplňuje.

Knížecí cesta

Boutique hotel Knížecí cesta mě nadchnul hned na první pohled. Má skvělou atmosféru, která krásně propojuje kouzlo staré historické budovy s moderními prvky. Když jsme dorazili, uvítalo nás příjemné a útulné prostředí s důrazem na každý detail. Navíc mě překvapil ten klid – obzvlášť v oblasti Lipna, které je známé velkým množstvím turistů.

Kromě skvělých snídaní a kids friendly prostředí bych rád zmínil i personál, který byl neuvěřitelně ochotný a vstřícný. Pro můj noční příjezd mi připravil detailní mapku s instrukcemi k příjezdu, díky níž jsem i ve tmě našel vše potřebné na první dobrou. Do fotografií jsem chtěl přidat i něco osobního, zakomponoval jsem proto kolo, na kterém celý život jezdím, a je tak i mým signature prvkem. Krom toho jsem se rozhodl pracovat s červeným světlem, které odráží originalitu, kterou mám rád a pracuji s ní i v mých dalších projektech. Fotka tak zachycuje nejen kouzelné místo, ale i kus mne samotného.

Pobyt v hotelu Knížecí cesta pro mě byl nezapomenutelným zážitkem, který bych doporučil každému. Klid, komfort a skvělý servis je tady samozřejmostí.

Chateau Mcely

Chateau Mcely, nádherný zámecký hotel, který se nachází v poklidné krajině Středočeského kraje. Tento výlet byl pro mě nejen příležitostí k odpočinku, ale také k zachycení atmosféry okolní přírody v zapadajícím slunci. Zámek samotný mě okouzlil svou elegancí a historickým šarmem. Když jsem procházel zámeckými interiéry, obdivoval jsem každý detail – od starožitného nábytku až po umělecká díla. Co mě ovšem nejvíce přitahovalo, bylo okolí Chateau Mcely. Rozlehlý park přímo vybízí k objevování s fotoaparátem v ruce. Fotografoval jsem staré stromy, klidné cestičky, které vedly k romantickým zákoutím. Jak se slunce začalo sklánět k obzoru, vydal jsem se opět do míst, která jsem si odpoledne vyhlédl. Ticho, které se rozprostíralo kolem, narušovalo jen jemné ševelení větru a zpěv ptáků. Byl to moment, kdy se celý svět zdál být na chvíli zastavený a já měl možnost plně vnímat krásu přírody kolem sebe.

Mám to štěstí, že se mohu věnovat své vášni pro fotografii na profesionální úrovni. Během své kariéry jsem spolupracoval s celou řadou významných klientů a vytvořil vizuální obsah pro mnoho značek. Snažím se o zachycení podstaty okamžiku a přetváření vizí mých klientů do podoby, která může oslovit a inspirovat. Kromě editoriální a komerční fotografie se věnuji také projektům pro neziskové organizace a státní instituce.

Petr Hricko

Patří k zajímavým zjevením na fotografické scéně posledních let. První, co si zapamatujete, je jeho fotografický styl. Snové fotografie s modrým nádechem, levitujícími lidmi a předměty. Mystické fotografie přírody nejen z Islandu, které vás vtahují do děje. Petr si v životě prošel těžkou nemocí, díky které ale začal v nemocnici fotit, nadevše miluje své čtyřnohé přátele a jezdí si dobíjet baterky na již zmíněný Island. Rád fotografií pomáhá lidem i zvířatům.

V Bezovém Údolí

Výlet do roubenky V Bezovém Údolí jsem si užil se vším všudy. Neměl jsem to ani moc daleko z domova a po necelých dvou hodinách cesty už jsem se kochal atmosférou Kryštofova údolí. Ubytování mělo vše. S citem rekonstruovaná roubenka ze 17. století nabízí parádní ubytko v čistém jednoduchém stylu, velmi dobrou restauraci, která disponuje vlastní pekárnou, fajn obsluhou, jezírkem, saunou v lese, a co jsem ocenil nejvíc, tichem.

Roubenku jsem fotil hlavně v noci, protože jsem tam byl v období Perseidů, které rád pozoruji. Dal jsem si dva výlety, jeden noční k nedalekému známému železničnímu viaduktu, tam jsem ho nafotil pod mléčnou dráhou, s Perseidami a polární září. Měl jsem štěstí. Druhý výlet byl na kole, kdy jsem si dal 100 km po Jizerských horách.

Při výtečných snídaních jsem měl možnost poznat majitele roubenky, velmi jsme si lidsky sedli a dobře pokecali i zafotili. Byl to fajn výlet a určitě se do Bezového Údolí rád vrátím.

Místa MEZI / Mezi plůtky

Ráda se vracím na místa v nádherné krajině Beskyd. Do míst MEZI. Mezi plůtky, Mezi lukami. Venkovská stavení, která prošla citlivou rekonstrukcí na butikové hotely architektkou Danielou Hradilovou.   Jsou to jedinečná místa, která mají vzpomínky a vyprávějí příběhy, vracejí vás v čase, vnímáte tradice a krajinu. Pro mě jsou to místa, kde se zastavuje čas v těch nejkrásnějších momentech, které vás pak provázejí celý život. Místa, kde se ticho vlévá do ticha, kde se čas umí schovat do peřin, kde se prach mění ve hvězdy a kde blízkost je ještě bližší. Místa, kde to nejpřirozenější vnímáte jako nejdražší komoditu a každá minuta a každý pohyb v čase se odráží a vpíjí do duše jako skica umělce. Na jednom z těchto magických míst jsem řekla své „ano“ na naší společné cestě životem, v dávnu a nyní, ruku v ruce.

Mezi / fotografie, olejotisk, Beskydy, 2024

„Voda, co zrcadlí   stromy v čase,     kořeny v lidech.“

Jsem. Miluji stromy a přírodu, svou rodinu a přátele, kteří tuší, kdo jsem. Umění, cestování a poznávání všeho, co mě posouvá dál. Mám ráda život v souladu s pravdou a dobrem, což je základ, od kterého se odvíjí celý můj život.   Mimo jiné působím jako pedagog na UMPRUM v Praze v Ateliéru fotografie 2 a mým know-how je olejotisk, kterému se dlouhodobě věnuji a snažím se ve své tvorbě citlivě propojovat tradici se současností.

Karin Zadrick

Hana a Filip

Hana Connor a Filip Jandourek se kromě fotografování portrétů a architektury věnují dlouhodobým dokumentárním projektům, které byly vystavovány po celé Evropě a oceněny u nás i v zahraničí (Czech Press Photo, Siena Photo Awards, International Photographer of the Year).

Za zmínku stojí například soubor Černé slzy, Mnoho tváří ukrajinské revoluce nebo Wall Street.

Okno do přírody

Aparthouse Lubno je skrytou perlou Beskyd. Místo, kde se můžete zchladit v žáru letního dne nebo odpočívat při sychravém počasí u rozpáleného krbu, který dominuje otevřenému obývacímu pokoji. Dům je téměř na konci slepé ulice, obklopen majestátními smrky a loukou, která touto dobou začíná chytat zlatavý nádech a medovou vůni podzimu. Průčelí domu je charakteristické impozantním třímetrovým „oknem do přírody“, které působí, že ke stavení patří od nepaměti, a přesto bylo navrhnuto až v rámci citlivé rekonstrukce původní usedlosti. Celý interiér je velmi vkusně laděn do jemných tónů přírodních materiálů – skla, dřeva a betonu, které se zde prolínají v dokonalé symbióze.

BoysPlayNice

text Vendula Tůmová

Fotografické studio BoysPlayNice založili v roce 2008

Jakub Skokan a Martin Tůma.

Fotografové Jakub Skokan a Martin Tůma představují současnou českou a slovenskou architekturu osobitým způsobem. Dlouhodobá zkušenost s fotografií architektury je vede k hledání nenásilných, srozumitelných, a přesto působivých forem toho, jak předat jedinečnost architektonického díla. Současně se neustále vracejí ke vztahu architektury a fotografie. Dvě v principu tolik vzdálené formy umění mají společné kulturní východisko. Reagují na přírodní i urbánní prostředí, vznešenost forem, průmyslovou užitnost nebo líbivost a srozumitelnost popu. Prověřují hodnoty a experimentují.

Kocanda Kravsko

www.kocandakravsko.cz

Architektonické studio ORA (originální regionální architektura, www.o-r-a.cz)

Foto BoysPlayNice (www.boysplaynice.com)

Projekt konverze areálu bývalé keramičky v Kravsku na Znojemsku vzniká pod taktovkou architektonického studia ORA.

Hlavní původně barokní objekt, jehož rekonstrukce byla dokončena v roce 2020, sloužil jako zájezdní hostinec na trase

Praha–Vídeň, další ze současně zrekonstruovaných objektů (sádrovna, třídírna a část výroby – dnešní recepce), původně postavených v polovině 19. století, zase byly součástí keramické továrny. Výroba se zde ukončila až po roce 1989. Současní majitelé, kteří z Kravska pocházejí, areál přestavěli pro účely zážitkové turistiky a společenských akcí. Areál nyní disponuje několika společenskými sály, mnoha ubytovacími kapacitami, kuchyní s jídelnou a neustále se rozrůstá.

Zážitek z místa

Při první z prohlídek a návštěv areálu jsme měli možnost navštívit ještě nerekonstruované části přilehlých objektů. Ohromné množství původních sádrových forem pro výrobu keramiky nacházejících se stále v areálu je naprosto fascinující. Architekti a majitelé některé tyto formy využili k dekoracím stěn v interiéru a rozvěsili formy v různých kompozicích po celém areálu. Na místě se nacházely také staré finální produkty. Sošky, popelníčky, hrníčky a další objekty mnohdy známé z interiérů našich babiček. Při fotografování jsme využívali těchto keramických produktů bývalé továrny, kterými jsme doplňovali fotografie interiérů. Ubytování v areálu je vždy ojedinělým zážitkem. Každý z objektů má svoji specifickou atmosféru. Areál je protkán také krásnými zahradami, kde se skvěle odpočívá v lehkém stínu vzrostlých stromů.

Deset nových pohledů

K desátému výročí jsme se rozhodli sami sobě i všem našim fanouškům nadělit trochu jinou perspektivu. Kouzelná místa, která už jistě mnozí z vás viděli, krásné chalupy, moderní stavby i zámečky přímo vybízející k návštěvě, tentokrát však skrze objektivy deseti osobitých fotografů a fotografek. Výsledkem je série uměleckých děl, která vyzdvihuje genius loci každého jednoho místa a zároveň zrcadlí fotografický rukopis autorů a autorek.

text Tereza Vacková, foto BoysPlayNice

Proč to všechno děláme?

Oslava desátých narozenin Amazing Places by sama o sobě byla dostatečným důvodem. My jsme ale chtěli jít ještě kousek dál, a tak nás koncem roku čeká dražba, jejímž předmětem bude právě těchto deset uměleckých fotografií. Kromě toho, že se prodaná díla stanou jedinečnou ozdobou deseti nových interiérů, půjde výtěžek z aukce na dobrou věc, konkrétně na podporu pacientského spolku který podporuje a hájí zájmy pacientů s onkologickým onemocněním. Fuck Cancer je inspirativním projektem, který žene kupředu neuvěřitelná spousta energie nejen dobrovolníků, ale i samotných pacientů, tzv. Heroes. „Oni jsou motorem. Organizace je jejich, je nasloucháno jejich hlasu a potřebám, co je trápí, kde je něco špatně, například v legislativě atd. Zaměřujeme se tedy i na komunikaci se státními a veřejnoprávními institucemi, kde naše snaha spočívá v aktivním navazovaní vztahů s těmito subjekty a vystupování jako hlas pacientů v procesu tvorby pravidel a rozhodování,“ říká Petr Vančura, spoluzakladatel a místopředseda spolku.

Sám Petr vidí sílu spolku hlavně v nadšení lidí, kteří se spojili pro dobrou věc, a také v podpoře a propojování organizací a projektů zaměřených na onkologická onemocnění. Fuck Cancer teď však před sebou má ještě jeden velký cíl, a sice dokončení unikátního projektu s názvem Xko. „Tento portál slouží jako rozcestník a první zastávka pro každého, komu do života jakýmkoliv způsobem vstoupí rakovina. Najdete tam informace s důležitými kontakty podle konkrétních problémů pacientů. Pokud by se našel někdo, kdo by nám s dokončením Xka pomohl finančně, budeme rádi,“ dodává

Petr s tím, že jeho dalším cílem do budoucna je schopnost zaplatit tým lidí, který na projektu pracuje, aby bylo možné se mu věnovat na co nejprofesionálnější úrovni. „Naše partnerství s Amazing Places je srdcovka vycházející z přátelství s Petrem Kotíkem a lásky k Indonésii a ostrovu bohů Bali. Bozi nás na tomto místě zřejmě plánovaně spojili, abychom společně dělali boží Amazing spolupráci (smích), tak jak konáme. V tuhle chvíli to pro nás znamená hlavně zviditelnění, což je pro nás priorita, a proto jsme rádi, že se touto cestou dostáváme i k vám, kteří o nás třeba slyšíte poprvé. Díky proto patří celému Amazing týmu, není vás málo, kdo s námi komunikuje a pomáhá. Děláte to, i když byste nemuseli, za to jsme vděční,“ popisuje spolupráci Petr.

Jedna specialita na závěr Kromě dražby fotografií nás čeká ještě jedna unikátní aukce, která odstartuje už 30. září. Dražit se bude silvestrovský pobyt na jednom z nejžádanějších kouzelných míst, v nezapomenutelné oáze klidu, kterou během svého pobytu zdokumentovala fotografka Lena Knappova. Věříme, že nemusíte dlouho hádat, abyste přišli na to, že předmětem této aukce bude Hidden Retreat. A protože tohle místo bývá na měsíce beznadějně vybookované, doporučujeme si hlídat naše sociální sítě, kde se dozvíte veškeré detaily. Stejně jako v případě dražby fotografií, bude i tento výtěžek následně věnován spolku Fuck Cancer.

Designový pár

Maxim Velčovský a Veronika Jiroušková tvoří nepřehlédnutelný pár a jejich designové lahůdky najdete v domácích i zahraničních sbírkách. Lenin potetovaný cibulákem, porcelánové holinky, královská koruna z natáček, ikebanová miska Rokokobana nebo brokátové míče mají něco společného, i když manželé společně většinou netvoří, příznačný je jejich smysl pro humor, přesah do umění a posouvání významů i funkce důvěrně známých věcí.

text Kateřina Černá, foto Ondřej Košík

Pro focení do Amazing jste vybrali místo s opravdu pohádkovou atmosférou. Máte s ním spojené nějaké osobní zážitky?

V: Objevili jsme tohle místo díky tipu od kamarádky Štěpánky

Pivcové. I když jsem vyrůstala nedaleko, nikdy předtím jsem o něm neslyšela. Oba nás fascinovala krásná příchozí cesta mezi dvěma rybníky a potenciál skrytého neobjeveného místa. Máme rádi místa a budovy, které čekají na své znovuzrození. Bisingrov je původní barokní hospodářský dvůr, později používaný jako lihovar, a spadal do vlastnictví Karla Schwarzenberga.

M: Mně to místo přijde tajemné, jako by tam Karel Schwarzenberg něco důležitého zažil a záměrně to tam nechal zakonzervovat až do momentu zříceniny. Prostě jako by nechtěl, aby se s tím něco dělo, protože jak říkala jedna Hrabalova postavička: Některé věci nech tak, jak jsou. Navíc v půdorysu ten komplex připomíná lebku.

Vnímám vás jako dvojici, která po sobě zanechává silný vizuální dojem, a to nejen na poli designu. Jak se vyvíjela ta estetika, která je pro vás typická?

V: Já u sebe vnímám několik silných vlivů, které mě formovaly –jednak vztah k historickým objektům, tradici a folkloru, který ve mně vypěstovala maminka, a zároveň řemeslo a láska ke dřevu a architektuře, kdy mě inspiroval táta. Potom opravdu zásadní vliv přírody, do 18 let jsem žila na samotě u lesa. (smích) A to vše pak korunoval a promíchal Londýn, kde jsem žila a studovala 4 roky. Tam jsem se zamilovala do estetiky osmdesátých let, disca, vintage grafiky a punku. A hlavně jsem se našla tam, kde je mi dobře – na hraně jednotlivých oborů a stylů. Můj studijní obor měl přímo podtitul „Pushing the Boundaries of Art and Design“ – a to je to, co mě zajímá. M: Nevím, jaký silný vizuální dojem zanechávám já, protože prakticky nosím jen jednu košili a jedny kalhoty, ale asi jde spíš o styl práce. Jak už to tak bývá, tak největšími formátory bývají rodiče, a i u mne tomu tak bylo, protože jsem vyrůstal v umělecké rodině, v bytě jedna plus jedna, rodiče spali v kuchyni a my s bráchou v pokoji v jednom dejvickém činžáku, který by se dal nazvat jako „amazing place“, byl postaven v třicátých letech a já si pamatuji každý krásný detail na chodbě. V podstatě stejné období třicátých let mne ovlivnilo i na základce, protože tu jsem studoval v jednom z nejkrásnějších funkcionalistických komplexů, které u nás existují, a tím je budova bývalého

francouzského gymnázia od Jana Gillara. Nicméně tu krásu let třicátých jsem prožíval v osmdesátých letech, které byly plné bizáru, kutilství a touhy po západním životním stylu. Součástí designu se pro mne stala i politika, protože v devadesátkách se majiteli továren často stali veksláci, a v podstatě nebyl důvod jim pomáhat, hlavně to ani nešlo. Mne osobně fascinuje překrývání historických etap, a to doslova, když se prostě nalepí na parkety linoleum nebo když se mramor přetře emailem, tak jak se to dělalo za komunismu. Zajímá mne ten kontrast určitých období, protože když jdeme do kostela, žijeme na chvíli gotiku, na základce jsem studoval ve funkcionalismu a na střední škole jsem míchal glazury v místnosti, kde estébáci mučili vězně. A já se to snažím reflektovat.

Veroniko, jeden z modelů, co máš dnes na focení, je z brokátu, jehož dekor jsi navrhovala, druhé šaty od návrhářky Josefíny Bakošové zdobí tvé vzory a nemůžu zapomenout ani na svatební styling…

V: Miluju módu, ráda se v ní vzdělávám, experimentuju a baví mě být tak trochu spolutvůrce, i když na samotné navrhování bych si netroufla, v tom mám velký respekt k tomu řemeslu a vzdělání, které vyžaduje. Navrhovat vzory a dezény mě baví, fascinuje mě svět dekoru a jeho zákonitosti, hledání souhry mezi geometrií, barvami, výtvarnými styly. Brokátové šaty jsem si nechala ušít od Martina Kohouta, mám ráda jeho historizující ženský styl kořeněný velkorysými detaily a brokát je k tomuto stylu ideální. Je to luxusní materiál, který mám spojený s pohádkami a princeznami a strašně mě baví zkoumat zákonitosti jeho tkaní, protože to je skutečná alchymie a kouzlo. A hlavně spolupracuji s legendární firmou Hedva Český brokát, které se podařilo přežít ekonomické krize a udržet své zkušenostní zázemí a výrobu. Pracovat s jednou z mála přeživších fabrik s dlouhodobou historií je pro mě srdcová záležitost a možná tak alespoň trošku přispívám k udržení lokální výroby a úžasného know-how. Vzory, které jsem navrhla pro látky ke spolupráci s Josefínou Bakošovou, vychází z archivních botanických ilustrací a představují řezy květinami. Vznikla velmi něžná a snová kolekce z leštěné bavlny s potiskem. No a svatební styling – tam jsem si nechala ušít vysněné šaty od Zuzany Kubíčkové, kterou sleduji od začátků její tvorby a naprosto ji miluju. Vybraly jsme italskou krajku, na které byly včely poletující mezi květy, takový

venkovský motiv, a spodničku pod sukni jsme nakonec udělaly netypicky v růžové barvě, jelikož jsem chtěla mít částečnou inspiraci jihočeským kozáckým krojem, kde se nosily růžové sukně pod krajkové zástěry. Vlasy jsme spontánně ozdobily živými květy à la Frida a romantika byla na světě!

Maxime, už velmi mladý jsi zažil opravdu velký úspěch a zapsal ses do paměti i lidem, které design běžně příliš nezajímá. Co myslíš, že tě vystřelilo tak rychle na vrchol?

Asi mnoho náhod najednou. Paradoxem je, že nikdy jsem nepřemýšlel, jestli moje práce budou komerčně úspěšné, takže jsem si mohl dělat, co chci. Navrhovat komerčně úspěšný design mne naučila až spolupráce s firmami a průmyslem. Už na škole jsem přemýšlel, proč se vlastně učíme, tak jak se učíme, a třídil jsem si své myšlenky. No a ve školních letech jsem udělal celou řadu věcí, které upozornily na nějaký problém nebo fenomén, včetně kříže pro nového Mesiáše, Lenina potetovaného cibulákem nebo mojí diplomky, která se vyrábí dodnes. Byl to skvělý start, všimli si mne i na Západě, vlastně nejdříve tam, a dokonce mne vrazili i na titul skvělého britského časopisu Icon. No a pak se to nějak nabalovalo, s naším zahraničním agentem se věci z Qubusu dostaly do celého světa.

Co považujete za svůj největší úspěch?

M: Já považuji za svůj největší úspěch, že stále můžu dělat, co mne baví, a že si můžu práci vybírat. A že máme doma dva malé živoucí designy, takže v poslední době zkoumám různý typ dětského designu. A samozřejmě mne vždy potěší, když mi známí výrobci a galeristé zavolají, že vždy mám otevřené dveře s jakýmkoli nápadem.

V: Pro mě byl profesní highlight, když si moji ikebanovou misku Rokokobana vybrala do své prodejní design galerie Lina Kanafani z londýnského Mintu. Jako studentka jsem tam pár měsíců byla na brigádě a s Linou od té doby udržujeme srdečné přátelské vztahy. Moji práci sledovala, ovšem myslím, že jsem se vždy s jejím kurátorským výběrem míjela, má velmi specifický vkus a náročné oko. To, že si po patnácti letech vybrala moji autorskou věc, a ještě k tomu provedenou v porcelánu, což vůbec není moje doména, mi udělalo strašnou radost a dojalo mě to.

Maxime, na Milánském týdnu designu jsi vystavoval už jako student. Jak je těžké dostat se mezi vystavující a jak se díváš dnes na své dřívější realizace?

Mezi vystavující není tak těžké se dostat, ale důležité je z toho Milána odjet s nějakým osobním ziskem a tím může být třeba zkušenost, třeba objednávky nebo kontakty. Já v Miláně vystavuji čtvrt století a s firmou Lasvit jsme tam posbírali hned dvě velká ocenění, tak to není úplně špatné. Já mám milánský veletrh moc rád, setkal jsem se na něm s mnoha velikány osobně a jako korespondent časopisu Blok jsem s nimi dělal i rozhovory. Co se týká mých dřívějších realizací, tak vzhledem k tomu, že nemám webové stránky, tak spousta mých prací vlastně zmizela, protože fotografové ztratili podklady a já jsem je úplně svědomitě nesbíral.

Vraťme se ještě do Milána. Letošní úspěch v Miláně je opět spojen s Lasvitem, jehož jsi kreativním ředitelem. Šlo o lehané sklo. Co bylo inspirací?

Hlavním cílem bylo odprezentovat monumentální reliéfní sklo, které se vlastně do té doby v takovém měřítku nedalo vyrobit, protože jeho součástí je bezpečnostní řešení. A hlavní inspirací byly různé typy reliéfů, protože ten projekt byl cestou, jak ukázat architektům, co mohou se sklem všechno dělat. Takže tento projekt byl první vlaštovkou na nové cestě v Lasvitu, kde jsme založili divizi Glass for Architecture a kam hodláme investovat mnoho času a know-how, aby architekti z celého světa mohli pracovat s naší technologií.

Kdy se u vás začal rodit vztah k designu a která období máte nejraději?

V: Vždycky jsem vnímala estetiku věcí, ale k designu jako takovému jsem začala získávat vztah při studiích dějin umění na filozofické fakultě a intenzivním navštěvováním pražských galerií a muzeí. Více než teorie mě ale začala zajímat praxe a chtěla jsem tvořit. Myslím, že jsem došla k designu spíše přes architekturu, která mě zajímala víc. Kdybych měla vybrat několik období, budou to trochu kontrasty – Bauhaus, rokoko, tradiční africké řemeslo, secese, Memphis, modernismus a současné období.

M: Já jsem lovec a sběrač, sbírám věci a artefakty od dětství a od dětství mne taky brali rodiče do Finska, kde jsem dohromady strávil rok života a tam jsem objevil zásadní velikány designu, jakými byli Wirkkala, Franck, Sarpaneva, Marimekko, Aalto, Hopea, Toikka a ostatní. Takže já se vzdělával skrze jejich monografie a bazary, kde jsem nakupoval jejich věci. Ale ještě důležitější věcí byl pro mne svět volného umění, protože jsem s rodiči prošel jako dítě snad všechny muzea Evropy a ateliéry

mnoha umělců, kteří v nich dělali fantastické věci. A pro kluka, který věděl, že musí jít na dva roky na vojnu a že ho čeká život v komunismu, byl svět umění vlastně jednou z mála cest, jak být oficiálně svobodný. Naštěstí komunismus padl a já mohl svobodně reflektovat svět kolem sebe. Hned první obraz té doby revoluce byl kontejner na dvoře školních dílen, do kterého se házely všechny sochy staré doby, a mně vlastně toho rozbíjení bylo líto, protože šlo často o kvalitní díla. I toto bylo velmi inspirativní období.

V čem je to kouzlo, že některé věci nestárnou. Fungují například i po sto letech a neřeknete o nich, že jsou retro… V: To je myslím téma na podrobný teoretický rozbor. Je to podle mého názoru alchymie správných tvarů, měřítek a harmonie materiálů. Nejčastěji to funguje myslím u minimalistických kousků, u věcí, které jsou kombinovatelné se vším a nenesou ty nejvýraznější rysy svého stylu.

M: S tím bych souhlasil, zároveň nestárnou věci z kvalitních materiálů a pak je důležitým fenoménem jedna věc, a to je fakt, že většina spotřebičů prostě zestárne kvůli technologii. Já považuji za nejkrásnější žehličku Lachmanovu ETU 211, ale oblek bych si s ní raději již nevyžehlil, protože dnes lépe žehlí škaredější žehličky, ale s lepšími funkcemi. Některé nadčasové věci jsou vyrobené v pár kusech, ale fantazie je, když se design nepřetržitě vyrábí a prodává přes sto padesát let, jako třeba židle číslo 14 od Michaela Thoneta nebo váza Savoy od Alvara Aalta.

A o těchto autorech se dá prohlásit, že jejich věci jsou současné navždy, protože jsou nadčasové, ačkoliv jejich výroba je svázána s určitou historickou etapou, která ovšem laika nemusí zajímat.

Ještě k tomu výrazu „retro“. Dnes má mnoho mladých lidí v oblibě design sedmdesátých let. Proč myslíte, že je okouzlila právě tato doba, a co má s tou naší společného?

M: Já si úplně nemyslím, že sedmdesátky převažují, ono se tam zas tolik moc v podstatě neudálo oproti padesátým, poválečným, letem nebo tvarové explozi šedesátých let. Nicméně retro vlna vzniká tak, že ve skříni najdete fotrův svatební oblek anebo jeho zvony, najednou všichni začnou hrabat ve skříních a vytvoří retro vlnu, protože to je v podstatě zadarmo a jste fascinování tou jinakostí a často kvalitou. Já si třeba moc nedokážu představit, že by po mně něco zůstalo, protože nosím věci do roztrhání. Snad jen právě ten oblek.

Veroniko, tvé realizace jsou hravé, vypráví příběhy a často přetváříš prvky, které všichni důvěrně známe. Cítíš se více jako umělkyně, nebo designérka?

V: Více jako umělkyně, ale vyhovuje mi právě být na hraně a spojovat ty obory. Dělat čistě volnou tvorbu je pro mě příliš bezbřehé, jsem ráda za jisté hranice, které člověku dá materiál, řemeslo nebo funkčnost. Na druhou stranu dělat čistě design, obzvláště třeba nábytkový, není pro mě, nemám inženýrské myšlení ani patřičné vzdělání v řemesle. To přináší jistý hendikep, na druhou stranu mi to dává myšlení nezatížené zákonitostmi toho kterého oboru a experimentuji a pouštím se tvrdohlavě do věcí, které by třeba někdo jiný rovnou zavrhnul. V tomhle jsem se našla v trendu art designu, který začínal sílit právě v době mých studií a dnes je velmi rozšířený. Zkrátka židli ani lampu vám nenavrhnu, nefungovala by (smích). Ale svěží vtipnou výlohu nebo eklektický doplněk či dekorativní interiérový objekt na hraně funkčnosti – tam jsem silná v kramflecích. S oblibou říkám, že jsem praktikující filozofka.

Je něco, co máš aktuálně v plánu?

Pro výstavu Vesna 2.0 jsem vytvořila totem s basketbalovým košem upleteným od košíkářky a tohle bych docela ráda rozvinula a udělala pár nástěnných basketbalových košů ke skutečnému použití.

Dnešní společnost, která chrlí nepředstavitelné množství zboží, firmy, co přicházejí stabilně s novinkami. Nepřipadá vám to jako degradace i vaší práce? To jak rychle zboží „stárne“… V: Asi bych to rozdělila na dvě oblasti – firmy, které chrlí nekvalitní instantní zboží, kde je důležitá kvantita, a ne kvalita – to je pro mě jako zastánce určitých hodnot a ekologa totální deprese, i když chápu i tu druhou stranu mince – lehké dostupnosti trendy zboží pro široké masy. No a potom firmy, které mají dobrou produkci, ale neustále čelí zvyšujícímu se tlaku konkurence –díky globalizaci, internetu, sociálním sítím se vše velmi rychle kopíruje a utahujeme si všichni kolem krku smyčku vražedného tempa a cílení na výkon. Možná ale o to víc obstojí velmi kvalitní a na design i výrobu náročné věci, protože ty vynikají. Myslím si, že díky ekonomickým krizím a celkové světové situaci ta nadvýroba bude postupně odeznívat, protože je zkrátka neudržitelná.

A v určitém slova smyslu mi připadá v pořádku, když jsou věci

drahé, reflektují svou skutečnou cenu. Musíme být všichni informováni o tom, co nás levné nebo mikrotrendové objekty stojí – jak ničí životní prostředí, naše zdraví, hospodářské klima zemí třetího světa a jejich výrobní podmínky. A v neposlední řadě také, jaký to má vliv na naše duševní zdraví, na naši duši.

Neustále spotřebovávat a nepřirozeně rychle chrlit trendy je stejně devastační pro naši duši jako pro naši přírodu. Ráda vzpomínám na oblíbenou větu jednoho známého „Nejsem tak bohatý, abych si mohl kupovat levné věci“. Vždy, když si kupuju třetí stejnou věc, za kterou jsem chtěla ušetřit, a dojde mi, že jsem si rovnou mohla za stejnou cenu koupit tu drahou, co by vydržela, usměju se a vzpomenu si na něj. M: Nejvíce mne deprimují diskontní řetězce s tunami nekvalitních věcí vyrobených převážně v Asii. Za každou takovou věcí jsou tisíce kontejnerů a miliony tun nafty a znečištěného prostředí. Přál bych si, aby člověk přemýšlel, co si kupuje a proč si to kupuje, protože to gesto koupě je spojeno s celou řadou věcí, včetně toho, že podporujete lokální identitu nebo zaměstnanost či tradici. Sami jsme zažili tuto tragédii v covidu, kdy jsme nebyli schopni v naší zemi ani vyrobit roušky, protože jsme spoléhali na import, a to jsme bývalá textilní velmoc.

Jaký je váš designérský sen? Čeho byste chtěli dosáhnout?

V: Asi navrhnout nějaký ikonický dezén pro módní průmysl nebo módního návrháře, něco, co by mluvilo mezinárodním jazykem a bylo univerzální, zároveň nové. A také bych chtěla dosáhnout toho, abych mohla celý život svobodně tvořit a umět se tím dobře uživit – to není úplně jednoduchá věc, jak každý kreativní člověk potvrdí.

M: Já moc nesním a jsem rád za každý zajímavý projekt. Je důležité zmínit, že designér je živ z toho, že dostane tři až pět procent z výrobní ceny, takže když se něco vyrobí za tisícovku, designér z toho má třicet až padesát korun. Stále si spousta výrobců myslí, že designér je někdo strašně drahý, což není pravda, takže já sním o tom, že si výrobci uvědomí, že tato spolupráce je něco úplně normálního a že na tom může být postavena existence jejich podnikání. Takže já si přeji, aby se v této zemi vyráběl krásný a nadčasový design navržený českými designéry, protože máme vynikající výrobce i designéry a často o sobě nevědí anebo se bojí spolupracovat.

Maxime, jsi známý svým sběratelstvím. Kde má tato záliba kořeny?

Já jsem musel být v minulém životě nějaký židovský vetešník. Já myslím, že to patří k fundamentální znalosti oboru, prostě hrabat se věcmi a přemýšlet, jak byly udělány. Nedávno jsem přišel do starožitnictví a říkám jim otevřeně: Panebože, já nechápu, jak to, že ty věci jsou tak levný! Tahle sklenice je ručně broušená a dneska byste za její cenu ani nevyrobili formu, támhleten nádherný barokní obraz stojí třikrát méně než studentská klauzura a tyhle intarzované knihovny jsou levnější než

IKEA? A ta elegantní paní mi odpoví: Protože jsou lidi debilové a ztratili cit pro kvalitu. Já se ale té krásy a kvality nemůžu nabažit, a tak jsem třeba dal dohromady u nás myslím největší sbírku československého lisovaného skla. Protože jsem zjistil, jaké poklady tady byly vytvořeny a kdo je navrhoval.

Máte dvě malé děti. Odráží se to nějak v tvorbě?

V: Obecně mě to mateřství hodně nastartovalo do více autorské polohy v mojí práci, ztratila jsem zábrany a mám více odvahy i výdrže sama se sebou. Myslím, že jsem se víc odvázala, ta dětská hravost, kterou člověk každodenně zažívá, je inspirativní. A konkrétně si hodně hraju s legem, což je patrné v novém dezénu brokátových interiérových textilií. Historické botanické kresby se tu kombinují s květy z lega, které jsou teď tak populární a mám jich doma také plnou kytici.

Jak se vám daří udržovat balanc mezi pracovním životem a tím soukromým?

V: Jak se dá... Přirovnala bych to ke štafetovému běhu, akorát teda člověk předává štafetu neustále jen sám sobě. Někdy se práce a soukromí dost prolínají, ale už taky znám své hranice a jsem čím dál víc přísnější v jejich hlídání, protože vím, že mi za to moje tělo a mysl poděkují.

M: I kreativní člověk se musí naučit používat píchačky, protože mou špatnou vlastností je, že přemýšlím pořád a ty nejlepší nápady přichází o půlnoci.

Maxime, mít rodinu a spoustu pracovních aktivit, které nekončí tím, že člověk zavře dveře kanceláře, může být vysilující. Před časem jsi přestal učit na UMPRUM a zvolnil tempo…

Já jsem musel zvolnit tempo, protože jsem zkolaboval a tři měsíce

jsem se učil chodit. Dneska když skončí jedna šichta, tak začíná další doma. Přeji všem, aby našli správný balanc a nedopadli jako já. Deset let na UMPRUM byla zajímavá doba, ale také náročná a už se to nedalo kombinovat dohromady s ostatními pracemi, takže jsem si musel vybrat a své působení jsem tam ukončil. Přicházel jsem v momentě, kdy se uvažovalo o zrušení Ateliéru keramiky, a snad se nám za deset let podařilo jej nakopnout a přitáhnout talenty, kteří dnes již za studií zakládají své dílny, skupiny a ateliéry. Oslavili jsme sto let od vzniku na UMPRUM, přestěhovali se do nové technologické budovy, takže snad budou mít následovníci před sebou světlejší zítřky, než jsme měli my.

Maxime, často se vyjadřuješ na sociálních sítích nejen k architektuře a designu, ale také ke společenským tématům. Co tě v poslední době nejvíc rozčílilo?

My jsme první generace zfetovaná lajky na sociálních sítích. Pro mne to byl sociální experiment, z hecu jsem se přidal na Facebook, snad jako poslední, a řekl jsem si, že to vyzkouším. Dnes jsou pro mě sociální sítě obrovským zklamáním a ve své podstatě mohou za státní převraty, emigraci, zabíjení, sledování lidí a psychické poruchy, úzkosti a deprese. Je to vlastně velké zlo a mně se malinko dělá nevolno, že jsem toho součástí, protože zdarma na vedlejšák pracujeme pro nejbohatší osoby této planety za špetku falešného dopaminu, Karel Marx by měl záchvat smíchu.

Veroniko, vzpomínám si na tvá instagramová videa z covidového období. Musím říct, že mě to velmi bavilo… Narážíš na moji Lesanu influencerku. Ta se zrodila v covidové nudě a karanténě, kdy jsem trávila čas na venkově a začala

covidovou situaci a její proměňující se pravidla glosovat jako influencerka, která lidem doporučuje les a jeho procedury. To mě dost bavilo, i když to bylo na hraně trapnosti, ale vřelá reakce kamarádů na Instagramu mě přesvědčila, že to má své obecenstvo. Já jsem odmala byla komik a herečka, dělávali jsme s bráchou a sestřenicemi poměrně sofistikované celovečerní galasuperšou pro celou rodinu. (smích) Performativní věci mě vždy bavily, dokonce jsem si při studiu v Londýně střihla ve stylu „amerického snu“ kurzy herectví, bylo to strašně zajímavé, učil nás skvělý učitel takzvanou Meisnerovu metodu a byl to někdy dost emoční zápřah. Neříkáte totiž žádný text ani situační příběh, ale komentujete přímo svoje emoce a jejich proměnu během dialogu s partnerem. Občas se mi z toho zavařila hlava, ale strašně ráda na to vzpomínám. Mám za sebou svůj první stand up na svatbě kamarádky a s Lesanou mám ještě další plány, tak třeba o ní ještě uslyšíte. Musím říct, že před mikrofonem nebo kamerou se cítím naprosto komfortně, jako ryba ve vodě.

Často cestujete po Česku, objevujete zapomenutá místa. V čem má pro vás naše krajina kouzlo?

V: Čím dál tím více si uvědomuji, jak silně mám v sobě českou krajinu vepsanou díky našim skvělým pohádkám, díky poezii a lidovým písním. I když jsem velký vlastenec, jsem daleka toho prohlašovat, že naše země je nejkrásnější na světě, jednak každá země má své krásy a kouzlo a jednak se považuju spíš za občana planety než kousku planety. Takže spíš bych řekla, že naše planeta je nejkrásnější na světě. Ale česká krajina má to specifikum, že je to taková zmenšenina všech možných typů krajin, takový malý zábavný Earthland. Vždycky je tu kousek něčeho úžasného, spadne vám brada, kocháte se, ale za chvíli to zase skončí a střídá to něco jiného. Mám moc ráda tu rozmanitost a pitoresknost. Od saharské duny karlovarského lomu přes Monte Carlo Mariánských Lázní, kanadská jezera Šumavy, coloradské kaňony středních Čech, středoamerické sopečné středohoří až k toskánskému Mikulovu a amazonskému Podyjí. M: Souhlasím s Veronikou, a dokonce už u nás máme od nedávna i Las Vegas.

Maxime, pravidelně komentuješ mizející historické stavby. Proč myslíš, že je u nás stabilně přítomen trend devastace budov, které mají nejen příběh, ale i unikátní atmosféru?

Myslím, že krásné, ale i některé ošklivé budovy mají být chráněny a má existovat zákon a předem nalajnovaná pravidla, co se s takovými budovami má dělat. To by měla dělat sofistikovaná městská rada s architekty a památkáři. Já jsem se kdysi v New Yorku ptal, proč na nějakém místě dávno něco nestojí, a jeden novinář mi vysvětlil, že každý ví, co si může dovolit, a snaží se negativním vlivům v citlivých oblastech předcházet. Když tam chcete něco postavit, městská rada či podobný orgán vám řekne, že pokud chcete ten pozemek, tak určité procento bytů bude sloužit třeba pro učitele a hasiče za regulované nájemné a s ostatním si dělejte, co chcete, pokud s tím budou souhlasit vaši sousedé a nebudete omezovat jejich práva. A tak ten developer dopředu ví, že osm bytů mu v podstatě vykoupí město za běžnou cenu a deset může prodat, komu chce za jakoukoliv cenu. To se samozřejmě netýká všech parcel. A takto by si každý, kdo by chtěl zlikvidovat starou budovu, měl od města vyslechnout, pod jakou podmínkou ji může zbourat, přestavět anebo nechat. Město má ale hlavně prodávat pozemky s vizí a ty prodané má rozumně regulovat. K devastaci budov dochází často kvůli vekslování s pozemky. Několikrát jsem zaznamenal, že někdo koupí pozemek, okamžitě zbourá staré struktury a hned přeprodá pozemek dál, takže nový majitel má vyčištěno a všichni ostatní obyvatelé přijdou o paměť místa. To je pro mne nejhorší přístup a nejlepší je vzít do hry duch místa a pokusit se o konverzi, i když to nejde vždy.

Chystáte aktuálně nějaký společný projekt?

V: Na poli designu momentálně ne, ale snažíme se tvořit dohromady zahradu a ateliér, a to nám asi na pár dekád vydrží.

M: Mnoho projektů je společných, protože ten druhý hlídá děti.

Co vás dělá šťastnými?

V: Žití přítomným okamžikem, spontánnost, tanec, zpěv a jeden z největších pokladů – zdravé a láskyplné mezilidské vztahy. Ty jsou podle mě alfou a omegou všeho a nejsou vůbec samozřejmé.

M: Pohled na mou rodinu uprostřed nově objeveného vetešnictví.

Čtyřdenní pracovní týden je Amazing

Málokterý český projekt sdružuje takové množství rozdílných fanoušků jako

právě Amazing Places. Těžko říct, jestli je to tím, že jsme národ výletníků a krásná ubytování mají rádi snad úplně všichni bez ohledu na věk, gender nebo sociální status, nebo tím, že jako společnost umíme ocenit dlouhodobou práci na myšlence a snech zakladatelů vizionářů.

text Radka Kachramanová, foto Adela Bellini

Jisté však je, že za deset let, co projekt Amazing Places funguje na českém trhu, vytvořil unikátní prostor pro sdílení inspirace, který posunul úroveň ubytovacích zařízení o pomyslný level dál. I díky komunitě sledujících, kteří hledají stále unikátnější místa, kde strávit romantický víkend nebo týden s přáteli, se hotely, penziony i malé glampingy začaly kvalitou rovnat místům, na která jsme ještě před pár lety byli zvyklí jen za západními hranicemi.

Z malého projektu tvořeného z nadšení zakladatele Petra Kotíka vyrostl Amazing Places do profesionální firmy se sedmnácti zaměstnanci. Vše začalo z touhy hledat krásná místa v českém prostředí a vytvořit platformu toho nejlepšího, co jde u nás v této oblasti najít. Už na začátku fungování Petr zjistil, že výjimečná místa netvoří jen krásný architektonický návrh nebo designový nábytek, ale především přístup majitelů a jejich touha zanechat v návštěvnících ten nejlepší zážitek. Tehdy ještě malinký tým objížděl celou zemi a hledal nevšední chalupy, mlýny, roubenky

i výjimečné apartmány a hotely. Ty pak zalistoval na facebookové stránce, která se po pár letech změnila ve web stále ještě vzdálený tomu, na co jsme zvyklí dnes. K novému webu se před třemi lety přidal rezervační systém, který odpověděl na volání fanoušků, kteří si po pečlivém hledání svého vysněného místa chtěli ubytování obratem zarezervovat. Pokud tedy budete hledat kouzelný statek nebo maringotku, můžete se ihned podívat, zda má pro vámi vybraný termín volno, a také zjistíte, kolik vás dovolená bude stát. Rezervační systém znamenal velký předěl pro firmu, která se z inspirativního portálu rázem stala hráčem na trhu v prodeji pobytů.

V posledních letech prošla firma tak prudkým vývojem, že to překvapilo i ty, co projekt sledují od samého začátku a vnímají její nezkrotné tempo. Téměř každý Petrův sen, který se zprvu zdál jako bláznovství, se nakonec s většími či menšími bolestmi podařil. Před těmi nejvíc zlomovými rozhodnutími si většina

týmu Amazing Places vždy klepala na čelo, ale Petr Kotík je zas a znovu překvapil svou schopností číst trh a jeho trendy. Pravdou je, že tempo týmu je bleskové a ne každému takové fungování vyhovuje. I proto kolem sebe Petr sdružuje silně motivované jedince, ze kterých chce sice dostat maximum, ale jejich snahu jim vrací – nově například čtyřdenním pracovním týdnem. I v tomto ohledu se projevuje snaha značky působit progresivně nejen ve svém oboru, ale také v přístupu k týmu a jeho organizaci. S přibývajícími nápady práce neubývá, ale zvyšuje se snaha o efektivitu. Snadno se vám tedy může stát, že když navštívíte tým Amazing Places v pražském Karlíně, bude se vám svět okolo zdát o úroveň rychlejší.

Parta nadšenců Amazing Places vyráží každý týden do terénu po celé republice, aby nejen hledali nová místa, ale také se setkávali s majiteli míst, kteří už jsou u nich zalistování. Snaží se reagovat na jejich potřeby a pomáhat jim v oblasti, která jde Amazing Places nejlépe – propagaci. Už dávno nejde jen o sociální sítě a web, ale i o spolupráci s partnery a mimo jiné také o prostor v tištěném čtvrtletníku Amazing magazínu. Ten vznikl pro návštěvníky míst, kterým nabízí offline chvilky strávené nad kvalitním čtením a krásnými fotografiemi.

V ideálním případě najdete magazín na všech kouzelných místech a objevíte skrze stránky vysokogramážního papíru zajímavé osobnosti ze světa designu, architektury a umění. Pokud bychom Amazing Places hodnotili lidským měřítkem, má za sebou formující fázi dětství i náročné období puberty a pomalu se dostává do stabilní dospělosti. Už se nesoustředí jen na sebe a vlastní rozvoj, ale rozhlíží se kolem sebe a hledá možnosti pomoci druhým. Proto vznikl projekt Hero Hotel, který byl aktivní především v období covidu, kdy pomáhal pracovníkům v první linii. Na chvíli se odmlčel a nyní se vrací v plné síle jako nástroj pomoci rodičům samoživitelům, kterým pomůže k vysněné dovolené s dětmi. Spolupráci začali i s kampaní Fuck Cancer věnující se osvětě v oblasti rakoviny mladistvých.

Ani v pomyslné „dospělosti“ ale značka Amazing Places nezpomaluje. Na přelomu roku přinese svým fanouškům dlouho očekávaný merch, se kterým koketuje většinu času svého fungování. Ten bude součástí nového věrnostního programu Be Amazing postaveného na odměňování zákazníků za jejich loajalitu. Těšit se na něj můžete už na přelomu roku a můžete si být jisti, že to bude stát za to!

10 LET CESTOVÁNÍ S AMAZING PLACES

Veronika Arichteva

Herečka

Máte raději na cestách spontánnost, nebo jste ten typ, co má přesný itinerář?

Než se narodil náš syn, tak pro mě cestování na divoko byl ideál, ale nemyslím tím úplný punk, já nejsem vysloveně baťůžkář, místo něj musím mít kufr. Ale je pravda, že velice miluji Thajsko a cesty do téhle země. A zjistila jsem, že mě nebaví být dlouhodobě, třeba i týden na jednom místě.

I kdyby to byl hezký hotel, tak já už se tam potom začnu nudit a mám pocit, že nic z té země, kam jsem přijela, nevidím. Ale s příchodem syna se to samozřejmě částečně změnilo, ne že by už nešlo takto cestovat, to by určitě šlo, ale většinou volíme s ohledem na něj tu nejjednodušší variantu, vybíráme nějaké hezké místo, kde má člověk k dispozici kvalitní jídlo. Já jsem dříve all inclusive hotely nikdy moc nevyhledávala,

s manželem rádi na cestách jíme mezi místňákama, takhle máme pocit, že člověk z té země pozná mnohem víc.

Je ale pravda, že já nesnáším změny, jsem člověk, který musí hodně plánovat. Ale to dítě tohle všechno často mění, a když si s Bisim máme teď něco naplánovat třeba měsíc dopředu, tak je to pro mě zase strašný stres, protože vím, že nám do toho s největší pravděpodobností hodí vidle nějaká dětská nemoc. Takže jsem došla k tomu, že se mi teď nejlépe žije, když se rozhoduju ze dne na den, když si večer řeknu oukej, zítra ráno zabalím Luku, máme tady před sebou dva dny volna a jedeme někam na výlet.

Co se týče oblíbených destinací, kam rádi jezdíte?

Tak je to samozřejmě to Thajsko, to miluju, ale nedostali jsme se tam vlastně od narození syna. Byl covid a já si vždy říkala, že až jednou budu mít dítě, že bych tam s tím miminkem chtěla strávit třeba půl roku a dopřát mu slunečný start života, ale to se nám úplně nepovedlo. Ale my máme samozřejmě hrozně rádi i Evropu, Bulharsko, což je jasné. Já jsem tam jezdila už jako malá s rodinou. Bisi je sice Čech, v Čechách se narodil, ale nějakou část rodiny v Bulharsku má, takže to tam máme oba rádi. Také společně milujeme Řecko, já miluji Španělsko a do Barcelony také jezdíme opakovaně, to jsou destinace, které nás hodně baví kvůli jídlu a pití a také kvůli tomu, že tam je teplo třeba v lednu a v únoru.

Máme také sen podívat se společně do Ameriky. Byla jsem tam několikrát, ale můj muž nikdy, takže to mám už dvanáct let na wish listu. My jsme spolu dvanáct let a říkám si celou dobu, že jednou k narozeninám nebo k Vánocům dostane New York. Jenom nám to pořád nevychází časově.

Máte nějaký bizarní zážitek z cest? Nějakou šílenost, která se vryje do paměti, ať už je to něco strašně moc krásného, nebo naopak strašidelného?

Teď si momentálně na nic takového nevzpomenu, ale pamatuju si na naši první dovolenou s Bisim, kterou jsme absolvovali asi po měsíci, co jsme spolu začali chodit. Odletěli jsme právě do Thajska, bylo to v období vánočních svátků a byly to první Vánoce, které jsem netrávila doma s rodinou. A musím říct, že vlastně i poslední, kdy jsem tuhle tradici porušila, protože máme velmi silné vazby a pro mě Vánoce bez toho, abych kolem sebe měla babičky, dědečky, sestru a její rodinu a rodiče, jsou nemyslitelné. Ale tehdy jsem byla hrozně zami-

lovaná, tak jsem doma řekla: „Mami, tati, mám tady nového chlapce a jedu s ním přes Vánoce do zahraničí.“ A je pravda, že to byl super zážitek, ale musím stejně říct, že ty Vánoce doma v kruhu rodiny mi stejně chyběly. Pamatuji si, že jsem si tehdy dala nějakou rybu na grilu na ulici. Objednala jsem si k tomu brambory, které jsem smíchala s tatarkou, abych měla pocit bramborového salátu. Bisi si dal nějaké kari. Ale ano, chtěla jsem to zažít, Vánoce v teple, ale stejně si myslím, že tyhle krásné svátky patří k té zimě a k rodině.

A co byste popřála Amazing do dalších deseti let?

Já bych jim určitě popřála spoustu nových kouzelných míst, kam lidé mohou jezdit a objevovat je a mít se tam dobře. A samozřejmě také spousty nových nadšených cestovatelů, protože za mě je cestování a zážitky s tím spojené tou nejlepší investicí, kterou můžete udělat, pokud pomineme vzdělání, tak to jsou nejlépe utracené peníze. Navíc takto příjemně strávíte čas se svojí rodinou nebo přáteli. Takže bych jim popřála hodně nádherných zážitků z cest. A také bych jim ráda popřála super fungující tým lidí, kteří se tomu objevování kouzelných míst budou věnovat s nadšením tak, jak to dělali doposud.

Co vás konkrétně na Amazing Places nejvíce baví?

Já si pamatuju, že jsem Amazing Places objevila tak, že je můj muž začal sledovat na instáči, ukazoval mi to a vysvětloval mi, že je to jako takový sběr hezkých míst, takový katalog hezkých míst. A já říkala: „Ježíš, to je super.“ A tak jsem to také hned začala sledovat a hrozně moc mě to bavilo. Já jsem celkově svým založením estét, mám ráda hezké věci a jsem velký detailista, takže mě bavily všechny ty fotografie a místa, která na tom obyčejném vyhledavači člověk ani nenajde. Když si dáte do vyhledavače top deset hotelů, tak vám s největší pravděpodobností nevyjede to opravdové top z top. A nutně to top místo nemusí být současně to nejluxusnější. Amazing místo může být tvořeno zcela jinými detaily než jen luxusním nábytkem. A tohle mě strašně moc bavilo na tom profilu nebo na té značce Amazing Places, že je to soubor nádherných míst a že jsou to místa, která člověk ani normálně neobjeví. Říkala jsem si, že je super, že to takto někdo sbírá a věnuje tomu ten čas. A potom jsem se setkala s kamarádkou, která se znala s Petrem Kotíkem. A ona nás spolu seznámila a tak to všechno začalo.

Sharlota

Raperka

Jak cestujete nejčastěji?

Já nejčastěji cestuji autem, jsem člověk, který je schopen strávit v autě tisíce hodin, a vůbec mi to nevadí, nikdy se mi to neomrzí. To auto se pro mě stalo takovým domovem. Je to hodně tím, že dělám hudbu, a díky tomu pořád cestujeme. V autě trávíme hodně času a téměř veškerou svoji hudbu jsem vytvořila právě v autě, takže to je takové moje safe space.

Jaké země, destinace patří mezi vaše nejoblíbenější?

Stoprocentně Itálie a Španělsko. Já prostě Itálii miluju a je to vlastně i jediná kuchyně, kterou můžu jíst každý den. Takže tyhle dvě země – Itálie a Španělsko jsou jednoznačně moje nejoblíbenější.

Takže vás na těchto zemích nejvíce láká jídlo, místní gastronomie?

Jídlo určitě, ale nejen to, láká mě i ta atmosféra, energie toho místa, lidí. Jak tam ti lidé fungují, jak jsou všichni tak jako na pohodu, to mě baví.

Vzpomněla byste si na nějakou vaši cestu, se kterou máte spojené silné emoce?

Pro mne byly v poslední době dva velké emoční zážitky

spojené s cestou do New Yorku, protože jsem byla poprvé v životě v Americe. Tam jsem si zažila ten shon, tu energii, pulz toho města, to je vážně něco nepřenosného. Ale současně je to velmi náročné, člověka to opravdu vyčerpá. Je to asi i tlak z toho nadšení. Únavu z toho města pro mne bylo dost těžké zpracovat. A hned po tomhle náročném pobytu v New Yorku jsme odjeli na týden na závod Gumbalkan, který se koná v Rumunsku. Jedná se o poloorientační nezávodní roadtrip, kdy posádky projíždí balkánskými zeměmi. Takže my jsme vlastně projeli v tom Rumunsku do míst, kam se běžný turista většinou v životě nedostane. Pastevecké oblasti, hory a podobně. A to byl extrémní rozdíl, kdy v New Yorku to bylo fancy a za týden v Rumunsku už jste cestovali autem drsnou přírodou bez mytí takzvaně na punk, takže tyhle dva obrovské rozdíly mne hrozně bavily a obohatily.

Takže vy ráda svoje cesty vyvažujete, monotematické výlety do wellness asi nebudou váš styl?

Ne, já jsem taková i v práci, snažím se neustále vymýšlet upgrady a nové směry a neustále se snažím vymýšlet něco nového. Nemám ráda tu monotónnost, musím mít neustále nové vjemy a zážitky, ať už je to v osobním životě, v práci, nebo na těch cestách.

Dorota Dostálová a Adam Rundus

Kreativní duo, které stojí za projektem SouZen či kulinářskou talkshow SMASH-BA

Cestujete raději na divoko, nebo s plánem?

D: Cestování s plánem, který ale udělá Adam.

A: Dorka je ten typ člověka, který na letišti neví, kam jedeme, kde budeme ubytovaní, ale tímhle způsobem si to užijeme oba dva, protože mě naopak baví si tyhle věci vybírat a zařizovat. Třeba restaurace mám naplánované vždycky, plánuju si top výběr streetfoodu a tak dále.

D: Mně přijde, že i země vybíráš podle toho, jaké tam mají jídlo a jestli jsou tam kvalitní suroviny na vaření.

Když někde jste, plánujete si výlety po okolí, nebo se necháte překvapit, kam vás nohy zanesou?

D: Chodíme spíš intuitivně, občas se ptáme na tipy na Instagramu.

A: To mě hodně baví, protože jsme se takhle dozvěděli o spoustě super míst hlavně od mladších lidí. V Madridu jsme takhle objevili místo podobné třeba pražským Kasárnám Karlín nebo super kino spojené s barem a elektro hudbou. Mělo to super atmosféru.

Jaký je váš nejbizarnější zážitek z cestování?

D: Rozhodně našich společných 12 hodin v Atlantě, kde jsme přestupovali cestou na Kostariku. Řekli jsme si, že se půjdeme podívat do města, když jsme ale asi v deset večer nastoupili do vlaku směrem do centra, byl to hodně zvláštní zážitek. Lidi spali na zemi ve spacácích, kouřili, prodávali trávu.

A: Do 21 se tam neprodává alkohol, takže po vlaku chodili prodavači s plášti, ve kterých měli malé lahvičky alkoholu, jako by dealovali bony.

D: Tak jsme dojeli do downtownu, kde to bylo podobně strašidelné, otočili jsme se a jeli zpět na letiště. Gate byl ale zavřený, takže jsme museli zůstat v hale, kde bylo všechno zavřené a nefungoval ani automat na vodu. Celkově to vlastně působilo dost nebezpečně.

A: Pak se nám stala ještě jedna taky spíš nebezpečná věc v Rakousku, kam jsme jeli našim mini cooperem. Cestou do kopce začalo zničehonic sněžit, neměli jsme řetězy a podél cesty nebyla svodidla. Když jsem se chtěl rozjet, auto začalo popojíždět dolů, takže v tu chvíli jsem si myslel, že tam umřeme. Nakonec jsem kopec sjel v těsném závěsu za rolbou, která nás minula, takže jsme se dolů dostali v bezpečí.

Máte nějaké nesplněné cestovatelské sny?

A: Chtěli bychom navštívit Japonsko, Koreu a Čínu. Teď se chystáme do Thajska, což je z těch variant asi nejvíc cenově dostupné.

D: Adam má srdcovku Mexiko, takže bychom se tam chtěli jet podívat spolu, protože já jsem tam ještě nebyla.

A: V rámci Evropy bych Dorotce ještě rád ukázal San Sebastian a potom je naším snem Gruzie, jednak kvůli jídlu a jednak za krásnou přírodou.

Co byste popřáli projektu Amazing Places do další dekády?

D: Aby byl pořád takovou motivací pro ostatní malé podnikatele ve smyslu, co jde vybudovat za deset let. A aby uměl dopřát i sobě a svému týmu tak skvělý odpočinek, jako dopřávají svým zákazníkům.

A: Ať vás provází síla!

Martina Pártlová

Zpěvačka

Ráda cesty pečlivě plánujete, nebo se spíš necháte překvapit a dáváte prostor náhodám?

Vyjet úplně bez plánování, to není můj styl. Pokud cestujete dál, tak si musíte minimálně zajistit letenky, naplánovat si volno v práci, takže minimálně nějaký rámec tomu dát musíte. Nechat to zcela osudu a náhodě vlastně ani nejde. Od svých třinácti let si ale pravidelně šetřím na dovolené. Ve třinácti jsme byly s holkami v Itálii, potom ve Španělsku.

Dále jsem si vysnila Ameriku, kde jsem byla poprvé v jednadvaceti letech. Amerika mě ale trochu zklamala. No a teď s dítětem to bez plánu už vlastně ani nejde.

A čím vás ta destinace dostane, čím vás ta země osloví, abyste se zamilovala. Říkáte, že vás právě Amerika zklamala…

Pro mě v Americe nebyla ta svoboda, o které všichni mluví. Já jsem si připadala, že tam vlastně nesmím dělat vůbec nic, a ještě bylo strašně vtipné, že tam nosili alkohol v pytlících, a přitom všichni věděli, že chlastají. Tak to bylo hodně divné a zrovna se tam slavil Den nezávislosti, bylo to v Bostonu, kde teda měli všichni všechno v pytlících, nesmělo se tam pít, ale na první pohled bylo vidět, že lidi byli zhulení a vyfetovaní. Jsou to takové paradoxy…

A potom si v Americe všichni říkají, že se milujou, což pro nás zní taky nezvykle a ne úplně opravdově. Ale zase na druhou stranu jsme tam potkali spoustu ochotných lidí.

Pro mě je důležité, aby tam, kam jedu, byli dobří lidé, což se mi líbí na Bali, je tam dobrá energie, lidé tam milují děti, takže obzvláště teď, když jsem máma, tak se docela hodí, že si tu cestu můžu užít.

Taky je pro mě důležité dobré jídlo. Potřebuji dobré jídlo, abych byla na cestách spokojená, a potřebuji mít hezké ubytování. Nechci už bydlet v tree housu, jako jsem dříve na Bali bydlela, kdy jsem se štítila dotknout prkýnka.

Na Bali jste strávila nějaký čas i s Petrem Kotíkem, překvapil vás něčím kromě toho, že umí nacházet ta nejkrásnější místa v Čechách i po světě?

Já musím říct, že Péťa mě překvapil tím, jak výborný je tanečník, i když to bylo po dvou nebo po třech bacardi s colou. Potkali jsme se na Bali na večírku a byla jsem překvapená, jak velmi dobře tančí. A baví mě jeho smysl pro humor, je vtipný, takový srandista.

Co byste popřála Amazing do těch dalších deseti let?

Aby těch kouzelných míst bylo čím dál tím víc a aby si lidé dopřávali ty kouzelné zážitky, nejen pobyty na místech, na která za rok zapomenou.

S Amazing se prostě nemůžete seknout, kamkoliv jedete, tak je to místo opravdu pěkné a přinese vám skutečný zážitek, takže každé to místo si tu nálepku Amazing Places skutečně zaslouží.

Michaela a Petr Říbalovi

Modelka, influencerka a CEO kreativní agentury LAVRS

Míša a její manžel moderátor Petr

Cestujete raději na divoko, nebo s plánem?

M: Většinou s plánem. Dovolené mám u nás na starosti

já, protože Péťa hodně pracuje a nemá na to čas. Je to často přemlouvání o tom, abychom někam vůbec jeli.

Takže když už jedeme, vytvářím itinerář toho, co budeme dělat a kam půjdeme.

P: A fakt je v tom dobrá! Míša nám z nuly naplánovala

celou dovolenou v Mexiku. Já jsem teda nejdřív frflal, protože jsem si musel vzít dlouhou dovolenou, ale teď zpětně jsem za to vděčný. Vlastně nechápu, jak to ta holka takhle skvěle zvládla. (smích) Plánovat je pro nás důležité, protože času je málo. I do takové dovolené je ale možné vložit trošku punku.

M: Je pravda, že když jsme v zahraničí, tak tam máme program připravený, ale v případě víkendů s Amazing Places si rádi necháváme poradit od místních. Jsme za tyto výlety vděční, jsou takovou nadějí společně stráveného času. Když jsme na nějakém krásném místě, snažíme si užívat jeho atmosféru a to, že jsme tam spolu.

Kam vás naposledy spontaneita v cestování dovedly?

P: Výlet na Lysou horu byl docela punkový. Tehdy byla zima, vzali jsme si proto s sebou snowboardy, nakonec ale nebyl sníh…

M: ... a mně začala chřipka, bylo mi strašně špatně. Když už jsme ale byli na místě, nechtěli jsme výlet vzdát a rozhodli jsme se proto, že horu vystoupáme. Po cestě jsem málem umřela (smích), ale nahoře jsme si dali kynuté knedlíky, tak to vlastně dobře dopadlo.

Jaký je váš nejbizarnější zážitek z cestování?

M: Když jsme letěli do Mexika, naplánovala jsem cestu tak, abychom viděli i New York, protože to byl Péťův cestovatelský sen. Měli jsme čtrnáct hodin, museli jsme ale přejet na jiné letiště, které se podle mapy zdálo poměrně blízko. Ale nebylo. (smích) Zároveň jsme si nemohli nechat kufry v úschovně, protože přes noc byla zavřená, tak jsme ta velká zavazadla tahali po celém městě.

P: Do toho bylo asi minus sedm stupňů. Po cestě zpátky jsme zjistili, že naši zastávku zrušili, další nám ukázal místní bezdomovec. Na letiště nás v noci nepustili, tak jsme spali u jeho dveří. To už jsem říkal, že je mi všechno jedno, ať nás klidně okradou. (smích)

Jo a ještě si pamatuju na jeden zajímavý zážitek. To bylo na výletě s Amazing Places v Dolomitech. Vystoupali jsme nahoru, kde jsme doufali v krásné výhledy, místo

toho byli všude kolem nás nahatí Němci. (smích) Ale bylo to nakonec super, objímali jsme se s nimi a zpívali německé písničky.

Máte nějaké nesplněné cestovatelské sny?

M: Já jich mám hodně. Za čtrnáct dní ale čekáme miminko, tak je momentálně posouvám na druhou kolej. Kdybych se ale měla zasnít, tak pro mě by to bylo Japonsko nebo Čína. A v Česku by mě bavil nějaký glamping nebo krásné místo v Praze. Musí být romantické být turistou ve svém městě.

P: Pro mě taky Čína. Chtěl bych vidět i ty průmyslové oblasti, to musí být neuvěřitelné. Slyšel jsem, že tam jsou tzv. města duchů. V centru je nájem kanceláří strašně drahý, je tam proto prázdno. Jezdí tam autobusy, do kterých nikdo nenastupuje ani z nich nevystupuje.

Většina lidí žije na okrajích a pracuje v továrnách mimo střed města.

Můj úplně největší cestovatelský sen je ale let do vesmíru. Sázím na to, že se z toho stane komerční záležitost a Amazing Places bude vysílat lidi do kosmu. Tak se kdyžtak hlásím předem!

Co se týká Česka, zbytečně podceňované regiony jsou Ústecko a Mostecko. Za poslední roky se strašně vyšvihly, příroda je tam nádherná. Spousta lidí netuší, jaký drsný osud ta místa měla, bavilo by mě je tam provázet a vyprávět jim o tom.

Co byste popřáli projektu Amazing Places do další dekády?

M: Aby měl stále tak kvalitní zaměstnance, to je v rámci fungování jakékoliv firmy strašně důležité. Aby měl stále tak skvělý marketing a krásná kouzelná místa. Amazing Places vytvořil standard ubytování, který posunul celé odvětví o level dál. Přála bych tedy vám i místům, abyste společně rostli tak jako doposud.

P: Já vám přeju, aby se vám dařilo, a taky, aby vyšel ten nový projekt Amazing Space.

Jiří Burian

Hudebník, producent, DJ a moderátor alias Kapitán Demo

Cestuješ raději na divoko, nebo s plánem?

Jsem v tomto konzervativní, takže většinou s plánem. Nemám moc času cestovat na divoko, mám tři děti, takže se s ženou snažíme organizovat společný čas tak, aby to vyhovovalo všem.

Jak si užíváte výlety na kouzelná místa projektu Amazing Places.

Tam jezdíme především tvořit alba. Jsou to taková soustředění s umělci na chalupě, kde tři dny nahráváme hudbu. Pro mě je důležité, aby to místo mělo krásný výhled na přírodu, který mě inspiruje.

Máš nějaký zvláštní zážitek z cestování?

Mám jich několik, třeba v Paříži jsme nestihli letadlo do Prahy, a to rovnou třikrát. Byli jsme se ženou na výletě, hodně jsme kalili (smích) a popletli jsme letiště. V New Yorku se nám stalo něco podobného, tam se nám zalíbil jeden bar, tak jsme v něm zůstali.

Jaké místo v Česku máš při cestování s rodinou rád?

Často jezdíme do Pece pod Sněžkou, máme moc rádi Aparthotel Svatý Vavřinec. Ale vlastně kamkoliv jedeme s mou ženou, tak si to užijeme, je to vždycky silné.

Máš nějaký cestovatelský sen?

Snažíme se každý rok vyjet někam a takový sen si splnit. Letos se chystáme na Havaj, minulý rok jsme byli na Bali. Tam jsme ale chytili horečku dengue a týden po příletu do Česka jsme strávili na kapačkách v nemocnici. To nás tak říkajíc očistilo. (smích) Čím víc cestujeme, tím víc zjišťujeme, že milujeme Evropu, máme se tu fakt dobře.

Co bys popřál Amazing Places do další dekády?

Chtěl bych popřál hlavně Petru Kotíkovi hodně zdraví a kreativity. Každá dobrá firma má svoji rockovou hvězdu a pro mě je to Péťa.

Václav Matějovský

Herec a moderátor

Cestujete raději na divoko, nebo s plánem?

Vůbec neplánuju, nemám rád dělat si rešerši a zjišťovat si všechny věci kolem. Zjistil jsem, že to jde i bez toho, takže vyrazím a doufám, že něco pěkného najdu, že narazím na dobré restaurace a uvidím krásná místa. Upřímně, ne vždycky to vyjde a občas se proklínám, že jsem si předem víc věcí nezjistil. Na druhou stranu ale často objevím opravdu nádherná místa, a tím překvapením je to pro mě kouzelnější. Jednou jsme byli u Kravických vodopádů, což jsou krásné divoké vodopády v přírodě, ale zároveň je to turistická atrakce, takže je tam spousta lidí. A ta komerční stránka nás vlastně zklamala. Potom jsme se ale prodrali lesem a křovím za těmi vodopády, kde jsme našli divokou řeku, u které bylo lano, mohli jste se na něm zhoupnout a skočit do vody. Tohle místo bylo nakonec v rámci výletu k vodopádům mnohem krásnější a bylo jenom naše, to člověk v rešerši na internetu nenajde.

Na co by měl člověk myslet, když vyráží takhle bez plánu?

Máte nějaký osvědčený tip?

Já jsem si oblíbil stan, co se dává na střechu auta, je to rychlé, pohodlné, navíc je v něm matrace. Takže potom jenom vezmu auto a někam jedu, projíždím hezká místa a odpoledne začnu hledat místo na spaní. To si podle mě lidi často představují tak, že pár minut jedete a tam najdete krásnou řeku nebo místo s výhledem, kde zakempujete. Já ale vždycky všem, kdo se mnou jedou poprvé, říkám, že místo na spaní můžeme hledat dvacet minut nebo pět hodin. Zároveň musí člověk počítat

s tím, že se to nemusí povést přesně podle představ, že to nemusí být to nejlepší, co kdy zažil. Jde o to nastavení mysli, pak bude vlastně každý zážitek dobrý.

Stalo se vám při podobných dobrodružstvích někdy něco bizarního?

S kamarádem jsme podobným způsobem projížděli Balkán, a když jsme byli v Bosně a Hercegovině, omylem jsme zajeli do údolí, které působilo hodně strašidelně, bylo opuštěné a my projížděli kolem rozbořených zapálených domů a prostřílených cedulí. Vypadla nám mapa, nebyl tam internet ani signál a za celou dobu jsme nepotkali nikoho jiného než jednoho pána, který stál u cesty se starou ladou s otevřeným kufrem. Když jsme projížděli rychle, kufr zavřel a podezřele si nás prohlížel, co na tom místě chceme. Projeli jsme kolem něj a já ve zpětném zrcátku viděl, že bere telefon, kouká na nás a někam volá.

Tehdy jsme samozřejmě začali být paranoidní a představovali si ty nejhorší scénáře o nájemných vrazích a podobně, takže já jsem jednou rukou držel volant a druhou sekeru, kamarád držel nůž, ale nevím, co bychom s tím v případě boje o život dělali. Každopádně jsme byli připraveni. (smích)

Co byste popřál projektu Amazing Places do další dekády?

Hodně zdraví ve smyslu, aby všechno fungovalo tak, jak funguje, a nic se nedělo. A aby vedení Amazing Places a lidi, co to mají pod palcem, stále věděli, kterou cestou jít a kam směřovat.

Ester Geislerová

Herečka, umělkyně a kurátorka projektu Terapie sdílením

Cestujete na divoko, nebo máte raději přesný plán cesty?

Nejsem člověk, který by si dělal itinerář a věděl přesně, kam jede, a měl přesné trasy na každý den. V tom jsem asi spíš chaotik. Nejsem ale ani typ, že bych si ze dne na den vzala batoh, plavky a ručník a letěla. Já se potřebuji těšit. Mě nejvíc baví si naplánovat cestu třeba půl roku dopředu a tím mám před sebou bod, na který se mohu těšit.

A když už jste improvizovala, kam vás taková cesta zavedla?

Před časem jsme se s mým milým rozhodli, že pojedeme do portugalského Nazaré. Je to místo, které jsem si snad deset let googlila na YouTube, protože jsou tam nejvyšší vlny na světě, takoví ti giganti, kdy se člověk bojí už i u toho videa. Shodou okolností jsme si loni v létě pouštěli seriál Životní vlna, který mapuje začátky extrémního surfingu na takových gigantických vlnách, je to o jeho zakladateli, surfaři Garrettu McNamarovi, a my jsme se, jako fanoušci, kterým ruplo v bedně, rozhodli, že tam pojedeme! Zjistili jsme, kdy jsou v Nazaré největší vlny, což je v lednu, takže jsme jeli v lednu k oceánu. Měli jsme strašné štěstí, protože tam byla nějaká bouře a oni tam vyhlásili závody, na kterých byli všichni ti závodníci, surfaři z celého světa, které my jsme znali z toho seriálu, takže pro nás to bylo, jako by se tam sešel maličký Hollywood.

Jaký nejbizarnější zážitek vám cestování přineslo?

Už je to hodně dávno, třeba deset let. Měla jsem letět na

deset dní do Dharamsala, do místa, kde žije dalajláma. Měli jsme tam chodit na jógu, rozjímat, ale můj tehdejší partner zapomněl vyřídit vízum. Takže jsme letěli do Dillí, kde jsme strávili dvě hodiny a pak nás vyhostili zpátky do Česka. To byl opravdu velice duchovní zážitek.

Máte nějaký cestovatelský sen?

Snů je strašně moc. Nový Zéland, Island, Srí Lanka, Vietnam. Lákají mě všechny exotické věci. Ale mám jedno místo, na které si myslím nejvíc. A to je Fudži. Tam má symbolický hrob od svých studentů náš táta Petr Geisler, japanolog. Je tam uložená část jeho popela. Znám to jenom z fotek, je to místo na 5th Station, je tam takový bílý padlý kmen. Tam bychom se jako jeho potomci chtěli vydat, protože my jsme nikdy v zemi, které on zasvětil celý svůj život i svoji profesi, nebyli.

Je to 15 let, co zemřel, chystáme o něm výstavu, dokument… Je to pro nás velmi zvláštní. Japonsko bylo přítomné celý náš život, v dětství, výchově, byl to takový paralelní proud našeho života, ale vlastně jsme tam nikdo nikdy nebyl. Mám tušáka, že tohle bude krásný zážitek! Jenom o tom mluvím a jsem naměkko.

Co byste popřála projektu Amazing Places do další dekády?

Místa jsou super, ale přála bych Amazing Places dobré lidi.

Protože to je strašně důležité. Přála bych mu, aby se Amazing Places obklopil lidmi, kteří s ním ladí.

Kateřina Saint Germain

Bloggerka, autorka kuchařek My Cooking Diary

Cestuješ raději na divoko, nebo s plánem?

Já plánuju hodně na divoko. Většinou všechno řeším den před odjezdem, ale manžel hodně plánuje, takže to máme rozdělené.

Kam tě ta spontaneita v cestování dovedla?

Napadá mě třeba zážitek z Japonska, kde jsme se velmi spontánně dostali na nějakou party, kam nás vzala kamarádka. Přišli jsme do malinkatého baru, kde jsem si už představovala, jak se budeme mačkat se všemi dalšími hosty, ale pak se ukázalo, že to zdaleka není všechno. Prošli jsme takovými tajnými dveřmi, cítila jsem se, jako když jdu do Narnie, za nimiž se objevil čtyřpatrový dům plný lidí a party. To bylo velké překvapení.

Co při cestování s Amazing Places vyhledáváš?

Dřív to bylo hodně dobrodružné, ale teď když někam jedu sama nebo jen s manželem, je to čistě o odpočinku. Takže chci spát a nedělat vůbec nic. Co teď ale preferujeme úplně nejvíc, jsou místa pro rodiny s dětmi, aby tam bylo pohodlné zázemí, děti měly místo k rozletu a my si mohli v klidu na lavičce pít kafe.

Máš nějaký cestovatelský sen?

Chtěla bych s celou rodinou třeba na měsíc do Peru. Je to ale hodně vysoko, a tak si nejsem jistá, jakou přípravu na to musíme mít. S mojí povahou bych řekla, že prostě koupíme letenky a zítra odlétáme, zároveň ale s dětmi se člověk snaží zjišťovat ty opravdu důležité věci a je opatrnější, takže to asi úplně takhle spontánně nepůjde.

Co bys popřála projektu Amazing Places do další dekády?

Popřála bych, aby se pořád vracel ke kořenům toho, kde to všechno začalo. K lásce, ke sdílení, ke krásným místům. A aby se nevytratil entuziasmus z objevování krásných míst a z jejich předávání dál.

Patricie Pagáčová

Herečka

Patricie, jak osobně vnímáte Amazing Places?

Můj vztah k Amazing Places je velice pozitivní. Celá ta idea mě strašně baví. Ten obrovský výběr krásných míst podle toho, na co má člověk zrovna náladu, je boží. Vybavuji si, že

Veronika Arichteva pro Amazing Places točila spot, který se mi strašně líbil. Byl vtipný a originální, prostě jako Amazing Places. Osobně jsem měla to velké štěstí, že si mě z Amazing Places vyhlídli sami a oslovili mě s nabídkou spolupráce. Za mě je tohle jednoznačně nabídka, která se neodmítá, protože to je spolupráce snů. Jezdit na krásná místa, zkoušet je na vlastní kůži a pak lidem referovat o tom, jaké to tam je, je opravdu spolupráce za odměnu.

Jaký máte vztah k cestování a jaký typ destinací máte ráda?

Cestování miluju. I když od té doby, co mám malou, už to není tak „nalehko“, jak jsem byla dřív zvyklá, ale má to s ní zase úplně jiný rozměr a kouzlo. Takže mě moc baví poznávat a cestovat s ní, ať už je to do různých koutů světa, nebo na krásná místa u nás v České republice. Upřímně, je mi vlastně opravdu jedno, jestli letím někam do exotiky, nebo jedu v létě k Sázavě. Baví mě to všechno a jsem za každý výlet s nejbližšími vděčná.

Co byste popřála Amazing Places do dalších deseti let?

Spoustu dalších kouzelných míst, a hlavně spoustu spokojených lidí, kteří se díky nim vrací domů šťastní a vyzenovaní. A samozřejmě bych Amazing Places přála také další spolupráci se mnou, protože objevování kouzelných míst miluji a ráda se o zážitky dělím se svými fanoušky.

Nikol Moravcová

Influencerka a moderátorka

Cestuješ raději na divoko, nebo s plánem?

Nejraději cestuji s plánem na divoko. Protože si myslím, že ten náš život, který v Praze vedeme, je strašně pohodlný, a od každého výletu nebo cestování tak očekávám speciální zážitek a je jedno, jestli v dobrém, nebo ve špatném smyslu. Takhle myslím to na divoko. Ale co se nějakého komfortu týče, přeci jenom už mi bylo 37, mám ráda své pohodlí, a hlavně tím, že mám pětileté dítě, potřebuji nějaký standard. Potřebuji, aby ta místa byla trošku baby friendly.

Bylo někdy něco spontánní rozhodnutí, které tě na tvých cestách někam zavedlo?

Třeba minulý rok jsme měli výročí svatby a měli jsme v plánu, že pojedeme do Říma. Nakonec jsme ale jeli se 13 chalany na vodu, já jako jediná holka. To bylo hodně na divoko, ale samozřejmě byl penzion, já ve stanu, no to ne! Ale spali jsme na palandách, to bylo naše výročí, hodně romantické se 13 kluky! To bylo hodně spontánní, a nakonec to bylo skvělé! Kluci byli nadšení, protože já jsem jim pořád dohazovala nějaké holky, na vodě totiž bylo hodně mých sledujících, měli různé rozlučky se svobodou a tak, takže jsme soulodili a ve finále jsme byli taková obrovská parta, kde se ty holky různě míchali s těmi slovenskými kluky, bylo to super!

Nej zážitek z cest, který se ti jako první vybaví?

Těch mám hodně! Třikrát jsem byla na Burning Man v Nevadě. Je to festival, kde nefungují peníze, internet ani auta. Je v bývalé indiánské rezervaci, v poušti je na týden vystavěné město pro 80 tisíc lidí. Je těžké se tam dostat, ale když už, je určitě zajímavé to vidět. Je to vlastně největší outdoorová galerie. S každým, koho tam potkáš, si dáš small talk, nedá se to moc dobře popsat. Nikdo není víc, všichni jsou si tam rovni a i to mě přimělo zamyslet se nad materiálnem. Hodně se tam řeší například zero waste. Ovlivnilo mě to. I ti lidé, které jsem tam potkala. Jezdí tam třeba lidé ze Silicon Valley, kteří si potřebují vyčistit hlavu,

někdo tam jede fetovat, někdo za zábavou, někdo tam chodí nahý… každý si tam najde to svoje. Je to jedno z nejlepších míst na světě. Byl to největší výlet mého života, takový gamechanger.

Máš nějaký cestovatelský sen?

Já jsem si hodně snů už splnila, než jsme měli Violku. Nejvíc se mi líbilo na takových klasikách jako Havaj, Maledivy jsou zajímavé... Líbilo se mi i v Argentině, na Barbadosu. Možná bych chtěla něco jiného. Moře, oceán, to teplo mě pořád láká, ale zkusila bych třeba Kanadu, přijde mi hodně vzdálená od kultur, které už znám. Myslím, že časem budu na sever cestovat víc. Přála bych si jet ještě také do Thajska. Ale protože jezdíme na destinace, kde jsou vlny a kde si zasurfujeme, asi tam nikdy nepojdeme! Vím, že manžel by se chtěl podívat na Tahiti. Možná bych dala znovu šanci i Indonésii, kde se mi kdysi nelíbilo. Chtěla bych objevit místo, kde jsou vlny podobné jako třeba na Bali, ale nebude tam úplně narváno.

A co cestovatelský sen s ohledem na tvoji dceru?

My jsme opatrní. Nebudu chtít, aby mi jezdila v 15 letech někde ve Vietnamu na motorce! Budu chtít, aby se dostala třeba do Ameriky. Máme příbuzné v Aspenu, tam chceme jet a podívat se tam společně, do Colorada, do přírody. Violce bych chtěla také ukázat Havaj. Zní to jako klišé, ale byla jsem na Big Islandu, ten ostrov mi přišel skvělý!

Co bys popřála Amazing Places do další dekády?

Chtěla bych Amazing Places popřát, aby měl pořád tak skvělé lidi v týmu. Protože ti to tvoří. To je gros jakékoli spolupráce, kterou dělám. Tak vidím, že když to není okay v té firmě, je to hrozně vidět navenek. A díky tomu, že je u Amazing Places tolik skvělých influencerů a že ty spolupráce fungují na takové smooth bázi, tak si myslím, že je to hodně o vnitřku. Péťa umí vybrat dobré lidi, všichni jsou kreativní. A tak bych všem lidem, kteří na tomhle projektu spolupracují, přála, aby byli pořád tak skvělí a Amazing Places ještě aspoň desetkrát víc!

Terezie Kovalová

Hudebnice, violoncellistka a modelka

Cestujete raději na divoko, nebo s plánem?

Dobrá otázka! Hrozně ráda cestuji na divoko, ale jsem sbalená, jako kdybych měla plán. Typická panna. V ideálním případě jsem připravena na jakékoli okolnosti a ty mohou být opravdu jakékoli. Je to zvláštní, ráda improvizuji, ale jsem ráda na tu improvizaci připravená. Je to asi jako s hraním. Improvizovat na cello se dá špatně, ale když je na to člověk dobře připravený, tak to problém nedělá.

A jak jste na svých cestách musela improvizovat?

Se svým známým jsem jela na nějaký veletrh, a když jsme tam v deset večer přijeli, zjistili jsme, že si to špatně zapsal a že je veletrh až za měsíc, v noci jsme pak hledali ubytování. Nebo když jsem letěla hrát do Zambie, tak mi neřekli, že je to charterový let a že to letadlo bude někde zastavovat. Takže mě ve tři ráno vylili z letadla v Tanzanii místo toho, abych byla v Zambii, a já až asi po hodině při vyplňování nějakého formuláře zjistila, že jsem v úplně jiné zemi, než bych měla být, a že do Zambie létá jenom jedno letadlo denně. Stanou se takové momentky… Víceméně mě to víc štve, když je to dopředu naplánované a pak se něco takového děje, než když se prostě sbalím a pak už je mi to jedno. Moji kolegové si ze mě dělali legraci, že já jsem schopná si s sebou zabalit i cestovní matraci. Pak to ale dopadlo tak, že já byla ta, která byla v pohodě, a oni byli nabručení, že neměli oblečení, jídlo…

Nej zážitek z cest, který se vám vybaví na první dobrou?

Asi to bylo, když jsme přelétávali přes Andy a jeli jsme hrát do

Chile do Santiaga. Po příletu nás vzali zubačkou podívat se na sochu Marie, což je místní obdoba sochy Ježíše v Brazílii, a první moment nastal, když jsme čekali na tu zubačku nahoru, já byla hodně hlasitá, jenže pak jsem zjistila, že před námi ve frontě stojí Češi, a ještě ke všemu mě znají. To byl trapas fantastického kalibru! Když jsme přijeli nahoru, je to opravdu megalopole. Tak jsem se dívala, jak to vypadá, a říkám si, co je tohle, co to z dálky vidím. To jsou oblaka? Ne, byly to ty Andy. Jak je to město vysoko položené, pletly se mraky s horami. Byl to pocit absolutní bezvýznamnosti, úplně fenomenální, ještě speciálně uprostřed té megalopole. Paradoxně jsem se tam cítila bezpečně, oproti třeba Argentině. A to jsem v Santiagu byla zcela zřetelně jedna z mála bílých, a přesto jsem se cítila bezpečně.

Máte nějaký cestovatelský sen?

Určitě Taiwan. Protože mám spoustu přátel, kteří mají procestovanou celou Asii, a říkají, že je to pro ně suverénně země číslo jedna. Určitě Japonsko. Moje země, na které jsem vyrostla. Ve 13 letech jsem začala studovat metalurgii a samurajské meče. A rozhodně i Patagonie a Ohňová země.

Co byste popřála Amazing Places do další dekády?

Já bych toho popřála tolik! Ať se nebojí dál vzhlížet k výšinám a růst dál tam, kde si ostatní myslí, že to reálně ani není možné.

Eliška a Jaroslav Janoušovi

Zakladatelé aplikace Placehunter

Cestujete na divoko, nebo máte raději přesný plán?

E: Já mám raději přesný plán. Jsem hrozný plánovač, a navíc mě to plánování i baví. Najdu si ráda předem místa, která uvidím, kam půjdu.

J: Plánujeme pořád. Eliška je opravdu plánovač, takže když se třeba rozhodneme, že pojedeme jen tak random na víkend do Švýcarska, tak je to fajn.

E: To jsme ale dlouho neudělali, protože máme všechno naplánovaný! Je načase udělat nějaký spontánní trip.

I když máte vše naplánováno, nestalo se, že by vás improvizace přece jen někam zavedla?

J: Třeba když jsme byli v Austrálii…

E: To je pravda, to byla naše loňská svatební cesta po Austrálii, Indonésii. A ta byla taková volnější. Věděli jsme, že budeme 10 dní na západě Austrálie. Tam, kde se nám líbilo, jsme pak zůstali déle. A to byla asi největší spontánnost, kterou jsem zažila za posledních několik let. Ale pár let zpátky jsme měli super spontánní nápad na víkend ve Švýcarsku. V pátek ráno jsme se rozhodli, odjeli a přespali někde na blind ve stanu. Ráno na nás přiběhl nějaký Švýcar s kosou, ať vypadneme, protože jsme spali na jeho zahradě.

J: Přijeli jsme v noci, nebylo to vidět. Nikde nikdo…

E: Takže jsme si tam rozbalili stan… ale vyloženě spontánnost u nás moc neexistuje.

Nej historka spojená s cestováním?

E: Tekoucí láva na Islandu! Viděli jsme ji úplnou náhodou, protože Jarda si usmyslel, že chce nový dron. Jeli jsme ho koupit do Reykjavíku a ta sopka byla jenom asi 30 kilometrů od něj. Tak jsme se na ni jeli podívat. Kdybychom pro dron nejeli, cestovali bychom po Islandu a do Reykjavíku bychom dojeli asi až za týden.

J: Nutno dodat, že my jsme na Island nepřiletěli, takže jsme nebyli v Reykjavíku, ale připluli jsme lodí, úplně na druhý konec Islandu. Jeli jsme přes celý Island asi osm hodin na jeden zátah jenom kvůli tomu dronu… jinak bychom to jeli pět dní a sopka už by nesoptila. Bylo to pompézní.

E: Byl to nejkrásnější cestovatelský zážitek za celých 15 let, co cestuji.

Máte nějaký cestovatelský sen, ať už společný, nebo každý svůj?

E: Antarktida.

J: Už to není Patagonie?

E: Ta je na druhém místě! Grónsko, Špicberky... chtěla bych jít nějakou dálkovou cestu, třeba měsíc. Pacifik mě moc neláká.

J: Mě cestovatelskými aktivitami zásobuje Eliška.

E: Určitě máš nějaký svůj vlastní cestovatelský sen!

J: Chtěl bych se podívat do Japonska. Ale sen… sen je něco, co je nedosažitelné. A Japonsko dosažitelné je. Sen vnímám jako třeba nějaký Everest, něco, co se asi spíš nepovede, nebo je třeba hodně tlačit, aby se to podařilo.

Co byste popřáli projektu Amazing Places do další dekády?

E: Mně by se hrozně líbilo, kdyby se projekt Amazing Places rozrostl do Skandinávie. Je tam neuvěřitelné množství „archikousků“, jak já říkám, to jsou architektonické skvosty. Tam by se Amazing Places určitě vyřádil. Jsou tam úžasná ubytování, chatky, podniky… myslím, že by to bylo velice přínosné. Tohle bych jim moc přála, aby se dostal do dalších zemí. Nejenom třeba do té Skandinávie.

J: Já jim přeji super tým. Kdo Amazing Places zná, ví, že je to o lidech. Navenek je to jenom o ubytování, ale pokud s Amazing Places spolupracujete víc, je to o lidskosti. Tak aby z toho nevyprchala!

Lukáš Hejlík

Herec a influencer

Jste typ plánovač, nebo máte raději spontánnost a cestování na divoko?

Na divoko. Ale jsou situace, kdy jsem v devět večer ve vlaku a hledám, kde budu spát. Pokud je to ale se ženou, tak to cestování samozřejmě musí být podle plánu. Ale pokud je to v „jen moje pracovní cesta“, od které nežádám zážitek, tak je mi jedno, jestli spím v penzionu Hanka, Mirka, nebo Lada.

Plánuje tedy spíše Veronika…

Plánuje Veronika, protože já si myslím, že náš rodinný rytmus ovlivňuji strašně moc, takže ve chvíli, kdy máme možnost strávit nějaký společný čas, tak si přeji, aby o tom rozhodovala ona.

A kam vás při cestování zavedla improvizace?

S Gastromapou je to složité, protože jdu vždy po nějakých tipech a tam neimprovizuji. Ale když se nad tím zamyslíme, tak improvizace je vlastně všechno, třeba změnit kurz, když se otočí vítr nebo přijdou jiné nepředvídatelné okolnosti. Teď jsem například jezdil s mojí dcerou, jak říká její generace, random. Že nevíme, kam pojedeme, a to mě hrozně baví, to mě vážně baví, takové toulání se. A ještě většinou nejedeme po dálnici, jedeme přes vesnice a okreskami, které ty vesnice a městečka spojují, já tomu říkám Edice Česka, koukám se na lidi, na krajinu, na tu naši zemi.

Máte z těch svých cest nějaký opravdu bizarní zážitek? Mám spoustu takových zážitků a to je na tom právě hezké. Je dobré vyrazit i do zahraničí, aby člověk zjistil, že se doma máme hezky. Mám mraky zážitků. A přestože deset měsíců v roce neustále jezdím po Česku, tak stejně o prázdninách v době volna zase rád, jezdím po Česku. Je to vážně zvláštní. I když se už samozřejmě snažím co nejméně řídit a šetřím síly,

ale to cestování jako takové mě stále naplňuje. A mám rád, že si člověk občas dopřeje takový jako posh zážitek, takový klid a trochu luxus, což je ale se mnou těžké. A potom naopak udělám nějakou totální improvizaci.

Máte vůbec ještě někdy dovolenou, nebo je to už profesní deformace a pokaždé dáte něco do mapy, když už na tom místě jste? Dá se ten profesní život u vás ještě vůbec oddělit?

Ale to já asi ani oddělovat nechci, pro mě to vlastně je dovolená, pokud u toho zároveň nehraji čtyři představení. Když už na tom konkrétním místě jsem, tak si tam občas něco večer dám. A nejvíce práce a mailů udělám vždy na dovolené.

Není to hrozné?

Ne, ne, to mě naopak baví. To není na úkor toho relaxu a rodiny, když vím, že si chce Vojta hrát nebo se na něco koukat se ženou, tak vím, že si to můžu dovolit. Důležité je to, že se jim věnuji ve chvílích, kdy oni očekávají, že s nimi budu naplno, kdy chtějí a těší se na moji pozornost, to je důležité se naučit. Ve chvíli, kdy chtějí po dnu plném zážitků relaxovat a nic nedělat, tak to je ta moje chvíle, kdy se můžu zase věnovat svým aktivitám, a mě to baví, pro mě je to také relax. Nevnímám to jako práci.

To je hezké, když je práce hobby… Nevím, jestli je to přímo hezké, já říkám sám o sobě, že je Honza šílenec. Ono to asi není následováníhodné, ale tak to je, je to prostě diagnóza. A důležité je, že moje žena pochopila, že to takto mám, a já jsem zase pochopil, že jsou věci, které já nezměním na ní. Sice to chvilku trvalo, ale teď už to oba víme a umíme se respektovat.

Když jsme domlouvali rozhovor, tak jste mluvil o Japonsku, že se vám tam tak úplně nechtělo, že to byl hlavně Veroničin sen.

A máte vy nějaký cestovatelský sen, který jste si ještě nesplnil?

Ano, já jsem hodně Evropan, jsem hodně na Evropu zaměřený, takže bych se rád podíval do Portugalska, kde jsem ještě nebyl. Nedávno jsem byl vlakem ve Švýcarsku a tam bych se velice rád vrátil. A potom jsem ještě nebyl v zemích jako je Estonsko, Lotyšsko, Litva. To je ještě pár evropských míst, kde jsem nebyl a láká mě to. A příští rok chci být zase víc v Česku, což je paradox, jak už jsem zmínil. Když jsem v naší zemi zakletý deset měsíců, a stejně mě to Česko láká dál, abych ho prozkoumal ještě detailněji.

A co byste popřál Amazing Places do další dekády?

Tak já bych popřál ochrannou ruku nad tím trhem, který si sám projekt Amazing Places v podstatě vytvořil. Já jsem se za těch deset uplynulých let vždy s Petrem Kotíkem pravidelně scházel a vždy jsme si ty naše úspěchy bilancovali, protože jsme ty naše aktivity v podstatě založili ve stejnou dobu s rozdílem maximálně půl roku, o který já jsem začal dříve než on. Takže jsme se vždy navzájem sledovali, inspirovali a doplňovali. Takže vím, jak je důležité nejen vyrůst, ale zůstat tam nahoře a udržet se tam, to je velká zodpovědnost. Ale to se těžko vysvětluje, to si člověk musí zažít na vlastní kůži.

Gabriela Heclová

Herečka a influencerka

Cestujete raději na divoko, nebo s přesným plánem svých cest?

Mám ráda kombinaci. Ráda vím, kam a kdy jedu, abych se měla, jak těšit. A jak se tam dostanu, abych byla v klidu. Ale nemám ráda takové ty dovči nebo výlety, kdy bych potřebovala další dovolenou, protože jsem ve stresu, abych to stihla. Takže mám ráda lehce naplánováno, abych neztrácela čas hledáním na místě, ale rozhoduji se pak podle nálady, počasí.

Nej zážitek z cest, který se vám vybaví na první dobrou?

To jsou takové ty extrémy, kdy mě někde okradli nebo jsem nestihla letadlo… nebo jsem letadlo stihla, ale zapomněla jsem si doma občanku. Proto už právě raději plánuji.

Máte nějaký cestovatelský sen?

Asi Tibet. Nebo Himaláje. Jsem hodně na přírodu, nevadí mi spát pod širákem a tak.

Co byste popřála projektu Amazing Places do další dekády?

Já bych Amazing Places popřála minimálně ještě třikrát tolik.

Ať jsou stále Amazing a ať roste jejich portfolio, abychom měli kam jezdit a mohli objevovat nová krásná místa!

Nikol Trojanová

Influencerka

Cestujete raději na divoko, nebo s plánem?

Všechny varianty jsou super a je dobré je střídat. Jsem typ, který spíš cestuje neorganizovaně, říkám si, že to vždycky nějak dopadne. Ale můj manžel je naopak organizovaný typ, takže to jedeme podle itineráře, podle plánu.

A když už jste improvizovali, manžel ustoupil a bylo podle vašeho, kam vás taková improvizovaná cesta zavedla?

To vám takhle z fleku asi neřeknu. Ale je pravda, že když člověk moc neplánuje, je schopný najít ubytování last minute za lepší cenu. Nebo se přizpůsobit počasí. Takže tohle je dobré na cestách na poslední chvíli. Ale když jedete do zahraničí, navíc dál, je nutné mít nějaký plán. Díky tomu, že s manželem hodně cestujeme, jsme se podívali do Indie, Vietnamu, a to už byste měli nějaký ten plán mít.

Nej zážitek z cest, který se vám vybaví na první dobrou?

Jsou dva! Jeden je z Mexika, kde nás varovali, ať si dáme pozor na pouliční gangy a nevystupujeme z auta a tak podobně. Jeli jsme krajinou, ale bylo to v docela bezpečné zóně, Yucatan, což je turističtější část Mexika, a na obzoru jsme viděli plameňáky. Byly jich tam stovky a byla to nádherná podívaná, nikde nikdo. Řekli jsme si, že se na ně půjdeme podívat, protože tam bylo spíš sucho, mělčina. Nádherný zážitek! Vraceli jsme se k autu, u kterého zastavil motorkář. Celý zahalený, v černém, s kuklou… a my jsme u sebe neměli absolutně nic,

ani mobil. Říkali jsme si, že to dopadne hodně špatně, že nás přepadne, sebere nám klíče od auta, odjede s ním a bude. Takže jsme k tomu autu šli jako na popravu a on to byl „jen“ místní ranger, který nám řekl, že nemáme plašit ty plameňáky... To se mi ulevilo asi nejvíc v životě! Další zážitek mám z Vietnamu, kde jsme na divoko u vodopádů vlezli do jednoho jezírka a najednou mě něco začalo kousat do nohou! Říkám si, no to snad budou pirani nebo co to tady může být, a ony to byly ty rybičky Garra rufa, za kterými u nás lidé chodí na pedikúru. Nakonec to bylo super a nechali jsme se okusovat! Takže takové zážitky si já pamatuji, že jste úplně v tenzi, co se to děje, ale nakonec to dobře dopadne.

Máte nějaký cestovatelský sen?

V hlavě mám seznam, co bych chtěla, ale kdyby byla jenom jedna možnost, bylo by to Japonsko. Japonsko je úplně jiná kultura, je protkané takovou mysterií. Jet do Tokia nebude asi úplně ono, spousta lidí a moc civilizace, ale představuji si hory, nízké baráčky, jezírka, to na mě působí velmi uklidňujícím dojmem, to bych chtěla vidět!

Co byste popřála Amazing Places do další dekády?

Spoustu další krásných míst, která mohou sdružovat a dávat je na svoji platformu, aby si je zákazníci mohli vybírat. A s tím souvisí další přání; spousty dalších spokojených zákazníků a klientů!

AMAZING FOOD

Gastronebe

text Lukáš Hejlík, foto archiv podniků

Projekt Amazing Places vstupují do jedenáctého roku své existence, to inspirovalo k výběru jedenácti míst Gastromapy, která ale zároveň jsou i na mapě kouzelných míst. Vybrat bylo opravdu složité, hlavně těch samotných jedenáct. Ne že by těch krásných adres bylo málo, právě naopak. Za to desetiletí šlo totiž oboje ruku v ruce strašně nahoru, jak gastronomie ve všech regionech Česka, tak máme víc a víc kouzelných míst.

@lukashejlik

#gastromapalukasehejlika

17. listopadu 1, Šumperk hotelperk.cz

Báječný šéfkuchař Jan Malý se po letech vrátil domů do rodného Šumperka! Vařil v Rakousku, pak v karlínské Esce, naposledy rozbíhal olomoucké Long Story Short Eatery & Bakery a báje o jeho dokonalých jídlech se nesly celou gurmánskou republikou. Teď Hans, jak se mu přezdívá, postavil v nové restauraci Perk tým a menu, které je otevřené místním, ale také všem, kdo chtějí poznat novou gastronomickou kapitolu v Jeseníkách. Hotel Perk, který byl vždycky šumperským šperkem, je vůbec dokonalým příběhem navrátilců, od investora, šéfkuchaře po designérku.

Hotel Perk

Angusfarm

Soběsuky 9 angusfarm.cz

Byla tu vesnická hospoda už v roce 1872. Vyhlášená je nyní již jako Angusfarm. Nejde jen o famózní steaky, tataráky nebo pečené či dušené hovězí z plemene angus. Hovězí skot se pase na loukách v okolí a vězte, že zvířata tu šéfkuchař, který vaří podle zemědělského roku, zpracovává od čumáku po ocas. Angusfarm nezastavil v nasazení ani požár, ba naopak. Byla neskutečná paráda sledovat, jak tým restaurace postavil v rekordním čase novou kuchyni, ještě kouzelnější penzion a vyjel na gastronomickou trať s ještě dravějším gustem.

V Polích

Malé Číčovice 26 penzionvpolich.cz

Tady se obědvá ze starého porcelánu! Však má toto místo, které kdysi v polích stálo, velkou historii. Současný citlivě zrekonstruovaný penzion je v budově bývalého jezuitského klášterního statku z 18. století, o tom dodnes svědčí 120 cm silné opukové zdi. Kuchyně Viktora Mráze a Kristiny Horáčkové je opravdu venkovská. Na talíř dostanete velká jídla: kachnu, husu nebo telecí řízek na přepuštěném másle. Vezměte děti, mají tu krásné vyžití, vezměte rodiče a kamarády, klidně i z ciziny, a spěchejte, než se jídla na tabuli proškrtají!

Long Story Short

Koželužská 31, Olomouc longstoryshort.cz

Historie je tu bohatá, ale současnost ještě šťavnatější. V bývalé vojenské pekárně ve tvaru obrovské podkovy je dnes jeden z nejhezčích designových hostelů na světě, fakt! Long Story

Short je ale také boží kavárnou, terasou s grilem, a dokonce naprosto originální restaurací a pekárnou. Minimalistická jídla jsou krásná ve své jednoduchosti, často tu ochutnáte veganské jídlo bez toho, aby vám to někdo určoval a vnucoval. Jestli někdo zpracoval trendy a nádherně je vypravil na talíř, je to přesně tahle parta. Díky tomuhle místu je Olomouc víc cool.

V Bezovém Údolí

Kryštofovo Údolí 17 vbezovemudoli.cz

V údolí říčky Rokytky, v obci nesoucí jméno svatého Kryštofa, leží pohádkové místo, které předčí veškerá vaše očekávání o citlivé rekonstrukci, úctě k tradičním hodnotám či minimalismu v designu. Bezová restaurace s pekárnou používá produkty lokálních pěstitelů a chovatelů, vyrábí si vlastní šťávy, oleje, zavařeniny a kompoty, fermentuje a zpracovává celé suroviny. Vždy dbá na udržitelnost a odpovědnost. Bezové Údolí následuje roční období a přináší vám to, co v dané chvíli příroda nabízí. Na své si přijdou nejenom milovníci masa, ale i vegetariáni a vegani.

Zikmundov

Staré Hutě 93 zikmundov.cz

Adam Havlíček jezdil na Zikmundov už jako malý kluk. Berchtoldovský statek hodně poznamenalo 40 let komunistické péče, nicméně právník Adam z něj vytvořil ikonické místo. Miluje Toskánsko, a proto si ho tak trochu vykouzlil i doma na Zikmundově. Statek s hájenkou se změnil v ráj všech instagramerů, celý ho však drží 400 let staré pilíře. Kuchyně se radí s hosty a každý den vaří to, na co mají chuť a k čemu mají suroviny. Po letech se však chystá otevřít i veřejnosti a bude možnost si tu udělat i rezervaci zvenčí. Užít si Zikmundov celkově, to je to, co chcete zažít.

Chateau Mcely

Mcely 61 chateaumcely.cz

Honza Štěrba zámecké kuchyni šéfuje už skoro dvacet let.

Vlastně od chvíle, kdy se Inéz a Jim Cusumano zamilovali do zchátralé ruiny a udělali z ní nádherné luxusní místo, Chateau Mcely. Daří se jim hosty uspokojovat v každém detailu. Domakané prostředí zámeckých pokojů, anglický park ve Svatojiřském lese, úžasné lázně s koupacím jezírkem, samozřejmě nádherná restaurace Piano Nobile, a stejně tak i atmosférické prosklené patio, to vše vás prostě adekvátně potěší. Honzovo menu vychází z oblíbených pokrmů bývalých majitelů, šlechticů z rodu Thurn-Taxisů. Ale nahlíží i do receptů babičky Cusumano.

Kovárna Frýdštejn

Frýdštejn 47

restauracekovarna.cz

Tady vždycky byla kovárna! Křižovaly ji dvě cesty, formanská a saská. Kousek od Malé Skály, jen pár desítek metrů od zříceniny hradu Frýdštejn, opravili bratři Cidlinští ruinu z roku 1835, která je teď jednou z nejvyhledávanějších restaurací v tomto kraji. Ke kovárně přistavěli na ochozu celoroční prosklenou terasu s nejdokonalejším výhledem, kde se dnes hosté perou o to, aby tam mohli sedět. Pro menu oslovili zkušené kuchaře a po letech provozu se pořád lepší. O víkendu je tu během několika hodin 150 sedících hostů. Kuchyně pracuje s Josper grilem.

Královka

Janov nad Nisou 1160 hotelkralovka.cz

Kdo by nemiloval Jizerky? Však jsou to naše nejčistší hory. A kdo se tam vydá, nemůže minout Královku. Nejde jen o krásnou rozhlednu z roku 1907, ale také o hotel s překrásnými pokoji nebo apartmány, ze kterých se můžete vydat přímo do lesa. Mají tu i dvě restaurace, skvělá je už i ta samoobslužná, Sluneční terasa. Pokud chcete za větším zážitkem, navštivte tu v patře, Královskou restauraci, kterou má pod sebou Patrik Bečvář, zkušený šéfkuchař a člen českého nároďáku. Můžete si tu pochutnat na české, italské, ale i asijské kuchyni.

Grandhotel Pupp

Mírové náměstí 2, Karlovy Vary pupp.cz

Grandhotel Pupp září v srdci lázeňské zóny Karlových

Varů už od roku 1701. Vždycky přitahoval umělce, vědce, státníky, osobnosti. Teď může lákat i gastronauty. Menu Grandrestaurantu se pod vedením Ondřeje Korába vrátilo k české klasice v podobě, v jaké dobyla i císařský dvůr ve Vídni. To všechno v překrásném prostředí s úchvatným servisem. S novým ředitelem a vedením přišel nejenom nový šéfkuchař, ale znovuzrození zažívá i Becher‘s Bar pod taktovkou šéfbarmana Vítězslava Ciroka. Můžete si tu užít třeba koktejl Vesper, který byl přímo v Becher‘s Baru stvořen pro bondovku Casino Royale.

Cattaleya

Čeladná 510 cattaleya.cz

Z Čeladné se za poslední roky stal takový moravský Špindl. Přesto je tu místo, kde se můžete opravdu ztratit. Přímo v lese. Tady doslova trůní resort Cattaleya. To v překladu znamená orchidej. Kruhový prosklený altán s krbem uprostřed vám dává možnost vychutnat si vypiplané dobroty šéfkuchaře Davida Macka, který se vrátil domů z pražského michelinského Fieldu. Neváhejte si tu užít celé degustační menu, je tu za velmi dostupné peníze. Mají tu i skvělou cukrářku. Tady si dokážete odpočinout i zažít výjimečnou moderní gastronomickou operu.

První obracení Proudu

texty a foto tým Proud & Lukáš Wisla

Lehký ležák Proud z Plzeňského Prazdroje letos vtrhl do obchodů i do některých barů a restaurací. Poprvé mohli přijít do styku se značkou fanoušci a tvůrci v březnu letošního roku, kdy byla v útrobách staré elektrárny v Holešovicích naplno odpálena jedna z největších událostí letošního roku, minimálně v pivu. Celá událost byla rozdělena do dvou sekcí tak, aby návštěvníci pochopili kreativní myšlenku Proudu hned v samotném počátku. Obraceli Proud totiž už od příchodu, kdy procházeli nasvícenými útrobami staré elektrárny, až po východ do krásného glampingového sálu, kde se odehrával celý hlavní děj eventu. Ten se dělil do dalších tří epizod – první byla chill party, na níž se hosté mohli rozkoukat a nasát atmosféru, následovalo umělecké představení nového cirkusu na kole a event byl uzavřen úplným obrácením Proudu, kdy po spadnutí opony v největší části haly vystoupil DJ Manene.

Proud & Manifesto Opening Party

Na konci června byla slavnostně otevřena první Proud „ambasáda“ v prostorách smíchovského Manifesta. Hosté si mohli vychutnat jak čepovanou variantu, tak Proud v ikonické třetince. Program si užili milovníci DJ Blanchita, svým stand-up vystoupením zaujal Big Daddy Mikky a nakonec odehráli koncert Simon Opp & Dominik Grey.

Beats for Love

Proud to letos roztančil ve velkém – rovnou jako generální partner tanečního festivalu Beats for Love. Jubilejní desátý ročník festivalu byl opět obrovským úspěchem – jak pro Proud, tak pro samotný festival.

Botas kolaborace

Jedním z dalších prvků, kde značka obracela Proud, byla kolaborace s tradiční značkou obuvi Botas. Co takové dvě značky pojí? Tradice. Obě značky vycházejí ze silné tradice, nicméně ani jedna nechce usnout na vavřínech, ale naopak chce svoje produkty přizpůsobovat přicházejícím generacím a trendům. Proud chce změnit vnímání českého piva a Botas se zase vydal cestou toho, aby ukázal, že ševcovina nevymřela a že i z tradiční výroby můžou vzejít kousky, které obstojí v rychle se měnící moderní době.

Colours of Ostrava

Festivalová sezona byla pro první rok nového ležáku na trhu stěžejní, proto hned po festivalu Beats for Love přišly na řadu tradiční Colours of Ostrava.

Big Breath Journey aneb cesta za dechem

Věříte na synchronicity? Já ano.

Ráda bych se s vámi podělila o můj kouzelný příběh.

text a foto Adela Bellini

Kdo četl pár mých řádků v předchozích číslech magazínu Amazing, už ví, že aktuálně je mým domovem Bali. Ostrov bohů. Ne nadarmo se mu tak říká. Duch ostrova má velkou sílu, kterou každý bez rozdílu víry sám pocítí na vlastní kůži. V dobrém i zlém, ve zdraví i nemoci, bohatství i chudobě. Vše, co tu člověk prožívá, je cítit ve dvojnásobné intenzitě. Když je dobře, jako by se celý svět radoval. A jak se říká u nás, když se něco…, tak pořádně.

Je květen a mou rutinou je návštěva fitness centra. Každodenní tréninky, mobility, flexibility a hlavně stojky. Stojky jsou všechno, obrácený pohled na svět. Stojková praxe mi nabídla novou perspektivu, z jaké mohu vidět život. O tom ale třeba někdy jindy. V rámci tréninků je pro mě velmi důležité zařadit pravidelný, kvalitní odpočinek a rekonvalescenci. Nabrat novou sílu a energii pro další růst. Chodím do sauny, nořím se do ledové vody (tzv. ice plunge) a nově chci zařadit i aktivní vědomá dechová cvičení. Říká se, dej si pozor, co si přeješ, mohl bys to dostat. V rozvrhu se o pár dní později objevila lekce s názvem „Big Breath“ (velký dech). Podávám přihlášku.

Je den jako každý jiný, až na to, že odpoledne vyrážím dýchat. Vcházím do místnosti a vidím snědého kluka, jak čistí prostor bílou šalvějí. Hned se ale zarazím, protože ho nevidím poprvé. Zdravíme se a zjišťujeme, že jsme spolu před pár dny mluvili v sauně. Jmenuje se Liam, kluk z Austrálie. O pár minut později vchází dovnitř chlapík vysoký až do stropu, dlouhé ruce, dlouhé nohy, nepřehlédnutelný. Představuje se jako Big Joe a pochází z Los Angeles. Žádná setkání nejsou náhodná a já v ten moment věděla, že ani tohle není. Celou hodinu jsem kluky pozorovala během mé cesty za dechem. Jakmile jsme skončili, neváhala jsem, poslechla svou intuici a navrhla klukům společné tvoření. Další den se shledáváme u kávy, sdílíme své životní příběhy, Joe vypráví o svých dalších plánovaných cestách, nadcházejícím retreatu na Kostarice, který tam příští měsíc pořádá, a vymýšlíme koncept focení. A víte co? Stalo se to. O pár dní později jednoho brzkého rána se scházíme na pláži zvané „Pig Stone Beach“, jedno z mých nejoblíbenějších míst na Bali. Maluju bílé linky na tváře kluků a jsem ve svém elementu. Tvořím, tedy jsem. Natáčíme a fotíme. Prožíváme nejlepší den na světě, což jsem zjistila, že je jedno z mála tetování, které na sobě Joe má. („Best Day Ever“)

Od té doby se scházíme na společné obědy, chodím na každý breathwork a vzniká nové přátelství. Netrvá dlouho a najednou i já držím s kluky prostor pro skupiny lidí, kteří na své cestě za dechem prochází niternými procesy a prožívají hluboko uložené neprožité emoce. Společně se vydáváme za poznáním a citem. Společně dýcháme do prostoru, do srdce. Poprvé v životě pronikám hluboko do medicíny, kterou každý máme v sobě a můžeme ji kdykoliv a kdekoliv použít. A navíc – zadarmo. Jmenuje se dech. Možná to někomu zní až moc ezo, ale vlastně je to celé jedna velká fyzická práce, ne nadarmo se tomu říká „breathwork“.

Blíží se červen a já stále oddaluju koupi letenek. Necítila jsem, že bych je „teď“ měla kupovat. Měl mě čekat výlet do Česka a následně přelet na Kostariku za mou přítelkyní Kamulkou. Talentovanou kuchařkou, spisovatelkou a úžasnou umělkyní, která je jedna z mých největších inspirací. Možná ji znáte jako „Kamu“.

Je slunné odpoledne a já dojídám s kluky oběd v jedné z našich oblíbených restaurací na Bali. Ptám se: „Už jste byli na sopce Mt. Batur?“ Joe odpovídá: „Ne, až uděláme poslední velkou session před mým odletem, bereme motorky a jedeme do hor ji společně vyšlápnout jako zakončení naší společné cesty na Bali!“ Liam i já se smějeme.

V neděli nás čekal poslední velký breathwork se skupinou asi 50 lidí. Byl to krásný a silný zážitek pro nás všechny. Hodně objímání, konverzací, společného sdílení a na závěr jsme se rozloučili s pár přáteli společnou večeří. Den nekončí, pokračujeme dál. Po půlnoci sedáme na motorky a cílová destinace je oblast zvaná Kintamani, kde se nachází aktivní sopka Mt. Batur, na kterou máme v plánu za pár hodin vyšlápnout.

Před sebou máme 30 minut spánku a už na nás čeká lokální průvodce, který se vydává s námi. Cestou na vrchol vznikají krásné videozáběry a fotky. Pro představu přidávám jednu z nich ke článku.

Jsme tu, zvládli jsme to s úsměvem na tváři a užíváme si východ slunce a všechny barvy duhy. Po zdolání hory nebo sopky, zkrátka jakéhokoliv vrcholu, je mi jasné, že mě čeká další práce. Možná i to je jeden z důvodů, proč se nám v životě

občas naskýtají momenty stagnace a rezignace. Někde hluboko v podvědomí to totiž víme, že za každým zdolaným vrcholem se otevírá nové prostranství, a tudíž další vrchol na obzoru a s ním další stoupání. Nejen v přírodě, ale i v našich životech a jeho peripetiích.

Vracíme se do kempu a konečně máme prostor k odpočinku a nabírání nových sil. Blíží se večer a my sedíme na balkoně našeho jogla, uprostřed hor, uprostřed ničeho. Povídáme si a děláme takovou malou ceremonii. Nikoho snad nepřekvapí, že společně dýcháme do noční oblohy plné hvězd. Najednou se děje okamžik, který se stal jednou z mých klíčových vzpomínek na tento výlet.

Joe si stoupá přede mě a říká: „Sedneš na stejné letadlo jako Liam a poletíš na Kostariku s námi, chceme tě s sebou na retreatu.“ Oči se mi zahrnuly slzami a na hrudi jsem cítila teplo. Tak proto jsem čekala tak dlouho a nedokázala se rozhoupat ke koupi letenek. Všechno má svůj čas a své místo. Jak říkám, žádná setkání nejsou náhodná. O pár týdnů později jsem opravdu nasedla do letadla směr Kostarika. Mezizastávka byla v Los Angeles, kde jsem předtím nikdy nebyla. Tolik zážitků.

Retreat byl úžasný, mohla bych o něm napsat dalších milion stran. Nejenom, že jsme zažili společně kopec srandy a že jsem se o sobě naučila za měsíc tolik, co kolikrát není možné zvládnout ani za půl roku, ale jako bonus jsem po skončení

naší cesty zbylé dny prožila s Kamulkou. Tvořily jsme, natáčely, fotily, dobře jedly, pomalovala jsem zdi v jejich jógové maloce uprostřed džungle a sdílely jsme oceány lásky.

Během této cesty jsem otevřela spoustu dveří novým úžasným příležitostem. Nebojme se dělat riskantní kroky v životě. Nebojme se dělat kroky do neznáma a nebojme se změn. Změna je opravdu naše jediná jistota. Všechny jsou svým způsobem nepříjemné, protože nás nutí stále být někým jiným, novým, vystupovat ze známého a komfortního, ať už je to jakékoliv. Být jedna velká proměnná stojí dost energie a my bychom si rádi alespoň na chvíli nechali to, co se nám tak líbí a v čem je nám tak příjemně, láskyplně, šťastně a vesele. Někdy ale zapomínáme, že kdyby to bylo věčné, omrzelo by nás to a ten pocit, co neustále honíme, by stejně dříve nebo později zmizel. Shledání s kluky mi otevřelo nové obzory a rozšířilo vnímání mne samotné. Naskočila jsem znovu na vlnu cestování, dobrodružství a otevírám se všem krásným příležitostem světa, pouštím kontrolu a omezující přesvědčení, protože ty mě na cestě k růstu omezují. Stanovila jsem si nové cíle, vím, kam směřuji a jaký je můj aktuální záměr.

A jak to dopadlo s tím výletem do Prahy? Potom, co jsem nechala propadnout letenku a cestu zrušila, protože jsem myslela, že tam jet prostě nemám, jsem se ale rozmyslela a za tři dny sedla na další letadlo směrem Česká republika. Místo, odkud pocházím. Čekalo mě celých 44 dní plného tvoření, lásky, sdílení a zábavy. Samotnou? Jasně že ne. S kým jiným než s Kamulkou, mojí nejmilejší přítelkyní. Naplánovaly jsme společně několik pobytů pro ženy, kde se vařilo, fotilo, hoooodně opečovávalo a kultivovala ženská energie. Není totiž nic důležitějšího než láska a čistý záměr. Pojďme společně tvořit lepší moment, lepší den a lepší život.

Pokud čekáš na nějaké znamení nebo impuls, cítíš se „zasekle“ a chceš něco změnit nebo jen toužíš prohloubit vztah se svým mentálním i fyzickým zdravím – tohle je ten okamžik.

Teď.

Že o vědomé praxi dechu nic nevíš? Přečti si knihu, poslechni podcast nebo zajdi na jednu z lekcí. Dej tomu šanci. Praktikuj zpomalování a návrat k sobě. Žijeme v uspěchané době a zpomalování je zásadní element. Pro mě se po našem seznámení s kluky dech stal každodenní vědomou praxí a nástrojem, jak lépe zvládat den a všechny s ním přicházející situace.

A nebojme se mluvit s „cizinci“. Myslím tím lidi, které neznáme. V parku, v obchodě, ve fitku nebo kdekoliv právě teď jsi. Nikdy nevíš, co ti to může přinést do života.

S láskou

Adela

TIPY:

Aplikace:

Othership – moc doporučuji vyzkoušet

Wim Hof

Podcast:

The Power of Breath: Big Joes Athletic and Spiritual Evolution

Robiczech – Easy Cast

Dr. Jak Feldman – Breathing for Mental and Physical Health

Wim Hof

Joe Dispenza

Knihy: Dech – James Nestor

Wim Hof – Ledový muž Joe Dispenza

Breitling slaví!

Mistr chronografů, průkopník v oblasti leteckých přístrojů, vesmírný pionýr. Brand, který se během sto čtyřiceti let zapsal do nejprestižnější desítky švýcarských hodinářských jmen. Značka Breitling letos oslavuje kulatiny a zdá se, že je slaví hlavně prací. Představila více než tři desítky nových modelů, včetně výrobně nejsložitějších věčných kalendářů. Kde se zastaví její ambice a proč se tak ráda vrací ke skutečným kořenům? Tohle je příběh odvážných mužů i velkých vizionářských snů.

text Jindřich Hubený, foto archiv Breitling

Jde o pořádné jubileum, před sto čtyřiceti lety byl svět jiný než dnes… V roce 1884 nelétala letadla a do Ameriky jste se dostali jen lodí. New York měl sice v té době už elektricky osvětlené ulice a budoval elektrické troleje, pohyb lidí po městě však zajišťovali především koně. Evropa na tom byla podobně a v jejím srdci ve švýcarských horách Jura bujel nový trend – manufakturní práce ve velkých hodinářských dílnách. Do té doby byly totiž místní hodináři roztříštěni jako střípky rozbitého skla po celém pohoří, jeden vedle druhého, každý ve své chalupě. Skládali hodinky a hotovou práci pak odevzdávali zadavateli. Jedním z prvních průkopníků souvislé práce pod jednou střechou, stále jí říkáme hodinářská manufaktura, kde ten či onen řemeslník pracuje na dané části díla, byl Ernest Francillon z Longines, od něj se pak učili ostatní. Léon Breitling si také brzy uvědomil, že pokud chce být úspěšný, musí svůj malý ateliér v Saint-Imier přebudovat na manufakturu s mnoha šikovnými páry rukou pod jednou střechou. Přestěhoval se do mekky hodinářství, do městečka La Chaux-de-Fonds,

a po šesti letech úspěšného podnikání si konečně otevřel vlastní velkou továrnu. Psal se rok 1892.

Chronografy na ruku

Léona Breitlinga fascinovalo měření času, stopky se jemu i jeho synovi a vnukovi staly osudnými. V roce 1905 si nechal patentovat tachymetrickou škálu u kapesních hodinek, které tak umožnily měřit rychlost v rozmezí od 15 do 150 km v hodině, což bylo v době nastupujícího automobilismu praktické. Jeho syn Gaston pak o deset let později uvedl na trh náramkové hodinky se samostatným spouštěcím tlačítkem chronografu umístěným nad korunkou. Do té doby měly hodinky se stopkami spouštěcí a zastavovací mechanismus zabudovaný v korunce, to vedlo k nepřesnostem v měření času, ale i chybám při odečítání časových údajů (omylem se stávalo, že si jejich majitel přeřídil hodinovou či minutovou ručku). Největší přelom však přišel o dvacet let později. Willy, třetí z generace Breitlingů, navrhl nové řešení chronografu a pozměnil

Ambasadorka značky herečka Charlize Theron

Reklama na hodinky Superocean z roku 1957

konstrukci otcova strojku. Zákazníkům představil stopky se dvěma nezávislými tlačítky na pozici 2. a 4. hodiny, jak je známe dnes. Willymu bylo v té době devatenáct a v čele značky zůstal až do svých šestašedesáti let. Během té doby představil mnoho ikonických modelů, které stále fascinují nadšené sběratele. Pilotky Navitimer, jež měřily čas a zároveň navigovaly letce ve vzduchu, nebo potápky Superocean, které odolaly tlaku dvaceti barů, což v té době zvládly jen rolexky a omegy. Ve dvaašedesátém roce poslal na zápěstí Scotta Carpentera hodinky Navitimer do kosmu a o sedm let později stál za přelomovým kalibrem Cal. 11, automatickým chronografem s mikrorotorem.

Nesmrtelné ikony a Georges

Právě hodinky z Willyho éry jsou dnes tím, na čem značka staví. Sedm let stojí v jejím čele Georges Kern, stejně zkušený a ambiciózní vizionář jako byl kdysi Willy. Po patnácti letech v čele značky IWC se v roce 2017 rozhodl pro výzvu ve stagnujícím Breitlingu. Vrátil mu nejen ohromující slávu

(pod jeho vedením otevřela značka již dvě stě devadesát butiků po celém světě), ale také kořeny. Byl to on, kdo obnovil kolekci Premier a Top Time, rozšířil linii Chronomat směrem k ženám i aktivním mužům. Navitimer nadále zůstává významnou modelovou řadou, ale už není určena jen aviatickým nadšencům. Najdou se v ní všichni, kdo hledají jedinečný styl a perfektní design. Její tváří je mimochodem oscarová herečka Charlize Theron. Současně se mu také podařilo zapsat do prestižní rodiny značek vysokého hodinářství, jež vyrábějí velmi náročné hodinkové mechanismy. K oblíbenému chronografu se v novém strojku B19 přidává i další doplňková funkce – věčný kalendář. Ten zvládne bez zásahu lidské ruky správně ukazovat datum, den v týdnu, měsíc i přestupný rok kterýkoli den až do roku 2100. Ten, ač dělitelný čtyřmi, nebude přestupný. Vize, nové výzvy a hlavně mladí zákazníci, to je budoucnost značky s psacím B ve znaku, o níž v budoucnu ještě hodně uslyšíme.

popis léta

foto Lena Knappova Krátký

Krátký popis léta

Jan Skácel

Požáry

Ze čtyř stran hoří léto

Omamně kvetou akátové háje

zelená duše vína doutná na vinicích

krvácí vlčí máky v obilí

Přichází tma a po stříbrném mostě kráčí luna

Svět je jak chleba vytažený z pece a noc ujídá

Uprostřed léta

Jan Skácel

To jak se sklání nad stmíváním léto

Je beze zbytku

Na tenkých větvích celé jeřabiny

A mimo tíhu čas

Srpen tak blízko jako bodlák u cesty

Dny o píď kratší

Pod křehkou hvězdou kusé rozhovory

Ještě si nevěříme, že by přišel podzim

Z blízkého houští

Napořád stromy kotví v kořenech jak zvony

Dolehla jistota

A překrásná je nepotřeba nářku

Bába & dědek na Bali

Příběh o tom, jak se tři české osudy protkaly v Indonésii na ostrově, kde si můžete užívat bezstarostný svět bez bot…

text a foto Adela Bellini

Zase ta Indonésie, zase to Bali. „Co s tím ostrovem pořád máte?“ „Mainstream.“ „Jezdí tam všichni.“ To jsou většinou názory lidí, kteří buď na Bali nikdy nebyli, anebo s velkou pravděpodobností jejich osobní zkušenost byla krátká dovolená bez možnosti rozkoukání se a objevení opravdové esence tohoto magického místa. Ráda proto píšu příběhy, které tyto mýty vyvrací. Není tajemstvím, že i s týmem Amazing jsem se propojila právě na Bali, v jednom malebném místě kousek od Ubudu, kde žijí úžasní lidé, se kterými máme společný záměr – žít spokojený zaoceánský a slunečný ostrovní život, bez bot. V symbióze s přírodou a s otevřeným srdcem. Sami se sebou.

Otevírám Instagram a naši společnou komunikaci s Míšou alias „Bábou na Bali“, abych si připomněla, kdy a jak to celé začalo. První zprávu jsem vykopla já dne 12. února 2022 s návrhem setkání u kávy a s nabídkou společného focení.

To já totiž dělám ráda. Oslovuji záměrně lidi, u kterých mám pocit, že se naše cesty mají prolnout. Ať už čistě prostřednictvím mé tvorby, nebo i hlouběji.

Jak tedy vypadalo naše první shledání? Po vzájemné domluvě jsme se vydaly s mojí drahou balijskou přítelkyní

jménem Koming na návštěvu za Míšou a Jindrou, bábou a dědkem. Přijely jsme na dechberoucí místo uprostřed džungle jen pár minut chůze od oceánu, kde nás přivítali dva chlupáči, zlatí retrívři, Dee a Coffee. Ve vile Lontar, v otevřeném přírodním obýváčku hned vedle velkého bazénu, jsme společně prožili krásné odpoledne, hodně si povídali a vyprávěli. Nemluvili jsme jenom my, ale i Venoušek. Loskuták posvátný, kterého Jindra s Míšou naučili za ty roky mluvit.

Naše životy se ten den začaly prolínat. Dnes už na vilu Lontar jezdím, jen když Míša pořádá kastrační dny pro pejsky a kočičky z ulice a okolních vesnic. Myslím, že to je jedna z jejích největších srdcových záležitostí. Na Bali, co se týká péče o zvířata, je to docela jiné než v Evropě. Zvířata žijí svůj vlastní, ne moc domestikovaný život na ulicích ostrova. Lokálové většinou nemají dostatek peněz na to, aby zvířata kastrovali nebo očkovali, a tak se děje to, že se všichni množí mezi sebou a je jich víc a víc. Stejně tak je to s nemocemi. Míša je na své vlastní misi a vnáší tak ve spolupráci s asociací Bawa velký kus lásky do zvířecího světa na Bali.

Druhým místem jsou překrásné Saba Cottages jen pár metrů vedle Lontaru. Pět útulných, krásných bungalovů se sdílenou společenskou místností, kde se snídá anebo jen tak klábosí, jak to děláme my. Tam jezdím ze všeho nejraději. Čas od času i přespím, když je cesta dlouhá. Bydlíme od sebe něco málo přes hodinu jízdy na motorce. Řízení je moje meditace, ale na ostrově to umí být, co se týče dopravy, dost divoké a vyčerpávající. U Míši a Jindry si vždy hezky odpočinu. Krásně se mi tam spí, protože mě díky božskému klidu nic neruší. A navíc je slyšet šum vln z oceánu –a to je nejkrásnější zvuk, při kterém člověk může vcházet do říše snů.

Minulý rok proběhlo další krásné shledání. Během jedné z návštěv Saba Cottages jsem se poznala s mým dnes již milým přítelem a kamarádem Petrem Kotíkem – zakladatelem Amazing Places. Pamatuji si to živě dodnes. Hodně

jsme se nasmáli a vyfotili první krásné společné fotky. Spojení Bába na Bali s Amazing Places se začalo rodit v roce 2020, kdy Petr společně se svým týmem přijel na ostrov Bali a hledal místo, kde by si mohli pořádně oddychnout od městského života v Česku. Našel jej a k tomu i nové přátele, se kterými dnes společně tvoří krásný projekt. Říkám si, jestli on ten Petr náhodou není přeborník v objevování „Amazing Places“.

Až se rozhodnete Míšu s Jindrou navštívit, už vás nepřivítá jenom Dee a Coffee, ale i mrňavá fenečka Kikina a srandovní labradoodle Bob. A možná i Petr, který je na Bali už taky jako doma.

S láskou a respektem ke všem zmíněným. S vděčností za to, že se máme a že společně můžeme tvořit a být sami sebou. Tam i tady. Na Bali i v Čechách, kde právě píši tenhle text. Bábo a dědku, Petře, miluji vás. Jste mi velikou inspirací. Adela

Labužnice na tripu

text Kamila Chadim, foto Petra Pietra Lukešová a Adela Bellini

Začalo to všechno docela nevinně. Adélka popíjela ranní kafíčko na Bali ve své oblíbené kavárně, zatímco já jsem uklízela restauraci na Kostarice po večerní šichtě. Děláme to tak běžně. Každá na opačné straně polokoule s rozdílnými časovými zónami si pravidelně voláme, když Adélka na Bali vstává a já se pomalu chystám do peřin.

Spojuje nás jedna podstatná věc – obě dvě milujeme změny. A tak naše telefonáty nikdy nejsou nuda. Sdílíme, co jsme prožily, ale hlavně to, jak se zrovna cítíme a co bychom v našich životech chtěly dělat anebo změnit.

Jednoho dne máme pocit, že už vůbec nechceme trávit čas v Česku, že je nám dobře v tropech u oceánu, jenže druhý den to všechno může být docela jinak.

A toho červencového rána jsme se rozhodly, že spolu pojedeme do Česka a uspořádáme retreaty pro ženy, kde každá uplatníme to, co umíme nejlíp. Já budu holky během pobytu učit vařit a Adélka jim udělá krásné fotky. A spolu je provedeme odpočinkem a krásnými společnými chvílemi v přírodě, budeme dýchat, lenošit a užívat si výborného jídla. Koncept našeho výletu jsme nazvaly jednoduše „Labužnice na tripu“. Prostě parta bab, která pojede na krásné místo a bude užívat plnými doušky toho, co léto v Česku nabízí. Jednoduše jsme si uvědomily, že české léto může být větší lákadlo než náš život v tropickém podnebí a že české kořeny se v nás prostě nezapřou. No jo, jenže my měly sotva tři týdny na to celý náš výlet v Česku zrealizovat. Jednaly jsme rychle a téměř přes noc. Zavolaly jsme Petru Kotíkovi, ten v Amazing Places vyhlásil poplach a my díky pohotovosti celého Amazing teamu měly během pár dní domluvená nádherná místa po České republice, kde jsme mohly naše pobyty uskutečnit. Jak se to podařilo, dodnes nechápu, protože všechna stavení byla dechberoucí a volné termíny ubikací se přesně shodovaly s těmi, které jsme na naše retreaty potřebovaly. Bylo nám

jasné, že když toto klaplo, tak jsme na správné cestě. Další den jsme volná místa pobytů zveřejnily na sítích a během několika hodin je všechny vyprodaly.

A zničehonic se rozjel kolotoč plánování, vymýšlení a realizace naší cesty. Já jsem zabezpečila svoji restauraci Mycelium na Kostarice tak, aby kuchyň mohla měsíc fungovat beze mě, a i Adélka se postarala o svůj domeček a život na Bali, aby tam vše běželo v pořádku bez její přítomnosti. Jako když luskneš prsty, najednou jsme se obě potkaly ve vysluněném Česku, kde jsme obě téměř rok nebyly, a okamžitě nabyly pocitu, že tohle je ono. Že nám oběma domovina hodně chyběla a že se na celou naši „tour“ moc těšíme. A tak začala naše jízda… Během jednoho měsíce jsme projely polovinu Česka, natahaly obrovské množství beden s jídlem, byly celkem na pěti krásných místech, kde jsme utvořily krásný prostor pro celkem 60 žen, uvařily jsme společně spoustu báječného jídla a ještě více ho snědly. Vytvořily jsme zcela nový koncept pobytů, kde všemu vévodil jeden důležitý aspekt, kterým je ODPOČINEK. A pak také pohoda, klid a dopřávání si všeho, co bychom si běžně možná vůbec nedovolily. Adélka všechny ženy provedla terapií fotkou, která byla silně spojená s českou přírodou, květinami, opouštěním kontroly a především lásky sama k sobě. Prošly jsme mnoha zajímavými procesy, díky kterým jsme si uvědomily něco velmi důležitého. A to, že přestože život u oceánu je sladký, naše české kořeny zapřít nelze. Česko nabízí nepřeberné množství krás, a ať už jsme byly ve Vrchlabí, v Horní Dušnici, nebo v Šonově, všechna nádherná česká místa spojuje jedno – božský klid, čerstvé vánky, úžasné jídlo i milí lidé. A kdo tvrdí něco jiného, ten to zatím ještě neobjevil… Děkujeme majitelům všech Amazing Places za poskytnutí úžasného prostoru. Regině za Pražskou vilu ve Vrchlabí, Tomovi za roubenku SPA SPA v Horní Dušnici i Lucii a její rodině za selské stavení Melchior Häusler v Šonově.

Hledáme to pěkné kolem nás

Milovnice hor a futuristické architektury, cestovatelka a spoluzakladatelka inspirativní výletové aplikace Placehunter. Nejen to je Eliška Janoušová, dobrodružná duše, která pro vás v každém vydání Amazing magazínu odtajňuje krásná místa, jež na svých cestách objevuje.

text Tereza Vacková, foto archiv Placehunter

Pěkně pohromadě je najdete právě v aplikaci Placehunter, přičemž každý výlet za vás Eliška se svým týmem sama vyzkoušela, nafotila a popsala tak, aby bylo jasné, co na vás čeká. Nechybí proto například informace o parkování, přesné souřadnice, náročnost výletu i případné vstupné. Zapomeňte na turistické klasiky, tady vás čekají schované perly obklopené krásnou přírodou, fantastické výhledy i nečekané stavby jak u nás, tak v zahraničí. A protože každý výlet lze ještě vyšperkovat tím správným ubytováním, najdete u jednotlivých míst také tipy na nedaleká Amazing Places. S Eliškou jsme si povídaly nejen o tomto propojení projektů, ale i o jejím přístupu k cestování či výběru výletních cílů.

Díky spolupráci Placehunter a Amazing Places čeká na naše čtenáře v každém vydání magazínu tvůj tip na výlet. Podle čeho místa vybíráš?

V Placehunter shromažďujeme ta nejkrásnější místa po celé střední Evropě. Nemáme vyloženě seznam bodů, které musí místo splňovat, aby se dostalo k nám do aplikace.

Velkou roli hraje samozřejmě vizuální stránka místa, ale jde hodně o osobní pocit. Všechna místa, která v appce máme, totiž vždycky s naším týmem navštívíme.

Co dalšího spolupráce mezi projekty fanouškům přináší?

V aplikaci máme u každého místa v Česku doporučení na nejbližší kouzelné ubytování od Amazing Places. Zároveň každý k ubytování dostane jako dárek plnou verzi aplikace Placehunter, aby měl tipy na výlety po ruce a nemusel při dovolené nic hledat.

V čem jsou si projekty Placehunter a Amazing Places podobné?

Řekla bych, že oba hledáme to pěkné kolem nás a snažíme

se to ukázat i ostatním. Amazing Places ubytování, my krásná místa na výlet. Bude to asi znít jako klišé, ale Placehunter je naše srdcovka, ke které přistupujeme opravdu s láskou. V neposlední řadě si i moc rozumíme s týmem, který za Amazing Places stojí, což je podle mě strašně důležité.

Obě platformy během své existence expandovaly za hranice republiky, jaké další země bys ráda na Placehunter přidala?

Začínali jsme s Českem a od té doby v appce přibyly top spoty z Rakouska, Slovenska, Německa, Itálie, Švýcarska a Slovinska. S těmi nám pomohli skvělí fotografové a content creatoři, kteří cestují stejně jako já. Teď pomalu začínáme pracovat na Francii a Polsku, ale jsou to obrovské země, takže ještě nějaký pátek potrvá, než je zveřejníme. Naší ambicí je minimálně pokrýt celou Evropu – aby s námi Ital mohl vyrazit na Island a Němec třeba do Španělska.

Jak z pozice cestovatelky vnímáš Amazing Places?

Jako úžasný počin, kterému vždycky budu moc fandit. Ubytování od vás beru spíš jako zážitek, který je gros celé cesty. Tedy že nejedu do Alp a někde jsem ubytovaná, ale jedu do Goldstücku a při té příležitosti si udělám nějaký výlet.

Takže někdy vybíráš cestovatelské destinace podle ubytování, nebo vždy nejdřív zvolíš cíl a až potom hledáš, kde přespat?

Ve většině případů vyberu destinaci, kam bych se chtěla podívat, protože ta je pro mě stále na prvním místě.

V 99 % případů to musí být hory nebo příroda. Párkrát do roka se ale rozhodneme, že jedeme do jednoho z Amazing Places, tak nejdřív vybereme ubytko a až pak hledám místa, která chceme v okolí vidět – a vždycky najdeme nějaké nové i v místech, kde jsme byli několikrát.

Profesionální výkon zaručen

Od roku 1959 navrhujeme kvalitní řetězové pily, které vyhoví vašim nárokům a zvládnou jakoukoli práci.

OSLAVTE S NÁMI

VÝROČÍ 65 LET od představení první pily Husqvarna výjimečnými slevami!

Pily Husqvarna se vyznačují vysokým výkonem, odolností a spolehlivostí. Řetězová pila se stane vaším nepostradatelným pomocníkem, ať už potřebujete pilu pro řezání palivového dříví na chalupě, prořezávání stromů na zahradě nebo vysoce profesionální pilu pro práci v lese nebo péči o stromy.

ŘETĚZOVÁ PILA HUSQVARNA NA KAŽDÝ ÚKOL

Profesionální lesnické práce vyžadují spolehlivé, odolné vybavení. Sortiment řetězových pil Husqvarna nabízí ideální kombinaci ovladatelnosti, odolnosti a řezného výkonu – na míru prakticky libovolným požadavkům a se schopností snadno zvládnout i nejtěžší úkoly. Naskenujte QR kód a zjistěte více o podzimní akci HUSQVARNA Více na www.husqvarna.cz nebo u autorizovaných prodejců značky Husqvarna.

Máš ty osobně nějaké preference v tom, jaký typ ubytování tě láká?

Já jsem v tomhle takový obojživelník. Miluju spaní ve stanu, ale pěkné ubytování si umím taky užít. Raději se ubytuji někde v přírodě, stranou, ale zároveň dám přednost větším hotelům, kde mám veškeré pohodlí – od wellnessu až po restauraci.

Jaké musí dané místo být, abys ho označila za amazing?

Jsem velký fanoušek futuristické architektury, takže amazing je podle mě cokoliv, co má v sobě nějaké zajímavé moderní architektonické prvky. Na tradiční roubenky mě moc neužije. Hodně dám také na pocit, jak se v ubytování cítím. Občas jsou luxusní hotely na mě až příliš luxusní a vlastně se tam necítím dobře. Mám ráda luxusní podniky s kapkou moderny. Místa, kde nenosí bílé rukavičky a stříbrné podnosy. Místa, kde to prostě dělají v pohodě.

A změnily se tvoje požadavky za dobu, co provozuješ

Placehunter?

V době, kdy jsme Placehunter založili, tak mě ještě docela bavily glampingy, protože to byl úplně nový koncept ubytování, ale to už mě popravdě pustilo a vracím se právě zpátky do větších hotelů.

Projekt Amazing Places letos slaví 10. narozeniny, co je podle tebe jeho největším přínosem?

Dokazuje, že ubytování není jen o přespání v posteli, ale o zážitku. Odjakživa se cestovalo třeba za jídlem a mám pocit, že za ubytováním začali Češi cestovat až díky Amazing Places.

Co bys Amazing Places do další dekády popřála?

Abyste byli pořád tak skvělí, jako jste dnes! Dělejte to dál a přeju vám, aby víc a víc lidí sbíralo zážitky, ne věci.