AMAZING 13

LÉTO

Exkluzivní rozhovor s Olgou Menzelovou

Kamila a Ondřej Šiklovi na Bali

Amazing 13/2024

Vydavatel

amazing, s. r. o.

Ředitel vydavatelství PETR KOTÍK

Obchodní ředitel VÁCLAV VÍTEK

Šéfredaktorka KATEŘINA ČERNÁ

Zástupkyně šéfredaktorky TEREZA VACKOVÁ

Manažer Amazing Magazínu LUCIE WIRTHOVÁ

Redaktorky

DAGMAR TICHÁ, RADKA KACHRAMANOVÁ

Fotografové

ONDŘEJ KOŠÍK, ŠTĚPÁN LOHR

Spolupracovníci redakce KARIN ZADRICK, LUKÁŠ HEJLÍK, MARTIN BECK, ELIŠKA HUDCOVÁ

Korektury DANA MOUNAYAR

Grafický design

ŠÁRKA ČIČKOVÁ

Ilustrace a design obálky BÁRA BALGOVÁ

Tisk: Printo, spol. s r. o. Vytištěno technologií UV Offset Print

Předplatné objednávejte na www.amazingmagazin.cz

Přetisk a jakékoli šíření jsou povoleny pouze s výslovným souhlasem vydavatele.

ISSN 2787-9208

Evidenční číslo magazínu MK ČR E 24178

Vychází 17. 6. 2024

Nedávno jsem se snažila vybavit si, kdy jsem naposledy posílala pohlednici z cest. Je to už spoustu let, byla z Varšavy. Ty další koupené v přístavním Gdaňsku zůstaly neodeslány. Tehdy jsme s kamarádkou objevovaly Polsko stopem s batohem na zádech. Původní záměr byl jen projet a cestou do Holandska si udělat malou zastávku. Z té malé zastávky bylo nakonec čtrnáct nádherných prázdninových dní. Jeden mladý polský fotograf, který miloval Saudka a české filmy, tenkrát naložil dvě bláznivé Češky do své dodávky a my jsme díky němu měly šanci dostat se ke skutečnému životu v polské metropoli a okolních městech. Překvapilo mě tehdy, kolik toho Poláci vědí o naší kultuře, jak jsou srdeční a ochotní se podělit. Udělalo mi proto velkou radost, že jsem mohla letos vyrazit s autorem skvělých průvodců Polskem, Pavlem Trojanem, po stopách svých zážitků a objevovat další nová místa. Nebylo to sice tentokrát stopem, ale letadlem s polskými aerolinkami. Ohromující písečné duny, nekonečné borovicové lesy, jemný písek, slaný vzduch, vítr od moře, světla majáků, obdivuhodná architektura, milí lidé a skvělé jídlo. Několik intenzivních dní mě naladilo do prázdninového módu a přiznám se, že se mi zpátky do Čech ani v myšlenkách nechtělo, a tak se právě Polsko propsalo do mnoha stran našeho magazínu. Věřím, že se nám podaří vás nadchnout a alespoň na pár dní se k našim sousedům vypravíte. Cestovatelské vydání AMAZING je ovšem jako už tradičně také plné kouzelných míst, která jsme pro vás objevili u nás doma. Pokud vás ale daleko více láká opravdová exotika, můžete vyrazit například na Bali, kde kromě toho, že najdete jedno z AMAZING PLACES kouzelných míst – Bábu na Bali, tentokrát naše redaktorka a fotografka Adela Bellini vyzpovídala cestovatelskou rodinu Kamilu a Ondřeje Šiklovy. Záleží už jen na vás, odkud budete posílat své pomyslné instagramové pohlednice z cest, já budu letos nejspíš trochu retro a pošlu ty skutečné.

Ondřej Košík fotograf

Tereza Vacková zástupkyně šéfredaktorky

Karin Zadrick konceptuální umělkyně

Radka Kachramanová redaktorka

Eliška Hudcová placehunter

Lukáš Hejlík gastro tipy

Štěpán Lohr fotograf

Bára Balgová ilustrátorka

Lucie Wirthová manažer Amazing Magazínu

Obsah

AMAZING PEOPLE

16 Chrám pro duši

Portrét dámy se lví hřívou a nespoutanou energií. S Olgou Menzelovou o osobních i profesních výzvách a štěstí na lidi.

46 Otisk toho nejlepšího z nás

Co všechno stojí za úspěchem zeleného hotelu Chateau Mcely? Přečtěte si rozhovor s jeho majitelkou Inéz Cusumano.

76 Empatie jako superschopnost Tahle nemoc si nevybírá a rozhodně nehraje fér.

Projekt Fuck Cancer jí ale vysílá jasný signál a dělá svět trochu lepším místem.

88 Kamila a Ondřej Šiklovi alias the SIKLS

S cestovatelskou rodinou o dobrodružstvích se třemi dětmi, jedním kufrem a nespočtem navštívených zemí.

107 Hrající kapitán

Výkonný ředitel Amazing Places prozradil, co si projekt nadělí k 10. narozeninám, jaké jsou trendy v ubytování i své osobní tipy na letní cestování.

110 Věřit v Apple byla má nejlepší sázka

v životě

Jak se z ajťáka, který se před třiceti lety zamiloval do značky Apple, stal influencer, jehož obsah konzumují statisíce lidí?

114 Ekoluxusní

Navštivte s námi karlínský beauty butik Byssine, který představuje sofistikovaný přístup k sebepéči.

152 Já, Libuše

Odkrýváme svět Libuše Jarcovjákové, uznávané fotografky a hrdinky nového filmu Nejsem vším, čím chci být.

AMAZING DESIGN

34 Elegantní dům nad řekou

Velkorysý prostor a privátní charakter Ultra Premium Apartments v Českém Krumlově si získal i ty nejnáročnější klienty a světoběžníky. Divíte se?

AMAZING PLACES

54 Amazing Polsko Objevte s námi klenoty, jež skrývá náš polský soused. Vezmeme vás na putování úchvatnou přírodou, místy oplývajícími historií i do luxusních hotelů a designových apartmánů.

94 Amazing novinky Vydejte se letos v létě na nová kouzelná místa, utečte od stresu a relaxujte tak, jak to máte nejradši.

102 Glamping Podhájí. Malé útočiště, velké zážitky

Ponořte se do ticha, objevujte okolní přírodu a zpomalte za zvuku ptačího zpěvu.

160 Exkluzivní záležitost

Je klenotem funkcionalismu a připomíná umělecké dílo. Znovuotevřená vila Volman zve k přespání v prvorepublikové noblese.

AMAZING FOOD

128 Krajinou českých hostinců

Lukáš Hejlík vybral čtyři tipy na místa ve čtyřech krajích, kde kombinují kouzlo klasických hostinců s poctivou a moderní kuchyní.

Život zalitý sluncem

paprsek.trigema.cz

Paprsek

vlastní nájemní prostě váš

Art Connection

připravila

Tereza Vacková

Letní filmová škola

26. 7. – 1. 8. 2024

Už popadesáté nás letos v létě čeká oblíbený festival Letní filmová škola v Uherském Hradišti, který nabídne jedinečnou atmosféru, skvělé filmové zážitky i netradiční programové sekce.

Těšit se tak můžete například na to nejlepší ze žánru mainstreamové buranské komedie, na filmový odkaz legendy animace Karla Zemana či na průřez tvorbou Federica Felliniho.

Společensky naléhavá témata představí kolekce tuniských filmů a v letním kině na Masarykově náměstí se budou promítat klasiky jako Postřižiny, Kolja nebo Účastníci zájezdu. Po dobu trvání festivalu běží také příměstský tábor pro děti Léto s Filmovkou, jenž nabídne workshopy, projekce či divadelní přestavení.

www.lfs.cz

Národní galerie Praha –Na led! Hokej a bruslení v obrazech do 27. 10. 2024

Letošní hokejové mistrovství světa už je sice za námi, emoce a zážitky z něj však přetrvávají. Jeden z nejoblíbenějších sportů u nás zkrátka rezonuje společností a sbližuje napříč celou republikou. To se také odráží v aktuální výstavě v paláci Kinských, jež zajímavě propojuje téma bruslení a hokeje s výtvarným uměním. Čekají vás tu nejrůznější umělecké postupy, malby starých mistrů, kresby přímo z utkání či fotografie jak zásadních hokejových okamžiků, tak třeba stavby prvního zimního kluziště na Štvanici. Nechybí samozřejmě fenomenální úspěch v Naganu, ale ani ironizující tvorba Krištofa Kintery či Jiřího Surůvky. U příležitosti letošního mistrovství navíc devět současných umělců vytvořilo na téma hokeje úplně nová díla, tak si je nenechte ujít! www.ngprague.cz

Soundtrack festival

28. 8. – 1. 9. 2024

Máte rádi melodie z filmů Noc na Karlštejně, Tři oříšky pro Popelku nebo ze seriálu Cirkus Humberto? Potom by vám neměl uniknout letošní ročník poděbradského Soundtrack festivalu, který zve mimo jiné na koncert na počest velikána filmové hudby – Karla Svobody. Kromě toho si pořadatelé připravili velkolepou projekci filmu Jurský park, kterou živým soundtrackem doprovodí Filharmonie Hradec Králové, nebo dopolední promítání pohádky Čertí brko plné chytlavých písniček a melodií. Hudbu z francouzských filmů si v rámci festivalu připomenete na unikátním představení Ondřeje Brzobohatého, které vás prostřednictvím symfonického orchestru zanese nejen do Saint-Tropez, a kdo bude mít chuť tančit, neměl by si nechat ujít Soundtrack Party Night, kde se mimo jiné představí třeba Monkey Business. www.soundtrackfestival.cz

Za dveřmi

10. 7. – 16. 7. 2024

Už v polovině července obsadí pražské Holešovice festival pouličního divadla Za dveřmi, který opět slibuje ohromující show, zábavná interaktivní představení, fantastické artistické výkony či loutky v nadživotní velikosti. Těšit se můžete na české i zahraniční umělce a program, který běží od dopoledních hodin až do pozdního večera, kdy přechází do podoby koncertů či světelných show. V letošním roce se festival rozrůstá, a tak si jednotlivá představení užijete nejen v Holešovické tržnici, ale i na Mariánském náměstí, na ostrově Štvanice a na dvoře Holportu. www.zadvermi.cz

Alšova jihočeská galerie – Belvedere na Hluboké do 10. 11. 2024

Obraz věčného života, symbol rodokmenu, personifikace lidských vlastností či výzva k ekologičtějšímu způsobu existence. Strom může ve výtvarném umění představovat řadu významů, vždy se však jedná o nepřehlédnutelný vizuální znak, jenž autor používá jako způsob vyjádření. Právě tento koncept sleduje ve své nové výstavě Alšova jihočeská galerie, která na jejím vytvoření spolupracovala s druhou největší galerií v Evropě – rakouskou galerií Belvedere ve Vídni. Tento ambiciózní výstavní projekt můžete až do listopadu navštívit v rozsáhlých prostorách Zámecké jízdárny v Hluboké nad Vltavou, tak se nechte pohltit tím, jak lze skrze strom vidět člověka i jeho postavení v přírodě.

www.ajg.cz

Tandem

připravila Karin Zadrick, fotografie archiv

Tandem Dominik Hreha a Klára Luková si získali svým neotřelým humorem již mnoho sledujících, a dostali se tak mezi top coming up influencery na české scéně. Nejznámější reels jsou s Dominikem coby českou maminou s utěrkou na hlavě a Klárkou jako dcerou. Všechny situace, ze kterých si nadneseně utahují, jsou jakoby vystřižené z našich reálných životů. Zasmějete se a odnášíte si pocit, že v tom prostě nejste sami. A protože nás tato dvojice hodně baví, rozhodli jsme se je vyzpovídat.

Dominik a Klárka se seznámili přes sociální sítě až během covidu, i když pochází ze stejného města. Mají stejný smysl pro humor, a jak říká Dominik, sedli si jako zadek na hrnec. Dominik se vnímá jako cílevědomý, vznětlivý a (NE)vtipný. Klára jako nemotorná, důvěřivá, laskavá. Po ránu jako první věc berou oba do ruky tele-

fon a zjišťují, co všechno nestihli za osm hodin spánku. Dominik by se v životě neobešel bez toalety a přítelkyně Klárky. Naopak ta by se neobešla bez rodiny a zvířat, která podle ní neskutečně pomáhají lidem k vnitřnímu klidu a duševní pohodě.

Co vás v životě naplňuje nejvíce?

D. Že někomu připadám vtipný.

K. Momentálně je to práce sama na sobě a dělat ostatním lidem radost maličkostmi.

Jak jste se dostali k natáčení videí? Kde se vzal prvotní nápad s videem začít a proč zrovna humor?

D. Začalo to během covidu, jak jsem se učil, nebo spíš moc neučil na maturitu. Prvně jsem dělal videa sám bez hlasu,

jen s titulky. Styděl jsem se mluvit jak na kameru, tak třeba natáčet před Klárkou, ale v jeden moment to nějak vyplynulo a my zkusili nový typ mluvených videí. První taková mamina vznikla na dovolené a pak už nápady přicházely samy. Humoru podle mě nikdy není dost. Humor může mít mnoho podob a najde si vždy své fanoušky. Už odmala mě bavilo sledovat ať už zahraniční videa z platformy Vine, nebo české a slovenské youtubery.

K. Začala jsem Dominikovi pomáhat v létě 2023, tuším. Předtím si všechny videa dělal sám a styděl se přede mnou cokoli natáčet. Já jsem ho ale vždycky podporovala, takže myslím, že to byla otázka času, kdy spolu začneme tvořit a posouvat se společně.

Kde přicházíte na nápady, odkud berete inspiraci?

D. Hlavně z vlastních zkušeností, jak už od rodičů Klárky, nebo mých. Mamku máme už tak zažitou, že ji dokážeme dát do jakékoli situace. Oba jsme vyrůstali v jiných domácnostech, proto jsou to často kombinace obou těchto domácností.

Jaký je váš sen, čeho byste chtěli dosáhnout v roli influencerů a co můžete lidem těmito videi nabídnout?

D. Nejsem úplně rád za označení influencer. Spíše content creator. Fajn do budoucna by bylo vědomí toho, že lidi pořád bavíme jako nyní. Pokaždé když nás někdo pozná, tak z něj čiší ta pozitivní energie, kterou doufám, že těm lidem mohu dát zpátky, ať už humorem, nebo obyčejnými videi. Nevím, jestli se to dá považovat za sen, ale asi bych si přál bavit lidi stejně jako doposud. A co videi mohu lidem nabídnout? Zábavu a oproštění se od té reality každodenního života.

K. Můj sen je asi být co nejvíce opravdová. Na sítích je tolik falešných životů, že si myslím, že když někdo vidí aspoň kousek reality, tak se najednou cítí lépe, a že není vše tak, jak se zdá. Myslím, že u vtipných videí se lidé na chvíli zastaví a vzpomenou si na dětství a situace spojené s ním.

Jak vidíte svou budoucnost?

D. Poměrně normálně. Mít kolem sebe milující rodinu, být zdravý a posunout svou tvorbu na další úroveň.

K. O budoucnosti podle mě ve 20 letech nemá nikdo jisté před-

stavy. Rodina a cestování tam samozřejmě jsou, ale člověk vlastně nikdy nemůže vědět, jestli se jeho vize nezmění. A to mě asi na budoucnosti nejvíce baví, že není jasně daná.

Vaše sny?

D. Žít u moře, každé ráno si jít zasurfovat.

K. Můj sen bylo vždycky být šťastná a zdravá. Myslím, že na tom v životě záleží nejvíc.

Motto?

D. Pokud máte vše pod kontrolou, tak jedete moc pomalu.

K. Nothing changes, if nothing changes.

@dodikovo @_lukovva

Chrám pro duši

Setkání s Olgou Menzelovou při fotografování v hotelu Monastery Garden přímo v srdci historické Prahy mělo doslova filmovou atmosféru. Lehce podmračená obloha v kontrastu s hedvábnými a brokátovými šaty plnými barev, záplava řezaných květin v průhledných vázách, co k hotelu neodmyslitelně patří stejně jako magická zahrada, kterou byste za těžkými dřevěnými dveřmi nečekali. Skvělá kulisa jako stvořená pro portrét dámy se lví hřívou a nespoutanou energií. Olga se ve svém životě ani práci příliš neřídí konvencemi, a díky tomu jsou její projekty často v českém prostředí unikátní. Je nositelkou krásných myšlenek, které rezonují…

text Kateřina Černá, foto Ondřej Košík

Mohérový svetr Anamé – 4 990 Kč

Hedvábné šaty Anamé – 11 990 Kč

Jaká byla tvá vysněná profese? Máš za sebou léta novinářské práce, jsi producentka a své jméno spojuješ s mnoha zajímavými projekty…

I profesně jsem si prošla cestou různých omylů. Ale naštěstí jsem brzy pochopila, co mi jde a nejde a co chci a co nechci. A to je obecně v životě důležité. Protože pak se člověk může životem potácet v nespokojenosti. Našla jsem se v produkci. Baví mě organizovat, zařizovat, dokonce mě baví i fundraising, a to celé musí mít přesah jakéhosi konání dobra a užitku pro druhé.

Plní se ti častěji pracovní, nebo osobní sny?

Otázka souvisí s tou první. Když relativně brzy víte, co chcete a co ne, tak vás to dobře vede životem, a když si přejete a něco pro to uděláte, tak všechno jde. Tedy téměř všechno.

Projekt, který tě osobně nejvíce posunul?

Jednoznačně Wintonovy vlaky. V roce 2009 uplynulo 70 let od začátku druhé světové války a v týž rok oslavil sir Nicolas Winton sté narozeniny. Můj dobrý kamarád, který už bohužel není mezi námi živými, dostal nápad rekonstrukce činu sira Nicolase Wintona, který uskutečnil na začátku druhé světové války. Nechal tehdy vypravit z Československa do Londýna 8 vlaků a před Hitlerem zachránil více než 669 dětí. Rodiče tehdy odvedli svoje děti na vlak, zamávali jim a ve velké většině to bylo naposledy, co je viděli. My jsme tehdy v roce 2009 znovu vypravili historické vlaky a vezli jsme ony zachráněné děti, které si říkají Wintonovy děti, opět do Londýna. Tentokrát jely se svými rodinami, vnoučaty. Cesta se jmenovala Inspirace dobrem a byla připomenutím činu, který tehdy uskutečnil mladý britský úředník Nicolas místo toho, aby jel na hory. Protože tak zásadní dobré skutky je potřeba stále připomínat, abychom nezapomněli na historii, která už by se neměla opakovat. Ale bohužel není tomu tak, když se podíváte na Ukrajinu nebo Blízký východ. Lidé jsou nepoučitelní, a kdo tím nejvíce trpí, jsou civilisti a mezi nimi samozřejmě děti.

Čím se podle tebe měří úspěch?

To záleží na hodnotách každého člověka.

V životě jsi měla štěstí na partnery v kreativních profesích…

Imponují mi muži, kteří jsou vzdělaní a dělají svět lepším.

A také je s nimi legrace, neberou se vážně a mám si s nimi o čem povídat. Protože když ve vztahu opadne ta zamilovanost a vy zjistíte, že si s partnerem nemáte o čem povídat a ani se s ním nezasmějete, tak je to konec.

Tvůj manžel, režisér Jiří Menzel, byl pro tebe tím klíčovým člověkem, velkou láskou. Váš vztah zažil spoustu turbulencí, které jste ustáli. Co vás drželo pohromadě?

Láska a úcta jednoho k druhému. Když někoho opravdu miluješ, tak mu přeješ to nejlepší, byť by se rozhodl tě opustit. Jirka byl schopen lásky nesobecké. To umí jen málokdo anebo takhle milují děti. Bez nároků.

Co ti dalo sílu překonat ztrátu blízkého člověka?

Ještě jsem to nepřekonala a asi nikdy nepřekonám. Jen se s Jirkovou fyzickou nepřítomností učím žít. Protože se stejně nic jiného nedá dělat. Ale ta zkušenost je bolestná. Velmi. Víc než jsem si uměla představit. Ale každý psychiatr vám řekne, že nemá smysl se trápit něčím, co nemůžete změnit. Jen se musíte přizpůsobit.

Hodně energie věnuješ nadačnímu fondu Jiřího Menzela.

Jak to celé začalo a jak se daří fondu dnes?

Jde o kontinuální, nikoli jednorázovou pomoc výkonným umělcům. Ten princip funguje v řadě jiných zemí. U nás jsem byla první, kdo se zaměřil na takovou koncepční podporu a kdo založil fond. Zrovna mám za sebou velkou nadační akci, kterou jsme uspořádali v Trojském zámku.

Myšlenka na založení fondu vycházela z osobní zkušenosti…

Ano, impulzem k založení fondu byla právě Jirkova nemoc a moje osobní zkušenost s péčí o člověka, který je plně odkázaný na pomoc druhých. Když Jirka onemocněl, potřeboval dvacetičtyřhodinovou péči a v tomto režimu byl s námi dva roky doma. Pokud bych v té době neměla dostatek fyzických i psychických sil a díky vlastní práci i dost finančních prostředků, tak bychom mu nemohli

Hevábná sukně Anamé – 9 900 Kč

poskytnout takový komfort. Na mnoho lidí působí fakt, že někoho znají z médií, tak jako by automaticky měl téměř neomezené prostředky. To je u většiny výkonných umělců ale mylné vnímání veřejnosti. Jedním z cílů našeho fondu je vybírat prostředky pro umělce, kteří se ocitli ve složité životní situaci. Aby měli tu možnost, kterou jsme my poskytli Jirkovi vlastními silami, a bylo o ně důstojně postaráno právě v době, kdy už nemohou vykonávat svoji profesi. Jejich život byl naplněn kulturním působením a kultura je nositelkou identity národa, a proto je umělcům co vracet.

Co tě momentálně zaměstnává nejvíc kromě práce pro fond?

To by byl hodně dlouhý seznam. Tak to zkrátím a nemohu začít jinak než u dětí. Tři děti jsou radost, ale i starost, která se s nimi logicky pojí. A skloubit péči o děti, o dům, o zvířata, která máme, spolu s prací je dost velká výzva. A ještě si k tomu najít čas sama pro sebe... na cvičení, klid být sama se sebou. Někdy to všechno dávám s vyplazeným jazykem. Ale ta cesta je dobrovolná a radostně zvolená.

Jako máma tří dětí to máš někdy hodně intenzivní. Jak takový živý rodinný organismus funguje? Jak děti vychováváš?

Sama nevím. Intuitivně. Děti se snažím vychovávat láskou a příkladem. A výchovu dětí si nikde nenastudujete. Jen se snažím těm mým dětem ten život moc nepokazit. Může se to jevit jako poněkud nízká ambice, ale je to tak. Snažím se, abychom byli tým, a to se myslím dobře daří. Jsou dohromady silná parta, mají se rády a já bych si moc přála, aby to tak zůstalo. Učím je samostatnosti a aby si uměly poradit. Záměrně je někdy vystavuji nepohodlí, abych věděla, jak to zvládnou.

Mnoho lidí dnes řeší problém, jak správně uchopit situaci v rodině, kde žijí děti různých partnerů. Tyto vztahové věci nejsou pro nikoho úplně jednoduché. Jak se vám to podařilo společně zvládnout? Často se mě ženy ptají, jak je možné, že chlapi vyzvedávali na střídačku děti ze školky, ptají se na to, jakým zázrakem se nám podařilo to, že jsme hromadně trávili Vánoce. Ve

společnosti je to dnes velké téma, protože řada mužů neumí překonat své vlastní ego a neumí povýšit zájmy dětí nad zájmy dospělých. Děti často trpí jen proto, že dospělí se nejsou schopni domluvit. A ani u nás to samozřejmě nebylo jednoduché. Stálo mě to hodně úsilí, ale podařilo se mi nakonec velkou diplomatickou cestou dát dohromady tatínky mých dětí, kteří spolu nakonec dobře vycházeli.

Tvým současným partnerem je egyptolog Miroslav Bárta, tatínek tvého nejmladšího syna…

Jak jsem už zmínila, mám štěstí na lidi kolem sebe a zejména na partnery. S Mírou si rozumíme ve všech směrech, je nám spolu dobře a stačí nám jen tak spolu být, nemusím si vyhledávat kamarádky na výlety nebo kafíčka. A největší kompliment, který mi složil Jirka i Míra, oba, aniž by se domluvili, tak řekli: „Ty seš náš nejlepší kámoš.“ Myslím, že jsem nemohla od partnera dostat lepší kompliment. Moc si toho cením.

Jsi krásná, úspěšná a inspiruješ spoustu žen na sociálních sítích. Je to nejen dobrá genetika, ale také hodně práce. Co všechno děláš, aby ses cítila ve svém těle dobře?

Tělo je chrám pro duši. A to je svatá pravda. A jaký ten chrám budeme mít, taková bude naše duše. Snažím se v tom životním poklusu najít čas sama na sebe. Na bytí sama se sebou. Na koncentrované cvičení. Pohyb je něco, bez čeho neumím být. A když se člověk cítí dobře fyzicky, tak je mu dobře i psychicky a naopak. Kalokagathia.

Svého syna jsi porodila u moře bez lékařů, v domácím prostředí. Nebála ses ani na chvilku?

Nebála jsem se. Byla jsem klidná a jistá sama sebou, že to zvládnu. A tak se i stalo. Byl to překrásný porod na místě, které milujeme. Za 10 dní po porodu už jsem plavala v moři. Albert se narodil do nesterilního prostředí, a to se i zásadně projevuje na jeho zdraví. Je zdravý jako řípa. Ale měla jsem kliku, že všechno dopadlo dobře. Vím, že stát se může cokoliv. Rodila jsem tak, jako rodily ženy dříve. Bez utlumovacích prostředků, analgetik. Vše bylo přirozené. A jsem šťastná, že jsem to mohla jednou zažít. V naprostém klidu.

hedvábné šaty Anamé – 16 990 Kč

„Když někoho opravdu miluješ, tak mu přeješ to nejlepší, byť by se rozhodl tě opustit.“

Co pro tebe znamená štěstí?

Žít si život podle sebe bez očekávání a nároků okolí.

Hodně cestuješ. Co na cestách ráda objevuješ?

Jinou mentalitu lidí té země, kulturu, historii, zkrátka všechno, co k dané zemi patří. Cestování obohacuje.

Je zdravé vystrčit nos přes vlastní práh. Už jen pro to srovnání. A i pro zjištění, že žijeme v krásné zemi, že si žijeme nad poměry a máme se dobře. Přes všechny komplikace současného světa.

Kam by ses ráda podívala a která země tě naopak vůbec neláká?

Těším se do Jižní Ameriky. Moc se mi líbilo v Kolumbii.

Temperament lidí, kuchyně, hudba...

Neláká mě Rusko.

Na co se právě těšíš?

Až se pořádně vyspím. Deficit spánku snáším postupem času mnohem hůře než nedostatek jídla nebo vody. Nevyspat se je peklo. Všechno to pak zásadně hůře snáším a bývám náladová. A tím pak trpí všichni.

Ze srdce Moravy na jinou planetu

V oblasti Moravského krasu můžete kromě jeskyní, skalních útvarů nebo propasti Macocha objevovat i méně známé přírodní zajímavosti. Jednou z nich je lom u Rudice, který vás výhledy na pestrobarevnou krajinu dost možná v myšlenkách přenese do zcela odlišného světa.

text Tereza Šimáčková, foto Eliška Janoušová

Bývalý kaolinový lom Seč se nachází poblíž obce Rudice v okrese Blansko, jen pár desítek kilometrů severovýchodně od Brna. Scenérie kopců hrajících nejrůznějšími odstíny červené, oranžové a žluté, která se před vámi zničehonic vynoří uprostřed lesů, působí, jako byste se ocitli na úpatí magických Duhových hor na Islandu, v Peru, nebo dokonce na úplně cizí planetě.

Lom i další místa v okolí už v průběhu historie sloužily především k těžbě železné rudy a kaolinu. Během 20. století se v lomu Seč ve velkém získávaly jíly a jemné písky využívané ve sklářském či slévárenském průmyslu, například v nedalekých blanenských slévárnách. Pro materiál na stavební práce a výrobu omítky si ale do oblasti rudického lomu jezdili i běžní lidé z okolních vesnic. Těžba byla na místě ukončena roku 1993, od té doby prostor osiřel a pro veřejnost se na dlouhou dobu stal oficiálně nepřístupným. Za přírodní památku Rudice-Seč byla opuštěná pískovna prohlášena až o téměř 30 let později, a to v roce 2022.

Území rudického lomu je totiž nejen krásnou, ale také geologicky velmi významnou lokalitou. Přírodní památka o rozloze téměř 7 hektarů a hloubce okolo 30 až 70 metrů zde odkrývá jedinečný pohled na zvětralé sedimenty tzv. rudické vrstvy, která se datuje do druhohorních období jury a spodní křídy (její stáří je tedy zhruba 60 až 200 milionů let). Rozsah odhalené plochy této sedimentové vrstvy Moravského krasu je v Rudici naprostým unikátem. Barevné kopce a stěny lomu napovídají také, jaké je složení materiálů rudické vrstvy. Tu tvoří křemenné písky, kaolinické jíly, pískovce a červené písky s vysokým obsahem oxidů železa. Kromě samotného povrchu je lom nalezištěm křemenných geod, tedy dutin v hornině, které často ukrývají minerální krystaly. Byl zde objeven také nespočet zkamenělin prehistorických živočichů starých miliony let.

Většinu současných obyvatel ale můžete zpozorovat spíše v jednom ze dvou mělkých jezírek, která se nachází na dně lomu a jejich hladina se zvětšuje a klesá v průběhu roku.

Jezírka jsou domovem mnoha živočichů včetně několika druhů žab nebo čolků, v jejich okolí možná zahlédnete například i slepýše nebo užovky.

Kromě procházky po samotném dně bývalého lomu si výhledy na tuto přírodní památku můžete užít také z naučné stezky Rudické doly, která vás na okružní trase dlouhé přibližně 5 kilometrů mimo samotný lom Seč zavede i na další zajímavá místa, spojená s těžbou železné rudy a jílů v oblasti, včetně těžební jámy Černá hlína, důlního pole

Hlubina nebo Rudických jezírek.

Pokud si chcete výlet ještě trochu prodloužit, rozhodně doporučujeme zamířit i k nedalekému Rudickému propadání. Jedná se o nejmohutnější propadání v Moravském krasu, kde Jedovnický potok mizí do rozsáhlého systému jeskyní až v hloubce 90 metrů. Pod zemí se zde nachází řada zajímavých úkazů včetně několika propastí, jeskyně Obří dóm nebo jednoho z nejvyšších vodopádů v České republice. Rudické propadání dále ústí až k Býčí skále a s délkou více než 13 kilometrů tvoří druhý nejdelší jeskynní systém u nás.

Propadání se nachází mezi vesnicemi Rudice a Jedovnice. Na pohodové procházce místními lesy směrem na východ

od lomu Seč natrefíte třeba i na kapli sv. Antonína, patrona horníků. Po cestě od Rudického propadání zpět směrem do vesnice projdete také kolem malého vápencového skalního městečka Kolíbky, které je oblíbeným cílem především horolezců.

Zaslouženou zastávku na odpočinek a nějaké to občerstvení si pak můžete udělat přímo v samotné obci Rudice, které dominuje větrný mlýn holandského typu z konce 19. století. Ten dnes slouží jako muzeum a dozvíte se zde nejen více o historii těžby a hornictví v okolí Rudice, ale i zajímavosti z oblastí mineralogie a speleologie, které jsou s Moravským krasem úzce spojené. Vedle mlýna se nachází také malý geopark s ukázkami hornin nalezených v této lokalitě.

Ať už se do Moravského krasu vypravíte na krátký výlet, nebo si zde užijete několikadenní objevování, rozhodně zjistíte, že kromě těch nejznámějších míst tato oblast nabízí i spoustu skrytých pokladů. Třeba i výhledy do jiného světa připomínajícího krajinu Marsu.

Další tipy na stovky zajímavých výletů u nás i v řadě dalších zemí Evropy najdete v mobilní aplikaci Placehunter.

Elegantní dům nad řekou

Velkorysý prostor a privátní charakter Ultra Premium Apartments si získal i ty nejnáročnější klienty a světoběžníky. Jakub Janeček a Jiří Rabel totiž v historickém domě v srdci Českého Krumlova vytvořili místo, kam by se sami chtěli vracet.

text Katřina Černá, foto Ondřej Košík

V domě, jehož historie sahá až do 16. století, se vám podařilo vytvořit kouzelné místo s nezaměnitelnou energií. Čím vás před lety oslovil dům, který jste se rozhodli koupit i přesto, že byl v naprosto zuboženém stavu?

Když jsme se s mým společníkem Jirkou v roce 2016 rozhodli hledat v Českém Krumlově nemovitost, do které by stálo za to investovat, doporučil jsem ke zvážení dům v Rooseveltově ulici, který byl tou dobou již nějaký čas na prodej. Byla to sice ruina, ale na krásném místě nad řekou s výhledem na městský park a kostel svatého Víta. Naší vizí byla realizace velkorysých apartmánů, ve kterých bychom mohli kromě návštěvníků Českého Krumlova, kteří se nespokojí se standardním ubytováním, hostit také naše obchodní partnery. Vzhledem k tomu, že tady zatékalo do podkroví, chyběly stropy a do spodního apartmánu dokonce i schodiště, museli jsme nejprve zavolat statika, abychom se dozvěděli, jestli se zamýšlená investice vůbec vyplatí. Poté co jsme dostali zprávu, ze které vyplývalo, že z pohledu statika není ta situace tak zlá, jak na první pohled vypadala, jsme se rozhodli spustit rekonstrukci a dům de facto zachránit. Velmi důležité pro nás bylo to, že jsme se domluvili na spolupráci s panem architektem Markem Sodomkou, který nám v roce 2011 projektoval naši karlín-

skou prodejnu destilátů, Warehouse #1. To nám dodalo klid a jistotu v tom, že kromě precizního projektu bude celá stavba i kvalitně dozorována a že výsledek bude stát za to.

Dali jste si hodně záležet i na detailech, jako jsou štukatérské práce, a za pozornost stojí i celkové doladění uměleckými díly… Měl jsem poměrně konkrétní představu, jak by měly interiéry vypadat, a přišlo mi docela fajn, že mohu využít umění svých známých, které jsem do našeho projektu zainteresoval. Štukatérské práce a umělecké pozlacování mědí a palladiem prováděl Tomáš Magrot, který se v minulosti podílel například na rekonstrukci oltáře v Kuksu, na restaurování zlacených štuků v chrámu sv. Mikuláše v Praze a který v Dubaji dokonce pozlacoval obří zlacenou kupoli v přijímací místnosti pod heliportem v hotelu Burdž al-Arab. V ložnici apartmánu číslo 2 je umístěna o 20 % menší kopie Krumlovské madony, jejíž originál je vystaven v Uměleckohistorickém muzeu ve Vídni. Tu pro nás udělal krumlovský rodák Vojta Linart, jenž studoval AVU v Praze v ateliéru Jindřicha Zeithammla. Na finální úpravě se podílela také Alessandra Svatek, umělkyně s úžasnými nápady a citem pro detail i kompozici, která se narodila v Düsseldorfu, vystudovala malbu v Miláně a od roku 2010 žije

částečně v České republice. Během pobytu v Českém Krumlově spoluzakládala Ukradenou galerii a věnovala se street artu z pomíjivých materiálů. V podkrovním apartmánu visí na zdech čtyři její koláže z rozstříhaných letáků ze supermarketů a v přízemním další dvě. Její vlaštovky můžete vidět „poletovat“ na zadní straně zrcadla v podkroví, na sklech sprchových koutů i vedle dveří do zimní zahrady.

Motiv vlaštovek je ve vašich apartmánech dost rozšířen.

Proč právě vlaštovky?

Jednak jsou vlaštovky považovány za domovního strážce štěstí, ale kromě toho se v tomto domě během rekonstrukce dvě jara po sobě uhnízdily, aby tu přivedly na svět mladé. Proto jsme těmto milým stvořením věnovali při dekoraci našeho penzionu takovou pozornost. Můžete je vidět kromě vašeho apartmánu i na panelech osvětlujících chodbu a ve třetím apartmánu je umístěno dokonce starožitné hnízdo s vlaštovkami, a to v místech, kde v minulosti hnízdily ty skutečné.

Podkrovnímu apartmánu vévodí měděné destilační zařízení… Vychází to z toho, že v rámci naší firmy obchodujeme s prémiovými destiláty z celého světa a ty se většinou destilují

v měděných destilačních přístrojích. Mnoho našich přátel je zároveň našimi dodavateli. Patří jim přední světové destilerie a my jsme jim chtěli při jejich obchodních cestách zprostředkovat kontakt s městem našeho srdce – Českým Krumlovem. Ve chvíli, kdy jsme během rekonstrukce řešili design interiérů, nás napadlo umístit destilační kotel nad krbovou vložku v podkrovním apartmánu číslo 1. I když se jedná o pouhou dekoraci, ve které si destilát nevypálíte, tak jde spíše o moment překvapení, a pokud jsou večery chladné, můžete si pod ním i zatopit a zpříjemnit si tak svůj pobyt příjemným praskáním dřeva v krbu.

Při rekonstrukcích historických staveb hrají často velkou roli názory památkářů. Jak to bylo ve vašem případě? Došli jste k naplnění všech záměrů?

Památkáři v Českém Krumlově jsou kapitola sama pro sebe a jiný výraz než nekompetentní pro ně bohužel nemám. Chtěli jsme například černou střešní krytinu, což se jim nelíbilo, a když jim pan architekt Sodomka doložil používání matné černé bobrovky v historickém jádru Regensburgu, tak vysvětlením, proč ji nemůžeme mít i my, bylo, že by to potom mohl chtít každý… Velké moderní okno z bistra vedle pavlače také

nebylo schváleno a o barevnost vchodových dveří i výkladců bistra jsme byli nuceni svést tuhý boj. Památkáři nás svými obstrukcemi jednak dost zdrželi a také nám zbytečně vyhnali z účtu nemalé finanční prostředky. Nebyla to jednoduchá cesta, ale za tři roky jsme měli přece jen hotovo a nikde není psáno, že svou původní představu v budoucnu nebudeme moci ještě někdy realizovat.

Otevřeli jste v roce 2019 a přišel covid. To nebyl úplně jednoduchý start…

Naštěstí jsme nebyli fixovaní na představu, že budeme mít hned plno. Primárně nám šlo o to, abychom mohli ubytovat a hostit naše obchodní partnery z domova i ze světa v krásném místě, které by si zamilovali. Osobně jsem toho procestoval docela dost, ale žádné ubytovací zařízení mi příliš silně v hlavě neutkvělo. Spíš šlo o netradiční zážitky, jako například když jsme nocovali u indiánů kmene Huichole v Mexiku, v pohoří Sierra Madre. Byli jsme ubytovaní v divočině v takovém zvláštním dřevěném srubu, který byl postaven u příležitosti návštěvy mexického prezidenta. Na to pochopitelně jen tak nezapomenete. Mnohá ubytování v hotelech ale postrádají prostor, takže jsem si od začátku říkal, že to u nás uděláme jinak. Samozřejmě že by se nám vešlo do našeho domu

v Krumlově i šest nebo sedm apartmánů, ty by ale neodpovídaly našim představám. Nakonec máme v každém patře jenom jeden apartmán, který je ovšem dostatečně prostorný a doufáme, že i natolik komfortní, aby se od nás hostům ani nechtělo odjíždět.

Za pozornost stojí i vaše bistro Topinka. Povězte nám něco více o jeho konceptu… Osobně mám rád topinky na mnoho způsobů a ten název se mi zalíbil mimo jiné proto, že je neotřelý, český a pro bistro se mi zdál lepší než třeba Belle-vue, i když vyhlídku z pavlače nad řekou máme opravdu krásnou. Bistro jsme pronajali Darině Křivánkové, která zachovala koncept topinek a provozuje ho podle sezony více či méně dnů v týdnu. Darina umí své kulinářské výtvory skvěle ochutit a její personál vám na požádání naservíruje výběrovou kávu, organická vína nebo třeba nějaký zajímavý alko či nealko drink. Snídaně našich hostů jsou připravovány právě zde. A kdyby vás zajímalo, kdo nasprejoval vlaštovky na velkoplošné fotografii krumlovského street artu, která visí v bistru Topinka, potom vězte, že to byla také Alessandra Svatek, jejíž práci jsem vyfotografoval v Hradební ulici dlouhá léta před tím, než jsme Ultra Premium Apartments otevírali.

Čas filmových hrdinů

Hodinářské značky jsou spojené s filmem již sto let. Vzpomínáte na Harolda Lloyda v komedii O patro výš (Safety Last) z roku 1923, jak visí na mrakodrapu, přesněji na ručkách velkých hodin, a pod ním pulzuje tep moderního velkoměsta? Hodinky a hodiny posouvají děj filmů a jsou partnerem významných hodinářských událostí, letošní karlovarský Mezinárodní filmový festival není výjimkou.

text Jindřich Hubený, foto archiv

A nebyl to jen Lloyd, kdo se ve filmu nechal vidět s pořádnou časomírou. Opravdoví pamětníci si spojují s hollywoodským filmem kdysi americkou, dnes již švýcarskou značku Hamilton. Byly to právě její hodinky, které se objevily na zápěstí femme fatale Marlene Dietrich ve snímku Šanghajský expres z roku 1932. Modely Flintridge a Piping Rock zde však nebyly pouhou rekvizitou, ale posouvaly děj, a staly se tak nedílnou součástí příběhu. Značka z Pensylvánie záhy pochopila, že film je skvělým místem, kde lze ukazovat současnou hodinářskou produkci. Film i hodinky byly tou dobou na vzestupu a jejich spojení vedlo k jistému úspěchu. Za necelé století se hodinky Hamilton objevily ve více než pěti stech filmech, včetně velkých oscarových movies. Někdo tomu může říkat product placement, jiný geniální marketing.

Amerika, filmový ráj

Právě v zemi neomezených možností se rodí ty největší filmové trháky a kvalitní snímky oceňované prestižními filmovými cenami. Fenomenální úspěch loni zaznamenal životopisný thriller Oppenheimer od režiséra, scénáristy a producenta Christophera Nolana. Ten je originálním přístupem k času pověstný a hodinky v jeho filmech mají

stejně významnou roli jako hlavní hrdinové. Vzpomeňme na snímky Interstellar či Tenet. V opusu o fyzikovi, který se podílel na vývoji atomové bomby, si zahrály jeho oblíbené hamiltony. Šlo primárně o vintage modely ze 30. a 40. let minulého století, jež se objevily na zápěstí J. Roberta Oppenheimera, jeho ženy Kitty i Leslieho Grovese, ředitele projektu Manhattan. Film si odnesl celkem sedm sošek Oscara, jednu z nejvýznamnějších filmových i společenských událostí roku sledovalo okolo dvaceti miliOnů diváků. Celý ceremoniál Cen Akademie je však sponzorován jinou hodinářskou značkou, která má s filmem také mnoho společného. Značka Rolex nabízí účinkujícím, kteří zlaté sošky předávají, zázemí v podobě Greenroom. Stylový lounge je laděn jak jinak než do zelené barvy, která k této hodinářské hvězdě již léta neodmyslitelně patří. Někteří salonkem jen proběhnou, jiní se tu zaseknou na několika panácích něčeho ostřejšího, s nabytou odvahou pak pokračují dál na pódium. Partnerem Oscarů je Rolex od roku 2017, celých dvacet let však podporuje mentoringový projekt Mentor & Protégé. Každoročně je vybrán jeden nadějný filmař či filmařka, jejichž další umělecké kroky povede některý z nejvýznamnějších režisérů současnosti. V minulosti byli tímto úkolem pověřeni třeba Alfonso Cuarón,

Ambasador značky TAG Heuer Patrik Dempsey

Režisér Martin Scorsese převzal na letošním Berlinale cenu za celoživotní dílo.

Nesmrtelný Steve McQueen ve filmu Le Mans s hodinkami Monaco

Alejandro G. Iñárritu, Spike Lee či Martin Scorsese. Mladý umělec se pod vedením svého mentora během dvou let naučí vést vlastní projekt – film. Není neobvyklé, že se spolupráce mentora a chráněnce protáhne a vznikají z ní přátelství na celý život.

Evropa nezaostává

Udělování Oscarů je sice filmová událost roku a patří k nejprestižnějším společenským akcím vůbec, ovšem v Evropě máme mnoho dalších podobně významných áčkových festivalů, jejichž věhlas přesahuje hranice dané země. V květnu se každoročně koná filmový festival v Cannes, na konci srpna nás čeká již 81. ročník benátského Biennale.

Inspirativní německé Berlinale probíhá tradičně v únoru a pro české filmové fanoušky je warmupem největší události v Čechách – Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech (KVIFF). Vary startují 28. června a končí 6. července, přivítají víc než deset tisíc oficiálních hostů, jež doplní tisíce nadšených fanoušků, kteří tuto událost chtějí zažít na vlastní oči i kůži (hostů zde bývá opravdu mnoho). Novou spolupráci oznámilo vedení KVIFF s českou společností Carollinum, její majitelka Tamara Kotvalová ke spojení dodává: „Podobně jako významné značky v našem oboru jsme se rozhodli podpořit kulturu a film. Rolex je partnerem Cen Akademie (Oscar), francouzská značka hodinek a šperků Cartier podporuje filmový festival v Benátkách, manufaktura Jaeger-LeCoultre je partnerem festivalu v Šanghaji. Všechna tato velká hodinářská jména zastupuje Carollinum na českém hodinářském trhu,“ doplňuje Tamara Kotvalová. Carollinum si na místo doveze nejen hodinky, které hostům představí na privátní akci, spolupráci komunikuje i ve své nejnovější kampani a hrdě se tak hlásí k odkazu české i mezinárodní kinematografie.

Slavná jména

Zápěstí herců mohou být ryze komerční, někteří z nich připomínají mrštné zajíce tím, jak rychle přebíhají od brandu k brandu. Vzpomeňme na Adama Drivera, který byl v roce 2021 tváří značky Breitling, ale letos v květnu byl na filmovém festivalu v Cannes viděn s hodinkami

Piaget Polo. Dříve tomu tak nebylo, populární herecká esa

sice nosila různé značky a modely, ale mohla si to dovolit. Tehdy nebyl nikdo omezen striktní smlouvou o propagaci.

Přesto některé z nich dodnes vnímáme jako zástupce vybraných hodinkových ikon, neboť je doprovázely i v osobním životě. Elvis Presley si ve filmu Blue Hawaii (1961) navlékl Hamilton Ventura, hodinky trojúhelníkového tvaru nosil i v soukromí a rád jimi obdarovával své přátele. Steve McQueen proslavil model Monaco ve filmu Le Mans (1971).

Během filmování se spřátelil se svým dublérem, automobilovým jezdcem Jo Siffertem, a pochopil, že na převtělení do role závodníka Michaela Delaneyho musí zapracovat. Nechal si předělat kostým na bílou kombinézu s logem Heuer a na zápěstí si připnul automatický chronograf Heuer Monaco s čtvercovým pouzdrem. Hodinky s modrým číselníkem a bílými sčítači, jichž se při filmování vystřídalo hned šest kusů, se tak staly opravdovou ikonou. Jedním ze současných ambasadorů značky TAG Heuer, jenž svým charismatem nemá k McQueenovi daleko, je herec a jezdec Patrick Dempsey, známý ze seriálu Chirurgové nebo filmu Transformers 3: Odvrácená strana Měsíce. I on nosí monaka, ale nepohrdne ani autaviemi. Hodinky Carrera již druhým rokem obléká Ryan Gosling, vidět jsme je na něm mohli v akčním trháku The Gray Man a v akční komedii Kaskadér uvedené před několika týdny. Rychlá auta a hodinky k sobě neodmyslitelně patří, na stříbrném plátně i mimo ně. Paul Newman nosil vlastní Cosmograph Daytona od Rolex jak při natáčení, tak když usedal do kokpitu závodního vozu. Říkal o sobě: „Nejsem zrovna ladný člověk. Byl jsem mizerný lyžař, mizerný

tenista, mizerný hráč fotbalu a mizerný tanečník s kýmkoliv jiným než s mou ženou Joanne. Jediná věc, ve které jsem kdy dokázal najít ladnost, bylo řízení závodního auta.“ Newman vyhrál několik titulů v seriálu SCCA, a dokonce se mu podařilo dojet druhý v celkovém pořadí (a první ve své třídě) slavné čtyřiadvacetihodinovky v Le Mans. Ale nejsou to jen adrenalinem našlapané akční scény, co táhne hodináře k filmu. Stále častěji je s hodinařinou spojována krása a křehkost něžného pohlaví. Ženy totiž patří mezi jednu z nejvýraznějších nákupních skupin, jejichž potenciál není zdaleka naplněn. V Evropě je stále zvykem, že ženy dostávají hodinky od mužských protějšků, ovšem v Japonsku je situace opačná. Tamní úspěšné ženy si kupují hodinky pravidelně, rády a hlavně samy. V Asii tak značky cílí primárně lokálními ambasadorkami, globálně však využívají tváře oscarových hereček. Značka Breitling se spojila s Charlize Theron, brand Longines, který má velmi silnou základnu příznivkyň, se spoléhá již třináct let na pomoc Kate Winslet a zároveň vůbec neřeší, že jeho druhá ambasadorka Jennifer Lawrence nemá žádné sociální sítě. Jaeger-LeCoultre zase uzavřel smlouvu s mladou a nadějnou herečkou Anyou Taylor-Joy, která se proslavila strhujícím seriálem Netflixu s názvem Dámský gambit. Ženy jsou pro hodinářský svět stejně důležité jako muži a časomíry volí nejen k outfitu, ale především k vlastní osobnosti. Hodinky a film si vzájemně pomáhají, řemeslnost, uměleckost a možná i nedostupnost činí z těchto světů dvě zajímavé paralely. Dokud bude film filmem, budou u toho i báječné tikající mechanismy.

Otisk toho nejlepšího z nás

Příběh Chateau Mcely již osmnáct let vypráví Inéz a James Cusumano. Jejich zelený hotel zasazený do kouzelného zámeckého parku má nejen svou kosmetickou řadu a osobitý design produktů, ale hlavně tým opravdových srdcařů.

text Kateřina Černá, foto Ondřej Košík

Chateau Mcely má velmi milou atmosféru a osobně mám zámek spojený s dokonalou péčí a servisem. Jaké byly vaše představy na úplném začátku?

Nejsilnější vize, něco, co mě nejvíc pohánělo na začátku, bylo přání vytvořit místo, kde se člověk povznese nad běžnou každodennost. A z toho místa, z toho nadhledu bude mít možnost podívat se dolů. Z ptačí perspektivy je totiž všechno hezčí a lepší, jednodušší, člověk si zklidní a uspořádá myšlenky, utřídí si své priority a udělá si tak trošičku svůj život lepším. Díky tomu kolem sebe pak šíří lepší vlny, vyzařuje z něj klid a vyrovnanost. Přesně tohle byla moje vize na úplném začátku. A aby toho bylo možné docílit, tak místo, které je samo o sobě vlastně kouzelné, bylo třeba dotvořit svým vlastním přispěním, otiskem toho nejlepšího z nás. Podpořili jsme jeho atmosféru hezkou rekonstrukcí zámecké budovy, citlivým dotvořením parku, který s budovou souzní, a vytvořením nových příběhů, které jsou navázány na ty staré původní příběhy. My lidé milujeme pohádky a milujeme příběhy. Zámek je místem, které svou atmosférou přímo vybízí k vytváření vlastních pohádek i k naslouchání pohádek od ostatních. A tohle celé může fungovat jedině tehdy, když vás obklopují láskyplní lidé, kteří vás v tom dobrém slova smyslu rozmazlují láskyplným servisem. Usilujeme o to, aby se návštěvník našeho zámku mohl dokonale uvolnit, aby cítil stejný pocit, jako když je doma v milující rodině. Ten pocit dítěte v náručí maminky. Tohle byla taková moje základní vize a myslím si, že se ji podařilo naplnit.

Je pravda, že se vám tuhle vizi dokonalé harmonie opravdu naplnit podařilo. Vy nemáte téměř žádnou zaměstnaneckou fluktuaci, to určitě hraje významnou roli… Nějakou fluktuaci zaměstnanců zde samozřejmě máme, protože ta práce je náročná, ať už se jedná o pozice číšníků, terapeutů a recepčních, protože ti nepracují jen přes den, ale i v noci a o víkendech. U nás je navíc nejvíce práce

v době, kdy všichni ostatní mají volno, takže když člověk chce trávit čas se svou rodinou, tak to není tak úplně jednoduché vše skloubit a vybalancovat. Klíčoví zaměstnanci jsou s námi ovšem od úplného začátku. Věnujeme našim zaměstnancům hodně pozornosti, protože víme, jak je to důležité. My sami často cestujeme a trávíme čas na různých místech a mnohdy jsme zklamaní právě z toho servisu. Často vidíme, zejména ve světě na západ od naší republiky, že jsou proinvestované vysoké rozpočty, na pokoji máte například dvě televize, ty nejlepší značky kávovarů a skvělé technické zázemí, ale potom stojíte ve frontě na jednu recepční, která je navíc lehce rozladěná, protože je na ni té práce velmi mnoho, a je vidět, že ji nikdo nevede.

To pak máte pocit, že ty velké investice do krásných budov a do dokonalého zařízení ve výsledku trochu sráží nedokonalý servis, který za tím vším pokulhává. A to začíná být celosvětovým problémem. Snažíme se na kvalitu servisu v Chateau Mcely soustředit hodně pozornosti od počátku.

A na co ještě nyní soustředíte pozornost?

Moc mě těší, že jsme se nyní spojili s pražským hotelem Four Seasons, což je naše krásná novinka. Zrovna dnes ráno jsem měla setkání s terapeuty z Four Seasons. Otevíráme u nich takovou pražskou ambasádu naší Mcely Bouquet v jejich spa. Uzavřeli jsme s nimi partnerství. Těší nás, že jsme se pro jejich spa stali hlavními dodavateli kosmetických produktů.

Nedávno jsem vzpomínala na to, že je to téměř dvacet let, kdy jsem navštívila jejich tehdejšího pana ředitele.

René Beauchamp dlouhá léta hotel řídil a tehdy jsme ho s manželem požádali o konzultaci, pan ředitel nás vůbec neznal, jen jsme mu řekli, že rekonstruujeme zámek, že jsme nikdy v hotelovém byznysu nepracovali a že bychom se o tomto tématu něco rádi dozvěděli. Dodnes vůbec nechápu, že si na nás udělal čas. Tam se ukázala velkorysost jak jednotlivce, tak celého Four Seasons.

Je to opravdu úžasná společnost a jsem vděčná, že se nám vlastně rozhodli věnovat svůj čas, několik hodin svého času. René Beauchamp nás sám osobně společně se svým marketingovým ředitelem provedl hotelem. Ukázali celé zázemí a řekli tehdy pro nás jednu památnou větu, kterou jsme se po celou dobu řídili a dodnes z toho sdělení vycházíme. Řekl, že je vlastně jedno, z jakého prostředí člověka přivedete, a je jedno, jaký typ vzdělání má, protože jediné, co ho nenaučíte, je to, jaký má mít přístup k lidem, k životu, ke světu. Všechno se naučíte, ale tohle se předělat nedá, to niterné založení člověka. Proto je na začátku klíčové vybrat správné lidi, které práce a servis ostatním baví, protože někdo to vnímá jako strašlivou nespravedlnost. Zejména u nás, kteří si neseme dědictví z komunismu nebo ještě z doby před komunismem, kdy sloužit jinému bylo něco ponižujícího. My se snažíme motivovat a podporovat lidi, které baví péče, to že mohou ostatní opečovávat, vytvářet pro své klienty nějaká příjemná překvapení, cítit zpětnou vazbu a těšit se z ní. Je určitý typ lidí, které právě tohle baví a naplňuje, a to někoho jiného, kdo to v sobě necítí a nemá, zkrátka nenaučíte. Můžeme člověka, který je někde uprostřed, nalomit a dovést ho k tomu, aby se na to podíval z jiného úhlu, aby tu službu nevnímal jako něco ponižujícího, ale naopak jako něco povznášejícího, protože když někomu poskytnete perfektní servis, tak zpět dostáváte harmonickou energii toho člověka, jeho spokojenost, a to je v podstatě velmi příjemné. Je to naplňující pocit.

U vás je servis dlouhodobě na vysoké úrovni určitě také proto, že zámek od počátku vede stejný ředitel, který společně s vámi ušel dlouhou cestu…

Ano, manželé Plchovi jsou s námi od prvního dne. Vlasta s Evou odvádějí skvělou práci. Vlasta si vychoval z talentovaných mladých lidí skvělý tým. Doslova si vypiplal ty správné lidi, kteří k nám přišli ze školy. Této kmenové skupině lidí, kteří s námi zůstali, říkáme srdcaři. Ten

entuziasmus a zápal pro práci je pak pro ty pravé členy týmu nakažlivý. Někteří nováčci ale také někdy vidí, že to není zrovna jejich parketa, ti pak odcházejí jinam. Je to o neustálé práci, nefunguje to tak, že si jednou vytvoříte dokonalý tým, dokonalé zázemí a už vám takto zůstane napořád. V tom je asi ta největší krása i frustrace hotelového byznysu. Je to trošku jako s úklidem, na jedné straně skončíte a už musíte začít na té druhé. Je to neustálá práce s lidmi, celá řada školení, vyhodnocování priorit i od nás majitelů, kdy v prvé řadě k těm kolegům přistupujete jako k lidským bytostem, a ne jako k zaměstnancům, kteří mají generovat nějaký profit.

Velmi krásnými, ducha i tělo povznášejícími jsou vaše kosmetické produkty, které jste již zmínila v souvislosti s hotelovým spa. Ženy je milují, ale určitě máte něco i pro muže…

Naše kosmetika je vlastně unisex, ale je fakt, že ženy o svůj zevnějšek pečují mnohem víc a tím je ta oblíbenost i šíře produktových řad podmíněná. Samozřejmě máme ale produkty i pro pány, kteří si u nás pořizují kosmetiku, oblíbené jsou sprchové oleje, prostředky na čištění pleti. Když mají například problémy s pletí, tak jim pomáhá na čištění rozmarýnové máslo. Nebo po nějakém tréninku používají na nohy mátový balzám. A jsou i takoví, kteří přijedou a používají vlastně všechno včetně růžového oleje, který má asi nejvíc ženskou energii, takže záleží na typu muže.

A když se ještě vrátíme k tomu vašemu novému konceptu s Four Seasons, můžete mi k němu prozradit něco víc? Four Seasons v Praze má několik kosmetických značek, ale nás si vybrali jako hlavního partnera. A nejčastější procedura, kterou si zde lidé objednávají, nebo terapie, kterou jim poskytují, jsou aroma masáže. Ty jsou zde nyní z větší části s produkty Mcely Bouquet. Vymysleli jsme i speciální terapie, které navazují na jejich historii, na jejich příběh.

Místo, kde sídlí pražský Four Seasons, je vlastně kouzelné, je u řeky s výhledem na Pražský hrad. Navíc stojí na místě bývalých lázní, které se táhly odsud ještě níže, než je Karlův most, až po František. Byly to takové staré lázně z dvanáctého století, kdy se začaly navyšovat hygienické standardy. Celé to místo je obklopené mnoha legendami, prý sem přes Karlův most utíkal Václav IV. z Pražského hradu za lazebnicemi, aby se tu nechal opečovávat. A lazebnici Markétě, která jej zachránila, když mu hrozilo uvěznění, daroval svůj symbol, ptáčka ledňáčka. A my ho zakomponovali do naší spolupráce, máme ptačí kolekci, kterou rozvíjím na základě knihy pro děti o princezně Nely, co jsem vydala v září. V té knize jsou kouzelní ptáčci, mají místo peříček lístečky a kytičky. Je to samozřejmě vymyšlené podle našeho devatera kvítí. V knížce to slouží jako herbář, aby se ty děti naučily něco o léčivých rostlinách a kytičkách takovým trošku pohádkovým způsobem. Užívám si toho, že vytvářím různé designy těch ptáčků, takže navrhuji různé látky a také se chystáme na porcelán.

Na focení jste přišla v krásném kompletu s ptáčky, co působil jako luxusní pyžamo… Je to opravdu pyžamo, akorát ho připravujeme do nabídky. Jde o vzorový kus. Zatím jediný. A máme také jediné kimono. Kimona se zrovna v tuto chvíli šijí a příští týden se budou šít také pyžama. Měli jsme v nabídce i halenku, kterou ušila Klára Nademlýnská v limitované edici. A ten náš příděl, který jsme dostali na zámek, se v ten samý den hned prodal. V butiku u Kláry se vše také hned prodalo, tak zvažujeme, že ušijeme ještě další krásné halenky. Myslím, že se lidem naši ptáčci docela líbí. A Four Seasons si dokonce zařídilo jedno apartmá, kde jsme jim udělali celou stěnu z naší ptačí látky, a ve všech těch terapeutických místech mají přehozy z naší ptačí látky. U vchodu do spa je i obraz z hedvábí s našimi ptačími motivy. Když jsem zkoumala historii lázeňství v Praze, tak se již zmíněný ledňáček, ze kterého se stal cechovní symbol lazebníků, vlastně krásně potkal s našimi ptáčky a pěkně se vše spojilo, aniž bych to předem tušila nebo plánovala. Four Seasons se tento nápad také líbil. Z toho jsem měla velkou radost, zvlášť když ještě navazujeme na starou tradici. To

se nám například stalo, když jsme navrhli náš hexagonál, medový pavilon u nás v Mcelích u jezírka. Měli jsme po čase na návštěvě stařičkého pána, který kdysi velmi dávno, když byl mladík, pracoval jako zahradník u Thurn-Taxisů na zámku. A on nám říkal, že právě na tom místě, kde je dnes náš medový pavilon, stával tenkrát včelín. A my jsme přesně v tom místě postavili budovu ve tvaru plástve. Takže člověk se někdy vyladí na to místo a ani vlastně neví proč a potom se následně vyjeví nějaké střípky z historie, které všechno osvětlí.

Ráda bych se zeptala na knihu o princezně Nely. Vybavuji si správně, že je to druhá kniha v pořadí?

Ano, ano, druhá.

První díl byl inspirovaný vaší dcerou, dcera už je téměř dospělá…

Ano, té už bude osmnáct stejně jako našemu zámku, který slaví osmnáct let od otevření.

U původního příběhu jsem si vlastně téměř nic moc nevymýšlela, to jsem jen tak pozorovala svoji dceru a napsala knihu o tom, co právě prožívala. Jen jsem svoji pohádkovou princeznu přejmenovala. Moc se mi líbily ty její hry a trošku jsem si některé věci domyslela. Ponořila jsem se zpět do fantazie mého dětství. Tím jsem propojila sny mé dcery s mými. A pokračování je pro generaci princezniček, které odrostly na prvním dílu. Měla jsem z nich vyloženě fanklub a vždy mě prosily, abych napsala nějakou další knihu. Ale když už nemáte doma malé dítě, tak je těžší se do té dětské krajiny znovu ponořit a proniknout do ní, protože už jste zaměstnaná jinými věcmi. Hůře se mi již na tuto polohu ladilo, ale tento příběh jsem nosila v hlavě již mnoho let. Inspirovala mě k němu opět moje dcera a její sen. Obě milujeme ptáčky. Chtěla jsem být dokonce ornitoložkou, když jsem byla malá. Zdál se jí sen o vrabčákovi, který měl místo peříček mátové lístečky a krásně voněl. A když mi to řekla, tak mně už se v hlavě rozvíjel ten příběh. Už jsem to tam viděla, jak jednoho dne přiletí na zámek hejno ptáků a mají místo peříček tyhle lístečky z našich bylinek a kytiček. Už jsem to tam v té své fantazii rozvíjela do příběhu, ale samozřejmě k realizaci knihy je dlouhá cesta, tak mi

trvalo strašně dlouhou dobu celé to zprocesovat a teď se to konečně povedlo. Hraju si dál s těmi designy, protože to je pro mě velmi důležité. Chci ty krásné ilustrace využít k vyprávění našeho příběhu vizuálně prostřednictvím látek nebo právě kolekcí kimon a pyžam. Nesmírně mě to baví a naplňuje. Jsem opravdu vděčná, že si teď mohu dovolit věnovat čas a energii této krásné práci.

Vy si vlastně vytváříte svůj svět na zámku v Mcelích, a když si host kousek toho světa odveze domů například v podobě pyžama, kimona nebo takové krásné knihy, tak si myslím, že z toho zase může dlouho čerpat… Ano, to bylo takovým cílem i u kosmetiky, kdy si vlastně host může něco odvézt na památku domů a v koupelně si potom třeba každý večer navodit příjemnou atmosféru, zklidnit se, naladit se do té harmonické energie třeba jen pomocí vůně jednoho z našich čistě přírodních kosmetických produktů.

AMAZING POLSKO

Moře památek a zážitků

Věděli jste, že pro Čechy nejbližší mořské pobřeží leží severně, a ne jižně od naší hranice? Zatímco v případě Moravy se bavíme o Trojměstí, z Prahy a Čech se nejrychleji nabízí Západní Pomořansko při hranici s Německem.

text Pavel Trojan, foto Západopomořanská regionální turistická organizace

Pupeční šňůrou mezi českými zeměmi a Baltem je navíc řeka Odra, která protéká Slezskem a následně tvoří polsko-německou hranici. Ve Štětíně se mění ve vnitrozemské mořské vody a ze Svinoústí tak vytváří město ležící na 44 ostrovech. Ty nejznámější se nazývají Uznam, Wolin a Karsibór.

Oba břehy Svinoústí spojoval po dlouhá léta pouze přívoz a kvůli dlouhým frontám bylo v sezoně často opomíjeno. Od minulého roku propojuje obě části tunel, a tak stojí za to si město podrobněji prohlédnout. Na první pohled si nelze nevšimnou německého vlivu, za což nemůže jen fakt, že až do roku 1945 bylo město opravdu součástí Německa, ale především blízkost dnešní hranice. Ta leží pouhé 4 km na západ od ústí Sviny a od roku 2011 si zde můžete doslova vychutnat příhraniční pobřežní promenádu pro pěší a pro cyklisty s uměleckou ocelovou hraniční bránou. Procházku vám zpříjemní nejen krásné předválečné vily a lázeňská infrastruktura ve formě sanatorií, hotelů a nepřehlédnutelného

lázeňského parku z 19. století, ale i moderní architektura luxusních hotelových komplexů. Zdejší solankové prameny jsou využívány od roku 1897 a profilují se především v oboru ortopedie, neurologie, revmatologie, kardiologie a léčby obezity. Kombinace vod, rašeliny a místního podnebí s mírnými výkyvy je skvělá, i když mimo sezonu se tudy umí přehnat nejedna bouře. Takové okamžiky jsou ale zase skvělé pro inhalaci vzduchu plného jódu a také se dozvíte, co je to „cofka“. Tímto výrazem Poláci označují moment, kdy během bouří řeky ústící do Baltu změní směr toku a slaná mořská voda se dere nekončící silou desítky kilometrů zpět na kontinent. Pokud patříte mezi milovníky vojenství, na své si přijdete po celém baltském pobřeží, ale ve Svinoústí hned několikrát, protože pevnosti střežily oba břehy Sviny ústící do moře. Na levém břehu (na ostrově Uznam) byla vybudována Andělská pevnost a Západní pevnost, na pravém břehu (na ostrově Wolin) pak Východní neboli Gerhardova pevnost a kolem najdeme i zbytky pobřežních baterií. Pevnosti z 19. století jsou v této části Evropy často podobné jako

vejce vejci, ale při pohledu na Andělskou pevnost si určitě řeknete, že ji odněkud znáte. A je to pravda, její inspirací byl totiž stejnojmenný hrad zvaný také Hadriánovo mauzoleum v Římě, v sousedství Vatikánu. Na východní břeh se kvůli zdejšímu LNG terminálu nedá z bezpečnostních důvodů dojet jinak než lodí, takže se při návštěvě rovnou nabízí i malé námořnické dobrodružství. Mimochodem i sám symbol města je odsud kousek – jde o navigační budovu Młyny přímo na západním vlnolamu. Deset metrů vysoká budova opravdu připomínající mlýn (ovšem bez této funkce) byla vystavěna v letech 1873–1874 a společně s dnes již neexistující navigační budovou Wolin na východním vlnolamu umožňovaly moderní navigační navádění do přístavu. Jazykem dnešní mládeže jde prý o nejvíc „instafriendly“ místo ve městě.

Svinoústí je díky vodám ze Štětínského zálivu jakousi prodlouženou rukou „československého Hongkongu“, jak se občas Štětínu dříve přezdívalo, a na řece tak lze spatřit čilý ruch. Nejde jen o rybáře nebo turisty, ale také o průmyslové lodě nebo obrovské trajekty mířící odsud do Švédska a zpět.

Až se nabažíte krás i nástrah města, bude nejvyšší čas doplnit baterie v přírodě. Ideálním kandidátem pro tuto aktivitu je zcela jistě sousední Wolinský národní park na největším ostrově v Polsku, jenž nese stejný název – Wolin. I tady nejdříve narazíte na militaria a budete možná překvapeni, že kromě podzemního města, které je dnes otevřeno pro veřejnost, zde najdete pozůstatky po Hitlerově tajné zbrani V3, schopné tehdy vystřelit na dálku neuvěřitelných 160 km. Ale zpátky k přírodě, na výběr je toho opravdu hodně. Začněme třeba od nejvyššího útesu v Polsku s výškou 93 m. Pokud vám nevadí chůze, navštivte pak určitě také „Żubrowisko“ neboli ohradu s obrovskými zubry, vzdálenou od parkingu něco přes kilometr. Zrekonstruovaná vesnice a skanzen Slovanů a Vikingů na ostrůvku Wolińska Kępa je dnes další prvořadou atrakcí regionu, byť ne přírodní. Pokud sem přijedete v létě na Festival Slovanů a Vikingů (koná se od roku 1993), nezapomeňte si doma meč a přilbu, budou se hodit. Unikátem jihozápadní části ostrova je Tyrkysové jezero na jihu vesnice Wapnica, jehož dno leží 18,6 m pod úrovní hladiny nedalekého Baltského moře a tvoří tzv. kryptodepresi. Až do roku 1954 se zde

vydobývala křída, poté byl důl zaplaven. Během procházek po okolí se jistě setkáte s některými z 230 druhů ptáků, kteří zde žijí, nakonec symbolem národního parku je orel mořský.

Správní centrum národního parku leží ve městě Mezizdroje, které si pamatuje hodně Čechů ještě z dávných dovolených před rokem 1989. Zdejší pláž bývá každoročně vyhlašována jako jedna z nejkrásnějších a nejčistších v celé zemi. Slavnou historii tohoto místa začali psát teprve první lázeňští hosté po roce 1830, později vznikly další atributy lázeňských měst, třeba park, vilová zástavba anebo charakteristické molo. Pláž je plná atrakcí pro děti i dospělé včetně nejrůznějšího vodního a plážového vybavení a na jejím východním konci najdete malý sympatický přístav, odkud vyrážejí rybáři na lov tresek, candátů, okounů, sleďů nebo platýsů. Dále na východ od Mezizdrojů pak najdete mnoho dalších lákavých nadmořských destinací, majáků, borovicových lesů a řek ústících do Baltu. Můžete se k nim vydat klidně pěšky po širokých zlatavých plážích a možná po cestě najdete i nějaký ten jantar.

Trojměstí

Tři sousedící města ohraničená

Baltským mořem spojují přírodní podmínky Gdaňského zálivu a Trojměstského krajinného parku. Jsou jako tři sourozenci, jejichž naturel je však zcela rozdílný. Každé z měst tak vypráví vlastní příběh propojený mořem.

text Kateřina Černá, foto Pomořanská regionální turistická organizace

Místní si Trojměstí ovšem spojují především s „eskaemkou“. SKM je rychlá městská železnice, která propojuje všechna tři města a jezdí prakticky nonstop mezi Sopotami, Gdaňskem a Gdyní s prodloužením až do 125 km vzdáleného Słupska. Skvělou zprávou je, že SKM brzy přiblíží i další přímořské destinace. Cestu Trojměstím jsem si užila bez problémů právě díky tomuto příjemnému způsobu cestování, které mi ušetřilo čas.

ROZPUSTILÉ SOPOTY

Do Sopot jsem přijela s kolegou, který právě testoval nový vůz. Vyjížděli jsme z Leby, kde jsme se jen pár hodin předtím procházeli ve Sloviňském národním parku takzvanou polskou Saharou, jejíž duny dosahují výšky až 40 metrů. Krajina borovicových lesů a jemného písku nás dovedla až do nádherného lázeňského města, které žije dlouho do noci a působí bezstarostným prázdninovým dojmem. Už ve 12. století byla na místě dnešních Sopot rybářská vesnice, ovšem zásadním momentem v historii města bylo působení vojenského lékaře Jeana Georgese Haffnera, který se sem dostal po neúspěchu Napoleonova tažení do Ruska. Nejdříve byl převelen do Svobodného města Gdaňsk, které bylo vytvořeno samotným Napoleonem. Jako pláž k lázeňským účelům pro francouzské vojáky sloužila dnešní čtvrť Brzeźno. Po Napoleonově porážce se lékař přesunul i se svým velko-

lepým plánem do blízké rybářské vesnice a ve vlastní režii pak vystavěl vlastní lázeňský komplex. Další vývoj událostí pak urychlila výstavba železnice a velkou novinkou byl na přelomu 19. a 20. století vynález léčivé solanky a její vedení trubkami do takzvané fontány ve tvaru houby v Jižním parku. V tomto období také došlo k významnému architektonickému rozvoji města. Na rozdíl od goticko-barokně-manýristického Gdaňsku a modernistické Gdyně dostaly Sopoty do vínku secesi a eklektismus. Tolik balkonků a věžiček potkáte v jednom městě jen málokdy. Díky tomu působí Sopoty trochu rozmařilým dojmem, ke kterému se vyloženě hodí atmosféra slavností a festivalů. Nejspíš jste už také slyšeli o tradici hudebních festivalů v Sopotech. Většině z nás se vybaví novodobá historie mezinárodního soutěžního festivalu a doba, kdy tu zažila velký úspěch naše popová hvězda Helena Vondráčková s písní Malovaný džbánku. Tomu ovšem předcházela více než stoletá tradice festivalů, jejichž historii odstartovala v roce 1909 opera Conradina Kreutzera Noční tábor v Granadě. Skvělou akustiku a romantiku amfiteátru nazvaného Lesní opera tu využívali již od dvacátých let 20. století. V šedesátých letech po dlouhé pauze a důkladné rekonstrukci amfiteátr znovu ožil a začala se psát nová etapa plná hvězdných jmen. Stejně jako jsou pro mnoho lidí silně spojeny s hudbou, tak k nim patří i procházky po impozantním dřevěném molu. Sopoty se totiž pyšní nejdelším dřevěným molem v Evropě. Molo se stalo symbolem města a při jeho návštěvě si můžete užít

procházku, ale také si posedět a relaxovat na elegantních bílých lavičkách, které jej lemují, nebo si dát prosecco v místní restauraci. Stačí dýchat mořský vzduch a vnímat atmosféru mariny, užívat si výhledy na město. Pokud se vrátíme do historie, tak poprvé se tu lidé po molu procházeli již v 18. století. Tenkrát mělo ale jen pouhých 41 metrů. Molo určené stejně jako dnes ke zdravotním procházkám zde bylo postaveno teprve v roce 1829 z iniciativy Jeana Georgese Haffnera. Postupně bylo prodlužováno až na dnešních úctyhodných 511 metrů. V posledních letech prošlo molo rekonstrukcí, a navíc zde byla vystavěna marina pro 100 lodí. Poblíž vstupu na molo můžete obdivovat budovu balneologického ústavu z roku 1903, která připomíná svou architekturou zámek. Po prohlídce pobřežní části je příjemné nechat se opět unášet ruchem města. Legendární ulice Hrdinů Monte Cassino kdysi spojovala horní a dolní část města. Postupem času se z ní ovšem stala elegantní pěší zóna plná kaváren, restaurací, klubů, barů a obchodů. Určitě si najděte večer čas na posezení v baru SPATIF, kde před vámi seděly stovky slavných osobností z řad herců, režisérů nebo zpěváků. V téže ulici vaši pozornost upoutá určitě také Křivý dům inspirovaný kresbami Jana Marcina Szancera a Pera Dahlberga – švédského grafika žijícího v Sopotech. A ještě jeden osobní tip pro příznivce neformálního stylu a současného umění. Nezapomeňte si dát kávu v kavárně Dwie Zmiany. Obdivovat zde můžete tvorbu mladých umělců.

VELKOLEPÝ GDAŇSK

Ve srovnání s hravou energií lázeňských Sopot má přístavní Gdaňsk naprosto jinou atmosféru. Na první pohled vás ohromí svou architekturou, velikostí a bohatou historií. Když se ovšem podíváte na fotografie Gdaňsku z konce druhé světové války, pochopíte, jak velké úsilí bylo nutné vynaložit k jeho obnovení. Zničeno bylo téměř devadesát procent historických budov. Svým způsobem je zázrak, že se podařilo zachovat autentičnost a město nepůsobí jako nějaké muzeum, ale je to stále živý organismus s energií moře. Gdaňsk jako hlavní město kašubského regionu stálo na mořském břehu již 2000 let před naším letopočtem, ovšem oficiálně se založení Gdaňsku datuje do roku 997. V průběhu posledního tisíciletí zde psalo dějiny Polské království, Pomořanské knížectví, Braniborsko, křižácký řád i Pruské království. Strategická pozice chráněného přístavu pří ústí řeky Visly do Baltského moře přinesla městu bohatství, ale i krušné roky. K hlavním exportním produktům patřilo obilí, což dodnes dokazují špejchary, které již ale mají svou novou funkci. Obchodovalo se zde také se dřevem nebo s pivem. Bohatý Gdaňsk musel zároveň systematicky pracovat na svém opevnění, protože byl čas od času vystaven útokům různých nepřátel. Na přelomu

16. a 17. století se stal tento městský stát podporovaný Polskem jedním z nejbohatších měst v celé Evropě. Blahobyt měšťanů se odrážel zejména v architektuře, kterou můžeme dodnes obdivovat. Zlatá brána, Neptunova fontána, Artušův dvůr nebo Velká zbrojnice jsou díly Abrahama van den Blockeho, jednoho z nejúspěšnějších gdaňských architektů. V dobách, kdy švédské vojsko pustošilo Evropu, pozbyl Gdaňsk svou výjimečnou pozici, v období nestability a válečných vřav, rozvoje zaoceánského obchodu připadl Gdaňsk Prusku, přišla silná germanizace. A z novodobé historie je důležité zmínit spor o vybudování dálnice spojující Německo s Polskem, vedoucí přes polský koridor, což se stalo jednou ze záminek k rozpoutání druhé světové války. Mezníkem ve skoro tisícileté historii města byl ničivý sovětský a polský útok na město v roce 1945, kdy bylo zničeno devadesát procent historických budov. Město bylo po válce pečlivě obnoveno, a tak můžeme jeho unikátní architekturu obdivovat i dnes.

Nejreprezentativnější částí Gdaňsku je Hlavní město. Tento název může být trochu matoucí a bývá turisty označován za Staré město. Tato část Gdaňsku nás vrací do jeho největší slávy v 16. a 17. století, kdy ve střední Evropě nemělo konkurenci. Síť ulic připomíná šachovnici, kde se ulice

protínají v pravém úhlu. Osou je zde Dlouhá ulice, která je turistickou tepnou města a je plná kaváren a restaurací. Dopřejte si čas a nechtějte stihnout všechno. Poseďte si v některé z kaváren, kterými je ulice lemovaná. Najdete tu různé typy podniků a vybere si skutečně každý. Pokud by vás při obdivování fasád domů napadlo, že byste rádi věděli, jak to vypadalo uvnitř v dávných dobách, tak nesmíte minout Uphagenův dům, který je jediným místem v Polsku, kde můžete obdivovat právě tyto interiéry měšťanského domu z 18. století. Vše včetně původního vybavení je tady na dosah ruky.

Dlouhý trh je ulice, kde bydleli nejbohatší měšťané, a jsou zde ty nejkrásnější domy. Unikátní Zelená brána například sloužila k ubytování urozených osob a bydleli tu při svých návštěvách především králové. Pokud si chcete užít atmosféru letních festivalů a koncertů, tak začněte prohlídku města na Uhelném trhu. Oblíbený je například Festival dobré nálady, který tu má dlouhou tradici. Můžete si být ale jistí, že se tady něco zajímavého děje skoro pořád. Za pozornost stojí také Výšinná brána, která byla dříve hlavním vjezdem do města. Zde byli vítáni při příjezdu i polští králové. K nejobdivovanějším památkám patří také

Zlatá brána, která neměla obrannou funkci, ale byla spíše

symbolem bohatství. Ke Zlaté bráně pak přiléhá Dvůr bratrstva svatého Jiří. Gotická stavba byla sídlem bohatých kupců, kteří dříve sídlili v Artušově dvoře.

Pokud vás lákají drobné obchůdky s lokálním zbožím a jantarem, bude pro vás to pravé procházka po kočičích hlavách v malebné Mariánské ulici. Originální jantarové šperky objevíte na mnoha místech po celém městě a nepřeberná škála barev této zkamenělé pryskyřice vyplavené z moře vás určitě překvapí mnoha odstíny. Oblíbená temná barva lesního medu, zářivě zlatá, pískově žlutá nebo téměř černá v kombinaci se šperkařským uměním přináší nejen radost z krásného šperku, ale i zdravotní benefity při jeho nošení. Jantarové korálky se dokonce vyrábí i pro malé děti, na které mají uklidňující vliv. Jantar se také louhuje v alkoholu a vzniká tak oblíbená tinktura, která ulevuje při mnoha potížích. Zaujal nás i příběhy opředený nejstarší dům, který zde najdete, takzvaný Dům Gotyk, v němž se podle legendy setkal Mikuláš Koperník s Annou Schilingovou. Dnes je v něm sympatický malý hotel a muzeum. Při prohlídce města rozhodně neminete Mariánskou baziliku, která patří mezi největší gotické cihlové kostely na světě. Na jižní straně můžete obdivovat sluneční hodiny, na severní pak největší hodiny v Polsku. Jen úzká ulička

dělí Mariánskou baziliku od Královské kaple, která je jediným barokním chrámem v centru. V případě, že vás davy turistů a historická prohlídka města vyčerpaly, doporučuji navštívit Pivní ulici, která je oproti Královské cestě daleko klidnější a má své význačné místo v tisícileté historii vaření piva. Tradici zde sice zachraňuje poslední minipivovar Browar Piwna na čp. 50/51, ale umělecky založeným návštěvníkům tu udělá radost Gdaňská městská galerie, která vystavuje především práce mladých umělců. V případě, že byste inspirováni Pivní ulicí chtěli zažít nějakou autentickou degustaci, doporučujeme Browar PG4, Brovarnia Hotel Gdaňsk nebo Piwnica Rajcow. Z Gdaňsku ovšem nesmíte odjet, aniž byste ochutnali místní specialitu, kterou je zlatavý likér Goldwasser. Ten patří k městu stejně jako řeka Motlawa. Jde o sladký alkoholický nápoj, při jehož výrobě se používají různé druhy bylin, koření a plátky zlata. A pokud už jsme zmínili řeku Motlawu, tak určitě stojí za to dopřát si procházku po Dlouhém nábřeží, promenádě na jejím západním břehu. Prohlédnout si tu můžete osm historických bran, dvě muzea a přístav pro turistické plavby. V létě můžete využít vodní tramvaje Gdaňské vodní dopravy. Pravidelné spojení je tu na trase Gdaňsk–Hel nebo Gdaňsk–Sopoty.

POHODOVÁ GDYNĚ

Nejmladší ze tří sourozenců Trojměstí je Gdyně, která se v národních žebříčcích dlouhodobě drží jako nejlepší město pro život. Moderní architektura, borovicové háje, divoké útesy a ruch přístavu a skvělé restaurace. To všechno patří k tomuto kouzelnému mladému městu. Zajímavostí z historie je, že přerod rybářské vesnice v jeden z největších baltských přístavů trval překvapivě pouze dvacet let. Gdyně dostala svá městská práva teprve v roce 1926. Hned v prvních deseti letech překonala v rámci exportu rychle se rozvíjející přístav – starobylý Gdaňsk. Dvanáctimetrová hloubka umožňuje připlutí i těch největších lodí. Na konci dvacátých let se v Gdyni prosadil modernismus a zanechal nesmazatelnou stopu v podobě mnoha desítek staveb. V roce 1931 tu bylo vybudováno Mořské nádraží kombinující funkci železničního nádraží a mořského přístavu, z něhož vyplouvaly lodě s emigranty, kteří se rozhodli hledat lepší život za oceánem. Rozvoj přístavu zastavil letecký útok v roce 1939. Po válce byl přístav vyčištěn, odminován a znovu zprovozněn, v sedmdesátých letech se pak objem zboží vrátil na před -

válečnou úroveň. Konec vlády jedné strany po roce 1989 přinesl městu nové investiční pobídky i lodní spojení Gdyně se švédskou Karlskronou. Prohlídku města můžete začít na Kościuszkově náměstí, které je nejživějším místem města. Jeho prodloužením je pak Jižní molo. Pokud byste rádi viděli město z ptačí perspektivy, tak můžete využít moderní vyhlídkovou plošinu na západním konci náměstí – tzv. InfoBox. Doporučuji podívat se také na Jižní molo, které bylo postaveno ve dvacátých letech, slouží především k rekreačním účelům a má úctyhodných 626 m délky. Zážitkem je už samotná procházka po něm, ale čeká vás tu navíc ještě spousta různorodých atrakcí. Pokud s vámi cestují děti, tak nejspíš ocení velmi oblíbenou atrakci Gdyňské akvárium s 215 druhy mořských i sladkovodních živočichů. Kotví zde také torpédoborec ORP „Blyskawica“, který zasáhl do bojů druhé světové války a dnes je zázemím muzejní expozice. Za pozornost stojí také plachetnice „Dar Pomorza“. Hned vedle Jižního mola stojí modernistický komplex Mořské akademie. Z Jižního mola také od dubna do října vyrážejí pětkrát denně plavby po Gdyňském přístavu, dvakrát

denně se konají plavby mezi Gdyní a Helem. Pokud zatoužíte po romantické procházce s možností koupání, tak si vyjděte na městskou pláž, která leží jižně od Jižního mola. Přímořská promenáda nesoucí jméno skladatele Felikse Nowowiejského je dokonce doplněná i cyklostezkou a na konci pláže potěší milovníky piva Pivovar Přístav Gdyně. Tento řemeslný pivovar získává jedno ocenění za druhým a umístil se dokonce i na World Beer Awards v Londýně. Zdejší speciality určitě musíte ochutnat stejně jako skvělé jídlo z jejich vlastní vyhlášené restaurace. Když pak budete pokračovat podél moře dál, přivítá vás svým osobitým kouzlem čtvrť Orlowo. Borovicové háje a divoké útesy, oblíbená pláž a 420 m dlouhé molo v kombinaci s rybími restauracemi vytvářejí dokonalou kombinaci. Pokud už budete přírody i mořských vln nabaženi a budete se z Orlowa vracet zpět do města, tak se můžete ponořit do historie v Muzeu města Gdyně a milovníci automobilů si přijdou na své v Gdyňském muzeu motorizace. A v případě, že byste rádi přivezli domů z Gdyně nějaký dárek, nezapomeňte zajít na nákupy do konstruktivistického komplexu Městské tržní haly.

Rezydent Sopot MGallery Hotel Collection

text Kateřina Černá, foto archiv

Opravdovým klenotem na mapě Trojměstí, který jsme objevili na dosah ruky rušné elegantní ulice Hrdinů Monte Cassino, je Rezydent Sopot MGallery Hotel Collection. Když vstoupíte do prostorné haly hotelu hlavními dveřmi, obejme vás atmosféra klidu a pohody, ocitnete se v jiném světě a ruch města rázem utichá. Barvy moře, písečných pláží, jemné odstíny evokující okolní přírodu v kombinaci s materiály, jako je kámen, dřevo a sklo, vytvářejí společně jedinečný styl. Hotel je plný uměleckých děl, která můžete obdivovat ve všech společných prostorách, ale i v soukromí apartmánů. Dominantou vévodící vstupní hale je originální skleněný lustr složený z mnoha komponentů ve tvaru větších či menších koulí zářících barvami jantaru, písečných dun a mořských hlubin. Tento unikátní kus byl vyroben přímo na míru prostoru. V hotelu na vás čeká třiašedesát luxusních pokojů a apartmánů

a každý z nich je estetický vesmír sám pro sebe, stačí si jen vybrat. Design pokojů poetickým způsobem spojuje svět umění, nadčasový design s klasickou estetikou historické stavby. Moderní vybavení, včetně komfortního a příjemně naplněného minibaru, satelitní televize, individuálně nastavitelné klimatizace, telefonu, rádia a osobního trezoru, je samozřejmostí. Pokud toužíte po skutečně výjimečném zážitku, doporučuji zvolit apartmán Bałtycki, který vás bude hýčkat na svých šedesáti metrech svou uklidňující atmosférou v barvách moře a lesa, výhledem z ložnice na Al. Monte Cassino a dopřeje vám ponoření se do světa snů díky posteli MyBed, ve které se spí jako na obláčku, a k tomu má skutečně královskou velikost. Pokud vás přepadne hlad, vydejte se objevovat vytříbenou kuchyni hotelové restaurace, která poskytuje také skvělé zázemí pro snídaňový servis. Inovativní přístup ve

stylu „bistronomie“ tady spojuje neformální atmosféru s vysokou úrovní gastronomie. Vychutnáte si tu produkty od místních dodavatelů, včetně steaků, ryb a sýrů. Doporučujeme vyzkoušet jedinečný způsob přípravy, a to na horkých lávových kamenech. Na procházkách historickou částí města Avenue of Heroes v Monte pak objevíte paralelní svět a jen 500 metrů od hotelu se rozprostírá pláž, kde vzduch voní léčivým jódem a čas taje ve zvuku vln. V případě, že budete chtít relaxaci za šumění mořských vln ještě umocnit, můžete se nechat dále hýčkat v hotelovém spa. Orientální prostor vám otevře nové možnosti relaxace. Díky holistickému přístupu a alternativním metodám založeným na čínské medicíně si můžete dopřát nejen masáž těla či obličeje, ale také speciální terapii v podobě ohňových baněk nebo akupunkturu.

Baltic Park Fort

Baltic Park Fort se nachází v centru lázeňské čtvrti a svým designem navazuje na klasickou architekturu císařských letovisek, ovšem v moderním a svěžím pojetí. Velkorysé, prostorné apartmány jsou zařízeny stylově a velmi funkčně – hosté mají k dispozici veškeré potřebné vybavení a prakticky vybavený kuchyňský kout. Většina penthousů má také terasu a některé vířivku.

Váš apartmán v Baltic Park Fort je vzdálený jen 300 metrů od moře, takže se můžete kdykoli vydat na pláž. Ranní či

večerní sólo procházky i celodenní radovánky u vody tak zvládnete i s vašimi nejmenšími. Svinoústí opakovaně získalo ocenění za své nejkrásnější pláže v Polsku a je významným lázeňským městem a rájem nejen pro milovníky vodních sportů, ale i rybaření. Město se rozkládá na 44 ostrovech a díky své pestré historii nabízí mnoho zajímavých historických míst. Těšit se můžete také na skvělé restaurace s klasickou baltskou kuchyní s inovativními variacemi v duchu moderních gastronomických trendů.

Willa Wincent

Willa Wincent je od počátků součástí příběhu města.

Během svého pobytu budete mít příležitost objevit kus historie modernistického designu Gdyně. Když majitelé vile vraceli její původní lesk, hodně spoléhali na informace o současné architektuře města a spolupráci s památkáři.

Výsledkem je paleta jedinečných barev, materiálů a textur, které budete v budově přirozeně vnímat na každém kroku. Speciálně navržený nábytek a vybavení doplňují klasické kousky z ateliérů slavných polských designérů.

Willa Wincent může své hosty přivítat v celkem 24 pokojích, z nichž každý se vyznačuje svou jedinečnou atmosférou a funkcemi. Vyberte si prostornější apartmá s terasou a užijte si soukromí s výhledem na moře nebo se rozhod-

něte pro stylové menší minimalistické studio, pokud máte v plánu nechat se vtáhnout co nejvíce do víru velkoměsta. Snídaňová místnost je opět stylovým klenotem, který se vrací k výzdobě 30. let a stylu art deco. Můžete si vybrat z různých možností snídaně, včetně vegetariánské a veganské. Snídani si můžete vychutnat také pod širým nebem v zahradě vily.

Večer se pak nechte zlákat k návštěvě BAR W33 a objevte koktejl Willa Wincent! Místo inspirované stylem Gdyně, mořem a legendárními transatlantickými loděmi. Jeho menu je cestou přes 33 pečlivě vybraných koktejlů, z nichž každý má jedinečný příběh.

BalticON Apartments

Přístav s nesčetnými loděmi a jachtami, přímořská promenáda, pláže i parky. K tomu všemu vynikající gastronomie v doslova ikonických restauracích. Existují místa, která pojem „amazing“ splňují na dvě stě procent, a adresa Morska 6 v polském Kolobřehu je bezpochyby jedním z nich. Interiéry třinácti butikových apartmánů jsou inspirovány živelnou i uklidňující baltskou přírodou a skvělým způsobem kombinují pohodlí a moderní design. Sofistikovaný luxus pak do prostoru vnáší i umělecká díla a poctivé materiály. Výhled na nekonečný mořský obzor spolu s impozantním historickým majákem v hlavní roli je vyloženě signifikantní záležitostí apartmánů a jsme si jistí, že k tomuto kouzelnému obrázku se budete rádi vracet nejen ve vzpomínkách. Rozsáhlá síť cyklistických i pěších stezek vás zavede do nejkrásnějších částí města a okolí. A kdyby se vám zachtělo delších výprav, tak můžete na kole pokračovat dokonce podél celého baltského pobřeží.

Relaxovat můžete nejen na pláží, ale i na nejvýše položené terase v Kolobřehu, kde na vás čeká sauna a wellness. Díky působivému výhledu na moře, přístav a přímořský park budete zaručeně hezky nad vodou i nad věcí.

Pro voňavý croissant ke snídani nebo ručně vyráběný dezert ke kávě zaběhněte do Kaiser Patisserie, která je až nebezpečně blízko apartmánů. Vůni i chutím je těžké odolat, a to je jenom dobře!

Baltské pobřeží jsou nejen moře a pláže, ale také fascinující přírodní úkazy, které vznikají hrou mnoha živlů. Přírodní písečné duny, statné borovicové lesy, ptačí biotopy mají své nezaměnitelné místo na pobřeží a my vřele doporučujeme podniknout expedice, u kterých se necháte uchvátit jejich divokým půvabem a bohatstvím.

Heroes a Soldiers v rámci kampaně „Hlavně se z toho nepo...“

Empatie jako superschopnost

Když vám do života vstoupí rakovina, všechno se otřese v základech, zvlášť když třeba ještě pořád chodíte do školy. Tahle nemoc si nevybírá, s nikým nejedná v rukavičkách a rozhodně nehraje fér. Aby byl každý takový boj trochu snesitelnější, vznikl projekt Fuck Cancer, jehož cíl je jasný – udělat svět lepším a empatičtějším místem.

text Tereza Vacková, foto archiv

Takový cíl se samozřejmě snadněji řekne, než promění ve skutečnost, ve Fuck Cancer ale už dva roky dokazují, že změna je možná, ať už skrze osvětu, přímé zapojení pacientů, nebo spoluprací s dalšími organizacemi. S rakovinou mladistvých bojují vší silou a s levandulovým cylindrem na hlavě. Proč právě takový klobouk? A co všechno přivedlo projekt k životu? O tom jsme si povídali se spoluzakladatelem a místopředsedou spolku, Petrem Vančurou, který stál u jeho zrodu, a navíc má na svědomí tvorbu značky Fuck Cancer a její marketing.

Projekt Fuck Cancer nedávno oslavil 2 roky fungování. Jak celý příběh začal?

V roce 2009 jsem měl možnost rozjet u nás charitativní projekt Movember zaměřený na zdraví mužů. S kampaní se nám tenkrát podařily skvělé věci, nejdůležitější ale byl pocit, že někomu můžete zlepšit, nebo dokonce zachránit

život. Movember jsem po třech letech opustil, tyhle silné dojmy mi ale zůstaly a i díky těmto zkušenostem jsem se potom dostal k projektu Fuck Cancer, který jsme založili s kamarádem Davidem Foldynou. Původní nápad vznikl v rámci nadačního fondu Pink Bubble, přičemž Fuck Cancer měla být kampaň upozorňující na onkologická onemocnění mladistvých. Naši vizi jsme spolu s Davidem a v té době ještě s Martinou Šmukovou rozvíjeli, až tato prvotní myšlenka krátkodobé kampaně přerostla sama sebe. Díky energii a nápadům lidí, které se dařilo nadchnout pro naši věc a kteří se k týmu postupně přidávali, začínalo být jasné, že vzniká něco většího.

Je potřeba říct, že od prvních úvah ke spuštění projektu to byl opravdu běh na dlouhou trať a hodně se toho za tu dobu změnilo. Myslím, že to všechno začalo kolem roku 2014 a projekt jsme oficiálně spustili v květnu 2022. Tomu spuštění samozřejmě předcházela spousta brainstormin-

gu, schůzek a v posledních asi 4 letech také spousta práce týmu, který se projektu věnoval ve volném čase. Bylo proto klíčové, že se nám podařilo nadchnout a zapojit opravdu skvělé lidi, kteří chtějí pomáhat ostatním a činí tak dodnes. Bez nich by spolek Fuck Cancer nemohl fungovat.

Můžeme se ještě pozastavit u názvu projektu?

Obrat Fuck Cancer jsme si vypůjčili z jedné kauzy, která se stala v devadesátých letech na Venice Beach v Los Angeles. Místní surfař napsal do novin článek věnovaný rakovině, který zakončil právě obratem fuck cancer. Následně se strhla vlna reakcí a veřejnost byla pobouřená, že se v novinách objevuje slovo fuck, na což autor reagoval tím, že zrovna tohle slovo ho nechává klidným, problém je z jeho pohledu v tom druhém slově – cancer. A to nám přišlo tak silné, že jsme tohle spojení vzali za své.

Čím je tedy Fuck Cancer dnes?

V první řadě je to pacientská organizace, což znamená, že za ní stojí přímo onkologičtí pacienti. Snažíme se šířit osvětu a vytvářet prostor, který spojuje organizace, odborníky, pacienty a mnoho dalších. Naším cílem od začátku bylo, aby tohle těžké téma bylo vidět, chtěli jsme upozornit na to, že

rakovina se týká i mladých a že je potřeba o tom mluvit a informovat. Vždy byl a bude důležitý styl a „značka“, kterou budujeme a která celou komunikaci a činnost organizace provází. Mottem naší kampaně je Empatie versus apatie, snažíme se tedy učit lidi být tu pro druhé. Například pro spolužáky onkologicky nemocných dětí je těžké s nimi mluvit, neví, jak na to. Podobných momentů je v běžném životě nemocných spousta, a právě proto má osvěta smysl. Kromě toho hájíme zájmy pacientů, protože jako spolek můžeme komunikovat se státními organizacemi, jako je ministerstvo školství nebo zdravotnictví, a přispívat tak k plošným změnám, které život pacientů usnadňují a dávají jim větší prostor soustředit se na uzdravení. Na základě všech těchto pilířů také nedávno vznikl portál Xko, což je rozcestník a první zastávka pro každého, komu do života jakýmkoliv způsobem vstoupí rakovina. Najdete tam informace, na koho se obrátit, co dělat i kontakty na lidi v podobné situaci.

Z pohledu brandingu se vám podařilo pro projekt vytvořit identitu, díky níž je nezaměnitelný. Můžete popsat, jak jste k současné podobě došli?

Naším symbolem je levandulový cylindr, který představuje odvahu a neústupnost a má superschopnost empatie. Ten

Akce Pink Bubble v červnu 2016, na níž si Martina Šmuková s přáteli vzala růžový cylindr jako módní doplněk v duchu nadačního fondu. Petr Vančura v něm ale ten den uviděl samostatný symbol projektu Fuck Cancer.

Heroes a Soldiers na focení s tématem „Žijem, tak si to užijem“.

Heroes a Soldiers na focení s tématem „Žijem, tak si to užijem“.

Akce WTFCNCR Flashmob, která zahájila festival Máme otevřeno na Praze 7.

nápad se zrodil na jedné akci Pink Bubble, kde se organizátorky zjevily v růžových cylindrech. Tehdy jsem hledal něco výrazného, bizarního, co upoutá pozornost a vystoupí z davu, a tyhle cylindry přesně tak působily. Náš cylindr má dnes levandulovou barvu, kterou jsme si nevybrali náhodou. Obecně platí, že každý typ rakoviny je spojován s nějakou barvou, všechny dohromady ale zastřešuje právě levandulová. A protože se věnujeme onkologickým onemocněním bez ohledu na jejich typ a zároveň je naším cílem spojovat, byla pro nás levandulová jasnou volbou.

Potom jsme došli k závěru, že je potřeba, aby se s tímto symbolem pojil i nějaký příběh, a tak jsme oslovili Darka Šmída, novináře a autora novely Superpérák, který pro nás dělá copywriting. Příběhu se ujal na výbornou a na základě jeho textu vznikl ve spolupráci se studiem DRAWetc. komiks, který myšlenku našeho cylindru jasně vysvětluje a pomáhá šířit dál.

Jak dnes vnímáte svoji roli ve Fuck Cancer?

Moje role byla výrazná hlavně před spuštěním a v začátcích projektu, kdy jsem s pomocí nových nadšených kolegů vytlačil pomyslný vozík plný kamení na kopec, to byla pro mě ta nejtěžší část. Pak jsme vozík pustili z kopce dolů, kde se kameny rozletěly do všech stran a znamenají práci spousty dalších lidí. Teď už projekt běží díky skvělému týmu, našim takzvaným heroes a soldiers, tedy pacientům a těm, kteří jsou jim v jejich boji oporou, a já jsem na jeho fungování pyšný. Já se dál věnuji značce, její viditelnosti, partnerstvím a tak dále. Užívám si, že mám v marketingu volnou ruku a nikdo mi neříká, co můžu a nemůžu dělat.

Co osobně považujete v rámci projektu ze nejsilnější moment?

Dojalo mě, jak skvělý ohlas kampaň měla hned po spuštění.

Petr Vančura, spoluzakladatel a místopředseda spolku Fuck Cancer

David Foldyna, spoluzakladatel a předseda spolku Fuck Cancer

Heroes a Soldiers na focení s tématem „Žijem, tak si to užijem“.

Je to silný pocit, když něčemu tolik věříte, dlouho na tom pracujete a samozřejmě to s sebou nese problémy a komplikace a potom se to stane skutečností. Projekt je venku a vy máte najednou díky kampani, nad kterou přemýšlíte opravdu dlouho, v prvním týdnu 7 tisíc sledujících na Instagramu, zásadním komunikačním kanálu celého projektu. To byl osobně i profesně velký okamžik. Zároveň mi udělala velkou radost reakce mladých lidí. Často o nich slyšíte, jak se o nic nezajímají a spoustu dalších špatných věcí, ale my jsme se mohli přesvědčit o opaku. Spoustě z nich to není jedno. A vynechat samozřejmě nemůžu ani moment, kdy se nám ozvala Česká televize kvůli spolupráci na seriálu Smysl pro tumor.

Tenhle projekt pro mě má ještě druhou rovinu satisfakce a tou je tým, jenž jsem už zmiňoval. K lidem, kteří dělají něco

pro ostatní a kteří se snaží pomoct, chovám velký respekt a moc si vážím všech, kteří s námi na Fuck Cancer pracují a posouvají projekt dál. Mým cílem je tyhle skvělé lidi neztratit, neztratit jejich energii a společně tvořit další projekty.

Jak může každý z nás projekt Fuck Cancer podpořit?

Každý je dobrý v něčem jiném, a proto se na nás může každý, kdo se chce do Fuck Cancer zapojit, obrátit a nabídnout pomoc v takové formě, jaká je mu nejbližší. Teď třeba sháníme šikovné lidi na tvorbu videí, ale limity na pomoc neexistují. Zároveň jsme spustili e-shop na našem webu, kde můžete projekt podpořit koupí merche.

Web: www.fuckcancer.cz

Instagram: @wtfcncr

Akce WTFCNCR Flashmob, která zahájila festival Máme otevřeno na Praze 7.

Když pocítíte rozdíl

Jak si představujete elektromobily budoucnosti? S vysokým výkonem umožňujícím dynamickou jízdu, rychlým nabíjením a chytrými technologiemi, které vám jízdu maximálně usnadní? Nové Volvo EX30 tohle všechno má, k tomu ale jeho vývojáři mysleli ještě na něco dalšího – jak se při jízdě budete cítit. Přišli proto s vozem, který se vám maximálně přizpůsobí a dokáže vytvořit atmosféru přesně podle vaší nálady.

text Tereza Vacková, foto Ondřej Košík

Dosud nejmenší plně elektrické SUV značky Volvo slibuje dojezd až 450 kilometrů a se zrychlením 0–100 km/h za pouhých 3,6 sekundy překoná veškerá vaše očekávání z dynamické jízdy, při níž vás nezpomalí ani nutnost nabíjení. Tento model totiž umožňuje dobít baterii z 10 na 80 % za pouhých 26 minut, což zajišťuje plynulý a bezstarostný průběh cesty. Díky asistenční technologii řidiče a dalším bezpečnostním inovacím bude každá jízda zároveň maximálně bezpečná jak pro vás, tak i pro všechny další účastníky provozu. Příkladem takové funkce je upozornění zadních radarů na cyklisty a koloběžky blížící se zezadu a zároveň dvouúrovňové upozornění při otvírání dveří, které varuje před nebezpečím srážky.

Přehledně a jednoduše Interiér vozu je vybaven inovativními technologiemi, jako je nový kombinovaný displej s úhlopříčkou 12,3 palce, který umožňuje snadné ovládání všech funkcí vozidla. Je umístěný tak, aby umožňoval dobrý přehled a zároveň se snadno ovládal z místa řidiče. Jeho horní část slouží především pro informace, které je třeba zobrazit a jsou důležité zejména pro jízdu samotnou. Tedy se jedná de facto o displej řidiče původně umístěný za volantem. Spodní část displeje umožňuje okamžitý přehled a ovládání navigace, zábavy, klimatizace, aplikací ve voze, telefonu, kamer parkovacího asistenta a dalších podpůrných funkcí. O prémiový zážitek z jízdy se stará také integrovaný soundbar, který je součástí standardní výbavy. Audiosystémy tohoto vozu byly pečlivě kalibrovány podle akustiky interiéru a reproduktory jsou dokonale integrovány do architektury vozidla, aby byl dosažen optimální zvukový zážitek bez ohledu na to, kde právě sedíte. Díky 5G konektivitě a datovému roamingu bez omezení si hudbu navíc můžete pohodlně přehrávat přes aplikace, jako je Spotify.

Interiér podle nálady

Abyste pro jízdu nastavili vždy tu správnou atmosféru, dává vám Volvo EX30 možnost přepínat mezi pěti motivy včetně ambientní hudby pro chvilkovou relaxaci. Přizpůsobit si můžete i osvětlení, které je inspirováno skandinávskou krajinou a ročními obdobími, stačí prostřednictvím centrálního panelu zvolit náladový motiv a severskou přírodu budete mít na dosah ruky. Tyto motivy se v kabině projevují barevným ambientním světelným a zvukovým zážitkem a jsou také znázorněny prostřednictvím působivé vizualizace zobrazené na středové obrazovce. V interiéru na vás navíc čeká nádherné, barevně sladěné čalounění a ekologický design. Využívání obnovitelných a recyklovaných materiálů nejen uvnitř, ale i v rámci celé konstrukce vozu přispívá k tomu, že uhlíková stopa modelu EX30 je

zatím nejnižší ze všech vozů Volvo. Volvo přináší do světa elektromobilů novou éru luxusu spojenou s technologií, ekologií a pohodlím. Důmyslné inovace EX30 zpříjemní vaši jízdu natolik, že předefinují vaše vnímání standardního zážitku z cestování autem a spolu s bezpečnostními a ekologickými vylepšeními vám jasně naznačí, jak bude vypadat jízda budoucnosti.

Volvo EX30

Cena od 869 000 Kč vč. DPH

Dojezd až 450 km

Zrychlení 0–100 km/h za 3,6 s

Doba nabíjení z 10 na 80 % za 26 min

Objem zavazadlového prostoru 318 l www.volvocars.com

Kamila a Ondřej Šiklovi alias the SIKLS

text Kateřina Černá, foto Ondřej Košík

Lidé vás znají jako cestovatelskou rodinu, jak ale začal váš příběh?

Náš příběh nebo „to“, jak jsme se možná lidem prvně dostali do povědomí, bylo skrz naši svatbu. Vzali jsem se celkem brzy (po 7 měsících), akorát jsme o tom nikomu neřekli a utekli do Cannes. Byli jsme mladí, odvážní a pro mnohé možná neohleduplní, ale dodnes toho rozhodnutí, jak jsme to udělali, nelitujeme. Bylo mi 23 a Ondrovi 25, každý jsme žili na druhém konci republiky a snažili se spojit naše cesty, ač jsme slýchávali, že to nemůže vydržet atd.

Vzali jsme to za druhý konec a začali si psát svůj příběh podle sebe. Uvědomili jsme si, že chceme, aby byl o nás dvou, a i pouhou myšlenkou na to, co tomu řeknou ostatní, necháváme psát jiné za nás. „Tam“ začala nejen naše cesta, ale i blog o nás…

Kdy tedy začalo vaše dobrodružství po světě „v jednom kufru“? A proč jeden kufr?

Tohle nekonečné dobrodružství začalo v roce 2017, kdy jsme se s Elliotem (prvním synem) vydali na cestu kolem světa. Opustili jsme jistoty, ale i závazky a koupili jednosměrnou letenku. Když to takhle píšu, zní to jako šílené klišé. (smích) Jak příběh o tom, jak jsme šli koupit banány do obchodu, ale ono to tak nebylo… nebylo to jednoduché, stálo to spoustu příprav, strachu, rozhodnutí, ale i odvahy… přece jenom už jsme nebyli 2, ale 3. Vepsat to do pár řádků se mi úplně nepodaří, ale aby to neznělo jen jako pohádka. Měli jsme našetřený určitý budget a věděli, že v momentě, kdy ho vyčerpáme, tak se vrátíme s holým zadkem zpět, takže jsme během cest navazovali spolupráce s hotely a vytvářeli pro ně obsah na jejich weby

a sociální sítě výměnou za ubytování zdarma. Psal se rok 2017, takže celé travel influencerství bylo v začátcích a byl tam prostor hledat a vymýšlet skulinky, i když člověk neměl na sociálních sítích velké publikum. Takhle se nám podařilo brouzdat po světě přibližně 7 měsíců… tohle byl náš začátek. Dnes nás je už 5 a mnoho se toho změnilo.

A proč jeden kufr?

No jednak nám vyhovovalo balit pouze jedno zavazadlo a taky při nákupu letenek jsme pouze s jedním zavazadlem šetřili.

Vejdete se stále do jednoho kufru i v 5?  Čekala jsem tuhle otázku. (smích) Lidi nás mají s tím jedním kufrem prostě spojený. Ano, naposledy při cestě do Japonska jsme letěli opět „v jednom kufru“, ale spíš tak nějak z recese.

Kolik jste navštívili zemí a které jsou vaše top 3?

Máme za sebou okolo 60 zemí celkem, ale to neznamená, že je člověk odborník na cestování, počet míst z nás určitě nedělá větší cestovatele. Cestování se snažíme přizpůsobovat dětem, ale zároveň nedokážeme být v rezortu na

jednom místě, takže hledáme během cest kompromisy, co chtějí vidět děti a co my. Mezi naše nejoblíbenější destinace určitě patří Namibie, Galapágy a Aljaška. Vím, nezní to příliš jako baby friendly destinace, ale opak je pravdou. Všechny vám nabídnou neskutečnou přírodní scenérii, „setkání“ se zvířaty v divoké přírodě a zároveň pocit bezpečí.

Cestujete se všemi třemi dětmi odmala. Čím je to podle vás nejvíc obohatilo? Vidíte v tom i nějaká negativa?  Vše má vždy svá pozitiva a negativa. Když vynechám klasické fráze poznávání nových míst a lidí, které děti většinou v útlém věku úplně neocení, tak z těch pozitivních můžu zmínit jazyk (angličtina), ale i celkovou komunikaci, kdy jsou tak trochu bezprostřední a nebojí se požádat o pomoc nebo se jít na cokoliv zeptat. Překonávání strachu z neznámého a rozšiřování komfortní zóny. Pozoruji, že čím jsou starší, učí se více pokoře – začínají totiž například vnímat rozdíly svého lehčího života oproti jiným dětem ve světě. Zážitky jsou nepřenosné a každý (ať dobrý, nebo špatný) vás posouvá o krůček dál, ale to nesouvisí pouze s cestováním, jen během cest naráží častěji na překážky, které musí zdolávat, ač jsou to mnohdy banality jako jiné jídlo, než jsou zvyklé, režim, zapomenutá hračka atd. Negativa? Určitě budou, vždy má vše dvě strany, ale počkám si, až mi o nich děti povědí samy svým pohledem a názorem. Co jim to vše dalo či vzalo a budu doufat, že pozitiva převládnou.

Není tajemstvím, že jste momentálně zakotvili na druhé straně polokoule. Proč Bali? A bude to vaše konečná destinace?

Kvůli dětem. Bali nebylo popravdě nikdy naší vysněnou destinací. Vždycky jsme tak nějak věděli, že máme toulavé boty. S Ondrou jsme oba studovali chvíli ve Státech, a tak jsme si i trochu mysleli, že právě tam budou směřovat naše kroky. Nikdy bych ale nevěřila, že zakotvíme právě tady… tak daleko od domova a v tak rozdílné kultuře. A je to úžasný. Není to kvůli teplu a moři, jak si mnozí většinou myslí, ale kvůli možnostem, aktivitám a životu, který to nabízí našim dětem a samozřejmě i nám. Nejstarší syn (Elliot) tady chodí do mezinárodní školy, věnuje se závodně plavání, hraje na klavír, trénuje box nebo filmmaking. Mladší dva jsou ve školce a v odpoledních aktivitách šlapou Elliotovi na paty. Bali je prostě místo mnoha tváří. Najdete tady přírodní ráj – rýžová pole, zelené zahrady i bílé pláže a tyrkysové moře. Usměvavé lidi, klid pro tělo i duši, ale i neskutečný chaos (ve kterém se přesto všichni usmívají), nepořádek a tisíce motorek, které se příliš neřídí pravidly silničního provozu, ale tohle všechno je Bali, a i právě proto se stává domovem mnoha expatů a vyhledávaným rájem pro turisty, každý si tady najde to, co hledá. Náš prostřední syn Levi by to zkrátil – můžu chodit bos… všude a kdykoliv chci. (smích)

Jestli to bude cílová destinace, kdo ví… zřejmě ne, ale kam se posuneme příště, necháme osudu a uvidíme, jak se naše životní karty dál zamíchají…

AMAZING NOVINKY

Konečně léto!

Spolu s příchodem dlouhých letních dnů, tepla a sluníčka se v mnohých z nás probouzí touha vydat se na výlety a cesty. Pryč z běžného režimu všedních dnů, utéct od shonu a stresu každodenních povinností a uniknout alespoň na několik volných dnů od kolotoče termínů… Pokud i vás něco vábí k tomu lehnout si jen tak na louku, toulat se spletitými uličkami historických měst, dívat se na hvězdy nebo z okna vychutnávat letní bouřku, pak věnujte pozornost následujícím řádkům. Přinášíme vám amazing inspiraci, kam se vydat a svoji touhu po cestovatelských zážitcích plně uspokojit.

text Dagmar Tichá, foto archiv uvedených míst

Jedlový potok

Místo, kde se propojuje sklářská historie, moderní design, krásná příroda Jizerských hor a klid. Místo, kde můžete zpomalit, dlouho spát, užívat si a prostě jen být.

Chaloupka Jedlový potok je památkově chráněný objekt –bývalá mačkárna skla v Josefově Dole. Společné chvíle tu jistě budete trávit v plně vybavené kuchyni včetně vinotéky s výbornými víny od českých vinařů a v jídelně u velkého stolu třeba při dobré večeři. Mimo jiné tu budete mít k dispozici bylinky z truhlíků! Co je víc než čerstvá domácí bazalka, petržel nebo pažitka?

Když bude venku hezky, sednete si na krásné terásce, budete se kochat přírodou a poslouchat šumění potůčku Jedlová, který protéká hned pod chalupou. Součástí

zasklené terasy s dubovým sezením je také gril, venkovní dřez nebo lehátka.

Nadčasové bydlení je vybavené dvěma ložnicemi, ve kterých jsou pohodlné rozkládací gauče s paměťovou pěnou pro další čtyři osoby. Každá ložnice disponuje vlastní koupelnou s barevně podsvícenou perličkovou vanou. A pozor – pro malé i velké dobrodruhy je ve stodůlce připravené zážitkové spaní.

K dispozici vám bude rovněž sauna s walk-in sprchovým koutem, samostatná toaleta a prostorná předsíň včetně pračky a sušičky, abyste s sebou nemuseli balit tolik věcí.

Součástí pozemku je parkoviště pro tři auta, kolárna i lyžárna.

Blatiny 11

Překrásné výhledy, romantická zákoutí, čistá příroda a aktivita každým směrem, kterým se vydáte. Obec Blatiny v samém srdci Žďárských vrchů okouzlí návštěvníky zejména malebnými chalupami, které jsou rozsety po okolních kopcích. Ty se v létě proměňují v rozkvetlé louky a pastviny. Dochovaná lidová architektura dává krajině neopakovatelnou atmosféru, do níž se odráží klid a přirozená krása místní přírody. Právě sem se můžete vydat do stavení s názvem Blatiny 11. Celá usedlost bude připravena jen pro vás. Pohodlím vás budou hýčkat čtyři originální dvoulůžkové ložnice, soukromí poskytnou tři krásné koupelny. V plně vybavené mo-

derní kuchyni bude nadšený každý domácí kulinář. Útulný obývací pokoj vyzývá ke společnému stolování, lenošení i zábavě. Pohodu dokreslí praskající oheň v krbu, ke grilování nebo posezení s kávou využijete prostorný dvůr. Celá stavba vám poskytne absolutní prostor a ničím nerušený klid, protože dvůr je ohraničen ze tří stran budovami. Velkorysý wellness s finskou saunou a vířivkou vám dovolí pustit starosti běžných dnů k vodě a užít si relaxaci naplno. V podkroví naleznete jedinečný prostor pro skupinové aktivity, meditaci či jógu.

Samy Žďárské vrchy a okolní krajina jsou ideálním místem pro bezpočet aktivit od horolezectví, pěší či cykloturistiku, golf až po rybaření.

Přijeďte si užít doslova božského klidu a starosti nechte za horami.

Pod vrcholem Koruna v Broumovských stěnách, v malé vísce Božanov, kde dávají lišky dobrou noc, naleznete chalupu Malá Venkovanka. Nabízí perfektní zázemí. Můžete si tu užít rodinnou dovolenou, stejně jako třeba rozlučku se svobodou nebo narozeninovou party. Pohodlně se tu ubytuje až 10 osob. Srdcem chalupy je útulný společný prostor s kuchyní, jídelnou a průhledovými krbovými kamny. Ve druhém podlaží se nacházejí tři ložnice a dvě koupelny. Další ubytovací kapacity jsou schovány v podkroví. Interiér chalupy je propojen s exteriérem pomocí velkých prosklených dveří v přízemí.

Venku se nachází bazén a dřevěná terasa, v jejíž zadní části je velký dřevěný přístřešek s venkovní kuchyní, sezením a grilem. Vedle pergoly najdete saunu s ochlazovacím bazénkem. Z terasy je krásný výhled na scenérii Broumovských stěn. Ve spodní oplocené části pozemku chovají majitelé čtyři kamerunské ovečky. Děti tyto kamarádská zvířátka jistě ocení.

Pozemek kolem chalupy je zcela oplocen, vjezd na něj zajištěn pomocí elektrické brány. Parkování přímo na pozemku je pro šest aut.

Z Božanova se můžete pěšky vydat do broumovských skal. Jsou v docházkové vzdálenosti a nabízejí bezpočet turistických tras různých délek. Nenechte si ujít ani vyhlídku z vrcholu Koruna.

Malá Venkovanka

Masná 130 House

Příběh psaný stoletími naší historie. Magická atmosféra malebného města, kterou si užijete s každým krokem v uličkách Českého Krumlova.

Více než 500 let stará budova Masná 130 se pyšní nejen vyhlášenou kavárnou stejnojmenného názvu, ale i prostorným a citlivě zrekonstruovaným apartmánem. Hledáte útočiště, kde se vám dostane soukromí v historickém duchu, jen kousek od centra? Jste na správném místě!

Masná 130 House představuje propojení historického restaurovaného interiéru se současným českým designem. Nabízí zážitek pro milovníky historie, architektury i moderního designu. Je unikátní i rozlohou – tvoří jej celé patro domu v původní kompozici včetně prostorné

terasy s výhledem do malebné ulice Parkán. Dominantou apartmánu je salon s vyřezávaným renesančním stropem. Mezi další dochované prvky patří původně malovaný strop či kamenné zdi karmínové a krémové barvy. Tmavý, na míru dělaný nábytek propojuje současný design s historií. Samozřejmostí je i prostorná koupelna. Ložnice je vybavena královskou postelí, jejíž čelo ze zadní strany navazuje na šatní skříň. Postel, ze které se vám nebude chtít vstát, je umístěna uprostřed ložnice a je nakloněna právě tak, aby byl váš výhled do historie co nejkrásnější. Kuchyňský prostor doplňuje plně vybavený sekretář s varnou i pracovní deskou pro případ, že si budete chtít připravit něco malého k snědku.

Glamping Skrytín

Schovejte se v přírodě, najděte klid a pohodu. Zažijte opravdovou tmu a krásné hvězdy!

Fanoušky výletů, nádherné přírody nebo romantiky potěšíme Glampingem Skrytín s výjimečným designem. Minidomek s útulným interiérem a lesem za zády vás zavede do světa plného klidu a naprostého uvolnění. To vše na pomezí romantického Českého středohoří a Českosaského Švýcarska, v obci Dobkovice, jen několik set metrů od zámku s totožným jménem Skrytín.

Domeček je postaven z dřevěných šindelů a navržen ideálně pro dvě osoby toužící zažít něco naprosto jiného a v úplném soukromí. Součástí je prostorná terasa, ze kte-

ré se budete kochat úžasnými výhledy do hlubokého údolí plného hustých lesů a lučního kvítí.

Uvnitř domečku najdete kuchyňku, pohodlnou manželskou postel, rozkládací gauč s velkým panoramatickým oknem do přírody a moderně zařízenou koupelnu. Pořádná dávku relaxu jistí také sauna, která je součástí domečku, takže nemusíte vůbec vycházet ven. Najdete ji hned vedle koupelny!

Glamping Skrytín i stejnojmenný zámek vlastní nejen stejný majitel, ale dokonce stojí jen několik set metrů od sebe.

Zakoupením pobytu pomůžete mimo jiné sto let starý zámeček rekonstruovat.

Glamping Podhájí. Malé útočiště, velké zážitky

Pouhou hodinu od Prahy se můžete ponořit do ticha. Lesy i louky na dosah ruky, stejně jako modravá hladina slapské přehrady. Jen vy, příroda a nebe nad vámi. Přes den vás uklidní zpěv ptáků, v noci praskání ohně. Ubytování jako žádné jiné najdete v domku pro dva v Podhájí u vesnice Nalžovice.

text Dagmar Tichá, foto archiv

Domek je malý a nenápadný, postavený pro dva nocležníky. Přesto v něm najdete vše, co potřebujete; pohodlné dvoulůžko, kuchyň, v níž kromě základního vybavení nechybí lednička, čerstvá káva a french press, koupelnu s teplou vodou a za oknem terasu s posezením a ohniště s grilem, nezbytnou to výbavu krásných letních dnů. Hlavními ingrediencemi vašeho pobytu však budou klid, ticho a dokonalé soukromí s famózním výhledem obrovskými okny, kdy z postele dohlédnete přes členitou zahradu až na vrcholky stromů.

Právě zahrada je určitě důvodem, pro který se do Podhájí budete rádi vracet. S klidem by se dala označit za dendrologický ráj, díky vzrostlým stromům a keřům vám zaručí absolutní soukromí. A pokud využijete malou privátní finskou saunu v její spodní části, můžete bez obav ze zvědavých očí vyběhnout do zahrady nazí a osvěžit se v sudu plném chladivé vody.

Glamping Podhájí je místo, které vám rychle přiroste k srdci. Jeho majitel Vítek Škop ho promyslel pro pohodlí svých hostů do posledního detailu, a navíc s láskou k místu samému. Jeho rodina totiž pozemek, na kterém domek stojí, vlastní po dlouhá desetiletí a v zahradě je nejeden ze stromů původně vánočním stromečkem, který tu zasadil

Vítkův tatínek, vášnivý zahradník.

„Jezdil jsem do Podhájí jako dítě za babičkou a dědou a kvůli covidu jsem se sem zase vrátil. Začal jsem to dávat všechno dohromady a postupně vznikla myšlenka postavit tu domeček na pronájem, aby místo dál žilo a jezdili sem lidé, kteří tu zažijí své vlastní krásné chvíle,“ vysvětluje

Vítek Škop, který na místní krajinu nedá dopustit.

Vše se snažil vymyslet tak, aby byla zachována organičnost prostoru. Mimo jiné proto nemá horní terasa zábradlí, aby

měl člověk pocit, že je vlastně v nekonečné džungli zeleně a klidu. Přitom je zachován komfort a pohodlí, aby ubytovaným nic nechybělo. A pokud by se vám snad zelená zdála fádní, můžete ji nahradit krbovou „televizí“. „Kamna mají schválně velké sklo, aby se do nich dalo opravdu dívat a v klidu rozjímat. Stejně tak u sauny jsem se snažil, aby byla situována s pěkným výhledem. Zkrátka je vše koncipováno tak, aby nic nerušilo úžasný rozhled na překrásnou přírodu,“ popisuje Vítek.

Výhledy vám nabídnou i případné procházky po kopcích vyrůstajících kolem slapské přehrady. Můžete se kochat krásou meandrů Vltavy a vydat se na Albertovy skály či zdolat místní vrchol Drbákov. Sama slapská přehrada je ideálním místem pro rozmanité vodní sporty. Vyzkoušet můžete například oblíbený paddleboard, jehož zapůjčení vám majitel rád zprostředkuje.

Po příjezdu vás na uvítanou bude čekat láhev výborného vína, a pokud budete chtít, není problém zajistit catering nebo dobroty na grilování, aby romantice, odpočinku a pohodlí nechybělo už opravdu nic a váš relax byl dokonalý. Stejně jako Glamping Podhájí.

AMAZING PEOPLE

Hrající kapitán

Amazing Places letos na podzim oslaví kulatiny! 10 let kouzelných míst v sobě nese nespočet inspirativních projektů, tisíce rezervovaných pobytů i nezapomenutelných zážitků nejen u nás a v sousedních zemích, ale i na vzdálených tropických ostrovech. Poslední tři roky celý tento kolotoč řídí Václav Vítek, výkonný ředitel, který rád řeší věci týmově a má přehled o každodenních maličkostech. Společně jsme si povídali o tom, co si Amazing Places nadělí k narozeninám, o trendech v ubytování i Vaškově osobním vztahu k cestování.

text Tereza Vacková, foto Ondřej Košík

Jak ses k Amazing Places vlastně dostal? Čtyři roky předtím, než jsem nastoupil, jsem provozoval jedno z Amazing míst, takže jsem o projektu dlouho věděl. Potom jsem během covidu narazil na volnou pozici, setkal se s Petrem Kotíkem a bylo mi jasné, že s ním chci pracovat, přece jen jde do všeho po hlavě a je to sparťan. Tehdy navíc

probíhala transformace Amazing Places, takže jsem před sebou měl nepopsaný list, nový tým a celkově jsme vlastně začínali znovu, a to byla výzva.

Co máš v rámci projektu dnes na starosti?

Jedna věc je pozice na papíře, to je výkonný ředitel,

jinak jsem vždycky dělal obchod a marketing, hledal jsem příležitosti, jak daný projekt zapojit do nových možností propagace, takže svoji roli bych nazval hrající kapitán. V praxi se snažím pracovat s týmem tak, aby měli všichni pocit, že projekt zastupují, nikdo tady není v pasivní roli. Mám trochu sklony k mikromanagementu, do všeho mluvím, o všechno se zajímám, což je asi občas kontraproduktivní, ale nerad ztrácím kontakt s nejjednoduššími věcmi. Jsem rád v první linii a nejinak je tomu tady.

Kdybys měl popsat svůj běžný den, jak by vypadal? Polovinu dne mi zaberou schůzky a plánování. Mám rád čísla, takže se dívám na denní report, sleduji naše výsledky třeba v oblasti account managementu nebo v rámci zákaznické podpory. Hodně se věnuji obchodu a marketingu, což prostupuje celým projektem i naším magazínem, a vzhledem k tomu, že se z nás stala technologická firma, zajímám se také o náš postup ve vývoji. Kromě toho jsem v kontaktu s kolegy z projektů, jako jsou třeba Kouzelné chaloupky, a sleduji i naše sociální sítě, zajímá mě, jak performují a co sdílíme.

Sleduješ čísla. Máš tedy vypozorované nějaké trendy v tom, co lidé na Amazing Places vyhledávají? Změnilo se něco? Překvapuje mě, jak výrazně šly nahoru hotely. V období ovlivněném covidem se bookovaly apartmány, chalupy, roubenky, glampingy, ale poslední dva roky se do popředí zase dostaly hotely. Dnes je patnáct z dvaceti našich nejúspěšnějších objektů právě z této kategorie. Jednak je to proto, že mají lidé rádi, když je o ně postaráno a na místě jsou služby pro dospělé i pro děti, a jednak hraje roli i dostupnost a vyšší ubytovací kapacita.

Amazing Places už dávnou nejsou jen místa v Čechách a na Slovensku. Kam jinam se dá vyrazit?

Mě hrozně baví Polsko. Po covidu se tam vrátila spousta lidí ze světových megalopolí s penězi a know-how, vkusem a energií přinést té zemi něco zpět. Většina nových míst, která vidíme, je úplně wow – je to designové, na krásném místě, mají skvělé fotky, web i sociální sítě. Je to produkt se vším všudy, takže to mě v posledních dvou letech nejvíc fascinuje. Jedno polské místo je navíc v rámci prodejů na Amazing Places od začátku roku na prvním místě.

Co se týče zahraničí, je zajímavý také projekt Češi ve světě. Jak to funguje?

Jsou to jednotlivá místa po světě, která provozují Češi.

Tenhle projekt má pro nás velkou váhu nejen proto, že je to příběh o úspěšném podnikání mimo republiku, ale je to také možnost pro ostatní Čechy vyjet na neznámá místa a cítit se tam dobře. Pokud někdo nevládne jazykem nebo je trochu bázlivější, může tohle být jeho bezpečný přístav. Pilotním objektem tohoto projektu je Bába na Bali a dál kolekci takových míst tvoříme, do konce roku by jich měly být nižší desítky.

Co musí objekt splňovat, aby byl Amazing? A co pro majitele těchto ubytování členství v Amazing Places znamená? Musí mít přesah, ať už je to historie, přístup k tradici, nebo design. Majitelé kouzelných míst chtějí být v dobré společnosti, mezi podobně smýšlejícími lidmi s podobným smyslem pro vkus a tvrdou práci, a proto tenhle privátní klub tvoří takovou rodinu sdílených hodnot. Dnes si můžeme neskromně přiznat, že na českém trhu není projekt, který by to dělal podobně jako my. Jsme parta lidí, která tomuto byznysu rozumí, má oko na krásná místa a dokáže ocenit, co majitelé prožívají. Naším cílem je dlouhodobě a šikovně propagovat naše místa mezi lidmi, kteří mají zájem o něco unikátního, a to podle mě majitele přitahuje.

Jakou roli v tvém životě hraje cestování?

Celý život jsem poměrně dost v pohybu, vždycky jsem rád cestoval a díky rodičům jsem tu možnost měl – moje maminka byla letuška, táta hoteliér a prezident hotelové asociace. Viděli jsme krásná místa po celém světě, různé hotely a resorty. Mezi roky 2009 a 2016 jsem se stěhoval různě po Evropě dohromady desetkrát, a nikdy mi to nevadilo. Teď mám dvě děti, s nimiž jsme zvyklí se sbalit a vyjet, ať už do hotelu, nebo pod stan. Řekl bych, že je pro mě cestování přirozené.

Jsou nějaké regiony, které bys doporučil na léto? Něco, co považuješ za nedoceněné?

Nedávno jsem byl na Tachovsku, kde jsem objevil krásné místo, které bude brzy u nás na webu. Je v obci Darmyšl a ztělesňuje to, co považuji za Amazing, zejména díky citlivé rekonstrukci a okolní přírodě. Bude to skvělá skrýš před letními vedry, která osobně moc nemusím. Zároveň mám jedno Amazing místo, což je dům mojí babičky v Podkrušnohoří, které

má v létě také velké kouzlo. Myslím, že v Čechách je pořád co objevovat a máme tady hodně regionů s velkým potenciálem. Právě západní Čechy podle mě zájem turistů teprve čeká. Roste to tam sice pomalu, ale určitě to bude stát za to.

Na co se teď těšíš?

Na to, co přijde po oslavení deseti let Amazing Places. Máme velké plány, mezi než patří třeba náš věrnostní program, který nechá fanoušky nahlédnout do světa Amazing Places

podobně, jako do něj vidí majitelé kouzelných míst. Plánujeme si ho nadělit k narozeninám, takže v září nebo říjnu. Nejvíc mě na tom baví právě ta gamifikace, protože hravost je to, do čeho jsem se v Amazing Places zamiloval. Je to volná disciplína, kterou ale všichni bereme velmi vážně, protože cítíme zodpovědnost vůči partnerům a fanouškům. Dalším dárkem k narozeninám pak bude spuštění projektu Kouzelné chaloupky, na němž už více než rok pracuje celý tým lidí.

Věřit v Apple byla má nejlepší sázka v životě

Petr Mára sám sebe označuje jako technologického evangelistu. Podrobný výčet jeho aktivit se ale do pár slov vměstnat nedá. Věnuje se odborným školením na téma nové technologie, natáčí videa o investování, autech, biohackingu a v podcastech mluví mimo jiné o tom, jak být šťastnější. Jak se z ajťáka, který se před třiceti lety zamiloval do značky Apple, stal influencer, jehož obsah konzumují statisíce lidí?

Dělá mu testování nejnovějších produktů technologických firem pořád ještě radost?

A neobává se odlidštění, které s sebou tato zařízení mohou přinášet?

text Radka Kachramanová, foto Štěpán Lohr

Je pravda, že Vaše cesta od nadšence do značky Apple k nejrespektovanějšímu odborníkovi na tato zařízení v zemi začala už v devadesátých letech?

Ano, bavil mě příběh Steva Jobse. Zaujal mě způsob, jakým firmu založil, i to, jak ho z ní potom vyhodili. Už tehdy mě zajímaly počítače a měl jsem možnost je používat. Byl jsem takový divnočlověk, který jako jeden z mála v této republice vyzkoušel software na Mac. Pracoval jsem s ním ještě v době, kdy to nebylo cool, a upřímně řečeno jsem ani tehdy nepočítal s tím, že Apple takovým způsobem vyletí.

Jak jste se tehdy vůbec o osobě Steva Jobse dozvěděl?

Asi z Ábíčka. (smích) Na začátku devadesátých let jsem si našel knihu s jeho životopisem, to bylo ještě před tou druhou érou, než začaly vznikat produkty jako iPhone a iMac. Vlastně je zajímavé, že o něm v té době už nějaká kniha vyšla.

Jak zpětně Vaši tehdejší sázku na Apple hodnotíte?

Jako tu nejlepší mého života.

Kde jste jako kluk k takové technice vůbec přišel?

Můj otec se pohyboval v grafice. Tehdy panovalo všeobecné přesvědčení o tom, že Apple je především pro umělce. Jeden stroj jsme koupili domů a já na něm zalamoval časopisy, byla to moje první brigáda. Hrál jsem si s možnostmi toho softwaru, zajímalo mě to a bavilo.

Když jsem šel na střední školu, koupil jsem si na šílený leasing iMac a na něm jsem začal tvořit webové stránky.

Takže jste se touto cestou stal zároveň jedním z prvních ajťáků u nás.

Vlastně ano, na střední škole jsme se věnovali programování, to v devadesátkách nebylo úplně běžné. Dneska je cool být developerem, ale tenkrát bylo programátorů

málo. Učitelé na škole byli vlastně jen hodinu před námi. Někteří spolužáci byli tak chytří, že byli i před nimi. Já jsem ale tak moc dobrý programátor nebyl. (smích)

V jednom z rozhovorů jste přiznal, že Vám trvalo 13 let, než Vám technologie začaly vydělávat. Opravdu to byla tak dlouhá cesta?

Prvního iMaca jsem si pořídil v roce 1994. Applem jsem se pomalu začal živit kolem roku 2005, kdy jsem pořádal první semináře a workshopy a pořádně se to rozjelo v době, kdy Apple vstoupil na tuzemský trh, což bylo v roce 2010. Upřímně jsem tehdy nepočítal s tím, že se ta značka tak moc posune, nevěnoval jsem se jí kvůli možnému profitu. Tehdy to byla hodně niche designová značka. Většina lidí ji má dneska spojenou s iPhony, ale ta firma má daleko zajímavější historii. Už jen to, že byla na konci devadesátých letech před krachem, který zvrátil Steve Jobs najatý zpět do firmy za jeden dolar, je neskutečně zajímavé.

Proč si myslíte, že Apple nakonec tak moc uspěl?

Důležité byly dvě věci. Zaprvé se Jobs do firmy vrátil jako zkušenější člověk a značku posunul více k designu. A zadruhé byl zlomovým produktem iPod, hudební přehrávač, který otevřel dveře iPhonům, telefonům úplně jiným než všechny ostatní na tehdejším trhu.

Myslíte si, že i bez Jobse a jeho nápadů je Apple stále progresivním hráčem na trhu?

Progresivním ne, na to už je Apple příliš velký. Dnes je to už velmi konzervativní firma, dělá jen drobné změny, aby neztrácela uživatele. Jobs byl skvělým kapitánem, když byla potřeba rychle vyrůst, a Tim Cook (stávající CEO) je skvělý v hlídání brandu tak, aby se vyvíjel, ale zákazníci neodcházeli.

Stále ale přicházejí s novými produkty.

Ano, naposledy s brýlemi Vision Pro. Trh s mobilními

telefony pomalu končí, není v něm už moc co inovovat a je nutné se tomu přizpůsobit. A Apple společně s Metou sází na zařízení pro smíšenou realitu, které tu placku nahradí. Zatím jsou ty brýle ale strašně drahé, ke koncovému zákazníkovi se dostanou až časem.

Vnímáte je jako hrozbu pro fungování lidí a jejich sociálních vazeb?

Díky technologiím jsme čím dál tím více produktivní a máme se objektivně lépe. Domnívám se, že ty brýle budou přinášet prospěch lidem, kteří jsou schopni se na rychlost doby adaptovat. Pro ty, kteří to nedokážou, to bude určitě náročnější. K technologiím je potřeba přistupovat obezřetně, ale je to pořád jenom nástroj, záleží na lidech, jak ho budou využívat. Úkolem lidí je přizpůsobovat se jakékoliv změně. Věřím tomu, že nám technologie budou čím dál více pomáhat být efektivnější.

Takže nepatříte mezi odborníky, co se rychlého rozvoje například umělé inteligence obávají?

Myslím si, že je správné se obávat. Zároveň ale nikdo zatím není schopný simulovat nebo říct, co pro nás bude umělá inteligence v budoucnu znamenat. Každý názor je jenom pocit. Můj přístup je opatrný – je třeba vnímat potenciální nebezpečí, mluvit o regulaci skrze instituce, ale snaha ten vývoj zpomalit je podle mě nesmysl. Takhle svět nefunguje. AI je s námi od začátku počítačů, není to žádný nový pojem. To, co se teď v rámci umělé inteligence prezentuje, je jenom začátek, kroky vedou k obecné AI, což je něco, co bude pravděpodobně stejně inteligentní jako člověk, a to bude velká otázka pro lidstvo.

Souhlasíte s tím, že s rozvojem AI nás čeká i odlidštění?

Věřím tomu, že lidé se chtějí potkávat a interagovat spolu. Máme mnohem více kontaktů, než jsme měli dřív, jen je velká část z nich virtuálních. Většina z nás touží po vztahu, chce

zakládat rodiny, setkávat se s přáteli. To se podle mě nezmění. Zároveň je mi jasné, že existují lidé, kterým je ve virtuálním světě lépe a život v tom reálném je pro ně náročnější.

Máte pocit, že se Vám s technologiemi žije jednodušeji?

Myslím, že život byl jednoduchý před příchodem zemědělství. (smích) Pocit štěstí zažívali lovci a sběrači častěji, ale také žili kratší dobu. My jsme daleko více odpojeni od těla a toho, co zažíváme. Čím víc technologií máme, tím víc pracujeme. Což ale neznamená, že všechny výdobytky doby musíme používat. Jsme zvyklí kopírovat se navzájem a občas se v tom ztrácíme. Cílem by mělo být najít cestu především k sobě.

K tomuto postoji jste si došel časem?

Ano, nejvíce mi v tom pomohla rodina. Technologie mě baví, zároveň si uvědomuji omezenost času, který na této planetě všichni máme, a podle toho si rovnám priority.

Které trendy rezonují ve Vaší bublině nejintenzivněji?

Pořád se motáme kolem krypta, virtuální reality a umělé inteligence.

Work-life balance je určitě zajímavé téma, ale když vidím, že ho řeší lidé, kterým je dvacet, přijde mi to předčasné. Všechny dnešní možnosti stojí za objevování a mladí lidé by je podle mě měli zkoušet a méně řešit to, jestli a jak moc jsou v zenu. Generace Z k tomuto tématu přistupuje hodně jinak, než jak tomu bylo u nás.

Hodně se také diskutuje o tzv. longevity. Lidé budou chtít čím dál více žít delší a kvalitnější život. Pokud budou mít peníze na to si ho koupit, tak to udělají.

No a samozřejmě rezonuje digitální detox, to je něco, na co se chystám už několik let. Můj čas na internetu je vysoký, trávím na něm více času než moje děti. Na druhou stranu se chlácholím tím, že je to součást mé práce.

Jste otevřený i ohledně zdravotních potíží, které Vás poslední roky trápí.

Ano, mám problémy se zažíváním, do detailu bych nezacházel. Prošel jsem spoustou biologických léčeb, kortikoidy, meditacemi, zkoušel jsem toho opravdu hodně. Pomohla mi carnivore dieta, ale život mi změnil až kurkumin. Konečně jsem se dostal do remise. Jsem ale v tom hodnocení zatím opatrný, doufám, že mi to vydrží co nejdéle.

Poslední dobou se hodně věnujete tvorbě videí na YouTube. Myslel jsem si, že tato platforma je pro děti a nemá pro mě potenciál. To byl největší omyl mého života. Účet jsem na něm měl od roku 2006, ale deset let jsem ho vůbec nepoužíval. Teď na něm tvořím už šestým rokem, hodně tomu pomohl covid, kdy lidé konzumovali více online obsahu. Tehdy jsem měl naplánované přednášky půl roku dopředu a ze dne na den jsem měl prázdný kalendář. Je ale pravda, že jsem se rychle rozkoukal a vše překlopil poměrně rychle do onlinu.

V onlinu neděláte ale jen odborné přednášky, tvoříte i méně odborná videa, kde mimo jiné rozbalujete telefony. Něco jiného je přidat hodnotu a něco jiného je zaujmout. Lidé mají zájem o rychlou zábavu. To video, kde jsem rozbaloval dva iPhony, bylo jedním z mých nejsledovanějších videí za poslední dobu.

Pořád Vás tvorba videí a obsahu baví?

Jasně. Hlavně teda kvůli lidem. Je ale pravda, že po těch letech přirozeně trošku otupíte. Na spoustu nových produktů koukám o dost víc kriticky. Hledám čím dál víc divné věci, ty mě baví zkoušet. Je v tom pořád hodně dětskosti, hraju si s hračkami, ke kterým běžní lidé nemají přístup. Mám velké štěstí, které si uvědomuji. Musím říct, že se cítím moc dobře, vlastně o dost lépe než třeba ve dvaceti.

Ekoluxusní

Při návštěvě Karlínského beauty butiku Byssine se budete cítit díky promyšlenému designu jako na filmové scéně a vůně ekoluxusních produktů vás doslova unesou do různých koutů světa. Majitelka Lenka Šťastná tu představuje komplexní sofistikovaný přístup k sebepéči.

text Kateřina Černá, foto Štěpán Lohr

Prostředí, které jste vytvořila v karlínském beauty butiku, jednoznačně zaujme rafinovaným spojením historických prvků se sofistikovaným současným designem. Kdo stojí za tímto až filmovým laděním?

O návrh interiéru se postarala Nora Sopková, která je profesně spojená se set designem pro filmový průmysl. A i to, jak vznikla naše spolupráce, je zajímavá story. Původně jsem Noru oslovila s tím, aby se postarala o set design produktů na naše plánované focení. V té době jsem už měla zaplacený návrh u jiného designérského studia. Když jsem ale přijela do její zahrady za Prahou, kde si budovala bydlení, už se mi hlavou honila myšlenka, že nejlepší by bylo, kdyby se do návrhu mého prostoru pustila ona. Vizuálno, jaké je Nora schopná vytvořit, je pro mě fascinující. Její kreativní přístup, cit pro barvy a komplexní uvažování nad věcmi mě přesvědčily o tom, že je tím správným člověkem. Aniž bychom se dobře znaly, vybudovala prostor, který se mnou dokonale souzní.

Máte za sebou dlouhou cestu spojenou s ekoluxusní kosmetikou. Jaké byly začátky a co vás přivedlo nakonec k myšlence otevřít v Karlíně kamennou prodejnu?

Věděla jsem, že chci i tady v Čechách mít na výběr z krásných skincare značek, které jsem znala ze svých cest a měla chuť je českému publiku zprostředkovat.

V tu dobu jsem si to nejspíš moc neuvědomovala, ale podvědomě musela být jednou z motivací i osobní potřeba sebepéče. Tu vnímám dnes víc a víc jako jednu z forem sebelásky, kterou každý z nás potřebujeme. Péči vnímám jako hlubší proces – cestu k sobě a práci na sobě. A také životní styl – zda-

leka nejde jen o to, co „natřu na povrch“. V roce 2017 se v mé hlavě začal formovat celý koncept. Nejprve jsem se spojila s Mikinou Dimunovou, která se postarala o vizuální identitu, a ruku v ruce jsem začala oslovovat vybrané značky. Vzhledem k tomu, že jsem neměla web, prodejnu ani název, nebyla ta cesta úplně lineární.

Internetový obchod začal fungovat v létě 2019, následně jsme si vyzkoušeli pár pop-upů a zájem o značky z našeho portfolia mě utvrdil v tom, že je na čase mít svoji prodejnu, kde by si naši klienti mohli všechny ty značky mimo mainstream vyzkoušet na vlastní kůži. Začala jsem hledat prostory v Karlíně. Mám to tu moc ráda a byla jsem přesvědčená, že takové místo sem patří.

Přírodní, udržitelné, eko či bio kosmetiky je na trhu velké množství a pro mnoho lidí je těžké se ve značkách vyznat. Čím se odlišuje váš výběr a co dělá z vašeho pohledu značku v tomto segmentu luxusním zbožím?

Aktuální nabídka je výsledkem systematického výběru jednotlivých kategorií produktů, které mi v portfoliu chyběly. Takže u nás najdete skincare, péči o tělo a vlasy, výživové doplňky, bylinné čaje, vonné tyčinky a aromaterapeutické interiérové vůně a svíčky – i tyhle drobnosti jsou pro mě formou sebepéče, když si chceme udělat hezky.

Za mě luxus v kategorii krásy definuje nejvyšší kvalita použitých ingrediencí a produkt formulovaný v dobrém slova smyslu jednoduše, tj. s vysokou koncentrací aktivních látek a současně co nejméně zatěžující pleť. Je to balanc mezi vysokým požadavkem na účinek a minimalismem, který je šetrný jak k pleti, tak k planetě. Vnímám, že luxusem je i individuální

přístup, a proto svou službu nazýváme „beauty concierge“. Snažíme se o velmi osobní zážitek.

Pro jaké značky máte výhradní zastoupení a v čem jsou výjimečné?

Ekluzivně najdete v našem portfoliu značky Ayuna a Max and Me. Ayuna je španělská high-tech kosmetika, u níž za každým novým produktem stojí řada let výzkumu a vývoje. Velmi koncentrovaná a účinná péče založená na přírodních látkách. Tato značka má obrovský úspěch například v Asii. Max and Me je rakouský „high-vibe“ brand, který říká, že to, čím živíme svou pleť, tělo a duši, nás formuje. Vybírá si přírodní látky, oleje a esence nejvyšší kvality a v každém kroku výrobního postupu posiluje pozitivní energii použitých látek. Výsledný produkt pak na buněčné úrovni harmonizuje interní procesy, pleť i naše nastavení.

Jaké jsou vaše klientky? Přicházejí i muži?

Náš butik navštěvují ženy, které koncept péče o sebe samé pojímají holisticky, dobře znají samy sebe, přemýšlí nad svými potřebami, nehledají short-cutová řešení a jsou ochotné si v každodenním shonu najít čas pro sebe. Podíl mužů, kteří jsou otevřeni objevování nových možností, jak o sebe pečovat, mezi našimi klienty postupně narůstá.

Vytvořila jste v butiku také prostor pro vyzkoušení kosmetiky na vlastní kůži…

Součástí našeho prostoru je diskrétní „zákoutí“, kde se můžou naše klientky usadit a vyzkoušet si na vlastní kůži, jak jim textury z našeho portfolia budou vyhovovat. Chceme, aby měly čas najít si pro sebe to, co jim je příjemné.

Která značka je vaší srdeční záležitostí? Jaké produkty sama používáte?

Srdeční záležitostí je pro mě řada od Max and Me, jejich tělové oleje používám denně a masku na obličej Mask & Wash alespoň týdně. To je značka, která mi svým konceptem a filozofií připomíná, že skincare není jen o „zautomatizované aplikaci nějakých produktů“, ale dá se pojmout jako vědomý rituál, kdy jsem sama se sebou, opečovávám se, vím, že ingredience v produktech mají transformující sílu a že působí i na buněčné úrovni. Se zakladatelkou značky Tanjou Gruber mě pojí přátel-

ství, a když jedu do Vídně, navštívím vždy Garden Studio, kde jejich produkty vznikají.

Na podzim plánujeme s Tanjou event pro zákazníky, aby i oni měli možnost poznat značku blíže. Z ostatních značek používám denně vitamin C, který rozpouštím v hyaluronovém & perlovém toneru, obojí od značky Agent Nateur, a krémy od Ayuna. Vybírám si to, co aktuálně potřebuji, a kombinuji jednotlivé produkty napříč značkami.

Čemu momentálně věnujete nejvíce pozornosti a jaké máte plány do budoucna?

V tuhle chvíli je mým záměrem rozšířit portfolio o nové značky. Absolvovala jsem školení v Pařiži u Cecily Braden, americké expertky na manuální lymfatické masáže, která vyvinula speciální kartáč na masáž obličeje i těla, a ráda bych tento produkt nabídla našim klientům. Ve fázi zrodu je i nápad spojený s jedním high-tech beauty ošetřením, tak uvidíme, jak se mi vše podaří skloubit.

Sounáležitost těla i duše

Díky tomu, že se právnička Michaela Havlíčková rozhodla pověsit paragrafy na hřebík, vzniklo pohodové místo se stylovou kavárnou, kde navíc probíhají jedny z nejlepších cvičebních lekcí v Praze. SouLadronka je oázou, butikovým studiem jako stvořeným k setkáním i vzájemné inspiraci.

text Kateřina Černá, foto archiv

Touha a chuť cvičit je u žen přirozená, ale velmi často ztroskotá na tom, že ve svém nabitém programu začnou cvičení vnímat ne jako radost, ale jako další povinnost, jako další úkol na nekonečném seznamu povinností. Vaše studio ovšem působí spíše jako relaxační zóna. Místo, kam si jde člověk odpočinout. Co vás inspirovalo k tak autentickému designu i konceptu?

Tento koncept do sebe promítá nejen moje dlouholeté zkušenosti, ale také potřeby mých kamarádek a známých. Můžeme sem zamíchat pocity žen ze společných tělocvičen, absenci místa, kde mají klid, vytvoření prostoru pro navazování nových přátelství. Potřebu krásného a inspirativního prostředí, potřebu pestrosti. Zároveň je tu také touha po pohybu a obrovský tlak na ženy, aby vypadaly stále skvěle a byly atraktivní. A do toho rodina, práce a věčný nedostatek času. Jsme vyčerpané a každá položka na našem seznamu jen zvyšuje míru našeho stresu. Myslela jsem si, že je to problém mé generace, ale teď, když jsem dennodenně obklopena klientkami různých věkových kategorií a mám možnost si s nimi povídat, nebo jen sledovat jejich tempo, si uvědomuji, že se to týká nejen žen na kariérním vrcholu, ale i žen velmi mladých či žen, které již překročily šedesátku.

Já jsem proto především chtěla zabránit tomu, aby klientky

vnímaly objednání lekce tak, že se zavazují k další povinnosti. Proto jsme spolu s týmem lektorek, masérkou a fyzioterapeutem Jakubem vytvořili místo, kam ženy chodí rády. Kam mohou vkročit bez pocitu tlaku a s úsměvem a kde budou mít jistotu, že nic není problém. Mám neskutečnou radost, když můžu sledovat, že to funguje, že celé to úsilí udržet kvalitu všech služeb na nejvyšší úrovni dává velký smysl. Často mi ženy říkají, že se tady cítí vítané a díky návštěvám zde se jim úplně změnil život. Ještě jsem ani jednou neslyšela, že by někdo přišel a řekl, že se nemůže dočkat, až bude mít odcvičeno, těší se sem a častokrát se jim ze studia nechce odejít. Proto není nic výjimečného, když u nás vidíte ženy, které si tu vytvořily pracovní zázemí a před nebo po lekci, uvnitř nebo na terase, se snídaní nebo bez se v klidu věnují svým pracovním povinnostem. Cítí tady tu přátelskou atmosféru, kde je nikdo ničím nelimituje. Jsou tady skupinky přítelkyň, kamarádek, které přijdou na dynamickou lekci nebo si zaběhat, navážou jógou nebo rehabilitační či strečinkovou lekcí a pak usednou ke kávě či brunchi a dobijí si energii společně stráveným časem. Takže ano, SouLadronka není jen o cvičení, tudíž jít na „lekce“ se u nás nebere jako povinnost, ale jako součást příjemného zážitku. Cílem bylo od počátku vytvořit prostor, kde by měla

každá z návštěvnic chuť se nejen vybít, vyčistit hlavu, odložit

stres, načerpat energii, ale třeba i sdílet svůj příběh beze strachu z posuzování, poměřování či soudů. Kde každá z nás může bez rizika odložit ego a nechat jen plynout čas. SouLadronka je exkluzivní, empatická, bezpečná a milá ke všem. K těm, které si sem přijdou třeba jen posedět a dívat se do přírody se sklenkou vína, i k těm, které si tu chtějí něco přečíst, něco nového se dozvědět či si zajít na masáž. Nemusí jít cvičit, to záleží na jejich okamžité náladě.

Jak to máte se sportem a pohybem vy osobně?

Jako bývalá vytrvalostní běžkyně jsem inklinovala k výkonnostním sportům, někdy jsem věci možná až příliš hrotila. Zastavila mě až operace páteře. To byl moment, kdy se pro mě něco zásadně změnilo. Začala jsem víc přemýšlet nad tím, co mě dělá šťastnou, a že ne vždycky to musí bolet. Až tehdy jsem objevila relaxaci, kouzlo rehabilitačních cvičení, strečinku a jógy. Ujasnila jsem si, že i kompenzační, nedynamické techniky umí přinést tělu, hlavě a duši úlevu, vyrovnanost i pocit blaženosti. Základem SouLadronky je pohyb v jeho nejrozmanitějších podobách. Ovšem vždy s respektem k aktuální fyzické kondici našich klientek. SouLadronka je o souladu, souznění, sounáležitosti těla a duše a o chuti tvořit vše společně. Od počátku bylo záměrem vytvořit místo, kde si vybere svoje lekce oprav-

du každá žena. Zaměřujeme se na ženy, které vědí, co od života chtějí, a také, co v jejich životě nemá místo. Uvědomují si, že čas je jejich drahou komoditou, a když ho investují do sebe, očekávají od toho opravdu maximální satisfakci. Chtějí si odnést zážitek, příjemný pocit i vědomí, že o sebe mohou nechat pečovat… a o to tady jde. Není to opravdu jen o cvičení, je to o komplexitě – vizuální krásno, čistota, vůně, vlídnost, pohoda a úsměv, a to i při náročném cvičení. K tomu pocit sounáležitosti, „komunita“, kterou pocítíte, i když přijdete poprvé.

Součástí vašeho studia je také příjemná kavárna, kde připravují i vyladěná smoothie. K dispozici je i výživová poradkyně… Ano, na to jsem opravdu pyšná, je to jedna z věcí, která nás odlišuje od naší konkurence. Tento výjimečný klubový prostor. Ženy k nám obvykle chodí už oblečené přímo na cvičení, (ne)nalíčené, (ne)učesané, jakkoliv jim je to pohodlné, vědí že s tím, jak vypadají, si nemusí dělat hlavu. Zaparkují u nás bez problémů, nikdo je tu neokukuje, nikdo nekritizuje. Před či po cvičení se tady pohybují, občerstvují, všimla jsem si, že už mají svá oblíbená místa, nechci říct přímo zasedací pořádek, kde si obvykle sedají, dají si nohy na lavici, něco si přečtou, vyřídí si své pracovní záležitosti nebo si jen povídají mezi sebou. K tomuto konceptu se prostě hodí dobroty v té nejvyšší kvalitě a připravené s láskou. Pokaždé

je z čeho si vybrat. Navíc vše, co u nás naleznete, je čerstvé, zdravé, nutričně vyvážené, a především lahodné. Ať už mluvíme o kávě, nutričně vyvážených bowls s ořechy, ovocem, přes náš domácí chléb s domácí pomazánkou nebo jen máslem a solí, až po různé druhy ovocného či zeleninového smoothie.

Co ještě svým klientkám nabízíte?

Cílem bylo od počátku vytvořit prostor, kde si každá z návštěvnic najde to, co ji udělá šťastnou. Někdo to nalézá ve cvičení a překonávání sama sebe, někdo v navazování nových kontaktů, další se více orientují na naše workshopy. Právě ty se snažíme dělat velmi pestré a inspirativní. Může jít o floristiku nebo v rámci našeho čtenářského klubu o literaturu či film. Nabízíme širokou škálu témat, hledáme, které oblasti ženy zajímají a naplňují a na které ve svém životě jen stěží hledají čas a příležitost.

Cvičení probíhá většinou ve skupinách. Prázdninové období může s nastaveným systémem pořádně zamávat. Jak bude u vás vypadat letní provoz?  Nyní je to pro nás aktuální téma. Nechtěly bychom o prázdninách zavřít, na druhou stranu chápeme, že letní čas nahrává outdoorovým aktivitám, dovoleným i odpočinku, ale chceme velké části klientek dopřát kontinuitu, takže plánujeme každo-

denní provoz. Právě probíhá anketa o preferované časy ranních a večerních lekcí. Na individuální lekce je samozřejmě prostor vždy. U nás je vše o domluvě.

Chystáte pro své klientky nějaké novinky?

Celý koncept SouLadronky je vybudován na těsném propojení studia s klientkami. Je to takový fluidní koncept, jak jsem říkala, ženy tady po lekcích zůstávají nejen na kávu, ale diskutují spolu na různá témata, vyměňují si typy, rady a zkušenosti všeho druhu. Takže během prvního roku fungování vznikl kulturní klub, kdy se jednou za měsíc sejdou krásně oblečené, s červenou rtěnku a diskutují u vína či čaje. Neuvěřitelně mě těší, jak nádherné jsou to večery. Nebo naše dnes již vyhlášené „kytkobraní“ na terase. Milovnice volejbalu mají u nás svůj středeční beachclub, tedy využívají přilehlé kurty a po hře prostory naší terasy k posezení a osvěžení. Pořádáme i sobotní lekce, které jsou spojeny s brunchem, a velmi oblíbené nedělní večerní lekce. Novinky tedy vznikají každý den a dá se říct s každou novou potřebou našich klientek. Kouzlo toho všeho je totiž v osobním kontaktu, a proto trávím v SouLadronce už přes rok každý den, abych mohla být v kontaktu s novými i stávajícími klientkami, které umí nadefinovat své potřeby. Možností je díky nádhernému zázemí a usazení do parku nespočet. Do budoucna plánujeme koncerty na terase, ochutnávky vín

spojené s kurzem grilování, nabídku piknikových košů pro návštěvníky parku a mnoho dalšího. Věřte mi, že už dnes mám plány na příští 3 životy.

Oblíbené je i cvičení venku. Má vaše studio i tyto možnosti?

Studio stojí uprostřed parku Ladronka a byl by hřích toho nevyužít. Protože právě Ladronka nabízí mnoho nepřeberných úseků ideálních pro výběhy, pořádáme i běžecké kurzy pro pokročilé a nově i výběhy pro radost. Je to krásná příležitost jak spojit pohyb s objevováním krásných, skrytých zákoutí, která park nabízí. Právě i na takovýchto místech jen kousek za studiem je ideální prostor pro rozbalení karimatek, takže za vlídného počasí cvičíme i venku nebo kombinujeme lekce venku s docvičením, strečinkem v sálech studia.

Je možné domluvit si i soukromou hodinu? V jakém režimu pracují vaši lektoři?

SouLadronka je tady pro klientky. Takže jakékoliv přání nezůstane nevyslyšeno. Snažíme se vytvořit fixní, pravidelný rozvrh s lekcemi od rána až do večera, tudíž nabídka skupinových lekcí (zde podotknu, že skupina je u nás max. 8 žen) je velmi pestrá. Zatím vždy vyjdeme vstříc potřebám klientek, které z nějakého důvodu preferují lekce individuální nebo tzv. duety matka s dcerou. Na své si přijdou i kamarádky či skupinky

kamarádek, které touží po lekci uzavřené jen pro ně. Máme dva sály, možností je mnoho.

Co oceňují vaše klientky nejvíce?

Soustředila jsem se na to, abych nabídla to, co chceme každá –mít svoje místo pro svůj rytmus a svou představu. Mým záměrem je přijít s vhodným cvičením pro ženy všech věkových kategorií a umožnit jim, aby si našly svoji vlastní cestu k pohybu a dobrým pocitům z něj. Oslovit také ty, které se po vhodném cvičení, přiměřeném jejich možnostem, teprve rozhlížejí. Vedle propracovaného spektra skupinových a privátních pohybových lekcí můžeme nabídnout i masáže a služby profesionálních terapeutů z oborů nutričního poradenství a fyzioterapie. Ti jsou pro mnoho žen zásadní, protože efektivně pomůžou s péčí o tělesnou a duševní rovnováhu… Ale teď asi mluvím jako hrdá majitelka, že? Pokud budu upřímná, myslím, že naše klientky nejvíce oceňují to, že my je vnímáme. Nasloucháme jejich potřebám a dáváme jim jistotu, že my jsme tady pro ně. Nemáme potřebu hrát si na členské kartičky zatavené v plastu. Naše klientky známe jménem. Víme, co mají rády, víme, co jim nabídnout, aby je to potěšilo. Myslím, že oceňují to samé, co já. Ten pocit, že k nám vstoupíte, poprvé nebo posté, a máte pocit, že jste přišla mezi kamarádky, které znáte roky.

Filmové sny

Ředitelce unikátního multižánrového festivalu Nikol Tošenovské nechybí odvaha ani energie. Setkaly jsme se krátce po úspěšném prvním ročníku fest1valu, věnovanému architektuře, designu, filmu a módě. Díky Nikol industriální Dolní Vítkovice v květnu na celý týden ožily hvězdnými jmény, odvážnými modely, filmovými premiérami a konferencemi.

text Kateřina Černá, foto archiv

Vaše agentura dlouhá léta pořádá eventy pro významné klienty a její jméno bylo dlouhodobě spojeno i s mezinárodním festivalem Febiofest. Rozhodli jste se uspořádat letos vlastní festival, což je pro Ostravu další příležitost být vidět. Kdy se váš příběh spojil s oblastí Dolních Vítkovic?

Uplynulo už deset let od doby, kdy se manžel doslechl o zrezivělém areálu v Dolních Vítkovicích. Tenkrát bylo v plánu udělat

z tohoto území kulturní centrum Ostravy. Když s tím manžel tehdy přišel, moc jsem nevěřila, že se něco takového opravdu může povést, a netušila jsem, co nás tam čeká za překvapení. Ale on je vizionář, takže má i velkou představivost, věděl, že to bude velký krok jak pro Ostravu, tak pro nás, pro naši agenturu. A tak se nám nakonec podařilo koupit vlastní budovu, která byla tehdy ještě v polorozpadlém stavu.

Chce to umět čekat a správně se rozhodnout...

Rozhodně ano, ta budova je kulturní památkou, a proto vše okolo rekonstrukce podléhá dlouhému schvalovacímu procesu. Než se nám podařilo sehnat všechna povolení, uplynulo dost času, do toho přišel covid a totální lockdown, ale nevzdali jsme to, neustoupili jsme od našeho záměru a opravdu jsme výdušnou jámu začali rekonstruovat už v období toho covidu.

Dlouho panoval názor, že středem českého kulturního světa je Praha, což už si myslím trochu pomíjí. Jakou máte zkušenost s vnímáním tohoto regionu?

Ostrava se v poslední době kulturně neskutečně posunula. Má pro velké akce prostor, podmínky i dostatek nadšení. My jsme jako agentura v Praze velmi aktivní již řádku let a naši klienti jsou nejen z Čech, ale i z jiných koutů světa. Práce, co je za námi, nám dala to sebevědomí a odvahu, abychom zorganizovali v Ostravě vlastní festival. Před deseti lety bychom se do toho ale určitě nepustili.

A ten prvotní impulz začal klíčit ve vašich hlavách kdy?

Kdo přišel s myšlenkou uspořádat v Ostravě festival?

My jsme se tak profilovali už od začátku, kdy manžel založil agenturu. Reklamní branže se v posledních letech rychle vyvíjí. Dříve to bylo hodně o grafice a o tisku, potom nastal velký přerod s webovými prezentacemi a následně to přešlo do eventových poptávek. Manžel neměl eventové oddělení, eventy se nezabýval, ale věděl, že já se právě této oblasti intenzivně věnuji. Byla to sice oblast gastronomie, ale ten princip je stejný, a tak to celé vzniklo. Průběžně přicházely další zakázky a organizovali jsme akce pro klienty. Pak přišla touha mít něco vlastního, něco svého. Měla jsem touhu dělat filmový festival, což se nám splnilo už před čtyřmi lety, když se nám podařilo získat licenci pražského Febiofestu. Začali jsme velmi aktivně kooperovat od prvního ročníku a organizovali závěr jejich putování republikou. No a vzhledem k tomu, že loni začal mít Febiofest nějaké interní potíže, tak jsme věděli, že už půjdeme vlastní cestou, a založili jsme Mezinárodní filmový festival Ostrava. Za pár týdnů se nám pak festival rozrostl o další dvě sekce.

Co pro vás bylo při organizaci toho prvního ročníku nejtěžší, nejsložitější, co vás překvapilo?

Vzhledem k tomu, že k filmu přibyly další dvě sekce, tak jsme

už věděli, že začínáme tvořit něco, co je opravdu unikátní, nic podobného zde a v celé střední Evropě doposud neexistuje. Věděli jsme, že tohle je správná cesta. Není to tedy akce, na kterou bych dostala hotový manuál a následně ho „poostravštila“, začínáme budovat něco, v čem nám nikdo moc neporadí. A propojení těch tří sekcí na tom bylo asi nejtěžší. Naštěstí máme na tuto akci partnery, protože jinak by ty další dvě sekce nevyrostly takovou rychlostí. Za design to byl vydavatel Miloš Štěpař a za fashion Eva Sýkorová Čomborová. Byla to shoda okolností a náhod, kdy se manžel seznámil s jednou stranou a já s druhou. Měli jsem mít dvě sekce, nakonec v krátké době vyrostly tři. Věděla jsem, že to musím postavit na kvalitních lidech, kterých jsem musela nabrat hodně v relativně krátké době. Ve výsledku jich bylo dvě stě dvacet. Věděla jsem, že organizace všech těch lidí bude na samotném projektu to nejtěžší. Přibližně třicet lidí jsem znala a věděla, že to jsou lidé, o které se budu moct opřít.

Jako ředitelka fest1valu jste teď v daleko složitější pozici než dříve…

Byla jsem vždy strůjcem a organizátorem akcí, ale vždy spíše backgroundu. Nepotřebovala jsem, aby na mě bylo neustále vidět. Tady na tom projektu je to ale jiné, tenhle projekt si už o to řekl, můj muž je také velmi aktivní ve spoustě projektů a na mnoha liniích, takže i já jdu teď s kůží na trh.

Festival byl plný opravdu hvězdných jmen. Práce Jana Kaplického, Krištofa Kintery, osobní účast Ronyho Plesla, designérů Moniky Petrtýlové a Jana Černého, režiséra Petra Bebjaka či hereček, jako jsou například Vanda Chaloupková a Katarína Morháčová. Co se týče programu, co se vám osobně nejvíc líbilo?

Byla jsem nadšená hlavně z módní sekce a také z toho, že většina lidí hlavně z té módní přijela na obhlídku lokace. Bylo to navíc v zimním období, kdy jsou Dolní Vítkovice úplně ponuré a zmrzlé a nikdo tady není. Samozřejmě vzhledem k tomu, že to jsou kreativci, tak si to dovedli představit a byli z toho už tehdy unešení, s těmi lokacemi se sžili a vzali je za své. Své koncepty vytvářeli teprve na základě těch míst. Bohužel ta moje role byla jasně daná, být u organizace a příprav festivalu, takže jsem si reálně uvědomovala, že z toho samotného programu uvidím a zažiju minimum. Doufám, že příští rok už to bude o kousek lepší a že toho stihnu více.

Vítejte v LIHOVARU

Atmosféra slavné industriální minulosti, moderní technologie, udržitelnost a špičkové služby. Ambiciózní projekt smíchovského LIHOVARU získal reálné obrysy a jeho stylové byty se rychle plní novými majiteli a nájemci. Nahlédněte s námi za cihlové zdi areálu a buďte u zrodu nové pražské čtvrti!

text Tereza Vacková, foto Štěpán Lohr

LIHOVAR je projektem společnosti Trigema v nové oblasti Smíchov Riverside, jeho příběh sahá až do období průmyslové revoluce. Stojí totiž na místě jednoho z největších původních pražských lihovarů Fischl a synové, který využíval tehdy přelomového objevu spotřeby zbytkové melasy z cukru k produkci lihu. Spolu s dalšími továrnami, cukrovary a strojírenskými podniky zajistil lihovar Smíchovu přezdívku „pražský Manchester“, a hlavně výrazný industriální charakter, který městkou část definuje dodnes. Právě tím se inspirovalo architektonické studio Black n‘ Arch, jež za podobou dnešního LIHOVARU stojí, a proto se celá rezidenční čtvrť už z dálky hlásí ikonickými továrními komíny, pilovou střechou a fasádami z červených cihel.

Příběh původního provozu byl přerušen v roce 2000, kdy byla ukončena veškerá výroba a areál zůstal více než dvacet lez bez funkce. Díky konceptu developerského projektu se však jeho slavnou minulost podařilo zachovat a navázat

na ni způsobem, jenž odpovídá dnešním potřebám města. Všudypřítomný industriální duch staré smíchovské zástavby se citlivě mísí s originální architekturou, nejmodernějšími materiály, uměním i vlastními životy místních obyvatel, a vytváří tak unikátní inspirativní atmosféru. První etapa projektu je nyní dokončena, zkolaudována a LIHOVAR se pomalu plní novými majiteli a nájemci nehledě na věk či životní styl. Ve třech blocích tu najdete byty od malých 1+kk až po velkorysé 5+kk včetně nadstandardních dispozic či bydlení v penthousu. Jak je u společnosti Trigema zvykem, ať už vyberete jakýkoliv typ bydlení, můžete se spolehnout na nejvyšší kvalitu, důmyslně řešené technologie a důraz na udržitelnost a úsporu energií. Technologické vybavení všech jednotek zahrnuje vytápění i chlazení za využití aktivovaných podhledů, vzduchotechniku s rekuperací, filtrací a úpravou vlhkosti i teploty přiváděného vzduchu a chytrou domácnost Smart Home Loxone, pomocí které

lze ovládat tepelnou pohodu, ventilaci, osvětlení, domovního vrátného či zabezpečení. V rámci nadstandardně zařízených interiérů vás tu čekají například kvalitní vinylové podlahy nebo vestavěné skříně na míru, díky nimž budete mít vždy dostatek úložného prostoru.

Bydlení v LIHOVARU ale není jen o tom najít si byt, který splňuje všechny vaše nároky. Znamená to také budování komunity v rámci celého areálu, jenž nabízí spoustu míst k setkávání a trávení času s rodinou či přáteli. Kromě klidného vnitrobloku s nově vysazenými stromy si určitě zamilujete i zelenou střechu, kde si můžete užít romantický večer, víkendový brunch na čerstvém vzduchu nebo tu třeba jen posedět s knížkou. V každém případě vám budou společnost dělat úžasné výhledy na centrum města, na nedaleko protékající Vltavu nebo do zeleně směrem na Prokopské údolí. Z praktického hlediska jistě přijde vhod, že je součástí areálu také prodejna smíšeného zboží, bistro či služby kadeřníka a manikérky, rodiče s dětmi ocení také místní školu a školku. Tím ale plány na pohodlný život v LI-

HOVARU nekončí. V rámci druhé etapy projektu zde vznikne parter a dvě podlaží věnovaná společenskému životu a gastronomii, takže se můžete těšit na různé restaurace, kavárny nebo supermarket, jež dohromady vytvoří jeden z největších food marketů v Praze. Ze současné podoby areálu i podle dalších plánů je jasné, že zde vzniká opravdu zajímavé místo k životu. Tato nová rezidenční čtvrť na břehu Vltavy nabízí bydlení podle současných standardů života ve městě, má ambici servírovat společenské, kulturní i gastronomické zážitky a přivádět dohromady nejrůznější skupiny lidí. Smíchov se navíc nyní nachází na začátku velké revitalizační éry a během příštích let se z něj díky řadě navazujících developerských projektů, rozvoji infrastruktury a zásadnímu zklidnění dopravy stane jedna z nejatraktivnějších pražských lokalit. Ať už se tedy poohlížíte po nájemním bydlení, nebo se chystáte byt kupovat, věnujte LIHOVARU dostatečnou pozornost a nenechte si ujít šanci být součástí zásadní proměny Prahy. www.lihovar.cz

Krajinou českých

hostinců

text Lukáš Hejlík, foto archiv podniků

Hostince jsou pevně zakořeněné v české DNA, ale když se na tuhle krásnou tradici naváže s dobrou, poctivou kuchyní, která stojí na moderním vaření, s dobře čepovaným pivem a vůbec nepodceněnou nabídkou, je to teprve radost. Tady máte čtyři tipy na místa ze čtyř krajů Česka, která se dají spojit s výletem. Ať je to krásná restaurace s apartmány poblíž Adršpachu a Teplických skal, zájezdní hostinec na Strakonicku jak vyšitý z prvorepublikové pohlednice, roubenka v Českém Švýcarsku, jež byla jednou z prvních adres v Česku a která důrazně pracovala s lokální produkcí, nebo hotel na Vysočině se svou vlastní farmou a naprosto úžasnou kuchyní.

@lukashejlik #gastromapalukasehejlika

Kovářova kobyla

Zdoňov 193 apartmanykovarna.cz

Musíte si zajet do Zdoňova, což je opravdu kousek od Adršpašsko-teplických skal. Sourozenci Humplovi táhnou nádhernou restauraci Kovářova kobyla s neméně stylovým ubytováním a dokonalou zahradou! Šéfkuchař Otakar Humpl to na talíř sází z lokálních surovin a přitom dost světově! Zkuste jeho paštiky, ke kterým peče brutálně dobrý chleba jeho sestra Kateřina. Pět hlavních chodů láká přes víkend cyklisty, turisty i zvědavce. Hitem tu je konfitovaná mangalica, pečené rašovické kuře na citronech a rozmarýnu nebo pomalu dušené hovězí na různé způsoby. Maso je mimochodem z nedaleké farmy Bošina. Nakonec si dejte něco sladkého od Katky. A večer dostanete košík pokladů, ze kterých si druhý den můžete v apartmánu připravit snídani šampionů

U Jiskr ů

Kbelnice 23 ujiskru.cz

Zájezdní hostinec ve Kbelnici poskytoval útěchu strávníkům i koním na císařské cestě už v 19. století. Posledních čtyřicet let tu ale bylo velké temno. Oheň zažehla až jiskra z rukou šéfkuchaře Martina Jiskry, který zúročuje zkušenosti z celého světa. Slepice na paprice, zapečený „segedín“, sikulský guláš nebo hovězí vemínko? Přes den přináší známá jídla české klasiky, večer vám dává objevit často zapomenuté speciality našich babiček, avšak zpracované moderními postupy. Zachutná vám paštika pečená z vepřových laloků, slepice v domácích nudlích, pomalu pečený holub i punčový nákyp s rumovým šodó. Jejich knedlíky a jejich omáčky, to je mana. Však si tu také můžete koupit jejich Kuchařku ze zájezdního hostince. „Zastavte své koně na cestě do Strakonic a nýčko přijďte pobejt.“

Na Stodolci

Dolní Chřibská 40 nastodolci.cz

Matěj Kudla pracoval deset let u filmu jako lokační manažer, ale vyhořel. Tehdy se ženou Terezou, která bývala pro změnu manažerkou eventovou, začali v Chřibské na kraji Českého Švýcarska provozovat penzion Na Stodolci. První rok jeli známá pekla jako kuřecí kapsa Bombaj nebo nudličky s omáčkou z nivy. Pak ale přišlo zásadní prozření. Oni byli vlastně jedni z prvních, kdo tu pracoval s lokálností. Dneska už je doba zase dál, ale mají tady nepřekonatelné chody, které hosté milují už přes deset let. Můžete od něho zkusit kozí sýr od Malinů, pstruha z Rožanských sádek, hovězí líčko z Bioparku a k tomu Stodoleckého lišáka z pivovaru Falkenštejn v Krásné Lípě Nicméně musíte ochutnat i lívance a užít si tu atmosféru divoké přírody a upřímné kuchyně z nejlepších surovin.

Horn í Dv ů r

Horní Dvůr 286, Nové Město na Moravě hotelhornidvur.cz

Vyjedete nahoru na kopec nad Nové Město a jste nad Moravou! Vidíte do Žďárských vrchů, stojíte u dominantních tří morových křížů a kručí vám v břiše. A to je dobře. Vedle Horního Dvora se pasou ovce a vězte, že od šéfkuchaře Libora Buřvala ochutnáte báječné jehněčí, třeba s čirůvkovou fáší a bramborovou kaší. Koneckonců celý objekt z 16. století fungoval jako ovčín pro rod slavného Vratislava z Pernštejna. Dnes jsou tu i krávy, koně a další zvířata. Zvěřina je na menu, když tam má být, masopustní menu je neméně dokonalé a nemůžete nezkusit kulajdu! A stejně dokonalý je i hotel, o který se stará Klára Buřvalová, a pole s bramborami a další zeleninou, na nichž dře celá rodina. Manželé Buřvalovi tady jedou sakra dobrý gastrobiatlon, tak už plánujte cestu! A pozor, úchvatné je i jejich Bistro 4čtyřka v centru Nového Města.

365 zážitků pro každého

Že Lipno mění v posledních letech razantně svoji tvář, je jasné. Od vybudování skiareálu, Stezky korunami stromů či herního parku pro děti Království lesa už

nějaký ten pátek uběhl, ale Rodinný areál Lipno ve své snaze neustává a jeho cílem je ekologické fungování (nejen) celého areálu.

text Dagmar Tichá, foto LIPNO SERVIS, s. r. o.

Aby se z krásy šumavské přírody okolí Lipna nad Vltavou mohly těšit i další generace, rozvíjí se zde několik udržitelných projektů, které rozhodně stojí za pozornost a návštěvníky Lipenska jistě potěší. Ať už proto, že je ocení jakožto zodpovědný přístup k místní krajině, nebo třeba jako okamžitý efekt v podobě kvalitnější a o to chutnější gastronomie.

Královna sjezdovek

Šumavská ovce je jedním ze dvou ryze českých plemen.

Mimo jiné s cílem zachránit její genofond vznikla nová farma Lipno, jejíž první částí je právě ovčín. Ten je současně novým přírůstkem k již zavedeným výletním místům, jako jsou v úvodu zmíněná Stezka korunami stromů nebo například lanový park.

K ovčínu vede nová naučná stezka dlouhá zhruba tři kilometry. Návštěvníci se cestou dozvědí zajímavosti z historie Lipna i fakta o šumavské přírodě. A proč je šumavská ovce královnou sjezdovek? Protože díky ní se sjezdovky nemusí mimo zimní sezonu upravovat strojově, staly se z nich pastviny, na kterých trávu spásá stádo 29 ovcí. Právě pro dobré pastevní schopnosti, kdy je ovce šumavská schopna spásat i méně kvalitní porosty v prodlouženém

pastevním období, je vhodná pro chov na volné pastvě. Lipenské stádo se bude postupně rozrůstat, časem by se na sjezdovkách mělo prohánět více než 100 ovcí. A když se k ovčínu vydáte na procházku a budete mít štěstí, jistě ovečky potkáte na malebných svazích s vyhlídkou na hladinu lipenského jezera i vy!

Kolem kolem

Cyklistika je v České republice nejrozšířenějším sportem a každý třetí z nás ji má jako sport číslo jedna! Okolí lipenské přehrady je jako stvořené pro cyklovýlety a díky rozsáhlé síti cyklostezek si z nabídky rozmanitých tras vybere každý, od rodin s menšími dětmi po starší cyklisty preferující třeba elektrokola.

Jihočeský kraj v regionu stále rozvíjí Vltavskou cyklistickou stezku, po níž se podél naší nejdelší řeky můžete vydat na kole od jejího pramene až po soutok s Labem v Mělníku. Nový úsek cesty na Lipensku vede z Čertových proudů do Vyššího Brodu. Trasa měří zhruba 11 kilometrů, je mírně z kopce a po cestě nabízí krásné vyhlídky do malebné krajiny. Zastavit se můžete mimo jiné u Čertovy stěny, jedné z nejznámějších skalních lokalit v jižních Čechách, kterou tvoří mohutné skalní útvary ledovcového původu. Nejzná-

mější z nich je 30 metrů vysoký balvan nazývaný Ďáblova kazatelna.

S cílem usnadnit všem cyklistům plánování jejich výletů vznikl projekt Kolem kolem. Největší plánovač cyklovýletů na Lipensku naleznete na webové adrese KolemKolem.info. Kromě toho, že vám pomůže najít vhodnou trasu, se snaží lidem také ukázat, jak bude jejich výlet opravdu vypadat. Dozvíte se, jaký povrch se na vaší plánované cestě nachází, je propojen rovněž s gastroturistikou, neboť na Lipensku se nachází velké množství skvělých podniků a byla by škoda je na cestě minout. Navíc vám platforma Kolem kolem vyhledá taková místa, kde jsou vůči cyklistům přátelští a u nichž si třeba kolo můžete opravit nebo si ho dobít. Při výběru své cesty můžete, ale nemusíte zadat informace, jako je například typ kola, pro který trasu hledáte, náročnost, převýšení, vzdálenost či dobu trvání. Stačí i jen zvolit výchozí místo a cíl a uvidíte, co se vám nabízí! Velkým přínosem je fakt, že veškeré trasy jsou skutečně projeté místními občany a sdílení zkušeností je vždy nejlepší referencí.

Kolem kolem je propojeno s mapou, takže můžete klidně vyrazit rovnou nebo si svoji trasu spárovat skrze mapu s chytrými hodinkami. Samozřejmě si ale můžete vygene-

rovat cestu i v podobě pro tisk, pokud raději jezdíte s něčím skutečným v ruce! K projektu Kolem kolem se přidávají další obce, a tak vyjma Lipna nad Vltavou zahrnuje cesty obcemi v okolí; Frymburk, Loučovice nebo Vyšší Brod. Na Lipensku lze cyklistiku kombinovat s vlakem, lanovkami, které pomohou zdolat to největší převýšení, ale také s přívozy a tranzitními loděmi přes jezero lipenské nádrže. Cyklistika se tak mění v dopravní zážitek sám o sobě. Ostatně právě vlak se pro Lipno nad Vltavou stává klíčovým dopravním prostředkem. Je jasné, že cesty automobilem budou hrát prim stále, ale protože hromadná doprava bude vždy ekologičtější, a zejména v případě vlaku bude mít rapidní dopad na snížení emisí, zavádí dopravce České dráhy pravidelnou linku, která spojí České Budějovice a Lipno nad Vltavou přímou trasou bez dosud nutných přestupů. Obsluhovat ji budou moderní vlaky RegioPartner.

Lokální suroviny, sezonnost a udržitelnost

Nejen ke snížení emisí vede i další počin Rodinného areálu Lipno. Tím je důraz na krátké vzdálenosti v rámci celého nastavení provozu. Díky dodavatelům z místního regionu nemusí suroviny pro gastroprovozy Rodinného areálu Lipno putovat zbytečně dlouhé vzdálenosti. Kromě menší

zátěže z jejich dopravy jistě každý ocení kvalitní chuť sezonních a čerstvých lokálních surovin. Ať už se jedná o perfektní maso z místní farmy Kraselov, nebo o jahody a borůvky z Borovan, na které se v létě chystají cukráři z ikonické cukrárny Povidloň pod vedením mistra cukráře Michala Mandise.

Záměrem je, aby v rámci Rodinného areálu Lipno lidé všude dostali stejnou kvalitu, a především místní sortiment. To se perfektně daří, neboť dobrota jménem Povidloň ze stejnojmenné lipenské cukrárny už je regulérní regionální značkou, za kterou se na Lipno rozhodně stojí za to vydat! Stejně tak jako na místní nanuky, ať už ty s lišákem, coby lipenským maskotem, nebo vyhlášené lipenské srdíčko. Otestovat můžete i nové bistro Kramec, kde vás jistě potěší lokální masné výrobky. Najdete ho na vrcholu Kramolín, jen kousek od Stezky korunami stromů a Království lesa. Chybět vám tu nebude nic! Stačí jen počkat na západ slunce a vrchol Kramolína se stane místem, kam můžete na chvilku utéct z ruchu centrálního Lipna, posedět u piva či dobrého vína a dívat se na hladinu jezera nebo do lesů okolo ovčína.

Marieli. Láska na první dotek

Český výrobce luxusního ložního prádla a bytového textilu Marieli otevřel v Praze svůj první showroom. Nečekejte ovšem fádní prostor plný regálů, kde si jen prohlédnete sortiment. Pokud se vydáte na adresu Maiselova 42/19 v Praze 1 a vyjedete výtahem do čtvrtého patra, objevíte designově zařízený apartmán s modelovou ložnicí. Kouzlo prostoru vás možná omámí natolik, že budete mít chuť si jít rovnou lehnout.

text Dagmar Tichá, foto archiv Marieli

Zakladatelka značky Marieli Terezie Täubelová navazuje svým podnikem na rodinnou tradici. Už za první republiky její prababička Marie Líkařová provozovala obchod s ložním prádlem. Materiály si pečlivě vybírala a svým zákazníkům na povlečení sama steh po stehu vyšívala monogramy. Pečlivě volené materiály vysoké kvality a personalizované výšivky charakterizují Marieli i dnes. A právě nejen výšivky si můžete prohlédnout v novém showroomu.

Kouzelné místo

Kompletní kolekci značky bylo dosud možné koupit pouze prostřednictvím e-shopu. Protože jsou ale přání zákazníků alfou a omegou každého podnikání a tím, že je velká část sortimentu a služeb značky na míru klientům, rozhodla se majitelka pro otevření showroomu. Toužila po příjemném místě, které bude přirozeným zázemím pro individuální péči o zákazníka. „Chtěla jsem prostor, do kterého když člověk přijde, na první pohled ucítí domov a dokáže si představit, že by tam klidně mohl bydlet, žít, pracovat… náš apartmán má krásné světlo, které perfektně dotváří jeho atmosféru a které mě na první pohled okouzlilo. Věřím, že se nám podařilo vytvořit místo, které bude sloužit nejen coby showroom, ale také jako poradenské centrum pro designéry a architekty v kontextu našeho hotelového sortimentu,“ vysvětluje Terezie Täubelová, zakladatelka značky Marieli. Showroom bude zároveň sloužit jako eventový prostor pro workshopy a setkání, která Marieli pravidelně pořádá.

Domov tvořený příběhy

Za proměnou bytu stojí architektky a interiérové designérky Anna Teresa Hamerská a Tereza Ptáček z Atelieru

Monday. Vytvořit takzvaný shoppable apartment se jim podařilo na výbornou. Příběh značky Marieli se v útulném a prosvětleném prostoru potkává s příběhy, které jsou schované za každým kouskem vybavení. Minulost se zde citlivě mísí se současným uměním; opravdový pocit domova podtrhují například vintage křesla Alky, jež roku 1970 navrhl Giancarlo Piretti. V přijímacím salonu si můžete prohlédnout obraz malířky Lucie Jindrák Skřivánkové a skleněné vázy Františka Jungvirta. V koupelně narazíte na kosmetické přípravky značky Smyssly. V celém bytě jsou důležitým doplňkem také pokojové rostliny. Několik kousků vybavení je vyrobeno přímo na míru. Jedním z nich je postel, která je logicky pro prezentaci ložního prádla klíčovým kouskem. Ostatně právě ložnice tvoří srdce apartmánu. Dokonale připravená a ustlaná postel poskytuje perfektní představu, jak ložní prádlo Marieli

vypadá, a především jaké je na dotek. Klienti si mohou vyzkoušet polštáře a peřiny s výplní ze stoprocentního husího prachového peří, povlečení z bavlněného saténu, bavlněného perkálu či hedvábí.

By appointment

Aby měl každý zákazník zaručen klid a dostatečný čas na návštěvu, je třeba se k návštěvě showroomu předem objednat. „Chceme každému věnovat plnou pozornost. Nerušeně probrat veškeré detaily, ať už půjde o výběr barev, materiálů, domluvu výšivek, nebo ukázku různých stylů stlaní postelí,“ upozorňuje Terezie Täubelová.

Kromě ložnice se showroom v dohledné době dočká také plně vybavené jídelny, neboť značka Marieli plánuje rozšíření sortimentu bytového textilu například o běhouny, prostírání a dekorace.

Partner na každou vaši cestu

Léto je plné cestovatelských plánů, prodloužených víkendů v pulzujících metropolích i dlouhodobých úniků do dalekých exotických krajin. Jak si ale nejlépe uchovat silné vzpomínky, drobnosti, jež vám udělaly radost, nebo třeba tipy pro příští cesty? O tom jsme si povídaly s Denisou Havrdovou, spoluzakladatelkou a ředitelkou papírenského fenoménu papelote, v jehož dílně letos vznikl nový produkt – cestovatelský průvodce, který každé vaše dobrodružství učiní nezapomenutelným.

text Tereza Vacková, foto Adam Mráček, Jan Kolský

K čemu je cestovatelský deník dobrý?

Ke snění o místech, která chci navštívit, pro plánování samotných cest i jejich reflexi. Na tu často úplně zapomínáme. Vracíme se domů, sedíme v autě, vlaku či letadle a už nás dobíhají myšlenky na to, co nás čeká v práci, co musíme udělat, komu zavolat. Často tyto myšlenky zabijí jedinečný potenciál pro zamyšlení se, co jsme viděli, zažili, pro myšlenky a vzpomínky, které si chceme uchovat navždy.

Proč jste se rozhodli takový produkt v papelote vytvořit?

V papelote všichni rádi cestujeme a vzájemně se inspiruje-

me místy, která jsme navštívili. Zároveň nás baví přinášet papírové nástroje s obsahem, jenž ostatní inspiruje, posouvá anebo jim jakkoli pomáhá v aktivním životě. O produktu jsme začali diskutovat již na podzim 2023 a v novém roce se do tématu intenzivně pustili.

Spolupracovali jste při jeho vývoji také s nějakými cestovateli?

Ano, právě jejich pohled byl pro nás velmi důležitý. Oslovili jsme okolo 30 cestovatelů a s asi třetinou jsme se sešli. Snažili jsme se o rozmanitost osobnosti i stylu cestování. Byli mezi nimi například Klára Kolouchová, Adam Gebrian či Aneta Vachová.

Průvodce nejsou jen prázdné stránky. Co přesně uvnitř najdeme? A dá se jeho podoba nějak variovat?

Celým produktem se nese myšlenka před (snění), při (samotné cestování) a po (reflexe) a každý si ho složí dle svých cestovatelských preferencí.

Celý set obsahuje 2 deníky – 1 pro kratší cestu (např. na prodloužený víkend do zajímavé metropole) a 1 pro delší cestu (na cestování delší, kde projíždíme nějakou zemí). V obou zápisnících se věnujeme 3 oblastem. V té první klademe otázky, které cestovateli pomohou k důkladné přípravě.

Druhou je samotná cesta, tam necháváme velký prostor pro

pisatele, jen ho inspirujeme různými podněty, a v poslední části je prostor pro zhodnocení samotné cesty, kde opět klademe různé otázky.

Součástí celého setu je bucket list, tedy prostor, kam si můžu zapsat všechny své vysněné destinace. Dále trhací to-do blok, který pohlídá, co je třeba před cestou zařídit a co si zabalit, 2 zmíněné deníky a speciální dvojlist pro to nejzajímavější, co si z cest přivážím. Je to takový ten seznam toho nejlepšího z mého života, co nikdy nechci zapomenout a chci to třeba předat dalším generacím. Tomuto seznamu jsme pracovně říkali cestovatelské „guinnessovky“.

Papelote je expert na krásné papírnické potřeby, čím se v tomto „řemeslném“ směru průvodce vyznačuje?

Zde jsme vyšli z našeho populárního systému Planoo. Tedy desek s kroužkovou mechanikou, do nichž vkládáme obsah dle sebe. Desky jsou potištěny sítotiskem a je zde i ražba představující horizont.

Máte nějaké tipy, jak s průvodcem pracovat? Například pro někoho, kdo není zvyklý si psát běžný deník. Víme, že pro lidi je někdy těžké začít, proto jsme do deníku dodali QR kód, který propojujeme s naším blogem, kde se tomuto tématu věnujeme. Pro začátek je dobré si definovat nějaký čas (stačí 15 minut), kdy si dotyčný napíše, co viděl a zažil. Pokud není člověk zvyklý psát, je dobré začít klidně seznamem s krátkými postřehy. Důležité je hlavně začít a zafixovávat myšlenky a chvíle, které by se z paměti jinak rychle vytratily.

Jak byste definovala vědomé cestování? A jak k němu právě psaní cestovatelského deníku napomáhá?

Cestování nám pomáhá měnit každodennost tím, že změní-

me prostředí. Měníme své denní rutiny i návyky a vytváříme si nové. Kreativně naplňuje náš čas v době, kdy nejde o zvyk – vstát, jít do práce a z práce. Je dobré mít oči otevřené a vnímat ty impulsy jinakosti a zasazovat je do své mysli a paměti.

V jaké fázi příprav / cesty samotné byste doporučila průvodce začít používat?

Každý nechť začne ve fázi, kterou má nejraději. Někdo rád sní, ten začne bucket listem, někdo už rovnou vyráží, ten si vybere samotný deník na cestu, a někdo, kdo rád vzpomíná, začne pracovat s poslední částí a bude se snažit vzpomenout si na klíčová místa a zážitky a bude je zapisovat. Hlavně ať to cestovatele baví.

Co se vám osobně na cestovatelském průvodci od papelote nejvíc líbí?

Mě baví jako celek, líbí se mi sledovat radostné reakce lidí z jeho prohlížení.

www.papelote.cz

Justin a Hailey Bieber obnovili svatební slib s Tiffany & Co. na Havaji

NEW YORK, NEW YORK – 9. května, 2024. Tiffany & Co. s radostí oznamuje, že Justin a Hailey Bieber obnovili svůj svatební slib na Havaji, a na oslavu jejich vztahu a manželství si vybrali diamantové prsteny Tiffany Forever.

Na mém stole

připravila Kateřina Černá

Šťastně až na věky

Michal Beck, Jana Počtová Časosběrný dokument Jany Počtové je sondou do současných podob netradičních modelů partnerství. Zaznamenával v průběhu čtyř let proměnu pěti typů milostných vztahů. Setkáváme se s polyamorií, otevřeným vztahem i dlouhodobým mileneckým poměrem.

Stříbrný kouzelník

Jindřich Mann

Kniha spisovatele, scenáristy a režiséra Jindřicha Manna, syna Ludvíka Aškenazyho, mě zaujala díky jazyku, kterým mluví autor ke svým čtenářům. Je rafinovanou směsí přímé i nepřímé řeči, kontrastuje v něm zvláštní nadpozemskost s pouliční mluvou. Jednotlivé scény mají díky tomu dokonalou atmosféru a příběh, který se začíná odvíjet těsně před druhou světovou válkou, prorůstá až do současnosti. Filmový kostým stříbrného kouzelníka, ukradený pas perského prince a podmanivý pohled fialových očí sehrají důležitou roli stejně jako náhodná setkání u Berlínské zdi a na pražských Vinohradech, která navždy změní osudy hrdinů.

Skica jako prvotní vizualizace myšlenky

David Böhm

Jak se rodí dílo? Co přesně formuje nápad? Co předchází tomu, než skica vznikne? To nejintenzivnější se děje, když se nic neděje? David Böhm se snaží ve své autorské knize zodpovědět spoustu otázek okolo tvorby prostřednictvím originálních kresebných experimentů, teoretických úvah a rozhovorů se současnými umělci, jako jsou například Vladimír Skrepl, Jiří Kovanda nebo Viktor Pivovarov.

Průvodce neklidným územím československé fotografie Ondřej Horák, Lucie Šťastná Je to jedna z těch knih, co si vás získá na první pohled a spoustu vizuálních vjemů si užijete samozřejmě i při čtení a listování. Tato srozumitelně vyprávěná historie české a slovenské fotografie se zaměřuje na směry, klíčové osobnosti i fotografické techniky od počátků až do současnosti. Jednotlivé kapitoly doplňují komiksy Lucie Šťastné, které se vrací formou originálních fotokoláží k vybraným tématům. Průvodce neklidným územím III navazuje na úspěšné předchozí díly věnované modernímu českému výtvarnému umění a architektuře.

Já, Libuše

„Tisíckrát jsem upadla, zakopla o své vlastní překážky. Až příliš často to se mnou vypadalo nahnutě. Promiskuitní pijan věčně bojující se svou váhou.

Jedinec neschopný odolat svodům, bez vůle a disciplíny. Ztracenec. Ptají se mě, proč jdu tak donaha. Proč na sebe všechno říkám. Snad je to proces zrání. Osobní přestává být osobní. Už to nejsem jenom já. Ale kdosi, kdo se pokoušel a pokouší dodělat toho člověka.“

Z knihy Černé roky, Libuše Jarcovjáková

text Karin Zadrick, foto archiv

Libuše Jarcovjáková

Fotografka, jež mapuje svůj život a dokumentuje své pocity prostřednictvím vizuálně silných fotografií od 70. let minulého století. Její práce byly vystavovány po celé Evropě a publikovány v mnoha významných evropských časopisech a novinách (The Guardian, Le Monde) a také v New York Times nebo Aperture ve Spojených státech. Mezi její knihy patří např. celosvětově úspěšná kniha

Evokativ mapující fotografie z Československa 70. a 80. let, která se dostala do užšího výběru na cenu Aperture – Paris Photo Book Award, a nová kniha T-Club poskytující jedinečný pohled na divoký undergroundový život legendárního LGBTQ+ baru v Praze 80. let. Libuše Jarcovjáková je také hrdinkou nového filmu „Nejsem vším, čím chci být“, který se promítá v hlavní soutěži filmového festivalu Millennium Docs Against Gravity tento rok a bude promítán na festivalu v Karlových Varech. Je ceněna za svůj jedinečný pohled na svět a schopnost zachytit autentické a intimní okamžiky. Její práce přináší důležité svědectví o životě v různých historických obdobích a kulturních prostředích.

Libuši znám dlouho. Je to jeden z mála lidí, kteří ve vás, když jste v její blízkosti, zanechávají nádherně klidný pocit. Jejím silným vyprávěním a promítáním fotografií o životě vám dojde, že se dá opravdu téměř vše v životě zvládnout. Stojím v Ostrovní ulici, když zpovzdálí přichází Libuše. „Tady přímo nad námi, v tomto domě, kde je ten balkon, jsem se narodila a prožila své dětství,“ vypráví, když si spolu dáváme ranní kávu před ateliérovou přednáškou fotografie na UMPRUM v Mikulandské ulici za rohem. Ještě mám v živé vzpomínce, když mi kdysi můj kamarád Míra Valeš říkal: „Karin, musím ti někoho představit. Tolik nádherných fotek, tak silný příběh, a představ si, ještě to nikdo neviděl. Ta fotografka bude jednou hodně slavná. Vlastně se divím, že ještě není.“ A stalo se. Libuše se od té doby opravdu stala celosvětově uznávanou fotografkou, která má ve svých archivech fotografie s takovými tématy, které nikdo nikdy nefotil nebo z nějakého důvodu již nejsou k dispozici. Povídaly jsme si spolu o dětství, o počátcích, o jejích životních radostech i strastech, úspěších, o tom, co by chtěla předat dál. O nově natočeném filmu, o tom, že je potřeba zůstat vždy svůj. Ráda bych přepsala do slov celý její dosavadní život, ale protože by to vydalo na román, předávám dál jen pár střípků z našeho rozhovoru.

Libuše, jaké bylo tvé dětství? Vyrůstala jsi v ulicích samotného centra Prahy. Pamatuješ si na něco živě z velmi raného období?

Narodila jsem se do umělecké rodiny. Otec byl malíř, grafik a restaurátor, matka vystudovaná malířka. Rodiče neměli žádné peníze a v životě byli nepraktičtí. Otec byl v době, kdy jsem se narodila, na vojně, na dva roky. Maminka ještě studovala. Těsně předtím, než porodila, získali nějaký prostý byt v Ostrovní ulici. Máma byla ještě ten den, kdy jsem se narodila, kreslit na Střeleckém ostrově, kde jí odtekla plodová voda. Ale ona nevěděla, že to něco znamená. Večer se dopravila do porodnice, kde jsem se někdy kolem jedenácté hodiny narodila. Z té doby velmi ráda vzpomínám na velmi laskavou péči mé tety Verunky. Jejich rodina byla taky chudá, ale byli laskaví a spravedliví. Dodnes taky živě vidím před očima detaily mlátičky, jejich barvy a barvy všude kolem, cítím všechny ty vůně jedněch z posledních žní. Byly mi sotva dva roky, nikdo mi to nevěří, ale já si některé věci pamatuji detailně. Třeba černobílé reprodukce Mikuláše Alše v knize Lidových písní. Když jsem tu knížku opět dostala před pár lety do rukou, poznávala jsem každý detail.

Jinak celé mé dětství je tak nějak spojeno s Vojtěšskou čtvrtí, se zázemím kolem Národního divadla, se Žofínem, Střeleckým ostrovem, Dětským nebo Židovským ostrovem na druhém břehu, které byly v té době úplná divočina. My jsme tam od dětství trávili strašně moc času, úplně samostatní, s klíčem na krku. Vraceli jsme se domů za tmy, špinaví, s rozbitými koleny. Hezké bylo, že jsme cestou domů často potkávali známé herce, kteří šli na svá večerní představení. Vzpomínám na malé obchůdky, které se táhly Ostrovní ulicí, kam jsem chodila do školy. Ráda vzpomínám na naši hodnou paní učitelku, na to, jak jsem se hned první den ve škole nedorozuměním ztratila. Asi jsem byla velmi samostatné a zvídavé dítě, které se rozvíjelo všemi možnými kanály, jak to šlo. Velmi brzy jsem se potkala s Ester Krumbachovou, která byla mé mámy nesmírně důležitá kamarádka. Jezdívaly jsme k ní v neděli na celý den, protože v sobotu se ještě pracovalo a já trávila hodiny ve vaně s úžasnou pěnou ve vodě. Toto jsme doma vůbec neměli. A prohlížely jsem si knížky a bylo to strašně fajn. Ester mě hodně od mládí podporovala. Třeba s tátou jsem vedla permanentní válku. Byl ke mně velmi kritický a všechno bylo špatně. Šidila jsem, co se dalo. Všechno jsem dělala na poslední chvíli, ale tak, aby to nepoznal.

Kolem třetí třídy, kdy jsem si začala šíleně vymýšlet a chodit hodně za školu, pamatuji si, jak jsem si od pana souseda, který byl po noční, vypůjčila koloběžku a krátké kalhoty jeho syna. Jak mi to mohl dát, nechápu dodnes. A jezdila jsem jen tak sama na Žofín, kde jsem se ráda houpala na houpačce a měla jsem na hlavě takový kubánský klobouk, protože v té době už maminka pracovala v aeroliniích jako propagační výtvarnice. A když se mě lidé ptali, co tam dělám a proč nejsem ve škole, odpovídala jsem, že já nemusím, že jedeme na Kubu. Aktovku jsem měla plnou starých svačin a sama si podepisovala žákovskou. To byl strašný skandál. Tak nějak jsem se prokousala celou devítiletkou a od osmé třídy jsem se už začala trochu zajímat o fotku, chodit do nějakých bizarních kroužků, kde jsme vlastně neměli ani komoru a dělali jsme vlastně ty malé kontaktní kopie negativů při obyčejné lampě, než jsem začala chodit do více profesionálního kroužku. V té době jsem se také rozhodla, že chci jít na grafickou školu. I když mámě spadla brada a chvíli se mě snažila odradit, že to nezvládnu, skvěle mě na ni pak sama připravila a suverénně jsem to zvládla.

A co následovalo potom? Víme, že na FAMU ses dostala až na několikátý pokus. Co ti přinesly další roky v rámci fotografování a osobního života?

V roce 1971 jsem se hlásila na vysokou, ale z kádrových důvodů jsem nebyla přijata. Čtyři roky jsem střídala zaměstnání jako dělník a v tiskárně. V roce 1976 jsem byla napotřetí přijata na FAMU, obor fotografie. Ve druhé polovině 70. a v první půlce 80. let jsem fotila v Praze, mj. romské rodiny, vietnamské dělníky, časem jsem se stala jedinou fotografkou pražské LGBT komunity. Polovina 80. let patřila několika návštěvám a fotografování v Japonsku. Tam vznikaly dokumentární a volné fotky, fotila jsem tam taky pro velké módní časopisy a docela vydělávala. V této době jsem žila velmi komfortní život, ale cítila jsem, že to tak dál nejde, že potřebuji o něco tvrdší životní zkušenost. V roce 1986 ses provdala a konečně mohla vycestovat do Západního Berlína. To byla ta cesta za tvrdší zkušeností, je to tak? Ano, ale netušila jsem, jak moc tvrdá bude. Neuměla jsem jazyk, v kapse jsem měla asi osm marek. Můj muž žil v Berlíně, ale všichni mí přátelé se mezitím odstěhovali. Jediné pozitivum bylo, že jsem tam měla svůj vlastní byt. Pobyt v Západním Ber-

líně byl vždy plánovaný jako cesta na zkušenou. Jela jsem tam s tím, že budu stále zaznamenávat jak psanou, tak fotografickou formou svůj osobní život. Neustálým focením autoportrétů jsem se snažila získat zpět svou ztracenou sebedůvěru. V té době se mi také stal velmi vážný úraz, porazilo mě na kole auto.

Musela jsem splácet velký dluh, protože jsem nebyla pojištěná, měla jsem dlouhodobé následky, úraz byl vážný. Nakonec vše dobře dopadlo. V Berlíně jsem vydržela až do pádu zdi. Pomalu jsem nacházela nové přátele, měla jsem zaměstnání, mluvila jsem plynně německy.

Nicméně v roce 1990 jsem se strašně zamilovala do ženy, se kterou jsem se sice znala od 18, ale teprve tam po její návštěvě to nějak propuklo a za tři dny jsem se přestěhovala zpět do Prahy. Od té doby jsme spolu. V roce 1992 jsem začala učit na Hellichovce, kde jsem vydržela do roku 2014. Přišly těžké deprese, vyhoření, dokonce hospitalizace. Jednoho dne jsem na schodech našla mámu, která prodělala těžkou mrtvici.

Rozhodla jsem se vzít si ji domů a starat se o ni společně s mou sestrou. V té době našeho spolužití vznikla série asi 8000 fotek každodenního života s ní. Náš vztah tou zkušeností získal jiný rozměr. Mámu jsem naučila ještě kreslit levou rukou, byla pravačka. Byla stále moc milá i přes svou zdravotní situaci. Byly to tři těžké, nezapomenutelné roky, na které ráda vzpomínám. I když to byly roky poslední s čekáním na smrt.

To muselo být pro tebe velmi náročné období, z období depresí do období vyrovnávání se se smrtí mámy…

Ani nevím, kde jsem brala tu odvahu, taky nevím, jak jsem mohla přežít všechny ty hluboké deprese. Kolikrát jsem byla na dně. Vždycky jsem měla rozkolísanou osobnost, mám ji dodneška. Těžkými depresemi jsem přestala trpět teprve někdy po smrti mé mámy, kdy jsem začala dělat nějakou homeopatickou léčbu a v podstatě dnes jsem bez depresí. Ale samozřejmě mám výkyvy, jsou období, kdy mám velké tvůrčí bloky.

Libuše, máš za sebou nespočetně mnoho realizací, úspěchů, výstav, počinů, publikací. Můžeš některé z nich jmenovat a přiblížit nám tvůj poslední zásadní počin v podobě dokumentárního filmu, který se bude promítat také na letošním festivalu v Karlových Varech?

Z těch důležitých je to výstava v Arles v roce 2019. Jmenovala

se Evokativ a mapovala život v Československu od sedmdesátých let do roku 1989. Kurátorkou byla Lucie Černá, která k tomu vydala ve svém vydavatelství „Untitled“ stejnojmennou knihu. Výstava Evokativ byla podle britského The Guardian nejlepší fotografickou výstavou roku 2019, kniha byla mezi 10 nejlepšími knihami roku 2019 v Aperture a Paris Photo. A můj zatím poslední zásadní počin je celovečerní dokumentární film režisérky Kláry Tasovské, Nejsem vším, čím chci být, na kterém jsme pracovali čtyři roky. Vše začalo za covidu, takže bylo jasné, že nebudeme nikam cestovat, což bylo na druhou stranu obrovské štěstí. Klára se v jednom momentě rozhodla, že film postaví na fotografiích. Prošla opravdu celý můj archiv, hodně se skenovalo, měli v jednom momentě asi 70 tisíc fotek v počítači, což se pak během dvou a půl roku každodenní práce ve studiu zredukovalo na tři tisíce fotek. Nyní film cestuje, byl na festivalu v Berlíně, ve Varšavě, pojede do Lisabonu, do

Brazílie, má být oficiálně představen na FF v Karlových Varech. Česká premiéra v kinech je 3. října, pak bude Bratislavská premiéra, Vídeňský festival a mezitím další šňůra všech různých festivalů. Celý ten film je pro mě spíše zpověď o mně samé, o  člověku, o mém životě, více než o fotografiích. Mapuje život od mých šestnácti let do pádu železné opony. Trailer může zavánět trochu politicky, ale není to tak.

Dlouhodobě se věnuješ fotografické pedagogice. Máš pro novou fotografickou generaci nějaké poselství?

Vlastně by se dalo říct, že tento film beru jako poselství mladé generaci. Že má smysl fotit. Být autentický a fotit věci, které jsou důležité hlavně pro ně. Moc si nedělat hlavu s tím, jestli se to hned někde prosadí, nebo ne. Mít stále na paměti, že je důležité být a zůstat svůj, nepřizpůsobovat se věcem, které jsou momentálně žádané. Nezaprodat svou duši.

Exkluzivní záležitost

Klenot českého funkcionalismu, vila, která může připomínat avantgardní umělecké dílo, ale také stavba s pohnutým osudem, již se téměř nepodařilo zachránit. Ikonická vila Volman nedávno otevřela veřejnosti své dveře a také jediný apartmán, kde lze strávit noc v obklopení prvorepublikovou noblesou a dobovým designem.

text Tereza Vacková, foto archiv

Čelákovická vila Volman je architektonickým snem, který na horizontu svahu nad labskou nivou nechal v realitu proměnit její majitel, továrník Josef Volman. Otevřená je jen něco málo přes rok, za tu dobu se jí ale podařilo vzbudit nadšení nejen u milovníků architektury, ale také všech, kteří vyhledávají unikátní místa a zážitky. A právě to vila Volman ztělesňuje na výbornou. Ožívá kulturou a zajímavými eventy, zve veřejnost na prohlídky a před časem do nabídky přidala také něco, co zažijete možná jen jednou v životě – možnost přespání přímo ve vile, v dobově zařízeném apartmánu slečny Ludi, tedy dcery původního majitele domu.

Jakmile do areálu vily vstoupíte, bude vám jasné, že toto místo patří mezi skutečné unikáty. Jeho návrh vyniká uměleckým provedením, přičemž architektům Jiřímu Štursovi a Karlovi Janů se zde podařilo vytvořit perfektní ukázku moderního bydlení meziválečné doby, navázat na další funkcionalistické ikony, jako je vila Tugendhat nebo Villa Stein, a složit tak poctu Le Corbusierovi, jenž byl oběma velkým vzorem. Dost možná vás překvapí, kolik

teplých tónů je v interiéru vily použito nebo že některé prvky, například schodiště, působí jako samostatné umělecké dílo. Rozhodnete-li se vilu zažít na vlastní kůži a strávit zde noc, jistě si sami najdete nespočet detailů, zákoutí a zajímavostí, kterých byste si během běžné prohlídky asi nevšimli. Zároveň se naladíte na energii stavby a poznáte její skutečný komfort, protože kromě apartmánu budete mít během pobytu k dispozici i všechny ostatní prostory vily včetně teras, kde se servírují neopakovatelné západy a východy slunce. Apartmán slečny Ludi pak bude vaším soukromým zázemím, kam budete moct jen vy. Usínat budete v ložnici vybavené originálními kusy nábytku z třicátých let, který je doplněný díly mladých českých designérů. Ikonická je i mramorová koupelna, kde vás čeká koupel ve stylové modré vaně. „Snídani, kterou servírujeme přímo do apartmánu, si vychutnáte z dobového nádobí, takže se jedná o skutečně komplexní zážitek,“ popisuje Zuzana Kadlečková, která se ve vile stará o marketing, provoz i její kurátorství. Zároveň upozorňuje, že vila je k přespání k dispozici jen na několik vybraných nocí v roce: „Nejsme hotel, který si můžete jedním kliknutím zamluvit na kterýkoli den. Na termín se nějakou dobu čeká, je to něco jako klubová záležitost.“ Počkat se ale v tomto případě vyplatí. Na noc ve vile Volman totiž jen tak nezapomenete.