AMAZING 15

ZIMA

SVĚT OČIMA BRUCE WEBERA

VÝJIMEČNÝ STAV HONZY HŘEBEJKA

GASTRONOMICKÉ TRENDY S KAMU

NOVÉ VOLVO XC90

Ve verzi plug-in hybridního a mild hybridního benzínového motoru.

Technické údaje Volvo XC90 – emise CO 2: 30–208 g/km, spotřeba 1,2–9,2 l / 100 km (WLTP). Předpokládaný dojezd až 87 km (WLTP). Veškeré technické údaje závisí na jízdních podmínkách a typu vozu.

Amazing 15/2024

Vydavatel

amazing, s. r. o.

Ředitel vydavatelství PETR KOTÍK

Obchodní ředitel

VÁCLAV VÍTEK

Šéfredaktorka KATEŘINA ČERNÁ

Zástupkyně šéfredaktorky TEREZA VACKOVÁ

Manažer Amazing magazínu LUCIE WIRTHOVÁ

Redaktorky

DAGMAR TICHÁ, RADKA KACHRAMANOVÁ

Fotografové

ONDŘEJ KOŠÍK, ŠTĚPÁN LOHR, ADELA BELLINI

Spolupracovníci redakce

LUKÁŠ HEJLÍK, ELIŠKA JANOUŠOVÁ, DANIEL PIETRUCHA, KAMU

Korektury

DANA MOUNAYAR

Grafický design ŠÁRKA ČIČKOVÁ

Ilustrace a design obálky BÁRA BALGOVÁ

Tisk: Printo, spol. s r. o. Vytištěno technologií UV Offset Print

Předplatné objednávejte na www.amazingmagazin.cz

Přetisk a jakékoli šíření jsou povoleny pouze s výslovným souhlasem vydavatele.

ISSN 2787-9208

Evidenční číslo magazínu MK ČR E 24178

Vychází 12. 12. 2024

V dnešním světě se hodně fandí holkám. Jsou vidět i slyšet, mají energii a sebevědomí na to měnit zaběhaná pravidla. A občas mívám pocit, že muži už nějakou dobu zůstávají stát v pozadí, věnují se věcem, které jim dlouhodobě dávají smysl, a fandí holkám. Svým dcerám, manželkám i láskám. Možná jsem idealista nebo je moje sociální bublina příliš přátelská, každopádně mám pocit, že každý člověk s vizí a sny dokáže měnit svět, dělat jej lepším místem. Sváteční vydání Amazing magazínu je z velké části věnováno mužům, kteří patří v tom, čemu se věnují, mezi nejlepší, a přesto nebo právě proto neztratili pokoru a nadhled. Patří těm, co neměří úspěch získanými cenami, ale smysluplností a radostí z tvorby. Jedním z nich je americký fotograf Bruce Weber, který přijel do Prahy se svou ženou a partou psů. Povídali jsme si o jeho životní cestě s fotoaparátem na krku a o tom, že jej svět vnímá jako fotografa celebrit, ale on přitom nejčastěji fotí obyčejné lidi. Režisér Jan Hřebejk nám prozradil, jak scénáře k jeho filmům často vznikají destilací rodinných historek a že už si dlouho přál natočit opravdu krystalicky čistou komedii. Život sólisty Patrika Holečka se zase točí okolo baletu a v Národním divadle už protančil jedenáct sezon, letos získal Cenu Thálie, přesto ke všemu přistupuje s velkou pokorou a respektem stejně jako vydavatel Joachim Dvořák, který o sobě říká, že je spokojený s rolí toho, kdo jistí záda těm, co se rozhodli psát a vyprávět své příběhy. Když jsme pak s ilustrátorkou Bárou Balgovou hledaly cestu, jak všechny ty úžasné chlapíky dostat na titulní stranu, a ona přišla s tím, že muži jsou pro ni snílci s hlavami v oblacích, věděla jsem, že se právě rodí jedna z mých nejoblíbenějších obálek.

Autoři čísla

Bára Balgová

Kreativní duše, autorka svého vlastního barevného světa, který se nebojí vtipu ani kontroverze. Bára má na svědomí ilustrace všech Amazing obálek, díky nimž je magazín naprosto nezaměnitelný.

Lukáš Hejlík

Herec, moderátor, bloger a velký milovník gastronomie. Stojí za projektem scénického čtení LiStOVáNí a za foodie biblí mnoha cestovatelů – Gastromapou Lukáše Hejlíka. Do každého Amazing magazínu pro vás Lukáš vybírá výjimečné podniky, které uspokojí i ty nejnáročnější gastronomické nadšence.

Kamu

Kuchařka, snílek s hlavou v oblacích a věčné dítě. Už jako malá nedala vařečku z ruky, pořádně vařit ale začala až na Novém Zélandu, kam se vydala po střední škole. Své kulinářské schopnosti sbírala po celém světě, vydala několik kuchařek hýřících barvami a exotickými chutěmi a spolu s manželem si otevřela vlastní restauraci na Kostarice.

Adela Bellini

Žena, fotografka a cestovatelka. Nemá ráda škatulky a identity. Má ráda změnu a svobodu mysli. Umělkyně, která ráda pracuje s emocemi skrze zastavení času a prostoru svým fotoaparátem. Lidské oko je oknem do duše. Obrazy, kterým dává vzniknout, tvoří duši prostoru, v němž visí. Nesou v sobě připomínku záměru bytostem, jež se ocitnou v krásném procesu své zranitelnosti a otevírání se.

Eliška Janoušová

Milovnice moderní architektury, přírody a focení. Eliška Janoušová je dobrodružná duše, která všechny svoje záliby spojila, aby s manželem

Jardou vytvořila unikátní cestovní aplikaci

Placehunter. To nejlepší ze svých výletů pro vás pravidelně odtajňuje právě v našem magazínu.

Daniel Pietrucha

Jaké to je nechat život plynout? Filmař a biolog, který se rád potuluje neprostupnou divočinou stejně jako spletitými zákoutími lidské duše například hollywoodských filmových hvězd, se kterými často pracuje. V dětství si přál být neviditelný, provází ho touha pozorovat život v jeho přirozených nuancích, aniž by sám do dějů vstupoval.

Amazing tým

Ondřej Košík fotograf

Štěpán Lohr fotograf

Tereza Vacková zástupkyně šéfredaktorky

Radka Kachramanová redaktorka

Lucie Wirthová manažerka Amazing magazínu

Obsah

AMAZING PEOPLE

14 Umění je životní styl, občas nemluvíme o ničem jiném

Ona je známá šperkařka, on navrhuje luxusní brýle. Přečtěte si rozhovor s designérským párem Eliškou Lhotskou a Ondřejem Vicenou.

18 Nebojte se dívat kolem sebe

Bruce Weber, autor ikonických fotografií slavných hvězd, který při focení hledá to, co dělá člověka člověkem.

30 I v Tonaku věří, že empatie zvítězí nad apatií

Když máte na hlavě cylindr, nezvládnete se hrbit, a to ani před rakovinou. Podívejte se, jak se vyrábí ikonické cylindry spolku Fuck Cancer.

38 Nežijeme z hvězdného prachu

Režisér Jan Hřebejk dokáže přirozeně přeskakovat mezi žánry a stále má své diváky čím překvapovat.

54 Necítím se být na výsluní

Sólista baletu Národního divadla a čerstvý držitel Ceny Thálie Patrik Holeček o dřině, štěstí i schopnosti odejít.

66 Nezáleží na tom, kolik lidí vám tleská, ale kdo vám tleská

Psát a vydávat začal už jako malý kluk. Dnes vede Joachim Dvořák nakladatelství LABYRINT, objevuje nové autory a je šéfredaktorem magazínu MAGNUS.

112 Fenomén Polsko

Díky Pavlu Trojanovi Češi objevují krásy Polska a inspirují se k cestování střední Evropou.

120 Aby mohla duše létat

Rozhovor s multižánrovou umělkyní, úspěšnou podnikatelkou a ředitelkou platformy spojující majitele českých firem Helenou Kohoutovou.

126 Domov v srdci

Veronika Kašková, modelka a zakladatelka nadačního fondu, nejen o svém dětství, které strávila v dětském domově.

AMAZING PLACES

50 Zimní výlet za brutalistickou architekturou

Mohutná stavba z betonu a skla v Moravskoslezském kraji připomíná odvahu i sílu a je dokonalým spojením historie a architektury.

78 Až se zima zeptá…

Vydáte se v zimě za wellness, lyžováním, procházkami v přírodě či na útulné místo s krbem? Pro každou z těchto variant máme perfektní tipy.

92 Wagyu. Nejlepší maso na světě

V malé vesničce u Litomyšle žijí dva kamarádi, kteří si na své farmě zakládají na té nejvyšší kvalitě.

106 S nadhledem

V žebříčku Amazing Places letos zvítězil Grandhotel Pupp, a to hned ve všech kategoriích.

132 Kanadské dobrodružství na dosah

Lyžování v Kanadě je jiné, než co známe v Evropě. Je divočejší a opravdovější.

152 Lovy v Tatrách

Cesta za otřelými horskými matadory, kteří bezostyšně ukazují své svaly.

AMAZING FOOD

88 Amazing trendy ve světovém gastru Poznejte s Kamilou Chadim kouzlo slaných snídaňových bowls.

138 Kafe a snídaně v Karlíně

Lukáš Hejlík vás zavede do jedné z gastronomicky nejzajímavějších částí Prahy, do Karlína.

Buďte o krok napřed.

Díky 30 letům zkušeností víme, co to znamená vyrobit robotickou sekačku, které můžete důvěřovat. Husqvarna - světová špička v robotickém sekání. www.husqvarna.cz

Art Connection

připravila

Tereza Vacková

Divadlo loutek Ostrava – Pilot a Malý princ od listopadu 2024 Počátky letectví, zkracování vzdáleností mezi kontinenty, dětský sen o létání a letecká pošta jako první zastávka na cestě do oblak. Legendární dobrodruh a literární autor Antoine de Saint-Exupéry si od dětství kráčí za svou myšlenkou pevně a nezdolně – stane se pilotem. A právě jeho dětství, sny, práce pro leteckou poštu, ale i mise během druhé světové války a osudový poslední let nad Středozemním mořem se staly inspirací, která dala vzniknout grafickému románu Petra Síse. Jeho divadelní adaptaci můžete od listopadu vidět v Divadle loutek Ostrava, kde se jeho režie zhostil nový umělecký šéf Jakub Maksymov.

www.divadloloutek.cz

GHMP – Bruce Weber: My Education

do 19. 1. 2025

Jak široké může být spektrum tvorby jednoho fotografa? Nejen tím vás překvapí aktuální retrospektivní výstava amerického fotografa

Bruce Webera, která je až do ledna k vidění v Domě U Kamenného zvonu. Jeho série pro módní časopisy jako Vogue, GQ nebo Vanity Fair zde uvidíte vedle jeho portrétní, reportážní a krajinné tvorby a fotografií významných osobností společenského a politického života i vlastních filmů a videoklipů. Ač se jedná o nejrůznější témata, jedno mají všechna vystavená díla společné, poutavě vypráví lidské příběhy a je od nich těžké odtrhnout zrak. Máme proto radost, že pro vás v tomto vydání Amazing magazínu máme přímo s Brucem Weberem připravený rozhovor.

www.ghmp.cz

Husa na provázku – Jednou nám za to děcka poděkujou od října 2024

Cyklisté versus motoristé. Svět redukovaný na ty se dvěma koly a ty se čtyřmi. Přes okénko auta není žádný dialog možný. Jediný způsob, jak se potkat, je bouračka. Brněnské divadlo Husa na provázku vás zve na novou inscenaci Jednou nám za to děcka poděkujou v režii Martina Modrého, která je adaptací prozaického hitu Petra Šestáka Vyhoření. Všechno začíná zdánlivě banálně – cyklotažením jednoho poslíčka s jídlem proti motoristům. Tato inscenovaná jízda je však plná zákrutů. Vyzve vás k inventuře vašich vlastních ideologií, odkryje podobu kulturních válek dneška a ukáže, kam až jsme ochotni zajít přesvědčeni o oprávněnosti našeho spravedlivého boje. www.provazek.cz

GHMP – Návratný průzkum: Ostrava do 9. 2. 2025

Devadesátá léta pustila ke slovu nové autory a autorky, obměňovalo se celé umělecké prostředí, a to více než kdy dříve utvářely periferní regionální celky. Jedna z výrazných uměleckých scén tak mohla vzniknout i v Ostravě, kde působil například Jiří Surůvka nebo skupina Kamera skura. Výstava Návratný průzkum: Ostrava, která je k vidění v Městské knihovně Galerie hlavního města Prahy, nelineárně propojuje díla několika generací umělců a umělkyň a klade si otázku, zda je teritoriální ohraničování umělecké produkce ještě vůbec aktuální. Projekt hovoří o osobnostech, jež byly s městem spojeny, a zkoumá nejen historické kontexty, ale i současné umělecké dialogy regionálního i celorepublikového významu. www.ghmp.cz

Oblastní galerie Liberec – Verwobene Sphären do 26. 1. 2025

Svůj největší výstavní projekt letošního roku otevřela v říjnu Oblastní galerie Liberec, a sice výstavu Verwobene Sphären, kde se představí německá umělecká dvojice, životní partneři Rosa Loy a Neo Rauch. Stovka děl, kterou si na výstavě budete moct prohlédnout, je jejich vzájemným uměleckým dialogem a zároveň ukázkou tvorby takzvané Nové lipské školy. V jejich dílech se zrcadlí subjektivní emoce, imaginace i reálné výpovědi, zpracované často expresivně, surreálně, možná až pohádkově. To vše v nejrůznějších formách od velkých pláten přes intimnější privátní obrazy a kresebné práce doplněné několika prostorovými realizacemi mapujícími období jejich výrazné a zcela unikátní společné tvorby od poloviny 90. let až do současnosti. www.ogl.cz

Umění je životní styl, občas nemluvíme o ničem jiném

text Radka Kachramanová, foto Štěpán Lohr

Ona je designérka, on je designér. Potkali se před 15 lety na vysoké umělecké škole a zamilovali se do sebe. Oba začali tvořit pod svou vlastní značkou, oba pravidelně vystavují na tuzemské největší přehlídce českého designu Designblok, oba byli nominováni na prestižní cenu Czech Grand Design. Jejich tvůrčí cesty na sebe ale nenaráží, ladně se prolínají. Vzájemně se inspirují, radí se, podporují, sdílejí materiál. Přestože jim působení ve stejném oboru vyhovuje, v jednom ateliéru by znovu pracovat nechtěli. Eliška Lhotská je známá šperkařka, Ondřej Vicena navrhuje luxusní brýle a jejich aktuálním největším společným projektem je druhé dítě na cestě.

Jak jste se k designu dostali?

E: Asi začnu já, protože Ondřej se k němu dostal přese mě. (smích) Já přes mého tatínka, který je sklářský výtvarník. Rodiče mi v dětství řekli, že jsem šikovná po nich, tak bych měla jít na stejnou střední školu, kde se oni seznámili, sklářskou v Železném Brodě. Vybrala jsem si obor bižuterie. Pokud bych zůstala zde, tak bych asi působila jako vzorkař

v nějaké firmě, která vyrábí bižuterní komponenty, mě ale baví se stále posouvat dál, jak v tvorbě, tak i v podnikání. S Ondřejem jsme se potkali na vysoké škole v Plzni, teď se jí říká Sutnarka .

Původně jsem neměla velké ambice, prostě jsem si od dětství jen navlékala korálky, byla jsem spokojená a stále to rozvíjela. Obor šperku se ale od devadesátých let hodně posunul. Myslím, že jsme z těch prvních generací, které budovaly jeho aktuální podobu, teď už bych začínat nechtěla.

O: Já jsem v Plzni studoval konceptuální umění.

K výtvarnu jsem se dostal skrze kreslení, které mě bavilo už od dětství. Naše rodina je herecky založená, vyrůstal jsem v kulturním prostředí, ve studiu na umělecké škole mě tedy podpořili. Po dostudování jsem se dostal na UMPRUM, na které jsem před měsícem dodělal doktorské studium.

Pro Elišku byla volba šperku zřejmá už od dětství. Jak si vás našla tvorba brýlí, Ondřeji?

E: Dřív jsme hodně chodili na bleší trhy. Ondřej sbíral brýle a po čase už jich měl tolik, že je musel nabízet dál, a tak založil projekt Optiqa.

O: Já brýle nosím, zajímám se o ně. Mám rád historii a přišel jsem na to, že tu kdysi existoval československý design brýlí a konkrétní designér, který navrhoval obroučky pro celou zemi. Nadchlo mě to a rozhodl jsem se, že začnu vlastní brýle navrhovat a vyrábět. Brýle mají poměrně blízko ke šperku, dost se mi hodí, že můžu využívat materiály a komponenty, které Eliška nakupuje pro svou tvorbu. (smích) Je to takový šperk na oči, něco, co s vámi kompletně sroste.

Jak se navzájem inspirujete v tvorbě?

E: Jsme spolu asi šestnáct let. Dali jsme se dohromady tak nějak přirozeně, umění je životní styl, občas nemluvíme o ničem jiném a je pak přirozené, že koho to neotravuje, dá se dohromady. (smích)

Myslím, že jsme spolu v tvorbě hodně vyrostli. Dost se nám prolíná, kdo koho v čem inspiruje.

Neuvažovali jste o společném ateliéru nebo prodejně?

O: Ten jsme měli, ale byl jsem odejit. (smích) Ze

srandy jsme si říkali, že abychom spolu mohli zůstat, nesmíme spolu pracovat.

E: Mně přijde, že ženy mají trošku jiný systém práce.

O: Ale dopadlo to dobře. S kolegou Michalem Pavlátem jsme se donedávna věnovali jen brýlovým rámům, ale teď otevíráme oční optiku v Jungmannově 4 na Praze 1 a budeme tam brýle osazovat i čočkami. Kvůli tomu si ještě dálkově dodělávám vzdělání optiky a optometrie.

E: Je to strašný šprt!

Vnímáte mezi sebou nějaký náznak konkurence?

O: Je pravda, že jeden rok jsme oba byli nominováni na cenu Czech Grand Design, ale naštěstí ji vyhrála Eliška. (smích)

E: To měl Ondřej štěstí. Ne že by mi na tom tak moc záleželo, ale přijde mi, že mám tu tvorbu víc vydřenou. K Ondřejovi to hodně přichází samo, objevil produkt, který zajímá širokou veřejnost. Dokonce napsal knihu o historii brýlí, optici si ho zvou na svoje srazy, v jejich komunitě je takovou celebritou.

Nebojte se dívat kolem sebe

Jeho fotky zdobily obálky módních časopisů jako

Vogue, GQ nebo Vanity Fair, stojí za ikonickými kampaněmi pro značky Calvin Klein či Ralph Lauren a jeho potréty vás nutí přemýšlet, kde přesně jste už tyhle fotky viděli. I přes to, že je Bruce Weber pro mnoho lidí fotografem celebrit a známých osobností, on sám tvrdí, že nejvíc fotí lidi, které nikdo nezná.

text Tereza Vacková, foto archiv Bruce Weber, foto z vernisáže Noe DeWitt, foto expozice Jan Kolský

Šest dekád jeho tvorby představuje propojení nejrůznějších světů, mezi nimiž Bruce naprosto přirozeně proplouvá a zachycuje emoce, zranitelnost i intenzivní prožitky. Má jedno pravidlo – fotit každý den. Ke všem výzvám a překážkám přistupuje jako k možnosti se něco naučit, posunout se dál a vyrůst, což odráží i název jeho aktuální pražské výstavy, My Education . Tu v Galerii hlavního města Prahy zahájil Bruce osobně, s pirátským šátkem na hlavě a foťákem kolem krku. Naše původní osobní setkání jsme kvůli nabitému diáři museli přesunout, a tak si spolu nakonec povídáme online. On v restauraci s rychlým občerstvením Chick-fil-A na dálnici do New Jersey, já ve svém pražském bytě. Dělí nás šest hodin časového posunu, takže když mi Bruce vypráví, jak se zrovna vyhřívá na sluníčku, za mými okny už je úplná tma. Říká, že o sobě moc rád nemluví, o svých fotkách by ale mohl vyprávět hodiny. Vzal mě na cestu plnou vzpomínek na setkání s výjimečnými lidmi a náhodnými kolemjdoucími, sdílel svoji lásku ke zvířatům a s naprostou upřímností mluvil o tom, jak v počátcích kariéry nevěřil, že má na to být fotografem. To všechno doprovázel jeho nakažlivý smích a entuziasmus, které snad prosákly i do následujících několika stran.

V září jste zahájil retrospektivní výstavu v Galerii hlavního města Prahy, jaký to byl pocit vidět všechny ty roky vaší práce pohromadě na jednom místě?

To je dobrá otázka. Bylo to velmi emotivní; víc než jsem čekal. Nikdy jsem neměl v úmyslu vystavit kolekci fotek, která by reprezentovala moje celoživotní dílo, ale mám takové pravidlo, že se snažím fotit každý den, takže to postupně přibývalo a teď je z toho taková retrospektiva. Samotná vernisáž mi připomněla hodně věcí, protože všechny moje fotky jsou pro mě něčím osobním. Na výstavě je hodně snímků, které jsem fotil v mládí, na těch jsem měl možnost znovu vidět spoustu přátel a lidí, na nichž mi záleží, i těch, kteří tu už z různých důvodů nejsou. Takže to bylo takové zvláštní, bylo to ohro -

mující a měl jsem velkou radost z lidí, které jsem v Praze potkal, kteří přišli na výstavu a podpořili mě.

Tahle výstava ale nebyla vaší první návštěvou

Prahy…

Nebyla, předtím jsem přijel, ale jen jednou. Fotil jsem herce Heatha Ledgera, když v Praze pracoval. Ale tenkrát jsem na moc svých aktivit neměl čas, takže tentokrát jsem se snažil vidět víc. Byl jsem třeba na skvělém knižním veletrhu na Hradě, fotil jsem mladé dívky, které tam pracovaly a prodávaly knihy, šel jsem i do boxerské tělocvičny, kde jsem potkal sympatického boxera, byl krásný takovým drsným způsobem, takže jsem ho také fotil. S Miloshem Harajdou, producentem výstavy, jsme šli do restaurace Savoy, vzal mě přímo na místo, kde připravují pečivo, to se mi líbilo. Zkrátka stala se spousta zábavných věcí. Obecně mám rád, když si můžu to focení takhle prodloužit. Takže stejně jako jsem byl nadšený z výstavy, tak mě potěšila i všechna setkání, která v Praze proběhla, celkově to bylo opravdu výjimečné. A zároveň mi přišlo, že lidi, co jsem potkal v Praze na ulicích, působili hrozně mile a důvěřivě. Stala se mi jedna vtipná věc, když jsme stáli se ženou u budovy Opery s našimi pěti zlatými retrívry a kolem nás šla nějaká skupina turistů s delegátkou, která když nás viděla, řekla: „Praha je město psů, všichni tady milují psy.“ To mi přišlo zábavné, že mě vlastně viděla jako někoho místního, kdo prostě venčí psy.

Je hezké slyšet, že na vás Praha takhle zapůsobila. Přijde mi, že Čechy hodně lidí vnímá jako chladné a nepřístupné. Ale ne, v mých očích je to úplný opak.

Myslím, že každý, kdo výstavu navštívil, viděl, že rozsah vaší práce je obrovský. Jste módní fotograf, fotíte celebrity, jste filmař, natáčel jste videoklipy pro Pet Shop Boys a mnoho dalšího. Která role vás nejlépe vystihuje? Ve které se cítíte nejlépe?

Myslím, že jsem fotograf, který je velmi demokratický. Fotím spoustu různých světů a žádný z nich nesoudím. Kritický jsem spíš ke svému přístupu k focení a jak se na dané věci dívám. Ne každý, koho jsem kdy vyfotil, je úžasný člověk, ale snažím se tímhle způsobem růst a být také víc hrdý na svoji práci. V tom také vidím rozdíl mezi fotografií a filmem. Není to tak úplně o tvorbě v rámci těch dvou uměleckých forem, ale spíš o tom, jak to potom přijímá publikum. Když něco vyfotíte a vaše snímky otisknou v časopisech, stojíte u novinového stánku a slyšíte, jak lidé říkají, panebože, to je hrozné, nebo jé, to je tak krásné, toho znám, je tak sexy a tak dále. Kdežto když točíte filmy a promítáte je, probíhá to vlastně všechno ve tmě a lidé jsou většinou potichu. Ten rozdíl v reakcích je velký. Proto se snažím o věcech, které dělám, moc nečíst. Myslím, že je důležité žít dál svůj život.

Mluvil jste o Heathu Ledgerovi… Jak se člověk dostane k focení celebrit, které zná celý svět? Dlouho jsem pracoval pro Vanity Fair a Vogue Italia a tam samozřejmě vždycky chtěli fotit celebrity, takže jsem se k tomu občas dostal. Ale sám sebe nevnímám jako fotografa celebrit, slavní lidé mě neoslovují, abych je fotil. Já ani moc neretušuju a někdy na ně vymýšlím hrozné věci. Třeba když jsem fotil skvělou herečku, kterou mám moc rád, Charlize Theron, venku pršelo, ona tam byla se svým psem a já jí řekl, ať jde do trávy a pořádně se zašpiní. Je to drsňačka, takže to udělala, a ty fotky se jí nakonec moc líbily. Ale obecně si myslím, že celebrity se na mě nedívají s tím, že se nemůžou dočkat, až je Bruce vyfotí.

Zároveň je potřeba říct, že fotky celebrit, které vidíte třeba na té pražské výstavě, jsou foceny během hrozně dlouhého období. Měl jsem za tu dobu možnost fotit spoustu známých lidí, ale většina mých fotek jsou lidé, kteří nejsou tak známí, vlastně je možná nezná vůbec nikdo.

Jak je to dnes se street fotografií? Jsou lidé ochotni se jen tak nechat fotit?

V New Yorku už to moc nejde, všichni za to chtějí peníze, což celý ten moment kazí. Myslím ale, že na některých místech je to pořád přirozeně kouzelné.

Třeba když jsem byl ve Stockholmu, tak jsem se procházel ulicemi a fotil a zahlédl jsem ženu kolem osmdesátky, její manžel to samé, měla na sobě minišaty s vysokými podkolenkami, krásně sladěné a její manžel byl velmi elegantní. Tak jim říkám: „Dobrý den, já jsem Bruce Weber, americký fotograf, moc rád bych si vyfotil nějaké vaše portréty, souhlasili byste?“ A oni na to: „Děkujeme moc, to bychom byli rádi.“ Něco takového by se v New Yorku už dnes nestalo, bylo to moc milé.

Co při focení hledáte? V čem vidíte krásu?

Je to něco, co je jiné, výstřední nebo zvláštní. Něco, co dělá člověka člověkem. Jednou jsem fotil Matthewa McConaugheyho a jeho tehdejší přítelkyni, herečku Ashley Judd, kteří přišli na focení ke mně do loftu. Ona měla vlasy v natáčkách a plakala, protože se právě rozešli. Proč ten den vůbec na focení chodili, to se už asi nikdy nedozvím, ale pamatuji si, že to bylo pro časopis Interview. Ashley mi v tu chvíli připadala neuvěřitelně křehká a ženská, tak jsem se jí zeptal, jestli bych ji i v takové situaci mohl portrétovat. Divila se, ale souhlasila a ty výsledné fotky byly úžasné. Bylo v nich něco opravdového.

Zmiňoval jste se také o svých psech, vím, že i oni mají ve vašich fotografiích a ve vašem životě své místo. Vyšla o nich dokonce i kniha. Jak tahle sbírka vznikla a co pro vás představuje?

S manželkou jsme za ta léta našeho vztahu vychovali a měli tu čest poznat 38 zlatých retrívrů a všechny tyhle psy jsem samozřejmě fotil a stále fotím. Nemáme děti, ale oba milujeme zvířata, takže jsme moc rádi, že nám zlatí retrívři dělají tak skvělou společnost. Někdy jsou lepší než lidé. (smích)

V téhle sérii fotíte psy i s různými lidmi, že?

Jistě, pokud se jim líbí. Pokud se jim nelíbí, nenutím je.

Myslíte tím, že lidem se nelíbí psi, nebo že psům se nelíbí lidi?

Moji psi mají rádi spoustu lidí, ale rozhodně ne každého. Takže pokud z někoho nemají dobrý pocit nebo vibrace, na fotce nebudou.

Jasně, takže o tom rozhoduje pes. Samozřejmě. (smích)

Zatím jsme mluvili o vašem focení. Můžete trochu popsat i svou cestu k filmům a videoklipům?

Právě se vracím z Film Fora v New Yorku, což je takové avantgardní kino, kde mají všechny moje filmy speciální projekce. Hrají tam skvělé filmy, také mnoho evropských a staré americké. Na začátku mého vztahu k filmu ale byl můj táta, který doma pořád točil, hlavně během období, kdy jsem vyrůstal. Takže mám úžasnou sbírku filmů, které miluju, protože jsou někdy hloupé a vtipné, někdy smutné, neurotické. Zkrátka jako každá rodina. Ale prostě se mi vždycky líbily a vždycky jsem chtěl sám točit filmy, protože mě baví, když lidé mluví nebo když je v hudebních klipech někdo, kdo krásně tančí, nebo sportovec, který se skvěle pohybuje. Líbí se mi ta myšlenka a líbí se mi, že moje snímky ožívají. Obecně mám v hlavě vždycky hromadu filmů, některé se mi podaří natočit, některé ne, rád točím i krátké filmy, kterých mám za sebou asi dvě stě.

Dostáváte se při práci někdy mimo vaši komfortní zónu?

Neustále. Jsem docela staromódní a stydlivý, takže třeba při focení pro Versace, kde mi řekli, že mám nafotit něco sexy, jsem si vůbec nebyl jistý, co by to mělo být, protože co může být krásné a sexy pro vás, nemusí být krásné a sexy pro někoho jiného. Je podle mě dobře, když se komfortní zóna posouvá, ale svoji práci vnímám také jako závazek, protože každou fotkou nebo filmem toho vyobrazovaného nějak reprezentujete. Proto se hlavně snažím přijímat a vyobrazovat lidi takové, jací jsou. Jinak mi ne -

připadá špatné být konzervativní nebo staromódní. Líbí se mi, když je někdo tak trochu podivín, vlastně to považuji za krásné.

Myslím, že pro tuhle profesi je posouvání komfortní zóny docela typické. Každý fotograf asi zažil situaci, kdy si pomyslel, že by se teď možná neměl dívat.

Ale v takových chvílích si vzpomenu na to, co říkala

Diane Arbus, skvělá fotografka: „Vždycky se dívejte na to, co vidíte, co fotografujete.“ Tomu rozumím tak, že bychom se neměli bát na věci dívat. Přeci jen máme na tomhle světě jen určitý vyměřený čas a dívat se je nejlepší způsob, jak se něco naučit, jak zjistit, co se nám líbí, a jak interpretovat život.

Jakou nejlepší věc vám tahle práce dala?

Když jsem začínal, chtěl jsem být tak dobrý jako můj táta a strýc, kteří fotili po celém světě a byli opravdu skvělí. Myslel jsem si ale, že já takovou šanci nikdy nedostanu, protože jsem byl hodně zdrženlivý a nevěřil jsem si. To ale neplatilo pro mou ženu, která v mou práci a moje fotografie věřila, což mi na začátku kariéry hodně pomohlo, ne každý má takovou skvělou oporu. Hodně sebedůvěry jsem získal také při studiu na filmové škole NYU, kde to bylo sice hodně náročné, ale i velmi osvobozující. Řekl bych, že ta sebejistota, kterou jsem díky tomu získal, je pro moji práci klíčová.

Na které focení nikdy nezapomenete ?

Jsou dvě. Jedno je s mými rodiči, když jsem s nimi jel na dovolenou, na takový poslední výlet, který jsem s nimi podnikl jako mladý člověk, a oni byli ještě oba zdraví a krásní. Fotil jsem je na pláži, v županech, v plavkách, jak jim vlají vlasy. Bylo to krásné, loučil jsem se tak s minulostí a vítal novou životní cestu. A to druhé focení bylo, když jsem se setkal s Nelsonem Mandelou a on byl tak milý, jak jsem doufal, že bude, v jeho očích nebyla žádná nenávist, všem se představil a se všemi si povídal. Byl to úžasný člověk.

A teď, když o tom přemýšlím, zmínil bych rád i Muhammada Aliho, boxera, se kterým jsme se potkali v tělocvičně v Brooklynu. A i když mu ten den nebylo dobře, prostě ke mně přišel, popadl mě, objal a nechtěl mě pustit, na to nikdy nezapomenu.

Na to focení jsem sehnal dívku jako jeho sparing-partnerku, bylo jí asi patnáct a byla celá taková drobná. Ale oba předvedli v ringu skvělou show, vůbec se toho nebáli a on ji nakonec políbil na čelo.

Začínali jsme v té tělocvičně úplně bez lidí, a když jsme skončili, byl prostor úplně plný, byli tam hasiči, policisté, matky s dětmi, stavební dělníci, nejrůznější lidé, kteří přišli z ulice, když se dozvěděli, kdo tam je. A Muhammad byl ke všem velmi milý a přátelský. Myslím, že to byla dobrá lekce.

Co byste vzkázal svému mladšímu já, které právě začalo fotografovat?

Hlavně přestaň brečet, že jsi neudělal dost dobré fotky nebo že ti lidé říkají, jak se jim nelíbí. To bylo těžké v období, kdy jsem fotil pro Calvina Kleina a neměli jsme v jednu chvíli žádné oblečení, takže jsme dělali všechny ty akty. A mně bylo jasné, že lidem ve městě se to nejspíš líbit bude, ale lidem na venkově a dalších místech určitě ne.

Bruci, mám poslední otázku – fotíte si někdy selfie?

Bože, to ne. Jenom někdy říkám, že na fotkách

Clinta Eastwooda zamlada, které jsem fotil, jsem ve skutečnosti já. (smích)

Bruce Weber: My Education

Galerie hlavního města Prahy, Dům U Kamenného zvonu

Do 19. ledna 2025

Kurátor: Helena Musilová, Nathaniel Kilcer

Producent: MILOSH STUDIO

Výstava vznikla za laskavé podpory společnosti

Carollinum, nadačního fondu THE HOUSE, Hotelu FOUR SEASONS Prague a WAREHOUSE#1

I v Tonaku věří, že empatie zvítězí nad apatií

Když máte na hlavě cylindr, nezvládnete se hrbit – a to ani před rakovinou

text Radka Kachramanová, foto Štěpán Lohr

Na málokterou českou firmu bychom měli být tak hrdí jako na novojičínský Tonak. Už více než dvě stě let vyrábí klobouky, barety a pletené čepice, které zdobí své elegantní nositele po celém světě. Klobouk od Tonaku poznáte. Na první pohled je hebký, bytelný a padne jako žádný jiný. To, že se na jeho výrobě podílelo až 150 nadaných rukou, z něj jde cítit na hony daleko. Výroba zahrnuje mnoho různých řemeslných činností, které vyžadují maximální pečlivost. Ať už jde o tvarování, barvení, začišťování, nebo opalování ohněm. Nosit Tonak je životní postoj, s takto detailně propracovaným kloboukem dáváte světu najevo, že vám není jedno, jaký děláte první dojem.

To ale není to jediné, co Tonaku není lhostejné. Je to také pomoc druhým a celkově podpora nejrůznějších dobročinných projektů. Tím nejvýraznějším je momentálně spolupráce se spolkem Fuck Cancer, který pomáhá šířit osvětu v oblasti rakoviny mladistvých. Propojuje organizace, nadační fondy, odborníky a pacienty a vytváří platformu pro každého, kdo potřebuje získat informace o své nemoci či nemoci blízké osoby. Jejich heslo zní empatií proti apatii, kterým

vyzývají k zájmu a vzájemné pomoci všech, kterým tato strašná nemoc vstoupí jakkoliv do života.

Pokud jste zvědaví a zajímá vás, proč si zakladatelé vybrali poměrně vulgární název kampaně, tak důvod je nasnadě. Rakovina není hezká ani milá nemoc, nejedná fér a není třeba s ní (a ostatně ani o ní) jednat v rukavičkách. Zároveň jde o odkaz na kauzu z devadesátých let v Los Angeles, kdy se strhla kritika na surfaře, který spojení fuck cancer užil v jednom ze svých článků v novinách. Jeho odpověď na veřejné pohoršení byla jednoduchá – slovo fuck není to, které by vás mělo pobuřovat, zaměřit byste se měli na slovo druhé.

Za projektem stojí tým, jehož součástí je i Petr Vančura, který mimo jiné pomáhal rozběhnout v České republice charitativní projekt Movember zaměřený na zdraví mužů. Právě on přišel s nápadem ikonického cylindru, který se stal symbolem této kampaně. Tato zkušenost v něm zanechala silnou stopu a podtrhla význam pomoci druhým, což je dnes klíčová hodnota celého týmu. „S tímto přesvědčením jsme se pustili

do dalšího neziskového projektu, který měl být původně pouze dočasnou kampaní nadačního fondu Pink Bubble. Postupem času se ale ukázalo, že téma je příliš zásadní na to, aby se vešlo do jediné kampaně,“ říká Petr Vančura. Tak vznikl skvělý tým a projekt Fuck Cancer – bezpečný prostor pro mladé lidi bojující s onkologickým onemocněním, jejichž počet bohužel každým rokem roste.

Výroby cylindru v levandulové barvě se ujali ti nejpovolanější kloboučníci v zemi. Největší profesionálové ve tvarování hlavníků všemožných druhů z moravskoslezského Nového Jičína. Získat takového partnera pro osvětu tak těžkého tématu, jakým je rakovina, byla velká výhra. Výroba cylindru je stejně jako léčba rakoviny neskutečně náročná, vznikla tak spojující linka Tonaku a projektu Fuck Cancer, která prostupuje celou spoluprací. Cylindr má představovat odvahu, neústupnost a empatii a jeho barva nese symbolickou barvu všech druhů rakoviny, kterou je fialová. Levandulový cylindr má podle Petra Vančury působit bizarně a co nejvíce upoutat pozornost, což se mu daří bez větších problémů.

Tento charitativní vysoký klobouk je unikát. Tvoří se v řádech týdnů a pracuje na něm celá řada šikovných zaměstnanců Tonaku. Fabrika, ve které svého času pracovalo několik tisíc zaměstnanců, se během let několikanásobně zmenšila, ale stále platí, že vyváží klobouky téměř do všech světadílů. Ještě před sto lety nosil klobouk téměř každý Čech, nyní jsou však největšími odběrateli Afrika a Spojené státy. Nezřídka se vám tedy může stát, že na svých toulkách světem narazíte na tento český skvost.

Ruční práce se nedá ošidit a žádný z postupů nejde přeskočit. Když procházíte továrnou v Novém Jičíně, dojde vám, jak vzácný je tento přístup a jak velký respekt patří všem, kdo se řemeslu stále ještě věnují. Od pracovníků, kteří třídí především králičí kožky, přes ty, co s vodní párou tvarují materiál, až po pracovnice, které klobouk zdobí a vkládají do něj zlatě popsanou stuhu s charakteristickým logem Tonaku. To je jeden z posledních kroků výroby. Finální produkt působí důstojně. Když si cylindr nasadíte, zjistíte, že se nedokážete hrbit. To je ostatně jedno z hlavních poselství kampaně Fuck Cancer. Nehrbit se před nikým, a to ani před rakovinou.

Nežijeme z hvězdného prachu

Scénáře k jeho filmům většinou vznikají postupnou destilací rodinných historek, nebo na základě impulzu, který přichází zvenčí. Režisér Jan Hřebejk dokáže přirozeně přeskakovat mezi žánry a stále své diváky má čím překvapit. Dlouho bylo jeho snem natočit skutečně krystalickou komedii, což se mu v případě filmu Výjimečný stav opravdu povedlo.

text Kateřina Černá, foto Ondřej Košík a archiv

Honzo, v kinech je právě váš nový film, jehož tématem jsou dezinformace…

To téma je daleko širší, ale je mimo jiné o tom, jak dezinformace vznikají a proč je těžké je rozeznat. Musím říct, že se mi splnil sen. Natočil jsem hodně filmů a nejbližším žánrem je mi stále komedie nebo tragikomedie, ale ještě nikdy jsem netočil takovou opravdu krystalickou komedii, a to byla teď naše ambice, aby ten film byl od začátku do konce legrace. Ono je to v těch Čechách těžké, protože komedie je ze všeho nejvíc závislá na nějakém rychlém rytmu, a české filmy se rychlostí zpravidla nevyznačují. Jsem moc rád, že to téma dezinformací, které do scénáře vnesl autor Milan Tesař, je aktuální, ale myslím, že tím dalším velkým tématem je tam také ta žárlivost. A věřím, že to bude diváky bavit, je to moje první čistá komedie.

Obdivuji to, jak přeskakujete mezi různými žánry.

Na čem závisí to, jaký směr si zrovna vyberete?

To se vždy odvíjí od scénáře. U filmů, které jsme dělali s Petrem Jarchovským, z toho vyšly většinou tragikomedie a tam to bylo dané hlavně předlohou. Ať už to byly knížky Petra Šabacha – Pelíšky, Pupendo, Šakalí léta. Ale taky Musíme si pomáhat nebo Kráska v nesnázích. A potom byly projekty od začátku vážné a temné, například televizní minisérie Rédl, což byl asi nejtemnější projekt, který jsem kdy dělal. Ale i to mě velmi bavilo, protože já jsem si i v tomhle scénáři nějaký humor našel. A také mě zajímala ta doba, ve které se to odehrávalo. Já jsem ji nežil tak, jak to tam bylo temně vyobrazené. Pro nás ta devadesátá léta byla euforie, já byl po vejšce, začal jsem profesionálně pracovat, mohl jsem cestovat a užívat si takový ten výbuch svobody, takže já mám dobu devadesátých let v paměti jinak, než jak je zobrazena v této minisérii.

Kolik vám tehdy bylo?

Třiadvacet, čtyřiadvacet, když jsem končil školu. Já jsem ročník šedesát sedm. V té době jsem byl ve čtvrťáku na FAMU, takže to přelomové období jsem samozřejmě vnímal jinak. Když se objevil scénář Mira Šifry, tak to bylo něco zcela jiného, je to vlastně takový hodně temný thriller z prostředí tehdejších bezpečnostních složek a mě

to hrozně bavilo, protože já tu dobu znal z jiného úhlu.

A tenhle scénář (Ondřej Sokol na vlastní pěst vyšetřuje ztráty vojenské techniky při odsunu sovětských vojsk) mně nabídl její jinou vrstvu. Řada lidí, kteří se tou tematikou zabývají, říkala, že i když je to z velké části fiktivní, že je to současně hodně autentické. Takže tohle byla výzva a bavilo mě to. Ale jsou samozřejmě žánry, které bych nedělal, a asi by mi je ani nikdo nenabídl.

Například?

Asi nějaké technické... sci-fi nebo něco takového, nějaký hodně trikový film, já na tohle nemám trpělivost, na ty postprodukční triky, a taky mě to nudí. Samozřejmě ne jako diváka, v kině mě to baví, ale neměl bych na to trpělivost, dělat takové filmy jako režisér, v tomhle jsem takový jako analogový. Existují filmy, které jsou vyloženě natočené před green screenem, a na tenhle druh hračičkovství a pečlivosti já nemám. Ale jak říkám, mně to nikdo ani nenabízí, není to tak, že bych měl nějaké dilema, že bych odmítal Jurský park.

Osobně mi ta postprodukční dokonalost brání se do toho emočně dostat…

Vyrostli jsme na pohádkách, a to byl taky svět fikce, ve kterém jsme nežili, ale přijali jsme ho za svůj. Tak myslím, že je určitý typ pohádek pro dospělé, které jsou fantastické, ať už jsou to umělecké filmy, výpověď, Blade Runner například. Myslím, že naprosto dokonalé scénáře mají animované filmy. Já neznám moc hraných filmů, které by měly lepší scénáře než třeba Úžasňákovi. Film V hlavě považuju za naprostý scenáristický vrchol. Ale samozřejmě tak trochu mimo kategorii dávám ty autorské umělecké filmy, na kterých naše generace vyrostla, třeba na Woodym Allenovi nebo na té velké evropské kinematografii, na Fellinim, na Bergmanovi, tak to je trošku něco jiného, to jsou autorské filmy. Ale když vezmu věci, které jsou skvěle napsané a vystavěné, řada z nich jsou právě tyhle žánrové věci. A když se vrátím k tomu, co je mi jako režisérovi vlastní, nejbližší, nebo co umím. Já tomu žánru říkám kecání u stolu. A ono to není jen tak, protože si myslím, že ten film – Výjimečný stav, který jsme teď natočili, že je

velmi pestrý a rychlý a výborně zahraný. Tak jej doufám budou vnímat i diváci, ale současně je ten film hrozně komorní, odehrává se více méně ve třech prostředích. Ale ten rébus, který mě baví řešit, je to, aby to nepůsobilo nudně. Pelíšky se odehrávají ve dvou bytech, v jedné dekoraci, která je převlečená za dva byty. A aby to nevypadalo celé hloupě, tak to vyžaduje nějaký specifický způsob práce, který si myslím, že umím, že už jsem si do nějaké míry vycizeloval, a který mě baví.

A co vás baví jako diváka?

I jako diváka mě baví právě ten tragikomický, satirický žánr. Občas se mě někdo zeptá, jestli bych nechtěl natočit pohádku, a já říkám: Nechtěl. Nevím, to by musela být hodně komediální věc, něco ve stylu Monty Pythonův Život Briana, což byl autorský projekt známé komediální skupiny, která byla v té době na vrcholu svých tvůrčích sil, a ještě to bylo zaštítěné producentstvím George Harrisona, což byl britský rockový kytarista, zpěvák, skladatel a hudební a filmový producent, známý především jako nejmladší člen kapely The Beatles, to ale asi většinou lidé vědí, až na to, že byl i filmový producent. Ony ty nejlepší věci, které člověk miluje a vztahuje se k nim, tak ty také vznikaly obvykle v nějaké průrvě dějin.

Monthy Python, nevím teď přesně, kolik ten cyklus má dílů, ale je to jen pár dílů. A měli možnost to natočit vlastně jen proto, že šéfem BBC 2 se stal David Attenborough – a ten jim to trpěl, než se vše zase vrátilo do běžné konformity. U nás také přišel do televize nový vítr, v devadesátých letech s Čestmírem Kopeckým. Anebo se rozjede nějaký televizní kanál s ambicemi a potom postupem času korporátní majitelé řeknou: Ať je to klidně blbé, hlavně ať to sype. Ale na to, co vznikne do té doby, na to se potom vzpomíná.

Mezi svými nejbližšími kolegy, se kterými točíte, máte stálice, jako je například Petr Jarchovský. Jak vznikla tak pevná vazba?

Já jsem chodil s Petrem Jarchovským na gympl, a ještě jsme byli ve třídě s Danem Wlodarczykem, scenáristou a režisérem, ale ten byl z filmařské rodiny. My dva s Petrem

jsme sice nebyli z filmařského prostředí, ale ta láska k filmu a společné zájmy nás spojovaly, už tehdy jsme chodili do lidové školy umění kreslit, a tak jsme se k tomu filmu nějak postupně dostali. Rodiče byli filmoví fandové, Petrův táta byl výborný vypravěč a jeho teta také. Mimochodem, teta se objevuje v Pelíškách. Je to takový pocit, jako když se sejdou dva kamarádi a vyprávějí si historky z minulosti…

A nevyčerpalo se to za ta léta, stále tam ta radost je přítomná?

Hodně jsme toho už z těch domácích, rodinných historií upotřebili a spotřebovali, ale samozřejmě se objevují nějaké nové příběhy ze života. Některé filmové věci vznikají takovou postupnou destilací, a to jsou třeba takové mozaiky, jako byly Pelíšky a Pupendo, kde není vlastně žádný děj, ale jsou to série historek. Ale aby ty filmy fungovaly a dalo se na ně koukat znova ještě po letech, tak to musí být opravdu vydestilované, vyčištěné, nesmí tam být žádná vata. Já neříkám, že to jsou dokonalé filmy, jsou lidé, kteří tyto filmy nesnáší, ale když v tom filmu není vata, tak to má stále tempo a energii. Ale je to hrozně moc práce, musí se to vyčistit a většinou to trvá hrozně moc dlouho, než se to napíše tak, aby všechno fungovalo a zapadalo do sebe. A potom jsou situace, kdy naopak přijde nějaký impulz.

Někdo vám třeba vypráví historku, ze které pak vznikne celý film. Takhle to bylo s filmem Horem pádem. V té době jsme jednak měli v zádech vítr úspěchu těch předchozích projektů a tu spolupráci s Ondřejem Trojanem, produkujícím režisérem, nebo režírujícím producentem. Ze dvou historek jsme upletli příběh. Podobné to bylo i s Učitelkou.

Učitelka je můj oblíbený film. Všichni ten příběh tak trochu známe…

To jsem rád, to byl také jeden z nejlepších scénářů. A film vznikl na základě právě jedné z historek z Petrova dětství.

Ono se to točilo na Slovensku a učitelka v tom filmu se jmenuje podobně, jako se jmenoval její předobraz. Já jsem tu historku znal z dřívější doby, protože se s Petrem znám od svých čtrnácti let, kdy jsme nastoupili na gympl po absolvování osmé třídy. On právě tohle zažil v té osmé třídě.

Tehdy mi to ještě za čerstva vyprávěl. A potom jsme to s odstupem čtyřiceti let společně natočili. Ale jak jsem říkal, ta paní se jmenovala ve filmu skoro stejně jako ten reálný předobraz. A Petrovi se potom začali ozývat nejenom tehdejší spolužáci, kteří byli svědky přímo té situace, ale třeba i lidé, kteří tu učitelku také měli možnost v minulosti poznat. Já jsem třeba šel na besedu na gympl, kde jsem znal pana ředitele, a ten šel rovnou ke mně a říká: „Ta svině byla moje třídní celých osm let na základce.“ Oni ji v tom filmu ti její bývalí žáci poznali a udělali si potom abiturienťák, kde se všichni sešli. To byl ten impulz, tam to mělo story a bylo to hned jasné. Ale ty destilační věci, to se nastřádá časem, to je něco, jako když táhnete vývar dva dny. Ale my jsme měli podstatnou část naší kariéry štěstí, že na to, co jsme chtěli vyprávět, se sehnaly peníze. Což je dnes samozřejmě čím dál tím těžší, protože určitá daň za úspěch je to, že se očekává, že budete stále dělat to, co producentům přinese další úspěch. Třeba po natočení filmu Musíme si pomáhat jsem dostával nabídky k natáčení, které se týkaly židovské tematiky, druhé světové války, holokaustu. Ale k tomu tématu já už jsem tím filmem svoje řekl, a neviděl jsem důvod, proč v tom pokračovat.

Díky práci se často dostáváte do nových témat a míst, která byste možná nenavštívil. Jaké je natáčení na cestách? Film Svatá čtveřice podle Michala Viewegha se točil v Karibiku?

S Michalem Vieweghem jsme kamarádi a přemýšleli jsme o tom, že bychom chtěli udělat původní komedii. Měli jsme společný nápad. A celé to urychlil pan producent Biermann, který s Vieweghem dělal většinu filmů. Michal mu říkal, že by chtěl napsat scénář o lidech, co se spolu domluví, že společně pojedou na dovolenou, a chtějí si tam užít takové trochu orgie. Existuje jeden klasický film, který natočil Paul Mazursky, jmenuje se to Bob & Carol & Ted & Alice. Je to geniální. A my jsme chtěli, aby ten náš film byl v podobném žánru. A producent Biermann povídá: „My teď můžeme točit v Karibiku, tam je takový ostrůvek, který koupili lidé z J&T. Je to v souostroví Turks and Caicos, to je asi třicet ostrovů v Karibském moři jiho-

východně od Baham.“ A ten ostrůvek byl zdevastovaný po hurikánu. A oni říkali, že tam chtějí stavět golfový resort, ale že než začnou, tak si tam můžeme rychle něco natočit, že nás to nebude nic stát než dopravu štábu na místo. Michal napsal velice rychle takový půdorys, ale problém byl, že to nemělo rozsah celovečerního filmu, tak jsme to celé trošku uměle natahovali. A já ten film nepovažuji za úplný podarek v té své filmografii, ale nechci to ani hanět. Bylo to samozřejmě velmi zajímavé natáčení, na kterém jsme si odzkoušeli mnoho věcí. Ale jak říkám, bylo to řídké, kdyby to mělo stopáž čtyřicet minut, tak to skvěle funguje. My jsme tam opravdu odjeli velmi rychle, ten ostrov se jmenoval Salt Cay, bylo to zajímavé prostředí, protože tam po hurikánu nebyly vůbec žádné stromy. A ani předtím ten ostrov nepatřil v rámci toho souostroví Turks and Caicos k turistickým místům. Byla tam solná jezírka a asi do šedesátých let se tam sbírala z hladiny těch jezírek sůl. Tam, kde jsme točili, bylo jen pár baráků a hotýlek, který byl po hurikánu také zdevastovaný. Bylo to dobrodružné a zajímavé místo. Nedalo se tam jezdit auty, protože tam vlastně nebyly silnice, tak jsme se s celým štábem přesunovali pomocí golfových vozíků, ve kterých jsme převáželi i filmovou techniku. A nedalo se tam točit přes den, protože se nebylo kam schovat, bylo čtyřicet stupňů ve stínu. Takže jsme vstávali za rozbřesku, nebo spíš ještě za tmy, a točili od rozbřesku do půl osmé do rána, kdy už teplota stoupala k třiceti stupňům. Potom jsme to zabalili a šli si lehnout pod větrák, mladší členové štábu plavali v moři a teprve, když k večeru slunce zesláblo, tak jsme šli zase točit. A tím pádem to bylo celé hrozně zajímavé pro kameru tou zvláštní atmosférou, kdy slunce bylo vždy nízko. A mě to vážně bavilo. Nakonec jsme i cestovali, když už jsme byli na té polokouli, tak jsme také chtěli něco vidět a bylo to zajímavější než ten samotný ostrov Salt Cay. Na zpáteční cestě jsme si s architektem a kameramanem udělali zastávku v Mexiku, kde jsme týden zůstali. Mexico City má velmi zajímavou rakousko-uherskou stopu, protože mexický císař, který tam byl dosazen evropskými mocnostmi, byl bratr Franze Josefa, Maxmilián. On byl zpočátku velkým reformátorem, ale tím, že ho Mexičané nechtěli přijmout a byly tam republikánské nálady, tak

začal ještě přitvrzovat. No a oni jej potom popravili, což byl samozřejmě obrovský skandál. Město je touto historií protkané, je tam hlavní silnice De La Reforma. Reformní ulice, kterou nechal postavit on. A ty mariachi, ty kapely, které tam zpívají na náměstích, to je také zajímavé. Ony měly původně drnkací nástroje, ale on si tam císař Maxmilián přivezl svoji dechovku a právě od té doby se tam rozšířily dechové nástroje. Takže ty dechové nástroje se v Latinské Americe rozšířily díky Maxmiliánovi, který je tam přitáhl.

To zní dobrodružně. Máte ještě další zážitky z cest?

Nikdy jsme netočili jako velké americké produkce, ale to si nestěžuji, ty podmínky jsou zde zkrátka jiné. Třeba v Austrálii, když jsme točili Horem pádem, tak jsme ani nepotřebovali nějaké speciální věci a servis, ale vždy člověk musí zvolit nějaký způsob, jak se obejít bez toho komfortu, a to je vždy výzva. Na tom Salt Cay, to byla výzva už jen s tím vedrem. Člověk to musí vždy obrátit na nějakou svoji výhodu, v tomto případě to bylo to krásné světlo při východu a západu slunce. A v Toskánsku jsme točili nějaké scény do Krásky v nesnázích, tam je to samo o sobě hezké, kam otočíte kameru, tam ten záběr funguje. A v Chianti jsme si mohli točit, kde jsme chtěli, a měli jsme také k dispozici celou tu usedlost. Naopak ve filmu Medvídek, kde se některé záběry odehrávají v Římě (Ivan Trojan hraje českého velvyslance v Itálii), tam samozřejmě co jsme mohli, tak jsme točili zde v Břevnovském klášteře – například scény z interiérů velvyslanectví. České velvyslanectví v Římě stejně není tak efektní pro kameru, nic zvláštního to obrazově není. Ale v samotném Římě jsme museli natočit ten bedekr, aby bylo trošku jasné, kde se to odehrává. V těchto městech si ale nemůžete točit, kde chcete, takže vymýšlíte, jak a kde to natočit. Třeba v autě, nebo se tváříte, že jste v podstatě obyčejní turisti. Mě baví vymýšlet tyhle kombinace. Třeba v Tunisu jsem točil televizní detektivku Místo zločinu Ostrava. A v tom Tunisu je to vlastně sranda, třeba na tržišti, kde je památka UNESCO, se musíte tvářit, že točíte dokument. A ten případ byl trochu inspirovaný případem Kramný. A tam jsme se vyřádili, herce jme oblékli do hidžábů. V té době tam navíc byly nějaké teroristické útoky a místní lidé se

báli, do toho tam onemocněl jejich prezident a hrozil výjimečný stav. Já jsem tedy nikdy netočil v nějaké opravdu nebezpečné oblasti, kde by nám něco bezprostředně hrozilo, nejsem Radim Špaček, který natočil film Mladí muži poznávají svět ve válečném Sarajevu, kdy kolem nich létaly ostré náboje. Ale hrozně mě baví tyhle pracovní výlety do cizích zemí. Vždy to byl nějaký speciální úkol nebo výzva. Třeba ve Švédsku jsme točili v prostředí, do kterého to bylo konkrétně napsané, šlo o bývalý cukrovar přestavěný na komunitní ateliéry, spravoval to tam jeden Čech, sochař Vláďa Stočes. Petr to přímo pro tohle místo napsal, protože tam předtím byl a měl to v hlavě, tohle zajímavé místo.

Když jste zmínil film Medvídek, tak jsem si teď vzpomněla, že je v jednom záběru moje těhotné břicho. Mému synovi bylo nedávno osmnáct…

My teď máme také osmnáctiletého syna. A když ho zadáme na ČSFD, tak je tam uvedeno, že je herec, že hrál ve filmu Medvídek. A on tam hraje to miminko, které se tam křtí, což bylo vlastně dříve, než jsme ho křtili ve skutečnosti. To mu byl měsíc a my ho o něco později křtili právě v tom Břevnovském klášteře. Takže moje žena je patrně jeden z mála lidí, kteří kojili v sakristii toho kostela svaté Markéty.

Když jsme se měli potkat na rozhovor, rozhodovali jsme se mezi Prahou a Ostravou. Na čem v Ostravě pracujete?

Zrovna zkouším divadlo. Původní hru v divadle Mír, kterou napsal Bořek Slezáček. Napsal skvělou věc, je to komedie, ale vážná, na velice současné téma, kterým je rozdělená společnost. Lidé se pohádají na narozeninách, kdy řeší různá společenská témata od udržitelné energie přes uprchlíky.

Věnujete se jak filmové, tak televizní i divadelní režii. Dokážete plynule přecházet, ale dá se to všechno skloubit a dělat současně?

Divadlo je takový můj doplňkový obor, já těch představení udělal třeba deset, patnáct a pořád je dělám, ale samozřejmě nejsem divadelní tvůrce. U divadla mě stresuje, že

na rozdíl od filmu, kdy se věc natočí a je to tak fixované, je divadlo živý organismus. U divadla je to zcela jinak. Někdy je to vlastně i výhoda, že jsou takoví autoři, kteří potom chodí na reprízy, a ještě to přepisují a sledují vývoj toho představení. Já jsem z toho trochu vystresovaný. Jeden den to vypadá perfektně a druhý den je všechno zase úplně jinak. Ti herci jdou s kůží na trh a interagují s publikem, to publikum znají a investují svoji tvář, takže když tomu úplně nevěří, té vaší koncepci, tak si to potom stejně udělají tak trošku po svém. A někdy je to samozřejmě žalostné. Tohle u filmu není, tam je to jednou dané. Když jsme točili ty první filmy, já jsem zrovna začal v Divadle pod Palmovkou zkoušet hry, které byly perfektně napsané – Nebezpečné známosti nebo Výstřely na Broadwayi. Byly tam skvěle napsané ženské postavy. Seděl jsem nad tou rolí s tou herečkou a zkoušeli jsme to společně, co jde a co nejde. A díky tomu jsem získal sebedůvěru. U filmu to jde všechno mnohem rychleji, musí se to hnát dopředu. Ale tady jsem pracoval s výbornými herečkami, s Vilmou Cibulkovou, Marií Málkovou, Zitou Kabátovou, zkrátka se všemi generacemi úžasných hereček. A my jsme na to měli čas, mohli jsme hledat, a to je na tom potom velice znát.

Život na volné noze někdy kromě toho, že přináší svobodu, přinese i kumulaci projektů… Nežijeme z hvězdného prachu, to je realita. Často si zde ale lidé myslí, že když si přečtou, že Brad Pitt vydělal za film třicet milionů dolarů, tak že je tomu ten český svět podobný, byť třeba v menším měřítku. Ale to opravdu není, protože jak říkal trefně můj spolužák, který je velice úspěšný zvukař: Živí nás to, ale nezajišťuje. A to je přesně pojmenované, protože v Česku se v této profesi nemůžete zastavit, ale mě to i tak hrozně baví. Problém je v tom, že občas nějaké věci odpadnou, něco z toho, na čem dlouho děláte, ve finále nevyjde. A covidem se to celé ještě víc rozkymácelo. Ti lidé na volné noze a v profesích, které jsou existenčně závislé na tom, že nebude žádný lockdown, si těžko mohou dovolit něco odmítnout. Já měl to štěstí, že nějaké projekty, na kterých jsme pracovali, se naštěstí oživily, ale celé se to sešouplo tak, že jsem měl

třeba pauzu pouhé dva dny mezi dvěma velkými projekty. Tak to už je potom hodně náročné. A když si tím projdete, tak zase přijde pauza, která trvá tři čtvrtě roku, protože se něco odsune kvůli herci nebo z jiných důvodů, kdy té instituci dojdou peníze a celé se to musí posunout. Ale já jsem na to zvyklý, nikdy jsem nebyl v zaměstnaneckém poměru, když nepočítám, že jsem byl před FAMU učitelem na základní škole. Mně tehdy bylo osmnáct, byl jsem ve věku mého syna, který je ve třeťáku na gymplu. Já jsem tehdy studoval gympl s pedagogickým zaměřením, takže jsme měli nějaké praxe a maturovali jsme z pedagogiky a psychologie. A bylo to z toho důvodu, že byl absolutní nedostatek lidí ve školství a zejména na prvním stupni základních škol. Takže oni tehdy byli rádi, že někoho mají. Učil jsem na stejné škole, ze které jsem čtyři roky předtím odcházel ke všeobecné úlevě pedagogického sboru, abych se tam zase vrátil jako učitel. A mám legrační fotku ze sborovny s těmi učitelkami, které byly o dvě i tři generace starší. A já tam byl mezi nimi jediný kluk. Já mám rád, když práce není stereotypní, naopak je to zlý sen, když třeba točím v jednom prostředí moc dlouho, tak už otravuju, protože nevím, kam tu kameru ještě postavit, když to řeknu zjednodušeně. Takže mě ta nestereotypnost baví. A na tom filmování, což je moje hlavní profese, se ty fáze, kdy se nejedná jen o to samotné natáčení, ale celou tu tvorbu a výrobu před tím samotným natáčením a po něm, strašně liší. Nejlepší je ten začátek a scenáristické přípravy, pokud u toho mohu být, protože tam se všechno ještě rodí, potom následuje už nějaká praktická příprava, kdy se hledají lokace, obsazují herci. A potom přijde to natáčení, které většina režisérů nemá ráda. Když jsem si poněkolikáté pročítal Juráčka, tak jsem si to jen potvrdil, ale já patřím mezi menšinu režisérů, které to baví. Samozřejmě u toho nadávám na nějaké vstávání brzy ráno, ale to si člověk zvykne. A potom přichází střih, což je pravý opak natáčení, a ta práce ve střižně už komornější být nemůže. Osobně nemám moc rád takovou tu nejkomornější věc ze všech, tu osamocenost psaní, kdy je člověk většinu času sám, tak to úplně nemusím. I když jsem studoval scenáristiku, tak jsem se o tom rád s někým bavil, ve škole s Petrem Zelenkou z ročníku nebo s Petrem Jarchovským.

Jak vnímáte na natáčení štáb? Máte k nějaké filmové profesi blíž?

To se vůbec nedá říct, já mám ke všem vztah jako dirigent k orchestru. Pochopitelně některé lidi tolik nevnímáte, z těch hlavních profesí je to v mém případě v současné době zvukař, protože technika pokročila natolik, že třeba problémy, které byly dříve neřešitelné a museli jste je permanentně řešit a hlídat, jako je například hluk u kontaktního zvuku, muselo se to postsynchronovat, stále se něco řešilo a zastavoval se záběr, tak dnes o tom zvukaři ani nevím. Samozřejmě vím, že tam je a že je to dobrý zvukař, ale už to není tolik limitující. Dělali jsme takový televizní film, který se jmenoval Nonstop lahůdky.

Točilo se dole v Nuslích a byly tam dlouhé dialogy mezi Mirkem Krobotem a Eliškou Křenkovou. Z jedné strany pořád jezdila tramvaj a z druhé strany vlak. Tohle by se dříve vůbec nedalo udělat. A já se vždycky podíval na toho zvukaře a říkal: „Fando, tak co?“ A on v klidu: „Tak to vyčistíme.“ A vyčistili to, což by dříve vůbec nešlo.

To se musely točit kratší záběry. Točili jsme například v Suchdole, kde je krásná lokace, je to Trojanův mlýn, kde se kdysi točili Dva písaři. Je to bohužel v letové zóně.

A já tam točil jednu detektivku celé čtyři filmovací dny, když jsme točili v noci, tak tam nebyl takový provoz, ale ve dne to bylo šílené. Asistent tam stál a říká: „Od teď za deset vteřin bude možné asi dvacet vteřin točit. Takhle to tenkrát vypadalo. A my jsem se těmto šíleným podmínkám museli přizpůsobit. Ale jinak já mám zvukaře rád, mám je v úctě, ale skoro o nich v současné době nevím. Dříve se stříhal ten natočený materiál nůžkami a lepilo se to k sobě. Dneska řeknete, že byste to chtěli malinko jinak, a oni to jen tak lehce došuftěj a je to. Já nedělám projekty, které by na tom byly přímo postavené, já potřebuji zejména to, aby bylo hercům rozumět a hudba hrála ve správném poměru. A když pominu ty technické profese a vrátím se k hercům, tak to je samozřejmě láska a nenávist, že ano? Na jednu stranu vím, že filmy, které točím, na nich stojí. Mám je skoro bez výjimky v úctě, samozřejmě, protože to není žádná sranda, investovat svůj ksicht, svoji osobnost. Ale zároveň mě to štve, protože často nemají čas, a když přijedou, tak musí

odjet v půlce natáčecího dne a tím všechno zkomplikují. Ale prostě zejména u těch nejlepších to tak je. Já myslím, že u té nové vlny k tomu svěžímu hereckému obsazení došlo přesně tak, že nechtěli točit s těmi hvězdami. Říká se, že Martin Frič byl schopen točit tak, že na natáčení přijel Ladislav Pešek a on s ním točil dialogy. A druhý týden přijel Pivec a on s ním teprve točil odpovědi. A samozřejmě generace Miloše Formana v té nové vlně to takhle dělat nechtěla. A tady se to tomu začíná limitně blížit. Pro mě je samozřejmě velice důležitý kameraman. Také nejvíce času prokecám se skriptkou, protože to je samozřejmě velice důležitý člověk, nejen kvůli stopáži, ale i kvůli všem návaznostem. Tahle profese nejvíc ví, co se děje, protože všichni ostatní jsou zaměření mnohem víc na tu svoji konkrétní profesi. Kostyméři vědí, kdy se bude střílet a kdy bude v záběru pršet, hlídají si to svoje, ale co se celou dobu na tom natáčení děje, to vnímají periferně, stejně tak ti maskéři, kteří jsou v maskérně. A jsou samozřejmě velmi důležití a občas dostanu dotaz, proč chci zrovna tohoto konkrétního maskéra... A já říkám, že kromě toho, že je to perfektní profík, tak je to také první člověk, kterého herci ráno vidí. A když vidí, že jsou v dobrých rukou, tak hned přichází na plac v jiné náladě. Ale pokud to někdo pokazí už na začátku, tak se naštvou na celý den a na té práci je to znát. A člověk, se kterým strávím hodně času, je ten střihač. Takže nejblíž je mi určitě kameraman a střihač. Při tom natáčení, kde máte hodně lidí vedle sebe, tak tam mi jde o to, aby kameraman byl nejenom perfektní, což není problém, protože tady je nejméně dvacet kameramanů, kteří by mohli od zítřka točit s Martinem Scorsesem, se Spielbergem a dostat Oscara, tady je to opravdu v tomhle oboru první filmařská liga. Ale u těch kameramanů, kromě toho, že dělají skvěle svoji profesi, já osobně potřebuji, aby byli ke mně takový doplněk. Musí to být člověk, který je laskavý a klidný. Já sám jsem uštěpačný a trošku arogantní. Já si to neuvědomuji, já sám mám pocit, že jsem beruška. Já jsem v pohodě, ale když se mi něco nelíbí, tak řeknu něco, co si lidi můžou vzít osobně. Jednou jsem řekl takovou poznámku během natáčení, kterou jsem považoval za vtipnou, za odlehčující, Jiřímu Schmitzerovi na

třetím filmu, který jsme spolu točili. A on mi potom na konci natáčení řekl, že od té chvíle už ho to nebavilo a že tam chodil nerad. Já jsem to tenkrát považoval za nevinnou poznámku. A tohle někdy kompenzuje ten kameraman, já točím často se skvělým kameramanem Honzou

Malířem a všichni z branže ho milují. Jde o to, aby byl štáb vyvážený, aby ti lidé do té práce chodili rádi, a když je štvete vy, tak aby je neštval ten kameraman. Ale zase když prudí výjimečně kameraman, tak to vyvažuji já.

Zimní výlet za brutalistickou architekturou

V malebné krajině Moravskoslezského kraje stojí dokonalé spojení historie a architektury. Tato mohutná stavba z betonu a skla je nejen poctou obětem válečného konfliktu, ale i architektonickým skvostem, který připomíná odvahu a sílu.

Zimní návštěva Hrabyně nabízí příležitost prozkoumat historii a zároveň ocenit syrovou krásu brutalismu, kdy ostré linie stavby kontrastují s měkkostí okolní přírody.

text Eliška Janoušová, foto archiv Placehunter

Jedna z největších brutalistických staveb stojí na půli cesty mezi Opavou a Ostravou. Jedná se o Památník II. světové války v Hrabyni, který je jedním z nejvýznamnějších památníků svého druhu v České republice. Byl postaven na počest obětí a bojovníků druhé světové války, především pak hrdinů ostravsko-opavské operace, která byla jednou z klíčových bitev konce války na českém území. Stavbu najdete v areálu Slezského zemského muzea a jeho součástí jsou dva klíny, uvnitř kterých se nacházejí prostory expozice. Expozice Doba zmaru a naděje přibližuje kulturu a civilní život, stejně jako válečnou výrobu za protektorátu. Expozice je postavena hlavně na autentických osobních věcech, výstroji a výzbroji, které muzeu věnovali přímí účastníci bojů na všech světových frontách. Poblíž památníku je umístěna také historická vojenská technika a symbolický hřbitov se jmény 13 000 padlých sovětských a československých vojáků. Stavba památníku byla dokončena v roce 1980, ale tehdy byl spíše než symbolem osvobození ukázkou socialistického monumentalismu. Architektura Památníku II. světové války v Hrabyni je působivá svou monumentalitou a jednoduchostí, která

podtrhuje vážnost a úctu k obětem války. Hlavní budova památníku, navržená architektem Janem Slezákem, je řešena ve strohém brutalistním stylu s výrazným použitím betonu a skla, což umocňuje dojem pevnosti a odolnosti. Dlouhé horizontální linie a geometrické tvary odrážejí důraz na pevnost a nadčasovost a zároveň evokují atmosféru ticha a klidu. Architektonický koncept se snaží vytvořit prostředí, které návštěvníkům umožní zastavení a zamyšlení nad tragédií válečných událostí.

Vstup do památníku vede přes otevřenou plochu, která symbolizuje bitevní pole, a návštěvníci postupně přecházejí do hlavní budovy, kde na ně čekají výstavní prostory, pietní místnosti a temné chodby. Tyto prvky záměrně vytvářejí tíživou atmosféru a symbolizují obtížnou cestu a utrpení, kterému byli lidé ve válce vystaveni. Světlo je v interiéru používáno střídmě a proniká pouze skrze úzké průzory, což vyvolává pocit stísněnosti a přivádí návštěvníky k hlubokému emocionálnímu prožitku. Celek působí jako silná připomínka lidské odvahy a obětí, které byly přineseny pro mír a svobodu.

Necítím se být na výsluní

Na scéně Národního divadla tančí už jedenáct let, od roku 2021 je prvním sólistou místního baletu a letos na podzim získal Cenu Thálie. K tomu všemu ale Patrik Holeček přistupuje s pokorou a vyhýbá se zbytečnému sentimentu.

text Tereza Vacková, foto Adela Bellini

Vidět jste ho mohli v roli Oněgina ve stejnojmenné inscenaci, jako vílu Carabosse, prince Desirého a Modrého ptáka ve Spící krasavici, jako prince Siegfrieda v Labutím jezeře, Romea v Romeovi a Julii a v celé řadě dalších představení klasického i moderního repertoáru. Ke všem sólovým rolím mu nedávno přibyla i role otcovská a právě ta mu pomáhá se na taneční kariéru dívat s odstupem a stát přitom nohama na zemi. S Patrikem jsme si povídali o cestě na baletní vrchol, o zlomových rolích i o tom, jak se z baletního světa odchází.

Začněme vaším nedávným úspěchem, Cenou Thálie. Moc gratuluji. Jaký to je pocit a co taková cena pro profesionálního tanečníka znamená?

Je to rozhodně pocit uspokojení a zadostiučinění.

Vnímám to jako takové všimnutí širší veřejnosti, tohle ocenění nemá žádnou finanční váhu, ale je to spíš potvrzení toho, že to, co děláte, děláte správně.

Vy jste ocenění dostal za roli Franze v inscenaci

Coppélia, je tahle role něčím výjimečná?

Ano, to ocenění je oficiálně za konkrétní roli, ale myslím, že v tomhle případě to spíš odráží dlouhodobé působení. Vzhledem k tomu, že jsem na scéně už asi 10 let, vnímám to spíš jako hodnocení všech možných aspektů mojí kariéry, které se třeba přímo s tímhle konkrétním představením nepojí. Samotná role Franze mi nepřijde vyloženě tak náročná, třeba po technické nebo dramatické stránce. Je to hodně odlehčený balet, a právě díky tomu v něm můžu být

hodně sám sebou, takže jsem rád, že se to tak hezky sešlo a je to ocenění právě za tuhle inscenaci.

Jak se na nové role většinou připravujete?

V divadle každý den trénujeme techniku, a když je představení, věnujeme poměrně velkou část dne i těm konkrétním rolím. Takže ty kroky, které k roli dostanete, samozřejmě znáte, nejsou vám cizí. Dát dohromady konkrétní představení potom zabere asi měsíc intenzivní práce, aby se všechno dobře sešlo s hudbou, a když tančíte s partnerkou nebo partnerem, je potřeba vypilovat vzájemné naladění.

Je pro vás tanec v páru větší výzvou než sólové pasáže, kde jste na pódiu úplně sám?

Samozřejmě to záleží na konkrétním případu. Myslím, že úplně nemám problém být pro někoho tanečním partnerem, to většinou s partnerkami zvládáme dobře. Vychází to podle mě i ze způsobu přípravy naší taneční konzervatoře, vychovala z nás dobré taneční partnery. V porovnání s tím mají třeba Italové nebo Japonci větší problém být partnery, mají spíš perfektní sólovou techniku, umí spoustu piruet, ale správně držet partnerku je pro ně náročnější. Já osobně se cítím velmi pohodlně, když tančím v páru, i když samozřejmě vím, že to partnerce nesmím zkazit, ale ona to zas nesmí zkazit mně, takže tam panuje velká důvěra. Proto je pro mě mnohdy horší být na pódiu sám. Před představením, kde mám třeba pět minut sólového tance, na to už od rána myslím, protože takový moment člověk opravdu nechce

zkazit. Balet je bohužel o centimetrech a o drobných detailech, takže i když se třeba pokazí jen malinký krůček, divák pozná, že je něco špatně.

Balet je v tomhle hodně nekompromisní…

Ano, také za to můžou ty kostýmy. V upnutém trikotu je vidět každá linka, a jakmile třeba nemáte nohu správně vytočenou nebo ve správném úhlu, vypadá to ošklivě. Takže náš denní chleba je před zrcadlem řešit, zda máme správně vytočenou nohu a podobné drobnosti. Zní to až směšně, že tohle je opravdu náš svět, ale bez toho by to prostě nešlo. A jak už jsem zmiňoval, klíčový je ten každodenní trénink. Když potom na něčem tři dny nebo týden nepracujete, v podstatě můžete začít úplně od nuly. Já jsem teď ze zdravotních důvodů čtyři týdny mimo trénink, takže až se budu vracet na sál, bude to, jako bych třeba rok necvičil.

Je takhle drsná příprava i na současný balet, když to srovnáte s tou klasikou?

Srovnává se to těžko, pro mě je přirozenější ta klasika, zároveň ji vnímám jako obtížnější v důrazu na detail a moderna je z mého pohledu uvolněnější. Jsou tam ale zase úplně jiná kritéria náročnosti a věřím, že kdyby mě viděl modernu tančit nějaký odborník z moderního souboru, určitě by si řekl, že to o detailech je. (smích)

Jaká vlastně byla vaše cesta na pozici prvního sólisty? Balet je obecně vnímán jako šílená dřina, tak mě zajímá, jak se na to zpětně díváte.

Ono se to děje tak postupně, takže to člověk zas tak moc nevnímá. Věnujete se tomu od malička a obrovský úspěch už je jenom to, že se po škole dostanete do divadla. Často se stane, že z dané třídy nedostane angažmá vůbec nikdo, takže to je, jako byste studovali osm let pro nic. Už tohle vědomí během studia je náročné a vyčerpávající. Měl jsem proto radost, že se mi do divadla podařilo dostat už na škole. Jinak si ten kariérní postup v souboru můžete představit tak, že začínáte od poslední řady vlevo a postupně se propracováváte dopředu. A buď se vám podaří dosáhnout na pozici sólisty, nebo ne. Je to ale dřina a obrovská práce, takže i když se dostanete na vrchol, musíte neustále trénovat a přistupovat k tomu s velkou pokorou. Rozhodně nemáte pocit, že jste na výsluní.

Takže klíč k úspěchu je dřina?

Dřina a štěstí. Štěstí na vedení, na obsazení do role, která vám sedne, štěstí na baletní mistry.

Součástí vašeho působení jsou i představení na zahraničních akcích, jaký je to zážitek?

Se souborem jezdíme často do zahraničí, samozřejmě hodně po Evropě, ale byli jsme třeba také měsíc v Číně, byli jsme na Kostarice, na Kubě a loni jsme udělali zajímavou zkušenost v Ománu, kde jsme tančili pro krále.

Jak se v Ománu na český baletní soubor dívali?

Hráli jsme tam představení Marná opatrnost, což je

francouzský balet. Vzhledem ke striktním pravidlům, která tam ohledně oblékání platí, jsme se báli, jak to představení přijmou. Věděli jsme, že tam nemůžeme jet třeba s Labutím jezerem, právě kvůli kostýmům balerín. Další nejistotu jsme viděli v tom, že tohle představení je komedie, a tak jsme měli trochu pochybnosti, jestli se budou diváci smát. Nakonec to ale dopadlo skvěle, smáli se a byli z nás nadšení.

Zvažoval jste někdy stálé působení v nějakém zahraničním souboru?

Určitě ano, mnohokrát. Vždycky se to ale nějak sešlo buď v osobním životě, nebo kariérně, že pro mě bylo nakonec lepší zůstat tady. Hodně mých známých a kolegů tuhle cestu volí, podle mě to ale neznamená vždycky lepší podmínky. Myslím, že když se člověk má možnost podívat jinam, může si potom víc vážit domova a toho, jak dobře se nám tady žije. Jinak náš současný soubor v Národním divadle je sám o sobě hodně mezinárodní, Čechů a Češek je tam asi 14 z celkových 80.

Je nějaký taneční moment, na který rád vzpomínáte?

Já nejsem úplně sentimentální typ. Každou aktuální roli beru vážně, dávám jí všechno, ale jakmile to skončí, tak jdu rád zase dál. Existují taková klišé, třeba že když zrovna pracujete na nějaké roli, tak se vžijete do toho charakteru a ovlivňuje to váš každodenní život, ale já to takhle neberu. Je to spíš jako na běžícím pásu.

A kolik rolí se na tom pásu během sezony vystřídá?

Za rok nacvičíme asi třináct inscenací, rolí je ale víc. Může se stát, že v jednom představení tančíte třeba čtyři role, záleží, jak je daná inscenace postavená.

Když je v ní třeba jen jeden hlavní pár, jako tomu bylo právě v té Coppélii, tak další sborové role nedělám. Pokud ale máme víc sólových rolí, tak jich jako sólisté tančíme několik.

Vnímáte ve vaší kariéře nějakou konkrétní roli jako zlomovou?

To byla určitě role prince Siegfrieda v Labutím jezeře V Národním divadle se tenkrát vyměnil umělecký ředitel, na místo Petra Zusky přišel Filip Barankiewicz, který ve mně viděl mladou naději a dal mi roli prince i přes to, že jsem byl ještě poměrně mladý. Měl jsem tančit za jednoho kolegu, který se zranil, takže to bylo takové štěstí v neštěstí, a bylo to s primabalerínou Miho Ogimoto. Byl mezi námi poměrně velký věkový rozdíl, ona byla už tou dobou hodně zkušená a pro mě to byly nervy, bál jsem se, abych jí to nezkazil. Nakonec to ale byla velká škola. Potom jsme spolu tančili ještě dlouho, ale zvládnutí téhle role byl určitě zásadní zlom. Uplynulo už asi sedm let, a zatím jsem netančil nic těžšího než právě tohohle prince. Takže to byla taková vstupenka do dalších rolí.

Je tahle role a celkově Labutí jezero něco, na co tanečníci a tanečnice aspirují? Něco, co všichni chtějí tančit?

Holky ano, protože každý divák nakonec čeká na tu labuť, je to stěžejní role. Ve většině verzí je princ spíš takový podržtaška, takže jej nelze vnímat stejně jako právě tu roli labutě. Teď ale máme v Praze verzi Labutího jezera od Johna Cranka, kde je princ Siegfried hlavní rolí. Je tam od začátku do konce, má tam spoustu duetů a variací. Představení se bude vracet v červnu 2025 a už teď si představuji, jak náročná příprava nás čeká.

Takže se můžeme těšit, že v roli prince uvidíme opět vás?

Předpokládám, že ano.

Co dalšího vás v divadle po návratu a úplném uzdravení čeká?

Počítám, že hned naskočím do představení Kafka: Proces. Bohužel jsem kvůli zranění musel odstoupit z inscenace Šeherezáda, ale zase aspoň dostal prostor někdo další. Je to takový řetězec a přirozený cyklus. Jsem ve fázi kariéry, že se mi daří nad to trochu povznést, a pokud něco konkrétního netančím, vím, že se nic neděje a budou další role. A hlavně mám osobní život, který je důležitější.

Když už jsme u osobního života, vaše manželka je také baletka, řešíte doma práci a divadlo?

Téměř vůbec. Maximálně pomlouváme. (smích) Ale teď jsme poměrně čerstvě rodiče, a to je pro nás zásadní role, které věnujeme nejvíc času. Na další věci už pak tolik prostoru nezbývá.

To mi přijde jako hodně střízlivý pohled na věc. Má to tak hodně tanečníků a tanečnic?

V našem oboru je spousta lidí, kteří baletnímu světu úplně propadnou, celé roky nevnímají nic jiného a často se stane, že promeškají i osobní život. Bohužel tohle ale není povolání na celý život a člověk musí trochu přemýšlet i o tom, co bude pak. Realita je taková, že ta opona se jednoho dne zavře naposledy, a právě záleží jen na vás, jak to celé vnímáte. Jestli je balet jedinou náplní vašeho života, tak to může být naprosto kritický moment. Často se také stane, že vzhledem k fyzické náročnosti baletu už další role prostě přijímat nechcete, protože cítíte, že už to je příliš. Rozhodujícím momentem samozřejmě může být i zranění, protože vrátit se po něm do formy je nesmírně náročné.

A jak o tom přemýšlíte vy?

Jsem ve fázi, kdy pomalu přemýšlím o svých možnostech. Nikdy jsem nebyl studentský typ, ale teď jsem si začal říkat, že bych se možná ještě vrátil ke studiu. Zatím s těmito myšlenkami ale jen koketuji. Uvidíme, vím, že spousta lidí to dokázala skloubit s prací, tak bych to třeba taky zvládl.

Přirozená intuice

Vůz, který vám padne jako ulitý. Takový dojem ve vás Volvo EX30 zanechá hned po první jízdě, ať už si zakládáte na dynamické jízdě, moderních technologiích, či příjemném interiéru. Tenhle model má všechno, co od SUV čekáte, díky své velikosti je ale stále ideální do města, rychle se nabíjí a na poli bezpečnosti je nekompromisní.

text Petr Kotík, foto Ondřej Košík a Adela Bellini

Model EX30 je pro Volvo dosud nejmenším plně elektrickým SUV, o úložný prostor se tady ale rozhodně nemusíte bát. Do zavazadlového prostoru se vám vejde nákup, sportovní vybavení, kočárek i zavazadla až do objemu 318 litrů, a v případě sklopení zadních sedaček se dostanete až na 904 litrů. Další úložný prostor navíc najdete také pod přední kapotou. Bez problémů se tak můžete vypravit i na delší dobrodružství, přičemž na jedno nabití pohodlně ujedete 450 kilometrů a z 10 na 80 % baterii znovu dobijete za pouhých 26 mi-

nut. Tento model vás ale překvapí i svou dynamičností, a to díky zrychlení 0–100 km/h za pouhých 3,6 sekundy. Váš zážitek z jízdy podtrhne také řešení interiéru, který stojí na ekologických materiálech a pěti motivech, mezi nimiž můžete přepínat a upravovat atmosféru přesně podle vaší nálady. Přizpůsobit si můžete i osvětlení, které je inspirováno skandinávskou krajinou a ročními obdobími, nebo si nastavit ambientní hudební doprovod. Ať už zvolíte k jízdě jakoukoliv muziku, integrovaný soundbar a pečlivě

kalibrované audiosystémy vám zajistí optimální zvukový zážitek bez ohledu na to, kde právě sedíte. Díky 5G konektivitě a datovému roamingu bez omezení si hudbu navíc můžete pohodlně přehrávat přes aplikace, jako je Spotify. To vše si jednoduše nastavíte na kombinovaném displeji s úhlopříčkou 12,3 palce, jenž umožňuje snadné a intuitivní ovládání všech funkcí vozidla. Je umístěný tak, abyste měli dobrý přehled a zároveň ho z místa řidiče mohli snadno ovládat.  Jeho horní část slouží v podstatě jako displej řidiče, původně umístěný za volantem, spodní část pak umožňuje okamžitý přehled a ovládání navigace, zábavy, klimatizace, aplikací ve voze, telefonu, kamer parkovacího asistenta a dalších podpůrných funkcí.

Jak je u vozů Volvo dobrým zvykem, i v tomto případě kladli vývojáři velký důraz na bezpečnou a co nejpohodlnější jízdu. Díky zadním radarům vás systém upozorní na cyklisty a koloběžky a skrze další systémy vám pomůže předcházet kolizím. K tomu všemu umí Volvo EX30 také samo zaparkovat, a to i podélně. Důmyslné inovace, které EX30 ztělesňuje, jsou nejen zpříjemněním jízdy pro každého řidiče, ale spolu s obnovitelnými a recyklovatelnými materiály v rámci celé konstrukce jsou také důvodem, proč má tento model zatím nejnižší uhlíkovou stopu ze všech vozů Volvo.

Volvo EX30

Cena od 895 000 Kč vč. DPH

Dojezd až 450 km

Zrychlení 0–100 km/h za 3,6 s

Doba nabíjení z 10 na 80 % za 26 min

Objem zavazadlového prostoru 318 l www.volvocars.com

Nezáleží na tom, kolik lidí vám tleská, ale

kdo vám tleská

Na levé ruce má vytetované ženské jméno „mia“

fontem jako vystřiženým ze slabikáře a psát i vydávat knihy začal už jako malý kluk. Tituly z jeho nakladatelství LABYRINT pravidelně dostávají

prestižní ceny, pro české čtenáře objevil například

Jaroslava Rudiše, Petra Síse nebo Lenku Reinerovou, vydal legendární komiks Alois Nebel a jeho dětský

časopis RAKETA bez jediné reklamy podporuje mladé české tvůrce. Kromě toho je Joachim Dvořák skvělým moderátorem Nočního Mikrofóra a šéfredaktorem magazínu MAGNUS, který se svou kvalitou vymyká všemu, co u nás vzniká.

text Kateřina Černá, foto Ondřej Košík

Ptačí sněm je krásně ilustrovaný příběh pro děti i rodiče inspirovaný starým perským eposem. Petr Sís vypráví o putování ptáků, kteří se rozhodnou najít svého pravého krále. Než ptáci přeletí sedm údolí – Hledání, Lásky, Porozumění, Odstupu, Jednoty, Úžasu a Smrti – zůstane jich pouhopouhých třicet. Ti nejvytrvalejší ale nakonec svůj cíl najdou…

Obálka prvního vydání Nebe pod Berlínem z roku 2002. Formát knihy po rozložení odpovídal rozměru jednoho vagónu berlínského metra. Román odstartoval hvězdnou kariéru Jaroslava Rudiše, získal za něj Ortenovu cenu, dal vzniknout legendární punkové kapele U-Bahn a byl přeložen do sedmi jazyků.

Martina Skala je pozoruhodná žena mnoha talentů, která žije mezi Prahou, Paříží a Kalifornií. Letos na podzim jsme jí v Labyrintu vydali Klub kamzíků , román o touze po svobodném životě, kvůli kterému jsme ochotni obětovat i to, co milujeme.

Pěkný font jste si vybral pro tetování…

To je mé vlastní písmo. Když měla dcera čtvrté narozeniny, dal jsem si to jako dárek, abych ji měl pořád u sebe. Ta tři písmena – MIA – byla gesto, kterým jsem tenkrát naivně bojoval se smutkem. Když se mi brzy po jejím narození rozpadla rodina a vztah s její maminkou, dlouho jsem se tím trápil.

Dnes je Mie už čtrnáct a působíte jako sehraná dvojka. Často jste na cestách a z vašich výprav za dobrodružstvím vznikla dokonce Kniha na výlety .

Proč zrovna cestování?

Možná jsem tím kompenzoval něco z vlastního dětství, kdy se nemohlo svobodně cestovat. A protože mě střídavá péče naučila si mimo jiné lépe organizovat čas a pořádně přemýšlet o tom, co budu se svou dcerou dělat, začali jsme jezdit na výlety po Česku a také ven. Když Mie byly dva roky, letěli jsme sami dva do Thajska. Jako starší otec jsem ji nechtěl držet „uvázanou na vodítku“, a tak se mi hned během prvního přestupu na obrovském letišti v Dubaji na dvě hodiny ztratila. To bych nikomu nepřál. Myslím, že důležitým předpokladem pro to, aby vás to bavilo, je zvědavost a chuť objevovat svět pokud možno bez předsudků. Právě v cizině musíte často vystupovat ze svých komfortních zón, potřebujete empatii, naučit se improvizovat, řešit neočekávané situace a ještě rezignovat na přesný itinerář. Děti mají kratší nohy a leckdy je vůbec nezajímá to, po čem toužíme my. Ale dají se „namotat“ na příběhy a nás cestování oba časem vycvičilo a dokonale sehrálo. Z výletů po evropských městech jsme si udělali rituál a z každé výpravy vznikala reportáž do časopisu Raketa . Táta s dcerou na cestách… Takže třeba Berlín nebo Benátky, kde jsem v minulosti byl už několikrát, jsem měl najednou šanci vidět z jiné perspektivy a v jiném rytmu. Děti si všímají věcí a detailů, které my dospělí leckdy přehlédneme nebo už nevidíme. Kniha na výlety obsahuje výpravy do 21 měst po celé Evropě a jako bonus ještě New York. Mia ještě nechodila do školy, ale pamatuje

si, jak jsme si půjčili brusle a já ji na kluzišti uprostřed Central Parku učil bruslit nebo když jsme krmili hladové veverky v parku na vánočně vyzdobeném Union Square.

Myslím, že je to jedna z nejhezčích věcí, co může člověk se svými dětmi zažít. Ty chvíle, kdy se můžeme ponořit do jejich světa a nechat se trochu vést… My potřebujeme jejich fantazii. A děti by také měly vědět, že svět je pestrý, a přestože odlišný od toho našeho, nemusí se ho bát. Sebevědomí a otevřenost získávají právě díky tomu, co společně prožijí se svými rodiči.

Původně jsem nám také chtěla dopřát malý výlet a fotit na některém z kouzelných míst, ale nakonec jsme se rozhodli pro Bokovku, přesněji pavlačový dvůr v Dlouhé. Měla jsem pocit, že to tady máte rád… Mám. Tohle je skutečně kouzelné místo. Původně tři gotické domy s renesanční přestavbou s neopakovatelnou „vintage“ atmosférou dnes patří Pražské židovské obci. Před sedmnácti lety parta třicátníků založila tady ve 2. patře soukromý hudební klub, který neměl v Praze konkurenci. Dostali jste se tam jen, když vás někdo pozval, nikde nebylo žádné označení. Ještě před kolaudací jsme v něm uspořádali velký mejdan k revue Labyrint, což byl časopis, který jsem vydával. A právě tady jsem měl také první rande s maminkou mé dcery. Naproti přes dvůr – na němž kdysi rostl strom, proto se říkalo dům U Zlatého stromu – má například ateliér Petra Vitásková, která se věnuje kaligrafii, a v prostoru pod podloubím sídlí Bokovka, legendární vinný bar. Přátelím se s jejím spoluzakladatelem, sběratelem umění Honzou Bejšovcem. Pozoruhodný muž, nedávno byl mým hostem v Nočním Mikrofóru.

Moc se mi ten formát líbí. Prozradíte mi, jakým způsobem si vybíráte své hosty?

To bylo léta mé nahlas nevyřčené přání – uvádět rozhlasovou „Late Night Show“ a zvát si hosty podle

svého gusta. Když jsem dostal pozvání od dramaturgyně Českého rozhlasu a prošel konkurzem, jako bych se našel. Miluju tuhle práci. Mám rád lidi, kteří neztratili odvahu chodit po nevyšlapaných cestách a současně se nebojí mluvit o svých nejistotách. Zajímají mě příběhy osobností, na které moc nesvítí reflektory. Podmínkou je, že mi musí být sympatičtí a to, čemu se věnují, má v mých očích respekt.

Působí to, jako by se muselo podařit všechno, na co sáhnete. Co je tou tajnou ingrediencí, která přináší vašim projektům úspěch?

To mi teda fandíte, já se tak necítím. Mnohokrát jsem prohrál, stál ve slepé uličce, arogantně trval na hloupém rozhodnutí nebo se nechal napálit. Z těch špatných cest jsem se snažil nějak poučit a věřím, že dnes už dělám pouze to, co má smysl. Profit mě nikdy nezajímal. Víte, úspěch je taková subjektivní kategorie… Samozřejmě mám radost, když autoři z mého nakladatelství nebo knihy, které jsem vydal, něco vyhrají a mají pozornost, ale že bych já sám toužil stát na bedně, to nikdy nebyla priorita. Tím největším úspěchem pro mě je, že jsem měl štěstí spolupracovat s výjimečnými lidmi a s některými se dokonce spřátelit.

A co pro vás bylo důležité?

Některá setkání jsou zásadní, ani nemusí být nutně intenzivní, až po čase rozpoznáme, kdo vám před složitou křižovatkou poradil dobře, když jste nevěděli kudy kam. Na Gymnáziu Jana Nerudy jsme měli „prvorepublikového“ profesora Novotného, učil českou a ruskou literaturu a vedl divadelní kroužek. Chodíval jsem do jeho malého bytu obloženého knihami a poslouchal příběhy. Ukázal mi Vančuru, Dostojevského a půjčoval zakázané autory. O prvních svobodných prázdninách jsem dojel vlakem do Paříže a drze zazvonil na byt Milana Kundery. Bylo mi třiadvacet a myslel jsem si, že můžu všechno. Na konci roku 1990 vyšlo první číslo budoucího časopisu Labyrint, tenkrát měl ještě formát novin, prodával jsem na ulici knihy a přitom pořád ještě studoval na univerzitě. Najednou jsem začal potkávat všechny ty spisovatele, které jsem rád četl. A brzy jsem založil vlastní nakladatelství.

Zásadní okamžik přišel až s Fedorem Gálem, někdejším sociologem a politikem, kterého ze Slovenska vyštvali kvůli jeho židovskému původu. Protože můj nevlastní otec se upil, když mi bylo osmnáct, a toho biologického jsem nikdy neviděl, Fedor se pro mě stal takovým korespondenčním tátou. A když po prodeji svého podílu v televizi Nova založil nakladatelství, začal jsem mu pomáhat. Organizoval spoustu sociálně orientovaných projektů, tematických besed a diskuzních večerů, zajímal se o věci, které nebyly populární, podporoval romské umělce a nezávislé aktivisty, až nakonec všechny peníze utratil. Musíte věřit tomu, co děláte,

i když vám lidé okolo moc nefandí nebo nerozumí. To on mi řekl větu, která se pro mě stala jakousi mantrou: „Nezáleží na tom, kolik lidí vám tleská, ale kdo vám tleská.“

Pro naši práci je přirozené neustále pochybovat, je to základní vlastnost kritického myšlení, ale na rozbouřeném moři se přeci jen občas potřebujete ujistit, že plujete dobrým směrem. Proto rád ještě vzpomenu spisovatelku Lenku Reinerovou, které jsme s Járou Rudišem familiárně říkali naše německá babička. Vydal jsem jí sedm knih a byli jsme si hodně blízcí. Několikrát mě svou pozitivní energií a nadhledem vyvedla na světlo, když jsem se ztrácel v pracovních pochybnostech nebo v temných hlubinách soukromého života.

Z čeho máte radost a co pro vás definuje úspěch knihy?

Mě neskutečně baví proces vzniku knihy, od prvních nápadů a prvních slov, kdy můžete být pro své autory nejen redaktorem, ale i mentorem, sparing-partnerem a leckdy i psychologem. Že se jako nakladatel také musíte o ně ucházet, že jste s nimi, i když zrovna nepíšou, protože jejich múzy stávkují. Že se o jejich knihy staráte a jste s nimi také, když oslavují a mají úspěch, takže si vás třeba vyberou jako doprovod na Pražský hrad, kde zrovna dostávají státní vyznamenání. (úsměv) Výhoda malého nakladatelství je, že je to na vás, s kým se „zapletete“.

A já si užívám toho přímého vztahu mezi nakladatelem a tvůrcem, jako bych měl širokou rodinu, kde se mohou všichni členové vzájemně inspirovat a také se na sebe spolehnout.

Snažím se dávat energii do projektů, o jejichž kvalitě nepochybuji, a nechci se limitovat předpokládanou prodejností, ta pro mě není hlavním kritériem. Naopak dovedu odmítnout spolupráci, kde by jako jediný bonus byl pouze zisk. To je svoboda nezá -

vislého nakladatele. Úspěch je trošku jako loterie, v knižní branži se nedá zase tak snadno naplánovat. Pro mě je nejpodstatnější, že můžu poznávat zajímavé lidi a dávat prostor novým hlasům, talentovaným autorům a autorkám. Jsem pořád zvědavý a rád se učím nové věci. Někdy mám před sebou výzvu vydat knihu, která není mým tématem, ale z nějakých důvodů se rozhodnu podstoupit třeba i komplikovanou cestu. To se mi přihodilo zrovna před rokem, kdy jsme vydali vůbec první velkou knihu o ragby v Česku. Nic jsem o tom sportu dříve nevěděl, až během práce, výběru fotografií a redigování textů jsem mu zcela propadl. Kniha, po jejímž přečtení se zamilujete, to by mohla být přesná anotace.

Bavilo vás to už v dětství? Psal jste?

První nakladatelství jsem založil, když mi bylo sedm let, u mého dědečka v Sudetech na chalupě, kde jsem trávil v létě celé dva měsíce. Děda, bývalý mlynář, byl moc hodný a ničím mě nezatěžoval. Žil jsem si ve svém světě a jednoho dne začal prostě kreslit a psát knížky. Každá byla originální v jednom kuse, někdy deset stran, jindy třeba padesát, někdy to byly dobrodružné příběhy, jindy ilustrované výpisky z Ottova slovníku naučného, každý titul měl tiráž a všechno jsem čísloval. Do mých čtrnácti patnácti let jsem to dotáhl asi na 130 kousků. Tehdy jsem hrál na violoncello a chodil do lidové školy umění malovat – až se to jednou zlomilo. Podíval jsem se na své spolužáky, čemu se věnují, a najednou mi všechno, co jsem s takovým úsilím léta dělal, přišlo neskutečně trapný. Ze dne na den jsem „Lidové nakladatelství Čáp“ zavřel. Dodnes nevím, proč jsem zvolil takový název.

Říká se, že pokud vás něco v dětství hodně baví, tak je to přesně to, co máte dělat. Kdy uzrál ten čas založit skutečné nakladatelství a proč zrovna Labyrint?

Vše se odvíjelo od už zmiňovaného časopisu Labyrint. Na začátku devadesátých let se rozpadl knižní velkoobchod a nikdo nevěděl, co vychází, každý týden vznikala nová nakladatelství, všichni chtěli vydávat knihy. Takže jednou linkou Labyrintu mělo být hledání cesty v bludišti soudobého knižního trhu a pak se mi ten název také líbil, protože byl srozumitelný. Když jsem po deseti letech zakládal Raketu jako nový „label“ pro vydávání dětské literatury, líbil se mi zase název Raketa. A když se mě na něj někdo ptá, odpovídám, že děti přeci mohou nasednout do rakety a odletět na jakoukoli planetu, protože vědí, že fantazie nezná hranice.

Jak se vám daří objevovat všechny ty výjimečné lidi a udržet jejich nadšení ze společných projektů?

Známe tu teorii, jak se lidé vzájemně přitahují podle toho, co vyzařují, ale myslím si, že je to spíše víc věcí náhody a štěstí, jestli potkáte člověka s trvale dobrým charakterem. Někdy je spolupráce náročná, občas se stane, že se po pár knihách rozejdete, a jsou i případy, kdy vám ten, do koho jste investovali spoustu energie, peněz a důvěry, uteče jinam. Je dobré se obklopovat chytřejšími lidmi, než jsme my sami, a naučit se dávat dostatek prostoru k jejich seberealizaci. A chovat se slušně. Mám kolem sebe fantastický kolektiv, a tak vím, že dnes stačí jen lehce přidržovat kormidlo, abychom udrželi správný směr.

Vy nejste ten typ vydavatele, který si vezme hotovou knihu a pošle ji do tisku… V Labyrintu jsme známí tím, že do toho autorům trošku šťouráme, někdy i dost zasahujeme. Věřím, že ku prospěchu konečného díla. Dost knižních projektů jsme také iniciovali sami oslovením konkrétních lidí. Baví nás participace a společná interakce, proto asi přitahujeme tvůrce, kteří sami preferují složitější, vrstevnatou cestu k cíli.

Řekl jste, že vydavatel je pro své autory tak trochu mentorem, možná i terapeutem. Vy jste studoval speciální pedagogiku. Promítá se to do vašeho současného života?

Snad to souvisí s nějakou vyšší citlivostí k sociálním tématům, že dovedu naslouchat lidem, kteří mají víc starostí sami se sebou, jsou nejistí, o jednoduchých věcech přemýšlejí složitě. To nás může posouvat i dál než zkratky. Zkratky sice taky člověka posouvají, ale když nezávodíte a nemáte potřebu si to zkracovat, jsou ty delší cesty lepší v tom, že člověka naproti sobě máte čas poznat víc a můžete mu i pomoci.

Mnohokrát v životě jsem byl jako nakladatel v situaci, že jsem se ocitl v blízkosti talentem obdařeného, ale trochu ztraceného tvůrce, který potřeboval především společnost. Právě proto některé knížky vznikají i několik let. Stojí za to vytrvat, když cítíte, že to může mít výjimečný výsledek. Na začátku obvykle nevíte, kolik energie a času bude nová spolupráce stát. Kdybych pospíchal a pelášil za úspěchem, tak by mě tihle lidé zdržovali. Možná právě proto, že jsem vystudoval speciální pedagogiku, více rozumím těm, kdo sami hledají způsob, jak se na komplikovaný svět kolem sebe dívat a jak ho ve svých knihách také reflektovat.

Proto jste si ten obor tenkrát vybral?

Já si ho nevybral. Moc jsem po maturitě nevěděl, co budu dělat. Nezapomeňte, začínala druhá polovina osmdesátých let a perspektiva utratit dva roky života na povinné vojenské službě mě vůbec nelákala. Pyšně jsem si myslel, že bych mohl být učitelem literatury na gymnáziu, ale u přijímaček jsem propadl v malování a kreslení, i když jsem měl za sebou patnáct let praxe v různých lidových školách umění. Dostal jsem na rok odklad a učil na základní škole na jednom pražském sídlišti. Výborná zkuše -

nost. Zblízka jsem viděl ty drtivě ženské kolektivy, jak ovlivňovaly celou naši generaci, a mezi nimi sem tam nějaký ten uskřípnutý tělocvikář a možná divný školník. Chyběla tam zdravá mužská energie a asi by to byl zajímavý výzkum. Třeba bychom pochopili, proč to tak v současnosti mezi generacemi a gendery skřípe.

Po roce mě vzali na obor speciální pedagogika, na který jsem nechtěl a tenkrát se za to trochu styděl.

Měl jsem se starat o „postižené“ děti, o něž v tehdejším narativu socialistická společnost nestála, proto je izolovala. Dnes vím, že jsem tam studovat měl, proto se také věnuji ve své činnosti tématům, která možná nejsou z komerčního hlediska atraktivní, ale z mého pohledu důležitá. Podporuji řadu neziskových projektů a učím svou dceru tomu, aby chápala, co je filantropie a proč máme pomáhat slabším. Celých deset let existence časopisu Raketa

také posíláme výtisky zdarma dlouhodobě nemocným a sociálně znevýhodněným dětem, do pěstounských rodin i dětských domovů.

Myslíte si na něco, do čeho byste se chtěl jako autor sám pustit?

Jsem spokojený s rolí toho, kdo jistí záda těm, kteří se rozhodli psát a vyprávět své příběhy. Celý rok jsem na poslední stránku magazínu Marianne Bydle -

ní psal krátké fejetony o místech a setkáních, která mě inspirovala. Cestoval jsem různými zeměmi, abych se nakonec vrátil domů a do svého dětství.

Takže mě teď napadá, že jestli se někdy pustím do románu, vrátím se do toho okamžiku, kdy mi bylo sedm, a všechno budu mít ještě před sebou.

AMAZING NOVINKY

Až se zima zeptá…

Cestování během chladnějších měsíců přináší nemalé výhody. Na své si v průběhu zimy totiž přijde každý; vášnivý lyžař i běžkař, milovník přírody, který vyráží na túry a objevuje dosud utajená zákoutí bez ohledu na sněhovou nadílku, i romantická duše, která si chce zimu dopřát jen jako malebnou kulisu za oknem při posezení u krbu. Ať už ve volných dnech oceníte raději wellness, sport, procházky zimní krajinou, nebo si chcete užít trochu té samoty ve dvou a rozjímat, co přinesl rok letošní a co přinese rok příští, novinky z Amazing Places vám umožní cokoli. Stačí si vybrat z kouzelné inspirace a vyrazit vstříc zážitkům, jaké si jen budete přát!

text Dagmar Tichá, foto archiv uvedených míst

CASAROSA

Pocta kráse města Český Krumlov. Tak by se bez obav daly nazvat butikové apartmány CASAROSA, jejichž nekonvenční, bohémský styl podtrhuje genius loci místa.

V klidné části centra Českého Krumlova, v sousedství Růžové zahrady, na dosah místních kaváren, barů a restaurací naleznete malebné útočiště v apartmánech CASAROSA. Ocení je hosté, kteří chtějí v Krumlově chvilku pobýt, vychutnat si ho a procházet se ulicemi města ve všech ročních obdobích.

Apartmánů je v CASAROSA pět. Všechny jsou svým stylem odlišné, každý má vlastní charakter, ale spojuje je vzdušnost, která je pro celý koncept ubytování zásadní, a v hostech zaručeně zanechávají dojem úžasu, lehkosti a otevřenosti prostoru. Mají rozlohu od 21 do 130 metrů čtverečních.

V přízemí domu jsou apartmány Piccolo a Gotico, v patře dva osobité Classico a Grande a pod střechou je nejrozlehlejší apartmán se třemi pokoji i třemi koupelnami Attico. Vybavení i zařízení apartmánů je ve vysokém standardu.

Všechny jsou vybaveny pohodlnými postelemi, moderními kuchyněmi, komfortním stolováním, dešťovými sprchami, přírodní a veganskou kosmetikou, originálním uměním a útulným posezením. Děti jsou tu vítány! Majitelé na přání klientů rádi připraví vše pro jejich pohodlný pobyt.

Apartmány jsou zařízeny v jemných pastelových tónech, které vzešly z odstínů původních omítek odkrytých při citlivé rekonstrukci domu. Chloubou každého apartmánu jsou díla současného výtvarníka italského původu Eugenia Percossiho. Majitelé mají vizi, že by se apartmány mohly stát přirozenou galerií, v níž by se vystavovaná díla obměňovala.

Floating cabins – Ferdinand Zažijte lehkost bytí na hladině jihočeského rybníka.

Plovoucí chatka je místem, které vás okouzlí, dokonale zrelaxuje a dopřeje vám pocit harmonie.

Pokud toužíte zažít něco vskutku unikátního, vydejte se k rybníku kousek od obce Chobot nedaleko Blatné v jižních Čechách. Objevíte tu plovoucí chatku Ferdinand, ze které budete mít výhled přímo na hladinu rybníka.

Zaparkovat můžete cirka 600 metrů od chatky, k níž se dostanete krátkou procházkou malebnou přírodou.

Předání klíčů probíhá bezkontaktně, což vám zaručí soukromí od prvního okamžiku. V chatce se v chytře promyšleném prostoru, v němž k vaší pohodě a klidu nebude nic chybět, pohodlně ubytují dva lidé. Je jako stvořená pro romantiku!

Najdete tu manželskou postel, k dispozici vám bude vybavený kuchyňský kout s nádobím a plynovým vařičem a vnitřní koupelna se sprchovým koutem a toaletou.

Kouzelného ducha místa i krásu okolní krajiny si můžete vychutnat také na plovoucí terase s venkovním posezením. Pobyt si tu můžete dopřát bez ohledu na roční období, v chatce totiž nechybí kamna, která vám v chladnějších dnech vytvoří tu správnou útulnou atmosféru nejen sálajícím teplem, ale i pohledem na plápolající oheň.

V chatce pro vás bude připravený balíček se stoprocentně přírodní, ručně vyráběnou kosmetikou ze surovin od jihočeských farmářů. K dispozici budete mít dřevo na topení i ohniště a barel s pitnou vodou. Za příplatek na vás bude čekat vychlazená lahev sektu z vinařství Bettiny Lobkowicz. Přiobjednat lze také snídaňový koš s lokálními výrobky. A pokud byste chtěli připravit romantiku na míru, neváhejte a požádejte o součinnost majitele. Chatka Ferdinand je první z rodiny Floating cabins. V příštím roce pro vás připravují další, nejenom plovoucí, chatky.

Hortus Vita Wellness Apartments

Vydejte se do zahrady života v samém srdci Vysočiny do Lipnice nad Sázavou, kde pod číslem popisným 318 naleznete moderní rodinné wellness apartmány.

Místo plné stromů, květin a radosti. Místo, kde jsou děti skutečně vítány. Místo, které se zrodilo pro váš relax. Moderní wellness apartmány Hortus Vita jsou perfektním útočištěm pro vás a vaši rodinu; k dispozici jsou tu čtyři totožné moderní apartmány, v nichž se pohodlně ubytuje 16 osob. Komfort tu nalezne každý host.

Všechny pokoje mají nadstandardní vybavení. Každý disponuje vlastní koupelnou se sprchovým koutem, nechybí wifi a televize s Netflixem, plně vybavená kuchyň, kosmetika značky Manufaktura, a především úžasné king size postele.

Do pojetí kouzelného místa se promítla rodinná pospolitost majitelů a díky ní je tohle místo opravdu baby friendly. Kromě oddělených ložnic v apartmánech vám pohodlné zázemí poskytne také krásná zahrada a dětské hřiště s houpačkami a klouzačkou. Přizpůsobené malým i velkým je rovněž wellness; je privátní a hýčkat vás tu budou ve dřevem provoněném domku, kde naleznete vířivku a saunu. A nebojte, rušit vás nikdo nebude, svůj čas si totiž rezervujete předem. Voňavé ručníky, župany a prostěradla jsou samozřejmostí, stejně jako venkovní sprcha a toaleta. Za každou noc ubytování získáte 90 minut ve wellness zdarma.

Vrásky vám nemusí dělat ani parkování, které je zdarma přímo před objektem. K dispozici budete mít také přístřešek na kola, kde najdete rovněž zásuvky na případné dobíjení elektrokol.

Resort D9

Za devatero horami a devatero řekami najdete devět velkorysých apartmánů, v nichž mají jediné krédo. Poskytnout svým hostům maximální komfort. Hledáte-li místo, kde se prolíná ryzí krása české přírody a prvotřídní servis, který uspokojí i tu nejnáročnější klientelu, vydejte se na jedno z nejkrásnějších míst Česka – na Šumavu do obce Želnava. Jen několik minut jízdy autem od lipenské přehrady a troj -

mezí česko-rakousko-německé hranice tu najdete Resort D9. Pokud hledáte únik od městského života a vaše tělo touží po klidu a tichu, jste tu správně. Resort D9 je ideální pro páry a přátele, kteří si chtějí odpočinout nebo prosedět hodiny u praskajícího krbu se sklenkou vína. Z nabídky ubytování si vybere každý. Najdete tu několik dvoulůžkových pokojů i dvoupokojových apartmánů s možností přistýlky. Místnosti zdobí velkoformátové tapety s motivy ze

Želnavy spolu s kontrastní zelenou výmalbou evokující hluboké šumavské lesy v kontrastu světlejších tónů. Charakteristickým prvkem interiérů je také dřevo. Některé pokoje mají balkon s posezením. Posedět však můžete i na terase nebo v místní restauraci, kde si můžete kromě pohádkové gastronomie užít také pohled do hořícího krbu. Těšit se můžete na bohaté snídaně z kvalitních surovin včetně produktů z místní biofarmy. Zážitkovou

gastronomii zajistí tradiční jihočeské pochoutky, na menu nechybí ryby a rozmanité sezonní ingredience připravené s péčí a láskou, jakou si kvalitní potraviny zaslouží. Kromě lahůdek určených na talíř tu najdete i bezpočet pokladů do svých sklenic, protože budete mít na výběr z více než 400 lahví vín. Resort D9 má jednu z nejširších nabídek vín v Česku vůbec. Váš pobyt bude vskutku absolutně bez starostí.

Darmyšl No. 13

Jakmile za vámi zaklapnou obrovská vrata, necháte za sebou starosti i uspěchanou každodennost. Statek ve vesničce Darmyšl v malebné krajině českého Sedmihoří láká k odpočinku v absolutním klidu a pohodě. Vesnice Darmyšl má zhruba 50 obyvatel, a pokud není ona sama přímým cílem něčí cesty, nikdo tudy neprojíždí. Je to bohem zapomenutý kraj. Tohle nádherné a klidné místo vás snadno zláká natolik, že ho za svého pobytu ani neopustíte. Možná ani nebudete mít důvod a nebude se vám chtít.

Usedlost z konce 19. století je s citem a pečlivě zrekonstruována, aby dostála tomu, co pro své návštěvníky chtějí majitelé především; klid a soukromí. Proto je statek zachován v původním architektonickém řešení. Je uzavřený ze všech čtyř stran. V sedmi ložnicích se pohodlně ubytuje 14 lidí. Pocit soukromí a domáckou atmosféru umocňují oddělené koupelny.

Společným prostorem vám bude prostorná světnice, v níž nechybí stůl, za který se vejdou všichni, kdo sem na dovolenou zavítají. Naleznete tu bazén, ale třeba také ping-pong ve velké stodole. Pro děti je statek ideálním místem. A nejen pro ně; velká stodola je perfektním místem pro svatby!

K dispozici jsou tu dvě vybavené kuchyně. Jedna je umístěna tradičně uvnitř objektu, druhá na vás čeká venku; nechybí v ní gril, ohniště, ale ani lednice.

A když se ochladí a vlády se chopí zima, využijete obrovský krb nebo švédská kamna, která dokreslí perfektní atmosféru a teplo domova. Na první dobrou tu nenajdete televizi, ale pokud byste po ní přeci jen zatoužili, majitelé vám ji připraví. Čerstvou novinkou je venkovní sauna a všechny kreativní duše jistě ocení studio, ve kterém se budou pořádat keramické i jiné workshopy.

Amazing trendy ve světovém gastru

text Kamila Chadim, foto Robi Chadim

Ovocné smoothie bowls jsou dnes už běžnou položkou na mnoha snídaňových menu a mnozí z nás si je připravují v různých obdobách i doma. Jenže v zimních měsících nás mražené ovoce zrovna nezahřeje. Velkým trendem ve světově proslulých bistrech jsou snídaňové bowls, které se připravují naslano. Základem může být směs rýže a quinoy s restovaným špenátem, pohanka s kmínem a houbami nebo třeba ječné kroupy promíchané s dýňovým pyré a trochou omáčky harissa. A co takhle ovesná kaše promíchaná s vajíčkem naslano, to už jste ochutnali? Tento snadný způsob přípravy snídaně se stal velkým trendem hlavně u nás doma. Je to vděčné a rychlé jídlo, které je narozdíl od své sladké verze i mnohem výživnější. Ovesná kaše nasladko je příjemnou zahřívací snídaní, ale postrádá obsah bílkovin. Když do základní ovesné kaše ale přidáme rozmíchaná vejce, nasekané oříšky, semínka, miso pastu, sójovku a sezamový olej, ozdobíme ji opečenou zeleninou a čerstvými bylinkami, máme na stole báječnou zimní snídani či brunch, co nás nutričně vybaví na celé dopoledne.

Zimní a lokální zelenina

V létě si dopřáváme více čerstvé osvěžující zeleniny, jako jsou rajčata, okurky a listová zelenina. Zima

je ale pro kuchaře symbolem kořenové zeleniny. Hlavní roli hraje řepa, mrkev, brambory, batáty, celer i pastinák. Dále v zimě milujeme všechny druhy dýní, kapustičky, kadeřávek, zelí, brokolici i květák. Když je chladno, zeleninu tepelně upravujeme, grilovaná nebo pečená zelenina nás zahřeje zevnitř a také je lépe stravitelná. Já k večeři udělám zeleniny na pánvi či v troubě vždy o něco více a ráno ji použiju na snídani.

Fermentace

Zimními trendy ve způsobech přípravy jídel jsou dušení, pečení, pomalé vaření, uzení, ale hlavně fermentace. Fermentovaná zelenina i ovoce jsou nezbytnou součástí mnoha světových kultur, a to zejména v Asii. I u nás už začínají mít své velké místo, a to zejména pro jejich slávu v ohledu pozitivního vlivu na naše zdraví – střevní mikrobiom. Přidejte si do své slané bowl kvalitní kozí či kokosový jogurt jako omáčku. Stačí ho obohatit o nasekanou čerstvou bylinku (například kopr) a lehce dosolit. Výborná je i kysaná zelenina – kimči, zelí, řepa či mrkev. Fermentování zeleniny je velice snadná záležitost, kterou můžete vyzkoušet i doma. V mých kuchařkách najdete mnoho receptů a tipů, jak na to.

Uzení a pečení

Zima si žádá jídlo, které hřeje. Fandíme kouři, uzení, pečení i rožnění. Pokud na nedělní oběd připravíte pečené kuře nebo hovězí žebra, druhý den ráno zbylé maso natrhejte a přidejte si ho na svoji slanou bowl. Pokud máte rádi uzenou chuť, přidejte do svého jídla nasekané uzené mandle, pstruha nebo makrelu.

Ovesná kaše naslano s miso (2 porce)

1 hrnek (120 g) jemných ovesných vloček

2 stonky jarní cibulky nebo ½ bílé cibule

4 sušená nakládaná rajčata

2 hrnky vývaru nebo vody

1 lžíce světlé miso pasty

1–2 lžíce javorového sirupu

2 lžičky rýžového octa

2 lžičky sezamového oleje

4 vejce

Do základu: Nebojte se do základu přimíchat i jinou obilovinu jako rýži či pohanku, která vám zbyla z večeře. A pokud máte rádi kimči, přidejte ho do svého základu také. Obzvlášť v tomto receptu dokáže divy.

Extras navrch: Až budete mít kaši hotovou, přidejte navrch sekané ořechy či semínka (pražený sezam, slunečnice či dýně), opečenou zeleninu a extra vejce, ať už uvařené naměkko, nebo volské oko. Výborné je i avokádo, opečené houby či pár lžic hummusu. Nezapomeňte na čerstvé bylinky a klíčky.

Postup:

Cibulku nebo cibuli nakrájejte najemno, sušená rajčata nahrubo. Do rendlíku přidejte sezamový olej a nasekanou cibuli na něm zlehka opečte. Přidejte vločky, rajčata, miso pastu, zalijte vývarem nebo vodou a přiveďte k varu. Vařte za stálého míchání na pomalém plameni, dokud nevznikne hustá kaše. Pak do kaše vklepněte syrová vejce a stále míchej -

te, dokud se celá směs neuvaří. Dbejte ale na to, aby vejce a celá směs zůstaly krémové. Stáhněte z plamene, přidejte javorový sirup, sójovou omáčku, rýžový ocet a ochutnejte. Dle potřeby dochuťte dle sebe a přidejte extras dle vašeho výběru.

Fotografie: Robi Chadim Z kuchařky Nejbarevnější CESTA aneb Lexikon rostlinného vaření, kterou najdete s dalšími kuchařkami pouze na webu www.chefkamu.cz.

Kamila Chadim Majitelka a šéfkuchařka restaurace Mycelium na Kostarice, autorka kuchařek, milovnice cestování a skvělého jídla do Amazing magazínu přináší jednoduché recepty, které jdou ruku v ruce s gastro trendy z celého světa.

– RADOST Z PŘÍRODY –

RELAXACE & AROMATERAPIE

Wagyu. Nejlepší maso na světě

Vesnička Horky u Litomyšle má necelých 150 obyvatel. Žijí v ní dva kamarádi

Jakub a Martin, kteří s nadšením společně chovají plemeno hovězího dobytka wagyu, ze kterého je to nejlepší a také nejdražší maso na světě. Chtěli jít cestou kvality, nikoliv kvantity. Wagyu je maso, které vám změní život. Pokud patříte k masožroutům, Farma Horky vaši lásku ještě utuží. Jak říkají Jakub s Martinem: „Není potřeba jíst maso každý den. Dopřejte si ho jednou za čas, ale ať je kvalitní a víte, odkud pochází.“

text Dagmar Tichá, foto archiv Farma Horky a Štěpán Lohr

Když chcete dělat a prodávat nejlepší maso

„Do Horek jsem přišel cirka před 12 lety,“ začíná vyprávět příběh možná až lehce šíleného nápadu Martin, spoluzakladatel Wagyu Horky, a pokračuje: „Poznali jsme se tu s Jakubem, skamarádili se, a protože já v té době bydlel ve zrekonstruovaném domě vedle kravínu, pořád jsme si říkali, že bychom s ním mohli něco vymyslet.“ A vymysleli. Bez detailně promyšleného plánu se s nadšením pustili do chovu plemene wagyu.

Máte-li jen mlhavé tušení, že jde o jakési luxusní maso, ale víc vám známo není, vězte, že wagyu je japonské plemeno hovězího dobytka, které se původně využívalo k obhospodařování rýžových polí, a sami Japonci ho coby lahůdku objevili až postupem doby, kdy dobytek z polí vytlačily první traktory. Světové proslulosti tohle plemeno dosáhlo díky jasně odlišné chuti masa, jeho mramorování a křehkosti. Vybudovat stádo wagyu ovšem není jen tak.

Bylo jich sedm

Martin měl místo, Jakub finance. Spojili to a dali se do toho. Na začátku koupili sedm jalovic červené straky. Chtěli vychovat budoucí stádo wagyu a červené straky jim sloužily jako příjemkyně, něco jako náhradní matky. Koupit totiž jalovici čistokrevného wagyu bylo drahé. Vsadili na embryologii, jejich výhodou bylo, že si Martinova maminka vzala Petra, veterináře, který měl tehdy největší firmu na embryotransfer v České republice. „Když nám straky dorostly do reprodukčního věku, nakoupili jsme sedmidenní embrya stoprocentního zvířete wagyu.

Ta se ve správný čas vloží do červených jalovic. Červené straky jsme vybrali proto, že mají dobré porody a skvělou mléčnost, takže tele má spoustu mléka pro svůj růst, navíc je to plemeno klidné a v okolí bylo snadno dostupné,“ pokračuje v líčení Jakub a dodává: „Problém v zemědělství je, že to všechno dlouho trvá. Od nákupu dvouměsíčních jalovic uběhlo šest let, než jsme měli první produkt na prodej. Do té doby to byly jen investice a práce.“ Čas plynul, z původních sedmi příjemkyň bylo 15, 30…, aby telat bylo víc. „Čekali jsme na první zvířata, jestli je prodáme,“ vzpomíná Jakub. Úspěšnost embryologie je zhruba 50 procent. Na jednu březost jsou třeba dvě embrya. Jestli se uchytila, se zjistí po měsíci. „Když se narodila první telata, byl to úžasný pocit. Po roce a půl jsme měli svá telata! Super, máme tady stoprocentní wagyu zvířata, a co dál?“, směje se Martin a Jakub dodává: „Neměli jsme přesně vymyšlené, co a jak prodáme.“ Šlo to ale dobře. Zužitkovali dobu, než jim dorostla do porážkového věku první wagyu zvířata. Prodej si vyzkoušeli na býčcích běžnějšího plemene angus. „Rozprodali jsme maso různě po kamarádech, známých a oni se tak dozvěděli, že za rok budeme mít

wagyu. Tak jsme si budovali první klientelu,“ popisuje Jakub. Po první porážce, když viděli, že se maso povedlo a má krásné mramorování, už to šlo samo. „Někdo ochutnal, doporučil dál, přes Instagram a Facebook se o nás dozvěděli další lidé,“ popisuje Jakub.

A proč právě wagyu? „Dávalo nám to smysl, protože jsme nechtěli jít cestou kvantity, ale kvality, a soudili jsme, že bychom se tomu mohli věnovat dlouhodobě a dělat to i s nějakým ziskem,“ shodně říkají oba zakladatelé Farmy Horky.

„Normální zemědělec vyrobí hovězí za 30 tisíc korun. My to máme mnohem, mnohem dráž. Wagyu roste pomalu. U běžných plemen je porážka ve věku 20 až 24 měsíců, my u wagyu to máme 36 až 40 měsíců. Krmíme zvířata o rok, až o rok a půl déle.

Zvíře, když se narodí, má cenu minimálně těch 50 tisíc korun a další 3 roky ho musíme živit,“ vysvětluje Martin. „Když jsme si dělali kalkulaci, dospěli jsme k tomu, že jde oproti běžnému hovězímu cenově o trojnásobek, teď už tedy necelý, protože všechno mezitím zdražilo, ale naše cena je zatím stejná,“ doplňuje Jakub.

Mramorování aneb cesta k chuti wagyu Podstatou wagyu je zmíněné mramorování. Chuťově je to naprosto jiné hovězí; tučnější, křehčí. „Tuk je nositelem chuti, a proto je ta chuť tak specifická oproti jakémukoli jinému plemeni. Wagyu je celosvětové TOP,“ říká Martin. Bourání a zrání masa pro ně zajišťují na nedaleké farmě. „Sami mají anguse, je to velká farma a jejich řezníci jsou šikovní,“ líčí postup zpracování rolls-royce mezi dobytkem Jakub a pokračuje: „U prvního bourání jsme byli, řekli si naši představu a je to super.“ Na jatka jde zvíře, které má zhruba tunu –

900 až 1000 kilogramů. Na háku bez nohou, hlavy, vnitřností a kůže má přibližně 450 až 550 kilo, z čehož se prodá 200 až 250 kilo masa. Zbytek je tuk. „Tuk se při chovu wagyu likviduje v opravdu velkém množství. Jsou zákazníci, kteří ho chtějí třeba na vyškvaření. I my si děláme sádlo, ale je toho opravdu hodně; tuk je nejen uvnitř svalů, ale i podkožní. To zvíře je tím celé obalené,“ vysvětlují Martin a Jakub. „Pro srovnání angus má tak 800 až 900 kilo, na háku 550 kilo, ale má 450 kilo masa. Zatímco my vyhodíme odhadem 120 kilo tuku. Takže kromě toho, že naše zvířata krmíme o rok, rok a půl déle, máme ještě méně masa. To je markantní rozdíl v nákladech a tím i v ceně,“ vrací se k vyšší ceně masa z wagyu Jakub.

Po porážce se maso nechává ve čtvrtích na suchu v chladicím boxu o teplotě 0 až 2 stupně Celsia zrát. „Zraje dva až tři týdny. Testovali jsme, jak je to nejlepší, a po těch třech týdnech už je chuť masa stejná, dál se nemění, nepoznali jsme žádný rozdíl,“ líčí Martin. Zrání masa je nyní oblíbenou a stále častěji používanou technikou, lidé už vědí, že je to dobré, a takové maso vyhledávají. Výhodou wagyu je i v případě zrání jeho tučnost. Na háku při zrání nevysychá a neztrácí hmotnost.

Na talíři

„Wagyu není maso, kdy si na talíř dáte dvousetgramový steak s přílohou. Je to tučné a syté, k najedení vám stačí 50 až 100 gramů masa, které se servíruje na kousky, ne ve fláku,“ upozorňuje Jakub a pokračuje: „U burgerů rozdíl tak velký není, ale to maso je prostě jiné, podle nás mnohem chutnější.“ „U nás doma z toho klidně děláme i klasické roštěnky. Přijde nám, že každé jídlo je z wagyu jiné, lepší. I guláš,“ směje se Martin. A jestli si

pánové nepřijdou jako barbaři, když z wagyu dělají guláš? Unisono zaznělo jedno obrovské: „NE!“ Pokud to jejich zákazníky zajímá, rádi jim vypráví svůj příběh a poradí s úpravou masa, které prodávají po balíčcích. V každém je mix; třetina jsou steaky, třetina mleté a zbylá třetina je kus masa, přední nebo zadní. „Lidem jde primárně o steaky, pak si říkají, co s tím zbytkem. Je to jednoduché. Dejte to prostě péct se zeleninou a uvidíte,“ láká Jakub.

Vybírat můžete ze tří různých velikostí; degustační balíček nabízí tři steaky a 600 gramů mletého za cenu v rozmezí 1800 až 2300 korun podle druhu steaků. Malá taška obsahuje kilo steaků, kilo mletého a kilo masa předního či zadního za cenu 3900 až 4600 korun. Velká taška má totožné složení, jen od všeho dostanete dvě kila za cenu 6100 až 6800 korun.

Stačí si objednat skrze e-mail info@wagyuhorky.cz. Wagyu maso slouží často i jako dárek. „Pokud zrovna nemáme porážku a maso k dispozici, máme pro klienty voucher, který si koupí, a tím mají maso z další porážky jisté,“ upozorňuje Jakub a říká: „Z naprosté většiny prodáváme přímo koncovým zákazníkům. Když jsme měli na prodej první zvířata, přišel covid a naše původní myšlenka prodávat restauracím vzala za své, protože byly zavřené. Když pak otevřely, už jsme měli síť klientů.“

Je evidentní, že Martin a Jakub si vždycky nějak poradili. I s rozvozem a předpisy, které s prodejem masa souvisejí, se zvládli popasovat: „Zjistili jsme, že musíme mít své chladicí auto, zvažovali, kde vlastně budeme to maso v balíčkách mít… Dokonce jsme si od místní okrasné školky půjčovali jejich obrovské chladicí auto pro první rozvozy,“ vrací se do úsměvných začátků Martin.

Čas běžel a oni stihli nejen zrekonstruovat starý kravín a vybudovat chovné stádo wagyu, ale také přikoupit pastviny, aby měli v létě kam dobytek vyhánět na pastvu a na zimu dostatek sena. Péči o zvířata mají ale rozdělenou; Martin chodí krmit ráno, Jakub odpoledne a na dovolených se střídají. „Problém je, že my pořád do něčeho investujeme. Asi bychom těch zvířat potřebovali trochu víc,

je v tom hodně peněz, ale dobré je, že nemáme dluhy. To málo, co nám začíná z prodeje zbývat, ale zase znovu investujeme.“ „Já to mám na důchod, třeba do něj budu moc odejít dřív,“ směje se Jakub.

Hlavní je, že nehrozí, že by wagyu vneslo mezi dva kamarády v byznysu nějaké hádky. „Protože si nerozdělujeme velké peníze, není o co se hádat,“ s úsměvem uzavírá příběh Farmy Horky Martin.

Roubenka jako výhodná investice.

Amazing Estates nabízí k prodeji exkluzivní roubenou chalupu. Je to novostavba (2019) s užitnou plochou 288 m² a kapacitou 14 lůžek pro rodiny a party přátel.

Chalupa se nachází na samotě u městečka Proseč, obklopená pozemkem 4950 m² s jezírkem. V interiéru vynikají kachlová kamna s krbem, čtyři ložnice, dvě koupelny a tři toalety.

www.amazingestates.cz

Relaxaci podtrhují sauna, venkovní posezení s grilem a dětské hřiště. V okolí je množství cyklotras, běžkařských stop a pár minut autem ski areál Hlinsko.

Objevte kouzlo této výjimečné nemovitosti. Pro více informací navštivte naše webové stránky, kde se dozvíte další důležité detaily. Roubenka je investice, která přinese mnoho radosti.

Šťastné, veselé a zelené

Pokud vás zajímá, jaká je nejmódnější barva číselníků, možná vás překvapí, že to jsou všechny odstíny zelené. Khaki, lahvová, pastelová…

Nejrůznější variace od světlých po tmavé se ocitají na číselnících těch nejvýznamnějších hodinářských značek. Nejpozitivnější barva na světě si právě říká o vaši pozornost.

text Jindřich Hubený, foto archiv

Patek Philippe: Cubitus Ref. 5821/1A-001

Švýcarská manufaktura uvádí každoročně minimálně desítku nových modelů. Poslední ucelenou kolekci však představila před dlouhými pětadvaceti lety, letos na podzim překvapila fanoušky a sběratele novou modelovou řadou Cubitus. Čtvercová, polštářková a obdélníková pouzdra patří k těm nejžádanějším, i tak si hodně lidí lámalo hlavu, proč přišel Patek s další nekulatou linií? Thierry Stern, prezident značky, se nechal slyšet, že po čtvercovém pouzdře toužil řadu let, a zároveň dodal: „Vytvořit takovou kolekci ale není snadné, když je na světě 85 % hodinek kulatých. Museli jsme najít něco nového a skvělého – a samozřejmě tenkého.“

Trojice novinek má 45mm pouzdro, které však není robustní, naopak působí kompaktně. Skládá se ze dvou částí a jeho leštěné a matněné plochy vytvářejí zajímavý, oku lahodící kontrast, celkový dojem zjemňují i zkosené rohy čtvercového číselníku. Tříručkovou ocelovou variantu pohání automatický strojek a kromě ukazatele hodin, minut a sekund nabídne datum na pozici 3. hodiny. Za 1 056 600 Kč prodává butik Patek Philippe.

Zenith: Chronomaster Sport

Přesné mechanické hodinky z manufaktury v Le Locle ocení milovníci špičkového hodinářství a sběratelé z celého světa. Její dědictví spočívá především ve vysokofrekvenčních, bezprecedentně přesných chronografech, současně patří k průkopníkům mezi výrobci pilotních hodinek. Je známá pro nevídanou kreativu číselníků a malou produkci (vyrobí jen okolo 28 tisíc hodinek ročně). Značka, která v roce 2025 oslaví 160. výročí od založení, se proslavila legendárními automatickými strojky El Primero, které fungují na frekvenci 5 Hz. Tento chronograf z roku 1969 byl samozřejmě již mnohokrát technicky vylepšen a upgradován, základní myšlenka přesnosti a vysoké rychlosti setrvačky mu zůstala. Strojek El Primero pohání i novinku z linie Chronomaster v ocelovém 41mm pouzdře. Kromě desetinných stopek nabídne i datum na pozici mezi 4. a 5. hodinou, rezervu chodu 60 hodin a výraznou i funkční keramickou lunetu. Hodinky jsou dostupné také na kaučukovém řemínku, na ocelovém tahu stojí 300 900 Kč, prodává je butik Carollinum.

IWC Schaffhausen: Pilot’s Watch Chronograph Jedna z nejoblíbenějších kolekcí této schaffhausenské značky je spojena s letectvím. International Watch Company (dnešní IWC) dodávala za druhé světové války náramkové hodinky pilotům RAF a dalším významným letkám historie. Dodnes patří mezi nejvýznamnější výrobce pilotních hodinek vůbec. Mezi moderní ikony patří model s typickým rozložením sčítačů chronografu na pozici 9. a 12. hodiny, mimostřednou vteřinkou na 6. hodině a funkcí dne a data na 3. Kromě tradičního černého a modrého číselníku si tyto hodinky můžete pořídit také s lahvově zeleným ciferníkem, s rozjasňujícím se „sunburst“ efektem. Hodinky jsou dostupné hned ve dvou velikostech pouzdra, a to s 41 a 43mm průměrem. Vždy jsou poháněny automatickým strojkem s téměř dvoudenní rezervou chodu, jehož práci lze pozorovat skrze safírové dýnko. Ocelové verze doprovází kožený řemínek či tah, kaučukový pásek si vysloužila nejnovější zlatá varianta v 41mm pouzdře. Hodinky prodává Carollinum, ocelové verze začínají na 214 200 Kč, zlatá vychází na 622 000 Kč.

TAG Heuer: Carrera Date

Model Carrera je historicky spjat s nejjižnějším státem USA. V roce 1962 navštívil Jack Heuer floridské město Sebring. Značka Ed. Heuer & Co. (TAG Heuer se nazývá od roku 1985) tam tehdy sponzorovala závod 12 Hours of Sebring. Jack se dal do řeči s automobilovými závodníky Pedrem a Ricardem Rodriguezovými, kteří mu vyprávěli o nebezpečném závodě Carrera Panamericana Mexico, jenž se konával v první polovině 50. let. A tehdy si Jack pomyslel: „Carrera? Ideální název pro nové hodinky.“ O rok později představil chronograf Carrera, moderní, nadčasový a dobře čitelný, což oceňovali jak legendární piloti formule 1 Ayrton Senna nebo Niki Lauda, tak i celebrity, nosil ho například Mick Jagger. Carrera je dodnes fenomén, který dal název celé kolekci. Ženy si oblíbily modely s datem v 36mm pouzdře z oceli či v kombinaci ocel a zlato. Dnes jsou tyto hodinky k mání hned ve čtrnácti různých provedeních, dokonce i s diamanty na lunetě nebo číselníku. Zelená provedení nechybí, tento model pořídíte za 81 900 Kč, naleznete jej na www.carollinum.cz.

Panerai: Luminor Quaranta BiTempo

Příští rok oslaví tahle hodinářská značka 165 let od chvíle, kdy si v italské Florencii otevřel malou hodinářskou dílnu a obchod její zakladatel – Giovanni Panerai. Za tu dobu se toho v hodinařině hodně změnilo, tahle značka však zůstává věrná své původní estetice i pojetí.

Byla primárně nástrojem pro armádu, a to v průběhu obou světových válek. Potápěčské hodinky si objednala italská i egyptská armáda, jejich robustní pouzdro totiž zvládalo náročné výzvy. Ani dnes nejsou „paneraiky“ pro každého, a vlastně jim to ani nevadí. Hodinky s typickým polštářkovým pouzdrem, speciálním ochranným můstkem korunky a prořezávaným ciferníkem s výraznými číslicemi patří na zápěstí těch největších hodinkových fajnšmekrů. Zůstávají i nadále věrny svému italskému původu a stylu. Zelený číselník doprovází nejnovější model ve 40mm pouzdře z oceli. Kromě ukazatele času a data nabídnou tyhle automaty i cestovatelskou funkci GMT a třídenní rezervu chodu. Za 255 000 Kč je prodává butik Carollinum.

Longines: Conquest

Kořeny značky Longines sahají do první poloviny 19. století, kdy si ve švýcarské vesnici Saint-Imier otevřel hodinářskou dílnu Auguste Agassiz. K jeho malému podniku se v roce 1852 připojil jeho synovec Ernest Francillon, který měl velký sen: postavit skutečnou hodinářskou továrnu.

A jelikož šlo nejen o snílka, ale i o velmi činorodého byznysmena, už roku 1867 mohl oficiálně otevřít továrnu na místě, kterému se v místním dialektu říkalo „Es Longines“ (dlouhé a úzké pole). Ernestovi se název zalíbil natolik, že stejně pokřtil i svou značku, tehdy vzniklo i slavné logo s okřídlenými přesýpacími hodinami. Úplně první ucelená kolekce, která pod křídly Longines v roce 1954 vznikla, byla linie Conquest a právě v ní se letos představily dámské sportovní novinky s 30, 34 a 38mm pouzdrem a barevnými číselníky. Ať už jde o jakoukoli velikost, pokaždé se můžete spolehnout na automatický strojek, u menších modelů se 45hodinovou a u větších pak s třídenní rezervou chodu. Od 48 100 Kč je prodává síť autorizovaných prodejen Longines.

Tyhle hodinky vrátily značku s béčkem ve znaku před čtyřiceti lety zpět „do hry“. I díky nim se jí totiž podařilo překonat obrovské problémy spojené s quartzovou krizí. Právě hodinkami pro italskou akrobatickou letku Frecce Tricolori ohromila značka Breitling v roce 1983 svět aviatiky. Byla sice dobře známá ikonickým modelem Navitimer, chronomaty však byly jiné – mnohem robustnější a sportovnější. Jméno tehdy získaly po původním modelu Chronomat ze 40. let 20. století. Redesignovaná kolekce si zachovává tradiční prvky, jako jsou čtyři jezdci na lunetě či válečkový tah rouleaux, současně v ní můžeme obdivovat nejen pánské modely, ale i ryze dámské hodinky, jež se pohybují na pomezí sportovních a elegantních časomír. Nejoblíbenější je model s chronografem – s automatickým strojkem B01, který už patnáct let září na výslunní produkce značky. Precizní hodinařina s třídenní rezervou chodu zaručuje pětiletou záruku. Se 42mm pouzdrem se pojí mnoho variant číselníků a řemínků, tato zlatá verze na kaučuku vyjde na 562 500 Kč, prodává ji butik Breitling.

S nadhledem

V žebříčku Amazing Places letos zvítězil Grandhotel Pupp ve všech kategoriích. Pod taktovkou ředitele Jindřicha Krausze se pětihvězdičkovému hotelu s více než 320 let starou tradicí zvýšila návštěvnost o sto procent.

text Kateřina Černá, foto archiv

Co je pro hosty v pětihvězdičkovém hotelu důležité a proč si vybírají právě vás?

Myslím, že velkou roli kromě kvality služeb hraje náš velmi dlouhý příběh. Navázali jsme s pokorou na tři sta dvacet let historie. Snažíme se genius loci uchovat a udržet to, že jsme český hotel. Máme zde spolupráci s českými značkami, máme zde českou gastronomii, českou cukrařinu, protože příběh zakladatele je vlastně příběhem cukráře. Dále zde máme české umělce, české architekty. Náš filtr při hledání je ten, že to všechno musí být opravdu prémiové, musí to být prémiové produkty, protože naši hosté očekávají to nejlepší. A to je za mě podstatou cestovního ruchu, důvod, proč lidé cestují, protože chtějí ochutnat esence místní kultury, architektury, gastronomie a tak dál. A tohle všechno se zde snažíme našim hostům nabídnout zkoncentrované na jednom místě.

Postupně Grandhotel prochází rozsáhlou rekonstrukcí.

Co plánujete v nejbližší době?

Pupp je souborem několika budov. Máme zde část Parkside, Riverside a mezi nimi leží slavnostní sál. Za částí Riverside, která není z pohledu od říčky vidět, je nově více než dekádu budova SPA FRANZISKA. Část Parkside se

sto deseti pokoji za poslední dva roky prošla kompletní rekonstrukcí. A teď se s rekonstrukcí přesunujeme do části Riverside, kde máme vyšší kategorie pokojů. V lednu začínáme s renovací v tomto křídle Puppu.

Letos jste dokonce otevřeli v Karlových Varech novou restauraci…

Ano, jedná se o novinku v rámci Quisisana Palace Karlovy Vary, který má historické konotace s Grandhotelem Pupp. Pupp, tak jak jej dnes známe, na konci devatenáctého století postavili tři bratři Puppové, Anton, Julius a Heinrych, a položili tak základy té dnešní podobě. A ten jeden z těch tří bratří Anton měl za manželku Marii Mattoni. V roce 1888 pro ni postavil právě tu budovu Quisisana, tato hotelová budova se před dvěma lety stala naší součástí a letos jsme zde otevřeli i restauraci. V Puppu máme tradiční české značky, produkty i českou gastronomii, a abychom svým hostům mohli nabídnout i něco jiného, tak jsme v Quisisana Palace naopak udělali koncept grilu, takže to znamená, že máme steakovou restauraci, která se jmenuje Meat & Bone Steakhouse, je založená na kvalitních steakových masech ze světa, zejména plemena angus až po wagyu, a zároveň to maso dozráváme přímo u nás. Podáváme tam

vína jak ze starého světa v rámci Evropy, ať už je to Itálie, nebo Francie. Nový svět je zastoupený hlavně Chile a Argentinou. Celý koncept je doplněn o seafood, takže máme v nabídce i čerstvé ústřice, ryby.

Jezdí k vám ovšem nejen cizinci, ale i čeští hosté. Kolik procent dnes Češi tvoří?

Musím říct, že čeští hosté jsou v poměru k zahraniční klientele v poměru okolo pětadvaceti až třiceti procent. Jezdí hlavně v sezoně, léto je daleko silnější. Dominantní je u nás německý trh, který tvoří skoro šedesát procent.

A zbytek je klientela z celého světa, což už jsou potom jednotky procent.

Pro své klienty připravujete pravidelně také zajímavé akce…

Ano, například letos jsme ve spolupráci s Rolls-Royce pro hosty pořádali speciální piknik. Hosté hotelu si mohli objednat piknik a projížďku vozem Rolls-Royce, který je vezl na hrad a zámek Bečov nad Teplou, kde si vše potom v zahradě se sklenkou chlazeného šampaňského vychut-

nali. Piknik byl spojený s prohlídkou celého hradu a zámku. Poté je zase řidič vezl zpět, takže to byla opravdu služba na vysoké úrovni. Teď je zase zimní sezona, která přeje wellness. Navíc připravujeme kulturní program. Od podzimu pořádáme naše akce, spolupracujeme s Českým národním baletem, který zde byl nedávno, měli jsme tu také výjimečný galakoncert Smetana 200, který se konal u příležitosti výročí narození Bedřicha Smetany. Zároveň máme ve slavnostním sále nad plochou sálu ve výšce deseti metrů umístěny dvě busty po stranách v rámci čela, kde se nachází pódium. Ty busty jsou věnovány našim největším hudebním velikánům – Bedřichu Smetanovi a Antonínu Dvořákovi. Takže i ta tematika je velmi úzce spojena s Puppem. Zrovna připravujeme další eventy v rámci Pupp Kabaretu / Pupp Cabaret Night – vrátíte se s námi o několik dekád zpět v čase a vychutnáte si kabaret, divadlo, burlesku, vaudeville, v rámci degustačních michelinských večeří je tu Pupp Michelin Night, dále pořádáme Pupp Kinokavárny, takže zde máme opravdu bohatou kulturní sezonu. Ještě se vždy snažíme tvořit

kalendář akcí, protože se zde každý měsíc odehrává něco zajímavého v naší režii.

Pojďme se ještě vrátit k vaší Amazing Places výhře. Čím myslíte, že jste si získali nejvyšší ocenění?

Za tu dobu, co hotel provozujeme pod skupinou CREDITAS, která do hotelu Pupp vstoupila a koupila jej, proběhlo mnoho koncepčních změn. A vzhledem k tomu, že v takto velkém domě to nejde celé hned udělat ze dne na den, vše probíhalo pozvolna. Díky celým řadám aktivit, které vycházejí z tohoto konceptu, a jejich rozvíjením v průběhu času zde vidíme, jak ten postupný náběh vlastně dospěl k tomu, že návštěvnost našeho hotelu vzrostla o sto procent, že se to z nějakých cirka třiceti dvou tisíc hostů na počátku posunulo k sedmdesáti tisícům hostů, které za letošní rok v hotelu Pupp přivítáme.

To je opravdový úspěch!

To je skutečně velký úspěch! Vnímám svou roli především jako garanta konzistence a strážce základní linie našeho

konceptu. Mým úkolem je udržovat rovnováhu – nastavovat jasné hranice, ale zároveň vytvářet prostředí, které je pro naše hosty srozumitelné a především příjemné. Naším cílem je, aby se hosté mohli soustředit jen na relaxaci a užívali si jedinečnou atmosféru Puppu bez zbytečných komplikací.

Je však důležité zdůraznit, že takový úspěch by nebyl možný bez týmu skvělých kolegů, kteří se na každodenním chodu hotelu podílejí obrovskou měrou. Každý člen našeho týmu přispívá svým dílem – ať už jde o špičkový servis, precizní péči o detaily, nebo péči o naše hosty. Tento úspěch je společným dílem nás všech a jsem hrdý na to, že mohu být součástí takového týmu.

S vědomím, že historie Grandhotelu Pupp sahá až do roku 1701, si uvědomuji, jak malou částí tohoto velkého příběhu jsem. Moje práce je jen drobným příspěvkem do mnohaleté tradice, která z hotelu činí tak výjimečné místo. Pupp není jen hotel, je to pro mě symbol hotelnictví v naší zemi, který je třeba udržovat a rozvíjet s úctou k jeho výjimečnosti.

AMAZING PEOPLE

Fenomén Polsko

Díky Pavlu Trojanovi Češi objevují krásy Polska, svými odlehčenými facebookovými příspěvky na profilu „Pavel Trojan / wódka & rakija“ inspiruje k cestování střední Evropou. Hudební manažer, který po dvaceti letech vytáhl kytaru a odehrál letos s kapelou koncert v Lucerně. Muž mnoha tváří a talentů, táta dvou dětí a člověk s neuvěřitelně pozitivní energií dokáže pro poznávání kultury našich sousedů nadchnout snad úplně každého.

text Kateřina Černá, foto Adela Bellini

Máš spoustu osobních a pracovních aktivit a je toho tolik, že by to vydalo na tři nebo čtyři plnohodnotné osobnosti…

Už dávno jsem pochopil, že jsem od dob studií široce rozkročený blázen, kterého baví a naplňuje strašně moc věcí. Jsem naštěstí od přírody v případě svého ega introvert, takže svou vášní pro různá odvětví nikoho neotravuju, abych nebyl matoucí. Zároveň ale s přibývajícím věkem cítím, že mi spousta zkušeností z naprosto odlišných odvětví začíná skvěle zapadat do sebe.

Teď máš příležitost výjimečně říct všechno. Jaké oblasti jsi dokázal zkombinovat?

Kromě jiného miluju cestování, jazyky, muziku ve všech jejích formách a pak také svoji rodnou hroudu, tedy Prahu 3. Během studií slavistiky v Praze jsem se živil jako muzikant a nevěřil jsem, že by mě můj obor, tedy původně historie a poté polonistika a serbistika, mohl vůbec kdy živit. Užil jsem si naprostý luxus studií oblíbených oborů bez jakýchkoliv plánů do budoucna. Během studijních výjezdů jsem navíc poznal turbulentní Bělehrad ještě za Miloševiče a následně Záhřeb, Katovice, Lublin nebo Vratislav. Pracoval jsem tehdy jako průvodce pro americké a britské turisty v Praze, doprovázel jsem české firemní skupiny mimo Evropu. Ve volných chvílích jsem překládal, odehrál stovky koncertů s několika kapelami. Nedávno jsem si náhodou u fotek spočítal, že před dvaceti lety jsem trávil doma přibližně půl roku, těch dalších 6 měsíců jsem byl na všemožných výjezdech. Když jsem se pak oženil a usadil, otevřel jsem pivní kavárnu Republika

Žižkov, vstoupil do služeb kulturní diplomacie v Polském institutu v Praze, začal psát průvodce o svých oblíbených místech a z aktivního hráče přesedlal na manažera a výkonného producenta. Zkusil jsem si taky na pár let pozici úředníka u nás na Žižkově, což mě ohromně informačně posunulo v porozumění fungování samosprávy a státu. Bývával jsem až do covidu hodně pracovitý, ale i upracovaný, navíc jsem měl vždy velké štěstí na lidi kolem. U Polska jsem ale nakonec zůstal dodnes. Od roku 2022 vedu pražskou pobočku Polské turistické organizace, kde připravujeme presstripy, konference a vlastně celkovou prezentaci Polska jako turistické destinace pro Čechy a Slováky.

Býval jsi aktivní muzikant a nedávno jste dokonce s kapelou Bůhví uspořádali i koncert v Lucerně. Proč jsi u muziky vlastně nezůstal?

Den je krátký a život svým způsobem taky. V určitý moment kolem třicítky jsem si řekl, že všechno co jsem měl hudebně naší planetě odevzdat, jsem již odevzdal. Neustálé víkendové štace, kde jsem byl nejen baskytaristou, ale i manažerem, řidičem a technikem, mě přestaly těšit. Nejsem navíc študovanej muzikant, musel bych cvičit denně, abych vůbec srovnal krok s profesionálními spoluhráči v kapelách, se kterými jsem hrál… A já jsem do toho už nechtěl investovat víc času. Postupem času se z té množiny věcí, co by chtěl člověk dělat, vykrystalizovalo to nejdůležitější, tedy rodina a každodenní práce, která je zároveň koníčkem.

Teď sis ale dovolil ten hudební návrat. Jak k tomu došlo? Po dvaceti letech jsme se sešli s kapelou Bůhví v původní sestavě s Ondrou Brzobohatým. Právě v roce 2004 Ondra uváděl první ročník SuperStar, a díky tomu se kapele dařilo, jezdili jsme, vydělávali peníze, a ještě se u toho výborně bavili. Natočili jsme několik desek, vyhráli nějaké hudební soutěže, užili si spoustu srandy. Kapela se rozpadla po několika letech z různých důvodů, tím hlavním byl asi souboj eg. Po dvaceti letech od vydání alba Akt jsem všem klukům v lednu napsal, jestli nenazrál čas si jen tak spolu zahrát a zavzpomínat na písničky, které byly řemeslně skvěle udělané. Až na původního bubeníka všichni souhla-

sili, a tak jsme se v říjnu během vzpomínkového koncertu v Lucerna Music Baru vrátili na chvíli zpátky do časů, kdy byl internet v plínkách a mobily měly dlouhé antény.

Byl to určitě zážitek…

Pro mě byl absolutní! A poprvé po patnácti letech jsem vzal baskytaru na pódium...

Tak hraješ pro přátele, nebo doma?

Doma hraju dětem i sobě občas na kytaru, ale u dětí vítězí YouTube, takže doma mi muzikantská pšenka nekvete.

Zkoušeli jste na ten koncert hodně?

Byly to přesně 3 zkoušky. Za sebe bych řekl, že jsem to zvládl snad i se ctí…

Tvůj profil „wódka & rakija“ má své fanoušky a musím se přiznat, že mě osobně velmi baví. Jak vznikl ten název?

Dlouhodobě mě fascinuje prostor mezi Baltem, Jadranem a Černým mořem, tedy Rakousko-Uhersko s blízkým okolím. V roce 2013 mě můj kamarád Veso Djorem, majitel restaurace Luka Lu na Malé Straně, přemluvil k napsání průvodce po Bosně a Hercegovině, kde jsem kvůli tomu strávil několik týdnů. Následovalo několik průvodců a dalších publikací o zemích bývalé Jugoslávie a regionech Polska, které měly docela úspěch, dodnes se jich prodalo několik desítek tisíc kusů. A tehdy začala anabáze dotazů od mých kamarádů, ale i úplně neznámých cestovatelů. Ve stylu – co bys doporučil, přijeď k nám udělat přednášku, pojď se sejít a povyprávět… To bych ale nedělal v životě nic jiného, takže jsem začal své cesty a zážitky ventilovat na sociálních sítích. Vlastně si to všechno píšu hlavně pro sebe a beru to jako určitou formu vzpomínkové terapie.

Tvoje žena navíc pochází ze Srbska… Jelena je ze severovýchodní Vojvodiny, pár kilometrů od hranice s Chorvatskem. V Bělehradě vystudovala bohemistiku a během studií jsme se potkali na jednom ze slavistických setkání na Kampě. Dneska je všechno asi jinak, ale my jsme chodili jako studenti pořád někde po hospodách a mudrovali o vývoji jihozápadního Balkánu. No

a z původního rande jsou dnes dvě krásný pubertální děti. Mimochodem, balkánské pořekadlo, že malé papričky pálí nejvíc, v případě mé již dávno v Čechách domestikované ženy pořád platí. Ona je v naší rodině ten oheň a já jsem přijal roli hasiče.

Měli jste nějaké fáze, kdy jste uvažovali o tom, že byste bydleli jinde než v Praze, nebo to byla jasná volba? Před deseti lety jsem měl celkem vážnou nabídku práce ve Varšavě, ale vzhledem k Lenčině zdravotnímu stavu a dalším okolnostem, ke kterým patřila i práce v Praze jako stavební kámen mého bytí a nebytí, zůstáváme v Praze. Praha je navíc naprosto úžasný a magický město, které nabízí mnohem víc než jen turistický disneyland v centru.

Vaše cestování s dětmi a se psem mě hrozně baví. Vypadá to, že jste pořád spolu, za všech okolností…

Všichni rádi po náročném týdnu změníme vzduch, takže neustále vymýšlím nějaké výjezdy. Jezdíme celá smečka z několika důvodů pouze autem, pole působnosti ve střední Evropě je relativně velké. Minimálně jednou za rok se vracíme na pár týdnů na Balkán, spoustu času ale trávíme taky v Polsku, letos jsme si dali po 15 letech Slovinsko. Jednou za rok uděláme výjimku, a když nám dcera odjede na pár dní na školu v přírodě, tak sedneme do letadla a zamíříme na západ. Já jsem vyrostl na britských oldies a jako velký milovník Anglie jsem tam ještě ve středoškolských letech jel několikrát autobusem, což trvalo i díky stání na hranicích dlouhých 24 hodin. Toalety a kafe bylo po cestě třeba platit v pěti měnách, což vlastně připomínalo do značné míry i mé první cesty do Bělehradu… Teď si každoročně dopřáváme dvouhodinový let a já se snažím to spojit i s nějakými hudebními zážitky. Letos jsme si dali v Manchesteru koncert The Zombies, vloni v Londýně Johna Fogertyho z Creedence Clearwater Revival. Nádhera!

Tvoje dcerka má asistenčního psa a pomáhá jí to skvěle zvládat těžkou verzi dětského autismu. Jaké to je cestovat s dětmi, se psem? Je to už docela početná skupinka, kde má každý člen svoje specifické potřeby?

Dřív bylo peklo Lenku vůbec dostat do auta, a to i ve

všední den do školky nebo do školy. Měla úplně obrácené dny a noci a my částečně s ní. Ale nikdy jsme to nevzdali a s pomocí rodiny a přátel bojovali o to, aby se nám podařilo naše světy pomalu propojovat. Vlastně jsme asi podvědomě odmítli přijmout fakt, že bychom se kvůli Lenčině autismu doma utápěli v žalu a rezignovali na zbytek našich životů. Z praktického hlediska je cestování taky dobrá nálož, protože na cestách jen velmi těžko najdeme pokoj, který by nám vyhovoval. Musí to být skoro prezidentský apartmá, aby se tam všichni vešli. Lenka těžce usíná a má relativně slabý spánek, takže musí mít v rámci apartmá svůj pokoj. Ale kde je vůle, tam je i cesta, takže to většinou dopadne dobře a naše výjezdy si fakt užíváme.

Tak to je hodně složité. A pes bývá také docela překážka, nebo vám pomáhá to, že je to asistenční pes?

Ve střední Evropě to problém ani není, protože povědomí o asistenčních psech je vysoké. Trošku jiný je Balkán, protože tam je pes pořád vnímán jako hlídač na řetězu anebo ještě lépe narušitel pohody na pláži. Kvůli tomu jsme před lety objevili bosensko-hercegovský Neum ležící u Jadranu. Je to pár kilometrů pláže vklíněné mezi chorvatské území. Paní domácí nám tehdy napsala, že mají soukromou pláž pro svůj pension, kde můžeme psa mít. My, pravidelní návštěvníci Chorvatska, jsme tak vyřešili problém, a navíc se zamilovali do Bosny, kde žijí bezvadní lidé a úžasně se tam degustuje jídlo i víno. Náš Ferda je tam navíc každoročně velkou atrakcí, protože pes na vodítku je v Bosně pořád tak trochu unikát. Jinak ale děláme na Balkáně osvětu a já už jsem expert na vysvětlování našeho psího problému na recepcích a v restauracích.

A když mluvíme o sousedním Polsku, jaké máš oblíbené destinace? Člověk, který začíná Polsko objevovat, tak kam musí jet?

Pro začátečníky bych vybral tři místa. Krakov, který byl, je a bude ještě dlouho destinací číslo jedna. Potom bych zmínil polské Krkonoše, kde si Čech může představit, jak vypadá turistická infrastruktura jedenadvacátého století, která v Česku vlastně až na několik výjimek neexistuje.

A třetí by bylo určitě některé z míst u Baltu. Já osobně pre-

feruji Trojměstí, ale může to být klidně Svinoústí nebo Kolobřeh. Aby si člověk získal nějaký vztah k Baltskému moři, které není ani teplé, není úplně klidné, musí přijmout, že to možná nebude na první dobrou. Je potřeba se s ním v klidu seznámit. Je tak nějak surové a přesto uklidňující.

Když jsi zmínil polské Krkonoše, v čem vidíš tu kvalitu?

Asi začnu tím, že zatímco před 20 lety jezdili Poláci k nám, tak v současnosti jde o opačný trend. V posledních 15 letech se ve Sklářské Porubě, Karpaczi a okolí mohutně investuje. Ale nejen tam, ten trend se táhne celým pásem polské jižní hranice přes Beskydy a Tatry až do kdysi úplně opuštěných Bieszczad. Ale zpátky se Krkonoším. Před rokem jsem strávil s rodinou Silvestra v resortu, kde bylo úplně všechno. Od parkovacího místa přes několik restaurací, do kterých bylo možné projít podzemními chodbami, stejně jako do bazénu nebo dětského koutku s animátorem. Ještě před pár lety tam byl nějaký plácek, teď obrovský resort. A v tom je ten rozdíl – Poláci vystavěli z nuly maximum, u nás nedošlo ani k pořádné revitalizaci, která je nutnou podmínkou úspěchu v konkurenční soutěži. A ty snídaně? Podívejte se do FB skupin o Polsku – Češi si polské snídaně fotí a dávají na sociální sítě s dotazy, proč to nejde u nás…

Od roku 2011 vznikla v Polsku na zelené louce síť téměř čtyř tisíců kilometrů dálnic, průměrně tedy tři sta kilometrů ročně. U nás jde ročně o číslo o jednu nulu kratší, a to nejsme schopni dostavět ani strategickou dálnici z Hradce do Mohelnice. Ale co je zajímavé, že to neplatí jen pro to západní Polsko, které je považované za takové jako trochu progresivnější. Před pár týdny jsem jel z Řešova do Varšavy a celou dobu po dálnici. Našima očima se může zdát východ Polska podobný východu Slovenska, ale všechno je bohužel jinak. Ten polský dálniční zázrak už nám dávno ujel, zatímco jsme se plácali po zádech.

Myslím, že Poláci mají Čechy velmi rádi, i když pokud něčemu nerozumí, tak říkají, že je to jako v českém filmu. Čím myslíš, že jsme jim jako národ sympatičtí? Je to ten kus společné historie?

Mí polští přátelé mi často připomínají, že ve všech dotaz-

nících na téma nejoblíbenějšího souseda Polska vyhrávají Češi. A já jim s úsměvem říkám – podívejte se na zbytek svých sousedů, to taky není žádná hitparáda… Takže výběr Čechů jako těch nejsympatičtějších sousedů je vlastně i relativně racionální, což mimochodem není úplně polská národní charakteristika. Já Poláky vnímám spíše jako emocionální a přitom hodně ambiciózní. Z legrace říkám, že jsou nejsevernějším balkánským národem a zároveň malou Amerikou. Ve zkratce bych to popsal tak, že zatímco u nás

často hledáme důvod, proč něco nejde, Poláci hledají způsob, jak to udělat. Raději volí cestu pokus–omyl než usínání na vavřínech. Osobně si myslím, že tato vlastnost vychází z historie posledních dvou set let, kdy se s nimi osud vůbec nemazlil. Dnes je nikdo nemusí prosit, aby využili šanci nabízených peněz z evropských dotací, rozumí se to prostě samo sebou. Na rozdíl od zbytku střední Evropy…

Často jsou Češi překvapeni i kvalitou gastronomie a surovin v Polsku. Kvalitou, kterou u nás neznají, protože do českých supermarketů dovážíme jen to nejlevnější… Tady uvedu jednu historickou paralelu. U nás po válce komunisté znárodnili úplně všechno a po roce 1989 převzaly tyto majetky velké agrární firmy. Malí zemědělci či řezníci s kvalitními výrobky jsou u nás v naprosté menšině. V Polsku nejen, že nedošlo ke znárodnění, ale zemědělství je často generační a tradiční záležitost. A polský klient supermarketu by často nikdy nekoupil to, co Čech automaticky hodí do košíku. V Česku vlastně takřka neexistuje u základních potravin systém konkurence na základě kvality, v Polsku je to naopak téma každodenních rozhovorů celého národa. Jak cena, tak i kvalita.

Viděla jsem tvůj nedávný příspěvek z nové galerie z Varšavy. Jak vnímáš to město?

Varšava je především město kontrastů, záměrně jsem ji neuváděl do těch tří základních míst, kam by se měl podívat začátečník objevující Polsko. Mírně pokročilý cestovatel by se tam ale určitě měl přijet podívat. Na jedné straně se projde po nejmladším starém městě na světě, protože to bylo po druhé světové válce znovu vybudované, na straně druhé se ocitne uprostřed Manhattanu, jak se posměšně

Coffee table book plný cestovatelských tipů, objevů ze světa designu, architektury, umění, gastronomie a prémiových produktů.

JSME RÁDI, ŽE LEŽÍME I NA VAŠEM STOLE

Získejte AMAZING za zvýhodněnou cenu: 750 Kč / rok 1250 Kč / 2 roky *vychází čtvrtletně

AmazingMagazin.cz/predplatne/

i hrdě přezdívá čtvrti plné vysokých mrakodrapů. Mezi nimi je s výškou 310 metrů i nejvyšší stavba v EU, mimochodem slovenská investice. Přes řeku pak najdete čtvrť Praga, která je takovým Žižkovem z období před třiceti lety, byť už se také díky developerům mění. Pravý břeh

Visly, tedy ve zmíněné čtvrti Praga, není regulovaný a zdejší pláže vytváří atmosféru nějakého městečka u Sázavy, i když jde o téměř dvoumilionovou metropoli. Když jsem byl poprvé ve Varšavě na konci devadesátých let, bylo to jedno z nejošklivějších měst, které jsem poznal. Dneska patří mezi má nejoblíbenější místa v Polsku. Krásná muzea, hodně nové architektury, historie, gastronomie, ale i život v běhu a spousta stavební činnosti. To jsou ty kontrasty.

Já jsem byla naposledy ve Varšavě tak před dvaceti lety… Tak to ji vůbec nepoznáš. A ta nová minimalistická Galerie současného umění je otevřená teprve pár týdnů a vzbuzuje spoustu emocí. V Praze by se takový počin nikdy nestal, protože my jsme oproti Polákům ultra konzervativní –vzpomeňte si jen na slavnou chobotnici Jana Kaplického. Ten náš příběh o hluboce věřících, a tedy konzervativních

Polácích strašně kulhá. To spojení je prvoplánové a zcela nepravdivé. Poláci jsou hodně otevření vůči světu, ze Západu si berou to nejlepší a vlastním způsobem si to implementují doma.

Oni mají skvělé architekty, například v Ostravě máme galerii Plato od polského architekta Roberta Konieczneho. Je to naprosto geniální rekonstrukce starých jatek. Praha je v tom opravdu daleko konzervativnější…

Je to tak, zajímavé nápady, pokud se u nás objeví, často zadusí buď developeři, anebo památkáři. V Polsku se ale popisované architektonické tsunami netýká jen Varšavy, ale především hovoříme o veřejné architektuře. Jde o filharmonie, knihovny, muzea nebo třeba nádraží. V tom vidím největší rozdíl. U nás se investuje spíše do soukromých projektů. Ve východopolském Lublinu získalo místní čerstvé autobusové nádraží před několika dny obrovské ocenění, kterému se říká architektonický Oscar. Podobně jako třeba v roce 2015 budova štětínské filharmonie, postavená na místě Spojenci vybombardovaného Kon-

zerthausu. Architekti u těchto projektů, často vůbec ne Poláci, jsou vybíráni v mezinárodních soutěžích.

V Praze se má stavět na nábřeží budova Vltavské filharmonie studia BIG z Dánska, tak možná první vlaštovka. Myslím si, že nám obecně trochu chybí sebevědomí a odvaha...

Moje generace nebyla k sebevědomí vychovávána, my vůbec nemíříme v podobném přemýšlení na první ligu. My jsem spokojení s tou druhou vlastně už od začátku, a to i v jiných oblastech, než je architektura. Neznámým fenoménem, o kterém se moc nemluví, je podle mě generace Poláků, kteří strávili nějaký čas v zahraničí a pak se se zkušenostmi a nějakou vydělanou zlatkou vrací do Polska a posunují ho svými projekty. Ty příběhy mě moc baví, nedávno jsem si říkal, jestli z nich nevytvořit knihu. Byla by hodně motivační.

O Polsku jsme si toho řekli hodně, co na závěr tip na nějaká zajímavá a přitom neznámá místa?

Kouzelný je polský východ, zvláště multikulturní Podlesí. Kromě unikátních dřevěných mešit je tady spousta barevných pravoslavných chrámů, katolických kostelů, ale i synagog, které už bohužel slouží jen jako muzea. Právě zde vzniklo esperanto, protože jeho autor Ludvík Zamenhof vyrůstal ve zmateném multijazykovém prostředí místní metropole zvané Bělostok. V regionu najdete čtyři národní parky, z nichž nejznámější je ten Bělověžský s volně žijícími zubry. Jak říká Zibi Czendlik, to je ještě region, kde se stavějí lavičky před domem, a ne za domem, kam není vidět. Lidé si rádi povídají a život je více tradiční – zbytek Polska to často označuje termínem „slow life“. Čechům bych ale doporučil ještě jeden neobjevený polský fenomén – ledovcová jezera. Zatímco u nás je jich přesně tolik, kolik prstů má jedna ruka, v Polsku se dopočtete více než sedmi tisíc jezer ideálních pro rekreaci, sport i rybařinu. Věřím, že si je Češi brzy osvojí, stejně jako to zvládli u polských hor i Baltského moře.

Aby mohla duše létat

Multižánrová umělkyně, úspěšná podnikatelka a ředitelka platformy, která sdružuje ty nejúspěšnější majitele českých firem. Helena Kohoutová umí lidi spojovat a hledat cesty tam, kde by je nikdo nečekal, proto bývá vždy o krok napřed a stále své okolí nepřestává překvapovat novými vizemi a nápady.

text Kateřina Černá, foto Adela Bellini

Heleno, máš spoustu aktivit, které se navzájem doplňují, spojily se v kompaktní celek. V určitých fázích tvého života to ale nemuselo tak působit a některé z tvých zájmů musely stranou. Jak to cítíš dnes?

Vždycky jsem potřebovala, aby moje duše létala a měla jsem spoustu nápadů, které jsem navíc měla opravdu potřebu dělat. Takže všechno, co jsem si vymyslela, jsem v nějaké formě opravdu realizovala. Dnes mám díky tomu zkušenosti a znalosti v mnoha oblastech. Kromě toho, že v rámci Podnikatelské platformy Helas oceňujeme nejen české podnikatelky, lídry a exportéry, tak jsme byli letos přizváni ke správě a obnově kláštera minoritů v Praze. To místo má neuvěřitelnou historii a díky své energii a výjimečnému příběhu dává všem aktivitám přesah. Poprvé po 800 letech je otevřeno veřejnosti a kromě toho, že je sídlem Podnikatelské platformy Helas, tak jsme tu v krátké době připravili edukativní prohlídkové trasy, chystáme

zde workshopy pro děti i dospělé, probíhají zde kulturní a společenské akce, koncerty, výstavy a máme dokonce vlastní produktovou řadu inspirovanou místní andělskou zahradou – Hortus Angelicus, která byla svého času největší botanickou zahradou ve střední Evropě a táhla se až k místu, kde dnes stojí budova hlavní pošty. Receptury našich bylinkových sirupů, čajů a květinových káv jsou inspirovány bylinami, kterými se léčil Karel V. a jeho následovníci. Připravili jsme také spoustu edukativních materiálů a celou vánoční kolekci ručně vyrobených dřevěných ozdob s historickými motivy. V klášteře vznikají nové expozice a jedna z nich je věnována například unikátním varhanám z baziliky svatého Jakuba. Můžete si tu doslova osahat staré varhanní píšťaly. Moje babička byla varhanice, tak mám k tomu nástroji opravdu osobní vztah a ráda bych tím netradičním pojetím expozice zaujala i dnešní děti.

To všechno by nemohlo tak rychle vzniknout bez tvého přesahu do umění. Kde má kořeny? Byla jsi to dítě od barev se skicákem a flétnou?

Zpočátku to nebylo tak jednoznačné. Nejhlubší dojem na mně asi zanechal řezbářský kroužek, do kterého jsem chodila jako dítě. Ta vůně dřeva byla opojná a vůbec mě neodradilo ani to, že jsem si párkrát do ruky zapíchla dláto. V té době jsem ani netušila, že bych mohla mít hudební nadání. Nebyla jsem schopná cítit rytmus a nebyla jsem schopná zpívat. Nicméně moje babička byla trpělivá a neztrácela naději, takže jsem nejdříve hrála na flétnu, což muselo být utrpení pro celou rodinu, ale pak jsem najednou zničehonic začala zpívat a to bylo velké překvapení. Postupně jsem začala hrát i na klarinet, klavír, kytaru. V současné době to je již spíše hezkou vzpomínkou. (úsměv) A najednou jsem cítila tu radost a lásku babičky, když zjistila, že jí možná roste následovník v té hudební oblasti. Babička byla sbormistryně, dirigentka, varhanice a zpívala v rozhlasovém sboru. Začala jsem zpívat u ní ve sboru a potom mě vzala k profesorce zpěvu, bývalé sólistce národního divadla Ludmile Hanzalíkové, a pod jejím vedením jsem se zdokonalovala, až jsem se dostala k dirigentce a sbormistryni Miriam Němcové a pod jejím vedením jsme dělali například všechny Dvořákovy mše, později když šla do státní opery, tak většina sboru šla s ní včetně mě. Tím jsem přešla do státní opery a souběžně jsem se zabývala i starou hudbou, které se ona věnovala. V té době se nijak neprojevoval můj výtvarný talent, i když jsem chodila snad na všechny výstavy v Praze, a dokonce jsem o nich i pravidelně psala do Telegrafu.

Vraťme se ještě do kláštera minoritů. 800 let historie –s adventem klášter ožívá tradicemi a příběhem Vánoc. Na co se můžeme těšit?

V románských sklepeních, ambitu a zahradách si můžete v době adventu užít sváteční atmosféru se vším, co k vánočním svátkům patří, vánoční expozice se věnuje tradicím v Evropě a procestujete s ní kus světa. Často se totiž stává, že ani neznáme zvyky našich sousedů. Dozvíte se u nás, jak vypadal první betlém a odkud pochází tradice stavění betlémů. Obdivovat můžete vánoční stromeček dekoro-

vaný českými skleněnými ozdobami Koulier s motivem perníčků v národních barvách i stromek s originálními dřevěnými ozdobami, jejichž základem jsou ilustrace inspirované historií místa. Vánoční expozici doplňuje výstava mých světelných obrazů Lumia Frequency Art. Příjemně vás naladí vůně vánoční kávy, speciálních čajů a vánočního koření. Odnést si můžete i malý dárek v podobě originálních vánočních ozdob.

Zmínila jsi cestování Evropou a tradice našich sousedů. Tvůj druhý domov je ale už nějakou dobu na Kypru, kde už jsi oslavila i vánoční svátky. Ty a cestování. To je velké téma…

Já jsem právě díky hudbě měla od čtrnácti let takový život na kolečkách. Ty první a nejčastěji navštěvované země byly Itálie, Německo, Španělsko, Irsko, Anglie a Rakousko, později Srí Lanka, Thajsko, Bali, potom přišel můj život v Kanadě, kdy jsem se rozhodovala, jestli zůstanu a budu mít podnikatelské aktivity tam, protože jsem byla docela úspěšná. Nakonec ale zvítězily moje vnitřní pocity. V myšlenkách jsem stále viděla siluetu Staroměstského náměstí a táhlo mě to zpět. Ve svém životě jsem zažila hodně „věšteckých snů“, které se později skutečně naplnily – ať už v té krátké budoucnosti, nebo za delší čas. Návrat do Čech byl tenkrát sice spojený s hudbou, ale postupem času jsem začala mít pocit, že jako interpret, co zpívá podle dirigenta a not, co napsali jiní lidé, nemůžu nic změnit ani posunout. Cítila jsem potřebu vlastní realizace a díky tomu vznikl projekt, který dodnes lidi spojuje. A Kypr je moje srdeční záležitost už patnáct let. Strávili jsme tam i dobu covidu a můj syn William tam začal chodit do školy. Díky tomu jsme získali určitý nadhled. Slunečné země mají totiž tu výhodu, že tam jde všechno snadno, člověk není omezován počasím.

Máš syna ve školním věku. Co považuješ v souvislosti s ním za nejdůležitější?

Myslím, že nejdůležitější je dát dětem stabilitu. Podnětů dostávají v dnešní době až příliš a učí se většinou rychle a přirozeně. Můj muž je cizinec, je to Angličan a je zvyklý na to, že se děti do vzdělávacího procesu dostávají velmi

brzy. Osobně mi to přišlo předčasné, ale zároveň když nám syn začal růst, byli jsme hodně v zahraničí a fungovali jsme v anglickém systému školství, který jsme prožili na Kypru. A tam jsem pochopila, že vedení dětí a učení různých věcí a dovedností má ohromný smysl, že nic není předčasné a děti nasávají jako houby všechno, co se kolem nich děje. Pokud není vyvíjen velký tlak na výkon a hodnocení a děti mohou svobodně dýchat, tak je to ideální. William si už od útlého dětství ochutnal mnoho aktivit, kterým se pravidelně věnuje. Ať už je to fotbal, tenis, golf, basket, judo, nebo šachy, kytara. Všechno přicházelo velmi přirozeně, a to je mu teprve sedm let. Chodíme spolu na koncerty i do divadla a myslím, že jej každý ten zážitek formuje stejně, jako když společně malujeme obrazy nebo něco společně vyrábíme.

Jsi žena, která je mámou, umělkyní i podnikatelkou. Mnoho let podporuješ ženy podnikatelky… Podpora žen se v posledních letech skloňuje ve všech pádech. Já ji vnímám jako svou celoživotní náplň. Je to pro mě obrovská čest se každý rok setkat s novými ženami, navázat nová přátelství, naučit se mnoho nových věcí a dále rozšiřovat komunitu, která kolem projektu vzniká. Za těch sedmnáct let se mezi patronkami jednotlivých ročníků objevily doslova ikony světa byznysu – výjimečné ženy jako Eva Jiřičná, Eliška Hašková Coolidge, Silke Horáková, Dana Bérová, Taťána le Moigne, Eva Štěpánová, Věra Komárová, Simona Kijonková, Kateřina Kadlecová, Romana Ljubasová, Laura Janáčková, Kateřina Šrámková či Jaroslava Valová a já si toho moc vážím.

Domov v srdci

Modelka a zakladatelka Nadačního fondu Veroniky Kašákové pomáhá mladým lidem na cestě z dětského domova k vlastnímu nezávislému životu. Veronika je dnes sama maminkou a otevřeně mluví o svém dětství, které z velké části prožila v dětském domově ve Vysoké Peci u Chomutova.

text Kateřina Černá, foto Lucie Desmond, styling Anamé, lokace zámek Křinec

Veroniko, věnujete se velmi intenzivně práci v nadačním fondu, prostřednictvím kterého pomáháte mladým lidem na cestě k vlastní nezávislosti. Jak vznikla celá myšlenka a jak se vám daří shánět finanční prostředky?

Zhruba sedm let po odchodu z dětského domova jsem se začala cítit ukotvená ve světě, a tak jsem po soutěži Miss vydala knihu Zpověď: Z děcáku až na přehlídková mola. Mým přáním bylo, aby se dostala do dětských domovů a pomáhala dětem získat sebevědomí a pocit, že v tom nejsou samy, i víru ve vlastní budoucnost.

Ta kniha otevřela velké téma a začali se mi ozývat lidé, co chtěli nějak pomoci. Přirozeně pak přišla i vize založit nadační fond. Každý, s kým se osobně potkám a seznámím ho s tématy, kterými se nadační fond zabývá, většinou projeví zájem a nabídne pomoc. Dnes nás podporují kraje, města i velké společnosti.

Jak jste se do dětského domova dostala vy osobně?

Společně s bratrem nás soud matce odebral, protože propadla závislosti na drogách a nebyla schopná se o nás starat. Poté co nás zapomněla v taxíku,

jsme si prošli diagnostickým ústavem v Liberci a nakonec skončili v dětském domově ve Vysoké Peci u Chomutova. Tátu si pamatuji až z prostředí dětského domova. Nebydlel s námi a nebyl v té době připravený se o nás starat. Táta nám ale každý den volal na pevnou linku a byli jsme v kontaktu. Matka se nás pravomocně zřekla. Měla ještě další dvě děti s jiným partnerem. Dětský domov bylo to nejlepší, co nás v té době potkalo, později jsem si ale uvědomovala, že bych mohla mít i nějaké opravdové doma s fungující rodinou. Jinak pro mě byl dětský domov hezkým místem, na které ráda vzpomínám.

Kdy jste se s mámou setkala poprvé po té dlouhé době v dětském domově?

Já jsem z domova odcházela v 19 letech a mámu právě propustili z vězení. Setkali jsme se po 16 letech a já měla spoustu otázek. A byla jsem velmi zklamaná realitou, protože byla úplně jiná než mé představy a žádný intenzivní kontakt pak nenastal. V dětském domově se dětem pravda o rodičích neříká. Jinak mluví ta máma, jinak vychovatelky a jinak například děda. Prošla jsem si mnoha terapiemi a snažím se dlouhodobě o to,

aby moje minulost neovlivňovala můj současný

život. Ovšem teta z dětského domova je dnes opravdovější babičkou mého syna než moje máma.

V něčem jsem to měla v dětském domově lepší než děti, co vyrůstaly v nefunkčních rodinách. Časem

jsem dospěla k tomu, jak je důležité odpuštění.

Nejen rodičům, ale i odpuštění sobě. Bylo důležité pochopit tu rodovou linii. Lidé, co prožili dětství v nelásce a odmítnutí, se pak nemají rádi a často propadnou alkoholu, drogám nebo závislostem na lidech. Táta s mámou si zažili jako děti příběhy, které je negativně ovlivnily na celý život…

Dnes je váš pohled tedy jiný než při tom prvním setkání?

Ano, od té doby jsem na sobě hodně pracovala.

Vyrostla jsem. Mám vlastní rodinu. Je to jiná emoce než tenkrát, když jsem byla dvacetiletá holka. Vyskočila jsem z té rodové linie. Pokud bych na sobě nepracovala, tak bych mohla skončit podobně.

Přála bych si, aby si rodiče odpustili a přijali to jako možnost pomáhat ostatním.

Co byste ráda naučila svého syna? Co byste mu do života přála?

Přála bych mu hlavně, aby byl zdravý, šťastný člověk, co se má rád. Chtěla bych jej naučit odvaze, aby čelil nepříjemným situacím s láskou k sobě. Chtěla bych z něj vychovat slušného člověka.

Váš život, ale zkomplikovala dědičná metabolická porucha, která byla synovi diagnostikována. Jak se vám daří to zvládat?

V mnoha praktických věcech je to omezující, ale zvykli jsme si na dietu i vážení jídla. Naučili jsme se s tím žít. Na začátku to ale bylo velmi těžké, protože jsem byla nastavená na to, že začíná ten krásný život. Měla jsem pocit, že to těžké jsem si už přece odžila a teď bude všechno zalité sluncem. Rozhodně ale nemluvíme o synovi jako o nemocném. Nechce -

me, aby to tak vnímal. Jen se musel naučit chápat, že nesmí nikde ochutnat cizí jídlo, že má vlastní v krabičkách, pečlivě připravené na míru jeho dietě.

Vraťme se ještě k vašemu nadačnímu fondu. Hodně se mluví o projektech START a RESTART. Povězte nám o nich více…

Projekt START je zaměřený na ředitele a vychovatele v dětských domovech, jejich rozvoj a vzájemnou spolupráci. Jde o praktickou a jasně vedenou práci s řediteli a jejich týmy a také společná setkávání ředitelů napříč domovy. Sdílení zkušeností a nastavování řešení situací – v kvalitě, empatii a sounáležitosti, pod vedením kvalifikovaného supervizora a zakladatele projektu – Ondřeje.

Setkávání se snaží vést ředitele a jejich týmy k vzájemnému souladu a stabilitě, pomáhají ředitelům v pochopení a orientaci v nových tématech péče o děti v dětských domovech, nabízejí odpovědi na otázky, řeší interní nesoulady i překážky ve státním systému, a především vytváří prostor pro otevřené sdílení každodenních zkoušek a podporu v jejich zvládnutí.

A projekt RESTART je zaměřený na dospívající z dětského domova, kteří jej budou v blízké době opouštět. Je to pro ně krok do neznáma bez možnosti se na někoho obrátit. Naší vizí je, aby měl každý mladý člověk, který opouští brány dětského domova, možnost před odchodem navázat individuální a podpůrný vztah, který bude pokračovat i v letech dospělých.

Každý mladý člověk, který projeví zájem, získá svého průvodce, se kterým se setkává minimálně rok před odchodem z dětského domova, aby mohl vzniknout dlouhodobý vztah založený na důvěře vedoucí k pocitu bezpečí a jistoty. Průvodcem je profesionálně vyškolený a psychicky způsobilý mentor, který nejenže prošel výběrovým řízením, ale také v rámci NFVK dochází jednou měsíčně na profesionální supervizi. Jeho posláním je předat dětem a mladým co nejvíce zkušeností a být jim oporou v nových situacích. Díky němu mohou svůj životní restart projít s důvěrou v sebe sama a vizí kvalitního dospělého života.

Veronika Kašáková jako múza české značky Anamé Všichni chtějí bílé Vánoce. Anamé přidává špetku modré a příběh o hledání starých časů. Příběh o jednom zámku a dívce z  obrazu v ložnici. Kdo byla, co ráda nosila a o čem snila? Koho milovala? Odhalte s námi tajemství fresek a přispějte k jejich nalezení. Z každého vánočního nákupu věnuje Anamé 100 Kč na renovaci nástěnných maleb na zámku Křinec. Šťastné a veselé & modro-bílé.

S láskou Anamé

Děláte ale i spoustu dalších věcí. Všimla jsem si, že jste nafotili kalendář, spojujete se s kulturními a společenskými akcemi…

Ano, kalendář měl minulý rok velký úspěch a mediální ohlas díky známým osobnostem, které nás podpořily. Pořádáme také letní tábor, plánujeme podcasty, stali jsme se partnery skvělého filmu Amerikánka, kde hrají děti z dětských domovů vlastně tak trochu samy sebe. Příběh se odehrává v komunistickém Československu právě v prostředí dětského domova.

Pokud se rozhodnu NFVK podpořit, tak to může být klasický finanční dar, ale také nefinanční podpora. Co je nejvíce potřeba, pokud se rozhodnu pro tuto formu pomoci?

Fantazii se zde rozhodně meze nekladou. Přivítáme například společenské hry pro děti z dětských domovů, ale také věci pro mladé lidi v azylových domech a domech na půl cesty. Oblečení, elektroniku, jako je například notebook, aby mladí lidé mohli dál rozvíjet svůj potenciál, získat například díky tomu lepší práci, rozšířily se jejich možnosti.

Lyžování a heliskiing, které vám vezmou dech

Zasněžené vrcholky kanadských hor, klidná a nedotčená příroda, adrenalin v žilách. Když poprvé slyšíte o lyžování v Kanadě, možná si představíte známé resorty, jako je Whistler, ale dokud tam nestojíte, lyže pevně připnuté k botám a prachový sníh pod nohama, nedá se ten pocit úplně popsat. Je to něco jiného, než co známe z Evropy –větší, divočejší, opravdovější.

text Lucie Wirthová, foto Lucie Wirthová a Whistler Blackcomb & Vail Resorts

V stáváte brzy ráno. Slunce se teprve probouzí a sníh kolem vás pomalu začíná odrážet jeho první paprsky. Vše je dokonale tiché. Jen vy a hory, které se tyčí před vámi. V tu chvíli vám dojde, že tohle není jen o lyžování. Je to o propojení s přírodou, o úniku z každodenního shonu a o nalezení vnitřního klidu, zatímco vaše srdce bije rychleji a rychleji v očekávání toho, co přijde. Heliskiing. Už jen to slovo vzbuzuje nadšení. Možná máte představu, ale realita je ještě lepší. Helikoptéra vás vynese nad hory a vy sledujete, jak svět pod vámi pomalu mizí a zůstává jen ta nekonečná bílá plocha. Ta chvíle, kdy helikoptéra dosedne na vrchol hory, dveře se otevřou a vy vykročíte do prachového sněhu, je nezapomenutelná. Nad vámi jen obloha, pod vámi absolutní svoboda. Whistler Blackcomb, jedno z nejznámějších středisek v celé Severní Americe, nabízí pro každého něco. Ale když se rozhodnete pro heliskiing, vstupujete do úplně jiného světa. Jízda dolů není jen o technice nebo rychlosti. Je to spíš o tom, jak se spojíte s tím, co vás obklopuje – s přírodou, s vlastním tělem, s tím okamžikem. Každ ý oblouk, každé zaboření lyže do hlubokého prašanu vám připomíná, proč milujete zimu, sníh a hory. Večery ve Whistleru mají své kouzlo. Po celém dni na svahu (ať už na značených trasách, nebo v backcountry) se sejdete s přáteli na après-ski. Teplo krbu, sklenička v ruce a kolem vás sdílené

zážitky. Je v tom něco magického, co vás nutí zpomalit, posadit se a prostě si užívat ten moment. Heliskiing v Kanadě není jen o v ý konu, ale o tom, jak ty chvíle prožíváte. Celý zážitek je perfektně naplánovaný. Od chvíle, kdy vás ráno vyzvednou v hotelu, až po večerní návrat zpět do vesnice, kde máte pocit, že byste hned zítra vyrazili znovu. Ať už jste začátečník, nebo zkušený jezdec, profesionální průvodci vám pomohou najít ty nejlepší podmínky, poradí, a hlavně vás naučí, jak si to celé vychutnat na maximum.

Pro mnohé je heliskiing splněný m snem, pro jiné výzvou. Ale když se rozhodnete, že se do toho pustíte, všechno ostatní přestane existovat. Ten pocit, když letíte helikoptérou nad majestátními horami, je nepopsatelný. A když vás ten adrenalin přivede zpět na pevnou zem, víte, že jste prožili něco, na co nezapomenete. Možná se vrátíte, možná budete hledat další dobrodružství, ale tohle vám už nikdo nevezme.

A co dělat, když nejezdíte na svahu?

Kanada nabízí mnohem víc než jen skvělé lyžování a heliskiing. Když máte pocit, že jste si už na horách dali do těla, je čas zpomalit a objevit krásy Whistleru a jeho okolí. A věřte mi, i tady najdete zážitky, na které jen tak nezapomenete. Když se projdete po městečku, možná vás překvapí, jak autentické a zároveň útulné je. Zima dodává Whistleru kouzlo –zasněžené střechy, teplé světlo linoucí se z ok ý nek

místních pekáren, kde se peče čerstvé řemeslné pečivo, a atmosféra, která láká k zastavení a vychutnání si šálku kávy. A když ucítíte vůni čerstvě upečeného chleba, jednoduše neodoláte. Pokud vás město omrzí, divoká příroda čeká hned za jeho hranicemi. Nádherná jezera zamrzlá v zimním hávu působí jako z pohádky. Stačí se vydat na krátkou procházku třeba i se sněžnicemi nebo projížďku na běžkách a najednou se ocitnete v tiché krajině, kde vás obklopují jen zasněžené stromy a vzdálený šum větru. To je pravá Kanada – divoká a nespoutaná. Večer je ideální čas prozkoumat místní restaurace. Kanadská kuchyně je srdečná a plná chutí, které si zamilujete. Od šťavnatých steaků z místních surovin až po jedinečné kombinace kanadských specialit, každé jídlo vás přenese blíž k místní kultuře. A co

teprve sklenka vína nebo lokálního piva, která večer krásně završí. A pokud hledáte ještě něco opravdu jedinečného, nemůžete minout ikonickou lanovku Peak 2 Peak Gondola. Tento technický zázrak vás vezme z jedné hory na druhou a nabídne vám dechberoucí výhledy na celé horské panorama. Jízda ve výšce stovek metrů nad zemí, kdy pod vámi ubíhá lesní krajina, je zážitek sám o sobě. Vrcholy hor se rozprostírají všude kolem a ten pocit, že jste doslova mezi nebem a zemí, je naprosto nepopsatelný.

A když se vrátíte na svah, užijte si to naplno – ty nekonečné výhledy, čerstvý prašan pod nohama a pocit svobody, kter ý vás bude provázet s každým obloukem. Tady, uprostřed kanadských hor, máte pocit, že svět zůstal někde daleko za vámi. Je to jen o vás, přírodě a zážitcích, které si z Kanady odvezete domů.

Kafe a snídaně

v Karlíně

text Lukáš Hejlík, foto archiv podniků

Kdo by to byl od starého Karlína čekal, že se z něj stane kavárenský, ale také restaurační meltingpot Prahy. Velká voda ale spláchla staré časy a v této čtvrti ruku v ruce s kancelářským i bytovým developmentem začaly růst podniky. Mám za sebou poměrně rozsáhlé rešerše na tvorbě nové snídaňové knížky, která přináší 400 tipů, kam na brunch nebo kafe po celém Česku, a ano, řada podniků je z Karlína. Ten se opravdu stal jednou z nejzajímavějších čtvrtí. Další kapitolou by byl obědový, ale také večerní byznys, ale pojďme se podívat na kafe a snídaně.

Lukáš Hejlík #gastromapalukasehejlika

Na karlínské kavárenské scéně stále najdete OG zástupce, věřte nebo ne, Můj šálek kávy z rodiny Doubleshot je jedním z nejstarších adres podniků, které zároveň ještě dnes stačí držet krok s dobou. Však Jarda Tuček ze zmiňované pražírny sem kdysi s Doubleshotem dodával kávu, pak kavárnu v roce 2012 převzal a drží ji dodnes. Zajděte na shakshuku se ztracenými vejci, fetou, koriandrem a focacciou, francouzský toast nebo jejich snídaňové burrito s čedarem, slaninou, míchanými vejci, chipotle majonézou, pastou z fazolí, avokádem a paprikovo-ananasovou salsou.

Můj šálek kávy

Dnes tu kafe voní v designovém Grounds s nádherným vnitroblokem, ale také v pobočce EMA espresso baru, jejíž starší sestra Na Florenci je jednou z nejoblíbenějších kaváren v Česku. Skvělou atmošku zažijete i v Loftu. Legendární espresso bar se také jmenuje Kafe Karlín, a to přímo na tramvajové zastávce. Na zřejmě nejoriginálnější snídani zajděte do Etapy, která byla doslova novou etapou pro Gabi a Petra, kteří se snažili posunout svůj blog PG Foodies a otevřít své snídaňové bistro. Dostanete tu na talíř to nejlepší od farmářů i z divoké přírody. Pěstují si hydroponicky bylinky, vyrábí máslo, praží kávu, pečou chleba, fermentují kombuchu a dělají zmrzlinu. Legendou jsou dnes už jejich míchaná vejce s omáčkou z dýňových semínek a pečené dýně, s česnekem, chilli, sušenými meruňkami, ravelinem a chlebem.

The Miners Bakery

Eska

Že je Karlín nutné brát vážně dokázalo i tehdejší otevření Esky, která otevřela jako pekárna, kavárna ale také velmi originální restaurace. Po čase se „zredesingovala“ a rozdělila na dvě samostatné jednotky. Nahoře zůstal finediningový Štangl, dole to dále voní kávou, chlebem a snídaněmi dál pod jménem Eska. Zkuste jejich snídaňový talíř s fermentovanou pšenicí s houbami, pošírovaným vejcem, chlebem 33, máslem, džemem, zeleninou, buchtou a fermentovanou limonádou. Moc komplikované? Tak si dejte párky nebo smaženku se šunkou.

KRO Karlín změnilo svůj koncept a do svých snídaňových řad povolalo Rona z brněnského Eggo BreakFeast bistra. O tom se ví, že patří k nejoriginálnějším snídaňárnám v Česku, a tak určitě zajděte na kafe a jídlo i sem. Bistro Dvorek Karlín hučí lidmi z kanceláří přes oběd, ale dělá také krásné klidnější snídaně a o víkendu speciální brunche. Karlín ožil ale už i kolem Invalidovny. Svou pobočku, ale také pekárnu do sítě dnes už opravdu mnoha poboček, tu mají také The Miners. Ti také melou zrna ze své pražírny. Zkuste jejich nadýchané tvarohové syrniki ozdobené vyšlehaným mascarpone a sladkou omáčkou z červených bobulí.

Dvorek Karlín

A protože se nový Karlín dostal až k řece a díky lávce HolKa je dnes krásně a rychle spojený s Holešovicemi, jsou tu další kavárny i u Vltavy. V Ye’s Kafe Wine si krom kafe od Bonanzy nebo DAKu dejte omeletu Bao, vejce Benedikt s lososem nebo višňové lívance. Skvělé a naprosto originální je také Bistro na Chlebu na Invalidovně. Na kafe můžete skočit i do FUEL bistra, které vaří od rána do večera, ale vlastně i do vedlejšího úžasného baru Liquid Office. Na brunche láká také Kavárna Tika, překrásná Spojka

Karlín nebo Delice Café. Zcela upřímně, než tento článek vyjde, je dost možné, že v Karlíně otevře nová kavárna.

Ye’s Kafe Wine

+ SPECIAL DAY 15/6

Dog in Dock

V krajině přímo u historického Baťova kanálu vyrostl nový areál, který se stal přístavem pro všechny, co svůj volný čas rádi tráví aktivně, podnikají cesty za poznáním, kulturou, sportovním vyžitím nebo jen chtějí obdivovat krásy jižní Moravy a vychutnat si dobré víno.

text Kateřina Černá, foto archiv a Kateřina Černá

Do Veselí nad Moravou, kde se zrodil nový turistický fenomén, jsme se vypravili s rodinou na podzimní prodloužený víkend. Těšili jsme se na nově otevřené apartmány, které se skvěle doplňují se známým vinařstvím. Hned po příjezdu upoutalo naši pozornost čtyři metry vysoké sousoší, jehož autorem je David Černý. Tři dovádějící psi z leštěné oceli dominují prostoru před apartmány, a pokud se na ně díváte z nejrůznějších úhlů, tak vidíte vždy jen dva současně. Po milém uvítání personálu na recepci jsme dostali přístupový kód do našeho apartmánu a od té chvíle jsme se mohli po areálu pohybovat samostatně bez obav ze ztráty karty nebo klíče. Díky tomu, že je areál Dog in Dock naprosto unikátní svou polohou, jsme si užili nejen procházky zámeckým parkem, cyklistický výlet okolo Baťova kanálu, ale i návštěvu vinařství. Designové apartmány nás příjemně pře -

kvapily pohodlnými lůžky, vůní dřeva a velkorysým elegantně řešeným prostorem. Odpoledne jsme si užívali pohodovou atmosféru privátního wellness, který je možné rezervovat si na domluvený čas. Odpočinek si tu vychutnáte v saunách, vířivce a samozřejmě jsou zde plně k dispozici i nápoje včetně vína. Můžete tu strávit příjemný večer s přáteli po aktivním dni nebo si užít romantiku ve dvou. Bohatá snídaně v Bistru Dog in Dock nás příjemně naladila na celý den a na místní lívance budeme ještě dlouho vzpomínat. V průběhu dne nás potěšila i další jídla z lokálních surovin a unikátní samoobslužné automaty na víno, kde si můžete pořídit víno nejen z vinařství Dog in Dock, ale i od blízkých sousedů. Celý pobyt nám opravdu zpříjemnily a měli jsme díky nim možnost získat přehled o lokální produkci. Originální a hravé ilustrované etikety vinařství

Dog in Dock mě osobně nadchly, a pořídili jsme si proto celou sérii do naší domácí vinotéky. Autorem designu nových etiket lahví a plechovek je britský umělec Ashley Percival, jehož tvorba je známá a charakteristická svou ulítlou veselostí. Nejvíce mi zachutnala lehká šumivá vína a spritzery, které kombinují víno s neobvyklými chutěmi. Například Orangeria Spritzer představuje sofistikovaný mix vína Solaris 2022 a sladkých sevillských pomerančů a odkazuje na krásně zrekonstruovanou historickou oranžerii v areálu vinařství, která určitě stojí za pozornost a prohlídku.

Vzhledem k tomu, že náš čas byl omezen, tak jsme nestihli všechno, co jsme měli v plánu, ale zároveň mám radost, že jsme našli místo, kam se budeme vracet.

NO AGE

IEM SPA Praha je první klinikou v České republice a na Slovensku, která přináší průlomové epigenetické testy a terapie zaměřené na zpomalení stárnutí a podporu buněčného zdraví. S využitím unikátních biomarkerů, testu Real Age © a inovativní NAD+ terapie nabízí IEM SPA exkluzivní, neinvazivní přístup ke kráse a vitalitě, který je šetrný k organismu a zajišťuje přesné měření biologického věku a rychlosti stárnutí.

Lovy v Tatrách

Vyrážíme za úsvitu, máme před sebou dlouhou cestu a v plánu dva vrcholy: tentokrát nelovíme žádné cudné panice, ukrývající se před lidskou pozorností v nedostupných skalních konventech, ale otřelé horské matadory sociálních sítí, kteří bezostyšně ukazují své svaly zástupům followerů.

text a foto Daniel Pietrucha

Přesto nic nepodceňujeme a v báglech máme kompletní výbavu pro lezení i bivakování. Taková jistota se dost pronese, ale to je úděl jistoty. V přítmí hustého lesa volám na parťáka, který šlape v neurčitém odstupu za mnou, a ukazuji mu čerstvou stopu na zemi – medvěd. Vzrušeně šeptá, že ta stopa je větší než jeho vlastní. Vlastní úctyhodných 48 EU. Vytahuji malou pistoli s šesti slepými náboji – jeden jsem vypálil vloni v Tatrách a od té doby jsem ji nepoužil… nebo ano? V duchu přepočítávám, kolik těch mosazných potvůrek mohlo v zásobníku zbýt. Ale to už tíživé sevření lesa povolí, stejně jako obavy z nechtěné popularity, a vydáváme se vzhůru pod štíty.

Ostré tempo se vyplatilo a v poledne už stojíme na prvním vrcholu. Teplota padá na 4 °C, zatímco vítr prověřuje naši romantickou víru ve svobodnou volbu. Předpověď počasí však nevypadá dobře, a tak se, přes můj odpor k civilizaci a mnohojazyčným pozdravům sípajícího dechu na pokraji zhroucení, spouštíme do protějšího sedla, odkud stoupá strmý chodník na nejvýše položenou tatran-

skou chatu pod Rysy, kde máme v úmyslu přenocovat. A náhle jako bychom se ocitli na opačné straně zrcadla: proudy místních šerpů, nad hlavou nám zakrouží helikoptéra, která zachraňuje zraněnou turistku, a o kousek dál šplhá zkratkou v kamenném moři skupinka „nedělních“ výletníků, podobajících se svatebčanům z Kusturicových filmů – schází jen doprovod dechovky. Když je o chvíli později po jejich nedoceněném výkonu míjíme, sedí vyčerpaně na okraji skály a provinile se usmívají, oprašujíce si roztrhané značkové teplákovky… Naštěstí polknou své ambice a vydají se zpět do vyhřátých resortů – horští influenceři z nich holt nebudou. Nad ránem začne silně sněžit. Máme před sebou dlouhou cestu, a tak si nazouváme mačky a vyrážíme do mlhy.

Z příštího horského matadora neuvidíme nic. Výstup na něj je jako servírovat vybraný chod michelinské restaurace ve tmě nebo… dostat na mušku pronásledovanou kořist, která se po trefě zřítí do propasti. Zmáčknete spoušť?

Veletok příběhů

Ať se na něj díváte po proudu, či proti němu, ze sedla svého kola nebo cestou přes některý z mnoha mostů, Labe vás ohromí. Nese s sebou totiž vyprávění z dávných dob, nostalgii i pocit svobody. Pomáhá však utvářet i současné příběhy, které jsou stejně různorodé jako oblasti, jimiž protéká. V graficky originálním zpracování to reflektuje kniha LABE — příběh řeky, s níž postupným listováním navštívíte nespočet českých i německých měst, dozvíte se o řetězových parnících, které dříve hladinu Labe brázdily, a porozumíte i tomu, jak fungují dnešní lodní výtahy. Kniha

vás dále zavede jak k historickým, tak k těm opravdovým říčním pramenům a nevynechá ani osobnosti, které měly k Labi blízko. Jednou z nich je bezesporu fotograf Jiří Toman, pro nějž byla řeka nekonečnou inspirací a také hlavní hrdinkou mnoha snímků. Cestu po Labi zakončíte jak jinak než ústím do Severního moře, kde se Labe stává součástí ještě mnohem většího celku. Tento unikátní říční cestopis připravil novinář a kulturní manažer Jan Šícha spolu s grafickou designérkou Kateřinou Puncmannovou, vydává jej nakladatelství Labyrint.

Na aspoň dalších deset!

text Tereza Vacková, foto archiv

Za těžkou tajemnou oponou, v industriálních kulisách ozářených světly reflektorů a odlesky disko koulí vyrostl na jeden večer svět zvaný Amazing. Oslavoval nejen dekádu fungování jednoho úspěšného projektu, ale hlavně radost ze života, z cestování, z poznávání skrytých pokladů a z vytváření nových zážitků, jež překonají každý hmotný dárek. To stejné platí i o partnerech, ambasadorech a fanoušcích Amazing Places, bez nichž by tahle cesta nikdy nebyla možná. Díky vám můžeme snít ve velkém, posouvat limity toho, co ve světě hotelnictví považujeme za standard, nebo třeba uspořádat narozeninovou oslavu v Brně a nad tisícovku hostů vyletět horkovzdušným balonem. První kulatiny Amazing Places měly všechno, byly delikátní, šumivé, přátelské a v pozdějších hodinách i trochu divočejší. Komunita, která kolem platformy vznikla, nám dává jistotu, že nás i v dalších letech čekají velké věci, a my se nemůžeme dočkat, na jaká další místa se společně podíváme. Protože pokud tohle byly desáté narozeniny, oslava plnoletosti proběhne přinejmenším na Měsíci.

Češi se stali největšími konzumenty Kampotského pepře na světě

Kambodžská provincie Kampot je proslulá jako domov nejkvalitnějšího pepře na světě, stejně jako šampaňské patří k oblasti Champagne. Unikátní Kampotský pepř v rámci projektu .pepper..field pěstuje necelých 200 malých farem, od kterých ho jako první a jediní za fair & direct trade podmínek dováží Češi k nám a do dalších 8 evropských zemí. Projekt, který zlepšuje životní podmínky téměř 2000 lidí v Kambodži, se stal letos největším exportérem tohoto koření na světě.

text Tereza Vacková, foto archiv Pepperfield

Když navštívíte pepřové farmy v Kampotu, zalije vás příjemné klima a pohostinnost místních. Pepř tu roste už od 13. století. Dennodenní tvrdá práce pod tropickým sluncem a pečlivý ruční sběr i třídění zaručují prvotřídní kvalitu pepře, který sbírá ocenění na poli gastronomie i businessu.

Autenticita, podmanivá chuť pepře a dobro jsou základní pilíře spolupráce, které .pepper..field buduje s těmito lokálními pěstiteli. Farmáři tak kultivují svá políčka a posílají děti do školy, což je v této části světa stále luxusem. Díky .pepper..fieldu se mění nejen kvalita života farmářů, ale také budoucnost jejich dětí. Kampotský pepř je nejen kořením, ale i symbolem naděje a přátelství, které překračuje hranice.

Díky takto nastaveným podmínkám se po pouhých pěti letech podařilo, že .pepper..field je největším exportérem Kampotského pepře na světě s odbytem 40 tun ročně. V současné době navíc i řídí tamní asociaci, která na všechny náležitosti stran pěstování a vývozu Kampotského pepře dohlíží.

Pepřem to ale teprve začíná. Kromě spolupráce s vyhlášenými šéfkuchaři a restauracemi se firma zaměřuje na dárkový segment pro firmy i koncové uživate -

le – milovníky pepře, kteří „už všechno mají“ – a vývoj vlastních produktů. Kromě pomoci na druhé straně světa tak podporují i další české značky z gastro odvětví – od čokolády přes gin až například po lyofilizaci.

„Od začátku jsme byli ‚dárkovací‘ firmou. Uvědomujeme si, že Kampotského pepře je ve světě velmi málo a tak k němu i přistupujeme. Lidé – a především firmy – by měli darovat udržitelné dárky, které jsou ideálně z české produkce, kvalitních materiálů a jsou něčím výjimečné. Pokud splňují principy fair trade obchodu, o to lépe. Nově rozesíláme dárky do všech zemí EU a firmám tak kromě luxusního dárku odebereme spoustu starostí s expedicí, kterou nám zajišťuje fulfillment distribuční centrum do celé Evropy,“ říká Klára Dohnalová, spoluzakladatelka projektu.

Mladí Češi právě za svůj mrazem sušený Kampotský pepř získali poprvé v historii ČR nejvyšší gastronomické ocenění světa – GOLDEN FORK za 1 z 14 nejlepších delikates světa v roce 2021. Titul uděluje porota soutěže GREAT TASTE, do které se přihlásilo 13 647 vzorků z celého světa. Šanci na ZLATOU VIDLIČKU má celosvětově pouze zlomek produktů.

www.pepperfield.cz

v POL SKU Na viděnou

www. polsko.travel